Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

466
- v 4 1* Áí"*' i I ' ';:< 1 wty v 1 * i > J f t ' M I N B U B N ENCYKLOPEDIE hcralftííuj SVĚTSKÁ A CÍRKEVNÍ TITULATURA A REÁLIE ABATEMENT. ABATYŠE . ABBAS • ABBATISSA • ABREVIATURA ADAM A EVA . ADMINISTRÁTOR • ADMINISTRÁTOR DIECÉZE ADOPCE • AISCULAPŮV HAD ..AFRICKÁ HERALDIKA . AGNUS DEI. ALBÁNSKÁ HERALDIKA • ALEGORIE • ALERION • ALEANCE ALLOD • ALTESSE • ALTGRAF • AMFISBÉNA . ANDĚL • ANGLICKÁ HERALDIKA • ANNULET • ANNULUS • ANTONÍNSKÝ KŘÍŽ APOŠTOL • APOŠTOLSKÝ KRÁL • APOŠTOLSKÝ PROTONOTÁŘ ARCIBISKUP • ARCIDĚKAN • ARCIDIECÉZE . ARCIOPATSTVÍ ARCIVÉVODA • ARISTOKRACIE • ASTRÁLNÍ KORUNA • ATRIBUT BACULUS • BADGE • BAILLI • BANDERIUM • BAROKO • BARVY 1

Transcript of Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

Page 1: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

-

• v 4

• 1 * Á í " * '

i I ' ';:<

1

w t y

• v 1

* i > J f t '

M I N B U B N

ENCYKLOPEDIE

h c r a l f t í í u j S V Ě T S K Á A C Í R K E V N Í

T I T U L A T U R A A R E Á L I E

ABATEMENT. ABATYŠE . ABBAS • ABBATISSA • ABREVIATURA

ADAM A EVA . ADMINISTRÁTOR • ADMINISTRÁTOR DIECÉZE

ADOPCE • AISCULAPŮV HAD ..AFRICKÁ HERALDIKA . AGNUS

DEI. ALBÁNSKÁ HERALDIKA • ALEGORIE • ALERION • ALEANCE

ALLOD • ALTESSE • ALTGRAF • AMFISBÉNA . ANDĚL • ANGLICKÁ

HERALDIKA • ANNULET • ANNULUS • ANTONÍNSKÝ KŘÍŽ

APOŠTOL • APOŠTOLSKÝ KRÁL • APOŠTOLSKÝ PROTONOTÁŘ

ARCIBISKUP • ARCIDĚKAN • ARCIDIECÉZE . ARCIOPATSTVÍ

ARCIVÉVODA • ARISTOKRACIE • ASTRÁLNÍ KORUNA • ATRIBUT

BACULUS • BADGE • BAILLI • BANDERIUM • BAROKO • BARVY

1

Page 2: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

M i l a n B u b e n

ENCYKLOPEDIE

h e r a l ň í h g

Nakladatelstv í Libri Praha 1997

Page 3: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

Erby na obálce (zleva): Erb hrabat Czerninů z Chudenic Znak suverénního řádu sv. Jana Jeruzalémského z Rhodu a z Malty Erb hrabat Dohalských z Dohaly

© PhDr. Milan Buben, 1994,1997 Illustrations © PhDr. Milan Buben, archiv autora, archiv Libri, 1994,1997

ISBN 80-85983-31-1

Page 4: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

O B S A H

SLOVO AUTORA 7 REDAKČNÍ POZNÁMKA 8 ÚVOD 9 Původ a vznik heraldiky 10 Znak a jeho součásti 14

Tinktury 14 Štít 16 Figury 18 Přilba 22 Přikryvadla 23 Točenice a koruny 23 Klenot 23 Řádové dekorace 24 Hodnostní odznaky (odznaky úřadu) 24 Hodnostní koruny, čepice, klobouky 24 Štítonoši 25 Prapory, korouhve, vlajky 25 Půda, trofeje, hesla a bojové pokřiky 25 Pláště a stany 26 Odznaky 26

Blasonování 26 Šlechtická heraldika 27 Občanská heraldika 29 Městská heraldika 29 Církevní heraldika 31 Zemská a státní heraldika 32 Cechovní heraldika 33 Heraldika ostatních institucí 33 Slohy v heraldice 34 Prameny heraldiky 35 Závěr 35 SLOVNÍK 37

Page 5: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

S L O V O A U T O R A

Jediné, co jsem nikdy nechtěl psát, byla encyklopedie, protože již sám název zavazuje k tvorbě čehosi universálního, vyčerpávajícího a téměř dokonalého. Název však byl přáním vydavatele a mně nezbylo, než to respektovat.

Za základ této práce mi posloužily mé předcházející knihy, a to Heraldika (Albatros, Praha 1986) a německá Heraldik (Albatros, Praha 1987), které jsem doplnil nejen nově nabytými poznatky, ale i hesly a fakty, které nemohly být publikovány v předlistopadovém režimu.

Při sestavování jednotlivých hesel jsem se, vedle odborné heraldické stránky, zaměřil úmyslně na reálie, které zůstávaly po dlouhá desetiletí, ne-li tabuizova-né, tedy alespoň zamlčované a celým generacím těžko přístupné. Mám tím na mysli zejména panovnickou, šlechtickou a církevní titulaturu, která je nejen neodmyslitelnou součástí heraldiky, ale postupně se stává i realitou nové doby. Nastoupená cesta zpět mezi všestranně vyspělé země Evropy by měla být i ces-tou k tradičním hodnotám, které nejen tento kontinent zformovaly, ale které jsou a budou i nadále zdrojem a korektivem jeho budoucího vývoje.

Psát encyklopedii je úkolem spíše pro kolektiv než pro jedince. Proto prosím čtenáře, pokud zjistí, že v této knize mělo ještě něco být a není, o shovívavost a laskavý soud.

Jsem rovněž povinován díkem všem, kteří mi pomohli a umožnili vytvořit tuto práci, především své rodině za její trpělivost a porozumění, dále pak zejména PhDr. Pavlu R. Pokornému, za nezištně poskytované konzultace, jakož i mnoha dalším, jejichž výčet by byl dlouhý, ale bez jejichž dílčí pomoci by nedosáhla tato

kniha rozsahu, který dostáváte do rukou.

M i l a n Buben

Page 6: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

R E D A K Č N Í P O Z N Á M K A

Vážený čtenáři, dostává se Ti do rukou ojedinělá práce, která obsahuje nejen základní sumu informací týkajících se heraldiky, ale také štfechtické a církevní titulatury, a pře-devším množství reálií z oblasti římsko-katolické církve. Redakce s autorem stá-la - vzhledem k tomu, že se slovník nečte jako běžná kniha od začátku do konce - před nelehkým rozhodnutím, zda některé informace opakovat (a totéž se týká obrázků), anebo zda čtenáře neustále odkazovat na příslušné stránky. Nakonec jsme dali přednost první variantě, takže čtenář nalezne základní údaje vždy u kon-krétního hesla, pouze na několika místech je odkázán na podrobnější údaje v úvodu. Samozřejmě na konci hesla je velmi často i odkaz na další heslo či okruh hesel, které problematiku dále rozvíjejí či doplňují. Totéž se týká i obrázků: některé jsou použity raději na dvou místech (z různých aspektů - například jako ukázku cechovní heraldiky, respektive jako zobrazení holubice, jako ukázka čtvr-cení štítu či jako znak „mluvící" atd.), aby čtenář nemusel knihou stále listovat. Encyklopedie heraldiky tedy - vzdor téměř 700 ilustracím - obsahuje různých obrázků necelých 600.

Vedle převážné většiny kreseb, které dodal autor, jsou tu zařazeny - i jako ukázka různých stylů - výběrově kresby i z Ottová slovníku naučného a Sedláč-kových Hradů, zámků a tvrzí a z dalších pramenů (především ukázky ze státní heraldiky). Své kresby nám nezištně poskytlo několik dalších autorů, kterým na tomto místě děkujeme.

S potěšením můžeme konstatovat, že první vydání knížky bylo záhy rozebrá-no, a tak se čtenáři dostává do rukou druhé, upravené a doplněné vydání - mj. i o barevnou přílohu - a tentokrát také na četné žádosti čtenářů vázané. Doufá-me, že splní svůj účel stejně jako vydání předchozí.

Zároveň chceme upozornit zájemce o pomocné (základní) vědy historické a o dě-jiny vůbec na další tituly našeho nakladatelství, zejména Encyklopedii české numismatiky (dr. Zdeněk Petráň a dr. Pavel Radoměrský), Encyklopedii řádů a vyznamenání (dr. František Lobkowicz), Evropu v proměnách staletí (PhDr. Fran-tišek Honzák, PhDr. Marek Pečenka, PhDr. František Stellner a PhDr. Jitka Vlčko-vá), Encyklopedii moderní historie (kolektiv pod vedením PhDr. Petra Luňáka a PhDr. Marka Pečenky), Encyklopedii zbraní a zbroje (LeonidKfížek a Z. J. K. Čech) a dále řady KDO BYL KDO a encyklopedie věnované architektonickým památkám

- českým a moravským hradům, zámkům, městům, klášterům a zvonicím.

r e d a k c e

Page 7: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

Ú V O D

S heraldikou se setkáváme takřka denně při nejrůznějších příležitostech. Státní znaky se objevují na mincích a bankovkách, na poštovních známkách, na budo-vách a razítkách státních úřadů a institucí i na sportovních dresech reprezen-tantů.

S městskými znaky se setkáváme na úředních dokumentech městských správ, na vozech hromadných dopravních prostředků a často i na veřejných osvětlova-cích tělesech, na portálech starých radnic či na zachovaných městských bra-nách a věžích.

Převážnou většinu heraldiky však tvoří znaky rodové a osobní. Ty najdeme jako značky vlastnictví takřka na všech nemovitostech (hrady, zámky, tvrze, městské paláce a rezidence) i na řadě předmětů jejich vnitřního vybavení (náby-tek, dveře, podlahy) a na věcech osobní potřeby (kočáry, talíře, příbory, dýmky, tabatěrky a podobně). Objevují se i na dřívějších zbraních a osobní zbroji (meče, kanóny, koňské postroje a podobně), na obrazech, kde erby doprovázejí portré-tované osobnosti, a na náhrobcích, kde vyznačují pochovanou osobu, rodinu nebo rod. K osobnímu určení jedince slouží erbovní pečeti, hlavičkový dopisní papír s erbem, znakové knižní značky (ex-libris) nebo znaková knižní vazba (supra-libros). Šlechtičtí patroni kostelů a stavebníci chrámů umísťovali své znaky nad kostelní portály, nad kněžiště, nad vítězné oblouky nebo na patronátní lavice či na patronátní prapory. Rovněž na sochách světců, na mešních ornátech nebo na oltářích lze často spatřit znaky těch, kteří je dali svým nákladem zhotovit.

Vzácností nejsou ani znaky církevních hodnostářů a institucí, znaky cechov-ních společenstev a znaky jiných institucí (musea, banky, obchodní společnosti, vědecké ústavy, školy, university a podobně).

Tato encyklopedie se pokusí nejen objasnit původ, význam a užití znaků, ale i přiblížit krásu starých symbolů, s nimiž naši předkové žili a umírali. K hlubší-mu a dokonalejšímu pochopení naší minulosti, kultury a tradic, z nichž prame-ní i naše současnost, je třeba postihnout i zdánlivě okrajovou oblast heraldiky.

Na heraldiku se mnohdy neprávem pohlíží jako na mrtvou a přežitou vědec-kou disciplínu. Je sice pravda, že již nekvete tou měrou jako v dobách minulých, ale přesto si nachází své místo i v dnešní době. Stačí jen připomenout někdy dosti složité otázky tvorby znaků nově vznikajících států nebo měst.

V současné době jsme svědky vzrůstajícího zájmu o heraldiku takřka na ce-lém světě, a to i ve státech, kde vzhledem k jejich odlišnému historickému a kulturnímu vývoji neměla v minulosti žádné opodstatnění. Proto se tato ency-klopedie pokusí prokázat, že heraldika není jen záležitostí středověkou, ale že je jako přirozený projev symboliky nadčasová a že žije dál, protože vytváří jedno z pojítek mezi minulostí a současností v životě mnoha národů.

Page 8: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

P ů v o d a v z n i k h e r a l d i k y Definovat heraldiku se již pokoušelo mnoho autorů, ale dosud snad žádná z de-finic nebyla úplně vyčerpávající. Anglický heraldik Anthony Wagner ji nazývá „těsnopisem historie", protože ve znaku se téměř vždy obráží historický vývoj rodu, města či země. Je však nutno rozumět symbolické mluvě znaků. Heraldi-kaje tedy určitý druh užitého umění, které je řízeno ustáleným řádem, pravidly i zvyklostmi a podřizuje se vkusu vládnoucího uměleckého slohu.

Heraldiku lze chápat i jako vědu zabývající se symbolikou osobní, rodovou, zájmových, místních i jiných skupin obyvatelstva. Ve své vrcholné formě zahr-novala veškeré svobodné složky společnosti, protože vytvořila systém identifika-ce jednotlivců prostřednictvím dědičných znaků.

Můžeme tedy říci, že heraldika je nauka obsahující souhrn základních pravi-del a zvyklostí, podle nichž se znaky tvoří a také učící znaky popisovat, určovat a kreslit. Heraldika však není jen naukou o znacích (jejich vzniku, tvorbě, vývoji a užívání), ale zabývá se vším, co se znaky souvisí, tedy také prapory, řády, odznaky a všemi ostatními symboly. Heraldika v sobě zahrnuje obě extrémní stránky lidského jedince: jak touhu po odlišnosti, tak vědomí sounáležitosti.

Je také třeba zdůraznit, že heraldika není pouze jen vědou, ale i uměním, protože ke tvorbě a malbě znaků je zapotřebí již vypěstovaného výtvarného citu a obratné ruky. Stojí tedy na pomezí historických věd a výtvarného umění a skutečně dobří heraldici jsou zároveň vědci i umělci. Proto se domnívám, že označení heraldiky za pomocnou vědu historickou není úplně správné, respekti-ve dostatečně vyčerpávající, protože většina věd v sobě neobsahuje složku vý-tvarnou. Také opačný pohled na heraldiku, jako na projev výtvarného umění bez hlubších teoretických znalostí, není správný.

Heraldika jako nauka o erbovním umění vznikla později než znaky samy. Původ heraldiky se zpravidla klade do poloviny 12. století, kdy přibližně v letech 1135-1155 vznikají první znaky téměř současně v řadě zemí západní a jižní Evropy (Anglie. Francie, Německo, Španělsko, Itálie).

Obr. 1: Předheraldická znamení

užívali i Římané.

Obr. 2: Předheraldická znamení na štítech

Normanů (podle tapisérie z Bayeux)

Page 9: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

Zvyk malovat různá znamení na válečný štít je však mnohem starší. Již váleč-níci. zvláště pak vojevůdci starých asijských národů Babylónie, Persie a Číny, jakož i staří Egypťané užívali na svých štítech a praporech různá znamení a figu-ry. Také u starých Řeků se na jejich štítech setkáváme se lvy, koňmi, psy, kanci, rybami či ptáky a také legie a kohorty starých Římanů (obr. 1) měly své symboly a odznaky (insignie). Unikátní zachovanou památkou je tzv. čaloun z Bayeux (obr. 2) z konce 11. století oslavující dobytí Anglie Vilémem Normandským, poté zvaným Dobyvatelem (1066-1087), který roku 1066 vbitvě u Hastings porazil anglosas-kého krále Harolda. Na tapisérii jsou vidět na štítech a praporech některých normandských i anglosaských válečníků různá znamení (kříže, ptáci, zvířata).

Všechny tyto štíty však ještě nejsou heraldické, protože jejich výzdoba byla ryze dekorativní. V tomto tzv. předheraldickém období nebyly štíty spojovány s osobou jejich nositele a nebyly ještě dědičné. Je znám pouze jediný a zcela výjimečný předchůdce středověké heraldiky, a to systém štítových znamení uží-vaných dědičně starými velkými athénskými rodinami v období 6.-5. století před Kristem. Celý základ heraldiky totiž spočívá v tom, že užívané symboly jsou spo-jovány s konkrétní osobou, stávají se dědičnými a přecházejí z generace na ge-neraci.

Ještě nějaký čas po dobytí Anglie Vilémem Dobyvatelem zůstávala brnění válečníků lehká. Avšak smrt vůdců, jako například Harolda u Hastings, které-mu bylo šípem prostřeleno oko, nebo později smrt anglického krále Richarda I. zvaného Lví Srdce (1189 -1199), který zemřel následkem prostřelení ramene, ved-la k tomu, že bylo více pozornosti věnováno tělesné ochraně rytířů. Tak se postup-ně brnění stává těžší, pokrývá celé tělo a rytíři dostávají místo otevřené helmy přilbu, která zakrývá jejich tvář. Tím se i zároveň rytíři stávají mezi sebou méně rozeznatelnými (plechová brnění nebyla barevně odlišena jako pozdější uniformy), a protože se ve vřavě bitvy ztrácel přehled, kdo ke komu patří, vzrůstala i možnost se navzájem pozabíjet. Je tedy více než pravděpodobné, že užívání různých štítů se vyvinulo z nutnosti rozlišení a rozpoznání v bitvách a na turnajích.

Štíty, které byly užíványještě před přijetím zásady dědičnosti v polovině 12. sto-letí. byly v podstatě osobní a záviselo pouze na vůli jejich nositelů, zdaje neza-měnili třeba i několikrát ve svém životě.

Počátky heraldiky spadají do 12. století a souvisí s tzv. křižáckými výpravami, jejichž cílem bylo osvobození Palestiny (Svaté země), zvláště pak hrobu Ježíše Krista z rukou nevěřících, respektive jinověrců (vyznavačů islámu). Proto se he-raldika plně rozvinula hlavně v těch zemích, které byly již feudalizovány a které byly pod vlivem římské církve.

Mimo své individuální štíty měli všichni křižáci navíc i společný symbol - kříž (odtud název křižáci). Jeho užití nařídil na koncilu v Clermontu roku 1095 papež Urban II. (1088-1099), který tam vyhlásil první křížovou výpravu, a to tak, že všichni účastníci tažení měli na prsou a na ramenech nosit Kristův kříž, a to červený na bílém.

Křížové výpravy si vynutily systém v heraldice a podnítily její rozmach. Probíha-ly v letech 1096 -1291 a bylo jich celkem sedm. V 1. křížové výpravě (1096 -1144), která vyvrcholila roku 1099 zřízením království jeruzalémského s králem Gottfrie-dem z Bouillonu (1099-1100), bylo možné rozeznat nejpřednější válečníky jen

Page 10: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

podle korouhví, které za nimi nesli jejich panoši. Ale již na počátku 12. století, snad v důsledku zmatků 1. křižácké výpravy, se osobní dědičné štíty rychle šířily po Evropě. Noví křižáci, chystající se na 2. křížovou výpravu (1147-1149), si již kladli za čest, směli-li užít stejného znamení na štítě jako jejich předkové, kteří byli mezi prvními při osvobozování posvátných míst všech křesťanů. V tomto ob-dobí dochází k nejstarším projevům heraldiky a vznikají první známé znaky. Kaž-dý bojovník urozeného původu nosil svůj erb co nejokázaleji namalovaný na kovo-vém štítě, na prsou a zádech své pláštěnky, na čabrace svého koně a na praporci upevněném na kopí.

První dědičné erby u všech západních národů náležejí vyšší šlechtě; na konci poslední čtvrtiny 12. století a na počátku 13. století se objevují i u šlechty nižší. Sloužily tedy praktickým vojenským účelům, kdy zbroj chránila tělo rytíře od hlavy až k patě.

Nejstarší doložený panský erb v Čechách je na pečeti Vítka z Prčice z roku 1220. Brzy po něm se pak objevují i znaky pánů z Hradce, z Lichtenburka, z Oseká a ze Sternbergu. Do roku 1250 existuje v Čechách a na Moravě jen velmi málo doložených erbů, ale potom se jejich počet rychle zvětšuje.

Důvody pro ustálení a dědičnost erbů byly i jiné. V dobách míru byly ve stře-dověku velice oblíbené rytířské turnaje, které byly jednak přípravou na válku a jednak i sportem urozeného rytířstva. Bojovalo se podle přesně stanovených pravidel, která respektovala ideály rytířských ctností - statečnost, odvahu i mi-losrdnost k slabšímu soku. Jednalo se zpravidla o soubor zápasů dvojic rytířů v plné zbroji, kteří se snažili dřevcem vyhodit jeden druhého ze sedla. Pokud byl zápas nerozhodnut, sesedli rytíři z koní a bili se meči či sekerami. Poražený se stával zajatcem vítěze a musel se vykoupit. Většinou ztrácel koně a brnění, což v tehdejší době představovalo malé jmění.

Heraldika se rovněž plně uplatnila v oblasti vzrůstající administrativy vyža-dující podpis. Naprostá většina rytířů a králů té doby neuměla číst ani psát a ani to nepotřebovala, protože jejich hlavním úkolem bylo bránit křesťanství ve zbra-ni. Proto se také stala heraldika vítanou náhražkou za jejich negramotnost. Na místo podpisu připojovali na důkaz pravosti listin pečetě s obrazem svých štítů.

V mnohých učebnicích dějepisu se například traduje, že anglický král Jan zvaný Bezzemek (1199-1216) „podepsal" dne 15. 6. 1216 na malém ostrůvku Runnymede na Temži nedaleko Windsoru tzv. Velkou listinu svobod (Magna Char-ta Ubertatum), která představuje počátek nejstaršího parlamentního zřízení v Evro-pě. To ovšem není pravda, protože král Jan Bezzemek k listině připojil pouze svou pečeť.

Tato praxe, řešící problém negramotnosti, vrcholí kolem roku 1300. Bylo však naprosto nezbytné, aby se znaky dědily z otce na syna, protože jinak by heraldi-ka neplnila svou novou funkci. Dědičnost erbů se stala výrazem prohlubující se feudalizace společnosti a formování šlechty jako uzavřené třídy. Dědičnost erbů sice nevzniká kvůli této nové funkci heraldiky, ale stává se jejím důsledkem.

Samotný vznik heraldiky a vzrůstající počet znaků si vynutil potřebu eviden-ce nejen erbů, ale i jejich uživatelů. Tak vzniká úřad heroldský, a to zhruba ve 13. století. Jeho prvotní náplní byla činnost poslů, hlasatelů, parlamentářů (vy-jednavačů), vyhlašovatelů válek, soudců a rozhodčích při turnajích či šlechtic-

Page 11: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

kých sporech. K tomu ke všemu nezbytně museli heroldi (obr. 3) znát rytíře, jejich jména, tituly i zna-ky. Později začali heroldi organizovat a řídit prů-běhy turnajů, kdy svolávali účastníky, vyvolávali jejich jména, dohlíželi na dodržování pravidel a vyhlašovali vítěze. Odtud byl již jen krůček k orga-nizování ceremonií vůbec.

Heroldi ve válkách nikdy nebojovali, a přísluše-lo jim dokonce právo nedotknutelnosti. Měli svůj zvláštní oděv (tabard) a jiné odznaky svého úřadu. Protože se heroldi (latinsky heraldus) stávali po-stupně nejvyšší autoritou ve věcech týkajících se užívání znaků, začalo se dokonce studiu těchto dě-dičných symbolů říkat heraldika.

Heroldi byli sdružováni v heroldii, vjejímž čele stál tzv. král heroldů, kterého jmenoval sám pa-novník, dal mu zvláštní jméno, vylil mu na hlavu víno a udělil mu výsady, podle nichž byla všem přikazována povinnost ho poslouchat a chovat ho v úctě. K dalším výsadám heroldů patřila možnost cokoliv svobodně prodávat beze cla.

Úloha heroldů bylajednak teoretická (tj. dodržovat pravidla a předpisy heral-diky) a jednak praktická (tj. popisovat znaky, kreslit je a dbát, aby nedocházelo k opakování téhož znaku).

Členy heroldie byli vedle krále heroldů ještě heroldi a jejich pomocníci, zvaní persevanti. Každý král heroldů a později i ostatní členové heroldie měli svá vlast-ní úřední jména, která byla volena různě podle názvu zemí nebo podle námětů na znacích a řádech, popřípadě podle tinktur, hesel či odznaků. Heroldie byly výsadou suverénních vladařů a velmožů. Náplň povinností heroldů se časem měnila. Od 16. století, kdy se s nimi setkáváme již jen na královských dvorech, až do dnešních dob zbyly heroldům tyto povinnosti: - organizovat korunovace, sněmy, královské sňatky a pohřby či jiné státní ob-

řady, - udělovat nové znaky a přijímat k rytířským řádům (to však pouze heroldští

králové), - být oficiálními poradci ve všech heraldických a genealogických záležitostech.

Jistým mezníkem v dějinách šlechtické heraldiky se stal vynález a rozšíření palných zbraní v období 15.-17. století. Jejich následkem začali totiž rytíři ztrá-cet svou výlučnost v bojích a heraldika svou přirozenou vojenskou funkci. Neza-nikla však a znaky se užívaly dál - na pečetích, na portálech paláců, na branách měst, hradů, tvrzí i jinde. V této době se heraldiky chápou umělci a výtvarníci, kteří užívají i nadále štít a přilbu s klenotem jako tradiční základ, ale více než na již nepotřebnou praktičnost hledí spíše na pompéznost a dekorativnost. Tak se heraldika stala čistě objektem symboliky, jejíž přítomnost nelze popřít ani v je-jích počátcích. Tehdy ovšem hrála druhořadou roli - hlavním smyslem byla funkce rozlišovací. Později však vznikají umělé pověsti s cílem vysvětlit vznik a

Obr. 3: Český herold li plášti

(tabardu)

Page 12: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

obraz štítu. Vyskytly se i snahy dávat jednotlivým figurám alegorické významy (například břevnu byl připisován význam „umírněnosti"), což ale vůbec neod-povídá historické skutečnosti. Tvrzení, že každý znak má svůj konkrétní vý-znam, je zcela falešné.

Užívání znaků však nezůstalo dlouho výlučným postavením šlechty. Od 13. sto-letí se proměňovala středověká společnost, když peněžní vztahy - a zvláště měs-ta - rozrušily starou společenskou skladbu. S tím se měnila i funkce a podstata znaků. Původně ryze vojenský charakter znaků byl zadačen jeho významem práv-ním. Znaky začaly používat i církevní a světské instituce a také města a toto rozšíření uživatelů znaků zahájilo novou epochu ve vývoji heraldiky. Znak zůstal symbolem rodové, právní a společenské privilegovanosti.

Z n a k a j e h o s o u č á s t i V nejužším slova smyslu znakem rozumíme trvalé znamení ve štítě, vytvořené podle ustálených heraldických pravidel, které určuje fyzickou či právnickou osobu na základě vžitého nebo uděleného práva.

Týpický šlechtický erb se skládá z několika částí. Nejčastěji to bývá štít, příl-ba, přikryvadla, točenice nebo korunka a klenot. Takovémuto erbu říkáme erb úplný, protože obsahuje všechny základní znakové složky a představuje jen ur-čitou zjednodušenou podobiznu rytíře připraveného k boji (hruď krytá štítem, nad nímžje hlava v přilbě s ozdobami: obr 4). V pozdějších dobách ještě přibyly

takzvané honosné kusy, které sice nebyly nikdy funkční, ale postupem doby se staly odznaky výjimečnosti a různých privilegií. Jsou to napří-klad řádové dekorace, hodnostní odznaky, koruny, čepice a klobou-ky, ale také štítonoši, prapory, půda, trofeje, hesla (motta), bojové pokřiky, pláště a stany.

Všechny složky erbu mohou chybět, pouze štít v žádném přípa-dě chybět nesmí. Ten tvoří základ-ní a nezastupitelný komponent znaku. Pokud je znak tvořen pou-ze štítem, hovoříme o znaku neú-plném.

Tinktury Snad každého při pohledu na nejrůznější znaky musí upoutat jejich úžasná barevnost. Všechny tyto „barvy" nazýváme v heraldice tinkturami, které se pak dělí na barvy, kovy a kožešiny.

Není-li možné erb vymalovat barevně, užívají se k jejich naznačení obvykle šrafy, které pak jednotlivé tinktury zastupují. Platí přitom zásada, že svislý směr je vždy určen osou štítu. Šrafování nebývalo v minulosti jednotné anebo se k ozna-

Pokfyvky

U. Jrj,.

Obr. 4: Středověký rytíř a jeho symbolické zobraze-

ní ve formě erbu

Page 13: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

purpurová oranžová

šedá přirozená

stříbro

zelená

hermelín

zlato

černá

hnědá

červená modrá

Obr. 5: Zobrazování tinktur pomoci šrafury

popelčina

sobol kunina

čení tinktur používala většinou jejich počáteční písmena nebo dokonce názvy kamenů či astronomická znamení planet. Kdysi totiž někteří heraldici rozlišovali vznešenost i tím, že popisovali erby císařů, králů a královských princů planetár-ními označeními, erby vyšší šlechty drahými kameny a erby nižší šlechty kovy a barvami. Dnes se již tohoto složitého systému neužívá a všechny znaky jsou popisovány jen tinkturami.

V heraldice neexistují žádné pastelové odstíny, ale pouze základní tóny tink-tur. Všechny tinktury jsou rovnocenné a není správné dávat některé z nich před-nost, i když docházelo dříve i k takovým polepšením znaků, kdy panovník pouze „polepšil" stříbro za zlato.

V heraldice, jak již bylo řečeno, dělíme tinktury na kovy, barvy a kožešiny: (Obr. 5)

Page 14: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

šrafování kámen planeta 1. kovy

stříbro prázdné pole perla Měsíc zlato tečkování topaz Slunce

2. barvy topaz

červená svisle (oheň) rubín Mars modrá vodorovně (voda) safír Jupiter zelená pokosem (tráva) smaragd Venuše černá svisle a vodorovně diamant Saturn purpurová pošikem ametyst Merkur oranžová svisle a pošikem hyacint Dračí hlava tmavorudá pokosem a pošikem sardonyx Dračí ocas hnědá vodorovně a pokosem šedá vodorovné a svislé krátké čáry v řadách přirozená vroubkovaně pošikem

3. kožešiny hermelín tři tečky, z kterých vybíhají dolů tři čárky sobol svisle a vodorovně (jako černá) kunina svisle (jako červená) popelčina řady malých (modro-stříbrných) střídavě obrácených

štítků (zvonků) Jedním z nejzákladnějších pravidel heraldiky je, že barva nesmí přijít na bar-

vu, kov na kov a kožešina na kožešinu. Tato zásada byla kdysi diktována zá-kladním požadavkem heraldiky - zřetelností. Je zřejmé, že stříbrný nebo zlatý kříž v modrém nebo červeném poli byl z dálky mnohem viditelnější než třeba červený kříž v modrém poli. Je zajímavé, že moderní věda 20. století, která na základě přesných optických přístrojů určila pořadí účinnosti a výraznosti barev, se vůbec neliší od prastarých zásad heraldické zřetelností. Pořadí bylo totiž ur-čeno takto (zde záměrně užívám výrazy „žlutý" a „bílý" namísto heraldických termínů zlatý a stříbrný): 1. černá na žluté. 2. červená na bílé, 3. zelená na bílé, 4. modrá na bílé, 5. bílá na modré. 6. černá na bílé, 7. žlutá na černé, 8. bílá na červené, 9. bílá na zelené, 10. bílá na černé, 11. červená na žluté a teprve na 12. místě je první heraldicky nevhodná kombinace zelené na červené.

Jiným důležitým pravidlem heraldiky je posuzování pravé a levé strany. Dívá-me-li se na nakreslený erb, je heraldicky pravá strana na kresbě na straně levé a heraldicky levá strana na pravé straně kresby. Toto opačné chápání stran je dáno tzv. kurtoasií (z francouzského la courtoisie - dvornost, zdvořilost), kdy nositel erbu má přednost před pozorovatelem a erb se posuzuje z hlediska jeho držitele.

Štít

Štít je nejdůležitější částí erbu. Všechny ostatní části erbu mohou chybět a erb stále zůstane erbem, jenom štít ne. Erbovní figury na nejstarších štítech byly velice jednoduché, a to z praktických důvodů, aby byly zřetelné a na dálku snad-no rozpoznatelné.

Page 15: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

polcení děleni dělení pokosem dělení pošikem

čtvrcení čtvrcení pokosem spíce klín

volná čtvrt hlava štítu pata štítu lem

U O

střední štítek čestný štítek pupeční štítek

Obr. 6: Obecné heraldické figury

Tvar štítu se během času měnil a v dobách živé heraldiky byl ovlivňován změnami ve způsobu boje. Na některých starých štítech vidíme na heraldicky pravé straně jakýsi výkrojek, který se odborně nazývá terč a sloužil rytířům k založení dřevce.

Tvar štítu se nikdy nepopisuje (neblasonuje) a víceméně jeho provedení závisí na vůli kreslíře, který však musí respektovat především umělecký sloh (hovoří-me o štítech gotických, renesančních atd.) a někdy také provenienci (štíty nor-mandské, španělské, italské a podobně). Provenienci je třeba respektovat pouze tehdy, jde-li o znak z jiné oblasti než střední Evropa (a i tehdy jsou výrazné odchylky spíše výjimkou). Uvedené názvy štítů nejsou jednoznačným určením teritoria a užívalo se jich v různých dobách a v různých zemích. Není však mož-né, aby rodina nobilitovaná v 19. století užívala gotický štít. V období baroka se hojně místo štítů užívalo kartuší, hlavně u znaků duchovenstva.

V některých západních zemích měly dámy zvláštní tvary štítů, aby se zvýraz-nila skutečnost, že se ženy bojů nezúčastňovaly. Byly to především štíty routové, avšak v Belgii a v severní Francii se u dam užívá daleko více štít oválný. Ve střední Evropě se však nedělaly rozdíly ve tvarech štítů mužů a žen, i když i zde se ojediněle najde výjimka.

Page 16: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

kůl

krokev

břevno

V f v III /

šachovnice

břevno pokosem

štenýř

břevno pošikem

\ šindele

N i r M U / cihly třikrát polcený štít pětkrát dělený štít

Obr. 7: Další obecné heraldické figury

ulnouiíá čára pilovitá čára cimbuří (stínky) oblouky

Obr. 8: K dělení štítu je možno použít i jiných čar

Pozice štítů v erbu bývá dvojí. Buď je štít kreslen kolmo anebo poněkud na-šikmo, což někteří heraldici pokládají za správnější, protože to odpovídá středo-věké praxi, kdy rytíři nosili štíty zavěšené na hrudi (nad štítem pak skutečně byla vidět jen přilba s klenotem a přikryvadly - tedy úplný erb).

Figury Vše, co klademe do štítu, nazýváme erbovním nebo znakovým znamením nebo figurou. Zásadně dělíme všechny figury na dvě skupiny: a) heroldské figury, kde je štít dělen různými čarami na pole různého geometric-kého tvaru; b) obecné figury, tj. heraldicky stylizované postavy, zvířata, rostliny a věci.

V západní Evropě však žije dodnes několik málo prastarých rodin, jejichž štít nenese výjimečně ani heroldskou figuru, ani obecné znamení. Takovýmto ští-tům říkáme štíty prosté.

Znamení heroldská jsou obrazce ve štítě vytvořené čarami vedenými vždy od jedné hrany štítu ke hraně protilehlé. Těmito jednoduchými čarami vzniklo značné množství dělení štítu: polcení. dělení, dělení pokosem (kosmé), dělení pošikem

Page 17: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

(šikmé), čtvrcení, čtvrcení pokosem, špice, klín, volná čtvrt, hlava štítu, pata štítu, lem, střední štítek, čestný štítek, pupeční štítek (obr. 6, 7).

Vedle tohoto základního dělení mohou existovat ještě různé kombinace - na-příklad: - polceno, vpravo stříbrno-modře děleno, vlevo zlaté pole (hrabata von Fúnf-

kirchen); - polceno, vpravo stříbrné pole, vlevo červeno-černě děleno (Hrzánové z Hara-

sova): - nahoře stříbrno-červeně polceno, dole černé pole (Kamýtský ze Lstiboře).

Nejjednodušší heroldské figury odpovídají jménem i postavením dělení štítu, vznikly zdvojením čar a jsou umístěny ve štítě. Jsou to kůl, břevno, břevno pokosem, břevno pošikem, heroldský kříž, svatoondřejský kříž, krokev a další.

Počet těchto čar může být libovolně opakován. Potom je ale nutné v popisu uvádět počet příslušného dělení. Je-li štít dělen stejným počtem svislých a vodo-rovných čar (nejméně však třemi), hovoříme o šachovnici nebo o šachovnicově děleném štítě. Je-li štít čtvrcen a zároveň dělen pokosem a pošikem, hovoříme o tzv. štenýři. Převládá-li polcení nad dělením co do počtu čar, vznikají tzv. šin-dele, je-li tomu naopak, vznikají cihly.

Z toho, co již bylo řečeno, je zřejmé, že se takto nabízí takřka nekonečné množství kombinací a variant. Přitom však ještě nemusí být tyto čáry vždy rov-né, ale můžeme použít k dělení štítu i jiných čar. Z jejich velkého množství uveď-me alespoň čáry vlnovité, pilovité (dělení špicemi), cimbuří (dělení stínkami) či oblouk (obr. 8).

V mnohých heraldických knížkách a příručkách nacházíme přesné vymezení šířek břeven, krokví, ale i hlav či pat štítů. Jejich autoři, vedení dobrou snahou zachovat určité praporce heroldských figur, však zapomínají na skutečnost, že v jednotlivých polích (tj. částech štítu vzniklých jeho dělením) mohou být umís-ťovány obecné figury. A aby tyto figury byly zřetelné a dobře viditelné, musí být jejich pole poněkud zvětšeno na úkor heroldské figury, která jinak bývá širší.

Tak například břevno arcibiskupství pražského je širší, než břevno hrabat von Stauffenberg, které je nahoře i dole provázeno lvy. Je rovněž rozdíl mezi břevnem arcibiskupství pražského a dvakrát děleným štítem hrabat Trčků z Lí-py (obr. 9, 10, 11).

Obr. 9: Břevno ve znaku pražského

arcibiskupství

Obr. 10: Dvakrát

dělený štít Trčků

z Lípy

Obr. 11: Schenk von Stauffenberg má v erbu

břevno viditelně užší díky figurám v dalších polích.

Page 18: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

Obr. 12: Rytíř o erbu Hildprandtů von

und zu Ottenhausen

Obr. 13: Mnich v erbu svobodných pánu von

Miinchhausen

Obr. 14: Divý muž (Vančura z Řehnící

Obr. 16: Obrněná noha IPešík z Komárova)

Obr. 17: Hlava Turka (Schwarzenbergové)

Obr. 18: Orlice (hra-bata Kolowratové)

Obr. 20: Labuf (páni ze Svamberka)

Obr. 21: Cáp (hrabata Dobřenšti

z Dobřenic)

Obr. 22: Husa (hrabata Deymové

ze Stříteže)

Obr. 15: Obrněná paže (Ceyp

z Peclinovce)

Obr. 19: Kohout (Strakové

z Nedabylic)

Obr. 23: Havran (Jírové z Roztok)

Někdy se setkáváme u znaků, jejichž pole štítů nenesou žádnou obecnou figuru, s rozmanitými ozdobnými čarami a ornamenty. Tato výzdoba vyplňuje prázdné plochy a jde o projev čistě umělecký. Protože se nejedná o žádnou figu-ru, neuvádí se v blasonu (v popisu znaku) a také není povinný. Nazývá se da-maskování (damascenování) a bylo mu dáno jméno podle vzorků ze vzácných látek z města Damašku v dnešní Sýrii.

Heroldské figury jsou patrně starší než obecná znamení a v popisech znaků mají před nimi přednost. V klenotech se nedají kreslit, a proto se musí položit na jiný předmět - například na křídla, na desku a podobně.

Znamení obecná jsou všechny ostatní heraldické figury, které se kladou do štítu. Nesmějí se, na rozdíl od figur heroldských, dotýkat okrajů štítu, ale plochu štítu (pole) musí podle možnosti vyplňovat. Všechna tato znamení se kreslí znač-

Page 19: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

ně stylizovaná a takřka nikdy úplně neodpovídají svým skutečným předlohám. Důvodem je především zjednodušení, které má usnadnit jejich tvorbu a také samozřejmě zřetelnost.

Obecné figury se v zásadě dělí na: I. Figury přirozené A) Životné 1. Člověk nebo jeho části (rytíř, mnich, divý muž, obrněná paže, hlava Turka a

podobně, obr. 12-17); 2. Zvířata nebo jejich části (savci, ptáci, plazi, obojživelníci, ryby, hmyz i nižší

živočichové; mezi nejčastěji užívané ovšem patří lev. orel, ale vyskytuje se i medvěd, kohout, čáp, husa, kapratd., obr. 18-23);

3. Rostliny nebo jejich části, popřípadě plody (stromy, lekno, růže, lilie a podobně). B) Neživotné 1. Pozemské - oheň, voda, oblaka, blesk a podobně; 2. Nadpozemské - slunce, měsíc, hvězda. II. Figury nadpřirozené 1. Bytosti nadpřirozené a) Bůh, světci, popřípadě jejich atributy; b) biblické bytosti (ďáblové, andělé, cherubíni, serafíni); c) antická a pohanská božstva (Hermes, Minerva, Neptun). 2) Monstra, obludy a nestvůry a) z těl lidských a zvířecích (harpyje, chiméra, kentaur, meluzína, Midas, moř-

ská panna, satyr, síínga, Sagitarius, Triton a podobně); b) z těl zvířat (alerion, lev sv. Marka, okřídlená ryba); 3. Bájná zvířata (amfisbéna, bazilišek, drak, fénix, gryf, jednorožec, panter, pe-

gas, saň) III. Umělé a) zbraně a zbroj (třmen, dřevec, štít, šíp, luk, granát); b) oděvy a jejich součásti (přezka a podobně); c) pracovní nástroje (sekera, vinařské nože. rýč, vidle, hrábě, radlice a podob-

ně): d) výrobky domácí, hospodářské nebo řemeslné (například hřeben, kolo, ško-

pek, žebřík a podobně); e) hudební nástroje (buben, trubka, harfa); f) mlynářské, rybářské a lodní nářadí (žernov, loďka, rybářská síť); g) stavby a jejich součásti (kostel, hrad,' brána, hradba s věžemi); h) odznaky světské a církevní důstojnosti (meče, berla a mitra); ch) různé předměty, písmena a znamení neurčitého tvaru a původu.

Kříže, podle toho jak jsou ztvárněny, mohou být zařazeny mezi figury herold-ské anebo mezi obecná znamení. Původní heroldský a svatoondřejský kříž ne-mohly časem pokrýt vzrůstající potřeby křesťanů po odlišení. Proto vzniklo po-stupem doby asi 500 křížů, z nichž nejfrekventovanější jsou kříže řecké, latinské, berličkové, kotvicové, lotrovské, sv. Antonína, patriarší, pravoslavné, jetelové, liliové, maltézské, svatopetrské a mnoho dalších.

Zvířata, ale i věci, se v heraldice nikdy nekreslí podle své reálné podoby, ale vždy stylizovaně. Důležitou zásadou je, že tyto figury mají vyplňovat štít (nebo

Page 20: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

pole štítu) co možná nejvíce, a proto sahají svými jednotlivými částmi až k okra-jům štítu (pole štítu), ale nedotýkají se ho, pokud tak není výslovně stanoveno. Všechna zvířata se kreslí podle povahy a přirozenosti se zdůrazněním síly, odva-hy, bojovnosti a mužnosti (zobrazují se i samčí pohlavní orgány). To proto, že původně měla tato znamení sloužit svým zjevem k zastrašení nepřítele, později pak k demonstraci síly a moci. Proto je také při jejich kresbě kladen důraz na tzv. zbroj, což jsou ty části těla zvířecích těl, kterých mohly použít jako zbraně v boji (kopyta, rohy, parohy, kly, zuby, tesáky, zobák, spáry, drápy, ale také jazyk, ploutve či hříva). Tato zbroj se kreslí odlišnou tinkturou, a to tak, že je-li figura zlatá, má zbroj stříbrnou (v červeném poli modrou), je-li stříbrná, pak zbroj je zlatá (v modrém nebo černém polije však červená), ve zlatém polije zbroj červená (jen červené figury ji mají modrou) a v poli stříbrném je zbroj červená (jen červené figuryji mají modrou).

Důležitá je také poloha zvířete ve štítě. U čtvernožců je jejich zpodobení ve skoku, kdy je zvíře vzepjaté na zadních nohách s přední pravou nohou zvednu-tou. nejběžnější a ani se v blasonu neuvádí. Je-li však zvíře zobrazeno jinak, je to vždy nutné v popisu uvést, například sedící, kráčející (na třech nohách s pra-vou přední zdviženou) a podobně. Je-li kráčející lev zobrazen s přivrácenou hla-vou (en face, tj. hledící do očí pozorovatele), nazývá se v heraldice leopard (lev-hart). Lvice v heraldice neexistují. Heraldický tvor vždy vykračuje pravou nohou. Přirozená poloha všech zvířat je heraldicky doprava, je-li tomu jinak, je nutné to v popisu uvést. Důležitá je i poloha hlavy, dívá-li se zvíře za sebe, označuje se jako zpět hledící

Někteří středověcí, ale i barokní heraldici dávali jednotlivým figurám alego-rické významy, tj. snažili se jim přisoudit nějaký symbolický význam. Všechny tyto tendence a snahy však neodpovídají historickým skutečnostem, a proto je nutné je chápat a řadit spíše do oblastí symboliky nebo pověstí a legend.

Přilba Jak již bylo řečeno, přilba patří mezi základní znakové složky úplného erbu. V heraldice se setkáváme s trojím typem gotických přileb (hrncovitá, kbelíková a cylindrová), k nimž se pak ještě přidružila přilba kolčí. Všechny tyto typy přileb se nazývají přilby zavřené, protože poskytovaly rytíři jen minimální výhled. Po-slední a nejmladší přilba - turnajská - je pak nazývána přilbou otevřenou, pro-tože svou konstrukcí zjednávala v tomto smyslu nápravu.

Přilby se nesmějí nad štítem vznášet, ale musejí na něm spočívat. Původně byla součástí erbu jen jedna přilba, protože erb představoval jakousi stylizova-nou zkratku rytíře, ale později se u některých erbů začíná počet přileb zvyšovat. Některé rody zase naopak přilby ve svých znacích neužívaly vůbec.

Důležité je i postavení přileb na štítě. Nejběžnější místo přilby je uprostřed vrchní hrany štítu. Je-li však štít nakloněn, pak přilba spočívá vždy na vyvýše-ném rohu štítu a v tomto případě může být přilba jen jedna. Je buď tváří obráce-ná k pozorovateli anebo je natočena doprava či doleva (podle toho, na kterou stranu je štít nakloněn), ale vždy je kolmo postavená. Je-li více přileb než jedna, pak již nelze štít kreslit nakloněný. V případě dvou přileb hledí na sebe, jsou k sobě přivrácené, což platí i při větším sudém počtu přileb, kdy se všechny

Page 21: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

přivracejí ke středové ose, takže přilby celé jedné strany hledí na přilby strany druhé. Při větším lichém počtu přileb je vždy prostřední přilba obrácená tváří k pozorovateli a ostatní jsou k ní přivráceny.

Velikost přilby se rovná polovině velikosti štítu, ale není to žádné pevné pravi-dlo, zvláště je-li přileb více a všechny musí být umístěny na hranu štítu. Zde hraje důležitou roli nejen vkus a výtvarný cit, ale i zkušenost kreslíře.

Př ik r y v adla Přikryvadla (přikrývky, pokrývky, kiydla či staročesky fafrnochy) jsou tvořena látkou, která bezprostředně spočívá na přilbě a svými okraji volně vlaje po obou stranách přilby a štítu. Původně pokrývka chránila hlavu rytíře i převážnou část jeho zbroje před žhoucím sluncem v Palestině. Ale zároveň také před prachem, blátem i šípy a meči nepřátel.

Proto se také zpočátku kreslily celistvé a teprve později jakoby rozsekané. Přikryvadla se vždy kreslí jak se vzdouvají ve větru, což později umožnilo kreslí-řům vytvářet jejich nejrozmanitější tvary.

Přikryvadla jsou tvořena zpravidla dvěma hlavními tinkturami štítu, přičemž zvenčí bývá obvykle barva zevnitř kovem podšitá. Při kresbě pokrývek je však třeba mít vždy na zřeteli zásadu, že barva nepatří na barvu a kov na kov.

Výjimečně se pokryvadla malují ve tvaru erbovního pláště, a to buď celého, nebo jen s po stranách spuštěnými celistvými kusy přikrývek.

Točenice a koruny Točenice a koruny slouží k tomu, aby zakryly upevnění klenotu na přilbu. U ně-kterých starých vzorů však figura klenotu (většinou postava nebo zvíře) přechází plynule do přikryvadel.

Točenice je věnec spletený ze zatočených konců pokryvadel, takže se jejich tinktury pravidelně střídají. Výjimečně mívají točenice více tinktur, někdy jsou ještě doprovázeny feflíky, tj. volně vlajícími páskami po stranách točenice.

Přilba je nejčastěji korunována, avšak tato helmovní korunka nemá charak-ter hodnostní koruny a neukazuje na stav erbovníka. Přilby však mohou být korunovány i tzv. pohanskou korunou, knížecí korunou, nebo výjimečně i koru-nou trnovou. V některých zemích byly vytvořeny ještě další typy helmovních korunek. Jinde byly naopak přilby korunovány hodnostními korunami, které označovaly šlechticovo důstojenství.

Klenot Klenotem se v heraldice nazývá vrchní ozdoba přilby. Sloužil nejenom k rozlišo-vání bojovníků, když nebylo na štíty vidět, ale částečně chránil rytíře před seky vedenými přímo na hlavu. Zhruba od 14. století se přestaly v praxi užívat, ale v heraldice vytvářejí nutnou součást úplného erbu dodnes.

Klenoty byly většinou vyráběny ze dřeva, z kůže, z peří, z klihového papíru, z plechu či z pletiva, z plátna nebo sukna napuštěného klihem, ale také ze zlata či stříbra. K přilbám byly připevněny šrouby nebo šňůrami - proto jsou přilba a klenot od sebe neodlučitelné. Klenot musí z přilby vycházet nebo na ní pevně spočívat a nikdy seji nesmí jen dotýkat, nebo se dokonce nad ní vznášet.

Page 22: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

Klenot se vždy kreslí plasticky, protože byl trojrozměrný, a vždy sleduje směr přilby, ač i zde existují výjimky. Nejčastějšími klenoty bývají buvolí a volské rohy, orlí křídla, paví, kohoutí a pštrosí pera, jelení parohy, praporce, části zví-řat a lidské trupy. U zvířat a lidských trupů je důležité, zda jde o celé figury, nebo jen o jejich části. Někdy bývá figura celá a je stojící nebo sedící. Nejčastěji jsou však v klenotu jen horní části těla. Je-li vidět z poloviny, pak tato figura vyrůstá, je-li vidět ze 2/3, pak vyskakuje a je-li viditelná jen z 1/3, pak vyráží.

Teoreticky by každé pole štítu mělo mít svůj klenot, takže některé složité erby bychom mohli rozložit na řadu jednoduchých úplných erbů. Některé rody však tradičně nepoužívají klenoty vůbec (například knížata LiechtenSteinové). Výji-mečně mohou klenoty rozlišovat celé rody - například český rozrod Ronoviců užíval stejného štítu, ale jednotlivé rody se od sebe lišily rozdílnými klenoty.

Dámy a duchovenstvo neužívají ani přilby ani klenoty, čímž se naznačuje, že ženy a kněží se jako vojáci aktivně bojů nezúčastňují.

K těmto základním znakovým složkám přibyly později i vedlejší části erbu - tzv. honosné kusy, mezi něž počítáme řádové dekorace, hodnostní odznaky, hod-nostní koruny, štítonoše, prapory, půdu. trofeje, hesla, pláště a stany.

Řádové dekorace Ve znacích významných osobností se často setkáváme s řádovými dekoracemi, a to řádů duchovně-rytířských, světských rytířských řádů a řádů záslužných. Jde o řádové stuhy a řetězy, jež obtáčejí štít a jsou zakončeny vlastními řádo-vými odznaky, které jsou vždy zavěšeny uprostřed pod štítem. Je-li řádových stuh či řetězů více, pak ten důležitější a vyšší je vždy blíže štítu.

Odznaky rytířských řádů mají většinou podobu křížů (v nejrůznějších tvarech a v kombinacích s jinými figurami) a zabývá se jimi zvláštní vědní obor - faleristika.

Hodnostní odznaky (odznaky úřadu) Užívání hodnostních odznaků se nerozšířilo ve všech zemích rovnoměrně. Na rozdíl od zemí bývalé Svaté říše římské se s odznaky úřadů setkáváme přede-vším v řadě západních zemí. Jde zejména o maršálské hole (zkřížené za štítem), admirálské kotvy, královské korouhve nebo zkřížené meče. Tyto odznaky smí však užívat pouze osoba, která úřad skutečně zastává, a nikoliv třeba její po-tomci.

Zvláštní hodnostní odznaky užívá i duchovenstvo, a to zejména tiáru, klíče, pavilón, berlu, mitru, kříž, pallium a podobně.

Hodnostní koruny, čepice, klobouky Důležitou součástí znaků jsou hodnostní koruny, které označují stav, hodnost nebo důstojenství šlechtice, u klobouků pak duchovenstva.

Hodnostní koruny spočívají bezprostředně na horní hraně štítu (přilby s kle-noty se pak kladou až na ně) anebo je nacházíme na vrcholu erbovního pláště. Každá heraldická oblast si vytvořila vlastní systém hodnostních korun a každé království nebo císařství mělo také svou zvláštní korunu. Benátská a janovská dóžata užívala zvláštních čepic, církevní hierarchie užívá ve svých znacích klo-bouky, papež tiáru.

Page 23: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

S hodnostními korunami se v heraldice setkáváme především všude tam, kde se při ztvárnění znaků vynechávají přilby a klenoty. Štíty jsou pak zdobeny hod-nostními korunami, které příslušným rodům podle stavu náležejí.

Štítonoši Nejstarší vedlejší výzdobou znaků jsou štítonoši, kteří se začínají objevovat v různých zemích Evropy v průběhu 13. století. Na nejstarších pečetích vytváří štítonoše postava samotného erbovníka, a to buď jako jezdce anebo jako stojí-cího rytíře, který drží levou rukou štít a v pravé má meč nebo prapor.

Počet štítonošů může být různý. Někdy bývá jen jeden, avšak nejčastěji bývají dva, a to po jednom na každé straně štítu. Mohou být stejní, ale také rozdílní. Jsou to zpravidla lidé, někdy zvířata - včetně bájných zvířat.

Ve střední Evropě nebylo užívání štítonošů nijak právně chráněno a bylo více-méně na libovůli každého erbovníka, aby si vybral své štítonoše. Stalo se však nepsaným zákonem, že užívání štítonošů bylo vyhrazeno vyšší šlechtě a význam-ným právním osobám, i když použití štítonošů ve znaku nebylo povinností. Řada rodů užívá své štítonoše tradičně, jiné rody je dostaly uděleny panovníkem v ma-jestátu.

Štítonoši nikdy nesmějí stát ve vzduchu, a proto většinou stojí na pásce hes-la, na půdě nebo na římse, v době úpadku heraldiky pak na stylizovaných orna-mentech.

Prapory, korouhve, vlajky Prapory a korouhve jsou látky s odznaky majitele pevně připevněné na konci žerdě (ratiště). Oproti tomu vlajka není nikdy pevně připevněna k žerdi, ale nao-pak pomocí šňůry může být vytahována nebo stahována.

Původně bylo přesně stanoveno, kdo směl používat korouhve, pod nížvedl takovýto šlechtic do boje vojenskou jednotku. Proto byl také nazýván korouhev-ním pánem. Prapor býval menší a užíval se ke všednějším účelům. Někdy se ještě rozlišují tzv. banderia, gonfanony a kornety.

Pokud jsou na praporech a korouhvích heraldické figury, pak vždy hledí smě-rem k žerdi (ratišti). S prapory, korouhvemi a vlajkami se setkáváme i jako s vý-zdobou znaků, a to buď v rukách štítonošů, nebo jako se samostatnými klenoty, popřípadě jako se součástí složitějšího klenotu.

Půda, trofeje, hesla a bojové pokřiky Půda se zobrazuje jako kus země - zpravidla porostlý svěží trávou (pažitem) - na které stojí štítonoši.

V 17. a v 18. století se ujal nešvar umísťovat pod štít a kolem něho nahroma-děné válečné předměty (tzv. trofeje) - děla, hmoždíře, hromady kulí, bubny, trubky, prapory a různé zbraně, čímž byla tehdy panujícím vkusem naznačována vojen-ská důstojnost a válečnické úspěchy erbovníka.

Nejčastěji stojí štítonoši na pásce, na níž je napsáno heslo (deviza, motto). Hesla však mohou být i u znaků bez štítonošů a pak se volně kladou pod štít. Pokud není stanoveno jinak, kreslí se většinou ve dvou základních tinkturách erbu. Devizy mohou být v kterémkoliv jazyce a jedná se obvykle o slovo, sousloví

Page 24: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

nebo větu, která nějak naráží na historickou nebo legendární rodovou událost nebo vyjadřují postoj erbovníka nebo rodu k panovníkovi, Bohu či vlasti. Hesla také mohou narážet na rodové jméno nebo vyjadřují všeobecné průpovědi, život-ní pravdy, popřípadě hádanky. Mohou být buď osobní anebo rodově dědičná.

Válečné pokřiky (cri de guerre) jsou také druhy hesel, ale na rozdíl od deviz, které jsou umístěny zásadně pod štítem, nacházejí se na pásce vždy nad kleno-tem. Válečné pokřiky jsou hlavně rozšířeny ve Velké Británii a ve Francii, ale ani u nás nejsou vzácností, a to díky rodinám, které k nám přišly a zdomácněly zde.

Pláště a stany Pláště a stany jsou drapérie na způsob plášťů, které celý štít obklopují. Jsou vyduté na třech místech. Jednak na nejvyšším bodu uprostřed, kde se nachází hodnostní koruna, a potom ještě poněkud níže po stranách, kde je plášť vyvázán zlatými šňůrami se střapci, odkud pak volně zřasen visí dolů a bývá zlatě lemo-ván. Stan se podobá plášti, avšak nevychází z koruny, ale z kopule s laloky se střapci, na níž spočívá koruna. Pláště i stany jsou podšity hermelínem.

Stan se stal výhradním honosným kusem suverénních panovníků vládnou-cích Dei gratia (z Boží Milosti), i když ne všichni králové a velkovévodové ho přijali. Plášť byl vymezen evropským knížatům, nábožensko-rytířským řádům a rovněž bývalým bezprostředním hrabatům.

Převážná většina stanů a plášťů je červená (purpurová), ale ojediněle se obje-vují i jiné tinktury. Někdy je vnější strana stanu nebo pláště poseta erbovními figurami.

Odznaky Vedle základních znakových složek a honosných kusů patří do heraldiky i odzna-ky. Nejsou to však erby. ale jen určité značky poddanství nebo vlastnictví nošené osamocené, tj. bez štítů. Odznaky vznikly někdy koncem 13. století a jejich uží-vání bylo běžné především v jižní Evropě, ve Francii a na Britských ostrovech, zatímco ve Skandinávii a v zemích bývalé Svaté říše římské byly záležitostí spíše ojedinělou.

Okrajově patří do heraldiky i livreje, protože jejich tinktury bývaly samozřej-mě shodné s hlavními tinkturami šlechticova erbu.

B l a s o n o v á n í Blasonování (z francouzského blason- popis znaku, znak) je slovní popis znaku odbornou terminologií a podle heraldických pravidel. Je-li blason dobrý, může kterýkoliv heraldik popsaný znak správně nakreslit, aniž jej předtím znal. Hlav-ní zásadou dobrého blasonu je jeho stručnost a jasnost daná určitým ustáleným postupem a odbornými výrazy.

Tvar štítu se popisuje jen tehdy, když popisujeme konkrétní heraldickou pa-mátku. Nejprve se popisuje tinktura štítu nebo způsob heroldského dělení štítu a jeho tinktury, pak teprve tinktura a označení hlavní erbovní figury, popřípadě dalších doprovodných figur. Je-li štít čtvrcen, číslujeme jednotlivá pole nejprve nahoře zprava doleva a potom stejně i dole. Obecně totiž platí zásada, že se blasonuje zprava doleva a shora dolů. Má-li štít střední, čestný nebo pupeční

Page 25: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

štítek, začíná se popis těmito štítky, protože jsou pokládány za čestné. Jestliže má štít nebo pole více než jedno znamení, hlásí se nejprve hlavní figura a pak teprve doprovodné další figury v pořadí důležitosti nebo počtu. Terminologii po-lohy obecných figur musí každý heraldik znát - proto stačí používat jen ustálené termíny, například posetý, posázený, odvrácený, přivrácený a podobné.

Po popisu štítu se uvádí případná řádová dekorace a hodnostní koruna. Pak se popisují přilby - jejich počet a druh a zda jsou korunovány nebo s točenicí a také tinktury přikryvadel.

U klenotů je nutné hlásit jejich jiný směr (nesouhlasí-li se směrem přilby). U lidských a zvířecích postav je třeba rozlišovat figury rostoucí, vyskakující a vyrážející.

Následuje popis hodnostních odznaků, dále pak štítonošů, hesla, popřípadě pokřiku či případná přítomnost půdy. Nakonec se popíše koruna, čepice nebo klobouk spolu se stanem nebo pláštěm, u církevních znaků pak klobouk se střapci.

Š l e c h t i c k á h e r a l d i k a Šlechtická heraldika je nejrozsáhlejší součástí heraldiky a má také nejdelší

tradici. Již v nejstarších dobách si rytíři své znaky prostě přisvojovali. Proč si někteří z nich volili určité figury, dnes nevíme, protože původní smysl znaků byl rozlišit se, a ne něco znamenat.

Ve většině evropských zemí měli a mají všichni členové jedné rodiny stejný znak a predikát. Stejný původ s jinými rodinami a příbuzenské vztahy se vyja-dřovaly několika způsoby, například změnou tinktur štítu a figury (Vítkovici), změnou počtu a postavení, popřípadě přidáním nové figury (Buzici). odlišnými klenoty (Ronovici) nebo kombinací uvedených způsobů rozlišování.

Erbovní podobnost však nemusí vždy znamenat příbuznost. Původní volný stav v přijímání a osvojování erbů nemohl trvat věčně a brzy byla pociťována nutnost ústřední kontroly a evidence užívaných erbů, protože se množily přípa-dy, kdy jeden a tentýž erb užívalo více rodin, které nebyly v žádném příbuzen-ském svazku. Aby se předcházelo dalším možným sporům, stalo se postupně udílení znaků výsadním právem vladařů, kteří vydávali při těchto příležitostech i zvláštní listiny, zvané erbovní listy, někdy také majestáty, privilegia, diplomy, dekrety nebo patenty. Později byly erbovní listiny vydávány nejenom při povyšo-vání do šlechtického stavu a při udělování znaku, ale i při povyšování do vyššího stavu (s potvrzením již existujícího znáku nebo jeho polepšení), popřípadě jen při polepšování znaku bez povýšení do vyššího šlechtického stavu.

Na erbovní záležitosti dohlížel nejvyšší maršálek království prostřednictvím kanceláře (heroldie). která také erbovní listiny vystavovala. Právo udílet znaky mohl panovník přenést i na jiné osoby, které pak panovníka úředně zastupovaly a jejich práva a povinnosti byly přesně vymezeny zvláštním privilegiem. Tak vznikl úřad palatinský, který byl sice již znám od 9. století, ale trvale začal být zřizován pro celou Svatou říši římskou až za Karla IV.

Dalším způsobem, jak mohl někdo získat erb, bylo tzv. erbovní strýcovstvi nebo v pozdějších fázích monarchie mohl někdo být povýšen do šlechtického stavu a obdržet erb v souvislosti s udělením některých rytířských řádů.

Page 26: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

Od prvopočátku bylo užívání erbů věcí cti, kdy mohl být erb děděn z otce na syna. Stávalo se však, že byl potomek slavnější než předek a chtěl mít své záslu-hy také zachyceny ve štítě. Zpočátku si mohla šlechta upravovat své znaky sama, ale později měl právo měnit znaky jen panovník. Tak dochází k tzv. polepšování erbů. Polepšování se dělo několikerým způsobem, například změnou tinktury (město Praha), změnou točenice v korunu (Skréta Šotnovský ze Závořic). rozhoj-něním erbu o figury připomínající slavný čin držitele (Schwarzenberg), přidáním celých figur císařského nebo královského erbu. popřípadě jen jeho částí na zna-mení panovníkovy vděčnosti (Metternich). přidáním iniciál panovníků (Czernin), přidáním pouze přileb a klenotů (Daczický z Hesslowa).

V případě, že některá erbovní rodina vymřela, připadl majetek, jméno, predi-kát i erb na panovníka. Jde o tzv. odůmrf. Šlechta se však odúmrti bránila a odkazovala svůj majetek spolu s erby, jmény a predikáty svým příbuzným. Tím-to způsobem docházelo nejen k rozhojňování erbů, ale i jmen. U panujících ro-din, zvláště německých, docházelo často k rozhojňování erbů na základě držby určitých panství, popřípadě větších územních celků, kdy znaky těchto teritorií byly součástí znaku panovníka.

Oproti tomu bylo i možné erb ztratit, například promlčením (zpravidla zchud-nutím). výjimečně soudním nálezem nebo tím, že se nositel erbu vzdá svého šlechtictví, popřípadě změnou vlády, zejména revolučně nastolenou.

Zajímavou kapitolou šlechtické heraldiky jsou znaky bastardú, kterým nepří-slušelo právo na otcovo jméno a erb, a to ani v rodině královské. Panovník však mohl, a zpravidla to i dělal, takovýmto dětem udělit erb a povýšit je do šlechtic-kého stavu. V některých zemích - například ve Francii či ve Velké Británii - se užívají jisté značky označující nelegitimitu. Poněkud odlišná praxe byla v přípa-dě tzv. morganatú, tj. dětí manželských, ale z nerovného manželství, jinak zva-ného mesaliance. Zde docházelo zpravidla k právnímu určení a stanovení man-želčina jména, znaku a titulu, které pak přecházely i na její potomky.

Součástí šlechtické heraldiky je také šlechtická titulatura. Její vývoj je velice složitý a výřkzně se odlišuje v jednotlivých zemích Evropy. Zpravidla se šlechta původně dělila jen na šlechtu vyšší (stav panský) a na šlechtu nižší (stav rytíř-ský). přičemž oba stavy neznaly titulovou stupnici a rozdíly byly jen v osobním stáří nebo ve stáří rodů. Později začaly vznikat nové tituly, jejichž přejímání probíhalo v různých zemích diferencovaně a také v odlišných historických obdo-bích. Tak se postupně ustálily v podstatě dva základní systémy hierarchizace vyšší šlechty na evropském kontinentě. V zemích bývalé Svaté říše římské pře-vládla třístupňová struktura titulů vyšší šlechty (v pořadí od nejnižšího k nej-vyššímu: baron - hrabě - kníže), v jiných zemích, například ve Velké Británii, ve Francii, ve Španělsku či v Itálii se oproti tomu vyvinula pětistupňová struktura těchto titulů (v pořadí: baron - vikomt - hrabě - markýz - vévoda).

Při sňatku mezi šlechtici následuje žena vždy manželův stav. Výjimky existují pouze v královských rodinách - například manžel dnešní nizozemské královny Beatrix německý šlechtic Claus von Amsberg získal při sňatku titul prince: ji-ným příkladem je ponechání titulu královské dceři, například britské princezně Anně titul královské princeznyJPrincess of the Realm, The Princess Royal) i po sňatku s nešlechticem Markem Philipsem.

Page 27: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

Neoddělitelnou součástí šlechtické heraldiky jsou tzv. alianční znaky, tj. zna-ky manželů, které bývají zpravidla ztvárněny jako dva štíty vedle sebe, pouze výjimečně sdružením obou znaků do jednoho štítu.

Hezkou kapitolou šlechtické heraldiky jsou tzv. mluvící znaky, které svými figu-rami nějakým způsobem narážejí na jméno erbovníka anebo na činnost jeho prv-ního nositele - například hvězda hrabat ze Sternbergu (Stern německy hvězda).

V mnohých rodinách se tradují tzv. erbovní pověsti, které mají vysvětlit naby-tí erbu nebo smysl erbovní figury, výjimečně i predikátu.

O b č a n s k á h e r a l d i k a Rodovou heraldiku netvoří jen šlechtická heraldika, ale také heraldika občan-ská. jinými slovy heraldika nešlechticů. Každý svobodný občan může mít dnes svůj osobní znak, který však nesmí obsahovat nic, co výlučně náleží šlechtickým znakům - tedy neměl by být složitý, neměl by mít turnajskou přilbu s korunkou či jiné honosné kusy.

M ě s t s k á h e r a l d i k a O původu městských znaků se vedou spory. Mnozí heraldikové se domnívají, že městské znaky se vyvinuly z městských pečetí, které se začínají objevovat v ojedi-nělých případech už ve 12. století, častěji pak v 13. století. Jiní heraldici zase soudí, že městské znaky vznikly samostatně a s pečetěmi nemají nic společného. Ať již má pravdu kdokoliv, je nutné zdůraznit, že městské pečetě skutečně před-cházely městské znaky. Města totiž potřebovala, mnohdy již od svého založení, k právnímu ověřování vydávaných městských písemností pečeť a nikoliv znak. který neměl kdo nosit a který byl tehdy výhradním znamením rytířstva, užívaným převážně na válečné zbroji a na praporcích.

Jíž od samého počátku se každá městská rada snažila nějakým znamením či symbolem vyjádřit svou jsoucnost. Zásadu neopakovatelnosti znaku u různých měst se však nepodařilo mnohdy dodržet ani v rámci jednoho státu, natož pak v celé Evropě.

Přechod od městských symbolů na pečetích ke skutečným městským zna-kům nastává až v době, kdy původní vojenský význam znaku ustupuje do poza-dí a kdy se znaky stávají především symboly totožnosti, vlastnictví a stavu. Uží-vání městských znaků začalo nejprve v královských městech, později následovala jejich příkladu i města poddanská.

Obdobně jako šlechta si i města zpočátku volila své znaky sama. Teprve později začali panovníci tyto erby schvalovat a sami udělovat nové městské znaky.

Pokud jde o typologii městských znaků, existuje v podstatě 9 základních skupin: 1. Stavby (hlavně městské hradby s cimbuřím s jednou či více branami, buď zavřenými nebo otevřenými, opatřenými padacími mřížemi a vraty, popřípadě ještě doprovázenými jednou či více kulatými či hranatými věžemi se špičatými nebo sedlovými střechami často zakončenými makovicemi, ale také se samo-statně stojícími věžemi).

Městské fortifikace tvoří nejstarší a nejběžnější skupinu typu městských zna-ků. protože jimi bylo snadno určeno, že jde o město, neboť městská opevnění

Page 28: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

byla pro středověká města nejen charakteristická, ale byla i jejich nejvétší pý-chou a nutností pro zajištění bezpečnosti. Je zajímavé, že tento typ znaků byl udělován i mnohem později, když již městská opevnění ztratila svůj význam a mnohdy byla i zbourána. Dokonce se s ním setkáme i u měst, která nikdy ve své historii hradby neměla, jako například u dnešních pražských čtvrtí Vinohrady, Žižkov, Smíchov či Bubeneč, a to snad proto, aby se jejich nové znaky udělené v 19. a ve 20. století alespoň trochu podobaly starým znakům historických měst pražských.

Tento typ městských znaků je rozšířen po celé Evropě a v zemích bývalé Svaté říše římské dokonce výrazně převažuje nad ostatními typy. Tak například v Če-chách téměř dvě pětiny všech městských znaků mají městské hradby nebo věže. 2. Panovník, pán města, zakladatel města nebo jejich symboly.

Ochránce města může být zachycen v městských znacích několikerým způso-bem. Jde zejména o: a) obraz panovníka nebo pána města jako heraldické figury; b) znak panovníka nebo pána přejatý s nějakým rozlišením, ale i bez odlišení; c) symbol nebo neúplné znamení panovníka nebo pána města; d) nějaké znamení narážející na osobu panovníka nebo pána města; e) iniciály panovníka nebo pána města. 3. Světci a patroni kostelů či klášterů nebo jejich odznaky.

Ve středověku lidé nespoléhali jen na ochranu světskou, ale také na ochranu nebeskou. Tato skupina znaků je také velmi početná, protože odráží náboženské smýšlení obyvatel měst nebo určitý místní kult. Postavy nebeských ochránců se ve znacích objevují buď celé nebo jen jejich části a mnohdy jsou místo nich zobrazeny jen určité předměty (tzv. atributy), se kterými bývají světci obyčejně zpodobováni - například nástroje umučení. 4. Mluvící znaky.

Znaky, jejichž figury narážejí nějakým způsobem na jméno města, mají své pevné místo i v městské heraldice. Je však třeba mít na paměti, že znak ..mluví" zpravidla řečí dané jazykové oblasti. 5. Narážka na událost nebo na pověst.

Tato skupina motivů není v městských znacích příliš početná, zato patří mezi nejzajímavější. 6. Symboly vyjadřující zaměstnání obyvatel.

Protože není dost dobře možné vyjádřit heraldicky všechna odvětví průmyslu a výroby, která se ve městě provozují, bývá ve znacích měst zpravidla pouze znamení hlavního a převládajícího zaměstnání obyvatelstva, a to v době. kdy byl znak udělěn. 7. Přírodní zvláštnosti.

Do této skupiny patří znaky, v nichž se vyskytují stromy, rostliny a zvířata, ale i některé přírodní zajímavosti, které by však neměly být ve znaku nikdy ztvár-něny krajinářsky, ale stylizovaně. 8. Symboly privilegií, svobod, ctností a práva.

Některá města si ráda potrpěla na své výsady či dobrou pověst, což ve znacích vyjádřila různými alegorickými postavami nebo znameními symbolizujícími určité ctnosti.

Page 29: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

9. Záhadné znaky. Navzdory skutečnosti, že městští radní dbali na to, aby znak víceméně vyjad-

řoval nějakým způsobem právě to jejich město, existuje v městské heraldice nepočetná skupina tajemných a nejasných znaků.

Většina městských znaků - podobně jako šlechtické erby - prošla složitým vývo-jem a pouze některá města užívají nezměněný znak od jeho udělení. Polepšení znaku udílel spolu s rozšířenými svobodami a privilegii zpravidla panovník, výji-mečně i papež.

Městská heraldika není ryze evropskou záležitostí, ale v průběhu staletí se rozšířila i na jiné kontinenty.

Zároveň je možno říci, že městská heraldika nedosahuje bohatosti heraldiky šlechtické. Znakem většiny měst je jen štít a tento štít je celým a úplným zna-kem. Pouze některá města užívají přilby a klenoty, přičemž někdy právě tyto znakové složky mohou odlišovat jinak identické štíty. Mnohem častější jsou ko-runy. které se kladou na horní hranu štítu. V našem prostředí jsou to nejčastěji koruny císařské, královské (někdy i svatováclavská), knížecí, ale především ko-runy hradební. Výjimečně se objevuje i opatská mitra. Řada měst užívá i honos-né kusy, zejména štítonoše, hesla a výjimečně i další vedlejší části znaků.

C í r k e v n í h e r a l d i k a Původ církevní heraldiky je také třeba spatřovat ve Svaté zemi v souvislosti s vý-pravami křižáků. Na rozdíl od šlechty však může duchovenstvo získat znak buď příslušností k církevní komunitě nebo nabytím církevní hodnosti a volbou zna-ku s tím spojenou či udělením znaku papežem.

1 v církevní heraldice je základní složkou znaku štít, který bývá (zvláště v ba-roku) nahrazován kartuší, aby se naznačilo, že jeho nositel není válečník. Obra-zem štítu u šlechticů je jejich rodový štít, u nešlechticů štít zvolený. U vysokých církevních hodnostářů, jejichž úřad má svůj vlastní znak, dochází ke kombina-cím znaků těchto úřadů se znaky rodovými (osobními), a to nejčastěji ve formě čtvrcení nebo polcení. Někdy se setkáváme i se znaky církevních hodnostářů, kteří přilby s klenoty užívají. V těchto případech jde však o úplné erby rodové, doplněné církevními atributy, a nikoliv o znaky výlučně církevní, které skutečně vylučují užití klenotů.

Ve znacích vysokého kléru, kde není přilba s klenotem, se vyskytuje mezi štítem a kloboukem hlavně kříž, mitra, berla a někdy také meč a knížecí koruna. Významnou součástí církevních znaků jsou klobouky se šňůrami a střapci, při-čemž jejich tinktura a počet střapců vytvářejí ucelený systém podle postavení nositele znaku v hierarchii katolické církve.

Užívání štítonošů a knížecích plášťů je - na rozdíl od deviz - poměrně vzácné. V podstatě existují v církevní heraldice dva typy znaků: znaky duchovních

osob jako jedinců a znaky církevních institucí. Zvláštní kapitolou církevní heraldikyjsou znaky papežské, které jsou současně

i znakem Vatikánu po celou dobu pontifikátu daného papeže. Církevní heraldika tvoří jednu z nejobtížnějších součástí heraldiky, protože

v ní neplatí zásada dědičnosti, a proto je každý znak jiný. Navíc docházelo a do-

Page 30: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

chází ke změnám znaku církevního hodnostáře třeba několikrát během života, nebo k souběžnému užívání různých variant znaku.

Církevní heraldika není omezena jen na církev římsko-katolickou, protože znaky užívají i církve reformované a některé církve východní.

Z nekatolických křesťanských církví má dokonalý heraldický systém vybudo-vaný pouze církev anglikánská, která ponechala řadu znaků z dob předrefor-maěních a přizpůsobila je pouze odlišnými formami realitě nezávislosti na řím-ském papeži.

Z e m s k á a s t á t n í h e r a l d i k a Mezi účastníky prvních křížových výprav do Palestiny byla i celá řada členů pa-nujících evropských rodin. Proto k prvním skutečně dědičným erbům patří ve většině evropských zemí právě erb vladařského rodu. Ale asi teprve od 14. stole-tí se začaly erby panovníků postupně spojovat s představami znaků zemí, jimž vládli, a pak se stávaly i symboly národů, které jednotlivé země obývaly.

Vymřel-li původní panovnický rod, nová nastupující dynastie zpravidla přija-la znak svých předchůdců do svého rodového znaku na znamení kontinuity a legitimity, a tak vznikl znak státní jako neměnný symbol země. Dříve měly tzv. velké monarchie (především Rusko a Rakousko) tři varianty státního znaku: velký, střední a malý. Velký znak zpravidla obsahoval ve štítě pole všech držav, měl štítonoše, heslo, popřípadě další honosné kusy a vše bylo zpravidla polože-no na císařský nebo královský stan, eventuálně na knížecí plášť. Střední znaky nemívaly stany nebo pláště a u malých znaků chybějí navíc ještě štítonoši, ně-kdy heslo a rovněž štítová pole jsou omezena jen na ta nejdůležitější. Zajímavé je, že tuto starou praxi velkých monarchií převzaly i některé republiky (napří-klad Československo po roce 1918).

Některé země opustily při změně politického zřízení staré znaky a vytvořily si znaky nové, které často s heraldikou mají jen velice málo společného, takže spíše než znakem by měly být nazývány emblémy. Takovým příkladem je třeba Francie nebo bývalý SSSR. Sovětský znak se pak dokonce stal jakýmsi vzorem pro formu i obsah znaků řady tzv. socialistických, ale i nesocialistických zemí. S potěšením lze kvitovat, že po pádu komunismu se naprostá většina těchto zemí vrací ke svým historickým znakům.

Mimoevropské státy - s výjimkou Austrálie a Nového Zélandu - užívají znaky ovlivněné domácími tradicemi, a proto jsou většinou tak neheraldické. Spíše než znaky by měly být nazývány státní uýsostná znamení popřípadě odznaky či emblémy, zejména chybi li štít - tedy základní a nezastupitelný komponent kaž-dého znaku. Objektivně však budiž řečeno, že těmto státům nelze mít za zlé, že nerespektují heraldická pravidla a zásady, protože nikdy heraldiku ve svých dě-jinách neměly a ani ji nepotřebovaly.

Vedle znaků státních existují ještě znaky zemské, tj. znaky územních celků, které v dějinách vytvářely samostatné suverénní nebo suzerénní státy a dnes tvoří součást větších státních útvarů. V době vrcholného administrativního chápání heraldiky bylo na území bývalé Svaté říše římské znakem nadáno nejen každé království, velkovévodstvi, markrabství, vévodství a knížectví, ale i tzv. okněžená hrabství. hrabství a také některá feudální panství s vynikajícím postavením.

Page 31: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

Se zemskými znaky se setkáváme i na Britských ostrovech, v případech švý-carských kantonů, bývalých ruských gubernií, malých italských státečků v době feudální rozdrobenosti, spolkových zemí Rakouska a podobně. Všechny tyto znaky jsou svým způsobem stále ještě živé a vytvářejí jakési pojítko mezi minulostí a současností národů, ale i obyvateli tradičních regionů hrdých na své tradice i specifika.

C e c h o v n í h e r a l d i k a Mezi bohatstvím heraldických památek zaujímá cechovní heraldika místo nej-skromnější. což je také částečně dáno poměrně krátkou dobou jejího trvání. Počátky cechů se většinou kladou do 13. století, a to ve všech vyspělých zemích feudální Evropy. Největšího rozmachu však dosáhly ve 14. a 15. století, kdy dochází ke specializaci řemeslné výroby. Cechy měly své řády a obřady, své svět-ce jako patrony, své korouhve a cechovní svíce, a tak není divu, že sahají i po znaku, někdejším znamení nadřazenosti rodové či právní. Cechy také potřebo-valy znaky pro pečetě k vyřizování písemné agendy a pro reprezentaci na ko-rouhvích a na jiných užitných předmětech.

Užití znaků obchodníky a řemeslníky se datuje od 15. století. Většina místních cechů měla znaky osvojené, někdy potvrzené městskou radou nebo feudální vrch-ností, a teprve později se objevují i královské majestáty udílející cechům znaky.

Původní cechovní znaky byly pouze ve formě štítů, takže se značně lišily ne-jen mezi jednotlivými městy, ale samozřejmě i podle různých zemí. Časem se však v případě některých živností začaly ustalovat tvary a figury, které se pak užívaly všeobecně alespoň v rámci jednoho státu, výjimečně pak i v několika zemích zároveň.

Zvláštností cechovní heraldiky je užití tzv. doprovodných neboli druhotných figur, které bývají umístěny mimo pole štítu, většinou nad ním, což je ovšem v rozporu s duchem heraldiky. Naštěstí mnohem častější jsou znaky úplné (tj. s přilbou, přikryvadly a s klenotem). Přilba bývá buď kolčí nebo turnajská, kle-not buď shodný s figurou ve štítě, nebo také odlišný. Od 17. století se objevují honosné kusy, zvláště koruny, ale i štítonoši či jakési napodobeniny plášťů. Ce-chovní znaky mívají zpravidla jednoduchou obecnou figuru vztahující se buď k předmětu řemesla anebo k ochraně nebeské, popřípadě královské.

V průběhu 18. století cechy ustrnuly ve své životaschopnosti a staly se brz-dou rozvoje nově nastupujícího průmyslu. Proto také došlo k jejich zrušení, aby mohla být otevřena cesta svobodné živnosti.

H e r a l d i k a o s t a t n í c h i n s t i t u c í Do heraldiky institucí patří v širším slova smyslu i heraldika městská, církevní, zemská i cechovní. Samovolné přijímání znaků městy a církevními úřady bylo feudální společností pokládáno za cosi přirozeného, a proto také probíhalo bez potíží. Jinak tomu bylo u znaků obchodníků a řemeslníků, kteří si často volili figury v rozporu s duchem heraldiky, a proto se nakonec přistoupilo k udílení znaků cechům.

Znaky institucí v užším slova smyslu tvoří bezesporu nejmladší součást he-raldiky. Její vznik a rozvoj lze datovat až zánikem feudálních privilegií a nástu-

Page 32: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

pem svobodné podnikatelské společnosti. V moderní době existuje řada udělení znaků různým institucím, jako jsou úřady, průmyslové a obchodní korporace, banky, university, koleje, školy, heroldie, pojišťovny, vědecké společnosti, zá-jmové spolky a společnosti, vydavatelství, rozhlasové stanice, letecké společnos-ti, musea atd. Všechny tyto instituce užívají své znaky na pečetích, úředních dokumentech, odznacích, praporech i na budovách na znamení vlastnictví.

Obzvláštního rozšíření se dostalo této heraldice na Britských ostrovech, kde mají své vlastní znaky nejen samotné heroldie v Anglii a ve Skotsku, ale jejich prostřednictvím i celá řada institucí, jejichž počet se ve Velké Británii střízlivě odhaduje na více než sto tisíc. Všechny tyto znaky podléhají přísné registraci a ochraně.

Ve střední Evropě se však heraldika institucí nevžila a nijak nerozšířila. Peče-tě a korouhve - nikoliv však znaky - měla již polní obec táborská (husité) a rovněž Chodové měli svůj vlastní prapor a pečeť, na kterých však nebyla psí hlava (jak si to vymysleli romantikové minulého století), ale docela prosté boty, tolik potřebné k ochraně a střežení zemských hranic. Jinak bývá znak instituce často nahrazován erbem zakladatele nebo majitele. Tak například ředitelství panství Nové Hrady vjižních Cechách užívalo na dopisních papírech nezměněný erb majitele panství hraběte Buquoye. viněty minerální vody Běloveská kyselka a některých mělnických vin nesou znak knížat z Lobkowicz a pražské naklada-telství Melantrich užívá znaku českého renesančního knihtiskaře, nakladatele a vydavatele Jiřího Melantricha z Aventina (1511-1580), jehož jméno převzalo. Obdobně Museum království českého užívalo kdysi českého lva ve štítě, na jehož horní hraně spočívala svatováclavská koruna, ale spíše než o znak musea šlo o znak zemský.

Heraldika střední Evropy do této oblasti nepronikla a byla nahrazena emble-matikou. Jako příklad poslouží ochranná známka Škodových závodů v Plzni -okřídlený šíp, ačkoliv baron Škoda ho ve svém erbu neměl. Tato ochranná známka patří výtvarně k nejzdařilejším a je registrována ve více než sto zemích světa. Známka symbolizuje čtyři základní pojmy: všestrannost výroby (velký kruh), roz-mach technického pokroku (křídlo), přesnost výroby (oko) a pokrokové výrobní metody (šíp).

S příchodem republikánských zřízení pak u nově vznikajících institucí zvítě-zily odznaky nad znaky již úplně, s výjimkou městských a státních úřadů a institucí, které užívaly znaků městských a státních. Dnes jsou tyto odznaky jednotlivých podniků označovány jako loga a bývají často předmětem právní ochrany.

S l o h y v h e r a l d i c e Heraldika není jen vědou, ale i uměním. Proto také prošla složitým vývojem všech historických uměleckých slohů. Svými konkrétními projevy se vždy podři-zovala vládnoucímu slohu, ať již šlo o sloh románský, gotický, renesanční, ba-rokní, rokokový, empirový či o slohy historizující.

Takzvané měšťanské slohy - jako biedermayer, secese, kubismus a podobně - šlechta nepřijala, a tak se v heraldice příliš neuplatnily a nemohly ji nijak ovlivnit.

Page 33: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

V současnosti, kdy nepanuje žádný sjednocující umělecký sloh, používají he-raldici zpravidla slohy 19. století anebo historizující daný erb slohem, který vládl v době vzniku erbu nebo odpovídá období, v níž daná osobnost žila. Podrobnější údaje pak čtenář nalezne u hesel jednotlivých slohových období.

P r a m e n y h e r a l d i k y Ke studiu a pochopení heraldiky nestačí jen spoléhat na základní heraldické příručky a literaturu. Je nutné a žádoucí věnovat se studiu pramenů, z nichž nejzákladnějším a nejbohatším je studium pečetí - sfragistika. Neméně důleži-tým pramenem je i studium mincí - numismatika a pochopitelně i originály (po-případě opisy) erbovních listů, dále stambuchů a dalších písemných a obrazo-vých materiálů včetně ex-libris či supralibros.

Dalším poměrně spolehlivým pramenem je studium náhrobních kamenů a pohřebních štítů (epitafika), jakož i erbovní soubory (tesané či malované) a také erbovníky. Mezi heraldické prameny je nutné počítat i všechny konkrétní arte-fakty, na nichž se znaky objevují, af j ižjde o obrazy, sochy, kachle, holby, meče, sklenice, porcelán, tapiserie, svícny, zvony, nábytek a jiné užitné věci. Řadu podrobnějších údajů je možné vyhledat pod hesly jednotlivých pomocných věd historických, ale i dalších, které se týkají pramenů heraldiky.

Z á v ě r Na první pohled se heraldika zdá být nesčíslným souhrnem všech existujících znaků. Má však svůj řád a pravidla a vyžaduje i důkladnou znalost obecných dějin a řady pomocných věd historických, zejména pak sfragistiky, numismati-ky, epitafiky, genealogie, faleristiky, ale i dějin umění.

Dobrý heraldik by měl umět kterýkoliv znak nejen správně nakreslit a popsat (blasonovat), ale i určit. Rovněž by měl umět podrobit znaky kritice, provést jejich historizaci a měl by umět i znaky správně tvořit.

Pro historii má heraldika zcela zásadní význam, protože ve svém vývoji zachy-cuje proměny v životě společnosti, a to nejen ve sféře výtvarné, ale především také v oblasti duchovní a politické. Výtvarně heraldika vždy reagovala na měnící se vkus a sloh doby, obsahem figur obrážela duchovní proudy a dění ve společ-nosti a často měla i politický podtext.

Heraldika má svůj význam i pro vlastivědu, zvláště pak heraldika zemská, cechovní a městská, protože společně obrážejí charakter života a jeho vývoj na vymezených územních celcích. Největší význam má heraldika pro dějiny umění, určování a datování památek. Podle znaků, popřípadě i podle jejich zlomků, lze často určit dobu vzniku památky na základě znalostí přesného časového vymezení užívání určitého typu štítu, přilby, přikrývek i honosných kusů. V případě alian-čních znaků pak lze ve spolupráci s genealogií určit i přesné datum vzniku památ-ky, byla-li pořízena jako svatební dar. Navíc znaky určují osoby, ke kterým se památky vztahují.

Heraldika má pevné místo a uplatnění i v moderní době. Má totiž svůj vý-znam nejen pro svou tradici a ustálené hodnoty symbolů, ale stále více prokazuje své opodstatnění a místo mezi současnými vědeckými disciplínami.

Page 34: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

S L O V N Í K

a ABATEMENT - anglický výraz označující figuru „snižující" statut znaku (tzv. snížení znaku) naznačením, že nositel je buď nelegi-timním potomkem nebo že se dopustil něčeho nečestného. Je za-jímavé, že neexistují žádné konkrétní doklady o užití takovýchto značek, i když nelze jednoznačně vyloučit, že nebyla nikdy v mi-nulosti užita. Přesto však někteří, zvláště pak staří autoři uvádějí figury, které se prý přidávaly do štítů jako abatement ofhonour (tj. degradace cti). Tito autoři udávají počet těchto figur, a to devět, a uvádějí přestupky, za které bylo možno tato znamení dostat (zba-bělost, smilstvo, pomluva, cizoložství, zrada, vražda, lhaní, vychlou-bání, opilství, dezertérství a násilnictví), avšak neuvádějí žádný konkrétní případ a příklad těchto znamení, pouze jejich názvy. Tvrzení se také dostává do rozporu se základním posláním heral-diky - a to, že erby jsou znameními cti, a nikoliv hanby.

Šlechtic může být degradován za některé zločiny, zvláště za velezradu, ale v takovýchto případech byl štít heroldy na veřejném prostranství převrácen, pošlapán a rozbit na kusy, aby se tak zjevně naznačilo úplné zničení, potlačení a vymýcení cti a důstojnosti osoby, které erb náležel: viz též RYTÍŘ.

ABATYŠE (lat. abbatissa) - představená klášterů (opatství) někte-rých ženských řádů (například benediktinek, cisterciaček či klari-sek) a ústavů v římsko-katolické církvi. Abatyše přijímají opat-skou benedikci podobně jako opati. Mají právo nosit berlu, prsten a pektorál, nikoliv však mitru. V některých klášterech nosily aba-tyše korunky - například abatyše u sv. Jiří na Hradě pražském, které od dob Karla IV. požívaly knížecí důstojnosti a měly spolu s nejvyšším purkrabím Království českého a s pražským arcibis-kupem právo korunovat české královny. Po zrušení kláštera Jose-fem II. roku 1782 přenesl Leopold II. toto právo na abatyše Terezi-ánského ústavu šlechtičen.

Původně užívaly abatyše jen štít, který bývá od 17. století ovál-ný, podložený vzpřímenou berlou opatřenou velem a se závitem vpravo, která prostupuje zlatou listovou korunou na vrcholu ští-tu: viz též ÚSTAVY ŠLECHTIČEN. (Obr. 24)

ABBAS viz OPAT

ABBATISSA viz ABATYŠE

Schéma pro

abatyše

Page 35: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

Obr. 25: Adam a Eva pod stromem poznání ve znaku

cechu hrnčířů

ABREVIATURA - zkratka vytvořená z počátečních písmen jednot-livých slov, zpravidla psaná velkými literami (versálami), která nahrazuje celou větu. Často však nebývá její výklad jednoznačný. Tak například známá rakouská abreviatura AEIOUmá celou řadu možných interpretací: 1. AUSTRIA ERIT IN ORBE ULTIMA - Rakousko bude na světě poslední, tj. jeho existence potrvá nejdéle; 2. AQUILA ELECTA IUSTE OMNIA VINCIT (V = U) - Vyvolený orel právem vše přemáhá; obě devizy jsou tradičně připisovány císaři Friedrichu III. (1440-1493); 3. AMOR ELECTIS INIUSTIS ORDINAT ULTOR - Láska vyvolen-cům, nešlechetníkům panuje mstitel; 4. AUSTRIAE ESTIMPERARE ORBI UNIVERSO - Rakousku náleží panova ti celému světu; 5. AUF ERDEN IST OESTERREICH UNSTERBLICH - Ze zemí je Rakousko nesmrtelné; 6. ALLER EHREN IST OESTERREICH VOLL (V = U) - Všech ctností je Rakousko plné.

ADAM A EVA-jména prvních biblických lidí. Jako obecné figury se v heraldice vyskytují poměrně vzácně - například cech praž-ských hrnčířů je užíval pod stromem poznání, aby tak naznačo-val, že prvním hrnčířem byl sám Bůh, který z hlíny stvořil praotce lidstva (Adam znamená ze země stvořený). (Obr. 25)

ADMINISTRÁTOR - ustanovený duchovní jako správce farnosti, který v případě uprázdnění místa, do doby, kdy je jmenován nový farář, spravuje (tj. administruje) farnost, v níž má stejná práva a povinnosti jako farář.

ADMINISTRÁTOR DIECÉZE (dříve kapitulní vikář) - dočasný správce diecéze v případě, že není obsazena sídelním biskupem z důvodů úmrtí, rezignace, přeložení nebo zbavení úřadu. Je vo-len konzistoří (sborem konzultorů) v době osmi dnů od přijetí zprávy o uprázdnění stolce a úřaduje až do nástupu nového diecézního biskupa.

ADOPCE (lat. adoptio) - přisvojení, přijetí někoho za vlastního. V českých šlechtických poměrech relativně řídký jev. Aby byla adopce platná, musel být adoptovaný již šlechticem, avšak nej-častější adopce jsou známy v rámci jednoho rodu mezi jednotlivý-mi liniemi nebo větvemi (například adoptování Karla VII. Schwar-zenberga z orlické sekundogenitury členem hlubocko-krumlovské rodové primogenitury nebo adopce Heřmana hraběte z Bubna a Litic baronem Josefem Warlichem z Bubna). Pokud adoptoval ně-

Page 36: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

jaký šlechtic nešlechtíce, přechází na adoptovaného pouze jméno, popřípadě majetek, nikoliv však erb ěi jiná důstojenství.

V Polsku bývala adopce nejčastěji používaným způsobem uve-dení mezi polskou šlechtu. Tak například roku 1413 u příležitosti podepsání polsko-litevské unie provedl v Horodle polský král Vla-dislav II. Jagellonský hromadnou adopci téměř jednoho sta litev-ských bojarů do polských šlechtických rodin a přidělil jim herby. Adopce se tak rozšířily, že musely být rozhodnutím Sejmu z let 1601 a 1633 zakázány pod ztrátou vlastního šlechtictví.

AESCULAPŮV HAD - had (užovka) obtočená kolem hole. Atribut mytologického boha lékařství, symbol lékařství a lékarnictví. Jako erbovní figura se zvláště v 19. století dostával do erbů nově nobi-litovaných lékařů - například roku 1883 v případě MUDr. Čeňka šlechtice Jiruše, který dostal Aesculapova hada do levé poloviny polceného štítu. (Obr. 26)

AFRICKÁ HERALDIKA - na africkém kontinentu šlo především 0 britskou koloniální heraldiku, která vznikla v 19. století, kdy byl učiněn pokus sjednotit tradiční formy heraldiky s charakte-ristickou symbolikou života a přírody v koloniích. Proto se zde často objevují takové figury jako sloni či krokodýlové jako charak-teristiky zemí namísto obyvatelstvu nic neříkajících gryfů, medvě-dů, draků či saní.

Zájem o heraldiku byl někde dokonce tak velký, že například v Jihoafrické unii (republice) byl zřízen úřad státního herolda, který dostal na starost tvorbu a registraci znaků státu, měst, institucí 1 jednotlivců. Zde to ovšem souviselo s poměrně početnou menši-nou evropských přistěhovalců, zejména z Británie a Nizozemska (Búrové). V 50. letech 20. století vyřizovala heraldické záležitostí Commission of Enquiiy, jmenovaná vládou, a teprve v roce 1962 byl schválen zákon (Heraldy Act), jímž byl zřízen Heraldický úřad (The Bureau of Heraldy) v čele se státním heroldem (State Herald) a heraldickou radou jmenovanou ministerstvem národního vzdě-lávání. Po 2. světové válce se postupně osvobodily všechny africké státy, z nichž některé (například Gambie a Malawi) se přidržely tradičních heraldických forem, zatímco jiné zavedly vlastní afric-ké formy - například Keňa, Uganda, Tanzanie či Botswana, které užívají štítu mandlovitého tvaru vytvořeného podle starých štítů domorodých válečníků. Tento tvar převzala dokonce i jihoafrická evangelická luteránská církev.

Francouzská koloniální heraldika neměla již předem naději na úspěch, protože samotná Francie v oblasti heraldiky zcela selha-la. Frankofonní africké státy užívají podivné emblémy, které ne-mají s heraldikou nic společného. Poněkud přísnější měřítko snad snese jen znak Marockého království. (Obr. 27)

Obr. 26:

Aesculapova hůl

Obr. 27: Africká heraldika - znak

Súdánu

Page 37: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

Obr. 28: Agnus Dei

ve znaku slovenské ho města Krupina

Obr. 29: Alegorická postava Spravedl-

nosti ve znaku Krásné Lípy

Obr. 30: Spravedl-

nost a Milosrdenství

jako štítonoši znaku

Mladé Boleslavi

Obr. 31: Alerikn

AGNUS DEI (lat. Beránek Boží) - symbol Ježíše Krista jako Vyku-pitele světa. Zpravidla se zobrazuje jako kráčející ovečka (lat. ag-nus, fr. agneau, něm. Lamm, angl. lamb. Paschaí) se svatozáří a s korouhví přes rameno opatřenou buď Kristovým monogramem (XP), nebo s křížem sv. Jiří, sv. Ondřeje a podobně. (Obr. 28)

Chov ovcí byl rozšířen od počátku neolitu, protože poskytoval lidem potravu i oděv, ale od starozákonních dob byly ovce zároveň obětovány Bohu. Protože Kristovu oběť na kříži lze přirovnat k oběti velikonočního beránka (pascha), stal se beránek již v knize Zjeve-ní symbolem Ježíše Krista.

Beránek personifikuje nevinnost, mírnost, trpělivost, pokoru a oběť. Jako atribut doprovází sv. Jana Křtitele, sv. Anežku Řím-skou a někdy také sv. Anežku Českou. Někdyjsou beránci (oveč-ky) zobrazováni spolu s Dobrým pastýřem, symbolizujícím Krista přivádějícího ovce (křesťany) ke křtu (tj. do církve). Dobrý pastýř nese často ovci i na ramenou. Papež sv. Klement měl u sebe be-ránka ve vyhnanství v Tauridě (na Krymu), kde mu - jak vypráví legenda - beránek ukázal kopýtkem pramen vody.

V heraldice se agnus dei objevuje nejen v církevní heraldice, ale i ve znacích řady měst (například maďarský Debrecín, skotský Per-th, francouzský Rouen nebo slovenský Trenčín); viz též PALLIUM.

ALBÁNSKÁ HERALDIKA viz BALKÁNSKÁ HERALDIKA

ALEGORIE - jinotajné obrazné vyjádření zvláště ctností a klad-ných vlastností (spravedlnost, milosrdenství a podobně).

Někteří středověcí, ale ještě i renesanční a barokní heraldici dávali jednotlivým figurám tzv. alegorické významy, tj. usilovali -ve snaze vysvětlit vznik a obraz štítu - připsat jim nějaký symbo-lický význam. Tak například břevnu byl přiznán význam „umírně-nosti" nebo lilii význam „nevinnosti a čistoty". Jde však jen o sym-boliku, nikoliv o nějaký heraldický význam.

Některá města, která si obzvláště potrpěla na dobrou pověst, si mnohdy vyprosila do svých znaků celé alegorické postavy. Větši-nou to bývá postava Spravedlnosti, zobrazovaná jako žena oděná v dlouhý šat s očima většinou zavázanýma šátkem, která drží v jed-né ruce váhy (vina a nevina) a ve druhé ruce meč, jímž trestá vinu. Takovou postavu Spravedlnosti užíval až do roku 1970 Kamenic-ký Šenov, kde Spravedlnost měla oči otevřené a byla s křídly. Město Krásná Lípa má pokosem dělený štít, v jehož horní zlaté části je zelená lípa (mluvící pramen) a v dolní červené je sedící postava Spravedlnosti. Rovněž město Mladá Boleslav užívá jako štítonoše alegorických postav Spravedlnosti a Milosrdenství. (Obr. 29, 30)

ALERION - monstrum zobrazované v heraldice jako orlice bez zobáku a pařátů. Objevuje se zejména ve znaku Lotrinska, kde

Page 38: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

představuje anagram (tj. záměna písmen ve slově tak, že vznikne slovo nové): alerion - Loraine. (Obr. 31)

ALIANCE - spojenectví, spojenecká smlouva: viz též ALIANČNÍ ZNAKY.

ALIANČNÍ ZNAKY (něm. Allianz-Wappen. angl. arms of alliance) -tzv. sdružené znaky, tj. užití dvou štítů vedle sebe nebo vkompo-nování dvou štítů do jednoho.

Nejstarší aliancí na našem území je pečeť Přemyslovce Děpolda z roku 1210, kde je na jednom štítě polcen erb rodový se znakem zemským (tj. lev a polovina orlice). Nejběžnější bývaly alianční znaky šlechtických manželů nebo jako znak vdovský. Nejčastěji býval znak polcen, přičemž mužův erb byl vpravo a ženin vlevo, a to tak, že jednotlivá pole vyplňovaly buď znaky celé, nebo jen jejich přísluš-né poloviny, pokud to nebylo na újmu zřetelností znaku. V pozdější době převládlo čtvrcení, kdy se mužův znak nachází v 1. a 4. poli, zatímco znak manželky v poli 2. a 3.

Alianční znaky však také vznikají postavením dvou štítů vedle sebe (častěji nahoře k sobě přikloněné), přičemž na heraldicky pravé straně je znak manžela a na levé straně je znak manželky. Figura manželova znaku bývá často z kurtoazních důvodů otoče-na směrem dovnitř (zejména u zvířat, která nebudou hledět do-prava, ale doleva), aby nebyla ke znaku choti natočena zády. Zna-ky bývají většinou pod společnou hodnostní korunkou manžela, jehož stav žena následuje. V případě knížat nebo princů bývají oba štíty pod společným pláštěm. Heslo je u aliančních znaků vždy mužovo a štítonoši bývají buď oba mužovy, anebo pravý je manželův a levý manželčin.

Alianční znaky nejsou jen doménou šlechtické heraldiky, ale prosadily se zejména v heraldice státní a dynastické (u soustátí od personální unie až po sloučení správy) a heraldice církevní, kde se kombinují znaky instituce, úřadu či řádu se znakem rodo-vým nebo osobním. Rovněž některá města (například německý Essen, Nurnberg či Fulda) užívají při sloučení správy alianční zna-ky. K vytvoření alianci docházelo dokortce i v cechovní heraldice, zvláště tam, kde se řemeslníci jednotlivých profesí spojovali ve společný cech. (Obr. 32-35)

ALLOD (ALLODIUM) - zpupný statek, tj. svobodný pozemkový majetek bez lenního závazku, u něhož existovala možnost prodeje a koupě celého nebo části statku, oddělení jeho části pro potomka či manželku a podobně: viz též FIDEIKOMIS.

ALTESSE (fr. výsost) - francouzský titul, který je od konce 18. sto-letí v Evropě trojího druhu:

Obr. 32: Schéma barokní aliance

Obr. 33: Spojení znaků Rožmberků a Š Vamberků ve zna-ku Jana Jiřího ze Svamberka po vy-mření Rožmberků.

m

JL

Obr. 34: Spojení znaků pánů z Hrad-ce a Slavatů ve zna-ku Viléma Slavaty

z Chlumu a Košum-berka po sňatku s dědičkou jindři-

chohradeckého do-

Page 39: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

Obr. 35: Spojení znaků Claryů a

Aldringenú ve zna-ku Jeronýma z Cla-

ry-Aldringenu

Obr. 36: Amfisbéna

Obr. 37: Ve znaku Velké Británie za-ujímá znak Anglie čestné místo v 1. a 4. poli. 2. obsahuje

znak Skotska a 3. Irska

a) Altesse Impériale (císařská Výsost), který náleží rakouským ar-civévodům, ruským velkoknížatům. a členům císařských domů v Německu a ve Francii;

b) Altesse Royale (královská Výsost) pro členy královských a vel-kovévodských rodů a jejich zákonných potomků;

c) Altesse Serénissime (Jasnost), který náleží padesáti mediatizo-vaným (kdysi panujícím) německým knížecím rodům. Ze zdvo-řilostních důvodů i titul ostatních vévodů a knížat vůbec.

ALTGRAF (něm. starohrabě) - německý titul vyskytující se v kní-žecím rodu Salmů, zejména u linií Salm-Reifferscheidt-Krauthe-im und Dyck a Salm-Reidderscheidt-Raitz, kde hlava linie má ti-tul Fiírst und Altgraf (kníže a starohrabě), syn AltgraJ a dcera Altgráfm (starohraběnka).

AMFISBÉNA - bájné zvíře zobrazované jako čtyřnohá a dvojhlavá obluda lvích spárů s hadími hlavami, z nichž jedna hledí vpřed a druhá, na konci těla, hledí vzad. Výjimečně bývá amfisbéna i okříd-lená. (Obr. 36)

ANDĚL (lat. angelus, fr. ange, něm. Engel. angl. angel) - bytost vyšší kategorie v lidské podobě, ale s křídly, sloužící jako posel zpro-středkovávající styk mezi Bohem a lidmi. Jde o duchovní tvory stvo-řené Bohem, kteří ho neustále oslavují a svým životem slouží jeho spásným plánům, které má vzhledem k jiným tvorům. Jako bytosti čistě duchovní jsou nesmrtelní a všechny viditelné tvory převyšují svou dokonalostí, jak o tom svědčí lesk jejich slávy. Svým bytím jsou Božími služebníky, především při naplňování jeho poslání spasit všechny lidi. Celý lidský život je obklopen ochranou andělů a jejich přímluvami u Boha. Každý věřící má svého anděla strážného, který ho chrání a vede (katolická církev slaví svátek andělů strážných 2. 10.). Padlí andělé, odvrátivší se od Boha, se stávají dábly. V he-raldice se objevují andělé jako obecné figury, a to buď ve štítě (na-příklad znak vévodství Zaháňského. v erbu knížat z Lobkowicz nebo ve znaku Novoměstského ústavu šlechtičen u sv. Andělů) nebo jako štítonoši (například ve francouzském královském znaku).

ANGLICKÁ HERALDIKA - heraldika Anglie byla při svém vzniku silně ovlivněna heraldikou francouzskou zejména proto, že po bi-tvě u Hastings roku 1066 se Anglie dostala do područí francouz-sky mluvících dobyvatel (Normanů) a jejich jazyk se stal úřední řečí na anglickém dvoře až po vládu Richarda II. (1377-1399). Pokus změnit starofrancouzskou terminologii na anglickou kolem roku 1400 ztroskotal a francouzština zůstala heraldickým jazykem na Britských ostrovech dodnes, a to i navzdory tomu, že se angličti-na později stala prvním světovým jazykem.

Page 40: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

V anglické heraldice platí zásada, že dvě rozdílné osoby nesmě-jí mít stejný znak. Proto byl v 17. století přijat systém diferenčních značek (tzv. cadency marks), který přesně vymezuje místo každé-ho člena uvnitř rodu nebo rodiny. Pouze hlavě rodu přísluší uží-vat nerozlišený znak.

Anglická heraldikaje nápadná vysokou frekvencí hlav štítu, krokví a také obecných figur, které jsou nejčastěji 3 (rozmístění 2. 1).

Každý znak má být kreslen s přilbou, i když mnohé britské publikace užívají jakousi heraldickou zkratku, kdy se klenot vznáší spolu s korunkou nebo točenicí nad štítem. V období největšího rozmachu britského impéria došlo také k přecenění významu kle-notů. Výrazný podíl na tom měla tehdy velice oblíbená publikace Fairbairns Book of Crests, která vyšla v mnoha vydáních a při-spěla ve své době k úpadku heraldiky. Laikové začali tehdy zamě-ňovat klenot za celý znak, a tak se začaly klenoty objevovat na-místo štítů nebo celých znaků například na dvířkách kočárů.

Motto je v Anglii vlastnictvím každého individua a je zaměnitel-né třeba i několikrát za život. Není pevnou součástí znaku a pouze u velkých aristokratických rodin je neměnné.

Štítonoši jsou v Anglii vyhrazeni členům královské rodiny, pee-rům království (nikoliv však duchovním), rytířům Podvazkového řádu. Bodlákového řádu a Rádu sv. Patrika, nositelům velkokříže ostatních rytířských řádů a výjimečně i některým korporacím, i když existují doklady, že je ze zvyku užívala ojediněle i drobná šlechta. Aby štítonoši neviseli ve vzduchu, stojí na půdě.

Snad nejvíce se anglická heraldika odlišuje od heraldiky konti-nentální tím, že neužívá pláště a stany a také nesmírnou oblibou tzv. badgů (odznaků). (Obr. 38-40)

Wales patří heraldicky k Anglii, a protože nikdy nebyl samo-statným královstvím, není také zastoupen ve znaku Spojeného království. Je chápán jako knížectví, a proto nemá svého herolda ani vlastní rytířský řád.

V městské heraldice převládají z figur angličtí lvi, francouzské lilie a královské odznaky (například padací mříž, růže atd.). Všechna města mohou dostat od krále heroldů klenot a štítonoše. Hradeb-ní koruna je v Anglii a ve Walesu vzácná; udělena byla pouze roku 1946 městu Monmouth. aby nahradila přilbu s klenotem. Pokud

jde o štítonoše, menší města je většinou nemívají, protože za je-jich udělení se zvyšuje poplatek heroldii. Naopak motta jsou širo-ce rozšířena.

Anglie dnes patří vedle Skotska k zemím, kde se snad nejvíce dbá na právní stav heraldiky, a to i institucí.

Obr. 38: Badge

Anglie - růže

Obr. 39: Badge

Skotska • bodlák

Obr. 40: Badge

Irska - trojlist

ANGLIKÁNSKÁ CÍRKEV (angl. Church ofEngland, mimo Británii většinou The Angličan Church) - protestantská státní církev založe-ná vletech 1531-34 v Anglii králem Jindřichem VIII. (1509-1547),

Page 41: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

Obr. 41: Znak

arcibiskupství

Canterbury

Obr. 42: Znak

biskupství Durham

Obr. 43: Znak

biskupství Chester

oficiální datum jejího vzniku je však až rok 1662. Roku 1534 vy-dal anglický parlament zákon (Act of Supremacy), jímž prohlásil krále za nejvyšší hlavu církve. Tím došlo k odloučení církve v An-glii od Říma. Nepodepsání tzv. supremační přísahy bylo považo-váno a trestáno jako velezrada (tak byl popraven např. sv. Thomas More a mnoho dalších). V čele církve stojí vládnoucí panovník, který užívá titulu Defensor Fidei (Defertder oj the Faiih, tj. Ochrán-ce víry), udělený papežem Lvem X. roku 1521 Jindřichu VIII. za spis namířený proti Martinu Lutherovi. Dnes představuje anglikán-ská církev jeden ze tří hlavních směrů protestantismu a až na ne-dávné rozhodnutí o svěcení žen (dne 12. 3. 1994 udělil anglikánský biskup Bary Rogerson z Bristolu v místní katedrále kněžská svě-cení prvním 32 ženám), má ze všech protestantských církví ke ka-tolicismu nejblíže (episkopální zřízení, liturgická praxe a podobně).

Nejvyšším církevním představitelem anglikánské církve je arci-biskup canterburský. primas anglický. Znakem jeho arcidiecéze je modrý štít, v němž je pallium v přirozených barvách podložené zlatým arcibiskupským procesionálem. Druhým v pořadí, co do důstojenství, je arcibiskup yorský, který užívá jako znak svého úřadu červený štít, v němž jsou dva stříbrné zkřížené svatopetr-ské klíče převýšené zlatou královskou korunou. Oba arcibiskupo-vé užívají jako osoby štíty polcené. přičemž vpravo je vždy znak arcidiecéze a vlevo znak rodový nebo osobní. Štít kryje zlatá mitra zdobená drahokamy, z níž vystupují dvě červené fimbrie se zlatým třásněním. U znaků však chybí motta. (Obr. 41)

Znaky anglikánských biskupů jsou tvořeny stejným způsobem jako znaky arcibiskupů. Výjimku tvoří znak biskupa z Durhamu. který kdysi oplýval z titulu palatina (Count Palatine) rozsáhlými pravomocemi téměř samostatného vládce. Všechny tyto výsady však biskupství do roku 1836 postupně ztratilo s výjimkou privi-legií stát po pravici panovníka při korunovaci, mít přednost před všemi ostatními biskupy vyjma biskupů londýnského a winches-terského a odlišovat na paměť starých privilegií svůj znak. Mitra biskupa durhamského totiž vychází ze zlaté otevřené vévodské koruny, a z mitry navíc vyniká na způsob klenotu sedm pštrosích per. Navíc může durhamský biskup na znamení dřívějších pravo-mocí křížit za štítem berlu s mečem. (Obr. 42. 43)

Biskup z Winchesteru zase z titulu preláta Podvazkového řádu tradičně obtáčí svůj štít modrou řádovou přezkou.

Oblíbeným znamením je Nejsvětější Trojice zobrazovaná napří-klad v případě biskupství Chester jako 3 (2, 1) zlaté mitry v červe-ném poli. Norwich má totéž, ale v modrém poli, Bristol zase tři zlaté otevřené koruny nad sebou v černém poli či Ely, kde je před-stavována 3 (2, 1) zlatými korunami v červeném poli.

V anglikánských katedrálách a v kostelích se často vyskytují znaky králů a královen jako hlav této církve.

Page 42: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

ANNULET viz BRISURA

ANNULUS viz PRSTEN

ANTONINSKY KRIZ viz KRIZ

APOŠTOL (z řec. apostolos, tj. poslaný) - v Písmu označení sva-tých mužů, kteří dostali od Boha úkol lidstvu něco vyřídit. 1. V užším slova smyslu titul učedníků, které Kristus povolal do sboru utvářející se církve. Byli to Ondřej, Šimon-Petr, Jakub Větší Zebedeův, Jan. Filip. Natanael-Bartoloměj, Matouš, Tomáš. Ja-kub Menší Alfeův, Juda Tadeáš, Šimon Zelota a Jidáš Iškariot-ský. Po Jidášově zradě a jeho odpadnutí povolali ostatní apoštolo-vě na jeho místo Matěje. Apoštolem se po svém obrácení stal i původně horlivý odpůrce křesťanů Šá'úl Paulus, tedy Pavel, vzdě-laný židovský učenec a římský občan, a po něm i Barnabáš. Z pů-vodních 12 (zastupovali jako patriarchové 12 izraelských kmenů starozákonního vyvoleného národa jako základní kameny nového Jeruzaléma a nového Božího lidu) vzrostl tedy počet apoštolů na 15. Jejich posláním a službou bylo hlásat evangelium - „Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás." (Jan 20, 21).

Kristus pověřil apoštola Petra, aby se stal mluvčím apoštolů -později zvaným knížetem apoštolů - a nadal ho mocí klíčů (oteví-rat a zavírat nebeská Boží království a vyhlašovat církevní zákony a církevní přikázání).

První, kdo z apoštolů zemřel mučednickou smrtí, byl Jakub Větší (roku 42) a jediným, který zemřel přirozenou smrtí, byl Jan. Apoštolově šířili víru kat holón kosmon (řecky: po celém světě, odtud označení katolický). Ustanovovali do čela nově založených církev-ních obcí biskupy nebo starší, a to vkládáním rukou. Jde o svá-tost svěcení neboli ordinaci. Noví biskupové pak pokračovali ve svátostné službě apoštolů včetně svěcení dalších biskupů. Tak vznikla apoštolská posloupnost (successio apostolica), jejímiž no-siteli zůstávají pouze biskupové. (Obr. 44-46) 2. V širším slova smyslu titul věrozvěstů jednotlivých národů -například sv. Cyril (Konstantin) a sv. Metoděj u Slovanů, sv. Boni-fác u Němců, sv. Ansgar u Normanů, sv. Augustin v Anglii, sv. Pa-trik v Irsku, sv. Vojtěch (Adalbert) v Polsku a v Uhrách, sv. Franti-šek Xaverský v Indii a podobně.

APOŠTOLSKÉ ŘÁDY - řády řeholních kleriků věnujících se vzdělá-vání národů, šíření vědy, misijní a sociální službě jako například Tovaryšstvo Ježíšovo (jesuité), Řád zbožných škol (piaristé) a další.

APOŠTOLSKÁ ADMINISTRATURA - územní celek, kde nebylo možné pro zvláštní a mimořádně obtížné podmínky dosud zřídit

Obr. 44: Lev

su. Marka - symbol

apoštola a evan-

gelisty ve znaku

Benátek

Obr. 45: Symbolem apoštola Ondřeje je svatoondřejský křiž

Obr. 46: Symbolem

apoštola Petra j e svatopeterslcý kříž

Page 43: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

diecézi. Tak byla například v roce 1922 zřízena papežem Piem XI. trnavská apoštolská administratura, ač v Trnavě již od roku 1543 (po dobytí Ostřihomi Turky) až do roku 1822 sídlili dočasně ostři-homští arcibiskupové. Teprve roku 1978 na základě dohody mezi tehdejší ČSSR a Vatikánem se z Trnavy stala metropole nově zřízené slovenské provincie. V současné době je největší apoštol-skou administraturou na světě celá evropská část Ruska o rozlo-ze 4 000 000 km2 a s 300 000 katolíky.

APOŠTOLSKÁ NUNCIATURA viz NUNCIATURA

APOŠTOLSKÉ VELIČENSTVO viz APOŠTOLSKÝ KRÁL

APOŠTOLSKÝ ADMINISTRÁTOR - 1. Titul papežem jmenované-ho církevního hierarchy, který je pověřen řídit apoštolskou admi-nistraturu až do zřízení diecéze, kterou nebylo možné pro zvláštní a mimořádně obtížné podmínky dosud zřídit (například rozděle-ním při změnách hranic). Apoštolský administrátor bývá zpravi-dla s biskupským svěcením a pokud není biskupem je mu pravo-mocemi roven. 2. Papežem jmenovaný prozatímní a mimořádný ordinář (správce) diecéze nebo jiné dílčí církve v zemi, kde není náboženská svobo-da, respektive kde je bráněno státem řádnému obsazení arcibis-kupského nebo biskupského stolce. Tak byl apoštolským admi-nistrátorem pražské arcidiecéze v letech 1965-1978 František Tomášek titulární biskup butský.

APOŠTOLSKÝ DELEGÁT viz DELEGÁT

APOŠTOLSKÝ KRÁL (lat. Rex apostolicus) - titul udělený první-mu uherskému králi sv. Štěpánu I. papežem Silvestrem II. zajeho zásluhy o christianizaci uherských kmenů a potvrzený brevem papeže Klementa XIII. ze dne 25. 8. 1758 uherské královně Marii Terezii a jejím nástupcům.

APOŠTOLSKÝ NUNCIUS viz NUNCIUS

APOŠTOLSKÝ PALATIN (též Lateránský palatin) - titul odvozený od Lateránského paláce v Římě, ve kterém byly pořádány dílčí cere-monie korunovací římských císařů, jejichž důstojenství bylo ještě do konce 15. století vázáno na uskutečněnou korunovaci v Římě. Lateránské palatináty mohl však vedle císaře udílet i papež, a proto byli tito palatinové - na rozlišení od palatinů císařských - nazýváni také apoštolskými palatiny. Takový palatinát byl např. roku 1684 udělen papežem Innocentem XI. senátoru Nového Města pražského Zikmundu Václavu Lopatskému z Liběchova; viz též PALATIN.

Page 44: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

APOŠTOLSKÝ PREFEKT - titul církevního hierarchy stojícího v čele apoštolské prefektury, tj. území, kde z jakýchkoliv důvodů nemůže být zřízena diecéze. Apoštolská prefektura zpravidla vzni-ká z autonomní misie. Apoštolský prefekt zastupuje na daném území papeže, je ordinářem, a jeho hodnost je podobná té. kterou má apoštolský vikář.

APOŠTOLSKÝ PROTONOTÁŘ - titul prelátů papežského dvora (zpravidla j ichje 12), kteří se starají o papežské písemnosti a ově-řují je. Ve svých znacích užívají fialový klobouk se šesti červenými střapci bez dalších atributů.

APOŠTOLSKÝ STOLEC (lat. Sedes Apostolica) zvaný též Svatý stolec Sancta Sedes, nebo i Svatá stolice - označení papežství jako instituce. Zpočátku to bylo označení biskupských prestolů zříze-ných některým z apoštolů, od počátku 4. století však je toto ozna-čení užíváno již jen pro Řím.

APOŠTOLSKÝ VIKÁŘ (lat. vicarius apostolicus) - titul správce apoštolského vikariátu. tj. církevního obvodu (území), který není pro mimořádné podmínky dosud ustanoven jako diecéze. Tyto administrativní jednotky se nacházejí zejména v misijních oblas-tech a podléhají vatikánské Kongregaci pro evangelizaci národů. Pravomoc apoštolského vikáře je na úrovni diecézního biskupa, a proto bývá zpravidla titulárním biskupem a zastupuje na da-ném území papeže. Apoštolský vikariát vzniká povýšením apoš-tolské prefektury po vzrůstu počtu farností; viz též VIKÁŘ.

ARCIBISKUP (lat. archiepiscopus) - 1. Titul hierarchy stojícího v čele církevní provincie (arcidiecéze), která se skládá z několika tzv. sufragánních diecézí. Arcibiskup má i titul metropolity, pro-tože sídlí v metropoli, tj. v hlavním městě církevní provincie. Ně-kteří arcibiskupové mají navíc ještě titul primas.

Označení arcibiskup vzniklo z řec. arché episcopus a znamená doslova: první biskup. Ve 4. století je znám jako arcibiskup jen biskup alexandrijský, ale v 5. století to už byli i biskupové v Římě. Antiochii, Jeruzalémě a Caesareji, kteří byli současně nazýváni také patriarchové. Od 6. století jsou arcibiskupy jen metropolito-vé a ti, jimž tento titul svěřil papež.

Až do zrušení šlechtických titulů v rámci církve (v roce 1950) požívali někteří arcibiskupové-metropolitové z titulu svého úřadu knížecí důstojenství. Takovýmito knížaty-arcibiskupy byli napří-klad metropolitové pražští, olomoučtí, salcburští a podobně. Řím-ským knížetem byl již pražský biskup Jindřich Břetislav (f 1197), jemuž toto důstojenství propůjčil ad personam roku 1187 císař Friedrich I. Barbarossa. Trvale však propůjčil pražským arcibis-

Page 45: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

Obr. 47: Štít s pa-triarším křížem je

určen arcibiskupům a patriarchům

kupům říšský i český knížecí titul až Rudolf II. dne 15. 6. 1603. Pražští arcibiskupové měli na základě konstituce Romanus Ponti-Jex papeže Klementa VI. ze dne 5. 5. 1344 privilegium korunovat českého krále a v den korunovace nosit kardinálský purpur, i když nebyli kardinály. Poprvé tohoto práva využil při korunovaci krále Leopolda II. dne 7. 9. 1791 v chrámu sv. Víta arcibiskup Antonín Petr Příchovský z Příchovic.

Dříve býval oficiální titul pražských metropolitů bohatý a obsa-hoval řadu dnes již zaniklých privilegií a reálií. Jako příklad po-slouží titulatura 29. pražského arcibiskupa Lva Skrbenského z Hříště (1899 -1916), která zněla:

Jeho Eminence, Nejdůstojnější Pán, Lev kardinál Skrbenský z Hříště, Svaté Církve Římské titulu u sv. Štěpána kardinál-kněz. z Milosti Boží a Prozřetelnosti Apoštolské Stolice Svaté kníže-arci-biskup pražský, primas český, rozený český a přeslavných diecé-zí bamberské, míšeňské, řeženské a pasovské legát, metropolita Čech. věčný kancléř obojíjakulty theologické pražských universit, doktor posvátné theologie, prelát vždy věrné kapituly svatovítské, etc.. etc.

Jeden z jeho nástupců, 34. pražský arcibiskup, užíval již jen následující titulaturu: Jeho Eminence, ThDr. František kardinál Tomášek, arcibiskup pražský a primas český.

Arcibiskup olomoucký a metropolita moravský užíval také čes-kého knížecího titulu (udělen v Praze dne 10. 8. 1588 Rudolfem II. ještě olomouckým biskupům) a od ustanovení Karla IV. ze dne 1. 5. 1365 byl v rámci nejvyšších dědičných zemských úřadů hra-bětem královské kaple (Comes regiae Capellae BohemiaeJ.

Arcibiskup má právo na oslovení Excelence, pokud není kardi-nálem.

Ve svých znacích spojují arcibiskupové znak své arcidiecéze se znakem rodovým, popřípadě osobním, a to nejčastěji čtvrcením, ale také polcením či dělením. Stít metropolitů je uprostřed podlo-žen patriarším křížem a vlevo berlou (zpravidla zákrutem ven), zatímco na pravé horní hraně štítu spočívá mitra. Dříve obsaho-val znak arcibiskupů, jejichž stolec byl spojen s knížecím titulem, ještě knížecí korunu a někdy také meč na znamení světské moci (například arcibiskupové olomoučtí). Kolem dolní poloviny štítu mají sídelní arcibiskupové ovinuté palliumjako odznak své hod-nosti a úřadu. Pod štítem je ještě osobní metropolitovo heslo a vše je převýšeno zeleným kloboukem provázeným 10 zelenými střapci po každé straně. Pouze salcburští arcibiskupové užívají tradičně červené klobouky. 2. Titulární arcibiskup - čestný titul vysokého církevního hodnos-táře, který nestojí v čele církevní provincie, není metropolitou. Titu-lárními arcibiskupy jsou zpravidla jmenováni papežští nunciové nebo tento titul získávají někteří biskupové jako osobní vyznamenání.

Page 46: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

Ve svých znacích užívají títulární arcibiskupové rodový nebo osobní štít, za štítem pouze patriarší kříž, pod štítem devizu a také zelený klobouk s 10 střapci po každé straně. 3. Titul hierarchy v některých nekatolických církvích, například v ruské pravoslavné církvi nebo v církvi anglikánské, kde jsou arcibiskupové dva - z Canterbury (primas) a z Yorku.

ARCIBISKUPSKÝ KŘIŽ - v podstatě procesionál ve formě patri-aršího kříže, který se nosí od 13. století v průvodu bezprostředně před arcibiskupem v kostelích i mimo ně v rámci jeho provincie. Také někteří biskupové mívali toto právo. Arcibiskupským křížem je podložen každý znak arcibiskupa římsko-katolické církve, za-tímco primas anglikánské církve, arcibiskup z Canterbury, jej užívá jako figury ve štítě.

ARCIBISKUPSTVÍ - označení úřadu a sídla arcibiskupa. V České republice jsou dvě arcibiskupství: 1. Arcibiskupství

pražské, stolec sv. Vojtěcha, vzniklo povýšením pražského biskup-ství zřizovací konstitucí papeže Klementa VI. Ex supernae proui-dentia maiestatis ze dne 30. 4. 1344 na základě iniciativy násled-níka trůnu markraběte moravského Karla (potomního Karla IV). Prvním arcibiskupem se stal Arnošt z Pardubic (1344-1364). Původně byla Praha metropolí provincie českomoravské, ale po zřízení arcibiskupství olomouckého roku 1777 již jen provincie české. Arcibiskup pražský má titul primase českého a jeho su-fragánními biskupstvími jsou Litoměřice, Hradec Králové, České Budějovice a Plzeň. Patrony jsou sv. Vojtěch, sv. Václav a sv. Jan Nepomucký. Katedrálním chrámem arcibiskupství je sv. Vít na Pražském hradě.

Znakem pražského arcibiskupství, doloženým od první čtvrti-ny 14. století, je zlaté břevno v černém poli. 2. Arcibiskupství olomoucké vzniklo povýšením olomouckého bis-kupství bullou Pia VI. ze dne 5. 12. 1777. Prvním arcibiskupem se stal Antonín Theodor hrabě z Colloredo-Waldsee (1777-1811).

Arcibiskup olomoucký, který je metropolitou moravským, má sufragánní biskupství v Brně a biskupství ostravsko-opavské. Patronyjsou sv. Václav a sv. Cyril a sv. Metoděj. Katedrální chrám sv. Václava.

Znakem olomouckého arcibiskupství (respektive biskupství), doloženým od první třetiny 14. století, je 6 (4, 2) stříbrných kuželů v červeném poli. V letech 1588 -1924 byl štít čtvrcen, přičemž v 1. a 4. poli byly kužely, ve 2. a 3. zlatém poli černá orlice se zlatou hvězdou na hrudi. V letech 1924-1978 zůstalo 1. a 4. pole ne-změněno, ve 2. a 3. poli byl užíván malý znak Československé republiky. Od roku 1978 pak tvoří 2. pole znak Moravy a 3. pole znak Slezska. (Obr. 48)

Page 47: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

Obr. 49: Erb Gottfri-

eda Heinricha hra-

běte von und zu

Pappenheima -

dědičného říšského

maršálka

ARCIDĚKAN (lat. arch.idecan.us) - dříve titul biskupem ustanove-ného vyššího duchovního dozorce nad okrskem zahrnujícím ně-kolik děkanátů nebo vikariátů a tvořícím vlastní arclděkanství. V Čechách byla arciděkanství tradičně v Bílině, Sokolově. Krum-lově, Kutné Hoře, Liberci, Plzni a v Horšovském Týně. Kdysi mívali arciděkani právo nosit i infuli (mitru), ale toto privilegium ztratili po II. vatikánském koncilu. Arciděkanství jako historický čestný titul některých farností zanikl u nás v roce 1995, protože byl v roz-poru s novým kodexem kanonického práva.

ARCIDIECÉZE - v římsko-katolické církvi provincie nebo oblast spravovaná arcibiskupem nebo biskupská diecéze metropolity.

ARCIJÁHEN (lat. archidiaconus) - titul užívaný ve 3. století pro představené žáků v katedrále, od 4. století pak pro zástupce bis-kupa v diecézních záležitostech dozorčích, správních a majetko-vých. Arcijáhenství vznikají v Čechách za vlády pražského bis-kupa Daniela I. (1148-1167) v 60. letech 12. století a nahrazují rozpadající se systém velkofarních obvodů. Instituce arcijáhnů vycházela teritoriálně z historických krajů, jak se vytvářely v ob-vodu významých hradišť. Arcijáhnové byli podřízeni pražskému biskupovi a po hmotné stránce je zajišťovaly biskupské statky. Ve 13. století se stali tito hodnostáři na biskupovi téměř nezá-vislí, přičemž jejich pravomoci se blížily biskupské jurisdikci. Ve 14. století jich bylo v Čechách deset (Praha, Kouřim, Bechyně, Žatec, Litoměřice, Bílina, Boleslav, Plzeň, Horšovský Týn a Hra-dec Králové). Od 16. století byl však jejich vliv omezen.

ARCIOPAT - 1. Titul představeného několika mužských klášterů, jimž stojí v čele jiní opati, popřípadě řídí jednotlivé řádové kon-gregace (provincie) jako například u řádu benediktinů. 2. Titul opata, který stojí v čele opatství, které obdrželo od papeže čestný titul arciopatstvi. Tak například se souhlasem papeže Jana Pavla II. povýšila při příležitosti milénia břevnovského kláštera Kongregace pro instituty zasvěceného života a společnosti apoš-tolského života břevnovské opatství na arciopatstvi. Dekret pode-psal v Římě dne 10. 2. 1993 prefekt této kongregace Eduardo kar-dinál Martinez. Tím se stalThDr. Anastáz Opasek, O. S. B., opat břevnovský, arciopatem.

ARCIOPATSTVÍ viz ARCIOPAT

ARCIÚŘADY (lat. Archi officia) - označení úřadů vztahujících se ke dvoru císaře Svaté říše římské, které vznikaly již u dvora Karla Velikého. Jde zejména o: 1. Arcikancléř (archicancellarius), původně jen referendarius, tj.

Page 48: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

přednosta císařské kanceláře. Od roku 965 stál v čele říšské kan-celáře arcibiskup mohučský, jehož jurisdikce byla později omeze-na per Germaniím. V i l . století se stal arcibiskup kolínský arci-kancléřem per Italiam (byl-li císař v Itálii) a roku 1157 arcibiskup vienneský arcikancléřem pro případ, že císař pobýval v Burgund-sku. Toto důstojenství bylo ve 13. století přeneseno na arcibisku-pa trevírského (per Galliam) a potvrzeno roku 1314. Rozdělení potvrdil i Karel IV. svou Zlatou bullou z roku 1356. 2. Arcikancléř císařoven - opat fuldský (potvrzeno 1356). 3. Arcikomoří (archicamerarius). úřad zastávaný po roce 1184 markrabaty braniborskými, kteří spravovali císařské důchody a znamení tohoto úřadu (tj. žezlo) se dodnes zachovalo ve znaku Braniborska a bylo součástí i znaků pruských králů a německých císařů z dynastie Hohenzollernů. 4. Arcimaršálek (archimarescallus), úřad zastávaný vévody saský-mi. kteří přijali i odznak tohoto úřadu (dva zkřížené meče) do své-ho znaku. Byli přednosty císařských koníren. Protože byli arci-maršálky jen titulárně a ceremoniálně, skutečný úřad vykonávala hrabata z Pappenheimu. (Obr. 49) 5. Arcičíšník (archipincerna), úřad spravující císařské sklepy a vi-nice zastávali asi od roku 1114 knížata česká a později i čeští králové, kteří však nepřijali do znaku odznak tohoto úřadu. 6. Arcistolník, arcikraječ, arcitruchsas (arcidapifer), úřad dozorce u císařského dvora a stolu zastávali nejprve frančtí vévodové, poz-ději falckrabata rýnská a nakonec kurfiřti bavorští. Ti všichni uží-vali ve svém znaku jako odznak úřadu říšské jablko. 7. Arcikorouhevník, úřad zřízený až o staletí později a svěřený vévodům wúrttemberským, kteří přijali i odznak úřadu (říšskou korouhev) do svého znaku. (Obr. 50)

ARCIVÉVODA (lat. archidux. něm. Erzherzog, angl. archduke) -titul užívaný výlučně členy domu (arcidomu) rakouského. Po vy-dání Zlaté bully Karlem IV. roku 1356 byli rakouští vévodové, po-kud meškali na císařském dvoře, považováni za „dvorské arcivé-vody". Roku 1453 potvrdil císař Friedrich III. titul arcivévody svému synu Maxmiliánovi a jeho dědicům. Oslovení arcivévodů je Císař-ská a královská Výsost (k. u. k. Hoheit). Příslušníci arcidomu ra-kouského srněli uzavírat jen rovnorodé sňatky; viz též MESALLAN-CE. (Obr. .5Y)

Obr. 50: Erb vévodů z Wurttembergu -

dědičných říšských arcikorouhevníkú

Obr. 51:

Arcivévodsků

koruna

ARCIVÉVODKYNĚ (Erzherzogin) viz ARCIVÉVODA

ARCHANDĚL - anděl vyšší třídy, kterých by podle Písma mělo být sedm. Nejznámějšími jsou však archandělé Gabriel, Rafael, Mi-chael a Uriel. Obdobně jako andělé jsou v heraldice zobrazováni s křídly.

Page 49: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

ARISTOKRACIE - termín řeckého původu znamenající doslova vládu nejlepších, tj. rodem a vzděláním. Jinak znamená pojem zejména: 1. Dědičnou vládu šlechty (například benátská republiky byla re-publikou aristokratickou); 2. Šlechtu, šlechtictvo jako hlavní složku vládnoucí vrstvy feudál-ní společnosti;

3. Dnes hlavně členy vyšší šlechty; viz též ŠLECHTA.

ARMA, ARMES, ARMS viz ERB

ARMORIAL viz ERBOVNÍK

D= = 3

Obr. 52: Atributem

sv. Antonína je tzv.

antonínský (tau-)

kříž. na němž byl

umučen

ASTRÁLNÍ KORUNA (angl. astral crown) - jedna z korun užíva-ných v britské heraldice ve znacích osob a institucí spojených s letectvím. Skládá se z obroučky, na níž jsou střídavě čtyři páry otevřených křídel (viditelnýje jeden kompletní pár uprostřed a po jednom křídle po stranách) a čtyři hvězdy, z nichž jen tři jsou viditelné.

ATRIBUT - charakteristický a symbolický předmět v rukou nebo u nohou zobrazovaných osob, světců nebo antických božstev, který usnadňuje jejich rozpoznání a vyjadřuje pro rozlišení buď hod-nost nositele nebo typickou vlastnost. V církevní ikonografii a v he-raldice často atributy nahrazují světcovo vyobrazení. Společnými atributy jsou kříž (náboženská horlivost), palma (mučednictví) či kniha (proroci, evangelisté, apoštolově, učitelé církve). Individuál-ní atributy slouží pro bližší identifikaci a bývají jimi nástroje umu-čení, symboly povolání či ctností, popřípadě předměty a symboly odvozené z událostí světcova života. (Obr. 52)

Obr. 53: Aureolu má

i Bůh Otec ve znaku

města Božího Daru

AUREOLA - druh svatozáře, která se znázorňuje ve tvaru zlatého vyplněného kruhu za hlavou světce nebo jeho atributu (například za hlavou lva sv. Marka ve znaku města Benátek anebo za hlavou sv. Jana Křtitele ve znaku města Teplice). (Obr. 53)

AUSTRALSKÁ HERALDIKA - heraldika na nejmenším světadíle vznikla koncem 19. století, kdy byl učiněn v rámci britské koloni-ální heraldiky pokus sjednotit tradiční formy heraldiky s charak-teristickou symbolikou života a přírody v koloniích. V Austrálii a na Novém Zélandě však nové generace starých osadníků postup-ně ztrácely kulturní a historické povědomí staré domoviny, a na-opak se plně sžily s novým prostředím, k čemuž přispěl i příliv nebritských přistěhovalců. Proto mnohdyjen neradi přijímali před-pisy evropské heraldiky, neboť jim to připadalo jako omezování osobní svobody a prosazování cizí vůle. I na pátém kontinentě

Page 50: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

došlo k vítězství nových figur, které nemají v evropské heraldice paralelu, jako například klokani, pštrosové emu, krokodýlové a podobně.

AUXILIÁRNÍ BISKUP viz BISKUP

Page 51: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

b Obr. 54: Znak Dalmátského

království

BACULUS viz BERLA

BADGE viz ODZNAK

BAILLI (lat. balliuus. fr. bailli. něm. Bailli, angl. bailiff] - původně vyšší (nadřízený) úředník, později ve Francii královský náměstek v provincii, v Anglii vrchní úředník v některých hrabstvích a ve Skotsku královský municipální úředník. U řádu Johanitů (Mal-tézských rytířů) titul představeného několika komend, respektive

"K^JRrXý komend s vyšším statutem a také titul pěti nej starších profesních ('^Í ^É/ rytířů, přičemž nejstarší je nazýván Bailli Anziano.

BAILLIVA-1. Sdružení několika komend rytířského řádu Johanitů; __ „ , 2. Vyšší kategorie komendy u Johanitů, kterou řídí bailli.

Obr. 55: Znak „ ňJ. , , & . . . . . , , , , . ., . . Sedmihradska 3. Rac>ova provincie Nemeckych rytiru, v jejímž cele stoji zemsky

komtur.

BÁJNÁ ZVÍŘATA - v heraldice nadpřirozené figury, které mají svůj původ v bájesloví, popřípadě v bujné fantazie středověku, která však někdy nepostrádá racionální jádro. Jsou to například amlisbéna, bazilišek, drak, fénix, gryf, jednorožec, panter, pegas, saň a podob-ně. Vesměs jsou mnohem starší než heraldika a většinou byly pře-jaty do evropské kultury z východu prostřednictvím Řecka a poté i Byzance již v předheraldickém období. Heraldika, inspirovaná v do-bách prvních křížových výprav neznámou zvířenou i pověstmi, je již jen převzala; viz jednotlivá hesla, kde jsou i vyobrazeni.

BALBÍN z VORLIČNÉ Bohuslav (3. 12. 1621 - 28. 11. 1688) -vlastenecký jesuitský kněz, který se stal významnou osobností nejen české genealogie a heraldiky, ale historie a pobělohorské vědy vůbec. Vedle několika školských příruček napsal i monogra-fii o mariánských poutních místech, životopis arcibiskupa Arnoš-ta z Pardubic, a zejména slavná Miscellanea historica regni Bohe-miae (Historické rozmanitosti království Českého), kde jsou celé oddíly věnovány rodopisu české šlechty a také Epitome rerum Bo-hemicarum (Výtah z dějin českých).

obr. 57: Znak Bos- BALDACHÝN - 1. V církevní liturgii látka na způsob přístřešku, ny a Hercegoviny který se původně umísťoval nad oltář, kde se přechovávala Nej-

Obr. 56: Znak

Chorvatsko-Slavon-

ského království

Page 52: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

světější Svátost. Od 13. století byl užíván při průvodech, při nichž byla Nejsvětější Svátost přenášena. Neužívá se pro přenášení ostat-ků světců. Baldachýn bývá z drahých látek a je nošen na čtyřech bidlech. 2. Látkový přístřešek nad trůny panovníků, arcibiskupů, biskupů a opatů (v katedrálách a v chrámech se nacházejí zásadně vždy na evangelní straně).

Baldachýny - ostatně podobně jako třebas pláště a stany - bý-vají často zdobeny erby panovníků nebo znaky příslušných cír-kevních hierarchů.

Obr. 58: Znak Srb-ského království

BALKÁNSKÁ HERALDIKA - heraldika států bývalé Jugoslávie, Albánie, Řecka, Bulharska a Rumunska je velice málo rozvinutá. Je to přímý důsledek staleté okupace Tureckem. Týto státy mají v podstatě jen státní znaky, znaky hlavních měst a jen výjimečně se objevují znaky ostatních měst nebo erby šlechtické.

Ve státech bývalé Jugoslávie se znaky běžně užívaly ve stře-dověku, ale byly to spíše imitace západních vzorů. Poměrně rozvi-nutá je městská heraldika, zvláště v Dalmácii a v Chorvatsku, kde střídavě převládají německé, italské a maďarské vlivy. Dal-matská města dávají jednoznačně přednost světcům, zatímco slo-vinská města mají znaky v duchu západoevropské a středověké heraldiky.

V Albánii je znám státní znak a jinak ani hlavní město Tirana běžně neužívá žádný znak.

V Řecku se heraldika prezentovala především znaky zrušené monarchie a současné republiky, avšak městská heraldika také v podstatě neexistuje. Hlavní město Athény sice užívá znaku, ale spíše jen z nutnosti.

Rovněž Bulharsko bylo dlouhou dobu okupováno Tureckem (1396 -1878), avšak s počátky heraldiky se zde setkáváme již v ob-dobí II. bulharského státu (1187-1396), kdy se lev stal symbolem panovníků a státu. Zdobil štíty i chrámy a objevuje se i na min-cích. Poprvé za cara Ivana Šišmana (1371-1395) a lev, který dal jméno i bulharské měně (lev, pl. leva), zůstal státním symbolem i v obnoveném carství a v republice. Hlavní město Sofie užívá znak. ale také spíše z nutnosti, aby se vyrovnala ostatním evropským metropolím.

V dnešním Rumunsku je heraldika rozvinuta v oblasti městské heraldiky především v Sedmihradsku, kde jsou zcela patrné vlivy německé, přinesené sem kolonisty, a vlivy uherské, nebof celá tato oblast byla po staletí součástí Uher. (Obr. 54-63)

BANDERIUM (pl. banderia) - čtvercový prapor většího vojenského seskupení na čele s králem, knížetem nebo velmožem. Býval vel-kých rozměrů, na rozdíl od kornety.

Obr. 59: Znak Řec-

kého království

Obr. 60: Znak Černo-horského knížectví

Obr. 61: Znak Bul-

harského carství

Page 53: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

Obr. 62: Znak

Rumunského království

Obr. 63: Znak

města Sofie

BAROKO viz SLOHY V HERALDICE

BARON - nejnižší titul panského stavu, kterému se od panovníka nedostalo vyšších titulů hraběte nebo knížete. Latinský termín baro označoval původně vladařova služebníka, ve středověku pak člověka ve službách panovníka, který zpravidla dostal nějaké léno (stal se královským manem). Na rozdíl od Francie a Anglie dosáhli v Německu baroni jisté bezprostřední svobody v rámci říše - proto také jsou zváni svobodnými pány (lat. liber baro) - kdy drželi své statky a na základě panovnických privilegií vykonávali vlastní soud-ní pravomoci. Za posledního bezprostředního říšského barona je všeobecně pokládám svobodný pán z Freibergu (t 1751). V Če-chách a na Moravě je tento titul známjiž od 12. století, kdy baro-ny byli všichni šlechticové, ale záhy nastala diferenciace na stav panský (domini, barones) a stav vladycký.

Baron neboli svobodný pán (Freiherr) býval dříve oslovován jako Urozený pán nebo Blahorodý pán (Wohlgeboren). Nyní je jim při-znán jako členům panského stavu titul Excelence. Baronova choť je baronka nebo svobodná paní (Freiin, Freifrau), synové jsou ba-roni či svobodní pánové, neprovdané dcery jsou baronky či svo-bodné paní anebo neoficiálně, zvláště familiárně baronesy (Frei-fráulein).

První tituly svobodných pánů v Čechách získali Wratislavové z Mitrowicz (1607) a Michnové z Vacínova (1622), avšak zanedlou-ho byli povýšeni do hraběcího stavu, takže jejich baronát zanikl. U některých starších rodů se objevuje odlišný predikát od příjme-ní (například Bechinie z Lažan, Hrubý z Gelenj nebo Hildprandt von und zu Ottenhausen), u původem cizích rodů bývá ponechán i cizí predikát (například Battaglia di Sopramonte e Ponte alto), zatímco u novějších nobilitací bývá zpravidla predikát tvořen bý-valým příjmením (například von Liebig, von Geymuller, von Kraus a podobně).

V Anglii byl titul barona zaveden po normandském záboru a označoval všechny lenní vasaly (Barons by Tenure), světské i du-chovní. Od dob Jindřicha III. (1216 -1272) byli barony i šlechtici osobní bez ohledu na to, zda drželi nějaké statky či nikoliv. Stáva-li se barony na základě královské listiny (Barons by Writ). Za Ed-warda III. (1327-1377) se objevuje všeobecný název pares regni (peers, peerage) pro dědičné členy vyšší šlechty a od té doby je baron nejnižším šlechtickým stupněm vyšší aristokracie (nobili-ty). Richard II. zavedl nobilitace patentem Barons by Letters pa-tent), z nichž prvým baronem se stal John Beauchamp de Holt Baron of Kidderminster. Nejstarším existujícím baronátem v Ang-lii je De Ross (1253), ve Skotsku Forbes (1421) a v Irsku Kingsale (1181), který má navíc zcela ojedinělé privilegium, totiž mít pokry-tou hlavu v přítomnosti krále.

Page 54: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

V Anglii není baron zpravidla (vyjma oficiálních dokumentů) označován jako Baron (tento titul je chápán dnes jako kontinen-tální), ale jen jako The Lord X či úředněji The Right Honourable the Lord X. Angličtí baroni ani většinou neužívají své predikáty (of). Oslovují se My Lord nebo Ybur Lordship, ze strany koruny pak Right Trusty and Well Beloued. Baronka podle práva je Baroness (in her own right) a je oslovována Lady X nebo formálněji Baro-ness X. Baronova chot je The Lady X nebo Right Honourable Ma-dame X. Oslovení My Lady nebo Vour Ladyship. Vdova po barono-vi je The Dowager Lady X či Mary, Lady X. Syn je The Honourable John X a dcera The Honourable Mary X. Rovněž osobní šlechtici (udělení ad personam), povýšení do sněmovny lordů, tzv. Life Peers, bývají zpravidla baroni. Titul baronky z Finchley obdržela i bývalá britská premiérka Margaret Hilda Thatcherová.

Ve Skotsku je baronem i držitel staré feudální baronie, tj. maji-tel hradu či zámku a území, na něž je baronie vázána. Takovýto baron není lordem a nesedí ve sněmovně. Obdobná praxe feudál-ních baronií je i na Sicílii a na Maltě.

BARONESA viz BARON

BARONET - nejnižší dědičný titul šlechtický na Britských ostro-vech, který je vyšším stupněm nižší šlechty (gentry). Jsou tedy vyšší než rytíři (Knights) a nižší než baroni. Baroneti nejsou pee-rové a nezasedají ve sněmovně lordů.

Tento šlechtický stupeň byl zřízen za účelem osidlování nových území a také pro získání finančních prostředků korunou. V roce 1611 byly Jakubem I. uděleny první tituly baronetů (nejstarší je Bacon v témže roce), a to v Anglii (Baronets o/England), kde byly udíleny v letech 1611 -1707. Následovali baroneti irští (Baronets oflreland) v letech 1618-1801. z nichž dnes nejstarší je Coote z roku 1620. Král Karel I. zřídil baronety ve Skotsku a v Novém Skotsku (dnešní Kanada) (Baronets oj Scotland and Nova Scotia) a jejich nobilitace spadá do let 1625 -1707. Nejstarším dnes žijí-cím rodem je baronet Gordon (1625). Po vytvoření Velké Británie byli jmenováni Baronets of Great Britdin (1707-1801), z nichž nejstarší je rod Dashwood (1707) a od roku 1801 jsou jmenováni baroneti Spojeného království (Baronets of the United Kingdom), z nichž nejstarší je rod Vavasour (1801). Baroneti se mezi sebou odlišují jen stářím nobilitace.

Plný titul baroneta zní: SirJohnX, Bt (dříve spíše Bart.) a oslo-vuje se Sir John. Získala-li nebo zdědila tento titul žena, je Baro-netess a její titul zní: Dame Mary X, Btss. Baronetova choť je Lady Mary X (starší varianta Dame) a oslovuje se Lady X, My Lady, Your Ladyship. Vdova je Dowager Lady X nebo Mary, Lady X. Synové a dcery jsou v dnešní praxi bez titulu.

Page 55: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

Obr. 64: Baronská

koruna • stará

Obr. 65: Baronská

koruna - nová

BARONSKÁ KORUNA - hodnostní koruna označující důstojen-ství barona (Freiherrnstand). V zemích bývalé Svaté říše římské se ustálil její tvar tak, že obsahuje 12 perel na stěžejkách vycházejí-cích z obroučky, avšak pouze 7 jich je viditelných. (Obr. 64-65)

Koruna britských baronů má zlatou obroučku, dole lemova-nou hermelínem, na níž je 6 (4 viditelné) perel. Koruna bývá ještě vyložena purpurovým sametem.

BARVY -jeden z druhů heraldických tinktur. Původními barvami v době, kdy heraldika plnila ještě svou vojenskou funkci, byly čer-vená (lat. ruber. igneus, fr. gueules, něm. roth, angl. gueules). modrá (lat. azureus. fr. azur, něm. blau. angl. azur), černá (lat. niger, ater, fr. noir, sable, něm. schwarz. angl. sable) a zelená (lat. uiridis, fr. sinople, něm. griin. angl. sinople). Pozdějiještě přibyly purpurová, oranžová, tmavorudá. hnědá, šedá a tzv. přirozená. Pro znázorňo-vání barev šrafováním a pro blasonování pomocí kamenů a planet se v heraldice užívají tyto symboly:

červená - svislé čáry (oheň), rubín, Mars modrá - vodorovné čáry (voda), safír. Jupiter zelená - kosmé čáry (tráva), smaragd, Venuše černá - svislé a vodorovné čáry, diamant, Saturn purpurová - šikmé čáry, ametyst, Merkur oranžová - svislé a šikmé čáry, hyacint, Dračí hlava tmavorudá - kosmé a šikmé čáry, sardonyx, Dračí ocas šedá - vodorovné a svislé krátké čáry v řadách přirozená - vroubkované čáry pošikem.

Výraz v přirozené barvě se vztahuje například k označení barvy lidské pokožky, vybarvení zvěře, rostlin a podobně, pokud se ve znacích vyskytují ve své přirozené podobě.

BASILIKA - název odvozen z řečtiny, kde označoval královskou budovu (řec. basileos. král). Ve starém Římě byli basiliky původ-ně veřejnými budovami a podle těchto antických vzorů byly i po-staveny některé křesťanské chrámy. Dnes se rozlišují: 1. Basiliky v architektonickém pojetí, tj. chrámy skládající se z li-chého počtu lodí, oddělených od sebe sloupořadím. 2. Basiliky v církevním pojetí, tj. chrámy, kterým se dostalo čestné-ho označení (titulu) basiliky. Tý se pak ještě dělí na: a) basiliky větší (Basilica maior) představují pět patriarchátů sva-té církve (sv. Jan v Lateráně - římský, sv. Petr - cařihradský, Sancta Maria Maggiore - antiochijský, sv. Pavel - alexandrijský a sv. Vavři-nec -jeruzalémský). Titul basiliky větší byl dán těmto patriar-chálním kostelům v Římě v 18. století a všechny tyto chrámy mají vztah ke Svatému Otci. K nim byly později přidány dva kostely v Assisi. b) basiliky menší (Basilica minor)je čestný název pro důležité koste-

Page 56: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

ly v některé zemi a tento titul může udělit pouze papež. V 18. sto-letí dostalo tento titul osm římských kostelů a zároveň jim byla přiznána některá privilegia basilik větších. Pak byl poskytován tento čestný titul i významným, zejména poutním místům, a to i mimo Itálii. První mimořímskou basilikou menší se stal v roce 1783 kostel sv. Mikuláše v Tolentinu a v roce 1805 se první basi-likou mimo Itálii stala katedrála Notre-Dame v Paříži. U nás jsou basilikami menšími nejen přeslavné chrámy ve Velehradě a ve Staré Boleslavi, ale i chrám Panny Marie na Sv. Hoře u Příbrami (od roku 1905), chrám sv. Markéty v Břevnově (1948), chrám Nane-bevzetí Panny Marie na Sv. Hostýně (1982), chrám Panny Marie Nanebevzaté v Brně (1987), chrám Nanebevzetí Panny Marie na Strahově (1992) a chrám Navštívení Panny Marie na Svatém Ko-pečku u Olomouce (1995).

BASILIKÁLNÍ SLUNEČNÍK (pavilon, ombrellino. gonfalone, umb-rella)- odznak kardinála komoří po dobu sedisvakance, tj. v době mezi úmrtím papeže a volbou nového pontifika. Zdobí jím svůj znak tak, že jej klade nad znak podložený klíči na místo tiáry. Znázorňuje se jako slunečník s křížem na vrcholu a s rukojetí ve tvaru žezla. Po volbě nového papeže odkládá kardinál komoří klí-če i pavilon opět ze svého znaku. (Obr. 66)

Pavilony jsou v církevní heraldice známy od 15. století a pů-vodně byly odznakem papežů (byly nošeny nad jejich hlavami). Ve znaku pavilon poprvé užil Martin V. (1417-1431). Za interregna po smrti Lva X. roku 1521 se pak poprvé objevuje na mincích sede vacante (kardinál-camerlengo Armellini). Tvar pavilonu se časem měnil, ale tinktury nikoliv - byl vždy červeno-zlatě pruho-vaný. Jde o původní tinktury římského senátu, které byly převza-ty Svatým Otcem pro basiliky větší (slunečník je sametový) a papež-ským dvorem pro basiliky menší (slunečník je hedvábný).

Mnohé z rodů, které daly církvi papeže nebo dříve zastávaly dědičný papežský úřad, užívají dodnes ve svých znacích pavilon (někdy i klíče), a to od počátku 17. století.

Basilikální slunečník je rovněž korporativním emblémem kole-gia kardinálů a také ho užívají jisté pápežské instituce, zejména vzdělávací střediska, pověřená papežem udělovat hodnosti theo-logické, filosofické nebo v oblasti kanonického práva.

Obr. 66: Basilikální slunečník ve sché-matu znaku kardi-nála komoří u obdo-

bí sedisvakance

BASTARD - levoboček, nemanželské dítě. popřípadě dítě z nerov-ného sňatku (zde jde však spíše o morganáta). Ve středověku ne-bylo hanbou být bastardem. Sám Vilém Normandský se podepsal na jedné listině Ego Guillelmus, cognomento bastardus a Jean Dunois (1403 -1468) se podepisoval J. Batard ďOrleans.

V Čechách nepříslušelo bastardům právo na otcovo jméno a erb, a to ani v rodině královské. Panovník však mohl - a zpravidla

Page 57: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

Obr. 67: Erb přemys-

lovských levobočků -

vévodů Opavských

Obr. 68: Erb rodu Kekule ze Stradonic

s hfíčem

Obr. 69: Erb legiti-movaných neman-

želských dětí z rodu Kekule ze Stradonic

to i dělal - takovýmto dětem udělit erb a povýšit je do šlechtického stavu. Přitom se projevovala snaha, aby nový erb levobočka ales-poň částečně připomínal erb otcův (popřípadě matčin), i když ani to nebylo mnohdy dodrženo. Záleželo jen na vůli udělovatele. Nej-starším erbem nemanželského potomka Přemyslovců je erb Mi-kuláše vévody Opavského, syna Přemysla II. Otakara (1253-1278) a Anežky Kuenringové, který spolu se svými potomky užíval čer-veno-stříbrně polcený štít a na zlatě korunované přilbě s červeno-stříbrnými přikryvadly dva buvolí rohy, stříbrný a červený, postr-kané korouhvičkami střídavých tinktur. I když ne figurálně, tedy alespoň tinkturami odpovídal tento erb českému královskému znaku. (Obr. 67)

Obdobně zplodil Václav Kekule ze Stradonic (v červeném štítě stříbrný hříč) mimo manželské lože s Alžbětou Trojanovou syny Mikuláše, Václava a Oldřicha a dcery Kateřinu a Annu. Císař Ru-dolf II. je majestátem z roku 1612 legitimoval, ale predikát a erb dostali nové (lev držící v přední tlapě jeden hák - z původních tří). (Obr. 68, 69)

Výjimečně užívali bastardi znaky bez odlišovacího znamení. Například slavný Don Juan ďAustria, levoboček císaře Karla V. a Barbory Blombergové, měl ve štítě znaky španělské i rakouské, ale úplně jinak uspořádané. (Obr. 70)

Zcela výjimečně užíval nezměněný erb svého otce Jan Jiří, legi-timovaný nemanželský syn generála Jana Sporcka (1647 říšský rytířský stav a panský stav Království českého, 1664 hraběcí stav). Jeho legitimní synové Jan a Dětřich získali dne 9. 11. 1658 český panský stav, zatímco jeho nemanželskému synovi Janu Jiřímu byl téhož dne přiznán český stav rytířský i s právem užívat otcov-ský erb.

V západní Evropě byly v minulosti užívány jisté značky na zna-mení nelegitimity, avšak staří heroldové neprosazovali žádnou zvláštní metodu pro rozlišování znaků bastardů a jejich potomků. Tato heraldická praxe se liší nejen podle zemí, ale i podle doby. Ve znacích bastardů se někdy objevuje šikmé břevno nebo pružec, avšak ani to se nestalo běžnou uzancí. Užívaly se i lemy, které doplňovaly úplný otcův erb (například vévody z Berwicku), avšak ani jejich užití se nestalo pevným pravidlem. Vždy záleželo na vůli a rozhodnutí udělovatele erbu.

V zemích bývalé Svaté říše římské se od bastardů důsledně dodržoval odstup a jejich původ se nekompromisně rozlišoval. V ostatních částech Evropy se na bastardy nehledělo tak příkře. Tak například v Anglii byli královští bastardi na svůj původ hrdi a veřejnost na ně hleděla bez pohoršení jako na královské děti bez nároku na nástupnictví na trůn. Tak například král William IV. (1830-1837) měl 10 nemanželských dětí a král Karel II. (1660 až 1685), neměl sice legitimního dědice, ale zato 14 levobočků. Větši-

Page 58: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

ně z nich se od otce dostalo vévodských titulů a čtyři tyto vévod-ské rodiny dosud ve Velké Británii žijí. I když je dnešní královna Alžběta II. z jiné dynastie, oslovuje tyto potomky jinak již vymře-lých Stuartovců podle dvorního protokolu My Beloved Cousin (Můj milovaný bratranče).

O Friedrichu Augustovi II. (I.) (1694-1733) zvaném Silný, králi polském a kurfiřtu saském, se tvrdí, že po sobě zanechal 354 ne-manželských dětí, z nichž obzvláště vynikli francouzský polní maršál Mořic hrabě Saský a znamenitý vojevůdce hrabě Rutkowski.

Okolo údajného nemanželského královského původu vznikaly v řadě rodin i pověsti, které měly zvýšit jejich starobylost, vzneše-nost i tajemnost.

Tak například u Wratislavů z Mitrowicz se traduje nemanžel-ský přemyslovský původ, na který má ukazovat rodové jméno (Vra-tislav se často objevuje jako jméno v přemyslovském rodě), užívá-ní pohanské koruny, přikrývek ve formě knížecího pláště a konečně i červeno-černě polcený štít, který bývá vysvětlován buď tak, že černá barva symbolizuje nemanželský původ anebo že původně byl štít červeno-stříbrný (tedy opět v zemských tinkturách) a ča-sem stříbro zčernalo.

Podobně o dnešních hrabatech z Aichelburgu se vypráví, že prý zakladatel rodu Kryštof Viertaller byl plodem lásky císaře Max-miliána a krásné pastýřky z korutanského údolí Gail, což má do-kládat i aichelburský erb, kde mouřenín má vyjadřovat neman-želský původ.

BAZILIŠEK - bájné zvíře zobrazované v heraldice jako drak, ale s hlavou kohouta a ostruhami. Jako erbovní figura se vyskytuje ve znaku Panošů z Kreuzinfeldu, města Nové Benátky v Čechách a u ruské Kazaně. (Obr. 71)

Erb pro-vojevúdce ďAustria

Obr. 71: Bazilišek

BEATIFIKACE viz BLAHOŘEČENÍ

BEATUS viz BLAHOSLAVENY

BĚHÁNÍ KE KROUŽKU (honění ke kroužku, kolba ke kroužku) -jeden ze způsobů rytířského klání na turnajích. Do křesťanské Evropy se tento rytířský sport dostal od španělských Arabů a poté se velmi rychle rozšířil zejména díky bezpečnosti provozování zú-častněnými aktéry. Vyhrál ten, kdo v plném trysku dokázal ze sedla koně nabrat dřevcem (kopím) zavěšený kroužek. Takovéto běhání ke kroužku bylo u nás snad ponejprve uspořádáno v Praze dne 26. 2. 1570, poté o 15 let později na počest přijetí Rudolfa II. za rytíře řádu Zlatého rouna byl organizován obdobný turnaj u jíz-dárny Pražského hradu. Rudolfův nástupce a bratr Matyáš uspo-řádal při příležitosti své korunovace na českého krále velkolepé

Page 59: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

honění ke kroužku a sám je úspěšně zahájil. Obdobná podívaná byla uspořádána na Hradčanech i dne 30. 2. 1616 po korunovaci královny Anny.

Obr. 72: Znak Bel-

gického království

BELGICKÁ HERALDIKA - Belgie je zemí s jedním z nejvyšších počtů šlechticů (zhruba na 1 000 obyvatel připadájeden šlechtic). Tato zvláštnost je dána složitým historickým vývojem země, která má jednak starou domácí šlechtu z bývalých nizozemských pro-vincií Brabant, Flandry, Halnault, Limburg a podobně a dále šlech-tu ustavenou císaři Svatě říše římské, španělskými králi, fran-couzskými králi, císařem Napoleonem, králi nizozemskými (1815-1830) a nakonec i králi belgickými.

Proto také existuje v Belgii široká škála heraldického projevu, i když - počínaje osamostatněním Belgie roku 1831 - se projevuje jistá snaha o samostatný belgický styl. Ve středověku panoval zvyk užívat rozlišovacích znamení v případech ostatních členů rodiny s výjimkou hlavy rodu. Dnes však tuto praxi aplikuje již jen krá-lovská rodina. Mezi šlechtou mají brisury již jen rodiny, které vznik-ly z původních vedlejších větvi rodu a užívají je jako plné štíty. (Obr. 72)

Přilby šlechtických erbů jsou zlaté nebo stříbrné se zlatými mřížkami a zlatým monile. Podšití je červené, ale někdy i modré. Šlechta bez titulu neužívá hodnostní korunu ani nekorunuje přil-bu, zatímco titulovaná šlechta užívá oboje. Baroni a vyšší stupně šlechty užívají štítonoše, kteří však nestojí ani na půdě, ani na pásce, ale na ornamentálních vzorech.

Královská rodina užívá zlatou přilbu se zdviženým hledím ko-runovanou královskou korunou, a to tak, že královský pár má přilbu přivrácenou, zatímco všichni ostatní členové dynastie ji mají z profilu. Vévoda z Brabantu (následník trůnu) jinak neodlišuje svůj znak na rozdíl od ostatních princů, kteří mají různé lemy, pokud nejsou potomky vévody z Brabantu (pak užívají červený turnajský límec se třemi laloky). Princezny královské krve užívají otcovský znak bez odlišení, avšak na routovém štítě, který je pře-výšen královskou korunou.

V Belgii jsou znaky chráněny zákonem a registrovány, a to prostřednictvím Conseil Héraldique (Heraldické rady), která byla založena dne 6. 2. 1844 králem Leopoldem I. Tato rada také pů-sobí jako konzultant v případech udílení znaků, jejich potvrzo-vání, polepšování, povyšování do vyššího stupně šlechtifctví a podobně.

U belgických městských znaků je nápadné časté užití herold-ských figur, běžně se vyskytuje i vlámský lev, někdy doplněný pro rozlišení korunou (Namur), jinou figurou, například lemem a pís-meny (Ghentbrugge), nebo změnou tinktur (Ghent). V belgické měst-ské heraldice však není vzácností ani výskyt francouzských lilií.

Page 60: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

BERÁNEK BOŽÍ viz AGNUS DEI

BERLA (lat. pedum, pastorale. baculus, virga pastoralis, cambu-ta, sambuca, ferulaj - pastýřská hůl, odznak pastýřského úřadu a vlastní jurisdikce biskupa, opata nebo abatyše na území své diecéze nebo kláštera. Vznikla z obyčejné poutnické hole nahoře zakonče-né koulí nebo hlavicí ve tvaru litery T. Teprve od 13. století nabývá nynější podoby se zahnutým zakončením (curvatura). (Obr. 73) Poprvé se objevila na synodě v Toledu roku 633. Symbolika berly je trojí: 1. Zatočená horní část: a) pastýřská péče, která přitahuje k dobrému a odvrací od zlého; b) podřízenost papeži, který, ač je také biskupem římským, nosí zásadně kříž (pedum rectum), dříve trojitý, dnes s Kristem. 2. Střední část: opora a vedení podřízených. 3. Spodní bodlo (stimilusjje určeno k pobízení k dobrému a k tres-tání zlého.

V dobách, kdy byli biskupové císařskými vazaly, dostávali při nástupu do funkce od císaře berlu jako symbol moci v duchovním knížectví a také prsten a císař přijímal od biskupů přísahu feu-dální věrnosti. Tato ceremonie se nazývala investiturou a nebyla součástí církevní konsekrace. Tím, že začala světská moc ignoro-vat kanonické svobodné volby a jmenovala biskupy bez ohledu na vůli duchovenstva, počal roku 1075 proslulý boj o investituru mezi císařem Jindřichem IV. a papežem Řehořem VII., který zakončil až konkordát wormský (1122).

Berla se zásadně nosí při liturgických úkonech v levé ruce (pra-vou se žehná) a arcibiskupové, biskupové a exemptní opati (tj. přímo podřízení papeži) ji drží zákrutem dopředu, ostatní opati pak vinutím dozadu. Berla bývá buď dřevěná, anebo kovová - pak je zpravidla stříbrná, nahoře na způsob šneku dovnitř zavinutá a tvarově i zlatem a drahokamy bohatě zdobená. Berly opatů, pře-vorů a abatyší jsou ještě opatřeny kusem hedvábí nebo jiné látky (velům, sudarium, pannisellum), který je k ní připevněn a slouží k tomu. aby se v něm berla držela v ruce, čímž v zimě chrání ruku před chladem kovového držadla berly, v létě pak umožňuje vsako-vání potu z ruky. U biskupů velům chybí, protože měli ceremoni-elem předepsané užívání pontifikálních rukavic.

Ve znacích užívají berlu sídelní arcibiskupové a sídelní bisku-pové (bývala zpravidla závitem ven) a také opati a ostatní preláti s právem pontifikálií (bývala závitem dovnitř), přičemžje jí zpravi-dla šikmo podložen štít.

Jako obecná heraldická figura se berla spolu s mitrou objevuje například v 1. poli čtvrceného štítu Andorry na znamení skuteč-nosti, že spoluvladařem státu je španělský biskup urgelský, nebo v případě švýcarské Basileje, kde město má ve stříbrném štítu

Page 61: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

stylizovanou černou pravotočivou hlavici berly, zatímco stejno-jmenný kanton má tutéž hlavici červenou a otočenou vlevo.

BERLIČKOVÝ KŘÍŽ viz KŘÍŽ

BĚS - u starých slovanských křesťanských autorů obecné ozna-čení pohanských bůžků. Jako heraldická figura bývá zobrazován jako bezruký (tedy pouze trup), vousatý a vlasatý mužík. S čepicí na hlavě se objevuje v klenotu pánů ze Seinsheimu (pozdějších knížat ze Schwarzenbergu).

BESANT viz RONDEL

BIBLE (z řec. biblia, knihy) neboli Písmo svaté - soubor posvát-ných knih židovského a křesťanského náboženství, které jsou po-važovány za Bohem inspirované. Křesťané rozdělují Bibli na dva díly - Starý a Nový zákon. O počtu inspirovaných knih je nejedno-ta - katolická církev kanonizovala (uznala za inspirované) 72 knih, protestanté jen 66 knih. Dle rozhodnutí Tridentského koncilu ze dne 8. 4. 1546 na základě již starších církevních nálezů obsahuje Starý zákon (Stará smlouva) 45 knih (nepovažuj e-li se Jeremiáš a Nářky za jediný text, uvádí se 46 knih), zatímco Nový zákon (Nová smlouva) 27 knih.

BIEDERMAYER - umělecký směr první poloviny 19. století, sloh doby předbřeznové (do roku 1848) zvaný také měšťanský empire. Název vznikl spojením jmen měšťáckých figurek z německého ča-sopisu Fliegende Blátter. pánů Biedermanna a Bummelmayera, které vytvořil básník B. S. Sauter jako satirické typy průměrnosti.

Biedermayer představuje napodobování životního stylu šlechty a projevuje se převážně v měšťácké kultuře bydlení, nábytku a odívání, nikoliv však v architektuře. Šlechtou nebyl biedermayer přijat, a proto se v heraldice neuplatnil a neovlivnil ji.

BIENER Z BIENERBERGU Karel Josef (* 1731 Slaný, f 1798) -topograf a zakladatel české archeologie. Podílel se na výstavbě pev-nosti Josefov a na mapování Čech, Moravy a Slezska. Po odchodu z armády se stal hejtmanem v Hradci Králové a poté i hejtmanem kouřimským. Za své zásluhy byl nejprve povýšen do rytířského sta-vu (1769) a poté i do stavu svobodných pánů (1795). Při korunovaci Františka II. v Praze (1792) byl pasován na svatováclavského iytíře. Byl autorem několika historických prací a pro českou heraldiku má význam jako sběratel a kritický posuzovatel erbů.

BIRET - liturgická pokrývka hlavy kněze užívaná od 14. století. Vznikl z jednoduché čepice (pileus). Nynější zvýšené křidélkovitě

Page 62: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

sešité švy pocházejí z doby baroka a mají především praktické důvody, aby se biret mohl snáze brát do ruky. Kardinálové mají biret purpurový, biskupové, preláti a někdy i kanovníci fialový, ostatní kněží černý, jen premonstráti jej mají tradičně bílý.

BISKUP (z řec. episkopos, lat. episcopus, doslova: dozorce, stráž-ce, dohližitel) - původně skladníci, pokladníci a dozorci křesťan-ských obcí, kteří se zpravidla rekrutovali ze zámožných rodin. Tepr-ve postupem času se dostali do popředí těchto obcí a pojem slova se naplnil novým obsahem: I. Vysoký církevní hodnostář, nejvyšší duchovní a administrativní činitel v diecézi. Biskupové jsou nástupci apoštolů a pastýři círk-ve a spolu s papežem mají podíl na správě církve, zejména v jim svěřené diecézi. Jsou jmenováni papežem a jako předpoklad pro výkon jejich apoštolské funkce je nutné, aby přijali biskupské svě-cení (konsekrací). Jedinou zemí, která si uchovala středověké právo volit své biskupy, jež pak papež schvaluje a potvrzuje, je Švýcar-sko.

Sídelní (diecézní) biskup (episcopus ordinariusj stojí v čele své diecéze (biskupství), kterou spravuje a která je základní jednot-kou územní správy římsko-katolické církve. (Obr. 74) Ve své die-cézi má plnou moc zákonodárnou, výkonnou i soudní. Odznaky diecézního biskupa jsou prsten, berla, mitra, pektorál, talár fialo-vé barvy a trůn (katedra). Diecézní biskup je povinen vždy do kaž-dých pěti let vykonat návštěvu ad limína Apostolorum (u apoštol-ských prahů) nebo také zvané visitatio liminum u Svatého Otce, kterému podává zprávu o stavu své diecéze.

Biskupem může papež podle svého uvážení jmenovat každého kandidáta, který vedle mravních a lidských kvalit musí být starší 35 let, musí být již 5 let knězem a mít doktorát nebo licenciát z některého teologického oboru. Dle kanonického právaje možné zbavit biskupského úřadu dvojím způsobem: a) abdikací; b) sesazením po předchozím řízení v Sacra Romana Rota (tribunál Svatého Stolce).

V obou případech je nutný souhlas papeže. Důvody, pro něž může být biskup sesazen, jsou mj. mentální neschopnost, důvody mravní a věroučné, politické důvody i neoblíbenost u lidu. K uzná-vaným politickým důvodům patří činnost protiústavní, týkající se národní jednoty, teritoriální integrity, zachování sociálního smíru a podobně.

Někteří sídelní biskupové měli v minulosti privilegium knížecí-ho důstojenství (například Olomouc, Pasov a podobně). Od roku 1915 však nesmí znaky všech biskupů nést jakékoliv známky šlech-tictví. Dříve bývali biskupové oslovováni Vaše biskupská Milosti, dnes jim náleží titul Excelence, pokud nejsou kardinály.

Obr. 74: Sídelní bis-kupové mají právo mít nad svým zna-kem latinský kříž.

mitru a berlu

Page 63: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

Sídelní biskupové spojují svůj znak rodový nebo osobní se zna-kem diecéze a mohou užívat (což často z přehnané skromnosti nedělají) latinský kříž za štítem uprostřed, mi tru vpravo a berlu vlevo, pod štítem devizu, což vše je převýšeno zeleným kloboukem se 6 zelenými střapci po každé straně (pokud nejsou kardinály). II. Nesídelní biskupové bývají označováni jako: 1. Titulární biskup - obecné označení biskupa bez trvalého sídla, bez vlastní diecéze, který bývá ustanovován jako pomocník někte-rého biskupa, jehož diecéze je rozsáhlá. Nemá však, na rozdíl od koadjutora, nástupnické právo. Titulárními biskupy jsou také vysocí úředníci a hodnostáři římské kurie, apoštolští administrá-toři, internunciové a podobně. Protože tito biskupové nemají vlastní diecéze, dostávají titul některého v historii zaniklého biskupství, tradičně in partibus infidelium (v krajích nevěřících), zejména v se-verní Africe či na Blízkém východě. Avšak současný světící biskup a generální vikář pražské arcidiecéze ThDr. Jaroslav Škarvada obdržel roku 1982 titulární biskupství litomyšlské, rozvrácené husitskými válkami. Instituce titulárních biskupů vznikla ve 13. a 14. století, kdy bylo mnoho biskupů vypuzeno ze Svaté Země a nebylo pro ně diecézí. Ve svých znacích užívají pouze rodový nebo osobní štít, biskupský kříž, osobní heslo a zelený klobouk se 6 střapci po každé straně štítu. 2. Biskup-koadjutor - pomocný biskup s právem okamžitého ná-stupu na místo uprázdněné úmrtím diecézního biskupa. Diecézní biskup jej musí jmenovat generálním vikářem. 3. Auxiliární biskup (episcopus awdliaris) - pomocný biskup buď nově jmenovaný Sv. Otcem nebo již vysvěcený titulární biskup přidělený diecéznímu biskupovi (arcibiskupovi) na pomoc zejmé-na při správě rozsáhlé diecéze. Pak se stává generálním nebo bis-kupským vikářem. 4. Pomocný biskup - totéž co auxiliární biskup. 5. Světící biskup - zastaralý a nevýstižný ekvivalent pro pomocné-ho biskupa, protože nemá na starosti pouze svěcení kněží, koste-lů, kaplí, oltářů, zvonů či biřmování a podobně. 6. Emeritní biskup - biskup, který se vzdal řízení své diecéze buď pro nemoc nebo pro vysoký věk. K odstoupení z funkce je nutný souhlas Sv. Otce. Nese i poté nadále titul své dosavadní diecéze (arcidiecéze). 7. Nominální biskup - v Uhersku jmenovaný titulární biskup pa-novníkem z titulu a z výjimečného privilegia apoštolského krále, přičemž obdržel titul některé ze zaniklých uherských diecézí. Ne-jednalo se však o biskupy kanonické, pokud se souhlasem Sv. Otce nepřijali biskupské svěcení. III. Titul užívaný i v jiných církvích s episkopální strukturou jako například u starokatolíků, anglikánů, v pravoslaví či u nás v Jed-notě bratrské a v Československé církvi husitské.

Page 64: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

BISKUPSKÉ SVĚCENÍ (konsekrace) - svěcení, které se uděluje při mši svaté, a to po evangeliu. Nejprve je vzýván Duch svatý, pak se čte jmenovací listina Svatého Otce, který určuje, jako Náměs-tek Krista na Zemi, své spolupracovníky a měl by je vlastně všech-ny osobně světit. To však není prakticky možné, a proto tento úkon může provést kterýkoliv již vysvěcený biskup. Vlastní svěce-ní se provádí vkládáním rukou hlavního světitele na hlavu svě-cence, přičemž v dané chvíli na něho sestupuje Duch svatý. Poté mu mlčky vkládají ruce na hlavu i ostatní přítomní biskupové. Dva přisluhující pak drží nad hlavou nového biskupa otevřený evangeliář na znamení toho, že se stává hlasatelem a strážcem Kristova učení (od 4. století). Po konsekrační modlitbě je svěcenec pomazán svatým křižmem na hlavě (při kněžském svěcení jsou pomazány ruce) a jsou mu předány odznaky biskupské hodnosti - evangeliář (od přelomu 13. a 14. století), prsten a berla (od 9. sto-letí), nakonec mitra a dříve i rukavice. Pokud jde o vysvěcení sí-delního biskupa, je poté uveden na svůj biskupský stolec (trůn -tzv. intronizace). Pak se stává hlavním celebrantem při následující bohoslužbě oběti (jinak stojí na čestném pravém místě hlavního světitele). Po svatém přijímání a po chvalozpěvu Te Deum lauda-mus (Tebe Bože chválíme) prochází nový biskup katedrálou a žeh-ná lidu. Nakonec pak z vděčnosti třikrát přeje světiteli dlouhý ži-vot (ad multos annos).

BISKUPSKÝ VIKÁŘ - nová funkce, která podle Codex Iuris Cano-nici vyhlášeného Janem Pavlem II. dne 23. 1. 1983 umožňuje di-ecézním biskupům (arcibiskupům), aby - chtějí-li - jmenovali bis-kupského vikáře pro lepší řízení a správu své diecéze, jmenovat jich mohou i více. Biskupský vikář pak s diecézním biskupem vykonávájen dílčí spolusprávu (například pro část diecéze, určité úkoly a podobně). Spolu s diecézním biskupem (arcibiskupem) a s generálním vikářem je místním ordinářem. Zatímco funkce ge-nerálního vikáře zaniká sedisvakancí, funkce biskupského vikáře zůstává.

BISKUPSTVÍ - úřad a sídlo diecézního biskupa. Na území dnešní České republiky vznikla tato biskupství: 1. Biskupství pražské - české země, které zpočátku spadaly do církevní jurisdikce řezenské diecéze a byly součástí salzburské provincie, dostaly vlastní biskupství v roce 973 za vlády Bolesla-va II. a nová pražská diecéze byla začleněna do mohučské církevní provincie. Prvním biskupem se stal saský mnich Dětmar (973 až 982). Posledním 28. biskupem byl Arnošt z Pardubic (1343 -1344), který se po povýšení biskupství stal prvním pražským arcibisku-pem (1344-1364). Patronové, katedrála a znak viz ARCIBISKUP-STVÍ PRAŽSKÉ.

Page 65: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

2. Biskupství litomyšlské - založeno jako sufragánní biskupství spolu s povýšením pražského biskupství na arcibiskupství dne 30. 4. 1344. Prvním biskupem se stal Jan I. (1344-1353). Bis-kupství prakticky zaniklo za husitských válek roku 1421, ač právně existovalo až do poloviny 16. století. Posledním, 13. biskupem, zmiňovaným ještě roku 1474, byl Jan VI. Patronem byl sv. Vikto-rin a katedrálou chrám Panny Marie. V roce 1970 bylo litomyšl-ské biskupství obnoveno jako titulární. Znakem byl zlatý herold-ský kříž v černém poli. 3. Biskupství olomoucké - založeno roku 1063 za vlády Vratisla-va II. vyčleněním Moravy z pražské diecéze jako součást mohuč-ské provincie. Prvním biskupem se stal Jan I. (1063-1086). Od roku 1344 bylo součástí pražské provincie a po roce 1420 bylo biskupstvím exemptním. V roce 1777 bylo povýšeno na arcibis-kupství. Patroni, katedrála a znak viz ARCIBISKUPSTVÍ OLO-MOUCKÉ. 4. Biskupství litoměřické - zřízeno jako sufragánní biskupství české provincie na základě bully papeže Alexandra VII. ze dne 3. 7. 1655. Prvním biskupem se stal Maxmilián Rudolf svobodný pán Schleinitz von Schleinitz (1655-1675). Patrony biskupství jsou sv. Štěpán, sv. Felix a sv. Viktorin. Katedrální chrám sv. Štěpána. Znak není historicky ustálen. Teprve roku 1947 určil biskup Ště-pán Trochta za znak diecéze modiý štít, v němž je stříbrně a červeně čtvrcený heroldský kříž. 5. Biskupství královéhradecké - zřízeno jako sufragánní biskup-ství české provincie na základě bully Super universas papeže Ale-xandra VII. ze dne 10. 11. 1664. Prvním biskupem se stal Matouš Ferdinand Sobek z Bilenberka (1664 -1668). Patrony jsou sv. Kle-ment a sv. Jan Nepomucký, katedrální chrám sv. Ducha. Znak historicky neustálen. V letech 1977-1989 byl užíván černo-zlatě dělený štít a v něm kotva vrcholící křížem opačných tinktur pro-vázená nahoře 5 zlatými hvězdami. V roce 1990 užíval biskup Karel Otčenášek za znak biskupství červený štít, v němž vzlétala stříbrná holubice Ducha svatého se zlatou zbrojí a svatozáří, při-čemž od ní dolů směřovalo vějířovitě 7 zlatých plamenů. Od roku 1991 pak v červeném štítě slétající stříbrná holubice Ducha sva-tého ve zlatých paprscích. 6. Biskupství brněnské - zřízeno jako sufragánní biskupství moravské provincie současně s rozhodnutím papeže Pia VI. dne 5. 12. 1777 o povýšení olomouckého biskupství na arcibiskup-ství. Prvním biskupem se stal Matěj František hrabě Chorinský z Ledské (1777-1786). Patronové sv. Petr a Pavel, katedrální chrám sv. Petra a Pavla. Znak od počátku diecéze: čtvrceno, v 1. a 4. zla-tém poli černý orel pod císařskou korunou, na jehož hrudi červený štítek se stříbrným břevnem zdobeným literami M. T., ve 2. a 3. čer-veném poli 5 (3, 2) stříbrných kuželů. V roce 1946 změnil biskup

Page 66: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

Karel Skoupý tento znak na černý štít, v němž 2 zlaté zkřížené klíče podložené vztyčeným mečem se stříbrnou čepelí a červeným jílcem. 7. Biskupství českobudějovické - zřízeno jako sufragánní bis-kupství české provincie na základě bully Cunctis ubique papeže Pia VI. ze dne 20. 9. 1785. Prvním biskupem se stal Jan Prokop hrabě Schaffgotsche (1785-1813). Patroni sv. Mikuláš a sv. Jan Nepomucký, katedrální chrám sv. Mikuláše. Znak není historicky ustálen, v současnosti (od roku 1983) jsou jím pod stříbrnou hla-vou se 3 zlatými osmihrotými hvězdami v černém poli 3 (1, 2) zlatá jablka s lístky na stopkách. 8. Biskupství plzeňské - třízeno jako sufragánní biskupství čes-ké provincie bullou papeže Jana Pavla II. ze dne 31.5. 1993. Prv-ním biskupem se stal František Radkovský. Patronové nebyli do-sud stanoveni, katedrální chrám sv. Bartoloměje. Znak: v černém štítě 2 povýšená zlatá břevna provázená dole 5 zlatými hvězdami. 9. Biskupství ostravsko-opavské - zřízeno jako sufragánní bis-kupství moravské provincie rozhodnutím papeže Jana Pavla II. ze dne 30. 5. 1996. Prvním biskupem byl jmenován dosavadní praž-ský světící biskup Msgre František Václav Lobkowiz, O. Praem. Hlavním patronem diecéze je sv. Hedvika Slezská. Ostravský kos-tel Božského Spasitele se stal katedrálou a kostel Nanebevzetí Panny Marie v Opavě konkatedrálou. Znak: v modrém štítu polce-ný heroldský kříž s povýšenými rameny, vpravo stříbrno-červeně šachovaný, vlevo zlatý.

BLAHOŘEČENÍ viz BLAHOSLAVENÝ

BLAHOSLAVENSTVÍ - podle Ježíšova kázání na hoře (Mí 5,3 -10) je j ich osmero: 1. Blahoslavení chudí duchem, neboť jejich je království nebeské (VÍRA); 2. Blahoslavení lkající, neboť potěšeni budou (NADÉJE); 3. Blahoslavení tiší, neboť dědictví obdrží na zemi (MOUDROST); 4. Blahoslavení lační a žíznící po spravedlnosti, neboť nasyceni budou (SPRAVEDLNOST); 5. Blahoslavení milosrdní, neboť milosrdenství dojdou (MILOSR-DENSTVÍ); 6. Blahoslavení čistého srdce, neboť Boha viděti budou (LÁSKA); 7. Blahoslavení pokojní, neboť synové Boží slouti budou (UMlR-NĚNOST); 8. Blahoslavení trpící příkoří pro spravedlnost, neboť jejich je krá-lovství nebeské (STATEČNOST).

Těchto osm blahoslavenství symbolizuje i osm hrotů řádového kříže Johanitů (řádu Maltézských rytířů). Tento devoční symbol zbožnosti a oddanosti vyjadřuje svými čtyřmi rameny i čtvero ry-

Page 67: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

tířských ctností (věrnost, čest, zdrženlivost a prozíravost) a také jeho bílá barva symbolizuje čistotu.

BLAHOSLAVENÝ (lat. beatus) - označení osoby, která byla pape-žem prohlášena za blahoslavenou a kterou církev dovoluje ctít. Vlastní blahořečení (beatifikace)je prvním stupněm římské kano-nizace, přičemž uctívání se týká jen řádu, diecéze, místa, církevní provincie či země, odkud blahoslavení pocházejí. K beatifikační-mu aktu je nutné mít za prokázaný alespoň jeden věrohodný zá-zrak.

Blahoslaveným mohou být zřizovány obrazy a sochy, mohou jim být zasvěcovány oltáře, nikoliv však (pokud není papežská dispens) chrámy. Beatifikace může být slavná neboli formální, tj. na základě soudního jednání a nálezu nebo méně slavná čili ekvi-polentní, tj. pouhé potvrzení úcty, u níž bylo prokázáno, že byla vzdávána alespoň 100 let před vydáním kanonizačního dekretu papeže Urbana VIII. ze dne 5. 7. 1634, aniž by papež nebo diecéz-ní biskup tuto úctu zakazovali. Jde o takzvanou úctu per imme-morabilem temporis cursum, tj. od nepamětných dob. Takovýmto způsobem například papež Pius IX. potvrdil zjištění a výrok praž-ského arcibiskupa Bedřicha Josefa kardinála Schwarzenberga a ro-ku 1874 blahořečil Anežku Českou.

Teprve po blahořečení může být zahájen vlastní kanonizační proces, kterýje ještě přísnější a který by neměl být ukončen dříve než za deset let po beatiňkaci (brzká kanonizace sv. Jana Nepo-muckého byla výjimkou).

BLASON - slovní popis znaku odborným názvoslovím a podle he-raldických pravidel. Je-li blason dobrý, může kterýkoliv heraldik popsaný znak správně nakreslit, aniž jej předtím znal. Hlavní zá-sadou dobrého blasonu je jeho stručnost a jasnost daná určitým ustáleným postupem a odbornou terminologií. Blasonovat lze v kte-rémkoliv světovém jazyce, který má vybudované odborné heral-dické názvosloví.

Naše nejstarší blasony byly latinské a německé, později přibyly i české. Nejstarší dochované české popsání znaku je z roku 1437 v majestátu císaře Zikmunda Lucemburského při povýšení Tábo-ra na královské město.

V renesanci a v baroku si naši předkové potrpěli na mnoho-slovné a květnaté blasony, ale správný popis by měl být stručný, přesný a jasný a jakékoliv opakování by mělo být z něho vylouče-no. Krásnou ukázkou starého okrasného blasonu je popis znaku Šimona lomnického z Budče, podle majestátu Rudolfa II. ze dne 21.3. 1594, který svou kompozicí i způsobem blasonování patří spíše mezi heraldické kuriozity: Štít v půli napříč rozdělený, svrch-ní polovice bílé neb stříbrné barvy a spodní červené neb rubínové

Page 68: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

barvy, na níž tří stínky též červené barvy způsobem zdi se vidí. Nad štítem kolčí helm a okolo něho přikryvadla neboliže Jafrno-chy červené a černé barvy s obou stran dolů potažené visí. Nad tím nade vším koruna zlatá královská, na níž ochechule mořská až po břicho, mající vlasy na hlavě své žluté neb zlaté barvy, držíc v pravé ruce pět klasů pšeničných zlaté barvy, ocas pak její skrze korunu a helm dolů do svrchní polovice štítu zatočený proniká. (Obr. 75)

Tento blason, zachovaný ve 12. svazku opisů královských ma-jestátů (takzvaných saalbuchů), zaznamenává však zřejmě i písař-skou chybu, když přikryvadla jsou uváděna jako červeno-ěerná, ač jedině možné, podle tinktur štítu, se zdají být červeno-stříbrná. Již Martin Kolář navrhoval jako vhodnější blasonovat tuto heral-dickou zvláštnost proti všem zvyklostem od klenotu a teprve po-tom popsat štít. I tento erb je svědectvím, že i v heraldice výjimka potvrzuje pravidlo.

Naučit se správně a výstižně blasonovat vyžaduje jistý čas a zkušenost. K umění dobrého blasonu patří i zvládnutí odborného názvosloví. To je však v češtině nejednotné a místy i nepřehledné. Různí heraldikové navrhovali a užívali k označení určitého jevu odlišných termínů, které pak zase další přejímali, takže je dnes mnohdy dosti obtížné se v české terminologické spleti správně orientovat. Můžeme jen závidět Francouzům a Britům, jejichž he-raldická terminologie je přesná, stručná a hlavně jednoznačná.

Občas se také objeví nadšenci, kteří ve stylu starých obroze-neckých puristů jazyka chtějí očistit i naši heraldickou terminolo-gii od cizích nánosů. Tito lidé nechápou, že není na závadu ani českému jazyku, ani heraldice, používá-li se přejatých výrazů z ci-zích jazyků. Zatímco Britům vůbec nevadí, že jejich heraldická terminologie je převážně starofrancouzská, naši puristé se snaží nahradit již samotné slovo heraldika kuriózním označením „znako-věda". Samotný vznik heraldiky, původ řady symbolů i některé odborné termíny však vděčí za svou existenci stykům se Saracény (Araby) a Maury (španělskými Araby) v období křížových výprav. V terminologii jsou to například označení dvou základních barev: červené (gules z perského gul) a modré (azure z perského lazurd).

Obr. 75: Etb Šimona Lomnického z Budce

BLASONOVÁNÍ (něm. Wappenbeschreibung, angl. blazoning) - slov-ní popisování znaku podle heraldických pravidel a odborným ná-zvoslovím. Blasonování začíná vždy štítem, jehož tvar popisujeme jen tehdy, jde-li o nějakou konkrétní heraldickou památku. Pro-vedení štítu totiž závisí na vůli kreslíře, který však musí respekto-vat především umělecký sloh (štíty gotické, renesanční a podob-ně) a někdy také provenienci (štíty normandské, španělské a podobně). Uvedené názvy štítů nejsou jednoznačným označením teritoria a užívalo se jich v různých dobách a v různých zemích.

Page 69: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

Obr. 76: Znázornění heraldické pravé a

levé strany

Obr. 77: Schéma postupu blasonování v případě čtvrceného

štítu

Obr. 78: Schéma postupu blasonova-ní u případě čtvrce-ného štítu se střed-

ním štítkem

Není však možné, aby rodina, nobilitovaná v 19. století, užívala gotický štít.

Nejprve popisujeme tinkturu štítu nebo způsob heroldského dělení štítu a jeho tinktury, pak teprve tinkturu a označení hlavní erbovní figury, popřípadě dalších doprovodných figur. Například: V modrém štítě zlatá osmíhrotá hvězda (hrabata ze Sternbergu) anebo v červeno-modře polceném štítě stříbrný rýč pokosem (hra-bata Radečtí z Radče).

Je-li štít čtvrcen, číslujeme jednotlivá pole nejprve nahoře zprava doleva a potom stejně i dole a také je v tomto pořadí i popisujeme. Pouze jsou-li některá pole shodná, uvádíme například: V1. a 4. čer-veném poli stříbrný český lev a v 2. a 3. stříbrném poli červený

ježek (Jihlava). Má-li štít střední štítek, začíná se jím popis celého znaku, pro-

tože je pokládán za čestný. Mohou však existovat i čestné a pu-peční štítky, zvláště u bohatě členěných štítů (například hrabata z Waldstein-Wartenbergu), ty však popisujeme až po středním štít-ku, ale před jednotlivými poli hlavního štítu.

Jestliže má štít nebo pole více než jedno znamení, hlásí se nej-prve hlavní figura a pak teprve doprovodné další figury v pořadí důležitosti nebo počtu. Například: V modrém štítě zlaté břevno, provázené nahoře i dole třemi zlatými liliemi (pánové z Vrbna). Jin-dy je zase třeba hlásit jen počet a postavení stejných figur. Napří-klad: V červeném štítě 3 (2, 1) zlaté hlavy jednorožců (svobodný pán Parish ze Senftenbergu), což znamená, že nahoře jsou dvě hlavy a pod nimi uprostřed jedna hlava.

Štít může být rozdělen heroldskými kusy i několikanásobně. Pak se začíná vždy tou tinkturou, která je hlášena jako první. Například: Třikrát stříbrno-červeně dělený štít (Brno) anebo čer-no-stříbrně-červené dělený štít (Trčkové z Lípy). V jiných přípa-dech zase není nutné opakovat tinktury. Například: V červeno-zlatě polceném štítě pokosem břevno střídavých tinktur (svobodný pán Battaglia di Sopramonte e Ponte alto), což znamená, že břev-no je také polcené, ale opačně.

Obecně platí zásada, že štít nebo jeho figuru popisujeme od-shora dolů a zprava doleva. (Obr. 76, 77, 78)

Pokud není u obecné figury popsána poloha (například: V čer-veném štítě stříbrný zlatě korunovaný dvouocasý lev - Čechy), rozumí se samosebou, že je ve skoku. Jinou polohu je třeba uvést (sedící, zpět hledící a podobně). Obecné figury se také dopodrobna nepopisují, protože by je měl každý heraldik znát. Rovněž zbroj, pokud se neliší od zavedené praxe, není nutné blasonovat.

Po skončení popisu štítu se uvádí řádová dekorace (například: Štít je ovinut kolonou Řádu Zlatého rouna) a hodnostní koruna (například: Štít kryje hráběcí koruna).

Pak se popisují přilby. Hlásí se jen počet a druh a zdaje koruno-

Page 70: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

vána či s točenicí a také tinktury přikryvadel. Například: Na koru-nované turnajské přilbě s modro-zlatými pokryvadly zlatá osmihro-tá hvězda mezi modrými křídly (hrabata ze Sternbergu). U přileb se neblasonuje monile, podšití a tinktura mřížek - pouze zlaté přilby je nutno hlásit. Přesný způsob korunování přilby se musí uvést jen v případech, kdy nejde o běžnou heraldickou korunku, ale třeba o knížecí (například u Schwarzenbergů). Tinktury točenice se popi-sují pouze v případě, když neodpovídají tinkturám přikrývek.

U klenotů je nutné hlásit jejich směr jen tehdy, nesouhlasí-li se směrem přilby. Opakuje-li se v klenotu štítová figura, stačí, hlásí-li se jako ve štítě nebo křídla s obrazem štítu.

Potom se popisují hodnostní odznaky, dále pak štítonoši - hle-dí-li směrem ke štítu, není třeba se o tom zmiňovat, otáčejí-li se zpět nebo jsou-li hlavami přivráceni k pozorovateli, pak je to třeba uvést. Následuje uvedení hesla, popřípadě pokřiku a případná přítomnost půdy.

Nakonec se popíše koruna, čepice nebo klobouk (není nutné podrobně popisovat, protože každý heraldik by měl znát jejich roz-dílné ztvárnění) spolu se stanem nebo pláštěm (pokud není červe-ný, je nutné uvést rozdílnou tinkturu, popřípadě posetí jinými figu-rami). U církevních znaků se blasonování končí uvedením barvy klobouku a barvy a počtu střapců. (Obr. 79, 80, 81)

BORDURAvizLEM

BRABANTSKÝ KŘÍŽ viz KŘÍŽ

BRÁNA - obecná umělá figura zobrazovaná v heraldice buď jako otevřená nebo také zavřená, někdy opatřená i padací mříží. Běžně se vyskytuje ve znacích měst, výjimečně i jako rodový nebo osobní znak (například u německého malíře a rytce Albrechta Dúrera).

BREVE (lat. brevis, krátký) - papežská listina, která je stručnější než bulla a jež začala od konce 14. století nahrazovat bullu v zále-žitostech méně závažných. Začíná vždy jménem vydavatele - na-příklad: Johannes Paulus P. P. II..., tj. Johannes Paulus papa pon-tifex II. a je opatřena rybářskou pečetí (annulus piscatoris) v červeném (popřípadě zeleném) vosku.

BRISURA (lat. fractura, discernaculae, fr. a angl. brisure, něm. Beizeicherí) - neboli příznak, tj. znamení, dodatek ke znaku při roz-lišování znaků seniora a ostatních členů rodu, zejména v Anglii a ve Francii, kde rodový štít smí užívat jen hlava rodiny. Z heraldic-kého hlediska se všechny příznaky (včetně lemu, šikmého pruhu či pružce) pokládají za obojetné, nevztahuje se tedy na ně pravidlo o barvě na kov a kovu na barvu.

Obr. 79: Erb pánů z Vrbna (blason:

v modrém poli zlaté břevno doprovázené nahoře i dole třemi

zlatými liliemi)

Obr 80: Erb svo-bodného pána Pa-rishe von Senften-berg (v červeném poli 3 (2. 1) zlaté hlavy jednorožců)

Obr. 81: Erb svobod-

ného pána Battaglia

di Sopramonte

e Ponto alío (v červe-

no-zlatě polceném

štítu pokosem břev-

no střídavých

tinktur)

Page 71: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

V Anglii se již od 14. století začínají znaky rozlišovat v rámci jedné rodiny, nejprve v rodě královském, později i v ostatních šlech-tických rodinách, zpravidla pomocí lemů a turnajských límců, a to buď prostými, nebo i zdobenými dalšími figurami. Okolo roku 1500 byla tato praxe stabilizována a podle tradice byl autorem tohoto systému John Writhe, Garter King of Arms (Podvazkový král he-roldů). Teprve na počátku 16. století došlo k doplnění nejběžněj-ších značek, z nichž každá pevně stanovovala postavení každého syna v pořadí seniority.

V Anglii a v Irsku tedy platí pro rozlišení synů hlavy rodu tento systém značek (cadency marks, marks of cadency), které se umís-ťují do otcovského znaku:

- nejstarší syn - turnajský límec (label]; - 2. syn - půlměsíc (crescent); - 3. syn - pětihrotá hvězdice (mullet, molet); - 4. syn - merleta (martlet)-, - 5. syn - prstenec (annulet); - 6. syn - lilie [fleur-de-lis); - 7. syn - růže (rose]: - 8. syn - kotvicový kříž (cross molinej; - 9. syn - osmilístek (double quatrefoil nebo octofoil). (Obr. 82) Tento systém se zdá být jasný a přehledný, ale potíže nastávají,

když hlava rodu zemře. Nejstarší syn vypustí ze svého znaku tur-najský límec a přijme rodový nerozlišený znak. Jeho mladší bratr (druhý syn nebožtíka) má půlměsíc, který mu i nyní zůstává, pro-tože je i nadále mladším bratrem nové hlavy rodu. Jestliže ale nový šéf domu má dva syny, pak starší z nich změní svůj turnaj-ský límec o 5 lalocích (jako vnuk hlavy rodu - dědečka) na turnaj-ský límec o 3 lalocích (jako syn a následník nového šéfa domu -otce). Jeho mladší bratr, druhý syn nové hlavy rodu, který měl za dědova života turnajský límec zdobený půlměsícem (na znamení, že byl druhým synem následníka a dědice šéfa domu), vynechá v nově nastalé situaci turnajský límec, protože se stal dědovou smrtí druhorozeným synem nové hlavy rodu. Jinými slovy, zaují-

Obr. 82: Ukázka různých brisur (příznaků)

4. syn

1. syn 2. syn

5. syn

3. syn

6. syn

7. syn 8. syn 9. syn

Page 72: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

má nyní stejné místo a má stejný znakjako jeho strýc před dědo-vou smrtí a oba mají půlměsíce. Má tedy stejné znamení ve vztahu k otci jako otcův mladší bratr, který dostal totéž znamení o gene-raci dříve jako druhorozený syn zemřelé hlavy rodu. (Obr. 83)

Výsledkem tohoto zdánlivě přesného a logického systému, kte-rý uplatňovali angličtí heroldi zejména v 17. století, je dokonalý zmatek. Navíc bylo v další generaci znamení rodového odlišení vždy zdobeno dalším znamením pro každého syna podle stejného systému, který - čistě teoreticky - může jít až ad infinitum (do nekonečna). Další brisury se tedy kladou pro rozlišení na brisury předcházející - například u sekundogenitury mají všichni synové půlměsíc jako značku nového domu, na nějž kladou další brisury podle svého postavení v rámci sekundogenitury. Ve čtvrté genera-ci by však mohlo dojít k absurdním situacím - například druhý syn druhého syna mladšího ze dvou synů hlavy rodu by měl mít tří půlměsíce na sobě, což je prakticky nemožné, protože malý rozměr brisury by učinil poslední půlměsíc téměř mikroskopický.

Slavný anglický spisovatel Henry Fielding (1707-1745) napří-klad užíval rodový znak (ve stříbrném štítu modré břevno se 3 zla-tými routami) a pro odlišení jej doplňoval v hlavě štítu pětihrotou hvězdicí na prstenci, protože byl třetím synem pátého syna Geor-ge Fieldinga hraběte z Desmondu. Dnes se však tohoto systému, ač stále platí, pro nepřehlednost a nepraktičnost prakticky téměř neužívá.

S výjimkou turnajského límce nejstaršího syna, který se od-straňuje po otcově smrtí, kdy se stává novou hlavou rodu, jsou ostatní značky stálé jako dědičné značky mladších větví nebo domů téhož rodu, a to i v případě, že došlo k úplnému osamostatnění některého příslušníka rodu obdržením nového šlechtického titu-lu, a tím i k vytvoření nového samostatného šlechtického domu. Tak například hrabata Russellové odlišují svůj erb od původního erbu vévodů z Bedfordu tak, že užívají pětihrotou hvězdici v hlavě štítu a na plecích štítonošů, protože 1. hrabě Russell byl třetím synem 6. vévody z Bedfordu. To je také prakticky jediný způsob, jakým se dnes rozlišovací značky užívají.

Značky se kladou výhradně v miste hlavy štítu, avšak v přípa-dě čtvrceného štítu se kladou do středu čtvrcení tak, aby přeční-valy do všech čtyř polí.

Dcery, s výjimkou královského domu, neužívají žádných brisur k naznačení své pozice v rámci rodiny, protože, nemají-li bratra, všechny sestry dědí po smrti otce rodový majetek stejným dílem.

V Anglii a v Irsku mohou členové rodiny přijímat rozlišovací značky bez vědomí a registrace heroldie, i když v případě nejas-ností nebo dokonce sporů, mohou heroldy požádat o pomoc. Oproti tomu ve Skotsku je povinností požádat Lyon Court o pomoc a he-roldie pak veškerá rodinná rozlišení registruje a chrání.

LruiTirú

w

íru-a-Lni

Obr. 83: Schéma

odvozováni brisur

Page 73: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

9 W

Dauphiné vévoda Orleánský z Anjou

Alencon de Berry Bourbon

vévoda z Bourbonu Montpensier ďEvreux

Obr. 84: Užití brisur ve francouzské heraldice

Ve Francii byl systém brisur značně skromnější. Tak například Karel z Anjou, mladší bratr krále Ludvíka IX. (sv. Ludvíka), užíval červený turnajský límec. Když dobyl jižní Itálii a zřídil tam králov-ství, zůstal tento štít znakem nové dynastie neapolské koruny. Proto začali ve Francii následní vévodové z Anjou užívat pro změ-nu červený lem štítu. Stříbrný turnajský límec byl zase od 15. sto-letí užíván vévody z Orléans. Ve francouzské královské rodině byla i další rozlišovací znamení - například kosmé červené břevno vé-vodů z Bourbonu a podobně. (Obr. 84)

BRÚNNER GENEALOGISCHES TASCHENBUCH - plným názvem Genealogisch.es Taschenbuch der Ritter- undAdelsgeschlechter; der

Page 74: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

adligen Háuser - řada genealogických příruček věnovaných šlechtic-kým a rytířským rodům původu rakouského, českého, maďarského, německého, švýcarského a podobně. Byly sestavovány po vzoru slav-ných Gothqjských almanachů, a obsahovaly proto vedle rodokme-nu i základní historická data, blasony a ojediněle i ilustrace erbů. První díl vyšel v Brně v roce 1870, 2.-19. dflpakvletech 1877-1894.

BŘEVNO (lat. lacinia, lemniscus, fr,/asce, něm. Balken, angl./ess) - heroldská figura tvořená zdvojeným dělením, takže ve štítu vzni-ká vodorovný pás (například v černém poli zlaté břevno arcibis-kupství pražského) vyplňující jednu třetinu štítu. Síře břevna však bývá menší, doprovázejí-li břevno ve štítu další figury. Poměr veli-kosti břeven se také mění v případech, kdy jich je ve štítu více; viz také KOSMÉ BŘEVNO, ŠIKMÉ BŘEVNO. (Obr. 85)

BŘEŽAN Václav (* před 1580, t 1618) - rožmberský archivář a knihovník, který vynikl znamenitou kritickou genealogií a posu-zováním erbů. Pro posledního vladaře domu rožmberského, Petra Voka, sestavil genealogii jeho rodu a uspořádal veškerý bohatý rožmberský archiv, přičemž sestavil též rodokmeny jiných šlech-tických rodin. Po vymření Rožmberků (1611) přešel do služeb Jana Jiřího ze Švamberka, pro něhož rovněž uspořádal rodinné archi-válie a sepsal dějiny švamberského rodu. Je také autorem pětldíl-né Rožmberské kroniky, z níž se dochovaly Životy Viléma a Petra Voka z Rožmberka.

Obr. 85: Břevno ve

znaku Haličského

království

BUBEN - obecná figura, která se v heraldice objevuje nejen v er-bech rytířů a svobodných pánů Wahrlichů z Bubna, pánů a hra-bat Bubnů z Litic, kde se nachází ve štítu i v klenotu, ale i ve znaku cechu pergameníků, kteří mají buben v klenotu. Zvláště v baroku se pak buben vyskytuje jako doprovod erbů slavných válečníků ve skupině nahromaděných válečných předmětů, tak-zvaných trofejí (viz). (Obr. 86)

BUGIA - malý svícen s rukojetí používaný při pontifikálních bo-hoslužbách pro lepší osvětlení liturgických knih. Dnes se z prak-tických důvodů již téměř neužívá.

BŮH OTEC - obecná nadpřirozená figura, která se v heraldice objevuje jen zcela výjimečně ve znaku českého městečka Boží Dar jako mluvící znamení. Jinak bývá zobrazení Boha zpravidla nahra-zeno takzvaným Božím okem.

Obr. 86: Buben jako

mluvící znamení v erbu rytířů z Bubna

BULA viz BULLA

BULHARSKÁ HERALDIKA viz BALKANSKA HERALDIKA

Page 75: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

BULLA- 1. Dvoustranná kovová pečeť, zhotovená ze zlata, stříbra, bronzu či olova. Zlatá bulla (bulla aurea) bývala přivěšována k lis-tinám se zvlášť důležitým obsahem a tvořily ji zpravidla jen dva zlaté plíšky. První zlaté bully vydávali byzantští císařové, od dob ottonské dynastie i císařové Svaté říše římské, dále pak papežové (ale jen velmi zřídka), králové francouzští, angličtí, sicilští, dóžata benátská a také český král Přemysl Otakar I., od něhož se docho-valy čtyři otisky. Známější je ovšem Zlatá bulla sicilská, kterou tentýž Přemysl získal povržení dědičné královské hodnosti od Fried-richa II. Ten, ač císař, neměl k dispozici ještě říšskou pečeť, proto listinu pečetil jako sicilský král (odtud název).

Stříbrné a bronzové bully jsou naopak velmi vzácné. Olověné bully vydávali nejčastěji papežové (první známou bullou je pečeť papeže sv. Adeodata, jehož pontifikát spadal do let 615-618), při-čemž jedna strana masivní pečeti nese jméno papeže, druhá pak obraz sv. Petra a Pavla. 2. Papežská nebo císařská listina, opatřená kovovou visutou pe-četí a obsahující rozhodnutí zásadního významu nebo dokument, prohlášení nebo poselství. Papež Lev XIII. svým motu proprio ze dne 29. 12. 1878 nařídil i vydávání méně důležitých bull opatře-ných červenou pečetí přitištěnou na pergamenu a nesoucí obraz sv. Petra a Pavla, okolo něhožje jméno panujícího pontifika. Bully začínají papežovým jménem bez číselného označení (například Johannes Paulus Episcopus) a titulem Servus servorum Del na-čež následuje vlastní text. Název bully je obvykle přejímán z prv-ních slov textu, který je papežem vlastnoručně podepsán.

BÝK (lat. taurus, angl. bulí, něm. Stier, Bulle) - skot patricí k nej-starším domestikovaným zvířatům. Podobu býka či krávy měla již nejstarší božstva slunce a přírody. V Egyptě bylo v podobě býka ctěno božstvo Apis. Rovněž Thésseus přemohl v labyrintu paláce na Krétě Mínotaura, mytickou obludu s býčí hlavou. V antické mytologii se Zeus v podobě býka spojil s Európou (býk byl jejím atributem) a svoji družku Ió proměnil v krávu. Ve Starém zákonu se objevuje modla v podobě zlatého telete (býčka). Býk je i atribut evangelisty Lukáše, protože jeho evangelium začíná popisem obě-ti v jeruzalémském chrámu a jako obětní zvíře byl vybrán býk. Jako obecná heraldická figura se vyskytuje například ve znacích Kbelských z Kbelská. Býčí rohy (označení buvolí rohy není správ-né) jsou ve štítech Chorinských z Ledské či Dubských z Třebo-myslic, jako klenot pak ozdobou mnoha rodů.

Page 76: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

c CADENCY MARKS viz BRISURA

CADUCEUS viz MERKUROVA HŮL

CALIX viz KALICH

CAMBUTA viz BERLA

CANTON viz VOLNÁ ČTVRŤ

CAR - císařský titul panovníka v Rusku a královský v Bulharsku. Titul cara (z lat. caesar) gosudara, tj. vládce vší Rusi, přijal jako první kníže Ivan III. Vasiljevič (1462 -1505). Nedlouho po zániku Východořímské říše roku 1453 dobytím Konstantinopole (Byzan-tia) Turky, Ivan III. roku 1467 ovdověl. Roku 1469 mu římský papež nabídl ruku byzantské princezny Zoí (v Moskvě jí později říkali Sofie) Paleologovny, neteře posledního byzantského císaře Konstantina. Roku 1472 došlo ke sňatku a Ivan III. se považoval za nejpřednějšího panovníka pravoslavného světa a za dědice a ná-stupce byzantských císařů. O Moskvě se začalo hovořit jako o „tře-tím Římu" s jasně politickým podtextem („druhým Římem" byl míněn padlý Cařihrad). Tuto skutečnost zdůraznil Ivan III. i přije-tím byzantského korunovaného orla a jeho dvojhlavost si vyklá-dal jako symbol dvojjediné říše (Západořímské a Východořímské). Titul cara nebyl tehdy ještě v Rusku dědičný, tím se stal až po korunovaci Ivana IV, zvaného Hrozný (1533-1584) za cara dne 16. 1. 1547. Tak dostal i moskevský stát, který neměl dosud trva-lé jméno, název ruského carství (carstva). Petr I. Veliký (1682-1725) se pak po míru nystadském, kteiý roku 1721 ukončil dvacetiletou severní válku a přinesl Rusku přístup k Baltu, prohlásil ještě im-perátorem (císařem). Korunovačním městem ruských carů byla Moskva (Uspenský chrám v Kremlu). Panovnický titul zněl: car (imperátor) a samovládce (autokrat) vší Rusi. Podle protokolu byl oslovován jako Císařské Veličenstvo. Samostatně vládnoucí pa-novnice, choť panujícího cara nebo vdova byla carevnou (Císař-ské Veličenstvo), následník trůnu carevič (Následník Caesarevič, Veliký Kníže a Císařská Výsost).

V Bulharsku byli cary nazýváni již panovníci takzvaného I. bul-harského státu (681-1018), ato od roku 918 či 920, kdySimeon I.

Page 77: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

Veliký (893-927) přijal titul císaře (cara Bulharů a Reků). Po nad-vládě Byzance vládli takzvanému II. bulharskému státu (1185-1396) carové z dynastií Asenovců a Šišmanovců. Porobení Turky trvalo od roku 1396 do roku 1878. První panovník nového bulharského státu z dynastie Sachsen-Koburg-Gotha kníže Ferdinand (1887 až 1918) přijal roku 1908 královský titul v tradiční bulharské formě, a byl proto nazýván carem Bulharů. Bulharské carství trvalo do roku 1946, kdy musel zemi opustit v dětském věku car Simeon II.

CAREVIČ viz CAR

CARSTVÍ - monarchistická forma zřízení státu, v jehož čele stojí car.

Obr. 87: Znak cechu

hrnčířů

Obr. 88: Znak

cechu kožešníků

Obr. 89: Znak

cechu lazebníků

CECHOVNÍ HERALDIKA - mezi bohatstvím heraldických pamá-tek zaujímá cechovní heraldika místo nejskromnější, což je také částečně dáno poměrně krátkou dobou jejího trvání.

Užití znaků obchodníky a řemeslníky se datuje od 15. století a souvisí s růstem sebevědomí městského stavu. Potřebovali je pro pečetě k vyřizování písemné agendy a pro reprezentaci na ko-rouhvích a na jiných užitných předmětech. Zpočátku si jednotliv-ci často volili různé figury nebo iniciály svých jmen, čímž se dostá-vali do rozporu s heroldy. Proto se také nakonec přistoupilo k udílení znaků obchodním společnostem a cechům.

Prvotní cechovní znaky byly pouze ve formě štítů, takže se znač-ně lišily nejen mezi jednotlivými městy, ale samozřejmě i podle různých zemí. Časem se však v případě některých živností začaly ustalovat tvary a figury, které se pak užívaly všeobecně alespoň v rámci jednoho státu, výjimečně i v několika zemích zároveň. Jde především o znaky udělené cechům panovníkem - ty již mívají i přilbu s klenotem - a jejich platnost je již chápána obecněji, ale-spoň na území jednoho státu. Oproti tomu u znaků, které nebyly listinami potvrzeny, byla obvykle velká proměnlivost figur i tink-tur. U nás užívali jen štít například hrnčíři, úplný erb zase barvíři a mandlíři pláten, kožešníci, postřihači, malíři, šermíři, kočí, la-zebníci, bradýři a ranhojiči, úplný erb se štítonoši například noží-ři. U úplných znaků bývá přilba buď kolčí nebo turnajská, klenot býval buď shodný s figurou ve štítě, nebo také odlišný. Od 17. sto-letí se i u cechovní heraldiky objevují honosné kusy, zvláště krá-lovské a císařské koruny, dále štítonoši, z nichž nejběžnější jsou podle zemských znaků lvi (Čechy), gryfové (Rakousko) nebo andě-lé (Uhry) ajakési napodobeniny plášťů.

Zvláštností cechovní heraldiky je užití takzvaných doprovod-ných neboli druhotných figur, které bývají umístěny mimo pole štítu, většinou nad ním (nad jeho hlavou), což je ovšem v rozporu s duchem středoevropské heraldiky (například na horním okraji

Page 78: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

štítu rakovnických pokrývačů sedí holubice s olivovou ratolestí v zobáku).

Cechovní znaky mívají obyčejně jednoduchou obecnou figuru vztahující se buď k předmětu řemesla, anebo k ochraně nebeské, popřípadě královské.

Tak například řezníci užívali v červeném štítu českého lva se stříbrnou širočinou se zlatým topůrkem v tlapách, údajně uděle-ný cechu již Janem Lucemburským, avšak doložený až erbovním listem Zikmunda Lucemburského z roku 1437 a teprve v 16. sto-letí byla lvu přidána širočina. Pekaři užívali zlatý preclík v mod-rém nebo červeném poli, krejčí nůžky a míru, ševci ve zlatém štítu červenou třínožku (tři nohy obuté ve škorních a uprostřed štítu spojené) spolu s českou královskou korunou na hraně štítu a se dvěma oděnci jako štítonoši. Lazebníci užívali ve shodě se zná-mou pověstí odznak krále Václava IV. - ve zlatém štítu modrou točenici s ledňáčkem - a hrnčíři zase postavy Adama a Evy pod stromem poznání, čímž chtěli dokumentovat, že prvním hrnčířem byl Bůh, neboť stvořil biblického praotce z hlíny.

Nejstarší známá osobní pečeť řemeslníka v českých zemích pochází z první poloviny 14. století a náleží pražskému královské-mu krejčímu Petrovi, který užíval ve štítu znamení nůžek.

Nejstarším dochovaným majestátem na našem území je erbov-ní list krále Vladislava II. ze dne 26. 4. 1473 pro staroměstské kožešníky: v modrém štítu s kosmým hermelínovým břevnem stří-brná holubice se zlatou větévkou v zobáku, na kolčí přilbě s mod-ro-stříbrnými pokryvadly táž holubice.

Pokud se v některém městě cechy spojovaly, užívaly pak sdru-žený znak, tj. znak složený ze znaků jednotlivých cechů, ale v jed-nom štítu.

Světově jedinečnou sbírku pečetidel, korouhví, pokladních truh-lic a jiných znaky zdobených cechovních památek, má Museum hlavního města Prahy a vzácnou památkou je také soubor několi-ka desítek barevně provedených cechovních znaků na Staroměst-ské radnici v Praze. (Obr. 87-93)

CECHY - pojmenování odvozeno od staroněmeckého výrazu zěche označujícího společenství, bratrstvo lidí téhož sociálního postave-ní a blízké profese a také od výrazu cejch tj. znamení (bez dnešní-ho pejorativního nádechu), jímž se jeden spolek na pečetích, sví-cích či praporech lišil od druhého.

Cechy byly středověké organizace městských řemeslníků hájící zájmy a práva svých příslušníků. Organizovaly výrobu, obstará-valy nákup i odbyt, zajišťovaly úroveň řemesla i výuku učňovské-ho dorostu. Dokud pracovali řemeslníci v podhradí robotnou pra-cí, nebylo třeba cechů. Teprve svobodní řemeslníci, nejprve v královských a později i v poddanských městech, začali vytvářet

Obr. 90: Znak cechu ševců s korunou

a štítonoši

Obr. 91: Znak

cechu řezníků

Obr. 92: Znak

cechu pekařů

Obr. 93: Znak

cechu krejčích

Page 79: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

společenství stejných řemesel, sdružených obvykle v rámci měs-ta. Postupem doby se tato bratrstva vyvinula v privilegované kor-porace (sdružení) řemeslníků s cechovním zřízením, které faktic-ky vylučovalo konkurenci. Určovalo se nejen kolik mistrů, tovaryšů a učedníků cech bude mít, ale dokonce i obsah a rozsah výroby, jakož i ceny výrobků. Omezení konkurence z dalších měst stano-vovala pak pravidla pro konání trhů, mílová práva kolem jednodi-vých měst a řada cel a mýt.

Počátky cechů v českých zemích lze sledovat ve 13. století, ač nejstarší dochovaný cechovní řád (statuta pražských krejčí) je až z roku 1318, kdy požádali staroměstského rychtáře a městskou radu o potvrzení cechovního řádu. Největšího rozmachu cechy dosáhly ve 14. a 15. století (tehdy je známo zhruba na 225 řeme-sel a živností), kdy dochází k prohloubení specializace řemeslné výroby. Tehdy již měly cechy úplný monopol výroby a prodeje svých výrobků nejen ve městě, ale i v jeho okolí - takzvané mílové právo, zrušené v Cechách roku 1517, které představovalo výsadu, podle níž nikdo v okolí nesměl kromě cechů provozovat stejné řemeslo. Příslušníci cechu většinou pracovali a bydleli pohromadě, o čemž svědčí i řada dodnes zachovaných názvů ulic našich měst podle tam kdysi soustředěné výroby. Tak například v Praze ulice Čelet-ná byla pojmenována pravděpodobně ve 14. století podle calt, tj. pletených housek, vánoček a perníku, které tam vyráběli pekaři a perníkáři, kterým se říkalo cáletníci. Do Prahy přišli kolem roku 1324, snad z Núrnbergu (Norimberku), a byli pokládáni za uměl-ce, protože si formy i sami vyřezávali. Od roku 1348 je ulice známá jako Cáletná, z čehož vznikl dnešní název Celetná. Ob-dobně ulice V jirchářích byla nazvána podle jirchářů, řemeslníků vydělávajících kůže, kteří tehdy - ještě před založením Nového Města - sídlili za městskými hradbami pro zápach zpracováva-ných kůží.

Každý cech měl také spoluzodpovědnost za obranu města a měl povinnost nejen financovat, ale v případě potřeby i bránit určitý úsek městských hradeb, odtud i některé názvy městských bašt.

Cechovní korporace a jejich členové již od 14. století, hlavně však v 15. a 16. století, kladli stále větší důraz na reprezentaci. Měli své řády a obřady, své světce jako patrony, své kaple nebo oltáře, dále pak korouhve a cechovní svíce, a tak není divu, že sahají i po zna-ku, někdejšímu znamení nadřazenosti rodové či právní.

Nejenom cechovní znaky, ale i cechovní regule se v různých zemích Evropy lišily. Mnohé cechy dokonce žárlivě střežily svá výrobní tajemství. Tak například z tohoto důvodu nepřipouštěli jantarníci v Lúbecku nebo hodináři v Norimberku jinak běžné van-drování tovaryšů pro získání nových zkušeností.

Rovněž síla různých cechovních organizací byla rozdílná. Tak například v Itálii měly cechy nejmenší vliv na státní organizaci

Page 80: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

v Benátkách, střední vliv se uplatňoval například v Bologni, Mo-deně či v Miláně, zatímco nejvíce se tento vliv rozvinul ve Floren-cii. Tam se roku 1293 vytvořil blok 21 cechů, rozdělených na větší (maggiori), střední (mediáni) a menší (minori). Větší cechy shro-mažďovaly „tlustý lid" (popolo grosso), menší a střední „hubený lid" (popolo minuto). Bez účasti v cechu bylo nemyslitelné, aby někdo zastával nějaký úřad. Ve Florencii dosáhla moc cechů do-konce takových rozměrů, že v období let 1348 -1434 získal boha-tý patriciát (popolo grosso) převahu a nadvládu v rámci florentské městské republiky.

Po nezdařené revoltě části českých stavů a měst proti Ferdi-nandovi I. roku 1547 zrušil král téhož roku všechna cechovní pri-vilegia. Avšak pokles kázně a kvality výroby vedl roku 1562 opět k jejímu obnovení. Koncem 18. století cechy ustrnuly ve své živo-taschopnosti a staly se brzdou rozvoje nově nastupujícího prů-myslu. Proto také došlo k jejich zrušení dne 20. 12. 1859 vydáním nového živnostenského řádu v Čechách a na Moravě, čímž byla otevřena cesta svobodné živnosti.

CIBORIUM viz VELŮM

u m í r n i Obr. 94: Cimbuří

(dělení stínkami)

CIRKARIE (lat. circaria) - řádová provincie premonstrátů.

CÍRKEV (lat. ecclesia. fr. église. něm. Kirche, angl. church) - orga-nizované křesťanské náboženské společenství (pospolitost). Po-jmenování pochází z řeckého slova kyriaké tj. Pánova, ač církev se řecky označuje jako ekklésia toy kyrioy, tj. shromáždění Pánovo (Ježíše Krista). Nejde tedy o samotné kněžstvo, ale o všechny, kdo se ke Kristu jako ke svému Pánu hlásí.

V širším slova smyslu je církev chápána jeho celosvětová orga-nizace, v užším slova smyslu pak jako církev partikulární (napří-klad v Čechách, v Německu a podobně), tj. provincie, diecéze a podobně.

Církev založil Ježíš Kristus, aby vedla lidstvo k věčnému spase-ní. Nejprve shromáždil kolem sebe věřící a z nich pak vyvolil dva-náct apoštolů a odevzdal jim trojí úřad - učitelský, kněžský a pas-týřský. Nakonec ustanovil místo sebe apoštola Petra za nejvyšší viditelnou hlavu církve a sám pak zůstal její hlavou neviditelnou.

CIMBUŘÍ (z něm. Zinne, cimbuří a Burg. hrad) - zděné zakončení hradebních zdí středověkých opevnění tvořené střídáním stínek a proluk (zubů a výřezů), tj. krytů a výhledů pro střelce. Tyto zděné kryty obranného ochozu vznikají pravoúhlými výstupky (stínka-mi) a výřezy (prolukami na výhledy a střelbu za stínkami krytými střelci), které se pravidelně střídají; viz též DĚLENÍ STÍNKAMI. (Obr. 94)

Page 81: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

Katolická církev je tedy společenstvím všech těch křesťanů, kteří vyznávají jedno učení, užívají jedněch svátostí a kteří uznávají římského papeže za svou nejvyšší viditelnou hlavu.

CÍRKEVNÍ HERALDIKA - označení části heraldiky, která se vzta-huje ke kléru a církevním úřadům, hodnostem a institucím. Svým původem není církevní heraldika o mnoho mladší než heraldika rodová, protože křižáky na jejich cestách za osvobozením Svaté země doprovázel i značný počet duchovenstva a mnozí se i (ať už dobrovolně nebo z nutnosti) účastnili vlastních bojů. Na rozdíl od šlechty však může duchovenstvo získat znak buď příslušností k cír-kevní komunitě nebo nabytím církevní hodnosti a volbou znaku s tím spojenou či udělením znaku papežem. Do udělování nebo osvojování církevních znaků král ani světské úřady nezasahovali, a tak volba znaku při nabytí církevního úřadu zůstávala přede-vším na vůli nositele znaku.

1 v církevní heraldice je základní složkou znaku štít, který bývá často (zvláště pak v baroku) nahrazován kartuší, aby se tak na-značilo, že jeho nositel není válečník. Obrazem štítu bývá u šlech-ticů jejich rodový štít, u nešlechticů štít zvolený. U některých vy-sokých církevních hodnostářů (například arcibiskupů, biskupů, opatů a podobně), jejichž úřad má svůj vlastní znak (není to však pravidlem), dochází ke kombinacím znaků církevního úřadu a znaku rodového (osobního), nejčastěji ve formě čtvrcení nebo pol-cení. Žádné pravidlo v tomto smyslu neexistuje, a tak rozhoduje spíše osobní vkus nebo úzus. Nejběžnější však je, že se znak úřa-du zpravidla klade buď do pravého pole polceného štítu anebo do 1. a 4. pole čtvrceného štítu, zatímco znak rodový (osobní) se buď klade do levého pole polceného štítu nebo do 2. a 3. pole štítu čtvrceného. Někteří preláti kladou znak svého úřadu do hlavy ro-dového nebo osobního štítu.

Mnohdy se uvádí, že církevní znaky nemají zásadně přilbu ani klenot, protože jejich nositelé se nezúčastňovali bojů. Přesto se však někdy setkáme se znaky církevních hodnostářů, kteří přilby a klenoty užívali. Tak například pražský arcibiskup Karel z Lam-bergu (1606-1612) užíval dokonce dvou rodových přileb, litomě-řický biskup Jan Ferdinand Kindermann rytíř ze Schulsteinu (1790-1801) rovněž dvou a královéhradecký biskup Bohumír Kapoun svobodný pán ze Svojkova (1698 -1701) jedné přilby s kle-notem. V těchto případech jde však o úplné erby rodové, doplněné církevními atributy, a nikoliv o znaky výlučně církevní, které sku-tečně vylučují užití klenotů.

Ve znacích vysokého kléru, kde není přilba s klenotem, se mezi štítem a kloboukem vyskytuje hlavně kříž, mitra, berla a někdy také meč, knížecí koruna nebo jiný honosný kus. Významnou sou-částí církevních znaků jsou klobouky se šňůrami a střapci, při-

Page 82: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

čemž jejich tinktury a počet střapců vytvářejí celý systém podle postavení nositele znaku v hierarchii katolické církve.

Zatímco užívání štítonošů je v církevní heraldice poměrně vzácné (například Řád křížovníků s červenou hvězdou užívá jako štítono-še postavy sv. Heleny a sv. Konstantina), zcela běžné jsou devizy (převážně latinské). Tý nejčastěji vyjadřují duchovní postoje a mění se od jednoho duchovního ke druhému (jsou osobní, nedědičné), jen některé rytířské řády mají devizy stálé. U osob knížecího stavu se také někdy setkáváme s církevními znaky umístěnými na pláš-ti a pod knížecí korunou stejně jako u některých rytířských řádů na znamení suverenity.

Důstojenství jednotlivých hierarchů se tedy naznačuje různý-mi druhy křížů, mitrou, berlou, palliem, tinkturou klobouku, šňůr a střapců a jejích počtem, popřípadě jinými honosnými kusy.

V podstatě existují v církevní heraldice dva typy znaků: a) znaky duchovních osob jako jedinců b) znaky církevních institucí (například arcibiskupství, biskup-

ství, duchovní řády, kláštery, farnosti a podobně). Církevní heraldika tvoří jednu z nejobtížnějších součástí heral-

diky, protože v ní neplatí zásada dědičnosti, a každý znak je tedy jiný. Navíc docházelo a dochází ke změnám znaku církevního hod-nostáře třeba několikrát během života, nebo užíval souběžně růz-né varianty svého znaku.

Církevní heraldika není omezena jen na církev římsko-katolic-kou, protože znaky užívají i církve reformované a některé církve východní.

CÍRKEVNÍ PEČETĚ - první, kdo v rámci církve užíval pečetí, byli pa-pežové: podle písemných zpráv od 7. století, avšak dochované jsou až z 9. století. Původně byly nápisové, později s obrazem sv. Petra a až roku 1078 užil Řehoř VII. zobrazení obou apoštolů (Petrai Pavla).

Kuriální kardinálové užívali zpočátku portrétní pečetě s polo-postavou, ve 14. století s postavou stojící, v 15. a 16. století s obra-zem světce a od 16. století s erby.

Biskupské pečetě byly od 9. století kulaté s poloviční postavou hodnostáře, v i l . století převládl tvar mandorlovitý (tj. ve tvaru mandle nebo elipsy nahoře i dole zahrocené), v nichž se od počát-ku 12. století objevuje stojící postava biskupa, který od poloviny téhož století zpravidla sedí na trůně. Některé biskupské pečetě představují i některého světce, později i Krista a Pannu Marii. Naše nejstarší biskupská pečef, dochovaná u oltářních autentik, náleží pražskému biskupovi Danielovi I. (1148-1167). Anglický biskup z Durhamu užíval z titulu palatina výjimečně kruhovou pečef (tak jako světská feudalita), na jejímž aversu (líci) byl zobrazen na trů-ně, zatímco na reversu (rubu) byl zpodoben rytíř v plné zbroji na cválajícím koni.

Page 83: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

Obr. 95: Císařská koruna Svaté říše

římské

Obr. 96: Koruna

francouzského

(napoleonského)

císařství

S erby na církevních pečetích se nejprve setkáváme v Němec-ku, a to zhruba v polovině 13. století. Také u nás se poprvé vysky-tuje na elekční pečetí olomouckého biskupa Bruna ze Schaum-burgu v letech 1245 -1247. Vznik znaků samostatných biskupství bývá kladen do první poloviny 14. století, u nás je pak poprvé doložen znak diecéze (Olomouc) k roku 1329. Znaky kapitul a rytířských řádů jsou na pečetích doloženy od 14. století (napří-lďad křížovníci s červenou hvězdou pečetili řádovým znamením, ovšem nikoliv ve štítu, roku 1324). Rodové a osobní erby se obje-vují na pečetích klášterních od druhé poloviny 14. století. Ovšem u říšských opatství, která byla suverénní, jako například Fulda, existují klášterní znaky od 20. let 14. století, u nás pak až od konce 16. století.

CÍRKEVNÍ ŘÁDY viz DUCHOVNÍ ŘÁDY

CÍRKEVNÍ STÁT viz PAPEŽSKÝ STÁT

CÍSAŘ (fr. empereur, něm. Kaiser, angl. emperor) - panovnický ti-tul nejvyšší kategorie odvozený od jména Gaia Iulia Caesara. Pou-žívali ho už římští panovníci vedle jiných titulů (imperator, prin-ceps, augustus) k označení své důstojnosti a moci. Oktavián nejprve přijal od senátu příjmení Augustus (tj. Vznešený), k ně-muž přidal jako vítězný vojevůdce titul imperátora, přičemž měl i titul princeps, tj. první občan.

Rozdíl mezi králem a císařem je jen čestný a císaři náleží titul Císařského Veličenstva.

CÍSAŘOVNA - choť panujícího nebo vdova po zemřelém císaři. I jí náleží titul Císařského Veličenstva.

CÍSAŘSKÁ VÝSOST (fr. Altesse Impériale, něm. kaiserliche Ho-heit, angl. Imperiál Highness) - titul princů a princezen z císař-ského rodu. V Rakousku příslušel arcivévodům a arcivévodky-ním, v Rusku velkoknížatům a velkokněžnám.

CÍSAŘSKÉ KORUNY - odznak (insignie) a symbol nepomíjející císařské moci i po smrti konkrétního panovníka v císařství.

Koruna Svaté říše římské, podle tradice zvaná koruna Karla Velikého, dnes chovaná v klenotnici vídeňského Hoťburgu, pochází ovšem ze druhé poloviny 10. století a poprvé jí byl na císaře koru-nován roku 962 papežem v Římě Otto I. Skládá se z osmi desek (štítků) nahoře zaoblených, z nichž čtyři desky jsou zdobeny emailo-vými obrazy a čtyři drahokamy. Koruna je vyložena červeným sa-metem a koncem 12. století či počátkem 13. století byla překlenu-ta jediným obloukem a na čelní stranu byl přidán kříž. (Obr. 95)

Page 84: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

Původně se císařské korunovace odehrávaly v Římě, avšak zlatou bullou císaře Karla IV. z roku 1356 byl za místo císařské volby stanoven Franfurkt nad Mohanem, který se od roku 1562 stal i ko-runovačním městem Svaté říše římské (chrám sv. Bartoloměje).

Každá císařská koruna je tvarově odlišná. Koruna Rakouského císařství (Kaiserliche Hauskrone) pochází z doby Rudolfa II. a byla spolu s říšským jablkem a žezlem vyrobena v Praze v letech 1612-1615 dvorním klenotníkem Janem Vermeyenem. (Obr. 98) Napoleonská koruna císařství Francouzů má zhotoveny oblouky z křídel císařských orlic (obr. 96), koruna Brazilského císařství se podobá korunám královským, ale byla vyložena zeleným same-tem. Velká koruna ruských imperátorů, zhotovená roku 1762 klenotníkem Jeremiášem Pozierem pro korunovaci císařovny Ka-teřiny II. (1762-1796), je téměř celá posázená brilianty (jejich celkem 4 936 a jsou doplněny perlami a velkým červeným spine-lem). Tato koruna o značné hmotnosti symbolizuje nejenom bohatství Ruska, ale i břímě (tíhu) carského úřadu (obr. 97). Uni-kátní jsou i íránská koruna Pahláví (obr. 100) a etiopská císař-ská tiára (obr. 101).

Heraldickou zajímavostí je císařská koruna Německé říše (1871-1918), která vznikla roku 1889 spolu s korunou císařovny, až po nástupu Viléma II. na trůn jako heraldický model pro vyjá-dření svébytnosti císařství, avšak ve své reálné podobě nikdy ne-existovala (obr. 99).

CÍSAŘSTVÍ - monarchistické zřízení státu, v jehož čele stojí císař. Idea císařství vznikla ve starověkém Římě, kde prvním císařem byl Augustus (27 př. Kr. - 14 po Kr.) a posledním císařem byl Romulus Augustulus (475 až 476). Od římského císařství se od-dělilo císařství východořímské se sídlem v Cařihradě (Konstanti-nopoli, bývalém Byzantiu), kde se prvním císařem stal Arkadius (395-408) a posledním pak Konstantin XI. (1448-1453).

Jeho dědictví připadlo dobyvatelským Turkům a sultán Meh-med II. si roku 1453 osvojil císařský titul (padišáh a nejvyšší cha-lífa). Posledním tureckým císařem byl Muhammad VI., a to do roku 1922, kdy byla vyhlášena republika.

K obnovení římského císařství došlo roku 800, kdy byl Karel Veliký korunován na císaře. Pojmenování říše prošlo několika eta-pami a definitivně se ustálilo až v 16. století, kdy byl ke Svaté říši římské přidáván dodatek národa německého (ovšem bez dnešního nacionálního podtextu). Ve středověku bylo pravidlem, že se ně-mečtí králové se stávali císaři až po korunovaci papežem v Římě (například Karel IV. byl německým králem od roku 1346 - tedy dříve než králem českým - ale císařem až od roku 1355). Svatá říše římská zanikla za napoleonských dob roku 1806 a jejím posled-ním císařem byl František II.

Obr. 97: Ruská

císařská (imperátors ká)

koruna

Obr. 98: Koruna Rakouského

císařství

Obr. 99: Koruna

Německého

císařství

Obr. 100: Koruna

íránského císařství

(Pahlaví)

Page 85: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

Obr. 101: Koruna

(tiára) Etiopského

císařství

Rakouské císařství vzniklo roku 1804 a jeho první panovník František I. byl v letech 1804 -1806 dokonce dvojnásobným císa-řem, protože jako František II. stál zároveň v čele Svaté říše řím-ské. Posledním rakouským císařem byl Karel I. (1916 -1918).

V Rusku se car Petr I. Veliký prohlásil po míru nystadském (1721) za imperátora a od té doby zněl carský titul: Z Boží Milosti car a imperátor (císař) a samoděržec (samovládce) vší Rusi. Po-sledním ruským císařem byl Mikuláš II. (1894 -1917), respektive jeho mladší bratr Michal (1917).

Ve Francii bylo císařství zřízeno Napoleonem I. (1804-1814, 1815), který zavedl i novou titulaturu: Z Boží Milosti a z vůle fran-couzského národa císař. Císařem Francouzů byl i jeho synovec Napoleon III. (1852-1870).

Na troskách francouzského císařství vzniklo císařství němec-ké, když byl dne 18. 1. 1871 na zámku ve Versailles prohlášen pruský král za německého císaře. Toto císařství trvalo do roku 1918 a posledním císařem byl Vilém II.

V Africe mělo největší tradici císařství v Etiopii, kde měl císař titul krále králů. Posledním císařem byl Hailé Selassie I., a to do roku 1974. (Obr. 98) Císařský titul zdobil do roku 1956 i marocké sultány, kteří poté přijali královský titul.

Nejmladším africkým císařstvím byla Střední Afrika, kde si cí-sařský titul přisvojil Jean-Bedel Bokassa a jako Bokassa I. vládl vletech 1976-1979.

V rámci amerického kontinentu bylo císařství na ostrově Haiti, kde se postupně několik místních předáků prohlásilo za císaře. Nejprve to byl v letech 1804-1806 Dessalines, který vládl jako Jakob I., po něm Henri Christophe jako Henri I. (1811-1820) a nakonec Faustin Élie Soulouque, který panoval jako císař Faus-tinl. vletech 1849-1859.

Brazílie byla císařstvím s portugalskou dynastií Braganga v le-tech 1822 -1889 (Dom Pedro I. a II.).

Krátce bylo císařství i v Mexiku, kde v letech 1821-1823 vládl jako Augustin I. Don Augustin de Itůrbide (1783 -1824) a v letech 1864 -1867 jako Maxmilián I. tam panoval mladší bratr Františ-ka Josefa I. arcivévoda Ferdinand Maxmilián.

Jedním z nejstarších asijských císařství byla Čína, kde panov-ník měl titul Syna nebes (nejstarší doložená dynstie Sia sahá do poloviny 3. tisíciletí př. Kr.). Posledním císařem byl Pchu-I z dy-nastie Čching, který vládl v letech 1908 -1912, poté krátce v roce 1917 a nakonec jako císař Japonci vyhlášeného státu Mandžu-kuo v letech 1934-1945.

Císařstvím byl i Annám (část dnešního Vietnamu), kde posled-ním císařem byl Bao-Dai (1926 -1945) a také Korea byla v letech 1897 -1910 císařstvím (Kodžong do 1907, poté Sundžong), než ji anektovalo Japonsko.

Page 86: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

Indické císařství bylo zřízeno v roce 1876 a v jeho čele stáli panovníci Velké Británie královnou Viktorií počínaje (korunována 1877) a králem Jiřím VI. konče (do roku 1947).

Perský (od roku 1935 íránský) císař - s titulem šáh, šáh-in-šáh - stál v čele svého státu až do roku 1979. Posledním byl Muham-mad Reza Šáh Pahlaví Árjámehr (tj. světloÁrijců), Šáh-in-šáh (král králů) Iránu. (Obr. 100)

V současné době je jediným císařstvím na světě Japonsko, kde existuje toto státní zřízení od nepamětných dob; tradice klade po-čátek dosud panující dynastie do roku 660 př. Kr., kdy se vlády ujal legendární Džimmu: od roku 1989 je císařem Akihito a jeho éra má název HeiseL

CLAUSTRUM viz KLÁŠTER

COAT OF ARMS viz ERB

COLLEGE OF ARMS - anglická heroldie, založená králem Richar-dem III. roku 1484, jejíž působnost byla později rozšířena i na Wales a na poté na celý Commonwealth. Celá heroldie je v jurisdikci Nejvyššího maršálka (Earl Marshal) a náleží ke dvoru (není vlád-ním orgánem).

College of Arms se skládá ze tří králů heroldů (ktngs of ctrms), šesti heroldů (heralds of arms) a ze čtyř persevantů (pursuivants of arms).

Nejdůležitějším králem heroldů je Garter Principal King ofArms, zřízený Jindřichem V. roku 1415, který má na starosti, jak doklá-dá i jeho jméno, i Podvazkový řád. Clarenceux King ofArms spra-vuje heraldické záležitosti Anglie jižně od řeky Trent a Norroy King ofArms severně od této řeky. Heroldi mají svá úřední jména odvo-zena od názvů královských vévodství (Windsor, Richmond, Somer-set, Lancaster, York a Chester), zatímco persevanti od názvů krá-lovských badgů (Rouge Croix, Rouge Dragon, Bluemantle, Portcullis). Sídlo College ofArms je na Queen Victoria Street, Lon-don, E. C. 4. V případě nutnosti může panovník jmenovat i herol-dy mimořádné (extraordinary).

Členové heroldie udělují jménem panovníka znaky a vydávají diplomy (patents of arms), organizují významné události králov-ského dvora (svatby, korunovace, pohřby a podobně), při nichž oblékají tabardy s královským znakem.

College of Arms má i svůj znak: stříbrný štít s červeným svato-jiřským křížem provázeným v každém ze čtyř polí modrou holubi-cí se zdviženým pravým křídlem. Tento znak byl odvozen od erbu Johna Writhea, který zastával v době založení heroldie úřad Gar-ter King ofArms, přičemž holubice je tradičním symbolem herold-ského úřadu. Angličtí králové heroldů mají všichni stejný štít, a to

Obr. 102: Znak Garter Principal

King of Arms

Obr. 103: Znak

Norroy King of Arms

Page 87: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

Obr 104: Znak

Clarenceux

King of Arms

stříbrný s červeným svatojiřským křížem, avšak rozdílné hlavy štítu. Garter King of Arms má modrou hlavu štítu, v níž je vévod-ská korunka obtočená přezkou Podvazkového řádu, provázená vpravo anglickým lvem a vlevo lilií, vše zlaté. Norroy King of Arms užívá modro-červeně polcenou hlavu štítu, v níž anglický koruno-vaný kráčející lev provázený vpravo lilií a vlevo vztyčeným klíčem, vše zlaté. Clarenceux King of Arms má červenou hlavu štítu s an-glickým korunovaným lvem. (obr. 102-104)

COMES, COMTE viz HRABĚ

COMTÉ viz HRABSTVÍ

COMTESSE viz HRABĚ

CONFRA (zkrácená forma slova confrater) - spolubratr, původně statutární označení laika, který poskytl podporu špitální činnosti (například u Johanitů povoleno papežem již roku 1217). Dnesjde o titul nižších tříd členů Suverénního řádu Maltézských rytířů, který se vztahuje na obedienční, čestné a devoční, graciální a de-voční a na magistrální rytíře, dále pak na konventuální kaplany ad honorem a na magistrální kaplany.

CORNETTE viz KORNETA, BANDERIUM

CORONA viz KORUNA

COUNT, COUNTESS viz HRABĚ

COUNTY viz HRABSTVÍ

COURT OF CHIVALRY - anglický rytířský soud (dvůr), který se zabývá ctí gentlemanů a řeší případné heraldické spory. Zasedá podle potřeby a předsedá mu Nejvyšší maršálek (Earl Marshal); viz též HERALDICKÉ SPORY, HERALDIKA INSTITUCÍ.

COURT OF THE LORD LYON - skotská varianta rytířského sou-du, kterému předsedá Lord Lyon King of Arms jako soudce skot-ského království (the Realm of Scotland).

CRESCENT viz PŮLMĚSÍC, MĚSÍC, BRISURA

CREST - anglický výraz pro klenot (viz). V 18. a v 19. století, v do-bě úpadku heraldiky na Britských ostrovech, začaly mnohé rodi-ny užívat zcela absurdně na místo úplných erbů nebo jen štítů výhradně klenoty. Z této praxe vzniklo i dnešní mylné označení

Page 88: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

family crest na místo správného family arms nebo family coat of arms. Viz též ANGLICKÁ HERALDIKA.

CRI DE GUERRE viz POKŘIK

CROSS MOLINE viz BRISURA, KŘÍŽ

CRUX viz KŘÍŽ

CYLINDROVÁ PŘILBA viz PŘILBA

CTIHODNÝ (lat. veberabilis, honorabilis) 1. Označení osoby, o níž byl Svatým stolcem sepsán dekret

o hrdinských cnostech, případně o mučednictví, retitfikovaný pa-pežem. Takovýto ctihodný Boží služebník má povolenou privátní úctu: mohou být přeneseny jeho ostatky, vytištěny jeho obrázky a mohou být rozšiřovány jeho modlitby. K beatifikaci se však vyža-duje alespoň jeden doložený zázrak na přímluvu ctihodného. No-siteli titulu ctihodný nelze tedy ještě prokazovat veřejnou úctu (u nás např. ct. Mlada, ct. Přibyslava a podobně). Mnich, kněz a učenec Beda (lat. Beda Venerabilis, angl. The Venerable Bede), který žil v letech 673 -735, byl již na synodu v Cáchách roku 836 označen za ctihodného a až roku 1899 jej papež Lev XIII. formálně prohlásil za církevního učitele.

2. Jako „Ctihodný pán" či „Ctihodnost" je v úředním písemném projevu nebo při oslovení označován kterýkoliv klerik (zejména seminarista), popřípadě jáhen.

3. Ve Velké Británii náleží ve světském slova smyslu titul „Cti-hodný" (The Honourable, The Hon.) mladším synům hraběte a všem synům a dcerám vikomta a barona. Titul „Vpravdě ctihod-ný" (The Right Honourable, The Rt. Hon.) pak náleží baronům, vikomtům, hrabatům, nejvyšším představitelům (Lord Mayor) měst Londýna a Yorku, přednostům (Lord Provost) měst Edinburgh a Glasgow a tajným radům (Privy Councillor) panovníka, zejména pak členům vlády. Titul „Nejctihodnější" (The Most Honourable, The Most Hon.) přísluší markýzům.

U duchovenstva je odpovídajícím titulem Reverend (z lat. reve-rendus - hodný úcty), který se od 15. stol užívá při oslovení řehol-níka či řeholnice (Ctihodnosti, Ctihodný otče, Ctihodná matko, Ctihodná sestro). Titul The Reverend (The Rev.) náleží anglikán-ským kanovníkům, převorům a kněžím, u katolíků jen kněžím. Titul ..Vpravdě ctihodný" (The Right Reverended, The Rt. Rev.) pak anglikánským biskupům, a katolickým biskupům a opatům. Je-li anglikánský biskup z Londýna a zároveň členem královské tajné rady (Privy Council), náleží mu titul The Right Reverended and Right Honourable. Děkanové anglikánských katedrálních kapitul

Page 89: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

a katoličtí provinciálové řádů, převoři a probošti jsou pak „Velmi ctihodní" (The Very Reverended, The Very Rev.). Titul „Nejctihod-nější" (The Most Reverended, The Most Rev.) jsou oprávněni uží-vat katoličtí arcibiskupové a biskupové (ale jen v Irsku) a nejvyšší představitelé řádů a anglikánští arcibiskupové z Cantebury a z Yor-ku - ti jsou však The Most Reverended and Right Honourable, protože jsou automaticky členy Privy Council.

Page 90: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

-T c ČABRAKA - okrasná látková pokrývka koně, která se klade pod sedlo, popřípadě i jen jako závěs na jeho prsou. Často nese znaky nebo odznaky majitele.

ČÁP - obecná přirozená heraldická figura, která se u nás vyskytuje například v erbu hrabat Dobřenských z Dobřenic (obr. 105). Nehe-raldická pověst, že čáp nosí děti, se vyskytuje pouze severně od Alp.

Obr. 105: Cáp v erbu hrabat Dobřenských z Dobřenic

ČEPICE - heraldický odznak důstojenství, podobně jako hodnostní koruny. Čepice jsou zásadně bez kovových obrouček, bez oblou-ků a bez říšského jablka. U nás jsou nejznámější čepice knížecí (například při zobrazování sv. Václava či sv. Ludmily) a také arci-vévodské, jinde například čepice janovských a benátských dóžat (obr. 106) či v Anglii takzvané chapeau (obr. 107) (viz).

ČERVENÝ KŘIŽ - mezinárodní zdravotnická organizace sdružující jednotlivé organizace národní. Vznikla na základě iniciativy švýcar-ského občana a filantropa Henri Dunanta (1828 -1910), j enž v útlé knížce Vzpomínka na Solferíno (1862) popsal krutosti bitvy u Solferi-na, kde koncem června roku 1859 porazila Francie a Sardinie ra-kouskou armádu. Na základě dojmů z této knížky došlo ve švýcar-ské Ženevě roku 1864 k mezinárodní dohodě (takzvaná Ženevská

Obr. 106: Dóžecí

čepice

Obr. 107: Chapeau

Page 91: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

o

Obr. 108: Čestný

štítek

Obr. 109: Čestný

štítek na znaku

města Čáslav

úmluva) o zajišťování zvláštní ochrany v době války nemocným, raněným a rovněž těm, kteří o ně pečují, jakož i nemocnicím, obva-zištím a skladištím se zdravotnickým materiálem. Její symbol - čer-vený kříž - byl utvořen záměnou tinktur švýcarského státního sym-bolu (stříbrného řeckého kříže na červeném poli) na paměť toho, že k úmluvě došlo na švýcarské půdě. Mezinárodní výbor Červeného kříže (Comité iriternational de la Croix rouge) sídlí v Ženevě dodnes.

Rakouská vláda zpočátku této republikánské instituci nepřála. V prusko-rakouské válce (1866) vykonávala v Praze dobrovolnou péči o zraněné skupina českých žen a dívek, kterou zorganizoval ve svém domě „U Halánků" Vojta Náprstek. Až v roce 1878 byl založen Ženský pomocný spolek Červeného kříže pro Království české a o rok později byl také založen mužský Zemský pomocný spolek Červené-ho kříže.

ČESTNÝ ŠTÍTEK - heroldské znamení tvořené samostatným štít-kem umístěným u hlavy hlavního štítu. Tento štítek mívá zpravi-dla stejný tvar jako štít hlavní (anglický vévoda z Wellingtonu), ale nemusí tomu tak vždy být (například u hrabat z Waldstein-War-tenbergu). Při blasonování, není-li zároveň součástí znaku střed-ní štítek, má přednost (obr. 108, 109).

ČLOVĚK - obecná přirozená heraldická figura, která může být nejen nahá či různě oděná, ale může být v erbu zastoupena třeba jen některou částí, například rukou, nohou, trupem, hlavou a podobně. Člověk je také atributem evangelisty Matouše, protože jeho evangelium začíná vyprávěním o předcích Ježíše Krista, tj. o lidech, kteří žili před ním (obr. 110-112).

ČTVRCENÍ (lat. quadripertitum, fr. écartelé, něm. geviert, angl. quarterly) - heroldské dělení štítu nebo figury (a to i v klenotu) tvořené uprostřed kombinací svislé a vodorovné čáry (polcení a dělení). Například pruská dynastie Hohenzollernů čtvrtí svůj ro-

Obr. 110: Dívka (člověk)

ve znaku města Rychnov nad Kněžnou

Obr. 111: Adam a Eva ve znaku cechu

hrnčířů

Obr. 112: Obrněná paže - část těla zastu-pující figuru člověka

Page 92: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

dový štít stříbrno-černě a hrabata Voračičtí z Paběnic stříbrno-modře. (Obr. 113, 114).

ČTVRCENÍ POKOSEM - heroldské dělení štítu nebo figury (i v kle-notu) tvořené uprostřed kombinací kosmého a šikmého dělení (například Bořikovští z Košemberka: stříbrno-modře pokosem čtvr-cený štít). (Obr. 115)

Page 93: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

Obr. 116:

Damaskováni

Obr. 118: Oválný štít

b

Obr. 117: Routový štít

Obr. 119: Znak

ĎÁBEL - padlý anděl, který se odvrátil od Boha, ztratil svou sva-tost a byl na věky zavržen. Knížetem ďáblů je Belzebub (Satan).

V heraldice se ďábel jako obecná figura vyskytuje jen zřídka, obvykle v doprovodu nějakého světce, s nímž svádí boj (například pod kopyty koně sv. Jiří, kde má někdy i podobu draka).

DALMATIKA - svrchní obřadní roucho kněží v liturgických bar-vách nebo slavnostní, zvláště korunovační roucho králů a císařů. Její označení je původu římského, kde od 3. století byla rouchem světským (zvaným dalmatica) a její název byl převzat od Dalmá-cie, země, kde toto roucho vzniklo. Za liturgický oděv byla přijata papežem Silvestrem I. ve 4. století, a to zpočátku jen pro římské jáhny. Biskupové a jáhni mimo Řím nosili dalmatiku až od 9. sto-letí a to zpočátku ještě jen na základě privilegia. Je symbolem spásy, radosti a spravedlnosti.

DAMASKOVÁNÍ (DAMASCENOVÁNÍ) - ozdobné čáry (ornamenty) jako umělecká výzdoba prázdné plochy štítu nebo pole. Neuvádí se v blasonu, protože tato výzdoba není pro výtvarníka závazná a nepředstavuje žádnou figuru. Název byl odvozen od vzorků na vzác-ných látkách z města Damašku v dnešní Sýrii. (Obr. 116)

DÁMSKÉ ZNAKY - užívání znaků dámami není tak frekventova-né, je-li to však nutné, pak neprovdané dcery užívají znak otce nebo jenom štít (tj. bez klenotů, ale zato s hodnostní korunkou, popřípadě s devizou a se štítonoši), provdané dámy pak svůj štít polti, přičemž vpravo je znak chotě, vlevo pak jejich vlastní - rodo-vý. Častěji je však manželský vztah prezentován formou aliance. Ve Francii a na Britských ostrovech je zase běžný routový tvar dámského štítu (obr. 117), doplněný hodnostní korunkou, štíto-noši a devizou; někdy se užívá i štít oválný (obr. 118).

DÁNSKÁ HERALDIKA - heraldika byla v Dánsku zavedena snad za vlády Waldemara Velikého (1157-1182). Královský znak tří lvů je poprvé doložen na pečeti jeho syna Knuta IV. (1182-1202) okolo roku 1190. Počet srdíček (původně šlo o listy) byl zpočátku neome-zen. až roku 1819 bylo stanoveno, že jich bude devět. Koruny lvům přidal Waldemar Vítězný (1202-1241) a dva herkulové jako štítono-

Dánského království ši se objevují až za krále Christiana I. (1448-1481) (obr. 119).

Page 94: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

Znaky šlechticů a církevních hodnostářů se na pečetích obje-vují od druhé poloviny 13. století, o něco málo později i znaky měst a cechů; v Dánsku jsou dokonce známy i znaky svobodných sedláků z přelomu 13. a 14. století. Nejstarší znaky jsou velice prosté, avšak postupem času se po vzoru královské rodiny stávají komplikovanější a počet polí narůstá. Poprvé užil takovýto štít okolo roku 1398 král Erik Pomořanský (spoluvládce Markéty I.), aby zdůraznil všechna svá tři království, kam v rámci Kalmarské unie patřilo vedle Dánska i Norsko a Švédsko, i otcovský znak Pomořan. Kříž, kterým rozdělil jednotlivá pole, byl bezesporu in-spirován dánskou vlajkou (Dannebrog). Tento typ královského znaku s částečnými úpravami zůstal znakem Dánska v podstatě dodnes. Erik Pomořanský měl velký zájem o heraldiku. Byl to on, kdo začal udílet znaky jednotlivcům prostřednictvím majestátů. Měl k tomu heroldii vytvořenou již jeho předchůdci z počátku 14. stole-tí. Po rozpadu Kalmarské unie roku 1523 úřad heroldský postupně zanikal. Až v roce 1938 byl zřízen Statens Heraldiske Konsulent (Státní heraldický poradce), který se převážně zabývá znaky měst, protože jinak není o heraldiku v Dánsku zvláštní zájem.

V průběhu 16. století se stalo běžným čtvrtit znaky, a to tak, že u jednotíivců se dostávaly do jednotíivých čtvrtí znaky prarodičů a u manželských dvojic se pak objevovaly znaky rodičů z obou stran. Tyto znaky však nebyly dědičné. Dělení štítů dědičně bylo zavedeno až po vzniku absolutní monarchie po roce 1660.

Královské koruny a šlechtické korunky byly zavedeny Christi-anem (Kristánem) V. (1670-1699) v 70. a 80. letech 17. století. Bylo přesně stanoveno, jak korunky užívat, a to i uvnitř štítů (!!), což však v praxi nebylo přijato ani královskou dvorskou kancelá-ří, která vydávala šlechtické patenty. Roku 1679 dal Christian V. jistým královským úředníkům privilegium nosit turnajskou přil-bu z profilu se 4 viditelnými mřížkami, avšak žádný další dánský král se již nikdy poté nepokusil upřesnit jakýkoliv typ šlechtické přilby. I když se v Dánsku nikdy nekladl formální rozdíl mezi zna-ky lidí se šlechtickým titulem a bez titulu (s výjimkou korunek), stalo se jakousi samovolnou zvyklostí, že šlechta užívá turnaj-skou přilbu a nešlechtici kolčí.

Dnes je v Dánsku téměř 2 000 šlechtických znaků a okolo 10 000 znaků nešlechticů, ale během 18. a počátkem 19. století se zájem o heraldiku vytratil z obecného povědomí národa.

Jedinečnou sbírku znaků nejpřednějších dánských i zahranič-ních rodin představuje erbovní soubor na zámku Frederiksborg. Tamější kaple dvou velkých dánských řádů - Elephant a Danne-brog - j e vyzdobena štíty všech rytířů obou řádů.

DAUPHIN - titul následníka francouzského trůnu v dobách krá-lovství, a to od roku 1349, kdy byla závětí posledního mužského

Page 95: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

potomka rodu Dauphinů de Viennois provincie Dauphiné postou-pena Francii pod podmínkou, že králův nejstarší syn ponese jeho rodový znak a jméno po všechny další časy. Heraldicky byla tato skutečnost vyjádřena čtvrcením štítu, přičemž v 1. a 4. poli byl znak královský (v modři 3 zlaté lilie) a v 2. a 3. zlatém poli byl modrý delfín s červenými ploutvemi. Posledním francouzským dauphinem byl Ludvík vévoda ďAngouleme (1755-1844), který užíval tohoto titulu po dobu vlády svého otce Karla X. (1824 -1830). Manželka následníka trůnu měla titul dauphiné. Figura delfína byla později dokonce přidána obloukům hodnostní koruny ná-sledníka trůnu.

DE - latinská a francouzská předložka z uvozující šlechtický pre-dikát. Pokud jméno začíná samohláskou, pak ve francouzštině má formu ď - například ďArtois.

DĚDIČNÝ HRABĚ, respektive PRINC viz KNÍŽE

DEI GRATIA (lat. z Boží milostí) - formule používaná v titulatuře císařů a králů, dříve i kardinálů, arcibiskupů, biskupů, opatů a vysoké aristokracie.

Arcibiskupové a biskupové přijímali toto úsloví již v 5. století na znamení pokory a zbožnosti. Později, hlavně od 12. století, se objevuje i formule Dei et apostolicae sedis gratia (Z Milosti Boží a Apoštolské Stolice), která vyjadřovala oddanost i papežskému stolci. Od dob franckého krále Pipina Krátkého se formule Dei gratia objevuje i v titulatuře franckých panovníků a později i všech ostat-ních křesťanských vladařů.

Toto označení nevyjadřovalo jen Boží vůli pověřit konkrétní osobu vládou, úřadem či postavením, ale především osobní odpo-vědnost dané osoby před Bohem, která tak nebyla povznesena nad právo, ale stala se nositelem Bohem propůjčené moci. Tato práva nevycházela z panovníka, který se stal jen jakýmsi arbitrem a soudcem a jenž musel Stvořiteli skládat účty. Vnějším projevem této propůjčené funkce bylo pomazání svatým olejem a korunova-ce, obojí vyhrazené vysokým prelátům církve. Tato formule tedy vyjadřuje racionálně nezdůvodnitelnou jednotu lidu s monarchou a monarchy s Božskou prozřetelností.

1 církev připouštěla vzpouru poddaných proti panovníkovi. Pa-novník byl legitimní vrchností, pokud platila slova epištoly sv. Petra, tj. vládl-li nikoliv z titulu své ozbrojené moci, ale na místě Božím jako plnitel a udržovatel řádů a zákonů zakotvených ve slovech Božích, tj. v textu Písma svatého. Jakmile vykročil z okruhu při-kázání Božích a jednal jen podle své vůle nebo dokonce byl proti přikázání evangélia, stával se tyranem a jeho poddaní byli zproš-těni jakýchkoliv závazků vůči němu, ba mohli proti němu i po-

Page 96: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

vstat, aniž se tím dopouštěli nějakého přestupku proti řádu dané-mu Bohem. Základy tohoto učení vytvořil sv. Augustin a modifi-koval je sv. Tomáš Akvinský (panovník na místě Božím je vázán Boží vůlí, protože Bůh mu propůjčil jeho postavení nad ostatními lidmi a proto musí cítit vůli Boží, tlumočenou církví).

Zcela výjimečně použil pro sebe označení Dei gratía v moderní době i nekorunovaný vládce - španělský generalisimus Francisco Franco y Bahamonde (1936-1975) jako caudillo (tj. vůdce) špa-nělského státu a jako regent spravující království bez krále.

DĚKAN (lat. decanus) - 1. V moravském a slovenském diecézním zřízení titul duchovního správce okrsku několika farností, jemuž náleží dozor nad kněžími sousedních kostelů po stránce duchovní i administrativní. Tento obvod se nazývá děkanstvím a děkan má právo na oslovení Vysoce důstojný pán. V Čechách je takovémuto děkanu roven vikář. 2. V Čechách i jinde čestný titul zasloužilých duchovních. Jejich faiy se pak také nazývají děkanstvími. Děkanství jako historický čestný název farnosti, zanikl v roce 1995, protože byl v rozporu s novým kodexem kanonického práva. 3. V kapitulách titul zpravidla druhého nejvýznamnějšího hod-nostáře (dignitáře) po proboštovi. Je buď jmenován papežem nebo volen kapitulou a má právo na oslovení Milostí 4. Titul kuriálního kardinála, který stojí v čele sboru kardinálů. Jejím zpravidla nejstarší kardinál-biskup ostienský. Od 4. století má právo užívat pallium a nově zvoleného papeže - pokud není biskupem - vysvětit na biskupa. 5. U protestantských církví titul hodnostářů, kteří stojí v čele okrsku (Německo. Francie) nebo nejvyšší představitel kapituly (Anglie). 6. Universitní titul pro představitele fakulty, který je volen na určité období. Jeho zástupce má titul proděkan a může jich být i více.

V prvních dvou případech užívají děkani ve svých znacích čer-ný klobouk se dvěma černými střapci po každé straně.

DEKORACE - odznak (kříž nebo hvězda) na řetěze nebo na stuze, také náprsní kříž nebo hvězda, označující příslušnost nositele k du-chovně rytířskému nebo ke světskému řádu. K dekoracím náleží i jiná vyznamenání a válečné medaile.

DEKRET (lat. decretum) - původně soudní rozhodnutí, později právní předpis církve nebo výnos provedený kanceláří jménem panovníka, ale bez jeho osobní účasti. Dnes jsou jako dekrety označovány výnosy úřadů o jmenování nebo propouštění zaměst-nanců; viz též ERBOVNÍ LIST.

Page 97: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

Obr. 120: Děla umístěná pod štítem jako součást trofejí

(hrabě Radecký z Radče)

Obr. 121: Dělení

štítu

Obr. 122: Dělený štít Košíř

L / u i n j u i Obr. 123: Dělení

stínkami (cimbuří)

DĚLA-jedna z figur válečných předmětů, takzvaných trofejí, které se vyskytují v heraldice pod štítem nebo 1 po jeho stranách u znaků zasloužilých vojevůdců, zejména v období baroka. (Obr. 120)

DELEGÁT - doslova zástupce, zmocněnec; v církevním právu ti-tul dočasného představeného řádu jmenovaného Sv. Otcem v přípa-dě, že není možné z nějakého důvodu provést řádnou kanonickou volbu. Tak byl například v roce 1992 jmenován delegátem řádu křížovníků s červenou hvězdou světící biskup pražské arcidiecéze Msgre Václav František Lobkowicz, O. Praem. Protože takovýto delegát stojí v čele řádové delegátské správy z papežského pověře-ní, náleží mu i titul apoštolský delegát.

DĚLENÍ (lat. dissectum, fr. coupé, něm. Teilung, getheilt, angl. par-tition, perfess) - heroldské znamení ve štítu nebo na figuře (i v kle-notu) tvořené vodorovnou čarou uprostřed. Tak například je zlato-červeně dělen střední štítek knížat z Liechtensteinu. (Obr. 121, 122).

Dělení může být i několikanásobné, přičemž je mnohdy velice důležité, kterou tinkturou dělení začíná (tj. nahoře a tato tinktura j e v blasonu uvedena jako první). Tak například štít Saska (země) je dělen devěkrát zlato-černě, zatímco štít saské dynasrtie Wetti-nů je devětkrát dělen černo-zlatě.

DĚLENÍ STÍNKAMI - heroldské znamení ve štítu či na figuře (i v klenotu) jako dělení, ale na způsob cimbuří; viz též CIMBUŘÍ (obr. 123).

DELFÍN - obecná přirozená figura, která se v heraldice objevuje jen velice sporadicky. Nejznámější užití této figury je u následníka francouzského královského trůnu - dauphlna (viz). Jinak je delfín symbolem lásky, laskavosti, píle a rychlosti.

DESKY ZEMSKÉ A DVORSKÉ - desky zemské (tabulae terrae, Landtafel) byly původně protokolární knihy, kam se zaznamená-val průběh soudního řízení, později i převody vlastnictví. Tyto ve-řejné úřední knihy, zabezpečující práva svobodného obyvatelstva, vznikají v Čechách nejpozději za vlády Přemysla Otakara II. ve druhé polovině 13. století.

Desky zemské se dělí na větší a menší. Desky zemské větší (maiores tabulae terrae) byly přístupny jen při konání soudu a dělí se dále na: a) trhové (libri contractuum), vedené od roku 1320 pro registraci prodeje a koupí majetku s větší hodnotou než 100 kop grošů čes-kých; b) zápisné (libri obligationum), kam byly zaznamenávány dlužní zápisy nad 100 kop grošů českých.

Page 98: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

Desky zemské menší (minores tabulae tenae) byly kdykoliv stra-nám přístupny a dělí se na: a) půhonné (tabulae citationum), které obsahují pohnání k soudu

písemně formulovanou žalobou; b) zápisné, pro dlužní zápisy do 100 kop grošů českých.

Zvlášť byly vedeny desky památné (quaterni memoriarum) pro zápisy majestátů, usnesení sněmů, nálezů zemského soudu a jiné dokumenty zemského práva. Později přibyly i jiné řady zem-ských desek, například počínaje rokem 1755 kvaterny pro Židy a podobně.

Při velkém požáru roku 1541 desky shořely a zachovaly se jen jejich zlomky, byly však vedeny dále a posléze nabyly charakteru pozemkových knih, takže se uplatnily i při restitucích pozemko-vého majetku.

Desky dvorské (manské, lenní, tabulae curiae, Hqflehentafel3 byly původně soudními protokoly královského dvorského soudu, pak se v nich registrovaly manské statky, právní předpisy, soudní nálezy a podobně. Zachovalo se celkem 156 knih dvorských de-sek, z nichž nejstarší pocházejí z let 1380 -1383. Dělí se na: a) desky půhonné (libri citationum); b) desky provolávací (libri proclamationum); c) desky trhové (libri contractuum); d) desky zápisné (libri obligationum).

Vedle toho byly vedeny zvláštní desky karlštejnské, pro man-ský soud, pro obojí Lužici, pro léna ležící mimo Čechy a podobně. Zápisy končí definitivně zrušením manského svazku zákonem ze dne 12. 5. 1869.

Na Moravě byly samostatné desky zemské, které byly organizo-vány obdobným způsobem.

Desky zemské i dvorské představují úžasný pramen nejen pro obecnou historii, místní historii, pro politický a právní vývoj v zemi, ale i pro heraldiku a genealogii. V samotných místnostech zem-ských desek na Hradě pražském se zachovalo 21 znakových soubo-rů (seskupení 9 erbů úředníků zemských desek), z nichž nejstarší je z roku 1563 a nejmladší z roku 1774. Dále je na stěnách vymalo-váno 11 znaků starostů desek zemských a znak Markvarta z Hrád-ku namísto celého souboru, neboť na zdi již nebylo místo. Celkem se zachovalo 201 erbů, přičemž zabíleny byly erby Bohuslava z Mi-chalovic, místopísaře, popraveného na Staroměstském náměstí roku 1621 a Jiřího Václava Schwabela von Schwalbenfeld, odsouzeného roku 1698 za podvody.

Obr. 124: V rozrodu Ronoviců se

jednotlivé rody odlišovaly klenoty -

páni z Lipé

Obr. 125: Stejný štít. ale jiný klenot

užívali páni z Lichtenburka,

z Ronova a z Pirkštejna

DEVIZA viz HESLO

DIECÉZE - základní jednotka partikulární církve, tj. území spra-vované v římsko-katolické církvi biskupem. České diecéze (viz heslo

Page 99: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

biskupství) se dělí na vikariáty, moravské na děkanáty, jim pak vždy podléhá několik farností.

Obr. 126: Další z rozrodu Ronoviců - Berkové z Dubé -měli opět odlišný

klenot

Obr. 127: Rozrod Buziců měl naopak

stejný klenot, ale lišil se figurami štítu

- nedělený štít

užívali páni z Valdeka a ze

Šelemberka

DIFERENCIACE ERBŮ V RÁMCI RODINY viz BRISURA

DIFERENCIACE RODŮ V RÁMCI ROZRODU - označení stejného původu s jinými rodinami v rámci rozrodu lze heraldicky vyjádřit několika způsoby: 1. Změnou tinktur štítu a figury, například z rozrodu Vítkoviců se vyčlenilo pět samostatných rodů - z Rožmberka: červená růže ve stříbrném štítu; z Landštejna: stříbrná růže v červeném štítu; z Hradce: zlatá růže v modrém štítu; z Ústí a ze Stráže: modrá růže ve zlatém štítu; z Krumlova: zelená růže ve stříbrném štítu. Podobně rozlišení anglických rodin Le Strange of Knecking a Le Strange of Blackmere. které užívaly ve znaku dva nad sebou krá-čející lvy, a to stříbrné v červeni, respektive opačně. 2. Změnou počtu a postavení figur, popřípadě přidáním nové figu-ry, například z rozrodu Buziců užívali pánové z Valdeka a pánové ze Šelnberka černou kančí hlavu ve zlatém štítu, zatímco Lvové z Rožmitálu si přidali do 1. a 4. modrého pole zlatého (mluvícího) lva a Zajícové z Hazmburka do 2. a 3. modrého pole čtvrceného štítu zlatého (mluvícího) zajíce. V Anglii zase rod Beauchamp do-plňoval původní rodový znak (v červeném štítu zlaté břevno) v jed-notlivých větvích rozdílnými sekundárními figurami - křížky, mer-letami a podobně. 3. Rozdílnými klenoty při stejném štítu jako v případě rozrodu Ronoviců (Hronoviců), což není způsob nejšťastnější, protože zá-kladem znaku je štít a klenot nemusí být vždy užit. 4. Kombinací, například opakováním figur, změnou tinktury a změ-nou postavení figur, jako například hrabata z Waldsteln-Warten-bergu, kteří na místo jednoho lva začali užívat čtyři ve čtvrceném štítu, a to střídavých tinktur a navíc postavením lvů se lišily ně-které linie rodu.

Erbovní podobnost však nemusí vždy znamenat příbuznost. Tak například rytíři Králové z Dobré Vody, pánové Harantově z Polžic a z Bezdružic, hrabata Kořenští z Terešova, hrabata Strakové z Ne-dabylic, vladykové z Pernartic, ze Žernovníka, z Opálky, z Lužan, z Barchova nebo německá rodina von Hahn měli všichni znamení kohouta vzájemně se od sebe lišícího v podstatě jen tinkturami, a přesto neměli jejich nositelé stejný původ. (Obr. 124-129)

DIGNITÁŘ - hodnostář římsko katolické církve vyznačující se cír-kevní dignitou (dignitas ecclesiastica), tj. je nositelem církevního úřadu spojeného s pravomoci (jurisdictio) a správou (administra-tio) či vládou v církevních záležitostech. Dignitáři jsou tedy kardi-nálové, papežští legáti, nunciové, biskupové, probošti a děkani

Page 100: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

katedrálních a kolegiátních kapitul, řeholní opati a podobně. Všich-ni jsou též pokládáni za preláty.

DIPLOM (z lat. diploma, listina) - původně písemné osvědčení k ně-jakému zmocnění, později zpravidla panovnická listina s trvalou platností dispozičního rázu. V případě erbovní listiny se diplom skládal z několika listů sešitých v sametových nebo kožených des-kách jako praktičtější forma než starší jednolistové majestáty, které bylo nutno složit nebo stočit. Tato forma diplomů je známa již od druhé poloviny 16. století, ale běžnou se stává až v době panování Karla VI. a Marie Terezie, tedy v 18. století. Dnes se diplomem míní listina udílející nějakou hodnost (například akademickou) nebo vyznamenání.

DIPLOMATIKA - pomocná věda historická zabývající se studiem úředních písemností, přičemž sleduje nejen vnitřní obsah a styli-zaci, ale i vnější formy a úpravy, jakož i organizaci a manipulaci kanceláří. Název odvozen z latinského slova diploma - listina a jako vědecká disciplína, zahrnující písemnosti všech historických epoch, je pěstována od poslední čtvrtiny 17. století. Diplomatika zkoumá i psací materiály, a zejména časově vymezuje jejich užívá-ní (papyrus, pergamen, papír).

Každá listina právního dosahu má svou strukturu a vypraco-vávaly je zvláštní kanceláře na čele s protonotářem nebo kanclé-řem. Tyto kanceláře si zakládaly i tzv. kopiáře (pro heraldiku jsou zejména důležité takzvané Saalbuchy, tj. opisy erbovních listin).

Původ české kanceláře není zcela jasný, ovšem už od nejstar-ších dob (cca od 10. století) sepisovali listiny na knížecím dvoře Přemyslovců církevní hodnostáři, kteří jako jediní (s výjimkou knížete sv. Václava) byli v té době gramotní. Od roku 1225 je titul kancléře na více než 200 let spojen s hodností probošta vyšehrad-ské kapituly. Roku 1749 zaniká česká kancelář a její místo zaují-mají společné dvorské orgány pro české a rakouské země.

Vedle zemských a dvorských desek, urbářů, městských knih, knih konfirmačních, knih erekčních, soudních akt a protokolů, ma-trik, berní ruly apod. jsou předmětem diplomatického zkoumání i jednotlivé listiny vycházející jako produkt z kterékoliv kanceláře.

Počátky naší diplomatiky souvisejí především s pracemi Gela-sia Dobnera (1719-1790) a Josefa Dobrovského (1753-1829) v Královské české společnosti nauk, avšak od druhé poloviny 19. století se diplomatická bádání soustřeďují na universitní půdě, zejména zásluhou Josefa Emlera (1836 -1899), Ferdinanda Tadry (1844-1910) a Gustava Friedricha (1871 až 1943).

DIREKTOR - doslova ředitel; v římsko-katolické církvi představe-ný, který stojí v čele koleje salesiánů.

Obr. 128: Lvové z Rožmitálu - další

Buzici - si přidali do čtvrceného štítu

mluvící Jiguru lva

Obr. 129:1 Zajícové

z Hasenburka

z rozrodu Buziců

užívali další figury

(zajíce), dokonce

mluvící v češtině

i němčině

Page 101: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

Obr. 130: Divý muž

ve znaku Vančurů

z Řehníc

DIVÝ MUŽ - obecná přirozená figura, někde zvaná i Herkules (Hé-raklés), zobrazovaná v heraldice jako nahý a ochlupacený muž s vousem, ověnčený zpravidla břečťanem kolem spánků a beder, který se často opírá o kyj nebo jej má přehozený přes rameno (například ve štítě mezi parohy u Vančurů z Řehnic, respektive jako štítonoši u knížat Metternichů nebo u dynastie Hohenzollernů). Je pokládán za ztělesnění přírodních sil, dobrých i zlých. (Obr. 130).

DOERR Josef August von (* 29. 6. 1846, t 21. 8. 1921) - genea-log a heraldik pocházející z frankfurtské patricijské rodiny, která se usadila v Čechách. Zájem o dějiny jeho smilkovského panství ho přivedl k badatelské činnosti. Pro českou heraldiku má zásad-ní význam jeho dílo DerAdel der bóhmischen Kronlander (Šlechta České koruny), které vyšlo v Praze roku 1900. Jde v podstatě o výpis šlechtických erbovních listů z kopiářů královských majestátů (tzv. Saalbuchu), dnes uložených ve Státním ústředním archivu v Pra-ze. Toto dílo je vlastně dodnes, i přes některé - převážně jazykové - omyly, jediným existujícím rejstříkem tohoto prvořadého heral-dického materiálu.

DÓM (z lat. domus, dům) - označení katedrály zejména v němec-kých zemích (der Dom) a v Itálii (Duomo) vynikající velkolepostí své stavby nebo charakteristickou kupolí. Méně často jsou dómy nazývány i starobylé kostely ve velkých městech.

DOMICIL - v církevním právu právo domovské, trvalé bydliště, tedy řádné bydliště (domicilium verum). Vedle toho existuje ještě quasi domicil, tj. právo pobytu, přechodné bydliště nebo mimo-řádné bydliště. Domicil není možné zaměňovat se šlechtickým predikátem.

DÓMSKÁ KAPITULA viz KAPITULA

DOPROVÁZENÝ - heraldický termín vztahující se k hlavní štítové figuře, která má vedle sebe ještě další vedlejší figuru (figury).

DOPROVODNÉ FIGURY viz CECHOVNÍ HERALDIKA, MĚSTSKÁ HERALDIKA

DOYEN - 1. Čestné označení a funkce (nikoliv hodnost) velvyslan-ce, který jako mluvčí stojí v čele diplomatického sboru v dané zemi. Bývá jím hodností a pořadím nejstarší diplomatický zástup-ce nebo v katolických zemích jsou jimi papežští nunciové, a to bez ohledu na délku své akreditace. Tento úzus je dán mezinárodní úmluvou Vídeňského kongresu z roku 1815. Doyen vystupuje, po poradě a s vědomím jeho členů, jménem diplomatického sboru

Page 102: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

jako prostředník mezi diplomatickým sborem a ministerstvem za-hraničních věcí příslušné země. Doyen také stojí v čele diploma-tického sboru při slavnostních příležitostech. 2. Člen jakéhokoliv sboru, který je buď věkem nejstarší neboje první, co do důstojnosti.

DÓŽE (ital. doge, z lat. dux, vévoda) - titul volitelného nejvyššího úředníka aristokratických republik Benátek a Janova, který zís-kal postupem doby vladařské pravomoci; snaha jednotlivých rodů o zavedení dědičnosti úřadu byla neúspěšná. V Benátkách se stal prvním dóžetem v roce 697 Paolo Anafesto a posledním, v pořadí 123. dóžetem byl Lodovico Manin, který byl donucen dne 12. 5. 1797 odstoupit v souvislosti s Napoleonovým tažením do Itálie. V Janově byl za prvního dóžete roku 1339 prohlášen Simone Bocca-nera a tato forma vlády trvala rovněž až do roku 1797 (v roce 1802 byla sice obnovena, ale jen na dva roky).

Znak benátské republiky tvořil složitě dělený štít o mnoha po-lích, které vyjadřovaly veškeré državy mimo vlastní území (tzv. terra ferma, tj. území na pevnině, zejména teritoria istrijského a chorvatského pobřeží, Dalmácii, ale také řadu ostrovů ve Středo-zemním moři, a to včetně Kypru). Štít spočíval na stanu, na jehož kupolí byla namísto koruny dóžecí čepice.

Janovská republika užívala obdobný znak, jenž byl po získání Korsiky zjednodušen na stříbrný štít s červeným svatojiřským kří-žem, který byl dokonce převýšen královskou korunou. (Obr. 131)

DRAHOKAMY viz TINKTURY, BARVY, KOVY

Obr. 131: Symbolem dóžete byla zvláštní

čepice - obdoba koruny suverenních

vladařů

DRAK - bájné zvíře zobrazované v heraldice jako ještěr, obvykle sedící, se dvěma nohama (lví nebo orlí), křídly netopýra, dlouhým ocasem zakončeným ostnem a s psí hlavou a rohem vyrůstajícím z tlamy, z níž ještě šlehají plameny. Byl znám již v řecké mytologii a v křesťanské symbolice je ztotožňován s ďáblem a antikristem. Je atributem archanděla Michaela či sv. Jiří, v Číně byl drak zna-kem císařství. U nás je ve štítu svobodných pánů Vraždů z Kun-valdu. (Obr. 132)

Husité nenávistně nazývali císaře a krále Zikmunda Lucem-burského apokalyptickým drakem, a to nejen jako zosobnění (podle jejich názoru) zla, ale snad i proto, že jako uherský král založil řád Zlatého draka. Mezi 24 členů řádu patřil král s královnou a dále 22 příslušníku šlechty. Cílem členů řádu měl být boj protinevěří-cím a obhajoba víry. Odznakem řádu byl prstencovitě stočený korunovaný mrtvý drak s jizvou v podobě kříže na hřbetě. Členové řádu nosili tento odznak na dvojitém zlatém řetězu se zlatým kří-žem. Vedle řádných členů řádu, kteří mohli kdykoliv předstoupit před krále, existovali i členové mimořádní, jako např. rakouský

Obr. 132: Drak

Page 103: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

vévoda Arnošt Železný, litevský velkokníže Vitold, polský král Vla-dislav, srbský kníže Štěpán Lazarevič, valašský kníže Vlad II. Dra-cul aj. Řádový odznak zdobilo mnoho předmětů, jež byly Zikmun-dovým vlastnictvím. Nalézal se i na jeho hrobce v katedrále ve Velkém Varadíně a odznal řádu byl v roce 1755 při stěhování hrobky i na hrudi mrtvého panovníka. Viz UHERSKÁ HERALDIKA, ŘÁ-DOVÉ DEKORACE

DRÁPY viz ZBROJ

DRUHOTNÉ FIGURY viz CECHOVNÍ HERALDIKA, MĚSTSKÁ HERALDIKA

DŘEVEC - obecná umělá heraldická figura ze skupiny zbraní a zbroje. Jako mluvící znamení se vyskytuje ve znaku Williama Shakespeara (spear- dřevec) a rovněž ve znaku jediného papeže anglického původu Hadriana IV. (1154-1159), vlastním jménem Breakspear, pročež je dřevec v jeho - ovšem patrně fiktivním -znaku zobrazován zlomený (to break, zlomit). Mnohem častěji se dřevec objevuje v rukou štítonošů - například u rytířů hrabat Korff gen. Schmissing-Kerssenbrock nebo lvů svobodných pánů Dlau-howeských z Dlouhé Vsi. (Obr. 133, 134)

Obr. 134: Dřevec v rukách štínošů erbu hrabat Kerssenbrocků

DUC viz VÉVODA

Page 104: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

DUCHOVNÍ ŘÁDY - řády a kongregace jsou společenství lidí žijí-cích podle jistých pravidel (řeholí), které umožňují hlubší prožívá-ní Kristova evangelia.

Počátky řeholního života lze vysledovat již v 1. století v Jeruza-lémě, ještě pod vlivem židovských tradic (například sekty žijící v Kumránských jeskyních). Ve 2. a 3. století při prvních pronásle-dování křesťanů dochází k útěkům do pouště, kde tito vyznavači evangelia žili jako poustevníci (eremité, z řec éremos, poušť) v mod-litbách a v rozjímání. Až dlouho po zrovnoprávnění křesťanství se v 6. a 7. století hovoří o třech stavech v církvi - kněžském, mniš-ském a laickém, protože mnišská (monastická) hnutí ve 4.-5. sto-letí se stala doslova masovými lidovými hnutími, ač nebyla nikým organizována. Vznik první řehole, dochované jen v pozdějších opi-sech je spojen se jménem egyptského mnicha Pachomia (t 346), později se zvláště v Sýrii objevili tzv. stylitě, nazvaní podle Šimona Stylity (389-459), žijící na sloupech. Zakladatelem mnišského ži-vota na Východě byl sv. Basileos Veliký (329-379), nejprve mnich, pak biskup v Cesareji, který na základě vlastních zkušeností z Egypta, Palestiny, Sýrie a Mezopotámie sepsal dvě řehole, v nichž položil důraz na život v komunitě před osamoceností. Theodor Studita pak ještě zavedl do mnišství klauzuru, chudobu, disciplí-nu, studium a práci. Basiliánská řehole, která se rozšířila zejmé-na na Kyjevské Rusi a v Řecku (poloostrov Athos), nebyla na Zá-padě přijata, ale ovlivnila vytvoření západního monastického života.

V době, kdy na Východě existovaly již dokonalé organizace jak poustevníků, tak mnichů, začala se myšlenka mnišského života na Západě teprve probouzet, a to až ve 4. století. Kolem roku 400 založil poustevník sv. Honorát na ostrově Lerius nedaleko Cannes předobraz západního kláštera. V polovině 4. století Eusebius, bis-kup ve Vercelli v Piemontu, začal organizovat osamocené mnichy a využívat jejich služeb k apoštolské činnosti. Obdobné snahy pro-jevili i sv. Ambrož v Miláně, sv. Martin v Tours a také sv. Patrik v Irsku, odkud pak prostřednictvím iroskotských misií proniklo křesťanství do Ánglie, později mimo jiné i do Německa a do čes-kých zemí. Otcem západního mnišství se však stal sv. Benedikt (t 547), který po několika neúspěšných pokusech v Subiacu a ve Vicovaru založil roku 529 na Monte Cassinu klášter - metropoli benediktinského řádu. Tam uvedl v život vlastní řeholní pravidla, v nichž využil nejen starší řehole sv. Basilea Velikého a sv. Jana Cassiana (360-435), ale i svých vlastních zkušeností z tehdejší klášterní praxe. Tato důmyslně sestavená pravidla, respektující osobnost člověka, rehabilitující lidskou práci (heslo ORA ET LA-BORA, tj. modli se a pracuj) a podporující vzdělanost, umožnila jeho následovníkům šířit osvětu po celé Evropě a přispět k civili-začnímu procesu tohoto kontinentu. V roce 1964 prohlásil papež Pavel VI. sv. Benedikta patronem Evropy.

Page 105: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

Obr. 136: Znak Johanitů

(Maltézských rytířů)

Počátky duchovních řádů v českých zemích spadají do posled-ní třetiny 10. století a první český klášter vznikl téměř současně se založením pražského biskupství (973). Byl to klášter benedikti-nek u sv. Jiří na Hradě pražském, který zpočátku osadily řeholni-ce z Říma, i když první abatyší se stala přemyslovská princezna Mlada. V roce 993 byl sv. Vojtěchem a knížetem Boleslavem II. založen první mužský klášter, a to v Břevnově. Roku 999 a poté ještě v 11. a 12. století byly založeny další kláštery - na Ostrově u Davle, na Sázavě, v Rajhradě, v Třebíči, na Hradisku u Olomou-ce, v Opatovicích i jinde. Až do poloviny 12. století byli benediktý-ni jediným řádem v Čechách. Ve 40. letech 12. století přicházejí premonstráti a cisterciáci, ve druhé polovině 12. století řády rytíř-ské, a to v souvislosti s novými ideami církve a jejím programem emancipace, tj. vymanění se z područí světských feudálů tak, jak byl formulován Lateránským koncilem (1139). Roku 1143 byl za-ložen strahovský klášter, který osadili premonstráti z porýnské kanonie ve Steinfeldu, později kanonie v Želivi, Milevsku, Louce a Teplé, cisterciáci se usazují v Sedlci, v Plaších, ve Velehradě, v Ose-ku, v Nepomuku, v Tišnově, ve Vyšším Brodě, ve Zlaté Koruně, na Zbraslavi (Aula regia) a jinde. Jako donátoři se již vyskytují feudá-lové, nejen panovnický rod. Nové řády s sebou přinášely západní kulturní vlivy, ale i špičkové hospodářské vymoženosti té doby. Později přicházejí do Čech i řády rytířské a do měst řády žebravé, které se mimo jiných aktivit zabývaly i špitální činností. Do roku 1300 bylo v Čechách a na Moravě asi 180 konventů.

Za husitských válek bylo zničeno asi 170 klášterů se všemi cennostmi, které obsahovaly. K jistému oživení došlo až za vlády Jiřího z Poděbrad, ale protestantská reformace přibrzdila rozvoj řeholního života v českých zemích až do Bílé hory. Hlavně záslu-hou jesuitů a piaristů, kteří si kladli za cíl získávat odpadlíky a vybudovat nový typ školství, dochází u nás ke stabilizaci řeholní-ho života. Ta byla narušena ažjosefinismem, který způsobil nena-hraditelné ztráty. Jen v Praze bylo zrušeno 17 mužských a 6 žen-ských klášterů, 5 církevních špitálů, 35 kostelů a kaplí, v Čechách pak celkem 72 (59 mužských a 13 ženských) klášterů, k nimž přibyly za Františka II. ještě další 4 mimopražské mužské klášte-ry. Rušení klášterů postihlo především řády kontemplativní, za-tímco školské a špitální řády a kongregace byly relativně ušetře-ny. Faktickou pohromou se pak stal až rok 1950, kdy komunistická moc obsadila všechny mužské i ženské kláštery, jejich osazenstvo nejprve internovala do sběrných táborů (například v Broumově, Želivi, Králíkách či v Bohosudově) a následně řeholníky částečně dlouhodobě uvěznila a částečně násilně sekularizovala. Řády i kon-gregace však tyto represe úspěšně přežily v podzemí a po listopa-du 1989 opět zahájily svou činnost.

Členové řádů skládají slavné sliby (vota solemnia), tj. slib po-

Page 106: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

slušnosti (votum obedientiae), čistoty (votum castitatis) a chudoby (uotum paupertatis), u některých řádů ještě čtvrtý slib příslušnos-ti k určitému domu (uotum stabilitatis) nebo slib související s po-sláním řádu (například u jesuitů slib věrnosti Sv. Otci). Členové kongregací a některých ústavů skládají jednoduché sliby (votasim-plicia) buď věčné (perpetua), nebo na určitou dobu (temporalia). U nás se v průběhu dějin prosadilo pouze pět řeholí - sv. Basilea (řecko-katolický ritus), sv. Benedikta, sv. Augustina, sv. Františ-ka z Assisi a sv. Ignáce z Loyoly.

Tradičně se řehole latinského ritu dělí na: I. Řeholní instituce mužské A. Mužské řády (ordines religiosi): 1. rytířské řády (ordines militares, ordines equestres) - johanité, němečtí rytíři, templáři, řád sv. Ducha; 2. křížovníci (crucigeri) - křížovníci s červenou hvězdou, křížovníci s červeným křížem (strážci Božího hrobu), křížovníci s červeným srdcem (cyriaci); 3. řeholní kanovníci (canonici regulares) - řeholní kanovníci sv. Au-gustina, premonstráti; 4. mnišské (monastické) řády (monachi)- benediktini, cisterciáci, celestini, kartuziáni; 5. mendikanti, žebravé řády (ordines mendicantes) - dominikáni, minoriti, františkáni, hyberni, kapucíni, obutí a bosí augustiniá-ni, obutí a bosí karmelitáni, trinitáři, serviti, pavláni, pavlíni a mi-losrdní bratři; 6. řeholní klerikové (clerici regulares) - theatini (kajetáni), barna-biti, jesuiti, piaristi, somaskové; B. Mužské kongregace (congregationes ecclesiasticae): redemptoris-ti, ivaniti, lazaristi, oratoriáni, eucharistini, obláti, kongregace Misionářů Nejsvětějšího Srdce Ježíšova, kalasantini, školští brat-ři, petrini, těšitelé, kongregace Misionářů Nejdražší krve a kon-gregace sv. Michala.

Obr. 137: Křížovníci s červenou hvězdou

Page 107: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

C. Mužské řeholní společnosti (societatesj: salesiáni, salvatoriáni, verbisté, společnost Srdce Ježíšova, bartolomiti, pallottini. II. Řeholní instituce ženské A. Ženské řády: johanitky, strážkyně sv. Hrobu, řeholní kanovni-ce sv. Augustina, premonstrátky, benediktinky, cisterciačky, do-minikánky, klarisky, řeholní terciářky sv. Františka z Assisi, alž-bétinky, augustiniánky, magdalenitky, celestinky, voršilky, salesiánky, karmelitky B. Ženské kongregace: anglické panny, vincentinky. boromejky, redemptoristky. C. Společnosti. D. Ústavy (instituta).

U většiny řádů znamená 1. řád (primus ordo) řád mužský, 2. řád (ordo secundus) řád ženský a 3. řád (tertius ordo) sdružení laiků. Od II. vatikánského koncilu se řeholní instituce označují pouze jako mužské a ženské a pro laická sdružení se užívá označení terciáři, tj. členové třetích řádů: viz též ZNAKY DUCHOVNÍCH RÁDŮ A JEJICH KONVENTŮ. (Obr. 135-137)

DUKE viz VÉVODA

DURCHLAUCHT (něm. Jasnost) - titul náležející podle císařského kabinetního restriktu ze dne 9. 9. 1825 třinácti mediatizovaným, dříve říšským, knížecím rodům, popřípadě jen jejich hlavám, kte-ré žily na území rakouské říše. Jsou to domy: Auersperg, Collore-do-Mansfeld, Dietrichstein, Esterházy, Kounic-Rietberg, Kheven-hůller, Lobkowicz, Metternich, Rosenberg, Schwarzenberg, Starhemberg, TrauttmansdorffaWindisch-Graetz. Právo na oslovo-vání Jasnosti dostaly později i další knížecí rody, zpravidla formou majestátu. Titul „Durchlaucht" byl udílen i v německých zemích např. v Prusku, v Bavorsku, ale i jinde.

DUX viz VÉVODA

DYNASTIE - panovnický rod v monarchii, popřípadě souhrn všech osob spojených s panovníkem pokrevním svazkem.

Page 108: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

e EARL vit HRABĚ

EARL MARSHAL - titul vysokého úředníka na anglickém králov-ském dvoře, který v Čechách odpovídá někdejšímu Nejvyššímu zemskému maršálkovi. Kdysi býval Earl Marshal of England nej-vyšším vojenským velitelem, dnes předsedá Court od Chivarly, je hlavou College of Arms, účastní se významných parlamentních událostí a organizuje všechny důležité královské ceremonie (ko-runovace, svatby, pohřby a podobně). Od roku 1672 je tento úřad dědičně svěřen králem Karlem II. rodu Howardů, jehož hlava, vé-voda z Norfolku, užívá na znamení svého úřadu dvě maršálské hole zkřížené za štítem svého erbu. Je bezesporu zajímavé, že již po staletí stojí v čele tak významného úřadu protestantské země tradičně katolická rodina. (Obr. 138)

EDIKT (lat. edictum) - původně veřejná vyhláška úřadu, později především obecný příkaz s platností zákona.

EDELFRAU, EDELFRÁULEIN viz ŠLECHTIC

EDLE, EDLER viz ŠLECHTIC

ELEKČNÍ PEČEŤ - pečet kdysi užívaná v období mezi ustanove-ním církevního hierarchy a jeho konsekrací. U nás je nejznáměj-ším příkladem užívání takzvané elekční pečeti olomouckým bis-kupem Brunem ze Schaumburgu v letech 1245-1247.

ELEKTOR (lat. elector) viz KURFIŘT

EMINENCE - titul kardinálů, zavedený papežem Urbanem VIII. (1623-1644) pro zdůraznění i politického postavení členů kolegia kardinálů. Tím získali postavení v uznávané společenské hierar-chii bezprostředně po vladařích. Papež Innocenc X. (1644-1655) kardinálům nařídil odstranit z jejich znaků všechny světské od-znaky, a to včetně symbolů příslušnosti k císařským, královským nebo knížecím rodům. Proto užívají kardinálové jen rodový (nebo osobní) štít, kříž. heslo a kardinálský klobouk se střapci.

Zcela výjimečně získal roku 1630 kníže-velmistr řádu Maltéz-ských rytířů Fra Antoine de Paule (1623 -1636) od papeže Urba-

Obr. 138: Erb vévody z Norfolku

jako Earl Marshal of England

Page 109: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

na VIII. hodnost rovnající se hodnosti kardinálské Svaté římské církve s právem oslovení Eminence, a to i pro jeho nástupce. Od té doby je velmistr řádu zároveň Eminencí i Výsostí.

EMlR - původně čestný titul vysokých arabských civilních úřed-níků, později titul islámského kmenového náčelníka a nezávislé-ho vladaře na úrovni knížete.

EMPIRE viz SLOHY V HERALDICE

ENCYKLIKA - papežský okružní list (řec. en kyklos, v kruhu) urče-ný všem katolíkům, který má pro ně direktivní význam. Encykliky mají programový charakter a mohou se zabývat náboženskými, společenskopolitickými, morálními i jinými otázkami. Nazývají se podle prvních slov textu, jež se obvykle uvádějí v latinském znění.

EPIGRAFIKA - pomocná věda historická, která se zabývá studi-em nápisů na nepaleografických látkách, tedy nápisů či textů, které byly ryty, tesány, odlévány, řezány, modelovány, páleny, malovány nebo vnášeny do omítek, skládány do mozaik nebo vy-šity do tkanin. Název této vědecké disciplíny, která se oddělila od paleografie, je odvozen z řec. epigrafé - nápis. Tradičně se dělí na zkoumání nápisů starověkých, středověkých a novověkých.

Výhodou epigrafiky je místní i časové fixování, jakož i vylouče-ní omylů při opisování. K dataci památek slouží tzv. chronogramy - tj. součty hodnot zpravidla velikostí nebo zlacením zvýrazně-ných liter, které v římském počítání dávají datum příslušné udá-losti, kvůli níž byl nápis pořízen.

Studium nápisů na mincích převzala numismatika, na peče-tích pak sfragistika. Nejstarší nápisy u nás byly objeveny na slavní-kovské Líbící a pocházejí z období před rokem 1000. Nejstarší čes-ký nápis, doložený ve Slaném z roku 1415, bohužel v minulém století zanikl. Prvním kdo se v Cechách skutečně vědecky zabýval nápisy, byl Josef Dobrovský, po něm František Palacký a pak i další.

EPIŠTOLNÍ STRANA viz EVANGELNÍ STRANA

EPITAFIKA- částečně osamocená pomocná věda historická, která se vyčlenila z epigrafiky a zabývá se studiem náhrobních nápisů. Vedle vlastních náhrobních kamenů zkoumá i takzvané kenotafy, tj. desky označující jméno, tituly a úmrtí určité osoby, které jsou většinou zasazené do chrámové zdi (nikoliv jako překrytí hrobu či krypty).

Bohatá šlechta se původně nechávala pohřbívat v klášterech, kde si zřizovala hrobky (například Rožmberkové ve Vyšším Bro-dě), avšak později dává přednost výstavbě samostatných mauso-

Page 110: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

lei (například Metternichové v Plaších nebo krumlovští i orličtí Schwarzenbergové). Méně majetná šlechta se nechávala pohřbí-vat v kostelích nebo na hřbitovech. Prvním doloženým erbovním náhrobkem českého pána je náhrobek Hirzy z Klingenberka (ze Zvíkova) z roku 1275 v klášteře Zlatá Koruna. Naše nejstarší ná-hrobní kameny jsou opukové, později pískovcové. První mramo-rové náhrobky se objevují až na přelomu 15. a 16. století, a to náhrobek Magdaleny hraběnky von Gleichen (f 1504), manželky pana Jindřicha z Hradce, v jindřichohradeckém kostele sv. Jana Křtitele a náhrobek Půty Švihovského z Riesenberka (t 1504) v kláš-terním minoritském kostele sv. Michaela v Horažďovicích.

Byl-li nebožtík poslední svého rodu, byl jeho erb, nesený před rakví, zlomen a jeho kusy pak uloženy k mrtvole do rakve. Na náhrobek se pak vytesal jeho erb obráceně (tj. klenotem dolů) na znamení, že rod vymřel. Takto obrácený erb je například na ná-hrobku Jindřicha Smiřického ze Smiřic (t 1630) v Rovensku, dále v Arnoštovicích na náhrobku, pod nímž spočívá František Karel Pecelius z Adlersheimu (t 1734), dále v Praze na Olšanech na ná-hrobku Františka Astfelda z Vydři (t 1829), popřípadě v pražské katedrále sv. Víta, kde je v arcibiskupské kapli takto vytvořen erb na náhrobku pražského arcibiskupa Václava Leopolda Chlumčan-ského z Přestavlk a z Chlumčan (t 1830).

Některé erby posledních členů rodu však bývají na náhrobních kamenech vytesány i přirozeně (tj. s klenotem nahoře) - například u Jana Cimburka z Cimburka (f 1593) v Hrobech u Tábora nebo na náhrobku, pod nímž byl pohřben Jan Kryštof Leskovec z Les-kovce (f 1680) v klášterním kostele v Zelivě.

Zajímavý je náhrobek Albrechta Kekulého ze Stradonic (t 1700 v Sušici), na kterém je označen jako „poslední z rodu", ačkoliv to není pravda. Tento omyl byl způsoben nevědomostí českých Ke-kulů o dosud kvetoucí větvi v Německu, která se tam pro víru vystěhovala po bitvě na Bílé hoře a úplně se poněmčila. Z této větve pocházel i slavný německý chemik Friedrich August Kekulé von Stradonitz (1829-1896), autor teorie o mocenství prvků a navrhovatel strukturního vzorce benzenu.

Důležitým epitafickým pramenem heraldiky jsou i pohřební (smuteční) štíty; viz RUNDACE.

ERB (lat. arma, fr. armes, něm. Wappen, angl. arms, coat-of-arms) - trvalé znamení ve štítě, vytvořené podle ustálených heraldic-kých pravidel, které určuje fyzickou osobu na základě vžitého nebo uděleného práva. České slovo erb (polské herb, ruské gerb) je pů-vodu německého (Erbe) a ve staročeštině znamená zděděný sta-tek, dědic, ale také předek. Již samo slovo tedy označuje princip dědičnosti erbu. Proto je vhodnější hovořit o erbech u šlechtic-kých rodů, kde se erby dědí z generace na generaci.

Pokrývky

Sut

Obr. 139: Erb byl zprvu vlastně symbolickým

vyjádřením rytíře

Page 111: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

Obr. 140: Neúplný erb Schwarzenbergů

Naším nejstarším doloženým dynastickým erbem je tzv. pla-menná orlice (pečef Přemysla I. Otakara z roku 1192), panským růže na pečeti Vítka z Prčice (1220), rytířským náhrobek Hirzy purkrabího na Zvíkově (1275) a měšťanským pečef Jindřicha Vo-gla z Německého Brodu (1258); víz též ZNAK. (Obr. 139)

ERB NEÚPLNÝ - znak tvořený pouze štítem, který představuje v heraldice nezastupitelný komponent znaku a který nesmí nikdy chybět. (Obr. 140).

ERB ÚPLNÝ - znak, jehož součásti tvoří štít, přilba, přikryvadla, točenice nebo korunka a klenot, tj. obsahuje všechny základní znakové složky a představuje jakousi zjednodušenou podobiznu rytíře připraveného k boji (hruď kryta štítem, nad nímž je hlava v přilbě s ozdobami). Úplný erb může být ještě doplněn takzvaný-mi honosnými kusy. (Obr. 141-143).

Obr. 141: Úplný znak Velké Británie Obr. 143: Úplný erb knížat Schwarzenbergů

Obr. 142: Úplný znak knížete Potěmkina

Page 112: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

ERBGRAF viz KNÍŽE

ERBOVNÍ LIST (něm. WappenbrieJ) - úřední listina vystavená panovníkem na základě přirozeného práva, nebo palatinem či he-roldií z pověření panovníka na základě delegovaného práva při povyšování do šlechtického nebo vyššího stavu, při udílení, po-lepšování nebo potvrzování erbu.

Vydávání erbovních listů vzniklo z nutnosti ústřední kontroly a evidence užívaných erbů, aby se zamezilo volnému přijímání erbů šlechtou a předešlo se vzniku erbovních sporů.

Týto listiny byly původně pergamenovými listy, které vedle úpl-né titulatury panovníka uváděly jméno adresáta, jeho zásluhy, dědické podmínky, popis znaku a postih pro ty, kteří by chtěli uděleného znaku zneužít. Později obsahoval erbovní list také vy-obrazení uděleného erbu ve formě více či méně slavnostní, popří-padě podpisy a pečetě panovníka a úředníků, kteří vystavovali a potvrzovali pravost listiny. Týto erbovní listy byly značně neprak-tické, protože se musely buď skládat nebo svinovat. Proto se začí-nají objevovat v kanceláři Svaté říše římské ojediněle od druhé poloviny 16. století a již zcela pravidelně od doby vlád Karla VI. a Marie Terezie namísto jednotlivých listů pergamenové složky o 4 -6 listech v sametových nebo kožených deskách. Tyto erbovní listiny se ve shodě s názvy jiných úředních písemností vydávají ve formě, která se také někdy nazývá majestát, privilegium, diplom, dekret nebo patent.

Tato forma erbovních listů se dodnes užívá v některých zemích (například Belgie, Lichtenštejnsko, Švýcarsko a podobně), zatím-co někde se udržela forma jednotlivých listů (například Velká Bri-tánie).

Původ erbovních listin je snad italský, i když pro toto konstato-vání chybí spolehlivé doklady. Vydával je francouzský král Filip IV. Sličný (1285 -1314), ale žádná se nedochovala a nejsou ani známa jména, komu je udělil. V Evropě se postupně objevují v průběhu 14. století, v Anglii je první známá erbovní listina až z roku 1437.

V zemích bývalé Svaté říše římské začal erbovní listiny vydávat již císař Ludvík Bavor (1328-1347) a po něm Karel IV. Ten jich vystavil, pokud víme, celkem osm, z nichž jen dvě se zachovaly v originále a o ostatních víme jen ze zmínek v jiných listinách. Jeho syn Václav IV. jich vydal šestnáct (dochovaly se tři originály a jeden opis) a Zikmund Lucemburský pak vystavoval majestáty převážně z říšské kanceláře, některé však prostřednictvím kance-láře uherské.

Nejstarším naším šlechtickým erbovním listem, který je znám jen z opisu, je majestát Karla IV. ze dne 16. 4. 1360, kdy povýšil do panského stavu Království českého Jetřicha z Portic a udělil mu erb (ve stříbrném štítě páv s kýtou, který se opakuje i v kleno-

Page 113: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

tu), který na krále a na korunu spadl vymřením pánů z Leuchten-berka. Nejstarší známá erbovní listina určená městu u nás je z ro-ku 1416 a vydal ji Václav IV. moravskému Slavkovu. (Ovšem sloven-ské Košice se mohou chlubit snad vůbec nejstarší erbovní listinou mezi evropskými městy - vydal ji 7. 5. 1369 uherský král Ludvík Veliký). Nejstarším cechovním erbovním listemje majestát Vladislava II. pro cech pražských kožešníků z roku 1473. Poslední erbovní listy byly vydány ještě v říjnu 1918 císařem a králem Karlem I.

Jazyk erbovních listin byl květnatý a honosný, a původně bý-val výhradně latinský, později v národních jazycích jednotlivých zemí. K této změně nedocházelo všude ve stejnou dobu - tak na-příklad v Uhrách se latina jako úřední jazyk udržela až do polovi-ny 19. století a papežské listiny jsou latinské dodnes. I v pozděj-ších dobách, kdy již zcela převládly národní jazyky, mohl být majestát na výslovné přání příjemce vystaven v latině.

Stanovené pokuty za zneužití nového znaku se různily výší ob-nosu, avšak není znám konkrétní příklad zásadního porušení er-bovního práva. Rovněž taxy za vystavení erbovní listiny byly podle doby proměnlivé.

V erbovních listinách bývalo kdysi i přesně stanoveno užívání erbu, například: v bitvách, honbách, kolbách, praporcích, ko-rouhvích, pečetích, sekrytech, veřejích, dveřích, oknech, čalounech, kobercích, koltrách, polštářích, poduškách, prstenech, hrobových kamenech i na všech jiných náležitých a poctivých místech. V pří-padě, že by někdo překážel novému erbovníkovi v užívání erbu (nebo ho neprávem užíval), byla stanovena v majestátu výše po-kuty, jejíž část měla připadnout postiženému erbovníkovi a část vystavovateli erbovního listu (koruně).

Na erbovní záležitosti dohlížel nejvyšší maršálek království pro-střednictvím kanceláře (heroldie), která také erbovní listiny vysta-vovala.

Obr. 144: Erb Jiřího

Melantricha

z Aventina

ERBOVNÍ MĚŠŤAN - nešlechtíc s uděleným erbem, který se za-býval tzv. nešlechtickou činností, tj. řemeslem, obchodem či živ-ností (včetně „vědecké", jakou bylo nejen ranhojičství, ale i medi-cína a podobně). Nešlo o právoplatné šlechtice (neměli statky a nezasedali v zemských sněmech), ale byli to jen jacísi vyvýšení měšťané. Erby a predikáty získávali buď od některého palatina, nebo dokonce i od krále. Aby se erbovní měšťan stal skutečným šlechticem, bylo nutné, aby jeho erb a přídomek, pokud byl udě-len palatinem, potvrdil panovník, který ho zároveň zpravidla po-výšil do šlechtického stavu. Pak se však již musel zdržet jakékoliv nešlechtické činnosti.

Instituce erbovních měšťanů u nás kvetla zejména v 16. století a zanikla po Bílé hoře vydáním Obnoveného zřízení zemského (1627, respektive pro Moravu 1628).

Page 114: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

Erbovními měšťany byli převážně humanističtí intelektuálové a umělci - například Melantrich z Aventina, Hájek z Hájku, Kolín z Chotěřiny, Škréta ze Závořic, Hollar z Práchně a podobně. Přes-tože šlo o nešlechtíce, bývali tradičně oslovováni jako Urozený slo-vutný (obr. 144, 145).

Zcela výjimečně byl v případě dvou erbovních měšťanů odvo-zen králem Ferdinandem I. erb rodový z městského znaku Litoměřic (v červeném štítu stříbrná hradební zeď s otevřenou branou, se zlatými vraty a padací mříží, za níž výrůstá český lev). Roku 1558 byl udělen měšťanské rodině Mrázů z Milešovky polcený štít, vpravo ve stříbře černá hradba bez brány s vyrůstajícím modrým lvem, vlevo v modři zlatá hora (snad mluvící znamení - hora Milešovka) a jako klenot vyrůstající lev jako ve štítu. V roce 1560 obdržel jiný litoměřický měšťan Kandorský prediktát z Kandorské Hory a také polcený štít, vpravo v modři na vrchu zelený vinný keř, vlevo v čer-veni stříbrná zeď bez brány se lvem, v klenotu pak lev drží zelený vinný hrozen.

ERBOVNÍ PLÁŠŤ viz PLÁŠTĚ

ERBOVNÍ POVĚSTI - příběhy vysvětlující původ erbovního zna-mení. Jsou většinou až renesančního původu a vznikaly dodateč-ně proto, aby dodaly rodům zdání starobylosti. Většina rodů je totiž historicky doložena až podstatně později. Nejstarší české er-bovní pověsti se váží k výpravě císaře Friedricha I. proti Milánu (roku 1158), kdy se statečné činy mnoha Čechů staly pramenem řady erbovních pověstí. Tak pánové Pětipesští z Chýš (znamení modrého vlnitého břevna ve stříbře - obr. 146) a pánové Hodějov-ští (zlatý kapr v modrém poli - obr. 147) užívali ve znacích symbo-liky, které měly na věčnou památku připomínat, že jejich předko-vé našli jako první brod přes řeku Addu. Podobně erb pánů z Choustníka (zlatý žebřík v modrém poli - obr. 148) měl připomí-nat chrabrý čin jejich předka, který jako první překonal městské hradby. Také pánové z Malovic (zlatá polovina koně v modrém poli) a pánové z Pardubic (stříbrná polovina koně v červeném ští-tě) s pýchou nosili erb, který připomíná, že pod jejich předkem, který se vracel z výpadu do města, byl narychlo spuštěnou padací mříží přeťat kůň (obr. 149).

Výjimečně vysvětluje erbovní pověst nejen nabytí erbu, smysl erbovní figury, ale i predikát. Tak se v rodě svobodných pánů Daczických z Hesslowa vypráví pověst, podle níž sloužil jeden z předků na polském hradě, který byl obležen nepřítelem. Při stráž-ní službě v noci, kdy bylo heslem Hej, slowo, zpozoroval v hrad-ním příkopu podezřelý pohyb. Okamžitě vystřelil z luku na rýsují-cí se postavu a vyhlásil poplach. Ráno obležení zjistili, že nepřítel je na ústupu, protože ona střela zabila jejich vůdce. Za tuto trefu

Obr. 145: Původní erb Tadeáše Hájka

z Hájku

Obr. 146: Erb

Pětipeského z Chýš

Obr. 147: Erb

Hodějovských

z Hodějova

Obr. 148: Erb pánu

z Choustníka

Page 115: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

Obr. 149: Erb pánu z Pardubic (figura je

i ve znaku města Pardubic)

byl prý předek Daczických pasován na rytíře a erb i přídomek, který tehdy údajně dostal, dodnes připomínají tuto událost: v čer-veném štítě stříbrná zeď s cimbuřím, za níž vyniká dvojice obrně-ných paží vystřelujících ze zlatého luku se stříbrnou tětivou zlatý šíp se stříbrným hrotem a opeřením a predikát z Hejslowa (později upravený na z Hesslowa), který vznikl z nočního hesla (obr. 150).

Později se objevily i erbovní pověsti vysvětlující štítové figury některých církevních institucí, měst, a dokonce i cechů.

ERBOVNÍ PRÁVO - privilegium užívat erb nebo znak, které může být zvykové (od nepamětných dob) nebo udělené na základě erbov-ního listu. Původně bylo užívání erbů výsadou vojenské šlechty, později však začala užívat znaky i nevojenská feudalita (církev) a po ní i města, cechy a někteří měšťané.

Veškeré úpravy erbů směly být provedeny jen se souhlasem pa-novníka. Výjimku zde tvořila církev a také někteří velmožové - na-příklad Rožmberkové, v jejich rodě se objevuje první zmínka o pří-buzenství s italským rodem Orsini (Ursini) na konci 50. let 15. století (za Oldřicha II. z Rožmberka), ale až roku 1556 přidal člen poslední generace rodu, Vilém z Rožmberka, orsiniovské pole do svého erbu a začal užívat i mluvící štítonoše - medvědy (lat. ursus).

Dnes si smí zvolit a užívat znak kterýkoliv občan, jeho erb však nesmí nést jakékoliv známky šlechtictví.

ERBOVNÍ SOUBORY - skupiny znaků vytesaných do kamene

Obr. 150: Erb svobodných pánů Daczických z Hesslowa

Page 116: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

anebo namalované na omítce. Příklady nejznámějších českých kamenných erbovních souborů jsou arkýř pražského Karolina (s erby předních osobností doby Karlovy), staroměstská mostecká věž (s 10 zemskými znaky) či brána hradu Točník (rovněž 10 zem-ských znaků). Z malovaných souborů je u nás nejstarší znakový soubor na hradě v Jindřichově Hradci (naposledy datovaný k roku 1338). Další znakové soubory se dochovaly i na Blatné, na Třebo-ni, na Zvíkově, v Písku, v Budyni nad Ohří, ve sv. Vítu v Praze a jinde.

Zcela výjimečnou památku tohoto druhu tvoří výzdoba znako-vého sálu na hradě Wenzelsburg ve městě Lauf u Norimberku, kterou nechal v polovině 50. let 14. století pořídit jeho majitel císař římský a český král Karel IV. Soubor obsahuje 115 do kame-ne vtesaných a kolorovaných znaků, přičemž jde vesměs o znaky starých českých rodů a jen několik jich náleží rodům moravským a slezským, církevním institucím, městům (Praha, Kutná Hora a Vratislav-Wroclaw) a knížatům a markrabatům z Karlovy družiny. Je to svým způsobem zvláštnost, že se jedna z největších a nej-starších českých heraldických památek dochovala mimo území naší vlasti; viz též ERBOVNlK.

ERBOVNÍ SPORY - původní volný stav v přijímání a osvojování erbů vedl v heraldické praxi k tomu, že jeden a tentýž erb užívalo více rodin, které nebyly v žádném příbuzenském svazku. Někdy tato situace vedla i ke sporům. Nejznámějším je slavný spor Scro-pe versus Grosvenor. Tento spor o právo užívat znak (v modrém poli zlaté kosmé břevno) vedli mezi sebou Lord Richard Le Scrope z hrabství Lancashire a Sir Robert Grosvenor ze sousedního hrab-ství Cheshire. Spor vypukl na turnaji, kde se oba objevili se stej-ným štítem, a to v době, kdy král Richard II. sbíral armádu pro tažení proti Skotům. Zámožný Lord Scrope si počínal velice po-pudlivě, protože to nebylo poprvé, co viděl svůj erb užívat někým jiným. Nebylo tomu totiž tak dávno, co vedl obdobný spor s rytí-řem Carminowem z hrabství Cornwall. Carminow se tehdy odmí-tal zříci svého znaku a dokládal svůj původ a erb ke dnům legen-dárního krále Artuše, přičemž poukazoval na skutečnost, že předek lorda Le Scropea přišel do Anglie až spolu s Vilémem Dobyvatelem roku 1066 a je tedy v anglických poměrech novoštítný... Záleži-tost byla tehdy vyřešena tichou cestou shromážděním rytířů, kte-ří navrhovali kompromisní řešení - totiž, aby si oba ponechali své stejné štíty, za předpokladu, že Carminow slíbí vrátit se do vzdále-ného Cornwallu. Nakonec se Carminow uvolil přidal k dosavadní-mu znaku pro odlišení volnou čtvrť, s kterou také jeho rod v 17. sto-letí vymřel.

Spor Scrope versus Grosvenor však vstoupil do historie anglic-ké heraldiky jako největší a nejslavnější a v mnohém zastínil jiné

Page 117: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

slavné znakové spory, například Lovel versus Morley z roku 1386 nebo Grey versus Hastings z roku 1410.

Tento spor se totiž táhl plných 55 let, vyplnil dva obsáhlé svaz-ky soudních spisů a stál celé jmění. Jako svědkové se u soudu objevily i takové osobnosti té doby, jako John of Gaunt, vévoda z Lancasteru, králův strýc a také Geoffrey Chaucer, autor slavných Canterburských povídek. Spor začal dne 17. 4. 1385 a skončil závěrečným výnosem krále na základě odvolání obžalovaného proti usnesení rytířského soudu (Court of Chivalry) dne 27. 5. 1390. Court of Chivalry rozhodl dne 15. 5. 1389 tak, že původní znak náleží Lordu Richardu Le Scropeovi, který tak opětovně zvítězil, ale finančně byl téměř již zruinován. Zároveň soud rozhodl, že Sir Robert Grosvenor má svůj štít odlišit přidáním stříbrné bordury (lemu). Grosvenor však usnesení soudu odmítl a odvolal se ke králi. Richard II. na základě tohoto odvolání zrušil usnesení sou-du a upřesnil spor tak, že stanovil borduru za vhodný rozlišovací prostředek mezi příbuznými jedné krve, ale jako nedostatečný v pří-padě dvou pokrevně nespřízněných osob v rámci jednoho králov-ství Zároveň král udělil Grosvenorovi úplně nový znak - v mod-rém poli zlatý snop obilí.

Zajímavé je, že dávný spor přežívá ještě i dnes u potomků obou stran. Hlava vítězné strany sporu, kapitán R. L. Scrope of Danby, zástupce drobné venkovské šlechty v hrabství Yorkshire, se stále honosí svým původním erbem a na znamení, že rod nezapomněl na starý spor, nosí mužští členové rodu modré kravaty se zlatými kosmými pruhy.

Poražená strana, která musela změnit svůj erb, rod Grosveno-rů, se během staletí vyšvihl až na samý vrchol společenského žeb-říčku britské aristokracie, když byli roku 1874 povýšeni v osobě hlavy rodu do vévodského stavu s titulem z Westminsteru. Vévo-dové z Westminsteru užívají stále znamení zlatého obilného sno-pu ve 2. a 3. poli čtvrceného štítu, avšak téměř dodnes se s touto skutečností nesmířili. Svědčí o tom i skutečnost, že Hugh Lupus Grosvenor, 1. vévoda z Westminsteru, vypálil ještě po staletích rodině Scropeů heraldický políček, když nazval nejúspěšnějšího dostihového koně své stáje, vítěze slavného derby z roku 1880, Bend Or (Zlaté břevno) a tuto přezdívku dostal v rodině i v pořadí druhý vévoda.

Ironií osudu byli dokonce před lety Mr. Scrope of Danby a vévo-da z Westminsteru současně vicepresidenty Heraldické společnosti (The Heraldry Society).

ERBOVNÍ STRÝCOVSTVÍ - způsob přijetí cizí osoby k erbu a k pre-dikátu. Za stavovské monarchie byl k takovémuto přijetí nutný souhlas stavů, v absolutistické monarchii jen rozhodnutí panov-níka. U nás existovalo erbovní stiýcovství od počátku 16. století a

Page 118: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

v praxi se uplatňovalo do vydání Obnoveného zřízení zemského (1627). Přistupovalo se k němu, hrozilo-li některé rodině vymření, anebo je aplikovaly - byť zřídka - chudé rytířské rody za úplatu bohatým měšťanům. Tak například plzeňští měšťané Stehlíci zís-kali erb a predikát z Čeňkova dne 29. 5. 1598 potvrzením od Ru-dolfa II. jako erbovní strýci bývalého plzeňského arciděkana Bar-toloměje Flavia z Čeňkova, a stali se tak erbovními měšťany jako Stehlíkové z Čeňkova.

Roku 1609 si rytířský stav království českého vymínil, že cizí osoby mohou být přijímány k erbu jen se souhlasem panovníka a se souhlasem stavu. Právní akt přijetí k erbu musel být vždy zlis-tinén tzv. připouštěcí listinou; viz též PŘIJÍMÁNÍ K ERBU.

ERBOVNÍK - 1. Nositel znaku (armiger), zvláště měšťan - tedy nešlechtíc - nadaný erbem. 2. Soubory kreslených nebo malovaných znaků se jmény jejich nositelů. Tyto erbovníky (armoriály) sloužily zpravidla k evidenci znaků osob zúčastněných na turnajích, zastávajících různé dvor-ské úřady a podobně. Erbovníky byly původně malovány na svit-cích pergamenu (něm. Wappenrolle, angl. roli of arms), později v rukopisných knihách (něm. Wappenbuch). Vznikaly hlavně v zá-padní Evropě a pro svůj praktický původ se staly nepřeberným zdrojem evropské heraldiky, protože zachovaly v tinkturách mno-ho znaků, jinak známých jen z pečetí. Patrně nejstarším tako-výmto erbovním souborem je erbovník Heinricha z Veldeke, datova-ný asi do 80. let 12. století.

Ze známějších erbovníků je to především tzv. Velký heidelber-ský písňový rukopis (zvaný také Kodex Manessé), datovaný do konce 13. století nebo do počátku 14. století, který obsahuje vedle básní od 140 minnesángrů 138 iluminací obsahujících 135 zna-ků a 10 samostatných klenotů. Zuricher Wappenrolle z let 1335 až 1345 obsahuje 450 úplných erbů a 28 praporů, přičemž další část se 109 znaky je dnes známa jen z kopie pořízené roku 1797.

Jedním z nejproslulejších erbovníků evropského středověku je tzv. Gelreho erbovník, pergamenový rukopis vytvořený v letech 1369-1396 básníkem a heroldem vévodů z Geldern, Heynem, úředním jménem zvaným Gelre, Herault de Arms. Erbovník za-chycuje na 124 foliích více než 1 800 znaků z celé Evropy. Nemé-ně slavný je i Wappenbuch Konrada z Grilnbergu z roku 1483 a další.

ERBPRINZ viz KNÍŽE, VÉVODA

ERLAUCHT (něm. Osvícenost) - titul náležející na základě kabi-netního restriktu ze dne 21.9. 1829 hlavám někdejších suverén-ních říšských hraběcích rodů, tehdy v Rakousku usedlým (Har-

Page 119: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

Obr J52: Erlauchtkrone

rach, Kuefstein, Schónborn-Buchheim, Stadion, Sternberg-Man-derscheid, Wurmbrandt a podobně). Jde o titul nižší než Durchlaucht (Jasnost). (Obr. 151)

Obr. 151: Mezi rody jimž náleží titul Osvícenost (Erlaucht) patří i Harrachově

ERLAUCHTKRONE - koruna hrabat s titulem Osvícenost, která se tvarem podobá helmovní koruně, je však navíc vyložena červe-nou čepicí, jejíž vrchol je zdoben hranostajovým ocáskem. V ji-ných zemích takzvaného Německého spolku se vyskytovala Er-lauchtkrone u říšských hrabat před rokem 1806 a od téhož roku u hrabat mediatizovaných. (Obr. 152)

EVANGELISTA - pojmenování čtyř autorů římsko-katolickou církví kanonizovaných evangelií: Matouše (atributem člověk nebo an-děl), Marka (okřídlený lev), Lukáše (obětní býk) a Jana (orel). Pů-vodně jich bylo dvanáct, ale církev jen čtyři uznala za pravé; další evangeliajsou tzv. apokryfní.

EVANGELIUM (z řec. eu angelion, dobrá zpráva, radostné posel-ství či zvěst) - názvy zpráv o Ježíši Kristovi, jeho narození, životě, učení, smrti, zmrtvýchvstání a o vykoupení lidstva. V Písmu sva-tém tvoří v Novém zákoně čtyři knihy, nazvané podle autorů Ma-touše, Marka, Lukáše a Jana. Evangelium tvoří druhé čtení při mši svaté, při němž její účastníci stojí.

EVANGELNÍ STRANA - čestná strana chrámu po levé ruce při pohledu na hlavní oltář. Její pojmenování bylo zvoleno podle sku-tečností, že na této straně presbytáře se až do reformy liturgie na II. vatikánském koncilu četlo evangelium (2. čtení). Na evangelní straně se tradičně nacházejí zejména katedra a kazatelna. Druhá strana chrámu je nazývána stranou epištolní, protože zde dochá-zelo ke čtení z epištol.

Page 120: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

EXCELENCE (z lat. excellentia, doslova výtečnost) - původně titul králů langobardských, později franckých a také císařů Svaté říše římské až do Jindřicha VII. (1308-1313). V 15. století přijala ten-to titul italská knížata a říšská hrabata. Když v roce 1593 si jej osvojil i francouzský vyslanec v Římě vévoda z Neversu, přijali italští panovníci nový titul Altezza (Výsost) a když v 17. století byl užíván titul Excelence i kurfiřtskými vyslanci, začala říšská hra-bata užívat titulu Erlaucht (Osvícenost).

Dnes jde o čestný titul osob vynikajících rodem nebo stavem. Mají na něj právo presidenti, předsedové vlád, členové vlády -ministři, velvyslanci, generálové, arcibiskupové, biskupové, hra-bata a baroni.

EXLIBRIS (lat. ex libris, z knih) - značka vlastníka knihy nalepe-ná na vnitřní straně desky knihy. Velmi často mívá heraldický motiv. (Obr. 153).

&CMM.MPEIKOTIMMJE EQMTI3

Obr. 153: Erbovní ex libris Jana rytíře Stránského ze Stránky a Greifenfelsu.

Page 121: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

f FAFRNOCHY viz PŘIKRYVADLA

FALCKRABÍ (lat. comes palatinus, něm. Pfalzgraf) - doslova hra-bě paláce. 1. Původně titul soudců na královských falcích, tj. na sídlech nejprve franckých a poté východofranckých a německých panovníků. Významného postavení se dostalo zejména falckrabí rýnskému, a to díky povznesení královské falce v Cáchách, kde se od dob Ludvíka Pobožného (f 840) konaly královské korunovace. Vzhledem k tomu, že statky náležející této falci byly v Porýní, byl znám jako falckrabí rýnský (Pfalzgraf bei Rheinj. Od 11. století zastával nejpřednější místo mezi kurfiřty. Až Karel IV. určil první místo českým králům, falckrabatům rýnským přiznal druhé mís-to mezi světskými kurfiřty a zároveň jim v Zlaté bulle z roku 1356 zajistil v interregnu nebo v nepřítomnosti panovníka v říši funkci říšského vikáře. 2. Dvorní falckrabí (Hofpfalzgraf) viz PALATIN. 3. Čestný titul některých rodů, které měly do zrušení Svaté říše římské v roce 1806 dědičný úřad dvorního palatina.

FALDISTORIUM - přenosné skládací kovové křeslo, které při pon-tifikálních akcích mimo katedrálu supluje katedru.

FALERISTIKA (z řec. tafaléra - kruhový medailonek) - pomocná věda historická zabývající se studiem řádů, vyznamenání a jejich dekorací. Tý jsou zhotovovány ponejvíce z drahých kovů a zdobe-ny zpravidla emailem, popřípadě i drahými kovy a jsou udíleny za hrdinství, statečnost, obětavost, věrnost a podobné výtečné vlast-nosti nebo činy. Tradičně se řády dělí na: 1. Duchovní rytířské řády (například johanité, templáři, němečtí rytíři a podobně); 2. Světské rytířské řády, které zakládali panovníci po vzoru du-chovních řádů, avšak bez vnitřní hierarchizace, jen s jedním stup-něm a s limitovaným počtem rytířů.

Nejstarším rytířským řádem je R á d podvazkový (The Most Nob-le Order of the Garter), založený Edwardem III. roku 1348. Poté následoval R á d náhrdelníku, založený v letech 1360 -1363 savoj-ským vévodou Amadeem VI.(1334 -1383) a roku 1518 přejmeno-vaný na R á d Zvěstování Panny Marie (Ordine supremo dellAnnun-

Page 122: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

ziata). Dne 12. 12. 1418 založil Zikmund Lucemburský jako král uherský (1386 -1437) Dračí řád (Ordo equestris Draconis Hunga-ria). Dne 10. 1. 1430 založil burgundský vévoda Filip Dobrý Řád Zlatého rouna a po něm následovaly ještě další řády. 3. Záslužné řády, které byly zřizovány většinou až vladaři absolu-tistických monarchií, kde již panovníci nepotřebovali nikoho zís-kávat pro svou politiku, ale stačilo jim jen odměňovat věrné a zasloužilé.

Nejstarším záslužným řádem na světě byl Vojenský řád sv. Lud-vika (L'Ordre Militaire de Saint-Louis), založený dne 5. 4. 1693 francouzským králem Ludvíkem XIV., po němž pak rychle násle-dovala řada dalších záslužných řádů vojenských i civilních. Zá-služné řády mívají obvykle tři třídy, někdy jich je i pět. Zakladate-lé světských rytířských řádů a řádů záslužných, jakož i jejich nástupci jsou velmistři řádů. Ti udělují tyto řády na základě řádo-vých statut (pravidel), která určují podmínky, za nichž může být konkrétní osobě řád udělen. Řádová statuta určují nejen činy hod-né odměny, ale i předepsané náboženské vyznání, popřípadě i pří-slušný nutný počet šlechtických předků, jakož i řádový den, řádo-vého patrona - světce, řádový kostel (kapli), řádový oděv a podobně.

Našimi největšími sbírkami řádů, respektive jejich dekorací, jsou soubory Vojenského historického musea v Praze, Národního mu-sea v Praze. Moravského zemského musea v Brně, dále pak schwar-zenberská kolekce na zámku Orlík, metternichovská na zámku Kynžvart a podobně.

FARÁŘ (z řec. parochus, lat. parochialis, presbyter, rector, pleba-nus, pastor) - titul duchovního spravujícího z pověření diecézního biskupa nejnižší církevní obvod - farnost. Faráři jsou známi na Východě již od 3. století, na Západě od 4. století. V době uprázd-nění místa faráře řídí farnost dočasně provisor, popřípadě admi-nistrátor, jako mimořádný duchovní správce farnosti.

Faráři mají právo na oslovení (Vele)důstojný pán (zkratka v do-pisech pak zní Vldp). Své znaky - pokud je mají a užívají - zdobí černým kloboukem a jedním střapcem po každé straně.

FARNOST (z řec. paroikia, původně skupina sousedních příbyt-ků) - nejmenší administrativní jednotka diecéze, spravovaná fa-rářem, kterého jmenuje daný biskup. Rozdělení diecéze na obce je známo již od 4. století. Zřizování far biskupy je právně opřeno o ustanovení Tridentského koncilu (1545 -1563). Podle nové úpra-vy označování farností jako právnických osob je správný název: Římskokatolická farnost + jméno obce v nominativu (např. Řím-skokatolická farnost Borotín). Ve městech, kde je více farností, se přidává titul kostela (např. Římskokatolická farnost u kostela sv. Gotharda Praha-Bubeneč). Totéž platí u duchovních správ

Page 123: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

(např. Římskokatolická duchovní správa u kostela sv. Jana Nepo-muckého Praha-Nové Město). Statutárním orgánem farnosti je farář nebo administrátor. Je-li správcem farnosti jáhen, je to jáhen ad-ministrátor. Je-li správcem farnosti laický asistent, je to správce farnosti.

Pokud jde o znaky, užívalo je nižší duchovenstvo již ve středo-věku, a to na pečetích, zpravidla s obrazem světce daného patro-cinia nebo s rodovým štítem (přijaté osobní znaky se objevují až od 16. století). Běžné jsou však i ustálené symboly jako lebka s hná-ty (smrt a pomíjivost světa), pelikán krmící mláďata vlastní krví (církev) nebo kalich s hostií, klasy a réva (symboly eucharistie) a podobně. Postupem doby zanikají osobní pečetě duchovních a ve druhé čtvrtině 19. století již převažují pečetě vysloveně farních úřadů, které obsahově zpravidla korespondují s chrámovým pat-rociniem, aby byly nakonec nahrazeny razítky. Znaky farních úřadů pocházejí většinou až z tohoto století, přičemž ani zdaleka ne všechny farní úřady je mají a užívají. Návrat heraldiky do sym-boliky farních úřadů lze zaznamenat v 30. letech 20. století díky iniciativě Břetislava Šorma, avšak tento trend nebyl duchoven-stvem všeobecně přijat. V současné době se na činnosti tvorby znaků farních úřadů významně podílejí zejména Pavel R. Pokorný a Zdirad J. K. Čech.

Příkladem nově vzniklého znaku farního úřadu je znak přijatý dne 16. 12. 1991 v souvislosti s povýšením strahovského chrámu Nanebevzetí Panny Marie na basiliku. V pravé černé polovině pol-ceného štítu zlaté břevno, provázené nahoře zlatou lilií a dole stří-brnou růží. V levé modré polovině zlaté klíče se společnou čtyřbo-kou hlavicí. Nad štítem zkřížené papežské klíče - kosmý zlatý, šikmý stříbrný. Vše převýšeno bílým kloboukem se dvěma střapci na každé straně. (Klíče jsou výsadou menších basilik, barva klo-bouku odpovídá premonstrátskému řádu - jinak je černý, počet střapců je výjimečný - jinak mají farnosti jen po jednom střapci.)

FASCES (CUM SECURIBUS) - svazek liktorských prutů z jilmu nebo břízy převázaných červenými řemínky, z nichž vyniká seke-ra. Tento symbol je snad etruského původu, převzatý ve starém Římě královstvím, republikou i císařstvím, kde se stal symbolem autority (pruty pro tresty tělesné, sekera pak pro trest nejvyšší) úředníků, diktátorů, konsulů a prétorů, později i soudců a práv-níků, před nimiž byl nošen v procesí úředníky zvanými liktonj (obr. 154).

V heraldice je symbolem soudní moci a spravedlnosti a objevu-je se ve státních znacích Francie, Ekvádoru a Kamerunu, u nás pak například ve znaků rytířů Kruliš-Randů (obr. 155). Fasces se stal i symbolem italských fašistů (odtud i jejich jméno), když jím chtěli naznačit návrat „řádu a pořádku".

Page 124: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

Obr. 155: Fasces v erbu rytířů Kruliš-Randú

FEFLÍKY - volně vlající pásky po stranách točenice, zpravidla znázorňované v malebných tvarech. Nemají žádné funkční uplat-nění, a proto není jejich přítomnost závazná. Nemusí se ani blaso-novat. (Obr. 156)

FÉNIX (řec./oiníx) - bájný pták zobrazovaný jako orlice vyrůstají-cí z plamenů. Do řecké a římské mytologie se dostal z Arábie přes Egypt, kde byl pokládán za tvora představujícího jednu z pozem-ských podob slunce. Údajně se měl každých 500 let sám spálit ve vlastním hnízdě složeném z vonného dřeva a z popela pak povstal omlazen k novému životu. Později se fénix stal i křesťanským sym-bolem Kristova vzkříšení a v renesanci pak symbolem Stálosti (Con-stancia). Naděje ISpes) a Čistoty (Castitas).

V naší heraldice se například objevuje jako klenot svobodných pánů Villani de Castelo Pilonico. (Obr. .157)

FERULA viz BERLA

FEUDÁL viz ŠLECHTA

FEUDALISMUS (z lat. feudum- léno) - středověká právní sousta-va založená na lenním systému, tj. na principu předávání pozem-ků feudálem vasalovi do dědičného nebo doživotního užívání. Feu-dálové byli sice lenníky, ale zároveň i vasaly suverénního panovníka - krále. Součástí feudálních vztahů byl i závazek věrnosti a pomo-

Page 125: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

ci léníka vůči feudálovi, a naopak ochrany léníka feudálem, což v tehdejších dobách plných válek a rozbrojů hrálo významnou sta-bilizační úlohu ve společnosti. S rozvojem měst, centralizovaných států a později rozmachu průmyslu se ovšem tyto vztahy staly pro většinu společnosti nepřijatelné a byly odstraňovány buď revolu-cemi anebo reformami.

V našich zemích feudalismus - výrazně oslabený už za Josefa II. (1780-1790) odstraněním nevolnictví - právně zanikl dne 7. 9. 1848 vydáním patentu o zrušení poddanství, pozemkové vrchnosti a roboty.

FIDEIKOMIS (z lat. svěřenectví) - právní zabezpečení nedělitel-nosti, nezcizitelnosti a neprodejnosti rodinného svěřenství, tj. sou-boru majetku, který byl podle feudálního práva dědičný podle pra-videl stanovených zůstavitelem. Fideikomis bránil nerozvážnému hospodaření některého z dědiců, a tím i zchudnutí rodu. Držitel fideikomisu, který byl jen jeho správcem, měl povinnost vyživovat ostatní členy rodu a neztenčené svěřenství předat dědici.

Zřízení fideikomisu povoloval panovník, který musel vyslovit svůj souhlas i k jeho zrušení, k čemuž bylo navíc nutné jednomy-slné prohlášení všech čekatelů a všech žijících členů dané rodiny. Fideikomisy také zanikaly úmrtím posledního člena rodu (ultimus familiae) nebo zákonnou úpravou. Z posloupnosti nástupnictví byly vždy předem vyloučeny nemanželské a adoptivní děti. Fidei-komisy byly jako záruka hospodářské stability zřizovány zejména v majetných šlechtických rodech.

Obr. 158: Erb hrabat Clam-Gallasů

Page 126: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

Počátky fideikomisů lze vysledovat již ve starém Římě, ve stře-dověku pak ve Španělsku koncem 13. a počátkem 14. století. V čes-kých zemích až do Obnoveného zřízení zemského (1627 pro Čechy a 1628 pro Moravu) uznávalo právo jednak léno (dědičné nebo doživotní), jednak nedíl (společný majetek všech členů rodu, k je-hož zcizení se musili všichni kladně vyslovit). Odúmrf náležela panovníkovi až do Rudolfa II., který sejí vzdal.

K recepci římského práva v Čechách došlo až po Bílé hoře roz-bitím původní právní soustavy založené na zvykovém právu. Zá-jem o zřizování fideikomisů měla především vyšší česká šlechta a šlechta cizího původu. První rodinné svěřenství zřídil v Čechách roku 1622 Albrecht z Waldsteina (frýdlantský fideikomis) a po něm tak učinili Colloredové roku 1636 na Opočně.

Fideikomis byl uzavírán rodinnými smlouvami (statuty), které stanovovaly podmínky a pravidla nástupnictví (a to i žen, pokud na ně zřizovatel fideikomisů pamatoval), popřípadě přechod svě-řenského panství sňatkem na spřízněný rod (Pragmatická sankce u Habsburků zaručující nedělitelnost zemí pro jedinou dědičku ženského rodu - Marii Terezii, přechod fideikomisů Eggenbergů na Schwarzenbergy, popřípadě spojení rodů Clam-Martinic či Clam-Gallas). Při jednomyslném usnesení všech členů rodu se mohl z fideikomisů stát allod(ium).

Dvorský dekret z roku 1784 ukládal, aby byly fideikomisy re-gistrovány nejvyššími zemskými soudy (u nás v Praze a v Brně),

Page 127: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

ustanovoval kurátory k dohlížení na dodržování fideikomisů a po-voloval držitelům fideikomisu zadlužit ho do výše jedné třetiny celkového majetku, k čemuž potřeboval souhlas soudu, nikoliv členů vlastní rodiny. V roce 1868 zákon č. 61 upravil pravidla pro zadlužování fideikomisů a pro jejich zřizování, které muselo být schváleno říšskou radou ve Vídni. Nadále platila povinnost udržo-vat fideikomis v dobrém stavu a dluhy se nesměly dotknout podsta-ty svěřenského panství. Vlastnictví fideikomisu náleželo vždy ce-lému rodu (který ale nebyl právním subjektem) a držitel fideikomisu měl jen právo požívací a omezeného vlastnictví.

Při nástupnictví platila vůle zakladatele fideikomisu, nikoliv předcházejícího držitele. Dědic mohl odmítnout allodní část rodo-vého majetku, ale nemohl se zříci fideikomisu. Posloupnost ná-stupnictví mohla být podle podmínek zůstavitele odlišná: 1. Majorát - fideikomis přecházel na nejstaršího z nejbližších zá-konných dědiců posledního držitele. 2. Seniorát - dědil vždy nejstarší čekanec celého rodu. 3. Primogenitura - nástupnické právo měl vždy nejstarší čekanec z nejstarší linie rodu.

Nejdříve byly fideikomisy zrušeny ve Francii, a to hned po Vel-ké francouzské revoluci roku 1789. V Německu bylo jejich zruše-ní uzákoněno v roce 1920, u nás až zákonem č. 179 Sb. z roku 1924 v souvislosti s pozemkovou reformou, ve Velké Británii až roku 1936, avšak v úpravě dědických práv platí částečně dosud. (Obr. 158, 159)

FIGURA - v heraldice všeobecně jakékoliv znamení, které se kla-de do štítu. Figury se dělí na heroldské a obecné.

FILIGRÁNOLOGIE (z íat.fdum, vlákno, granum, zrno) - pomocná věda historická, která se zabývá studiem filigránů (zjednodušeně řečeno průsvitných vodotisků na papíře), které časově i proveni-enčně zařazuje a ověřuje jejich pravost. Vyčleňuje se z paleografie až v průběhu druhé poloviny 20. století.

Filigránologie tedy nezkoumá ozdoby uměleckých předmětů provedených ve formě ornamentů, arabesek a podobně z jemných drátků (ty se rovněž označují jako filigrány), ale zkoumá výrobní značky papíru, znatelné v průsvitu, vytvořené výrobní technikou k označení výrobce (papírna, mistr výroby), druhu 1 kvality papí-ru, jakož i filigránů vytvořených na zvláštní přání či zakázku pro odběratele.

Papír je čínským vynálezem a za jeho autora je považován Cai-Lun, ministr zemědělství císaře Cho-tiho (87 -105), který předlo-žil panovníkovi roku 105 první list papíru. Přibližně půl tisíciletí střežili Číňané tajemství výroby papíru, ale v 7. století se znalost výrobního procesu dostala do Koreje a do Japonska. V 8. století si

Page 128: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

ji osvojili Arabové (nejprve v Samarkandu) a až v 11. století se dostala do Evropy, zpočátku do oblasti cordóbského chalifátu na Pyrenejském poloostrově, později i do jeho křesťanské části a od-tud pak postupně do zbytku Evropy.

V Čechách byl papír poprvé použit roku 1310 v kanceláři Sta-rého Města pražského při zřízení městské knihy. První papírna na našem území, založená prý roku 1370 v Chebu, není dostatečně doložena, a tak primát asi náleží papírně při cisterciáckém klášte-ře na Zbraslavi u Prahy. Nejznámější moravská papírna ve Vel-kých Losinách, dodnes vyrábějící ruční papír, vznikla patrně v po-sledním desetiletí 16. století. V témže století je v českomoravském prostředí známo 22 papíren.

Vlastní filigrány jsou vynálezem italských papírníků na sklon-ku 13. století - nejstarší známý je z roku 1282 a pochází z papírny ve Fabrianu. Filigrány mohou být geometrické, ve formě přiroze-ných figur, číslic nebo liter, ale také - v případě, kdy jsou určeny šlechtici, městu či instituci, která užívá znak - erbů.

FIMBRIE viz MITRA

FINSKÁ HERALDIKA - vznikla pod vlivem švédského souseda, jehož politická nadvláda trvala od roku 1157 až do roku 1809. Během tohoto období se nedělal žádný rozdíl mezi šlechtou fin-skou a švédskou a finská aristokracie měla svá křesla v Ridder-husu ve Stockholmu. Poté připadlo Finsko Rusku (jako autonom-ní velkoknížectví až do roku 1917) a finská šlechta si zřídila vlastní sněmovnu, jejíž členstvo bylo doplňováno naturalizovanou šlech-tou a novou šlechtou vytvářenou carem, který povyšoval z titulu velkovévody finského do šlechtického stavu až do roku 1912.

Zajímavý je státní znak Finska, který vznikl mimo vší pochyb-nost jako heraldická provokace. Mezi švédským králem Janem III. (1568 -1592) a ruským Ivanem IV. Hrozným panovalo osobní ne-přátelství, pod jehož vlivem přijal král Jan roku 1581 titul velkovévo-dy finského a udělil zemi znak s politickým podtextem: v červeném poli zlatý korunovaný lev (přejatý z původního švédského znaku Folkunga) bránící se stříbrným obnaženým mečem se zlatým jílcem a šlapající po zahnuté ruské šavli stejných tinktur. Stříbrné růže provázející lva byly původně snad jen dekorací bez hlubší symboli-ky, avšak později byly interpretovány jako devět finských provincií.

Původně se ovšem ve Finsku užíval znak tří korun (znak Kal-marské unie vzniklé roku 1397), později pak znak Folkunga. Po roce 1809. kdy Finsko připadlo Rusku, se dostal finský lev na křídlo ruského orla mezi ostatní přivtělené země Ruska. Ruský vliv na finskou heraldiku byl však zanedbatelný.

Zájem o heraldiku ve Finsku vzrostl po osamostatnění roku 1917 a ještě zesílil po 2. světové válce, zvláště ve sféře městské

Page 129: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

heraldiky. I když mnohá finská města mají své pečeti již od 16. sto-letí, vlastní znaky vznikaly v období 17. -19. století a většina zna-ků měst, hrabství a venkovských oblastí (okresů) obdržela své znaky teprve po 2. světové válce. Přesto vynikají jednoduchou a přitom vznešenou stylizací, kterou by jim mohla závidět v dobrém slova smyslu mnohá starobylá města Evropy. Běžné je užití mod-ré a stříbrné tinktury (tinktury národní vlajky) a několik finských měst užívá iniciál svého jména ve štítech. Přesto však v dnešním Finsku neexistuje žádná úřední registrace znaků.

FLEUR-DE-LIS viz LILIE, BRISURA

Obr. 160: Francouzské království (za Ludvíka XVIII.)

Obr. 161:

Francouzská

republika (druhá)

FRANCOUZSKÁ HERALDIKA - Francie patří mezi země, kde he-raldika vznikla. O to neutěšenější je její dnešní stav, kdy není nijak řízena a pro většinu lidí v zemi je zcela neznámou věcí.

Francie je i kolébkou znaků dam ve formě routového štítu, na němž, jakožto na štítu dekorativním, nemohly být umístěny vá-lečné atributy. Avšak ženy, které skutečně bojovaly, měly právo užívat bojový štít s přilbou, pokryvadly a s klenotem. Takovýto znak obdržela například dne 11.6. 1429 od Karla VII. i Jana z Ar-ku (Jeanne d'Arc).

Na počátku 13. století se ve Francii objevují i první znaky cír-kevní (na ražbách mincí biskupa Guillauma de Joinville v letech 1209 -1219) a znaky městské. K roku 1369 je doložen i nejstarší výskyt znaku užitého sedlákem: Jacquier le Brebiet s mluvícím znamením tří ovcí (fr. brebis, ovce), které drží děvče. Užívání zna-ků nešlechtící nebylo vázáno na povolení panovníka, a tak znak mohl ve Francii užívat v podstatě každý s výjimkou potomků od-souzenců. Teprve od 16. století začala být přilba výsadou šlechty, avšak řada měšťanů ji užívala i nadále.

Jedním z důvodů postupného úpadku francouzské heraldiky byla ztráta autority heroldů, kteří v průběhu 16. století ustoupili dvorským úředníkům. Rozdíl mezi francouzskými a anglickými heroldy byl především v tom, že ve Francii nebyli heroldi oprávně-ni udílet znaky z vlastní iniciativy, ale pouze na pokyn krále.

Dalším důvodem úpadku heraldiky ve Francii byl edikt krále Ludvíka XIV. z roku 1696. Podle tohoto ediktu byl každý, kdo chtěl užívat znak, povinen dát si ho registrovat. Na první pohled tento edikt vyznívá jako snaha zavést v heraldických záležitostech pořádek a řád, avšak úmyslem krále bylo získat pro svá neustálá válečná tažení dostatek finančních prostředků. Protože registrace znaků byla spojena s poměrně značnými poplatky, stal se edikt mezi francouzskou šlechtou vysoce neoblíbeným. Ve snaze získat co nejvíce peněz, registrovali královští komisaři nejenom existují-cí znaky, ale dokonce násilím udělovali znaky vhodným majet-ným osobám. A tak na rozdíl od Anglie, kde při vizitacích heroldů

Page 130: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

se všichni snažili prokázat své šlechtictví, ve Francii naopak do-cházelo v tomto období k zapírání svého postavení. Většině to však nebylo nic platné. Tak například pět kanovníků dijonské Sainte Chapelle přes snesené důkazy, že nejsou erbovní, muselo přijmout znaky a zaplatit. Výsledkem ediktu z roku 1696 byl z heraldické-ho hlediska významný obrovský seznam (Armorial Général), který obsahuje kolem 110 000 znaků, z nichž asi 90 % jsou znaky ne-šlechticů, přičemž se odhaduje, že asi dvě třetiny z nich byly vy-tvořeny právě pro tuto příležitost.

Poté přišlo nařízení Ludvíka XV. z roku 1760, které však neby-lo nikdy plně realizováno, protože je parlament označil za akt, který je v rozporu se zákony a zvyklostmi království. Snahou to-hoto nařízení bylo učinit radikální reformu v heraldické praxi, tj. zakázat užívání znaků měšťanům a sedlákům, tedy nešlechticům, kteří však v té době užívali znaky již po staletí.

Další panovník, nešťastný Ludvík XVI., ještě sám potvrdil dne 23. 6. 1790 dekret Národního shromáždění z 19. t. m., kterým se ruší navždy dědičná šlechta a zakazuje se užívání znaků jako sym-bolů starého režimu (ancient regime). Dne 20. 4. 1791 bylo naří-zeno, že do dvou měsíců zmizí všechny znaky z Francie. I když revoluční nadšení dostalo ještě rychlejší spád po zrušení monar-chie roku 1792, nebylo naštěstí toto nařízení splněno všude do-slova, takže mnoho krásných starých znaků se ve Francii docho-valo dodnes.

Takzvaná II. republika zrušila roku 1852 opětovně šlechtické tituly, avšak zákon nic neříkal o užívání znaků. Žádná zákonná opatření nebyla učiněna ani za takzvané III., IV. a V. republiky. To však neznamená, že ve Francii si může každý užívat jakýkoliv znak. O tom svědčí například případ jistého obchodníka, který umístil na viněty lahví s vínem znak, který se nacházel na zámku, který koupil. Rodina, která zámek vybudovala a označila svým erbem, obchodníka žalovala a soud mu nařídil odstranit znak z viněty. Ve Francii jsou znaky chráněny zákonem před uzurpací, avšak kaž-dý občan si může zvolit znak, pokud není totožný s již existujícím erbem. V roce 1932 byla založena Association de la Noblesse Fran$aise (Sdružení francouzské šlechty) a k přijetí za člena je nutné prokázat příslušnost k aristokracii. Jinak však neexistuje žádná instituce, která by registrovala existující znaky.

Francouzská heraldika je na první pohled nápadná frekvento-vaným výskytem různých druhů kožešin, z figur je to pak téměř všudypřítomná lilie. Přilby a klenoty hrály ve Francii stále menší a menší roli, až se během 18. století téměř vytratily. Štítonoši jsou běžní u aristokracie, avšak nezvyklí u nešlechticů, i když žádná pevná pravidla pro jejich užívání nebyla nikdy stanovena. Obsahu-je-li znak motto, bývá pak umístěno volně nad znakem, protože je odvozeno z válečného pokřiku. Francie (především však Ludvík IV.)

Obr. 162: Znak Paříže

Obr. 163: Znak

Bordeaux

Obr. 164: Znak

Marseille

Page 131: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

Obr. 165: Znak

Carcassonu

dala vzniknout královskému stanu a pro zvýšení důstojenství růz-ných hodnostářů došlo ve Francii ke značnému rozšíření hod-nostních odznaků.

Francouzská městská heraldika si uchovala svou jednoduchost a výraznost. Mnoho měst již od 13. století užívalo znakové pečeti se štítem, často doplněným přilbou a přikryvadly. Charakteristic-kým rysem znaku mnohých francouzských měst je užití modré hlavy štítu poseté zlatými liliemi nebo pouze se třemi liliemi. Tyto hlavy štítu byly polepšením znaku takzvaným dobrým a věrným městům. Ve francouzské městské heraldice se občas setkáváme se štítonoši, výjimečně s přilbami a klenoty, zato hradební koruny jsou zcela běžné a pouze ojediněle chybí motto. Zvláštností fran-couzské městské heraldiky je, že zavedla užívání řádů a vyzname-nání zavěšených pod štíty měst, která je získala za zásluhy v bo-jích s nepřítelem. Tento zvyk lze datovat až 19. stoletím a původně byl vymezen jen pro Řád čestné legie, avšak během 2. světové války byl rozšířen na Válečný kříž a po válce i na Kříž osvobození. (Obr. 160-165).

FRATER (pl. fratres, lat. bratr) - označení řeholního mnicha bez kněžského svěcení, tedy laického bratra mnišského řádu, který užívá před řeholním jménem zkratku Fra. U johanitů (Řád Mal-tézských rytířů) si kladou tuto zkratku před své křestní jméno profesní řádoví rytíři.

FRAU viz RYTÍŘ

FREIFRAU, FREIFRÁULEIN viz BARON

FREIHERR, FREIIN viz BARON

FREIV1ERTEL viz VOLNÁ ČTVRŤ

FŮRST, FŮRSTIN viz KNÍŽE

Page 132: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

GALERUS (lat. kožená čepice) - původně jedna z pokiývek hlavy u starých Římanů, u řádu křížovníků s červenou hvězdou hod-nostní klobouk zvláštního tvaru, vyrobený z bílého hedvábí se zla-tou stuhou, který užívají generálové a velmistři řádu od roku 1701. Ve znacích těchto nejvyšších představitelů řádu se nachází, spolu s jinými honosnými kusy, na horní hraně štítu.

GENEALOGIE - rodopis. Pomocná věda historická zabývající se příbuzenskými vztahy mezi lidskými jedinci, a to posloupností, vývojem a příbuzenstvím v rámci jednodivých rodin a rodů. Název byl odvozen od řec. genos, lat. genus, znamenajících rod nebo rodina.

První genealogické vztahy jsou zaznamenány již v Písmu sva-tém, později se objevuje genealogie panovnických domů a od 15. sto-letí i genealogie šlechtická. První genealogií, sestavenou na zákla-dě autentických pramenů, je práce bratří S. a L. de Saint-Mathé, kteří roku 1628 dokončili genealogii Capetovců (Kapetovců).

U nás existují první náznaky jíž v Kosmově Kronice Čechů, ale za vlastního zakladatele české genealogie je všeobecně pokládán Bartoloměj Paprocký z Hlohol a Paprocké Vůle (1543 -1614). Vě-decký základ české genealogii dal rožmberský a švamberský ar-chivář a knihovník Václav Břežan (asi 1550-1618). Dalšími vyni-kajícími genealogy byli zejména Bohuslav Balbín z Vorllčné (1621-1688), Tomáš Pěšina z Cechorodu (1629-1680), Michael Adam Frank von Frankenstein (1657 -1728), Gottfried Daniel svo-bodný pán z Wunschwitz (1678-1741), poté i František Palacký (1798-1876), Antonín Rybička (1812-1899), Martin Kolář (1836 -1898), August Sedláček (1843 -1926), August von Doerr (1864-1921) a Antonín Petr Šlechta-Všehrdský ze Všehrd (1864 -1933). V roce 1929 byla založena Rodopisná společnost a Jednota starých českých rodů, které začaly vydávat pro své členy periodika.

Nepostradatelnými genealogickými pramenyjsou matriky (oje-diněle vedené již ve 12. století) pokřtěných, sňatků (z nařízení Tri-dentského koncilu) a úmrtí, dále pak zejména již vypracované ro-dokmeny, vývody, rozrody, rodové zápisky, deníky, kroniky, paměti, autobiografie, ale i obrazy, fotografie, kresby, náhrobky, pamětní desky, sochy, busty, mince, medaile a podobně; viz též ROD, RO-DINA, RODOKMEN, ROZROD, VÝVOD.

Page 133: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

GENERÁL (z lat. generalis, povšechný, všeobecný) - 1. Od 16. sto-letí nejvyšší vojenská hodnost důstojníka (není-li maršál nebo ge-neralissimus). 2. Titul nejvyššího představeného (superior generalis) některých řeholních řádů a kongregací (například křížovníků s červenou hvězdou, dominikánů, minoritů, františkánů, kapucínů, obutých augustiniánů, obutých karmelitánů, trinitářů, pavlánů, jesuitů či piaristů). Je volen generální kapitulou doživotně nebo na předem stanovenou dobu a musí být potvrzen papežem, kterému je vždy podřízen. Generálové řádů zpravidla sídlí v Římě, výjimečně i jinde - například Rád křížovníků s červenou hvězdou má svého nejvyšší-ho představeného v Praze. Ten od doby vlády Jiřího Ignáce Pospí-chala (1694 -1699) užívá zcela ojediněle spojených titulů generála a velmistra. Jediný generál (praepositus generalis) Tovaryšstva Ježí-šova, který pocházel z české provincie, byl František Retz (1730 až 1750), jenž přijal sv. Jana Nepomuckého za patrona řádu.

Ve svých znacích užívají generálové řádů černý klobouk se šes-ti černými střapci po každé straně.

GENERÁLNÍ KAPITULA - v duchovních řádech shromáždění, ve kterých se zplnomocnění zástupci jednotlivých řádových domů scházejí k volbě generálních představených nebo k rozhodnutím o záležitostech týkajících se celého řádu. Jako první zavedl gene-rální kapituly řád cisterciáků roku 1119, a to každoročně, dnes se však u většiny duchovních řádů koná generální kapitula zpravi-dla jedenkrát za tři roky; předsedá jí generál řádu.

GENERÁLNÍ OPAT - titul nejvyššího představeného, který stojí v čele některých řádů, například premonstrátů, cisterciáků či ce-lestinů. Jeho vedoucí postavení - vzhledem k tomu, že je roven ostatním řádovým opatům - je ryze formální a zajišťuje pouze ko-ordinaci činností jinak samostatných opatství a také styk se Sva-tým Stolcem.

GENERÁLNÍ PROBOŠT - titul nejvyššího představeného, který stojí v čele některých řeholních řádů a kongregací, například the-atinů (kajetánů) nebo barnabitů.

GENERÁLNÍ PŘEDSTAVENÁ (lat. superiorissa generalis, praepo-sita generalis) - titul nejvyšší představené stojící v čele některých ženských řeholí, například řádu sv. Voršily (voršilek).

GENERÁLNÍ PŘEVOR (lat. prior generalis) - titul nejvyššího před-staveného, který stojí v čele některých duchovních řádů a kongre-gací, například křížovníků s červeným srdcem (cyriaků), kartuziá-nů, servitů, pavlínů či milosrdných bratří.

Page 134: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

Titul generálního převora užíval v letech 1325 -1626 i předsta-vený řádu johanitů v Čechách; viz též VELKOP&EVOR.

GENERÁLNÍ VIKÁŘ (lat. vicarius generalis) - titul osobního zá-stupce (náměstka) žijícího sídelního biskupa, jemuž je prvním pomocníkem při plnění jeho pastýřské služby a při správě diecé-ze. Funkce generálního vikáře je známa od 13. století a může jím být světící biskup nebo kněz, jemuž biskup svěřil své pravomoci. Generální vikář a diecézní biskup jsou místními ordináři (ordina-rii locij. Při rozsáhlosti diecéze mohl dříve biskup jmenovat i dva generální vikáře, což dnes již nelze a místo dalšího generálního vikáře je jmenován biskupský vikář. Funkce generálního vikáře zaniká smrtí nebo vůlí diecézního biskupa, který ho ustanovil. Pouze generální vikář Svatého Otce. jako biskupa římského, má výjimečně zachované své pravomoci i po smrti papeže, a to až do korunovace (intronizace) pontifrka nového.

U nás je známý - díky svému pohnutému osudu - především generální vikář arcibiskupa Jana z Jenštejna Johan z Pomuku, umučený za osobní asistence krále Václava IV., který poté nařídil jeho mrtvolu hodit do Vltavy. V 17. století se pak stal - pod jmé-nem Jan Nepomucký - světcem a patronem země české.

GOLFALONE viz BAZILIKÁLNÍ SLUNEČNÍK

GONFANON - jedna z nejstarších a nejrozšířenějších forem prapo-ru v období raného feudalismu. Měl tvar protáhlého obdélníku, který byl ve vlající části dělen na několik cípů na konci zaoblených nebo hranatých. Původně býval připevněn hřeby na křížové ráhno, poz-ději přímo na ratlště. Běžně se užíval v dobách křížových výprav.

Existuje i alternativní termín gonfalon, z něhož, jako ze symbo-lu ochrany, byl odvozen i titul pro ochránce církve (gonfaloniere della chiesa). Prvním známým gonfalonierem, korouhevníkem círk-ve, byl Vilém z Montreuil, jehož do této čestné funkce jmenoval papež Mikuláš II. roku 1059. Gonfaloniery byli např. nejen králo-vé Ludvík I. Uherský (1356), Ladislav Neapolský (1406), Ludvík II. Neapolský (1409), Alfons V. Aragonský (1442), ale i Cesare Borgia (1500) a v letech 1537-1641 pak pět po sobějdoucích členů rodu Farnese, vévodů z Parmy. Poslední, Odoardo Farnese, exkomuni-kovaný papežem Urbanem VIII. roku 1641, způsobil zánik staré čestné funkce gonfalonierství, která byla nahrazena novou hodností s titulem uexillifer, propůjčeným poprvé dne 10. 6. 1656 Alexan-drem VII. markýzi Patriziu Polizimu. Od roku 1827 užívali tito Ves-sillferi di S. R. Čhiesa ve svých znacích jako znamení tohoto důsto-jenství dva za štítem zkřížené prapory s tiárou a klíči nad štítem.

Gonfaloniery byli i funkcionáři samospráv italských měst ve Florencii, Lucce, Sieně a jinde.

Page 135: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

GOTHAJSKÝ ALMANACH - vlastně Gothaisches genealogisches Taschenbuch vydávaný nakladatelstvím Justus Perthes v Gothě. První svazek Gothaischer-Genealogischer Hof-Kalender (Gothaj-ského genealogického dvorského kalendáře) vyšel v roce 1763 a jako Genealogisches Taschenbuch derfůrstlichen Háuser vychá-zel až do roku 1944, tedy celkem 181 ročníků. Později vydávalo totéž nakladatelství i Taschenbuch der gráflichen Háuser (1827 -1942), Taschenbuch derfreiherrlichen Háuser (1848 -1942) a od roku 1900 i Uradlige Taschenbuch a od roku 1907 Adlige Taschenbuch.

Obrovský a nesmírně cenný archiv byl zničen koncem 2. světo-vé války, a tak hned po válce zapůjčovala říšská šlechta jednotlivé exempláře vydaných ročníků, aby se mohl tento archiv obnovit. Teprve poté začaly v pozměněné podobě vycházet tyto almanachy jako Genealogisches Handbuch des Adels v nakladatelství C. A. Starke-Verlag, Limburg/Lahn nejprve v knížecí řadě (od roku 1951) a později i v řadě hraběcí (1952), baronské (1952) a šlechtické (1953).

Gothajské almanachy jsou nejenom dokonale zpracovanými rodokmeny evropské šlechty, ale slouží i jako zdroj poučení heral-dikům, protože obsahují blasony erbů uvedených rodů a někdy jsou dokonce i doloženy ilustrací či fotodokumentací.

GOTIKA viz SLOHY V HERALDICE

GRAF, GRÁFIN viz HRABĚ

GRAFSCHAFT viz HRABSTVÍ

GRANÁT (fr. grenade, něm. Granate, angl. grenade) - obecná umělá figura, která se v heraldice zobrazuje v počáteční fázi exploze, tj. s plameny vycházejícími z hrdla granátu. U nás se vyskytuje na-příklad v erbu svobodných pánů Spens von Boden. (Obr. 166)

GRANÁTOVÉ JABLKO - obecná přirozená figura, která se v he-raldice kreslí jako prasklé jablko, přičemž v puklině jsou vidět zralá jádra (semena). Někdy bývá granátové jablko s lístky na stop-ce. někdy bez listů, ale vždy s okvětím v podobě korunky.

Toto zrnaté jablko je původem z Orientu a je zmiňováno již ve Starém zákoně, kde Židům symbolizovalo plodnost a bylo poklá-dáno za posvátné. Do heraldiky se granátové jablko (punica gra-natum) dostalo ze Španělska, respektive z maurského království Granada, jejíž erbovní figurou se stalo.

Do Anglie se dostalo spolu s Kateřinou Aragonskou (první, poz-ději zapuzená manželka Jindřicha VIII.) a jejich dcera anglická královna Marie I. (1553 -1558) užívalajako osobního badge polo-

Page 136: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

vinu granátového jablka (symbol matky) a polovinu růže (odznak otce) na jednom stonku.

GRAND (špan. velký) - španělský titul (Grande de Espaňa) spoji-telný s kterýmkoliv stupněm šlechtictví, přičemž se nejedná o žádný zvláštní stupeň v hierarchii španělské aristokracie. Titul grandů je znám od 13. století a nejprve jej získávali příbuzní královského domu, později zavedl kategorii grandů král Karel I. Habsburský (1516-1556) i pro přední zemské šlechtíce. Zpravidla obdrželi královská léna, směli mít vlastní vojenské houfce a byli oproštěni od daní. Snad i proto převládla záhy dědičnost titulu granda, kte-rý měl právo na oslovení Excelence. Králem byli oslovováni Můj bra-trance a od roku 1824 měli přednost před sněmovnou peerů. Gran-di užívají v heraldice červený plášť, podšitý hermelínem, na nějž kladou svůj štít. Od 18. století se stalo zvykem, že grandové užívají červenou čepici uvnitř koruny, kterou kladou na štít bez přilby.

Ač jsou dnes tituly grandů zrušeny (respektive jejich privile-gia), tradičně se rozlišují tří třídy grandů španělských: Grandi I. třídy - mluvili s králem a naslouchali mu s pokrytou hlavou; Grandi II. třídy - mluvili s králem s pokrytou, ale naslouchali mu s nepokrytou hlavou: Grandi III. třídy - potřebovali panovníkovo povolení k pokrytí hla-vy při jedné z obou příležitostí.

U nás byla španělskými grandy I. třídy například knížata Met-ternichové. Ve Španělsku bylo možné i tituly grandů kumulovat. Tak např. vévodové z Alby jsou nositeli 73 šlechtických titulů, z nichž 18 je spojeno s titulem granda (jsou tedy osmnáctinásob-nými španělskými grandy).

Obr. 168: Gryf v erbu rytířů Stránských ze Stránky a Greiffenfelsu

Page 137: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

GRYF - bájné zvíře (pták Noh) zobrazované v heraldice jako polo-vina lva (uši, trup, zadní nohy a ocas) a polovina orlice (hlava, krk, křídla, přední pařáty). V řeckém bájesloví střežili giyfové v Ský-thii (kraj u pobřeží Černého moře) bájné poklady.

Gryf se stal velmi oblíbenou a poměrně častou heraldickou fi-gurou a vyskytuje se například v erbu rytířů Stránských ze Strán-ky a Greiffenfelsu, ve znaku města Sevastopol či jako štítonoši znaku rakouské monarchie. (Obr. 167, 168)

GUARDIAN (ital. dozorce) - titul představeného řeholních domů (klášterů) některých řádů a kongregací, například františkánů, minoritů nebo kapucínů. Ve svých znacích užívají guardiánové černý klobouk se dvěma černými střapci po každé straně štítu.

V anglikánské církvi titul zástupce biskupa po dobu uprázdně-ní stolce.

Page 138: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

h HAD (lat. anguis, serpens, fr. puivre serpent, něm. Schlange, angl. snake, serpent) - obecná přirozená figura, která se objevuje v he-raldice vzhledem ke své negativní symbolice poměrně zřídka. V An-glii užívají hada v klenotu Cavendishové vévodové z Devonshiru, v Itálii pak vévodové Viscontiové, město Milán a celá Lombardie užívají hada polykajícího chlapce.

Mnohé starověké národy uctívaly hady jako božstvo. Ve Starém zákoně svedl had Evu, aby utrhla plod ze stromu poznání a spo-luzpůsobil dědičný hřích, za což byl Hospodinem potrestán vyvr-žením ode všech zvířat a lezením po břiše. Ve 3. století se objevuje zobrazení hada požívajícího svůj ocas jako symbol koloběhu zro-zení a smrti (tzv. uroburos). V emblematice se tento symbol udržel až do konce 18. století. Had se také objevuje u zobrazeních Imma-culaty (Panny Marie Neposkvrněného Početí), kdy Panna Marie šlape po jeho těle obtočeném kolem zemské sféry. Po hadu šlape často i Kristus, zejména jako vítězný Salvátor. Had se objevuje i u paty kříže nebo při zápasu s orlem či lvem, čímž je symbolizo-váno Kristovo vítězství nad hříchem. Viz též AESCULAPUV HAD.

HÁKOVÝ KŘÍŽ viz KŘÍŽ, SVASTIKA

HARPYJE - heraldická nestvůra zobrazovaná jako orel s dívčím obličejem, krkem a poprsím. V řeckém bájesloví tyto dcery moř-ského boha Thaumanta a Élektry (dcery Ókeana) všechno unáše-ly, pokálely a ohavně páchly. U nás je užití harpyjejako heraldic-ké figury známo především ve 4. poli erbu knížat Liechtensteinů. (Obr. 169)

HATCHMEST viz SMUTEČNÍ ŠTÍT

HAVRAN - obecná přirozená figura, která je v naší heraldice zná-ma především z erbu Jíry z Roztok a také z erbu uherského krále Matyáše Korvína (1458-1490), který užíval havrana (lat. coruus) jako mluvící znamení.

HELM(A) viz PŘILBA

HELMOVNÍ KORUNKA - koruna sloužící k zakrytí upevnění kle-notu na přilbu, proto nemá charakter hodnostní koruny a neuka-

Page 139: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

Obr. 170: Helmovni

korunka

Obr. 171: Lev ve

skoku

zuje na stav erbovníka. Kreslí se obvykle tak, že se na obroučce střídají okrasné listy (popřípadě lilie) se špicemi zakončenými per-lami (obr. 170).

Helmovni korunky sloužily nejprve jen k ozdobě královských přileb, ale brzy sejí domáhali i představitelé mocných feudálních rodů. U nás ji poprvé užil z příslušníků panských rodů Jan z Mi-chalovic na počátku 14. století.

Někdy také korunka sloužila jako znamení polepšení. Celý erb zůstal nezměněn a panovník pouze schválil užívat korunku na-místo točenice. Takto například polepšil roku 1569 Maxmilián II. (1564 -1576) erb Janu Kustošovi ze Zubří a Lipky ajeho nástup-ce císař Rudolf II. (1576-1611) dne 12.3. 1580 Škrétům Šotnov-ským ze Závořic. Později se však nové erby udělují již výhradně s korunovanými přilbami.

Výjimečně může být přilba korunována takzvanou pohanskou korunou, původně užívanou židovskými králi, která je tvořena osmi špicemi, z nichž je pět je viditelných (například hrabata Wratisla-vové z Mitrovicz) anebo knížecí čepicí (tedy bez říšského jablka na vrcholu) jako u knížat Metternichů nebo Schwarzenbergů. Úpl-nou zvláštností je užití trnové koruny, která kryje střední štítek a také první (tedy druhou v pořadí heraldicky zprava) ze čtyř přileb v erbu hrabat von Thurheim nebo tureckého turbanu, kterým je korunována jedna z přileb hrabat Oppersdorffů.

Některé země si dokonce vytvořily své vlastní helmovni korun-ky. Tak například ve Velké Británii je to takzvaná námořní korun-ka (naval crown) a takzvaná astrální korunka (astral crown).

Mezi kuriozity patří i korunovaná kolčí přilba německého bás-níka Friedricha von Schillera (1759-1805), kde dolní část hel-movni korunky a horní část přilby jsou překryty zeleným vavříno-vým věncem, který symbolizuje básníkův titul poeta laureatus.

V Portugalsku, Španělsku. Itálii, Švédsku, Polsku a někdy i v Rusku jsou přilby korunovány hodnostními korunkami, které označují šlechtický titul (důstojenství). Na celém světě platí obec-ně přijatá zásada, že přilbu zdobí buď točenice nebo korunka. Výjimku tvoří Itálie, kde je zcela běžné, že přilbu zdobí točenice i korunka zároveň, a to tak, že korunka se klade na točenici.

HÉRAKLÉS viz HERKULES

HERALDICKÁ PRAVIDLA viz PRAVIDLA HERALDIKY

HERALDICKÁ ZVÍŘATA - označení přirozených heraldických fi-gur. Platí zásada, že se zvířata v heraldice nikdy nekreslí ve své zoologické podobě, ale vždy stylizovaně. Důležitým pravidlem je, že tyto figury mají vyplňovat štít (pole štítu) co možná nejvíce, a proto sahají svými jednotlivými částmi těla až k okrajům štítu

Page 140: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

(pole štítu), ale nedotýkají se ho, pokud tak není stanoveno. Všech-na zvířata se kreslí podle povahy a přirozenosti se zdůrazněním síly, odvahy, bojovnosti a mužnosti (zobrazují se i samčí pohlavní orgány). To proto, že původně měla tato znamení sloužit svým zjevem k zastrašení nepřítele, později k demonstraci síly a moci. Proto je také při jejich kresbě kladen důraz na takzvanou zbroj.

Důležitá je také poloha zvířete ve štítu. U čtvernožců je jejich zpodobení ve skoku kdy je zvíře vzepjaté na zadních nohách s před-ní pravou nohou zvednutou nejběžnější a ani se v blasonu nemu-sí uvádět. Je-li však zvíře zobrazeno jinak, je to vždy nutné v popi-su uvést, například sedící kráčející (na třech nohách s přední pravou zdviženou) a podobně. Je-li kráčející lev zobrazen s přivrá-cenou hlavou (en Jace, tj. hledí do očí pozorovatele), nazývá se leopard (levhart). Heraldický tvor vždy vykračuje pravou nohou (obr. 171-177).

Přirozená poloha všech zvířat je heraldicky doprava, je-li tomu jinak, nesmí se na to v popisu zapomenout. Je také nutné uvést jinou polohu hlavy, než vpřed. Dívá-li se zvíře za sebe. je zpět hledící Orel má v heraldice dvě podoby - s jednou hlavou (orlice) nebo se dvěma hlavami (orel).

HERALDICKÉ KURIOZITY - heraldické zvláštnosti se mohou tý-kat kterékoliv složky erbu. Jako příklad štítových výjimečných fi-gur lze uvést znak malíře Hanse Burgkmaira (1437 -1531), který užíval ve štítu stříbrno-černě inverzně umístěné hlavy dvou med-vědů a na kolčí přilbě jako klenot polovinu medvěda přecházející-ho v přikrývky tvořené medvědí koží. Anglický rod Dodge zase uží-val ve štítu jako znamení ženské ňadro, z něhož odkapávalo šest mléčných kapek. V brněnském chrámu sv. Jakuba se dochoval náhrobek Kryštofa Čerta se znakem, jehož 1. a 4. pole čtvrcené pravé poloviny polceného štítu vyjadřuje Pythagorovu větu (!) o čtvercích, sestrojených nad jednotlivými stranami pravoúhlého trojúhelníka. Na štítě jsou dvě přilby - pravá turnajská. levá kolčí.

Pokud jde o přilby, tak hornoslezská rodina Blacha von Lubie ji má kosmo prostřelenou šípem hrotem vzhůru, české město Sla-ný má zase na pokryvadlech na jednom koleně klečící pachole, které oběma rukama přidržuje hrncovou přilbu s klenotem.

Mezi přikrývkami je zvláštností klenot alsaského rodu von Utten-heim, který tvoří hlava muže, jehož dlouhé vlasy a vousy splývají po obou stranách štítu na způsob přikrývek; viz též BLASON.

HERALDICKÉ OMYLY - heraldického omylu se může dopustit každý člověk nebo umělec, který není hlouběji obeznámen s he-raldickou teorií. Jako příklad může posloužit i vynikající malíř a kreslíř Mikoláš Aleš, který z neznalosti na obraze v Písku přimalo-val k postavě husitského hejtmana Matyáše Loudy z Chlumčan

Obr. 172: Lev sedící

Obr. 173: Leopard

Obr. 174: Lev

kráčející

Obr. 175: Lev zpět

hledící

Page 141: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

Obr. 176: Orel

Obr. 177: Orlice

Obr. 178: Heraldický omyl na malém zna-ku Československa

znak úplně jiného rodu - Chlumčanských z Přestavlk. Rovněž husitskému válečníkovi Janu Roháči z Dubé přiřkl omylem na jiném obraze znamení ostrví (tj. erb pánů z Dubé z rozrodu Rono-viců) namísto znamení zavinuté střely (tzv. odřivous) rozrodu Be-nešoviců, k němuž patřila i Roháčova větev. Ta se psala po hradu Dubá na Sázavě a kromě shodného přídomku neměla se severo-českými Berky z Dubé nic společného. Anebo Jiráskovým romá-nem Psohlavci tradovaný omyl, který Chodům místo bot nasadil „psí hlavu".

Obdobným omylem byl navržen a přijat takzvaný malý znak Československé republiky po rozpadu Rakousko-Uherska. Byl tvořen českým lvem, na jehož hrudi byl položen malý štítek se znakem Slovenska. Z heraldických hledisek tu došlo k zásadnímu omylu, protože náprsní a střední štítky nesou vždy nejčestnější (popřípadě nejstarší) erbovní znamení. Heraldik neznalý poměrů by tedy rozuměl tomuto znaku asi tak, že nějaká slovenská dy-nastie vládne českému království (státu) - podobně, ale tentokrát správně - nesl například carský bulharský lev na své hrudi štítek panující dynastie saské. Z hlediska heraldických pravidel bylo nespornou škodou, že tento heraldický omyl přetrvával v různých obměnách až do pádu komunismu v Československu. (Obr. 178)

HERALDICKÉ PRAMENY - ke studiu heraldiky nestačí jen spo-léhat na základní heraldické příručky a literaturu. K jejímu hlub-šímu pochopení je nutné se věnovat studiu pramenů.

Nejzákladnějším a nejbohatším pramenem heraldiky je studi-um pečetí (sfragistika), protože pečetidla měli nejen panovníci a téměř veškerá šlechta, ale i vyšší duchovenstvo, kláštery, města, řada měšťanů, později i cechy a úřady. Její nevýhodou je přiroze-ně absence tinktur.

Obdobně důležitým pramenem je studium mincí (numismati-ka), která má stejnou slabinu. Neopominutelným je proto studi-um originálů erbovních listů, popřípadě jejich opisů uchovaných v Zemských deskách nebo v kopiářích (tzv. Saalbuchy). Neméně spolehlivým pramenem je studium náhrobních kamenů a pohřeb-ních štítů (epitafika).

Bohatý heraldický materiál poskytují také erbovní soubory, ať již vytesané do kamene nebo malované na omítce, nebo takzvané erbovníky (armoriály), které sloužily k evidenci znaků osob zú-častněných na turnajích, zastávajících různé dvorské úřady a po-dobně.

Mezi heraldické prameny je nutné zařadit i šlechtické památní-ky (takzvané štambuchy) nebo soukromé sbírky badatelů. Neza-stupitelné místo při studiu heraldiky má i zkoumání znaků na konkrétních památkách, jakými jsou obrazy se znaky portrétova-ných osobností, sochy se znaky pořizovatelů těchto památek, er-

Page 142: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

bovní kachle, prapory, zbraně (meče, děla), hodiny, zvony, nádobí (porcelán, sklenice, holby), tapisérie, svícny, nábytek ajiné užitné věci, ale i exlibris, genealogické příručky, kroniky a podobně.

Znaky se nacházejí i na branách a portálech hradů, zámků, církevních i městských staveb, jakož i na meznících, z nichž snad nejstarší - mezník templářský - je chován na jindřichohradeckém zámku (rozsáhlá sbírka hraničních kamenů tvoří výzdobu části parku schwarzenberského zámku Ohrada).

HERALDIKA - pomocná věda historická, která se zabývá studiem souhrnu pravidel a zvyklostí, podle nichž se znaky tvoří, popisují, určují a kreslí. Zahrnuje v sobě i studium vzniku znaků, jejich vývoje a užívání. Zabývá se nejen znaky osob, rodů, zájmových, místních i jiných skupin obyvatelstva, ale i vším, co se znaky sou-visí, tedy také prapory, řády, odznaky, tituly a všemi ostatními symboly. Heraldika v sobě obsahuje i složku uměleckou a výtvar-nou.

Původ heraldiky je kladen do poloviny 12. století v souvislosti s křižáckými výpravami do Svaté země s cílem osvobodit Boží hrob. Heraldika se však zabývá výhradně znaky užívanými po přijetí principu spojování erbu s konkrétní osobou a principu dědičnosti erbů - nezkoumá tedy starověké a raně středověké štíty válečníků s dekorativní výzdobou.

Název byl odvozen od heroldů (lat. heraldus), profesionálních znalců užívání znaků, kteří bývali nejvyšší autoritou v erbovních záležitostech u každého významného dvora.

Nejstarším dochovaným spisem o heraldice je Traite de blason od Clément Prinsaulta z roku 1416.

HERALDIKA INSTITUCÍ - heraldika institucí v širším slova smyslu zahrnuje všechny znaky s výjimkou rodových erbů a znaků osob-ních, tj. znaky států, zemí a menších územních celků, znaky měst, církevních institucí i znaky cechů.

Znaky institucí v užším slova smyslu tvoří nej mladší součást heraldiky. Její vznik a rozvoj lze datovat až zánikem feudálních privilegií a nástupem svobodné podnikatelské společnosti. V mo-derní době existuje řada udělení znaků různým institucím, jako jsou úřady, průmyslové a obchodní korporace, banky, university, koleje, školy, pojišťovny, vědecké společnosti, vydavatelství, roz-hlasové stanice, musea, letecké společnosti a podobně. Všechny tyto instituce užívají své znaky na pečetích, razítkách, odznacích, praporech i na budovách na znamení vlastnictví nebo právní sub-jektivity.

Obzvláštního rozšíření se dostalo této heraldice na Britských ostrovech, kde mají své vlastní znaky nejen samotné heroldie v An-glii a ve Skotsku, ale jejich prostřednictvím i celá řada institucí.

% m Ip****

Obr. 179: Znak uni-

versity v Cambridge

Page 143: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

Obr. 180: Balliol

College v Oxfordu

Obr. 181: Kolej

u Etonu

Obr. 182: Světozná-

má značka Škodo-

vých závodů

jejichž počet se střízlivě odhaduje na více než sto tisíc. Všechny tyto znaky podléhají přísné registraci a ochraně, o čemž svědčí například i skutečnost, že v roce 1954 zasedl Court of Chivalry, aby posoudil spor mezi městem Manchester a Manchester Palace of Varieties. Divadlo bylo žalováno, že bez jakéhokoliv oprávnění užívalo městského znaku na své pečeti a na oponě. Rozsudkem bylo divadlu zakázáno propříště užívat městských symbolů a bylo mu nařízeno uhradit náklady soudu (tehdy to bylo 300 liber).

Z vědeckých společností je zajímavý příklad proslulé The Royal Society (londýnská Královská společnost), která obdržela již roku 1663 znak: stříbrný štít s anglickou volnou čtvrtí. Takto udělený nepozměněný znak Anglie je na Britských ostrovech skutečnou zvláštností. Vysloveně veřejné instituce dostávaly znaky až od druhé čtvrtiny 20. století. Tak dostala roku 1926 znak známá pojišťova-cí společnost Corporation-of Lloyďs a roku 1927 rozhlasová sta-nice British Broadcasting Corporation (BBC). Rovněž britským bankám se dostalo znaků, a to nejprve ve formě štítů. Takovýto neúplný znak byl udělen dne 22. 5. 1928 Westminster Bank, Ltd. a roku 1937 i Barclay's Bank, Ltd. Po 2. světové válce udělovala College of Arms bankám již úplné znaky, doplněné ještě devisami, štítonoši a někdy i zvláštním badgem. Takto byl udělen znak Mid-land Bank, Ltd. dne 28. 8. 1952, zatímco v udělení znaku The Royal Bank od Scotland ze dne 29. 2. 1960 je štít, motto, štítono-ši, půda, ale chybí přilba s klenotem.

Ve střední Evropě se heraldika institucí v užším slova smyslu nevžila a tedy také nerozšířila. Pečetě a korouhve, nikoliv však znaky, měla již polní obec táborská a rovněž Chodové měli svůj vlastní prapor a pečeť, na kterých však nebyla psí hlava, jak si to vymysleli romantikové minulého století, ale docela prosté boty, tolik potřebné k ochraně a střežení zemských hranic. U nás bývá často znak instituce nahrazován erbem zakladatele nebo majitele. Tak například ředitelství panství Nové Hrady v jižních Čechách užívalo na dopisních papírech nezměněný erb majitele panství hraběte Buquoy, viněty minerální vody Běloveská kyselka, někte-rých mělnických vín a dnes také vysokochlumeckého piva nesou erb knížat z Lobkowicz a pražské nakladatelství Melantrich užívá znaku českého renesančního knihtiskaře, nakladatele a vydava-tele Jiřího Melantricha z Aventina (1511-1580), jehož jméno pře-vzalo. Obdobně Museum království českého (Národní museum) užívalo českého lva ve štítu, na jehož horní hraně spočívala svato-václavské koruna, ale spíše než o znak musea šlo o znak zemský.

Heraldika těchto institucí byla u nás nahrazena emblemati-kou. Jako příklad lze uvést ochrannou známku Škodových závo-dů v Plzni - okřídlený šíp, ačkoliv baron Škoda ho ve svém znaku neměl. Tato ochranná známka patří výtvarně k nejzdařilejším a je registrována ve více než 120 zemích světa. Známka symbolizuje

Page 144: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

čtyři základní pojmy: všestrannost výroby (velký kruh), rozmach technického pokroku (křídlo), přesnost výroby (oko) a pokrokové výrobní metody (šíp).

Týto odznaky nebo ochranné známky (trade mark, marque, deposée, tovarnyj znak a podobně) doslova zaplavily celý svět. Nemají sice s heraldikou většinou nic společného, ale její funkce zastupují více než úspěšně. Jde o slovní (například u firmy Coca--cola), obrazovou (například silueta hradu Wartburg u automobil-ky téhož jména) nebo kombinovanou značku, která je stanove-ným způsobem zapsána do rejstříku ochranných známek. Jejich zneužití, podobně jako u erbů, je trestné, a to nejen v rámci jed-notlivých států, ale i v mezinárodním měřítku. V posledních le-tech se pro tyto značky ujalo slovo logo. (Obr. 179-182).

HERALDIKA ZEMÍ BÝVALÉ SVATÉ ŘÍŠE ŘÍMSKÉ - země, které úplně nebo částečně, dočasně nebo trvale tvořily útvar Svaté říše římské (962 -1806), prošly společným heraldickým vývojem. Jde zejména o německé státy. Rakousko, Čechy a Moravu, Nizozemí (tj. dnešní Nizozemsko, Lucembursko a Belgie), Švýcarsko, Savoj-sko a severní Itálii. (Vedle toho i jižní oblast Jutského poloostrova a západní část dnešního Polska, nikoliv však Prusko.)

Od počátku 15. století bylo stanoveno, že orlice se stala zname-ním německého krále, až do korunovace na císaře, kdy přijímal znak s orlem. Z tohoto pravidla však existuje mnoho odchylek a výjimek. Takzvaná svobodná města, zvaná císařská města, která slibovala věrnost pouze císaři, užívala na znamení svého postave-ní císařského orla se štítkem městského znaku na hrudi nebo užívala jen císařského orla (Aachen). Rakouské císařství (od 1806) užívalo dál říššského orla, ale nové německé císařství (od 1871) přijalo orlici, snad pro odlišení. Tato orlice zůstala znakem země i po zrušení monarchie za takzvané Výmarské republiky a později i ve Spolkové republice Německo. Rakouská republika si roku 1919 zvolila také orlici, na jejíž hrudi byl umístěn štítek takzvaného starého Rakouska (tj. Babenberg, dynastie, která vládla zemi do roku 1246). Na místo žezla, meče a říšského jablka drží orlice v pařátech srp a kladivo a je korunována hradební korunou (sym-boly rolníků, dělníků a měšťanstva). Po osvobození od nacistické-ho připojení k Německu roku 1945 byly ještě rakouské orlici při-dány na pařáty roztržené okovy.

Navzdory obrovským kulturním ztrátám v průběhu 2. světové války zůstává tento region snad nejbohatším na heraldické pa-mátky v celé Evropě.

Německá heraldika dává přednost figurám ve štítě, zvláště oz-brojencům, což ji na první pohled odlišuje od heraldik ostatních zemí. Další odlišení je také užití většího počtu přileb a klenotů (od 15. století). Někdy souhlasí počet polí s počtem přileb (jednotlivé

Obr. 183: Německé

císařství

(1871-1918)

Obr. 184: Rakousko

(1876-1918)

Page 145: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

Obr. 185: Rakouské císařství lod 1804)

Obr. 186: Rakouská

republika

Obr. 187: Znak Vídně

državy nebo zděděné erby), jindy zase odlišné klenoty nebo jejich seskupení rozlišují jednotlivé větve téhož rodu při zachování to-tožného štítu.

Znaky nešlechticů (obchodníků, měšťanů, sedláků i židů) se objevují od 13. století a vyznačují se užitím točenice na kolčí přil-bě a nepřítomností štítonošů a hesel. Erby šlechtické se vyznačují užitím turnajské přilby, helmovní korunky a hodnostní koruny.

Rodové erby, nikoliv znaky jednotlivců, jsou charakteristické tím, že všichni příslušníci rodu užívají jeden a tentýž nerozlišený znak. Rody odštěpené se liší odlišnými klenoty, změnami tinktur a podobně. Výjimečně německý korunní princ z dynastie Hohen-zollernů odlišoval svůj znak od znaku císaře přidáním červeného lemu do hlavního štítu.

Po 1. světové válce byla šlechta v Německu, Rakousku i v Čes-koslovensku zrušena, i když v Německu bylo povoleno užívat titu-lu, pokud tvořil součást jména (von). V SRN jsou dnes znaky čistě soukromou záležitostí, byť pod ochranou podle § 12 federálního zákona. U řady německých a rakouských rodů jsme svědky spíše návratu k prostým původním znakům rodovým (Stammwappen), než pokračování v užívání komplikovaných znaků, které vznikly pozdějšími polepšeními s množstvím přileb, polí, štítonošů a po-dobně. Tato praxe je však nanejvýš sporná, a to z právního i he-raldického hlediska.

Městská heraldika zemí bývalé Svaté říše římské je typická vy-sokou frekvencí užití hradeb, věží, bran a padacích mříží jako er-bovních figur, často ještě provázenými jedním nebo více štítky se znaky zakladatele nebo pána města. Pro německou městskou he-raldiku je také typické užití dvou štítů umístěných vedle sebe jako aliance. Takovýto znak užívají například města Essen, Fulda a Nůrnberg (Norimberk). Při vzniku dnešních větších městských aglomerací dochází často ke spojování znaků. Tak například, když se roku 1929 spojila města Krefeld a Uerdingen, došlo také je spojení jejich znaků (v konečné podobě až roku 1950: polceno, vpravo sťatá postava sv. Dionisia - Krefeld, vlevo dva klíče se štít-ky kolínské arcidiecéze - Uerdingen).

Na německém teritoriu neexistovaly žádné předpisy, jak mají městské znaky vypadat. Snad proto zde je tolik odchylek a výji-mečností. V Rakousku a v českých zemích je situace obdobná, pouze v Čechách převládají u bývalých královských měst čeští lvi a také výskyt svatováclavské koruny na horní hraně štítu není vzácností. (Obr. 183-187).

HERKULES - římská varianta starořeckého reka a siláka Hérak-la. V heraldice bývá někdy takto označován i divý muž.

HERKULOVY SLOUPY - starověký název gibraltarské mořské

Page 146: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

úžiny (Gibraltar a Ceuta). V heraldice se objevují po stranách špa-nělského královského (státního) znaku.

HERMELÍN - druh heraldické kožešiny z hranostaje (lat. Mustela Erminea), jejíž název byl odvozen od pelles Armeniae, tj. kožešiny z Arménie. Ve skutečnosti představuje zimní bílou kožešinu hra-nostaje s našitými useknutými konci jeho ocásků, které zůstávají na konci i v zimě černé. Hermelín se běžně užívá v celé Evropě jako podšití královských stanů a knížecích plášťů, kdy se kreslí naturalisticky, zatímco při šrafování se znázorňuje třemi tečkami, z nichž vybíhají směrem dolů tři čárky. (Obr. 188, 189).

HERMES - v řecké mytologii syn Dia a Plejády Maie, posel bohů, nadaný výmluvností a jazykovou obratností, průvodce zesnulých na druhý svět, ale také bůh obchodníků, řečníků, vynálezců, pout-níků, cestovatelů, atletů, podvodníků a zlodějů. V heraldice se objevuje spíše jako římský bůh Merkur s typickou holí, okřídlený-mi botami a kloboukem.

HEROLD - původně posel, hlasatel, vyjednavač (parlamentář), vyhlašovatel války, soudce a rozhodčí při turnajích a šlechtických sporech, později znalec v užívání znaků a organizátor ceremonií. Při turnajích heroldi svolávali účastníky, vyvolávali je jmény, do-hlíželi na dodržování pravidel a vyhlašovali vítěze (obr 190).

Heroldský úřad vznikl zhruba ve 13. století. Heroldi ve válkách nikdy nebojovali a příslušelo jim právo nedotknutelnosti. Měli svůj zvláštní úřední oděv (tabard], dále pak klobouk či baret zdobený péry, zdobenou hůl či žezlo a řetěz s odznakem úřadu kolem šíje. Jejich příchod byl ohlašován trubači v livrejích (v šatu v heraldic-kých tinkturách znaku pána), na jejichž trubkách byly připevně-ny zvláštní praporce (šátky) se znakovými emblémy. Funkci tru-bačů vykonávali většinou pomocníci heroldů. Neomluvitelné urážky císařovy důstojnosti se dne 17. 2. 1611 za vpádu pasovských na Malou Stranu dopustili předáci stavovské opozice a pražští měš-ťané, kteří odmítli vpustit do Starého Města císařského herolda, doprovázeného čtyřmi trubači, a nechali ho stát na mostě před spuštěnou padací mříží.

Protože se heroldi (lat. heraldus) stali postupně nejvyšší auto-ritou ve věcech týkajících se užívání znaků, začalo se dokonce studiu těchto dědičných symbolů říkat heraldika.

Heroldi byli sdružováni v takzvané heroldii, v jejímž čele král heroldů a jejími členy byli ještě heroldi a jejich pomocníci (perse-vanti). Krále heroldů jmenoval sám panovník, dal mu zvláštní úřed-ní jméno, vylil mu na hlavu víno a udělil výsady, podle nichž byla všem přikázána povinnost ho poslouchat, chovat ho v úctě a dal mu také možnost cokoliv svobodně prodávat beze cla. Jeho úloha

Mé <JVVO

Mé 0 0 0 0 0 0 0

trt 0 0 0 trt 00 0 0/

Vm o y

Obr. 188:

ve štítu

Hermelín

Rohanů

Obr. 189: Hermelí-

nem podšitý králov-

ský stan

Page 147: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

byla jednak teoretická (tj. dodržovat pravidla a předpisy heraldi-ky), jednak praktická (tj. popisovat znaky, kreslit je a dbát, aby nedocházelo k opakování téhož znaku).

Každý král heroldů a později i ostatní členové heroldie měli svá vlastní úřední jména, která byla volena různě podle názvu zemí nebo podle námětů na znacích a řádech, popřípadě podle tinktur, hesel či odznaků. Tak například herold císaře Friedricha III. (1452-1493) měl úřední jméno Německá říše, zatímco herold Kar-la V. (1519-1556) Německo, skotský král heroldů Lev, v Dánsku Zeáland a Jutland. v Anglii pak Podvozek, Červený kříž, Červený drak, Modrý plášť či Padací mříž.

Mimo řádných heroldů mohou být ještě jmenováni heroldi mi-mořádní, a to v dobách, kdy je toho třeba a kdy je o heraldiku zvýšený zájem.

O českých heroldech není mnoho zpráv. Z roku 1587 se docho-vala zmínka, kterak v Praze ohlašoval, že nikdo nesmí nosit zbra-ně beze světla, a z roku 1594, kdy císař Rudolf II. jel na říšský sněm, doprovázeli ho heroldi, z nichž jeden měl na tabardu vyši-tého českého lva; viz též ÚVOD str. 12-13.

HEROLDIE - sdružení heroldů a persevantú pod vedením krále heroldů. Heroldie byly výsadou suverénních vladařů a velmožů. Náplň povinností heroldů se časem měnila. Od 16. století, kdy se s nimi setkáváme již jen u královských dvorů, zbyly heroldům do dnešních dnú tyto povinnosti; - organizovat korunovace, sněmy, královské svatby či pohřby, popřípadě jiné státní obřady; - udělovat nové znaky a přijímat k rytířským řádům (to však pou-ze heroldští králové); - být oficiálními poradci ve všech heraldických a genealogických záležitostech.

Dodnes existuje ve světě řada heroldií, a to nejenom v monarchi-ích (Anglie, Skotsko, Švédsko, Nizozemí, Belgie), ale i v některých republikách (Irsko, JAR). Rovněž poslední italský král Umberto II. (1946, t 1983), který žil v exilu v Portugalsku, měl svého herolda, který spravoval šlechtické a erbovní záležitosti v Italské republice.

Heroldie byly ajsou záležitostí především západní Evropy. V ze-mích habsburské monarchie máme dochované jen zcela ojedinělé zmínky o existenci heroldů. Nikdy se zde nevytvořila heroldie a organizační začlenění heroldů v českých zemích je naprosto ne-jasné. Snad byli součástí takzvané dvorské kanceláře, kde poslé-ze vznikl úřad erbovního cenzora (prvním se stal William 0'Kelly). V pozdějším centralizovaném Rakousku byly šlechtické a heral-dické záležitosti součástí agendy ministerstva vnitra.

V Německu již okolo roku 1700 chybí o heroldech jakékoliv zprávy. V Prusku byl sice v roce 1702 zřízen podle francouzského

Page 148: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

vzoru zvláštní vládní úřad pro heraldické záležitosti, ale v roce 1855 byl tento úřad změněn na Koniglich Preussisches Herold-samt (Královský pruský heroldský úřad). Po 1. světové válce a po zrušení monarchie byl i tento úřad zrušen a jeho archiv převeden pod pruské ministerstvo spravedlnosti (dnes uložen v Mersebur-gu). Oproti tomu Bavorsko zřídilo roku 1818 heroldský úřad, na-zvaný Reichsherold. Zatímco ve Wúrttenbersku se heraldickými záležitostmi zabývalo ministerstvo zahraničních věcí, v Sasku byl v roce 1902 zřízen Kommissariat fúr Adelsangelegenheiten (Komi-sariát pro šlechtické záležitosti), jehož archivní torzo, které se za-chovalo po 2. světové válce, je uloženo v archivu v Drážďanech.

Ve Francii vytvořil při kapli St. Antoine v Paříži heroldii roku 1406 král Karel VI. (1380-1422) a roku 1489 jmenoval král Ka-rel VIII. (1483-1498) herolda, jemuž dal titul Maréchal ďArmes des Fran^ais a nadal ho značnými právy ve věcech erbovních. Základní rozdíl mezi francouzskými a anglickými heroldy byl v tom, že ve Francii heroldi nebyli oprávněni udílet znaky z vlastní inicia-tivy, ale pouze na pokyn krále. Nedokázali si ani udržet své pozice a mnoho ze svých funkcí postoupili během 16. století jiným dvor-ským úředníkúm, aniž by je něčím rovnocenným nahradili. Úpa-dek jejich moci dokonce vedl k tomu, že se řada heraldických spo-rů dostala před parlament a ne před heroldii, která však sloužila parlamentu jako poradní orgán. Konečně roku 1615 jmenoval král Ludvík XIII. (1610-1643) pro nízkou kompetenci heroldů nový úřad -Juge général ďarmes de France (Generální soudce pro fran-couzské znaky), aby se zabýval heraldickými záležitostmi v zemi s plnou jurisdikcí. Heroldi se stali pouze jakýmisi poradci juge ďarmes a buď ze žárlivosti, nebo z neschopnosti hráli i zde pod-řadnou roli. Odvolání proti rozhodnutí juge ďarmes se podávala u maršálka. Úřad juge ďarmes, který byl od roku 1641 dědičně po několik generací v rodě ďHozier, zrušila až revoluce v roce 1789.

V Anglii jsou sice první heroldi doloženi již k roku 1170 při příležitosti turnaje, ale byl to až Richard III., který roku 1484 vy-dal chartu, v níž stanovil práva a povinnosti heroldů. V míru pod-léhala heroldie nejvyššímu maršálkovi království a po dobu válek vrchnímu veliteli vojsk.

V Portugalsku měla heroldie ke konci monarchie tři krále he-roldů, tři heroldy a tři persevanty. Dva úředníci v každém stupni měli působnost doma, zatímco zbývající tři se zabývali heraldický-mi záiležitostmi v portugalských zámořských državách. Je to snad, s výjimkou anglického herolda s úředním jménem Carolina jme-novaným roku 1705, jediný známý případ heroldské působností mimo Evropu.

HEROLDSKÉ FIGURY (lat. figurae honorabiles, fr. pieces hono-rables, něm. Heroldsfigwen, angl. honorable ordinaries) - známe- Obr. 191: Polcení

Page 149: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

Obr. 192: Dělení

Obr. 193: Čtvrcení

Obr. 194: Čtvrcení

pokosem

ní tvořená dělením štítu různými čarami na pole různého geome-trického tvaru vedenými vždy od jedné hrany štítu ke hraně proti-lehlé - přičemž výjimku z pravidla tvoří lem a štítky.

Tak vznikají různá dělení štítu jako polcení, dělení, kosmé dě-lení, šikmé dělení, čtvrcení, čtvrcení pokosem, špice, klín, volná čtvrť, hlava štítu, pata štítu, lem, střední (srdeční) štítek, čestný štítek, pupeční štítek, šachovnice, štenýř, šindele a cihly. Zdvoje-ním těchto čar vznikají nejjednodušší heroldské figury - kůl, břev-no, kosmé břevno, šikmé břevno, heroldský kříž, svatoondřejský kříž, krokev a podobně. Počet těchto čar může být libovolně opa-kován, pak je ovšem nutné v popisu uvést počet příslušného děle-ní - například třikrát stříbrno-červeně polcený štít anebo pětkrát stříbrno-modře dělený štít (obr. 191-195).

Čáry, kterými je možné dělit štít anebo tvořit heroldské figury, nemusí být vždy rovné, ale i například vlnovité, pilovité (dělení špi-cemi), na způsob cimbuří (dělení stínkami), oblouku a podobně.

V mnohých heraldických příručkách jsou popsána přesná vy-mezení šířek břeven, krokví, ale i hlav a pat štítu. Jejich autoři jsou vedeni dobrou snahou zachovat určité proporce těchto he-roldských figur, ale zapomínají na skutečnost, že v jednotlivých polích (tj. v částech štítu vzniklých jeho dělením) mohou být umis-ťovány obecné figury. Aby byly tyto figury zřetelné a dobře viditel-né, musí být jejích pole poněkud zvětšena na úkor figury herold-ské, která jinak bývá širší. Při porovnání štítů arcibiskupství pražského a hrabat Schenk von Stauffenberg je jasné, že břevno hrabat Stauffenbergů je užší než břevno arcibiskupství pražské-ho, které není provázeno jinými figurami. Je však nutné rozlišo-vat dvakrát dělený štít hrabat Trčků z Lípy a břevno arcibiskup-ství pražského (obr. 9-11).

Heroldské figury jsou patrně starší než obecná znamení a v bla-sonech mají před nimi přednost. V klenotech se nedají kreslit ji-nak, než na nějakém jiném předmětu - například na desce, na křídle a podobně.

Počátky nejrůznějších způsobů dělení štítu sahají až na konec 12. století, kdy se začaly kombinovat dva i více znaků najeden štít. Původně bylo možné například vertikálně rozdělit dva štíty a položil je vedle sebe tak, že pravou stranu nového štítu vyplnila polovina jednoho štítu a levou stranu příslušná polovina štítu dru-hého. Výsledkem této praxe však byl často omyl, protože napří-klad v případě krokve vzniklo břevno, a to buď pošikem (byl-li to první štít) nebo pokosem (druhý štít). A tak došlo již od sklonku 12. století ke změně a počaly se kombinovat celé znaky, což ovšem také heraldické praxi plně nevyhovovalo, protože nebylo možné zachovat původní proporce štítových figur. Konečně ve Španělsku v první polovině 13. století byl problém zachování proporcí vyře-šen, a to čtvrcením.

Page 150: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

Střední štítek, na rozdíl od Britských ostrovů, byl na evrop-ském kontinentě užíván většinou u čtvrcení, a pak zpravidla nesl původní rodový znak nebo nejdůležitější část znaku (například císařské nebo královské polepšení).

HEROLDSKÝ KŘIŽ - heroldská figura tvořená zdvojeným čtvrce-ním - například italská savojská dynastie užívá v červeném štítu stříbrný heroldský kříž.

HERZOG, HERZOGIN viz VÉVODA

HESLO - jinak též devisa či motto (něm. Wahlspůche) je slovo, sousloví nebo věta užívaná ve znaku na stuze pod štítem, která nějak naráží na historickou rodovou nebo legendární událost nebo vyjadřuje postoj erbovníka nebo rodu k panovníkovi, Bohu a vlas-ti. Hesla mohou také narážet na rodové jméno nebo vyjadřují vše-obecné průpovědi, životní pravdy, popřípadě hádanky.

Na páskách s devisami mohou stát štítonoši, avšak hesla se objevují i u znaků bez štítonošů. Kreslí se většinou ve dvou zá-kladních tinkturách erbu, pokud není výslovně stanoveno jinak. Je pouze otázkou vkusu a heraldického citu, zda páska bude ba-revná a písmena textu v tinktuře některého z kovů anebo naopak. Je také hezké a vkusné, když je páska na druhé straně podšitá tinkturou písmen textu.

Devisy byly zvláště oblíbenév 16. av 17. století a bývají nejčas-těji latinské nebo v jazyce příslušné země, popřípadě v jazyce ná-roda, z něhož šlechtický rod pochází.

Jako příklad devisy narážející na rodovou historickou událost lze uvést heslo lorda Nelsona PALMAM QUI MERUTT FERAT (Ať palmu nese ten, kdo šij i zaslouží), která má připomínat historic-ké vítězství Horatia Nelsona nad Napoleonem Bonapartem v ná-mořní bitvě u egyptského Abukíru dne 1. 8. 1798.

Mezi devisy vyjadřující postoj k panovníkovi, Bohu a vlasti ná-leží heslo knížat a hrabat Kinských BŮH, ČEST, VLAST, motto hra-bat Kolowratů VÉRNĚ A STÁLE, devisa svobodných Dlauhowes-kých z Dlouhé Vsi FUR GOTT, KAISER UND VATERLAND (Za Boha, císaře a vlast), anglické královské motto DIEU ET MON DROIT (Bůh a mé právo), heslo brazilských císařů a portugalských králů IN HOC SIGNO VINCES (V tomto znamení zvítězíš), tedy nápis, kteiý se podle legendy zjevil na kříži římskému císaři Konstantinovi (306 -337), táhnoucímu proti svému nepříteli Maxentiovi, a v je-hož jménu pak dne 28. 10. 312 v rozhodující bitvě zvítězil a stal se křesťanem.

Některá hesla narážejí na rodové jméno, které již bylo vyjádře-no figurou ve štítě. Tak například heslo hrabat Sternbergů NES-CITOCCASUM (Nikdy nezapadá, nezná západu) naráží na jméno

Page 151: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

i na osmihrotou hvězdu ve štítě. Podobně motto knížat Lobkowic-zů POPEL JSEM A POPEL BUDU naráží i na rodové jméno Popelů z Lobkowicz.

Z hesel vyjadřujících všeobecné průpovědi a životní pravdy pa-tří k nejznámějším devisa rakouské mnohonárodní monarchie VIRIBUS UNITIS (Spojenými silami), heslo jesuitů OMNEŠ AD MAIOREM DEIGLORIAM (Vše pro větší slávu Boží), motto Viléma z Rožmberka FESTINA LEŇTE (Pospíchej pomalu), devisa knížat Schwarzenbergů NIL NISI RECTUM (Nic než právo) anebo heslo presidenta republiky PRAVDA VÍTĚZÍ, které rovněž, ovšem v latin-ské formě VINCIT VERITAS, užívají například angličtí baroneti Coote, Shee, Peacock a také vikomt Gart.

Hesla mohou být osobní (například u osob duchovního stavu, ale i u řady šlechticů) nebo rodová, pokud byla udělena (ale až od 19. století) jako součást erbu v majestátu. Mnohé rodiny, zvláště ty starobylé, užívají po generace nezměněných hesel, a to od dob, kdy nebyly ještě panovnickými erbovními listy stanoveny jako dě-dičné (Sternbergové, Schwarzenbergové, Lobkowiczové, Kolowra-tové a jiní).

Zatímco devisy duchovních hodnostářů jsou osobní a tedy ne-dědičné, některé řády, zejména duchovní rytířské, mají stálá hes-la. V české městské heraldice jsou hesla vzácností, avšak v jiných zemích jsou častější. Zcela běžná jsou hesla ve státní heraldice, méně běžná ve znacích jednotlivých zemí (teritorií). (Obr. 196)

Obr. 196: Heslo v erbu pánů Dlauhoweských z Dlouhé vsi

Page 152: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

HIERARCHIE (z řec. hierateia, kněžství, kněžský úřad) - v širším smyslu u duchovenstva přísně stanovené pořadí podle hodností a funkcí, tedy řád podřízenosti nižších hodností funkcím vyšším, propůjčených církví.

V užším smyslu soubor církevních hodnostářů, kteří ve svých rukou soustřeďují klíčové pozice a jsou nadáni pravomocí (iuris-dictio) nad ostatními kněžími a věřícími.

Dříve existovalo celkem devět stupňů církevní hierarchie: 1. Klerik (tonsurista), tj. posluchač 1. ročníku kněžského seminá-ře, který přijetím tonsury učinil první nezbytný krok ke kněžství: 2. Dveřník (ostiarius): 3. Čtenář (lector): 4. Zaklínač (exorcista); 5. Přisluhovač (akolyta:);

Všechny tyto nižší stupně kleriků i svěcení byly zrušeny motu proprio papeže Pavla VI. ze dne 15. 8. 1972 a povinnosti kleriků byly svěřeny laikům. Akolyta se stal přímým pomocníkem jáhna nebo kněze při liturgii. 6. Podjáhen (subdiakon);

Zatímco východní církve považovaly podjáhenství za nižší, řím-ská církev je pokládala za vyšší svěcení, a to od pontifikátu Ino-cence III. (1198-1216), který podjáhny zavázal k celoživotnímu celibátu a k povinnosti breviáře. V současnosti je také zrušené. Svěcením zůstávají rozlišeny jen tři stupně hierarchie - tedy já-henství, kněžství a svěcení biskupů. 7. Jáhen ; 8. Kněz; 9. Biskup.

Plné kněžství mají ovšem jen biskupové, nástupci apoštolů a vlastní pastýři, kteří mají podle božského práva (iuris divini) pra-vomoc přenášet kněžství na druhé - na pomocníky biskupa.

HIGHNESS viz VÝSOST

HISTORISMUS viz SLOHY V HERALDICE

HLAVA ŠTÍTU (lat. apex, scutarius cephalus, fr. chef, něm. Schil-deshaupt, angl. chiejl - heroldské znamení tvořené dělením v hor-ní části štítu. Ve střední Evropě se jako samostatná figura téměř nevyskytuje, ve Francii či na Britských ostrovech je velice frekven- obr. 197: Hlava tovaná. (Obr. 197) štítu

HLAVA TURKA - obecná přirozená figura připomínající ve znacích rodů i měst úspěšné boje proti Turkům, zejména pak v Uhrách a na Balkáně. U nás ji mají knížata Schwarzenbergové ve 4. poli čtvrceného hlavního štítu (zlaté pole, v němž utatá hlava Turka

Page 153: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

Obr. 198: Hlava Turka v původním

štítu Ivabat ze Schwarzenbergů.

Obr. 200: Maršálské

hole

s černou kšticí a vousky pod nosem, jemuž stojící černý krkavec se zlatým obojkem na krku vyškrabuje pravým pařátem levé oko a levým pařátem drásá krk), a to od 5. 6. 1599, kdy Rudolf II. udělil spolu s říšským hraběcím stavem toto znamení jako polepšení do erbu Adolfa ze Schwarzenbergů (1551-1600) na věčnou paměť jeho dobytí uherského Raabu (dnes Gyor) dne 29. 3. 1598, jímž na dlouhou dobu podlomil moc Turků a ochránil křesťanský svět před jejich zhoubnými nájezdy. Nové znamení turčí hlavy s krkav-cem (nikoliv havranem - ten není masožravý) představuje i mluví-cí znamení, neboť německy Rabe znamená krkavec, a tím připo-míná Adolfovo vítězství nad Turky u Raabu. (Obr. 198, 199)

Obr. 199: Hlava Turka v erbu knížat Schwarzenbergů (primogenitura)

HMOŽDÍŘ viz TROFEJE

HODNOSTNÍ KORUNY viz KORUNA

HODNOSTNÍ ODZNAKY ÚŘADU - užívání hodnostních odznaků se nerozšířilo ve všech zemích rovnoměrně. Na rozdíl od zemí bý-valé Svaté říše římské se s odznaky úřadů setkáváme především v řadě západních zemí.

Tak nejvyšší maršálkové obvykle křížili za štítem dvě maršál-ské hole, vždy poseté státními odznaky (ve Francii liliemi, v Prus-ku orlicemi, v Anglii levharty a v Bavorsku byly routované). Po-dobně znaky admirálů doprovázely zlaté kotvy, dvě zkřížené

Page 154: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

korouhve s královským znakem za štítem zdobily znak skotského královského korouhevníka. Dva ven obrácené zlaté kanóny pod-píraly štít španělského vrchního velitele dělostřelectva (General de Artileria). Dva červené zkřížené meče na černo-stříbrně děle-ném poli ve štítě, na korouhvích pravého klenotu a na korouhvi, která spolu s překříženým mečem je podložena pod štítem, ozna-čují u německých hrabat zu Pappenheim hodnost dědičných mar-šálků Svaté říše římské.

Je ovšem samozřejmé, že znaky s připojenými odznaky úřadu smí používat pouze osoba, která úřad skutečně zastává a nikoliv třebajejí potomci.

U nás se hodnostní odznaky téměř nevyskytují. Pánové z War-tenberga byli sice dědičnými nejvyššími číšníky Království české-ho, ale jen tři z nich si dali na pečef ke svému znaku také dvě číše jako znamení úřadu. Byly však po stranách erbu a ne ve štítu nebo za ním. A tak zcela ojedinělým spojením úředního odznaku s erbem v české heraldice je znak Václava Arnošta Markvarta z Hrádku, nejvyššího dědičného korouhevníka (Erb-Panier) stavu rytířského. Dochoval se namalovaný na zdi místnosti Zemských desek na Hradě pražském a za znakem lze spatřit zkřížené koru-novační korouhve Karla VI.

Hodnostními odznaky jsou také u duchovenstva tiára, klíče, pavilón, berla, mitra, kříž, pallium a podobně; viz též ARCIÚŘA-DY. (Obr. 200-203)

HOHEIT viz VÝSOST

HOLUB (HOLUBICE) (lat. columba, fr. pigeon, colombe, něm. Tau-be, angl. pigeon, dove) - obecná přirozená figura, která se v naší heraldice objevuje například ve znaku Lhotských ze Zásmuk, jako znamení královéhradeckého biskupství, ale i ve znaku cechu ko-žešníků s olivovou snítkou v zobáku (obr. 204).

Ve starém Orientě byl holub posvátným ptákem zasvěceným bohyni plodnosti, který symbolizoval manželskou lásku, věrnost a přátelství. V době Ježíšově bývaly holubice obětovány po porodu či jako smírná oběí. V římských katakombách jsou často holubi-ce zobrazovány s olivovou snítkou v zobáčku jako symbol naděje zemřelých na věčný život a pokoj (Pax).

Holubice je také symbolem církve, víry, Krista a především Du-cha svatého (Mt 3, 16). Objevuje se i jako atribut světců (symbol Boží inspirace) u sv. Řehoře Velikého a sv. Tomáše Akvinského.

HONĚNÍ KE KROUŽKU viz BĚHÁNÍ KE KROUŽKU

HONOSNÉ KUSY - v heraldice vedlejší části erbu později přidané k úplnému znaku. Honosné kusy nejsou z původních heraldic-

Obr. 201: Admirál-

ská kotva

Obr. 202: Zlatá děla generála artilerie

Obr. 203: Zkřížené praporce skotského královského korou-

hevníka

Obr. 204: Holubice

ve znaku pražských

kožešníku

Page 155: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

kých hledisek funkční a představují odznaky výjimečnosti a růz-ných privilegií. Patří sem řádové dekorace, hodnostní odznaky úřadu, koruny, čepice, klobouky, štítonoši, prapory, půda, trofe-je, hesla, pokřiky, stany a pláště. (Obr. 205)

HOSTIE (z lat. hostia, smírná oběf) - Nejsvětější Svátost, Tělo Páně, Tělo Kristovo (Corpus Christi). Oplatka z nekvašeného pšeničného chleba podávaná věřícím po transsubstanciaci (mystérium pro-měny chleba a vína v Tělo Páně podle dogmatu stanoveného na Lateránském koncilu v roce 1215) při mši svaté.

Večer před svým utrpením vzal Ježíš při večeří chléb, vzdal Bohu díky, lámal ho, dával svým učedníkům a řekl: Vezměte a jezte z toho všichni, toto je moje tělo, které se za vás vydává. Po večeři vzal také kalich, znovu vzdal Bohu díky, dal svým učedníkům a řekl: Vezměte a pijte z něho všichni toto je kalich mé krve, která se prolévá za vás a za všechny na odpuštění hříchů. Toto je smlouva nová a věčná. To konejte na mou památku.

Tak je při mši svaté slavena Ježíšova poslední večeře jako na Zelený čtvrtek, protože kněz činí totéž, co Ježíš Kristus. Vyslovuje stejná proměňující slova (transsubstanciační formule) a podává věřícím Kristovo Tělo.

Hostie se objevuje i jako heraldická figura ve znacích ducho-venstva a ve znacích některých církevních institucí.

HRABĚ (lat. comes, fr. comte, něm. Graf, angl. earl, count) - titul, vyššího šlechtice, který je ve svém důstojenství nižší než kníže nebo markýz, ale vyšší než baron (svobodný pán) nebo vikomt.

Není zcela jasné, zda úřad a titul hraběte je původu germánské-

Page 156: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

ho či římského, ale nejspíše se vyvíjel v obou oblastech autonom-ně. Ve starém Římě senátoři vybraní, aby cestovali spolu s císa-řem jako rádci, obdrželi čestný titul comites principis. U germán-ských národů byly funkce hraběte stanoveny již tzv. Salickým zákonem (zákoníkem Sálských Franků) z přelomu 5. a 6. století a jednotlivá hrabata dosazoval i sesazoval král podle vlastního uvá-žení. Systém hrabství se pak rozvinul za franské říše, zejména v době Karla Velikého.

V zemích Koruny české nebyl hraběcí titul neznámý, ale vzhle-dem ke stavovskému rozdělení šlechty byl v podstatě bezvýznam-ný. Užívaly jej některé rodiny, jako například Schlikové, kteří zís-kali hraběcí stav Svaté říše římské roku 1437, anebo hrabata zThurnu, která se do Čech přistěhovala, avšak jejich hraběcí ti-tul je neupřednostňoval před jinými panskými rody.

Teprve pobělohorské období přineslo změnu a o hraběcí titul se začaly ucházet i nejstarší panské české rody. Časté žádosti o udělení hraběcího titulu vedly k tomu, že byl zaveden i český hraběcí stav (Grafenstand). Podnět zavdali páni z Waldsteina, jimž se dostalo hraběcího důstojenství Svaté říše římské dne 25. 6. 1628 a žádali i potvrzení hraběcího titulu pro České království, což obdrželi dne 21. 10. 1628. První rod, kterému byla udělena výslov-ně česká hraběcí hodnost, byliThun-Hohensteinové. Ti získali roku 1627 český inkolát, roku 1629 říšský hraběcí titul a dne 8. 7. 1631 obdrželi i český hraběcí titul. Od té doby se stalo pravidlem, že v Čechách usedlá říšská hrabata žádala dodatečně o přiznání i čes-kého hraběcího titulu. Byly však i výjimky, kdy říšská hrabata ne-dosáhla českého hraběcího titulu (například Sternbergové).

Naopak zase existuje celá řada hraběcích rodů, které získaly j en český hraběcí titul - například hrabata z Bubna a Litic (1644), z Kokořova (1680), Larisch-Moennich (1728), Deymové ze Stříteže

C

Obr. 207: Erb hrabat Brandisů Obr. 208: Erb hrabat Deymů

Page 157: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

(1730), Chorinští z Ledské (1761), Radečtí z Radče (1764), Mit-rowští z Nemyšle (1769) a jiní.

Hrabě (Graf von, zu, von und zu) býval dříve oslovován jako Vysokorodý pán (Hochgeboren) nebo jako Hraběcí Milost. Jeho choť je hraběnka (Grafin), synové hrabata, neprovdané dcery hra-běnky, anebo neoficiálně, zvláště familiárně komtesy (Komtesse). Dnes má hrabě právo na oslovování Excelence, bezprostředním hrabatům (u nás například Harrachově, Neippergové, Pappenhei-mové, Schónbornové, Stadionové či Sterberg-Manderscheidtové) náleží titul Osvícenosti (Erlaucht), avšak výhradně pro hlavu rodu a jeho manželku, nikoliv všem členům rodu. Tyto rody byly poklá-dány za rovnorodé s královskými domy.

Některé rody užívají dodnes spojení starého a nového titulu. Tak například Zierotinové a Brandisové jsou hrabaty a pány (Graf und Herr), Waldstein-Wartenbergové jsou zase hrabaty z Wald-steina (Graf von W), pány z Wartenbergu (Herr von W.). Některé rody mají ještě další tituly, zejména baronské, které zdědily nebo které jim byly uděleny dříve - například Graf und Herr von Ziero-tin, Freiherr von Lilgenau anebo Graf und Herr zu Brandis, Frei-herr zu Leonburg, Forst und Fahlburg.

Hodnostní korunou hrabat v našich zemích je obroučka se 16 perlami na stěžejkách (jen 9 perel je viditelných), která spočívá bud na horní hraně štítu (pak na ní mohou, ale také nemusí být přilby s klenoty) anebo je na vrcholu pláště, který některé rody užívají (například Waldstein-Wartenbergové, Harrachově, Zieroti-nové a jiní). (Obr. 206-210)

V Británii bývala také kdysi hrabata jmenována králem, aby spravovala a spolu s diecézním biskupem předsedala soudům ve svěřených částech království. Po záboru Anglie Normany (1066) se stal hraběcí stav (Earldom) dědičným a byl po staletí nejvyšším

Page 158: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

titulem v zemi. Až poté, co byl roku 1355 jmenován Černý princ vévodou z Cornwallu a roku 1385 Robert de Veres markýzem dub-linským, stal se hraběcí titul 3. nejvyšším titulem na Britských ostrovech.

Hrabě (The Earl of X) je oslovován My Lord nebo Your Lordship, v konverzaci je označován jako Lord X. Choť hraběte (Countess of X) je oslovována My Lady nebo Your Ladyship a je označována jako Lady X. Vdova po hraběti je The Dowager Countess of X, pokud ovšem ještě žije vdova po předcházejícím hraběti, pak jen Mary, Countess of X. Následník (čekatel) rodového titulu může užívat některého z dalších rodových titulů, pokud je ovšem nižší-ho stupně (například The Earl of Lindsay má syna s titulem Vis-count Garnock a The Earl of Westmorland má dědice s titulem Lord (tj. baron) Burghersh. Tito nejstarší synové mají sice vlastní tituly, ale nejsou lordy, proto mohou kandidovat, být zvoleni a zasedat v Dolní sněmovně. Ostatní synové hrabětejsou známi jako The Hon. John X, dcery pak Lady Mary X (oslovení Lady Mary nebo formálněji My Lady či Your Ladyship). Kontinentální hrabata jsou na Britských ostrovech označována jako Counts o/X. Hodnost-ní korunou britských hrabat je obroučka, na níž se střídá 8 perel posazených na vysokých stěžejkách s 8 jahodovými listy (z nichž je viditelných 5 perel a 4 listy). (Obr. 211)

V mnohých zemích je hraběcí titul stále považován za vysoce prestižní. O tom svědčí i skutečnost, že legitimní pretendent fran-couzského trůnu Henri (* 1908) užívá výhradně titulu hraběte Pa-řížského (Comte de Paris). Obdobně syn španělského krále Alfon-se XIII. (1886-1931)aotec dnešního krále Juana Carlose I. (králem od roku 1975) byl po celý život (1913 -1993) znám jen jako Juan hrabě Barcelonský.

Ve velké titulatuře byli čtyřnásobnými hrabaty i panovníci habs-bursko - lotrinské dynastie, a to jako hrabě hohenembský, feld-kirchenský, bregenský a sonnenberský.

Obr. 211: Koruna

britských earlů

HRABSTVÍ (fr. comté, něm. Grafschajt, angl. courity) - původně část území království, v jehož čele stál hrabě, který tam plnil hlav-ně policejní a fiskální úkoly jménem krále. Později se pravomoci hrabat v hrabstvích rozšířily i na oblasti soudní, politické a vojen-ské. Postupně se hraběcí moc stávala dědičnou a lenní. Tento faktický stav byl uzákoněn ve francké říši roku 877 za Karla Holé-ho, avšak tato původní instituce hrabství zanikla v i l . století (to již se říše rozpadla a zanikla a na jejím místě na západě vznikla Francie a na východě v 10. století Ottou I. renovovaná Svatá říše římská). Později se některá říšská hrabata osamostatnila tou mě-rou, že byla bezprostředně podřízena toliko císaři. Tato suverénní území se rovněž nazývala hrabství, byla však zrušena mediatizací na počátku 19. století.

Page 159: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

Obr. 212: Hrad ve

znaku Mikulova

Obr. 213: Hradební koruna s věžičkami

(Košíře)

Obr. 214: Hradební

koruna (Čáslav)

HRAD - obecná umělá figura, která se v heraldice vyskytuje v řa-dě znaků. Hezky stylizovaný hrad má ve štítě hlavní město Skot-ska Edínburgh, zatímco Špačkové šlechtící ze Starburgu mají v dol-ní polovině děleného štítu zobrazen hrad Kokořín, jehož majitelem byl nabyvatel erbu. Tento příklad patří mezi doklady úpadku he-raldiky v důsledku realistického chápání figur (obr. 212); víz též SLOHY V HERALDICE.

HRADEBNÍ KORUNA (lat. corona muralis) - typ koruny vyskytu-jící se v městské heraldice. Je tvořena jakoby ze zdiva s pěti či sedmi hradebními výstupy (stínkami) na způsob cimbuří, někdy i s věžičkami (Košíře). Většinou bývá stříbrná, ojediněle zlatá nebo hnědá a je vyhrazenajen městům a nikoliv městysům, vesnicím či osadám. U nás hradební korunu poprvé použilo město Čáslav (roku 1532), avšak její největší-rozšíření nastalo až na konci 19. a na počátku 20. století. (Obr. 213, 214)

Hradební korunou jako znamením městského živlu je výjimeč-ně korunována i orlice Rakouské republiky; víz též HERALDIKA ZEMÍ BÝVALÉ SVATÉ ŘÍŠE ŘÍMSKÉ.

HRNCOVITÁ PŘILBA viz PŘILBA

HROMADY KULÍ viz TROFEJE

HŘÍČ - obecná umělá figura vyskytující se snad jen v české heral-dice. Kreslí se jako tři ostré háky uprostřed spojené svými drža-dly. Byly prý užívány k pouštění krve koním (tzv. koňská poušťa-dla). Jako erbovní znamení jej ze známějších rodů užívali Kekulové ze Stradonic (obr. 215).

HŘÍVA viz ZBROJ

HUDEBNÍ NÁSTROJE - jedna ze skupin obecných umělých figur, která se v heraldice objevuje prostřednictvím jednotlivých instru-

Obr. 215: Hříč

(Kekule ze Stradonic)

Obr. 216: Buben

(rytíři z Bubna)

Obr 217: Trubka (Hložkové

ze Žampachu)

Page 160: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

mentů. Tak je to například buben (hrabata z Bubna a Litic), trub-ka (Hložkové ze Zampachu, vévodství krnovské) nebo harfa (Ir-sko). (Obr. 216. 217)

HVĚZDA (lat. aster, Stella, fr. étoile, něm. Stern, angl. estoile) -obecná neživotná figura, která se v heraldice zásadně kreslí šesti-hrotá a tento počet se neblasonuje. Pokud má jiný počet hrotů, je nutné jej v popisu uvést (například hrabata Sternbergové užívají v modrém štítu zlatou osmihrotou hvězdu, obr. 218). Hvězda pů-vodně bezpochyby symbolizovala hvězdu betlémskou.

Obr. 218: Hvězda

(páni ze Sternbergu)

Page 161: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

ch CHALÍFA (KALIF) (arab. doslova zástupce, nástupce) - nejvyšší titul teokratického muslimského vladaře na úrovni císaře, který jako Muhammadův (Mohamedův) nástupce a duchovní hlava is-lámu byl chápán jako ztělesněný reprezentant nejen náboženské, ale i světské autority.

Chalífou se mohl stát jen příslušník kmene proroka Muham-mada, avšak tato podmínka byla dodržována jen do roku 1517. Pravidla nástupnictví nebyla nikdy pevně určena, protože sám Muhammad nezanechal mužského potomka ani neustanovil své-ho nástupce. Po Muhammadově smrti druhové zvolili prvním cha-lífou jeho tchána Abú Bakra (632-634), který určil svým nástup-cem Omara I. (634-644), rovněž Muhammadova tchána. Dalším chalífou byl prorokův zet Osmán (644-656), po němž následoval Alí ben Tálib (656-661), zeť a Muhammadův adoptivní syn.

Po něm nastupují chalífové z rodu Omájova (Omájovci, Umá-jovci) v letech 661-750, a to dědičným způsobem. Dalšími chalífý byli Abbásovci v letech 750-1258. Původní nedílnost vlády jediné-ho chalífý zanikla a vedle východního (orientálního) chalifátu vznikl ještě chalífát západní (cordóbský) v letech 752-1031 a chalífát Fáti-movců v Egyptě (909-1171). Dobytím Egypta Turky roku 1517 byl titul chalífý přenesen Selimem I. na osmanské (turecké) sultány. Ti pak později podle evropského vzoru užívali zelený štít se stříbrným půlměsícem s hroty obrácenými vzhůru, který byl položen na lví kůži vyvázanou do tvaru erbovního pláště se stříbrným turbanem na vrcholu. Za pláštěm byla ještě zkřížena dvě žezla zakončená stří-brným půlměsícem s hroty vzhůru a zdobená připevněným hně-dým koňským ohonem na znamení moci vrchního velitele.

Posledním panujícím chalífou (sultánem) byl Mehmed VI. (1918 -1922), po němž nebyl až dosud tento titul nikým užit.

CHAPEAU (fr. klobouk) - v britské heraldice výraz pro červenou sametovou čapku s hranostajovým lemem, která symbolizovala starou feudální suverenitu. Chapeau, kterou užívá řada rodů, ni-kdy nespočívá na horní hraně štítu (jako hodnostní koruna), ale vždy kryje přilbu, takže stojí na pomezí korunky helmovni a hod-nostní koruny. (Obr. 219)

CHERUBÍN - anděl strážce přítomnosti Boha i ráje po vyhnání Ada-ma a Evy. Jako obecná figura je v heraldice zobrazován jako dětská

Obr. 219: Chapeau

Page 162: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

hlavička mezi dvěma křídly. Tak se například objevuje ve znaku hlavního města Běloruska Minsku, který obdržel roku 1591 od pol-ského krále Zikmunda III. modrý štít, v němž postava sv. Anny ve stříbrném a červeném oděvu se zlatou svatozáří, která je po obou stranách lemovaná dovnitř hledícími trojicemi zlatých cherubů.

CHEVALIER viz RYTÍŘ

CHIMÉRA - monstrum zobrazované v heraldice jako postava s dív-čím obličejem, lví hřívou a nohama, kozím tělem a s ocasem saně (někdy i hada). V řeckém bájesloví měla tato dcera stohlavého obraTýphona a jeho manželky Echidny i tři hlavy (lví, kozí a hadí), z jejichž tlam chrlila oheň. Pro svou fantastickou podobu se chi-méra stala synonymem pro klamnou představu, vidinu a přelud. (Obr. 220)

CHRÁM (lat. templům) - synonymum pro kostel, odvozené v češti-ně od staroslověnského chorm, což původně znamenalo útulek pro staré a nemocné, pro ženy a děti, tedy obdoba castella. Dnes tento pojem znamená rozměrově větší kostel (svatyni). Naším nej-větším chrámem, a po svatovítské katedrále v Praze naším dru-hým největším kostelem, je chrám Nanebevzetí Panny Marie v bý-valém cisterciáckém klášteře Sedlci-Kutné Hoře.

CHRONOLOGIE (z řec. chrónos, čas a lógos, slovo) - pomocná věda historická zabývající se měřením času. Vedle chronologie matematické (astronomické), která stanovuje objektivní jednotky k měření času, je to chronologie historická, sledující, jakým způ-sobem byl čas měřen v jednotlivých kulturách, respektive u jed-notlivých národů. Pro naši historii je nejdůležitější chronologie křesťanská, respektive latinského křesťanství. V českém prostře-dí zahájil samostatná chronologická studia Mikuláš Adaukt Voigt v roce 1777, později se chronologií zabývali i František Palacký, Josef Emler a Gustav Friedrich.

Církevní rok je rozdělen podle liturgických potřeb církve, ale postupně pociťoval i obecný lid potřebú být informován o časo-vých údajích. Tak začaly, zejména při radnicích, vznikat orloje, nejdříve v Itálii ve 13. století, u nás byl snad nejstarší orloj sesta-ven v Kutné Hoře (před rokem 1375), poté kolem roku 1400 na Staroměstské radnici v Praze.

Základními časovými údaji jsou rok (doba, za níž Země oběhne jedenkrát kolem Slunce), měsíc (údobí, za něž Měsíc oběhne je-denkrát kolem Země) a den (časový interval, během něhož se Země jedenkrát otočí kolem své osy). Starověký juliánský kalendář, vy-tvořený astronomem Sosigenem v roce 45 př. Kr. za Gaia Iulia Caesara (po němž byl také nazván) vykazoval drobnou časovou

Page 163: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

chybu. Původně minutový rozdíl však za staletí narostl do znač-ných rozměrů (v 16. století to činilo plných deset dnů). Proto byla za pontifikátu papeže Řehoře (Gregoria) XIII. (1572 -1585) prove-dena zatím poslední reforma kalendáře, od té doby zvaný gregori-ánský. Důvodem byla oprava chyby a také snaha zpřesnit výpočet velikonoc jako nejdůležitějšího časového období křesťanského kalendáře. Stalo se tak bullou Inter gravissimas ze dne 24. 2. 1582, která zároveň nařizovala, že po 4. říjnu se následující den měl datovat 15. říjnem. Z důvodů náboženských, politických i ji-ných nebyla tato reforma přijata hned a všude najednou. V inten-cích bully byl gregoriánský kalendář přijat v Itálii, v Polsku, ve Španělsku a v Portugalsku. Francie k němu přistoupila v prosinci téhož roku, německé katolické státy v roce 1583, německé protes-tantské státy roku 1700, Anglie roku 1752, Rusko roku 1918 a Řecko až roku 1924. V Čechách byl gregoriánský kalendář zave-den roku 1584, kdy po 6. lednu následoval 17. leden.

Mimo to byl v letech 1792 -1805 učiněn ve Francii pokus, na-štěstí neúspěšný, o nový tzv. revoluční kalendář.

Chronologie studuje i historický vývoj počátků kalendářního roku, názvů jednotlivých měsíců a dnů, jakož i jejich další členění a také stanovování jednodivých svátků v církevním kalendáři. Stře-dem křesťanského roku jsou velikonoce, které se stanovují na neděli po prvním jarním úplňku, tj. v den jarní rovnodennosti či v nej-bližší příští termín (prakticky jde o rozmezí mezi 22. 3. a 25. 4.).

Page 164: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

• \ IHS - monogram Krista, užívaný v latinské církvi od pozdního středověku. Existuje několik jeho interpretací: 1. IESUS HOMINUM SALVATOR (Ježíš lidstva Spasitel); 2. IESUM HABEMUS SOCIUM (Ježíše máme za spojence): 3. IN HOC SALUS (V tomto spása); 4. IN HOC SIGNO (V tomto znamení).

První tři varianty užívají jesuité (Tovaryšstvo Ježíšovo), kteří často přidávají ještě srdce a tři hřeby umučení Páně, někdy je vprostřední liteře H ještě malý křížek (obr. 221).

Čtvrtá možnost postrádá poslední slovo VINCES (zvítězíš) z ná-pisu, který se zjevil spolu s křížem císaři Konstantinovi jako před-zvěst jeho vitězství nad sokem Maxentiem., který byl prohlášen císařem v Africe a v Itálii. Ke zjevení došlo v předvečer bitvy, která se odehrála na předměstí Říma u Milviova (Milvijského) mostu dne 28. 10. 312 a během níž Konstantinovo vojsko pod narychlo zhotovenými praporci s kříži porazilo dvojnásobně početné vojsko protivníka.

Iniciály IHS jsou také atributem sv. Ignáce z Loyoly, sv. Bernar-dina Sienského, sv. Vincence z Ferrary, sv. Jana Kapistrána a sv. Pe-tra Canisia.

Obr. 221: Monogram Krista užitý jako

erbovní figura

IMÁM (arab. předák, vůdce) - původně titul arabského učence či kněze, později teokratický duchovní i světský vůdce mohamedá-nů a nezávislý vladař v některých arabských zemích na úrovni knížete (posledním velkým imámem tohoto typu byl Imám Mu-hammad al-Badr v Jemenu, svržený z trůnu v září 1962).

Titul imáma užívá také hlava šíitů (tato sekta je rozšířena mimo jiné zejména v Íránu) a je jím i předříkávač společných modliteb v islámských mešitách.

IMPERÁTOR viz CÍSAŘ

INDICKÁ HERALDIKA - počátky heraldiky v Indii lze vymezit až druhou polovinou 19. století, zvláště po neúspěšném indickém povstání roku 1857, kdy většina indických knížat přešla pod brit-ský protektorát. Příslušníci vládnoucích indických rodů začali stu-dovat na britských školách a osvojili si řadu evropských zvyků. Roku 1877 pro zvýšení císařského majestátu královny Viktorie v Delhi (Dílí) vytvořil člen bengálské civilní služby Robert Taylor

Page 165: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

řadu znaků pro některá indická knížata, aby podle nich mohl vy-tvořit korouhve pro chystané rytíře řádu Indické hvězdy (Star of India). Taylor vytvořil za 18 měsíců celkem 90 znaků, přičemž použil množství starých indických symbolů, které narážely na his-torické události, legendy, mýty nebo genealogii nových erbovníků, avšak poněkud je poevropštil. Tak například panující dům Mewar měl od nepaměti jako symbol slunce, jemuž všaíc Taylor, podle evropských zvyklostí přidal obličej. Roku 1911 při příležitosti ko-runovace Jiřího V. na císaře indického v Delhi Durbar, užívala již většina indických knížat znaky. Na evropské zvyklosti jsou však tyto znaky přeplněné množstvím polí i počtem figur.

Celkem uznávala britská vláda přes 500 knížat v Indii, přičemž ani jeden z nich nebyl britským poddaným. Proto také jejich zna-ky nepodléhaly londýnské College of Arms, ale po poradě s odbor-níky si knížata volila znaky sama, tak jako kteříkolivjiní suverén-ní vládcové. Indičtí rádžové a mahárádžové uznávali britského panovníka za indického císaře, jemuž se však dali do ochrany dobrovolně. Jediným indickým lordem koloniální nadvlády byl Lord Sinha. Proto také když později chtěla College of Arms zavést do znaků indických vládců jistý systém a řád, narazila na odpor ne-jenom knížat samotných, ale i ze strany indické vlády a neprosa-dila se.

INDIGENÁT (z lat. indigena domorodec, tuzemec) - domovské právo (občanství). V Čechách se tohoto termínu nikdy neužívalo (zde byl inkolát - viz), avšak existoval zejména v Uhrách a také v Polsku, kde indigenát udílel polský sejm. Avšak plné rovnosti cizího šlech-tice se šlechticem polským, spojené s možností zastávat královský úřad, docházelo v takovýchto rodech až ve třetí generaci. Indige-nant musel vykonat přísahu věrnosti králi a koruně do rukou kancléře. Poté ovšem - vzhledem k zásadě rovnosti polské šlechty - ztrácel právo na tituly, které měl ve své původní zemi.

Indigenát v obecném smyslu zemské příslušnosti představuje právně širší pojem než inkolát, protože jej měli všichni příslušníci země (nekvalifikované státní občanství). Zemsští stavové a svo-bodníci byly podrobeni státní moci bezprostředně, zatímco pod-daní jí bylí podrobní prostřednictvím svých vrchností.

INFANT(KA) - titul španělských a portugalských královských prin-ců a princezen.

INFULE viz MITRA

INFULOVANY - přívlastek užívaný těmi církevními hodnostáři (pre-láty, opaty, probošty, převory, kanovníky), kteří mají právo nosit infuli (mitru).

Page 166: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

Obr. 222: Iniciály císařů Ferdinanda I.. Maxmiliána 1.

a Rudolfa II. v erbu hrabat Czerninů z Chudenic

INICIÁLA-větší, zpravidla ozdobné počáteční písmeno slova u od-stavce, kapitol či dílů textu. Objevují se v heraldice, zejména ve znacích některých rodů a měst jako polepšení, zvláště jde-li o ini-ciály panovnických jmen. Například hrabata Czerninové mají ve středním štítku iniciálu F. III. a v levé polovině polceného štítu iniciály F (Ferdinand), M (Matyáš) a R (Rudolf), každou na jednom břevně. Město Nové Strašecí má zase ve znaku iniciálu W, která připomíná zřejmě krále Vladislava II., jenž roku 1503 městu znak udělil. (Obr. 222, 223, 224)

INKOLÁT (z lat. iricola. obyvatel) - domovské právo nebo právo obyvatelské (ius incolatus) ve stavovském typu monarchie, které nelze ztotožňovat s moderním státním občanstvím nebo se státní příslušností. V Čechách si inkolát vymohla šlechta již roku 1310 na Janu Lucemburském a platil pro celé království (tj. pro Čechy, Moravu a Slezsko) mimo Lužici, která měla toto právo zvlášf. In-kolát se v podstatě týkal jen šlechty a jeho získání opravňovalo nabyvatele zakupovat svobodné statky v zemi. Teprve na základě držby řádně zapsaného pozemkového majetku v zemských des-kách se mohl feudál, přijatý za obyvatele Českého království, uchá-zet o nějaký úřad a směl vykonávat svá politická práva jako účast-ník zemských sněmů. Ve starém českém zemském právu šlo tedy o příslušnost k jednomu ze dvou vyšších stavů (tj. panskému či rytířskému), kterou bylo možné získat buď rodem nebo formál-ním přijetím. Pokud byl cizinec přijímán do některého ze stavů, byl povinen složit u zemských desek zemský slib. V dobách sta-vovské monarchie udělovali inkolát společně král a stavové.

Obr. 223: Metály ve

znaku Vlašimi

Obr. 224: Iniciály ve

znaku Počátek

Page 167: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

Tuto praxi změnil až Ferdinand II. vydáním Obnoveného zříze-ní zemského (1627, respektive pro Moravu 1628), v němž si vy-hradil právo udělování inkolátu pro svou osobu (a pro své ná-stupce), bez účasti a součinnosti sněmu, a činil tak prostřednictvím české dvorské kanceláře. Ferdinand II. upravil postup tak, že nej-prve musel být udělen inkolát, potvrzeno či uděleno šlechtictví, pak následovalo složení přísahy poddanosti a složení takzvaného reversu (tj. přiznání k zemi) u desk zemských, což znamenalo pří-sahu vykonávání povinností obyvatele země a přijetí krále za své-ho jediného pána. Teprve pak mohl dotyčný šlechtic nabýt desko-vého statku a stavovství v Čechách, a tím i úřadu.

Podmínka držby statku zapsaného v zemských deskách nebyla z hlediska právního samoúčelná. Stát sejí bránil proti případným nepoctivcům, protože nemovitý majetek představoval jistou po-jistku pro případ deficitního hospodaření takovéhoto státního úřed-níka.

Češú' stavové se několikrát marně domáhali znovunabytí svých starých práv. Funkce inkolátu zanikla spolu se stavovským zří-zením, zrušením stavovských privilegií a přijetím konstitučního typu monarchie. U nás se tak stalo vydáním takzvané oktrojova-né ústavy dne 25. 4. 1848, avšak ještě i pak byl inkolát nějakou dobu nezbytnou podmínkou pro členství například v olomoucké kapitule.

Obr. 225: Insignie Ikoruna. žezlo a

jablko) ve znaku Černé Hory

INRI - počáteční písmena latinského nápisu IESUS NAZARENUS, REXIUDAEORUM (Ježíš Nazaretský, král židovský), který dal Pilát Pontský umístit nad hlavu ukřižovaného Krista (Jan 19. 19). Nápis byl proveden v trojím jazyce - aramejském (řeč palestinského lidu), latinském (úřední řeč impéria) a řeckém (obecná řeč impéria).

Později byl abreviatuře INRI přidán ještě jeden význam - IN NOBIS ŘEGNAT IESUS (tj. V nás kraluje Ježíš).

INSIGNIE (lat. insignía) - odznak vyšší státní, církevní nebo spo-lečenské hodnosti, moci, stupně či důstojenství. U států je to pře-devším znak a prapor, u panovníků koruna, žezlo, říšské jablko či trůn, u církevních hodnostářů pontifikálie, u úřadů jejich odzna-ky, u řádů řetězy, hvězdy a řádové dekorace, u cechů prapory a u starostů a primátorů pak primátorský řetěz. (Obr. 225)

INTERNUNCIUS - titul nejvyššího diplomatického zástupce Sva-tého Stolce III. třídy ve funkci mimořádného a zplnomocněného vyslance u vlády státu, s nímž má Svatý Stolec navázány diploma-tické styky. Jde zpravidla o země, kde nejvyšším představitelem partikulární (dílčí) církve je diecézní biskup. Internuncius není nikdy doyenem diplomatického sboru a bývá zpravidla titulárním biskupem.

Page 168: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

INTRONIZACE - slavnostní uvedení do úřadu, s nímž je spojen stolec. Původně byli intronizováni jen biskupové, a to buď ve spo-jení s biskupským svěcením, anebo u již vysvěceného biskupajen prostým uvedením na biskupský trůn (katedru). Na stejné úrovni je i opatská benedikce a vlastně i nástup posledních pontiííků (Jan Pavel 1. a Jan Pavel II.), kteří nebyli korunováni. Intronizací je i nástup nových panovníků na trůn bez korunovace (například ve skandinávských zemích, v Nizozemsku či v Liechtensteinu).

Intronizace se v Čechách ujaly až od doby působení Matouše Sobka z Bilenberka, a to od roku 1665, kdy byl jako „prvobiskup" intronizován v Hradci Králové a pak i jako arcobiskup v Praze. Ceremonie napodobovala korunovační vjezdy a průvody českých králů. Tak např. dne 14. 3. 1676 nový pražský arcibiskup Jan Bedřich hrabě z Waldsteina přijel z Kunratic na Pankrác, kde byl uvítán nejvyšším purkrabím, nejvyšším hofmistrem, nejvyšším komořím a nejvyšším písařem království. Doprovázen oddílem ozbrojených pražských měšťanů pak projížděl pražskými městy a po trase byl zdraven obyvatelstvem a řeholníky z konventů při cestě. Na Dobytčím trhu (dnes Karlovo náměstí) byl uvítán novo-městskou radou, na Staroměstském rynku staroměstskou radou spolu s čestnou setninou pražské vojenské posádky a na Malém rynku rektorem university, děkany fakult a městskou gardou. O den později byl slavně uveden do katedrály a na stolec sv. Vojtěcha.

INVESTITURA- 1. Ve středověké západní Evropě slavnostní prv-ní uvedení vasala do držby léna. 2. Udělení, resp. uvedení do církevního úřadu (zpravidla biskup-ského nebo opatského) předáním berly a prstenu panovníkem (tzv. laická investitura). Nejznámější je téměř padesátiletý boj o investi-turu. který vzplál v roce 1076 mezi papežem Řehořem VII. a krá-lem Jindřichem IV. a který byl ukončen až roku 1122 Wormským konkordátem ve prospěch církve. Dnes se místo pojmu investitu-ra používá v případě biskupů termín intronizace, u kanovníků a farářů pak instalace. 3. Slavnostní přijímání nových řádových rytířů, konané na svátek světce - patrona řádu (např. u řádu Zlatého rouna dne 30. 11. na den sv. Ondřeje nebo u Podvazkového řádu dne 24. 4. na den sv. Jiří) v řádové kapli nebo chrámu za účasti rytířů řádu. řádových kněží a úředníků. Dnešní praxe investitury nových rytířů sv. Jana Jeruzalémského (Maltézských rytířů) není podmíněna konáním na řádový svátek (24. 6.).

IRSKÁ HERALDIKA - heraldika v Irsku se od anglické heraldiky v podstatě neliší, protože anglický vliv byl příliš silný a dlouhý. Po vzniku samostatné Irské republiky dostala země i svého herolda (Chief Herald oj Ireland), zatímco Severní Irsko - jakou součást

Page 169: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

11 Obr. 226: Znak

Italského království

w

Obr. 227: Hlava

štítu s orlicí

Obr. 228: Hlava štítu s orlem

Obr. 229: Hlava štítu s liliemi a

tumajským límcem

Spojeného království - spadá nadále do kompetence anglického herolda Norroy and Ulster King oj Arms, přičemž obě heraldické autority vzájemně respektují svá rozhodnutí; viz též ANGLICKÁ HERALDIKA.

ITALSKÁ HERALDIKA - Itálie náleží mezi kolébky heraldiky, ale její heraldika je ovlivněna množstvím zahraničních vlivů. Ty jsou dány skutečností, že prakticky po staletí byly dějiny Apeninského poloostrova předmětem bojů cizích států o moc a že velké části země byly často ovládány přímo ze zahraničí cizími panovnickými domy. Ke sjednocení Itálie došlo až roku 1861, kdy Viktor Ema-nuel II.. král sardinský ze savojské dynastie, byl provolán králem sjednocené Itálie (Regno ďltalia), přičemž proces sjednocení byl završen dne 20. 9. 1870 připojením Říma a jeho prohlášením hlav-ním městem království (obr. 226).

Italská heraldika vykazuje celou řadu zvláštností. Jednou z nich je například užití zvláštní hlavy štítu, která ukazuje na bývalou politickou příslušnost rodu. Tak černá orlice nebo orel (nebo je-jich horní část), zpravidla na zlatém poli (capo deliimperio), sig-nalizuje příslušnost rodu ke straně císaře Svaté říše římské. Nao-pak modrá hlava štítu se třemi zlatými liliemi pod červeným čtyřlaločným turnajským límcem (capo ďAngio) svědčí, že rod pod-poroval jihoitalské krále neapolské, původně větev královského domu francouzského. Tyto dvě politické strany byly známy pod jmény Ghibellini a Guelfové (obr. 227-229).

V užívání přileb nejsou stanovena žádná přesná pravidla, značně kolísá počet mřížek u turnajských přileb a ani druh přilby není přesně stanoven. Přesto však lze z praxe vysledovat, že vévodové a markýzové užívají turnajských přileb přivrácených, hrabata, vi-komti a baroni natočených doprava, zatímco nižší šlechta z profi-lu otočených doprava. Přilby patriciů jsou ocelové se zdviženým zlatým hledím z profilu a přilby nešlechticů jsou železné se spuště-ným hledím a z profilu.

Klenoty jsou v Itálii velmi vzácné a vyskytují se sporadicky v po-italštěných rodinách cizího původu. Rovněž štítonoši se vyskytují velice vzácně. Příslušníci vladařských rodů a vévodové, kteří uží-vají červeného pláště se zlatým pilovitým lemem, mohou své přil-by spolu s příslušenstvím (tj. s pokryvadly, točenicí a korunou, popřípadě s klenotem) posadit na vrchol pláště. Tato praxe nee-xistuje v heraldice žádné jiné země.

U hodnostních korun bylo od 18. století povoleno užívat v jed-nom znaku dvou rozdílných korun k indikaci stavu (stupně šlech-tictví), a to jedné na štítu a druhé na přilbě. Tato skutečnost dvou rozdílných korun ukazuje na odlišnost stavu, například, jestliže nositel náleží k rodu, jehož hlava má vyšší titul než on. V takovém případě se klade osobní korunka na horní hranu štítu a korunka

Page 170: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

hlavy rodu (vyšší stupeň šlechtictví) zdobí přilbu. Tato praxe se však vztahuje jen na vyšší šlechtu, šlechtici bez titulu, patriciové a dědiční rytíři si zdobí příslušnou hodnostní korunou jenom přilbu.

Jinou zvláštností italské heraldiky je užívání točenice i koruny na přilbě zároveň. V jiných zemích se pokládá sama točenice nebo sama korunka za dostatečnou ke krytí přilby. Italská točenice je ovšem natolik úzká ve srovnání s točenicemi mimoitalskými, že se dá velmi snadno přehlédnout.

Hierarchie italských šlechtických titulů obsahuje 10 stupňů, a to od nejvyššího k nejnižšímu: principe, duca, marchese, conte, visconte, barone, signore, nobile, patrizio a caualiere. Všechny ti-tuly jsou dědičné a šlechta i patriciát se dříve vyskytovaly v kaž-dém samostatně se spravujícím městě. Titulu principe bylo dříve užíváno v širokém slova smyslu k označení suverénního vládce. Tituly duca, marchese, conte, visconte a barone představují obdo-bu západoevropské hierarchii - vévoda, markýz, hrabě, vikomt a baron, signore - doslova pán - pak ke svobodnému pánu. Nobile je odvozeno od latinského slova urozenost, patrizio lze srovnat se šlechtictvím bez titulu (prosté šlechtictví). Pro nás matoucí je nej-nižžší hodnostní stupeň caualiere (jezdec), pro něhož se jako ekvi-valent v češtině nabízí rytíř.

Od vzniku republiky (1946) neexistuje v Itálii zákonná ochrana proti zneužití nebo přivlastnění titulu či znaku. Italská šlechta, ve snaze zabránit nedůstojnému postavení, založila na soukromém podkladě tzv. Národní heraldickou radu italské šlechty (Consiglio Araldico Nazionale de Corpo della Nobilita Italiana), která se ve sporných případech obracela na italského krále Umberta II. v exilu, aby učinil konečná rozhodnutí.

Italská městská heraldika vyniká jednoduchostí. Heroldský (sa-vojský) kříž se ve znacích měst vyskytuje tak často, že někdy do-konce mají dvě rozdílná města tentýž znak. Tuto heraldickou ano-málii lze vysvětlit jen historickou skutečností, že Itálie byla po mnoho staletí rozdrobena na množství větších či menších států bez sjednocující heraldické autority. Tak například červený kříž ve stříbře (svatojiřský) užívají shodně města Janov, Milán a Pado-va nebo zase města Modena a Parma užívají tentýž kříž modrý ve zlatě a podobně. Italské městské znaky jsou obvykle zdobeny hra-debními korunami, často i šlechtickými korunkami na paměf dáv-ných privilegií, Messina a Otranto mají dokonce korunu králov-skou. Štítonoši jsou velice vzácní, někdy bývá štít obtočen větvemi vavřínu, olivy či dubu nebo spočívá na hrudi orla. Zatímco seve-roitalská města vynikají všudypřítomností svatojiřského kříže, jižní Itálie je nápadná užíváním zlata a červeně aragonské dynastie, která vládla království Obojí Sicílie (například města Messina, Neapol, Salerno, Palermo a podobně). (Obr. 230, 231)

Obr. 230: Znak Ital-

ské republiky

Obr. 231: Znak

Říma

Page 171: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

r

J

Obr. 232: Mluvící

jabloň ve znaku

Jablonce

Obr. 233: Mon

s chryzantémou

císařského rodu

JABLOŇ (JABLKO) (lat. malus. fr. pommier. něm. Apfelbaum, angl. appletree) - přirozená heraldická figura, která se v české heraldi-ce vyskytuje například jako mluvící znamení ve znaku Jablonce anebo ve znaku cechu hrnčířů, kde Adam s Evou stojí pod stro-mem poznání. V první knize Mojžíšově (Gn 3. 6) není sice rajský strom, z něhož Eva utrhla plod hříchu, druhově určen, ale bývá tradičně zobrazován jako jabloň (obr. 232).

Pokud jde o plod -jablko - objevuje se v antické mytologii jako předmět sváru ve scéně Paridova soudu a také Héraklés přinesl zlatá jablka nesmrtelnosti ze zahrady Hesperidek. V křesťanské ikonografii se pak jablko stalo běžným mariánským atributem, kdy je Panna Maria chápána jako „druhá Eva", která se aktivně podílí na potření hříchu starozákonní „první Evy". Jablko je také atributem sv. Mikuláše a sv. Doroty; viz též ŘÍŠSKÉ JABLKO, GRANÁTOVÉ JABLKO.

JÁHEN (řec. diakonos. lat. diaconus) - dříve klerik s vyšším svě-cením (poslední stupeň před svěcením kněžským), dnes duchovní nižšího svěcení.

Označení jáhen (diákon, doslova přisluhovatel) vyjadřuje jed-nak stupeň svěcení, jednak funkci pomocníka faráře (nebo admi-nistrátora) ve správě farností. Jáhen přisluhuje při mši, čte evan-gelia, může kázat, připravovat kalich, podávat sv. přijímání, dále může křtít, oddávat, pohřbívat i vyučovat náboženství. Obléká si albu, dalmatiku a štolu (tu ale nosí šikmo přes levé rameno k pra-vému boku); viz též HIERARCHIE, KARDINÁL.

JAPONSKÁ HERALDIKA - zatímco symbolismus prolíná všemi asijskými národy, pouze v Japonsku nalézáme skutečný heraldic-ký systém. Tento systém i obdoba erbu se nazývá mon. což je japonský výraz s významem obdobným odznaku, někdy ale 1 kle-notu.

První mony se v Japonsku objevily na samém konci 8. století, ale jejich systém až ve 12. století, tedy v téže dobějako západoevrop-ská heraldika. Mony byly také používány ve spojitosti se zbrojí, ale nějako v Evropě za účelem rozlišení. Pro rozlišení se v Japon-sku užívaly korouhve, na nichž byl mon umístěn, nikoliv však mony samy. Navíc mony nesloužily jen válečným účelům. Mony mají totiž dvojí původ, a to jednak jako odznak na oděvech vel-

Page 172: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

kých šlechticů, jednak jako odznak na korouhvích a výzbroji vá-lečníků. Teprve později se mony dostaly jako výzdoba na hrady a zámky, a to zcela obdobně jako v Evropě.

Japonská heraldika se vyvinula bez jakékoliv heroldie v evrop-ském slova smyslu, a to patrně proto, že japonští panovníci byli spíše uctíváni v duchovní sféře a že vládnoucí moc spočívala v ru-kou mocných feudálů, z nichž ti nejmocnější uzurpovali vládu jako tzv. šóguni (od 8., respektive 12. století až do reforem Meidži roku 1868). V době roztříštění centrální moci (trvalo do počátku 17. sto-letí), kdy se Japonsko rozpadlo na fakticky suverenní knížectví (daimjó, kterých bylo celkem více než 250) mohlv být mony uděle-ny nejen císařem, ale i knížaty. Přesto se japonský heraldický sys-tém vyvinul bez zmatků a zneužití monu bylo trestné. Proto si také dva mocné rodové klany. Minamoto a Taira, vyžádaly roku 1156 rozlišení svých identických rnonů na korouhvích. V násle-dujícím století se mon stal běžným mezi válečnickou třídou sa-murajů. Teprve v 16. století se ustálilo užívání monu na oděvech, a to na pěti místech (dvakrát na hrudi, na rukávech a poslední na zádech), později již jen na třech místech kimona, a to na zádech a na rukávech.

V období 17. -19. století žilo Japonsko v úplné izolaci od ostat-ního světa a v této době překvapivě pronikl mon do nižších spole-čenských tříd, aniž by tomu vládnoucí samurajové nějak bránili.

V roce 1642 učinil zajímavý pokus šógun lemicu (úřad zastával v letech 1623 -1651), který nařídil, aby všechny velké šlechtické rodiny si daly registrovat své mony a zakázal užívat jakékoliv od-vozeniny. Naopak povolil užívání dvou monů pro každou rodinu nebo šlechtice. Tak měly přední japonské rody tzv. jomon (tj. mon pevný, neměnný, užívaný pro důležité funkce) a tzv. kajemon (tj. mon nižší, pro běžné účely). Jomony nosili i sloužící a byly umis-ťovány na pánově velké válečné korouhvi.

Od počátku 18. století se mon stal víceméně ornamentální zá-ležitostí, což u národa s tak vysokou dávkou smyslu pro umění a jeho rozšíření do všech sfér života ani nepřekvapuje. Nová éra monu nastala až v osvícenské době po reformách a znovunastolení císa-ře Meidži (1868). Tehdy byli všichni Japonci nuceni zvolit si podle evropského vzoru příjmení, po němž obvykle přijali i mon.

Základní rozdíl mezi evropským znakem a monem spočívá v tom, že znak je tvořen především štítem, zatímco mon tvoří figura umís-těná volně, bez štítu a připomíná poněkud odznak (badge). Každý mon představuje určitý motiv nebo kombinaci dvou motivů. Hlav-ní motiv je zobrazen samostatně nebo se opakuje jednou či více-krát, přičemž může být zobrazen volně nebo orámováním v kru-hu, v polokruhu, ve čtverci či v jiném tvaru. Zpočátku byly mony realistické, později se stávaly více a více stylizované a geometric-ké. Figury monu jsou nejčastěji rostliny (a to včetně plodů ovoce a

Obr. 234: Mon se

dvěmi tomoe připomíná jln-jang

Obr. 235: Mon s hadím okem

Obr. 236: Mon šógu-

nů rodu Tokugava

tvořený listy slezu

Page 173: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

zeleniny), předměty a vzácně i zvířata, a to patrně vlivem buddhis-mu. které jako jediné velké náboženství bere zvířata v ochranu.

Od nej starších dob byly mony v japonských rodech dědičné. Běžné bylo i postoupení práva užívat mon osobám nižšího spole-čenského postavení. Později si lidé volili mony tak, aby figura monu odpovídala jejich jménu, tedy jakási obdoba mluvících znamení evropské heraldiky.

Jako císařský mon bylo už nejpozději ve 12. století přijato zob-razení květu chryzantémy, které se stalo také symbolem státu. Pro osobu císaře je rezervována chryzantéma šestnáctilistá, za-tímco císařští synové a bratři užívají tutéž květinu o 14 lístcích.

V Japonsku dědil statky (včetně monu) pouze nejstarší syn a mladší synové, kteří nedědili nic, si musili zvolit mon nový (japon-ský princip primogenitury). (Obr. 233-236)

JASNOST viz DURCHLAUCHT

JAZYK viz ZBROJ

Obr. 237: Jednorožec

Obr. 238: Jednoro-žec v erbu hraběte

z Kolowrat. svobod-ného pána z Újezda

na Březnici

JEDNOROŽEC (lat. monoceros, unicornis, fr. Licorne, něm. Ein-horn, angl. unicorn) - bájné zvíře zobrazované jako kůň, z jehož čela vyrůstá jeden dlouhý spirálovitě vroubkovaný roh, dále pak s kozí bradkou, kravským (lvím) ocasem a jako sudokopytník.

Jeho původ je v asijské mytologii. Jeho domovinou byla prý Indie či Persie. Byl popisován jako samotářské a plaché zvíře, kte-ré může zkrotit a ochočit jen čistá panna, což bylo církevními spi-sovateli (např. Řehořem Velikým a Isidorem Sevilským) vztaženo na Pannu Marii. Křesťanský motiv zvěstování v podobě jednorož-ce, jenž nalezl ochranu u Panny Marie, odmítl jako nekanonický ažTridentský koncil v polovině 16. století. U nás se dochoval na-příklad na oltáři z Jeníkova (kolem roku 1460) a na nástěnné malbě v kapli sv. Jana Nepomuka Neumanna v děkanském kostele v Pra-chaticích (po roce 1500).

Rohu jednorožce se kdysi připisovala velká síla a magická moc a měl sloužit jako ochrana proti jedům. Proto byl o něj velký zájem a mnozí šarlatáni a podvodníci za něj vydávali hrot narva-la, jak se například dochoval ve sbírkách knížat Auerspergů na zámku Žleby.

V naší heraldice měli jednorožce ve štítu například Smíškové z Vrchovišt, tři uťaté hlavy jednorožců svobodní pánové Parishové ze Senftenbergu. Jednorožec je i štítonošem britského královské-ho znaku (za Skotsko). (Obr. 237, 238)

JELEN (lat. cervus. fr. cerv. něm. Hirsch, angl. stag) - obecná při-rozená figura, která bývá v heraldice často zastoupena jen jeho hlavou nebo pouze parožím. Celého jelena (ovšem probodeného

Page 174: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

Obr. 239: Jelen v klenotu erbu svobodných pánů Hrubých z Celery

mečem) užívali u nás například Jeníkové z Bratříc, jeho polovinu například Chotounští z Chotouně, hlavu jelena pak rod svobod-ných pánů Hrubých z Gelenj (staročeská forma slova z Jelení), tři páry parohů (2, 1) například hrabata z Vrtby a hrabata z Gutštej-na, celé paroží pak Pražmové z Bílkova nebo pánové z Donína, jeden paroh pánové z Biebersteina (obr. 239, 240).

Jelen byl často zobrazován již pravěkými umělci na stěnách jeskyní. Ve starých kulturách byl jelen zobrazován se stromem života, protože jeho neustále se obnovující parohy připomínaly koloběh života. Stal se však především zvířetem Diany (Artemis). Podle žalmu 42, 2 je jelen pijící vodu ze studánky připodobněn k duši, která touží (žízní) po Bohu. Tento žalm recitovali v raně křesťanské době katechumeni přistupující v době velikonoc ke křtu, a proto se motiv napájejících se jelenů z pramene (Fons vitae) objevuje ve výzdobě baptisterií.

Jelen se také často objevuje v řadě legend (o sv. Prokopovi, sv. Jiljím, sv. Vlntíři či sv. Ivanovi), zejména při setkání poustev-níků se světskými osobami. Hraje také důležitou roli při zakládá-ní měst (Karlovy Vary) či klášterů (Břevnov). Jelen je atributem sv. Huberta a sv. Eustacha, patronů myslivosti a lovu, tolik oblí-beného ve feudální společnosti, a také trinitářských světců sv. Jana z Mathy a sv. Felixe z Valois, jimž se také zjevuje se zářícím křížem mezi parohy. Bílý jelen (symbol čistoty) se stal odznakem anglic-kého krále Richarda II. Plantageneta (1377-1399).

Obr. 240: Jelen ve znaku Rychnova

nad Kněžnou

Page 175: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

JEPTIŠKA - český výraz odvozený z latinského slova abbatissa a označující řeholníci či mnišku, tedy členku ženského řádu, který vytváří protějšek nejen mnišským (monastickým) řádům. Jeptiš-kami jsou tedy, mezi jinými, benediktinky, cisterciačky, ale i kar-melitánky, klarisky, kapucínky či voršilky. Vesměs se zabývají charitativní činností v nemocnicích, v ozdravovnách, v sirotčin-cích, v ústavech pro tělesně a duševně postižené, popřípadě i na školách.

JERUZALÉMSKÝ KŘÍŽ viz KŘÍŽ

JEŘÁB (lat. grus, fr. grue, něm. Kranich, angl. crane) - obecná přirozená figura, která se v heraldice, aby nedošlo k záměně, kreslí zásadně s pozdviženou pravou nohou, v níž drží buď zlatou nebo stříbrnou kouli či kámen. U nás jej užívali ve svých znacích napří-klad Písečtí a Veverýnové z Kranichsfeldu (zde to bylo zároveň mluvící znamení), jinak například rod rytířů von Karajan.

JETELOVÝ KŘÍŽ viz KŘÍŽ

JUGOSLÁVSKÁ HERALDIKA viz BALKÁNSKÁ HERALDIKA

JURISDIKCE (lat. iurisdictio) - soudní pravomoc nad vymezeným územím nebo nad svěřenými lidmi. Insigniemi vlastní jurisdikce, užívanými v heraldice, jsou například meč (pro moc světskou) či berla (pro moc duchovní).

Page 176: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

k KADICH von PFERD Heinrich (* 5. 6. 1865, t 25. 2. 1918) -rakouský heraldik, občanským povoláním sekční šéf ministerstva orby ve Vídni. Vydal v Siebmacherově edici jako 10. oddíl IV. dílu Der mahrische Adel (Moravská šlechta) a spolupracoval s Konrá-dem Blažkem v téže edici na oddílu věnovaném Slezsku.

KALIF viz CHALÍFA

KALICH (lat. calixj - 1. Liturgická nádoba na pití vína užívaná v církvi od dob Kristových, který dal při poslední večeři kalich ko-lovat apoštolům, když jeho obsah proměnil ve svou krev. Pro li-turgické úkony má být zlatý nebo stříbrný, jen výjimečně může být ze skla, kamene nebo ze dřeva, přičemž je požadováno, aby alespoň kupa (cuppa) kalicha (tj. vlastní číše) byla ve svém nitru pozlacena. Od 15. století jsou kalichy bohatě zdobeny ornamenty, případně emailem a drahokamy. 2. Obecná umělá figura, která se občas objeví i v heraldice. Užívá jej - mezi jinými - město Kutná Hora (obr. 241) a po roce 1421 jej užíval (spolu s hostií) i Jan Žižka z Trocnova, který se od toho roku psal z Kalicha, a to podle hradu, který dal postavit na skal-ním ostrohu nad vsí Třebušínem u Litoměřic. Hrad, dostavěný již roku 1423, byl jeho jediným osobním majetkem, který si pone-chal jako náhradu za vypálený rodný Trocnov. Hejtmanem na Kalichu ustanovil svého bratra Jaroslava.

KAMPANOLOGIE - částečně osamostatněná pomocná věda his-torická, která se vyčleňuje z epigrafiky a zabývá se studiem zvonů a jejich výzdobou.

Nejstarší zvony jsou doloženy již v biblickém (asyrském) Ninive v Mezopotámii, v křesťanském světě asi od 6. století na věžích chrámů nebo na zvláštních zvonicích (kampanilách). Nejstarší známý dochovaný český zvon, původem břevnovský, z roku 1313, byl za pražského povstání v květnu 1945 na Staroměstském ná-městí zničen. Naším největším zvonem je Zikmund, zavěšený ve zvonici katedrály sv. Víta. Váží 18 tun a byl ulit Tomášem Jaro-šem z Brna roku 1549.

Nej větší zvon na světě, zvaný car-kolokol (zvon), váží 200 tun, je 6,14 m vysoký a v průměru měří 6,6 m. Byl zhotoven v letech 1733-1735, ale při neuváženém hašení vodou dřevěné konstruk-

Obr. 241: Kalich ve

znaku Kutné Hory

Page 177: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

ce obklopující zvon při požáru moskevského Kremlu roku 1737 přehřátý zvon praskl. Až v roce 1836 byl vyzdvižen z odlévací jámy a umístěn na nedaleký kamenný podstavec.

Výzdobou zvonů bývají postavy světců, nejrůznější nápisy ob-sahující informace o vzniku a původu zvonů, citáty z Písma svaté-ho, jakož i gnómické věty, ale také erby jejich pořizovatelů.

KANADSKÁ HERALDIKA - obecně lze říci, že kanadská heraldi-ka představuje směsici vlivů anglické, skotské a francouzské he-raldiky. První oficiální udělení znaku (pro Nové Skotsko) učinil skotský Lord Lyon roku 1625, po němž následovala roku 1638 -znak Newfoundlandu - i londýnská College of Arms. Později udí-leli znaky v Kanadě i francouzští heroldové.

Kanada se stala roku 1867 samostatným státem pod britskou korunou a stala se prototypem dominia. Během 19. století se ja-vorový list (maple leaj) stal kanadským národním symbolem oproti všem figurám, které země zdědila po evropských přistěhovalcích a v roce 1868 si dvě kanadské provincie (Ontario a Quebec) vkom-ponovaly javorový list do svých znaků. Javorový list byl pak roku 1921 přidán do státního znaku a v roce 1965 se stal centrálním motivem nové kanadské vlajky.

Page 178: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

Státní znak, udělený Jiřím V. dne 21. 11. 1921, je čtvrcený (1. Anglie, 2. Skotsko, 3. Irsko, 4. modré pole se třemi zlatými liliemi - narážka na francouzsky mluvící část obyvatel) se stříbr-nou patou štítu, v níž tři červené javorové listy spojené v jednu větévku. Klenot se od britského liší jen tím, že lev drží v pravé pracce červený javorový list, štítonoši zase tím, že lev drží brit-skou vlajku a jednorožec korouhev se třemi liliemi. Heslo A MARI USQUE AD MARE (Od moře k moři) je převzato z biblického žalmu 72, verš 8 (He shall have dominion also jtom sea to sea..., tj. Bude mít dominium také od moře k moři...), odkud byl vzat i název státní formy (dominium), když označení „království" bylo odmítnuto vzhle-dem k sousedním Spojeným státům americkým (obr. 242).

Jistou kuriozitou je užití lilií ve štítu, na korouhvi i na půdě. Po 460 let užívali angličtí králové nadarmo titulu krále francouzské-ho (a marně se jej snažili ve stoleté válce realizovat) a lilie ve zna-ku, až roku 1801 oboje Jiň III. odložil. Avšak po třech generacích se lilie vrátily do britské královské rodiny ve znaku Kanady a ten-tokrát již podle práva.

Dne 4. 6. 1988 předala prostřednictvím svého syna Edwarda Alžběta II., jako královna Kanady, část svých prerogativ do rukou generální guvernérky Kanady Jeanne Sauvé, a to i pro její ná-stupce. Šlo především o heraldické osamostatnění země, a tak k témuž datu zřídila generální guvernérka The Canadian Heraldic Authority, jejíž se stala hlavou. Nové kanadské znaky nevznikají již tedy v Londýně, ale v nové kanceláři, která tvoří součást Úřadu generálního guvernéra v Rideau Hall v Ottavě. V této nej mladší heroldii zastávají klíčové pozice Chief Herald of Canada, Herald Chancellor a Deputy Herald Chancellor.

KÁNON (z řec. kánon, původně rovná rákosová hůlka, pak pravi-dlo, předpis, vzor) - termín označující v církvi normy, které církev sama vydává, tj. věroučná nebo liturgická pravidla či dogmata, popřípadě soubor spisů uznávaných církví za pravé. Jde zejména o sbírku svatých písem, kánony apoštolů, předpisy či ustanovení papežů a církevních sněmů, kánony mešní (předpisy, jak sloužit mši svatou), pravidla pro společný život světských i řeholních du-chovních, seznam svatých (Canon sanctonim], kánony kající (před-pisy stanovující jaké pokání se ukládá za který hřích a na jak dlou-ho) či kánon liturgického zpěvu (norma zpěvu žalmu či hymnu).

Rovněž právo katolické církve se tradičně označuje jako právo kanonické, protože normativně upravuje vnitřní i vnější vztahy církve.

KANONIE (lat. canonia) - název pro klášter (řeholní dům) řádů řeholních kanovníků, tj. řeholních kanovníků sv. Augustina a pre-monstrátů, ale také křížovníků s červeným srdcem (cyriaků).

Page 179: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

KANONIZACE - svatořečení, tj. prohlášení určité osoby církví za svatého.

Za první svaté byli věřícími spontánně prohlašováni křesťanští prvomučedníci a mučedníci (martyrové), kteří svou svatost do-svědčili smrtí. Tatáž praxe platila i u prvních vyznavačů (konfeso-ři). Později měli právo svatořečit diecézní biskupové, kteří na zá-kladě místní úcty, pověsti svatosti a doložených zázraků, dávali přenést světcovo tělo do své katedrály a zapsat jeho jméno do se-znamu svatých. Takováto kanonizace se nazývá neformální (zvy-ková) a úcta k příslušnému světci náležela jen v místě či v jeho okolí, popřípadě i v diecézi, v jejímž seznamu světců byl dotyčný svatý zapsán. Aby úcta zevšeobecněla na celou církev, začali se biskupové obracet na papeže se žádostí o potvrzení svatořečení. První známou papežskou kanonizaci provedl na žádost císaře Ot-ty III. papež Jan XV., a to' augsburského biskupa sv. Ulricha bě-hem Lateránské synody dne 31. 1. 993. Podobně byl svatořečen roku 999 papežem Silvestrem II. i sv. Vojtěch. Ojediněle však do-cházelo i k jistým nedopatřením. Tak například za pontifikátu Ale-xandra III. (1159-1180) počali mniši jakéhosi kláštera v lisieux-ské diecézi, aby uchlácholili špatné svědomí, ctít za svatého tamního prefekta, který byl ve stavu opilosti od řeholních bratří zabit. Tentýž papež musel zakázat švédskému králi Knutoví I. úctu vzdávanou jeho opileckému předchůdci Erikovi IX., který byl ve Švédsku považován za světce. Z těchto důvodů si Alexander III. roku 1171 vyhradil výlučná kanonizační práva pro sebe a své ná-stupce. Tak nastává takzvaná kanonizace formální, při níž muse-la nejprve proběhnout místní šetření, při němž byly verifikovány ostatky světce, byli vyslechnuti hodnověrní svědkové a došlo k po-souzení zázraků. Teprve poté byla celá záležitost postoupena do Říma. Zdaleka ne všechny kanonizační procesy skončily úspěšně. Toto formální svatořečení, neboli kanonizace (od kánon - zde zna-mená seznam, do něhož bylo zapsáno světcovo jméno), předsta-vovalo oficiální potvrzení svatosti a bylo platné pro celou římsko-katolickou církev.

Po Tridentském koncilu zřídila církev pro kanonizace zvláštní úřad. Stalo se tak roku 1588, kdy papež Sixtus V. při reorganizaci římské kurie nařídil, aby kanonizační záležitosti převzala do své kompetence Kongregace obřadů v jedné ze svých sekcí.

Další zpřísněnou normu kanonizačních procesů přinesl de-kret vydaný dne 5. 7. 1634 papežem Urbanem VIII., který stano-vil podrobně zkoumat nejen kandidátův život, jednání a skutky, ale i jeho názory a přesvědčení. Za nanejvýš pečlivé provedení celého procesu odpovídali určení odborníci shromáždění ve zvlášt-ní samostatné kongregaci (dnes Sacra Congregatio pro Causis Sanctorum, tj. Kongregace svatořečení), zřízené roku 1969 pape-žem Pavlem VI.

Page 180: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

Prvním stupněm římské kanonizace je beatifikace, neboli bla-hořečení. Teprve po beatifikaci může být zahájen vlastní kanoni-zační proces, který by neměl být ukončen dříve než za deset let po beatifikace (brzká kanonizace sv. Jana Nepomuckého byla výjim-kou). Na jedné straně stojí promotor fideičili advocatus diaboli (tj. ďáblův advokát) jako odpůrce a shromažďovatel námitek proti svatořečení, na druhé pak procurator sacri palatii čili advocatus Dei (tj. advokát Boží) jako obhájce a prosazovatel kandidátovy sva-tosti. Takováto slavná (formalis) kanonizace vyvrcholí po skonče-ném soudním jednání slavnostním svatořečením, dnes zpravidla konaném ve velechrámu sv. Petra v Římě. Volně přeložená latin-ská kanonizační formule Svatého Otce zní: Ke cti Svaté a nerozdíl-né Trojíce, k povznesení Katolické víry a prohloubení života křes-ťanského. autoritou Pána našeho Ježíše Krista, apoštolů Petra a Pavla, po zralé úvaze a s Boží pomocí a na základě souhlasu mno-hých našich bratří, rozhodiijeme a ustanovujeme, že blahoslavený (...) je svatý a připisujeme ho do katalogu svatých pro celou církev a ustanovujeme, že má být ctěn zbožnou úctou. Zároveň je vydána zvláštní kanonizační bulla, v níž je určen i den světcovy památky. Takovýmto způsobem byla dne 12. 11. 1989 svatořečena i Anežka Česká.

Existuje i méně slavná kanonizace, takzvaná canonisatio aequi-pollens, čili rovnocenné svatořečení, které probíhá bez procesu a bez slavnostního kanonizačního aktu. Při této kanonizaci prohlá-sí Svatý Otec. že sluha Boží, jenž odedávna požívá úcty a je pro-slaven svými ctnostmi i zázraky, je uznán za svatého i Svatým Stolcem stejně jako po staletí ve své domovině. Tak byl například svatořečen Benediktem XIII. i český kníže sv. Václav; viz též BLA-HOSLAVENÝ, SVATI.

KANOVNÍK (lat. canonicus, tj. kanonicky ustanovený) - bisku-pem jmenovaný člen katedrálního nebo kolegiátního kolegia kle-riků ustavených při kapitule. Jejich povinností je provozovat chó-rovou modlitbu, pomáhat (arci)biskupovi při správě a řízení (arci)diecéze a zabezpečovat slavnostní bohoslužby.

Dělí se na sídelní a nesídelní (povólují-li to statuta kapituly) a na řádné a čestné (mají právo nosit oděv sídelních kanovníků, nemají však v kapitule hlas). Hodnostáři (probošt, děkan, popří-padě další) jsou voleni kapitulou a biskup je potvrzuje. Kanovníci mají právo na oslovení Milosti a ve svých znacích užívají černý klobouk se třemi černými střapci po každé straně štítu.

KAPITULA - samotný název je odvozen z pravidla, že dříve začí-nala každá kapitula své shromáždění čtením kapitoly z Písma sva-tého nebo z řehole, podle které žila; pojem pak zahrnuje tyto insti-tuce:

Page 181: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

A. 1. Sbor (kolegium) kanovníků ustanovených při katedrálním chrámu (kapitula katedrální, dómská nebo metropolitní), který má (arci)biskupovi pomáhat při řízení a správě (arci)diecéze jako jeho poradní orgán a zabezpečovat slavnostní bohoslužby.

Členové kapituly vedou společný život jako v řeholi. Původ ka-pitul je velmi starý. Již od dob sv. Chrodeganda, biskupa v Me-tách (kolem roku 760), vznikala při biskupských katedrálách spo-lečenství kněží, která se řídila společnými pravidly (canon) a jejich členové se proto nazývali kanovníky (clerici canonici). Původní kapituly spravovaly majetek katedrály a diecéze, avšak od 13. sto-letí se začaly osamostatňovat. Od mnichů se kanovníci lišili tím, že neskládali sliby, mohli mít vlastní majetek a nenosili řeholní oděv. Časem byl odstraněn společný život kanovníků, avšak kapi-tulní probošt Ivo z Chartres (f 1117) způsobil svým vlivem, že se někteří kanovníci nejen vrátili ke společnému životu, ale zřekli se i soukromého majetku slibem chudoby, čímž stáli u vzniku kanov-níků řeholních.

Po smrti diecézního biskupa přecházela jeho jurisdikce na ka-pitulu, respektive na jí voleného kapitulního vikáře. Tato praxe byla zrušena novým Kodexem církevního práva z roku 1983, pod-le něhož bylo jmenování dignitářů kapitul vyhrazeno Svatému Stol-ci. Někde však existovala takzvaná opce, tj. členové kapituly se mohli sami posunovat na vyšší místo v kapitule i na dignitu včet-ně míst probošta či děkana kapituly. Biskupem ustanovení kanov-níci jsou jím slavnostně instalováni.

Nejstarší českou kapitulou je pražská katedrální kapitula, kte-rá byla zformována někdy po roce 973, kdy biskupství vzniklo. Prvním bezpečně známým proboštem byl Welich (989). Po roce 1344 se stala tato kapitula kapitulou metropolitní. Počet jejích členů v dějinách kolísal, až se ustálil (do roku 1945) na počtu 12 kanovníků (8 Čechů a 4 Němci), z nichž čtyři zastávali hodnos-ti (probošt, první prelát, prelát-arcijáhen a prelát-scholastik). Pro-bošt pražské metropolitní kapituly má titul Praelatus primus Bo-hemiae (tj. první prelát České země). V době sedisvakance pražského arcibiskupství museli členové kapituly třikrát odejít do vyhnanství (od počátku husitských bouří - 1436, 1448-1453 a 1467-1469). Rovněž dne 24. 3. 1483 došlo k bořím proti katolí-kům. Po zmasakrování novoměstských konšelů, vyhnání řeholní-ků z Prahy a útěku většiny věřících pod jednou, vytrvala kapitula de facto v zajetí a až 29. 9. 1484, kdy král Vladislav vjel do Prahy, byli děkan Jan z Krumlova a 10 kněží kapituly osvobozeno. Za své postoje si kapitula vysloužila roku 1465 čestný titul Vždy věrná (metropolitní kapitula u sv. Víta). Její znak je identický se znakem arcibiskupství.

Další české katedrální kapituly jsou Sídelní kapitula při kated-rále Svatého Ducha v Hradci Králové (mívala 6-9 kanovníků), Dóm-

Page 182: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

ská kapitula u sv. Štěpána v Litoměřicích (mívala 7 kanovníků) a Dómská kapitula u sv. Mikuláše v Českých Budějovicích (mívala 7 kanovníků). V Plzni a v Ostravě nebyly dosud kapituly ustaveny.

Na Moravě existuje Metropolitní kapitula u sv. Václava v Olo-mouci, obnovená v roce 1993 arcibiskupem Graubnerem, který jmenoval 7 nových kanovníků. Kdysi jich bývalo až sedmnáct a až do druhé poloviny 19. století bývala výlučně šlechtická (obdobně i Wroclaw nebo Salzburg) a do roku 1918 (tj. do zavedení nového církevního zákoníku) měla privilegium svobodné volby nového metropolity. V Brně pak existuje Stoličná kapitula sv. Petra a Pav-la (existovala již od roku 1296 jako kapitula kolegiátní), kde v mi-nulosti také bývalo šlechtictví podmínkou členství. Proto až do roku 1831 probíhaly nobilitace nešlechtických kandidátů brněn-ského kanonikátu, zpravidla do rytířského stavu. Až Ferdinand V. Dobrotivý uvolnil tuto praxi a do kapituly mohli být přijímáni i ne-šlechtičtí kanovníci. Celkem bylo takovým způsobem v Brně nobili-továno 31 osob, většinou ad personam, někteří ovšem spolu s pří-buznými dědičně. 2. Sbor (kolegium) kanovníků ustanovených při významném ne-biskupském kostele (tzv. kapitula kolegiátní, tj. vedoucí společný život), který bývá zpravidla poutní.

Snad nejstarší česká kolegiátní kapitula byla zřízena u sv. Petra a Pavla v Mělníku na počátku 11. století (nebo až roku 1120). Proto je možné, že titul nejstarší náleží kolegiátní kapitule u sv. Kosmy a Damiána (dnes u sv. Václava) ve Staré Boleslavi. Tu založil roku 1046 kníže Břetislav jako projev pokání, jež mu uložil papež za to, že roku 1039 podnikl válečné tažení do Polska a odcizil tam ostatky sv. Vojtěcha, sv. Radima a pěti svatých bratří. Ustanovených 12 ka-novníků (4 sídelní, 4 nesídelní a 4 čestní) mělo pokračovat v poká-ní knížete Břetislava a později střežit Paladium Země české na místě vraždy českého národního patrona sv. Václava.

Další kapitula byla zřízena roku 1057 nebo 1058 u sv. Štěpána v Litoměřicích a poté roku 1070 kolegiátní kapitula sv. Petra a Pavla na Vyšehradě jako protiváha kapituly svatovítské. Zřídil ji kníže a potom i první český král Vratislav II. (1061-1092), který dokonce pro napětí a neshody s bratrem Jaromírem (pražský bis-kup v letech 1068-1090) přesídlil z Pražského hradu na Vyše-hrad. Kapitula s titulem capitulumperingigna (tj. velmi významná kapitula) byla potvrzena papežem Alexandrem II. (1061-1073), ale jako exemptní (tj. vyňatou z jurisdikce biskupa a podřízenou pří-mo Svatému Stolci) ji vyhlásil až papež Lucius II. listinou ze dne 11.4. 1144. Toto zvláštní postavení skončilo v 80. letech 18. sto-letí a dnes je podřízena arcibiskupu pražskému. Od založení až do II. vatikánského koncilu měli vyšehradští kanovníci prostorově omezené užívání pontifikálií (mitru směli například nosit pouze po potok Botič). Nej vyšší představený kapituly - probošt - byl do-

Page 183: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

Obr. 243: Znak vy-

šehradské kapituly

sazován králem a po roce 1222 získal trvale (prakticky do husit-ských válek) do svých rukou hodnost královského kancléře. Zají-mavé jsou i pečetní obrazy vyšehradské kapituly. Užívala buď pe-čeť s obrazem sv. Petra a Pavla na jedné straně a s obrazem královského zakladatele na straně druhé nebo zobrazení snu kníže-te Oldřicha (který prý jako syn zakladatele kapitule nepřál), v němž jej sedícího na loži zbil sv. Petr důtkami. Znakem kapituly je čer-vený štít, v němž dva zlaté zkřížené klíče (na znamení podřízenosti papeži) spojené dole v oušcích provazem (důsledně až od 16. století). Štít je zdoben na horní hraně infulí, provázenou vpravo latinským křížem a vlevo berlou se závitem dovnitř (obr. 243).

Další kolegiátní kapitulou byla kapitula u sv. Apolináře v Sad-ské (1118) a u sv. Jiljí na Staré Městě pražském (poprvé připomí-naná v roce 1238).

Kolegiátní kapitulu při královské kapli Všech svatých na Hradě pražském založil pro 24 kanovníků dne 1. 12. 1342 tehdy ještě markrabě Karel (IV.) na základě souhlasu biskupa Jana IV. z Dra-žíc ze dne 8. 1. 1339. Skupina duchovních při knížecí a později královské kapli existovala již od 13. století ajejí členové byli i čle-ny královské kanceláře. Král Václav II. dokonce roku 1295 přenesl ke Všem svatým celou kolegiátní kapitulu z Mělníka, avšak toto spojení trvalo jen několik let. V roce 1366 vyhradil Karel IV. ka-novnická místa u Všech svatých mistrům pražské university a tato praxe, v osobách zasloužilých profesorů teologické fakulty, trvá dodnes. Po husitských válkách byli nositeli kapitulních dig-nit často kanovníci svatovítští, ale kapitulní děkan Ferdinand Kin-dermann, potomní biskup litoměřický a reformátor školství, se vrátil k praxi jmenovat za kanovníky u Všech svatých zasloužilé kněze v oblasti školství a výchovy. Posledním metropolitním ka-novníkem. který zastával současně kanonikát i u Všech svatých, byl K. Fischer (+ 1833).

Karel IV. založil i kolegiátní kapitulu Nanebevzetí Panny Marie na hradě Karlštejně, a to majestátem ze dne 27. 3. 1357 současně s vysvěcením hradu arcibiskupem Arnoštem z Pardubic. Hrad, pojmenovaný po svém zakladateli, byl vybudován, aby chránil korunní archiv, zemská privilegia, korunovační klenoty říšské i čes-ké, jakož i říšský poklad a poklad českého království. Kapitulní kanovníci pak měli konat ve všech hradních svatyních bohosluž-by. Původně bylo kanovníků jen pět, nejvíce (na počátku 15. sto-letí) deset. V čele karlštejnské kapituly stojí děkan, jehož jmeno-vání si pro sebe i pro své nástupce vyhradil panovník, zatímco instalaci prováděl pražský arcibiskup. Členové kapituly jsou jme-nováni a uváděni do úřadu kapitulním děkanem.

V roce 1362 přenesl Karel IV. kolegiátní kapitulu ze Sadské ke kostelu sv. Apolináře na Novém Městě pražském a v roce 1397 byly ještě zřízeny kapituly v Lipnici a v Týně nad Vltavou.

Page 184: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

Na Moravě jsou kolegiátní kapituly u sv. Mořice v Kroměříži a u sv. Václava v Mikulově.

Nejmladší českou kolegiátní kapitulou kanovníků je kapitula v Litomyšli, kterou založil královéhradecký biskup Karel Otčená-šek v jubilejním roce 650. výročí založení lltomyšlského biskup-ství, ustaveného současně s povýšením pražského biskupství na arcibiskupství (1344) a zaniklého po husitských válkách. Se sou-hlasem českého primase Miloslava Vlka a titulárního biskupa li-tomyšlského Jaroslava Škarvady a po kladném vyjádření Apoštol-ského Stolce ze dne 29. 1. 1994 ustanovil biskup Otčenášek, že proboštský chrám Povýšení sv. Kříže v Litomyšli bude zároveň ka-pitulním kostelem. Prvním děkanem kolegiátní kapituly v Litomyšli byl jmenován Josef Čechal, administrátor z Proseče u Skutče.

Jestliže kanonikát nebo dokonce kapitulní dignita podléhá ci-vilnímu patronátu, pak ordinář jmenování nebo volbu jen potvr-zuje. To se týká například Karlštejna, kde je státní patronát a děkan byl jmenován vládou (i komunistickou) na základě starého zakladatelského privilegia.

Každá kapitula má zvláštní oděv, insignie i znak. Znaky kapi-tul jsou většinou tvořeny buď postavami světců, kterým je pří-slušný chrám zasvěcen anebo alespoň jejich atributy. B. V řeholních společnostech označuje kapitula shromáždění všech plnoprávných členů. Podle rozsahu a povahy se rozlišují generál-ní kapituly, provinciální kapituly a domácí kapituly.

KAPITULNÍ VIKÁŘ - titul dříve voleného člena katedrální kapitu-ly, na něhož za sedisvakance přecházela biskupská jurisdikce. Kapitulní vikář musel být zvolen do 8 dnů po smrti (arci)biskupa a stal se mimořádným a přechodným správcem (arci)diecéze. Jeho funkce končila jmenováním a intronizací nového (arci)biskupa.

Funkce kapitulního vikáře byla zrušena novým Codex iuris ca-nonici z roku 1983.

KAPLAN (lat. capellanus, vedlejší) - titul zástupce a pomocníka faráře či administrátora ve správě farnosti. Jde o nejnižší hodnost duchovního v katolické církvi, který němá vlastní farnost. Jako pomocný kněz ve farnosti je faráři podřízen, ale může zastávat všech-ny kněžské funkce, zejména při farářově nepřítomnosti, nemoci či zaneprázdnění. Kaplani jsou ustanovováni a odvoláváni diecézním biskupem. Mají právo na oslovení Velebný (důstojný) pane.

Jako kaplani jsou také označováni kněží specializovaní pro zvláštní službu - jsou podřízeni buď přímo biskupovi (například lodní, vězeňští, nemocniční či vysokoškolští kaplani) nebo zvlášt-nímu ordináři (vojenští kaplani).

Dříve bývali rovněž při kaplích na zámcích velkých aristokratic-kých rodů ustanovováni takzvaní domácí nebo zámečtí kaplani.

Page 185: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

Kaplani mohou užívat ve svých znacích černý klobouk s jed-ním černým střapcem po každé straně štítu.

Oproti tomu členové papežského dvora s titulem tajného kapla-na Svatého Stolce užívají fialového klobouku s šesti fialovými střap-ci a čestní kaplani papeže pak rovněž fialový klobouk, ale pouze se třemi fialovými střapci na každé straně štítu.

KAPLE (lat. capella, sacellum, oratorium) - 1. Malá svatyně v podo-bě místnosti (v palácích či na hradech a zámcích) nebo jako samo-statná budova určená k soukromým či veřejným pobožnostem. 2. U velkých kostelů nebo katedrál kaple tvoří někdy souvislou řadu (věnec) kolem chóru nebo i po stranách bočních lodí chrámu.

KAPOUN - obecná přirozená figura kohouta-kastráta, kteiý se v he-raldice zobrazuje bez hřebenu (a někdy i bez laloku). Zpravidla se vyskytuje ve znacích některých nobilitovaných lékařů. Symbolizuje rituální oběf Aeskulapovi a také křesťanskou bdělost a ostražitost. Kapouna měl ve štítu i Jan Kopp, osobní lékař českého krále Ferdi-nanda I., který ho ve Vídni dne 28. 5. 1532 povýšil do šlechtického stavu s predikátem - von Raumenthal. Jedním z posledních příkla-dů udělení této figury je znak The Institute o/Hospital Engineering, udělený College of Arms dne 20. prosince 1963.

KAPUCE - pevná součást hábitů (kuten) zahalující v případě potře-by hlavy členům některých řeholních řádů a kongregací (například františkánů, kapucínů, dominikánů, benediktinů a podobně).

Ve znacích se objevuje v souvislosti s figurou řeholníka, napří-klad ve znaku bavorské metropole Mnichova.

KARDINÁL (z lat. cardinalis, hlavní, respektive z lat. cardo - roh, tj. roh oltáře, kde kardinál stojí při papežské mši, nebo dveřní stěžej, kterýje sice upevněn a přitom se při řízení církve pohybu-je) - titul nejvyšších a nejvýznamnějších duchovních hodnostářů v katolické církvi po papeži, jimž náleží právo z vlastních řad volit nového pontifika. Toto označení vyhradil papež Pius V. roku 1567 výlučně členům papežského presbyteria, ač první zmínky jsou již z 10. století.

Kardinálové mají přednost před všemi ostatními církevními hodnostáři, a to i když v minulosti neměli biskupské svěcení (kar-dinálem mohl být kterýkoliv klerik nebo řeholník s nižším nebo vyšším svěcením). Jsou volně jmenováni papežem z celého světa. Dnes však kandidát musí mít alespoň kněžské svěcení a má vyni-kat učeností, zbožností a znalostí církevní agendy. Pak musí ihned přijmout biskupské svěcení, pokud již není biskupem.

Jmenování kardinálů se nazývá kreace (creatio). Dříve se uží-valo zvlášť bohatého ceremonielu, spojeného s odevzdáním kardi-

Page 186: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

nálského klobouku. Dnes jsou noví kardinálové jmenováni pape-žem po zasedání tajné konzistoře, zpravidla v pondělí. Kreovaný kardinál tím nabývá právo volit papeže a je oprávněn užívat všech ostatních kardinálských výsad.

Zvláštním způsobem je jmenování in petto (in pectore), při němž papež jméno kardinála veřejně neuvede, takže sice nenabývá kar-dinálských práv, ale zachovává se mu pořadí v poměru ke kardi-nálům zatím jmenovaným. Jde o mimořádné případy (zvláště po-litické), kdy si Svatý Otec ponechá jméno v tajnosti (in petto, tj. v nitru), ale pokud o tom do své smrti neuvědomí konzistoř, není toto jmenování platné, respektive in pectore (reservatio in pectore, tj. vyhrazení v srdci). Takto bylo drženo v tajnosti roku 1969 i jme-nování litoměřického biskupa Štěpána Trochty, k jehož zveřejně-ní došlo až 5. 3. 1973 a po něm i nominace biskupa Františka Tomáška in pectore dne 24. 5. 1976 (zveřejněno dne 27. 6. 1977).

Kardinálové mají povinnost sídlit v Římě s výjimkou těch, kteří jsou sídelními (arci)biskupy a mají tedy povinnost sídlit ve své diecézi. Kdykoliv však přijedou do Říma, musejí se představit pa-peži a nesmějí město opustit bez jeho svolení. Podle toho se také kardinálové dělí na kardinály kuriální a extrakuriální. Kuriální kardinálové pracují v římských dikasteriích a jsou zpravidla titu-lárními biskupy nebo arcibiskupy. Někteří pak předsedají v rámci kurie určité kongregaci ve funkci prefekta.

Kardinálové jsou automaticky státními občany Vatikánu (Vati-kánského Města). V diplomatickém protokolu na mezinárodním fóru mají postavení prince-následníka, vicepresidenta či jiné dru-hé osoby ve státě. Extrakuriální kardinálové si ještě ponechávají své původní občanství, takže mají občanství dvojí.

Titul kardinála se zásadně klade mezi křestní jméno a příjme-ní. Tato praxe vznikla již v i l . století, kdy začal vznikat kardinál-ský sbor a kdy nebyla příjmení běžná, takže se titul kardinála kladl za křestní jméno. Kardinál má právo na oslovení Eminence. Mezi sebou si, jako bratři v Kristu, tykají.

Snad nejmladším kardinálem byl jmenován Giovanni Medici (potomní Lev X.), a to v sedmi letech. Nejstarším kardinálem byl Jorge de Costa. který zemřel roku 1508 ve věku 100 let. Nejdéle (60 let) byl kardinálem Henry Benedikt Stuart (1725-1807), zná-mý jako kardinál York, protože jako poslední člen královské dy-nastie Stuartů měl i titul vévody z Yorku.

V minulosti došlo i k několika zvláštnostem. Tak například ar-civévoda Albrecht (1559-1621) byl již kardinálem, ale bylo roz-hodnuto, že se vzdá duchovního stavu. Dokonce se oženil s in-fantkou Isabelou Klárou Evženií, ale jejich manželství zůstalo bezdětné. Zcela výjimečně zbavil Pius XI. kardinálského purpuru Louise Billota za podporu organizace Action frangaise pro její od-klon od křesťanského učení. Někdy zase povýšil panovník kardi-

Page 187: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

nála do knížecího stavu ad personam. Tak se knížetem stal i kar-dinál Dietrichstein, který využil práva adopce a předal knížecí stav svým příbuzným.

Jinou zajímavostí je jmenování kardinálem dvou velmistrů ry-tířského řádu johanitů, jimiž byli Pierre ďAubusson (1476-1503) a Hugues Loubeux de Verdale (1582-1595). Snad proto papež Urban VIII. udělil roku 1630 všem knížatům-velmistrům řádu Maltézských rytířů důstojenství kardinála (odtud je velmistr řádu Eminencí a Výsostí) a dne 27. 10. 1880 byl čestný kardinalát kon-firmován. Nad řádovým duchovenstvem, ostatně jako u všech duchovních řádů, dohlíží kardinál-patron (cardinalis patronus], jmenovaný Svatým Otcem. Celkem bylo v dějinách jmenováno přes 2 600 kardinálů.

První historicky doložený kardinál, který vstoupil na českou půdu s purpurovým kloboukem, byl roku 1251 kardinál-legát (Hugonis, tituliS. Sabině presbyteři cardinalis, tj. Hugo, kardinál kněž s titulem u sv. Sabiny), který dovezl do pražského kláštera Na Františku abatyši Anežce České dary papeže Innocence IV. (ostatky svatých, zejména ostatky sv. Mikuláše biskupa a dobro-dince chudých).

Purpurovou barvu kloboukům i oděvům kardinálů stanovil roku 1245 papež Innocenc IV. jako znamení, že mají hájit práva církve až do prolití krve (nsque ad sanguinis ejfusionerri). Dříve byl no-vým kardinálům na konzistoři tento klobouk skutečně předáván, ale po II. vatikánském koncilu se předává již jen biret. Dříve exis-toval i zvyk zavěšovat kardinálské klobouky nad hrobky těchto hodnostářů tak, jak se například dochovaly v katedrále v Toledu nebo ve Westminster Cathedral v Londýně nad hroby 3. arcibis-kupa westminsterského kardinála Vaughana a 5. arcibiskupa kardinála Hinsleye.

Purpurový klobouk se v heraldice u kardinálů objevuje ve 14. století. Původně byly šňůry svázány jen jedním uzlem. Později se počet uzlů zvětšil, aby byly nakonec nahrazeny střapci. Od 18. století se počet střapců po každé straně štítu ustálil na pat-nácti, což bylo také přijato a předepsáno dekretem Kongregace ceremonielu ze dne 9. 2. 1832. V nové době je zakázáno kardiná-lům užívat koruny, knížecí pláště, štítonoše a řádové dekorace. Vedle štítu, klobouku se šňůrami a střapci a devisy užívají kuriál-ní kardinálové jen patriarší kříž, extrakuriální kardinálové pak příslušný kříž (tj. biskupové latinský, arcibiskupové patriarší). Kar-dinálové, kteří jsou arcibiskupy, užívají ve svých znacích ještě pallium.

Naším prvním kardinálem v dějinách byl Jan Očko z Vlašimi, arcibiskup pražský v letech 1364 -1379, který byl jmenován kar-dinálem v roce 1378. Dosud měly české země celkem 20 kardiná-lů, a to 9 pražských arcibiskupů (Jan Očko z Vlašimi, Arnošt hra-

Page 188: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

bě z Harrachu, Bedřich kníže ze Schwarzenbergu, František hra-bě Schónborn, Lev Skrbenský z Hříště, Karel Kašpar, Josef Be-ran, František Tomášek a Miloslav Vlk), 4 olomoucké biskupy (Jan Železný, František z Dietrichsteinu, Wolfgang ze Schrattenbachu, Ferdinand Trojer z Trojensteinu), 6 olomouckých arcibiskupů (An-tonín z Colloredo-Waldsee, Maria Tadeáš z Trauttmansdorffu, Rudolf arcivévoda Rakouský, Maxmilián Josef ze Sommerau-Beckh, Bedřich z Fúrstenbergu a František Bauer) a litoměřický biskup Štěpán Trochta. V literatuře se někdy objevuje i jméno arcibiskupa pražského Zbyňka Berky z Dubé (1592-1606), který byl možná nominován in petto. ale protože jeho jméno nebylo nikdy zveřejně-no (nominatus, non publicatus), nelze jej mít za kardinála.

Kardinálové měli rozhodující hlas na obecných koncilech, i když nebyli biskupy. Mají zvláštní postavení v církevním soudním řízení (mohou být souzeni jen papeži) a nepodléhají všeobecnému církev-nímu trestnímu právu, pokud by tak nebylo výslovně stanoveno.

KARDINÁL-DĚKAN viz DĚKAN, KARDINÁLSKÝ SBOR

KARDINÁL-KOMOŘÍ - titul kardinála zvaného též kardinál-ka-merlengo (cameňengo), který zastává důležitou funkci předsedy apoštolské komory (camera apostolica) v rámci kurie. tj. odpovídá za správu církevního majetku.

Při úmrtí papeže poklepe třikrát podle starodávné tradice na hlavu zemřelého stříbrným kladívkem a volá ho jménem, jež mu bylo dáno při křtu. čímž jej žádá, aby se mu ozval. Neodpoví-li, pronese kardinál-komoří sakramentální větu: II Papa é veramente morto! (Papež je skutečně mrtev!). Pak snímá z prstu zesnulého papeže rybářský prsten a přebírá některé jeho pravomoci. Přede-vším se ujímá správy papežského paláce, tj. řídí běžné záležitosti Vatikánského státu i církve. Během sedisvakance (vlastně Vacan-te Sede Apostolica-za uprázdněného apoštolského stolce), tj. mezi úmrtím papeže a volbou nového pontifika, přebírá do svého zna-ku papežské klíče, které se kladou, spolu s basilikálním sluneční-kem neboli pavilonem (ombrelline, gonfalone, umbrella) nad štít na místo tiáry. Po volbě nového papeže opět odkládá kardinál-komoří klíče i pavilon ze svého znaku. (Obr. 244)

KARDINÁLSKÝ SBOR (lat. Sacrum collegium, doslova Svatý sbor. Svaté kolegium) - shromáždění kardinálů, které slouží papeži jako stálý pomocný a poradní orgán při jeho církevní vládě.

Podobně jako každý jiný biskup měl také biskup římský (pa-pež) své presbyterium, tj. senát duchovních (kněží a jáhnů), kteří se později nazývali kardinály. Toto označení vzniklo patrně proto, že papežský katedrální chrám byl ve vztahu k ostatním katedrá-lám kostelem hlavním. Kněžím z papežova presbyteria byly svěřo-

Page 189: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

vány hlavní římské kostely, zvané tituli, kdežto jáhnové obstará-vali chudinské městské čtvrtě. V 8. století přibyli do presbyteria také biskupové sedmi okolních diecézí, kteří byli obvykle povolá-váni, aby papeže zastupovali v nepřítomnosti. Tak zahrnovalo papežské presbyterium duchovní trojího stupně svěcení - bisku-py, kněze a jáhny. Toto rozdělení se udrželo v kardinálském sboru dodnes: 1. Kardinál-biskup - titulární biskup jedné ze sedmi suburbikár-ních diecézí, původně v nejbližším okolí Říma, dnes součást Věč-ného města, takže zvláštní diecéze netvoří. Jsou to Ostia, Albano, Frascati, Palestrina, Porto e Santa Rufina, Sabina e Poggio Mirte-to a Velletri. Hodností nejstarší kardinál-biskup spojuje zpravidla svůj vlastní titul s titulem suburbikárního biskupství ostijského a stává se děkanem kardinálského sboru. Nemá pravomoci nad ostatními kardinály, je jen první mezi rovnými (primus inter par-es). Druhý v pořadí kardinálů-biskupů je podděkanem kardinál-ského sboru a automaticky postupuje při uprázdnění děkanátu na místo děkana. Mezi kardinály-biskupy náleží i patriarchové východních obřadů, kteří jsou kardinály, avšak ponechávají si ti-tul biskupského stolce svého patriarchátu: 2. Kardinál-kněz získává titul jednoho ze 103 římských farních kostelů jako své titulární sídlo. Do téže skupiny náJeží všichni extrakuriální kardinálové. Tak například arcibiskup pražský ThDr. František Tomášek byl kardinálem s titulem u sv. Vítala; 3. Kardinál-jáhen získává jeden ze 43 chudinských ústavů s pří-slušným kostelem jako svou diakonii. Kardinálové-jáhnové jsou vesměs kardinály kuriálními.

Týto tradiční stupně kardinálských hodností již neodpovídají stupni svěcení, protože dnes (od pontifikátu Jana XXIII.) všichni kardinálové obdrží biskupské svěcení, pokud jíž biskupy nejsou. Římské titulární sídlo kardinálů je čestné a v praxí je omezeno na příležitostnou bohoslužbu. Prvním mimořímským kardinálem byl arcibiskup magdeburský (od roku 1012), čímž se stalo, že se ne-shodoval nejen kardinálský stupeň se stupněm svěcení svého nositele, ale i jeho římský titul byl ryze formální.

Původně mohlo být kardinálů maximálně třicet, ale například v roce 1277 jich bylo jen sedm a roku 1331 bylo kardinálů dvacet. Dne 3. 12. 1586 rozhodl papež Sixtus V. zvýšit maximální počet členů kardinálského sboru na 70 (6 biskupů, 50 kněží a 14 jáh-nů). protože tolik bylo učedníků Kristových, přičemž stanovil, aby vždy čtyři byli jmenováni z řad žebravých řádů. Až papež Jan XXIII. jmenováním většího počtu kardinálů v roce 1958 toto nařízení prakticky zrušil. Od dob II. vatikánského koncilu se počet kardi-nálů pohybuje mezi 100-150, přičemž polovina je jich z Evropy. Dnešní skladba kardinálského kolegia je oproti minulosti výrazně mezinárodní. Dříve měli převahu Italové, dnes však kardinálové

Page 190: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

pocházejí ze všech kontinentů světa. Sacrum Collegium bylo zfor-mováno v roce 1150 a na III. lateránském koncilu roku 1179 sta-novil papež Alexander III., že nového pontifika smějí volit výhrad-ně jen kardinálové a že k jeho volbě stačí souhlas dvou třetin zúčastněných. Tím nesmírně vzrostl význam a vážnost kardinál-ského sboru a jeho členové se fakticky stali prvními církevními hodnostáři po papeži. Původně byl papež volen klérem a lidem, ale již roku 499 vydal papež Symmachus (498-514) nařízení, podle něhož se zakazovala jakákoliv agitace za života papežova a nový pontifik měl být volen jen klérem. Nicméně vměšování světské moci do papežských voleb ještě dlouho pokračovalo.

Počet kardinálů v kolegiu se každoročně mění, jednak úmrtími a také občasným doplňováním kardinálského sboru; viz též KONKLAVE, PAPEŽSKÁ VOLBA.

KARTOUZA- označení konventu (kláštera) mnišského řádu kar-tuziánů, odvozené od jména francouzského kláštera v údolí La Chartreuse (Cartusium) nedaleko Avignonu, kde se nachází síd-lo generálního převora řádu a který nese čestný název velkokar-touza.

KARTUŠ(E) (fr. cartouche) - v heraldice ozdobné (dekorativní) tva-rování a rámování štítu, které zvláště v církevní heraldice nahra-zuje (zejména v renesanci a v baroku) klasický štít, aby se tak naznačilo, že nositel znaku není válečníkem. (Obr. 245)

KASULE (z lat. casula, domeček) - svrchní liturgické roucho při mši svaté, které překrývá kněze zepředu i zezadu, má otvor pro hlavu, ale nekryje ruce, aby nebránila pohybu. Kasule neboli or-náty se užívají od 11. století a někdy se na nich objevují, zejména v baroku, erby donátorů, arcibiskupů, biskupů, opatů i klášterů.

KATEDRA (řec. kathedra, lat. cathedra, sedadlo, křeslo) - bis-kupský stolec (trůn) umístěný v katedrále, zpravidla pod balda-chýnem, na evangelní straně chrámu.

KATEDRÁLA - sídelní chrám diecézního biskupa nebo arcibisku-pa, jehož názevje odvozen od katedry (biskupského stolce, trůnu), která je jako pontifikálie umístěna na evangelní straně chrámu.

Je-li arcidiecéze nebo diecéze lokalizována do více než jednoho místa, bývá hlavní sídelní chrám nazýván katedrálou a vedlejší konkatedrálou. Tak např. nově zřízená diecéze ostravsko-opavská (1996) má katedrálu Božského Spasitele v Ostravě a konkatedrá-lu Nanebevzetí Panny Marie v Opavě. Obdobně na Slovensku byl v roce 1995 při zřízení bratislavsko-trnavské arcidiecéze povýšen dóm sv. Martina v Bratislavě na konkatedrálu.

Obr. 245: Kartuše byly oblíbené přede-vším v době Ixíroka

Page 191: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

KATEDRÁLNÍ CHRÁM viz KATEDRÁLA

KATEDRÁLNÍ KAPITULA viz KAPITULA

KATOLICKÁ CÍRKEV - církev všeobecná, universální, apoštol-ská, římská, západní nebo také římsko-katolická. Název vznikl z řeckého kat holón kosmón- po celém světě, protože její poslání je celosvětové, aby lidé mohli poznat pravé učení a dosáhnout posvěcení vedoucího k věčnému životu. Někdy se církvi dostává i epitetonu „svatá", protože je posvěcena Kristovou obětí a protože jen ona zaručuje plnost všech prostředků spásy. Označení „vše-obecná" se užívá ve smyslu „celosti" či „úplnosti", nebof je v ní přítomen Ježíš Kristus, který ji předal poslání pro všechny lidi.

Původ katolické církve je božský, protože Ježíš Kristus shro-máždil kolem sebe 12 apoštolů, 72 učedníků a mnoho věncích. Apoštolům odevzdal trojí úřad: učitelský, kněžský a pastýřský -Jako mne poslal Otec, i já posílám vás [Jan, 20, 21). Apoštolově pak světíli své nástupce, čímž vznikla apoštolská posloupnost (pro-to také označení apoštolská církev). Všichni věřící (téměř 1 miliar-da) tvoří mystické tělo Kristovo, tj. církev, která je řízena podle určitých záikonú a určitými autoritami, které stanovil Spasitel. Proto není církev společenstvím moderních demokratů, i když v ní mají všichni věřící stejná práva.

Papež Bonifác VIII. (1294-1303) definoval církev jako jednot-nou (založenou na jedné společné víře při rozmanitosti jejího vyja-dřování), svatou (svatost církve netvoří životy a skutky jejich čle-nů, ale její Božský základ), katolickou (universální a všeobecnou, tj. bez hranic pro všechny národy) a apoštolskou (tj. mající apoštol-ský základ).

Neviditelnou hlavou církve je Kristus, viditelnou pak římský biskup (papež), kterého všichni katolíci uznávají jako Kristova náměstka na Zemi. Pojmenování církve jako katolické poprvé užil Ignác, biskup z Antiochie (70-107), od 2. století je pak doloženo v Římě, v Malé Asií, v Palestině, v Egyptě i jinde. Někdy se o římsko--katolické církvi mluví jako o církvi římského obřadu (dnes převa-žuje termín latinský obřad, přičemž jde o zřejmý anachronismus, protože se mše dnes slouží zpravidla v národních jazycích).

Klasické dělení církve je dvojího typu: 1. a) církev všeobecná (tj. jako celek, včetně Svatého Stolce). b) církve partikulární (diecéze, řeholní a sekulární instituty a spo-lečnosti) a z nich odvozené instituce. 2. a) církev západního (okcidentálního) čili latinského obřadu v čele s římským biskupem jako patriarchou Západní církve. b) církev východní, skládající se z 21 církvi 5 různých východních (orientálních) obřadů, vjejichž čele stojí papeži podřízení patriar-chové nebo metropolité či arcibiskupové (například církve chal-

Page 192: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

dejská, malabarská, kopticko-katolická, etiopsko-katolická, syr-ská, malankarská, arménsko-katolická, maronitská, řeckokato-lická a podobně).

KENTAUR - monstrum zobrazované jako kůň, který má místo /žjň krku a hlavy trup muže. V řeckém bájesloví byli kentaurové syno- J ÍM vé thessalského krále íxiona a většinou vynikali násilnými činy a x y C ^ hrubým chováním, zejména pod vlivem vína. V některých bájích /X f f ) však naopak vynikali moudrostí a nejznámější z kentaurů - Chei- /^-M LSt\. \\l rón - byl učitelem mnoha řeckých reků. Kentauři se stali symbo- \\ )/ i ( /// lem mužnosti a síly. U nás užíval kentaura jako erbovního známe- t ! " ® ní například Matěj z Vykrantic. (Obr. 246) obr. 246: Kentaur

KLÁNÍ viz RYTÍŘSKÉ TURNAJE

KLASICISMUS viz SLOHY V HERALDICE

KLÁŠTER (lat. claustrum, ohrada, uzavření) - uzavřené místo, respektive stavební útvar skládající se z budov a pozemků v uza-vřeném areálu a sloužící za společné obydlí a působiště členům řeholních řádů a kongregací žijících podle určitých předpisů.

Kláštery vznikly nejprve v Egyptě, pak i v Palestině a v Sýrii ještě v době římského impéria, původně jako výraz odporu proti duchu tehdejší společnosti a snahy žít podle evangelia, a to nejpr-ve u mužů, později i u žen (první ženský klášter založil sv. Anto-nín, f 356). Teprve na koncilu v Chalcedonu (451) byl mnišský způsob života uznán a církví schválen a mniši byli dáni do juris-dikce místních biskupů. Na evropském západě vznikají první mnišské organizace ve druhé polovině 4. století, avšak za vlastní-ho zakladatele západního mnišství je všeobecně pokládán až sv. Be-nedikt z Nursie, který roku 529 založil klášter Monte Cassino, kde zavedl první pevnou organizační reguli (benediktinskou řeholi). Je třeba zdůraznit, že raně středověké kláštery byly instituce, v nichž se pro Evropu a celý svět zachovala antická vzdělanost a že i v dal-ších staletích to byla centra nejen vzdělanosti, ale také šíření po-krokových technologií (včetně produktivnějšího zemědělství a výroby) po celé Evropě.

První český klášter byl založen roku 973 u sv. Jiří na Hradě pražském, kam byly uvedeny benediktinky, zatímco první muž-ský klášter v Čechách byl založen roku 993 biskupem Vojtěchem a knížetem Boleslavem II. v Břevnově u Prahy. Do roku 1140 bylo v Čechách a na Moravě založeno celkem 11 klášterů (vesměs be-nediktinských). Pak přicházejí další řády (premonstráti, cisterciá-ci a řády rytířské). Od roku 1140 do počátku 13. století bylo zalo-ženo 23 nových klášterů a na počátku 14. století existovalo v českých zemích již 134 řeholních konventů.

Page 193: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

Obr. 247: Klenot

hrabat Schliků

Obr. 248: Klenot

Hrubých z Gelenj

Obr. 249: Klenot Haugwitzů z Biskupic

Obr. 250: Klenot Kinských en face -

otevřená křidla

Smyslem klášterů je vést kontemplativní (tj. rozjímavý) život, ale také prokazovat účinnou lásku k bližnímu, ošetřovat nemoc-né, konat misie, vyučovat mládež, pečovat o sirotky a nalezence, jakož i kultivovat krajinu.

Každý klášter představuje komplex budov, jejichž klasickou a standardní skladbu tvoří: konventní kostel, kvadratura s rajským dvorem, kapitulní síň (projednání členů konventu), refektář (spo-lečná jídelna), dormitář (společná ložnice), obydlí opata, obydlí pro hosty, kuchyně, hospodářské budovy, noviciát, klášterní hřbi-tov a laický špitál, umístěný zpravidla mimo klášterní zeď.

Jednotlivé řeholní řády a kongregace označují své kláštery (tj. řeholní domy) různými označeními, jako napříldad konvent, ka-nonie, paraklet, kartouza, kolej, residence, komenda, bailliva, pro-boštství, opatství, převorství, oratorium a podobně.

KLENOT (lat. coronaria, apex, galeatum fastigium, fr. cimier, tim-bre, něm. (Helm)kleinod, Zimier, angl. crest) - v heraldice vrchní ozdoba přilby upevněná na jejím vrcholu. Klenot měl v boji nejen rozlišovací funkci, protože ve shluku bojujících rytířů vyčníval nad jejich hlavami, ale poskytoval i jistou ochranu, když mohl zmírnit sek meče vedený na hlavu. I když přílišná váha klenotů se brzy stala překážkou toho, aby byly ve své úplné podobě nošeny do bitev, tím více se uplatňovaly na turnajích či při jiných reprezen-tačních příležitostech. V Německu byly dokonce organizovány při turnajích takzvané Helmschau, tj. jakési přehlídky klenotů pří-tomných rytířů plnících funkci přezkoumávání urozenosti. Prak-tické užívání klenotů tedy netrvalo dlouho, zhruba od 14. století se přestaly nosit, ale v heraldice se udržely dodnes a vytvářejí nutnou součást úplného erbu.

Nejstarší užití klenotu, které je známo, je na pečeti Balduina Flanderského z roku 1197. U nás se pak první klenot objevuje na pečeti Vítka z Prčice z roku 1220.

Klenoty byly většinou vyráběny ze dřeva, z kůže, z peří, z kliho-vého papíru, z plechu či z pletiva, z plátna či sukna napuštěného klihem, ale i ze zlata či stříbra. K přilbám byly připevněny šrouby nebo šňůrami - proto jsou přilba a klenot od sebe neodlučitelné. Klenot musí z přilby vycházet nebo na ní pevně spočívat - nikdy sejí nesmí jen dotýkat nebo se dokonce nad ní vznášet.

Při kresbě znaku je důležité si vždy uvědomit, že klenot je třeba na rozdíl od štítu malovat plasticky, protože nebyl plošný (jako jsou všechny figury ve štítu), ale trojrozměrný. Další důležitou zásadou je, že klenot vždy sleduje směr přilby, i když i zde existují výjimky. Tak například jsou-li ve znaku tři klenoty, měl by pro-střední klenot v souladu s postavením přilby směřovat k pozoro-vateli. Avšak u znaku města Prahy nebo v erbu svobodných pánů Hrubých z Gelenj hledí vyskakující lev, respektive hlava a krk je-

Page 194: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

lena, doprava. U české větve hrabat Haugwitzů z Biskupic vyska-kují dokonce berani druhého a třetího klenotu ven, ačkoliv jejich přilby směřují dovnitř (tím se česká větev odlišuje od větve prus-ké, která užívá stejný znak, avšak berani sledují správně směr přilby).

Nejstaršími klenoty jsou bezesporu rohy, orlí křídla, paví, ko-houtí a pštrosí pera, jelení parohy, praporce, zvířata a lidské tru-py. U posledně jmenovaných je důležité, zda jde o celé figury nebo jen o jejich části. Někdy je figura celá a je stojící (lev britského královského znaku), výjimečně sedící (lev hrabat Schliků). Nej-častěji je však v klenotu jen část těla. Je-li vidět z poloviny, pak tato figura vyrůstá, je-li vidět ze dvou třetin pak vyskakuje a je-li viditelná jen z jedné třetiny pak vyráží.

Někdy bývá klenot souhlasný se štítovou figurou (mluvící růže u Rožmberků), jindy se štítové znamení opakuje v klenotu v do-provodu s jinou figurou (u hrabat Sternbergů je to osmihrotá hvěz-da umístěná mezi křídly), anebo je obraz štítu opakován v klenotu na jiné figuře (například na křídlech hrabat Czerninů nebo svo-bodných pánů Tunklů von Aschbrunn und Hohenstadt).

Klenot však může být i úplně odlišný od štítového znamení (hra-bata a knížata Kinští: v červeném štítě tři stříbrné vlčí zuby, v kle-notu červené a střibrné křídlo).

Většina klenotů však má vztah k některému poli štítu, takže některé složité erby lze rozložit na řadu jednoduchých úplných erbů. Některé rody však klenoty nepoužívaly vůbec (například knížata Liechtensteinové).

O tom, jak důležité v heraldice jsou klenoty, svědčí i skuteč-nost, že výjimečně mohou klenoty rozlišovat celé rody. Tak napří-klad jeden z nejmocnějších starých českých rozrodů - Ronovici (Hronovici) - užíval stejný štít (zlatý se dvěma černými zkříženými ostrvemi), ale jednotlivé rody se lišily od sebe rozličnými klenoty. Tak pánové z Lipé užívali v klenotu zlatého kapra na červeném polštáři spolu s paví kýtou, pánové z Lichtenburga, pánové z Ro-nova a pánové z Pirksteina užívali jen kapra a paví kytu (tedy bez polštáře) a Berkové z Dubé užívali obraz ostrví na křídlech.

Postupem doby, jak upadal heraldický vkus a cit, začalo do-cházet k některým zvláštnostem. Tak například Florian Griespek z Griespachu dostal roku 1547 od Ferdinanda I. jako polepšení modrý střední štítek se stříbrnou věží a tutéž věž postavenou na horní hranu štítu mezi přilby s klenoty (na paměf jeho věznění českými stavy v Bílé věži Pražského hradu). Podobně štít svobod-ných pánů Ábele von Lilienberg nese na horní hraně skálu, o jejíž vrchol je opřena lilie přidržovaná z obou stran v klenotech vyrůs-tajícími gryfy.

Novější doba vytvořila z heraldického hlediska někdy až ne-smyslné klenoty. Tak například slavný admirál Horatio Nelson

Obr. 251: Klenot Kinských z profilu -

složená křidla

Obr. 252: Páni z Lipé

Obr. 253: Páni z Lichtenburga,

Ronova a Pirksteina

Page 195: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

Obr. 254: Páni

Berkové z Dubé

Obr. 255: Griespek

z Griespachu

Obr. 256: Ábele von

Lilienberg

Obr. 257: Loďka

v klenotu České

Kamenice

dostal při povýšení na vikomta do klenotu dokonce vodu (!!) a na ní koráb pod plnými plachtami.

Zcela ojediněle se objeví i znak, jemuž klenot nebyl ani udělen. Tak se to stalo i brněnskému radnímu, nobilitovanému jako Bartolomeus Garschelli von Hohenfels do šlechtického stavu ma-jestátem daným v Linci dne 2. 5. 1646, kde dokonce ani přilba není uvedena. Obdobně dne 14. 8. 1972 potvrdil Lord Lyon King of Arms, tedy autorita, která je všeobecně pokládána za dnes he-raldicky nejstylovější a nejěistší na světě, Ronaldu Johnu Willock-ovi, tehdy úřadujícímu řediteli Heraldické společnosti v Kanadě, znak, který tvoří štít a kolčí přilba s točenicí a přikryvadly, tedy výslovně bez klenotu, zato však s devisou, jejíž páska je umístěna nad přilbou místo klenotu.

Někdy zase existující klenoty představují skutečné kuriozity -tak například tři klenoty hrabat Herborsteinů stylizovaně ztvár-ňují tři panovníky: císaře Svaté říše římské, krále španělského a ruského cara.

U znaků dam a duchovenstva se klenoty nevyskytují, čímž se naznačuje, že ženy a kněží se jako vojáci aktivně bojů nezúčastňují. Výjimkou je znak Jean d'Arc (Jany z Arku), které král Karel VII. udělil dne 11.6. 1429 znak se všemi válečnickými náležitostmi, tedy s přilbou, kiydly a s klenotem, protože se - ač žena - přímo zúčastňovala bojú. Ve Francii však klenoty od dob renesance hrá-ly stále menší a menší roli. Mnoho rodin je přestalo užívat a zača-ly klást koruny jen na přilby nebo na horní hranu štítu. Během 18. století se přilby a klenoty z francouzské heraldiky téměř vytra-tily. (Obr. 247-257).

KLERIK - chovanec kněžského semináře, duchovní, kněz, tedy ten. který obléká kleriku, dlouhé svrchní roucho katolických kně-ží, zpravidla černé barvy. Klerici bývají někdy děleni na: a) clerici saeculares, tj. světské duchovní (biskup, kněz, jáhen): b) clerici regulares, tj. řeholní kleriky, členy řádů, které byly od 16. století zakládány k výchově mládeže a k obsluze nemocných a umírajících (například theatini, barnabité, somaskové, jesuité, piaristé a podobně).

Dříve bývali ustavováni takzvaní clerici martyriorum, tedy du-chovní při kaplích, v nichž se nacházel hrob některého svatého mučedníka.

KLÉRUS - katolické duchovenstvo, kněžstvo, stav kněžský. Sou-hrn osob nadaných duchovní mocí prostřednictvím svěcení (já-henského, kněžského a biskupského).

KLÍČE - symbol (vele)kněžské moci svazovací a rozvazovací podle evangelia sv. Matouše (Mt 16, 19) : Dám ti klíče království nebeské-

Page 196: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

ho, co svážeš na zemi, bude svázáno na nebi a co rozvážeš na zemi, bude rozvázáno i v nebi. Těmito slovy předal Ježíš Kristus sv. Petrovi nejvyšší pravomoci, které se ovšem ve více či méně omezené míře dostává všem kněžím. Moc klíčů označuje autoritu Petrovu a jeho nástupců, kterou vládnou nad Božím domem, jímž je církev. Moc „svazovat a rozvazovat" (tj. přijímat a odmítat) vyja-dřuje i pravomoc k rozhřešování kříchů, k pronášení soudů ve věcech nauky a k disciplinárním rozhodnutím v církvi.

V heraldice se klíče vyskytují zejména ve znacích papežů. Kres-lí se s uchy dole a nahoře se zuby, které jsou vytočené směrem ven. Kruhová ozdobná ucha mívají výřez ve tvaru ornamentálního kříže a je jimi provlečena červená (modrá) šňůra se střapcem po každé straně. Pravý zlatý klíč zvaný svazovací, je pokosem, levý stříbrný zvaný rozvazovací, je pošikem. Svatopetrské klíče se v papež-ských znacích nacházely nejprve volně vedle štítu (ale i na korou-hvích, pečetích a na mincích), později nad štítem, aby se nakonec jejich poloha ustálila za štítem (obr. 258); viz též KARDINÁL-KOMO-Ří, KAPITULA.

Obr. 258: Klíče

ve znaku arcibis-

kupství v Yorku

KLÍN (lat. bracatus, cothurnatus, fr. chaussée, něm. gestiirzte Spitze, angl. per pile) - heroldské dělení štítu (pole) nebo figuiy, tvořené dvěma zužujícími se čarami vedenými odshora z rohů ští-tu (pole) dolů do jednoho bodu ve středu dolní hrany štítu (pole). V modrém štítu rtříbrný klín užívali například Liechtenstein-Castelcornové. (Obr. 259)

KLOBOUK (lat. causia, fr. chapeau, něm. Hut, angl. hat) -1. Obecná umělá heraldická figura, která se ojediněle objevuje v ně-kterých znacích (u nás například u Bojanů z Kamenné Lhoty). 2. Vedlejší ozdoba znaku (honosný kus), rozšířená zejména v cír-kevní heraldice, kde označuje (spolu se šňůrami a střapci) posta-vení nositele znaku v hierarchii katolické církve.

Klobouky zavedl do heraldiky (spolu s purpurovou barvou) pa-pež Innocenc IV. na lyonském koncilu roku 1245, kdy určil kardi-nálům purpurový klobouk jako odznakjejich důstojenství. Všeo-becné rozšíření klobouků v církevní heraldice je však značně pozdější. Klobouky mají po obou stranách střechy provlečenou šňůru, zdobenou uzly a střapci a splývají na způsob přikrývek po obou stranách štítu. Uzly a střapce se začaly užívat ve 14. století a počet uzlů označoval důstojenství - například kardinálové měli 5 uzlů po každé straně, arcibiskupové 4, biskupové 3, infulovaní opati, probošti a provinciálové řádů 2 a kněží po jednom uzlu na každé straně. Tento způsob odlišování se neujal a ani nebyl jed-notně dodržován (obr. 260, 261).

Dlouhým vývojem se vyvinul celý systém (postupně prováděný po roce 1832 na základě praxe a ustálený teprve nedávno) v uží-

Obr. 259: Klín

Obr. 260: Klobouk

s uzly a střapci

Page 197: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

vání klobouků se šňůrami a střapci, jejichž barva a počet přesně stanovuje místo nositele znaku v hierarchii katolické církve.

Do počtu střapců se nezapočítávají střapce umístěné na dru-hém konci šňůry nad střechou klobouku - ty slouží jen k jeho ozdobě a k uchycení šňůry.

U znaků premonstrátského řádu se traduje klobouk, šňůry a střapce bílé, velmistr křížovníků s červenou hvězdou má klobouk zvláštního tvaru zvaný galerus.

HODNOST kardinál

KLOBOUK červený

STŘAPCE 15 (1,2,3,4,5) - červené

patriarcha zelený 15 - zelené arcibiskup zelený 10 (1,2,3,4)

zelené prelát papežské fialový 10 - červené komory biskup zelený 6 (1,2,3)

- zelené opat nullius zelený 6 - zelené apoštolský protonotář fialový 6 - červené papežští domácí fialový 6 - fialové preláti, tajní komoří. tajní kaplani generál řádu černý 6 - černé papežský komoří černý 6 - fialové infulovaný opat černý 6 - černé probošt černý 6 - černé čestný komoří a fialový 3 (1,2)-f ialové čestný kaplan provinciál řádu černý 3 - černé kanovník černý 3 - černé převor, guardián. černý 2 - černé rektor menší hodnostáři černý 2 - černé (například děkani)

černý

kněz černý 1 - černý

DALSf ATRIBUTY patriarší nebo latinský kříž, popř. pallium patriarší kříž, pallium totéž

latinský kříž

mitra, opatská hůl

KLY viz ZBROJ

KNĚZ (lat. presbyter) - titul osoby duchovního stavu, nositele kněž-ského svěcení, který slouží mše, křtí, biřmuje, oddává, pohřbívá, káže a zpovídá. Ve slovanských jazycích (odvozeno od společného církevněslovanského základu) znamená kněz doslova přední oso-bu, pána, vládce, popřípadě knížete, protože stojí v čele křesťan-ské obce.

Kněží se dělí na světské (sekulární), kteří stojí v čele farností jako faráři a na řádové kněze (regulární), kteří, pokud spravují

Page 198: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

farnost, jsou administrátory. Kněží mají právo na oslovení Důstoj-ný (Velebný) pán.

Pán Ježíš udělil apoštolům plné kněžské moci, když jim při poslední večeři nařídil: To konejte na mou památku! Zároveň jim stanovil funkci teologickou (výklad učení), liturgickou (výkon ob-řadů) a soudcovskou (zpovídají a dávají rozhřešení). Podle Kristo-va přání se kněžství předává dál v církvi a již od dob apoštolů existuje rituál kladení rukou na hlavu. Svěcení kněží může prová-dět jen biskup, který nejprve opakuje svěcencům povinnosti kně-ze. Potom jim nad hlavou drží ruce a říká: Přijmi Ducha svatého. Poté je jáhnům oblečena štola a dalmatika (od 7. století) a podána kniha Evangelií (od 11. století). Následuje pomazání rukou sva-tým olejem, načež novokněz říká Credo (doslova: věřím) a biskup-světitel mu klade ruce na hlavu a dává mu moc odpouštět hříchy (od 13. století). Nakonec vysvěcený klade sepjaté ruce do rukou světitele a slibuje mu poslušnost.

Ve svých znacích užívají kněží černý klobouk s jedním střap-cem po každé straně štítu.

KNĚŽNA viz KNÍŽE

KNIGHT (angl. rytíř) - anglický titul rytíře, který je dvojího typu: 1. Nedědičný titul prostého šlechtice (Knight Bachelor), který vzni-kl z původních nedědičných vasalů velkých feudálů, jimž byli po-vinni konat službu ve zbrani. Dříve se pasování na rytíře provádě-lo i na anglickém dvoře ve francouzštině. Kandidát poklekl před panovníkem, který ho jemně udeřil obnaženým mečem přes pravé rameno a řekl: Sois Chevalier, au nom de Dieu! (Vstaňte, rytíři, ve

Page 199: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

jménu Páně). Dnes se pasování provádí již v angličtině a dodává se křestní jméno i příjmení nového rytíře. Kreovaný rytíř si klade před křestní jméno titul Sir (například Sir John X). Je oslovován Sir John, jeho choť je Lady X a děti nemají žádný titul. Rytíři se mezi sebou rozlišují jen datem kreace. 2. Titul spojený s příslušností k nějakému rytířskému řádu, kte-rými ve Spojeném království jsou: a) The Most Noble Order of the Garter (K. G.) b) The Most Ancient and the Most Noble Order of the Thistle (K. T.) c) The Most lllustrious Order of St. Patrick (K. P.) d) The Most Honourable Order of the Bath (G. C. B., K. C. B.,

C. B., rozlišuje 3 třídy) e) The Most Distinguished Order of St. Michael and St. George

(G. C. M. G., K. C. M. G., C. M. G.) f) The Royal Victorian Order (G. C. V. O., K. C. V. O., C. V. O.,

M. V. O., rozlišuje 4 třídy) g) The Most Excellent Order of the British Empire (G. B. E„

K. B. E„ C. B. E„ O. B. E., M. B. E.) Titul řádového rytíře není dědičný. Pokud je někdo nositelem

většího počtu řádů, pak se řádové zkratky, uváděné za příjmením, řadí podle důležitosti řádů, nikoliv podle dat obdržení řádů kon-krétním jedincem. Cizí řád smí britský poddaný přijmout jen se svolením panovníka.

KNÍŽE (lat. princeps, fr. prince, něm. Furst. angl. prince) 1. Titul suverénního panovníka nejnižší kategorie. 2. Nejvyšší stupeň v titulatuře vysoké aristokracie v některých evropských zemích.

Ve starém Římě označoval titul princeps prvního občana v se-znamu senátorů, později náčelníka kmenového svazu, které řím-

Obr. 262: Erb knížat Thurn-Taxisů

Page 200: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

skou říši po neustálých nájezdech nakonec ovládly. U nás byl pr-votně užíván jako titul panovníka českého kmene (později české-ho státu; měl přitom společný slovní základ se slovem kněz - viz) - a to kromě Vratislava II., který 1085 dosáhl královského titulu a krále Vladislava II. (od 1158) až do roku 1198, kdy se Čechy za Přemys-la I. Otakara staly dědičným královstvím.

V dobách stavovské monarchie nebyl u panských rodů důvod ucházet se o knížecí tituly. Výjimku tvořili pouze Rožmberkové, kteří z titulu vladaře svého domu užívali tento titul od roku 1493. Avšak roku 1603 byl potvrzen pražským arcibiskupům knížecí titul pro Svatou říši římskou i pro české země a roku 1608 získal český knížecí titul Karel z Liechtensteina a roku 1613 se stal na-víc vévodou opavským. Tak byly poprvé uděleny osobám nepa-novnického původu knížecí tituly v českých zemích. Obdobně takto získal Albrecht z Waldsteina pro Frýdlantsko nejprve roku 1623 říšský a poté roku 1624 český knížecí titul, a pak dokonce za své vojenské zásluhy ve třicetileté válce roku 1625 říšský a roku 1627 český vévodský titul.

Do této kategorie titulů propůjčovaných ad personam patří i kní-žecí stav význačných církevních hodnostářů. Byli to například abatyše od sv. Jiří na Hradě pražském s právem korunovat české královny (1348), jejichž klášter byl roku 1782 zrušen, dále bisku-pové, respektive arcibiskupové olomoučtí (1588), arcibiskupové pražští (1603), abatyše Ústavu šlechtičen na Novém Městě praž-ském (1706), abatyše Tereziánského ústavu šlechtičen na Praž-ském hradě (1766) s právem korunovat české královny, či velmis-tři (Hoch- und Deutschmeister) řádu Německých rytířů (1805).

Postupem doby dochází k udělování dědičných knížecích dtulů podle práva prvorozenství jako stavovského titulu bez ohledu na

Page 201: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

držbu bezprostředního léna či na vladařské postavení, a to nejen ve Svaté říši římské, ale také v Čechách, kde zejména po Bílé hoře představuje tato skutečnost doklad nezávislosti Českého králov-ství na říši. Z nejznámějších rodů jsou to Liechtensteinové (říšský titul 1698), Lobkowiczové (říšský i český roku 1624), Auerspergo-vé (říšský 1653 a český 1746), Schwarzenbergové (říšský 1640 a český 1746) či Kinští (český 1746). Je zajímavé, že i po zrušení české dvorské kanceláře si řada rodů vyžádala udělení výslovně českého knížecího titulu, jako například Colloredo-Mansfeldové (český i říšský roku 1763), Člary-Aldringenové (český i říšský 1767), Kaunitzové (říšský 1764, český 1776), Palm-Guldenfingenové (říš-ský i český 1783), Trauttmansdorffové (český 1805), Pálffýové (čes-ký 1807), Rohanové (český 1808) či Collaltové (český knížecí stav roku 1822).

Některé rody, které neměly udělený český knížecí stav, však byly obyvateli Českého království a byly v něm usedlé (například Hohenlohe. Beaufort-Spontin, Fúrstenberg, Lowenstein-Wertheim, Metternich, Thurn-Taxis a Windisch-Graetz).

Kníže a kněžna byli dříve oslovováni jako Knížecí Milost, dnes mají právo na oslovení Jasnosti (Durchlaut), ostatní členové rodu jsou také Jasnosti, pokud je tak stanoveno v panovnickém maje-státu. Synové knížecího páru jsou princové nebo hrabata, a to pod-le majestátu nebo podle zvyku. Neprovdané dcery jsou princezny nebo hraběnky. Nejstarší syn, dědic a následník knížecího tituluje dědičným princem (Erbprinz) nebo dědičným hrabětem (ErbgraJ).

Mezi rody, které (s výjimkou hlavy rodu) užívají titulů princů a princezen, náleží například Auerspergové, Esterházyové, Fursten-bergové, Hohenlohové, Lobkowiczové, Lowensteinové, Liechtenstei-nové, Metternichové, Oettingenové, Rohanové, Salmové, Schónbur-

Page 202: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

gové, Schwarzenbergové, Thurn-Taxisové či Windisch-Graetzové. Naopak mezi rody, kde je užíván titul hraběte a hraběnky, patří

Clary-Aldringenové, Collaltové, Colloredo-Mansfeldové, Kaunitzo-vé, Khevenhúller-Metschové, Kinští, Paarové, Pálffyové, Starhen-bergově, Thun-Hohensteinově či Waldburgově.

Některé knížecí rody měly navíc i vévodský, popřípadě jiný ti-tul. Zcela výjimečně užívají některé větve knížecího domu Salmů titulu knížete a starohraběte (Furst und AltgraJ), jiné větve zase titulů Wild- und Rheingraf: Titul knížete tridentského a knížete brixenského obsahovala i velká titulatura panovníků habsbur-skoTotrinské dynastie. Viz též VÉVODA, OKNÉŽNÉNÝ HRABÉ. (Obr. 262 -265)

KNÍŽECÍ KORUNA - hodnostní koruna užívaná v heraldice pro vyznačení knížecího důstojenství. Původně to byla čepice nebo klobouk purpurové barvy dole hermelínem obšitá, později překle-nutá dvěma oblouky posázenými perlami (viditelné jsou však při jejím heraldickém zobrazení jen tři polooblouky), na jejichž vrcho-lu bylo umístěno říšské jablko. Knížecí koruna se pak klade buď na horní hranu štítu, nebo na vrchol knížecího pláště.

Knížecí koruny se vyskytovaly i u těch biskupství a arcibiskup-ství, jejichž stolice byly spojeny s knížecím dtulem, například Pra-ha, Olomouc, Wroclaw (Vratislav), Pasov, Salzburg a podobně. Všechny knížecí tituly (kníže-arcibiskup, kníže-biskup) byly však v rámci katolické církve zrušeny v roce 1950. (Obr. 266-268)

KNÍŽECÍ PLÁŠŤ viz PLÁŠTĚ

KNÍŽECTVÍ - označení monarchistického zřízení státu, v jehož

Obr. 266: Knížecí

koruna na znaku

Kroměříže

runa (čepice) u kleno-

tu Schwarzenbergů

Page 203: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

Obr. 268: Knížecí

koruna

Obr. 269: Znak

knížectví Monako

Obr. 270: Znak knížectví Andorra

čele stojí kníže. Kdysi, v dobách feudální rozdrobenosti, existova-lo velké množství malých státečků - knížectví. Činil se však rozdíl mezi knížectvími světskými a knížectvími duchovními.

Císařové Svaté říše římské obdarovávali arcibiskupy, biskupy, opaty i abatyše různými územními celky (říšskými lény), z nichž vznikla duchovní knížectví. Panovníci pak pokládali tato duchovní knížata za velmože, kteří byli povinni sloužit císařské moci osobně nebo například stavěním ozbrojených vojů do vojska. Konec du-chovních knížectví učinila až prusko-francouzská válka, po níž ví-tězný Napoleon požadoval levý břeh Rýna a státům, které utrpěly škody, slíbil jako náhradu právě území duchovních knížectví (!). Tak začala roku 1803 grandiózní sekularizace, v níž bylo celkem sekularizováno 118 duchovních knížectví se třemi miliony oby-vatel. Z duchovních knížectví se zachovala pouze Mohuč a řád Maltézských rytířů (a to jen díky podpoře ruského cara Pavla I.). Zničení suverenity duchovních území podrylo význam kapitul, do nichž bývali zpravidla přijímáni mladší synové významných šlechtických rodů, a utlumilo touhu členů těchto rodů po duchov-ní kariéře. Odstranění knížat-biskupů z říšského sněmu také zlik-vidovalo převahu katolíků a v další historii Německa zvýšilo vý-znam protestantismu.

Roku 1806 pak došlo i k likvidaci převážné většiny světských knížectví takzvanou mediatizací, tj. zbavením vlády dosud panují-cích vladařů. Šlo celkem o 72 říšských knížecích a hraběcích rodů.

Dnes existuje ještě řada knížectví. V Evropě to je Monako, kde kníže a Národní rada představují zákonodárnou moc a kde jmé-nem knížete zemi spravuje vládní rada, a také Liechtenstein, v němž se kniže dělí o zákonodárnou moc se zemským sněmem. Andorr -ské knížectví má od dubna 1993 status nezávislého státu, avšak francouzský president a španělský biskup ze Seo de Urgel zůstali v čele země jako symboly staletého kondominia. Rovněž Suverén -

Obr. 271: Znak knížectví Liechtenstein

Page 204: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

ní řád Maltézských rytířů má jako subjekt mezinárodního práva status knížectví. Ve světě pak mají knížecí status i emírové Ba-hrajnu, Kuvajtu a Kataru, jakož i všech sedm šejků Spojených arabských emirátů. (Obr. 269-271)

KODIKOLOGIE (z lat. codex, původně caudex. kmen, kláda) -pomocná věda historická, která zkoumá středověké neúřední ru-kopisy (manuskripty) a kodexy. Za zakladatele kodikologie je po-važován francouzský filolog AJain Dain, vydáním svého díla Les manuscripts (Paříž 1949). U nás byl předchůdcem Josef Dobrov-ský, ale zakladatelem až Václav Vojtíšek (1883-1974). Kodikologie zkoumá i praxi středověkých skriptorií (písařských dílen) v kláš-terech a v některých kapitulách, kde vedle písařů pracovali i ilu-minátoři. Na celostránkových ilustracích i u miniatur, zejména u iniciál, se vyskytují rovněž soudobé erby.

KOHOUT (lat. gallus, fr. coq, něm. Hahn, angl. cock) - obecná přiroze-ná figura, která se v heraldice vyskytuje poměrně často. U nás ji uží-vali např. Králové z Dobré Vody, Harantově z Polžic a z Bezdružic, Kořenští z Terešova, Strakové z Nedabylic a jiní. v Německu jako mluvící známem např. rod von Hahn. Kohout se jako symbol bdě-losti stal atributem sv. Víta nebo apoštola Petra. Viz též KAPOUN.

Kohout pronikl do lidových rčení zejména díky účasti na trojím zapření Petrově (Mt 26, 69 -75. J 18, 15-27] a v Kristově předpo-vědi tohoto zapření (Mt 26, 20-35, J 13. 38). Církevními otci a spisovateli je kohout považován za ohlašovatele příchodu nové doby a Zmrtvýchvstání. Od 9. století bývala figura kohouta umísťována na špice věží nebo střech jako symbol vítězství Krista nad temno-tami, jako ohlašovatel příchodu dne a nových činů. Proto také kokrháním kohouta končí každou hodinu přehlídka figurek apo-štolů na Staroměstském orloji v Praze.

KOHOUT S MUŽSKOU HLAVOU V KLOBOUKU - heraldické mon-strum vyskytující se zcela ojediněle ve znaku města České Třebo-vé (obr. 272).

Obr. 272: Kohout

s mužskou hlavou

KOLANA - řetěz, na kterém je zavěšen řádový odznak světského rytířského řádu o jedné třídě (například Zlaté rouno, Annunziata, a podobně) nebo řetěz velmistra duchovního rytířského řádu. V he-raldice se kolany objevují ve znacích nositelů řádů, kde obtáčejí štít; viz též ŘÁDOVÉ DEKORACE. (Obr. 273)

KOLÁŘ Martin (* 18.6. 1836Švihov, t 15. 5. 1898 Tábor)-gym-nasiální profesor v Táboře, historik a heraldik, který takřka celý život shromažďoval heraldický materiál, avšak málo publikoval. Až z jeho pozůstalosti vydal po uspořádání cenného materiálu roku

C3 tóol

©

ZD <Oj

Obr. 273: Kolana

řádu Zlatého rouna

Page 205: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

1902 August Sedláček jeho Českomoravskou heraldiku (I. díl), která rázem zařadila Koláře mezi naše nejpřednějši heraldiky. Mimoto napsal Nejstarší pečetě šlechty české a moravské do roku 1300 (vyšlo 1883) a také spolupracoval s redakcemi Riegrova a poté i Ottová slovníku naučného.

KOLBA viz BĚHÁNÍ KE KROUŽKU, RYTÍŘSKÉ TURNAJE

KOLČÍ PŘILBA viz PŘILBA

KOLČÍ ŠTÍT viz ŠTÍT

KOLEGIÁTNÍ KAPITULA viz KAPITULA

KOLEGIUM (lat. collegium) - obecně sbor nebo shromáždění. Tímto termínem jsou nebo v dějinách byly označovány zejména: a) kolegium kardinálů viz KARDINÁLSKÝ SBOR: b) kolegium říšských knížat - tj. všech panujících rodů, nejen vlast-ních knížat, ale i vévodů, markrabat, falckrabat, landkrabat a po-dobně; c) kolegium knížat voličů (kurfiřtů) víz KURFIŘT; d) některé kláštery a vzdělávací ústavy viz KOLEJ.

KOLEJ - označení kláštera některých řeholních řádů (například jesuitů, piaristů, trinitářů, theatinů-kajetánů, barnabitů, redemp-toristů, salesiánů či salvatoriánů). V čele koleje stojí buď rektor (u jesuitů, piaristů, redemptoristů) nebo ministr (u trinitářů) či direktor (u salesiánů).

KOMANDÉR - někdy též komtur, tj. nositel některého ze zásluž-ných rytířských řádů. většinou II. třídy, popřípadě i III. třídy, je-hož dekorace se nosí na stuze zavěšená kolem šíje (nákrční deko-race).

KOMENDA - řeholní (řádový) dům, zpravidla opevněný konvent některých duchovních rytířských řádů (johanité, němečtí rytíři, templáři, křížovníci s červenou hvězdou, křížovníci s červeným křížem, křížovníci s červeným srdcem). Rovněž se tak označuje nejmenší správní jednotka těchto řádů s útulkem pro nemocné a pro poutníky a také s vlastními finančními zdroji. V čele komendy stojí komtur.

KOMITIVA viz PALATINÁT

KOMORA (lat. camera) - 1. Původně klenutá místnost, v níž fran-ští panovníci přechovávali své soukromé jmění. Tak vznikla ko-

Page 206: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

mora dvorská, tj. ústřední nejvyšší finanční úřad (obdoba dnešní-ho ministerstva financí), v jejímž čele stál komoří (camerarius). Později byly komory zavedeny i v dalších zemích Evropy; viz též ARCIÚŘADY, KOMOŘÍ, NEJVYŠŠÍ DVORSKÉ ÚŘADY. 2. Název sněmovny parlamentu, který je rozdělen na dvě části, zpravidla horní a dolní. 3. Název organizace sdružující pracovníky stejného oboru (napří-klad komora lékařská, průmyslová a podobně).

KOMOŘÍ (lat. camerarius, fr. chambellan, něm. Kámmerer, angl. chamberlain) - 1. Titul dvorského úředníka viz NEJVYŠŠÍ DVOR-SKÉ ÚŘADY 2. Český titul dvořana (k. u. k. Kámmerer), který byl povinován kaž-doročně jistou dobu sloužit panovníkovi. Na vídeňském dvoře měli tito komoří zvláštní uniformu, kterájim umožňovala přístup ke dvoru kdykoliv. Týto čestné funkce byly vyhrazeny vysoké aristokracii a kandidáti se museli prokázat vývodem do 16 šlechtických předků. 3. U papežského dvora titul zvláštních prelátů (papežský tajný komoří - fialový klobouk se 6 fialovými střapci a papežský čestný komoří - fialový klobouk se 3 fialovými střapci po každé straně štítu) nebo laiků, dříve zejména aristokratů, kteří jsou povinováni občasnou službou u Svatého Stolce. Takovýmto papežským taj-ným komořím di spada e cappa byl například u nás Hugo hrabě Strachwitz (1900-1978). (Obr. 274)

Obr. 274: Erb hrabat Strachwitzů

KOMTESA, KOMTESSE viz HRABĚ

KOMTUR - původně velitel-komandér (komendátor); později ozna-čení vyjadřující:

Page 207: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

1. Titul představeného stojícího v čele komendy, tj. nejmenší správ-ní jednotky s vlastními finančními zdroji u některých duchovních rytířských řádů (johanité, němečtí rytíři, templáři, křížovníci s čer-venou hvězdou, strážci Božího hrobu, cyriaci); 2. Titul nositele některého záslužného rytířského řádu, většinou II. třídy, popřípadě III. třídy, jehož dekorace se nosí zavěšená na stuze kolem šíje (nákrční dekorace).

KONCIL (lat. concillium, doslova obecně sněm, shromáždění) -církevní sněm, shromáždění biskupů, eventuálně i jiných nosite-lů církevních pravomocí a také laiků, za účelem porad, usnesení a prohlášení církevních zákonů, popřípadě řešení zásadních církev-ních otázek, zejména věroučných (dogmatických) či organizačně správních.

Reprezentace celé církve se schází na takzvaném ekumenic-kém (všeobecném) koncilu, který svolává papež. Svatý Otec může také koncil odročit nebo rozpustit. Při úmrtí papeže se koncil pře-rušuje a nově zvolený pontifik buď nařídí jeho pokračování, nebo jeho rozpuštění. Závěry koncilu jsou závazné pro celou církevjen v případě, že s nimi vysloví souhlas papež (od dogmatu přijatého roku 1871 o neomylností papeže; rozdílně v 15. století jak koncil kostnický, tak basilejský naopak řešili otázky církevního schis-matu a papeže, respektive vzdoropapeže i sesazovaly).

Koncily jsou pro církev životně důležité, přestože jednota círk-ve se projevuje i bez koncilů v jednotě biskupského sboru s pape-žem v čele. Za dobu trvání církve bylo celkem 21 koncilů. Posled-ní, a v tomto století zatím jediný, II. vatikánský koncil probíhal v Římě v letech 1962-1965.

Dříve existovaly i koncily partikulární, národní, provinciální nebo diecézní, které se dnes označují jako synody.

KONGREGACE (lat. congregatio, sdružování) - 1. Označení někte-rých řeholí, jejichž členové skládají pouze jednoduché sliby (ať už dočasné anebo trvalé). V čele kongregací stojí generální představe-ný(á) a patronát nad nimi vykonávají kardinálové-protektoň.

První mužskou kongregaci českého původu potvrdil dne 28. 4. 1732 arcibiskup pražský Daniel Josef Mayer z Mayernu, a to Kon-gregaci bratří poustevníků blahoslaveného Ivana (ivanité). Dru-hou mužskou řeholní kongregaci českého původu založil dne 8. 9. 1888 v Českých Budějovicích kněz Václav Klement Petr - Kongre-gaci bratří Nejsvětější Svátosti (petrini). Třetí mužská kongregace, která má český původ, je Kongregace Bratří těšitelů z Getseman, kterou založil při českém kostele ve Vídni český kněz Jan Josef Litomiský, a to dne 7. 4. 1922.

Českého původu jsou i dvě ženské kongregace, a to Kongrega-ce sester Nejsvětější Svátostí (petrinky) založená dne 16. 5. 1887

Page 208: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

v Českých Budějovicích a Kongregace šedých sester III. řádu sv. Františka založená dne 6. 1. 1856 v Praze. 2. Spojení několika samostatných klášterů ve vyšší řádový celek, řádovou provincii (tzv. congregatio monastica), jak se například spojuje několik kanonií augustiniánských. V čele takového kon-gregace stojí společný představený (představená). 3. Římský kuriální úřad (obdoba ministerstev), v jehož čele stojí kardinál-prefekt. Vznikly většinou v 16. století a v současnosti je jich devět.

KONKATEDRÁLA viz KATEDRÁLA

KONKLAVE (lat. conclave, vzniklé z „cum clavis", „con clave", tj. s klíčem, tedy uzavření na klíč) - přísně uzavřené a oddělené místo a shromáždění kolegia kardinálů za účelem volby papeže.

Počátek konklave je nutno spatřovat v liknavostí kardinálů, kteří se nemohli na shromáždění ve Viterbu dohodnout na volbě nového papeže celé 2 roky a 9 měsíců (od prosince 1268 do září 1271). Věřící proto uzavřeli kardinály v paláci a upozornili je, že tam zůstanou tak dlouho, než zvolí nového pontifika. Když ani toto opatření nepomohlo, odstranili obyvatelé z paláce střechu a ponechali účastníky konklave o chlebu a vodě. Chladno a zima dovedly kardinály k dohodě o volbě blahoslaveného Řehoře X. Ten pak vydal roku 1274 nařízení o konklave, které je v podstatě plat-né dodnes.

Konklave se v posledních stoletích koná v Sixtinské kapli a v při-lehlých prostorách Vatikánského Města a kardinálské kolegium tam bývalo zazdíváno. Dnes jsou do konklave připouštěni pouze ti kardinálové, kteří nedosáhli v době konání konklave věku 80 let a jejich počet nesmí převýšit počet 120; viz též KARDINÁL, KARDI-NÁLSKÝ SBOR, PAPEŽSKÁ VOLBA.

KONKORDÁT (lat. concordatum, z concordare, shodovat se) - di-plomatická smlouva mezi Svatým Stolcem a některým světským státem o úpravě vzájemných vztahů, zvláště pak o postavení círk-ve v dané zemi. První konkordát (zvaný Wormský) uzavřeli roku 1122 papež Kalixtus II. a císař Jindřich V. a vyřešili jím tehdejší spory o investituru. První český konkordát byl uzavřen roku 1219 mezi Přemyslem Otakarem I. a papežem Honoriem III.

KONSEKRACE (lat. consecratio) - obřad svěcení, posvěcení nebo vysvěcení, jímž se osoby nebo věci oddávající se nebo sloužící službě Boží oddělují od osob a věcí světských. Jde zejména o: 1. přeměnu chleba a vína v Tělo a Krev Páně při mši svaté; 2. svěcení jáhnů, kněží a biskupů; 3. svěcení budov a předmětů potřebných k bohoslužbě (například

Page 209: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

kostelů, kaplí, oltářů, obrazů, soch, olejů, zvonů, vody, hřbitovů a podobně).

Konsekrace se děje prostřednictvím modlitby, znamení kříže, kropení svěcenou vodou, vykuřování kadidlem, mazání svatým olejem a podobně; viz též BISKUPSKÉ SVÉCENÍ, KNĚZ.

KONSISTOŘ (lat. consistorium) - původně poradní sbor pro sprá-vu církevních záležitostí, u papežů složený z kardinálů, u biskupů z kanovníků. 1. Konsistoř papežská měla až do vzniku kongregací rozsáhlou působnost a na rozdíl od dnešních dnů její zasedání byla poměr-ně častá. Rozlišují se: a) tajná konsistoř, které se smí zúčastnit jen papež a kardinálové. Zde dochází ke jmenování nových kardinálů, všech vyšších cír-kevních hodnostářů nebo k jinak důležitým církevním záležitos-tem (například organizace biskupství); b) poloveřejná konsistoř je navíc přístupná i biskupům a řeší se v ní méně důležité církevní záležitosti; c) veřejná konsistoř je pak přístupná i diplomatickému sboru, duchovním papežského dvora i laikům. Veřejné konsistoře se ko-nají jen při zvláštních slavnostních příležitostech. 2. Konsistoř biskupská se skládá tradičně z kanovníků katedrální kapituly, ale biskup do ní může povolat i jiné duchovní z diecéze nebo i laiky.

Zvláštní úlohu hrála konsistoř, respektive konsistoře v Čes-kém království v období husitských válek i po nich, kdy byl jed-nak arcibiskupský stolec dlouhodobě neobsazen (1425-1561), jed-nak vznikla i kališnická konsistoř, v jejímž čele stál Jan Rokycana (od 1429). Ten se měl od roku 1435 stát společným arcibiskup pro katolíky a kališníky, ale nebyl v této funkci potvrzen ani pape-žem, ani císařem.

KONVENT (lat. conventus, shromáždění, sejití se) - 1. Označení osazenstva všech řeholníků jednoho kláštera. 2. Označení obytné budovy kláštera u některých řeholních řádů a kongregací, například u benediktinů, cisterciáků, dominikánů, minoritů, františkánů, hybernů, kapucínů, obutých augustiniá-nů, obutých karmelitánů nebo u milosrdných bratří.

KONVENTUÁL - 1. Člen duchovního řádu sídlící v konventu. 2. Člen řádu misijního, kazatelského nebo vědeckého poslání pů-sobícího zejména ve městech. Dříve tak byli též nazýváni mendi-kanti čili žebravé řády - například řád bratří kazatelů (dominikáni), řád menších bratří (františkáni), řád menších bratrů konventuálů (minoritě), řád menších bratří kapucínů, řád Milosrdných bratří sv. Jana z Boha a také karmelitáni (vydavatelská činnost).

Page 210: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

KONVIKT - výchovný ústav, malý seminář nebo formační dům, tedy v podstatě přípravná škola na vlastní teologické studium s in-ternátním zařízením pro studenty.

KOPYTA viz ZBROJ

KOREKTOR - doslova napravovatel, oprávce. V církvi pak titul představeného stojícího v čele konventu pavlánů. Korektor pro-vincie je i titulem provinciála téhož řádu.

KORNETA (fr. cornette) - malá čtvercová korouhev (prapor) jízdní-ho vojenského houfu (setniny lehké kavalérie), obvykle zdobená stuhami na horní straně žerdě. Důstojník, který nosil kornetu, se nazýval kornet; viz též BANDERIUM.

KOROUHEV (fr. drapeau, banniere, gonfanon, něm. Fahne, Ban-ner, angl. Jlag, banner) - původně látka s malovaným znakem při-bitá na kopí, později prapor připevněný k žerdi. Tvarově byly ko-rouhve zpočátku delší než vyšší a mívaly při horním okraji dlouhý úzký cípatý pruh (někdy i dva). V 15. a 16. století se prapory a korouhve tvarem vzájemně přiblížily a dostaly čtvercovou podo-bu, často na okrajích s třásněmi.

Pokud jsou na korouhvích heraldické figury, pak vždy hledí směrem k žerdi (ratišti).

Korouhve bývaly slavnostně svěceny a užívaly se nejen ve voj-sku, ale také v měšťanských gardách, v uměleckých nebo tělový-chovných spolcích, v cechovních organizacích či u náboženských bratrstev a dalších spolků. Vojáci pak před korouhví přísahali věr-nost a statečnost a v bitvě ji pečlivě střežili, protože její ztráta znamenala nejen porážku, ale i velkou potupu.

Dochovaná korouhev zemská z korunovace Ferdinanda V. Dob-rotivého má na přední straně znaky českých zemí a na zadní ob-raz sv. Václava.

Klasickou korouhví je takzvaná kostelní nebo církevní korou-hev (Kirchenfahne), tj. prapor se žerdí opatřenou příčným ráh-nem, na němž je připevněn napnutý list, který je zpravidla dole zakončen třemi cípy. Jako obecná heraldická figura se objevuje například ve štítě hrabat von Montfort a jako honosný kus napří-klad ve velkém znaku ruského carství.

Vojenské korouhve tvoří často výzdobu znaků. Vyskytují se v ru-kou štítonošů (hrabata Aichelburgové), ale také jako samostatné klenoty (hrabata Buquoy, knížata Colloredo-Mansfeldové nebo město Praha).

Zatímco v heraldikách západních zemí je běžné spojovat úřed-ní odznak s vlastním znakem, v české heraldice tak učinil snad jen Václav Arnošt Markvart z Hrádku, nej vyšší dědičný korouhev-

Obr. 276: Korouhev v klenotu hrabat

Buquoyů

Obr. 277: Korouhve v klenotu Kladen-ských z Kladna

Obr. 278: Korouhve

v klenotu Trčků

z Lípy

Page 211: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

Obr. 279: Schéma znaku nejvyššího dědičného korou-

hevníka

Obr. 280: Helmovní korunka

(Schwarzenberg)

Obr. 281: Pohanská

korunka (Wratislav

z Mitrouiicz)

nik stavu rytířského. Je to u znaku dochovaného v místnosti desk zemských na Pražském hradě, kde má za znakem zkříženy koru-novační korouhve Karla VI.; viz též PRAPOR. (Obr. 275-279)

KOROUHEVNÍK - 1. Praporečník, tj. osoba, která nese korouhev. 2. Titul dědičného dvorského hodnostáře (Erb-Panier), a to zvlášť pro stav panský a pro stav rytířský.

Nejvyššími dědičnými korouhevníky stavu panského byli v le-tech 1723 -1795 hrabata Kořenští z Terešova, od roku 1793 (nebo 1798) hrabata Chorinští z Ledské.

Nejvyššími dědičnými korouhevníky stavu rytířského byli od 26. 7. 1723 Markvartové z Hrádku, od 18. 10. 1743 Vančurové z Řehnic, od roku 1771 Astfeldové a konečně od roku 1791 (nebo 1792) Vořikovští z Kundratic. (Obr. 279)

KOROUHEVNÍ PÁN (něm. Pannierherr) - titul mocných feudálů, kteří měli dříve (před zřízením stálých armád) za povinnost v pří-padě potřeby dostavit se k vojsku s početnými oddíly ozbrojenců pod vlastními korouhvemi jako velitelé. Z korouhevních pánů se později vyvinul panský stav.

KORUNA (lat. corona, fr. couronne, něm. Krone, angl. crown) -odznak (insignie) panovnické moci, jejíž vznik sahá do velmi dáv-ných dob a její původ se hledá u obřadních „korun" šamanů (například korejská královská koruna dynastie Silla ze 6. století ve tvaru stylizovaných parohů, ale i oslí hlava jako koruna dolo-žená nejen pověstí o fryžském Midovi, ale i soudobým vyobraze-ním na mincích). U starých Řeků a Římanů se objevuje zprvu především ve tvaru věnce (vínku) zdobícího hlavu vítěze jako čest-né vyznamenání za zásluhy. Později, opět pod vlivem Orientu, jde o zdobené obroučky (diadémy), k nimž byly poté u některých druhů korun přidány kamary, tj. oblouky, které se ve vrcholku kříží. Koruny tedy prostřednictvím různých symbolů (solár-ních,lunárních, astrálních a jiných) reprezentují a ztělesňují de-legování panovnické a božské moci. V heraldice existují koruny jako: I. Obecná umělá figura, která se v různých provedeních objevuje jako štítové znamení (například ve znaku Švédského království nebo u nás ve štítech knížat Paarů či Tadeáše Hájka z Hájku) nebo je jí korunován některý štítek (například střední štítek ve štítu strahovské kanonie premonstrátů). II. Helmovní korunka (obr. 280) III. Honosný kus 1. Hodnostní koruny (něm. Rangkrone, angl. crown oj rank): a) tiára;

Page 212: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

b) císařská koruna; c) královská koruna (obr. 285); d) velkovévodská koruna: e) vévodská koruna; f) knížecí koruna; g) koruna markýzů; h) koruna suverénních hrabat (Erlauchtkrone): ch) hraběcí koruna (obr. 282); i) koruna vikomtů: j) baronská koruna (obr. 283); k) šlechtická koruna (obr. 284); 1) koruna jiného šlechtického stupně dané heraldické oblasti, po-případě se sem řadí i některé klobouky (zejména u církve) a čepice (například chapeau, dóžecí čepice a podobně).

Tyto hodnostní koruny se navíc zpravidla liší podle systému dané heraldické oblasti (národní heraldiky). 2. Jiné koruny: a) hradební; b) pohanská (obr. 281); c) astrální; d) námořní: e) trnová.

Všechny koruny uvedené pod II. a III. jsou pojednány v samo-statném hesle nebo tvoří součást hesla věnovaného příslušnému šlechtickému důstojenství. (Typy hodnostních korun víz obr. 286-295).

KORUNNÍ PRINC (něm. Kronprinz, angl. Crown prince) - titul ná-sledníka trůnu v císařstvích, královstvích, velkovévodstvích či knížectvích. Některé monarchie však užívaly nebo užívají pro ko-runní prince zvláštní titulatury. Například: Rusko - carevič Francie - dauphin (u království) a král římský (u císařství) Velká Británie - princ z Walesu (waleský) Španělsko - princ z Asturie (asturský) Portugalsko - princ z Algarve (algarvský) Itálie - kníže z Piemontu (piemontský) Belgie - vévoda z Brabantu (brabantský) Nizozemsko - princ oranžský Řecko - vévoda spartský a podobně.

Ve velkovévodství lucemburském a v knížecí liechtensteinském mají korunní princové i dtul dědičného prince (Erbprinz). V rakous-ko-uherské monarchii mohl užívat titulu „Kronprinz"jen syn panu-jícího císaře, byl-li však čekatelem trůnu jiný člen dynastie, užíval titulu „následník trůnu" (Thronfolger).

Obr. 282: Hraběcí

koruna

Obr. 283: Baronská

koruna

Obr 284: Šlechtická koruna

Obr. 285: Královská

koruna

Page 213: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

Obr. 286: Svátováclavská

koruna Obr. 287: Svatoštěpánská

koruna

Obr. 288: Lombardská (železná) koruna

Obr. 289: Koruna Svaté

říše římské

Obr. 292: Koruna Rakouského císařství

Obr. 290: Koruna

Francouzského císařství

(napoleonská)

Obr. 291: Koruna ruská

imperátorská

Obr. 293: Koruna Německého císařství

Obr. 294: Koruna íránského

(Perského) císařství - Pohlaví Obr. 295: Koruna Etiopského

(Habešského) císařství - tiára

Page 214: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

KORUNOVACE - slavnostní uvedení panovníka k moci obřadným a symbolickým posazením koruny na jeho hlavu, spojené v křesťan-ském světě (katolickém, evangelickém i pravoslavném) s pomazá-ním svatým olejem. Tento státoprávní a církevněprávní akt s pře-depsaným ritem je založen na Pontificale Romanům ze 16. stoled a až na malé odchylky byl v celém katolickém světě téměř identický.

Posvátný obyčej korunovace a pomazání byl prastarou záleži-tostí již na starověkém Blízkém východě, avšak není přesně zná-mo, jak se dostal na Západ. Nejprve se vynořil v 7. století ve Špa-nělsku a přibližně ve stejné době na britských ostrovech. Nejstarší korunovační řád je zaznamenán v Egbertově pontifikátu (nejspíše z 8. století) a tento obřad byl zřejmě do franckého království uve-den po roce 750 z Anglie, a ne ze Španělska. Prvním bezpečně známým korunovaným panovníkem křesťanské éry je francký král Pipin Krátký, kterého dne 28. 7. 754 spolu s chotí Bertradou i je-jich dětmi pomazal dokonce sám papež Štěpán III. Pomazáním svatým olejem se panovníkům dostalo požehnání církve k výkonu jejich vlády a zároveň i ochrany proti útokům nepřátel, které vzhle-dem k nedotknutelností pomazaného panovníka, byly pokládány za svatokrádežné. Proto začaly být vladařské koruny i tvarově při-způsobovány požadavkům symboliky věčného života krále králů (rex regum) Ježíše Krista - v jejich výzdobě se objevují kříže a lilie. Za nejcennější platí trnová koruna Kristova, nalezená křižáky ve Svaté zemi a daná do opatrování francouzskému králi.

Právo korunovat má výhradně papež nebo příslušný církevní metropolita. Nekorunovační posazování korun na hlavy králů bylo výsadou biskupů. Proto, když při jednom svátku posadil opat sá-zavského kláštera Božetěch králi korunu na hlavu místo pražské-ho biskupa, omezil tím jeho práva a stihl ho církevní trest - musel jako pokání vyřezat krucifix v životní velikosti a donést ho na zá-dech až do metropolitního chrámu sv. Petra Apoštola v Římě. V Če-chách korunovali krále nejprve arcibiskupové mohučští, po roce 1344 arcibiskupové pražští.

V přemyslovských Čechách bývala knížata původně jen intro-nizována (uváděna na stolec). První česká korunovace se usku-tečnila dne 15. 6. 1086 v chrámu sv. Víta v Praze, kdy byl arcibis-kupem trevírským korunován Vratislav II., který dostal královský titul darem (ad personam, tedy pouze pro svou osobu) od císaře Jindřicha IV. U dědičných českých králů (od roku 1198) přemys-lovské dynastie bývaly korunovace ještě spíše prestižní záležitostí a teprve za Lucemburků se stávají státoprávním aktem panovnic-ké moci, nezbytným pro výkon vlády. Karel IV. dokonce sám vy-pracoval korunovační řád českého království, který zůstal v pod-statě nezměněn až do zániku monarchie. Korunovace bývaly i důležitým aktem politickým, kdy docházelo k uzavírání smluv mezi panovníkem a šlechtou (později stavy) potvrzováním starých

Page 215: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

svobod a výsad. Poslední českou korunovací byla korunovace krále Ferdinanda V. Dobrotivého, konaná v katedrále sv. Víta v Praze dne 7. 9. 1836.

V současné Evropě bývají v některých královstvích korunovace pod vlivem liberálně-demokratické ideologie nahrazovány pouze přísahou krále (královny) na ústavu (například Švédsko. Dánsko, Norsko, Nizozemsko). Koruna spolu s dalšími královskými insig-niemi spočívá při tomto aktu na podušce umístěné po straně trů-nu. Tradiční název korunovace nahrazuje v těchto zemích termín intronizace, který je pro povahu nástupu vlády příslušného pa-novníka výstižnější a správnější.

Patří k tradovaným omylům, že panovník nosil svou korunu neustále. Její užití bylo vyhrazeno jen pro úzký okruh příležitostí (vlastní korunovace, korunovace manželek a podobně) a jinak byly korunovační klenoty uloženy na bezpečném místě (u nás na Karl-štejně, resp. v kapli sv. Václava chrámu sv. Víta s proslulými sed-mi klíči). Při běžném výkonu své funkce měl panovník pouze zá-stupné insignie. V Rusku od dob Petra Velikého neprováděli carské korunovace patriarchové vší Rusi, ale metropolité z různých měst (např. z Moskvy, Sankt Petěrburgu či z Kyjeva), protože tento pa-novník patriarchát zrušil a nahradil jej Svatým synodem pod nad-vládou světského zástupce, kterého jmenoval car.

Korunovace bývaly spojovány s různými tradičními zvyklostmi a rituály. U nás to býval např. obouvání údajných střevíců Pře-mysla Oráče na Vyšehradě nebo pasování rytířů sv. Václava. Ve Francii zase král po korunovaci přijímal nemocné, protože podle středověké mystéria se v rukou pomazaného skrývala zázračná léčivá síla. Nemocní se měli uzdravit, jakmile se jich král dotkl a pronesl výrok tradovaný po století: „Král se tě dotýká, ale Bůh tě uzdraví!" A v dějinách francouzské monarchie je skutečně známo několik případů takového spontánního uzdravení.

Zcela specifický význam měly korunovace v Uhrách. Oprávně-ným vládcem Maďarů byl jen ten, kdo nesl svatoštěpánskou koru-nu, a jen ten měl v rukou moc, jež představovala jednotu lidu a panovníka. Proto byla v Uhrách již v roce 1791 uzákoněna povin-nost korunovace. Naposledy byl korunován dne 30. 12. 1916 ra-kouský císař Karel (jako uherský král Karel IV.). Jeho choť Zita byla pomazána na pravé paži a na obou ramenou. Koruna sv. Štěpána jí byla jen položena na pravé rameno, ale na hlavu jí byla vložena tzv. domácí koruna. Korunovaný uherský král pak musel v koru-novačním rouchu a se všemi královskými insigniemi vyjet na koni na tzv. korunovační pahorek (vršek), na němž se rozmáchl mečem na všechny čtyři světové strany, čímž symbolicky slíbil chránit zemi před nebezpečím, ať přijde odkudkoliv. V Uhrách bylo trestné nazý-vat panovníka císařem, protože podle uherského práva se jednalo o urážku uherského krále (byť šlo o jednu a tutéž osobu).

Page 216: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

KORUNOVAČNÍ KLENOTY viz POKLAD

KOSMÉ BŘEVNO (BŘEVNO POKOSEM) - heraldická figura tvo-řená zdvojeným kosmým dělením (napokos). Šíře břevna však bývá menší, doprovázejí-li břevno ve štítu další figury. Poměr velikosti břeven se také mění v případech, je-li jich ve štítu nebo v poli více. Kosmé břevno má ve znaku například německé město Baden-Ba-den (červené ve zlatém štítu), u nás ho užívali Chrtové z Ertína (ve stříbrném štítu červené břevno pokosem). (Obr. 296)

KOSMÉ DĚLENÍ (POKOSEM) (lat. sectio diagonalis, fr. tranché, něm. schrággetheilt, angl. per bend) - heroldské dělení štítu, pole nebo figury (i v klenotu) tvořené čarou vedenou odshora z heral-dicky pravé strany dolů ke straně levé. Kosmo dělený štít měli například Krajířové z Krajku (stříbrno-červeně pokosem dělený štít) či má švýcarské město Zúrich (stříbrno-modře pokosem děle-ný štít). (Obr. 297)

KOSTEL (z lat. castellum, původně menší opevněný tábor, místo nebo budova, popřípadě hrad) - sakrální budova určená k boho-služebným účelům. Naše kostely byly původně často opevněny a všechny byly útočištěm obyvatelstva v dobách nebezpečí. Toto označení se vztahuje na všechny typy chrámových staveb, af jsou malé nebo velké, staré nebo moderní, s věží, s věžemi nebo bez nich apod. Kostely, které jsou nějak významné, zvláště pak svojí funkcí, jsou označovány přesněji - například kostel metropolitní, katedrál-ní, biskupský, kolegiátní, klášterní, opatský, městský, farní, hlavní farní kostel (oficiální dtul například kostela Panny Marie před Tý-nem či sv. Jindřicha v Praze) nebo kostel filiální a podobně.

Prvním křesťanským kostelem bylo jeruzalémské večeřadlo na jihozápadní straně hory Sión v domě Marie, matky evangelisty sv. Marka. Později se mše svaté sloužily i v jiných soukromých do-mech, v době pronásledování křesťanů pak v komorách římských katakomb a teprve po roce 313 se začaly stavět kostely jako samo-statné veřejné budovy na povrchu, a to buď ve tvaru rotundovém, nebo obdélníkovém či ve tvaru kříže. Pokud není papežská dispens, kostely jsou orientovány svými hlavními oltáři zásadně na Východ (Orient).

Kostel, respektive model kostela je i atributem mnoha světců a blahoslavených jako připomínka jejich zakladatelské činnosti -například Alžběta Durynská, Anežka Česká (klášter Na Františ-ku), Augustin (také model města: De ciuitate Dei, tj. O obci boží, podle jeho proslulého spisu), Bernard z Clairvaux, Gotthard, Hed-vika, Helena, Karel Veliký, Kunhuta, Ludvík (Ste Chapelle), Nor-bert, Prokop (sázavský klášter), Zdislava nebo sv. Wolfgang, jehož atributem je kostel se zatnutou sekerou ve střeše.

Obr. 297

dělení

Page 217: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

LA o. 0

— /

o. 0 h

0

— /

Obr. 298: Kostel

ve znaku Příbrami

u v v u

fw Q 0 0 0 0 0 0

m 0 0 0 00 0 0/

0 0 /

Obr. 299: Hermelín

Ikníže Rohan)

Obr. 300: Heraldic-ká šrajura pro

sobolinu

Obr. 301: Popeličina

(hrabě Buquoy de

Longueval)

Jako obecná umělá figura se kostel objevuje i v heraldice (v rámci skupiny znamení označovaných jako stavby a jejich součásti -obr. 298), jako například ve štítu hrabat von Rumerskirch.

KOTVA - obecná umělá figura, která se v heraldice - zejména církevní - objevuje jako symbol naděje a pevnosti ve víře, tak jako lodní kotva zachycuje loď na jednom místě, aby ji vítr či proud neodnesly jinam.

Jako atribut se objevuje u sv. Klementa papeže, sv. Mikuláše z Myry či sv. Růženy z Limy.

Z našich církevních hodnostářů tohoto století užívali kotvu ve svých znacích například pražský světící biskup ThDr. Kajetán Matoušek nebo olomoučtí světící biskupové ThDr. Josef Schinzel a Josef Martin Nathan; viz též ODZNAKY ÚŘADU.

KOTVICOVÝ KŘÍŽ viz BRISURA, KŘÍŽ

KOVY - druh heraldických tinktur, přičemž kovy jsou jen dva, a to zlato (lat. aurum, fr. Vor, něm. Gold. angl. or), které se šrafuje tečkováním, jako kámen se označuje topaz a jako planeta Slunce, a pak stříbro (lat. argentum, fr. Vargent, něm. Silber, angl. argent), označované jako prázdné pole, perla, Měsíc. V heraldice žlutá a bílá barva neexistují.

KOŽEŠINY (lat. aluta, pellium, fr. fourrure. něm. Pelzwerk, angl. fur) - druh heraldických tinktur, z nichž nejznámější jsou: 1. Hermelín (lat. murinapellis, hermionae. fr. hermines, něm. Her-melín, angl. ermine) - označovaný ve šrafuře jako 3 (1, 2) tečky, k nimž se zespoda sbíhají tři čárky (ve skutečnosti jde o useknuté ocásky hranostaje, které vzdor zbělení kožešiny zůstávají i v zimě na konci černé). (Obr. 299) 2. Sobol (lat. sabellinus, fr. zibelin, něm. Zobeř)-označovaný ve šra-fuře svislými a vodorovnými čarami (jako černá barva). (Obr. 300) 3. Kunína (lat. martus, fr. fouine, něm. Marder, Mardrkehle) - ozna-čovaná ve šrafuře svislými čarami (jako červená barva). 4. Popeličina (lat. Pellesvariae, fr. vair, něm. Veh, Grauwerk. angl. vair) - označovaná ve šrafuře jako řady malých modro-stříbrných střídavě obrácených štítků (zvonků) - ve skutečnosti kožešina zho-tovená z bříšek a zad šedých veverek-popelek, lat. mus ponticus. (Obr. 301)

Užití kožešin jako tinktury štítu, pole nebo přikryvadel je ve střední Evropě, na rozdíl od Velké Británie nebo Francie, poměrně vzácné. Hermelínu se běžně užívájako podšití královských stanů a knížecích plášťů, i když i zde existují výjimky (například hrabata Chorinští z Ledské užívala místo přikryvadel medvědí kůži na způ-sob pláště-obr. 302).

Page 218: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

Jako štítová tinktura se kožešiny v našem prostředí objevují velice vzácně, zejména u rodin francouzského původu. Tak napří-klad knížata de Rohan užívala celé jedno pole (bretaňské) pokryté hermelínem anebo hrabata Buquoy de Longueval měla v červe-ném štítu tři kosmá břevna potažená popeličinou. Zcela výjimeč-ně byl roku 1473 králem Vladislavem II. udělen cechu staroměst-ských kožešníků znak, v němž je kosmé břevno potažené hermelínem.

KRÁČEJÍCÍ - heraldický termín označující polohu čtvernožce, který stojí na třech nohách s pravou přední zdviženou, tj. připra-venou k prvnímu kroku. Heraldický tvor vždy vykračuje pravou nohou. (Obr. 303).

Kráčejícími lvy jsou například lvi v královských znacích Velké Británie (respektive Anglie) a Dánska (obr. 304).

KRÁL (lat. rex, fr. roi, něm. Kónig, angl. king) - panovnický titul suverénního vládce většího územního celku, jehož hodnost je niž-ší než důstojenství císařské (rozdíl je však jen čestný). Označení král, téměř shodné ve všech slovanských jazycích, vzniklo pře-smyčkou ze jména Karl - Karla Velikého. Vzhledem k předmětu knihy si všimne blíže jen evropských království od počátku stře-dověku.

Nejstarším králem křesťanského typu byl francký Chlodvík I. (481-511), který roku 496 přijal křest a jako král ochraňoval ne-jen statky církve, ale opíral se i o její správu. Své krále však měli již Langobardi, Ostrogoti, Vandalové a Vizigód. Zakladatelem dlouhé řady německých králů byl roku 843 Ludvík Němec tehdy ještě jako král východofrancký. Do roku 1531 byli němečtí králové ko-runováni v Cáchách, od roku 1562 pak ve Frankfurtu nad Moha-nem. Z říšských kurfiřtů získali královský titul mimo oblast říše nejprve vévodové saští jako králové polští (1697-1763), poté se Friedrich III., kurfiřt braniborský (1688-1713) samovolně prohlásil roku 1701 za Friedricha I. - krále pruského (pruské království trvalo do roku 1918 i když se roku 1871 stal král císařem němec-kým) a konečně kurfiřti hannoverští byli v letech 1714-1837 ve Velké Británii rovněž králi.

Značný počet království zřídil Napoleon, a to: Etruské králov-ství v Toskánsku (1801), Bavorské a Wurttemberské (1805), Sas-ké, Neapolské, Holandské (1806) a Westfálské (1807) království. Po vídeňském kongresu a poté v dalším vývoji vznikla ještě další království: Hannoverské (1814 -1866), Nizozemské (1815), od ně-hož se oddělilo Belgické (1831), Řecké (1832-1924, 1935-1973), Rumunské (1881-1947), Srbské (1882-1921), Bulharské (1908 až 1946 carství se statutem království), Černá Hora (1910-1921) poté součást Království SHS, respektive Jugoslávského království,

Obr. 302: Medvědí kůže na způsob

pláště (Chorinský z Ledskél

Obr. 303: Kráčející

chiméra

Obr. 304: Kráčející lvi ve znaku Dánska

Page 219: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

Finské (1918 zvolen králem princ Friedrich Karel Hessenský, avšak na trůn nenastoupil), Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (1918-1929), které se změnilo na Jugoslávské království (1929 až 1945) a Albánské (1928-1946).

Na Apeninském poloostrově vládli králové na Sicílii (1061 -1189), v Neapolsku (1189-1504), vSardinii (1720-1878), vkrálovství Obojí Sicílie (1735-1861) a nakonec ve sjednocené Itálii (1861-1946). Také Rakušané tu své panství v severní Itálii označovali jako Lom-bardsko-Benátské království.

Království existovalo i v Polsku, kde byl králem ad personam od roku 1025 již Boleslav I. Chrabrý, ale dědičné a volené krále měla země až v letech 1319-1795, než byla rozdělena mezi Rusko, Prusko a Rakousko.

Ve Francii panovali králové v letech cca 420-1792, 1814-1848 a v Portugalsku v letech 1139-1910.

Ze současných království existuje tato forma vlády od roku 802 v Anglii (samostatným královstvím bylo rovněž Skotsko spojené s Anglií nejprve personální unií od 1603 a poté přímo ve Velké Británii od 1707: nehledě na dřívější anglosaská království a kme-nová království ve Walesu a v Irsku), od roku 872 v Norsku, od cca 900 v Dánsku a ve Švédsku. Ve Španělsku v letech 1035, respek-tive 1516-1868, 1870-1873, 1874-1931 a od roku 1975: do sjed-nocení Španělska tu byla řada menších království (León, Navarra, Kastilie, Aragon, Valencie, ale i maurská království, z nichž nej-známější je Granada). Spojením Kastilie a Aragonu nejprve perso-nální unií a připojením Granady vzniká na počátku 16. století sjednocené Španělsko.

Všichni králové a královny jsou Veličenstva, ostatní členové dynastie pak Královské Výsosti. Dnes jsou si všichni králové rov-ni, ale dříve existovaly různé stupnice a pořadí. Tak například roku 1504 stanovil papež Julius II. pořadí panovníků takto: císař římský, král římský, králové francouzský, španělský, portugal-ský, anglický, sicilský, skotský, uherský, dóže benátský, kurfiřt bavorský, saský, braniborský, arcivévoda rakouský, vévoda sa-vojský atd.

Někteří panovníci bývali i několikanásobnými králi. Tak napří-klad rakouský císař byl i apoštolským králem uherským, králem českým, lombardsko-benátským. dalmatským, chorvatským, slo-vinským, haličsko-sandoměřským, vladiměřským, illyrským a krá-lem j eruzalémským.

Někteří králové měli i zvláštní tituly, propůjčené dědičně Sva-tým Stolcem za zásluhy o katolickou církev. Jde zejména o tituly: - REXAPOSTOLICUS, tj. král apoštolský (apoštolské Veličenstvo), král uherský; - REXCATHOLICUS, tj. král katolický (katolické Veličenstvo), král španělský;

Page 220: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

- REXCHRISTIANISSIMUS, tj. král nejkřesfanštější, král francouz-ský: - REX FIDELISSIMUS, tj. král nejvěrnější, nejoddanější, král por-tugalský; - REXPIISSIMUS, tj. král nejzbožnější, titul posledního krále Obo-jí Sicílie Františka II. (1859 -1861).

V Čechách byl prvním králem Vratislav II. (1061-1092), který získal královský titul ad personam roku 1085 od císaře Jindři-cha IV. a po něm roku 1158 i Vladislav II. (1140-1172), který ob-držel královskou hodnost od Friedricha I. Barbarossy. Dědičně byl královský titul přiznán Přemyslu I. Otakarovi roku 1198 císa-řem Filipem Švábským a potvrzen roku 1212 Zlatou bullou sicil-skou císaře Friedricha II. Český král byl až do roku 1806 kurfiř-tem Svaté říše římské a vládl z Boží Milosti (proto se před ním do 18. století klekalo). Práva českých králů se během staletí měnila a své povinnosti stvrzovali korunovační přísahou. Nástupce na čes-ký trůn býval někdy korunován ještě za života panujícího krále, avšak vládu nepřebíral (měl titul takzvaného mladšího krále).

Žádný z českých králů nebyl nikdy v boji zajat a tři králové padli na bitevním poli: Přemysl II. Otakar (1278), Jan Lucembur-ský (1346) (oba dva dokonce v jeden a týž den na sv. Rufa-26. srp-na) a Ludvík Jagellonský (1526 o tři dny později - 29. srpna). Václav III. byl zavražděn při tažení do Polska (1306).

Zajat byl mladičký Václav II. (vězněn na Bezdězi a poté v Brani-borsku), opakovaně pak Václav IV. (za účasti české šlechty i svých příbuzných Zikmunda, resp. moravských markrabí).

Až do zániku monarchie v roce 1918 sedělo na českém trůně celkem 34 králů, z nichž 1 byla panující královna. 14 císařů Svaté říše římské, 2 králové římští a 4 císařové rakouští. Z dynastie Pře-myslovců bylo 7 králů, z Lucemburků 4 králové, z dynastie Jage-llonců 2 králové, dále Jindřich Korutanský a Jiří z Poděbrad a 19 Habsburků (z nichž posledních 6 představuje de facto dynastii Habsburg-Lothringen), proti nimž se pokusili českou korunu a trůn získat pro sebe 2 vzdorokrálové (Friedrich Falcký a Karel VII. Albert Bavorský).

KRÁL HEROLDŮ - titul nejvyššího herolda u dvora stojícího v če-le heroldie. Jmenoval ho panovník, vylil mu na hlavu víno a udělil mu výsady, podle nichž byla všem přikazována povinnost ho po-slouchat, chovat ho v úctě a dal mu i možnost cokoliv svobodně prodávat beze cla. Jeho úloha byla jednak teoretická (tj. dodržo-vat pravidla a předpisy heraldiky) a jednak praktická (tj. popiso-vat znaky, kreslit je a dbát, aby nedocházelo k opakování téhož znaku).

Každý král heroldů a později i ostatní členové heroldie měli svá úřední jména, která byla volena různě podle názvu zemí nebo podle

Page 221: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

námětu na znacích a řádech, popřípadě podle tinktur, hesel či odzna-ků. Tak král heroldů císaře Friedricha III. (1452 -1493) měl úřed-ní jméno Německá říše. zatímco herold císaře Karla V. (1519 až 1556) Německo, skotský král heroldů se jmenuje Lev a anglický pak Podvozek.

Králové heroldů měli také svůj zvláštní úřední oděv (tabard), klobouk či baret s péry. zdobenou hůl či žezlo a řetěz s odznakem úřadu; viz též ÚVOD, HEROLD, HEROLDIE, PERSEVANT, TA-BARD.

KRÁL z DOBRÉ VODY Vojtěch rytíř (20. 4. 1844 Mladkov - 6. 7. 1913 Praha) - sběratel, heraldik a znamenitý kreslíř, občanským povoláním zemský oficiál, skutečný zakladatel moderní české he-raldiky. Přispíval do Časopisu Společnosti přátel starožitností čes-kých a jeho kresby byly otištěny i v Ottové slovníku naučném a v Sedláčkových Hradech, zámcích a tvrzích království českého. Své bohaté zkušenosti shrnul v obrovské a dnes již klasické dílo He-raldika, které vyšlo dskem v Praze roku 1900. Jeho kresby udivu-jí svou měkkostí, čistotou a rozmanitostí tvarů. Zanechal po sobě sbírku kolem 60 000 kreseb znaků a kolem 7 000 kreseb a otisků pečetí.

KRÁLOVNA - titul buď samostatně panující vladařky v králov-ství, nebo titul choti krále. V případě, že nejde o panující vladař -ku, bývá také korunována, ale meč se před ní v průvodu nese v pochvě a také nepřísahá, protože nevládne. Zemře-li její králov-ský choť, má titul královny-vdovy nebo královny-matky (napří-klad ve Velké Británii). Choť panující královny má zpravidla titul prince-manžela. K 1. 1. 1994 vládly Alžběta II. ve Velké Británii, Margareta II. v Dánsku a královna Beatrix v Nizozemí.

Zpočátku si králové brali za manželky hraběnky a vévodkyně (takzvané feudální sňatky), aby jejich prostřednictvím zvětšovali své země. Později převládají sňatky dynastické, mezinárodní, jako součást diplomacie, která přinášela spojenectví. Od francouzské revoluce převážil princip rovnorodosti vyžadovaný jako záruka váženosti koruny. V tomto období byla přijata idea Svaté aliance, tj. že trůn je hoden jen nejstarší a nejčistší krve. Po 2. světové válce dochází ve sňatkové politice u panujících rodů k jistému uvolnění, o čemž svědčí například manželství monackého knížete Rainiera III. (Grace Kellyová z USA), norského krále Haralda V. (Sonja Haraldsenová) či švédského krále Gustava XVI. Adolfa (Sil-via Sommerlathová).

KRÁLOVSKÁ VÝSOST (fr. Altesse Royal, něm. kónigliche Hoheit, angl. Royal Highness) - titul princů a princezen z královských a velkovévodských rodú.

Page 222: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

KRÁLOVSKÉ KORUNY - odznak (insignie) a symbol nepomíjející a věčné královské moci i po smrti konkrétního panovníka v krá-lovství (corona regni). Odtud pak ve feudální Evropě běžné ozna-čení státu jako Koruny, která byla tvořena šlechtou a králem. Každá monarchie měla nebo má svou vlastní a charakteristickou koru-nu, zpravidla zasvěcenou národnímu patronu (světci).

Nejstarší dochovanou korunou je takzvaná Železná koruna Langobardů, kterou dala prý zhotovit královnaTheodelinda (t 628) při příležitosti korunovace svého druhého manžela Agilulfa Turín-ského roku 593. Je to několik centimetrů široká zlatá obroučka ze šesti dílů, zeleně smaltovaná, z vnější strany zdobená zlatými tepanými květy a 22 červenými a fialovými kameny posázená. Na vnitřní straně je připojena úzká železná obroučka, která podle legendy pochází z jednoho ze hřebů, jimiž byl přibit Kristus na kříži a který do Itálie přivezla z Palesdny císařovna sv. Helena, matka císaře Konstantina (306 -337). Po dobytí říše Langobardů byl Železnou korunou korunován Karel Veliký roku 800 papežem v Římě a po něm němečtí císařové jako králové lombardští až po Karla V., poté roku 1805 Napoleon 1. a konečně roku 1839 ra-kouský císař Ferdinand I. (V.). Dnes je koruna uložena v oltářním trezoru kaple královny Theodolindy v katedrále S. Giovanni Battista v Monze, založené touto královnou roku 595.

Koruna česká, svatováclavská, zhotovená za Karla IV. v roce 1346 a pak i v roce 1374 snad ze starší přemyslovské koruny z počátku 14. století, tvoří nejcennější součást českého králov-ského pokladu. Karel IV. dal do křížku na vrcholu koruny vsadit trn z Kristovy koruny (proto je na křížku vyryto Hic est spina de corona Domini, Zde je trn z koruny Páně). Koruna, jejíž nezcizitel-nost garantoval již roku 1346 papež Klement VI., se stala votivní korunou národního světce, na jehož lebce měla spočívat s výjim-kou korunovací a mimořádně slavnostních příležitostí. Tak české země (tj. i ostatní územní celky k Čechám přivtělené, inkorporo-vané) jako stát dostaly název KORUNA KRÁLOVSTVÍ ČESKÉHO (Corona regni Bohemiae), poprvé použitý v listině z roku 1322; další země připojené především v průběhu 14. století (obě Lužice, Slezsko, Braniborsko) a později vesměs ztracené pak nesly ozna-čení ZEMĚ KORUNY ČESKÉ (viz). Svatováclavskou korunou bylo celkem korunováno 22 českých králů. Pro všední dny nosili čeští králové jiné insignie, z nichž se zachovaly, jako insignie pohřební (uložené spolu se zesnulým králem do hrobu), dvě koruny (Pře-mysla II. Otakara a Rudolfa II.).

Koruna svatoštěpánská (uherská) se skládá ze dvou částí. Část hořejší pochází z let kolem roku 1000 a obdržel ji darem od pape-že Silvestra II. první uherský král sv. Štěpán I., zatímco spodní část (diadém)je darem byzantského císaře Michala VII. zlet 1071 až 1077 uherskému králi Gézovi I.

Page 223: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

Původní francouzská královská koruna sv. Ludvíka byla zničena za francouzské revoluce, podobně původní anglická koruna sv. Ed-warda byla za Cromwellova Commonwealthu roztavena na zlaíáky, a tak dnes vystavované koruny v pařížském Louvru a v londýn-ském Toweru pocházejí až z porevolučních restauračních období.

Pokud není v královských znacích užita koruna dané monar-chie ve své reálné podobě, užívají se v heraldice takzvané králov-ské koruny obecně. Až do 15. století byly tyto koruny tvořeny zla-tou obroučkou, posázenou drahokamy, s výběžky ve tvaru listů, lilií nebo zakončené perlou (takzvaná otevřená královská koruna). Později byly těmto korunám přidány oblouky, a to 8 (jen 5 je ale viditelných), posázených perlami, které se sbíhají ve středu, na němž je posazeno říšské jablko s křížkem (takzvané zavřené krá-lovské koruny). Viz též heslo KORUNY, kde jsou i vyobrazení krá-lovských korun. (Obr. 285-288)

KRÁLOVSTVÍ - monarchistická forma zřízení státu, v jehož čele stojí král. Způsob královské vlády se v průběhu dějin měnil podle míiy podílu jiných společenských složek na vládě. Tak lze rozlišo-vat podle typu království (nebo monarchie vůbec): patriarchální (kmenové), feudální, stavovské, absolutistické nebo konstituční.

K 1. 1. 1996 bylo na světě celkem 21 království, a to 7 v Evropě (Belgie, Dánsko, Nizozemsko, Norsko, Španělsko, Švédsko a Vel-ká Británie), 3 v Africe (Lesotho, Maroko a Svazijsko), 7 v Asii

Page 224: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

(Bhútán, Jordánsko, Kambodža, Malajsie, Nepál, Saúdská Arábie a Thajsko), 1 v Oceánii (Tonga) a královstvími se statutem domi-nia jsou de facto i Kanada, Austrálie a Nový Zéland; viz též KRÁL.

KROKEV (lat. cantherus, fr. chevron, něm. Sparren, angl. chev-ron) - heroldská figura tvořená zdvojenou špicí. Krokve jsou ze-jména oblíbené v heraldikách Britských ostrovů. U nás se objevu-je například ve znaku hrabat Ledeburů: v červeném štítě stříbrná krokev. (Obr. 305-307).

KRUCIÁTA viz KŘÍŽOVÉ VÝPRAVY

Obr. 307: Krokve v erbu hrabat

Ledebourů

KRUCIFIX (lat. imago Crucifvd) - kříž s ukřižovaným Kristem, zpra-vidla plasticky ztvárněný. Objevuje se od 5. století, nejprve u oltáře, pak také jinde v kostele i mimo něj. V církevní heraldice se vyskytu-je například ve štítu olomouckého světícího biskupa ThDr. Stani-slava Zely nebo ve znaku dominikánského konventu ve Znojmě.

KRYDLA viz PŘIKRYVADLA

KŘÍDLA (lat. ala, fr. ailes, něm. Flúgel, Flug, angl. wings, vol) -v heraldice se jimi rozumí orlí křídla, která náleží k nejstarším klenotům vůbec. Křídla bývají mnohdy nesprávně popisována jako „složená" nebo „otevřená". Jde přitom vždy o jeden a tentýž klenot a záleží jen na postavení přilby. Je-li natočená, pak se křídla musí kreslit ze strany ajedno křídlo částečně překrývá druhé (blasonu-jí se pak jako křídlo přední a zadní). Je-li přilba postavena čelem (enface), kreslí se obě křídla vedle sebe s brky od sebe (blasonují se pak jako křídlo pravé a levé). Křídlo v klenotu však může být i jen jedno a objevuje se také jako obecná přirozená štítová figura (například Kaplíř ze Sulevic), dvě křídla (Sixt z Ottersdorfu) a po-dobně. (Obr. 308, 309).

KŘÍŽ (lat. crux, fr. croix, něm. Kreuz, angl. cross) -1. Heraldická figura, která podle svého ztvárnění ve štítě může být buď figurou heroldskou nebo obecným znamením (obr. 310-318).

Původní symbol všech křesťanských výprav do Palestiny, tj. kříž heroldský a později i kříž svatoondřejský, nemohly brzy po-krýt vzrůstající potřebu po odlišení. A tak některé křižácké špitál-ní řády přijaly osmihrotý kříž, kde hroty kříže představují osmero blaženství nebo osmero rytířských ctností. Postupem doby růz-ných tvarů křížů stále přibývalo. Z celkového počtu asi 500 křížů jsou v heraldice nejběžnější a nejdůležitější: - kříž řecký (rovnoramenný, obecný), jehož všechna ramena jsou stejně dlouhá (například ve znaku Švýcarska). Půdorys tohoto tvaru má mnoho byzantsko-syrských církevních staveb;

Obr 308: Otevřená

křídla v klenotu

erbu hrabat

Kinských

Obr. 309: Složená křidla v klenotu

erbu hrabat Kinských

Page 225: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

Obr. 310: Patriarší kříž ve znaku Uher

Obr. 311: Maltézský kříž ve znaku křížov-

níků s červenou hvězdou

IV l i l i

llllllll'

n Obr. 312: Heroldský kříž ve znaku Ital-ského království

Obr. 313: Řecký kříž

ve znaku Řecka

- kříž latinský, jehož tři horní ramena jsou kratší a o stejné délce než rameno dolní. Jako kříž utrpení Páně tvoří půdorys román-ských a gotických kostelů; - kříž křížkový je vlastně kříž řecký, jehož jednotlivá ramena jsou navíc překřížena menšími, stejně dlouhými rameny; - kříž berličkový je vlastně kříž řecký, jehožjednotlivá ramena jsou ukončena krátkým kolmým břevnem; - kříž kotvicový je vlastně kříž řecký, jehožjednotlivá ramena jsou rozštípená a zahnutá v podobě kotvy (například ve štítě francouz-ských vévodů de Broglie; viz též BRISURA); - kříž lotrovský (vidlicový) je ve tvaru písmena Y. Na křížích tohoto tvaru bývali prý ukřižováváni lotři. Na rozdíl od vidlice se nedotý-ká okrajů štítu; - kříž antonínský (sv. Antonína, Tau-kříž) je ve tvaru písmena T (řec. tau); - kříž patriarší (lotrinský) je kříž tvořený jedním svislým a dvěma vodorovnými břevny, přičemž to spodní je delší (Uhry, Slovensko); - kříž pravoslavný je stejný jako kříž patriarší, ale pod spodním vodorovným břevnem je ještě navíc jedno kratší břevno šikmé; - kříž jetelový (brabantský), vlastně kříž řecký, jehož jednotlivá ramenajsou ukončena jetelovým trojlistem (symbol spojení Kris-tova kříže a sv. Trojice); - kříž liliový, vlastně řecký kříž, jehožjednotlivá ramenajsou ukon-čena horní polovinou lilie; - kříž maltézský, tj. kříž osmihrotý (viz BLAHOSLAVENSTVÍ); - kříž svatoondřejský, tj. kříž ve tvaru písmene X, na němž byl ukřižován sv. Ondřej Apoštol; - kříž svatopetrský, který je tvaru obráceného latinského kříže (tak-to, hlavou dolů, byl ukřižován sv. Petr); - kříž pisánský, vlastně řecký kříž, jehožjednotlivá ramenajsou zahrocena do špice; - kříž jeruzalémský, vlastně kříž berličkový provázený mezi rame-ny vždy jedním malým řeckým křížkem (symbolika Pěti ran Kris-tových); - kříž hákový viz SVASTIKA. 2. Honosný kus, který se vyskytuje téměř výhradně v církevní he-raldice. Bývá (zpravidla zlatý) umístěn uprostřed nad horní hra-nou štítu a u biskupů je jednoramenný (latinský), zatímco u arci-biskupů a patriarchů je dvouramenný (patriarší). Patriarší kříž začali užívat tito hodnostáři od 15. století a horní kratší rameno představuje pásku s nápisem INRI umístěnou Pilátem Pontským nad hlavou ukřižovaného Krista. Někteří autoři uvádějí, že arci-biskupové užívají dvojramenného kříže a patriarchové kříž trojra-menný, ale pro toto tvrzení chybí dostatek podkladů. Kříže se ve znacích duchovenstva jako honosný kus objevují až v 16. století a zpočátku byly i u metropolitů tyto kříže jednoduché (latinské).

Page 226: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

řecký latinský křížkový patriarší

pravoslavný jetelový berličkový kotvicový

lotrovský sv. Antonína liliový maltézský

svatoondřejský svatopeterský pisánský dělový

Obr. 314: Nejběžnější tvary křížů

Page 227: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

Obr 315: Maltézský

křiž ve znaku stej-

nojmenného řádu

Obr. 316: Svato-

ondřejský křiž ve

znaku biskupství

Rochester

Obr. 317: Svastika

3. Doplněk jiných honosných kusů, například na vrcholu kníže-cích, královských i císařských korun, na vrcholu říšských jablek, některých žezel a také nejčastější tvar řádových dekorací, ať již duchovních nebo světských.

Kříž, jako symbol Kristovy smrti, náleží k nejvýznamnějším emblémům křesťanstva. Kříž a ukřižování znali již staré národy Přední Asie a také Židé. Ti běžně popravovali ukamenováním, za-rdoušením, upálením či stětím. ale ukřižování bylo pokládáno za obzvláště potupné - Každý, kdo visí na kříži, je proklet Bohem (Dt 21, 23). To byl také hlavní důvod, proč chtěli, aby byl Ježíš ukři-žován a ne ukamenován, tj. aby byl proklet Bohem i lidmi. Proto také hlásání víry v Ukřižovaného bylo zpočátku spojeno s velkými potížemi, neboť kříž byl znamením potupy. Teprve za nějaký čas se Kristův kříž mění v symbol lásky Boží k lidem, spásy a nástroje vykoupení. Lze vysledovat, že Pán byl zpočátku znázorňován jako Dobrý pastýř, nějako ukřižovaný. Později se objevuje jako berá-nek stojící u paty kříže a až od 5. století jako skutečně ukřižovaný (krucifix).

Sv. Helena po vítězství svého syna Konstantina pod znamením kříže nad Maxentiem nalezla na Golgotě Kristův kříž zakopaný v zemi. Na tomto místě dal její syn sv. Konstantin Veliký postavit basiliku, zastavil pronásledování křesťanů (Edikt milánský, roku 313) a ke konci svého života se dal i sám pokřtít. Částečky sv. Kříže jsou dnes rozsety jako vzácná relikvie po ce-

lém křesťanskémsvětě. Nej větší jejich koncentrace je doložena na hoře Athos v Řecku, kde z 20 opatství jich 16 chová různý počet částeček sv. Kříže. Největší známý kus - dar císaře Romana I. -této relikvie (13x16 mm) se nachází v opatství Xeropotamou a ob-sahuje i otvor po hřebíku, jímž byl Kristus přibit. Na půdorysu kříže stavějí křesťané své chrámy, znamením kříže se od 3. století žehnají. Pobožnost křížové cesty vznikla ve 13. století zásluhou františkánů a její absolvování bylo pokládáno za rovnocenné s vy-konáním poutě do Jeruzaléma.

KŘIŽÁCKÉ VÝPRAVY (KRUCIÁTY) - středověká mezinárodní vo-jenská tažení podnikané z podnětu církve pod symbolem kříže (odtud název) za účelem osvobození Svaté země (Palestiny), a zvláště pak Božího hrobu (tj. hrobu Ježíše Krista) z rukou nevěřících, nebo vůbec boj proti jinověrcům, popřípadě kacířům.

Počátky válek ve znamení kříže představují výzvy papeže Alexandra 11. (1061-1073), aby všichni křesťané pomohli křesťa-nům na Pyrenejském poloostrově v boji proti Arabům, kteří ovládali větší část poloostrova. Roku 1064 dal totiž papež Ale-xander III. podnět ke křižácké výpravě do Barbastra (Huesca) v Aragonii a ideál křižáckých tažení se potom rozvinul při dal-ších výpravách proti španělským muslimům. Všechny tyto kru-

Page 228: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

ciáty na španělské půdě se staly precedentem I. křižácké výpravy do Svaté země. Ideál křižáckého tažení se pak na poloostrově upev-nil a jako jediný s koncem středověku nezanikl. Křížem se však zdobili již stoupenci sv. Olafa při porobování pohanů ve Skandinávii na počátku 11. století.

Největšího rozkvětu dosáhly křížové výpravy v letech 1095 -1291, kdy směřovaly za východní hranice evropského kontinentu, kde byzantská říše ustupovala tlaku tureckých kmenů. Proto papež Urban II. (1088-1099) vyhlásil roku 1095 na koncilu v Clermon-tu první křížovou výpravu. Přitom stanovil, že: ... Kristův kříž je symbolem vašeho spasení. Noste ho červený na vašich hrudích a ramenech jako znamení toho, že Jeho pomoc vás nikdy nezklame.

I. křížová výprava (1096 -1144) skončila obrovským úspěchem křesťanů, když byl v roce 1099 dobyt Jeruzalém a v něm zřízeno téhož roku Království jeruzalémské na čele s králem (tituloval se však jen jako obhájce Božího hrobu) Gottfriedem z Bouillonu (1099-1100).

II. křížová výprava (1147-1149) byla v podstatě neúspěšná, ačkoliv sejí zúčastnili francouzský král Ludvík VII., německý král Konrád III. i český kníže Vladislav II.

Chatrného výsledku dosáhla i III. křížová výprava (1189-1192), ačkoliv v jejím čele stáli mezi jinými císař Friedrich I. Barbarossa (ten po cestě zahynul), anglický král Richard Lví Srdce, rakouský vévoda Leopold a jiní.

IV. křížová výprava (1202-1204) dosáhla jen Cařihradu, který dobyla. Svaté zemi nepomohly ani V. křížová výprava (1227 -1229) s císařem Friedrichem II. včele, VI. křížová výprava (1248-1254), v jejímž čele stál francouzský král Ludvík IX., směřovala do Egyp-ta, a konečně VII. křížová výprava (1270), na čele se stejným pa-novníkem, vedla do Tunisu a sv. Ludvík na ní zahynul.

Křižácké výpravy měly - kromě jiných aspektů - velký význam pro heraldiku. Těžká brnění rytířů pokrývala celá jejich těla a při-lba zakrývala i jejich tvář. Tím se rytíři stávali mezi sebou méně rozeznatelnými (plechová brnění nebyla barevně odlišena jako pozdější uniformy), a protože se ve vřavě bitvy ztrácel přehled, kdo ke komu patří, vzrůstala možnost navzájem se pozabíjet. Je tedy více než pravděpodobné, že užívání různých štítů a klenotů se vyvinulo z nutnosti rozlišení a rozpoznání v bitvách a později i na turnajích.

Mimo své individuální štíty měli všichni křižáci navíc i společ-ný symbol - kříž. Zpočátku to byl červený na bílém, později se ale tinktury začaly měnit. Tak ve III. kruciátě měli Francouzi červené kříže, Angličané bílé, Vlámové zelené, Němci černé a ostatní náro-dy kříže žluté. Když ale ještě později Angličané přijali sv. Jiří za svého patrona, přijali i jeho červený kříž.

V souvislosti s křižáckými výpravami se heraldika rozvinula

Page 229: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

Obr. 318: Křížovníci

s červenou hvězdou

hlavně v těch zemích, které byly již feudalizovány a které byly pod vlivem římské církve. Tam se zkušenosti z prvního tažení, kde bylo možno rozeznat nejpřednější válečníky jen podle korouhví, které za nimi nesli jejich panoši, rychle přenesly do praxe. A tak již na počátku 12. století, snad v důsledku zmatků I. křižácké výpravy, se osobní štítová znamení stávají po Evropě figurami dě-dičnými. Noví křižáci, chystající se na II. kruciátu, si již kladli za čest, smělí-lí užít stejného znamení na štítě jako jejich předkové, kteří byli mezi prvními při osvobozování posvátných míst všech křesťanů. V tomto období dochází k nejstarším projevům heraldi-ky a vznikají první známé znaky. Každý bojovník urozeného půvo-du nosil svůj erb co nejokázaleji namalovaný na kovovém štítě, na prsou a zádech své pláštěnky, na čabrace svého koně i na prapor-ci svého kopí.

Křižáckými výpravami jsou však nazývány i jiné válečnické pod-niky náboženského charakteru, například proti pohanům či here-tikům. Byly jimi zejména výpravy proti Maurům ve Španělsku, proti slovanským pohanům v Polabí, proti Prusům (účastnil se jich i Přemysl II. Otakar, který při této příležitosti založil Královec-Kónigsberg), proti albigenským v jižní Francii (1208-1229), ale také pět křížových výprav proti husitům (1420, 1421-1422, 1426, 1427 a 1431), které všechny skončily fiaskem, i výprava proti Jiří-mu Poděbradskému vedená Matyášem Korvínem.

KŘÍŽOVNÍCI (Crucigeri, Cruciferi) - označení duchovních řádů, které mají za znak kříž různých tvarů a tinktur, které žijí podle řehole sv. Augustina a jejichž náplní je péče o chudé, špitálnictví, pohostinství a duchovní správa.

Legendární původ křížovníků je prý v dobách sv. Heleny a sv. Kon-stantina. Historicky doloženi jsou však až křížovníci jeruzalémští (Strážci Božího hrobu), tj. křížovníci s červeným křížem, kteří při-šli do Čech v roce 1091 a usadili se v Praze na Zderaze, kde je roku 1785 zrušil císař Josef II. Známí jsou i vlašští křížovníci před rokem 1170 v Bologní, které roku 1656 zrušil papež Alexander VII., dále pak křížovníci belgičtí a holandští.

U nás pak mimo Strážců Božího hrobu to byli křížovníci s červe-ným srdcem (cyriaci) zvaní též bílí křížovníci, kteří působili v Pra-ze od roku 1256 a které zrušil až Josef II. roku 1783; a zejména křížovníci s červenou hvězdou, jediný mužský řeholní řád české-ho původu, založený roku 1233 sv. Anežkou Českou jako laické špitální bratrstvo u kostela sv. Haštala na Starém Městě praž-ském a dne 14. 4. 1237 přeměněný papežem Řehořem IX. v samo-statný řád, jemuž roku 1675 povolil papež Klement X. užívat čest-ný rytířský titul. (Obr. 318)

KUBISMUS viz SLOHY V HERALDICE

Page 230: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

KŮL (lat. cippus, fr. pal, něm. Pfahl, angl. pale) - heroldská figura tvořená zdvojením polcení, takže ve štítě vznikne kolmý svislý pás. (Stříbrný kůl v červeném štítu mají u nás například hrabata Mit-rovští z Nemyšle). (Obr. 319)

KUNINA VIZ KOŽEŠINY

KŮŇ (lat. equus. fr. cheval něm. Pferd, Ross, angl. horše) - obec-ná přirozená figura, která se objevuje v heraldice buď spolu s jezd-cem (např. se sv. Jiřím ve znaku Moskvy) nebo i samostatně (měs-to Ostrava, německé země Westfalen a Hannover), popř. jen její část (pánové z Pardubic, Malovcové z Malovic, města Pardubice a Hlinsko). (Obr. 149)

Kůň patří k nejstarším domestikovaným zvířatům. Od starově-ku byl spojen s válkami a s osobami vyššího společenského po-stavení. Proto se často vyskytuje na obrazech nebo jako součást soch vladařů. Patrony chovatelů koní na Východě jsou ruští prvo-mučedníci Boris a Gleb, na Západě sv. Linhart (zejména v Bavor-sku). Na koni je také zobrazován sv. Martin (rovněž patron chova-telů koní), sv. Theodor a od 17. století i sv. Václav. Na koni jsou zobrazováni i patroni lovců sv. Hubert a sv. Eustach.

Od koně byly odvozeny i bájné figury viz KENTAUR, PEGAS a SAG1TARIUS.

KURFIŘTI (z něm. Kurfursten, doslova knížata volitelé, lat. electo-res, volitelé) - titul knížat, jimž ve Svaté říši římské náleželo vý-hradní právo volit krále a císaře.

Původ této funkce není zcela jasný. Poprvé jsou připomínáni při volbě Alfonse Kastilského a Richarda Cornwallského ve 13. sto-letí a bylo jich sedm (tři duchovní knížata a čtyři knížata světská): arcibiskup mohučský (arcikancléř v Německu), arcibiskup trevír-ský (arcikancléř v Itálii), arcibiskup kolínský (arcikancléř v Bur-gundsku), král český (arcičíšník), falckrabě rýnský (arcistolník, truchsas), vévoda saský (arcimaršálek) a markrabě braniborský (arcikomoří). Mezi sebou se titulovali jako bratři a náležely jim královské pocty. Předsedal jim arcibiskup mohučský, který měl i právo korunovat krále. Místopředsedou byl kurfiřt saský. Pro následnickou posloupnost světských kurfiřtů byla již Zlatou bul-lou Karla IV. zavedena primogenitura.

V roce 1623 byl Friedrich Falcký zbaven hodnosti kurfiřta a ta byla dána vévodovi bavorskému, avšak po vestfálském míru (1648) bylo kurfiřství Falcku nově uděleno jako osmé kurfiřství spolu s nově vytvořeným úřadem říšského pokladníka. Jako devátý kur-fiřt přibyl roku 1692 vévoda brunšvicko-lúneburský (Braun-schweig-Lúneburg) v Hannoveru. Na osm členů klesl sbor kurfiř-tů roku 1777 vymřením přímě linie bavorských Wittelsbachů, kdy

Page 231: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

Obr. 320: Kurfiřtská čepice

Obr. 321: Znak

arcibiskupství

Kolína nad Rýnem

Obr. 322: Znak českého krále

Obr. 323: Kurtoazní

natočeni lvů ve

skoku ve čtvrceném

štítě

bavorské a rýnské elektorství bylo spojeno v osobě Karla Theodo-ra ze Sulzbachu. Po míru v Luneville roku 1801 za napoleonských válek byla duchovní knížectví na levém břehu Rýna (Kolín a Tre-vír) sekularizována, čímž poklesl počet kurfiřtů na pouhých šest. V roce 1803 byl jejich počet zvýšen na deset tím, že se kurfiřty stali vévoda bádenský, vévoda wurttemberský, vévoda hessensko-kasselský a arcibiskup salzburský. V roce 1805 bylo kurfiřství Salzburgu odňato a dáno biskupu wúrzburskému. Praktický vý-kon kurfiřtských pravomocí zanikl dne 6. 8. 1806, kdy se Franti-šek II. zřekl zvláštním patentem hodnosti císaře Svaté říše řím-ské. Posledním (titulárním) kurfiřtem byl Friedrich Wilhelm II. Hessenský. majitel hořovického panství v Čechách, zbavený své země roku 1866 Pruskem, který zemřel roku 1875.

Jako odznak svého důstojenství užívali kurfiřti purpurovou čepici s hermelínovým lemováním pří spodním okraji a s hermelí-novým ocáskem na vrcholu (obr. 320); viz též ARCIÚRADY. (Obr. 321, 322)

KURIE (lat. curia, dvůr) - 1. Římská nebo papežská je soubor dikasterií tj. nejvyšších úřadů církve jako ústřední administra-tivní aparát vedený papežem, pomáhající mu při výkonu poslání pastýře univerzální církve. V kurii působí kardinálové (kuriální), titulární arcibiskupové a biskupové, preláti papežského dvora a úředníci. Složení kurie, organizace, úkoly, práva a povinností jsou vymezeny konstitucí Regimini Ecclesiae papeže Pavla VI. ze dne 13. 8. 1967. Kurie se skládá ze státního sekretariátu, který vede nejbližší spolupracovník papeže zvaný kardinál domácí pán (padro-ne), dále z kongregací, soudních dvorů, sekretariátů, rad, komisí a podobně. 2. Biskupská (metropolitní, arcidiecézní, diecézní) jako souhrnné označení pracovníků biskupského úřadu (konsistoře), kteří v je-jím rámci vykonávají administrativní funkce spojené s chodem diecéze.

KURTOAZIE (z fr. la courtoisie. dvornost, zdvořilost, zdvořilé cho-vání) - v heraldice dávání přednosti, například pří posuzování heraldických stran, kdy má nositel štítu přednost před pozorova-telem, nebo v aliančních znacích, kdy jsou vpravo hledící figury manželova štítu otočeny doleva, aby nebyly k štítu choti zády, popřípadě obdobné otočení figur ve štítu, umístěném v kostele, směrem k hlavnímu oltáři. (Obr. 323, 324)

KVARDIÁN viz GUARDIAN

KYPŘIČE - součást mlýnského systému sloužící ke spojení mlýn-ského kamene (tzv. běhounu) s pohonným hřídelem a umožňující

Page 232: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

přenos točivého pohybu mlýnského kamene v rámci mlecího sou-strojí. Kypříce se běžně vyskytuje jako figura v cechovní heraldice (jako mlynářská symbolika) a objevuje se i jako erbovní znamení některých šlechtických rodů. U nás užívali například Krabicové z Veitmile žernov s kypřící ve štítu i v klenotu, Múllerové z Múlba-chu zase mlýnský kámen s kypřící ve štítu a v klenotu pak ros-toucího lva, který drží kypřiči v prackách. (Obr. 325)

KYTA - v heraldice svazek pávích per. chochol na přilbě z peří nebo z květin podobný kytici. Kytu pávích per užívali u nás napří-klad hrabata Widmann-Sedlnický, kytu kohoutích per například knížata a hrabata Trauttmansdorffové. (Obr. 326)

Obr. 324: Kurtoazie

se uplatňuje i při

větším počtu příleb

na štítě

Obr. 325: Žernov s kypřící v erbu

Krabicú z Veitmile Obr. 326: Kyta v kle-

notu pánu z Lipé

Page 233: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

Obr. 327: Koruna

landkrabat

Obr. 328: Znak Ar-

gentiny s frygickou

čapkou

LABEL, LALOK, LAMBEL viz TURNAJSKÝ LÍMEC

LABUŤ (lat. cygrtus. fr. cygne, něm. Schwart. angl. swan) - obec-ná přirozená figura, která se objevuje v heraldice poměrně často -např. jako mluvící znamení pánů ze Švamberka (von Schwanberg) nebo jako klenot u hrabat a později knížat Metternichů.

Již v předkřesfanských kulturách symbolizovala labuť čistotu a vznešenost. Stala se i atributem Venuše a objevuje se zapřažena do vozu této bohyně krásy a lásky. Obecně známá je pověst o krás-ném předsmrtném zpěvu labutí. Proto také Konrád z Wúrzburgu připodobnil labutí zpěv k posledním Kristovým slovům na kříži. Pro svou bělost je labuť symbolem čistoty duše, Mariiny panenské čistoty a trpělivosti. Na stěně školy v Pompejích byl roku 1864 nalezen nápis: „Slyš křesťany, kruté labutě", čímž byli hanlivě ozna-čeni křesťanští prvomučedníci, kteří - tak jako labutě - před smrtí zpívali, avšak písně k oslavě Ježíše Krista. (Obr. 33)

LANDKRABĚ (něm Landgraf, lat. comes provincialis) - původně (od 12. století) titul správce určených území v Německé říši na úrovni knížete, jemuž příslušela vojenská, správní, soudní a fi-nanční jurisdikce (méně šťastné též lantkrabě). Tento titul náležel zpočátku jen landkrabatům duryňským a alsaským, později byl přiznán i jiným knížatům, ačkoliv neměli pravomoc landkrabat. Tak se stali landkrabaty například vladaři země Hessen-Homburg (po jejichž vymření roku 1866 přešlo toto důstojenství na Hessen-Darmstadt) nebo jedna linie knížat Furstenbergů.

Korunu landkrabat tvoří zlatá obroučka, na níž se střídají listy s perlami a která je vyložena červeným sametem bezjakékoliv ozdoby na dovnitř prohnutém středu. (Obr. 327)

LATERÁNSKÝ PALATIN viz APOŠTOLSKÝ PALATIN

LATINSKOAMERICKÁ HERALDIKA - heraldika Mexika, Střední a Jižní Ameriky vznikala až na nečetné výjimky (například Brazí-lie) pod španělským vlivem. Po vymanění se z vlivu bývalých kolo-niálních správ dochází v jistém ohledu počátkem 19. století k nové formě národní a městské heraldiky. Některé nové státy si pone-chaly starý typ štítu, jiné se ho zbavily, avšak figury jsou vesměs nové - objevují se frygická čapka (jako symbol Velké francouzské

Page 234: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

revoluce), vycházející slunce, vavřínový věnec, spojené ruce, hvěz-dy a podobně. Tradiční heraldická zvířata a rostliny byly nahraze-ny domácí flórou a faunou (například brazilský věnec kávových a tabákových listů se souhvězdím Jižního kříže ve středu, chilský jelen a kondor, peruánská lama a podobně). V Mexiku a ve středo-amerických republikách převládají staré indiánské motivy.

Jihoamerická města se přidržují většinou španělských vzorů, a to včetně oblíbených lemů. Příkladem závislosti na španělské he-raldice může být znak hlavního města Peru Limy, která umisťuje svůj štít na hruď císařského orla, na jehož křídlech se objevují Herkulovy sloupy a páska s mottem císaře Karla V. PLUS ULTRA (Dál než to). Mexico City užívá v podstatě státní znak, tj. orlici sedící na kaktusu a držící v zobáku hada. avšak kaktus v případě města vyrůstá z mostu a ne ze skály. V tomto případě však znak respektu-je i indiánskou tradici včetně skutečnosti, že hlavní město říše Az-téků bylo původně uprostřed jezera, protkáno kanály a mosty.

Z celé řady heraldicky nezdařených znaků je nutné uvést ze-jména hlavní město republiky Haiti - Port-au-Prince. V jeho štítu je galéra s haitskou vlajkou na středním ze tří stěžňů. Z horního pravého okraje štítu se usmívá sluníčko, které se dokonce zrca-dlí (!) v moři, na němž pluje galéra. Hlava štítu je poseta včelami, které haitský císař Dessalines okopíroval od Napoleona. (Obr. 328-330)

LATINSKÝ KŘÍŽ viz KŘÍŽ

LEGÁT (lat. legatus apostolicus) - v katolické církvi titul papež-ského vyslance nebo zplnomocněnce s jednorázovým posláním při různých slavnostních příležitostech nebo zvláštních a důležitých misích. Jde o mimořádné zástupce Svatého Otce, kteří jej zastu-pují před státem i před partikulárními církvemi či exemptními řeholními instituty. Legáti bývají zpravidla v hodnosti kardinála.

Instituce legátů je známa již ze starého Říma, kde byli zplno-mocněna delegovanými od vyšší autority u cizích národů a států. Jako papežští vyslanci se legáti objevují již od 4. století, kdy byli vysíláni k církevním sněmům nebo k cařihradskému dvoru. V ze-mích vzdálených od Říma ustanovovali papežové některého z ta-mějších biskupů za svého nástupce. Později bylo toto zastupování trvale spojeno s některými biskupskými stolci, jejichž biskupové obdrželi titul legati nati Až do II. vatikánského koncilu měli čest-ný titul legatus natus například arcibiskupové kolínský, pražský či poznaňský.

Vyslanci posílaní do jednodivých zemí jen za určitými záleži-tostmi se nazývali legati missinebo, pokud měli důstojenství kar-dinála, legati a láteře (popřípadě laterales), tj. pobočníci. Tito le-gáti mívali rozsáhlé pravomoci, svěřované jim případ od případu.

Page 235: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

Obr. 331: Lekno

(páni z Kounicl

Obr. 332: Lem ve

štítu Kladenských

z Kladna

Obr. 333: Leopard

Obr. 334: Sedící lev

Od 16. století, v době šíření protestantismu, se na katolických dvorech objevují stálí zástupci papeže zvaní nunciové; viz též NUN-CIUS.

LEKNO - obecná přirozená heraldická figura ve tvaru leknínové-ho dvojlistu dole spojeného v jednotném kořání. U nás lekno uží-vali ve svých znacích například pánové z Martinic, hrabata Clam-Martinicové, knížata Kounicové a jiní. (Obr. 331)

LEM (BORDURA) (lat. limbus, margo. fr. bordure. něm. Bord. Ein-fassung, angl. bordure) - heroldské znamení tvořené vnitřním orá-mováním celého štítu nebo jen jeho části. Lem neboli bordura může být prostý (například u Kladenských z Kladna), nebo dělený (například u jednotlivých větví savojské dynastie) či obláčkový (na-příklad u knížat Fúrstenbergů), ale také může být zdoben dalšími (nejčastěji osmi) figurami (například znak Portugalska). Lem se ne-musí podřizovat zásadě, že kov nesmí přijít na kov, barva na barvu a kožešina na kožešinu, takže lem i štít, popřípadě pole štítu, mo-hou být oboje kovové, barevné nebo kožešinové. (Obr. 332)

LÉNO (lat. feudum, feodum, ír.fief, něm. Lehn, Lehen. angl .feud, fee.fiej) - v období feudalismu nejčastěji statky, pozemky, panství nebo i rozličné důchody, které má jejich dočasný držitel (vasal, man) propůjčeny od vlastníka (feudálního pána, lenního pána) za určitých podmínek, z nichž nejčastější byla vojenská pomoc len-nímu pánovi. Když přijímal vasal (man) od lenního pána léno, sklá-dal mu manský (vasalský) slib nebo hold (lat. homagium). Ve star-ším období feudalismu mohlo být léno kdykoliv odňato, později (od 13. století) si vasalové vymohli uznání zásady dědičnosti lén. Proto se od 13. století rozlišují statky komorní čili korunní (tj. soukromý majetek krále), statky lenní (tj. statky dědičné udělené v léno) a statky zpupné čili svobodné (tj. statky ve vlastnictví drži-telů. kde neměl král žádné právo zasahovat).

LEOPARD - v heraldice kráčející lev zobrazovaný s přivrácenou hlavou, tj. hledící směrem k pozorovateli. Lvi anglického králov-ského znaku jsou tedy správně leopardy. (Obr. 333)

LEV (lat. leo. fr. lion. něm. Lówe, angl. lion) - obecná přirozená heraldická figura, která se jako symbol moci, síly, odvahy a sta-tečnosti objevuje v symbolice od nejstarších dob (Mykény, Egypt). Lev (lvice v heraldice neexistují) se proto často vyskytuje i v dy-nastických, zemských a státních znacích Čech, Dánska, Norska, Anglie, Skotska, Nizozemí, Belgie, Lucemburska, Finska a podob-ně i v erbech řady šlechtických rodů (například Habsburgů, Wald-steinů a podobně). (Obr. 334-338)

Page 236: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

Nejběžnější heraldické ztvárnění lvaje ve skoku, tj. kdy je zvíře vzepjaté na zadních nohách s přední pravou nohou zvednutou, a ani se v blasonu neuvádí. Tato poloha nejlépe zdůrazňuje lvovu (a přirozeně i erbovníkovu) sílu a bojovnost. Je-li lev zobrazen ji-nak, je to vždy nutné v popisu uvést, například sedící, kráčející, zpět hledící a podobně. Je-li kráčející lev zobrazen s přivrácenou hlavou (tj. en face. tedy hledí do očí pozorovatele) nazývá se v he-raldice leopard (levhart); viz též LEOPARD.

LEV SV. MARKA - heraldické monstrum, zobrazované jako krá-čející okřídlený leopard s hlavou v aureole a držící v předních tla-pách otevřenou knihu s textem PAX TIBI MARCE EVANGELISTA MEUS (Pokoj tobě. Marku, můj evangelisto). Takto (a na zeleném trávníku) se objevuje ve znaku italských Benátek jako hlavní pat-ron města a státu. Atributem evangelisty Marka se stal lev proto, že na prvních stránkách svého evangelia píše o kázání sv. Jana Křtitele v poušti, kde žili lvi. (Obr. 339)

LEVÁ STRANA - heraldicky levá strana je z hlediska pozorovatele na straně pravé, protože je kurtoazně posuzována z pozice držitele štítu (obr. 340).

LEVHART viz LEOPARD

Obr. 335: Lev ve skoku na pupečním

štítku Ostrova u Karlových Vani

Obr. 336: Kráčející

lev

LILIE - obecná přirozená heraldická figura tvořená třemi nahoře delšími a třemi dole kratšími listy (oproti tomu botanická lilie má listů pět). Navíc se v heraldice rozlišuje lilie přepásaná a nepřepá-saná (obr. 341, 342).

Lilie vstoupila do symboliky již v pravěku a přes starověk (v an-tickém Řecku byla považována za symbol naděje a za císařství byla odznakem následníka trůnu) našla své místo i ve středověké symbolice jako emblém nevinnosti, tělesné čistoty (panenství a panictví), čistoty duchovní a také jako květina mariánská. Lilie se stala atributem mnoha světců - například sv. Josefa, sv. Antoní-na Paduánského, sv. Dominika, sv. Kláry, sv. Kateřiny Sienské, sv. Stanislava Kostky, sv. Hyacinta, sv. Tomáše Akvinského, sv. Jiljí, sv. Norberta a jiných.

Lilie ve Francii (jleur-de-lys) byla symbolem královského domu a již v předheraldickém období byla užívaná na galských mincích. Podle legendy dostal prý lilii od anděla na znamení přijetí křesťan-ství francký král Chlodvík I. (481 -511). Ve Francii se poprvé obje-vuje jako královský symbol roku 1179 za Ludvíka VII. a její tvar se patrně vyvinul ze stylizovaného zobrazení květiny iris nebo ze špi-ce oštěpu. Již ve 12. století zdobí lilie královskou korunu, koruno-vační oděv, zakončuje královské žezlo a zdobí korouhev. Ve 13. sto-letí se objevuje ve Francii teorie o symbolice lilie - střední lístek má

Obr. 337: Vyrážející

lev v erbu Špačka

ze Starburgu

Obr. 338: Lev zpět

hledící

Page 237: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

Obr. 339: Lev

sv. Marka

Obr. 340: Heraldická

pravá a levá strana

Obr. 341: Přepásaná

lilie

symbolizovat Víru a postranní pak Moudrost a Rytířství. Na počát-ku 13. století je francouzský královský štít posypán zlatými liliemi a teprve roku 1405 změnil tento znak král Karel VI. na 3 (2, 1) zlaté lilie v modrém štítu, aby tak odlišil znak Francie od francouz-ského pole štítu anglických králů, kteří tak vznášeli svůj nárok na francouzský trůn. Této změně bylo dáno i vysvětlení, že tři lilie také představují symboliku Nejsvětější Trojice.

Král Ludvík XI. (1461-1483) udělil lilii do znaku Pietru de Me-dici, od něhož pak přešla i do znaku města Florencie. Za Ludví-ka XII. (1498-1515) se lilie stala již zcela francouzskou národní květinou. Ve francouzské heraldice se lilie tak rozšířila, že jí vedle dynastie a státu užívalo asi pět až šest tisíc šlechtických rodin, měst (zvláště v hlavách štítu u takzvaných dobrých měst jako po-lepšení) a korporací.

Lilie se však vyskytuje! v heraldice jiných národů, u nás napří-klad ve štítech pánů z Vrbna, baronů Baratta-Dragono nebo hra-bat Kerssenbrocků, popřípadě ve znaku města Litomyšle.

Lilie je také brisurou šestého syna: viz BR1SURA. (Obr. 343, 344)

LILIOVÝ KŘÍŽ viz KŘÍŽ

LIŠKA (lat. vulpes, fr. renard. něm. Fuchs, angl. Fox) obecná při-rozená figura, která se v heraldice, vzhledem ke své negativní sym-bolice, vyskytuje poměrně vzácně - např. ve štítu svobodných pánů Krausů. Již od starověku byl liška synonymem lstivosti a zákeř-nosti, později i chlípnosti, lakoty a klamu.

Ve středověké ikonografii se lišky (tj. ďábel či heretici) objevují jako ohrožovatelky vinice Páně (tj. Církve). (Obr. 345)

LIVREJ (z fr. livrée) - jednotný oděv domácích sluhů a dvořanů, zpravidla v heraldických tinkturách pánova erbu, který se od oby-čejných šatů liší i střihem. Dříve pod pojem livrej spadal i vojen-ský stejnokroj šlechticovy gardy nebo družiny, avšak od 19. stole-tí může mít šlechta jen služebnictvo neozbrojené. Livrej dostává zaměstnanec zdarma a nosí ji při výkonu své služby.

Obr. 342: Nepřepá-

saná lilie

LORD (angl. pán) - obecný titul vyššího šlechtice na Britských ostrovech, tj. markýze. hraběte, vikomta a barona, nikoliv však vévody, který není lordem, ale vévodou. Termín lord vznikl z ang-losaského hlaford, což znamenalo doslova strážce chleba a tedy pána domu.

Čestný titul lorda mají i nejvyšší úředníci dvorští, například Lord Chancellor (kancléř). Lord Chamberlain (komoří), Lord Ste-ward (hofmistr) a podobně. Tradičně ho mají i někteří státní úřed-níci, například Lord-Lieutnant oj Ireland (místokrál či generální guvernér Irska), First Lord of the Admirality (ministr námořnictva)

Page 238: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

K r á l o v s t v í p r u s k é

K r á l o v s t v í b a v o r s k é

K r á l o v s t v í s a ské

Z e m ě saská

Page 239: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

V é v o d s t v í a n h a l t s k é

Page 240: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

K n í ž e c t v í S c h a u m b u r g - L i p p e

V e l k o v é v o d s t v í h e s e n s k é

Kníže v o n I s e n b u r g - B t i d i n g e n

K n í ž e v o n R e u s s ( m l a d š í l i n i e )

Page 241: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

Z n a k y p r u s k ý c h p r o v i n c i í

K r á l o v s t p r u s k é

B r a n i b o r s k o

H e s e n s k o - N a s a v s k o

H o h e n z o l l e r n s k o V e s t f á l s k o

Z á p a d n í P r u s k o R ý n s k é P r u s k o H a n n o v e r s k o

Page 242: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

S l e z s k o

Š l e s v i c k o - H o l š t ý n s k o

S a s k o P o m o ř a n s k o

P o z n a ň s k o V ý c h o d n í P r u s k o

Page 243: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

K n í ž e v o n S a y n - W i t t g e n s t e i n - H o h e n s t e i n

H r a b ě v o n P u e c k l e r - L i m b u r g

L o r d B y r o n H r a b ě z B e r k e l e y

V é v o d a z B e d f o r d u

Page 244: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

U h e r s k á k o r u n a s v a t o š t ě p á n s k á

R a k o u s k á c í s a ř s k á k o r u n a

K r á l o v s k é k o r u n y

K o r u n a i t a l s k é h o k r á l o v s t v í

A n g l i c k á k o r u n a s v a t o e d w a r d s k á

T z v . s t á t n í k o r u n a V e l k é B r i t á n i e

R u s k á K o r u n a c í s a ř s k á k o r u n a p r u s k é h o k r á l o v s t v í

K o r u n a š v é d s k é h o K o r u n a k o r u n n í h o p r i n c e r u m u n s k é h o k r á l o v s t v í

O s m a n s k ý s u l t a n á t

M a l ý z n a k r u s k é h o c í s a ř s t v í

Z n a k f r a n c o u z s k é h o c í s a ř s t v í

Page 245: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

ř .a Uttsua na* m&i iu|

- , r v .

t̂ftf̂ toiwfcTurtnr̂ tfjtiflpcn̂ U-tfnviííjwt̂ i ,'<ríi'ť trt' i&t. tnrtfim fefcfcfiiTwwi^ímívmvyn wiílHirtyiitei mi wcftll !>»«itóiltilřoi9i>í?a«fi"it(t:iRfirrtni <Slírtu>c&u8rn Wr ř l (oíwitMi

Z n a k S t a r é h o M ě s t a p r a ž s k é h o

Z n a k B u b e n č e z r o k u 1905

V i k o m t S c a r s d a l e

M a r k ý z z L o t h i a n u

Page 246: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

Obr. 344: Lilie li erbu svobodných pánů Baratta-Dragono

a je titulem starostů v Londýně, Dublinu a v Yorku (Lord. Mayor). Zároveň to je zdvořilostní a jednacím řádem předepsané oslovová-ní soudců (My Lord, Your Lordship).

LOTRINSKÝ KŘÍŽ viz KŘÍŽ

LOTROVSKÝ KŘÍŽ viz KŘÍŽ

Obr. 343: Lilie ve

znaků vévodů

Orleánských

Obr. 345: Liška v erbu svobodného pána Krause

Page 247: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

LYON KING OF ARMS, THE LORD - titul nejvyššího herolda Skot-ska, jehož jméno bylo odvozeno od skotského královského znaku. Má největší pravomoci v porovnání se všemi ostatními heroldy na celém světě. Jeho pravomoc se například rovná pravomocem ang-lického Garter King of Arms a Earl Marshal of England dohroma-dy a může kohokoliv nejen předvolat ke svému soudu (Lyon Court), ale může dokonce sám uvalit na provinilce vazbu. Před sjednoce-ním Skotska s Anglií byl ex officio členem parlamentu a minist-rem koruny s křeslem v královské radě (Privy Council). Lord Lyon je soudcem království, který předsedá vlastnímu soudu, je čle-nem takzvané královské domácnosti (Sovereigns Household) a má právo tvořit nové předpisy (zákony) v erbovních záležitostech. Pa-novníkem je oslovován Our Lyon (Náš lve).

LYON OFFICE-jméno skotské heroldie, která se kdysi skládala z Lord Lyon King of Arms (jako krále heroldů), ze 6 heroldů a ze 6 persevantů. Od poloviny 19. století má však skotská heroldie jen sedm členů - krále heroldů, tři heroldy (Albany, Rothesay, Marchmont) a tři persevanty (Unicorn, Carrick, Kintyre).

Lyon Office užívá i svůj znak: ve stříbrném štítu červený při-vrácený sedící lev s pozdviženými předními tlapami, přičemž v pravé drží bodlák přirozených barev, v levé červený štítek. V modré hla-vě štítu stříbrný svatoondřejský kříž. Tento znak svými figurami (lev, bodlák, kříž sv. Ondřeje) jednoznačně ukazuje na jurisdikci edinburského krále heroldů pro Skotsko.

Page 248: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

m MAĎARSKÁ HERALDIKA viz UHERSKÁ HERALDIKA

MAGISTER (lat. původně správce, vyšší úředník, ale i učitel) -1. Mistr, učitel, akademická hodnost nižšího doktorství; 2. V některých řeholních řádech a kongregacích titul vedoucího výchovy řádového dorostu (noviců); 3. Dřívější titul představených rytířských řádů - víz MISTR.

MAGNÁT (lat. magnus, veliký) - titul velmožů (zejména zástupců vysoké pozemkové šlechty) v Uhrách, kde byli podle zákona před-staviteli země a tvořili vyšší sněmovnu. Dělili se na magnáty svět-ské (princové královské krve, nejvyšší zemští a dvorští úředníci, županové, knížata, hrabata a svobodní pánové - roku 1885 to bylo 273 aristokratických rodů), magnáty duchovní (katoličtí a řečtí arcibiskupové, biskupové a jiní preláti) a na magnáty doži-votně jmenované.

V Polsku titul duchovních a světských senátorů (členů králov-ské rady) a představitelů vysoké rodové šlechty.

MAHÁRÁDŽA (v sanskrtu velký král) - titul suverénního indické-ho panovníka na úrovni krále, zvláště byli-li mu podřízeni jiní menší panovníci (rádžové). Choť mahárádži se nazývá mahárání; viz též INDICKÁ HERALDIKA.

MAJESTÁT (lat. velikost, vznešenost, důstojnost) - 1. Obecně též urozenost, nejvyšší hodnost a moc, vnější lesk nejvyšší moci; 2. Panovník (fr. Majesté, něm. Majestát, angl. Mqjesty), od 15. sto-letí Veličenstvo; 3. Panovnická listina opatřená císařskou nebo královskou pečetí a obsahující udělení nebo potvrzení důležitých výsad, práv a po-dobně; viz též ERBOVNÍ LIST.

MAKOVICE - v architektuře a v heraldice ozdobné a zpravidla zlaté zakončení střechy věže ve tvaru malé kuličky (jedna na vr-cholu špičaté střechy, dvě po stranách vodorovné střechy). (Obr. 346)

MALTÉZSKÝ KŘÍŽ - kříž osmihrotý, přičemž každý hrot symboli-zuje jedno z blaženství (zřetelnost, rozlišování, stálost, pochopení.

Obr. 346: Makovice

ve znaku Vyšehradu

Page 249: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

Obr. 347: Maltézský

křiž

Obr. 348: Erb hraběte Kolowrata. svobodného pána

z Újezda na Březnici jako rytíře řádu

maltézského

pozorování, takt, útočiště a obratnost), tedy základní kvality rytíř-ských ctností a nemocniční práce (obr. 347, 348).

Tento tvar kříže je pojmenován po typickém kříži řádu Maltéz-ských rytířů (užíván řádem od počátku 12. století, kdy se nazýval řádem johanitů, po dobytí Rhodu roku 1309 byl znám jako řád rytířů Rhodských a od roku 1530 jako řád Maltézských rytířů), kteří jej užívají stříbrný. Rád sv. Lazara Jeruzalémského jej užívá zelený a křížovníci s červenou hvězdou červený, přičemž převzali jeho podobu až v 18. století.

Maltézský kříž se jako symbol pána města objevuje i v městské heraldice, například ve štítech měst Ivanovice na Moravě, českého Manětína a nachází se také na malém doprovodném štítku ve znaku jihočeských Strakonic.

Tvar maltézského kříže nemají jen dekorace řádu sv. Jana Jeru-zalémského z Rhodu a z Malty, ale také řada světských rytířských i záslužných řádů (například francouzský řád Svatého Ducha, pruský řád Černého orla a mnoho dalších); viz též BLAHOSLAVEN-STVÍ, KŘÍŽ.

MANDORLA (ital. mandle) - druh svatozáře ve tvaru svislé elipsy (někdy nahoře i dole zahrocené), kterým jsou krášleny celé posta-vy Krista (tzv. Christus mandorle), Panny Marie a výjimečně i ně-kterých svatých. Mandorlovitý tvar mají i středověké biskupské pečetě.

MARKRABĚ (MARKRABÍ) (lat. comes marchae, něm. Markgraf, angl. margraue) - titul vládce nebo správce v tzv. marce, tj. v urči-tém, nejčastěji pohraničním okrsku země, zejména ve středověku.

Již Karel Veliký (768 -814) jmenoval několik hrabat markraba-ty, aby kontrolovali rozsáhlá území při hranicích říše, zejména na východních a severovýchodních hranicích Francké říše, ale také na Pyrenejském poloostrově, a aby organizovali jejich obranu před útoky. Patrně nejstarší markou je marka avarská (pannonská), později zvaná východní - Ostmark (odtud Oesterreich, Rakousko). Ve 12. století šlo o velmi významnou funkci a titul (například Na-mur, Míšeň, Morava a podobně). Ještě v 16. století se staly mar-krabstvimi Brandenburg-Ansbach a Brandenburg-Bayreuth.

V Británii, Francii, Itálii, Portugalsku a ve Španělsku se mar-krabata stala markýzy.

Moravě se dostalo statutu markrabství roku 1182 od Friedri-cha I. Barbarossy jako projev neuskutečněné snahy Svaté říše římské přímo si Moravu podřídit. Na Moravě skutečně vládl v za-stoupení krále markrabě moravský, jímž zpravidla byl panovní-kův syn nebo jeho bratr. Později si panovníci ponechávali hodnost markraběte sami a výkonem správy pověřovali moravského zem-ského hejtmana. Posledním markrabětem moravským byl rakouský

Page 250: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

císař Karel I., který byl zároveň markrabětem istrijským a nomi-nálně i horno- a dolnolužickým.

MARKRABSTVÍ - 1. Důstojnost markrabská; 2. Země (území), kterou markrabě spravoval (něm. Markgrafschaft).

MARKS OF CADENCY viz BRISURA

MARKÝZ (fr. marquis, angl. marquess] - šlechtický titul, co do důstojenství druhý nejvyšší (mezi vévodou a hrabětem), ve Velké Británii, Francii, Španělsku, Portugalsku a v Itálii. Zpoěátku se jednalo o významná hrabata, která získala polosamostatnost, měla právo držet více než jedno hrabství a nazývala se podle říšských markrabat marchiones. Tak se postupně stali markýzové význam-nějšími než hrabata, aniž by dosáhli úrovně vévodů.

V Anglii byly markami hraniční oblasti se Skotskem a Wale-sem, ale i dobytá území v Irsku. Prvním anglickým markýzem se stal Robert de Vere, Earl of Oxford, jehož obdařil titulem Marquess of Dublin dne 1. 12. 1385 král Richard II. Oficiálně je na Britských ostrovech markýz The Most Honourable the Marquess of X méně oficiálně Lord X. Oslovuje se My Lord Marquess, nebo jen My Lord či Your Lordship. Markýzova chof je markýza - Marchioness (oficiál-ně The Most Honourable the Marchioness of X, neoficiálně La-dy X) a je oslovována My Lady nebo Ybur Ladyship. Vdova je The Dowager Marchioness of X, je-li však vdovou po markýzu z mladší generace, pak jen Mary, Marchioness ofX.

Starší synové markýzů užívají další (nižší) rodové tituly (peera-ge titles by courtesy). které se liší v jednotlivých rodech. Tak The Marquess Camden má syna s titulem Earl of Brecknock a vnuka s titulem Viscount Bayham, syn markýze ze Zetíandu je Earl od Ronaldshay a vnuk jen Lord Dundas, zatímco markýzové z Bath mají pouze jediný další rodový titul - Viscount Weymouth; podob-ně markýzové z Exeter - Lord Burghley. Všichni tito nositelé niž-ších titulů nejsou členy sněmovny lordů a mohou tedy kandido-vat, být zvoleni a zasedat v dolní poslanecké sněmovně. Mladší synové a dcery markýzů jsou Lord, popřípadě Lady XY (křestní jméno a příjmení).

Na Britských ostrovech se markýzové dělí na markýze Anglie, Skotska, Irska, Velké Británie a Spojeného království, a to podle dat jejich povýšení do tohoto důstojenství.

Markýzem může být i nejstarší syn vévody, pokud rod dispo-nuje takovýmto dalším rodovým titulem (viz též VÉVODA).

Většina britských markýzů má predikát podle místa (tedy s oj], ale samozřejmě existují i výjimky, kde byl titul vytvořen podle jména a tedy predikát s of chybí - například markýz Townshand, markýz Camden, markýz Douro.

Obr. 349: Koruna

anglických markýzů

Page 251: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

Korunu markýzů tvoří zlatá obroučka střídavě zdobená perlami ajahodovými listy (viditelné jsou jen 3 listy a 2 perly). (Obr. 349)

MARKÝZA viz MARKÝZ

MARTLET - heraldická vlaštovka či jiný pták zobrazovaný jen se stehýnky, bez nožiček, výjimečně i bez zobáčku. Zatímco v české heraldice se vůbec nevyskytuje, je zcela běžná nejen v heraldice Britských ostrovů, ale i ve Francii (jako meňette) či v Porýní; viz též BRISURA.

Obr. 350: Meč ve znaku města

Králíky

MATER (lat. matka, matka představená) - titul představené kláš-tera některých ženských řeholí; matka představená například stojí v čele kanonie alžbětinek a podobně.

MEČ (lat. gladius, fr. glaive, něm. Schwert, angl. sword) -1. Obecná umělá heraldická figura ze skupiny odznaků světské moci - například štítové znamení dvou zkřížených mečů v erbech sasko-míšeňské linie Wettinů a hrabat z Pappenheimu; 2. Honosný kus představují v heraldice odznak světské jurisdikce - například ve znacích arcibiskupství olomouckého, řádu křížov-níků s červenou hvězdou nebo biskupa z anglického Durhamu, který z titulu palatina kříží meč s berlou (ostatní biskupové jen dvě berly).

Meč se stal odznakem panovnického důstojenství (vedle koru-ny a říšského jablka) již v 9. století u franckých vládců. Jako sym-bol vrchního velitelství je součástí korunovačních klenotů jednot-livých království a císařství. Jeho podoba s křížem způsobila i to, že jím byli pasováni lytíři. Je také atributem mnoha světců-mu-čedníků (například apoštol Pavel) nebo velitele andělského kůru archanděla Michaela.

Jako štítové znamení se meč zásadně kreslí hrotem vzhůru, pokud je ve štítu v jiné poloze, je to nezbytné v popisu uvést. (Obr. 350)

MEDIATISACE (lat. medius, uprostřed, střední, prostřední) - ozna-čení pro odnětí územní suverenity panovníkům mnoha drobných evropských států Napoleonem I. a podřízení těchto vladařů jiné-mu panovníkovi; ti byli vesměs prohlášeni za poddané oněch ze-měpánů, na jejichž území se jejich bývalý stát nacházel. Tak skon-čila takzvaná vláda mediátní(tj. prostřední), kdy území i obyvatelé byli spravováni příslušným vladařem přímo a nepřímo stáli jen pod císařským majestátem, a začala vláda immediátní (tj. bezpro-střední), kdy byli všichni podřízeni přímo jednomu panovníkovi. Tam, kde svrchovanost zůstala zachována, pak přijali dosavadní vladaři titul vévodů a velkovévodů a jen několik menších zeměpá-

Page 252: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

nů si ponechalo titul knížete, jako například Reuss, Schwarzburg, Lippe, Waldeck, Liechtenstein a podobně.

O mediatizaci bylo rozhodnuto mírem v Luneville roku 1801 a začala být prováděna v roce 1803, přičemž zbytek byl mediadzo-ván v letech 1806 -1815. Jednalo se o 72 světských i duchovních knížat (včetně kurfiřtů) a hrabat, 45 svobodných říšských měst (svou samostatnost uhájila jen tři) a také o řád Maltézských a rovněž Německých rytířů. Z rodů, které byly mediatizovány, se zbavení vlády týkalo mezi jinými i Fúrstenbergů, Hohenlohů, Lei-ningenů, Schónburgů, Schwarzenbergů, Wittgensteinů a řady ji-ných. V případě mediadsace církevních panství došlo zároveň k je-jich sekularizaci.

MEDVĚD (lat. ursus, fr. ours, něm. Bár, angl. bear) - obecná při-rozená heraldická figura, která se objevuje ve štítu mnoha rodů -u nás například u hrabat Chotků z Chotkova a Vojnína, ale také jako štítonoši; například u téhož rodu či u posledních Rožmber-ků, kde představovali narážku (medvěd - lat. ursus) na domnělý původ rodu ze slavného italského rodu Ursini (Orsini).

Jako divoké, nebezbečné a nevypočitatelně zvíře býval medvěd postrachem lidí od nepaměd. Medvěda však zkrotili např. sv. Lam-bert Lutyšský, sv. Aventinus z Troy a sv. Romedius, je však i atri-butem sv. Edmunda krále, sv. Florense, mučedníků Kolombana a Kolomby a opatů sv. Havla a sv. Magna.

Figura medvěda ve znacích Bystré u Poličky, Vysoké nad Jize-rou, Rokytnice v Orlických horách, Jablonné nad Orlicí a Horní Plané dává tušit, že se tam toto zvíře kdysi vyskytovalo. Medvěd je také erbovní (a dokonce mluvící) figuru německého města Berlí-na. (Obr. 351-353)

MELUZÍNA - heraldické monstrum zobrazované jako polonahá panna zakončená od pasu dolů dvěma rybími ocasy nahoru obrá-cenými a přidržovanými jejíma rukama (někdy je hlava meluzíny korunována). Objevuje se v erbu francouzského rodu de Lusig-nan, ve znaku italského města Palermo nebo u nás ve štítu Neto-lických z Netolic (obr. 354).

MENDIKANTI, MENDIKANTSKÉ ŘÁDY viz ŽEBRAVÉ ŘÁDY

MERAVIGLIA-CRIVELLI Rudolf Jan Arnošt hrabě {* 10.9. 1833 Nový Češtin, f 26. 5. 1890 Strakonice) - genealog a heraldik, po-voláním rytmistr rakouské armády, autor první rozsáhlé novodo-bé práce věnované české heraldice se základními historickými a genealogickými daty. Napsal Der bóhmische Adel (Česká šlechta) jako samostatný 9. oddíl IV. dílu monumentálního J. Siebmacheťs Grosses und allgemeines Wappenbuch (Nůrnberg 1880-1886). Na

Obr. 351: Medvědi v erbu hrabat Chotků

Obr. 352: Medvěd ve znaku Bystré

u Poličky

Obr. 353: Medvěd ve

středním znaku

Republiky českoslo-

venské (ve znaku

Podkarpatské Rusi)

Obr. 354: Meluzína

Page 253: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

díle spolupracoval i jeho bratr František Xaver Meraviglia-Crivelli (1836-1892), kancléř Maltézského řadu v Čechách a zástupce čes-kého velkopřevorství u vysoké rady řádové v Římě.

MERKUR (lat. Mercurius, řec. Hermés) - v heraldice obecná nad-přirozená figura, která - na základě svého předobrazu v antické mytologii - se zobrazuje jako okřídlený mladík (například v erbu svobodných pánů von Tengg).

MERKUROVA HŮL (řec. kérykeion, lat. caduceus) - okřídlená hůl (zvaná i hůl Hermova) - symbol římského boha obchodu, zisku, opatrnosti, ale i podvodů a zlodějství Merkura, v bájesloví též posla bohů a průvodce duší do podsvětí.

MERLETA viz MARTLET

Obr. 355: Měsíc je nejčastěji zobrazo-ván jako půlměsíc neboli srpek (páni

z Vfesovic)

MESALIANCE - nerovné (nerovnorodé) manželství, zvláště co do společenského postavení. Mesaliancí se zejména chápalo spojení osoby šlechtického stavu s osobou nešlechtickou; viz též MORGA-NATICKÝ SŇATEK (MANŽELSTVÍ).

MĚSÍC (lat. luna. fr. lune, něm. Mond, angl. moon) - obecná neži-votná heraldická figura, která se ojediněle vyskytuje v úplňku (rod Gontard). Nejčastěji bývá zobrazován jako půlměsíc v srpku (fr. lune croissant, něm. Halbmond, angl. crescent) jako například ve štítě pánů z Vřesovic, nebo je ještě provázen hvězdou (Karl Maria von Weber). (Obr. 355)

Měsíc jako symbol je doložen od pravěku (byly k němu přirov-návány i volské rohy), ve starém Egyptě a podobně. Poté byl sym-bolem staré Byzance (Byzantia), a to na paměť bohyně, která jej přinutila jasně svítit a tím zachránila město před nočním přepa-dením Filipem Makedonským (359 -336 př. Kr.). Do heraldiky se měsíc dostal v souvislosti s křížovými výpravami a kreslí se zásad-ně bez paprsků. V 15. století převzali od křesťanů měsíc i hvězdu Turci (podle jiných teorií jde však o jejich staré znamení převzaté z Orientu). Staly se pak symbolem nejen Osmanské říše, ale jejím prostřednictvím se obě figury rozšířily a staly se obecným symbo-lem muslimů, což dodnes dokládají i znaky řady islámských států - například Alžírska, Malajsie, Mauretánie, Pákistánu, Singapu-ru, Tuniska, Turecka a dalších, případně i vlajky včetně obdoby červeného kříže - červený půlměsíc.

MĚSTSKÁ HERALDIKA-KOMPOZICE ZNAKŮ - obecně lze říci, že městská heraldika nedosahuje bohatosti heraldiky rodové. Zna-kem většiny měst je jen štít a tento štít je celým a úplným znakem. Štít bývá zpravidla jednoduchý s hlavním štítovým znamením.

Page 254: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

někdy doprovázeným jednou či více vedlejšími figurami. Zřídka bývá štít polcen (například Mělník - obr. 356), dělen (například Košíře - obr. 357), nebo dokonce čtvrcen (například Jihlava - obr. 358). Složité znaky o větším počtu polí (například Plzeň) jsou u nás výjimečné. Tvar štítu se i zde měnil podle slohu doby.

Užívání přilby s pokryvadly a klenotem je ve znacích měst také velmi řídké. Vždyť města nejenomže nepotřebovala tyto součástí erbu, ale také jich nemohla užívat, protože představovala spole-čenskou skupinu, a nikoliv jedince. Přesto se s přilbami a klenoty setkáváme, a to jednak u měst důležitých, kde vznikly historic-kým vývojem (Praha, Slaný), jednak u měst, která úplně převzala erb vrchnosti (Česká Kamenice - obr. 359), anebo u znaků měst, které byly vytvořeny uměle pod vlivem historismu (například znak Vršovic roku 1889 - obr. 360). V ojedinělých případech je dokonce přilba s klenotem jediným odlišením jinak stejných štítů. Tak na-příklad města Slaný a Brandýs nad Labem měla úplně stejný štít (českého lva), ale Slaný má navíc přilbu s královským klenotem, zatímco znak Brandýsa tvořil jen štít. U některých městských znaků se setkáváme dokonce i s větším počtem přileb - například Plzeň užívá dvě přilby, hlavní město Praha, Staré Město pražské, Nové Město pražské a Malá Strana dokonce přilby tři.

Mnohem častější jsou koruny, které se kladou na horní hranu štítu a tvoří jakousi náhradu za přilbu s klenotem. U našich měst se objevují například tyto typy korun: - koruna císařská: Brno do roku 1918 (obr. 361); - koruna královská (zlatá, s listy na obroučce): Úpice, Chomutov

(obr. 362); - koruna svatováclavská: Beroun. Nový Bydžov (obr. 363); - koruna knížecí: Kroměříž (obr. 364); - koruna hraběcí: Mrákotín. Studená; - koruna hradební, která je u našich měst nejběžnější (obr. 365,

366). Hradební korunu použilo u nás poprvé město Čáslav (doložena

roku 1532 - obr. 365), avšak její největší rozšíření nastalo až na konci 19. a na počátku 20. století. Hradební koruna bývá větši-nou stříbrná, ojediněle zlatá a je vyhrazena jen městům, nikoliv městysům, vesnicím či osadám.

Zcela výjimečně je na štít města Mnichovo Hradiště posazena zlatá opatská mitra (infule) (obr. 367).

Užívání štítonošů se u českých měst datuje od druhé poloviny 15. století, a to tak, že štítonoš bývá buď jeden, anebo jsou dva. Štítonoše užívají jen města důležitá, a to buď z práva udělení di-plomem (Praha, Plzeň), anebo ze zvyku (Slaný). Je-li štítonoš jen jeden, bývá jím zpravidla anděl, který drží štít před sebou (Plzeň). Jsou-li štítonoši dva, mohou být shodní - například andělé (Telč), horníci (Stříbro), světci (Jáchymov), čeští lvi (Praha), gryfové (Kras-

o ta 356: Znak (polcený) věnného královského města

Mělníku

Obr. 357: Znak

(dělený) Košíř

Obr. 358: Německy

mluvicí znak

(čtvrcený) Jihlavy

Page 255: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

Obr. 359: Znak

České Kamenice

Obr. 360: Znak

Vršovic

Obr. 361: Císařská

koruna (bývalý

znak Brna)

lice, Malá Strana) - anebo také rozdílní - například alegorické postavy Spravedlnosti a Milosrdenství (Mladá Boleslav - obr. 368).

Hesla jsou u českých měst, na rozdíl od jiných zemí, zcela výji-mečná. Tak například staré heslo města Praha PRAGA CAPUT REGNI (Praha hlava království) bylo roku 1926 nahrazeno heslem PRAHA MATKA MĚST. Město Plzeň dostalo dne 1. 12. 1578 od pa-peže Řehoře XIII. spolu s polepšením znaku i heslo IN HOC SIGNO VINCIZS (V tomto znamení zvítězíš), tedy nápis, kteiý se podle le-gendy zjevil na kříži římskému císaři Konstantinovi. Viz též HESLO.

V našich zemích nebylo nikdy zvykem kreslit dekorace řádů ko-lem štítu anebo pod štít jako ve Francii či v Rusku. Také podkládá-ní štítu symboly důstojenství se u nás neujalo. V tomto smyslu je znak města Kroměříže výjimkou, nebof za štítem jsou zkříženy ber-la a meč jako symboly duchovní a světské jurisdikce olomouckých arcibiskupů, kteří měli vé městě svou letní residenci (obr. 364).

Všechny tyto vedlejší části (honosné kusy) městských znaků nejsou samozřejmě jejich nezbytnou součástí, a tak je možné je při vyobrazování libovolně vypouštět. To se však netýká štítu a jeho figur, protože štít je základem znaku a sám o sobě plní svou funkci.

Zvláštností městské heraldiky v našich zemích bývají takzvané doprovodné nebo druhotné figury, které netvoří organický kom-ponent znaku, ale jsou jenom navíc pro ještě výraznější odlišení od jiných znaků. Klasickým příkladem je znak města Slaný, který by byl identický s českým královským znakem, nebýt malé nahé postavičky pacholete, které klečí na jednom koleně vpravo od přil-by na přikryvadlech a přidržuje oběma rukama hrncovou přilbu. Obdobně neobvyklý znak udělil Karel VI. roku 1720 městečku Proseč u Skutče, kde nad štítem, respektive za ním, vyskakuje vpravo jelen přirozené barvy (při absenci přilby) či znak města Strenice, na jehož horní hraně štítu sedí uprostřed slavík. Obdob-ných zvláštností existuje mnohem více, nejsou však pravidlem, ale skutečně výjimkami.

MĚSTSKÁ HERALDIKA-POLEPŠOVÁNÍ ZNAKŮ - většina měst-ských znaků (podobně jako šlechtické erby) prošla složitým vývo-jem a pouze některá města užívají nezměněný znak od jeho uděle-ní. Polepšení nebo rozhojnění znaku je pozměnění nebo obohacení již existujícího znaku dalšími figurami nebo poli, popřípadě ho-nosnými kusy jako projev panovníkovy odměny městu za mimo-řádný důkaz oddanosti a věrnosti měšťanů v boji proti jeho ne-přátelům. Panovník Um vyjadřoval svou vděčnost a obvykle zároveň udílel i rozšířené svobody a privilegia.

Zajímavé je, že v anglické městské heraldice chybí jakékoliv doklady o polepšeních, ačkoliv s touto praxí britští monarchové v případě šlechtických rodů nikdy nešetřili. Teprve v nedávné době,

Page 256: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

pokud to lze pokládat za polepšení, dostalo v roce 1959 město Coventry jako jednoho štítonoše ptáka fénixe povstávajícího z pla-menů a popela jako narážku na obnovu města po devastaci způ-sobené bombardováním v 2. světové válce.

Na území bývalé Svaté říše římské bylo naopak polepšování běžnou praxí panovníků pro věrná města již od dob středověku.

Některá města měla dokonce svůj znak polepšen i několikrát. Tak například znak města Plzně byl poprvé (je to zároveň nejstarší známé polepšení městského znaku v Čechách) polepšen roku 1433, kdy císař Zikmund na památku úspěšné obrany katolické Plzně proti husitskému obležení udělil městu neobvyklé znamení vel-blouda a to na památku toho, že při jednom z výpadů se obrán-cům podařilo v husitském ležení ukořísdt tehdy úplnou vzácnost - dvouhrbého velblouda. Tento znak byl polepšen dále roku 1466 papežem Pavlem II. o dnešní dvě horní pole (papežské klíče a rytíř s polovinou říšského orla) v odměnu za opozici vůči králi Jiřímu z Poděbrad. Konečně roku 1578 polepšil papež Řehoř XIII. znak Plzně ještě tak, že přidal střední štítek s obrazem staré městské pečeti, na štít dal dvě přilby, kříž s heslem, halapartny a za celý štít po-stavil jako štítonoše anděla.

Když císař Friedrich III. bojoval roku 1462 proti Vídni, ochotně přijal pomoc Pražanů, kterou poslal Jiří z Poděbrad, aby získal spojence proti papeži. Dosti opožděně (až roku 1475) polepšil cí-sař znak Starému Městu pražskému, když pozměnil stříbrnou tink-turu hradby a věží na zlatou a na štít dal korunovanou přilbu drženou dvěma českými lvy. Dalšího polepšení se Starému Městu dostalo roku 1649 od Ferdinanda III. odměnou za neočekávanou věrnost města protí Švédům v roce 1648. Přidal tehdy do otevřené brány obrněnou paži s mečem, na dřívější korunovanou přilbu umístil říšského orla se svou iniciálou a připojil další dvě přilby s prapory městských setnin (obr. 369).

Obdobně Olomouc, která úspěšně vzdorovala vojskům pruské-ho krále Friedricha II. Velikého roku 1758, byla odměněna Marií Terezií tak, že na hruď olomoucké orlice byl vložen jako střední štítek štít rakouský (červený se stříbrným břevnem) s iniciálami císařského páru (obr. 370) - FMT, tj. František (Lotrinský) a Marie Terezie. Kolem štítku byl ovinut řetěz symbolizující vítězné opev-nění města. Později si město samo, bez povolení, ještě rozhojnilo znak tím. že do rohů hlavního štítu byla přidána písmena SPQO (Senatus Populusque Olomoucensis, tj. rada a lid olomoucký) jako narážku na pověst o římském původu města (antický Řím užíval zkratku SPQR - Senatus populusque Romanus). Všechna tato po-lepšení však ze znaku města zmizela roku 1934 a nutno dodat, že k jeho škodě (obr. 370, 372)

Ve Francii je nutné pokládat za polepšení povolení užívat hlavu štítu s liliemi. Tato polepšení bývala spojována s udílením titulu

Obr. 362: Královská koruna lChomutov)

Obr. 363: Svatováclavská koruna (Beroun}

Obr. 364: Knížecí

koruna, berla a meč.

v české heraldice

výjimečně užité

symboly důstojnosti

olomouckých

arcibiskupů

(Kroměříž)

Page 257: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

Obr. 365: Hradební

koruna se stínkami

(Čáslav)

Obr. 366: Hradební

koruna s věžičkami

(Košíře)

Obr. 367: Mitra

(Mnichovo hradiště)

tzv. dobrého města Francie. Obdobnou praxi užívali pro svá města i vévodové bretonští, burgundští a lotrinští. Francouzské lilie se jako polepšení neobjevují pouze v hlavě štítu, ale i jinde - napří-klad město Clermont-Ferrand je dostalo jako přídavek ke kříži ve štítě. Republika pokračovala v této praxi francouzských monar-chů - například Versailles obdrželo jako polepšení hlavu štítu s gal-ským kohoutem. Napoleonovo císařství zase zdobilo hlavy štítů věrných měst bonapartovskými včelami.

V ruské městské heraldice se většinou polepšení sestávala z car-ských iniciál umístěných na štítku nebo ještě častěji na prapo-rech - například město Sevastopol dostalo prapor s iniciálami carů Mikuláše I. a Alexandra II. na paměf statečného odporu města v průběhu krymské války (1853 -1856).

Ve Španělsku bývala polepšení udělována nejčastěji ve formě různých lemů. Ale je třeba mezi těmito lemy rozlišovat ty, které byly uděleny jako součást původního znaku, a ty, které tvoří po-lepšení.

MĚSTSKÁ HERALDIKA-PRÁVO UDÍLET ZNAKY - nejstarší zná-mé udělení znaku na našem území, pochází ze dne 1. 7. 1416, kdy král Václav IV. udělil erbovním listem znak městu Slavkovu. Další udělování městských znaků prostřednictvím erbovních lis-tů pochází teprve z doby po skončení husitských válek, kdy roku 1437 císař Zikmund z titulu krále českého udělil znaková privile-gia městům Táboru a Českému Brodu.

Právo udílet znak městům měl především král jako vladař země. Císař římský, jako uznávaná hlava jinak samostatných panovní-ků, měl rovněž právo udílet znaky všem městům v říši, avšak byl k tomu nutný souhlas příslušného krále. Když například chtěl roku 1475 císař Friedrich III. polepšit znak Starému Městu pražskému, musel mít souhlas českého krále Vladislava Jagellonského. Rov-něž papež, nejvyšší představitel církve, měl samozřejmě právo udílet a polepšovat znaky věrným městům. V našich zemích tohoto prá-va použili papežové Pavel II. a Řehoř XIII., oba v případě znaku města Plzně.

Ve druhé polovině 15. století nastává u mnohých měst přechod od prostých štítových znaků k rozvinutějším a honosnějším zna-kům. Všechna tato polepšení nebo rozhojnění musela být povo-lena králem, aby měla právní platnost. Se vzrůstem počtu a vý-znamu měst docházelo také k častějšímu udělování majestátů městům, a to zvláště za panování krále Vladislava II. Jagellon-ského, který vlastně zavedl do městské heraldiky v našich zemích řád a systém. Byla-li nějaká osada v průběhu 15. a 16. století povýšena na město, dostávala zároveň v rámci majestátu i znak. U poddanských městeček a měst musel o znak žádat jejich šlech-tický majitel.

Page 258: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

Mnohá města dostávala často s povýšením na městys či na město určitá práva nebo výsady (privilegia). Bylo to například prá-vo pořádat trhy, výnosné právo vařit pivo, právo mílové (zákaz určité výroby či obchodu ve stanovené vzdálenosti od městských bran, aby se zamezilo konkurenci), popřípadě povolení pečetit růz-nobarevným voskem, buď červeným nebo zeleným, vzácně čer-ným nebo modrým.

K pečetění se původně užívalo vosku přirozené barvy, později se začaly barvy rozlišovat podle důležitosti a stavu uživatele peče-tidla. Nejvyšší výsadou bylo právo pečetit červeným voskem, protože jím pečetil sám panovník, dále královské úřady, vyšší duchoven-stvo, příslušníci panského stavu a také královská a později i vý-znamnější poddanská města. Soudy s právem pečetit červeným voskem směly předvolat kohokoliv. Zeleného vosku užíval stav rytířský a také menší města a městečka. Soudy pečetící tímto vos-kem směly předvolat pouze osoby obdobné společenské úrovně, tedy osoby pečetící také zeleným voskem anebo osoby stavu nižší-ho. Černým voskem pečetila nepatrná a málo významná městeč-ka. Právo pečetit určitým druhem vosku uděloval panovník jako součást privilegia od první poloviny 14. století až do počátku 18. století. Ačkoliv byla tato výsada chráněna zákonem, nebyly barvy vosku vždy a všude dodržovány. Od 18. století si již každý mohl volit barvu vosku podle vlastní vůle.

S nástupem Habsburků na český trůn roku 1526 se množství znaků udělených městům a městečkům ještě zvýšilo a také mno-hem běžněji docházelo k polepšování již existujících znaků. Po-stupem doby však začaly městské znaky ztrácet na významu. Bylo jich již velké množství, a tak města a městečka v období 17. až první poloviny 19. století nedostávala obvykle v privilegiích právo znaku. Nový rozmach nastal znovu ve druhé polovině 19. století v souvislosti s tehdy novým duchovním proudem zvaným histo-rismus. Přesycenost prudce se rozvíjející technikou a průmyslem přinesla napodobování staré feudální společnosti, které se chtěly nové měšťanské vrstvy vyrovnat nejen majetkově, ale i tradicí. Tak dostal například znak roku 1852 Jablonec, roku 1865 Františko-vy Lázně či roku 1888 Varnsdorf.

Na přelomu 19. a 20. století byla také pozměněna praxe při udělování znaků. Podnět na povýšení musel vyjít z obce, která o ně požádala úřední cestou. Obdobně se postupovalo i při polep-šování znaků a všechny takového žádosti byly předávány k vyříze-ní ministerstvu vnitra ve Vídni, a to takzvanému šlechtickému úřadu, kam spadaly i všechny otázky heraldické. Když dal císař a král své svolení, byl o tom vypracován zvláštní spis - takzvané Nejvyšší rozhodnutí To pak bylo úřední cestou dáno na vědomí žadateli, který byl zároveň upozorněn, že má nárok na vydání slav-nostního diplomu s vlastnoručním podpisem panovníka. Poplat-

Obr. 368: Štítonoši Spravedlnost a Milosrdenství

IMladá Boleslav]

Obr. 369: Staré Město pražské se

štítonoši a v klenotu s císařským orlem

a iniciálami Ferdinanda III. (z roku 1649)

Obr. 370: Původní

znak Olomouce

s literami SPQO

Page 259: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

Obr. 371: Ojedinělé

monsíaím ve znaku

České Třebové

Obr. 372: Současný

znak Olomouce

Obr. 373: Znak

Znojma se středním

štítkem a iniciálou

Obr. 374: Mluvící

znak Mostu

ky za tento úřední výkon byly na tehdejší dobu poměrně vysoké. Diplom se znakem stál 540 korun a diplom bez vymalovaného znaku 242 korun. Obce si obvykle samy navrhovaly znaky, a ty se pak upravovaly heraldickými odborníky ve šlechtickém úřadu ministerstva vnitra. Krasopisně vyhotovená listina, obyčejně ve tvaru sešitu o 4-6 listech, z umělého pergamenu a s vymalova-ným znakem města, byla vázána do sametových desek, opatřena císařskou pečetí z červeného vosku v bronzovém pouzdře a předá-na ministerstvu vnitra a císaři k podpisu. Na dokument bylo ještě doplněno datum podepsání. Pak již byl diplom (erbovní list) úřed-ní cestou předán městu. Časové období mezi Nejvyšším rozhod-nutím a vyhotovením diplomu se pohybovalo od několika měsíců až po několik let.

Po vzniku Československé republiky v roce 1918 mělo právo na povyšování obcí na městyse a města ministerstvo vnitra, které mělo také právo potvrzovat a měnit městské znaky. Mnohá města se postupně zbavovala symbolů staré monarchie a rovněž byla uskutečněna řada odstranění nejrůznějších polepšení, která se do městských znaků dostala v době panování Habsburků za věr-nost jejich dynastii. Tak byly například pozměněny znaky Olo-mouce, Kutné Hory, Horšovského Týna a jiných měst. Také Praha upravila svůj znak, a to až v roce 1926, kdy byly pozměněny kle-noty a heslo tak, aby vyjadřovaly ideje nově vzniklé republiky.

V období německé okupace převzalo heraldickou agendu pro-tektorátní ministerstvo vnitra, avšak konečné rozhodnutí ve spor-ných věcech si ponechal úřad říšského protektora.

Po osvobozeni v roce 1945 se v řadě měst přestalo užívat měst-ských znaků a místo nich se začalo s používáním razítek se stát-ním znakem. Po roce 1949 mizí razítka se znaky měst a městeček téměř úplně a od roku 1952 je na nich důsledně uplatňován stát-ní znak. Tak byla městská heraldika načas přesunuta do historie, protože znaky měst zůstaly v používání pouze u několika komu-nálních podniků, a to ještě většinou ve zkomolené a neheraldické formě. Žádoucí změnu přinesl až zákon č. 69/1967 Sb. o národ-ních výborech, v němž byla zakotvena zásada, že pokud není pře-depsáno užívání státního znaku, mohou městské národní výbory, jakož i jimi řízené a spravované organizace užívat znaku města. Rada měst po roce 1967 si dokonce sama navrhla znaky, které však podléhaly schválení Komisí pro otázky znaků měst při Ar-chivní správě ministerstva vnitra ČSR nebo SSR. Takovým způso-bem například změnil roku 1962 při příležitosti 900. výročí trvání svůj znak Cheb a ze známějších měst získaly nové znaky nebo pozměnily staré například města Nový Bohumín a Havířov (1967), Třinec (1968), Horní Počernice (1969), Kamenický Senov (1970), Hronov (1971), Hulín (1973), Petřvald (1974) a další.

V letech 1918-1990 byla tedy agenda městských znaků v kom-

Page 260: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

petenci ministerstva vnitra, dnes projednává a schvaluje znakové návrhy obcí odborná heraldická komise při Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky.

MĚSTSKÁ HERALDIKA-PŮVOD ZNAKŮ - o původu městských znaků se vedou spory. Mnozí heraldikové se domnívají, že měst-ské znaky se vyvinuly z městských pečetí, které se začínají obje-vovat v ojedinělých případech už ve 12. století, častěji pak ve 13. století (zvláště v jeho druhé polovině). Skutečného rozšíření se

jim však dostalo až později. Jiní heraldici mají zase zato, že měst-ské znaky vznikly samostatně a s pečetěmi nemají mnoho společ-ného.

Ať již má pravdu kdokoliv, je nutné zdůraznit, že městské peče-tě skutečně předcházely městské znaky. Města totiž potřebovala pečetě, mnohdy již od svého založení, k právnímu ověřování vydá-vaných městských písemností. Naproti tomu znak neměl kdo no-sit a v té době byl výhradním znamením rytířstva, užívaným pře-vážně na válečné zbroji a na praporcích. U královských měst nesou pečetě většinou symbolický obraz hrazeného (opevněného) města, tj. hradeb s otevřenou nebo zavřenou bránou a s jednou či více věžemi, často doprovázených postavou nebo jen znamením české-ho krále (například Beroun, Čáslav, Kolín, Kouřim a podobně).

Rané pečetě se často měnily a ustálily se vlastně u mnohých měst až s ustálením znaku, který se pak objevil i na pečeti. Již od samého počátku se každá městská rada snažila nějakým zname-ním či symbolem vyjádřit svou jsoucnost a odlišnost od pečetního obrazu jiného města. Zásadu neopakovatelností znaku u různých měst se však nepodařilo mnohdy dodržet ani v rámci jednoho stá-tu, natož pak v celé Evropě.

U poddanských měst a městeček byl pečetní obraz obdobný, ale téměř vždy ho doprovázel znak vrchnosti, který vyjadřoval teh-dejšího držitele města (například úplný erb Černčických z Kácova nad hradbou s věží ve znaku Nového Města nad Metují). Při změně majitele města z jiného šlechtického rodu se někdy měnil i obraz pečeti.

U převážné většiny měst lze předpokládat, že městské znaky byly převzaty z obrazů a znamení starších městských pečetí nebo z nich byly alespoň odvozeny a doplněny pro odlišení tinkturami. Přechod od městských symbolů na pečetích ke skutečným měst-ským znakům nastává až v době, kdy původní vojenský význam znaku ustupuje do pozadí a kdy znaky se stávají především sym-boly totožností, vlastnictví a stavu. Užívání městských znaků za-čalo, ač velmi vzácně, v zemích České koruny koncem 13. století -Praha, Most, Klatovy, Jihlava, Litoměřice, Německý (Havlíčkův) Brod, Žatec a Cheb, ale hlavně až ve 14. století, v době Karla IV., a to ještě především v královských městech. Poddanská města ná-

Obr. 375: Mluvící znak Sokolova

Obr. 376: Mluvící

figura ve znaku

Krásné Lípy

Obr. 377: Latinsky

mluvící střední

štítek (měsíc-luna)

ve znaku Loun

Obr. 378: Mluvící

znak (smrž) města

Smržovka

Page 261: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

Obr. 379: Mluvící čestný štítek (rak)

Rakovníka

Obr. 380: Německy mluvící medvěd (Bar) ve znaku

Berouna

sledovala příkladu měst královských, ale většinou až po husit-ských válkách, tedy v době, kdy vliv měst významně vzrostl.

V období husitských válek dochází k ustálení tinktur a vzhled znaků dostává definitivní ráz. Vyžádala si to nutnost, protože města v té době stavěla do boje vlastní vojenské oddíly, které pak táhly pod vlastní korouhví s městským znakem. Měšťané Starého Měs-ta pražského si dokonce nechávali vymalovat znak města na ně-které pavézy, tedy štíty pěchoty, ačkoliv heraldika vznikla ze štíto-vých obrazů jezdectva.

Když začala první města užívat znaky, zcela určitě nikoho ne-žádala o povolení a podobně jako šlechta si tvořila znaky sama. Teprve později začali panovníci schvalovat a sami udělovat nové městské znaky. Takovýto právní akt byl nejen odměnou věrnému a milému městu, ale byl i chápán jako cennější než prosté přijetí znaku. O tom, že městští hodnostáři pokládali udělení znaku pa-novníkem za důstojnější a žádanější, svědčí i skutečnost, že ta města, která si znak již dříve sama osvojila, žádala později panov-níka, aby jim znak alespoň potvrdil. Heroldi pak posuzovali správ-nost užívaných symbolů v osvojených znacích či na pečetích a přihlíželi i k požadavku neopakovatelnosti znaků. A tak býval čas-to znak města pozměněn. (Viz též obr. 369-380)

METROLOGIE - pomocná věda historická zabývající se shromaž-ďováním informací o délkových, hmotnostních a od nich odvoze-ných mírách v minulosti. Jako věda existuje metrologie od polovi-ny 19. století, u nás pak až od přelomu 19. a 20. století, zejména zásluhou Zikmunda Wintera.

První měrné jednotky jsou známy již ze starověkých civilizací Mezopotámie, Egypta a dalších zemí (cca 4. až 3. tisíciletí př. Kr.), avšak v průběhu dějin se podle místních poměrů neustále měnily. Na veřejných místech (zejména na radnicích či na kostelích) býva-ly upevňovány vzory, podle nichž mohly být míiy kdykoliv porov-návány. Roku 1795 byla ve Francii zavedena metrická soustava, od níž pak byly odvozeny i m2, kg, litr a další jednotky, které se postupně prosadily ve většině světa (dodnes je ignorují například Spojené státy). Roku 1875 byla osmnácti státy podepsána mezi-národní metrická konvence. V roce 1960 se zavedla tzv. SI sou-stava (s novou definicí základních i odvozených jednotek), k níž se později připojovaly další státy. Posledním evropským státem, kte-rý zavedl metrickou soustavu (roku 1976) byla Velká Británie.

U nás zavedla od 1. 1. 1765 Marie Terezie úplný dolnorakous-ký metrologický systém, ale české prostředí se bránilo jeho přijetí. Zánik starých měr přinesl až zákon ze dne 23. 7. 1871, který na-řizoval s účinností od 1. 1. 1876 převzít metrický systém. Pro sta-ré české míry, respektive pro jejich převádění, existují dnes vyčer-pávající tabulky. Jde zejména o tyto míry:

Page 262: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

- délkové (prst, dlaň, píď, loket, provazec, míle, někdy i palec, stopa a sáh); - plošné (obsahu) (jitro, prut, čtvrf, lán, později i sáh a korec); - duté (objemu) (Češka, řepice, věrtel, později i máz a měřice); - (objemu) tekudn (kvarta, půlka, žejdlík, pinta, lahvice, soudek, vědro); - váhy (hmotnosti) (lot, čtvrť, libra, kámen, centnéř).

METROPOLE (z řec. métropolis - mateřská obec jiné obce, matka měst, hlavní město) - 1. V politické terminologii hlavní město země. 2. V církevní terminologii arcibiskupství nebo sídlo arcidiecéze, popřípadě církevní provincie.

METROPOLITA - biskup, zpravidla však arcibiskup v hlavním městě, tj. představitel církevní provincie (zvaný i primas).

Jen v Africe a na Pyrenejském poloostrově se v prvních staletích křesťanství udržela naprostá rovnost všech biskupů. Všude jinde začali mít biskupové důležitých měst určitou moc nad biskupy ostat-ních měst, kteří začali být nazýváni sufragány, tj. podřízenými. Na Východě (zejména v pravoslaví) se pravomoci i vliv metropolitů udr-žely, na Západě prakticky zanikly. Dnes není metropolita v pravém slova smyslu nadřízeným sufragánních biskupů a liší se od nich jen historicky oprávněným titulem a také tím, že dostává od papeže pallium. Instituce metropolity byla v církvi zavedena roku 325.

METROPOLITNÍ CHRÁM - katedrála arcibiskupa-metropolity, nejvýznamnější kostel církevní metropole. U nás jsou metropolit-ními chrámy katedrála sv. Víta v Praze a katedrála sv. Václava v Olomouci.

METROPOLITNÍ KAPITULA viz KAPITULA

MIDAS - historický i legendární král frýžský, syn krále Gordia a bohyně Kybély, který podle řeckého bájesloví dostal oslí uši za to, že v hudebním soupeření Apollóna s bohem pastýřů Panem přisou-dil prvenství Panovi.

V heraldice monstrum zobrazované jako hlava muže s oslíma ušima. Tato heraldická figura se objevuje u nás například ve znaku Matěje z Třebče, v Německu v erbu rodu von Herda nebo ve Slez-sku jako erbovní znamení rodu von Janorinsky. (Obr. 381).

MILOST - titul dříve náležející panovníkům (Královská Milost), později, zvláště v baroku, i vysoké šlechtě (Hraběcí Milost). Dnes náleží oslovení „Vaše Milosti" všem opatům, prelátům a také vel-mistru řádu křížovníků s červenou hvězdou, protože přijímá opat-skou benedikci.

Page 263: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

Obr. 382: Erb hrabat

Coudenhove

MINISTR (lat. minister pomocník, sluha) - původně sluha, který vykonával pro panovníka dvorské a vojenské služby (odtud 1 mini-strant pro pomocníka pří mši). Dnes je titul ministra užíván ze-jména pro: 1. Člena vlády, odpovědného za určitý úsek státní a veřejné moci, který stojí v čele ministerstva. 2. Představeného koleje řádu trinitářů.

MINERVA - v římském bájesloví obdoba Pallas Athény, dcery Dio-vy, jemuž vyskočila z hlavy. Byla pokládána za bohyni moudrosti, věd a umění, ale i míru a válečného umění, též patronku řemesel a lékařství. Jménem Minervy byly nazývány i první české školy pro dívky.

Jako obecná nadpřirozená figura je v heraldice zobrazována zpravidla s přilbicí, štítem a s oštěpem (například jako mluvící znamení řecké metropole Athén).

MÍSTODRŽITEL - titul zástupce ve výkonu moci a správy místo skutečného vladaře v jeho nepřítomnosti a z jeho vůle v určité části země. V Království českém byl prvním místodržitelem Karel z Liechtensteinu, jemuž byla správa země svěřena již dne 17. 11. 1620, ale k formálnímu jmenování došlo až dne 17. 1. 1622. Po-sledním místodržitelem Království českého byl Maximilián hrabě von Coudenhove, a to v letech 1915-1918. (Obr. 382)

MÍSTOKRÁL - titul zástupce krále v jiné zemi, kde je dotyčný panovník také králem. Místokrálové bývali například jmenováni britskou korunou v Indii (Viceroy of India), ač britský král měl v Indii titul císaře (Emperor of India).

MISTR (z lat. magister) - 1. původně titul nejvyšších představe-ných řádu sv. Jana Jeruzalémského -johanitů (cca 1099 -1267), řádu Německých rytířů (1195 -1210), křížovníků s červenou hvěz-dou (do roku 1305) a řádu svatého Ducha. Později titul představe-ného řádové provincie u stejných řádů, někdy i jen titul předsta-veného komendy (například u templářů). 2. Na universitách titul akademického hodnostáře; viz též MA-GISTER.

MITRA (lat. infule. mitra, řec. mitra) - původně stužka, poté stuž-ka na ovazování hlavy, turban či perská čepice s tkanicemi na její uvazování pod bradou. V církevní terminologii pak liturgická pokrýv-ka hlavy biskupů a takzvaných infulovaných prelátů (například kanovníků, opatů, převorů a podobně). Její horní část je zakonče-na dvěma hroty a ze zadního spodního okraje spadají na šíji nosite-le dvě zpravidla stříbrné stuhy (fanony, vittae.funbrie), zlatě lemo-

Page 264: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

vaně a se zlatým třepením na koncích (obr. 383). Nenosí se zpravi-dla v různých liturgických barvách a tradičně bývá dělena na: - mitra drahocenná (preciosa) - ze zlaté nebo stříbrné látky a na-víc okrášlená vyšíváním nebo drahokamy; - auriphygiata- z bílého hedvábí, lemovaná zlatem, bez jakékoliv jiné ozdoby; - mitra jednoduchá (simplex)-z bílého damašku nebo plátna s fia-lovými třásněmi na koncích fanonů.

Mitru nosí právem svého úřadu papež, kardinálové, patriar-chové, arcibiskupové a biskupové, zatímco kanovníci, opati, infu-lovaní převori a preláti ji smějí nosit s určitými omezeními.

Mitra představuje helmici spásy a její dva hroty pak značí Sta-lý a Nový zákon.

Křesťanství převzalo mitru z římské říše. Zde byla původně mitra pokládána za odznak orientální zženštilostí (za dob republiky), ale za císařství spolu s rostoucí vnější pompou podobnou pokrývku hlavy nosili vysocí úředníci. V souladu s tvrzení tzv. Konstanti-novy donace (jde ovšem o pozdější falzum) propůjčil císař Kon-stantin biskupům i vysoké státní hodnosti. Proto i oni začali asi nosit obdobné čepice, které se později změnily v liturgické po-krývky hlavy.

O tom, že mitra nebyla dříve chápána výlučně liturgicky, svěd-čí i skutečnost, že roku 1073 dostal od papeže Řehoře VII. kníže Vratislav II. právo nosit mitru při slavnostních příležitostech a už roku 1059 (1060) také kníže Spytihněv II., snad jako náhradu jako požadovaný, ale nepřiznaný, královský titul.

Od 12. století má mitra svou dnešní podobu (dvou dole seši-tých trojúhelníků) a náleží mezi odznaky biskupské moci.

V církevní heraldice je mitra obvykle umístěna na heraldicky pravou stranu horní hrany štítu a nahrazuje hodnostní korunu šlechty. Dříve se zobrazovala nízká, později poněkud vyšší a je zakončena dvěma stříbrnými nebo zlatými/anony (stuhami) červe-ně podšitými, zlatě lemovanými a se zlatým třepením na koncích, které vlají v ornamentálních vzorech. Mitra je v heraldice stříbrná nebo zlatá, na vnější straně někdy zdobená drahokamy nebo výšiv-kou ve tvaru kříže a podobně. Její podšiťi je vždy červené.

Výjimečnou, takzvanou mitru s korunou (coronetted mitre), tj. mitru vycházející z vévodské koruny, a navíc zdobenou chocho-lem pštrosích per, užívá podle tradice anglikánský biskup z Dur-hamu na znamení dávného titulu palatina království (pravomoci zanikly až v 19. století). (Obr. 384)

Jako obecná umělá heraldická figura se mitra objevuje napří-klad (spolu s berlou) v 1. poli znaku knížectví Andorra, zdobí hor-ní hranu štítu města Mnichovo Hradiště a místo koruny a zároveň klenotem je mitra u hrabat von Montfort nebo u nás u knížat Schwarzenbergů.

Obr. 383: Mitry (2. 1) ve znaku bislaipství

Chester

Obr. 384: Mitra se

pštrosími pery ve

znaku biskupství

Durham

Page 265: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

Obr. 385: Mlátek ve

znaku Králík

Obr. 386: Německy mluvící erb Ivabat

Sternbergů

Obr. 387: Německy

mluvící erb pánů ze

Švamberka

MLÁTEK - hornické náčiní (kladívko) ve tvaru palice, které se zkříženým želízkem (špičákem) je odznakem hornictví a jako obecná umělá figura se objevuje ve znacích mnoha horních měst (napří-klad Nejdku, Božího Daru, Havířova, Kladna, Kutné Hory, Polič-ky, Vrchlabí, Králíků aj.). (Obr. 385)

MLUVÍCÍ ZNAKY (něm. Namens-Wappen, angl. canting arms, popřípadě allusiue arms) - též narážkové znaky, které svou figu-rou (nebo kombinací figur) vytvářejí nepřímý odkaz (tj. narážejí) na jméno erbovníka, na činnost prvního nositele erbu nebo na událost v dějinách rodu, města, a podobně.

Pokud jde o jména, jde například o růži pánů z Rožmberka, hvězdu (něm. Stern) hrabat ze Sternbergů (obr. 386), labuf (něm. Schwan) pánů ze Švamberka (obr. 387), buben rytířů a pánů z Bub-na, lva pánů Lvů z Rožrftitálu, zajíce pánů Zajíců z Hazmburka (dokonce dvakrát mluvící, protože německy je Hase zajíc - obr. 388) a podobně. Někdy ale „mluva" erbovního znamení není vždy dneš-nímu člověku srozumitelná - například kohout (staročesky ha-rant) ve znaku Harantů z Polžic a z Bezdružic.

Je zajímavé, že některé znaky rodin, jejichž jména se přímo nabízejí jako mluvící, mají zcela jiné figury - například Čejkové z Olbramovic (orlici), Jelínkové z Lovoše (koně), Kohoutové z Lich-tenfeldu (giyfa) nebo Strakové z Nedabylic (kohouta).

Narážkových znaků na činnost prvního nositele erbu není již tak mnoho. Od dob osvícenských je však poměrně běžným jevem výskyt štítových figur, které mají symbolizovat zásluhy erbovníka. Tím však zaniká neopakovatelnost figur. A tak lze spatřit Aesku-lapova hada ve znacích lékařů, fasces ve znacích právníků, ozu-bené kolo nebo jeho část v erbech průmyslníků anebo granát či obrněnou paži s mečem u důstojníků.

Ojediněle může být mluvící i heslo, jako například u Sternber-gů (viz HESLO) nebo u Daczických z Hesslowa (viz ERBOVNÍ PO-VĚSTI).

Mluvící znaky nejsou oblíbené jen v rodové heraldice, ale mají své pevné místo i v heraldice městské, přičemž znak, respektive figura, zpravidla „mluví" řečí dané jazykové oblasti. Tak například francouzské město Tours užívá tři stříbrné věže v černém poli (fr. tourvěž), město Lyon zase lva (fr. iionlev), rakouské město Neun-kirchen užívá devíti stříbrných kostelů v modrém štítě (něm. neun devět, Kirche kostel), anglický Oxford vola brodícího se přes řeku (angl. ox vůl), italská Aquila orla (it. aquila orel) a ruské město Glaz má lidské oko s obočím ve štítě (rus. glaz oko).

Častěji však mluvící znamení nebývá jediným znamením ve ští-tu, ale naopak bývá v doprovodu dalších figur. Tak například an-glické město Cambridge má růži, lilii a loď vedle mostu (angl. bridgé) přes řeku Cam, obdobně český Most užívá hvězdu a lva vedle mostu

Page 266: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

jako mluvícího znamení a Lvov na Ukrajině zase hrad, hvězdu a lva, který naráží na jméno města.

Někdy však nemusí mluvící znamení „hovořit" jazykem dnešní jazykové oblastí. Tak například moravská Jihlava s kdysi německy mluvícím obyvatelstvem užívá čtvrceného štítu, v jehož 1. a 4. poli je český lev a ve 2. a 3. stříbrném poli červený ježek (něm. Igel), protože německy se město jmenovalo Iglau (obr. 358). Obdobně v Če-chách má Lanškroun (něm. Landskrone) ve znaku zlatou korunu (něm. Krone), královské město Beroun má zase před hradbou kráče-jícího medvěda (něm. Bár - obr. 380) a město Louny mezi věžemi červený štítek se zlatou hvězdou a s měsícem (lat. luna) jako s mlu-vícím znamením (obr. 377). Dále viz obr. 374-380.

Jednoduchými mluvícími znameními jsou rovněž iniciály názvu města. Tak je tomu například ve znaku švédského města Gavle (G), polského města Radom (R pod korunou) nebo polského Kielce (zla-té litera CK - z lat. Ciuitas Kielce, tj. město Kielce, v červeném šdtu pod zlatou korunou). Některá města užívají více než jedno písmeno ze svého jména - například francouzské město Bayeux má v červe-ném poli litery BX nad normandským lvem a české město Kralupy nad Vltavou má dokonce ve štítu obsažen celý název města.

Dalšími příklady mluvících znaků české provenience jsou na-příklad města Sokolov (sokol), Jablonec (jabloň), Jilemnice (jilm), Český Dub (dub), Dubá (dubová snítka). Také Krásná Lípa užívá v horní části pokosem děleného štítu ve zlatém poli zelenou lípu, město Smržovka houbu smrž, Rakovník mezi věžemi nad hrad-bou malý stříbrný štítek s rakem, město Vršovice vrš (koš) na chy-tání ryb (obr. 360), Košíře v horní modré polovině děleného štítu stříbrné košíře (srpy) na osekávání proutí k výrobě košíkářských předmětů (obr. 366) a podobných příkladů je ještě mnoho.

S mluvícími znaky se můžeme setkat i v heraldice duchoven-stva nebo panovníků. Tak např. Matyáš Korvín (1458 -1490) uží-val štítek s havranem (lat. corvus)

Obr. 388: Česky i německy mluvící

erb Zajíců z Hasenburka

MNICH (lat. monachus, z řec. monachos osamocený) - původně označení poustevníka, ale od 4. století člena řeholního řádu, ře-holníka. Podle sv. Augustina je pojem sluha Boží totožný s po-jmem mnich. Proto také první mnich na Petrově stolci papež sv. Ře-hoř I. Veliký (590-604) přijal titul „služebník služebníků Božích" (servus servorum Dei). Přijetím řeholního života, tj. zasvěceného života podle evangelních rad, na principu chudoby, čistoty a po-slušností, následují mniši Krista v prožívání evangelia, původ-ně jako poustevníci, kteří podstupovali pokání a modlili se v tichu samoty ke chvále Boha a spáse světa. Dnes se pod označením mnich rozumí člen mnišského (monastického) řádu. nesprávně pak člen kteréhokoliv řeholního řádu nebo kongregace. Mniši mají právo na oslovení Velebný nebo Důstojný pán.

Page 267: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

Obr. 389: Mluvící znamení mnicha (německy Moneti)

v erbu svobodného

pána von Miinchhausen

Jako obecná přirozená heraldická figura se mnich objevuje nejen ve štítu hlavního města Bavorska Mnichova, kde je zároveň mlu-vícím znamením (Mónch, mnich - obr. 389) stejně jako ve znaku svobodných pánů von Múnchhausen (benediktin) či hrabat von Múnnich (kapucín), ale i hrabat von Pfaffenhoffen (františkán) a také například jako štítonoši knížecího roku Grimaldiů a jejich Monackého knížectví.

MNIŠSKÉ (MONASTICKÉ) ŘÁDY - nejstarší typu duchovních řeholních řádů křesťanského Západu, které vedou kontemplativ-ní (rozjímavý) způsob života v odloučeností doplněný těžkou fýzic-kou prací, dříve zpravidla při kultivaci krajiny, charakterizovaný základním přikázáním benediktinské řehole ORA ET LABORA (Modli se a pracuj). Mnišské řády, zejména pak benediktini, se stali skutečnými spolutvůrci, a hlavně šiřiteli evropské civilizace a jejich zakladatel sv. Benedikt z Nursie pak hlavním patronem Evropy.

Nejvýznamnějšími a nejrozšířenějšími mnišskými řády u nás jsou vedle benediktinů především cisterciáci, celestíni a kartusiá-ni; viz též DUCHOVNÍ ŘÁDY.

MOLET viz BRISURA, PĚTIHROTÁ HVĚZDICE

MON(Y) viz JAPONSKÁ HERALDIKA

MONARCHA (z řec. monos jeden, arché vláda) - panovník, moc-nář, vladař, suverén, zeměpán, jedinovládce s titulem papeže, cí-saře, krále, velkovévody, vévody nebo knížete, který je svrchova-ným představitelem státu na doživotí.

MONARCHIE - forma státního zřízení, kde vládní moc spočívá zpravidla v rukou jediné osoby urozeného původu vykonávající vládu vlastním jménem.

V otrokářských státech nabývaly někdy monarchie podoby ori-entálních despocií, ve feudálních státech byly monarchie buď dě-dičné nebo volební (Apoštolský stolec, Svatá říše římská. Polsko), a podle vlivu buď stavovské (Polsko) či, zejména později načas převládaly monarchie absolutistické (Rusko, Francie, Rakousko). Ty však většinou vystřídaly monarchie konstítuční (omezené ústa-vou - dnes většina monarchií), respektive parlamentní monarchie (například Velká Británie, kde moc vychází z vůle parlamentu a která ostatně ani žádnou ústavu nemá).

V Asii byly a někde ještě jsou monarchie teokratické (Osman-ská říše), v nichž hlava státu je současně i nejvyšším představite-lem náboženství. Vyobrazení korun některých monarchií viz KO-RUNY.

Page 268: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

MONILE - ozdoba turnajské přilby, která se od konce 16. století objevuje v podobě zlatého penízu zavěšeného na zlatém řetězu kolem nákrční části přilby. Monile nemá žádný zvláštní heraldic-ký význam, a proto se také ani neblasonuje. Nejstarší doložené monile užité na našem území je na pečeti moravského Jana Žer-novského ze Žernov(é).

MONOGRAM - sloučení několika počátečních písmen jmen v je-den celek (průplet), obvykle umělecky zpracovaný. V heréddice jako figura je monogram zcela nevhodný, ale přesto existující - napří-klad ve znaku polského města Bialystok, kde v červeném štítu pod zlatou otevřenou listovou korunou je vpravo zlatý monogram KM (tj. Klement Branicki, který roku 1759 město založil) přidržo-vaný zleva stříbrným giyfem (rovněž ze znaku hrabat Branických).

MONOMACHOVA KORUNA - nejstarší insignie ruských vladařů, uložená ve zbrojnici moskevského Kremlu. Starodávné Vypravo-vání o knížatech vladimirských hovoří o tom, že byzantský císař Konstantin IX. Monomach (1042 -1054) daroval svému vnukovi, kyjevskému knížeti Vladimíru II. Vsevolodoviči Monomachovi (1113-1125), odznaky císařské moci - kříž, řetěz a korunu. Tuto korunu nosila a dědila kyjevská. vladimirská a potom i moskevská knížata a stala se nejuctívanější relikvií jako symbol moskevských carů. Od 16. století se začala nazývat čapkou Monomacha a legen-da, která ji opředla, tehdy horlivě posilovala myšlenku, že ruští ca-rové odvozují svůj původ od prvního římského císaře Oktaviána Augusta (Rurik měl být údajně synem Prussa, císařova bratra) a také od byzantských vládců, a že tudíž Moskva je „třetím Římem".

Tuto legendu podporovalo i ruské duchovenstvo, které došlo k přesvědčení, že pád Cařihradu (tzv. druhého Říma) do rukou Turků byl spravedlivým trestem Konstantinovu městu, v němž pravá víra Kristova úplně poklesla. Úkol chránit ryzost víry tak „samovolně" přešel z řecké církve na ruskou a vzniká teorie o Mos-kvě jako o „třetím Římu", posilovaná legendou o bílém klobouku, který prý jako symbol církevní nezávislosti odevzdal císař Kon-stantin Veliký římskému papeži Silvestrovi, od jehož nástupců, vědomých si své nedůstojnosti, přešel k cařihradským patriar-chům a od nich pak k novgorodským vladykům a pak k moskev-ským metropolitům.

Monomachova koruna ve tvaru čepice je zhotovena z 8 zlatých plátků zdobených filigránem, smaragdy, rubíny a perlami (orien-tální práce z přelomu 13. a 14. století). Dýnka a kříž pocházejí až ze 16. století. Koruna je lemována sobolí kožešinou a váží celkem 698 gramů.

První zmínka o koruně se objevuje v dokumentech 14. století, a to v poslední vůli velikého moskevského knížete Ivana I. Kality

Page 269: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

(1325-1340), který jl nazývá prostě zlatou korunou. Název Mono-machova koruna dostala až o dvě století později, v závěti Ivana IV. Hrozného.

Samotné korunovace jsou v Rusku až pozdního data. Původně byla knížata dosazována na trůn na volném prostranství, později v chrámu, a to zpočátku ve Vladiměři a pak v Uspenské katedrále v Moskvě. Až roku 1498 dochází k první korunovaci (Monoma-chovou korunou), když Ivan III. dává korunovat svého vnuka Dmitrije a odít ho korunovačním pláštěm. Od doby Fjodora I. Iva-noviče (1584 -1598) přibývá k regáliím žezlo, za Vasilije Šujského (1606 -1610) říšské jablko a za Fjodora III. Alexejeviče (1676 -1682) oblečení v purpuru a pronesení vyznání víry. V 17. století přibylo také pomazání.

Monomachovu korunu si podle tehdejších zvyklostí směl pa-novník nasadit jen jedenkrát v životě - při korunovaci. Pro jiné příležitosti měl car jiné koruny. Naposledy byla Monomachova koruna použita při korunovaci roku 1682, kdy na ruský trůn do-sedli současně dva carové (Ivan V. a Petr I.). Ivana, jako staršího, korunovali pravou korunou, pro Petra, jako mladšího, zhotovili moskevští mistři její kopii.

MONSEIGNEUR (fr. doslova můj pane) - ve Francii původně titul krále (monseigneur le roij. později však titul a způsob oslovování mladšího bratra panujícího krále. Ke konci monarchie tak bývali oslovování i ostatní princové královské krve a dále pak i vysoká rodová aristokracie a duchovenstvo.

MONSIGNORE (zkratka Msgre, Msgr, či nověji Mons.) - čestný ti-tul udělovaný papežem vyšším církevním hodnostářům (například arcibiskupům a biskupům) nebo i nižším hodnostářům (napří-klad čestným prelátům římské kurie, apoštolským protonotářům, čestným papežským komořím a podobně).

MONSTRANCE (lat. monstrare, ukazovat) - liturgická schránka vyrobená zpravidla z ušlechtilých kovů ve tvaru sluneční desky, ve které se za sklem ukazuje k uctívání věřícím Nejsvětější Svátost (proměněnou hostii). Monstrance jsou známy od 13. století v dů-sledku zavedení svátku Božího Těla (Těla a Krve Páně) roku 1264.

Jako atribut sv. Norberta se monstrance stala i obecnou umě-lou heraldickou figurou, jejíž nejznámější užití je ve znaku pre-monstrátské kanonie v Praze na Strahově.

Monstrance uctívali i husité a nosili je v čele svých průvodů (jak to ukazují i ilustrace Jenského kodexu). Právě údajný útok na monstranci vedl roku 1419 k první pražské defenestraci na Novo-městské radnici, k následné smrti Václava IV. a rozpoutání husit-ských bouří.

Page 270: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

Množství nádherných, drahokamy zdobených monstrancí je uloženo v tzv. pražské loretánské klenotnici.

MONSTRUM - netvor, obluda či nestvůra, která se jako nadpřiro-zená heraldická figura skládá buď z těl lidských a zvířecích (na-příklad harpyje, chiméra, kentaur, meluzína, Midas, mořská pan-na, sagitarius, satyr, sfinga, triton a podobně) nebo jen z těl zvířat (například alerion, lev sv. Marka či okřídlená ryba): viz téžjednot-livá hesla.

Monstra jsou mnohem starší než heraldika. Byla většinou při-jata do evropské kultury z východu prostřednictvím Byzance již v předheraldickém období a heraldika, inspirovaná v dobách prv-ních křížových výprav neznámou zvířenou i pověstmi, je již jen převzala a v některých případech stylizovala. (Obr. 390-392).

MORGANÁT - označení manželského dítěte narozeného z nerov-norodě uzavřeného manželství, jinak též zvaného mesaliance (viz). V německém středověkém právu platilo za nerovnorodý sňatek nejen spojení „svobodného" s „nesvobodným" (tj. poddaným), ale i spojení příslušníků dvou rozdílných svobodných stavů, přičemž potomci těchto svazků následovali vždy „horší ruku" nebo „špat-nější stranu", čímž ztráceli nároky plynoucí z následnictví rodiče vyššího stavu (například nástupnictví na trůn, dědictví fideikomi-sů, získání dvorského úřadu či jiného stavovského důstojenství a podobně). Za Lucemburků byla tato praxe poněkud pozměněna a děti začaly následovat stav otců, čímž postupně mizela účinnost práva nerovnorodosti. Pouze vládnoucí rody, dynastové, panující knížata a vysoká říšská šlechta si toto právo uchovali, což bylo opětovně stvrzeno císařským příslibem z let 1742 a 1790, totiž že ... děti zplozené nesporně v notoricky nesourodém sňatku nebu-dou následovat otce ve stavu Říše dotčeného domu, ani v otcově titulu, poctám a hodnostech, tím méně pak, že by měly být prohlá-šeny za rovnorodé a dědictví schopné. To se samozřejmě vztaho-valo i na otcovský erb. Nerovnorodá manželka nevstupovala při takovémto sňatku do stavu svého manžela, nepodílela se na jeho důstojenstvích a její děti následovaly vestavu svou matku. Různé detaily a obměny bývaly upraveny jednotlivými rodovými předpi-sy, zákony a stanovami. Platilo to pro územní celky bývalé Svaté říše římské, zatímco v ostatních částech Evropy byla praxe mno-hem liberálnější.

Ve středověku byly častější případy levobočků, v současnosti jsou hojnější sňatky morganatické. V dnešní době nej sou již vzác-ností ani sňatky panovníků s nešlechtičnami (například britské-ho krále Edwarda VIII., monackého knížete Rainiera III., norské-ho krále Haralda V. či švédského krále Karla XVI. Gustava).

Znaky morganatů se tvořily a tvoří poněkud odlišně od znaků

Obr. 390: Gryf -

monstrum složené

ze zvířecích těl

Obr. 391: Alerion

monstrum

Obr. 392: Kentaur -monstrum složené

z lidského a zvířecího těla

Page 271: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

bastardů, protože se jich jejich otec nechtěl a ani nemohl zříci. Proto se tyto znaky více podobají otcovským znakům, 1 když se liší v některých detailech.

MORGANATICKÝ SŇATEK (MANŽELSTVÍ) (lat. matrimonium ad morganaticani) - nerovné (nerovnorodé) spojení osob rozdílných stavů, přičemž všechny právní následky plynoucí z lakového sňatku jsou upraveny již před jeho uzavřením smluvně. Smlouvou jsou tedy jméno, znak, titul a hodnost manželky a jejích potomků pře-dem právně určeny a stanoveny. Nerovnorodost sňatku však může nastat i v opačném případě, kdy nižšího stavu je otec dětí.

Jako příklad morganatického sňatku lze například uvést sňa-tek následníka rakouského trůnu Františka Ferdinanda ďEste s Žofií hraběnkou Chotkovou z Chotkova a z Vojnína. Rozhodnu-tím císaře Františka Josefa I. byly všechny případné děti již pře-dem vyloučeny z následnictví trůnu, dostalo se jim titulu vévodů a knížat z Hohenbergu a k původnímu rakouskému štítku dostaly ještě jedno stříbrné břevno navíc, takže výsledný štít byl třikrát stříbrno-červeně dělený. Ačkoliv byla arcivévodova snoubenka předem vyloučena z důstojnosti císařské a případné děd nejen z nástupnictví na trůn, ale i z požitků habsbursko-lotrinského za-bezpečovacího rodinného fondu (nebyly tedy Habsburky), Česko-slovenská republika jim jako „Habsburkům" vyvlastnila veškerý majetek (Konopiště a Chlum u Třeboně), a tím je vlastně v rozpo-ru s jakýmkoliv právem legitimovala (tj. zrovnoprávnila s dynasdí)!

MOŘSKÁ PANNA - monstrum v heraldice zobrazované jako polo-nahá dívka s trupem zakončeným rybím ocasem. Obvykle mívá v jedné ruce hřeben a v druhé zrcadlo. Objevuje se například ve znaku Šimona Lomnického z Budče nebo v klenotu proslulého lorda Byrona. (Obr. 393)

Má-li mořská panna dva ocasy, nazývá se MELUZlNA (viz), má-li navíc křídla racka, jde o SIRÉNU (viz); viz též BLASON.

Mořská MOTTO viz HESLO pana

MOTU PROPRIO (lat. z vlastního popudu) - název papežské listi-ny, výnosu, nařízení, rozhodnutí, jež vznikly na základě vlastní iniciativy Svatého Otce, a nikoliv jako reakce na žádost či prosbu někoho jiného. Motu proprio není pečetěno, ale pouze vlastnoručně podepsáno papežem. Tento druh papežských písemností je znám od dob papeže Innocence VIII. (1484-1492). Heraldiky se týká hlavně motu proprio Pavla VI. Pontificalia insigniaze dne 21.6. 1968.

MOUŘENÍN - obecná přirozená heraldická figura zobrazovaná jako divý muž, ale černé pleti, kučeravých vlasů a s velkými rty. U nás

Page 272: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

se tato figura objevuje zejména v erbech hrabat Morzinů (později Czernin-Morzinů) a hrabat Aichelburgů.

MULLET viz BRISURA, PĚTIHROTÁ HVĚZDICE

MŮŘÍ NOHA - obecná heraldická figura zobrazovaná jako pěti-hrotá hvězda (pentagramma, pentalfa), zpravidla kreslená jedním tahem jako pětiúhelník, na jehož stranách jsou rovnoramenné trojúhelníky. Můří noha je známa od nejstarších dob jako mystic-ké znamení. V české heraldice se objevuje v erbu vladyků Čicha-lovců z Čichalova.

MUŠLE - obecná přirozená heraldická figura, zvaná též poutnic-ká mušle nebo mušle sv. Jakuba. Jde v podstatě o dolní díl schrán-ky mlže Pecten maximus L., rozšířeného při atlantickém pobřeží Evropy. Byla vybrána jako atribut sv. Jakuba Většího, bratra evan-gelisty Jana, protože apoštol byl původně rybářem. Když byl v se-verním Španělsku na počátku 9. století objeven jeho hrob, začali k němu proudit zástupy poutníků. Sv. Jakub z Compostely (San-tiago de Compostela) se stal ochráncem a patronem všech poutní-ků, kteří s sebou jako odznak nosili mušli, zpravidla jednou či dvakrát nahoře provrtanou, aby mohla být připevněna k mošně, šatu či klobouku. Později se mušle stala obecným odznakem všech poutníků putujících k hrobu světců. Takto se vyskytuje například ve znaku španělského města La Coruňa.

V Anglii užívají tri stříbrné mušle v černé hlavě štítu například Russellové, vévodové z Bedfordu, u nás například tři stříbrné mušle v černém středním štítku knížata Metternichové.

Page 273: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

n NÁMOŘNÍ KORUNA (angl. naval crown) - jedna z korun užíva-ných v britské heraldice ve znacích osob a institucí spojených s královským námořnictvem (Royal Navy). Skládá se z obroučky, která je střídavě zdobena třemi lodními záděmi a dvěma lodními stožáry s obdélníkovými plachtami.

NAPOKOS viz KOSMÉ DĚLENÍ

NAPOLEONSKÁ HERALDIKA - období prvního císařství ve Fran-cii (1804-1814) přineslo i pokus o konstituování nové šlechty, spojený se snahou o vytvoření ojedinělého heraldického systému. Sám Napoleon hned poté, co se stal roku 1804 císařem, nepřevzal znak své rodiny, ale začal užívat orla s blesky ve spárech po vzoru starých římských legií.

Již za Napoleonova konsulátu (od 1799) se postupně začínají vracet některé tituly, zvláště po založení řádu Čestné legie (1802). Po zřízení císařství začal Napoleon I. udělovat královské a kníže-cí tituly členům své rodiny. Jeho smýšlení bylo ryze feudální -pokládal se za druhého Karla Velikého, tedy za suveréna s řadou podřízených králů a knížat, mezi něž se pokusil zařadit i papeže. Bylo proto zcela logické, že začal zřizovat novou, jemu věrnou šlechtu a pro odlišení přistoupil k vlastní formě heraldického projevu.

Nová šlechta císařství (celkem 1519 nobilitovaných osob mimo rytíře) byla zaváděna postupně dekrety z let 1806, 1808 a 1810. Byly obnoveny tituly prince, vévody (byly spojeny s predikátem), hraběte, barona a rytíře (jen titul, bez predikátu), zatímco tituly markýze, vikomta a vidama obnoveny nebyly. Byl zaveden nový systém erbů, založený na tradiční heraldice, avšak nový svým po-jetím standardizace, která přecházela až do stereotypů. Lilie (znak Bourbonů) zcela zmizely a byly nahrazeny bonapartovskými vče-lami. Z běžných figur zcela převládají meče, šavle, kanóny, graná-ty, pyramidy, mosty a podobně jako symboly vojenských tažení, vrchního velitele a pána země.

Zmizely přilby, klenoty, štítonoši a hesla. Koruny byly nahra-zeny černou sametovou čepicí toque, barrette), přičemž kožešina na okrajích, spona vpředu a počet bílých pštrosích per označoval stupeň šlechtictví. Nekrálovští princové a vévodové měli zlatou přezku a 7 per a lišili se jen druhem kožešiny. Hrabata měla zlato-

Page 274: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

stříbrnou sponu a 5 per, zatímco baroni měli sponu stříbrnou a 3 pštrosí pera. Čepice rytíře měla zelený lem a svazek koňských žíní.

Šlechtici nejvyššího stupně měli pláště. Nekrálovští princové měli plášť modrý posypaný zlatými včelami, vévodové také modrý podšitý popellčinou a hrabata, která byla zároveň senátory, měla rovněž modrý plášť, bíle podšitý.

Namísto přikryvadel přinesla napoleonská heraldika zvláštní ozdoby ve tvaru stylizovaných listů - princové a vévodové jich měli šest zlatých, hrabata čtyři (2 zlaté a 2 stříbrné), baroni dvě stříbr-né a rytíři neměli žádné.

Nekrálovští princové měli modrou hlavu štítu posypanou zlatý-mi včelami, vévodové červenou hlavu štítu posypanou stříbrnými pětíhrotými hvězdami, hrabata modrou volnou čtvrť vpravo s em-blémem, který dále určoval jejich postavení - například senátora, důstojníka, arcibiskupa a podobně - baroni pak červenou volnou čtvrť vlevo rovněž s příslušným emblémem.

Ženy užívaly oválné štíty mezi dvěma palmovými ratolestmi, zlatými s modrým uzlem pro hraběnku, stříbrnými s purpurovou smyčkou pro baronku. Obě kategorie měly také oválné střední štítky, zlatý pro hraběnku a stříbrný pro baronku.

Města byla rozdělena do tří stupňů podle důležitostí a obdobně administrativním způsobem byla i symbolicky odlišena jejich ka-tegorie. Nejvyšší stupeň těchto měst obdržel červenou hlavu štítu se třemi zlatými včelami, města II. řádu dostala vpravo modrou volnou čtvrť nesoucí zlatou literu N převýšenou zlatou pětihrotou hvězdou a konečně města III. řádu dostala vlevo červenou volnou čtvrť nesoucí obdobně literu N a hvězdu, avšak ve stříbře. Každý stupeň měl i svůj vlastní typ korunky a věnce obtáčející štít. Tento strohý administrativní přístup k heraldice se však neujal a fran-couzská města se později vrátila ke svým starým znakům.

Stará rodová šlechta nesměla za císařství užívat své znaky, pokud nedostala nový titul od císaře. Po Napoleonově pádu povo-loval, pokud byl o to požádán. Ludvík XVIII. užívat i nadále tituly a znaky udělené císařem. Stará šlechta a heraldika se rovněž vrá-tily spolu s Bourbony, takže ve Francii existovaly šlechty dvě -stará a nová. Druhé císařství Napoleona III. přineslo návrat statu-tu z roku 1808. Následná republikánská zřízení pak opětovně zru-šila tituly, ale vzhledem ke znakům nebyla učiněna žádná zákon-ná opatření.

Napoleonská heraldika se sice neujala, ale ovlivnila řadu zemí především svým pojetím a byrokratickou přesností. (Obr. 394)

NAPOŠIK viz ŠIKMÉ DĚLENÍ

NARÁŽKOVÉ ZNAKY viz MLUVÍCÍ ZNAKY

Page 275: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

NÁSLEDNÍK TRŮNU viz KORUNNÍ PRINC

NEBESA viz BALDACHÝN

NEJVYŠŠÍ ÚŘADY KRÁLOVSTVÍ ČESKÉHO - nejvyšší úřady byly v království českém dvojího typu - zemské a dvorské (viz).

NEJVYŠŠÍ ÚŘADY DVORSKÉ - nejvyšší dědičné úřady dvorské vznikly jako „soukromý" poradní orgán krále a v Čechách se po-prvé objevují ve 14. století, v době panování Karla IV., kdy se jme-nují tři nejstarší (stolnictví, maršálkovství a číšnictví). Některé dvorské úřady měly svou paralelu i mezi nejvyššími zemskými úřady (například maršálek, hofmistr). Postupně se dědičné úřady dvorské staly čestnou funkcí uplatňovanou zejména při králov-ských korunovacích. Zvolně obsazovaných dvorských úřadů zbyl jen úřad nejvyššího dvorského maršálka a nejvyššího lovčího. Celkem se setkáváme s těmito dědičnými úřady královského dvo-ra a s jejich nositeli: 1. hrabě královské kaple: arcibiskup olomoucký; 2. ustavičný kaplan: opat emauzský; 3. nejvyšší almužník: opat strahovský (od roku 1791); 4. nejvyšší hofmistr - odznak: hůl se zemským znakem (od 4. 4. 1719 dědičně v rodě hrabat - později knížat Kinských); 5. nejvyšší maršálek - odznak: svatováclavský meč (v letech 1620-1706 dědičně pánové z Dubé); 6. nejvyšší dědičný stolník (truksas) - odznak: hůl se zlatým lvem (1350-1663 Zajícové z Hasenburka, od 1723 knížata z Colloredo--Mannsfeldu); 7. nejvyšší dědičný číšník - odznak: soudek se zemským znakem (vletech 1352-cca 1621 pánové z Wartenbergu, 1627-1712 hra-bata Slavatové z Chlumu a z Košumberka, vladaři domu hradec-kého, od 25. 4. 1716 hrabata Czerninové z Chudenic, vladaři domu hradeckého); 8. nejvyšší dědičný kráječ - odznak: nůž (od 15 století do 1656 pánové ze Sezimova Ústí, od 25. 4. 1716 hrabata Waldsteinové); 9. nejvyšší dědičný kuchmistr - odznak: hůl (od 26. 7. 1723 hra-bata Wratislavové z Mitrowicz); 10. nejvyšší komoří - odznak: torba (1725-1830 hrabata z Vrtby, od 1834 knížata z Lobkowicz, vévodové roudničtí); 11. nejvyšší dědičný komoří nad stříbry (19. 4. 1743 -1769 hra-bata z Uhlfeldu, do 1774 hrabě Chotek z Chotkova a z Vojnína, od 1796 knížata a starohrabata ze Salm-Reifferscheidu) 12. korouhevník stavu panského - odznak: korouhev zlatem vyší-vaná (26. 7. 1723-1795 hrabata Kořenští z Terešova, od 3. 4. 1798 hrabata Chorinští z Ledské); 13. korouhevník stavu rytířského - odznak: korouhev stříbrem

Page 276: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

vyšívaná (26. 7. 1723 -1743 Markvart z Hrádku, od 18. 10. 1743 do povýšení do panského stavu 1758 Vančura z Řehníc, od 1791 Vořikovští z Kundratic); 14. nejvyšší dědičný dveřník - odznak: klíč se zemským znakem (15. století - 1741 Karlové ze Svárova, od 6. 5. 1743 Mladotové ze Solopisk); 15. nejvyšší dědičný poštmistr - odznak: poštovní trubka se zem-ským znakem (od 10. 4. 1628 hrabata a knížata z Paaru): 16. nejvyšší lovčí - úřad nebyl obsazen dědičně. 17. mincmistr - viz NUMISMATIKA. (Obr. 395-397)

Obr. 395: Erb hrabat Czerninů Obr. 396: Erb hrabat Waldsteinů Obr. 397

NEJVYŠŠÍ ÚŘADY ZEMSKÉ - nejvyšší úřady zemské nebyly dě-dičné a podléhaly zemskému sněmu. Jejich představitelé (nej-vyšší úředníci) představovali obdobu ministrů ve feudálním stá-tě. Byli to: 1. Nejvyšší purkrabí království českého - purkrabí (z něm. Burg-grqf] byl původně úředníkem spravujícím královský nebo knížecí hrad. Nejvyšší purkrabí byl ve druhé polovině 13. století velitelem Pražského hradu a od počátku 14. století význam tohoto úřadu stále stoupal. Postupně se stal náčelníkem všech purkrabí ostat-ních královských hradů, velitelem královského vojska, zástupcem krále (v nepřítomnosti panovníka předsedal nejvyššímu zemské-mu soudu) a výkonným orgánem exekutivy zemského soudu. V po-husitské době se stal jako představený výkonné moci nejvýznam-nějším úřadem zemským (obdoba dnešního předsedy vlády). Jeho odznakem byla hůl. Posledním Nejvyšším purkrabím byl hrabě Stadion. Pomocníkem Nejvyššího purkrabího byl purkrabí Praž-ského hradu. 2. Nejvyšší hofmistr království českého (lat. Supremus magister curiae regni Bohemiae, Palatii magnus magister) - původně dvor-ský úředník, který se na pražském dvoře objevuje až od počátku

Page 277: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

14. století. Měl na starosti úpravu královských příbytků, pořádá-ní slavností, dozor nad služebnictvem a vítal vzácné hosty a cizí vyslance. Teprve od roku 1497 byl přiřazen k nejvyšším zemským úředníkúm a předsedal královské radě a komornímu soudu. Jeho odznakem byla černá húl z ebenového dřeva zdobená emailem. 3. Nejvyšší zemský maršálek (lat. marescalus) - původně podko-ní, jenž měl na starosti královské stáje. Později působil i jako soudce královských dvořanů, úředníků a cizinců působících u dvora a posléze vykonával jurisdikci v záležitostech šlechtické cti. Proto mu byli podřízeni i heroldi v královské kanceláři. Před korunovací nesl před králem meč sv. Václava. Obnovené zřízení zemské zruši-lo tento úřad a k jeho obnově došlo až v roce 1861 pro prezidenta zemského sněmu. Posledním nejvyšším zemským maršálkem byl Ferdinand Jiří kníže z Lobkowicz (1850-1926). V Čechách bylo maršálkovství dvojí - zemské a dvorské. 4. Nejvyšší komoří - původně přední člen knížecí družiny pověře-ný správou knížecího jmění a důchodů. Po zřízení zemského sou-du ve druhé polovině 13. století se stal nejdůležitější osobou toho-to soudu. Později se kompetence poněkud změnily a spravoval zejména stavovské finance. 5. Nejvyšší sudí zemský - předseda zemského soudu, který vedl soudy mezi šlechtou; před korunovací nesl říšské jablko. 6. Nejvyšší kancléř (lat. cancellarius) - přednosta kanceláře čes-kého krále, jehož činnost se vztahovala na celou korunu. Střežil velkou královskou pečef a odpovídal panovníkovi za obsah všech listin, které byly jeho jménem ode dvora vystavovány. Mimo to byl nejvyšší kancléř důležitým diplomatickým činitelem. Od první poloviny 13. století byl tento úřad spojen s proboštstvím vyše-hradské kapituly, ale o století později nabyla tato vazba formál-nějšího vztahu. V roce 1749 zrušila Marie Terezie českou kance-lář, avšak již roku 1752 byl úřad nejvyššího kancléře znovu obsazen, aby byla nakonec roku 1760 zřízena česko-rakouská dvorská kancelář. 7. Nejvyšší sudí dvorský - předseda dvorského soudu, který řešil zejména lenní spory, odúmrtě a podobně. 8. Nejvyšší písař zemský - úředník odpovědný za řízení agendy zemských desek. Před korunovací měl právo nést panovnické žez-lo. Jeho úřad vzhledem k významu zemských desek, kde se mimo jiné registrovaly veškeré majetkové přesuny, patřil k nejvýznam-nějším. Proslulý právník Viktorin Kornel ze Všehrd dosáhl jen funk-ce místopísaře (post písaře zůstával neobsazen), a když šlechta zjistila, že zapisuje nálezy z desek, dosáhla jeho odvolání. 9. Podkomoří - zemský úředník odpovědný za řízení agendy sprá-vy královských měst, a zejména fiskální agendy. 10. -11. Purkrabí karlštejnští - správcové hradu, kde byly chová-ny korunovační klenoty, korunní archiv, poklad a podobně. Je-

Page 278: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

jich činnost řídila královská komora. Úřad zrušen v květnu 1625. 12. Purkrabí hradeckého kraje - úředník, který měl na starosti správu věnných měst (Mělníka, Hradce Králové a dalších) českých královen.

V roce 1497 bylo stanoveno, že vždy 8 největších zemských úředníků má být stavu panského a vždy 4 stavu rytířského. Zem-ské úřady byly zrušeny dne 17. 3. 1848 a Nejvyšším rozhodnutím byly přeměněny na ústavní ministerskou radu.

NEPTUN - římský bůh moře a vod (totožný s řeckým Poseido-nem). jehož kult se udržoval dlouho po vítězství křesťanství po celém Středozemí. Jeho sochy zdobí fontány (zejména barokní), později i budovy admiralit a rezidence námořních společnpstí.

Jako obecná nadpřirozená figura (zvaná též merman či triton -viz) je v heraldice zobrazován jako vousatý stařec, zpravidla koru-novaný pohanskou korunou a držící v ruce trojzubec, jehož nahé tělo je od pasu dolů ve tvaru rybího ocasu a který bývá někdy ještě doprovázen delfínem. Objevuje se například jako štítonoš anglic-kého hraběcího rodu Sandwich. (Obr. 398, 399)

NIMBUS - druh svatozáře, který se znázorňuje ve tvaru zářícího věnce (prstence) kolem nebo nad hlavou světce. Zvláštní nimbus, tvořený hvězdami, mají jen Panna Marie (12 hvězd) a sv. Jan Ne-pomucký (5 hvězd).

NIZOZEMSKÁ HERALDIKA - znaky dnes existujících asi 400 šlechtických rodin jsou v Nizozemsku chráněny zákonem a regis-trovány. Totéž platí i o znacích měst a institucí. Znaky nešlechti-

Obr. 398: Neptun

u heraldice splývá

s figurou Tritona

Obr. 399: Neptun ltriton) jako štítonoš v erbu hrabat Sandwichů

Page 279: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

Obr. 400: Úplný

znak Nizozemského

království

Obr. 401: Neúplný

znak Nizozemského

království

ců nejsou chráněny ani registrovány navzdory skutečnosti, že snad s výjimkou Švýcarska je Nizozemsko zemí s nejfrekventovanějším užitím znaků měšťanskými rodinami. Většina těchto znaků po-chází z období republiky (1581 -1815), kdy měl každý právo zvolit si znak. (Do roku 1581 tvořilo Nizozemsko s dnešní Belgií a Lu-cemburskem burgundskou a poté habsburskou državu Nizozemí odtud i prolínání vlivů, zejména ve starším období).

V Nizozemí neexistují žádné předpisy nebo zvyklosti, které by regulovaly užívání přileb (a jejich počet, druh a polohu) nebo ští-tonošů. Hesla nejsou běžná, jsou-li, pak většinou u aristokracie (zpravidla v latině či ve francouzštině), avšak ani zde neexistují žádná omezení. Šlechtické korunky se kladou na štít, i když pů-vodně bylo zvykem klást přilbu s klenotem na korunu nebo se koruna kladla na přilbu. Dnes se však tato praxe opouští a za správné platí užívat buď hodnostní korunu samotnou anebo přil-bu s klenotem bez koruny. Užití helmovní korunky (ne však hod-nostní) je běžné u šlechticů i u nešlechticů.

V Nizozemsku existuje jediný typ královské koruny pro panov-níka i pro všechny členy královské koruny. Koruny nekrálovských princů a vévodů se dnes již v rodové heraldice neužívají, ale lze se s nimi setkat v heraldice městské nebo zemské. Koruny jsou v ni-zozemské heraldice vůbec běžné - tak například města Amstero-dam a Nijmegen užívají v podstatě rakouskou císařskou korunu, některé provincie (Gelderland, Drenthe a Severní Brabantsko) knížecí korunu, některá menší města zase užívají koruny marký-zů a hlavně hrabat. Štítonoši jsou běžní a také se v hojné míře vyskytuje císařský orel.

V Nizozemí existuje Hoge Raad van Adel (Nejvyšší soud šlech-tický) v Haagu, který radí panovníkovi v otázkách šlechty, prapo-rů a znaků provincií, měst a vesnic, vojenských emblémů a také v záležitostech rytířských řádů. Nizozemí má stejný znak pro stát i pro královský dům. V dnešní formě je ze dne 24. 8. 1815 a napo-sledy byl kodifikován v roce 1954.

V nizozemské městské heraldice překvapivě nenacházíme (ač-koliv až do roku 1648 tvořilo součást Svaté říše římské) téměř žádné hradby, brány či věže. Nizozemská města užívají s oblibou lidské postavy, často své štíty čtvrtí a užívají znamení pána města ve svých znacích. Nápadný je frekventovaný výskyt malých svato-ondřejských křížků, které jsou v Nizozemsku symbolem spravedl-nosti - například ve znacích Amsterodamu, Bredy, Bergen-op-Zoom a podobně. Výskyt štítonošů je také běžný, zato klenoty jsou vel-mi vzácné. (Obr. 400, 401)

NOBILITA (z lat. nobilitas, proslulost, sláva, poté známost rodu, urozenost, šlechtictví) - zatímco v republikánském Římě byla no-bilita významnou politickou silou v senátu, v císařském Římě už

Page 280: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

titul nobilissimus náležel jen spoluvladařům a následníkům trů-nu. Tento titul udělil rovněž konstantinopolský senát Justiniano-vi, synovci císaře Justina, a to čtyři měsíce před smrti strýce a před vlastním nástupem na trůn (1.4. 527).

V Anglii označuje termín nobility vyšší rodovou šlechtu (peery a jejich syny), zatímco nižší šlechta, rytířstvo, je označována jako gentry.

NOBILITACE - povýšení do šlechtického stavu (lat. nobiles, uro-zení). Nobilitovat může papež a panovník. Za stavovské monar-chie musel být nobilitovaný ještě přijat do příslušného stavu. Pa-novník potvrzoval i přenos erbu při tzv. erbovním strýcovstvi, popřípadě potvrzoval i povýšení do prostého šlechtického stavu palatinem. V Rakousku pak mohl být někdo nobilitován ještě na základě udělení některého z řádů.

Zde je na místě poopravit nesprávný, ale stále opakovaný ná-zor, že šlechtictví bylo možné si prostě „koupit". Je sice pravda, že povýšený musel zaplatit určitou taxu za úřední výkon (hlavně za pergamen majestátu a také za krasopisné vyhotovení textu a vy-obrazení erbu), ale v žádném případě nemohl být nikdo povýšen do šlechtického stavu bez prokazatelných a všeobecně známých zásluh o vlast či panovníka na poli válečném, diplomatickém, fi-nančním. uměleckém, vědeckém, anebo (v poslední době například ve Velké Británii) dokonce na poli sportovním. Finanční vyrovnání s dvorskou kanceláří hrálo při udílení šlechtictví vždy druhořadou roli a jsou známy i případy (například v případě Jana Evangelisty Purkyně), že pro nemajetnost byly veškeré poplatky prominuty.

O tom, že rakouská monarchie povyšovala do šlechtického sta-vu jen muže vpravdě zasloužilé, svědčí například i jména Bartoň z Dobenína (textil). Nádherný z Borutína (zemědělství), Škoda, Da-

Page 281: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

něk, Ringhoffer. Klein (strojírenství), Geymúller. Parish, Rothschild, Sina (finance), Purkyně, Rieger (věda), Brožík, Max (umění), Gerst-ner. Lanna (doprava). (Obr. 402, 403)

Dlouho se mělo za to, že poslední naší nobilitací byl majestát vystavený dne 21. 10. 1918 pro Adolfinu Čenskou (vdovu po Fer-dinandu Antonínu Čenském). Nedávno však objevil dr. Karel Mul-ler z Opavy majestát vystavený ve Vídni dne 22. 10. 1918, kterým Karel I. na základě Nejvyššího rozhodnutí ze dne 16. 10. 1918 povýšil Josefa Kremžara do dědičného šlechtického stavu s titu-lem Edlervon Felskampf. U obou diplomuje podepsánjen minis-tr vnitra, podpis císaře a pečef chybějí: viz též ERBOVNÍ STRÝ-COVSTVÍ, PALATIN, STAVY, VLIV RÁDÚ NA POVÝŠENÍ DO ŠLECHTICKÉHO STAVU.

NOBILITAČNÍ DIPLOM viz ERBOVNÍ LIST

NOBLESSE OBLIGE (fr. šlechtictví zavazuje) - zásada vyslovená v 18. století vychovatelem na francouzském královském dvoře vé-vodou de Lévis. Podle této zásady společenské postavení šlechtice zavazuje ke šlechetnému a vznešenému způsobu chování. U pře-vážně šlechdckého řádu Maltézských rytířů je pak tato zásada manifestována službou Kristu a méně štastným lidem, zejména pak péčí o nemocné, postižené, emigranty, exulanty, bezdomovce a vůbec o všechny potřebné.

NOH viz GRYF

Obr. 404: Neúplný

znak Norska

NORSKA HERALDIKA - Norsko nemělo před 13. stoletím dvůr jako jinde v Evropě, do vrcholného středověku nemělo ani rozvi-nutou feudální strukturu s mocnými šlechtici a neznalo ani tur-naje. Proto stála heraldika, s výjimkou královského domu, vcelku na pokraji zájmu.

Norská heraldika se především vyznačuje výraznou jednodu-chostí, kdy už dělené štíty jsou vzácností. První známý znak užitý na pečeti mimo královský dům je znak rytíře Basse Guttormsona z roku 1286. Znaky několika velkých šlechtických rodů jsou ovliv-něny skotskou a francouzskou heraldikou, především užitím lemů. Jiné středověké znaky zase pokračují v užívání starých pohanských symbolů. O tom, že Norsko nebylo ve středověku v našem slova smyslu plně feudalizováno, svědčí i skutečnost, že nejstarší úplný erb se objevuje až na pečeti Bjórne Erlingsona roku 1347. Navíc bylo zcela běžné, že otec, syn a jeho bratři užívali odlišné znaky.

Velký mor z poloviny 14. století v Norsku snížil počet obyvatel nejen o plnou třetinu, ale předznamenal i nadvládu Dánska, což se projevilo i v heraldice. Především během 16. a 17. století při-cházelo do Norska mnoho cizinců, aby tam vytvořili novou vlád-

Page 282: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

noucí vrstvu a většina z nich si s sebou přinesla i cizí znaky. Proto-že zákon nezakazoval užívat erby. zvyk osvojovat si osobní znaky se rychle rozšířil i na nešlechtické vrstvy, které převážně užívaly nábo-ženské alegorie (Agnus Dei, holubice na olivové ratolesti, pelikán krmící své mladé vlastní krví a podobně). Obchodníci a námořníci dávali přednost postavě Štěstěny, další zase symbolu Naděje zobra-zovanému jako žena držící v jedné ruce kotvu a v druhé holubici.

Unie s Dánskem (1380 -1814) vedla k asimilaci norské a dán-ské heraldiky. Příliv erbovních rodin do Norska pokračoval, a to nejen z Dánska a Švédska, ale i z Německa, Anglie, Skotska, Nizo-zemí, a dokonce i z Francie a Švýcarska. Nedostatek kontroly a absolutní svoboda v užívání znaků způsobily, že znaky byly volně osvojovány a často i pozměňovány jednotlivými uživateli a výjim-kou nejsou ani úplné záměny erbovních figur. Dědičnost erbů byla v praxi téměř narušena, protože docházelo i k takovým případům, že syn užíval znak matky, zvláště byla-li společensky vyššího po-stavení než otec. Další nedobrá praxe převládla v Norsku v otázce změny jména - změnil-li si někdo jméno, přijal i znak rodiny téhož jména, zvláště když již vymřela.

Znakem země i dnešní královské dynastie je erb dynastie Sver-reků: v červeném poli zlatý lev ve skoku držící v předních tlapách stříbrnou sekyru na zlatém topůrku. Tento erb je doložen od dob Hákona IV. Hákonsona (1217-1263). Sekyra, kterou byl zavraž-děn sv. Ola f - patron Norska - byla přidána do erbu po roce 1280 králem Erikem Magnussonem.

Dnes není v Norsku užívání znaků běžné, s výjimkou znaku královského a znaků měst, z nichž většina má zvláštní a jinde neobvyklé figury, které svědčí o geografické poloze země - napří-klad velryba a vikingská loď ve znaku města Sandelfjord nebo sob ve znaku Tremsó a podobně. (Obr. 404, 405)

Obr. 405: Znak

Norského království

NUMISMATIKA (z lat. nummus - peníz) - pomocná věda historic-ká zabývající se studiem platebních prostředků, zejména pak mincí a papírových platidel, ale i nouzových platidel, poukázek, smě-nek, cenných papírů, jakož i vznikem, vývojem, popisem a funk-cemi peněz. Numismatika sleduje i způsob ražby mincí (avers, revers), tvary mincí, obrazy na mincích, texty na mincích (napří-klad čeština je poprvé až na malém groši raženém v letech 1577-1619), letopočty (od 13. století, v Čechách až od roku 1511) a vyznačení hodnoty mince (u nás od roku 1300 v označení praž-ského groše).

Numismatika také sleduje jednotlivé mincovní a měnové jed-notky, jejich vývoj a vzájemné vztahy.

Nejstarší mince v okruhu evropské civilizace pocházejí z Malé Asie z období 7.-6. století př. Kr. Od 4. století se přes Řecko dosta-la znalost peněz postupně do celé Evropy.

Page 283: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

V Čechách měl mincovní monopol kníže a později král, který ale někdy propůjčoval právo razit mince jiným osobám (tzv. re-gál]I. Nejstarší naše známé mincovny byly na Vyšehradě a na Libi-ci (10. století), kolem roku 1300 se ražba mincí koncentrovala do Kutné Hory, kde ji řídil dvorský úřad mincmistra (magister mone-tae), který byl roku 1462 přeměněn v úřad zemský (mincmistr Království českého). První emise bankovek byla u nás vydána roku 1762 Vídeňskou městskou bankou.

Numismatika má tradici i sběratelskou (přibližně od 14.-15. sto-letí) a její počátky jako vědy lze klást do přelomu 17. a 18. století. Základy české numismatiky položil učený piaristický řeholník Mikuláš Adaukt Voigt roku 1771. Některé české numismatické sbírky získaly dokonce světový věhlas - například sbírka Rudol-fa II., litoměřického biskupa Emanuela z Waldsteina či Kašpara hraběte ze Sternbergů, který ji roku 1830 odkázal dnešnímu Ná-rodnímu museu v Praze. V roce 1919 byla tamtéž založena do-dnes existující Numismatická společnost (československá).

Numismatika představuje pro heraldika důležitý pramen, pro-tože u mincí, které byly úředním platidlem v zemi, nelze předpo-kládat chybnou ražbu znaku. Numismatika však skýtá heraldiko-vi užší pole bádání, protože zahrnuje převážně znaky státní, zemské nebo dynastické. Jen několik málo prominentních aristokratic-kých rodů nebo jedinců mělo právo razit vlastní minci a totéž platí i o duchovenstvu. Teprve od 15. století dochází k častějším příle-žitostným ražbám mincí, později i medailí a plaket, na nichž se také vyskytují znaky.

NUNCIATURA - apoštolská nunciatura je označení úřadu a sídla diplomatického zástupce Svatého Otce v cizí zemi. Nunciatury byly zřizovány od druhé poloviny 16. století jako stálá sídla papežských vyslanců, a to ve Vídni (1581), v Kolíně nad Rýnem (1582), v Lucer -nu (1586), v Bruselu (1588), v Mnichově (1785) a později i jinde.

V Praze byla apoštolská nunciatura zřízena až po navázání di-plomatických styků mezi Československem a Vatikánem v roce 1920, přičemž byly tyto diplomatické styky přerušeny v letech 1925-1927, 1939-1945, 1948-1990 a v letech 1945-1948 se nuncius Xaver Ritter (1933-1939) vrátil do ČSR jen v hodnosti internuncia. Za posledních 77 let (1920-1997) byly tedy diplomatické vztahy mezi Svatým Stolcem a naší zemí v platnosti pouhých 26 let, zatímco přerušení těchto vztahů trvalo dohromady celých 51 let.

NUNCIUS (lat. nuntius. posel) - mimořádný a zplnomocněný vel-vyslanec Svatého Stolce (Vatikánu), trvalý diplomatický zástupce (stálý legát, legatus apostolicus) Svatého Otce u vlády jiného stá-tu, ale i u partikulárních církví (arcidiecéze, diecéze), u vyšších řeholních představených i u exemptních řeholních institucí.

Page 284: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

Úkoly apoštolského nuncia jsou rozsáhlé: zastupovat zájmy církve u vlády daného státu, podporovat jednotu mezi Apoštol-ským stolcem a partikulárními církvemi, podávat Svatému Otci informace o poměrech v dané zemi, udržovat kontakty s jinými křesťanskými církvemi a zjišťovat i mínění kněží a laiků na pří-padná obsazování uprázdněných biskupství. Nuncius však neza-sahuje do práce metropolity či do práce biskupské konference.

Podle motu proprio Solliciludo omnium Ecclesiarum papeže Pav-la VI. ze dne 29. 6. 1969 představuje nuncius nejvyšší kategorii vatikánských diplomatických zástupců, který spolu s nižším pro-nunciem a internunciem tvoří diplomatický aparát v příslušné cizí zemi. Nuncius bývá zpravidla papežem jmenován titulárním arci-biskupem. První takový zástupce byl v Benátkách roku 1500, u cí-sařského dvora pak od roku 1514. Zpočátku byli nuncii i laikové, ale po Tridentském koncilu, kdy se nunciatury stávaly i středisky duchovní obnovy církve v dané zemi, stávali se jimi výhradně oso-by duchovní.

Titul mimořádný a zplnomocněný velvyslanec se vyvinul v 18. století, kdy vedle stálých zástupců, bývali někdy v důleži-tých případech vysíláni i vyslanci mimořádní.

Apoštolský nuncius bývá zpravidla i doyenem diplomatického sboru akreditovaného v dané zemi.

Page 285: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

Obr. 406: Erb Tadeáše Hájka

z Hájku

O

Obr. 407: Erb Jiřího

Melantricha

z Aventina

OBČANSKÁ HERALDIKA - rodovou heraldiku netvoří jen heral-dika šlechtická, ale také takzvaná občanská heraldika, tj. heraldi-ka nešlechticů.

Jak nesprávný je častý laický názor, že každý erbovník je šlech-ticem, lze doložit na osobách popravených na Staroměstském ná-městí v roce 1621. Běžně se mluví o 27 českých „pánech", ačkoliv mezi nimi bylo 17 měšťanů (z toho dokonce dva bez erbu a predi-kátu), 7 rytířů a pouze 3 páni. Z těch byli Budovec z Budova (roku 1607) a Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic (roku 1601) teprve ve své osobě povýšeni a přijati do panského stavu. A tak jediným pánem ze starého rodu byl Jáchym Ondřej Schlik.

Občanská heraldika byla zpočátku jen imitací heraldiky šlech-tické. Naše nejstarší dochovaná památka z této oblasti je pečeti-dlo z první poloviny 14. století a patřilo královskému krejčímu Petrovi (užíval znamení nůžek ve štítu), ale nejstarší patricijské znaky lze klást již do konce 13. století a převládají v nich herold-ské figury. Druhou etapu občanské heraldiky představuje nový patriciát, zbohatlí kupci a řemeslníci, kteří se v období před a po husitských válkách snažili dát si panovníkem autorizovat své zna-ky, v nichž převládaly figury převzaté od cechů. Od konce 15. sto-letí až do Bílé hory nastává období, kdy dochází „k uzavírání" sta-vů, a to zejména rytířského stavu před měšťanstvem. Měšťané již nekopírují šlechtu (nezakupují statky na venkově), provozují dál své živnosti, avšak často se ucházejí (zejména v 16. století) o erby udělené panovníkem. Erbovními měšťany byli převážně humanis-tičtí intelektuálové a umělci (Melantrich z Aventina, Hájek z Háj-ku, Kolín z Chotěřiny, Škréta ze Závořic, Hollar z Práchně a po-dobně) a znaky jim byly řádně panovníkem uděleny prostředictvím kanceláře, ale nebyly spojovány se šlechtictvím. Konec erbovního měšťanství znamená pobělohorský vývoj, zejména Obnovené zří-zení zemské a omezení Marie Terezie. Až Josef II. opětovně povo-luje užívat osobních znaků, nikoliv však jako známku šlechtictví. Renesanční a romantické epizody končí v 19. století praktickým zánikem občanské heraldiky v praxi. Teprve v první polovině 20. století přišel u nás s oživením občanské heraldiky Břetislav Štorm (obr. 406, 407).

Někdy je potřeba znaku nevyhnutelná. Tak například americ-ký generál a pozdější prezident Spojených států Dwight David Ei-senhower si po 2. světové válce musel nechat dokonce znak vytvo-

Page 286: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

fit, protože ho nezbytně potřeboval k tomu, aby se mohl stát čle-nem některých evropských (hlavně dánských a britských) rytíř-ských řádů (obr. 408).

Svůj osobní znak si dnes může každý zvolit sám. V žádném případě by však neměl být složitý, měl by mít jen jedno pole (štíto-vé) a točenici. Rozhodně není vhodná korunka a také by si neměl nikdo přisvojovat turnajskou přilbu, ale užívat jen kolčí helmu. Osobní znak by rovněž neměl obsahovat honosné kusy.

OBECNÉ FIGURY (fr. pieces du second ordre, něm. (gemeine) Fi-guren, angl. charges) - heraldická znamení negeometrického tva-ru, která se kladou do štítu. Nikdy se nesmějí dotýkat okrajů štítu (polí), ale jejich plochu musí podle možností vyplňovat. Všechna tato znamení se kreslí značně stylizovaně a takřka nikdy úplně neodpovídají svým reálným předlohám. Důvodem je především zjednodušení, které má usnadnit jejich tvorbu a také samozřejmě zřetelnost.

Obecné figury se dělí na: 1. Figury přirozené: a) životné (člověk, zvířata, rostliny), (obr. 409-411); b) neživotné (pozemské a nadpozemské), (obr. 412); 2. Figury nadpřirozené (Bůh. světci, biblické bytosti, antická a pohanská božstva, monstra, obludy, nestvůry, bájná zvířata), (obr. 413-416); 3. Figury umělé (zbraně, zbroj, oděvy, pracovní nástroje, nejrůz-nější výrobky a nářadí, hudební nástroje, stavby a podobně); viz též ÚVOD str. 20-21. (Obr. 417-431)

Obr. 408: Znak

amerického generála

a poté prezidenta

Eisenhowera

Obr. 409: Obecná .figura - člověk nebo

jeho část (Hildprandt)

Obr. 410: Obecná

figura - zvíře

/Bukovina)

Obr. 411: Obecná figura - rostlina

nebo její část (Volary)

Obr. 412: Obecné

figury nadpozemské

(Opočno)

Page 287: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

Obr. 413: Obecné figury nadpřirozené

- Bůh Otec (Boži Dar)

Obr. 414: Obecné figury nadpřirozené

- sv. Jan Křtitel (Teplice)

Obr. 415: Nadpřirozené figury

monstra -Amfisbéna

Obr 416: Nadpřirozené figury

bájná zvířata -jednorožec

Obr. 417: Figury umělé součást zbroje - třmen (z Rýzmberka)

Obr. 418: Figury umělé součást

zbraně - dřevec (Shakespeare)

Obr. 419: Figury umělé součást zbraně - šíp

(Bavor ze Strakonic)

Obr. 420: Figury umělé nástroje -

kolo (Koc z Dobrše)

Obr. 421: Figury umělé nástroje -

vinařské nože (Dietrichsteinové)

Obr. 422: Figury umělé součást

zbroje - štít

(Dlauhoweský z

Dlouhé Vsi)

Obr. 423: Figury

umělé - škopek

(navíc mluvící:

Škopek z Bílých

Otradovíc)

Obr. 424: Figury

umělé nástroje -

vidle (Leskovec

z Leskovce)

Page 288: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

Obr. 425: Figury

umělé nástroje -

hřeben lz Boskovic)

Obr. 427: Figury

umělé nástroje -

hrábě [z Osekal

Obr. 428: Figury umělé nástroje -žebřík ILutzov)

Obr. 426: Figury

umělé nástroje -

mlýnský kámen

lKrabice z Veitmile)

Obr. 429: Figury umělé nástroje -

sekery (navíc mluvící:

Sekerka ze Sedčic)

Obr. 430: Figury

umělé - loďka

(Michna

z Otradovic)

Obr. 431: Figury

umělé nástroje - rýč

(Radecký z Radče)

OBRNĚNÁ NOHA - obecná přirozená heraldická figura předsta-vující výtvarnou zkratku rytíře a zobrazovaná jako noha oděná do brnění a opatřená ostruhou (například ve štítu rytířů Pešíků z Ko-márova - obr. 432).

OBRNĚNÁ PAŽE - obecná přirozená heraldická figura představu-jící výtvarnou zkratku rytíře nebo boje (obrany) a zobrazovaná jako paže oděná do brnění (s rukavicemi či bez nich), zpravidla držící obnažený meč (ve štítu města Prahy, rytířů Ceypů z Peclinovce nebo v klenotu hrabat Czerninů z Chudenic). (Obr. 433)

ODĚVY A JEJICH ČÁSTI - jedna ze skupin obecných umělých heraldických figur, mezi než náleží například přezka (v erbech hra-bat Leslie nebo hrabat Boos zu Waldeck) nebo klobouk (například u Bojanů z Kamenné Lhoty).

Obr. 432: Obrněná

noha IPešík

z Komárova)

Obr. 433: Obrněná

paže

Page 289: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

Obr. 434: Odřivous

Obr. 435: Jan Žižka

z Trocnova

Obr. 436: Maxmilián

Žižka z Trocnova

ODŘIVOUS - obecná heraldická figura ve tvaru zavinuté střely, tj. šípu zakončeného vzadu přivázaným pruhem látky na způsob fe-flíků, který se namáčel v pryskyřici a zapaloval před použitím šípu jako zápalné střely. Termín vznikl jednak na základě erbovní po-věsti. podle které šlo o střelu, jež prostřelila mužský vous, který se na ni částečně ovinul a jednak omylem Paprockého, který jej v Če-chách zavedl podle polského herbu odrowož, užívaného 59 rodi-nami v Polsku, na Litvě a v Rusku. V Čechách užíval znamení odřivouse rozrod Benešoviců, tj. rody pánů z Dubě (na Sázavě), pánů z Kravař nebo také rod Sedlnických z Choltic. (Obr. 434)

ODÚMRŤ - právo panovníka na statky, jméno, predikál i erb dr-žitele, který zemřel bez potomků (vymření rodu). Král potom mohl udělit stejný znak někomu jinému, anebo použít znovu třeba jen predikát při úplně jiném znaku. Tak například na Britských ost-rovech byl titul vévody z Bedfordu udělen celkem čtyřikrát, ale vždy odlišným jedincům, kteří také užívali odlišné erby.

Ú nás například udělil 1339 král Jan Lucemburský na prosbu biskupa Mikuláše městu Tridentu původní český zemský znak (a znak vymřelé přemyslovské dynastie) - svatováclavskou (pla-mennou) orlici. Rovněž Karel IV., když dne 16. 4. 1360 povýšil Děpolda z Portic, udělil mu znak (páva v červeném štítu) uprázd-něný úmrtím Alberta z Leuchtenberka. Jan Maxmilián Žižka do-stal zase při povýšení do šlechtického stavu znovu predikát z Troc-nova, ale odlišný znak s liliemi a medvědy, znovu potvrzený roku 1747 při povýšení do rytířského stavu (obr. 435. 436). K volbě figur došlo patrně na základě jazykového a heraldického omylu německé kanceláře. Medvěd byl pravděpodobně převzat z erbu Šišků z Jamolice (jméno Žižka je v majestátu psáno Zischka) a lilie snad z vymyšleného erbu husitského vojevůdce, který byl na dnes ztraceném obrazu v bytě písaře královského stavitelského úřadu (dvě zkřížená kladiva provázená nahoře kalichem, po stra-nách a dole po lilii).

Práva odúmrtě se vzdal pro Čechy roku 1497 král Vladislav II. pro sebe i pro budoucí české krále a totéž učinil pro Moravu roku 1587 RudolflI.

Šlechta pak odkazovala posledním pořízením (závětí) své erby, jména a predikáty svým příbuzným spolu s majetkem. Tak Janu Jiřímu ze Svamberka, jako dědici po Rožmbercích (měl za man-želku sestru Petra Voka. posledního vladaře domu rožmberské-ho). byla majestátem ze dne 24. 2. 1614 přidána k erbu rožmber-ská růže, nedošlo však k připojení jména. Podobně Vilém Slavata z Chlumu a z Košumberka, který pojal za manželku Lucii, posled-ní z rodu pánů z Hradce, sloučil na základě diplomu ze dne 9.11. 1616 erb (nikoliv však jméno) se svým (obr. 437). Naopak Claryo-vé spojili své jméno s Aldringeny roku 1635 ještě za života Jana

Page 290: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

Marka hraběte z Aldringenu (zemřel jako poslední svého rodu roku 1664), jehož sestru pojal Jeroným z Clary za choť (obr. 438). Tím-to způsobem docházelo k rozhojňování nejen erbů, ale i jmen. Tak například Mikulov držela rodina s plným jménem Dietrichstein-Nikolsburg-Proskau-Leslie-Mensdorff-Pouilly nebo zámek Jaromě-řice nad Rokytnou rodina Wrbna-Kaunitz-Rietberg-Questenberg und Freudenthal. U těchto rodin pak vznikají spojováním znaků erby o mnoha polích a klenotech. Původní (takzvaný rodný) znak bývá pak obyčejně na čestném místě v pravém horním rohu štítu nebo ve zvláštním středním štítku.

Zcela výjimečně zajistili zvláštním odkazem Jeníškové z Újezda všem budoucím držitelům zámku a panství Březnice právo i po-vinnost užívat jejich jméno i erb. Nejprve to byli hrabata Kolowra-tové, kteří byli zároveň i svobodnými pány z Újezda a po nich hra-bata Pálffýové. Obě rodiny poltily své štíty, přičemž rodový znak byl vpravo a znak jeníškovský vlevo (obr. 439).

ODVRÁCENÝ - heraldický termín, který vyjadřuje, že některé fi-gury (například ryby) jsou prohnuté do oblouků tak, že jsou hřbe-ty k sobě hlavami a ocasy od sebe (například u knížat Salmů). Tento termín se v heraldice aplikuje pochopitelně i na jiné obecné figury. (Obr. 440)

ODZNAK - 1. Znamení (něm. Amtsabzeichen, angl. insignia of office) světského nebo církevního důstojenství, popřípadě úřadu (například tiára, klíče, pallium, berla, mitra, hodnostní koruny, meč, maršálské hole, admirálské kotvy, děla velitelů artilerie, ko-rouhve a podobně). U nás se hodnostní odznaky úřadu téměř ne-vyskytují. Pánové z Wartenbergu byli sice dědičnými nejvyššími číšníky, ale jen tři z nich si dali na pečeť ke svému znaku také dvě číše jako znamení úřadu. Byly však po stranách erbu, a ne ve štítu nebo za štítem. Ani český král, jako říšský arcičíšník, neuží-val žádného odznaku tohoto úřadu. Ostatní odznaky hodností a důstojenství (tj. honosné kusy) jsou však v české heraldice běžné. 2. Zvláštní jednoduché znamení (angl. badge), které není samo 0 sobě erbem, ale jen značkou vlastnictví (dříve i poddanství), no-šenou osamoceně (bez štítu). Odznaky byly užívány hlavně slu-žebnictvem velkých magnátů a různými stoupenci erbovníka, jeli-kož nemohli nosit pánův erb a svůj vlastní neměli. Odznaky tedy vyjadřovaly příslušnost k družině určitého šlechtice, popřípadě 1 jeho osobní či rodové hodnosti nebo důstojenství úřadu, a lze se s nimi setkat na budovách, livrejích, oděvech vojáků i na nejrůz-nějších věcech (například na koňských postrojích a podobně).

První badge užil v Anglii král Jindřich II. (1157 -1189) a zvolil si stylizovanou figuru rostliny Planta genista (genetae), od níž bylo později odvozeno i jméno celé dynastie Plantagenetů (vládla v An-

Obr. 437: Vilém Slavata z Chlumu

a Košumberka

Obr. 438: Jeroným z Clary-Aldringenu

Obr. 439: Hrabě

z Kolowrat. svobodný pán

z Újezda na Březnici

Obr. 440: Odvrácené

ryby

Page 291: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

Obr. 441: Odznak

Ibadge) Anglie

Obr. 442: Odznak

Skotska

Obr. 443: Odznak

Irska

glii 1154 -1399). Obecný zvyk užívat odznaky počal někdy kon-cem 13. století, a kvetl hlavně ve 14. a v 15. století, aby v 16. sto-letí začal zase upadat. Odznaky byly běžné v jižní Evropě, ve Fran-cií a na Britských ostrovech, zatímco ve Skandinávii a v zemích bývalé Svaté říše římské byly věcí téměř neznámou a setkáváme se s nimi zcela ojediněle.

Anglický král Richard II. (1377-1399) nařídil, aby každá hos-poda měla svůj odznak, tj. badge místního pána - např. bílého lva (Mortimerů), medvěda (Warwicků) či bílou labuť (Buckinghamů) -a tento zvyk panuje na britských ostrovech dodnes.

0 významu odznaků svědčí i skutečnost, že jimi byla nazvána největší feudální válka v Anglii - takzvaná válka růží. Byla vedena mezi královskými domy Yorků (odznak bílá růže) a Lancasterů (červená růže) a skončila roku 1485 vyvražděním členů obou dy-nastií a většiny domácí šléchty. Proto také nová nastupující dy-nastie Tudorovců na znamení usmíření přijala jako svůj badge rovněž růži, ale červeno-bílou.

Užívání odznaků ztratilo na své dřívější oblibě a dnes do-žívají již jen ve Velké Británii, kde nejběžnější a nejznámější je královský odznak (badge), tvořený národními symboly Spojeného království Velké Británie a Severního Irska - růží, bodlákem a je-telovým trojlístkem, jak se s nimi setkáváme i na poštovních znám-kách, mincích a podobně. Odznaky užívají ve Velké Británii i pří-slušníci královské rodiny, vyšší i nižší šlechty a jsou udělovány spolu s erbem a praporem v diplomu, který vystavuje příslušný herold (obr. 441-443).

Vzrůst armád do nebývalých rozměrů za 1. a 2. světové války si vynutil tvorbu rozlišovacích odznaků k identifikaci bojujících jed-notek. Mnohé z těchto vojenských odznaků převzaly staré heral-dické emblémy - například za 1. světové války to byl červený drak u 38. (waleské) divize, bodlák na svatoondřejském kříži u 52. (skot-ské) divize či červený svatopavelský meč u 56. (londýnské) divize. Za 2. světové války užívala 1. britská armáda jako svůj odznak štít s červeným svatojiřským křížem, na němž byl zlatý meč, za-tímco 11. armáda užívala tentýž odznak, avšak s křížem modrým. Obdobným způsobem si vytvářely své odznaky i námořnictvo a letectvo.

1 u nás se můžeme ojediněle setkat s odznaky. Český král Vá-clav IV. (1378 -1419) užíval dokonce tří varianty odznaků: a) odznak ledňáčka, který byl spojován s Kristem (výměna peří -vzkříšení) a který byl i symbolem věrné manželské lásky, kdy Al-kyoné z Ovidiových Metamorfos (Proměn) byla proměněna v led-ňáčka ze zoufalství nad smrtí svého chotě - krále Kéýka. b) odznak točenice bez ledňáčka, jinak zvaný věník, tj. závoj svá-zaný do uzlu, který představuje metaforu pevného milostného vzta-hu - takzvaný uzel lásky (fr. noeud ďamour, angl. loue-knol). Snad

Page 292: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

šlo i o symbol nějakého bratrstva nebo řádu, jehož členem byl i král, čemuž napovídá i název hradu Točník, který dal Václav IV. vybudovat rychle a s pompou. Je zajímavé, že italští Viscontiové, kteří dostali od Václava IV. (z titulu krále římského) vévodský ti-tul, užívali také znamení věníku. c) odznak točenice, v níž sedí ledňáček, jako kombinace obou před-cházejících variant; doklad Václavových odznaků je například na Staroměstské mostecké věži Karlova mostu (obr. 444).

Král Vladislav II. Jagellonský užíval jako odznak korunovanou literu W (Wladislaw) - například na královské oratoři katedrály sv. Víta v Praze a jeho nástupce Ludvík Jagellonský zase koruno-vanou literu L - například na portálu ludvíkovského křídla na Pražském hradě. Další příklad Vladislavova odznaku najdeme i na některých městských erbech, které král udělil či „polepšil" (obr. 445, 446).

S rodovými odznaky se můžeme okrajově setkat i na hradech a zámcích velkých šlechtických rodů. S rožmberskou růží anebo se šternberskou hvězdou se na jejich sídlech setkáme i volně (nikoliv jen ve štítu), jako například na dveřích, lucernách, podlahách i jin-de; respektive je nesou erby některých poddanských měst.

Obr. 444: Odznak Václava IV.

Obr. 445: Odznak Vladislava

Jagellonského

OF - anglická předložka z uvozující šlechtický predikát.

OKNĚŽNĚNÁ ABATYŠE - titul abatyše, která byla ještě nadána knížecím titulem. Jde například o abatyše Tereziánského ústavu šlechtičen na Hradě pražském a o abatyše Novoměstského ústavu šlechtičen u sv. Andělů v Praze; viz též ÚSTAVY ŠLECHTIČEN.

OKNĚŽNĚNÉ HRABSTVÍ viz OKNĚŽNĚNÝ HRABĚ

OKNĚŽNĚNÝ HRABĚ - titul držitele okněžněného hrabství, tj. hrabství, které bylo statutárně postaveno naroveň knížectví v rámci Svaté říše římské. Tak například císař Ferdinand III. na základě povýšení Sternsteinu na okněžněné hrabství dne 23. 8. 1641 roz-hojnil jeho držitelům (Lobkowiczům) znak - dnes 3 pole: v mod-rém poli se třemi stříbrnými vrchy 3 {2. 1) zlaté hvězdy. I když Lobkowiczové roku 1807 Sternstein prodali bavorské koruně, zů-stal jim titul okněžněných hrabat sternsteinských (gejiirsteter Graf von Sternstein) a také sternsteinský znak. Obdobně měl i rakous-ký císař mezi jinými tituly i tituly okněžněného hraběte habsbur-ského a tyrolského, kyburského, gorického a gradištského.

Obr. 446: Odznak Ludvika

Jagellonského

OKNĚŽNĚNÝ LANDKRABĚ - titul držitele okněžněného landkrab-ství, tj. landkrabství, které bylo statutárně postaveno naroveň knížectví v rámci Svaté říše římské. U nás jsou okněžněnými land-krabaty například knížata Schwarzenbergové, z nichž kníže Fer-

Page 293: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

Obr. 447: Okřídlená ryba

dinand (1652 -1703) vyženil roku 1674 s Marií Annou hraběnkou ze Sulzu nejen hrabství Sulz, ale i landkrabství Kleggau ve Šváb-sku, roku 1689 povýšené na okněžněné landkrabství. Po mediati-zaci (viz) a sekvestraci (uvalení správy na majetek) za napoleon-ských válek znechucený kníže Kleggau roku 1812 raději prodal. Také Schwarzenbergům zůstal i poté titul okněžněného landkra-běte v Kleggau (gefilrsteter Landgraf im Kleggau) a také kleggav-ské pole (levá polovina polceného středního štítu - v modří 3 (2, 1) zlaté snopy - zůstalo součástí knížecího znaku Schwarzenbergů.

OKŘÍDLENÁ RYBA - monstrum zobrazované jako ryba se dvěma křídly. Vyskytuje se například ve znacích pánů z Bergova a Bzen-ců z Markvartovic. (Obr. 447)

Obr. 448: Olivová ratolest v zobáku

holubice (cech kožešníků)

OLIVOVÁ RATOLEST - symbol pokoje a usmíření, kterou přines-la v zobáčku holubice Noemu do archy (Gn 8, 11) jako znamení Božího usmíření. V antickém Řecku bývali olivovými ratolestmi odměňováni (spolu s vavřínovými věnci) vítězové olympijských her.

Olivovník se stal rovněž symbolem vitality a odolnosti, protože prokázal svou plodnost i v nepříznivých podmínkách. I na Olivet-ské hoře byly prastaré olivové stromy. Olivový olej se užíval při po-mazání veleknězi, proroků a králů; dodnes se užívá při křtu. biř-mování. svěcení kněží i biskupů a při udílení svátosti nemocným.

Olivovou ratolest - navíc v zobáku holubice - má u nás napří-klad znak cechu kožešníků (obr. 448).

OMBRELLINO viz BASILIKÁLNÍ SLUNEČNÍK

OPAT (z aramejského abbá a z lat. abbas otec) - v církevní termi-nologii představený kláštera katolické mužské řehole u řádů be-nediktinů. cisterciáků, premonstrátů a trapistů. Označení abbas (otec) je známo již od dob starého Babylónu a Egypta, kde učitelé byli chápáni jako otcové, což převzala i církev, jíž šlo především o duchovní otcovství (odtud označení předních křestanských mys-litelů 1. tisíciletí po Kr. za církevní otce), jež později získalo i auto-ritu právní.

Opat je volen členy konventu v kapitule buď doživotně nebo na určitou dobu. Přijímá opatskou benedikci a pokud je infulovaný, má právo na pontifikálie (infule, berla, prsten, trůn). Má rovněž právo na oslovení Vaše Milosti. Opat může být: 1. Skutečný, tj. ve výkonu svého úřadu; 2. Čestný (emeritus) - buď titulární, tj. s titulem po některém za-niklém klášteře, nebo ve svém klášteře po skončení období výko-nu svého opatského úřadu: 3. Generální, tj. vizitátor jiných klášterů téhož řádu; viz též GENE-RÁLNÍ' OPAT;

Page 294: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

4. Primas, tj. představitel sdružení opatů, který ale není rozhodu-jícím představeným ostatních opatů a jejich klášterů (například opat-primas u benediktinů); 5. Nullius, tj. opat exemptní, vyňatý z pravomoci diecézního bis-kupa a podléhající přímo Svatému Otci. Opat-nullius spravuje vlastní území s jurisdikcí biskupa (je tedy ordinarius loci) - jako například v benediktinském řádu opati ldášterů v Monte Cassi-nu, Subiacu či v Pannonhalmě. Tam, kde tato ucelená území (při-pomínající diecézi) sousedí s jednou diecézí, nazývá se opat prae-latus quasi nullius, a tam, kde je toto území uprostřed dvou či více diecézí, je opat praelatus vere nullius; 6. Arciopat viz ARCIOPAT.

Pokud jde o znaky, spojují většinou opati znak kláštera s erbem nebo znakem osobním. Podle místních zvyklostí užívají opati ně-kdy pouze znak kláštera, jinde zase jen osobní znak. Na štítě stojí mitra a štít je podložen berlou s velem. Klobouk je černý se 6 střapci po každé straně štítu, i když někteří autoři uvádějí pouze 3 střap-ce a počet 6 vyhrazují generálům řádů. Bílý klobouk premonstrá-tů byl tradován literaturou, ale nyní je užíván i v praxi. Opat nul-lius užívá zásadně vedle mitry a berly zelený klobouk se 6 střapci (jako biskupové). Ve znacích opatů není přítomen kříž. Po ustále-ní znaků klášterů ustupují osobní znaky do pozadí. Pokud jsou přesto užity, bývají kladeny na samostatný štít a spolu s klášter-ním znakem vytvářejí (zejména v baroku) znak alianční, kde znak kláštera je na čestnějším místě. Zcela výjimečně jsou rodové erby opatřeny klenoty. Od 16. století se za štíty klášterů objevují po-stavy světců na způsob štítonošů nebo klenotů (například Panna Maria ve znaku kanonie v Želivi nebo sv. Norbert v případě Stra-hova).

Má-li některý opat pod svou správou více klášterů, zpravidla dva, užívá i dvou berel. V Čechách se takovéto případy staly u dvoj-násobných opatů cisterciáckých klášterů Sedlec a Skalice nebo u benediktinských klášterů Sv. Kiliána na Ostrově a Sv. Jana Pod Skalou. V Rakousku zase užívali opati v podobných případech nejčastěji dvou miter.

OPATSKÁ BENEDIKCE (lat. benedictio abbatialis) - slavnostní uvedení do opatského úřadu, intronizace opata. Nejedná se o kon-sekraci jako u biskupů, protože nedochází k pomazání nového opata. U nás jsou výjimečně od roku 1705 instalováni opatskou benedikcí i velmistři a generálové řádu křížovníků s červenou hvěz-dou (odtud pak mají právo na oslovení Vaše Milosti stejně jako opati).

OPATSTVÍ (lat. abbatia) - 1. Od 6. století samosprávný, svrchova-ný (sui iuris) klášter, v jehož čele stojí opat (včetně statků, které

Page 295: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

k němu náleží). Ve většině opatství uplatňuje opat svou moc jen uvnitř kláštera (řeholní ordinář, tj. ordinář osob). Opat, který je ordinářem územního opatství, má zvláštní pověření uplatňovat řídící moc nejenom nad mnichy a osobami žijícími v klášteře, ale také na přesně vymezeném území o jistém počtu farností. Z na-šich opatství jsou nejznámější břevnovsko-broumovské a emauz-ské (benediktini), osecké a vyšebrodské (cisterciáci), strahovské, tepelské a želivské (premonstráti).

Ve Svaté říši římské stála některá opatství přímo pod císařem a měla zeměpanskou jurisdikci, tj. opati měli hlas na říšských sně-mech, a někteří měli dokonce i knížecí titul (například opat fuld-ský, svatohavelský, svatoblažejský v Černém lese či svatojimram-ský v Regensbugu-Rezně).

Ve Velké Británii má tradiční titul opatství (abbey) například anglikánská katedrála v Londýně, kde se konají korunovace brit-ských panovníků (Westminster Abbey), nebo dokonce i některé zámky (například Woburn Abbey, sídlo vévodů z Bedfordu), které vznikly na místě zrušených klášterů po násilně provedené refor-maci.

Pokud jde o heraldiku, mají opatství (jakožto kláštery decent-ralizovaných řádů) své znaky, protože také jejich představitelé za-sedali na zemských sněmech. V těchto znacích se často objevují erby zakladatelů kláštera. Tak například kanonie premonstrátů v Teplé užívá ve znaku 3 (2, 1) jelení paroží po blahoslaveném Hroznatovi, podobně má ve 2. poli svého znaku rožmberskou růži klášter ve Vyšším Brodě nebo klášter v Oseku užívá ve znaku hrá-bě pánů z Oseká. 2. Opatské důstojenství.

ORATOŘ (lat. oratorium) - 1. Kaple, místo k modlení, modlitebna. 2. Místnost nebo prostor v přízemí či v patře chrámu, nejčastěji na boku kněžiště. Je zpravidla opatřena vlastním vchodem a je určená pro řeholníky nebo pro panovnické či šlechtické patrony při mši svaté a od ostatních věncích je oddělená (někdy i zaskle-ná), aby její osazenstvo mělo při mši zaručeno soukromí. Oratoře bývají často zdobeny erby patronů. 3. Název konventu řeholní společnosti oratoriánů, v jehož čele stojí probošt.

ORDINACE (lat. ordinatio) - v katolické církvi akt svěcení, které vytváří v církvi řád (ordo) dělící církev na ordinovanou (vedoucí a udělující svátosti, tj. vysvěcené biskupy a kněze, kteří zpřítomňují Krista jako hlavu církve) a vedenou (tj. laiky, kteří tvoří tělo církve).

Stupněm svěcení je dáno hierarchické uspořádání církve a také moc - biskup má plné kněžské moci, kněz jako pomocník biskupa nemůže konat některé úkony (například světit kněze) a jáhen, který

Page 296: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

je pomocníkem biskupa i kněze, má ještě menší pravomoci (ne-může například sloužit mši). „Ordinatio" je tedy svátostný litur-gický úkon, který zařazuje přijímanou osobu do stavu (ordo) podle stupně svěcení - ordo episcoporum (stav biskupský), ordopersby-terorum (stav kněžský) a ordo diaconarum (stav jáhenský).

ORDINARIAT - 1. V širším slova smyslu diecézní biskupský úřad jako celek, tj. duchovní představenstvo v diecézi. 2. V užším a vlastním slova smyslu soubor biskupských úřadů podléhajících generálnímu vikáři. Jsou to jednak úřad správní, který tvoří generální vikář, kancelář, synodální examinátoři a fa-ráři konsultoři, jednak církevní soud, v jehož čele jako předseda stojí ojiciál a jehož členy jsou promotor, defensor uinculi (pro man-želské záležitosti) a synodální soudcové. Každý z těchto úředníků má svou moc jako zástupce biskupa.

ORDINÁŘ (lat. ordinarius) - v římsko-katolické církví biskup, kte-rý má právo ordinace, tj. svěcení biskupů a kněží, a který je nosi-telem vládních pravomocí (potestas iurisdictionis seu regiminis) v církvi, ustanovených Božským právem. Tato moc je řádná (ordi-naria). a to buď vlastní (propria), nebo svěřená (vicaria).

Nejvyšší moc v církvi má papež (jde o jurisdikci zákonodárnou, soudní i exekutivní), proto je ordinářem celé církve.

Ostatní ordináři mají svou moc jen na určitém církevním úze-mí, proto se nazývají ordináři místa (ordinarii loci). Jsou jimi arci-biskup-metropolita, sídelní biskup, generální vikář, apoštolský administrátor, apoštolský vikář, prefekt, opat (nad svým klášte-rem), opat-nullius (nad územím vyňatým z diecéze a nepodléhají-cím biskupské pravomoci) a dočasně všichni ti, kteří přijímají ří-zení církevních územních celků v době nepřítomnosti výše uvedených hodnostářů. V řeholních společnostech je ordinářem vyšší představený, který svou vládu vykonává nikoliv územně, ale pouze nad osobami (řeholníky) - je tzv. ordinářem osob.

OREL - v české heraldické terminologii obecná přirozená figura zobrazovaná se dvěma hlavami, které jsou od sebe odvráceny. Dvojhlavý orel je znám již z Byzance, kde představoval dvě polovi-ny říše (východní a západní) a odkud byl převzat i na Rus. Dvoj-hlavý orel (Doppeladler) se v Německu objevuje již na konci 12. sto-letí, od roku 1312 je na praporech německé říše, ale oficiálním říšským znakem se stal až za Zikmunda Lucemburského (1410-1437), a to od doby získání císařského titulu roku 1433. Tehdy bylo stanoveno, že jednohlavý orel (orlice) je znamením ně-meckého krále až do korunovace na císaře, kdy přijímá znak dvouhlavého orla. Z tohoto pravidla však existuje mnoho odchy-lek a výjimek (obr. 449).

Page 297: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

Obr. 450: Orel ve

znaku carského

Ruska

Obr. 451: Orlice

Obr. 452: Orlice ve znaku Německého

císařství

{ FKQ w»mj?m)-Obr. 453: Orlice v erbu hrabat

Liebsteinských z Kolowrat

Takzvaná svobodná města - zvaná císařská města - která sli-bovala věrnost pouze císaři, užívala na znamení svého privilegia císařského orla se štítkem městského znaku na hrudi (Lubeck). Rovněž stovky italských rodů obdržely takzvanou císařskou hla-vu štítu (capo delíimperio), jako znamení politické loajality nebo jako znamení přízně panovníka se objevují šlechtické štíty na hrudi císařského orla.

Rakouské císařství převzalo znamení orla, zatímco nové němec-ké císařství přijalo orlici, pravděpodobně pro odlišení. Dnes uží-vají orla jen Albánie a znovu Rusko (obr. 450).

ORLICE (lat. aquila, fr. aigle, něm. Adler, angl. eaglé) - v české heraldické terminologii obecná přirozená figura zobrazovaná jako jednohlavý orel, zpravidla hledící vpravo, výjimečně i vlevo, někdy má přes prsa pásku nebo'pružinu (perisonium). (Obr. 451)

Jako král ptactva vyjadřovala orlice moc, sílu, odvahu, stateč-nost a bojovnost od nejstarších dob (Asýrie, Babylón, Egypt, Per-sie) a představovala znamení božské i lidské moci a vlády. Ve sta-rém Římě byla (respektive pomineme-li české heraldické názvosloví - pak orel byl) symbolem boha Jupitera a římské legie nosily do boje bronzové orly na tyčích na znamení své odvahy a síly. Jejich ztráta znamenala největší potupu.

Rozkřídlená orlice vznášející se k nebi vyjadřovala nejen vládu „z Boží milosti" (Deigratia), aJe též světovládný nárok. Tento sym-bol si oblíbili římští císařové a od nich jej převzali pak i panovníci křesťanští, jako němečtí králové, pruští králové, němečtí císařové (takzvané II. říše), ale také císařové Francouzů (Napoleon I. a III.), mexický císař Maxmilián i nedávný středoafrický císař Bokassa.

Orlice se stala erbovním znamením mnoha zemí (například Morava, Slezsko, Polsko), měst (Olomouc, Znojmo, Trident), rodů (z Kolowrat, ze Žirotína, z Janovic, z Olbramovic) a také atributem mnoha světců (například evangelisty Jana pro vzletnost jeho sty-lu, sv. Floriána, jehož mrtvé tělo dravec hlídal, podobně i mrtvoly sv. Vojtěcha a sv. Stanislava).

Takzvaná plamenná (svatováclavská) orlice byla až do roku 1253 erbem dynastie i znakem země. Rovněž nově vzniklé Spojené státy americké přijaly roku 1782 za státní symbol orlici, vlastně orla bělohlavého (lat. Haliaetus leucocephalus), tehdy ještě hojně za-stoupeného ve fauně amerického kontinentu.

Dnes užívají orlici ve znacích nejen monarchie (například Špa-nělsko, Jordánsko, Spojené arabské emiráty), ale řada republik (Německo, Rakousko, Polsko, USA, Mexiko, Egypt, Súdán, Irák, Jemen, Indonésie a podobně). (Obr. 452 -454)

ORTODOXNÍ CÍRKEV (řec. orthos, pravý, doxa, sláva) - východní pravověrná nebo pravoslavná církev, kterou od počátku roztržky

Page 298: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

církve na západní a východní nazývají hierarchové východní círk-ve jako ortodoxní (tj. pravověrnou). V polovině 15. století dospěli konstantinopolští hierarchové na koncilu ve Florencii (1439) k do-hodě o unii s Římem, což ruská církev odmítla a na synodu rus-kých biskupů roku 1448 deklarovala svou nezávislost. Po pádu Caňhradu roku 1453 se pak ruská pravoslavná (ortodoxní) církev cítila dědicem a jediným pokračovatelem pravé víry (ortodoxie). Tuto koncepci ovšem nepřijala řecká ortodoxní církev, která se v mnohém přibližuje latinskému (katolickému) ritu a uhájila (přes snahy minulých desetiletí o její spojení s pravoslavím) svou auto-nomii.

OSEL (lat. asinus, fr. ane, něm. Esel angl. donkey, ass) - obecná přirozená figura, která se v heraldice neobjevuje příliš často. Ze známějších rodů jde především o hrabata von Zeppelin, kteří uží-vají hlavu osla ve štítu i v klenotu.

Symbolický význam osla je rozporuplný, avšak již v antice je spo-jen s cestováním. Sám Kristus vjel do Jeruzaléma na oslici. Oslíček (spolu s volkem) byli přítomni i Narození Páně v Betlémě. Osel je také úzce spjat s útěkem svaté rodiny do Egypta i s jejich návratem. S klečícím oslem bývá zobrazován sv. Antonín Paduánský.

OSMILÍSTEK (double quatrefoil) viz BRISURA

OSTRVE (sing. ostrva, ostrev) - obecná přirozená heraldická figu-ra tvořená napokos a napošik zkříženými, hrubě otesanými větve-mi (kmeny) stromů se zbylými suky; šlo o jednoduchou formu žebříku užívanou při slézání nepřátelských hradeb (obr. 455).

U nás užíval tohoto znamení rozrod Hronoviců (označení po-chází od Františka Palackého - a to podle osobního jména Hron -který se domníval, že pod tímto jménem nutno hledat prapředka celého rozrodu), respektive Ronoviců (ze staroněm. Ronn - ost-rev). Společným znamením tohoto rozrodu byly ve zlatém štítu černé ostrve (rozumí se položené křížem) o šestí sucích (pánové z Lipé, z Lichtenburka, z Ronova a Berkové z Dubé), pouze ostrve pánů Míčanů z Klinštejna, téhož původu, byly pětisuké. Celý roz-rod užíval tedy,, až na uvedenou výjimku, stejný štít a jednotlivé rody se od sebe rozlišovaly odlišnými klenoty.

OSVÍCENOST viz ERLAUCHT

OSVÍCENSTVÍ - společenské a myšlenkové hnutí konce 17. a ze-jména 18. století. Znamenalo odklon od náboženského myšlení středověku, vymaňování člověka i společnosti z vlivu církve a feu-dálního zřízení. Osvícenství přineslo mj. zrušení nevolnictví a zá-nik inkvizice na straně jedné, ale na druhé straně zbožnění lid-

Page 299: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

Obr. 456: Ozubené

kolo

Obr. 457: Ozubené

kolo ve znaku

Vysočan

ského rozumu a přírody. Osvícenci se snažili o odstranění přežit-ků minulosti. Postupovali tak, že nejprve svými idejemi uvolnili kázeň a rozrušili duchovní stavbu v myslích lidí, aby postupně připravovali půdu pro pád vlivu církve, která podle jejich názoru „zatemňovala" lidem mysl (v tomto směru nebyli daleko od pro-slulého Marxova výroku o náboženství jako „opiu lidu"). Výsled-kem činnosti osvícenců byl ve Francii pád starého režimu (ancient regimé) se všemi průvodními znaky (svoboda-rovnost-bratrství na straně jedné, krvavý teror a revoluční i napoleonské války na straně druhé). V jiných monarchiích šlo o reformu „shora", která přines-la i zrušení mnoha klášterů a katolických řádů, jež u nás prováděl především Josef II.

Největším triumfem osvícenství bylo zrušení jezuitského řádu roku 1773. V Evropě tomuto mohutnému nátlaku osvícenců pa-radoxně nepodlehli jen pruský král Friedrich II. Veliký a ruská carevna Kateřina II. Veliká (nekatolíci).

OŠKRT - ocelový nástroj, podobný čtyř-, šesti- nebo osmihranné-mu sekáči, který se nasazuje na násadu (topůrko) a slouží k opra-covávání mlýnských kamenů. Jako obecná umělá figura se v he-raldice objevuje jen velmi zřídka - například na pečeti cechu mlynářů města Stráž z roku 1586, kde je hlavní figurou žernov s kypřící, provázený mlátkem a oškrtem.

OZUBENÉ KOLO - obecná umělá figura, která se v heraldice vy-skytuje až od 19. století, zejména ve znacích nobilitovaných stro-jírenských průmyslníků (rytíř von Guttmann, svobodný pán Ši-monek z Mladotova) nebo později i průmyslových měst - například Podmokly (1903) nebo Nový Bohumín (1967). (Obr. 456, 457)

Page 300: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

PACIFIKÁL - malý zdobený kovový kříž (bez tyče) na způsob mon-strance (někdy s ostatky svatých), jenž se užívá v chrámech pří liturgii a který bývá uctíván políbením.

PAIR DE FRANCE (z lat. par, rovný) - původně úřad, který ve středověké Francii za zakladatele dynasde Kapetovců Hugo Cape-ta (987 -996) zastávala významná šlechta (vévodové burgundští, aquitánští a normandští, hrabata flanderská, toulouská a cham-pagneská) a duchovenstvo (arcibiskup remešský a biskupové beau-vaiský, laonský a noyonský), k nimž byl za Ludvíka VIL připojen i biskup chálonský. Později přibývali další pairové, kteří poté co Filip IV. Sličný zřídil roku 1302 États généraux(generální stavy), zasedali a hlasovali v Grande chambre (Horní panské sněmovně). Počátkem Velké francouzské revoluce (1789) bylo ve Francii 38 svět-ských pairů. Tento títul byl obnoven po pádu Napoleona za restau-race Bourbonů dne 4. 6. 1814, aby mohla znovu vzniknout komo-ra pairů. Ta však definitivně zanikla v roce 1848 a byla nahrazena senátem.

Čestný titul pair de France mohl mít kterýkoliv šlechtic které-hokoliv stupně šlechtictví, pokud byl členem panské sněmovny. Pairové byli oprávněni užívat ve znaku hodnostní plášť, který byl po restauraci monarchie na počátku 19. století modrý se zlatým lemováním, podšitý hermelínem a byl převýšen příslušnou hod-nostní korunou konkrétního šlechtice.

PALACKÝ František (* 14. 6. 1798 Hodslavice, * 26. 5. 1876 Pra-ha) - největší český historik a přední národní buditel a politik. Palacký se zasloužil nejen o České museum a o Královskou čes-kou společnost nauk, ale především o vzkříšení vědeckého zájmu nejen o studium historie, ale také heraldiky, genealogie a sfragis-tiky. Přátelství s hrabaty Františkem a Kašparem ze Sternbergu a baronem Astfeldem mu umožnilo přístup do řady šlechtických archívů (například Schwarzenbergů v Třeboni). Napsal rodopisné práce nejen pro Sternbergy, ale také pro Czerniny, Kinské, Martini-cečiAlthanny. Dne 13. 1. 1829 byl jmenován stavovským historio-grafem, ale spojená česko-rakouská dvorská kancelář nedoporuči-la toto rozhodnutí ke schválení. Proto mu čeští stavové sami v březnu 1831 zadali sepsání Českých dějin. Oficiálně byl stavovským histo-riografem jmenován císařem Ferdinandem až roku 1838.

Page 301: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

Vedle obrovského množství článků a studií je František Palacký autorem zejména monumentálních Dějin národu českého v Čechách i v Moravě, které začal roku 1830 připravovat, ale vlastní dílo psal plných 44 let (1832-1876) a vědomě ho ukončil rokem 1526 - ná-stupem Habsburků na český trůn - pro obavy, že jednak větší roz-sah by byl nad jeho síly, jednak z případných zásahů cenzury.

PALATIN (lat. comes palatinus, comes palatii, něm. HofpfalzgraJ) - 1. titul říšských dvorských falckrabat, na něž císař delegoval určité pravomoci; viz PALATINÁT. 2. V Uhrách nejprve dvorský úředník, správce pokladny a soudce dvorského služebnictva, později první zemský úředník, který se stal zemským správcem a královým zástupcem, v jehož nepřítom-nosti byl i nejvyšším zemským soudcem. Měl právo s králem spo-lečně stolovat a do roku- 1439 byl jmenován panovníkem. Poté přešlo toto právo na sněm a od roku 1526 se stala tato funkce doživotní. Jeho výjimečné postavení spočívalo i ve skutečnosti, že plnil funkci strážce práv země proti eventuálním snahám koruny, čímž se stal zárukou samostatnosti uherských stavů. Habsbur-kové částečně paralyzovali význam tohoto úřadu tím, že od roku 1790 byli palatiny jmenováni výhradně členové arcidomu rakous-kého. František Josef I. dokonce úřad uherského palatina neob-sazoval, resp. funkci zástupce palatina zastával vždy ministerský předseda. V době korunovace Karla I. (IV.) v roce 1916 jím byl István hrabě Tisza, který byl vyznáním kalvinista!

PALATINÁT - označení některých pravomocí v zastoupení panov-níka. Panovnická práva se v podstatě dělila na dvě velké skupiny: 1. Iura comitialia, tedy práva, ve kterých byl panovník odkázán na souhlas sněmu. 2. Iura reservata, tedy práva, která mohl vykonávat sám.

Výkon těchto vyhrazených práv však mohl svěřovat dalším oso-bám. Jím udělená (delegovaná) pravomoc výkonu vyhrazených práv se nazývala komitiva. Papežové i římští císařové ji udělovali svým dvořanům, předním aristokratům, duchovním hodnostářům a vědcům s titulem palácového hraběte neboli palatina. Týto pravo-moci míval tradičně v období karolínské a otonské renesance pa-novníkův zástupce, falckrabí, neboť tato hodnost se vyvinula ze staršího úřadu sudího při císařském paláci.

Trvale byly palatináty zřizovány pro celou Svatou říši římskou až za Karla IV., který v letech 1360-1361 jmenoval 15 palatinů (samé Italy). První Čech, který dosáhl této důstojnosti, byl Prokop z Rabštejna, jehož ustanovil palatinem dne 12. 5. 1450 Fried-rich III. a dal mu právo jmenovat 10 notářů a legitimovat 10 levo-bočků. V Čechách však neměly palatináty až do vlády Ferdinan-da II. platnost.

Page 302: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

Podle toho, v jakém rozsahu byla komitiva udělena, rozlišovala se komitiva větší (comitiua maior) a komitiva menší (comitiva mi-nor). Každý paladn měl právo jmenovat veřejné notáře, legitimo-vat levobočky, udílet doktorské tituly, básnické vavříny, ale i udí-let erby, propůjčovat predikáty, a výjimečně i udělovat nejnižší šlechtický stupeň. Pokud jde o erby, velký palatinát měl zpravidla právo udělit turnajské přilby, zatímco malý jen kolčí.

Původně byly komitivy jednotné. První výslovně velká komitiva byla propůjčena dne 21.3. 1524 (Ernst Gabriel von Orttenberg, Freiherr zu Freyenstein und Salamanca). zatímco výslovně malý palatinát dostal jako první roku 1541 v Ingolstadtu geografa ast-ronom Petrus Apianus. Celkem bylo v dějinách propůjčeno asi 100 velkých palatinátů a necelé 4 000 malých komitiv.

Právo palatinátů bývalo propůjčováno íýzickým osobám, rodům dědičně a výjimečně i osobám právnickým (například některým universitám). Tak byl palatinát udělen Albrechtu z Waldsteina (15. 9. 1622), Karlu z Harrachu (19. 8. 1624), Oldřichu z Eggen-bergu (24. 2. 1625), Vilému Slavatovi z Chlumu a Košumberka (19. 3. 1630) nebo i duchovním, jako například biskupu Tomáši Janu Pešinovi z Čechorodu (1668). Dědičně byly komitivy propůj-čeny například rodům Schwarzenbergů (31. 5. 1671), Kinských (31.5. 1676), Colloredů (11. 12. 1724). a dalším.

Marie Terezie byla zásadně proti právům palatinů a odmítala uznávat jejich činnost, především pak vydávání erbovních a šlech-tických diplomů. Proto také roku 1762 zrušila dědičná práva pa-latinů na udílení šlechtictví a dekretem ze dne 9. 3. 1765 prohlá-sila za neplatné jejich právo na udílení erbovních listů vůbec. Její syn, Josef II., sice palatinské právo znovu obnovil, a dokonce i sám udělil poslední palatináty, ale zánikem Svaté říše římské roku 1806 definitivně skončila i funkce palatinů.

Jistou zvláštností je tzv. nepravá komitiva, která nevyšla z říš-ské kanceláře, ale jako privilegium vydané z moci českého krále prostřednictvím české kanceláře Leopoldem I. dne 4. 11. 1680. jimž panovník propůjčil pražské universitě právo udělovat pro-spěchově nejlepším frekventantům svatováclavského semináře nešlechtického původu znaky. Ty byly společné: v pravé zlaté po-lovině polceného štítu půl černého orla držícího ve spáru zelený vavřínový věnec. V levé červené polovině stříbrné břevno zdobené zlatým písmenem W. prostoupeným v okrajích červeným a čer-ným S (Sancti Wenceslai Seminarium). Nad štítem přílba s příkrý -vadly černo-zlatými, dekorovaná zeleným vavřínovým věncem. Za štítem pošikem praporec s obrazem poloviny orla s vavřínem ve spáru. Universita si pak sama usurpovala právo přidělovat těmto absolventům i jednotný predikát [de Lauro). Toto unikátní právo udílení osobního šlechtictví zaniklo spolu se zrušením semináře roku 1784: viz též APOŠTOLSKÝ PALATIN.

Page 303: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

PALEOGRAFIE (z řec. palaios, staiý, grafem, psáti) - pomocná věda historická zkoumající vývoj písma. Z velkého množství svě-tových písem přicházejí pro potřeby heraldiků v úvahu paleogra-fie řecká, slovanská, osmanská, hebrejská, a především latinská - a to bez ohledu na použitý jazyk. Dělí se do tří základních sku-pin: majuskulní (dvoulinkový systém), minuskulní (systém čtyř-linkový) a kursivní (také čtyřlinkový systém, ale se vzájemným spojováním liter čarami pro urychlení způsobu psaní).

Základy paleografie položil Jean Mabillon (1632 -1707), ale za vlastního zakladatele je pokládán Scipion Maffei (1675-1755) z italské Verony, který také rozdělil římsko-latinské písmo do výše uvedených skupin. U nás se stal zakladatelem paleografie učený piarista Mikuláš Adaukt Voigt, jehož následoval vlastně až uni-versitní profesor Gustav Friedrich.

Paleografie zkoumá i psací látky - přírodní (dřevo, kámen, hlí-na) a umělé (papyrus, pergamen, papír) - a také ligatuiy (spojová-ní sousedních liter), zkratky, stenografii (těsnopis), kryptografii (šifrování) a podobně.

Novověk rozšířil okruh uživatelů písma, zejména zásluhou knih-tisku - vzniká tzv. humanistické písmo, zvláště pak humanistická kursiva, která se užívá dodnes. U nás se objevuje tzv. karolinka (Wolfenbilttelský kodex), kvadrátní kapitála (Vyšehradský kodex), polokursiva, kursiva, písmo novogotické a latinské humanistické.

PALLIUM - vnější znamení plné pontifikální moci arcibiskupů -metropolitů, kteří vykonávají svůj úřad ve spojení se Svatým Stol-cem. Pallium symbolizuje pastýře, jenž nese na svých plecích oveč-ku (symbol Dobrého pastýře). První pallium bylo vydáno roku 513 biskupovi z Arles a postupně se vyvinul zvyk, že každý arcibiskup obdrží od papeže pallium, což bylo slavnostně deklarováno roku

Obr. 458: Pallium 707 papežem Janem VII (obr. 458). Pallium předává novým metropolitům papež osobně nebo pro-

střednictvím jím pověřené osoby (například kardinál Tomášek jej převzal dne 16. 3. 1978 z rukou státního sekretáře Jeana kardi-nála Villota. v soukromé papežské kapli sv. Matyldy ve II. poscho-dí Apoštolského paláce, protože papež Pavel VI. onemocněl chřip-kou). Žádající arcibiskup musí nejprve složit přísahu: Budu vždy věrný a poslušný sv. Petra Apoštola, Svaté Apoštolské Římské Círk-ve i papeži (N. N.) a jeho zákonných nástupců. Tak mi pomáhej Bůh a tato svatá Evangelia. Pak přednáší žádost o pallium: Naléha-vě. naléhavěji aještě víc než naléhavěji žádám o vydání pallia, vza-tého od těla sv. Petra. Je v něm plnost velekněžské služby pro církev mně svěřenou. Poté je pallium položeno na žadatelova ramena.

Pallium je bílý, čistě vlněný pásek (5,5 cm široký) ve tvaru uza-vřeného prstence se dvěma po stranách vyšitými černými křížky, z něhož vpředu na hruď a vzadu na plece spadají dva pruhy téže

J

Page 304: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

šířky, z nichž každý je zdoben dvěma černým hedvábím ve tkaný-mi křížky (dohromady tedy 6 křížků) a je zakončen černým hedvá-bím (znamení pastýřské moudrosti).

Pallium nosí papež, patriarchové a arcibiskupové (obojí jako metropolitové) a také někteří biskupové, kteří jej získají jako privi-legium (čestné vyznamenání).

Zhotovuje se z vlny sestřižené ze dvou beránků, kteří se na den sv. Anežky Římské (21. 1.) slavně žehnají u basiliky SanťAgnese fuori le Mura (sv. Anežky za hradbami). Tito beránci se pak předá-vají do péče benediktinek kláštera u sv. Cecílie. Řádovými sestra-mi zhotovená pallia žehná Svatý Otec u hrobu sv. Petra v předve-čer svátku sv. Petra a Pavla (28. 6.). Zůstávají pak ležet u hrobu sv. Petra pod hlavním oltářem jeho basiliky ve zvláštní stříbrné schránce až do dne, kdy je papež někomu předá. Tradičně se ale udělují nově jmenovaným metropolitům o slavnosti apoštolů Pet-ra a Pavla v Římě. Poprvé udělil papež osobně pallium mimo Řím dne 22. 4. 1990, a to Jan Pavel II. olomouckému arcibiskupovi Františku Vaňákovi na Velehradě.

Pojmenování musí nový arcibiskup do tří měsíců požádat o vy-dání pallia v Římě. Pallium se uděluje osobně - to znamená, že zemřelý arcibiskup je s ním pochován. Metropolita nosí pallium při mši sv. na ornátu (kasuli) o velkých svátcích (festa pallii) a slavnostech (například svěcení biskupů, žehnání opatů, svěcení chrámů a podobně), ale má právo je nosit v každém kostele své arcidiecéze.

Ve znacích arcibiskupů je pallium ovinuto kolem dolní polovi-ny štítu se čtyřmi viditelnými křížky a jen s jedním výběžkem, černě zakončeným. V heraldice je pallium honosným kusem a odznakem úřadu až v posledních dvou stoletích. Jako obecná umělá heraldická figura se objevuje například ve štítu arcibisku-pa canterburského, primase anglického (obr. 459); viz též ANGLI-KÁNSKÁ ClRKEV.

Obr. 459: Pallium ve

znaku arcbiskupství

Canterbury

PALMA - strom symbolizující krásu, trvanlivost, blaženost spra-vedlivých, mír, ale také sílu, odolnost a vítězství. Proto byla také palmová ratolest v Řecku udělována vítězům her. V křesťanské symbolice, kterou převzala i heraldika, jde o obecný atribut mu-čeníků, symbolizující jejich vítězství (kniha Zjevení 7. 9), který v po-době ratolestí drží světci nejčastěji v rukou.

PANNISELLUM viz BERLA

PANOŠE - nejnižší šlechtický stupeň v Čechách v období stavov-ské monarchie. Panoše byl příslušníkem služební šlechty, která působila u dvora krále nebo některého z významných panských rodů. Svým postavením nedosahoval panoše postavení rytíře, ne-

Page 305: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

Obr. 460: Nové Strašecí má vedle

českého lva i postavu krále a inicálu Vladislava

Jagellonského

Obr. 461: Znak Rokycan s postavou

arcibiskupa a štítkem se znakem

pražského arcibiskupství

Obr. 462: Vyšehrad

se sedící postavou

krále Vratislava II.

boť se ve většině případů neopiral o vlastnictví svobodného šlech-tického majetku, ale spíše se stával uživatelem propůjčeného nebo manského statku. V roce 1549 bylo stanoveno, že tento titul je vyhrazen nejen pro nově povýšeného do vladyckého stavu, ale i pro jeho děti do třetího kolena (teprve pak se stávali vladyky). Ale již roku 1564 bylo toto omezení změněno tak, že panošem byl nově povýšený jen do přijetí do vladyckého stavu, což bylo podmíněno osobní svobodou, legitimním původem a osobní bezúhonností. Obnovené zřízení zemské (1627) znovu stanovovalo hranici pro přechod z titulu panoše na titul vladyka až do třetího kolena. Záhy však titul panoše zcela vymizel a byl nahrazen titulem šlechtic (Edler). Každý panoše měl právo na oslovení Slovutný panoše.

PANOVNÍK, PÁN MĚSTA, ZAKLADATEL MĚSTA NEBO JEJICH SYMBOLY-jedna z námětových skupin městských znaků, které obráží skutečnost, že se jim města dávala do ochrany před nepří-telem a že zakladatelé také městům udělovali různá privilegia. 1. Obraz panovníka, pána nebo zakladatele města:

Objevuje se například ve znaku anglického města Dartmouth (Edward III.), který městu udělil první privilegia, nebo jako obecně pojatá postava norského krále ve znaku Trondheimu, korunovač-ním městě norských králů. Ve znaku hornorakouského města Vocklabruck jsou dokonce dva jedoucí rytíři na koních v plné zbroji přes most na řece Vóckla s rakouskými korouhvemi a štíty (vévo-dové Albrecht I. a jeho syn Rudolf III.). Obdobně ve znaku španěl-ského města Ciudad Real spatřujeme krále Alfonse X. Kastilské-ho, který město roku 1255 založil.

U nás má město Plzeň ve středním štítku v bráně postavu čes-kého krále v brnění, s klenotem na hlavě a s mečem a štítem, na němž je český lev. Také město Beroun má postavu českého krále v plné zbroji, s mečem a štítem, vynikající nad hradbou mezi dvě-ma věžemi. Zajímavý znak užívá Nové Strašecí (obr. 460), kde spat-řujeme polopostavu panovníka doprovázenou vpravo od hlavy čes-kým lvem a vlevo zlatou literou W - zřejmě Vladislav (Wladislaw) II., který městu roku 1503 udělil znak. Rokycany mají ve znaku z ro-ku 1562 mezi věžemi postavu arcibiskupa s mitrou a s arcibis-kupským štítkem (obr. 461), neboť město bývalo majetkem praž-ského arcibiskupství. V minulém století pak dostal postavu sedícího krále Vratislava II. (obr. 462). Vyšehrad a město Žižkov roku 1898 dokonce postavy dvě - Karla IV. a Jana Žižky z Trocno-va (obr. 463). 2. Znak panovníka nebo pána města:

Bývalé pohřební město francouzských králů - Saint Denis, uží-vá starší variantu královského znaku (modrý štít posetý zlatými liliemi), španělské město León zase ve stříbrném štítu červeného, zlatě korunovaného lva (mluvící znamení králů leónských), ně-

Page 306: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

mecké město Aachen zase říšskou orlici. Neměněné erby pána se objevuji především ve znacích hlavních měst nebo měst rezidenč-ních - tak například město Luxembourg užívá erb vévodů a velko-vévodů lucemburských, polské Gniezno (Hnězdno), korunovační město polských králů, užívá zase polskou orlici.

U nás užívá město Slaný českého královského znaku beze změny i s klenotem a pro rozlišení má přidáno zcela neobvyklé a výjimeč-né znamení - klečící postavu nahého chlapečka na vnější pravé straně pokryvadel, který je obrácen vlevo a oběma rukama přidr-žuje přilbu. Města Turnov a Brandýs užívala stejný znak - český královský znak bez přilby a klenotu. U poddanských měst převza-la nezměněný erb feudála města Rožmberk (pánů z Rožmberka), Benešov (pánů se Sternbergu), Pardubice a Hlinsko (pánů z Par-dubic), Vizovice a Kunštát (pánů z Poděbrad a z Kunštátu) a Bu-dyně nad Ohří (Zajíců z Hazmburka). 3. Symbol nebo neúplné znamení panovníka nebo pána města:

Zásadu neopakovatelnosti znaků respektovalo například měs-to Postupim, hlavní město kurfiřtů braniborských, které na místo stříbrného pole markrabství braniborského užívá pole zlaté. Mo-ravské město Olomouc převzalo stříbrno-červeně šachovanou orlici moravského markrabství, ale pro odlišení má orlice města jazyk červený, zatímco orlice moravská zlatý. Znojmo si zase přidalo na moravskou orlici střední modrý štítek se zlatou iniciálou Z. Někdy stačí pouze odstranit korunu s hlavy heraldického zvířete: napří-klad polský Piotrków (u polské orlice) nebo česká města Tachov a Chotěboř (u českého lva); ta se mezi sebou pak liší tím, že Tachov užívá navíc přilbu a klenot. Lva užívá i Mělník a Jihlava (obr. 464, 465).

Mnohem častěji se však vyskytuje jako vedlejší štítová figura štítek majitele - například u královských měst Čáslav, České Bu-dějovice, Český Brod, Chomutov. Kolín či Zatec.

Obdobně u poddanských měst lze spatřit podobné štítky u měst Český Krumlov (štítek Eggenbergů), Frýdlant (štítek Biebersteinů - obr. 466), Jičín (štítek Vartenberků - obr. 467), Liberec (štítek Redernů) či Třeboň (štítek a korouhev Rožmberků). Podobně ně-mecké město Bad Godesberg užívá v čérveném poli zlatý hrad, na jehož věži je umístěn stříbrný štítek s černým heroldským křížem - kolínské arcibiskupství (Kóln am Rhein).

Česká Lípa má mezi věžemi úplný znak pánů z Lipé (tj. z České Lípy) i s přilbou, pokryvadly a klenotem a podobně i Nové Město nad Metují užívá nad hradbou úplný erb Černčických z Kácova (obr. 467). Ústí nad Labem pro odlišení klade přilbu s královským klenotem na hlavu českého lva ve štítu.

Jindy se zase používá pouze jedna nebo i více figur nebo jen symbol z pánova erbu. Tak například francouzské město Rion užívá dvou královských lilií nad zlatou literou R v modrém poli. Lze však

ft w lál

m Obr. 463: Postavu

Karla IV.. ale i Jana Žižky má znak

Žižkova

U

f Obr. 464: Český lev

ve znaku Mělníka

Obr. 465: Český lev je i ve znaku

Jihlavy

Obr 466: Znak

Frýdlantu se

štítkem Biebersteinů

Page 307: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

Obr. 467: Znak

Jičína se štítkem

Vartenberků

Obr. 468: Erb Černčických

z Kácova je součástí znaku Nového

Města nad Metují

Obr. 469: Znak Vlašimi obsahuje

iniciály Aleše Klenovského ze

Ptení

užít i pánova klenotu. Například město Neubrandenburg, založe-né roku 1248 markrabětem brandenburským, užívá červeného hradu se dvěma věžemi ve stříbrném poli a přilbu s markraběcím klenotem - párem orličích křídel. 4. Nějaké znamení připomínající osobu panovníka nebo pána města:

Nejtypičtějším příkladem jsou královské koruny. Tak starou polskou korunu má v červeném štítu město Kielce, finské Helsin-ki zase korunu švédskou (ke Švédsku patřilo Finsko až do počát-ku 19. století) a císařskou korunu užívá ve svém znaku jako jedi-nou figuru španělské Toledo, St. Petersburg obdržel na znamení sídelního města císařské žezlo a starobylý Novgorod zase knížecí trůn s žezly.

Obdobně se užívala i znamení připomínající církevní vrchnost. Například město Braga, sídlo portugalského primase, užívá vedle jiných figur i biskupskou mitru ve svém štítu.

Ve Velké Británii se oblíbené odznaky (badge) dostaly i do měst-ských znaků. Mnoho měst užívá známého královského odznaku růže - Cambridge bílou růži Yorků, Oldham červenou růži Lan-casterů. Southapton dvě růže Yorků a jednu Lancasterů. Město Westminster v Londýně užívá oblíbeného badge krále Jindřicha VII. - zlatou padací mříž v modrém štítu, v jehož zlaté hlavě jsou ještě dvě tudorovské (červeno-bílé) růže.

Někdy stačí pouze užití tinktur pánova znaku. Ve Švédsku jsou běžné městské znaky v modro-zlatých tinkturách a podobně řada polských a českých měst užívá stříbrné a červené tinktury. Rov-něž některá jihoitalská města užívají pouze zlaté a červené tinktu-ry (Neapol, Palermo, Salerno a další), protože se jedná o tinktury aragonské dynastie, která vládla království Obojí Sicílie. 5. Iniciály panovníka nebo pána města:

Svou loajalitu vyjadřovala města i užitím iniciál, které sice ne-jsou v heraldice šťastnou figurou, ale v městské heraldice našly své rozšíření.

Tak ruská města Jakatěrinodar a Jakatěrinoslav obdržela ini-ciály Kateřiny II. (C II), francouzské město Digne užívá dvě litery L na počest krále Ludvíka XTV. a francouzská města Roche-sur-Yon (založené Napoleonem) a Fontainebleau (kde císař abdikoval a od-kud odešel do exilu) si ponechala volnou čtvrť „dobrého města 2. stupně" - tj. literou N převýšenou pětihrotou hvězdou.

Nemusí se však vždy jednat jen o iniciály panovníků. Tak na-příklad město Vlašim dostalo znak, v němž spatřujeme v modrém poli nad stříbrnou hradbou zlatá písmena AKZP (tj. Aleš Klenov-ský ze Ptení), na jehož přímluvu byla roku 1580 Vlašim povýšena na město a nadána znakem (obr. 469). Výjimečně se mohou vy-skytnout i iniciály manželů, jako je tomu například ve znaku měs-tečka Počátky: modrý polcený štít, v jehož pravé polovině zlatá

Page 308: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

osmihrotá hvězda (Sternbergů) dole provázená zlatými literami AW (tj. Adolf Wratislav ze Sternbergů) a v levé zlatá pětilistá růže dole provázená zlatými literami AL (tj. Anna Lucie Slavatová, jejíž rod zdědil spolu s majetkem po pánech z Hradce i zlaté znamení růže). (Obr. 470)

PANSKÝ STAV viz STAVY

PANTHER (PANTER) - bájné zvíře zobrazované s tělem lva (zpravi-dla ve skoku) s dlouhým krkem a se špičatou tlamou, z níž (a někdy také z uší) šlehají plameny. Někdy má panther i rohy. (Obr. 471)

V heraldice je nejznámější panther země Štýrska (Steiermark) a jeho hlavního města Graz (Štýrský Hradec) - oba jsou stříbrní s červenou zbrojí a ohněm v zeleném štítu, ale panther města Graz je navíc zlatě korunovaný.

PAPEŽ (z řec. pappas, lat. papa, otec) - původně pojmenování všech kněží, později jen biskupů, ve východní církvi pak jen patri-archů v Alexandrii, Antiochii, Jeruzalémě a v Cařihradu (zde jen do počátku 6. století). V Římě užil jako první titul papeže Marcel-linus (296 -304) a na náhrobním kameni Liberius (352-366). Roz-hodnutím Řehoře VII. roku 1073 byl tento titul přiřčen výhradně biskupům římským.

Titul nejvyššího duchovního představitele římsko-katolické círk-ve (podle rozhodnutí Tridentského koncilu zní oficiální název Sanc-ta catholica apostolica Romana ecclesia), který je volen doživotně sborem kardinálů. Jako biskup římský, v němž trvá poslání svě-řené Pánem apoštolu Petrovi a předané jeho nástupcům, je vidi-telnou hlavou všech biskupů a celé církve. Proto má nejen čestný primát, ale i primát jurisdikční, tedy nejvyšší, úplnou, bezpro-střední a universální řádnou pravomoc v celé církvi ve věcech víry, mravů, discipliny a správy, kterou může volně vykonávat. Je ordi-nářem celé církve a tedy nadřízeným i všech duchovních řádů a kongregací. Stojí i nad všeobecným koncilem i sborem biskupů, jeho rozhodnutí nepotřebují žádného potvrzení a není proti nim odvolání k žádné jiné instanci.

Papežova jurisdikce je řádná (iurisdictio ordinaria), tj. pravo-moc spojená přímo s výkonem papežského úřadu, a přenesená (iurisdictio delegata), je-li svěřena určité osobě. Ve své řídící moci má papež postavení nejvyššího zákonodárce, nositele nejvyšší vý-konné moci a nejvyššího soudce. Ve své učitelské službě má pa-pež nejvyšší autoritu v otázkách víry a mravů. Podle dogmatu o ne-omylnosti, schváleného roku 1870 na I. vatikánském koncilu, promlouvá-li papež ex-cathedra (tj. deklaruje-li jako svrchovaná duchovní autorita nějaké náboženské teze či morální přikázání pro celou církev), je neomylný, respektive jeho rozhodnutí ex-ca-

Obr. 470: Iniciály manželů ve znaku

města Počátky

Obr. 471: Panter

Page 309: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

thedra jsou nadpřirozeným způsobem Bohem chráněná před omy-lem. Tato rozhodnutí jsou proto závazná pro celou církev. V po-slední době takto bez koncilu (avšak po konsultacích s biskupy celého světa, zda považují příslušnou nauku za katolickou a ově-řenou křesťanskou tradicí) stanovili církevní nauku např. papež Pius IX. (dne 8. 12. 1854). kdy vyhlásil dogma o Neposkvrněném Početí Panny Marie, nebo papež Pius XII. (1. 11. 1950), kdy vyhlá-sil ex-cathedra dogma o Nanebevzetí Panny Marie.

Fenomén papeže je ojedinělý nejen v dějinách, ale i v součas-nosti. Spojuje totiž v sobě poslání duchovního arcipastýře a funk-ci hlavy státu (dnes Stato di Cittď del Vaticano), která mu zajišťu-je nezávislost na jiné světské vrchnosti.

Dnes je papež volen kardinálským kolegiem a musí být kardiná-lem. Posledním papežem, který nebyl kardinálem, byl arcibiskup z Bari Bartolomeo di Prignano, zvolený roku 1378jako Urban VI. Je volen doživotně, avšak několik pontifiků ukončilo svůj pontifi-kát předčasně: Poncián (abdikoval 235), Silverius (sesazen III/537, abdikoval XI/537), Martin I. (deportován 653, t 655), Lev V. (sesa-zen 903), Benedikt V. (sesazen 965), Benedikt IX. (resignoval 1045), Silvestr III. (vyhnán 1046), Řehoř VI. (sesazen 1046), Benedikt X. (sesazen 1059), Celestin V. (abdikoval 1294) a Řehoř XII. (abdiko-val 1415).

Dnešní Svatý Otec Jan Pavel II. je celkově 264. nástupcem sv. Pe-tra, přičemž v celých dějinách církve se vyskytio i 37 vzdoropape-žů, kteří nejsou zahrnutí do oficiálního pořadí. Nejdéle vládl (32 let) Pius IX. (1846 -1878), nejkratším pontifikátem byla třídenní vláda Štěpána II. v roce 752. Katolická církev kanonizovala 78 svých pa-pežů a 8 jich beatiflkovala. Nejstarším pontiflkem byl Hadrián I. (772-795), zvolený v 80 letech, nejmladším byl Benedikt IX., kte-rý byl zvolen celkem třikrát, poprvé roku 1032 ve 12 letech.

Zvyk přijímat po volbě za papeže nové jméno panuje od dob papeže Oktaviána, který přijal jméno Jan XII. (955-964). Jeho postup napodobil také Jan XIV. (983 -984), ale až počínaje Řeho-řem V. (996 -999) se stala pak změna jména u papeže pravidlem. Pontifik tak vyjadřuje svůj vztah k některému světci nebo před-chůdci v papežské službě a nezřídka tím zároveň naznačuje i pro-gram svého pontifikátu. Nejvíce bylo v dějinách přijímáno jméno Jan (23x), Řehoř (16x) a Benedikt (15x). Čtyřicet tří jmen bylo použito jen jednou.

Oslovení papeže je buď Sanctissime Pater (Svatý Otče) nebo Sanctitas Tua (Tvoje Svatosti), protože latina nezná vykání. Pape-žova osoba je pak označována buď jako Svatý Otec nebo Jeho Svatost, přičemž svatým je míněn úřad, nikoliv osoba.

Oficiální papežský titul zní: Jeho Svatost, z Boží prozřetelnosti, N. N., biskup římský, náměstek (vikář) Ježíše Krista, nástupce knížete apoštolů (tj. sv. Petra), nejvyšší velekněz všeobecné (kato-

Page 310: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

lické) Církve (pontifex maximus), patriarcha Západu, primas Itálie, arcibiskup a metropolita římsképrovtncie(tj. nejen biskupství řím-ského, ale i 7 suburbikárních biskupství), suverén státu Vatikán-ské Město, služebník služebníků Božích (servus servorum Dei) -titul, který použil poprvé roku 595 papež Řehoř I. Veliký v listu cařihradskému patriarchovi Janovi jako projev pokory.

Svatý Otec je oděn v bílou sutanu s bílým pásem - od pontifi-kátu Pia V. (1566-1572), který si ponechal bílý dominikánský hábit - v bílé ponožky, purpurové střevíce se zlatým vyšitým křížem a bílé solideo. K jeho insigniím náleží: tiára, rybářský prsten, pe-dum rectum, pallium, pektorál a trůn.

Do II. vatikánského koncilu náležely k papežským insigniím: - Kapa (cappa) z červené látky, lemovaná hermelínem, tj. dlouhý háv s kápí. Tzv. cappa magna měla dlouhou vlečku, která byla za papežem nošena. Dnes užívá papež červený plášť. - Kamaura (camaura) z červeného aksamitu, lemovaná hermelí-nem, tj. čepička na hlavu, jež kryla celou hlavu od čela až po šíji. - Sedia gestatoria - nosítka (přenosný trůn), na němž býval (na-posledy Pavel VI.) papež nošen při různých slavnostech. - dvojice vějířů, umístěných za trůnem nebo nošených za nosítka-mi jako symbol neviditelné přítomnosti Krista; viz též KARDINÁL, KARDINÁLSKÝ SBOR, KONKLÁVE, PALLIUM, PAPEŽSKÁ VOLBA, PAPEŽSKÉ ZNAKY, PAPEŽSKÝ PRIMÁT, PAPEŽSKÝ STÁT, PEDUM RECTUM, PEKTORÁL, PRSTEN, TIÁRA, VATIKÁN.

PAPEŽSKÁ VOLBA - způsob volby papežů je znám od 3. století. Do 11. století volil papeže klérus s okolními biskupy a lidem Říma. Lid měl nejprve skutečné hlasovací právo, později jen volbu kléru schvaloval. Lateránská synoda (769) omezila volební právo jen na klérus. Roku 1059 stanovil papež Mikuláš II.. že volit mohou jen kardinálové, ostatní klérus a císař měli jen právo souhlasu. Toto rozhodnutí potvrdil Lateránský koncil (1179) a stanovil potřebu dvoutřetinové většiny. Lyonský sněm (1274) zavedl konkláve, aby se volba neprotahovala a aby se omezily vnější vlivy. Roku 1621 byly zavedeny tři možné způsoby volby (inspirací, kompromisem a volebními lístky). Roku 1904 bylo zrušeno právo veta císařů.

Poslední úpravu volby provedl dne 22. 2. 1996 Jan Pavel II. apoštolskou konstitucí Universi Dominici gregis, kterou poněkud pozměnil dosud platný dekret Romano Pontifici Eligendo papeže Pavla VI. ze dne 1. 10. 1975. Za sedisvakance je vláda svěřena kardinálům, kteří musí připravit konkláve (tj. prostor pro volbu papeže), protože volba musí proběhnout v soukromí a bez vněj-ších vlivů. Navíc musí být zajištěno dočasné ubytování v rámci vatikánského paláce, neboť kardinálové zůstanou uzavřeni bez styku s vnějším světem až do zvolení nového pontifika. Volební místností je Sixtinská kaple, kde má každý kardinál-volič svůj

Page 311: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

pracovní stůl. Navíc před oltářem je umístěn velký stůl, kam se odevzdávají a kde se sčítají volební lístky.

Kardinálům z celého světa je dáno 15 dní na příjezd do Říma, aby mohlo být konkláve zahájeno, přičemž maximální doba je sta-novena na 20 dní po smrti posledního papeže. Právo volby papeže náleží výlučně kardinálům a jejich počet nesmí přesáhnout 120, přičemž v okamžiku zahájení konkláve nesmí nikdo z voličů být starší 80 let. Vedle voličů pouze omezený počet pečlivě vybraných úředníků a asistentů je připuštěn do konkláve, avšak nikdy ne-jsou přítomni při vlastní proceduře volby. Kardinál-komoří obejde Sixtinskou kapli a volá: Extra omneš! (Prosím, aby ti, kteří sem nepatří, odešli!). Stejně jako kardinálové, i úředníci jsou pod pří-sahou, že nebudou nikdy mluvit o tom, co se při konkláve odehrá-vá. Rovněž je zakázáno používat kamery, telefony, mikrofony, magnetofony, vysílačky a pro celou dobu konkláve není dovoleno ani přijímat korespondenci.

V den zahájení konkláve se kardinálové-voliči shromáždí v Sva-topetrské basilice, kde při mši svaté prosí Boha o podporu při volbě nového papeže. Potom odcházejí v průvodu do Sixtinské kaple v doprovodu určených úředníků (sekretáři kardinálského kolegia, ceremoniáři) a asistentů (zpovědníci, lékaři, číšníci, kuchaři, slu-žebnictvo). Pak dochází ke kontrole zapečetění všech přístupů do konkláve a poté je uzavřen i jediný vstup, přičemž je klíč zevnitř ponechán v zámku a závora je zastrčena. Z vnější strany jsou dve-ře zajištěny řetězem a visacím zámkem, přičemž klíč je dán do úschovy vatikánským úředníkům.

Následující ráno, po mši a po zvláštních modlitbách k Du-chu Svatému, přistupují kardinálové k volbě, kterou je možné podle papežského dekretu provést třemi způsoby.

První způsob je aklamací. kdy se svobodně a jednomyslně shod-nou na jednom kandidátovi a vyjádří svůj souhlas nahlas. Aby tato forma volby byla platná, musí s ní souhlasit všichni kardiná-lové účastní v konkláve.

Druhý způsob je delegování, kdy kardinálové-voliči pověří zvo-lením nového papeže vybraný výbor, který se musí skládat z liché-ho počtu členů (minimálně 9, maximálně 15). Nezbytnou podmín-kou pro platnost této formy volby je, že ostatní kardinálové musí předem odpřísáhnout, že budou souhlasit s volbou výboru, který jednal zjejich pověření.

Oba uvedené způsoby volby papeže byly vždy mimořádné a nejnovějším ustanovením Jana Pavla II. ze dne 22. 2. 1996 byly dokonce zrušeny.

Běžný způsob volby papeže je tajným hlasováním. Každý z kar-dinálů-voličů, shromážděných v Sixtinské kapli, obdrží 2 nebo 3 volební formuláře. Mezitím je vylosováno 9 kardinálů, z nichž 3 se stanou sčítači hlasů, 3 pomocníky nemocných a 3 se stanou

Page 312: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

dozorčími. Po skončení všech těchto příprav opustí úředníci a asi-stenti kapli a ponechají kardinály o samotě. Na prostém hlasova-cím lístku jsou předtištěná slova Eligo in Summum Pontificem (Vo-lím za Nejvyššího Velekněze), pod něž na volné místo napíše každý kardinál jméno svého kandidáta. Poté musí být lístek horizontál-ně složen, aby nebylo možné uvedené jméno vidět. Každý kardinál ho uchopí mezi palec a ukazovák pravé ruky a zdvižený ho přináší (v pořadí podle hodnosti a seniority) k oltáři. Před oltářem se na stole se zeleným ubrusem nachází zlatá nádoba (urna), do níž vhazuje svůj hlas. Každý kardinál poklekne před oltářem a chvil-ku se vkleče modlí. Poté povstane a prohlásí zřetelným a slyšitel-ným hlasem přísahu: Volám za svědka Krista Pána, který mne bude soudit, že můj hlas je dán tomu, u kterého předpokládám před Bohem, že by měl být zvolen. Poté nadzdvihne víko urny a vhodí do ní hlasovací lístek. Pak se ukloní před oltářem a vrátí se na své místo.

Zvláštní opatření jsou učiněna pro ty kardinály, kteří se ne-mohli dostavit do Sixtinské kaple k hlasování ze zdravotních dů-vodů. Je povinností 3 kardinálů, vylosovaných jako pomocníci nemocných, navštívit je v jejich celách, aby mohli i oni odevzdat své hlasy.

Poté co kardinálové odvolili, přicházejí 3 kardinálové skrutáto-ři, aby hlasy sečetli. První z nich zatřese s urnou tak, aby se lístky promíchaly. Poté se lístky sčítají tak, že bere jeden lístek po dru-hém do ruky a ukládá je do jiné prázdné a připravené urny. Po-kud z nějakého důvodu počet lístků neodpovídá přesně počtu vo-ličů, musí být lístky spáleny a musí následovat nová volba. Když však počet lístků souhlasí s počtem voličů, usadí se tři kardinálo-vé skrutátoři ke stolu a začínají oznamovat výsledky hlasování. První bere lístek, rozbalí jej, všimne si uvedeného jména, předájej druhému skrutátorovi. I on mlčky přehlédne jméno a předá jej poslednímu skrutátorovi, který pak přečte napsané jméno nahlas všem voličům, aby si je mohli poznačit do předem připravených seznamů. Třetí ze skrutátorů si také každé jméno poznamenává a poté prostrčí jehlu s nití předtištěným slovem Eligo. Na závěr sčí-tání jsou oba konce nitě svázány do uzlu', aby se zabránilo náhod-nému rozptýlení hlasovacích lístků. Pak je oznámen výsledek. Pokud někdo získal dvoutřetinovou většinu hlasů a alespoň jeden hlas navíc, byl právoplatně zvolen papežem. Avšak po hlasování, které nevedlo k tomuto výsledku, musí se přistoupit k dalšímu hlasování, přičemž jsou stanovena denně vždy dvě hlasování (ráno a večer), a to až do doby, kdy je volba úspěšně dovršena.

Ať je volba úspěšná či nikoliv, 3 kardinálové-dohližitelé (inspek-toři) vždy prozkoumají hlasovací lístky a porovnají je se záznamy o hlasování pro kontrolu přesnosti součtů. Pokud vše souhlasí, odnášejí se hlasovací lístky k litinovým kamnům ke spálení. Tím-

Page 313: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

Obr. 472: Znak

papeže Jana XXIII.

to způsobem je veřejnost, shromážděná na Svatopetrském náměstí, seznamována s výsledkem hlasování. Byla-li volba neúspěšná a nový pontifik nebyl zvolen, lístky byly spáleny spolu s vlhkou slá-mou a koudelí, což vydávalo hustý černý kouř. Byla-li však volba úspěšná a nový papež byl zvolen, pálily se lístky se suchou slá-mou, takže z úzkého komína nad Sixtinskou kaplí vycházel tenký pruh bílého kouře. Ten se nazývá sfumataa je znamením, že kon-kláve kardinálů splnilo svůj úkol. Poté co papež Jan XXIII. dekre-tem o volbě papeže ze dne 8. 10. 1962 ustanovil, aby se volební lístky nepálily, ale ukládaly do archivu, používají se k tvorbě kou-řů chemikálie.

Jakmile je úspěšná volba prohlášena za platnou, nejstarší z kar-dinálů přistoupí ke zvolenému a jménem voličů se ho zeptá: Accep-tasne electionem de te canonice factam in Summum Pontijicem? (Přijímáš kanonickou volbu za Nejvyššího Velekněze?) V okamži-ku souhlasné odpovědi se zvolený kardinál stává biskupem řím-ským, nejvyšším pontifikem s plnou pravomocí nad celou církví. Poté nejstarší kardinál položí druhou otázku novému papeži: Quo nomine vis uocari? (Jakým jménem si přeješ být nazýván?) Podle prastaré tradice oznámí nový papež jméno (nikoliv však Petr), kte-ré si přeje nést po celý svůj pontifikát. Poté skládají kardinálové novému papeži hold (líbají mu nohu, rybářský prsten a ústa) a slibují věrnost a poslušnost.

Mezitím zástupy na Svatopetrském náměstí vědí, že někdo byl zvolen papežem. Oznámení činí latinsky kardinál-jáhen, který sdělí jméno zvolené osoby a jméno, jež si nový papež zvolil: Nuntio vobis gaudium magnum. habemus papam. excellentissimum ac reveren-dissimum dominům ..N.. cardinalem ../V.. Qui sibi imposuit nomen ..N.. (Oznamuji vám velkou radost, máme papeže, vynikajícího a nejdůstojnějšího pána ..křestní jméno., kardinála ..příjmení.., který přijal jméno ..N..). Brzy poté vystoupí na centrální balkón basiliky sv. Petra osobně nový Sv. Otec, aby udělil své první apoštolské požehnání Urbi et Orbi (tj. Městu a světu). Tím začíná nový ponti-fikát: viz též KARDINÁL, KARDINÁLSKÝ SBOR, KONKLÁVE, PA-PEŽ, SEDISVAKANCE.

PAPEŽSKÉ ZNAKY - první papežské pečetě se objevují již v 7. sto-letí. Od 10. století, nesou obraz sv. Petra, později - zvláště v přípa-dě olověných nebo zlatých bull - obraz sv. Petra a Pavla. Od 12. sto-letí existuje ještě takzvaný rybářský prsten (annulus piscatorius), symbolizující zasnoubení papeže s církví a nesoucí obraz lovu ryb sv. Petrem.

Znaky užívali papežové od Innocence III. (1198-1216), avšak byly to erby rodové, bez jakýchkoliv známek papežství. První sku-tečně papežský znak užil až Bonifác VIII. (1294 -1303). Papežské znaky se vyznačují hlavně tím, že štít leží na dvojici zkřížených

Page 314: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

klíčů (objevují se již v 5. století vedle štítu a od 13. století je jimi štít podložen) a je převýšen tiárou, jako symboly papežské moci. Papežské štíty mají zvláštní tvar, který připomíná zepředu koň-skou hlavu. Zdá se pravděpodobné, že malé štítky těchto tvarů byly kladeny na čelní stranu hlavy koně při turnajích, jichž se samozřejmě papežové nezúčastňovali, ale tvar těchto štítků pouze převzali. Papežové užívají pouze rodových nebo osobních znaků bez dalších znakových polí, pouze zvolení řeholníci zpravidla kom-binovali svůj znak se znakem řádu (obr. 472, 473).

Ojedinělou změnu znaku provedl Innocenc XI. (1676-1689), který z vděčnosti k polskému králi Janu III. Sobieskému za osvo-bození Vídně z tureckého obležení v roce 1683, nahradil ve svém znaku černou orlici v hlavě svého rodového znaku polskou stříbr-nou orlicí (tzv. capo di Polonia), dochovaný např. ve farním (pol-ském) kostele na Kahlenbergu ve Vídni.

Zvláštností papežských znaků je, že znak vládnoucího papeže je současně i znakem Vatikánu po celou dobu jeho pontifikátu (vlády): viz též KLÍČE, TIÁRA.

PAPEŽSKÝ DOMÁCÍ PRELÁT - titul vysokého kuriálního úřední-ka papežského dvora. Ve svých znacích užívají fialový klobouk se šesti fialovými střapci po každé straně štítu.

PAPEŽSKÝ PRIMÁT (PAPEŽSTVÍ) - označení zvláštního postave-ní (prvenství) biskupa římského (papeže) jako duchovní hlavy veš-kerého křesťanstva a souhrnu práv, které z tohoto postavení oproti ostatním biskupům vyplývají.

Kristus jako neviditelná hlava církve předal apoštolu Petrovi pravomoc a prvenství v celé církvi tím, že ho učinil svým zástup-cem (vicarius Christí), viditelnou hlavou církve: I pravím tobě, ty jsi Petr a na této skále vybuduji církev svou a brány pekelněji nepřemohou. Tobě dám klíče od království nebeského a cokoliv svážeš na zemí bude svázané i na nebi a cokoliv rozvážeš na zemi, bude rozvázané i na nebi (Mt 16. 18 -19) a Pasiž beránky mé. ... Pasiž ovce mé. (Jan 21, 15 -17). Petrovo prvenství prokázal Ježíš i tím. že z Petrovy lodičky kázal (Lk 5, 3),'zaplatil za něho chrámo-vou daň (Mt 17, 26), jemu prvnímu umyl nohy (Jan 13, 6) a po zmrtvýchvstání se zjevil jemu jako prvnímu (Lk 24, 34). Petr pak svůj primát i vykonával, o čemž svědčí i skutečnost, že vedl volbu nového apoštola Matěje (Sk 1, 15).

Změnou jména (Šimon na Petr) Kristus naznačil (lat. petrus, skála), že má být pevným základem církve a předal mu závaznou moc, jejíž rozhodnutí jako pastýře pastýřů a pastýře ovcí platí před Bohem. Protože Petr zemřel v Římě, přešly jeho pravomoci na jeho nástupce - nového biskupa římského. Papežové jsou tedy dědici primátu sv. Petra v římském biskupství.

Page 315: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

Původně byl tento primát jen čestný, ale postupem doby se stal faktickým. Již Kalixt I. (217-222) se dovolával evangelia (Mt 16, 18-19). V některých případech se sami biskupové začali v přípa-dě nutnosti odvolávat k papeži Juliovi I. (337-352). Sv. Lev. I. Veliký (440-461) pak dosáhl na císaři Valendnianovi III. vydání dekretu o tom, že se biskupové musí podrobit papežskému soudu a že papežská rozhodnud mají platnost zákona v celé říši. Papež Mikuláš I. (858-867) vystoupil jako první s tezí, že papežství jako přímé ztělesnění moci Boží na zemi je povýšeno nad světskou moc. Spory o investituru, kdy císař jmenoval církevní hodnostáře a odevzdával jim (arcibiskupům, biskupům a opatům) jako říšským vasalům při jejich ustanovování prsten a berlu, skončily roku 1077 proslulou kapitulací císaře Jindřicha IV. v Canosse. Svůj primát definoval roku 1198 papež Innocenc III. slovy: Ruka Páně nás ne-pozdvihla z prachu na Svatý Stolec, abychom zasedali s knížaty, nýbrž nad nimi. Ještě dne 18. 11. 1302 musel Bonifác VIII. vydat bullu Unam sanctam (Jednu svatou), v níž opakuje, že existuje jediná Svatá katolická církev, která má pouze jedno tělo a jednu hlavu (Krista, jeho náměstka Petra a jeho nástupce na papežském stolci) a že králové jsou povinni ji poslouchat, protože francouz-ský král omezoval církev ve svých právech (teze „quod potestas temporalis subditur spiňtuali", tj. že moc světská je podřízena moci duchovní).

Papežský primát je dvojího typu: 1. Primát jurisdikční (plenarius possessor potestatis ecclesiasti-cae. nad všemi biskupy), který spočívá v - moci soudní (iudex supremus), - moci zákonodárné, - moci správní a dohlížecí (například visitatio sacrorum liminum, právo zřizovat nová biskupství, jmenovat kardinály a biskupy, udílet pallia, vysílat legáty a nuncie, a podobně).

Dále je to nejvyšší učitelský úřad (suprema magisterii potestas) s právem mluvit ex-cathedra, tj. pod ochranou před omyly defino-vat zásady týkající se víry a mravů, a nejvyšší úřad kněžský (tj. právo schvalovat liturgické úkony a liturgické knihy - například misály, breviáře, pontifikály, rituály, ceremoniály a podobně) do-vršující papežský primát.

Tento primát vychází z přímého nástupnictví sv. Petra jako bis-kupa římského, patriarchy Západu a držitele „skály církve". Má tedy pravomoc nad městem Římem, nad římskou provincií a nad celou katolickou církví. 2. Primát čestný, který v katolickém světě klade papeže na první místo přede všemi světskými vladaři. Z tohoto titulu měl také jedi-ně papež právo korunovat krále římského na římského císaře. První takovouto korunovaci provedl papež Jan XII., který roku 962 ko-runoval na císaře Ottu I. Poslední papežská korunovace se konala

Page 316: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

dne 23. 2. 1530 v Bologni, kde papež Klement VII. korunoval lom-bardskou Železnou korunou a zároveň císařskou korunou nově zvoleného císaře Svaté říše římské Karla V.

PAPEŽSKÝ STÁT (lat. Patrimonium sanctiPetři, tj. Dědictví sv. Pe-tra, it. Stato della Chiesa, Církevní stát) - absolutistická volební monarchie na čele s papežem, světská država katolické církve, která existovala v letech 754-1870 a poté znovu od roku 1929.

Již římští císařové uznali přirozené právo křesťanské obce zís-kávat a držet nemovité statky (Collegium licitum, z roku 321). ale až francký král Pipin Krátký právně potvrdil darovací listinou pa-peži Štěpánu III. (752 až 757) v roce 756 majetek sv. Petra získaný za pomoc ve válce proti Langobardům a zaručil jeho ochranu. Tím se stal papež světským vladařem, čímž získal nezávislost na jaké-koliv světské vrchnosti. Světská vláda však nebyla zpravidla cí-lem, ale jen prostředkem služby ideální křesťanské víry.

Velikost a hranice církevního státu se v průběhu dějin měnily. V letech 1309 -1377 sídlili papežové ve francouzském Avignonu, kde vznikl druhý a menší stát (hrabství Avignon a Venaissin), zlikvi-dovaný až revolucí v roce 1791. Ani na Apeninském poloostrově nechyběly dějinné zvraty. V letech 1408 -1410 se musel papež uchýlit do Florencie, když byl Řím obsazen neapolskými vojsky. Před re-publikou zřízenou po Napoleonově tažení do Itálie v roce 1798 uprchl raději papež Pius VI. do Sieny. V roce 1809 byl Pius VII. odvlečen do Francie násilím. Před revolucí v roce 1848 se papež uchýlil do neapolské pevnosti Gaeta a vrátil se až v roce 1850. Ještě v roce 1859 měl církevní stát rozlohu 41 140 km2 s 3 125 000 obyvateli. Kjeho konečné likvidaci došlo dne 20. 9. 1870, kdy byl Řím obsa-zen italskými vojsky a papež Pius IX. se na protest prohlásil za „vatikánského vězně". Až papež Jan XXIII. (1958-1963) porušil tradici a vycestoval z Vatikánu; víz též VATIKÁN.

PAPEŽSKÝ TAJNÝ KAPLAN - titul vysokého kuriálního úředníka papežského dvora. Ve svých znacích užívají fialový klobouk se šesti střapci.

PAPEŽSKÝ TAJNÝ KOMOŘÍ - titul vysokého kuriálního úřední-ka papežského dvora. Ve svých znacích užívají fialový klobouk se šesti střapci po každé straně štítu.

PAPROCKÝ z HLOHOL a PAPROCKÉ VŮLE Bartoloměj (* asi 1543 Paprocká Vůle v Mazovsku, t 27. 12. 1614 Lvov) - polský emigrant, diplomat, politik, kronikář a publicista, který je všeo-becně pokládán za zakladatele české genealogie a heraldiky. Hod-ně publikoval již v Polsku, odkud musel z politických důvodů ode-jít na Moravu, kde se ho mezi jinými ujal olomoucký biskup

Page 317: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

Obr. 474: Paroží v erbu Vančurů

z Řehníc

Obr. 475: Paroží 12. 1) ve znaku kláštera Teplá

Stanislav Pavlovský. Pro české prostředí jsou z jeho prací zejména důležité: Zrcadlo slavného Markrabství moravského (1593), Dia-dochus, tj. posloupnost knížat a králů českých, biskupů a arcibis-kupů pražských a všech třech stavů slavného království českého, to jest panského, rytířského a městského (1602) a Štambuch slez-ský (1609).

Týto znamenité práce, ojedinělé ve své době, je však třeba pro nedokonalost tehdejší historické vědy přijímat kriticky.

PARAKLET - označení konventu mnišského řádu celestinů.

PAROHY - obecná přirozená figura, nebo součást jiných figur, která se v heraldice hojně vyskytuje. Na rozdíl od rohů jsou paro-hy pravidelně shazovány, jsou plné, zpravidla rozvětvené a příslu-ší pouze samcům. (Výjimku tvoří sob, jehož parohy jsou stálé a ná-leží samcům i samicím.); viz též ZBROJ. (Obr. 474, 475)

PAŘÁTY viz ZBROJ

PASCHAL viz AGNUS DEI

PÁSKA - v heraldice druh látky, na níž je napsáno (vyšito nebo vetkáno) heslo (devisa, motto) nebo válečný pokřik. Obecně platí, že zatímco pokřik je na pásce umístěn nad klenotem, heslo je na-opak umístěno na pásce (stuze) pod štítem.

PASTORALE viz BERLA

PASTÝŘSKÁ HŮL viz BERLA

Obr. 476: Pata štítu

PATA ŠTÍTU (lat. campus, fr. champagne, něm. Schildesfuss, angl. base) - heroldské znamení tvořené dělením v dolní části šdtu. Ve střední Evropě se jako samostatná figura téměř nevyskytuje. Patu šítu má však ve znaku například ruské město Velký Novgorod. (Obr. 476)

PATENT (lat. patens, otevřený, veřejný) - písemnost obsahující prohlášení panovníkovy vůle. Dříve mívaly patenty účinnost zá-kona a zpravidla obsahovaly různá privilegia. Později mívaly spíše pomíjivou platnost a byli jimi jmenováni například státní úředníci a důstojníci; viz též ERBOVNÍ LIST.

PÁTER (řec. patér, lat. pater, otec) - obecné označení kněze, du-chovního otce. Proto světští kněží užívají před křestním jménem a příjmením zkratku P., zrovna tak jako kněží řádoví, kteří ji však kladou před své řádové jméno; viz též KNÉZ.

Page 318: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

PATRIARCHA (z řec. patrias archón, hlava rodiny) - původně bi-blický titul praotců lidstva, později označení duchovních vůdců ži-dovského národa v rozptýlení (diaspoře). V obecném smyslu i titul zakladatele rodu, ctihodných starců, stařešinů a hlav rodů.

V církvi měli tento titul nejprve pouze vybraní nejvyšší předsta-vitelé církevní hierarchie, a to biskupové v Římě, Antiochii a Ale-xandrii (pro společný apoštolský původ od sv. Petra). Byli to bis-kupové, kteří byli nadřazeni arcibiskupům a biskupům určité oblasti. Tato funkce je dodnes zachována ve východních církvích. Později se tohoto titulu dostalo i biskupům v Efessu, v Cesareji (Kappadokie) a Herakleji (Thrákie). Uvedené tři patriarcháty však přešly po sněmu chalcedonském roku 451 na biskupa cařihrad-ského a zanikly. Když v 6. století propadli patriarchové alexan-drijský a antiochijský heresi (kacířství), začali se cařihradští pat-riarchové nazývat patriarchy ekumenickými (tj. pro celý svět, tedy obecnými). To je po roztržce s Římem roku 1054 (viz SCHISMA) vedlo k pocitu primátu na Východě a k oprávnění zřizovat další patriarcháty (například v Moskvě roku 1589). Později byl znovu přiznán titul patriarchy biskupům jeruzalémským. Na Západě si udržel patriarchát jen Řím, byť byl tento titul přiznán i biskupům vAquileji (zanikl až v roce 1751), v Gradu (dne 8. 10. 1451 pře-nesen do Benátek) a v Lisabonu (od 7. 11. 1716), avšakjenjako titul čestný pro význačná arcibiskupství, bez příslušných pravo-mocí. V 16. století byl ještě založen patriarchát Západní Indie a v roce 1886 byl titul patriarchy Východní Indie propůjčen bisku-povi v Goe.

Jako protiváhu papežské svrchovanosti vytvořili Byzantinci dogma pentarchie. To tvrdilo že rozhodující vliv a vládu má jen pět starých sídelních měst biskupů (tj. Řím, Cařihrad, Jeruzalém, Antiochie a Alexandrie). Cařihrad však nemohl prokázat své založe-ní některým z apoštolů, i když legenda připisovala založení církve v Byzantionu (název Cařihradu v 1. století) apoštolu Ondřejovi. Byzantici na podporu svého tvrzení uváděli i Evangelium podle Jana (1, 40-42), kde Ondřej představuje Petra Kristovi a ne naopak.

Ve svých znacích užívají patriarchové zelený klobouk s 15 zele-nými a zlatem protkanými střapci a dáte patriarší kříž a pallium (podle předpisu dekretu Kongregace ceremonielu ze dne 3. 11. 1826). Zcela výjimečně užívají na základě papežského privilegia patriarchové lisabonští tiáru nad štítem, který je podložen na místo klíčů ratolestmi (palmovou a vavřínovou).

V některých církvích je patriarcha titul duchovní hlavy (napří-klad Jeho Svatost patriarcha moskevský a vší Rusi u Ruské pra-voslavné církve nebo patriarcha Československé církve husitské a podobně).

PATRIARŠÍ KŘÍŽ viz KŘÍŽ (obr. 477)

Page 319: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

PATRICIÁT - původně šlechta římská, skládající se z členů a po-tomků prvotních římských rodů. Ve středověku patriciát tvořili členové vzácnějších rodin, zpravidla bohatých a starousedlých, v jejichž rukou byla soustředěna veškerá hospodářská a správní moc ve městě. V Benátkách byli za patricije pokládání členové Velké rady a jejich potomci.

PATRICIJ - 1. Člen městského patriciátu; 2. Nejnižší dědičný šlech-tický titul (patrizio) v italských městských státech, který lze srov-návat s naším prostým šlechdctvím (šlechtictvím bez dtulu).

PATRIMONIUM SANCTI PETŘI viz PAPEŽSKÝ STÁT

Obr. 478: Zemský

patron sv. Václav ve

scéně připomínající

jeho zavraždění

Iznak Staré

Boleslavi do

roku 1910)

PATROCINIUM - ochrana, kterou poskytuje patron. Jde o ochra-nu duchovní, prakticky o zasvěcení chrámu nějakému světci. Po-stavy nebo atributy světců, jimž jsou chrámy zasvěceny, se často objevují ve znacích farních úřadů, kapitul a podobně.

PATRON (lat. patronus) - 1. Světec, který je ctěn jako zvláštní ochránce kaple, kostela, města, země, světadílu, ale také osob, řádů, společenstev, povolání. 2. Světský ochránce nebo příznivec kostela (patronus ecclesiae), jemuž příslušeno tzv. patronátní právo, známé již od 5. století. Nejznámějším projevem patronátního práva bylo tzv. právo poda-cí, tedy právo osazovat faru, kde byl patronát vykonáván. Později převládly v patronátním právu spíše povinnosti (zabezpečovat chod fary, farnosti i pečovat o budovy, včetně kostela) a zbyla jen určitá privilegia, například právo patronátní lavice, patronátních korouhví a podobně, na nichž se zpravidla objevují erby patronů (obr. 478). 3. Funkce kardinála (kardinál-patron), jemuž je Sv. Otcem svěřen dohled nad konkrétním duchovním řádem.

PÁV (lat. pavo, fr. paon. něm. PJau. angl. peacock) - pták pocháze-jící z Asie, zřejmě z pralesů na poříčí Gangu. Alexander Veliký poslal jeden exemplář páva z Indie do Řecka, kde byl v Athénách přímo hýčkán. Později býval ceněn nejen jako exotická okrasa, ale i jako pochoutka (například na svatbě Viléma z Rožmberka bylo dne 26. 1. 1578 mezi jinými upraveno pro svatební tabuli i 350 pávů). Jeho maso bylo pokládáno za nezničitelné, a proto sv. Au-gustin označil páva za symbol Zmrtvýchvstání, tedy nesmrtelnos-ti a naděje. Ve starověkých kulturách Dálného východu a v antic-kém Řecku však svým rozvinutým ocasem symbolizoval slunce, ve středověku pak vznešenost, ale také pýchu a marnivost. Pozdě-ji se pávi rozšířili i ve volné přírodě a v Praze budili pohoršení svým křikem, čemuž učinila svým dekretem ze dne 12. 9. 1740 konec až Marie Terezie.

Page 320: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

Jako obecná přirozená figura se páv v heraldice vyskytuje buď celý - například ve znaku Petřvaldských z Petřvaldu nebo v erbu německých knížat z Wiedu (z nichž Vilém I. byl roku 1914 kníže-tem albánským) - nebo jen jako kyta pávích per (například v kle-notech mladší linie knížat von Reuss nebo vévodů z Anhaltu).

PAVÉZA - velký ochranný štít středověké pěchoty, který sloužil k ochraně celého těla. Jeho praktické použití skončilo s rozvojem ručních palných zbraní v období Třicetileté války. Neměl vztah k osobě nositele (mohl ho nosit kdokoliv), a proto do heraldiky nepatří. Užití pavézy ve znaku bývalé ČSSR mělo ideologický pod-text (revoluční husitismus) a patřilo do kategorie heraldických omylů (obr. 479).

PAVILON viz BASILIKÁLNÍ SLUNEČNÍK

PAŽIT viz PŮDA

PEČEŤ - ověřovací prostředek písemných dokumentů, zejména listin, zhotovený otiskem pečetidla do vosku nebo kovu. Jádrem pečetního pole býval obraz nebo znak, který stejně jako opis na obvodě pečeti vyznačoval jejího majitele. Právo užívat pečeti neby-lo nijak vymezeno, nejčastěji se ovšem vyskytují pečeti papežské, panovnické, šlechtické, městské, pečeti církevních hodnostářů a institucí a dalších významnějších právních i fýzických osob. Viz též BULLA, SFRAGISTIKA.

PEDUM viz BERLA

PEDUM RECTUM - berla přímá, nezahnutá (nezakřivená) pastýř-ská hůl papeže. Dříve bývala zásadně se třemi příčnými břevny, dnes zpravidla ve formě krucifixu.

PEER - označení vyššího šlechtice na britských ostrovech, které se objevilo (pares regnQ za vlády Edwarda III. (1327 -1377). Peer doslova znamená sobě rovný a dnes označuje vlastně člena Horní sněmovny (House ofLords), kde se peerové dělí na světské (prin-cové královské krve, vévodové, markýzové, hrabata, vikomti, ba-roni a tzv. life peers, tedy peer ad personam) a na duchovní (arci-biskupové z Canterbury a z Yorku a 24 anglikánských biskupů podle seniority, přičemž peeiy jsou vždy biskupové z Londýna, Durhamu a z Winchesteru, zatímco nikdy jimi nejsou biskupové ze Sodoru a Manu).

PEERAGE - důstojnost peerská, která se podle kreace dělí do pěti kategorií: peerage of England, peerage of Scotland (oboje do roku

Page 321: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

1707), peerage ojGreat Britain (1707 -1801), peerage ojIreland (do roku 1801) a peerage oj the United Kingdom (od 1801).

PEGAS (PEGASUS) - bájné zvíře zobrazované jako okřídlený kůň. V řeckém bájesloví vyletěl z těla Medusy Gorgony, když ji Perseus usekl hlavu. Pro schopnost létání se pegasus stal symbolem bás-nického umění a fantazie, nebof básníci se na něm vznášeli k mú-sám.

Ve středověku se stal pegas symbolem rytířského řádu templá-řů. Ti původně užívali jako odznak dva jezdce na jednom koni na znamení chudoby, ale časem se objevují místo jezdců dvě křídla.

Jako heraldická figura se pegas objevuje ve znacích například Daniela Adama z Veleslavína nebo Matouše Kolína z Chotěřiny. (Obr. 480)

PEKTORÁL (lat. crux pectoralis) - náprsní (lat. pectus, prsa) kříž, zpravidla zhotovený ze zlata a zdobený drahokamy, zřídka obsa-hující ostatky svatých. Nosí se zavěšený na zlatém řetězci (někdy i na šňůře). Od 13. století náleží k insigniím biskupů. Papež, kardi-nálové, biskupové a opati jej nosí stále, zatímco protonotáři a jiní preláti jen při mši svaté. Pektorál nosí i abatyše.

PELIKÁN (lat. pelicanus, fr. pélican, něm. Pelikán, angl. pelican) -obecná přirozená figura, v heraldice znázorňovaná, jak krmí svá mláďata vlastní krví (u nás například v klenotu hrabat Mensdorff-Pouilly). (Obr. 481)

Tato představa vznikla ze života tohoto vodního ptáka nejen u Genezaretského jezera a u řeky Jordánu z toho, že krmí svá mláďata tak, že pohlcené ryby vyvrhuje a mláďatům je podává.

Obr. 481: Pelikán krmi svou krví mláďata u klenotu hrabat Mensdorjf-Pouilly

Page 322: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

Odtud vzniklo přesvědčení, že je krmí vlastní krví. Již ve 3. století se pelikán objevuje na olejových lampičkách z vykopávek v Kartá-gu jako symbol Oběti na kříži a Zmrtvýchvstání a také jako obec-ný symbol Krista, který sytí věřící svým svátostným Tělem a Krví (symbol eucharistie).

PERISONIUM - páska (pružina, pružec) přes prsa ptáka (zpravi-dla orlice či orla) dosahující až do křídel, ve tvaru vzhůru obráce-ného půlměsíce (někdy s křížkem uprostřed na horní hraně) a zakončená po stranách jetelovým trojlistem. Jde vlastně o zbytek kovové pružiny, kterou bývalo původně znamení orlice připevně-no na štít. (Obr. 482-484)

PERSEVANT (fr. poursuivant. něm. Persevant, angl. pursuivant) -titul nejnižší heroldské hodnosti, jejíž nositelé jsou jako pomocní-ci heroldů jim všem podřízeni. V dobách potřeby mohou být jme-nováni i mimořádní persevanti. Jména dnešních persevantů v an-glické heroldii (College of Arms) jsou odvozena od názvů čtyř královských badgů (odznaků): Rouge Croix (Červený kříž, tj. kříž sv. Jiří, patrona Anglie a Podvazkového řádu), Rouge Dragon (Čer-vený drak, tj. odznak Walesu), Bluemantle(Modrý plášť, plášť vel-mistra Podvazkového řádu) a Portcullis (Padací mříž).

PES (lat. cannis, fr. chien, něm. Hund. angl. dog, hound) - obecná přirozená figura, která se v heraldice objevuje v podobě nejrůzněj-ších ras (nejčastěji však chrt, ohař a věžník), a to buď jako celá figura (např. u svobodných pánů Reiských z Dubnic - obr. 485) či jen její hlava (např. psa věžníka jako mluvící znamení u svobod-ných pánů a později hrabat Věžníků z Věžník).

Ve Velké Británii dostal dokonce roku 1969 povolení si dát své-ho oblíbeného loveckého psa Freda spolu s opičkou Blimbo jako štítonoše do znaku rok po své nobilitaci William Rushton Baron of Barrow-in-Furness.

Pes provádí člověka od počátků jeho existence, zejména pak pastevce a lovce, ale především jako ochránce jeho příbytku. Ve Starém zákoně však pes hraje spíše negativní roli a přirovnání ke psu bylo považováno zajedno z největších pohanění. Církevní ot-cové však přiznali psovi účast při scénách Narození Páně a také při znázorňování Krista - Dobrého pastýře. Pes je také atributem sv. Rochá, patrona pastýřů sv. Vendelína a patronů lovců sv. Eu-stacha a sv. Huberta.

PĚTIHROTÁ HVĚZDICE (angl. mullet, molet) - brisura 3. syna. Jde v podstatě o ostruhové kolečko, které se ve Francii kreslilo šestihroté, zatímco v Anglii převládl správný názor, že je-li více hrotů než pět, pak se jedná o hvězdu. (Obr. 486).

Obr. 482: Perisonium na slezské orlici

Obr. 483: Perisonium na tyrolské orlici

Obr. 484: Perisonium ve tvaru půlměsíce ve znaku

Kraňska

Obr. 485: Pes v erbu

svobodných pánů Reiských z Dubnic

Page 323: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

Obr. 486: Pětihrotá hvězdice jako rozlišovací značka (molet) v erbu hrabat

Russellů

Tato brisura se také někdy stává trvalým znamením mladších linií některých rodů. Tak například hrabata Russellové odlišují svůj erb od původního erbu vévodů z Bedfordu tak, že užívají pěti-hrotou hvězdici v hlavě štítu a na plecích štítonošů, protože 1. hra-bě Russell byl 3. synem 6. vévody z Bedfordu; viz též BRISURA.

PILEOL viz PILEUS

PILEUS (lat. pilleus) - původně označení mužské pokrývky hlavy u starých Římanů (okrouhlé a bez střechy) při slavnostech. Poz-ději ji dostávali od svých pánů propuštění otroci na znamení osobní svobody. Její menší tvar, jen k pokrytí temene hlavy, slouží od 14. století jako kněžská čepička k zakrytí tonsury (pileolus. pileol, pileus). Nosí se pod biretem nebo pod mitrou. Její sejmutí zname-ná výraz úcty a pokory (jen při proměňování a před Nejsvětější Svátostí - odtud název Soli Deo), její nasazení vyjadřuje úřední moc a autoritu. Papež užívá pileus bílý, kardinálové červený (sym-bolizující pohotovost prolít svou krev na obranu církve), biskupo-vé, preláti a infulovaní kanovníci fialový, ostatní klérus černý, jen premonstráti tradičně bílý.

PILNÁČEK Josef (* 9. 2. 1883 Černá Hora u Boskovic, t 21. 12. 1952 Vídeň) - genealog a heraldik. Vedle drobnějších prací vytvo-řil podle vzoru Augusta Sedláčka rozsáhlé a zevrubné genealogic-ko-heraldické dílo pro moravský a slezský region s názvy: Staro-moravští rodové (vydal vlastním nákladem v letech 1926-1930 v sešitové úpravě a v roce 1930 ve Vídni knižně) a Rody starého Slezska (vyšlo tiskem až z pozůstalosti v letech 1969 -1973 v 5. dí-lech).

Page 324: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

PLAMENNÁ ORLICE - znamení černé, zlatě ozbrojené orlice s čer-veným jazykem, zdobené červenými plamínky, ve stříbrném štítu (někdy se zlatým perisoniem) je nejstarším známým přemyslov-ským, a tím také českým, znakem. Tato orlice byla v povědomí národa mylně spojována s osobou knížete sv. Václava, a proto je též nazývána orlicí svatováclavskou (obr.,487).

Nejstarší dochované vyobrazení této orlice nacházíme na pečetí z roku 1192. kterou užíval kralevic Přemysl, potomní český král Přemysl I. Otakar (1197-1230). Není však vyloučeno, že téhož zna-mení užíval již kníže a od roku 1158 král Vladislav II. (1140-1173), a to v době II. křížové výpravy, které se osobně zúčastnil.

Zatímco u nás plamenná orlice z heraldiky zmizela (s výjim-kou štítového znamení obrazů a soch sv. Václava), žije dál ve znaku italského města Tridentu (lat. Triudentum, it. Trento). Tomu byla - jako uvolněné znamení po vymření Přemyslovců -udělena za městský znak roku 1339 Janem Lucemburským, a to na prosbu tamního biskupa Mikuláše, který byl předtím děka-nem v Olomouci.

Obr. 487: Plamenná (tzv. svatováclavská)

orlice

PLANETY viz TINKTURY

PLÁŠŤ (fr. manteau, něm. Wappenmantel. angl. mantle) - v he-raldice druh honosného kusu, látková ozdoba (drapérie) na způ-sob pláště, který celý obklopuje štít, splývá z koruny na vrcholu a je ještě vyvázán zlatými šňůrami se střapci po obou stranách, odkud pak volně zřasen visí dolů. Vedle zlatých šňůr se střapci jsou pláště lemované zlatými třásněmi a jsou podšité hermelí-nem (obr. 488).

Plášť je vyhrazen evropským knížatům, vévodům, duchovním rytířským řádům a také bývalým bezprostředním hrabatům. Uží-vají ho však i španělští grandové (červený) a francouzští pairové (modrý). V nové době užívá plášť (na místo stanu) i většina králov-ských dynastií.

Převážná většina plášťů je červená (purpurová), ale někdy se objevují i jiné tinktury - modrá (Francie), černá (řád Maltézských rytířů) anebo zlatá (francouzští vévodové a knížata Svaté říše řím-ské de Broglie). Často je vnější strana pláště zdobena erbovní fi-gurou nebo je jimi poseta. Například zlatý plášť rodu de Broglie je poset modrými kotvicovými kříži, zatímco černé pláště řádů mal-tézského a sv. Lazara jsou zdobeny stříbrným, respektive zeleným maltézským křížem a řád Božího hrobu má plášť bílý s červeným křížem.

V naší církevní heraldice se pláště objevují až na konci 18. sto-letí jako výraz titulů obou metropolitů. Rozhodnutím konsistorní kongregace z 15. 1. 1915 bylo stanoveno, že znaky biskupů ne-smějí nést známky šlechtictví a titulů, které vyplývají z jejich hod-

Page 325: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

nosti. Knížecí tituly a jejich symbolika byly církevně zrušeny v ro-ce 1950.

Pláště, někdy ale spíše jakési pláštěnky ve stylu krydel, užívají ze zvyku nebo na základě majestátu i některé rody hraběcí (u nás například Wratislavové, Waldstein-Wartenbergové nebo Zieretino-vé); viz též STAN.

PLEBÁN (lat. plebanus) - od 12. století označení kněze v duchovní správě, přesněji řečeno kněze s farářskými pravomocemi. Původ-ně šlo zejména o duchovního, který byl mimo sídlo diecéze, aby sloužil bohoslužby pro lid (píebs). Dnes se již tohoto označení vů-bec nepoužívá.

PLOD viz STROM

PLOUTVE viz ZBROJ

PODPŘEVOR (lat. subprior) - titul náměstka převora, o jehož eventu-álním ustanovování rozhodují statuta jednotlivých řádů (u nás na-příklad u řádů benediktinů nebo křížovníků s červenou hvězdou).

PODPŘEVORSTVÍ - název místního sdružení (II. kategorie) řádu Maltézských rytířů, v jehož čele stojí regent. K 1. 1. 1994 existují pouze tři podpřevorství - německé sv. Michala, irské sv. Olivera Plunketta a španělské sv. Jiří a sv. Jakuba.

PODVAZKOVÝ ŘÁD (angl. The Most Noble Order oj the Garterj -

Page 326: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

nejvyšší rytířský řád Spojeného království Velké Británie a Severní-ho Irska, založený buď roku 1348, nebo 1350 králem Edwardem III. Podle svědectví anglického historika a sběratele starožitností Willía-ma Camdena (1551-1623) byl řád založen při příležitosti bitvy u Kresčaku, avšak existuje i mnohem poutavější populární tradice.

Podle ní prý král Edward III. tančil na jedné slavnosti se svou milenkou Joan hraběnkou ze Salisbury a té se při tanci uvolnil podvazek a klesl na zem. Přítomná šlechta, která nesouhlasila s královým poměrem, využila příležitosti k hlasitým narážkám a vtipům. Král se prý pohněval, poklekl před hraběnkou, sebral pod-vazek a ve staré francouzštině (úřední řečí na anglickém dvoře od Viléma Dobyvatele až po Richarda II.) údajně zvolal: Honisoit qui mal y pense! (Hanba tomu, kdo přitom co zlého myslí). V duchu tehdejších rytířských ctností tak zachránil hraběnce čest a dosáhl pravého opaku - všichni, co se smáli, mohli si v budoucnu poklá-dat za čest, směli-li podvazkový řád nosit (obr. 489, 490).

Podvazkový řád má jen jednu třídu a skládá se z panovníka a z 25 britských peerů (do tohoto počtu se nezahrnují princové krá-lovské krve a zahraniční monarchové). Výjimečně se členem může stát i prostý občan (například vynikající státník Sir Winston Chur-chill, který ačkoliv pocházel z rodu vévodů z Marlborough, neměl samostatný šlechtický titul).

Řádový svátek je 24. 4. na den sv. Jiří, patrona řádu a celého rytířstva, kdy zasedá řádová kapitula. Ta se koná v řádové kapli královského zámku ve Windsoru u Londýna a bývají při ní přijí-máni i noví rytíři. Kaple je vyzdobena korouhvemi současných řádových rytířů, stejně jako slavnostní sál sv. Jiří, který je navíc vyzdoben na stropě i stěnách znaky všech rytířů řádu od jeho založení. Prelátem řáduje biskup z Winchesteru, kancléřem bis-kup z Oxfordu a ceremoniářem Garter Principal King of Arms.

Podvazkový řád se nosí pod kolenem levé nohy a rytíři dostáva-jí navíc vedle šerpy, odznaku a hvězdy i skvostný řádový plášť. Ve svých znacích si obtáčejí štít modrou řádovou přeskou se zlatým nápisem HONÍ SOIT QUI MAL Y PENSE.

POHANSKÁ KORUNA - druh heraldické koruny, tvořené zlatou obroučkou a osmi (pěti viditelnými) zlatými špicemi íšfez jakýchko-liv dalších ozdob. Název odvozen od skutečnosti, že byla původně užívána židovskými králi.

V naší heraldice ji tradičně užívají hrabata Wratislavové z Mit-rowicz (obr. 491). Bývají jí korunovány i některé figury (například triton); viz též HELMOVNI KORUNKA.

POHŘEBNÍ ŠTÍT viz RUNDACE

POKLAD - soubor cenností (panovnické insignie, státně důležité

Obr. 489: Podvazkový rád

Obr. 490: Podvazkový řád ve

znaku biskupů z Winchesteru

Obr. 491: Pohanská

koruna na přilbě

Wratislavů

z Mitrowicz

Page 327: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

Obr. 492: Součástí českého pokladu je

svatováclavská koruna

listiny, relikvie patronů, šperky a podobně), které byly nezbytností pro legitimní feudální stát. Pro naše dějiny jsou zejména důležité: 1. Říšský poklad, budovaný od počátků Svaté říše římské jednot-livými císaři, za Karla IV. soustředěný na k tomu účelu postave-ném hradu Karlštejně, a to v kapli Sv. Kříže ve druhém poschodí mohutné věže uprostřed hradu. Tam císař shromáždil 130 ostat-ků a relikvií, které dal vsadit do křišťálových schránek a ty pak vložit do zlacených rámů deskových obrazů mistra Theodorika. Ozáření svícemi vytvořilo v kapli vpravdě splendor imperii (skvě-lou vznešenost). Od husitských válek byl poklad chován v Norim-berku (Núrnbergu) a dnes se převážně nachází v Schatzkammer vídeňského Hoíburgu. Jeho nejdůležitějšími součástmi jsou ze-jména: - Říšský tzv. Purpurový evangeliář (z doby kolem roku 800): - tzv. Stephansbursa - relíkviář z 9. století; - říšský meč (tzv. meč Karla Velikého): vše nalezeno podle tradice v hrobě Karla Velikého: - říšská koruna (viz CÍSAŘSKÉ KORUNY); - říšské jablko; - říšské žezlo: - říšský korunovační plášť z let 1133-1134; - říšský korunovační kříž, do něhož byly vloženy relikvie připomí-nající utrpení Páně, tj. částečka ze dřeva Kristova kříže, dva trny z Kristovy koruny a houba sv. Longina. kterou napájel Krista; - říšský ostatkový kříž z roku 1352, do něhož bylo vloženo tzv. říšské kopí. tj. část kopí sv. Longina, jímž světec probodl Kristův bok na kříži, a také hřeb z Kristova kříže (Lancia et slavus Domini. kopí a hřeb Páně), jakož i jeden zub sv. Jana Křtitele v křišťálu a část ramene sv. Anny.

Tento říšský poklad činil vladaře posvátným a nedotknutelným. V Praze došlo k uvítání říšských insignií dne 21.3. 1350 a poté byly každoročně ukazovány lidu na Velký pátek velikonoční u kaple Božího Těla na Dobytčím trhu (dnes Karlovo náměstí) na Novém Městě pražském. 2. Poklad království českého se skládal z korunovačních klenotů, tj. ze svatováclavské koruny (obr. 492), žezla, říšského jablka, meče sv. Václava (ve skutečnosti je mladší), nádobky na sv. olej (z doby Karla IV.) a z korunovačního pláště (palladamentum regále, z doby Rudolfa II.), které jsou dodnes chovány nad tzv. Zlatou bránou katedrály sv. Víta, kam se vstupuje dveřmi se sedmi zámky z kap-le sv. Václava. Do pokladu náležel i archiv Koruny české (Archi-vům coronae regni Bohemiae), a to od dob Karla IV., kdy přestal být chápán jako majetek dynastie, ale státu (dnes uložen ve Stát-ním ústředním archivu v Praze).

Součástí státního pokladu byly i předměty, které jsou dnes sou-částí pokladu svatovítské katedrály. Jde zejména o:

Page 328: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

- Zlatý korunovační kříž. zhotovený na příkaz Karla IV. po roce 1354, který obsahuje dvě části dřeva z Kristova kříže, střední část hřebu, jímž byl Kristus přibit na kříž, část houby, jíž byl Ježíš na kříži napájen sv. Longinem, část konopného provazu, jímž byl spoután, část prstu sv. Jana Křtitele a malý ostatek sv. Anny, k nimž přibyly roku 1357 i dva trny z Kristovy koruny, které ob-držel panovník darem od francouzského krále Jana z královské kaple v Paříží. Tento ostatkový kříž se nacházel do roku 1645 na Karlštejně, odkud se dostal do svatovítského pokladu; - drátěná košile (brnění) sv. Václava: - hřeben a pontifikálie sv. Vojtěcha a řada relikviářů.

Podle nařízení IV. lateránského koncilu (1215) bylo závazné zři-zovat relikviáře v podobě té části těla, ze které ostatek pocházel, například hlava (herma), ruka, a podobně. Za Karla IV. bylo napří-klad jen u sv. Víta 27 bust s ostatky světců a Čechách pak přes sto. Dnes se ve svatovítském pokladu nacházejí jen hermy (relikviá-ře v podobě poprsí) sv. Ludmily, sv. Václava, sv. Vojtěcha a sv. Víta a relikviáře ve tvaru vztyčené ruky sv. Jiří, sv. Václava, sv. Barbo-ry, sv. Ludmily a sv. Pavlíny.

POKOSEM viz KOSMÉ DĚLENÍ

POKRYVADLA, POKRÝVKY viz PŘIKRYVADLA

POKŘIK (fr. cri de guerre. něm. KriegsgeschreL angl. battle-cry) -označení válečného pokřiku, určité obdoby hesla, který se však zásadně užívá na pásce umístěné nad klenotem. Pokřiky jsou zvláš-tě rozšířené ve Francii, z nichž nejznámější je královský - MONT-JOIE SAINT DENIS! (Naše záštita sv. Diviš), a na Britských ostro-vech, kde jimi kdysi skotští náčelníkové svolávali členy svého klanu.

Do střední Evropy si pokřiky s sebou přinesly některé původně cizí rodiny, ale jinak v zemích bývalé Svaté říše římské válečné pokřiky nezdomácněly. U nás užívali například hrabata z Mens-

Obr. 493: Erb hrabat Mensdorf-Pouilly obsahuje pokřik i heslo

Page 329: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

Obr. 494: Polcený

štít

Obr. 495: Polcený

štít Wratislavů

z Mitrowicz

dorff-Pouilly (obr. 493) vedle hesla FORTITUDINE ET CARTTATE (S udatností a láskou) i pokřik SANS VAR1ER (Beze změny) a po-dobně i knížecí rod Rohanů, užívá spolu s heslem POTIUS MORI QUAM FOEDAR1 (Raději zemřít, než být zhanoben) ještě pokřik MACLA SINE MACULA (Skvrna bez poskvrny).

POLCENÍ (lat. partitus, fr. parti, něm. gespalten, angl. per pale) -heroldské znamení ve štítu nebo na figuře (i v klenotu), tvořené kolmou čarou uprostřed. Tak je například červeno-černě polcen štít hrabat Wratislavů z Mitrowicz. (Obr. 494, 495)

POLE (lat. aequor, area, campus, fr. champ, něm. Feld, angl. Jieicí) - prostor, do něhož se kladou obecné figury. Pole může být buď štítové (tj. celý štít) nebo jen část štítu vzniklá jeho heroldským dělením.

POLEPŠENÍ ERBU (ZNAKU) - obohacení již existujícího erbu, které provádí nositel práva udílet znaky.

Od prvopočátku bylo užívání erbů věcí cti (odtud dodnes v češ-tině zachované rčení se štítem, nebo na štítě, tedy buď zvítězit, nebo čestně padnout), kdy mohl být erb děděn z otce na syna. Stávalo se však, že potomek byl slavnější než předek, a chtěl mít své zásluhy také zachyceny ve štítu. Zpočátku si mohli šlechtici upravovat své znaky sami, ale později měl právo měnit znaky jen panovník. Tak dochází k tzv. polepšování, kterému se někdy také říká rozmnožení nebo rozhojnění erbu.

Nejstarší polepšení v našich zemí nalezneme v majestátu udě-lenému Jírovi z Roztok asi z roku 1385, v němž ho Václav IV. povýšil do panského stavu, potvrdil erb (ve stříbrném štítu černá vrána, která se opakuje v klenotu), ale polepšil mu původní krydla změnou na hermelínová. Václav IV. pak polepšil ještě roku 1410 erb Jakuba ze Stubenberka a dne 23. 12. 1411 Ruppolta z Rosen-hartu tím, že oběma přidal na přilbu korunu. Zikmund Lucembur-ský (tehdy německý a uherský král) pak dne 13. 8. 1416 polepšil Jindřichu a jeho synovi Kašparu Schlikovi erb přidáním 3 (2, 1) prstenců střídavých tinktur na štít červený se stříbrnou špicí.

K polepšení může tedy dojít několikerým způsobem: I. Záměnou úplného erbu, tj. udělení nového erbu na místo starého. II. Částečnou záměnou erbu, například přesunem původní erbov-ní figury do klenotu a udělením nového znamení do štítu.

Tyto způsoby polepšování erbů se u nás nevyskytují, protože se mnohem více uplatnily následující varianty polepšování: III. Vlastní polepšení erbu: 1. Změnou tinktury (Jíra z Roztok, Staré Město pražské); 2. Přidání koruny nebo změnou točenice v korunu (Škréta Šot-novský ze Závořic);

Page 330: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

3. Změnou kolčí přilby na turnajskou (Zdeslav Hrzán z Harasova roku 1624); 4. Úpravou existující figury (například v erbu pozdějších hrabat Dohalských z Dohalic došlo za Marie Terezie roku 1757 při pový-šení Jana Kryštofa Bořka Dohalského z Dohalic do stavu svobod-ných pánů k úpravě klenotu - nahá, korunovaná a zlatovlasá mouřenínka, držící před sebou šachovnici - obr. 496, byla nahra-zena oděným mouřenínem). IV. Rozhojnění erbu o nová znamení, pole, přilby a klenoty: 1. Dalšími figurami připomínajícími slavný čin nositele erbu (Sta-ré Město pražské, Griespek z Griespachu - obr. 497, Schwarzen-berg - viz heslo HLAVA TURKA); 2. Přidáním celých figur nebo polí císařského nebo královského znaku, popřípadě jeho částí na znamení panovníkovy vděčnosti: a) Přidáním celého habsbursko-babenbersko-lotrinského štítu (or-lická sekundogenitura knížat Schwarzenbergů); b) Přidáním pouze štítků babenberského a lotrinského (knížata Metternichové); c) Přidáním celého císařského orla (hrabata Clam-Martinicové); d) Přidáním jen části orla (svobodný pán ze Siny); e) Přidáním císařské koruny (knížata Paarové); f) Udělení celého císařského orla, na jehož hrudje umístěn erbov-níkův štít (knížata Paarové). 3. Přidáním iniciál panovníků (hrabata Czerninové, knížata Ester-házyové). 4. Přidáním pouze přileb a klenotů (svobodný pán Daczický z Hesslowa). V. Kombinace polepšení a rozhojnění, přičemž ve Svaté říši řím-ské bylo běžné udělovat císařského orla do hlavy štítu (v Itálii) nebo do středního štítku či některého z polí štítu (německé země).

V Čechách byl bezesporu nejčastěji polepšován erb udělený Michnům z Vacínova. Nejprve byl dne 14. 8. 1598 udělen znak Martinu Michnovi z Vacínova při jeho povýšení do vládyckého sta-vu. Pavlu Michnovi byl polepšen dne 20. 10. 1617 (rytířský stav), 31.8. 1622 (panský stav) a 20. 8. 1627 (říšský hraběcí stav a palatinát). Jiné rodové větvi byl původní erb polepšen dne 12. 3. 1637 (šlechtictví) a 6. 6. 1663 (panský stav) a konečně další větvi rodu byl polepšen ještě dne 14. 2. 1712 při povýšení do hraběcího stavu. Původní znak byl tedy celkem šestkrát polepšován, byť třem rodovým větvím.

S obdobnou praxí se lze při polepšování erbů setkat ve všech vyspělých evropských zemích, avšak prostředky užité k polepšo-vání vždy korespondují se symboly dané dynastie nebo země či národa. V Anglii došlo poprvé k polepšení (augmentation of ho-nour) za Edwarda III., který tam odměnil Sir Johna Pelhama za to, že u Poitiers zajal francouzského krále. Nejčastějšími polepšeními

Obr. 496: Erb hrabat

Dohalských z Dohalic

Obr. 497: Polepšený erb Griespekú z Griespachu

Page 331: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

jsou lvi, královské badge, popřípadě znamení britské vlajky (vévo-da z Wellingtonu). Ve Francii jsou to všudypřítomné královské lilie (dostali ji i florentští vladaři rodu Medici) nebo císařské včely, v Prusku orlice a v Rusku orlové. Mezi kuriosity náleží polepšení znaku dr. Thomase Dimsdale (zlatý střední štítek s jedním čer-ným křídlem carského orla) spolu s povýšením do baronského stavu ruského impéria za to, že očkováním zamezil nakažení ne-štovicemi členů carské rodiny Kateřiny II., která ho roku 1768 pozvala ke dvoru. Viz též MĚSTSKÁ HERALDIKA - POLEPŠOVÁNÍ ZNAKŮ.

Obr. 498: Polský

herb Lis

Obr. 499: Polský herb Topor

POLSKÁ HERALDIKA - polská heraldika představuje zcela ojedi-nělý celek v evropské heraldice, a to jednak svým pojetím erbovní-ho obrazu a jednak vztahem erbu k osobě či rodům.

Vznik polského herbu lze klást do druhé poloviny 13. století, kdy po přederbovním období pečetí se objevují jak erbovní zname-ní polského rytířstva, tak i orlice vládnoucí dynastie Piastovců jako symbol sjednocení Polska. Někteří badatelé se domnívají, že původ polské heraldiky je ve starých runách, ale s jistotou to his-toricky dokázat nelze.

V polském herbu převládají štíty o jednom poli, protože ve svých počátcích pojem děleného štítu polská heraldika neznala, neboť neakceptovala existenci většiny heroldských figur (obr. 447-454). Při čtvrcení platilo pravidlo, že erb otce se kladl do 1. a 4. pole a matčin erb tvořil 2. a 3. pole. Později za polsko-litevské unie u vole-ných polských králů byl štít čtvrcen se středním štítkem, přičemž v 1. a 4. červeném poli byla stříbrná orlice (Polsko) a v 2. a 3. červe-ném poli stříbrný jezdec na stříbrném koni s červenou čabrakou, jehož pravice třímá obnažený meč a levice modrý štít se zlatým dvojramenným křížem (Litva). Střední štítek býval vyhrazen pro rodový znak právě panujícího krále.

Další zajímavostí polské heraldiky je, že se v ní téměř nevysky-tují kožešiny. Při volbě tinktur platilo pravidlo, že erbovní před-měty musí být vždy zobrazeny v co největší shodě se svou přiroze-nou barvou. Lev byl tedy vždy zlatý, medvěd černý, stromy zelené, hvězdy zlaté nebo stříbrné, půlměsíc zlatý, zdi a věže červené nebo stříbrné a podobně. Zlatá hvězda mohla být jen v modrém poli a červená zeď je na poli stříbrném nebo zlatém. Ve středověku bylo také v Polsku dodržováno pravidlo, že v jednom erbu nemají být více než dvě tinktury. Spojení tří nebo čtyř tinktur je velmi vzácné a teprve v 17. století se počíná počet tinktur rozšiřovat, a to ještě především v heraldice městské. Národní tinktury erbů Polska a Litvy, tj. červená a stříbrná, plně převládají také v erbech polské a litevské šlechty.

První klenoty se v Polsku objevují již koncem 13. století. Pře-vládají pštrosí pera a paví kyty, které tvoří jednu čtvrtinu všech

Page 332: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

klenotů polských erbů. Dva klenoty užil poprvé roku 1556 rod Tenczynski a později i další. Ještě v témže století se na pečetích knížat Radziwillů objevují tři klenoty. Oproti tomu staré litevské a ruské rody neužívají často žádný klenot a kladou na štít knížecí korunu (například Wisniowiecki, Woroniecki, aj.).

Poprvé se korunovaná orlice jako znamení sjednoceného Pol-ska objevuje na pečeti piastovského Přemysla II. z roku 1295 a za vlády Vladislava I. Lokýtka (1306 -1333) se stává trvalým zna-kem Polska, který se již mnoho neměnil. Pouze v období mezi světovými válkami byl přidán lem inspirovaný polskými válečný-mi uniformami a za vlády komunistů bylo odstraněno koruno-vání orlice.

Patrně nejstarším polským herbemje Lis (1257 - obr. 498), po němž přišly Topor (1259 - obr. 499), Diyja (1276) a Nowina (1293 - obr. 500). Později vznikají další erby, které mají co do užití a vztahu k osobě či rodu v celé Evropě zcela ojedinělé postavení. Tento systém organizace polské šlechty připomíná skotské klany. Polský herb nebyl jen označením vlastnickým a rozpoznávacím, ale jeho prostřednictvím bylo možno šlechtu přesně zařadit. Tak se stalo, že k jednomu erbu náleželo mnoho šlechtických rodin různého postavení. Mimo společný erb měly tyto rodiny i společný pokřik (zawolanie, okrzyk) pro případ nouze nebo válečného se-skupování.

Každý polský herb má také své jméno, které vzniklo: a) odvozením z válečného pokřiku (například Leliwa); b) ve shodě s erbovním obrazem (například Kolumna - sloup, Lod-zia - loď, Ciolek - býček, Lab^dz - labuť a podobně); c) ve shodě se jménem rodiny nebo na základě topografického vztahu k původu roku (například herb Grzymalavychází zejména praotce rodu Grzymislawa nebo herby Sas (obr. 454) a Prus podle původní země či podle řeky a jezera v případě erbů Mosgawa. Prosná či Nal^cz).

Nejrozšířenějším herbem je Jastrzebiec (obr. 501), kterýje zna-mením 563 rodin (v modrém poli zlatá podkova, obloukem dolů, uvnitř zlatý kříž, v klenotu křídlo a jestřáb, někdy jen jestřáb). Následuj í Koráb (326 rodin - v červeném poli zlatá lodička se stříbr -ným sloupem), Lubicz (323 rodin - obr. 502), Slopovron (302 rodi-ny - obr. 503), Nal^cz (278 rodin - v červeném štítu stříbrný věník--točenice, v klenotu mezi zlatými parohy dívčí postava v červeném šatě s ovázanou hlavou - obr. 504), Sas (233 rodiny - obr. 505), Rawicz (247 rodin) a dalších 24 erbů, k nímž náleží více než 100 ro-din. K těm nejznámějším patří už zmíněný Ciolek (ve stříbrném štítu stojící červený býček, v klenotu pak červený rostoucí býček), Grzymala (v červeném štítu stříbrná zeď se třemi věžemi - tinktu-ry někdy i opačné, v klenotu paví kyta), Leliwa (v modrém štítu zlatý půlměsíc provázený hvězdou, v klenotu totéž na paví kytě),

Page 333: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

Obr. 503: Polský

herb Sbpouron

Obr 504: Polský herb Nalgcz (obdoba

točenice)

Obr. 505: Polský

herb Sas

Topor (v červeném štítu stříbrná sekera se zlatým topůrkem, totéž v klenotu) a Abdank (ve stříbře červené dvojitě lomené břevno ve tvaru litery W), k němuž náležel i rod pražského arcibiskupa Ondře-je Aloise Ankwicze ze Skarbek-Poslawice (1833-1838). Existují však také erby soustřeďující jen několik málo rodin.

Polská městská heraldika se vyznačuje množstvím zvláštních geometrických figur připomínajících značky středověkých kame-níků. Tyto figury mají svá polská jména, nepřeložitelná do jiných jazyků a vyskytují se v podstatě jen v Polsku. Častá je rovněž polská orlice, většinou doplněná jinými figurami. Po tzv. třetím dělení Polska roku 1795, která znamenala konec jeho samostatné existence, přešla heraldická jurisdikce na Prusko, Rusko a Ra-kousko. Největší část připadla Rusku, které začalo potlačovat uží-vání starých polských městských znaků a vnucovalo jim vlastní symboly. Návrat ke starým znakům nastal až po roce 1918 po vytvoření samostatné polské republiky.

POLSKÁ ŠLECHTA - ačkoliv počátky polské šlechty jsou mno-hem starší, teprve statut krále Kazimíra III. Velikého (1333-1370) z roku 1347 je právním zrodem polského rytířstva, které vzniklo ze svobodných obyvatel země. Mnozí z nich svou vojenskou a správ-ní službou knížatům a králům z rodu Piastovců nabyli hmotného a hodnostního postavení ve státě. Obecně platilo, že šlechtictví v Polsku bylo možno získat: a) dědičně po otci tzv. rodowitem; b) adopcí či přijetím k erbu, ale tato praxe musela být pro lavino-vité rozšíření zakázána opakovaně Sejmem v letech 1601 a 1633 pod trestem ztráty vlastního šlechtictví; c) nobilitací, a to i hromadnou. Velkou nobilitaci provedl za své vlády král Ludvík I. Veliký (1370-1382) z rodu Anjou, který byl zároveň i uherským králem. Tři uherské pruhy a lilie ze svého rodového erbu udělil polským rodinám, a tak vznikl herb Korczak (v červeném štítu tři stříbrná břevna) a herb Kierdeja (tři lilie) a dalších 30 erbů vzájemnými kombinacemi se staropolskými her-by. Nobilitace šlechtice byla právem krále, ale v 70. letech 16. sto-letí mu šlechta začala toto právo odpírat, až mu jej nakonec odňa-la, a uzurpoval je „všemocný" Sejm. Nobilitace v Polsku byla dvojího druhu: aa) Praecise scartabellatu (šlechtic měl právo staré šlechty a mohl zastávat úřady v zemi); bb) Salvis legibus de Scartabellis (teprve ve 3. pokolení bylo dosa-ženo všech privilegií šlechtictví).

První nobilitaci tohoto druhého typu provedl roku 1654 pro Nikolaje Hadzewiecze král Jan Kazimír, ale o století později ztrati-la tato nobilitace své opodstatnění a právně byla zrušena dekre-tem cara Alexandra I. roku 1817.

Page 334: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

Šlechtictví bylo možno v Polsku ztratit: 1. Ztrátou šlechtické cti. 2. Porušením zákazu z roku 1633 o přijetí nešlechtíce do herbu 3. Provozováním kupectví, avšak roku 1775 byl tento důvod ztrá-ty šlechtictví anulován.

Polská šlechta nečinila mezi sebou rozdíly, byla rovnoprávná de iure a jen v rámci postavení na Sejmu se dělila na stav senátor-ský a stav rytířský, což byl rozdíl rovnající se právnímu vztahu staršího a mladšího bratra. Počet příslušníků polské šlechty byl mnohem vyšší než v jiných zemích, takže mnozí z nich neoplývali jměním a často obdělávali své pozemky dokonce sami jako rolníci. Za krále Štěpána Báthoryho (1575 -1586) bylo šlechtictví spojeno s vojenskou službou. Rytíř byl členem privilegovaného stavu, pa-nujícího, přednostně zaujímajícího úřady a postavení v zemi. Šlech-ta dosáhla zprvu privilegia volby krále v linii panující dynastie, ale po vymření Jagiellonců i právo svobodné volby mezi kandidáty trůnu.

Polská šlechta se bránila přijetí cizích titulů k odstupňování šlechtictví a viděla v užívání titulů porušení zásad šlechtické rov-nosti. Ta šla ostatně tak daleko, že nakonec stačil nesouhlas jedi-ného člena sněmu, aby usnesení nebylo přijato (niepozvolam -právo veta). Například, když se král Vladislav II. (1386-1434) ože-nil s Alžbětou z rodu Graniwski a chtěl povýšit jejího syna z první-ho manželství Jana na hraběte, odmítl kancléř koruny pečetit pří-slušnou lisdnu, která byla prod právům země. Jen na území Litvy bylo na podkladě Lublinské (Lubelské) unie povoleno užívat kní-žecího titulu s podmínkou, že to nebude škodit zásadě šlechtické rovnosti. Kníže staré Rusi a Litvy neznamenal totiž dynastický titul, jako například u Piastovcú, ale označoval každého, kdo vlast-nil statky. Této skutečnosti využili mnozí, kteří dosáhli titulu kní-žete Svaté říše římské a začali tento titul užívat na území Litvy (například Radziwillové) a přes odpor polské šlechty se snažili pro-sadit své tituly i do Polska. Teprve vláda saských kurfiřtů v Pol-sku otevřela těmto snahám prostor. Za panování Stanislava Augus-ta (1764-1795) byli na Sejmu královi bratři jmenováni knížaty, a rod Poniatowski se tak stal prvním knížecím rodem z vůle Rzeczi-pospolite (Polského státu) a po nich i další. Všichni pak kladou na své štíty knížecí koruny a jiní - jako Radziwillové - Idadou z titulu udělení knížecího stavu Svaté říše římské svůj erb na hruď císař-ského orla.

Narušení zásady rovnosti dotvrdilo i založení Rádu bílé orlice roku 1705 za věrnost a služby trůnu. Za Augusta II. (1697-1706a znovu 1709-1733) se objevují i první hraběcí tituly.

POLŠTÁŘ - některými heraldiky polštář bývá pokládán za další možný způsob upevňování klenotu na přilbu. Většinou se jedná

Page 335: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

o užití čtyřrohého polštáře se střapci, na němž pak spočívá figura klenotu (například páni z Lipé, z Lichtenburgu, páni z Boskovic nebo knížata z Furstenbergu). Zůstává však věcí názoru, zda není možné pokládat polštář a další figuru již za součást klenotu. (Obr. 506)

PONTIFEX (lat. doslova: stavitel mostu) - původně označení kně-ze, duchovního dozorce ve starém Římě - přejatý pravděpodobně od Etrusků. Kněží tvořili sbor (collegiumpontificum), do něhož patřil také rex sacrorum (král-obětník). flaminiové a vestálky a v jehož čele stál nejvyšší pontifik (pontifex maximus) a vedle jiných úkolů měli za povinnost - ve shodě se svým jménem - pečovat o most. Ve středověku vysvětloval sv. Bernard tento pojem tak, že biskupové - na něž tento titul přešel - staví most mezi Bohem a svými bližní-mi. Od zániku republiky usurpovali titul pontifika maxima císaři až do dob Gratiana (375-383), který se ho vzdal. V křesťanské církvi pak byl časem tento titul omezen jen na biskupa římského, papeže, který jako nejvyšší velekněz byl označován titulem ponti-fex maximus.

PONTIFIK - označení biskupa římského, tedy papeže.

PONTIFIKÁL - liturgická kniha (pontificale Romanům) papeže a biskupů s předpisy a modlitbami k udělování svátostí a svěcení osob, míst a věcí (mimo mši svatou, k té se užívá misál) a provádě-ní obřadů s tím spojených.

PONTIFIKÁLIE - součásti oděvu a liturgická náčiní vyhrazené jako insignie moci k užívání pouze biskupům a některým prelá-tům, kteří se pak nazývají infulovaní preláti (například opati, pro-bošti, kanovníci a podobně), popřípadě těm církevním hodnostá-řům. kteří smějí užívat pontifikálií na základě papežského udělení. Tak například papež Urban VIII. povýšil roku 1625 jindřichohra-deckou faru na proboštství a faráři a jeho nástupcům udělil právo užívat pontifikálie. což bylo v praxí aplikováno až do roku 1958. V minulosti bývalo právo pontifikálií omezené i prostorově - tak například vyšehradští kanovníci směli nosit mitru, a to od doby založení kapituly v roce 1070 až po II. vatikánský koncil, pouze po potok Botič.

K pontifikáliím patří berla, mitra, prsten, pektorál, katedra, faldistorium, dříve pak ještě pontifikální střevíce, rukavice, po-nožky a bugia. Pallium užívají výhradně papež a arcibiskupové-meiropolitové. K papežským pontifikáliím náležely dříve i cappa. camaura. sedia gestatoria a papežské vějíře.

Do 13. století se za nejvýznamnější považovala infule a pontifi-kální střevíce s rukavicemi. Ty také od papeže získali, na místo

Page 336: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

královské koruny, český kníže Spytihněv (1055-1061) i jeho bratr a nástupce Vratislav II. (1061-1092), který pak ovšem získal roku 1085 jako první z Přemyslovců královskou korunu.

PONTIFIKÁLNÍ PUNČOCHY (lat. caligae. udones) - symbol ocho-ty jít hlásat evange lium. Bývaly ve stejných liturgických barvách jako střevíce, ale jejich užívání není dnes již povinné.

PONTIFIKÁLNÍ RUKAVICE (lat. urenti, manicae. chirothecae) -symbol čistoty rukou a úmyslů. Byly právem užívány kardinály a biskupy; opati a jiní preláti je směli užívat jen na základě zvláštní-ho privilegia. Jako liturgický oděv se rukavice objevily v 10. století a od 13. století byly ve všech liturgických barvách kromě černé. Bývaly zhotoveny z hedvábí, často na svrchní straně (včetně man-žet) zdobené. Dnes již jejich užívání není povinné.

PONTIFIKÁLNÍ STŘEVÍCE (lat. sandalia, campagi - symbol ocho-ty vyjít hlásat evangelium. Původně kožená obuv, od 13. století i hedvábná, a to ve všech liturgických barvách kromě černé. Pou-ze papež má pontifikální střevíce zdobené na nártu křížem. Dnes již jejich užívání není povinné.

PONTIFIKÁT - označení úřadu, důstojenství, a zejména pak doby vlády římského biskupa, tedy papeže [pontifex maximus). Podle let vlády svého pontifikátu se rozhodl datovat své písemnosti pa-pež Hadrián I. (772-795), čímž dal najevo odklon Říma od Byzan-ce. Předtím datovali papežové své listiny podle roku nástupu vlá-dy císaře v Konstantinopoli. Vedle běžného datování jsou rokem pontifikátu datovány např. papežské encykliky dodnes.

POPELIČINA viz KOŽEŠINY

PORTUGALSKÁ HERALDIKA - nejenom Portugalsko samo, ale i portugalská heraldika žije ve stínu sousedního Španělska, ačko-liv to byla tato malá země. která jako první vybudovala obrovské koloniální impérium a která ho také jako poslední (až v 70. letech našeho století) ztratila.

Heraldika přišla do Portugalska ve druhé polovině 12. století a zpočátku bylo užívání znaků, jako kdekoliv v Evropě, zcela ne-kontrolovatelné. Až na počátku 15. století zavedl král Joao (Jan) I. Veliký (1385 -1433) funkci heroldskou. Král Manuel (Emanuel) 1. (1495-1521) zakázal počátkem 16. století užívat znaky těm, kteří nebyli šlechtici. Byl pořízen důkladný soupis všech šlechtických erbů v zemi (tzv. Livro do Armeiro Mor), z něhož se část zachova-la, zatímco zbytek byl zničen za velkého zemětřesení v Lisabonu roku 1755.

Page 337: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

Obr. 507: Znak

Portugalska

Dohled a kontrola nad užíváním znaků, to vše spojené s vleklý-mi spory mezi heroldy a šlechtou, existovaly až do roku 1910, kdy byla monarchie nahrazena republikou. Navzdory tomu byla roku 1945 zřízena z iniciativy vévody z Bragangy, pretendenta portu-galského trůnu, komise zabývající se šlechtou a heraldikou s ná-zvem Conselho de Nobreza (Šlechtická rada). Roku 1930 ustavila republikánská vláda úřad (Gabinete de Heraldica Corporativá), která se zabývá znaky korporací.

Zvláštností portugalské heraldiky je, že má nezvykle málo zna-ků (pouze asi 1 000). Rovněž příjmení šlechtických rodin jsou málo početná. Přísný systém imatrikulace šlechtických rodin a jejich erbů, ne nepodobný systému skotskému a zavedený Manuelem I., nebyl vždy a všude přesně dodržován. Jedním z předpisů bylo například nařízení, že pouze hlava rodu smí užívat neodlišený znak, ale mnozí mladší členové velkých rodin to v praxi ignorovali. V Por-tugalsku bylo rovněž pravidlem, že dědic majorátního statku dě-dil jméno i erb svého předchůdce. Tato zvyklost byla zrušena roku 1863, což znamenalo značné zjednodušení, protože v té době již nebyly ojedinělé případy, kdy vedle plejády křestních jmen nosil šlechtic až 9 či 10 příjmení.

V Portugalsku převládá názor, že lidé pocházejí nejen z otcovy rodiny, ale i z matčiny, i když v otcově linii (podobná praxe je u jmen i v řadě latinskoamerických zemí). Proto si mohou vzít i matčino příjmení, ale dokonce i příjmení jiného předka. Tak se stává, že syn často nemá totéž příjmení jako otec a mnohdy dva i více bra-trů má zcela rozdílná příjmení. To má samozřejmě vliv i na heral-diku. Nejstarší syn nosí obvykle znak otcovy strany (někdy v kom-binaci s jiným znakem), mladší synové si však mohou vybrat mezi znaky svých předků a užívat jeden i více znaků, ale nikdy více než čtyři rozdílné znaky najednou. Přitom užívají brisury (lilie, půlmě-síc, prstenec, volná čtvrť a podobně; jen turnajský límec byl uží-ván pouze v královské rodině), přičemž obvykle znak děda z otco-vy strany byl v 1. poli, báby z otcovy strany ve 2. poli, děda z matčiny strany ve 3. poli a báby z matčiny strany ve 4. poli čtvrceného štítu. Tento systém má své počátky v direktivách Manuela I. ze 16. století.

V 19. století přijala aristokracie zvyk užívat pláště, a to červe-né, podšité hermelínem. Jednotlivé šlechtické stupně jsou (od nej vyššího po nejnižší): vévoda, markýz, hrabě, vikomt, baron a šlechtic bez titulu.

V městské heraldice existuje pravidlo, že žádné město nesmí mít štít s více než s jedním polem a figury královského nebo re-publikánského znaku nesmějí být vkomponovány do štítu; výjim-ku z těchto znaků tvoří jen 5 modrých štítků s rondely (v portu-galštině zvané quinas). Pokud jde o koruny, pak Lisabon a hlavní města provincií užívají zlatou korunu s 5 věžemi, ostatní města

Page 338: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

stříbrnou se 4 či 5 věžemi. Ve štítech se opakují převážně dvě figury. Především je to znak označovaný jako Staré Portugalsko, tj. bez kastilského lemu a potom převládají postavy Panny Marie, častěji s Ježíškem v náručí, než bez něho. (Obr. 507)

POŘÍČÍ - heraldický termín označující vlnovité břevno, zvláště pak kosmé či šikmé (například v erbu vladyků Divišů Čisteckých ze Šerlinku).

POSÁZENÝ - heraldický termín, který vyjadřuje, že několik men-ších figur je ve štítu (poli, figuře) bez zvláštního uspořádání a po-čtu, ale jsou vždy vidět celé a nemizejí v okrajích (například srdíč-ka ve znaku Dánska - obr. 508); viz též POSETÝ.

POSEIDÓN viz NEPTUN

Obr. 508: Posázený štít srdíčky

(Dánsko)

POSETÝ - heraldický termín, který vyjadřuje, že několik menších figur je ve štítu (poli, figuře) rozmístěných na způsob vzorku, tj. pravidelně rozdělených tak, že některé částečně mizejí v okrajích.

Například francouzští králové měli modrý štít posetý zlatými liliemi (fr. semé-de-lys) až do roku 1405 (znaku se někdy říká Sta-rá Francie - obr. 509). Znamení 3 (2, 1) zlatých lilií v modrém štítu (tzv. Nová Francie) zavedl jako francouzský znak Karel VI., abyjej odlišil od znaku, který ve formě čtvrcení (Anglie a stará Francie) užívali i angličtí králové. Roku 1340 vznesl totiž král Edward III. nárok na francouzský trůn, protože jeho matka byla dcerou Fili-pa IV. Francouzského, a na znamení tohoto nároku si přisvojil i francouzský znak. Tento rozdíl v obou královských znacích netr-val dlouho, protože již Jindřich V. Anglický (1413-1422) zaměnil ve svém znaku pole Staré Francie za variantu novější se 3 liliemi; viz též POSÁZENÝ.

O O O

Obr. 509: Posetý štít bourbonskými liliemi IFrancie)

POSTULACE - obecně žádost církevních orgánů adresovaná orgá-nům vyšším o obsazení duchovního úřadu kandidátem, kterému jinak překážky kanonického práva brání ve zvolení. Tak byli na-příklad postulováni čtyři velmistři řádu křížovníků s červenou hvězdou, kteří se stali představenými řádu z titulu metropolity pražského v letech 1592-1667.

POSYPANÝ viz POSETÝ

POŠIKEM viz ŠIKMÉ DĚLENÍ

PRACOVNÍ NÁSTROJE - jedna ze skupin obecných umělých he-raldických figur, do níž náleží například sekera (Sekerkové ze Sed-čic, knížata Croy), vinařské nože (knížata Dietrichsteinové), rýč

Page 339: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

Obr. 510: Rýč v erbu

Radeckých z Radče

Obr. 511: Prapor

(hrabata Radečtí z Radče), vidle (Boryňové ze Lhoty, Leskovcové z Leskovce), hrábě (pánové z Oseká. Kostkové z Postupic), radlice (Pluhové z Rabštejna) a řada dalších. (Obr. 510)

PRAEPOSITISSA - představená, rozumí se konventu: viz též MA-TER.

PRAPOR (fr. ertseigne. něm. Fahrie. angl. banner) - plátěná nebo hedvábná látka - zvaná list - určitých barev (někdy se znakem), pevně připevněná k hornímu konci žerdě (ratiště). Prapor býval menší než korouhev a užíval se ke všednějším účelům. Skládal se obvykle jen z tinktur pánova erbu, a to tak, že tinktura figury byla nahoře a tinktura štítu dole (například Čechy, Polsko).

Původně se prapory a korouhve od sebe lišily. Prapory byly vyšší a kratší, korouhve zase delší než vyšší a mívaly při horním okraji dlouhý úzký zašpičatělý pruh zvaný plamen. Byl-li jeden, měl prapor tvar trojúhelníku (14. století). Plamenů však mohlo být i více (dvojplamen a podobně). Pokud byla tato zakončení tupá (ve formě pásků, bez zahrocení), hovoří se o plamenci, dvojpla-menci atd. V 15. století převládl na čas jeden ostrý cíp (plamen) vybíhající z horní části obdélníkového praporu. V 15. a 16. století se prapory a korouhve tvarem vzájemně přiblížily a dostaly čtver-covou podobu, často na okrajích s třásněmi.

Původně prapor opakoval obraz štítu, což se dodnes dochovalo na praporech (a vlajkách) Švýcarska, Islandu a dalších zemí, jin-de je opakování štítového obrazu na praporu (vlajce) vyhrazeno jen hlavám státu (Anglie, Skotsko. Monako. Norsko a podobně). Zároveň prapor dnes už málokdy respektuje čtvercovou podobu (Švýcarsko) a bývá zpravidla ve tvaru obdélníku stejně jako vlajka.

Pokud jsou na praporech a korouhvích heraldické figury, pak téměř vždy hledí směrem k žerdi (ratišti), a není to třeba v popisu zdůrazňovat. Je-li prapor čtvrcen, popisuje se stejně jako štít (nej-prve líc a pak rub), pouze u islámských praporů je to obráceně. Jednotlivé části listu praporu jsou horní, střední, dolní, respekti-ve žerdová, střední a vlající. Okraje jsou žerdový, horní, vlající a dolní. Rohy pak horní a dolní (u žerdi), horní a dolní cíp (u vlající části). Existují pruhy (svislé a vodorovné), kůly a břevna (i poko-sem a pošikem), klíny, volné čtvrtě (kantony v horním rohu), kří-že, a podobně. V popisech praporů není zlatá a stříbrná, ale žlutá a bílá barva.

Někdy se rozlišují prapor (přes 1 m délky, praporec (méně než 1 m) a praporek (pod 0,5 m).

Prapory a korouhve patřily k světským insigniím, odvozeným z vojenské symboliky, kde označovaly v bitvách nejvyššího velitele (panovníka). Ztráta takovéto zemské korouhve znamenala nejen porážku v bitvě, ale i ztrátu mocenského postavení. V Čechách se

Page 340: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

objevuje na mincích prapor již v pravici knížete Oldřicha (1012-1033) a na šlechtických pečetích je prapor také již na nej-starší z nich (Vítka z Prčic z roku 1220). Prapor měl v Čechách i státoprávní symboliku. V roce 1126 svedli Čechové pod knížetem Soběslavem bitvu se Sasy u Chlumce a k vítězství jim dopomohla přítomnost kopí sv. Václava, na něž byl zavěšen praporec sv. Voj-těcha, nalezený ve vrbčanském kostele.

Husité používali praporce (korouhve) s kalichem, nejstarší pí-semně doložená městská korouhev se týká Horažďovic (1458) a u cechů je to korouhev cechu kovářů, písemně doložená k roku 1497 v Kutné Hoře.

S prapory, korouhvemi a vlajkami se také setkáme jako s vý-zdobou znaků. Najdeme je v rukách štítonošů (hrabata Aichel-burgové), ale také jako samostatné klenoty (hrabata Buquoy, kní-žata Colleredo-Mansfeldové nebo město Praha).

Nejčastěji však drobné praporky tvoří součást složitějšího kleno-tu. Tak Kladenští z Kladna měli rohy svého klenotu zdobeny 8 stří-brnými, červeně lemovanými praporečky (4 a 4), Trčkové z Lípy 12 (po šesti na každém rohu), a to střídavě stříbrnými a červený-mi anebo Bechinie z Lažan, kteří mají v klenotu stříbrný a červený roh se zkříženými zlatými dřevci, zakončenými malými praporky, vpravo červeným a vlevo stříbrným.

Pokud není v blasonu jinak uvedeno, jsou dřevce a žerdě prapo-rů nebo korouhví vždy zlaté (obr. 511. 512); viz též BANDERIUM, GONFANON, KORNETA, KOROUHEV, STANDARTA. TROFEJE, VLAJKA,ZÁSTAVA.

Obr. 512: Korouhev

PRAVA STRANA - heraldicky pravá strana je z hlediska pozorova-tele na straně levé. protože je kurtoazně posuzována z pozice drži-tele štítu.

PRAVIDLA HERALDIKY - souhrn předpisů, podle nichž se znaky sestavují a popisují.

Jedním z nejzákladnějších pravidel heraldiky je, že barva ne-smí přijít na barvu, kov na kov a kožešina na kožešinu. Tato zása-da byla kdysi diktována základním požadavkem heraldiky - zře-telností. Je zřejmé, že stříbrný nebo zlatý kříž v červeném nebo modrém poli byl z dálky mnohem viditelnější, než třeba červený kříž v modrém poli.

Přesto však existuje řada výjimek z tohoto pravidla. Již jeden z prvních znaků - znak království jeruzalémského odporuje této zásadě (ve stříbrném štítu zlatý berličkový kříž doprovázený mezi rameny čtyřmi menšími rovnoramennými zlatými křížky - obr. 513). Nevíme přesně proč došlo k porušení tohoto základního pravidla heraldiky v době jejího tvůrčího rozvoje, ale všeobecně se má zato, že tím byl sledován záměr i znakově nějak zdůraznit význam Jeru-

Obr. 513: Berličkový kříž (zlatý ve

stříbrném polil porušoval tehdy

ovšem neustálená pravidla heraldiky

Page 341: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

Obr. 514: Villani de

Castelo Pilonico

Obr. 515: Znak Lucemburska

zaléma pro křesťanský svět. Mnozí heraldici se pokoušeli vysvětíit i oněch pět křížků ve znaku. Jedni tvrdili, že mají představovat Pět Ran Kristových, zatímco jiní, a jejich názor se zdá být pravdě-podobnější, vykládají znak tak, že velký berličkový kříž předsta-vuje Spasitele a čtyři malé křížky representují čtyři evangelisty.

Zásadě odporuje i erb svobodných pánů Villani de Castelo Pilo-nico (obr. 514), jejichž původním znakem (po polepšení ze dne 27. 2. 1642 na středním štítku) je v modrém štítu černá, zlatě ko-runovaná, orlice. Také město Heřmanův Městec užívá zelený lekní-nový list v modrém štítu.

V některých případech je však nezbytné tuto zásadu porušit. Tak například erb Lucemburska tvoří devětkrát modro-stříbrně dělený štít, na němž je červený lev (obr. 515). V tomto případě pak nelze neporušit zásadu, že se barva neklade na barvu a místy musí přijít červená na modrou. Podobně stříbrno-červeně šacho-vaná moravská orlice v modrém poli se důsledně nedrží tohoto pravidla. Lem štítu se rovněž nemusí podřizovat této zásadě, tak-že lem i pole mohou být oboje barevné, kovové nebo kožešinové.

U zvířat se jejich zbroj zpravidla kreslí jinou tinkturou. Chybou však není, když je ve zlatém štítu černý císařský orel se zlatou zbrojí a se zlatou svatozáří, popřípadě je-li i zlatě korunován.

Jiným důležitým pravidlem a zvláštností heraldiky je posuzo-vání pravé a levé strany, které je dáno kurtoasií.

Další dílčí pravidla heraldiky jsou vždy vysvětlena u přísluš-ného hesla zabývajícího se danou součástí erbu nebo figur; viz též jednotíivá hesla i úvodní stať.

PRAVOSLAVNA CÍRKEV viz ORTODOXNÍ CÍRKEV

PRAVOSLAVNÝ KŘÍŽ viz KŘÍŽ

PRECEPTOR - označení učitele, vychovatele. Dříve i titul řádové-ho představeného johanitů v Čechách a představitele řádové pro-vincie křížovníků s červeným křížem (Strážců Božího hrobu).

PREDIKÁT (lat. praedicatum, příznak, přídavek ke jménu, přído-mek) - šlechtický přídomek, který původně označoval původ (tedy místo, odkud pochází) daného šlechtice. V Čechách dochází k přijí-mání predikátů ve druhé polovině 13. století, kdy se začínají stavět pevné kamenné hrady a jim byla dávána tehdy módní německá jmé-na. Tak se začali psát páni ze Sternbergu, z Rosenbergu (Rožmber-kové) nebo z Lowenburgu (z Lemberka). Nemusela to však nezbytně být jména německá - například Věžníkové z Věžník (podle osady), rytíři z Bubna, pánové z Choustníka nebo pánové ze Strakonic.

Postupem doby (zvláště pak v renesanci) došlo k výraznému vzrůstu počtu osob, které byly povýšeny do šlechtického stavu,

Page 342: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

Obr. 516: Erb rytíře Purkyně

aniž by vlastnily nějaké konkrétní sídlo. A tak vznikají predikáty vymyšlené, které již jen mají dodat lesk nově nobilitované osobě (Melantrich z Aventina, Marek Marci z Kronlandu a podobně). Tato praxe pokračovala až do zániku monarchie a řada predikátů neo-značovala konkrétní lokalitu ve smyslu lidského obydlí nebo síd-liště - například Ettel z Hvozdomilu, Škvor z Horomilu nebo Bar-toň z Dobenína (podle vrchu nedaleko Václavic mezi Náchodem, kde měli textilní podnik, a Novým Městem nad Metují, kde koupí získali zámek). Pokud byly predikáty německé, pak nejčastěji bý-valy zakončeny na: -bach, -berg, -dorjj, -Jels. -hoj, -stein nebo -thaL

Rada nově nobilitovaných rodů však predikáty vůbec nedostaly a jejich šlechtictví bylo označeno von (v původním smyslu sice z, ale v tomto případě už šlo o ryze formální vyjádření šlechtictví). Například von Purkinie, von Kraus, von Rieger, von Ringhoffer a podobně. Tendence počeštit tyto nepravě predikáty, vzniklé vlastně z příjmení nobilitovaných, na „z Purkyňů", „z Krausů", „z Riegrů" a „z Ringhofferů", je proto zcela scestná. Mnohem vhodnější je v takovýchto případech opominout von a nahradit je titulem spoje-ným se jménem - tedy: rytíř Purkyně, baron Kraus, baron Rieger a baron Ringhoffer. (Obr. 516-518)

PREFEKT (lat. praejectus) - 1. Ve starém Římě titul vysokého správního úředníka. 2. V minulosti titul dozorce v bohosloveckých seminářích. 3. Představený (přednosta), zvláště ve Francii od roku 1800 titul

Obr. 517: Erb

barona Ringhoffera

Obr. 518: Erb Ettelů

z Hvozdomilu

Page 343: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

politického správce departementu či kraje (vlastně šéf místní po-licie) . 4. Titul kuriálního kardinála, který stojí v čele některé z římských kongregací.

PRELÁT (lat. praelatus) - 1. Titul vysokého církevního hodnostá-ře, zastávajícího úřad, s nímžje spojenajurisdikce (praelatus Eccle-siae). Vedle papeže jsou takovýmito preláty i patriarchové, arci-biskupové, biskupové, apoštolští administrátoři, apoštolští vikáři, prefekti a také opati území nepatřících do žádné diecéze (tzv. pra-elati nullíus nebo praelati inferiores). 2. Čestný titul vyššího církevního hodnostáře, zastávající v papež-ské kurii úřad spojený s jurisdikcí. Je to například papežský do-mácí prelát (vyšší duchovní ustanovený k službám papeže, nebo jen jako čestný titul bez výkonu funkce) nebo prelát papežský ko-moří. Ti jsou pouze čtyři, nazývají se di fiocchetto a ve svých zna-cích užívají fialový klobouk s 10 červenými střapci po každé stra-ně štítu. 3. Čestný Utul v církvi mimo Řím a bez jurisdikce propůjčovaný papežem jako vyznamenání za nějaké osobní zásluhy. 4. Titul duchovního představitele duchovních rytířských a někdy i světských rytířských řádů. Tak například u řádu Maltézských rytířů jmenuje Svatý Otec řádového preláta. Ten pak asistuje ne-jen kardinálu-patronovi, ale i velmistrovi řádu, a jako církevní nadřízený řádového duchovenstva pečuje o duchovní blaho řádu. Ze světských rytířských řádů má řádového preláta například Rád podvazkový (biskup z Winchesteru). 5. Za preláty jsou rovněž označováni hodnostáři kapitul, kteří mají právo pontifikálií.

V českém království byli zemskými preláty nazýváni i ti církev-ní hodnostáři, kteří měli právo zasedat a hlasovat na zemském sněmu (například velkopřevor řádu Maltézských rytířů, velmistr a generál řádu křížovníků s červenou hvězdou, opat strahovský a podobně).

Každý prelát, pokud není vyššího důstojenství, má právo na oslovení Vaše Milosti

PRETENDENT - uchazeč nebo nápadník trůnu, který je legitim-ním dědicem. Pokud mu nestojí v cestě žádné politické překážky, nazývá se zpravidla následníkem trůnu nebo korunním princem. Pokud mu však politické překážky brání v nastoupení na trůn, je zván pretendentem, a to v případě, že v jeho zemi je republika neboje trůn obsazen někým jiným. Takovýmito pretendenty byli například potomci britského krále Jakuba II. z dynastie Stuartov-ců: syn James Francis Edward (1688 -1766) zvaný The Old Preten-der (Starý pretendent) a jeho synové Charles Edward (1720-1788)

Page 344: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

zvaný The Young Pretender (Mladý pretendent) a konečně i po-slední Stuartovec, Heniy Benedict (1725 -1807), vévoda z Yorku a legitimisty zvaný Henry IX., který se stal kardinálem a byl znám jako kardinál York.

PRIMAS (lat. první, nejpřednější) - 1. Titul římsko-katolického arcibiskupa, který získal určité pravomoci a privilegia, a tím i ve-doucí postavení (primát) v zemi, v níž je co do důležitosti prvním mezi ostatními arcibiskupy a biskupy. V církevní praxi je to zpra-vidla arcibiskup, jenž stojí v čele církevní provincie.

Již ve 4. století byl primasem Afriky biskup Kartága. Později získali tento titul a postavení biskupové v Arles ve Francii, v Tole-du ve Španělsku a i jinde. Práva primasů se řídila spíše starými zvyklostmi než církevním právem. Tento titul býval spojován s prá-vem korunovat krále.

U nás získal titul primase pro sebe a pro své nástupce pražský arcibiskup Arnošt Vojtěch z Harrachu. a to roku 1627 z vůle císa-ře Ferdinanda II. a papeže Urbana VIII.

Primasem Itálie je papež (ten je ostatně primasem celé církve, v níž mu náleží primát), v Polsku je to arcibiskup hnězdenský, v Rakousku arcibiskup salzburský, v Maďarsku arcibiskup ostři-homský a podobně. 2. Titul voleného opata u decentralisovaného řádu, který se stává prvním opatem mezi ostatními opaty. Tak například u benedik-tinského řádu byla tato praxe zavedena až na přání papeže Lva XIII., kdy se hledala nějaká sjednocující struktura, aby rozdíly mezi jed-notlivými kláštery nebyly tak velké. Proto se od přelomu století schází vždy po několika letech kongres benediktinských opatů z ce-lého světa a na určitou dobu volí opata-primase. Ten se pak stává představitelem řádu u ústředních církevních úřadů a u kongrega-cí, zejména u kongregace pro řeholníky. Větší pravomoci než ostatní opati však opat-primas nemá a nemůže zasahovat do jurisdikce jednotlivých opatů. 3. V anglikánské církvi titul (Primáte of England, primas anglický) arcibiskupa z Canterbury, jehož předchůdci měli primát již dávno před reformací.

PRIMÁTOR - čestný titul prvního konšela městské správy (první-ho purkmistra), zejména v Praze, zatímco přednostové ostatních měst mívali zpravidla titul starosty. Později si však titul osvojila i další města.

Tradičním odznakem úřadu pražských primátorů byl po staletí primátorský řetěz. Tato tradice byla přerušena až pobělohorskými událostmi, po nichž byl zvyk prvních mužů Prahy užívat tuto in-signii pro účast městských představitelů na stavovské rebelii za-kázán.

Page 345: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

Teprve roku 1897 byl ve sboru obecních starších radních po-dán návrh, aby pražský starosta nosil při slavnostních okamži-cích odznak své funkce - primátorský řetěz. Vypracování jeho návrhu bylo svěřeno Antonínu Balšánkovi a vlastní provedení pak zlatníku Karlu Ebnerovi. Poprvé se s tímto řetězem objevil na ve-řejností primátor Jan Podlipný na Slovanském sjezdu v roce 1898. Řetěz má 22 osmihranných a 24 oblých a 2 spojovací články, při-čemž poslední článek je zdoben hlavou sv. Václava a je na něm zavěšena medaile se znakem Prahy z roku 1649. Celý řetěz je uni-kátem, z něhož nebyly zhotoveny ani otisky a odlitky, natož pak kopie, i když se bohužel takovéto snahy v posledních letech vy-skytly. Řetěz váží 750 gramů a je zhotoven výhradně z českého osmnáctikarátového zlata.

PRINC - titul potomků císaře, krále, velkovévody, vévody nebo knížete. Heraldické rozlišení postavení konkrétního prince (nebo princezny) v rámci rodu je dáno zvyklostmi té které národní heral-diky. Zpravidla to bývají různé brisury ve štítu, ale také systém hodnostních korun. Tak například ve Velké Británii jsou koruny princů královské krve odvozeny od koruny královské (obroučka zdobená drahokamy, na níž se střídají lilie a kříže a která je pře-klenuta dvěma oblouky s říšským jablkem na vrcholu): - Prince of Wales: tatáž koruna, ale jen s jedním obloukem; - ostatní princové a princezny (tj. synové a dcery panovníka): tatáž koruna, ale bez oblouku; - vnukové a vnučky: a) děti princů: jen lilie a jahodové listy; b) děti princezen: jen jahodové listy; - synovci panovníka: jen střídající se kříže a jahodové listy; viz též KNÍŽE.

PRINC-MANŽEL viz KRÁLOVNA

PRINC-REGENT viz REGENT

PRINCEPS (lat. první, přední) - 1. Titul a čestná hodnost senáto-ra ve starém Římě, jehož jméno bylo uvedeno v seznamu na prv-ním místě (princeps senatus). 2. Jeden z titulů císaře římského, již od dob Augusta, k označení císařského důstojenství (stejně jako Imperator, Augustus a Cae-sar). 3. Titul korunních princů císařského rodu, rovněž od dob Augus-ta. Odtud se stal označením knížecího důstojenství; viz též KNÍŽE.

PRINCEZNA - titul dcer císařů, králů, velkovévodů, vévodů a kní-žat. V některých zemích však existují určité specifické zvláštnosti.

Page 346: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

Tak například ve Velké Británii, kde bylo dosud celkem 45 králo-ven a bezpočet královských dcer (titul princezna se začal užívat až v 16. století, když do té doby zdobil tyto dcery titul Lady), jen sedm princezen dostalo od panovníka zvláštní titul PRINCESS ROYAL (tj. královská princezna), titul, který jí náleží i po sňatku, v němž by měla následovat manželův stav. Vedle dnešní princez-ny Anne (* 1950) to dosud byly jen princezny Mary (1631-1660, od 1642), Anne (1709-1759, od 1727), Charlottě (1766-1828, od 1789), Victorie (1840 -1901, od 1840), Louise (1867-1931, od 1905) a Mary (1897-1965, od 1932).

PRINZ, PRINZESSIN viz KNÍŽE

PRIOR viz PŘEVOR

PRIORISSAviz PŘEVORKA

PRIVILEGIUM - výsada, výhradní a přednostní právo poskytnuté určitým fyzickým nebo právnickým osobám, které se vymyká obec-ným právním závazkům.

Privilegium může být drženo od nepaměti nebo může být udě-leno. Zaniknout může zřeknutím se výsady (se souhlasem udělo-vatele), odnětím výsady ze strany údělová tele (například při zneu-žití), úmrtím privilegovaného nebo zánikem věci či místa, promlčením (nebyla-li výsada užívána nebo jednal-li privilegova-ný opačně), uplynutím času (je-li výsada časově limitována) a vy-čerpáním počtu případů (byla-li výsada takto vymezena).

Privilegiem je i listina potvrzující nebo udělující výsadu. Tý mohou být různé - například nobilitace, udělení znaku, právo pečetit určitým voskem nebo mít právo na něco, co nikdo jiný nemá. Ve Španělsku měli například vévodové z Alby privilegium vjet na koni do katedrály (nikdy tak však neučinili) nebo grandové směli za jistých podmínek komunikovat s králem s pokrývkou na hlavě.

Obdobným privilegiem se na Britských ostrovech pyšní baron Kingsale, jehož předek Sir John de Courcy za dobytí části Irska dostal mimo jiné tuto výsadu: jeho syn Miles se stal baronem z Kingsale v Irsku roku 1181a tuto baronii dostal náhradou za hrabství Ulster. Když se před udiveným králem Williamem III. (Vilé-mem Oranžským) objevil s kloboukem na hlavě Almericus, 23. lord Kingsale, řekl mu: Pane, mé jméno je Courcy a jsem lordem z Kingsale v Irském králouství Vašeho Veličenstva. A důvod, proč se objevuji v přítomnosti Vašeho Veličenstva s pokrytou hlavou, je, abych si dal potvrdit staré privilegium dané Sir Johnu de Courcy, hraběti ulsterskému, a jeho dědicům Vašimi předchůdci Král Wil-liam také toto privilegium potvrdil.

Page 347: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

Mezi nepsaná privilegia patřil i počet koní zapřažený před ko-čáry a ekvipážemi. Nešlo sice o nějaký pevný a závazný systém, ale přesto bývalo zvykem (a v mnohých monarchiích je tomu tak dodnes), že při oficiálních příležitostech smělo měšťanstvo zapřa-hat jen dva koně, šlechta 4 koně, králové, příslušníci panující dynastie a s nimi rovnorodá šlechta, jakož i nejvyšší zemské du-chovenstvo 6 koní, císařové 8 koní a papež 10 koní. U nás při korunovaci Leopolda II. na českého krále (dne 6. 11. 1791) byly vozy infulovaných prelátů taženy dvěma koňmi, rytířů čtyřmi, pří-slušníků panského stavu, osob knížecího stavu a dvorských úřed-níků (komoří, hofmistr, palácové dámy) šesti a kočár s Jejich Veli-čenstvy byl tažen také šestispřežím (šlo o královskou korunovaci). Zatímco v Rusku (8 koní) a ve Velké Británii (6 koní) byla a je dávána přednost běloušům, ve Švédsku a v Nizozemí jsou zpravi-dla zapřaháni vraníci.

Navíc postavení jednotlivých členů v rámci dynastie podléhá buď následnickému pořadí, nebo jiným rodinným předpisům. Tak např. od roku 1796 (za cara Pavla I.) měla carevna-vdova před-nost před carevnou (ženou panujícího cara), a to proto, že byla dříve korunována; viz též ERBOVNÍ LIST, GRAND. MÉSTSKÁ HE-RALDIKA - PRÁVO UDlLET ZNAKY.

PROBOŠT (lat. praepositus, představený) - původně dozírající mnich, pak hodnostář, který vedl v kapitulách nebo opatstvích hospodářské záležitosti. Dnes je proboštem: 1. První hodnostář (prelát, dignitář) metropolitních kapitul (Pra-ha, Olomouc), katedrálních (dómských) kapitul, ale i některých kolegiátních kapitul (například na Vyšehradě, zatímco v čele kole-giátních kapitul na Karlštejně nebo v Litomyšli stojí děkan). Pro-bošt kapituly bývá zpravidla potvrzován papežem. 2. Představený kláštera některého mužského duchovního řádu, například křížovníků s červenou hvězdou (na Hradišti sv. Hypolita, od roku 1709 s právem pontifikálií), křížovníků s červeným křížem, křížovníků s červeným srdcem (od roku 1626), ale stojí i v čele ka-nonie kanovníků sv. Augustina, řídí koleje theatinů a barnabitů. 3. Představený menších konventů, kde zastupuje vlastního před-staveného (opata) - například u benediktinů a cisterciáků. 4. Čestný titul pro faráře města, v němž zpravidla byla kdysi kapi-tula kanovníků (například Litomyšl).

Ve svých znacích mají probošti právo užívat černý klobouk se šesti černými střapci po každé straně štítu.

PROBOŠTSTVÍ - 1. Úřad a sídlo probošta kapituly nebo čestného probošta. 2. Označení menších konventů řádů benediktinů a cisterciáků, v jejich čele stojí probošt.

Page 348: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

Znaky kapitulních proboštství jsou většinou tvořeny buď po-stavami světců, kterým je příslušný chrám zasvěcen, anebo ales-poň jejich atributy.

PROCESIONÁL - kříž na dlouhé tyči, zpravidla ve tvaru jetelové-ho kříže, který se nosí v čele průvodu, procesí (odtud jméno). Od 13. století se nosil před arcibiskupem v kostele i mimo něj v rámci

jeho provincie (tzv. arcibiskupský kříž). V takovémto procesí to byl vlastně druhý kříž v pořadí (ten první byl v čele průvodu), nesený těsně před arcibiskupem. Později získali totéž právo i ně-kteří biskupové. Dnes se arcibiskupský kříž v praxi uplatňuje již jen výjimečně; viz též ARCIBISKUPSKÝ KŘÍZ.

PROFES - označení řeholníka, který po uplynutí noviciátu složil slavné sliby (tzv. slavná profese) a stal se členem řádu.

U řádu Maltézských lytířů však představují profesní bratři nej-vyšší kategorii řádového členstva. Užívají před křestním jménem zkratku Fra (Frater-bratr) a dělí se na: a) profesní rytíře, kteří jsou v podstatě celibaterními laiky a záro-veň církevními osobami ve smyslu církevního práva. Představují vládnoucí jádro řádu, protože jen z jejich řad může být volen vel-mistr. většina členů svrchované rady, velkopřevoři, bailli a komtuři. Profesní rytíři nosí černý plášť s bílým řádovým křížem a pletené cingulum. b) profesní kaplani (fratres capellani, konventuální kaplani).

PRONUNCIUS - titul diplomatického zástupce Svatého Stolce II. kategorie. Jeho postavení je nižší než nuncia, ale vyšší než in-ternuncia. Má rovněž postavení velvyslance, ale nemůže být doye-nem diplomatického sboru. Pronunciem bývá zpravidla titulární arcibiskup.

PROSTÝ ŠTÍT - heraldický termín označující štít, který výjimeč-ně nenese ani heroldské znamení ani obecnou figuru, ale pouze nějakou tinkturu. Prosté štíty se ojediněle vyskytují v několika málo prastarých západoevropských šlechtických rodinách.

PROTESTANTISMUS - spolu s katolicismem a pravoslavím jeden ze tří hlavních směrů křesťanství. Historicky je nejmladší, nemá jedno stabilní organizační centrum a tvoří jej velké množství círk-ví, náboženských společností a sekt (tři hlavní proudy jsou luterán-ství, kalvinismus a anglikánství). Název byl odvozen od protestu proti rozhodnutí katolíků zakázat žít luteránům v katolických ob-cích a šířit tam svou víru, které bylo předloženo na říšském sně-mu ve Špýru roku 1529. Původně se protestanty nazývali jen lu-teráni, ale později i zwingliáni, kalvinisté, presbyteriáni,

Page 349: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

independenti, baptisté, unitáři, metodisté a mnoho dalších církví a sekt.

PROTONOTÁŘ (lat. protonotarius) - 1. Titul sedmi notářů papež-ské kurie, patrné nejstarších papežských úředníků, známých od 5. století, kteří ověřují papežské listiny. Od 14. století mají titul notářů římské kanceláře, všichni jsou preláty a mají právo ponti-fikálií. Ve svých znacích užívají fialový klobouk se šesti červenými střapci po každé straně štítu; viz též APOŠTOLSKÝ PROTONO-TÁŘ. 2. Titul kanovníků (tzv. titulární protonotáři) tří římských patri-archálních basilik a devíti neřímských basilik. Ve svých znacích užívají černý klobouk se třemi černými střapci po každé straně štítu.

PROV1KÁŘ - titul zástupce apoštolského vikáře.

PROVINCIÁL - v mladších řeholních společenstvích římsko-kato-lické církve s centralizovanou strukturou titul představeného ře-holní (řádové) provincie, tj. všech klášterů a řeholníků daného řádu v příslušné provincii, který je podřízen generálu řádu.

Ustanovení provinciálů a provinciálních kapitul zavedl ve svém řádu poprvé sv. František z Assisi (1217). Později převzaly tuto strukturu i další nově vzniklé řády. Provinciálové jsou voleni na provinciálních kapitulách na dobu určitou a zastupují provincii na generálních kapitulách. Je-li příslušná řehole vyňata z juris-dikce diecézního biskupa, vykonává provinciál vůči svým podříze-ným řeholníkům i funkci vyhrazenou ordinářům.

Provinciály mají minoritě, františkáni, dominikáni, celestini, kapucíni, obutí augustiniáni, obutí karmelitáni, trinitáři, jesuité, piaristé, redemptoristé, těšitelé a další. Provinciál řádu Němec-kých rytířů se nazývá zemský komtur, řádu křížovníků s červe-ným křížem preceptor, u salesiánů se nazývá inspektor a u pavlá-nů korektor provincie.

Provinciálové mají právo užívat ve svých znacích černý klobouk se třemi černými střapci po každé straně štítu.

PROVINCIÁLNÍ PŘEDSTAVENÁ (lat. praeposita prouincialis, su-perpriorissaprouincialis)-v některých ženských řádech a kongre-gacích titul představené na úrovni provinciála.

PROVINCIÁLNÍ PŘEVOR - titul představeného stojícího v čele provincie servitů, pavlínů a dalších řádů.

PROVINCIÁLNÍ SUPERIOR - titul představeného stojícího v čele provincie salvatoriánů.

Page 350: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

PROVINCIE (lat. prouinciá) - obecně určité vymezené území, a to již od dob starého Říma, kde termín nejprve označoval oblast pů-sobnosti magistrátů, ale od roku 227 př. Kr. pak dobytá „mimoi-talská" území - nejprve Sicílii. V římsko-katolické církvi se pod pojmem provincie rozumí: 1. Církevní provincie (partikulární církev) je obvod několika die-cézí spojených v jeden církevně právní celek, v jehož čele stojí arcibiskup-metropolita. Tomu přísluší čestný dozor a prvenství nad ostatními biskupy, kteří jsou k němu ve vztahu sufragánú. Církevní provincie byly zřizovány od samého počátku existence círk-ve. Diecéze, která nepřísluší k žádné metropoli, ale je podřízena přímo papeži, se nazývá exempta (tj. vyňatá). U nás pak existují: a) česká církevní provincie (od roku 1344) s metropolí v Praze, která sice roku 1777 ztratila Moravu a Slezsko, ale uchovala si titul primase českého; b) moravská církevní provincie (od roku 1777) s metropolí v Olo-mouci. 2. Řádová provincie je u většiny řádů a kongregací řeholní správní celek, v jehož čele stojí provinciál. U řádu Německých rytířů se řádová provincie nazývá bailliva.

PRSTEN (lat. annulus, fr. anneau, něm. Ring, angl. ring) - obecně ozdoba ruky ve formě kroužku navlečeného na prst, která symboli-zuje zasnoubení, a to buď s osobou, nebo s církví, popřípadě i s mo-řem (benátský dóže každoročně obnovoval tento vztah v den Nane-bevstoupení Páně při zvláštní slavností tím, že házel prsten do moře) nebo i s feudální vrchností (dříve při investiturách, které nebyly součástí církevní konsekrace, dostávali biskupové od císaře spolu s berlou i prsten poté, co od nich přijal přísahu feudální věrností).

V církvi jsou prsteny známy od 1. století, ale k biskupským insigniím náleží až od 7. století. Prsteny bývají zpravidla zhotove-ny ze zlata s barevným kamenem (drahokamem), na němž jsou vyryty křesťanské symboly (například kotva, ryba, holubice, a podobně). Dnes to bývá spíše hladká gema nebo jen zlatý prsten. Pastýřský prsten symbolizuje svázání biskupa s diecézí, tedy du-chovní spojení. Proto se nosí na pravé ruce (na rozdíl od tělesného spojení manželů, kteří nosí prsteny na ruce levé).

Při bohoslužbách smí nosit prsteny jen kardinálové (dříve jen se safírem, který po kreaci dostávali na znamení spojení se Sva-tým Otcem); biskupové, opati, protonotáři, preláti, ordináři, po-případě jiní klerikové jen na základě zvláštního apoštolského pri-vilegia. Prsteny dostávaly i abatyše při uvedení do úřadu. Prsten se safírem, který byl kardinálům vyhrazen ve 12. století, směli nosit po celý rok s výjimkou Velkého pátku. Prsteny s rubínem měly naznačovat slávu, se smaragdem pokoj a štěstí, s křišťálem prostotu a čistotu a podobně.

Page 351: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

Od 12. století nosí papežové tzv. rybářský prsten (annulus pis-catorius), který slouží i jako pečetidlo. Symbolizuje zasnoubení papeže s církví a název vznikl na základě pečetního obrazu prste-nu, na němž je scéna rybolovu sv. Petra (legenda pak uvádí jmé-no, titul a pořadové číslo pontifika). Otisku rybářského prstenu užil k uzavírání korespondence jako první papež Mikuláš III. (1277-1280) a od 14. století je objevuje i na papežských breve. Od roku 1878 se však již užívá razítko. Dříve býval rybářský prsten po smrti papeže zlomen a město Rím vždy darovalo novému pon-

PRUŽEC - termín označující druh heroldského znamení zobrazo-?r. 5 7 9 Pružec ve var>ého jako zkrácené břevno (tj. nedosahuje okrajů štítu). Byl-li znaku vévodu zvláště šikmý, byl pokládán za znamení nelegitimního původu.

PRUŽINA viz PERISONIUM

PŘEVOR (lat. prior) - původně (od 10. století) obecné označení kteréhokoliv klášterního představeného (třeba i opata). Od 11. sto-letí došlo k ustálení pojmu na titul opatova zástupce, tedy v hie-rarchii druhého představeného v klášteře. Ať již se jednalo o kláš-ter větší, kde opat byl, anebo menší v rámci opatství, kde pak stál převor v čele řeholníků. V každém případě byl převor vždy podří-zen nadřízenému v rámci opatství. Důvodem bylo odlišení kláš-terních kapitul od kanovnických, vjejichž čele stál probošt.

Později ovšem sloužil titul převor k označování vlastního před-staveného kláštera nebo většího řeholního domu (například u do-minikánů, milosrdných bratří, karmelitánů, kartuziánů, a po-dobně). dále jako titul představeného menšího konventu, který se ještě nestal opatstvím (u benediktinů, cisterciáků, celestinů, a podobně). Popřípadě to byl i nadále titul zástupce opata nebo eventuálně probošta (například u premonstrátů, cisterciáků, bene-diktinů).

U řádu křížovníků s červenou hvězdou řídil převor pražský dům (konvent) v zastoupení mistra a později velmistra a generála řádu.

Podobně u rytířských řádů byl převor podřízen velkopřevorovi a řídil konvent řádových duchovních. Převor johanitů (řádu Mal-tézských rytířů) u Panny Marie pod řetězem v Praze získal roku 1301 od papeže Bonifáce VIII. právo pontifikálií a od té doby byl vždy infulovaným převorem. Později měli tito hodnostáři i jiná pri-vilegia, například převor johanitů měl jako jediný (vedle arcibis-kupa) právo nosit dlouhý slavnostní plášť (cappa magna), původ-ně 12 m dlouhý (později již jen 6 m).

PRSTENEC viz BRISURA

tifikovi prsten nový.

z Bourbonu (Ob r . 5 1 9 )

Page 352: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

Převořl mají právo užívat ve svých znacích černý klobouk se dvěma černými střapci po každé straně štítu.

PŘEVORKA (lat. priorissa) - titul představené stojící v čele kon-ventů dominikánek, voršilek, salesiánek, karmelitek či Strážkyň Božího hrobu, popřípadě menších řeholních domů (například u be-nediktinek). Jde o nižší důstojenství, než mají abatyše.

PŘEVORSTVÍ - označení jednodivých klášterů řádu servitů, po-případě některých konventů cisterciáků, podle jejich představe-ných - převorů.

PŘIJÍMÁNÍ DO STAVU viz STAVY

PŘIJÍMÁNÍ K ERBU - způsob, jak rozšířit erbovní právo i na jiné osoby. Zpočátku tak šlechta (zvláště ta nižší) činila sama mezi sebou, později jen se souhlasem panovníka.

Tak například dne 2. 6. 1527 nobilitoval Ferdinand I. několik osob, a to Jana Šonovského, Václava Vicenu, Víta (Jana) Štiku, Jiříka Veliká, Jana Kyčlinu a Jana Tachovského, najednou a udě-lil jim stejný predikát (ze Šonova) a také stejný erb. Obdobně i Ru-dolf II. nobilitoval roku 1607 sedm cizích osob najednou (Cikán, Činvic, Duchoslav. Hradecký, Noiys. Pacovský a Táborský) a udělil jim stejný znak i predikát (z Libina).

Přijímání k erbu se výjimečně uskutečňovalo ještě v době pobě-lohorské - například Jiří a Václav Bílkové z Bllenberka, nobilitovaní dne 6. 11. 1630, přijali k erbu s predikátem Matouše Ferdinanda Sobka (z Bilenberka), potomního biskupa královéhradeckého a arcibiskupa pražského; viz též ADOPCE, ERBOVNÍ STRÝCOVSTVÍ.

PŘIKRYVADLA (lat. prisca, laciniae. tegumenta, fr. lambrequins, couvertures, něm. (Helm)(decke)(rx), angl. mantling) - též přikrýv-ky, pokrývky, pokryvadla, krydla či staročesky fafrnochy nebo fan-1'rnochy jsou tvořeny látkou, která bezprostředné spočívá na přil-bě a svými okraji volně vlaje po obou stranách přilby a šdtu. Jejich původ je ryze praktický a jejich užívání bylo patrně převzato od saracénů. Tento závoj přikrýval přilbu (někdy i klenot) a převáž-nou část brnění, čímž chránil rytíře před účinky slunečních pa-prsků, které rozpalovaly celou zbroj (obr. 520, 521).

Přikrývky byly užitečné i z jiného důvodu. Zbroj jimi byla chrá-něna před prachem a blátem a přikryvadla také tlumila slabé údery nepřátelských mečů a šípů (podobný účel měla i koňská čabra-ka). Původně byly přikrývky zhotovovány ze lněných, nebo dokon-ce hedvábných látek ve tvaru jakýchsi plášťů, které pokrývaly ce-lou zbroj. Tato skutečnost dala dokonce jméno anglickému výrazu pro erb - coat of arms (tj. plášť zbroje).

Obr. 520: Přikryvadla mají

suúj původ u saracénů

Obr. 521: Plynulý

přechod klenotu

v krydla

Page 353: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

Obr. 522: Pokryva-dla Wratislavů z Mi-trowicz se maluji na způsob pláště a jsou

výjimečně tvořena dvěma barvami (černo-červená).

a nerespektují tak pravidlo střídání

barvy a kovu

Obr. 523: Krydla

erbu Bechinie

z Lažan

Obr. 524: Přilba

hrncovitá

Zpočátku se krydla kreslila celistvá ve tvaru podobném plášti, ale za čas se dává přednost přikrývkám rozedraným, potrhaným a rozsekaným. To proto, že vystavují na odiv, jakým krutým bojem prošel vítězně jejich nositel. Přikryvadla se vždy znázorňují jak ve vzdouvají ve větru, což později umožnilo malířům vytvářet jejich nej rozmanitější tvary.

Přikryvadla se objevují v heraldice na přelomu 13. a 14. století a jsou ve formě prostých pláštíků, které bývají později malebně zřa-seny. Avšak již koncem 14. století a na počátku 15. století se začí-nají přikryvadla kreslit okrasně rozstříhaná v laloky a cípy. Sfragis-ticky (tj. na pečetích doložené) nejstarší známé přikrývky jsou na pečeti Jindřicha hraběte z Fúrstenbergu z roku 1283. Řada nejstar-ších pokrývek vznikla jen prodloužením figury klenotu do tvaru krydel, aniž by byla přítomna helmovní korunka nebo točenice.

Přikrývky jsou zpravidla tvořeny dvěma hlavními tinkturami štítu, přičemž zvenčí bývá obvykle barva zevnitř kovem podšitá. Při kreslení přikrývek je však nutné dbát na důležitou zásadu, že kov nepatří na kov a barva na barvu. U některých rodin jsou však přikrývky výjimečně tvořeny dvěma barvami (například hrabata Wratislavové z Mitrowicz, jejichž krydla jsou černo-červená). Ve Francii a na Britských ostrovech je zase běžné, že jednou z uži-tých tinktur přikryvadel je některá kožešina - například britský král a následník trůnu, pokud obdrží titul prince waleského (Prince of Wales), mají přikrývky zlaté a hermelínem podšité, zatímco ostat-ní členové královské rodiny pak zlaté a stříbrné.

Náleží-li jedna přilba štítu, který je složen z více polí, je možné rozdělit tinktury pokryvadel uprostřed přilby, takže jsou napří-klad vpravo červeno-stříbrné a vlevo modro-zlaté.

Výjimečně se pokryvadla malují ve stylu erbovního pláště, a to buď celého, nebo jen s po stranách spuštěnými celistvými kusy přikrývek (například hrabata Wratislavové z Mitrowicz - obr. 522, nebo svobodní pánové Bechinie z Lažan - obr. 523).

Rovněž výjimečně mohou být přikryvadla poseta dalšími figu-rami. U nás jsou to především krydla královského znaku (černo-zlatá a posypaná zlatými lipovými lístky) nebo krydla Jana Koppa z Raumenthalu, jehož černo-červená krydla jsou poseta zlatými hvězdami. Neobvyklé přikrývky užívají na 2. a 3. přilbě i hrabata Strachwitzové, totiž ve třech tinkturách (černo-červeno-zlatá). Zcela unikátní pokryvadla má skotský šlechtic Sir Iain Moncreiffe - jsou pouze zelená a ve tvaru vytvářejícím dubový list, který je zároveň jeho odznakem (badge).

PŘILBA (lat. cassis, galea, fr. heaume timbre, casque, něm. Helm, angl. helmet) - též přilbice, helm. helma - patří mezi základní zna-kové složky úplného erbujako kovová součást zbroje chránící hlavu bojovníka.

Page 354: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

Původně nebýval její tvar vázán žádnými heraldickými pravidly a ve střední Evropě odpovídá typ přilby spíše historickému obdo-bí, ve kterém znak vznikl, anebo v němž erbovník žil. Tak se rozli-šují tři typy gotických přileb, které byly velice těžké, nepohodlné a spočívaly na ramenou rytíře. Jsou to: a) přilba hrncovitá - užívaná zhruba od konce 12. do 13. století (obr. 524); b) přilba kbelíková - užívaná přibližně od poloviny 13. století do jeho konce (obr. 525); c) přilba cylindrová - užívaná zhruba od konce 13. do 14. století (obr. 526);

S rozvojem rytířských turnajů došlo i ke změně přileb. Tak vzni-ká přilba kolčí (obr. 527), která svým tvarem lépe zaručovala sklouz-nutí sokova dřevce při zásahu v turnajovém klání. Na zádech se-děla kolčí přilba jako přilba hrncovitá, vpředu však byly přezky, kterými se přilba připevňovala k brnění. Užívání této přilby lze vymezit dobou mezi koncem 14. století a druhou polovinou 15. sto-letí. U nás ji poprvé užil roku 1391 Smil z Lichtenberka na Bítově.

Všechny tyto přilby se nazývají přilbami zavřenými, protože rytíři sice poskytovaly maximální ochranu, avšak minimální rozhled -tyto přilby měly jen úzké vodorovné výřezy pro oči a dole několik dírek umožňujících výměnu vzduchu.

V 15. století se přestaly přilby nosit do boje a přežívaly již jen na turnajích. Proto se také poslednímu a nejmladšímu typu přil-by říká přilba turnajská (obr. 528). Je to již přilba otevřená, proto-že úzké okénko se značně rozšířilo a vzniklý otvor byl chráněn 5-9 svislými železnými pásy. Kjejímu rychlému rozšíření přispěla i sku-tečnost, že klání s dřevci bylo postupně nahrazováno zápasy s meči či s palcáty, při nichž tato přilba poskytovala nejen dostatečnou ochranu, ale umožňovala i lepší výhled. Turnajská přilba se zača-la používat přibližně od poloviny 15. století. Od konce 16. století bývá ještě zdobena zlatým monile.

V heraldice se všechny přilby kreslí červeně vyložené, což však není třeba v popisu uvádět. Tinktura přileb je buď stříbrná, nebo v barvě železa, ale od 16. století se kreslí mřížky turnajských při-leb u vyšší šlechty zlaté. V polovině 15. století se objevují i přilby celé zlaté, a proto byla stanovena stupnice vymezující právo uží-vání různých druhů přileb: a) zlatá turnajská přilba - králové a suverénní knížata; b) stříbrná turnajská přilba se zlatými mřížkami - vyšší šlechta; c) celostříbrná turnajská přilba - nižší šlechta; d) kolčí přilba - erbovní měštané a uživatelé osobních znaků.

V zemích bývalé Sv. říše římské se původně udělovaly kolčí přilby novým erbovníkům a příslušníci starých rodů dostávali přil-bu turnajskou jako polepšení. Po Bílé hoře se udělovaly již jen turnajské přilby. U některých erbovníků nebo i rodů - pokud mají

Obr. 525: Přilba kbelíková

Obr. 526: Přilba

cylindrová

Obr. 527: Přilba

kolčí

Obr 528: Přílba turnajská

Page 355: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

Obr. 529: Nakloněný

štít s přilbou

natočenou

k pozorovateli

Obr. 530: Nakloněný

štít s přilbou

natočenou doprava

Obr. 531: Stít se

dvěma přilbami

Obr. 532: Stít se třemi přilbami

více přileb - mohou být i jejich různé druhy. Tak například Kryš-tof Cert (viz HERALDICKÉ KURIOZITY) měl pravý helm turnajský a levý kolčí, zatímco u hrabat Wrschowetz-Sekerka und Sedczicz (Prusko) tomu bylo obráceně.

Důležitou zásadou při kreslení znaků je, že se přilby nesmějí nad štítem vznášet, ale musí na něm spočívat.

Původně byla součástí erbu jen jedna přilba, protože erb vlast-ně jaksi zkratkovitě vyjadřoval rytíře. Později se ale proti vší logice začínají zvyšovat počty přileb ve znacích - a to nejprve u vyšší šlechty a poté i u šlechty nižší. První příklad erbu se dvěma přil-bami u nás je v rodě hrabat Schliků. a to roku 1436 u Kašpara Schlika z Lažan. Teoreticky tak vznikl předpoklad, že každé pole (původně i samostatný erb) mohlo mít svou přilbu a odpovídající klenot.

Tím jak se postupně zvyšoval počet přileb ve znacích, začala se jejich množstvím vyjadřovat důležitost, vznešenost a postavení rodů. Snaha učinit této nesmyslné praxi konec vedla Marii Terezii dne 29. 11. 1752 k nařízení, podle něhož má počet přileb ukazo-vat na šlechtický stav erbovníka v rámci říše. Tak bylo stanoveno, že při povyšování do šlechtického stavu nebo při polepšování mají všichni erbovníci dostávat přilby podle následujícího schématu:

1 přilbu - prostí šlechtici; 2 přilby - rytíři; 3 přilby - svobodní pánové; 3 a více přileb - hrabata, knížata. V praxi však nebyla tato zásada vždy dodržována, například

Aichelburgové dostali při povýšení do hraběcího stavu dne 3. 2. 1787 přileb dokonce sedm.

Je zajímavé, že některé vysoce postavené a mocné rody, napří-klad Liechtensteinové, vlastně nikdy žádných přileb neužívali. Oproti tomu zase například markrabě von Brandenburg-Anspach užíval znak, který obsahoval 13 přileb.

Nejběžnější místo přilby je uprostřed vrchní hrany štítu. Je-li však štít nakloněn, pak přilba spočívá vždy na vyvýšeném rohu štítu a v tom případě může být přilba jen jedna. Je buď tváří obrá-cená k pozorovateli (obr. 529), anebo je natočena doprava či dole-va (podle toho, na kterou stranu je štít nakloněn), aleje vždy kol-mo postavená (obr. 530). Je-li více přileb než jedna, pak již nelze kreslit štít nakloněný. V případě dvou přileb hledí na sebe, jsou k sobě přivrácené (obr. 531), což platí i při větším sudém počtu přileb, kdy se všechny přilby přivracejí ke středové ose, takže přil-by celé jedné strany hledí na přilby strany druhé. Při větším li-chém počtu přileb je vždy prostřední přilba obrácená tváří k pozo-rovateli a ostatní jsou k ní přivráceny (obr. 532). Při blasonování je nutné dodržet určité pořadí přileb, přičemž heraldicky pravá strana má vždy přednost před stranou levou:

Page 356: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

1 1 - 2

2 - 1 - 3 3 - 1 - 2 - 4

4 - 2 - 1 - 3 - 5 5 - 3 - 1 - 2 - 4 - 6

6 - 4 - 2 - 1 - 3 - 5 - 7 atd. Při větším počtu přileb lze také pro zjednodušení popisovat jed-

notlivé přilby zprava doleva, je však nutné to v blasonu oznámit. Není-li dost místa na okrajích štítu, pak je možné se setkat i s ta-

kovými případy, kdy poslední dvě nejméně důležité přilby se umís-ťují dole po stranách štítu (hrabata Dietrichsteinové - obr. 533) anebo jsou umístěny na hlavách štítonošů (knížata Schwarzen-bergové - obr. 534).

Přilba bývá zpravidla asi poloviční velikosd štítu, avšak není to žádné pevné pravidlo, protože je-li součástí erbu větší počet přileb, je nutné je kreslit o něco menší, aby se na horní hranu štítu vůbec vešly. Zde hraje důležitou roli vkus, výtvarný cit a zku-šenost kreslíře (obr. 535).

V Británii má král a královští princové zlatou turnajskou přil-bu en face, peerové stříbrnou turnajskou přilbu s 5 zlatými mříž-kami z profilu, baroned a rytíři kolčí en face se zdviženým hledím a občanští uživatelé erbů (esquire, gentleman) pak kolčí z profilu. Je-li přileb více, což představuje již zvláštnost, hledí jedním smě-rem (vpravo), nejsou k sobě přivráceny jako na kontinentě.

Ve Francii začala být přilba výsadou šlechty až v průběhu 16. sto-letí, avšak řada měšťanů ji užívala dál. Před revolucí užívali králo-

Ohr. 533: Erb Dietrichsteinů s přilbami i po stranách štítu

Page 357: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

Obr. 534: Erb Schwarzenbergů s přilbami i na hlavách štítonošů

vé zlatou přilbu en face se zdviženým hledím, korunovanou krá-lovskou korunou a s řádem sv. Ducha kolem šíje. Šlechta užívala stříbrnou přilbu turnajskou se zlatými mřížkami, a to tak, že vé-vodové a markýzové ji měli en face, hrabata a nižší stupně aristo-kracie z profilu. Počet mřížek měl napovídat stupeň šlechtictví -od 11 mřížek u vévodů po 3 mřížky u šlechticů bez titulu. Tento systém se však měnil a nikdy nebyl francouzskou šlechtou plně přijat.

Page 358: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

PŘÍRODNÍ ZVLÁŠTNOSTI ČI VÝZNAMNÁ STAVBA VE MĚSTĚ A OKOLÍ - jeden z námětových okruhů městské heraldiky. Patří sem především znaky, v nichž se vyskytují stromy, rostliny a zvířa-ta. ale i některé přírodní zajímavosti, které by však neměly být ve znaku nikdy ztvárněny krajinářsky, ale stylizovaně.

Některá města v lesnatých oblastech užívají pouze jeden strom, jiná na znamení hojnosti celý les (Volary, obr. 536). Pokud jde o ovoce, bývá charakterizováno plodem, někdy i stromem, popřípa-dě rostlinou.

Mnohem bohatší možnosti poskytují zvířata, která jsou pro da-nou oblast charakteristická. Tak například medvěd ve znacích Bys-tré u Poličky. Vysoké nad Jizerou, Rokytnice v Orlických horách, Jablonné nad Orlicí a Horní Plané dává tušit, že se tam kdysi toto zvíře vyskytovalo. Nemusí tomu však být vždy - například anglické město Coventry užívá slona a francouzské Nimes krokodýla.

Některá města zase podávají ve svých znacích určité geografic-ké informace. Tento typ znaků však svádí k zobrazování skuteč-ných scenérií, které jsou však duchu heraldiky zcela cizí. Tak na-příklad ve 3. poli čtvrceného štítu hlavního města Bulharska Sofie je téměř fotografické zpodobení hory Vitoša, která se tyčí nad měs-tem (viz obr. 63 u hesla BALKÁNSKÁ HERALDIKA). Podobně i město Simferopol na Krymu má v dolní části svého štítu obraz charakte ristické krymské hory Chatyr-Dag. Maďarské město Gyór (Raab) zobrazuje již v duchu heraldiky svými třemi vlnitými břevny v levé polovině štítu řeky Dunaj, Rábcu a Ráb. Podobně i Karlovy Vary mají v dolní polovině děleného štítu tři vlnité pruhy - bezesporu narážku na místní léčivé prameny.

Zeměpisnou polohu lze vyjádřit i symbolicky. Tak například francouzské město Angers a ukrajinské Kerč užívají ve svých zna-cích klíč na znamení skutečnosti, že obě mají klíčovou pozici při obraně země a přístupu do ní.

Figury významných staveb ve městě či jeho okolí nejsou naštěstí tak početné, protože svádějí k neheraldickému ztvárnění konkrét-ních architektur a dávají průchod heraldickému nevkusu.

Moravský Mikulov, jemuž na prosbu kardinála Dietrichsteina potvrdil a polepšil dne 6.3.1625 v český psaném majestátu Ferdi-nand II. znak, užívá stylizovaný mikulovský hrad (obr. 537), město Most stylizovaný most, město Příbram užívá figury kostela (obr. 538). Moravské městečko Hluk má ve svém znaku místní tvrz (obr. 539) a ten, kdo neví, jak vypadá, nemůže ji správně nakreslit, což by se v heraldice stávat nemělo.

PŘIROZENÁ BARVA viz BARVY

PŘIVRACENÝ - heraldický termín, který vyjadřuje, že některé fi-gury (například ryby) jsou prohnuté hlavami a ocasy k sobě a se

Obr. 536: Znak Volar

Obr. 537: Znak Mikulova s figurou

hradu

0

\ 11

ň 1

Obr. 538: Znak

Příbrami s figurou

kostela

Obr. 539: Znak

města Hluk s místní

tvrzí

Page 359: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

Obr. 540: Přivrácené

ryby

Obr. 541: Odvrácené

ryby

hřbety na vnějších stranách (obr. 540), nebo - jsou-li hlavami dolů - pak mají hřbety k sobě a břicha ven (hrabata von Brigido). Ter-mín „přivrácený" se vztahuje i na jiné obecné figury, než jsou ryby; víz též ODVRÁCENÝ (obr. 541).

PŘÍZNAK viz BRISURA, LEM, ODZNAKY ÚŘADU, PRUŽEC

PSEUDOSLOHY viz SLOHY V HERALDICE

PŠTROS (lat. struthio camelus, fr. autruche. něm. Strauss. angl. ostrich) - obecná přirozená figura, která se v heraldice kreslí vždy s podkovou v zobáku, aby nedošlo k záměně s jiným druhem po-dobného ptáka. Pštros býval chován již císaři v Římě k jízdě i k ta-hu, avšak nebyl příliš ceněn. Pštrosí vejce má význam christolo-gický (jako symbol Krista" bývalo a na Východě ještě někde bývá zavěšováno v kostelích) a mariologický (jako symbol Kristova po-četí z Ducha svatého v lůně Panny Marie). Pštrosí péra, která jsou nejen nádherná, ale i stejně dlouhá, se stala symbolem spravedl-nosti rovnocenné pro všechny. Proto se pštrosí pera stala tak ob-líbeným klenotem řady rodů po celé Evropě. Jako označení tří teologických ctností (víry, naděje a lásky) si tři pštrosí pera vybral jako osobní impresu i florentský vladař Lorenzo Medicejský. Na britských ostrovech se traduje historicky nepodložená pověst o kle-notu tří pštrosích per, který prý z přilby padlého českého krále Jana Lucemburského sňal po bitvě u Kresčaku (1346) anglický král Edward III. (1327-1377) a předal ho svému synovi Edwardo-vu z Woodstocku, zvanému Černý princ (1330-1376). Od té doby užívají ti následníci trůnu, kteří mají titul Prince of Wales, badge tri pštrosích per s devisou ICH DIEN (sloužím).

U nás užívají figuru pštrosa jako mluvící znamení ve štítu a tři pštrosí pera jako pravý klenot rytíři Šafařík-Pštrosz. (Obr. 542)

Obr. 542: Pštros

v erbu rytířů Šafařík-Pštrosz Obr. 543: Půda ve znaku Velké Britárue

Page 360: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

PŮDA (něm Boden, angl. compartment) - v heraldice kus země, zpravidla porostlý svěží trávou, na kterém stojí štítonoši a spočívá štít. Někdy je navíc půda ještě zdobena odznaky - například ve znaku Spojeného království Velké Británie a Severního Irska se na půdě nacházejí ještě národní květinové odznaky (badge) jed-notlivých zemí Britských ostrovů - růže (Anglie), bodláky (Skot-sko) a jetelové listy (Irsko). (Obr. 543 -545)

PŮLMĚSÍC - 1. Neživotná nadpozemská heraldická figura - viz MĚSÍC; (obr. 546, 547) 2. Brisura 2. syna - viz BRISURA 3. Původně brisura, ale po osamostatnění některého příslušníka rodu obdržením nového šlechtického titulu, trvalé znamení nové-ho samostatného šlechtického domu.

Tak například markýz z Exeteru, který pochází z linie nejstar-šího syna Williama Cecila lorda Burghleye (nobilitován 1571), uží-vá i jako markýz (od roku 1801) znak rodu Cecil bez rozlišení, zatímco markýz ze Salisbury (od roku 1789), protože odvozuje svůj původ od Burghleyova druhorozeného syna, rozlišuje svůj znak půlměsícem umístěným nad střední ze tří štítků v horní řadě. Ještě zajímavější je případ rodu Stanhope. Původní a nerozlišený znak užívají pouze hrabata z Chesterfieldu, a to od roku 1628. Z nich se osamostatnili hrabata Stanhopeové (roku 1718), kteří se odli-šují půlměsícem ve štítě a na plecích štítonošů a hrabata z Har-ringtonu (roku 1742), kteří rozlišují svůj znak jako znak samo-statného domu tak, že kladou půlměsíc na půlměsíc.

PUPEČNÍ ŠTÍTEK - heroldské znamení tvořené samostatným štít-kem umístěným u paty hlavního štítu. Tento štítek mívá stejný tvar jako hlavní štít (například maďarská Esztergom-Ostřihom), ale nemusí tomu tak vždy být (například hrabata Waldstein-Warten-bergové). Není-li v hlavním štítu střední štítek a čestný štítek, má pupeční štítek při popisu přednost. (Obr. 548).

PURPUR - šarlatová nebo nachová červenofialová barva připravo-vaná již od starověku z některých měkkýšů v oblasti Středozem-ního moře. Purpur se připravoval ze „šťávy" tzv. nachových plžů, která je zpočátku bezbarvá, ale na vzduchu se ponenáhlu mění na barvu fialovočervenou. Vzácné barvivo poskytovaly hlavně čty-ři druhy mořských plžů: murex brandaris, murex trunculus, pur-pura zapillus a purpura aperta. Plži byli sbíráni na pobřeží po od-livu, později chytáni do zvláštních keserů. Po rozpoltění ulity byl obsah vyňat, rozmačkán, prosolen a ponechán 2 -3 dny, aby se barvivo náležitě vyluhovalo. Získaná tekutina se vařila na mírném ohni v olověných nádobách asi 10 dní až dosáhla náležité husto-ty. Potom se do tekutiny namáčely tkaniny, kůže, ale i slonová

Obr 544: Půda s trofejemi ve znaku hraběte Radeckého

z Radce

T i r

Obr. 545: Půda ve

znaku Jilemnice

Obr. 546: Půlměsíc /páni z Vřesovicl

Obr. 547: Půlměsíc

(jako latinsky

mluvící znamená

luna) ve znaku Loun

Page 361: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

kost a dřevo. Barva se do látek vháněla varem a po obarvení byly vyvěšovány na žhavé slunce, čímž se staly ještě ohnivějšími. Sy-tost a stálost barvy nemohly později změnit ani vlhkost ani slu-neční paprsky.

Podle moří a druhu plžů existovaly tři základní varianty purpu-ru: červený (africké Středomoří), fialový (Itálie) a skoro černý (At-lantický oceán). Mimoto je 7 odstínů - světle červený, ametystový, fialový, šarlatový, krvavý, modrý a konečně černý, který patřil k nej-

Obr. 548: Pupeční vzácnějším, protože podle dopadu slunečního světla hrál tento štítek odstín i do modra, fialova a červena.

Teprve v letech 1909-1912 se podařilo P. Friedlánderovi vypá-trat chemické složení purpurového barviva (jde o bromovou slou-čeninu indiga), což umožnilo i jeho chemickou výrobu.

Pro svou mimořádnou vzácnost, nákladnou a zdlouhavou vý-robu, byl purpur vyhrazen výlučně císařům, králům, v církvi pa-pežům (cappa, camaura, mantila) a zejména kardinálům.

PŮVOD HERALDIKY - klade se zpravidla do poloviny 12. století, kdy přibližně v letech 1135 -1155 vznikají první znaky téměř sou-časně v řadě zemí západní Evropy (Anglie, Francie, Německo, Špa-nělsko, Itálie).

Zvyk malovat různá znamení na válečný štít je však mnohem starší. Již válečníci, zvláště pak vojevůdci, starých asijských ná-rodů Babylónie, Persie a Číny, ale i staří Egypťané užívali na svých štítech a praporech různá znamení a figury. Také u starých Řeků a Římanů byli na štítech lvi, koně, psi, kanci, ryby či ptáci. V ra-ném středověku je pak unikátní zachovanou památkou tzv. tapi-série z Bayeux (konec 11. století) oslavující dobytí Anglie roku 1066 Vilémem Normandským, poté zvaný Dobyvatelem. Ten v bi-tvě u Hastings porazil anglosaského krále Harolda. Na tapiserii jsou vidět na štítech a praporech některých normandských i ang-losaských válečníků různá znamení (kříže, ptáci, zvířata).

Všechny tyto štíty však ještě nejsou heraldické, protože je do-kázáno, že jejich výzdoba byla ryze dekorativní. V tomto tzv. před-heraldickém období nebyly štíty spojovány s osobou jejich nosite-le a nebyly ještě dědičné. Je znám pouze jediný a zcela výjimečný předchůdce středověké heraldiky, a to systém štítových znamení užívaných dědičně starými velkými athénskými rodinami v obdo-bí 6. -5. století př. Kr. Celý základ heraldiky totiž spočívá v tom, že užívané symboly jsou spojovány s konkrétní osobou, stávají se dědičné a přecházejí z generace na generaci; viz též ÚVOD.

Rozhodující roli pro vznik a rozvoj heraldiky sehrály především křížové výpravy, které si vynutily systém v heraldice a podnítily její prudký rozmach.

První dědičné erby náležejí vyšší šlechtě u všech západních národů na konci poslední čtvrtiny 12. století. Na počátku 13. sto-

Page 362: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

Obr. 549: Rytířský turnaj

letí se objevují i u šlechty nižší. Sloužily zprvu praktickým vojen-ským účelům, kdy zbroj chránila rytíře od hlavy až k patě a erb umožňoval jeho snadnou identifikaci v bitevní vřavě.

Důvody pro ustálení a dědičnost erbů byly i jiné. V dobách míru byly ve středověku velice oblíbené rytířské turnaje, které byly jednak přípravou na válku a jednak sportem urozeného rytířstva (obr. 549). Pří jejich uspořádání hrála heraldika vždy nezastupi-telné místo. Dále se heraldika uplatnila v oblastí vzrůstající admi-nistrativy vyžadující podpis. Naprostá většina rytířů a králů té doby neuměla číst ani psát (a ani to nepotřebovala) a znaky se staly vítanou náhražkou za jejich negramotnost. Na místo podpisu při-pojovali na důkaz pravosti listin své pečetě s obrazy svých štítů. I zde byla důležitou podmínkou dědičnost erbů; viz též KŘIŽÁCKÉ VÝPRAVY, TURNAJE.

QUARDIAN viz GUARDIAN

Page 363: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

X RÁDŽA- titul nižšího asijského panovníka na úrovni knížete, který býval někdy podřízen vyššímu panovníkovi - v Indii mahárádžovi a v Malajsii sultánovi. Rádžova choť se nazývá rání.

Ojedinělou dynastii tzv. bílých rádžů založil na Sarawaku Ang-ličan James Brooke (1803-1868), který za pomoc brunejskému sultánovi při potlačování povstání Malajců a Dajaků získal roku 1841 čestný titul rádži á roku 1843 i faktickou vládu a vlastní stát. Roku 1848 byl v Londýně nobilitován jako Sir James Broo-ke, Rajah of Sarawak. Po něm vládl jeho synovec Charles Anthony Brooke-Johnson (1829-1917) a prasynovec Sir Charles Vyner Brooke (1874-1963), který vládl až do 1.7. 1946, kdy předal Sa-rawak britské koruně; ten je od 16. 9. 1963 součástí Malajské federace; viz též INDICKÁ HERALDIKA.

RATIŠTĚ - dřevěná nebo kovová tyč (žerď), na níž je připevněn prapor, korouhev, popřípadě vlajka. V heraldice, je-li součástí zna-ku a není-li v popisu uvedeno jinak, se kreslí vždy zlatě.

REALISMUS viz SLOHY V HERALDICE

REFORMOVANÉ CÍRKVE - označení nově vzniklých církví, které se odštěpily od církve katolické na základě náboženského hnutí ve střední a západní Evropě zejména v 16. století; viz též PROTES-TANTISMUS.

REGÁL - 1. Od 11. století králi vyhrazené právo (iura regalia) na provozování určitých druhů veřejných služeb. Od konce středově-ku se rozlišoval tzv. regál vyšší (plynoucí z výkonu vlády, tj. napří-klad vladařský, soudní, správní, a podobně) a regál menší, tj. prá-vo převážně fiskální, z něhož plynuly důchody (moneta). Sem patřilo právo razit mince (mincovní regál), právo dobývat drahé kovy (horní regál), právo vybírat cla, prodávat sůl a později tabák, právo povo-lovat pořádání trhů, a podobně. Pro heraldiku má zejména vý-znam mincovní regál, který panovník někdy přenesl na jiné oso-by, jejichž erby se pak na ražbách objevují.

Vedle nejvyšších církevních hodnostářů šlo zejména o 17 rodů nebo jenom jedinců z řad nejvyšší zemské aristokracie (Auersperg, Colloredo-Mansfeld, Dietrichstein, Eggenberg, Fúrstenberg, Liech-

Page 364: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

tenstein, Lobkowicz, Nostitz, Paar, Pernštejn, Rožmberk, Schlik, Schwarzenberg, Trautson, Trčka z Lípy, Waldstein, Windisch-Graetz). V dějinách zanechala výraznou stopu především proslulá ražba schlikovských jáchymovských tolarů (Joachimsthaler, ra-žen od 1519), které daly jméno i dolaru. 2. Vrchnostenský regál (iura dominalia), který zahrnoval přede-vším právo honební. právo výčepní, právo mlýnské a podobně.

REGENT (od lat. regnum, nejvyšší moc, vláda) - 1. Vladař; 2. Titul místodržícího (místodržitele) v monarchii v době nepří-tomnosti panovníka. 3. Titul vedoucího člena tzv. regentské rady v monarchii, zpravi-dla s titulem PRINC-REGENT, a to v období nezletilosti mladého panovníka nebo při nezpůsobilosti. zvláště zdravotní, panovníka výkonu vlády. Princem-regentem bývá zpravidla nejbližší agnát (příbuzný z otcovy strany) panující dynastie. 4. Titul administrátora (správce) velkopřevorství řádu Maltézských rytířů v době, kdy není možné zvolit velkopřevora. U nás jím byl například Karel kníže ze Schwarzenbergů (1911-1986), a to v le-tech 1941-1981. Jinak je však regentem v řádu Maltézských rytí-řů představený řádového podpřevorství. 5. V Čechách, zejména v 16. století, titul vrchního úředníka na velkých panstvích (dominiích), zejména rožmberských (například Jakub Krčin z Jelčan a Sedlčan).

REKTOR (lat. rector, ředitel) - 1. Nejvyšší hodnostář a funkcionář církevní vysoké školy. Ve střední Evropě si tento titul ponechaly po sekularizaci i university světské (rector magnificus-proto mají právo na oslovení Vaše Magnificence). 2. Titul představeného, jenž stojí v čele koleje jesuitů, piaristů nebo redemptoristú. Titul nejvyššího představeného stojícího v čele celé kongregace redemptoristú pak zní rector maior. 3. Titul ředitele rektorátního kostela, tj. chrámu, který není ani farní ani filiální v rámci farnosti. Je jmenován místním ordiná-řem, popřípadě řeholním ordinářem, jde-li o kostel ve správě ře-holního institutu (například rektor strahovské basiliky Nanebe-vzetí Panny Marie).

RENESANCE viz SLOHY V HERALDICE

RESIDENCE (lat. residentia) - 1. Sídlo duchovního nebo světské-ho vladaře, tj. vlastně hlavní město (residenční město). V církev-ním právu, od dob Tridentského koncilu, je tím míněna i residenční povinnost biskupů, popřípadě i jiných vysokých hodnostářů. 2. Název řeholního domu (zvláště menšího) u františkánů, jesuitů a piaristů.

Page 365: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

Obr. 550: Vinná

réva ve znaku

města Hluk

Obr. 551: Vinná

réva ve znaku

Vysočan

RESKRIPT - panovnický nebo papežský výnos, písemné rozhod-nutí nebo příkaz stylizovaný v subjektivní formě a vlastnoručně podepsaný. Jde o právní akt příslušné výkonné autority, napří-klad udělení privilegia, dispense a podobně.

RÉVA (VINNÁ) - obecná přirozená heraldická figura, která se ob-jevuje v řadě znaků rodů, měst i církevních hodnostářů.

Réva patří mezi nejstarší kulturní rostliny světa, a to od doby neolitu, kdy se začaly rostliny pěstovat. Ve Starém zákoně je vinná réva přirovnávána k Izraeli a její ratolesti k jeho kmenům (proto se objevuji i na kamenném reliéfu tympanonu Staronové synago-gy v Praze). Také v Novém zákoně se sám Ježíš připodobňuje k vin-nému keři (Jan. 15, 1-8) a poté toto podobenství přechází na cír-kev (například na portálu hradní kaple na hradě Bezděz).

Vinná réva a její plody Však mají především eucharistický vý-znam jednoznačně daný ustanovením Ježíše Krista při Poslední večeři Páně. Vinný keř a jeho plody jsou také často spojovány i s Pannou Marií (například na portálu hradní kaple na Českém Šternberku) a spolu s vinicí pak představuje i atributy například sv. Ludmily a sv. Václava.

Z rodů mají vinnou révu v erbech například hrabata Larisch von Moennich nebo knížata Lichnowsky z Voštic a z Werdenbergu. Z měst jsou to například polský Lublin, slovenská Modra, moravské Dolní Kounice, Židlochovice, Hluk (obr. 550) i pražské Královské Vinohrady (zde jde o mluvící znamení), ale také Žižkov a Vysočany (obr. 551). Z církevních hodnostářů užívá vinný keř, který ovíjí kříž, jako osob-ní znak sídelní královéhradecký biskup Karel Otčenášek.

RHEINGRAF - původně titul hrabat v Rheingau, který posléze přešel na knížecí rod Salmů, jehož dvě linie jej dodnes užívají: a) Furst zu Salm-Salm, Wild- u. Rheingraf. etc.; b) Furst und Rheingraf zu Salm-Horstmar, Wildgraf zu Dhaun u. Kyrburg, Rheingraf zum Stein, etc.

RITTER viz RYTÍŘ

ROD (lat. gens) - souhrn všech členů existujících větví (kvetou-cích i vyhaslých) se společným předkem. Studiem rodů se zabývá GENEALOGIE (viz).

RODINA (lat. familia) - souhrn členů dvou nejmladších generací se společným předkem (tzv. nukleární či malá rodina), respektive tří a více generací (velká rodina).

RODOKMEN (lat. arborgenealogica, něm. Stammbaum, angl. pe-digree, family tree) - výtah z rozrodu, který registruje jen nositele

Page 366: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

téhož jména. Sestavování a vedení rodokmenů bylo velmi důležité ve feudálním právu ve spojitosti s nástupnictvím fideikomisů. Rodokmeny jsou mladší než vývody a pojmenování bylo odvozeno od grafického znázornění příbuzenské posloupnosti ve formě stro-mu (zejména v renesanci a v baroku). Z toho je také odvozena další terminologie - například větve, haluze a podobně; viz též GOTHAJSKÉ ALMANACHY.

RODOVÁ HERALDIKA - širší termín zahrnující studium erbů a znaků všech rodů, tj. nikoliv jen rodů šlechtických, ale i občan-ských; viz též OBČANSKÁ HERALDIKA.

ROH HOJNOSTI (lat. cornu copiae) - velký zvířecí roh, z něhož podle antické mytologie živila nektarem a ambrosií božská koza Amaltheia novorozeného boha Dia, kterého matka musela ukrýt před jeho otcem Kronem na ostrov Krétu.

Jako obecná figura se v heraldice kreslí malebně prohnutý a spirálovitě vroubkovaný. Objevuje se ve znacích rodů (například svobodný pán von Procházka) i měst (například Charkov - obr. 552), kde symbolizuje prosperitu.

ROHY - čelní výrůstky některých savců (zejména turovitých). Jsou tvořeny výběžkem čelní kosti, jehož vnitřní část přechází v okosti-ci násadce a zevní část má mohutnou vrstvu rohoviny. Rohy jsou duté, zpravidla tvarově jednoduché, a jsou trvalou okrasou a to nejen samců, ale na rozdíl od parohů i samic. Rohy skotu byly v nejstarších dobách znamením boží moci a slávy, proto si bojov-níci v bitvách připevňovali rohy na přilby.

Buvolí a volské rohy patří mezi nejstarší klenoty vůbec. Někdy bývají nesprávně nazývány sloními choboty. Častéje jejich zdobe-ní: praporky (Trčka z Lípy), račími klepety (Chorinský z Ledské), pávími pery (Mitrowský z Nemyšle) a podobně; viz též ZBROJ.

ROKOKO viz SLOHY V HERALDICE

ROLLS OFARMS viz ERBOVNÍK, VISITACE HEROLDŮ

ROMÁNSKÝ SLOH viz SLOHY V HERALDICE

ROMANTISMUS viz SLOHY V HERALDICE

RONDEL (fr. tourteau, něm. Kugel angl. roundel) - v heraldice pů-vodně středověký kruhový štít, později i štítová figura znázorňo-vaná jako vyplněný kruh (někdy i plasticky) nebo kroužek (angl. roundlet). Pokud jsou rondely zlaté, blasonují se jako besanty (i v němčině a angličtině), protože původně snad šlo o zlaté by-

Page 367: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

zantské mince, jsou-li stříbrné, v Anglii je popisují jako plates. tj. stříbrné misky (talíře, nádobí).

Hned šest rondelů užíval například známý florentský rod Me-dici: ve zlatém štítu 6 (1, 2, 2, 1) rondelů, z nichž horní je modrý se 3 (2, 1) zlatými liliemi, ostatní jsou červené.

ROSTOUCÍ viz VYRŮSTAJÍCÍ

U V V 0 mé 0 0 0 0 0 0 0

Mé 0 0 0 00 0 W 0 o /

ROUTA - heroldská figura ve tvaru kosočtverce. Užívají je napří-klad knížata Rohanové, kteří měli původně jiná znamení (rybu, lva, kosmá břevna), ale od roku 1222 užívají routy, snad podle tehdy bohatého a slavného naleziště chiastalitů (ve tvaru prázd-ných rout) u jezera pod hradem Salles de Rohan. Zpravidla jich je 7 (3. 3, 1). ale - snad pro odlišení - se jejich počet liší u některých linií rodu, někdy i u jednotlivců. (Obr. 553)

Obr. 553: Routy ve ROUTOVANÝ ŠTÍT - štít, jehož pole je pokryto routami (například štítu knížat Rohanů M o n a k o Bavorsko).

ROUTOVÝ ŠTÍT - štít ve tvaru routy (zvaný též dámský), užívaný ve znacích dam v některých západních zemích, aby se zvýraznila skutečnost, že se ženy bojů nezúčastňovaly. Tvar routového štítu je znám od 13. století, a to ve Francii, v Nizozemí (dnes Belgie, Nizozemsko a Lucembursko) a v Anglii. Původně byl užíván i muži, ale od 16. století byl vyhrazen pouze ženám. Při užití routového štítu vznikají někdy problémy se zachováním proporcí u figur ve štítu, a proto se někde (například v Belgii a v severní Francii) uží-vá daleko častěji štít oválný (obr. 554).

Ve střední Evropě se nedělaly rozdíly ve tvarech štítů mužů a žen. i když i zde se najde výjimka. Tak například i v české heraldi-ce byl udělen routový štít. Stalo se tak za císaře Josefa I. (1705-1711), který dne 22. 9. 1706 povýšil diplomem dosavadní c. k. nadační Ústav sv. Andělů pro šlechtičny na Novém Městě pražském na říšský světský ústav a jeho abatyše na kněžny (re-spektive okněžněné abatyše). O den později potvrdil Josef I. dal-ším diplomem okněžnění abatyší ústavu z titulu českého krále. V obou případech je znak novoměstského ústavu šlechtičen výslov-ně udělen na routovém štítu (obr. 555). Je odvozen od znaku prv-ní abatyše ústavu Marie Josefy Gertrudy hraběnky von Berlepsch, totiž zlatý čtvrcený štít se zlatým děleným středním štítkem, vjehož horní polovině 3 černá břevna a v dolní polovině patron ústavu, sv. Anděl Strážný, vedoucí levou rukou chlapce a ukazující uka-zováčkem napřažené pravice na pruh nebeské záře s nápisem GOTT ALLEIN (Jediný Bůh). V 1. a 4. poli čtvrceného štítu 5 (2, 2, 1) papoušků, ve 2. a 3. poli 3 černé krokve nad sebou. Routový štít je ovinut černým růžencem se zlatými otčenáši a zlatým přívěs-

Obr. 554: Routový

štít

Page 368: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

Obr. 555: Routový štít novoměstského Ústavu šlechtičen

ným křížkem a je přidržován z obou stran dvěma rozkřídlenými orly přirozených barev. Vše na knížecím plášti s korunou, za nížje ještě berla abatyší.

ROZHOJNĚNÍ, ROZMNOŽENÍ ERBU viz POLEPŠENÍ ERBU

ROZROD - označení příbuzenské posloupnosti, která sleduje potom-ky (descendenty) určitého manželského páru. Zájem o zpracování rozrodů se datuje od 15. a 16. století, a to pod vlivem humanismu.

RUMUNSKÁ HERALDIKA viz BALKÁNSKÁ HERALDIKA

RUNDACE - pohřební (smuteční) štíty nazvané podle své okrouh-lé podoby rundace nebo randály (něm. rund. kulatý, okrouhlý). Užívalo se jich při pohřebních obřadech a potom po dobu smutku visely nad hlavním vchodem do sídla zemřelého. Po uplynutí doby smutku pak bývaly zpravidla umístěny v kostele na náhrobku ze-snulého šlechtice.

Nejstarší dochované rundace jsou v německém Marburgu - Jin-dřicha landkraběte Durynského (t 1298) a pána z Nordecka a pána z Liederbachu z roku 1300. Z našich rundací jsou to například Adama z Dietrichsteinu (t 1591), Jiřího Bořity z Martinic (t 1598), Kryštofa Popela z Lobkowicz (t 1609) a Jana Kryštofa z Lobkowicz (t 1613), které jsou součástí svatovítského pokladu, nebo runda-ce Kryštofa Karla Kokořovce z Kokořova, která visí na kruchtě kostela ve Chválenicích.

RUNDÁL viz RUNDACE

RUSKÁ HERALDIKA - sovětští historikové uváděli, že ruská he-raldika měla své počátky v zemědělství, a nikoliv ve válečnictví.

Page 369: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

Jednalo se podle nich o osobní, rodinné, rodové a kmenové odli-šovací značky v podobě různých čar, teček či skvrn, jimiž byl roz-lišován skot, brav, vydělaná kůže, nářadí a podobně. Postupně se některé z těchto značek stávaly složitějšími, nabývaly jiného smyslu a měnily se na odznaky vsí, měst a pozemkových teritorií. Tento vývoj probíhal spontánně až do 16. století bez jakéhokoliv omeze-ní či pravidel.

Předrevoluční ruští heraldici a současní zastánci klasického západoevropského typu heraldiky s tímto tvrzením nesouhlasí. Pro ně jsou výše zmíněné symboly předheraldická a vlastní princi-py a pravidla heraldiky byly do Ruska importovány až za vlády Petra I. Velikého (1682-1725) jako součástjeho politiky moderni-zace země, protože ruská historie neznala středověké rytířstvo.

V každém případě je však ruská heraldika jiného původu než západoevropská, a to nejspíše jako syntéza symbolů domácího původu a principů a forem importovaných ze Západu. Proto také heroldské figury téměř v ruské heraldice neexistují, zato velmi frekventované jsou figury obecné, zvláště zvířata, která se zpočát-ku nijak nestylizovala, ale zobrazovala se v realistické podobě, někdy dokonce s jejich přírodním prostředím, takže tyto znaky připomínají spíše ilustrace z učebnic zoologie.

Významným obdobím pro vznik státního znaku a ruské sym-boliky vůbecje vláda Ivana III. Vasilijeviče (1462-1505). Roku 1453 zanikla Východořímská říše dobytím Konstantinopole Turky, roku 1467 Ivan III. ovdověl a o dva roky později mu papež nabídl ruku byzantské princezny Zoi (v Moskvě jí později říkali Sofie) Paleolo-govny, neteře posledního byzantského císaře Konstantina. Roku 1472 došlo ke sňatku a Ivan III. se začal považovat za prvního panovníka pravoslavného světa a za dědice a nástupce byzant-ských císařů. Tuto skutečnost ještě zdůraznil přijetím titulu cara gosudara (tj. vládce) vší Rusi jakož i přijetím byzantského orla za své znamení. Jako „následník" Byzance si Ivan III. vykládal znak dvouhlavého orla jako symbol dvojjediné říše (tj. Západořímské a Východořímské). O Moskvě se začalo hovořit jako o „třetím Římu" s jasně politickým podtextem. Za dalších carů pak orel dostával postupně další atributy.

Zájem o heraldiku západoevropského typu vznikl na Rusi ve druhé polovině 17. století za cara Alexeje Michailoviče, ale právní řád dal heraldice až Petr I. Za Mikuláše I. (1825-1855) byl dokon-čen přibližovací proces ruské a západoevropské heraldiky tím, že úkazem (rozkazem) byly všechny existující figury otočeny zleva doprava.

Otázka šlechtictví byla v Rusku také velmi komplikovaná. Zpo-čátku nesla šlechta označení bojaři a bojarem byl vlastně každý kdo buď sloužil u dvora, anebo vlastnil statky. Kromě cara nemě-la šlechta v 17. století žádné znaky. Postupně se však začínají

Page 370: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

objevovat první samovolně osvojené znaky a Petr I. provedl šlech-tickou reformu, zřídil heroldii, začal vydávat majestáty a nařídil registrovat znaky.

V Rusku bylo mnoho knížecích rodin, a to jednak těch, které odvozovaly svůj původ od zakladatele první dynastie Rurika (na-příklad Volkonští, Vjazemští a podobně), a jednak těch, jejichž předkové byla knížata litevská, gruzínská nebo tatarská. Až roku 1707 povýšil Petr I. svého oblíbence Alexandra Menšíkova do sta-vu dědičného knížete ruského impéria. Petr I. také zavedl tituly hraběcí (prvním hrabětem se stal roku 1706 Boris Seremetěv) a baronské. Zákonem ze dne 24. 1. 1722 zavedl osobní šlechtictví vedle šlechtictví dědičného.

Po úspěšném státním převratu odměnila carevna Alžběta všech-ny vojáky, kteří jí dopomohli k trůnu, titulem leibkampanez (tj. náležející k tělesné gardě), povýšila ty, co ještě nebyli, do šlechtic-kého stavu a všem dala stejné znakové pole k již stávajícímu zna-ku nebo jako čestné pole k nově vytvořenému znaku. Zásadou bylo poltit štít, v jehož pravé části bylo ono zvláštní polepšení (spo-lečné pro všechny účastníky) a v levé pak individuální znakové pole, buď starý rodový znak či pole nově vytvořené. Tato heraldic-ká kuriozita vypadala takto: v pravém černém poli polceného štítu zlatá krokev, zdobená třemi granáty v přirozené barvě, provázená 3 (2, 1) stříbrnými pětihrotými hvězdami. Na přilbě (z profilu s ote-vřeným hledím) černá granátnická čapka se 6 (3 červená a 3 stří-brná) pštrosími pery mezi černými orlími křídly, z nichž každé je zdobeno třemi stříbrnými hvězdami. Společná devisa: ZA VĚRNOST A HORLIVOST. Celkem bylo takto odměněno 347 účastníků palá-cového převratu.

Zvláštností ruské heraldiky je, že výhradně užívá francouzský štít, ale i to, jak formálně rozlišuje knížecí rody. Knížata povýšená z vůle imperátora zdobila své erby přilbami, klenoty, štítonoši a de-visami, zatímco potomci starých údělných ruských knížat (12.-15. století) užívali výhradně štít položený na knížecí plášf pod korunou.

Města v neruských částech carství užívala staré znaky, které byly později carem s menšími úpravami potvrzeny (Litva, Lotyš-sko, Estonsko, Bělorusko a Ukrajina). Města staré Rusi začala užívat znakové pečetě většinou v 15. století, některá až v 16. sto-letí. Většinou šlo o jednoduché figury, zpravidla o zvíře, které se lišily od ostatní evropské heraldiky tím, že figury většinou hleděly heraldicky doleva. Car Petr I., který chtěl i městskou heraldiku přiblížit evropským zvyklostem, založil proto roku 1722 heraldic-ký odbor, podřízený Senátu, s úkolem zřizovat i městské znaky. Dne 21.4. 1785 vyšla direktiva, která nemá na evropském konti-nentě obdoby. Městům bylo uloženo užívat i znaky gubernií, k nimž náležela podle nového administrativního dělení říše, a to tak, že v horní polovině děleného štítu se kladl znak příslušné gubernie

Page 371: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

(či identický znak jejího hlavního města) a v dolní polovině vlastní městský znak. V 50. letech 19. století prosadil tehdejší šéf depar-tementu heroldie baron Bernhard V. Khone otočení figur hledí-cích heraldicky vlevo doprava a přišel i s myšlenkou obohatit vý-zdobu městských znaků emblémy pro rozlišení měst sídelních, guberniálních, újezdních i pro pevnosti. Šlo o jakousi paralelu napoleonského administrativního chápání pojetí heraldiky, které však rozdílným užitím korun, řádových stuh, dubových ratolestí a jiných atributů našlo svůj vlastní projev. (Obr. 556, 557)

Obr. 558: Rožmberská růže u erbu Jana Jiřího

ze Svamberka

RŮŽE - obecná přirozená figura, která se v heraldice zpravidla kreslí jako pětilistá (jinak je třeba počet okvětních lístků hlásit) a její semeník má vždy odlišnou tinkturu (obr. 558).

V raných křesťanských dobách byla růže symbolem mučední-ků a betlémských neviňátek (nevinně prolitá krev), později i Pan-ny Marie a ještě později symbolem modlitby růžence. Růže je také symbolem Krista, její červená barva je jeho prolitou krví a pět okvětních lístků představuje podle sv. Bernarda z Clairvaux a Pe-tra z Capuie Pět ran Kristových. Zlatou růži na neděli zvanou La-tare nosil papež prokazatelně od poloviny 12. století a později se stala papežským vyznamenáním významných svatyň. Růže je i atri-butem řady světců, například sv. Alžběty Durynské, sv. Rosalie z Palerma, sv. Rosy Limské a podobně.

V Anglii byly růže odznakem (badgem) dvou královských dy-nastií (York - bílá, Lancaster - červená) a válka, kterou mezi se-bou oba rody vedly, dostala i jméno válka růží. Jejich nástupci, Tudorovci, pak zvolili kombinaci obou růží (červeno-bílou), zná-mou jako růže tudorovská (Tudor rose). Růže je odznakem Anglie dodnes; viz též BADGE.

U nás jako erbovní znamení užíval růži zejména rozrod Vítkovi-ců. Známé dělení růží, zachycené i na deskových obrazech v zám-cích Třeboň, Telč, Jindřichův Hradec a Český Krumlov, představu-je scénu, při níž si synové Vítka z Prčic rozdělují otcův majetek a rozlišují se mezi sebou odlišnými tinkturami otcovského erbu. Tak povstali pánové z Rožmberka (ve stříbře červená růže), pánové z Landštejna (v červeném štítu stříbrná růže), pánové z Hradce (zla-tá růže v modrém štítu), pánové z Ústí a ze Stráže (modrá růže ve zlatém štítu) a pánové z Krumlova (zelená růže ve stříbrném štítu).

Růži však užívaly i jiné rody (například knížata Schaumburg-Lippe) a také řada měst (například Sedlčany, Slavonice, které je měly jako poddanská města Vítkoviců, ale také Počátky a podob-ně), zpravidla v kombinaci s jinými figurami; viz též BRISURA.

RŮŽENEC (lat. rosarium) - modlitební pomůcka, skládající se z jis-tého počtu kuliček dvou různých velikostí a barev, navlečených na šňůře, sloužící k odpočítávání modliteb.

Page 372: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

Nejstarší růžence jsou doloženy již ze druhé poloviny 7. století (hrob abatyše Gertrudy z Nivelle, t 656) a původně se lišily. Podle jednoho výkladu stáli u vzniku růženců nevzdělaní mniši v 10. sto-letí. kteří zaměnili četbu 150 žalmů stejným počtem Otčenášů (Pa-ter noster). Tento zvyk si přisvojili později členové laických bratr-stev a změnili jej na modlitbu k Panně Marii (Ave Maria- Zdrávas Maria). Dnešní podobu v podstatě určil sv. Dominik, i když i dnes existuje několik druhů růženců. Takzvaný velký růženec obsahu-je 15 dekád. tj. 150 menších kuliček (podle počtu žalmů), přičemž na každou z nich se modlí Zdrávas Maria a vždy mezi 10 kulička-mi je jedna větší, při které se modlí Otčenáš. Malý růženec má jen 5 dekád, růženec sv. Brigitty má 63 Zdrávasů (na počest 63 let života Panny Marie), růženec Pána našeho Ježíše Krista z roku 1516 má zase 33 Otčenášů (na paměť 33 let Kristových), růženec Sedmibolestný, založený roku 1233 řádem servitů má sedmkrát sedm Zdrávasů a podobně.

Růženec je ve své podstatě meditativní kristocentrickou mod-litbou, která je zaměřena od 16. století ve svých rozjímáních na tajemství ze života Panny Marie a Ježíše Krista. Již dříve však modlitba růžence jako projev středověké zbožnosti Západu na-hradila lidu modlitbu hodin. Patnáct souborů po 10 modlitbách obsahuje 15 tajemství: Radostná tajemství (Zvěstování, Navštíve-ní, Narození Páně, Uvedení Ježíše do chrámu a Nalezení Ježíše v chrámu), Bolestná tajemství (Úzkost v zahradě Getsemanské, Bičování Krista. Trnová koruna. Nesení kříže a Ukřižování) a Slavná tajemství (Vzkříšení, Nanebevstoupení Ježíše Krista, Seslání Du-cha sv.. Nanebevzetí Panny Marie a Korunování Panny Marie).

Později vznikly i tzv. růžencové pobožnosti a k jejich rozšíření byla zakládána různá růžencová bratrstva. Na paměť vítězství nad Turky u Lepanta (7. 10. 1571) zavedl roku 1573 papež Řehoř XIII. svátek Panny Marie Růžencové a pro růžencová bratrstva s tím spojené zvláštní růžencové slavnosti [festům vel solemnitas S. Ro-sarii). konané v první neděli v měsíci říjnu. Modlitbě růžence tak byl zasvěcen měsíc říjen, protože vítězství křesťanů u Lepanta před-cházelo odříkávání růžence. Roku 1716 papež Klement XI. rozšířil tento svátek na celou církevjako projev díků za vítězství u Temešvá-ru roku 1715.

Slavný Durerův obraz Růžencová slavnost má ovšem jinou sym-boliku - věnce (koruny) z růží jsou rozdávány představiteli Církve ví-tězné zástupcům pozemské církve s papežem a císařem v čele. Růženec při sobě nosí například dominikáni, minoritě, kapucíni, redemptoristé a další: z ženských řeholí například dominikánky a těšitelky.

V heraldice se růženec objevuje ve znacích některých duchov-ních a církevních hodnostářů. Tak například u řádu Maltézských rytířů obtáčejí růžencem řádový kříž, na němž spočívá štít, profes-

Page 373: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

Obr. 559: Ryba v erbu svobodných

pánů Tunklů z Brníčka a ze

Zábřehu

Obr. 560: Hned dvě různé ryby získal do

znaku proslulý rybníkář Jakub Krčin z Jelčan

a Sedlčan

ní rytíři, bailivové a kaplani (růženec se skládá z bílých perel Zdrá-vasů a zlatých Otčenášů a visí na něm řádový odznak). Růženec užívala i abatyše Ústavu šlechtičen sv. Andělů na Novém Městě pražském; viz též ROUTOVÝ ŠTlT.

RYBA - obecná přirozená figura představující jeden z nejstarších křesťanských symbolů. Řecké znění slova ryba ICHTYS zároveň symbolizuje složeninu z počátečních písmen řeckých slov IESUS CHRISTOS THEU YIOS. SOTER (Ježíš Kristus Syn boží. Spasitel). Již první křesťané spatřovali v ideografu ryby symbol Spasitele (narodil se dokonce v konjunkci Jupitera se Saturnem v souhvěz-dí Ryb!). V Písmu svatém se rovněž objevují podobenství ryb (tj. věřících, jejichž duši přinese víra spásu) a rybářů - apoštolů, ze-jména pak sv. Petra (Mt4. 19. Lk5. JO) a také církve přirovnávané k rybářské síti (Mt 13. 47\. což použil i kardinál Tomášek ve svém osobním znaku (ve středním stříbrném poli dvakrát děleného ští-tu hnědá rybářská síť) a také v osobní devise LAXABO RETE (Ro-zestru sítě). Podle symbolu ryby se v prvokřesťanských dobách pronásledovaní křesťané poznávali, když rybu například nakres-lili do písku a ten druhý (byl-li křesťan) okamžitě reagoval.

V českém středověkém heraldickém prostředí nabyla ryba nej-častěji podobu nej frekventovanější domácí ryby, chované přede-vším pro potřeby postních pokrmů - kapra (například Bechinie z Lažan, Tunklové z Brníčka a ze Zábřehu, Hodějovští z Hodějova, a podobně), ale také se vyskytují i další ryby, například štiky (Ja-kub Krčin z Jelčan a Sedlčan). (Obr. 559, 560)

RYBIČKA František Antonín (* 30. 10. 1812 Skuteč, t 25. 1. 1899 Vídeň) - historik a kulturolog; byl vlastně prvním, kdo se v Čechách zabýval heraldikou jako samostatným oborem. Rybič-kova heraldická literární činnost je zaměřena především na heral-diku městskou, církevní a cechovní. Jeho dílo zůstalo rozeseté po desítkách ročníků jednotlivých časopisů a sborníků a dosud ne-bylo ani řádně bibliograficky podchyceno.

Z jeho nejdůležitějších prací je třeba uvést O erbích, pečetích a znacích stavu kněžského v Čechách (1862), Něco o umění heral-dickém (1863), Královéhradecké rodiny erbovní (1873) a Pomůcky k heraldice a sfragistice domácí (1874).

Za své celoživotní dílo byl Rybička vyznamenán řádem Františ-ka Josefa I. a řádem Železné koruny III. třídy.

RYTÍŘ (lat. miles. eques. fr. chevalier, něm. Rítter, angl. knight) -1. Původně obecné označení šlechtického bojovníka na koni, jenž vzešel z lenní soustavy raného středověku, a to od 8. století, kdy ve vojsku získávalo převahu jezdectvo. Rytířská služba, která se stala postupně dědičnou, byla posílena i křížovými výpravami a

Page 374: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

v dobách míru se projevovala hlavně rytířskými turnaji a dvorským životem. Výchova rytíře zpravidla začínala v 7 letech, do 14 let byl páže tem (učil se zdvořilosti a dvornosti), poté se stal panošem (učil se šermu, lovu a umění zápasit na turnajích - obr. 561) a v 21 le-tech býval zpravidla pasován na rytíře. To se dělo v kleče poklepem meče na rameno slovy: Ve jménu Boha Všemohoucího, sv. Michae-la a sv. Jiří prohlašuji tě rytířem. Odevzdávám ti zbroj, abys byl bojovníkem Božím, načež byly pasovanému odevzdány rytířské odznaky. Rytířem se tedy nikdo nenarodil, ale stával se jím výcho-vou, a to i u vysoké aristokracie. Rytířskými ideály bylo: a) denně se účastnit mše svaté; b) bojovat za víru a za katolickou církev; c) postupovat vždy čestně; d) nasadit i život za právo a za slabšího; e) chránit sirotky a vdovy; f) poslouchat papeže, císaře, krále i jinou vrchnost.

Osmero rytířskými ctnostmi byly obezřetnost, rozumnost, spra-vedlnost, zdrženlivost, rozvážnost, síla a udatností, víra v Boha a láska k bližnímu s konáním dobrých skutků.

Pokud byl rytíř odsouzen pro nečestné činy ke ztrátě rytířské důstojnosti, byla jeho zbroj před jeho zrakem rozlámána na kusy a vržena mu k nohám, jeho koni pak byl uťat ohon. Rytířův štít byl za spodní okraj přivázán k sedlu starého a sešlého koně a vláčen blátem, rytíř pak byl při tom shromážděným davem zasy-pán potupnými slovy a knězem proklet. Pak se herold třikrát hla-sitě tázal, kdo že je ten rytíř, a když mu persevant hlásil jeho jmé-no, herold odpovídal, že to není on, že to není rytíř, nýbrž věrolomník, zrádce a křivopřísežník. Pak byla rytíři nalita na hla-vu vřelá voda, čímž byla symbolicky s něho smyta jeho někdejší svatá hodnost. Nakonec byl přikryt rubášem a na provaze vlečen do kostela, kde byly nad ním konány modlitby, jako by byl mrtev. 2. Člen duchovního rytířského řádu viz RYTÍŘSKÉ RÁDY; 3. Čestný titul viz RYTÍŘI SV. VÁCLAVA; 4. Příslušník rytířského stavu ve stavovské monarchii viz STAVY;

Obr. 561: Rytířský turnaj

Page 375: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

5. Dědičný šlechdcký titul nižší šlechty (něm. Ritteii, vyšší než šlech-tic, nižší než baron (svobodný pán). Rytířova manželka má titul šlechtična (Frau v on) synové jsou rytíři a neprovdané dcery šlechtičny (Fráuleiri von). U rytířského stavu někdy chybí predikát (například von Purkinie), jindy je přítomen (napříldad Bartoň z Dobenína). 6. Titul nositele světského rytířského řádu o jedné třídě, ač řádo-vý rytíř má téměř vždy vyšší šlechtické důstojenství; víz též POD-VAZKOVÝ RÁD, ZLATÉ ROUNO. 7. Titul nositele záslužného rytířského řádu, který může mít 3 tří-dy (velkokříž, komandér neboli komtur, rytíř) nebo také 5 tříd (vel-kokříž, velkokomandér, komandér, důstojník a člen řádu), přičemž rytíři bývají zpravidla pouze nositelé I., II. a III. třídy. 8. Obecná přirozená figura, která se v heraldice zpravidla zobra-zuje v plné zbroji, avšak obyčejně se zdviženým hledím. Ve štítu mají rytíře například svobodní pánové Hildprandt von und zu Ottenhausen, v klenotu tentýž rod stejně jako svobodní pánové Battaglia di Sopramonte e Ponte alto, avšak nejčastěji jsou rytíři štítonoši (například u hrabat Aichelburgů) (obr. 562, 563); viz též KNIGHT, TURNAJE.

RYTÍŘI SV. VÁCLAVA (lat. Equites S. Wenceskzt) - čestný titul vy-braných jedinců, kteří byli v průběhu oslav korunovací českých králů pasováni na rytíře mečem sv. Václava. Nejstarší zmínka o pa-sování v souvislosti s korunovací se vztahuje k roku 1297 a k oso-bě krále Václava II., který pasoval na rytíře 240 osob. Pak byli. patrně jen dva rytíři, pasováni před korunovací Jana Lucembur-ského (1311). První zmínka o meči sv. Václava pochází až z roku

Obr. 562: Erb svobodných pánů Obr. 563: Erb svobodných pánů Battaglia di Sopramonte e Ponte alto Hildprandtů z Ottenhausenu

Page 376: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

1333. Meč skutečně pochází až z první poloviny 14. století a byl nazván snad podle drobného ostatku světce, který je v něm uložen.

Další pasování proběhla při korunovacích Zikmunda (1420 -neznámý počet). Albrechta (1438 - asi 100 rytířů), Ladislava Po-hrobka (1453 - neznámý počet), snad Vladislava 11.(1471- nepří-má zpráva), Ferdinanda I. (1527- 14), Maxmiliána II. (1562- 19), Rudolfa II.(1575 - 4), Matyáše (1611-2), Ferdinanda 11.(1617-3), „zimního krále" Friedricha Falckého (1619 - 5), Ferdinanda III. (1627-4), FerdinandaIV. (1646-5), LeopoldaI. (1656-9), Karla VI. (1723-47), Marie Terezie (1743-21), Leopolda II. (1791- 19), Františka I.(1792 - 18) a Ferdinanda V. (1836 - 20 lytířů).

Jednalo se skutečně o čestný titul, vyznamenání, protože pa-sovaní nepředkládali své vývody předků, nekonala se žádná kapi-tula, protože nebyla ani žádná statuta. Samo pasování se dělo třemi údery meče sv. Václava na levé rameno kandidáta. Skuteč-nost, že byl někdo pasován na svatováclavského rytíře, se nijak neprojevovala ani ve znacích poctěných.

RYTÍŘSKÉ ŘÁDY - v systému duchovních řádů původně sdruže-ní křižáků, která měla od konce 11. do 13. století ve Svaté zemi za úkol střežit a bránit hrady, poutní místa a cesty k nim, šířit víru, plnit charitativní cíle, zejména pak ošetřovat raněné, pečovat o ne-mocné a chudé, a také vykonávat duchovní správu na svěřených inkorporovaných farách. Proto se také členové rytířských řádů tradičně dělí na rytíře, kněze a sloužící.

Nejvýznamnějšími, nejznámějšími a nejrozšířenějšími rytířský-mi řády byly a jsou: 1. Johanité, založení roku 1099 v Jeruzalémě. V letech 1291 -1309 sídlili na Kypru, v letech 1309-1522 na ostrově Rhodos (tehdy byli též zváni rhodskými rytíři), v letech 1530-1798 na Maltě (od-tud Maltézští rytíři) a od roku 1834 je řádové centrum v Římě. Základními řádovými stupni jsou rytíři profesní, obedienční, čest-ní a dévoční a konečně magistrální. 2. Němečtí rytíři, založení roku 1198 v Akkonu, od roku 1291 sídlili v Benátkách, v letech 1309 -1457 v Marienburgu v Prusku (dnes polský Malbork), v letech 1457-1526 v Konigsbergu (Pře-myslem II. Otakarem založený Královec, dnešní Kalinigrad v Rus-ku) , v letech 1527 -1809 v Bad Mergentheim v Německu a v letech 1839-1945 ve Vídni, respektive v moravském Bruntále a na Bou-zově. Dnes sídlí velmistr ve Vídni. V roce 1929 byl řád reorganizo-ván, ale tradiční rytířský titul mu byl ponechán. 3. Templáři, založení roku 1119 v Jeruzalémě poblíž Šalamouno-va chrámu (Templu, odtud název řádu). Od roku 1291 sídlili na Kypru, odkud se přestěhovali do Paříže. Zámožnost řádu byla v le-tech 1311-1312 důvodem k jeho zrušení na nátlak francouzské-ho krále Filipa Sličného.

Page 377: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

Všechny tyto řády byly nebojsou exemptní, tj. vyňaté z pravomo-cí metropolity a diecézí, bylu nebojsou podřízeny přímo Svatému Stolci a řízeny svými řádovými centry.

V Pobaltí existoval od roku 1202 rytířský řád Mečových bratří (zvaný také Livonský řád), avšak roku 1561 byl sekularizován. Ve Valenciii byl po zrušení řádu templářů nově vybudován řád Panny Marie z Montesa (1317) a v Portugalsku byl nově vytvořen řád Kristův (1319), jehož definitivním sídlem se stal hrad Tomar v pro-vincii Ribattejo. Hrad náležel původně templářům a nový řád (Con-vento de Orden de Cristo de Tomar), který na ně duchovně nava-zoval, byl založen králem Dinizem (1279-1325) „k obraně víry, pokoření Maurů a zvětšení portugalské monarchie". Časem z něho stal nejbohatší řád celého křesťanstva. Dekretem krále Jana III. (1521 -1557) byl řádový hrad přeměněn na konvent a z Kristových rytířů se stali bratři Kristovy.

Ve Španělsku se objevily rytířské řády již ve 12. století, ale stá-lá sídla získaly až od 13. století. Šlo zejména o vojenský řád cala-travský, založený kolem roku 1158, schválený papežem Alexan-drem III. roku 1164, který se nastálo usídlil v Calatravě až v roce 1211. Dále o řád alcantarský, který získal své jméno po obsazení stejnojmenné osady roku 1213. A konečně řád avizský (řád sv. Be-nedikta z AVÍZU), který byl založen roku 1144, ale v Avízu (dnešní Portugalsko) sídlil až od roku 1211. Všechny tři řády se řídily cis-terciáckou řeholí. Naproti tomu řád Panny Marie Milosrdné (Nuestra Seňora de la Merced), založený kolem roku 1218, žil pod-le řehole sv. Augustina. Všechny tyto vojenské řády vznikly jako církevní organizace pro potřeby reconquisty, ale postupem času se přetvořily v silná hospodářská sdružení. Protože bylo pro monar-chii důležité si nad nimi zajistit kontrolu, staly se koncem 15. století součástí koruny.

U nás má na základě privilegia papeže Klementa X. z roku 1675 rytířský titul i jediný mužský řád českého původu (založený sva-tou Anežkou Českou) - rytířský Řád křížovníků s červenou hvěz-dou, i když jde jen o titul čestný (řád náleží spíše k řeholním ka-novníkům než mezi rytířské řády).

Mimo to existuje ještě rytířský Rád sv. Lazara Jeruzalémského, který má ekumenický charakter a je na Svatém Stolci nezávislý. Jeho posláním byla v minulosti péče o malomocné a první řádová leproserie se nacházela mimo hradby Jeruzaléma. Dnes je rozší-řen takřka po celém světě.

RYTÍŘSKÉ TURNAJE viz TURNAJE

RYTÍŘSKÝ STAV viz STAVY

Page 378: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

X RÁD (lat. Ordo, fr. ordre, něm. Orden, angl. order) -A. Duchovní - sdružení osob, které jsou za určitým mravním úče-lem shromážděny a vázány slibem, že chtějí svůj život usměrňo-vat podle určených a papežem schválených pravidel (regulí). Proto se také nazývají řeholní řády (ordo religiosus); viz též DUCHOVNI RÁDY. B. Světské - zpočátku pouhé napodobeniny řádů duchovních ve formě spolků panovníků, knížat a šlechty, kteří nebyli vázáni žád-ným církevním slibem. Časem suverénní panovníci dosáhli toho, že si osvojili právo řády sami zřizovat, čímž ke své osobě a k dy-nastii šlechtu ještě více poutali a také mohli odměňovat služby těch nejlepších a nejvěrnějších. Tak časem vznikly: 1. Rytířské řády velké, určené panovníkům a osobám nejvýše po-staveným. Jsou historicky nejstarší, mají jen jednu třídu a všichni členové řádu jsou si - s výjimkou panovníka-velmistra řádu -rovni. Počet členů těchto řádů bývá omezen. Za nejvyšší jsou všeobecně pokládány Zlaté rouno (obr. 564), Podvozkový řád a Annunciata. 2. Rády záslužné, udělované za zvláštní služby panovníkovi, dynas-tii nebo státu, a to za: a) hrdinské skutky (záslužné řády vojenské); b) občanské ctnosti, oddanost či zásluhy o vědu a umění (zásluž-né řády civilní).

První záslužný řád - vojenský Řád sv. Ludvíka - založil roku 1693 francouzský král Ludvík XIV. Později dostávaly záslužné řády jména podle zakládajících panovníků - například v Rakous-ku Řád Marie Terezie nebo Rád Františka Josefa, v Sasku Rád Albrechtův, v Bavorsku Řád Maxmiliánův, v Belgii Řád Leopolda I. a podobně.

U záslužných řádů, až na malé výjimky, zpravidla odpadá pod-mínka šlechtictví.

Tzv. velké řády jsou zpravidla řády domácími, tj. vztahují se na dům (dynastii), zatímco řády záslužné jsou řády státními.

Existují i tzv. dámské řády, určené panovnickým chotím, vyso-ce postaveným šlechtičnám a dvorním dámám. Světovou kuriozi-tou je, že dámským Řádem sv. Kateřiny Mučednice, založeným carem Petrem I. dne 24. 11. 1714, byl vyznamenán i muž. Stal se jím roku 1727 třináctiletý Alexander Alexandrovič Menšikov, syn Petrova oblíbence a spolupracovníka knížete Alexandra Danilovi-

ca ta Kg <o}

ě

I to

ě Obr. 564: Tři různé

způsoby zavěšování

řádu Zlatého rouna

ke štítu

Page 379: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

če Menšíkova, který byl řádem dekorován ze žertu za svoji nesmě-lost a ostýchavost při dvorních plesech, čímž připomínal dámy.

Když pominul význam řádů jako společenství osob, nabyly řády charakter čestných vyznamenání.

Přijetí do řádu se řídilo statuty řádu, které vydával zakladatel řádu neboje pozměňoval panovník ve funkci velmistra řádu.

Každý řád má své odznaky (dekorace). Většina řádů má za od-znak kříž, který bývá čtyřramenný, někdy i šestiramenný, ale kříž řádu Čestné legie je například pětiramenný (podle jeho vzoru byl komponován i náš Řád Bílého lva), Orleánský Červencový kříž je jen tříramenný a podobně. Velmistři nosí odznak na řádovém ře-těze (kolaně), velkokřížníci mají odznak připevněný na konci širo-ké stuhy určené barvy (nebo barev), kterou má zavěšenou přes prsa od pravého ramene k levému boku (u některých řádů je to obráceně), mimoto pak řádovou hvězdu na levé straně prsou, kom-turové mají odznak zavěšený na užší stuze na krku (nákrční de-korace) a rytíři jen připevněný krátkou, zpravidla trojúhelníko-vou, stužkou na prsa nebo v knoflíkové dírce.

Pro některé, zvláště pro tzv. velké řády jsou předepsány řádové oděvy, užívané pro slavnostní řádové příležitosti, mají svého svět-ce - patrona, řádovou kapli, slavnostní sály a jsou řády, které mají i své devisy.

Některé řády předepisují i jisté podmínky, podle kterých může být někdo přijat za člena - například šlechtictví s určitým počtem předků, katolickou víru a podobně.

Teoreticky bylo možno i řád ztratit, a to například spácháním zločinu nebo jinými nečestnými skutky jako jsou zbabělost před nepřítelem, porušení věrností a podobně.

Bez svolení panovníka není žádnému občanu povoleno nosit řád cizího státu. Dříve bylo dokonce zakázáno nosit vedle někte-rých vysokých řádů (například Zlaté rouno, Podvazkový řád, Annun-ciata) dekorace jiných řádů. Po smrti řádového rytíře měli pozůs-talí povinnost vrátit všechny odznaky kapitule nebo komisi řádu, ač jsou doloženy i výjimky (Metternich, Schwarzenberg).

Řády přinášely i určité výhody, například peněžité, stavovské (osobní nebo dědičné šlechtictví), titulární (například nositel vel-kokříže měl právo na oslovení Excelence) a rovněž řádovou deko-rací bylo možno rozmnožit osobní erb.

Počtem řádů vedlo Bavorsko (11), po něm Španělsko, Prusko a Rakousko (10), Rusko (8), Velká Británie (7) a další země. Fran-couzská republika a Monacké knížectví mají pouze jeden řád. Ně-které republiky (například Švýcarsko a USA) řády vůbec nemají, protože to odporuje jejich ústavám.

Rády rakouské monarchie byly: 1. R á d Zlatého rouna (založený Filipem Burgundským dne 10. 1. 1429);

Page 380: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

2. Vojenský řád Marie Terezie (založený Marií Terezií dne 18. 6. 1757); 3. R á d sv. Štěpána (založený Marií Terezií jako nejvyšší uherský řád dne 5. 5. 1764): 4. R á d Leopoldův (založený Františkem I. dne 8. 1. 1808 a rozšíře-ný Františkem Josefem 1. roku 1860); 5. Řád Železné koruny (založený Napoleonem I. dne 5. 6. 1805, obnovený 13. 2. 1816 Františkem 1. a rozšířený Františkem Jose-fem I. roku 1860); 6. Rád Františka Josefa (založený Františkem Josefem I. dne 2. 12. 1849); 7. Vojenský řád Alžběty Terezie (založený Alžbětou Kristinou roku 1750); 8. Dámský řád Hvězdného kříže (založený císařovnou Eleonorou dne 18. 9. 1668); 9. Rytířský řád německý (obnoven a přeměněn 28. 6. 1840 Fran-tiškem I.); 10. Vojenský záslužný kříž (založený pouze pro důstojníky roku 1849 Františkem Josefem I. a rozšířený roku 1860).

Naší českou zvláštností je Řád sv. Huberta, založený nejspíše roku 1695 Františkem Antonínem hrabětem Sporckem podle vzo-ru starších svatohubertských řádů. Dne 3. 11. 1723 ho udělil i císaři Karlu VI. a na místě jeho přijetí dal postavit poblíž Hlaven-ce u Mladé Boleslavi překrásný památník se sochařskou výzdo-bou od Matyáše Bernarda Brauna. Sám se dal s řádem portréto-vat až po roce 1724 a je znám seznam 49 osob, které se staly členy řádu, včetně žen. Jediný dochovaný originál řádu se nachází v sou-kromé sbírce v Salzburgu. Velmistrovství odkázal hrabě Sporck spolu s prodejem panství Lysá nad Labem hraběti Czernlnovi -řád byl tedy spojen s místem a nikoliv s rodem. Czernin ale záhy zemřel a Sporckové se znovu ujímají Lysé i velmistrovství. Nešlo však nejspíše o řád (ač byl tak nazýván), ale jen o jakési lovecké bratrstvo, protože Sporck nebyl suverénem; viz též VLIV RÁDÚ NA POVÝŠENÍ DO ŠLECHTICKÉHO STAVU.

ŘÁDOVÉ DEKORACE (něm. Ordensdekorationen, angl. orderde-corations. badges) - honosné kusy, vedlejší části znaku, které zdobí erby významných osobností a označují jejich příslušnost k danému řádu. Řádové odznaky, užívané v heraldice, se týkají duchovních rytířských řádů, světských rytířských řádů i řádů zá-služných.

Příslušnost k řáduje ve znaku vyjádřena prostřednictvím řá-dového řetězu nebo stuhy, které obtáčejí štít, a jsou zakončeny vlastními odznaky (dekoracemi). Řetězy a stuhy mohou těsně nebo volně ovinovat štít, anebo mohou vytvářet kruh, jehož horní část je skryta za horní částí štítu. Řádový odznak je však vždy zavěšen

Page 381: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

Obr. 565: Dračí rád

ve znaku pánu

z Vartenberka

uprostřed pod štítem. Je-li řádových stuh či řetězů více, pak ten důležitější a vyšší je vždy blíže štítu.

Ve Francií a v Rusku (pak i v SSSR) užívala ve svých znacích řádo-vé dekorace i města, pokud byla příslušným řádem vyznamenána.

Výjimečný řádový odznak užívali v Čechách prokazatelně od počátku 16. století pánové z Vartenberka (a po jejich vymření pře-vzali dědictvím do svého erbu jako čestný a pupeční štítek i hra-bata Waldstein-Wartenbergové), kteří měli svůj štít obtočený zele-ným ještěrem, a to na památku uherského Dračího řádu, zřízeného králem Zikmundem Lucemburským před rokem 1408 pro rytíře bojující proti Turkům. Rád obdržel Čeněk z Vartenberka (t 1425) za to, že se odvrátil od husitů a připojil se na stranu Zikmundovu, ale později jej králi vrátil (obr. 565). Rovněž střední štítek uher-ských hrabat Károlyi de Nagy-Károlyje tvořen Dračím řádem.

Řádové dekorace mají většinou podobu křížů v nejrůznějších tvarech a kombinacích; viz též FALERISTIKA, RÁD.

ŘECKA HERALDIKA viz BALKANSKA HERALDIKA

ŘECKÝ KŘÍŽ viz KŘÍŽ

ŘEHOLE (z lat. regula. pravidlo, řád) viz DUCHOVNÍ ŘÁDY

ŘEHOLNÍCI (lat. religiosí) viz DUCHOVNÍ ŘÁDY

ŘEHOLNÍ INSTITUCE viz DUCHOVNÍ ŘÁDY, ZNAKY DUCHOV-NÍCH ŘÁDŮ A JEJICH KONVENTŮ

ŘEHOLNÍ KANOVNÍCI (lat. canonici regulares) - označení členů (kanovníků) kapitul, kteří žili ve společné komunitě, a to od 11. sto-letí. Jsou to řeholní kanovníci sv. Augustina (schváleni Svatým Stolcem roku 1059) a premonstráti (založeni 1120 a schváleni 1126), žijící podle řehole sv. Augustina v samostatných kanoni-ích, kde po složení slavných slibů konají slavný chór a působí v duchovní správě i ve školství.

Svou podstatou jsou dnes de facto řeholními kanovníky i Řád německých rytířů a rytířský R á d křížovníků s červenou hvězdou.

ŘEHOLNÍ KLERIKOVÉ (lat. clerici regulares) - řeholní instituce vznikající od 16. století, jejichž členové po složení slavných slibů působí v duchovní správě, vyučují na školách a pečují o nemocné a chudé. Na rozdíl od řeholních kanovníků nekonají chórové modlit-by. Náleží mezi ně theatini, barnabití, somaskové, jesuité a piaristé.

ŘEHOLNÍ KONGREGACE - řeholní instituce, jejichž členové sklá-dají jednoduché sliby. Náleží mezi ně například Kongregace Nej-

Page 382: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

světějšího Vykupitele (redemptoristé), kteří pečují zejména o poutní svatyně a o osamělé jedince, dále pak eucharistiáni, obláti, kala-santini, petrini a podobně. Členky ženských kongregací (u nás je nejrozšířenější Kongregace milosrdných sester sv. Karla Boromej-ského) působí jako ošetřovatelky v nemocnicích a také jako uči-telky ve školách.

ŘEHOLNÍ SPOLEČNOSTI - nejmladší typ řeholních institucí, za-ložených k nejrůznějším posláním. Náleží mezi například bartolo-mité, salesiáni, salvatoriáni, verbidté a další.

ŘÍMSKO KATOLICKÁ CÍRKEV viz KATOLICKÁ CÍRKEV

ŘÍŠSKÉ JABLKO (lat. pomum, globus) - insignie panovnické moci, součást korunovačních klenotů, ve tvaru zlaté koule se zlatým křížem na vrcholu. Je znamením vlády nad světem (sféra). Říšské jablko měla nebo má každá monarchie, například Svatá říše řím-ská (pochází z konce 12. století), rakouské císařství (zhotovené v letech 1612-1615), dnes obě vystavená v Schatzkammer vídeň-ského Hofburgu. Říšské jablko českého království pochází také z doby Rudolfa II., ale jde snad o přepracovanou původní insignii z doby Karla IV.

V heraldice se objevuje říšské jablko jako honosný kus ve zna-cích velkých monarchií (Rakousko, Rusko), kde se nachází ve spáru říšských orlů. Jako obecná figura je například ve znacích falckra-bí rýnských; viz též ARCIÚRADY.

ŘÍŠSKÝ VIKÁŘ - titul prozatímního držitele moci v rámci Svaté říše římské v období mezi smrtí císaře a složením přísahy panov-níka nového. Takovýmito správci říše byli vévoda saský (v zemích saského práva) a falckrabě rýnský (v zemích švábských, porýn-ských a franckých), kteří - pokud šlo o záležitosti celoříšské -vykonávali svou moc společně.

Page 383: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

t

Obr. 566: Sagitarius

Obr. 567: Saň

Obr. 568: Satyr

SAALBUCH (SALBUCH) - německý výraz pro úřední kopiáře pa-novnických privilegií (zejména majestátů týkajících se nobilitaci, povyšování do stavu, polepšování erbů, inkolátů, udělování legiti-mity a podobně) na území rakouské monarchie mimo Uhry. Saal-buchy byly pořízeny koncem 18. a počátkem 19. století ve spojené dvorské kanceláři ve Vídni a po rozpadu monarchie byly roku 1920 předány Československu. Jsou uloženy ve Státním ústředním ar-chivu v Praze a celý fond. v časovém rozsahu let 1530-1832, tvoří 117 svazků saalbuchů a 7 svazků originálních register. Saalbu-chy představují prvořadý heraldický pramen.

SAGITARIUS (STŘELEC) - monstrum zobrazované jako kentaur, ale trup muže je navíc připraven vystřelit šíp z luku a symbolizuje tak jedno ze dvanácti znamení zvěrokruhu. V naší heraldice se objevuje například ve znaku Matěje z Vykrantic. (Obr. 566)

SAMBUCA viz BERLA

SANCTA, SANCTUS viz SVATÝ

SANDÁLY - v církevní terminologii se toto slovo užívá k: 1. Označení zlatem a perlami protkávané obuvi vysokých duchov-ních, která spolu s mitrou vytvářela insignie apoštolské moci dě-kanů a proboštů kapitul, pokud byly vyňaty z pravomoci biskupů (dříve například Vyšehrad) a podléhaly přímo Svatému Stolci. 2. Jako sandály se také označují kožené šněrovací střevíce mnichů.

SAŇ - bájné zvíře podobající se v heraldice draku, aleje zobrazo-váno se čtyřmi nohami a obvykle nesrší oheň. Saň byla původně symbolem starověké Dácie, dnes je například odznakem Walesu a u násji jako erbovní figuru užívali například Obešlíkové z Lipulto-vic. (Obr. 567)

SATYR - monstrum zobrazované se lvím ocasem a ušima, s noha-ma antilopy a s trupem, pažemi a hlavou starého muže. Ve staro-řeckém bájesloví to byl démon lesů a hor, ale chybí mu lví ocas a uši. které jsou kozí, stejně jako růžky na hlavě. Satyrové provázeli Bakcha a byli pokládáni za veselé, nezbedné, prostopášné a vilné. (Obr. 568)

Page 384: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

SCEPTRUM viz ŽEZLO

SDRUŽENÉ ZNAKY viz ALIANČNÍ ZNAKY

SECESE viz SLOHY V HERALDICE

SEDE VACANTE (lat. za uprázdněného stolce) - termín označující uprázdnění biskupského stolce a úřadu, což může nastat úmrtím diecézního biskupa, jeho resignací přijatou papežem, přeložením do jiné diecéze nebo odvoláním z funkce. V roce 1983 zaniklo dří-vější právo dómské kapituly zvolit kapitulního vikáře jako proza-tímního správce diecéze. Dnes se ujímá řízení diecéze auxiliární biskup, který je biskupem nejdéle. Zároveň do 9 dnů musí být zvolen sborem konsultorů administrátor diecéze, nebo jej jmenu-je metropolita, popřípadě nejstarší diecézní biskup v provincii, či dokonce papež (pak jde o apoštolského administrátora).

SEDE VACANTE APOSTOLICA (lat. za uprázdněného apoštolského stolce) - termín označující uprázdnění Svatého Stolce a úřadu, což může nastat úmrtím pontifika nebo jeho resignací. Sedisva-kance před vstupem kardinálů do konkláve trvá 15-20 dní a bě-hem ní nepřechází žádná z papežských pravomocí na nikoho, ani na kardinálský sbor. Ten jen prostřednictvím kardinála-komoří-ho vyřizuje běžné záležitosti. Po tuto dobu platí zásada: Sede va-cante nihil innovetur (po dobu sedisvakance af se nic nemění): víz též KARDINÁL-KOMOŘÍ, KONKLÁVE. PAPEŽSKÁ VOLBA.

SEDLA GESTATORIA viz PAPEŽ

SEDISVAKANCE - obecný termín označující uprázdnění papežského nebo biskupského stolce; viz SEDE VACANTE (APOSTOLICA).

SEDLÁČEK August (* 28. 8. 1843 Mladá Vožice, t 14. 1. 1926 Písek) - gymnasiální profesor, historik, genealog a heraldik, který se téměř od dětství zaměřil na sepsání dějin našich hradů, zámků a tvrzí. Tato práce a seznámení se s Martinem Kolářem, ho přived-la k heraldice a ke genealogii. Publikoval řadu prací věnovaných zejména regionální historii, ale zcela zásadní význam mají jeho II. díl Českomoravské heraldiky (vyšel roku 1925) a především pat-náctisvazkové dílo Hrady, zámky a tvrze království Českého (jed-notlivé díly vycházely v letech 1882-1927). Tato monumentální práce zachycuje nejenom dějiny jednotlivých objektů a jejich vý-voj, ale poskytuje i nepřeberný heraldický a genealogický materi-ál, který autor shromáždil prostudováním všech velkých českých archivů, ale i fondů ve Vídni, Berlíně, Drážďanech, Královci, Budy-šíně, Mnichově a ve Vratislavi.

Obr. 569: Vyobraze-

ni erbu Korky z Kor-

kyně ze Sedláčko-

vých Hradů, zámků

a tvrzí království

Českého

Page 385: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

Přispíval i do Památek archeologických, do Časopisu národní-ho musea a do Ottová slovníku naučného. K jeho neprávem opo-míjeným pracem patří i Místopisný slovník historický království Českého (1908). (Obr. 569)

SEIGNEUR- titul užívaný šlechtickými feudály ve Francii, pozdě-ji i suverénními knížaty. Princové, vévodové, kardinálové, arcibis-kupové a biskupové bývali titulováni MONSEIGNEUR (viz).

SEKRET (z lat. secretum, tajemství) - označení pečeti, pečetního prstenu nebo otisku pečetidla.

SERAFÍN - anděl, který je v heraldice jako obecná figura zobrazo-ván v podobě dětské hlavičky se šesti křídly ve tvaru hvězdy. Nej-vyšší švédský rytířský řád je Serafínský řád, kde hlavičky serafí-nů vyplňují na odznaku prostor mezi rameny kříže a tvoří i spojovací články řádové kolany.

SERENISSIMUS (lat. nejjasnější, tj. Jeho Jasnost) - titul náležejí-cí kdysi panujícím knížatům Svaté říše římské; viz též ALTESSE.

SERVUS SERVORUM DEI viz PAPEŽ

SFINGA (SFINX) - monstrum zobrazované s tělem lva, křídly orla a s hlavou a hrudí ženy. Její původ je egyptský, kde ještě neměla křídla, která dostala až v Asýrii. Odtud se dostala do řecké mytho-

Obr. 570: Sfinga D klenotu erbu svobodného pána Riegera

Page 386: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

logie, kde byla dcerou stohlavého obra Tyfóna a jeho manželky Echidny. Sfinga prý stála na skále u Théb, dávala kolemjdoucím hádanky a kdo je neuhodl, toho usmrtila. Její řádění zastavil až rek Oidipús. Lví tělo se stalo symbolem síly, křídla všudypřítom-nosti a lidská tvář pak symbolem moudrosti. U Egypťanů mívala tvář sfingy individuální rysy panovníka nebo panovnice (ta nej- ^d-J známější a největší u Gízy je zobrazením faraóna Raachefa). Obecně však byla sfinga především symbolem záhadnosti nebo zhouby. obr.

V naší heraldice se objevuje například jako jeden z klenotů erbu, který dostal při svém povýšení do stavu svobodných pánů Franti-šek Ladislav Rieger. (Obr. 570, 571)

SFRAGISTIKA (z řec. sfragis, pečeť) - pomocná věda historická, která se zabývá studiem pečetí jako historického pramene, tj. zkou-máním jejich vzniku, vývoje, účelu, významu i jejich vlastností, zhotovení a používání.

Pečeť je otisk znamení, nápisu nebo obojího společně na hmo-tu schopnou je uchovat, tedy zpravidla do vosku, kovu a laku, zhotovený tvrdým pečetidlem. Pečeť určuje fyzickou nebo právní osobu a slouží především k ověřování či zajišťování právní plat-nosti a správnosti písemného pořízení. Nejvíce sfragistika souvisí s diplomatikou, ale také s heraldikou, genealogií, demografií, ději-nami umění i s obecnými dějinami.

Za zakladatele sfragistiky je pokládán Johann Michal Heinec-cius na počátku 18. století, ale vlastní vývoj a osamostatnění sfra-gistiky nastaly až v polovině 19. století. U nás se sfragistikou nej-více zabývali Martin Kolář, August Sedláček a Václav Vojtíšek (1883-1974).

Pečetě mají trojí funkci: a) uzavírací (zapečetění), tedy jako ochrana před odhalením obsa-hu nepovolanými osobami: b) ověřovací (zpečetění), tj. důkaz pravosti a souhlasu majitele pečeti s obsahem písemnosti: c) pověřovací, tj. doklad pověření nebo poslání.

Ve středověku vzrostl význam pečetí, protože převládla všeobec-ná negramotnost a pečetě nahrazovaly podpis. Od konce 15. sto-letí nastala hierarchizace barev vosku - nejvyšší byla červená, kte-rou užívali králové, církevní hierarchové, panstvo, královská města a podobně, pak následoval vosk zelený a nejnižší byla černá barva vosku. Od 18. století však už nebyly tyto rozdíly zachovávány. Dnes se pečetí již jen zcela výjimečně - například při uzavírání státních smluv. Proto je sfragistika v podstatě uzavřená disciplína.

Sfragistika se zabývá i studiem pečetní látky, tvarů pečetního otisku, velikostí otisku, pečetních obrazů, nápisů a podobně. Roz-lišují se tzv. velké pečeti (sigillum magnum, maius) zvané též maje-státní (sigillum maiestatis), dále pak pečetě menší (sigillum mi-

Page 387: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

Obr. 572: Nejstarší dochované pečetě

města Starý Plzenec

nus), sekrety (sigillum secretum), protipečetě [contrasigillum), si-gnety a další.

Pokud jde o obrazy pečetí, nejčastější jsou pečetě pěší, portrét-ní, majestátní, tj. na trůně, dále jezdecké a erbovní. Protože vlast-ní pečetidla měli nejen panovníci a téměř veškerá šlechta, ale i vyšší duchovenstvo, kláštery, města, řada měšťanů, později i cechy, university a úřady, představuje sfragistika nejzákladnější a nej-bohatší pramen heraldiky. Mnohdy dokonce pečetě tvoří doklad jediný, zvláště z nejstarších dob, protože jiné znakové památky se nezachovaly (například erb Jana Žižky z Trocnova). Pro heraldika navíc představují pečetě pramen prvořadý i z toho důvodu, že šlo o prvek úředně dokládající pravost, takže se zdá nepravděpodob-né, že obraz znaku na pečetích by byl chybný. Ve sfragistice se tak mimo válečnictví dostalo erbům a znakům nejdůležitějšího upo-třebení. Studium pečetí na listinách má ještě jednu značnou vý-hodu - umožňuje podle datování listiny přesně vymezit změny v užívání znaku nebo v jeho detailech. Nevýhodou studia pečetí jako heraldického pramene je jistá namáhavost a někdy i značná zdlouhavost, než se třeba i náhodou hledaná pečeť nalezne v někte-rém z mnoha různých archivních fondů v dané zemi nebo i v za-hraničí. Další nevýhodou pečetí je, že nepodávají informace o tink-turách erbů. Pečetě ovšem skýtají nejlepší materiál nejen pro studium vývoje výtvarného pojetí heraldiky, jakož i jednotlivých složek erbů, heraldických figur a podobně, ale také pro studium vývoje titulatury uživatelů pečetí (obr. 572).

SCHISMA (řec. rozštípení, roztržka, rozkol) - porušení jednoty círk-ve tím, že někdo odpírá poslušnost papeži, nebo tím, že se vyma-nil z lůna církve. V církevních dějinách jsou zejména známa: 1. Tzv. Orientální schisma roku 1054, kdy se papež Lev IX. a pa-triarcha Michael Kerullarius nedohodli na jurisdikci nad balkán-skými biskupstvími, navzájem se prokleli a exkomunlkovali z círk-ve. Odloučením cařihradského patriarchátu od římské církve byla dovršena roztržka na církev východní a západní. 2. Takzvaná papežská schismata z 12. a 13. století a zejména tzv. velké schisma z let 1378-1414, kdy po papežích v Římě a v Avi-gnonu zvolil koncil v Pise roku 1409 dokonce papeže třetího.

SCHWARZENBERG Karel kníže, PhDr. (Cimelice, 5. 7. 1911 -Vídeň, 9. 4. 1986) - český historik, heraldik a znalec historického práva zemí Koruny české. Na veřejnost vystoupil politicky těsně před okupací a literárně pak během Protektorátu, kdy publikoval v českém jazyce svá díla Obrazy českého státu od roku 1526 do roku 1918 (1941) a hned poté i knihu Heraldika (1941). Mimo to vydal ještě celou řadu drobnějších prací, studií a článků v růz-ných periodikách. V té době už ovšem přerušil studia na Univer-

Page 388: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

sité Karlově (po uzavření českých vysokých škol nacisty) a odmítl dál studovat na německé universitě. Po svém odchodu do Rakouska (po únoru 1948) pokračoval ve vydávání prací týkajících se české historie a heraldiky a zároveň dostudoval . Tak například publi-koval Die Sankt Wenzels Krone (1960), monumentální Geschichte des reichsstándischen Hauses Schwarzenberg (1963), Gotik in Bóhmen[ 1969), a především jeho největší dílo Katalog derkroatis-chen, polnischen und tschechischen Handschriften der Oester-reichischen Nationalbibliothek (1972).

Karel Schwarzenberg napsal celkem devět knih a bezpočet ji-ných textů rozesetých po desítkách časopisů a periodik téměř po celé Evropě. Za své rozsáhlé celoživotní dílo a životní postoje se dne 30. 11. 1960 stal v pořadí 1 278. rytířem řádu Zlatého rouna, jako vůbec první Čech po roce 1918.

SIR (z řec. Cyr, zkratka znamenající významný pán) - původně dtul byzantských císařů, dnes na Britských ostrovech titul šlech-tických stupňů baronet a knight (například Sir John Brown). Spo-juje se výhradně s křestním jménem (Sir John) a nikdy s příjme-ním.

SIRE (drive Sieur, tj. zkrácený tvar zeSeigneur) - původně oslove-ní hlav starých francouzských aristokratických rodů, od 16. století výhradně oslovení krále (na místo Veličenstvo), později i bonapar-tovských císařů. Toto oslovení je také možné užít na Britských ostrovech při setkání s králem nebo s následníkem trůnu.

SIRÉNA - v řeckém bájesloví svůdné, vábné a potměšilé mořské panny, které svým zpěvem lákaly mořeplavce do záhuby.

V heraldice se zobrazuje jako mořská panna s křídly racka. Tuto figuru mělo ve svém znaku do 17. století polské město Varšava. Od 18. století má Varšava ve štítu jen mořskou pannu s mečem v pra-vici a se štítem v levici, ale podle tradice sejí i nadále říká siréna.

SKÁKAJÍCÍ - tj. ve skoku, heraldický termín označující nejběž-nější polohu čtvernožce, která vyjadřuje jeho sílu. mužnost, bo-jovnost a odvahu. Takovéto zvíře je zobrazeno vzepjaté na zadních nohách s přední pravou nohou zvednutou. V blasonu není třeba blíže tuto polohu popisovat (obr. 573, 574).

Nejbližším příkladem je znak Českého království, respektive dnes dvě ze čtvrtí státního znaku České republiky.

SKOTSKÁ HERALDIKA - ve Skotsku panuje mnohem přísnější systém a řád než v Anglii. To proto, že skotský král heroldů (Lord Lyon King ofArms) není nikomu podřízen a je nadán velkými pra-vomocemi.

Obr. 573: Skákající (ve skoku) lev ve

znaku Salzbursko (Solnohradska)

Obr. 574: Skákající

panther ve znaku

Štýrska

Page 389: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

Skotsko je zemí, kde se dodnes udržuje prastarý systém klanů. Ten je založen na teorii, že všichni nositelé téhožjména jsou jedné krve, přičemž král je vládcem všech náčelníků klanů. Proto také zachovaly skotské klany věrnost svržené dynastii Stuartovců, která pocházela ze Skotska a její snaze znovu nastoupit na trůn. Po-slední Stuartovec, Henry Benedikt kardinál York, který se psal ještě Henry IX., odkázal po své smrti (t 1807) královské koruno-vační klenoty princi regentovi jako svému nástupci. Teprve poté dostali náčelníci Stuartům věrných klanů řádné šlechtické tituly. Skotské klany užívají rodové tartany, zejména na mužských sukni-cích. Členové klanu bez nároku na vlastní znak smějí užívat jako odznak klenot náčelníka klanu uvnitř pásky s mottem klanu.

Ve Skotsku je znak buď udělen, nebo imatrikulován (to platí pro každého jednotlivce zvlášť) - jinak není právně chráněn, a je naopak stíhán.

Jinou skotskou zvláštností je existence takzvaných baronií. Jde 0 čestný titul barona spojený s držbou určitého feudálního sídla, které má toto privilegium. Po prodeji panství přestává být nešlech-tický majitel baronem a tento titul přechází na nového majitele.

Zajímavostí skotské titulatury je také výraz ojthat Ilk, což zna-mená, že predikát je totožný s příjmením, například Swinton of that Ilk znamená Swinton of Swinton.

Ve Skotsku užívá štítonoše každý, komu je Lord Lyon povolí. Motta jsou registrována vždy spolu se znakem, takže je vyloučena taková variabilita jako v Anglii. Vedle hesel jsou ve Skotsku běžné, zvláště u náčelníků klanů, i válečné pokřiky. Badge jsou dnes ve Skotsku snad ještě běžnější než v sousední Anglii.

Pokud jde o města, je situace ve Skotsku obdobná jako v Anglii a ve Walesu, snad jen s tím rozdílem, že skotský král heroldů je 1 zde mnohem přísnější a důslednější než jeho kolegové v londýn-ské College of Arms. Žádné skotské město nesmí užívat jakéhoko-liv znaku, pokud není v heroldii zaregistrován nebo pokud město nedostane znak nový. Tak například město Glasgow obdrželo znak až roku 1866, ačkoliv všechny figury „nového znaku" se objevova-ly na městských pečetích již od středověku; viz též LYON KING OF ARMS, THE LORD.

SLOHY V HERALDICE - heraldika není jen vědou, ale také umě-ním. Proto prošla i heraldika složitým vývojem všech historických uměleckých slohů (obr. 575 -578).

Svými počátky spadá heraldika do období románského slohu, který byl pojmenován podle města Roma (Řím), jež dalo jméno impériu, kde tento sloh vznikl, a to na základě antické římské a byzantské tradice, avšak byl silně ovlivňován místními prvky. Ro-

Obr. 575: Gotický mánský sloh vznikl dříve než heraldika, a tak jeho prvotní znako-tvar štítu vé projevy patří ještě do tzv. předheraldického období. Proto také

Page 390: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

štíty zvané normandské, které jsou mandlovitého tvaru s dlouhou špicí dole (pro krytí kolena ozbrojeného jezdce), lze časově vymezit 11.-12. stoletím (například na tapiserii v Bayeux). V heraldice se románský sloh projevil základními principy heraldické tvorby erbů, vznikajícími v polovině 12. století. Románská výrazná barevnost zároveň ideálně vyhovovala požadavkům zřetelnosd a rozpozna-telnosd erbů na dálku. V této době vzniká stylizace kresby a její lineárnost, jíž heraldika podřizuje plošný tvar obecné figury účelu vyplnění prostoru štítu. Románská dekorativnost měla hluboký vnitřní smysl a značnou emodvní sílu. U nás se románský styl rozvíjí hlavně po roce 1100 a trvá do poloviny 13. století, v posled-ních desetiletích souběžně s ranou gotikou.

Gotika je jediný styl, který nečerpá inspiraci v antickém umě-ní. Je to styl středověké Evropy a název dostal od italských huma-nistů 16. století, přičemž pojmenování mělo pejorativní charakter, protože se jim gotika jevila jako pokleslé umění oproti antickému, odpovídající úrovni barbarských Gótú. Sloh vznikl ve Francii ko-lem roku 1150 a jejím nejvýraznějším rysem je vertikalita, štíhlost všech tvarů, které směřují vzhůru - k Bohu.

Raná gotika (od přelomu 12. a 13. století zhruba do počátku 14. století) přináší s sebou během 13. století zkracování dlouhého normandského štítu v důsledku stále dokonalejšího opancéřová-ní rytířů. Raně gotický štít je krátký a zaoblený s částečně vydutý-mi bočními stranami, zdobený již kbelíkovou přilbou a klenotem. S tím souvisí i užití točenice a korunky, jimiž bylo zakrýváno na přilbách připojení figurální plastiky klenotu.

Vrcholná gotika (počátek 14. - polovina 15. století) představuje dobu největšího rozkvětu erbovníctví jako umění na území celé feudální Evropě. U štítu postupně mizí dolní zašpičatění a je na-hrazeno obloukoví tým zakončením. Vzniká i kolčí štít s výkroj-kem na pravé straně pro založení dřevce, avšak tento typ štítu nenalezl ve všech zemích stejné obliby. Objevují se však také kolčí přilby.

Pozdní gotika (polovina 15. - konec 15. století) je pro heraldiku důležitá hlavně tím, že se objevuje turnajská přilba (původně urče-ná pro souboje s palcáty) a že krydla již nejsou tvořena jen pros-tou rouškou, ale začínají být rozsekaná udánlivými boji v bohaté členění a nabývají ornamentálních tvarů.

Renesance (it. rinascita, znovuzrození) přinesla obrození antic-ké kultury a umění. Rodila se v Itálii už ve 14. století a její roz-mach ve všech oblastech spadá do 15. a 16. století; za první sku-tečně renesanční stavbu se považuje nalezinec od Filipa Bruneleschiho ve Florencii, který pochází z roku 1420. Do střední Evropy, respektive do českých zemí přichází renesance na přelo-mu 15. a 16. století (ostění oken Vladislavského sálu na Hradě pražském datované 1492, portál zámku v Tovačově). Její konec.

Obr. 576: Renesanční

tvar štítu

Obr. 577: Barokní

tvar štítu

Page 391: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

Obr. 578: Empirový

tvar štítu

Obr. 579: Erb Špačku ze Starburgu

který často plynule přechází do baroka, se datuje na počátek 17. století.

Renesance vytváří z heraldiky záležitost ryze dekorativní a stá-vá se dobou rozkvětu malířství erbů. V důsledku množství znaků udělených měšíanům v 15. a 16. století heraldika zcela zevšedně-la a po ztrátě své vojenské funkce se začínají porušovat její zá-kladní pravidla. Je to doba rozmachu mluvících znamení, kdy se symbolem vykládá jméno měst i osob, vznikají erbovní pověsti a podobně. Tento vývoj ovšem předpokládal opuštění dosud panu-jící lineárnosti a zavedení plastické kresby figur, což umožnilo vy-užívání zákonů perspektivy. Kolčí štíty jsou bezúčelně vykrajová-ny i na straně levé z důvodů ornamentální symetrie kresby, často s okraji stáčenými do svitků, což vedlo k vytvoření kartuše, tj. do okrasného štítu, jehož okraje jsou pravidelně rozsekány a jednot-livé dílce tím vzniklé jsou symetricky svinovány do ornamentál-ních volut. V architektuře přinesla renesance užití štuku a jako novinku zavedla olivový věnec pro okrasné orámování erbů.

Baroko (zhruba počátek 17. - polovina 18. století) představuje sloh monumentální, plný pohybu a neklidu. Vyznačuje se vládou křivek, kružnic a oválů, ale také osovostí a souměrností, okáza-lostí a přepychem detailů. Do českých zemí přichází již začátkem druhého desetiletí 17. století v podobě označované někdy jako vyústění renesance - manýrismus. Samotný původ názvu baroko je sporný - ve středověké logice byly tímto výrazem označovány nesprávné a směšné úsudky (it. barecchismo, nabubřelost, baroc-co, roztodivný). Snad proto použila toto označení v době vzniku slohu tehdejší umělecká kritika. Heraldika tohoto období se stává natolik honosnou, že mnozí heraldikové hovoří o jejím úpadku. Bohatě zdobené kartuše s takřka nekonečnou variabilitou tvarů jsou naplňovány velkým počtem znakových polí, roste počet při-leb a různých polepšení. Baroko však obohatilo heraldiku o alian-ce, královské stany, knížecí pláště, hodnostní koruny a jiné ho-nosné kusy, které spoluvytvářejí krásu heraldiky.

Rokoko (zhruba od poloviny do konce 18. století) představuje stylovou přeměnu pozdního baroka. Název byl odvozen od fran-couzského slova rocaille (česky rokaj), tedy mušle, které se začalo ve Francii na dvoře Ludvíka XV. po roce 1740 užívat jako dekora-tivního prvku. Rokoko přineslo zjemnění a zušlechtění silového až bujného projevu baroka, dynamismus vystřídala nesymetrická dekorativnost rokaje, plná hravosti, zdrobnělých forem a tvarů a křehkosti pohybů. Do heraldiky přineslo rokoko především muš-lovitou kartuši.

Empire (zhruba první polovina 19. století) zvaný také císařský sloh, odvozuje své pojmenování od francouzského slova empire (impérium, císařství), protože se prosadil po prohlášení Napoleo-na Bonaparta císařem roku 1804. Vychází znovu z antických slo-

Page 392: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

hů, zejména ze starého Říma, ale také z Egypta. Do heraldiky při-nesl empire některé nové tvaiy a figury vytvořené při pokusu o vlast-ní heraldický projev. Ten se sice neujed, ale do evropské heraldiky vnesl vedle nového tvaru štítu hlavně různá obtáčení štítů vavří-novými, olivovými, dubovými i jinými ratolestmi a stuhami.

Téměř souběžně se prosazoval i klasicismus (poslední třetina 18. století - první třetina 19. století), který se také opíral o antické vzory a principy, ale do heraldiky nepřinesl nic nového.

Historismus nebo romandsmus (zhruba druhá polovina 19. sto-letí) byl návratem k dávné slávě šlechty, který se projevoval ro-mantickým nazíráním na minulost a idealizací středověku a ry-tířských ideálů. Úmyslně proto navazoval na staré historické slohy, tzv. pseudoslohy (nebo novoslohy), jež byly jen napodobeninami předchozích etap. Šlo především o pseudogotíku (novogotiku), která měla dvě podoby: tzv. anglickou (jinak též podle tamějšího králov-ského zámku zvanou windsdorskou), například zámky Hluboká, Lednice, Hrádek u Nechanic, a tzv. francouzskou gotiku (zámky Žleby u Čáslavi a Sychrov). Dalšími projevy historismu byly pseu-dorenesance (novorenesance), například v přestavbě zámku Prů-honice u Prahy, a pseudobaroka (novobaroko), například zámek Štiřín u Prahy, a také sloh novorománský, převážně jen u staveb církevních. Historismus přinesl touhu po návratu starých vzorů, a tím i řadu anachronismů, ale i nepochopení. Na druhé straně je nesporné, že tento sloh znovu vzkřísil zájem o heraldiku.

Průvodním fenoménem slohů od konce 18. století byl přitom v heraldice (mnohdy paradoxně) i realismus, který si kladl za cíl zobrazovat svět v reálné podobě. Do heraldiky přinesl realismus více škody než užitku. Jeho požadavky se snažily v heraldice setřít

Page 393: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

Obr. 5 81: Erb

Parishů ze

Senftenbergu

prvek stylizace, takže se v mnohých znacích lze setkat například se lvy v jejich zoologické podobě, nebo dokonce s celými realistic-ky provedenými scenériemi krajiny nebo s lokální architekturou. Tak například Václav Špaček šlechtic ze Starburgu dostal jako majitel hradu Kokorina jeho téměř věrné vyobrazení do dolního pole děleného štítu (obr. 579). Úplným vrcholem heraldického nevkusu je pak znak lorda Nelsona, jenž na paměť svého vítězné-ho tažení v egyptských vodách, dostal již roku 1798 do štítu loď na řece Nilu s palmami a zříceninami na pobřeží (obr. 580).

Další slohy (biedermayer, secese, kubismus a podobně), které byly chápány především jako slohy měšťanské, šlechta nepřijala, a tak se v heraldice neuplatnily a nemohly ji nijak ovlivnit. Seces-ní portál na nádvoří zámku v Žamberku se znakem Parishů ze Senftenbergu (obr. 581) představuje výjimku.

Dnes, kdy žádný oficiální sloh neexistuje, je vhodné kreslit znaky buď ve stylu posledních let monarchie (pro žijící jedince) nebo ve stylu té doby, v níž příslušný erbovník žil.

Obr. 582: Slunce

ve znaku Opočna

SLUNCE - obecná neživotná figura, která se v heraldice kreslí zásadně s obličejem a s paprsky. Slunce užívají ve svých znacích například východočeské město Opočno (obr. 582), jihoslovanský Karlovac nebo na Britských ostrovech markýz z Lothianu.

SLOUP (lat. columna, fr. colonne, něm. Saule, angl. column) - obec-ná umělá heraldická figura ze skupiny staveb a jejich součástí. Jako mluvící znamení užívali sloup například Colonnové z Felsu, kde byl i mluvícím znamením (srovnej fr. výraz), a jako symbol pevnosti a stability je ve znacích hrabat Schliků a hrabat z Vrbna.

SLOUPY HERKULOVY viz ŠPANĚLSKÁ HERALDIKA

SMUTEČNÍ ŠTÍTY - zvlášť zhotovované štíty za účelem smuteč-ních slavností. U nás se používaly tzv. rundace, v Anglii tzv. hatchments. Ty však byly namalovány na desce s černým pozadím, nejprve visely nad portálem domu zemřelého, 7 dní po pohřbu byly přeneseny do kostela, kde byly umístěny nad hrobem zemřelého minimálně 1 rok a 1 den. Teprve pak mohly být sejmuty a popřípa-dě zničeny, avšak mnohde zůstaly na svém místě. Dnes pokračuje v této praxí na Britských ostrovech jižjen několik málo rodin.

SOBOL viz KOŽEŠINY

SOLI DEO viz PILEUS

SOVA (lat. bubo, noctua, fr. hibou, něm. Eule, angl. owl) obecná přirozená figura, která se v heraldice objevuje např. jako mluvící

Page 394: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

znamení ve znaku hrabat von Eulenburg či v erbu knížat von Khe-venhúller -Metsch.

U starověkých národů Východu symbolizovala smrt a temnotu ducha. Naopak v Řecku, kde byla zasvěcena bohyni Athéně, per-sonifikovala moudrost. Většina církevních otců sově připisovala negativní vlastností, zejména tmářství, zaslepenost, podivinstvi a bláznovství. V ikonografii sova často doprovází anachorety jako např. Antonína Poustevníka, Pavla Thébského, Jeronýma a další.

SOVĚTSKÁ HERALDIKA - po bolševické revoluci vydal v lednu 1918 Lenin příkaz utvořit novou státní pečeť, v níž měly být vyjá-dřeny symboly přátelství, rovnosti, bratrství a sociální politiky. Nebyla to práce snadná, protože vyžadovala vypořádat se přede-vším se všemi vžitými tradicemi. Proto byl znak RSFSR přijat až dne 10. 7. 1918 a rovněž znak SSSR (vznikl dne 30. 12. 1922) byl přijat až 6. 7. 1923. Ten tvořil srp a kladivo na zemském glóbu v paprscích slunce a s orámováním klasy, které jsou v dolní částí překryty červenými páskami se zlatými nápisy Proletáři všech zemí, spojte se! ve všech jazycích svazových republik. Nahoře pak ještě pětihrotá rudá hvězda. Se symboly srpu a kladiva přišel malíř Jev-genij Kamzolkin, který připravoval výzdobu Serpuchovského ná-městí v Moskvě pro prvomájové oslavy v roce 1918.

I každá svazová republika měla svůj znak, avšak všechny byly vytvořeny podle vzoru celostátního symbolu. Protože zde byly popře-ny všechny heraldické zásady, patří tyto symboly spíše do emblemati-ky než do heraldiky. Nicméně tento nový projev vyjadřování symbo-lů silně ovlivnil i tvorbu jiných znaků státních celků. Stal se jakýmsi modelem, podle něhož vytvořily své znaky i Rumunsko, Bulharsko, Mongolsko, NDR, Vietnam, Angola, ale i Bangladéš a Kongo, a dokon-ce i Itálie., respektive srp a kladivo přijalo i Rakousko.

Otázku šlechtictví vyřešil dekret ze dne 10 (23.) 11. 1917 0 zru-šení stavů a občanských hodností, jímž byla zrušena všechna před-revoluční privilegia, tituly, řády a erby.

U měst byla situace jiná. Po revoluci v roce 1917 přestala mít sovětská města zájem na užívání historických znaků, avšak po roce 1945, když SSSR vstoupil na světové fórum jako vítězná mocnost, došlo k renesanci v užívání městských znaků. Mnohá města užívala své staré znaky z dob carského Ruska a ke změnám došlo pouze u měst, jejichž znaky obsahovaly carské nebo nábo-ženské symboly. Vojenské symboly, které Lenin zavrhoval, zůstaly jen ve znacích těch měst, kde připomínaly hrdinské činy předků. Srp a kladivo na horní hraně štítu nahradily dřívější carský sys-tém korun a přivěšení zlaté hvězdy Hrdiny SSSR, u měst s čest-ným titulem Město hrdina, bylo pokračováním zvyklostí z předre-volučního Ruska. I v něm města vyznamenaná nějakým řádem měla právo si obtočit štít znaku stuhou tohoto řádu.

Page 395: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

Obr. 585: Královský stan

Obr. 586: Hradčany

Dnes, po rozpadu SSSR, se ruská města vrátila ke svým histo-rickým znakům, ruský stát znovu přijal za znak orla (ovšem bez carských insignií) a potomci ruské šlechty se opětovně hrdě hlásí k odkazu svých předků, včetně rodových erbů. (Obr. 583, 584)

SPÁRY viz ZBROJ

SRDEČNÍ ŠTÍTEK viz STŘEDNÍ ŠTÍTEK

STAN (fr. pavillon, něm. Wappenzelt, angl. pauilion) - v heraldice honosný kus ve tvaru drapérie na způsob pláště, který celý obklo-puje štít. Od pláště se liší tím, že nevychází z koruny, ale z kopule s laloky a střapci, na níž spočívá koruna (obr. 585).

Stein vděčí za svůj vznik zvláště francouzskému králi Ludví-ku XIV., který jeho pomocí začal vyjadřovat zvýšený lesk svého majestátu. S myšlenkou stanu a pláště přišel právník z Bordeaux Philippe Moreau (okolo roku 1680), jemuž jako předloha sloužily trůnní baldachýny.

Stan se stal výhradně honosným kusem suverénních panovní-ků vládnoucích Dei gratia (Z Boží milosti; dále například ruský car, německý císař, králové španělský, dánský a pruský), i když ne všichni králové a velkovévodové ho přijali (například na Brit-ských ostrovech nebo v habsburské monarchii).

Stany jsou zpravidla purpurové (jen francouzský byl modrý), často na vnější straně poseté určitými erbovními figurami (napří-klad ve Francii zlatými liliemi, v Prusku černými orlicemi a zlatý-mi korunami, v Rusku černými orly, a podobně). Stan je celý pod-šitý hermelínem a na něj je pak vložen vlastní znak.

STANDARTA - původně korouhev, jejíž žerď se vkládala do zvlášt-ního pouzdra u pravého třmene (například u Myslbekovy sochy sv. Václava). Později prapor menší než 1 m, zpravidla čtvercový, někdy navíc se zdobenými okraji. Standarta může být nevyztuže-ná, ale i vyztužená (například u automobilů). Dnes jsou standarty vyhrazeny hlavám států, velvyslancům a podobně.

STAROHRABĚ viz ALTGRAF

STAVBY A JEJICH SOUČÁSTI - jedna ze skupin obecných umě-lých heraldických figur, které se často objevují i ve znacích rodo-vých - například kostel (hrabata von Rumerskirch), hrad (Špaček šlechtic ze Starburgu), brána (Albrecht Důrer), zeď (Daczický z Hesslowa), věž (Griespek z Griespachu), hradba s věží a bránou (hrabata Aichelburgové) či sloup (hrabata Schlikové).

Stavby a jejich součásti tvoří také nejpočetnější námětovou skupinu městských znaků, zejména pak městské hradby s cim-

Page 396: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

buřím s jednou či více branami, buď zavřenými nebo otevřenými, opatřenými padacími mřížemi a vraty, popřípadě ještě doprováze-nými jednou či více kulatými nebo hranatými věžemi se špičatými nebo sedlovými střechami často zakončenými makovicemi, ale také obdobné samostatně stojící věže.

Městské fortifikace tvoří nejstarší a nejběžnější typologickou skupinu městských znaků, protože jimi bylo snadno určeno, že jde o město, nebof městská opevnění byla pro středověká města nejen necharakteristíčtější, ale byla i jejich největší pýchou a nut-ností pro zajištění bezpečnosti.

Tento typ znaků je také v souladu se zvyklostmi zobrazovat sebe sama na pečetích. Od raného středověku se panovníci, vyso-ké duchovenstvo a později i feudálové dávali stylizovaně zobrazo-vat na svých pečetích. Světští vládcové se objevují v plné zbroji s korouhví, mečem a štítem na cválajícím koni, anebo vsedě na trůně v plném majestátu, s korunou na hlavě a s žezlem a říš-ským jablkem v rukou, duchovenstvo pak s mitrou a berlou a feudálové také většinou na koni. A tak vlastně města dělala totéž, když do pečetí vkládala svůj obraz, nikoliv však realistické zpodo-bení, ale obraz zjednodušený a stylizovaný.

Je zajímavé, že tento typ znaků byl udělován i mnohem pozdě-ji, když již městská opevnění ztrácela svůj význam a mnohdy byla i bourána. Dokonce se s ním setkáváme u měst, která nikdy hrad-by neměla, jako například u pražských Vinohrad (1890), Žižkova (1898), Smíchova (1904) či Bubenče (1905), a to snad proto, aby se jejich nové znaky alespoň trochu podobaly starým znakům his-torických měst pražských. Radodn (dnes součást Prahy) dostal hradbu do znaku dokonce až v roce 1971.

Tento typ městských znaků je rozšířen téměř po celé Evropě a v zemích bývalé Svaté říše římské dokonce výrazně převažuje nad ostatními typy (obr. 595, 596). Tak například v Čechách té-měř dvě pědny všech městských znaků mají městské hradby nebo věže. V těchto případech slouží k odlišení rozdílné dnktury štítů a figur, tvar věží (hranaté, kulaté), počet oken, tvar střech, počet makovic, počet střílen a také to, zdaje brána otevřená či zavřená, zda je opatřena padací mříží či nikoliv a zda má či nemá vrata. Rozhodující je také počet věží. Tak například hradbu s jednou věží má Vyškov (obr. 588), 2 věže Klatovy (obr. 589), 3 věže Želez-nice u Jičína a Bratislava (obr. 590), 5 věží užívají Zábřeh na Mo-ravě (obr. 591) a Malá strana (Menší Město pražské), a Ostrov u Kar-lových Varů má věží dokonce sedm (obr. 592). Samotnou věž bez hradeb užívají například Hradčany (obr. 586) a Borohrádek (obr. 587). Jejich odlišením je, že v případě Borohrádku věž stojí na zeleném trávníku.

U převážné většiny znaků tohoto typu jsou hradby a věže v do-provodu nějakého jiného znamení pro odlišení. Nejčastěji to bývá

(vvmrir|

j L d

V1

r i n r J-n-L

w Obr. 588: Vyškov

Obr. 589: Klatovy

Obr. 590: Bratislava

Page 397: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

Obr. 591: Zábřeh na

Moravě

Obr. 592: Ostrov

u Karlových Varů

Obr. 593: Most

Obr. 594: Mikulov

nějaký symbol majitele (pána), zpravidla malý štítek mezi věžemi. Celá řada městských znaků se liší jen těmito štítky, které pak mohou být umísťovány i do vrat, po stranách jedné věže, přímo na věži či na věžích, ale také na hradební zdi. „Mluvícím" doplňkem je most ve znaku Mostu (obr. 593).

Některá města dostala zvláště v 18. a v 19. století do svých znaků svůj skutečný vzhled takřka s fotografickou přesností, což by se v heraldice stávat nemělo, protože bez znalosti konkrétní lokality nedokáže pak žádný heraldik znak správně nakreslit pou-ze podle popisu. To se stalo například maďarskému městu Pécs nebo francouzskému La Roche. Oproti tomu znak města Edin-burghu představuje hrad na skále, a přestože se královskému hradu vůbec nepodobá, stylizovaně jej symbolizuje. Mnohdy do-konce stačí pouze osamocená věž bez hradeb, aby symbolizovala celý fortifikační systém města, hradu, pevnosti nebo velké tvrze. S obdobnou snahou zpodobovat skutečný obraz místních pamě-tihodností se můžeme setkat i v případě kostelů, katedrál, ale i mos-tů. Tak například město Split užívá ve svém znaku slavný Diokle-tianův palác, známé rakouské poutní místo Mariazell věrný obraz svého svatostánku a španělské město Segovia má ve svém znaku římský aquadukt; totéž platí pro Mikulov (obr. 594).

STAVY - za feudalismu společenské skupiny svobodného obyva-telstva s rozdílnými politickými právy, které se spolu s panovní-kem podílely na zákonné, správní a soudní moci.

U šlechty začíná diferenciace zhruba ve 12. století a rozdíly spočívaly zejména ve velikosti majetku a v postavení u dvora, a to až do 15. století. Od doby vlády Jana Lucemburského se členové panského stavu brání této praxi a počínají si vyhrazovat právo roz-hodovat o přijetí případného kandidáta mezi sebe. Tento proces byl uzavřen ve prospěch stavů během vlád Karla IV. a Václava IV. Roku 1501 stariovil panský stav, že nechce žádného za pána přijíti, léč-by stav svůj vladyčí do čtvrtého kolena před ním provedl tedy až pravnuk nobilitovaného nebo přijatého člena rytířského stavu se mohl stát pánem. Přitom se hledělo především na starobylost, neposkvrněnost a na zachovalost cti kandidáta i jeho předků.

Podobně se bránil i stav rytířský proti přílivu nových členů, kteří od krále obdrželi erb. V květnu 1497 se český sněm usnesl, že se vladyky stávali teprve synové nových erbovníků, a nebylo tedyještě třeba, aby je stav formálně přijímal mezi sebe. Avšak již v roce 1500 bylo stanoveno, že král může udělit erb komukoliv, ale teprve vnuk (tedy ve třetím koleně) obdařeného se stává urozeným vladykou, kdežto obdařený a jeho děti byli pouze slovutnými panoši

O tom, jak přísně se posuzovalo přijímání do stavu, svědčí i pří-pad synů věhlasného hvězdáře Tychona Braheho, který se těšil nejen velké oblibě Rudolfa II., ale sám byl příslušníkem vysoké

Page 398: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

dánské šlechty. Protože nebylo zcela jasné, zda byl Brahe se svou ženou, která byla navíc prostého původu, řádně oddán a děti byly patrně bastardy, odmítli příslušníci rytířského stavu Království českého přijmout jeho syny, přes mnohé panovníkovy urgence, do svého stavu.

K radikální změně došlo po roce 1620. Vydáním Obnoveného zřízení zemského roku 1627 pro Čechy a roku 1628 pro Moravu zrušil Ferdinand II. stará stavovská práva a vyhradil je osobě čes-kého krále a osobě císaře Svaté říše římské. Tak si český král vzal zpět starodávné právo svých předchůdců povyšovat do panského a rytířského stavu, čímž skončilo u nás období stavovské monar-chie. Panovník přestal být jen první mezi rovnými (primus inter pares), ale postavil se nad stavy, čímž zavedl monarchii absolutis-tickou. Formálně však stavy existovaly dál. Šlo o: 1. Stav duchovní; při nástupu Ferdinanda I. zasedal tento stav na sněmech na Moravě, v Čechách však nikoliv. Ferdinand II. před-řadil Obnoveným zřízením zemským stav duchovní před všechny ostatní stavy, respektive mu vrátil na sněmu místo, které měl před husitskými válkami. Toto právo však měli jen infulovaní preláti, kteří byli nadáni deskovými statky. Šlo o arcibiskupa pražského, biskupy královéhradeckého, litoměřického a českobudějovického (ti všichni ovšem až později), probošta, děkana a arcijáhna metro-politní kapituly, velkopřevora řádu Maltézských rytířů, vyšehrad-ského a boleslavského probošta kapituly, velmistra řádu křížov-níků s červenou hvězdou, o opaty břevnovského a broumovského, strahovského (královský almužník), oseckého, emauzského (usta-vičný kaplan královské kaple), vyšehradského, želivského, tepel-ského a o děkana vyšehradské kapituly. 2. Stav panský (domini, barones, nobiles maiores) - vyšší šlechta, která mezi sebou nečinila žádné rozdíly. Případné pořadí bylo dáno stářím jednotlivých rodů, popřípadě osobním stáří jedince. Jen páni z Rožmberka stáli před zemskými úředníky, když si v posled-ní generaci přisvojili knížecí titul. Do Obnoveného zřízení zemské-ho se pohyboval počet panských rodů v Čechách kolem padesáti, poté se začal prudce zvyšovat a náležely k němu rody s novými tituly knížete, hraběte a svobodného pána. Členové panského rodu měli právo na šestispřežení. 3. Stav rytířský nebo také vladycký (mílites, nobiles minores) -šlechta nižší, která určovala případné pořadí obdobně jako stav panský. Po Obnoveném zřízení zemském k němu náležely rody s novými tituly rytíře a šlechtice. Členové rytířského stavu měli právo na čtyřspřeží. 4. Stav městsky; před Obnoveným zřízením zemským měly své za-stoupení na sněmu jen tzv. privilegovaná města (tj. Praha, Plzeň, České Budějovice, Cheb, Loket, Karlovy Vary, Žatec, Chomutov a Kadaň, podřízená králi a také Kutná Hora, podřízená mincmistro-

l i i í AFLA

I - -

A n i =U=lÁ

l í í =u=ik

rr^r

P Obr. 595: Oldenburg

Obr. 596: Hamburg

Page 399: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

vi), dále královská města (podřízená podkomořímu) a věnná měs-ta (podřízená podkomořímu královny), nikoliv však ostatní horní města, komorní města nebo dokonce poddanská města. Po Obno-veném zřízení zemském však na sněmech zasedaly již jen Praha, horní města, Plzeň a České Budějovice. Purkmistrům měst praž-ských (Staré Město, Nové Město, Menší Město a Hradčany) zůstalo ovšem privilegium nosit při korunovací nad králem baldachýn.

Roku 1784 byl zrušen císařským rozhodnutím poslední zbytek zemské samosprávy, totiž stavovský výbor. Jeho zástupci se měli přeměnit v dočasné rady zemského gubernia. František Antonín hrabě Nostitz však ještě dosáhl toho, že směl svolávat jakousi ná-hradu tohoto výboru v podobě komise, sestavené z neplacených zástupců zemských stavů.

STEHLÍK (lat.fringila carduelis, fr. chardonneret, něm. Distelfink. angl. goldfinch) - obecná přirozená figura, která se v heraldice objevuje jen zřídka. U nás prakticky jen ve znaku Šimona Klatov-ského z Tulešince, nobilizovaného v Praze dne 3.8.15801 (V mod-rém štítu na zlatém trojvrší bodlák se čtyřmi květy, z nichž na nejvyšším sedí stehlík, vše v přirozených barvách. Na kolčí přilbě s točenicí a kiydly modro-zlatými stojící stehlík jako ve štítu).

Stehlík patří k tzv. ptákům pašijovým, k čemuž přispělo jeho ztotožnění antickými autory s ptákem zvaným acanthis, což bylo pokládáno za zjevnou narážku na trny bodláku a zároveň na utr-pení Kristovo. Pašijovou symboliku stehlíka také podporovala čer-vená skvrnka na hlavičce, která podle legendy byla způsobena kapkou Kristovy krve na Golgotě. Podle jiné legendy vytrhával steh-lík trny z Kristovy koruny. Od 12. do 18. století se téměř v celé Evropě objevuje stehlík na obrazech a skulputurách Madon (u nás

|] 'J/hXt např. plastika Madony ze Žinkov či obrazy Madon strahovské, zbra-y J ' i . I slavské či z hradu Veveří). Stehlíka drží v ruce často i Kristus, ale

' j in f l postavy jako např. sv. Josef nebo sv. Petr. Stehlík se stal i symbolem dobrého kazatele, který musí mnoho vytrpět (živí se

obr. 597: Jablonec trním a bodláky), a přesto krásně zpívá (radostně slouží Bohu).

A®i Mg

v v / l ™ •

Obr. 598: Jilemnice

STEZEJKA - součást koruny, která ve tvaru různě tvarovaných špicí vychází z obroučky a na vrcholu je zdobena perlou.

STÍNKA viz CIMBUŘÍ

STROM - obecná přirozená figura, která bývá v heraldice zobra-zována buď celá, nebo jen částí, popřípadě i plodem. Z rodů mají celý strom jako mluvící znamení například německá rodina von Baum (něm. strom) a jako narážkové znamení Bartoňové z Dobe-nína. Z měst pak Jablonec (obr. 597), Jilemnice (jilm - obr. 598),

Page 400: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

Český Dub (obr. 599) či Krásná Lípa. Větévku lípy mají v erbu svobodní pánové von Helfert (obr. 600), větévku dubu rod von Ei-chel (něm. dub) nebo město Dubá, jen žaludy například hrabata Aichelburgové (něm. Eichel, žalud), plod hrušky Hruškové z Břez-

STŘAPEC - v heraldice ozdoba královských stanů, knížecích plášťů a klobouků duchovenstva: v posledním případě je počet střapců závislý na postavení erbovníka v rámci hierarchie římsko-katolic-ké církve, viz též heslo KLOBOUK.

STŘEDNÍ (SRDEČNÍ) ŠTÍTEK - heroldské znamení tvořené sa-mostatným štítkem umísťovaným zpravidla uprostřed čtvrcení hlavního štítu. Tento štítek musí mít stejný tvar jako hlavní štít (pokud není stanoveno jinak) a při popisu má přednost (obr. 601). Na rozdíl od Britských ostrovů nese střední štítek na evropském kondnentě většinou původní rodový znak nebo nejčestnější část znaku - například císařské nebo královské polepšení (například hrabata Waldstein-Wartenbergové).

SUDARIUM viz VELŮM, BERLA

SUFRAGÁN - původně každý duchovní, který má hlasovací právo (sujfragiurri) na nějakém církevním shromáždění. Dnes označení všech diecézních biskupů, kteří jsou podřízeni arcibiskupovi-me-tropolitovi jako představenému církevní provincie. Zcela redun-dantně jsou tak někdy nazýváni i biskupové pomocní (titulární, světící).

Page 401: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

SULTÁN (arab. pán) - titul panovníka vyšší kategorie (na úrovni krále - dnes například v Malajsii) v islámských zemích. Výjimečně užíval i císař turecký titulu sultán es salatin, tj. pán pánů.

SUPERIOR (lat. vyšší postavením) - vyšší řeholní představený konventu, koleje nebo řádového okrsku u dominikánů, františká-nů, minoritů, kapucínů, jesuitů, piaristů či u redemptoristú.

SUPERIOR GENERALIS - generální (nejvyšší) představený u sale-siánů, salvatoriánů a těšitelů.

SUPERIOR LOCALIS - představený, který stojí v čele koleje salvato-riánů.

SUPRALIBROS - značka vlastníka knihy vytíačená na kožené před-ní desce knihy, méně často i na hřbetu knihy (na rozdíl od exlib-ris, které je umisfováno na vnitřní straně desek). Supralibros bývá často erbovní.

SUVERÉN (z fr. souuerain, nejvyšší, svrchovaný) - označení svr-chovaného panovníka, vladaře, a to nejrůznějšího stupně (císař, král, kníže a podobně).

SUZERÉN (z fr. suzerain) - označení vrchního lenního pána s ome-zenou svrchovaností, tj. panovníka, kterému je podřízen vladař některé země. Tak například, když byla roku 1635 postoupena Horní i Dolní Lužice saskému kurfiřtu Janu Jiřímu, byl český král suzerénem ve vztahu k panovníkům saským, kteří tam sku-tečně vládli. Český král však jako vrchní lenní pán měl titul mar-kraběte, erb i přednostní právo na obě Lužice. Roku 1815 se Fran-tišek I. vzdal této suzerenity.

Společná suzerenita je aplikována i v Andorrském knížectví, kde společně vládnou francouzský prezident a španělský biskup ze Seu ďUrgel. Exekudvní pravomoc mají místodržící, zvaní Ve-guer de Franca a Veguer Episcopal. V knížectví dále pracují dvě stálé delegace, v jejichž čele stojí automaticky vždy prefekt dépar-tementu Pyrénées-Orientales (za francouzskou stranu) a generál-ní vikář diecéze Seu ďUrgel (za španělskou stranu).

Častá byla suzerenita i v Orientu. Například čínského císaře v in-tencích konfuciánské morálky uznávala většina panovníků okol-ních zemí (Koreje, Barmy aj.) za svého „staršího bratra" a přirozeného ochránce. Dobrovolně mu zasílali roční tribut, který ovšem císař musel opětovat dary, jež hodnotou tribut často převyšovaly.

SVASTIKA - prastaré kultovní znamení ve tvaru hákového kříže, jehož pravotočivé provedení znázorňovalo kladnou polovinu vždy

Page 402: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

kontrastní dvojice (dobro - zlo, světío - tma, bůh - ďábel). Jeho užití ^ ^ je doloženo nejen ve staré Indii, Persii a na Cejlonu, ale vyskytova-la se už u semitských národů Mezopotámie a poté i ve starém Řecku. Symbol je však znám i ze skandinávských run (symbol ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ dobra, pravdy, radostí a vítězství). S Varjagy se dostala svastika až na Rus. Po pádu cara se za Kerenského vlády objevila dokonce na hrudi nekorunovaného orla. U starých Germánů se svastika stala symbolem slunce a ohně, později i štěstí. Svastika však byla nale- obr 602. svastika

zena i ve svatyni jednoho z hlavních bohů slovanského pantheo-nu, Svantovíta, na ostrově Rujana. Snad proto ji použil Josef Má-nes jako motiv výzdoby kovových dvířek pod staroměstským orlojem.

Symbol svastiky (černá v bílém kruhu na červeném poli) byl zneužit německými nacisty pro j ejich emblém a v letech 1935-1945 se ocitl i na vlajce nacistického Německa. (Obr. 602)

SVATÁ CÍRKEV ŘÍMSKÁ viz CÍRKEV, KATOLICKÁ CÍRKEV

SVATÁ ŘÍŠE ŘÍMSKÁ - označení středoevropského útvaru nad-státní a nadnárodní povahy, které vzniklo přenesením pojmu ně-kdejšího západořímského císařství na země, jež se spojily ve vol-ném svazku s Východofranskou říší. S definitivní platností se tohoto označení začalo užívat až od roku 1254. Říše sdružovala řadu ji-nak samostatných království, hrabství, lendkrabství, vévodství, knížectví, markrabství, kurfiřství a říšská města. Český stát zau-jímal v tomto seskupení výjimečné postavení.

Pojem „svatá" vyjadřuje posvátnost nadstátního společenství říše, její neporušitelnost a trvanlivost. V čele Svaté říše stál od druhé poloviny 13. století římský král volený sborem kurfiřtů, který po korunovaci v Římě přijímal titul císaře římského (později i jin-de, zejména ve Frankfurtu nad Mohanem). Poté, co se ze Svaté říše stal útvar více méně národní, převládl název Svatá říše řím-ská národa německého (definitivně v oficiálních dokumentech po roce 1512).

Svatá říše římská trvala v podstatě od roku 800 (korunovace Karla Velikého (resp. 962, korunovace Otty I.) až do roku 1806. Když vzniklo nebezpečí, že se Napoleon I. zmocní koruny Svaté říše, oznámil dne 10. 8. 1804 císař František II. na zasedání stát-ní konference, že se rozhodl přijmout i titul dědičného císaře ra-kouského. I když název Ósterreich (česky Rakousko) je poprvé uveden (jako Ostarrichi) v darovací listině ze dne 1.11. 996, kdy císař Otto III. (996-1002) daroval biskupovi ve Freisingu několik území, něšlo v případě Františka (jako císaře rakouského toho jména Prvního) o teritoriální označení, ale nový titul vycházel z tra-dičního pojmenování habsburského arcidomu. Přijetí tohoto no-vého důstojenství nebylo vázáno na uznání cizími státy (jako např.

Page 403: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

Obr. 603: Svatoondřejský křiž

v případě pragmatické sankce), ale bylo prostě vyhlášeno úřed-ním nařízením. K veřejné proklamaci nového císařství došlo dne 7. 12. 1804 a nebyla stanovena podmínka nové korunovace (ko-runou se stala tzv. domácí koruna Rudolfa II.). Když pod Napole-onovou patronací vytvořilo 16 říšských suverénů tzv. Rýnský spo-lek, požádal císař Francouzů v srpnu 1806 ultimativním způsobem, aby František složil říšskou korunu. Tak dne 10. 8. 1806 Svatá říše oficiálně zanikla.

SVATOONDŘEJSKÝ KŘÍŽ (lat. crux decussata fr. saultoner, něm. Schragen, Andreskreutz. angl. saltire) - heroldská figura tvořená zdvojeným čtvrcením pokosem a pojmenovaná po světci-apošto-lovi, který byl na kříži tohoto tvaru popraven. Užíval ho (stříbrný v červeném štítu) i slavný anglický rod Neville a nalezneme ho na carské a dnes ruské válečné vlajce (modrý v bílém poli). (Obr. 603)

SVATOŘEČENÍ viz KANONIZACE

Obr. 604: Svatozář

kolem hlavy

sv. Tomáše ve

znaku Dobříše

SVATOVACLAVSKA KORUNA viz KRÁLOVSKÉ KORUNY

SVATOVÁCLAVSKÁ ORLICE viz PLAMENNÁ ORLICE

SVATOVÁCLAVSKÝ MEČ viz POKLAD, RYTÍŘI SV. VÁCLAVA

SVATOVÁCLAVŠTÍ RYTÍŘI viz RYTÍŘI SV. VÁCLAVA

SVATOZÁŘ - světelný, zlatý nebo jinak barevný kruh, kotouč nebo elipsa kolem postavy nebo alespoň kolem hlavy Boha, Krista, Panny Marie a svatých. Svým ztvárněním se rozlišuje mandorla, nimbus nebo aureola. (Obr. 604)

SVATÝ (řec. hagios, lat. sanctus. zkráceně Sarict.. Set., St., sanc-ta, svatá; česká zkratka je rovněž pro oba rody sv.) - přívlastek „svatý" náleží podle katolické věrouky v plném smyslu jen Bohu. O osobách, věcech a dějích lze říci, že jsou svaté, pokud jsou ve vztahu k Bohu, nebo pokud jim Bůh dal či dává podíl na své sva-tosti.

Pokud jde o věci a děje, týká se tento přívlastek předmětů a počínání či obřadů, které jsou určeny pro svaté účely a jsou za-svěceny Bohu. Jsou to například sv. Kříž, sv. Hostie nebo mše svatá, svaté přijímání a podobně.

Jindy tento přívlastek dokládá přítomnost Boží, respektive pů-sobení jeho syna Ježíše Krista - například Svatá Země (Palestina) nebo Svaté Město (Jeruzalém).

Jde-li o osoby, je možné užít tohoto přívlastku pouze v případě papeže, který je titulován jako Svatý OtecneboJeho Svatost. Sva-

Page 404: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

tá je jeho služba, protože - jako Náměstek Krista na Zemi - má poslání jej zastupovat.

Jinak jsou svatí (lat. sancti) lidé, kteří byli po smrd uznáni za svaté. Římsko-katolická církev svaté nejen dovoluje (ale nepřede-pisuje) uctívat, ale klade je křesťanům jako vzory hodné napodo-bování a následování a také se spoléhá na jejich přímluvu. Svatí jsou tedy nejen projevem svatosti církve, ale i příkladem a po-vzbuzením pro žijící lidstvo. Postupně se svatými stávaly osoby, které převyšovaly ostatní lidi v oddanosti Bohu a které byly veřej-ně uctívány, protože konaly a milovaly dobro a odsuzovaly a potí-raly zlo. Byly to zejména ty osoby, které heroickým způsobem osvědčily svou lásku ke Kristu či příkladně plnily přikázání boží. Bylo na ně vzpomínáno nejen ve výroční den jejich smrti, ale jim ke cti byly konány bohoslužby, skládány chvalozpěvy, byly poři-zovány jejich obrazy a sochy, nad jejich hroby či poblíž byly budo-vány svatyně a věřící se dovolávali jejich přímluvy u Boha. Již na hrobech prvomučedníků v římských katakombách se objevily ná-pisy ORA PRO NOBIS (Pros za nás). Podle věrouky se Kristu klaní-me, protože je synem Božím, zatímco světce uctíváme jakožto učed-níky a napodobitele Pána.

Obecně rozeznáváme světce dvojího typu - mučedníky (marty-ry) a vyznavače (konfesory). Mučedníci (řec. martys, svědek) do-svědčili pravdu víry krajní obětí - vlastním životem. První písem-ně doložené bohoslužby na počest svatého jsou oslavy výročí umučení sv. Polykarpa ve Smyrně ve 2. století.

Vyznavači (lat. confiteor, vyznat, vyjevit něco) jsou ti jedinci, které církev uznala za vhodné úcty a následování pro jejich zbož-nost a horlivost ve víře, dokonalé mravy a ničím neposkvrněné ctnosti, jakož i pro zásluhy o církev a náboženství. Jejich celoži-votní vyznávání víry přineslo totiž také svědectví o Kristu, rovnají-cí se mučednické smrti. Náleží mezi ně mnozí asketové z pouště, vynikající biskupové a učitelé církve. Vyznavači se objevují zejmé-na až po roce 313, kdy císař Konstantin vyhlásil toleranci křes-ťanského náboženství a kdy skončilo období pronásledování křes-ťanů a jejich zabíjení. Prvním vyznavačem, který nezemřel mučednickou smrtí a který byl uctíván jako svatý, byl sv. Martin Tourský (t 397).

Postupem doby vznikala jistá systematizace světců, přičemž Panna Maria, apoštolově a evangelisté byli uznáni na základě obec-né shody. Tradičně existuje 14 kategorií světců a světic: apoštolo-vě, evangelisté, papežové mučedníci, papežové vyznavači, bisku-pové mučedníci, mučedníci (kteří nebyli biskupy), biskupové vyznavači, učitelé církve, vyznavači (kteří nebyli biskupy), opati, panny mučednice, panny (které nebyly mučednicemi), svaté ženy (vdovy) mučednice a svaté ženy nebo vdovy (které nebyly mučed-nicemi). Tato kategorizace byla v současnosti opuštěna a pro úče-

Page 405: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

Obr. 605: Sv. Jan

Křtitel ve znaku

Teplic

Obr. 606: Sv. Tomáš

ve znaku Dobříše

ly liturgie jsou světci rozlišování na apoštoly, mučedníky, pastýře, učitele církve, panny, sv. muže, sv. ženy, popřípadě ještě na ře-holníky a řeholnice, ty, kdož vynikali milosrdnými skutky, a na vychovatele.

K evidenci světců slouží několik úředních spisů. Je to přede-vším Martyrologium romanům, jakýsi oficiální soupis světců a svě-tic, který není ovšem úplný. Obsahuje asi 4 500 jmen s udáním stavu (mučedník, vyznavač, papež, biskup a podobně), místa naro-zení či působení, data svátků a období, kdy žili. U raných mučední-ků je však jen malá část písemných zpráv autentická. Dále jsou to Acta martyrům, obsahující hagiografii, tj. sepsání dějů života a mučednické smrti a konečně Acta sanctorum. obsahující životopi-sy a legendy týkající se jednotlivých světců. Katolická církev uznává něco přes 20 000 svatých a přes 200 000 blahoslavených.

Jednotliví světci nebo'i skupiny světců se stali patrony řádů (například sv. Jan Křtitel u Maltézských rytířů), měst (obr. 605, 606) a obcí (sv. Jenovéfa v Paříži), rodů (sv. Jan Nepomucký u Schwarzenbergů), institucí, stavů, cechů, povolání či zájmových skupin, ale i zemí a států (například sv. Jiří v Anglii a v Řecku) a podobně. Zemských patronů bývá zpravidla více, přičemž jsou zastoupeni světci nejenom domácího, ale i zahraničního původu. Domácí světci chrání proti vnějšímu zlu a nepříteli, zatímco pat-roni cizího původu chrání před vnitřními rozbroji a zlem.

Zemskými světci a patrony u nás tak jsou nejen sv. Václav, sv. Ludmila, sv. Prokop a další, ale například i sv. Vít či sv. Zikmund.

Za světce byly shledány a prohlášeny osoby bez rozdílu pozem-ského stavu či povolání (od papežů, císařů, králů přes biskupy, opaty a kněze až po žebráky a prosfáčky), které se staly ideálními služebníky Božími a chloubou a výkvětem církve.

Kanonizačnímu aktu musí předcházet alespoň jeden nezpochyb-nitelný zázrak, doložený po předchozí beatifikaci. Svatořečení ne-potvrzuje světcův vstup na nebesa, ale pouze skutečnost, že smí být veřejně uctíván, protože se nachází v Boží blízkosti; viz též ATRIBUTY, BLAHOSLAVENÝ, KANONIZACE, SVATOZÁŘ, SVĚT-CI, SVĚTCI A PATRONI KOSTELŮ A KLÁŠTERŮ NEBO JEJICH ODZNAKY.

SVĚTCI - obecné nadpřirozené figury, které se v heraldice obje-vují buď jako celé postavy, nebo jejich části či jen jejich atributy; viz též ATRIBUTY, SVATÝ, SVĚTCI A PATRONI KOSTELŮ A KLÁŠ-TERŮ NEBO JEJICH ODZNAKY.

SVĚTCI A PATRONI KOSTELŮ ČI KLÁŠTERŮ NEBO JEJICH ODZNAKY - ve středověku se lidé nespoléhali jen na ochranu svět-skou, ale také na ochranu nebeskou. Tato námětová skupina městských znaků je velmi početná, protože odráží jak tehdejší

Page 406: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

obecně silné náboženské smýšleni obyvatel, ale často i místní kult. Určitou kuriozitou je zobrazení Boha Otce (s tiárou na hlavě,

držícího říšské jablko a vyrůstajícího z oblaků) ve znaku městeč-ka Boží Dar, kde je zároveň i mluvícím znamením (obr. 607).

Postavu Ježíše Krista na kříži má ve znaku skotské město In-verness a s postavami Panny Marie a apoštola Jana pod křížem i české Kladruby.

Panna Marie (s Ježíškem v náručí i bez něho) je častou figurou řady portugalských a polských měst, aleje i ve znacích měst Assen (Nizozemí), Sodertálje (Švédsko), Vác (Maďarsko) či našich Marián-ských Lázní nebo Hor Matky Boží, kde opět představuje i mluvící znamení.

Pokud jde o světce, jedná se většinou o patrony místních kos-telů a katedrál, a tedy také o patrony celého města. Jsou to napří-klad sv. Blažej (Dubrovník), sv. Olaf (Norrkópping), sv. Štěpán (Gyór), sv. Šebestián (Hora sv. Šebestiána), sv. Petr (Trevír), sv. Mi-chael archanděl (Brusel. Kyjev), sv. Jiří (Moskva, Jiřetín, Miletín, Vysoké Mýto) a podobně. Někdy se však postava světce dostala do znaku náhodou nebo pouze shodou okolností. Tak například ve znaku Dobříše je v bráně postava sv. Tomáše vlastně jen proto, aby připomínala, že obec byla povýšena na město v den zasvěcený sv. Tomáši.

Zobrazování celých figur přináší do heraldiky řadu problémů, proto užití určitých částí nebo symbolů odpovídá více duchu he-raldiky. Tak například Stockholm užívá hlavu sv. Erika, patrona Švédska, španělské město Santander hlavy městských patronů sv. Hemeteria a Caledonia. české Teplice a polská Wroclaw hlavu sv. Jana Křtitele. Ruské město Jegorovsk užívá paži sv. Jiří vyrůs-tající z oblaku a třímající oštěp, jímž napadá draka.

Užití atributů světců je z hlediska heraldické stylizace velice výhodné a proto také tak frekventované. Tak se setkáváme s klí-čem sv. Petra u řady německých měst (například Brémy nebo Re-gensburg-Řezno) nebo u švýcarské Ženevy, zatímco dvojici svato-petrských klíčů má ve znaku anglický Peterborough. Sv. Jiří, symbolizovaný pouze křížem, je ve znacích Janova a Londýna (zde doplněn mečem sv. Pavla), svatoondřejský kříž užívá zase Plymouth v Anglii. Rovněž mučicí nástroje nebo zbraně, kterými světci-mu-čedníci zemřeli, jsou častými štítovými figurami měsfe Tak Terst (Trieste) užívá oštěp, kterým zahynul sv. Sergius, Kremnica zase kolo, na kterém byla umučena sv. Kateřina, Přelouč má ve znaku postavu sv. Vavřince, který drží v jedné ruce železný rošt (na němž byl upečen) a v druhé palmovou ratolest mučedníků. Symboly evangelistů tvoří znaky Benátek (lev. sv. Marka) a Olešnice v Pol-sku (orel sv. Jana).

Obdobně jako u panovníků, tak i u světců se někdy vyskytují iniciály, které je zastupují. Slovenská Kremnica užívá nejen polo-

Obr. 607: Bůh Otec ve znaku Božího

Daru

Page 407: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

vinu mučícího kola, ale nad ním je ještě velká litera C (Catherina). Rovněž ve znaku francouzského města Limogesjsou pro zpřesně-ní k postavě sv. Martiala přidána písmena SM.

SVOBODNÁ PANÍ, SVOBODNÝ PÁN viz BARON

Obr. 608: Pohár ve

znaku Kamenického

Senová

SYMBOLY NARÁŽEJÍCÍ NA ZAMĚSTNÁNÍ OBYVATEL -jeden z ná mětových okruhů městské heraldiky, v němž není dost dobře mož-né vyjádřit všechna odvětví průmyslu a výroby, která se ve městě provozují. Proto bývá ve znacích měst pouze znamení hlavního a převládajícího zaměstnání obyvatelstva z doby, kdy znak vznikal.

Snad nejstarším znamením tohoto druhu jsou zkřížená hor-nická kladívka (vlastně kladívko a mlátek) středověkých horních měst. Kutná Hora je užívá od 14. století a objevují se i ve znacích Jáchymova, Poličky, Havířova a dalších měst.

Jiným oblíbeným symbolem jsou lodní motivy, ať již říční nebo námořní. Tak například Paříž má ve znaku plachetnici s jedním stěžněm, Nantes trojstěžník a také řada britských měst má lodě ve svých znacích (Cork, Bristol, Cambridge, Leith, Queensberry, Renfrew a podobně). Někdy lodě nahrazují kotvy (norský Narvik, jihoslovanský Karlovac). Petrohrad má pro vyjádření důležitosti svého přístavu i loděnic dokonce dvě kotvy - jednu říční a druhou námořní.

Oblíbeným symbolem rybolovu jsou ryby, a to mořské i sladko-vodní - například ve znacích finského Oulu, britských měst Inver-aray a Kingston-upon-Thames a ruského Carycinu (později Sta-lingradu, poté Volgogradu).

Města známá jako obchodní střediska užívají někdy ve svých znacích Merkurovu hůl (caduceus) - například Charkov, Tampere či porýnský Oberhausen. Jiným znamením obchodní prosperity je roh hojnosti (Charkov).

Textilní průmysl je zobrazován rozdílným způsobem. Tak ang-lický Leeds užívá od roku 1662 symbolu zlatého rouna, zatímco francouzský Rouen připomíná městské tkalcovny beránkem Bo-žím (Agnus Dep, převzatým ze znaku místního cechu tkalců. Stro-jírenství bývá obvykle zobrazováno ozubeným kolem (Vysočany. Radotín), cukrovarnictví homolí cukru (Vysočany, Modřany). Ka-menický Šenov zase užívá od roku 1970 českého lva na zeleném trojvrší, který drží skleněný pohár jako symbol sklářského prů-myslu (obr. 608). Moderní aeronautika a výroba letounů je vyjád-řena ve znaku švédského města Motala čtyřlistovou vrtulí a do heraldiky pronikl i nukleární výzkum - francouzské město Saclay dostalo do stříbrné dolní poloviny děleného štítu atomové jádro s vířícími elektrony.

Obilný snop, tolik oblíbený v rodové heraldice, se kupodivu objevuje v městské heraldice poměrně zřídka, a to ještě ve znacích

Page 408: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

malých zemědělských městeček, zvláště pak ve Francii a v Rusku. Konečně města věhlasná pro pěstování vinně révy (především však ve Francii, Maďarsku. Rakousku a v německém Porýní, ale také na Moravě a v Čechách, zejména v Praze - například Nusle, Vyso-čany a pochopitelně i Vinohrady) mají někdy jako narážku na za-městnání obyvatel vinné hrozny.

SYMBOLY PRIVILEGIÍ, SVOBOD, CTNOSTÍ A PRÁVA - některá města, a zvláště někteří radní si rádi potrpěli na dobrou pověst. Svou mírumilovnost, píli a spravedlnost si mnohdy vyprosili i do městských znaků. Většinou to bývá alegorická postava Spravedl-nosti, zobrazovaná jako žena oděná v dlouhém šatě s očima zpra-vidla zavázanýma šátkem držící v jedné ruce váhy (vina a nevina) a ve druhé meč, jímž trestá vinu. Takovouto postavu Spravedl-nosti má ve znaku polské město Janowiec Wielkopolski a do roku 1970 ji užívalo i město Kamenický Šenov, kde však Spravedlnost měla oči otevřené a byla s křídly. Jiné české město Krásná Lípa má pokosem dělený štít, v jehož horní části zlaté je zelená lípa (mluvící znamení) v dolní červené je sedící postava Spravedlnosti.

Většinou se však alegorické postavy objevují jako štítonoši -například Dublin má dvě postavy Spravedlnosti, Mladá Boleslav pak postavy Spravedlností a Milosrdenství.

Někdy se namísto alegorických figur objevují různá znamení, která symbolizují určitou ctnost - například malé svatoondřejské kříže ve znacích nizozemských měst na znamení spravedlnosti. Mnohá města zase ráda zobrazují píli svých obyvatel symbolem včely - například ve znaku anglického Blackburn v hrabství Lan-cashire.

Další města dávají přednost symbolickému zobrazení svých svobod a privilegií. Tak francouzský Besangon má ve zlatém poli černého císařského orla, na jehož křídlech jsou umístěny dva čer-vené sloupy symbolizující městské svobody. Ve znaku českého městečka Králíky je zase meč, snad symbol hrdelního práva.

SYMBOLY PŘIPOMÍNAJÍCÍ UDÁLOST NEBO POVĚST - skupí na motivů v městských znacích, která není příliš početná a do některých znaků se dostala až na základě pozdějšího polepšení.

Tak například anglické město Jarrow, ležící na sever od Dur-hamu, vjehož katedrále je pochován slavný historik Beda Ctihod-ný-Venerabilis (673-735), užívá v patě štítu otevřenou knihu s ná-pisem BEDA HISTORIA ECCLESIASTICA, jako narážku na skutečnost, že Beda napsal své nesmrtelné dílo o dějinách církve právě v klášteře Jarrow. Ukrajinské město Kaluš zase užívá ve svém modrém štítu pod zlatou literou K zlatý půlměsíc na zname-ní vítězství polského krále Jana III. Sobieského nad Turky roku 1675. Rovněž svatojiřský heroldský kříž ve znaku Janova připo-

Page 409: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

míná legendu, podle níž roku 1099 měli janovští křižáci při útoku na Jeruzalém vidění sv. Jiří.

Někdy ovšem dochází k mylným interpretacím. Tak například město Svitavy má v modrém štítu nad stříbrnou hradbou s brá-nou a se dvěma věžemi kravskou hlavu, připomínají prý lest, kte-rá měla město zachránit při obléhání Švédy v době třicetileté vál-ky. Tehdy prý měšťané ukázali nepříteli kravskou hlavu za hradbami na znamení, že potravin mají dostatek a že jejich oblé-hání je marné. Jde však o pozdější smyšlenku, protože kravská hlava nad hradbami se na pečetích města vyskytovala již o sto let dříve, než došlo ke zmíněné válce.

Hezkou pověst má Rychnov nad Kněžnou, kde piý dcera ta-mějšího pána. rytíře z Drnholce (s erbovním znamením lekna), jezdila po okolních lesích na ochočeném jelenu. Proto také má Rychnov červený štít. v němž na zeleném trávníku odpočívá jelen, na kterém sedí zlatovlasá panna oděná v modrý šat a v pravici držící stříbrné lekno.

Stará Boleslav zobrazovala až do roku 1910 smrt národního světce sv. Václava, který byl ve městě roku 929 (935) zavražděn svým bratrem Boleslavem. Ve znaku byl zachycen okamžik svět-covy smrti - klečící sv. Václav se již držel kruhu chrámových dveří, kde hledal azyl, zatímco bratr ho mečem probodával (obr. 609). Roku 1910 byl znak pozměněn tak, že se světcova žehnající po-stava objevuje za hradbami. Smrt jiného světce zachycuje znak Osla. Sv. Hallvard se snažil zachránit pannu před jejími pronásle-dovateli, byl však zabit šípy, k jeho tělu byl přivázán mlýnský ká-men a poté ho vrahové vhodili do ljordu. Podle pověsti však tělo zázračně vyplavalo a bylo slavnostně pohřbeno v katedrále. Štít města zobrazuje postavu světce, šípy, mlýnský kámen i pannu.

Maďarské město Baja si zvolilo dokonce biblickou scénu - ve zlatém štítu je zobrazen Adam jak přijímá od Evy zakázané ovoce pod stromem poznání, po němž se vine had. Nizozemský Haag má ve znaku čápa a úhoře, protože prý ve městě byli ochočení čápi krmeni úhoři. Anglický Darlington v hrabství Durham má zase od roku 1960 znak, vjehož stříbrné hlavě štítu je původní Stephen-sonova lokomotiva s tendrem, která zde zahájila novou éru dopra-vy a která dodnes stojí na místním nádraží.

Ve 3. zelenémpoli znaku města Plzně spatřujeme zlatého vel-blouda. Toto v evropských zemích kuriózní znamení udělil městu roku 1433 císař Zikmund na památku úspěšné obrany katolické Plzně proti husitskému obležení, kdy při jednom z výpadů se pl-zeňským podařilo v nepřátelském táboře ukořistit tehdy úplnou vzácnost - dvouhrbého velblouda. Naopak francouzské město Sain-te-Mére-Eglise v Normandii užívá znak připomínající nejnovější událost z 2. světové války. V jeho znaku je totiž vedle normand-ského lva ještě stříbrný kostel, k němuž se snášejí dvě hvězdy na

Page 410: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

padácích, aby tak uchovaly v paměti invazi amerických parade-santních jednotek v roce 1944.

Do této kategorie patří i velmi vzácné letopočty, které jsou u nás zvyklostí až v 19. a 20. století. Například znak města Kralupy (obr. 610) nese letopočet 1881 (datum povýšení na město) anebo znak Karviné s letopočtem 1909 (rok udělení znaku).

Symboly připomínající událost či pověst však nejsou jen domé-nou městské heraldiky. Také rodová heraldika má dostatek pří-kladů využití těchto motivů (například u Griespeků z Griespachu. Daczických z Hesslowa. Dohalských z Dohalic, Schwarzenbergů a dalších).

Obr. 610: Kralupy

nad Vltavou

SYNOD(A) (řec. synodos, shromáždění, sbor) - 1. Biskupský sy-nod - poradní orgán papeže, jehož členy jsou představitelé národ-ních episkopátů a mezinárodních katolických organizací. Je svo-láván papežem podle potřeby: k rozhodnutím je třeba dvoutřetinové většiny hlasů, ale v platnost vstupují až po schválení papežem. Biskupský synod byl vytvořen na doporučení II. vatikánského koncilu k řešení dílčích a předem stanovených aktuálních vnitro-církevních problémů. 2. Diecézní synod - shromáždění vybraných kněží a laiků diecéze za předsednictví sídelního biskupa, které se schází jako jeho po-radní orgán, a to zejména v pastorálních otázkách. 3. Svatý synod - do roku 1917 nejvyšší orgán pravoslavné církve v Rusku.

Page 411: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

N /

Obr. 611:

Šachovnice

Obr. 612: Šikmé

břevno (pošikem)

Obr. 613: Šikmé

dělení (pošikem)

-V

?

ŠACHOVÁNÍ - heroldské znamení tvořené pokrýváním štítu, pole nebo figury na způsob šachovnice.

ŠACHOVNICE - heroldská figura tvořená několikanásobným pol-cením a dělením (nejméně však trojím) tak, že vznikají čtverce (například hrabata Bořkové Dohalšd z Dohalic: černo-zlatě šacho-vaná pravá polovina polceného štítu). (Obr. 611)

ŠARLAT viz PURPUR

ŠAVLE (fr. sabre, něm. Sábel, angl. sabre) - v heraldice obecná umělá figura ze skupiny motivů zbraní bodných i sečných, která se od meče liší svým prohnutím do oblouku. Šavle, jejíž původ se hledá v Orientu okolo 6. století po Kr., se stala zbraní jezdectva (kavalerie), a oblíbená byla zejména u východních národů (Pol-sko, Uhry, ale i Turecko). Proto se jako heraldická figura často vyskytuje právě v národních heraldikách těchto zemí.

ŠIKMÉ BŘEVNO (BŘEVNO POŠIKEM) - heroldská figura tvoře-ná zdvojeným šikmým dělením (napošik) - například u Votických z Votic: ve zlatém štítu modré břevno pošikem. Šíře břevna však bývá menší, doprovází-li břevno ve štítu další figury. Poměr veli-kosti břevna se také mění v případech, kdy je jich ve štítu nebo v poli více. (Obr. 612)

ŠIKMÉ DĚLENÍ (POŠIKEM) (lat. sectio diagonalis sinistra, fr. taille. něm. schráglinksgetheilt, angl. per bend sinister) - heroldské dě-lení štítu, pole nebo figury (i v klenotu) tvořené čarou vedou odshora z heraldicky levé strany dolů ke straně pravé (například z Jablo-nic: stříbro-červeně pošikem dělený štít) (Obr. 613)

ŠINDELE - heroldská figura tvořená převládáním polcení nad děle-ním co do počtu čar ve štítě. U cihel je tomu obráceně. (Obr. 614)

ŠLECHTA - (aristokracie, doslova vláda nejlepších) existovala v růz-ných podobách již u starověkých národů. Naše středověká šlech-ta vznikala postupně z členů panovníkovy družiny bojovníků, dvo-řanů, rodových náčelníků a stařešinů, kteří získali z jeho přízně rozsáhlé pozemky. Původně, aby je spravovali jeho jménem, poté

Page 412: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

je buď usurpovali, respektive jim byly panovníkem věnovány, aby se mohli samostatně živit. Z vynikajících bojovníků a dvořanů, kterým se dostalo nejen významných poct a vojenských, správ-ních a soudních funkcí, ale i půdy, se stávali feudální pánové. Získané pocty a důstojenství se staly spolu s pozemkovou držbou dědičné, a tak se šlechta stala svým společenským postavením i majetkem privilegovanou vrstvou středověké společnosti, jejíž pří-slušníci byli již svým zrozením nadřazeni ostatnímu obyvatelstvu.

Vznik feudální společnosti lze vymezit obdobím od konce 9. století do počátku 11. století. Dříve sídlila šlechta jen na knížecích hra-dech, ale od druhé poloviny 12. století i na venkově, kde si (zejména ve 13. století, kdy se dokázala prosadit i jako stav) začala stavět velké kamenné hrady, kterým byla, podle tehdejšího zvyku, dávána převážně německá jména, z nichž se později vyvinuly predikáty.

Nižší šlechta se v politickém životě prosazuje až ve 14. století a vývoj rytířstva jako stavu byl dovršen jeho právní emancipací v 15. století, zejména jako důsledek jeho významného postavení v husitských válkách.

Šlechtu lze dělit nejen podle stavů, popřípadě titulů, ale také podle stáří nobilitace. Rody, které jsou šlechtické od nepamět-ných dob, kdy nebyly ještě povyšovány na základě královských majestátů, jsou nazývány rody staroštítnými (něm. uradel). Nao-pak rody mladší, které jsou šlechtické na základě udělení erbov-ního listu, jsou nazývány rody novoštítnými (něm. briefadel). ne-správně pak šlechtou papírovou či diplomovou.

Feudální Čechy neznaly nacionální zášť v pozdějším slova smys-lu, kdy jazyk byl povýšen na rozhodující rozlišovací znak. Ve stře-dověku platilo především rozlišení: křesfan-pohan, urozený-pod-daný a kladl se důraz na dovednosti a ctnosti svého stavu a na věrnost svému lennímu pánovi. Ujal-li se někdo dědictví v Če-chách či se z ciziny zakoupil, prokazoval loajalitu Koruně české stejně jako jeho český protějšek. I pobělohorská šlechta v Čechách zdomácněla, což prokázalo její zemské vlastenectví v 19. století. Značná část šlechty přála i českému národnímu obrození, ovšem zejména ve smyslu zemského vlastenectví. Centralizační politika Vídně (přirozeně spojená se snahou o jazykovou unifikaci říše -tedy germanizaci), uplatňovaná od dob osvícenství, se totiž dotý-kala i jejích privilegií (totéž samozřejmě platilo pro šlechtu uher-skou). Odmítala však úzce nacionalistický akcent, který jejím pří-slušníkům připadal jako plebejský.

Česká zemská šlechta byla garantem nejen jedinečnosti a své-bytnosti zemského okrsku, který byl v užším smyslu lidu vlastní (odtud člověk pocházel, tam byl doma a tam byla i kontinuita jeho života), ale pečovala u nás (spolu s církví) o nadnárodní souvislos-tí a o evropanství. Její politické působení však nebylo tak razantní jako v Uhrách, a tak zejména koncem 19. století ztrácela vliv. Na-

Page 413: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

Obr. 615: Hodnostní

koruna šlechticů

růstající česko-německé třenice a neschopnost vídeňské vlády vyřešit jazykovou otázku vedla v českém národě k růstu „pobělo-horských" resentimentů, které vrcholily v neadekvátním tvrzení, že jsme „národní" šlechtu po Bílé hoře vůbec neměli. Vznik Čes-koslovenska a zrušení šlechdckých titulů a okleštění majetku pak tento trend dovršil. Přesto za okupace zůstala drtivá většina šlechty věrná demokratické republice a řada jejích příslušníků nejen ote-vřeně vyjádřila své české postoje (například Karel Schwarzenberg, mimo jiné autor prohlášení loajality šlechty republice), ale mnozí se aktivně účastnili odboje (Zdeněk Bořek Dohalský, mimo jiné spojka mezi Eliášem a Benešem, popravený nacisty, František Schwarzenberg a řada dalších). Období po únoru 1948 pak zna-menalo nejen zábor majetku, ale především pronásledování drtivé většiny potomků české šlechty (pokud neemigrovali). Dnes se čes-ká šlechta v rámci restitucí vrací zpět, většinou však na zdevasto-vané majetky.

ŠLECHTIC - 1. Obecné označení příslušníka aristokracie. Šlech-ticem se vždy mohl stát jen jedinec s prokazatelnými a všeobecně známými zásluhami o vlast, panovníka či dynastii na poli váleč-ném, diplomatickém, finančním, uměleckém, vědeckém nebo v po-slední době ve Velké Británii i na poli sportovním. Stále ještě bývá opakován zcela nesprávný názor, že si bylo možné šlechtictví „kou-pit". Je sice pravda, že každý povýšený musel zaplatit určitou taxu za úřední výkon (hlavně za pergamen majestátu, za kaligrafické vyhotovení textu a vyobrazení erbu), ale finanční vyrovnání s dvor-skou kanceláří hrálo při udílení šlechtictví vždy druhořadou roli. O tom svědčí i skutečnost, že v řadě případů byla nobilitovanému úřední taxa prominuta pro prokazatelnou nemajetnost.

Nesprávný je také názor, že každý erbovník (držitel erbu) je šlech-ticem (viz ERBOVNÍ MĚŠŤANÉ. OBČANSKÁ HERALDIKA). 2. Nejnižší šlechtický stupeň rakouské monarchie, udílený od dob konce panování Ferdinanda III. (1637-1657) jako prosté šlechtic-tví se svobodným statkem (později i bez statku) a zařazovaný spo-lu s vyšším titulem rytíře do kategorie nižší šlechty (rytířského stavu). Titul šlechtice (něm. EcLlerj byl zvláště užívaný ke konci monarchie pro ocenění zásluh zasloužilých důstojníků, veřejných činitelů či významných průmyslníků (například Daněk šlechtic von Esse, spolumajitel firmy Kolben-Daněk). Manželka je šlech-tična (Edle, Edelfrau), synové jsou šlechtici a neprovdané dcery pak šlechtičny (Edelfráulein). Někdy se vypouští titul šlechtic a užívá se jen předložka z (uon), a to buď před příjmením (například von Schebek), nebyl-li predikát udělen, anebo je užita v predikátu (například Škvor z Horomilu). V dřívějších dobách měl i prostý šlechtic právo na oslovení Urozený pán. Dnes se většinou užívá jen oslovení pane z . . ..

Page 414: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

Hodnostní koruna šlechticů (stejně jako rytířů) se skládá z ob-roučky, z níž vybíhá 8 stěžejek zakončených perlami, ale jen 5 jich je viditelných (obr. 615).

ŠLECHTICKÁ HERALDIKA - šlechtická heraldika, jako součást heraldiky rodové, je bezesporu nejrozsáhlejší součástí heraldiky a má také nejdelší tradici. Na rozdíl od občanské plnila ve svých počátcích roli vojenskou, později se stala nedílnou součástí šlech-tického původu a osobní či rodové cti, aby nakonec zůstala vedle tohoto prvku také symbolem privilegovanosti a výjimečnosti. O jed-notlivých aspektech šlechtické heraldiky, jejím původu i vývoji, jakož i o jednotlivých složkách šlechtických erbů a také o šlechtic-ké titulatuře pojednávají samostatná hesla, zabývající se danou problematikou podrobněji. Viz též ÚVOD.

ŠLECHTICKÁ KORUNKA - v heraldice označení obecného tvaru koruny, užívaného šlechtou bez rozlišování jednotlivých stupňů šlechtictví. Bývá zpravidla tvořena dvěma viditelnými perlami na stěžejkách mezi třemi viditelnými okrasnými listy na obroučce.

ŠLECHTICKÁ TITULATURA - u prvotní šlechty přemyslovských Čech neshledáváme žádné rozdíly v titulech nebo osloveních. Jest-liže se její příslušníci věnovali válečnictví, nazývali se vojvodové, byli-li úředníky, byli nazýváni kmetové. V průběhu 12. století se počíná vydělovat v rámci šlechtické obce stav panský (tj. vyšší s titulem domimis. tj. pán) a stav vladycký (později rytířský) jako stav nižší s titulem miles (tj. rytíř), popřípadě nobilis. Svou roli zde hrála nejen starobylost a původ rodu, ale zejména velikost majet-ku a také postavení u dvora.

Stalo se pravidlem oslovovat příslušníka panského stavu dva-krát pán. zatímco příslušníkům stavu rytířského příslušelo oslo-vení pouze jedním pán. Titul vysoce urozený náležel zpočátku jen vladařům domu rožmberského, kteří v posledním pokolení-v sou-vislosti s fiktivním původem od proslulého italského rodu Orsini (Ursini) - začali užívat knížecího titulu.

Diferenciace pokračovala dál a v 15! a 16. století užívali rytíři titulaturu urozený a statečný, vladykové urozený, erbovní měšťa-né slovutný a měšťané bez erbu opatrný.

K radikální změně v dosavadní praxi došlo císařským naříze-ním ze dne 25. 3. 1629 (novelizovaným roku 1640), kterým byla zavedena nová titulatura, dosud užívaná jen v jiných teritoriích Svaté říše římské, a pro České království do té doby bezcenná -například Schlikové byli říšskými hrabaty již od roku 1437. Nový systém formálně zachoval staré rozdělení šlechty na stav panský (tj. vyšší šlechtu) a na stav rytířský (nižší šlechtu), ale jinak přejaJ říšskou stupnici.

Page 415: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

Šlechtický titul, ať vyšší či nižší, je součástí jména, a proto se také musí uvádět mezi jmény křestním a příjmením (například JUDr. Karel šlechtic Ettel z Hvozdomilu, Jan rytíř Žižka z Trocno-va, MUDr. Emanuel svobodný pán Bechinie z Lažan, Maxmilián hrabě Wratislav z Mitrowicz či Ing. Jaroslav kníže z Lobkowicz). Jen někdy bývá tento úzus vyhrazen hlavám rodů, zatímco sy-nům a dcerám se klade šlechtický titul před křestní jméno (napří-klad hrabě Jan Czernin z Chudenic).

Pokud jde o sňatky platí obecná zásada, že muž ženu šlechtí, žena muže nikoliv, tj. žena vždy následuje stav svého chotě.

Na rozdíl od Itálie, Španělska, Francie, Portugalska a Velké Británie, kde se ustálil pětistupňový systém vyšší šlechty (baron, vikomt, hrabě, markýz, vévoda) a kde jen nejstarší syn nebo nej-bližší mužský dědic následuje v daném důstojenství a ostatní děti se pokládají za nižší šlechtice, v zemích bývalé Svaté říše římské, v Polsku, v Uhrách, v Rusku i ve skandinávských zemích se ustá-lil pouze třístupňový systém vyšší šlechty (baron, hrabě, kníže, popřípadě vévoda), přičemž s výjimkou knížat a vévodů jsou si všichni synové a dcery svému otci v titulu rovni. Každý šlechtický stupeň má právo na určité oslovení, dané tradicí a zvyklostmi jed-notlivých zemí.

Mimoto existuje značná variabilita v jednotlivých evropských zemích v titulatuře nižší šlechty.

Po vyhlášení Československé republiky byl dne 10. 12. 1918 vydán zákon číslo 61, jímž bylo v zemi zrušeno šlechtictví a veške-

Obr. 616: Erb hrabat Schlikú

Page 416: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

rá práva z něho plynoucí, a také řády a tituly, pokud byly udělo-vány jako pouhá vyznamenání. Zároveň bylo stanoveno, že bývalí šlechtici nesmějí užívat svého rodového jména s přídomkem nebo s dodatkem vyznačujícím jejích šlechtictví. V roce 1920 byl zákon doplněn možnostmi pro přijímání zahraničních řádů a také sank-cemi pro ty, kteří dále užívají erbovní znamení či přídomky. V soud-ní praxí však nebyl tento zákon aplikován.

Vláda Protektorátu Čechy a Morava svým nařízením č. 220 z ro-ku 1939 opětovně povolila užívání šlechtických titulů, avšak po roce 1945 došlo k anulaci všech protektorátních zákonů a naříze-ní, tedy k opětovnému zrušení šlechtických titulů (obr. 616); viz též BARON, ERBOVNÍ STRÝCOVSTVÍ. HRABĚ, INKOLÁT, KNÍŽE, PANOŠE, RYTÍŘ, STAVY, ŠLECHTIC.

ŠLECHTICKÉ PAMÁTNÍKY viz ŠTAMBUCHY

ŠLECHTIČNA viz RYTÍŘ, ŠLECHTIC

ŠŇŮRA - v heraldice označení ozdoby královských stanů, kníže-cích plášíů a klobouků duchovenstva; viz též KLOBOUK, PLÁŠŤ, STAN.

ŠPANĚLSKÁ HERALDIKA - španělská heraldika se vedle britské heraldiky nejvíce rozšířila po světě, a to zvláště na americkém kon-tinentě. Snad pro svou rozsáhlost a také po vzoru sousední Fran-cie však během staletí poklesla a téměř se vytratila funkce herol-dů. Až v roce 1951 byl znovu ustaven v rámci ministerstva spravedlnosti úřad pověřený dohledem a registrací znaků (tzv. Cro-nistas deArmas). Těchto úředníků je pět (patrně jeden pro každé ze starých historických království), jsou jmenováni doživotně a zabývají se především problematikou šlechtické titulatury a erbů. Na madridské registrátory se obracejí i obyvatelé původních špa-nělských kolonií s případnými žádostmi o registraci nebo potvrze-ní jejich znaků. Znakyjsou ve Španělsku chráněny zákonem a je-jich zneužití je trestné.

Španělská heraldika v sobě skrývá mnoho zajímavostí a zvlášt-ností, se kterými se jinde nesetkáme - tak například zde existuje zlato i žluť a stříbro i běloba, turnajský límec se neklade do hlavy štítu, ale bývá zpravidla umístěn v jeho středu.

Lemy jsou velmi frekventované a často nesou další figury (hra-dy. svatoondřejské kříže, lilie, řetězy a podobně). Některé z těchto štítů jsou ještě z dob, kdy znaky manželů byly kombinovány tak, že manželův štít byl umístěn do středu a manželčin ve zjednodu-šené formě nebo v jiné úpravě do lemu. Jako příklad může po-sloužit i portugalský královský znak. V něm je původní portugal-ský znak ve středu a červený lem s hrady pochází z uzavřeného

Page 417: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

Obr. 617: Znak

Španělského

království z konce

19. století

Obr. 618: Znak

Španělska

sňatku Ferdinanda i. (1367-1383) s kastilskou princeznou Leo-norou a je odvozen z jejího otcovského znaku. Někdy se do lemu vkomponuje i motto, což je všude jinde pokládáno za zcela ne-vhodné. Lem byl vždy ve Španělsku udílen jako symbol přízně panovníka a nebyl užíván jako brisura, ačkoliv Filip V., první král z dynastie Bourbonu, jej užíval ještě jako vévoda z Anjou.

Volná čtvrť je ve Španělsku umísťována vpravo i vlevo a mnoho heroldských figur je kombinováno dohromady takovým způsobem, který nikde jinde není obvyklý. Za všechny alespoň lze uvést je/e palo (kombinace hlavy štítu a kůlu) a je/e cheurrón (kombinace hlavy štítu a krokve, jejíž horní část je vkomponována do hlavy štítu).

Jinou charakteristickou zvláštností je vkládat břevno do tlam dvou draků nebo lvů (například znak generalissima Franka).

Španělští králové užívají zlatou přilbu en face s otevřeným hle-dím, princové tutéž stříbrnou přilbu, vévodové stříbrnou turnaj-skou přilbu en face s 9 mřížkami, markýzové tutéž přilbu se 7 mříž-kami, hrabata, vikomti a baroni také stříbrnou turnajskou přilbu, ale z profilu, hidalgové (šlechtici bez titulu) užívají přilbu kovo-vou. Titulovaná šlechta klade hodnostní korunky na přilby. Pro-tože jsou však klenoty vzácné, přilby se často vypouštějí a pak hodnostní korunky spočívají na štítě. Netitulovaná šlechta, která nemá hodnostní korunu, ponechává přilbu a na ní několik pštro-sích per jako klenot, obvykle v tinkturách přikrývek. Zajímavý je helm bastardů, protože je kovový se zavřeným hledím a je nato-čen doleva.

Štítonoši nejsou ve Španělsku chráněni. Byli běžní v 16. a v 17. století, nyní se jich užívájen ojediněle. Existuje rozdíl mezi strážci štítu (tenantes) a štítonoši. Za strážce jsou pokládáni andělé a lidské postavy, zvířata za štítonoše. Pouze králové a princové mo-hou užívat strážce, pokud nejsou výslovně uděleni někomu jiné-mu. Jinak ve Španělsku nejsou štítonoši dědiční a často se mění i v rámci jedné rodiny.

Španělští grandové užívají červený plášť podšitý hermelínem a od 18. století se stalo zvykem, že užívají červenou čepici uvnitř koruny, kterou kladou na štít bez přilby.

Ve Španělsku je zvykem užívat jméno otce i matky, někdy i pra-rodičů, a to podle přesných pravidel, což se také obráží ve znaku. Nejběžnější je štít čtvrtit, kdy v 1. polije znak děda z otcovy stra-ny, v 2. poli děda z matčiny strany, ve 3. poli báby z otcovy strany a ve 4. poli báby z matčiny strany. Ve středověku byl takovýto erbovní vývod do 4 předků podmínkou pro přiznání šlechtictví bez titulu (hidalgo), jestliže někdo z prarodičů znak neměl, opako-val se jiný na místě prázdného pole nebo se štít poltil či dělil.

Španělsko je zemí s velkým počtem rytířských řádů, a to proto, že jeho území bylo až do roku 1492 částečně ovládáno muslimy,

Page 418: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

takže idea rytířských řádů a křížových výprav byla aktuální po staletí. Jde především o řád sv. Jakuba (Santiago), calatravský, alcantarský, monteský a řadu dalších.

Španělský státní znak prošel složitým vývojem (obr. 617, 618) a vjeho štítě jsou znaky původních samostatných království (León, Kastilie, Aragon, Navarra a Granada), které po sjednocení symbo-lizují jednotu. Znaky Leónu (lev, led) a Kastilie (hrady, castillos) jsou dokonce mluvící. V případě Kastilie jde navíc o odraz reality, protože tato část Španělska představuje největší koncentraci hra-dů na celém světě. V původní, tzv. Staré Kastilii, je asi 2 000 křesťan-ských hradů a v tzv. Nové Kastilii je zase množství původních maurských hradů, takže obě pásma vytvářejí jakousi téměř sou-vislou řadu hradů stojících proti sobě. Protože šlo vlastně o jednu velkou pevnost, dostala země i odpovídající jméno, které se obráží i v erbovním znamení.

Španělský štít spočívá na hrudi černé orlice, která je po stra-nách provázena Herkulovými sloupy a pod štítem býčím jhem a šípy (odznak katolických králů). Sloupy s mottem PLUS ULTRA (Dál než to) mají podle jedné interpretace představovat gibraltar-skou úžinu (Ceuta a Gibraltar), ale poprvé užil tuto symboliku Karel V. (1519-1556, t 1558), přičemž jeden sloup symbolizoval Svatou říši římskou a druhý Španělské království, jimž oběma vládl.

Španělská města také hojně užívají lemy s nápisy i s figurami Kastilie, Leonu či Granady. Městské znaky Valencie a Barcelony jsou tradičně na routových štítech, což nemá nikde jinde obdobu. Hradební koruny se užívaly v období republiky (1931-1939), nyní se převážně užívají jakékoliv jiné koruny.

ŠPICE (lat. cuspis, fr. chapé pointe, něm. Spitze. angl. per pile transposed) - heroldské dělení štítu nebo figury tvořené dvěma rozšiřujícími se čarami vedenými z jednoho bodu odshora dolů. První špici uvedlo do heraldiky Španělsko, kdy bylo nutné připojit do čtvrceného štítu 5. pole (v roce 1492 dobytou Granadu), s figu-rou granátového jablka. (Obr. 619)

U nás užívali špici například Kbelští z Kapí Hory - červený štít dělený stříbrnou špicí a zdobený 3 (2, 1) růžemi střídavých tinktur.

ŠRAFOVÁNÍ, ŠRAFURA viz ŠRAFY

ŠRAFY - v heraldice způsob vyznačování tinktur ve znacích podle stanovených pravidel pomocí teček a čar s různým sklonem. Svis-lý směr je však vždy určen osou štítu (obr. 620).

Šrafování při nebarevném vyobrazení bylo zavedeno již v 16. sto-letí. První použití heraldického šrafování je doloženo na brabant-ské mapě rytce Zangria (Zangrius de Zangré) před rokem 1600.

Obr. 619: Špice

Obr. 620: Svislé

a vodorovné šrafy

u barev představuji

černou, u kožešin

sobo!inu

Page 419: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

Obr. 621: Stenýř

Obr. 623: Oválný

štít

Obr. 624: Stít ve

tvaru kartuše

Šrafuru, která se používá dodnes, použil poprvé ve spise Tesserae gentilitiae (Rodové znaky) z roku 1638 jezuita Silvestr Petra Sanc-ta, avšak jejím autorem je snad Marcus Vulson de la Colombiére. Předtím bylo šrafování nesjednocené, anebo se k označení tinktur používala většinou jejich počáteční písmena nebo dokonce názvy kamenů či astronomická znamení planet, které zavedl anglický rytíř Henry Speelman (1561-1641). Kdysi totiž někteří heraldici rozlišovali vznešenost i tím, že popisovali erby císařů, králů a krá-lovských princů planetárními označeními, erby vyšší šlechty dra-hými kameny a erby nižší šlechty kovy a barvami. Dnes se již tento složitý systém nepoužívá a všechny znaky jsou popisovány jen tinkturami; viz též TINKTURY.

ŠRANK - starý český výraz pro plot, který odděloval jízdní dráhy koní při turnajích. Jako obecnou umělou figuru užívali stylizova-ný šraňk například vladykové Bohdanečtí z Hodkova.

ŠTAMBUCH (něm. Stammbuch) - osobní nebo rodinný šlechtický památník ve formě knížky s malovanými znaky přátel a návštěv-níků, s jejich jmény, tituly a podpisy, popřípadě i s věnováním. Štambuchy se staly předchůdci pozdějších alb ajako jejich před-loha snad posloužila kniha bratrstva sv. Kryštofa v Arlbergu.

Od 16. století se začaly štambuchy objevovat mezi šlechtickými studenty na universitách západní Evropy, aby se postupně rozší-řily do dalších oblastí i společenských vrstev. Ojedinělou kolekci chová archiv Národního muzea v Praze, kde se nachází 27 těchto památníků z časového rozmezí 16.-19. století. Vedle erbů zdobí štambuchy i kresby s náboženskými, alegorickými i přírodními motivy. Nechybí ani připomínky, že vše pozemské (moc, sláva, bohatství i krása) časem pomíjí.

ŠTENÝR (lat. inangulatus, fr. gironné, něm. achtfach gestándert, angl. gyronny) - heroldská figura tvořená kombinací čtvrcení a čtvrcení pokosem, takže vzniká osm stejných trojúhelníků, které se svými hroty sbíhají do středu štítu. Ve Skotsku mají štenýř ve štítu Campbellové vévodové z Argyllu a z německých rodů napří-klad hrabata von Waldbolt-Bassenheim. U nás existuje snad jen jediný případ, a to shodou okolností na nejstarším dochovaném náhrobku se znakem Hirzy ze Zvíkova (f 1275) ve zlatokorun-ském klášterním chrámu. (Obr. 621)

ŠTÍT (lat. scutum, clipeus, fr. écu, něm. Schild, angl. shield) -1. Součást zbroje válečníka, zejména středověkého rytíře (obr. 622-624); viz též ÚVOD str. 16. 2. Obecná umělá heraldická figura ze skupiny motivů zbraní a zbroje. U nás užívají štít jako štítové znamení například svobodní

Page 420: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

pánové Dlauhowesští z Dlouhé Vsi (obr. 422 u hesla OBECNÉ FIGURY).

ŠTÍTONOŠI (lat. telamones, atlantes, fr. tenants, supports, souti-ens, něm. Schildhalter, angl. supporters) - v heraldice honosný kus, vedlejší výzdoba znaku, strážce nebo nosič štítu. Všeobecně se má za to, že za jejich vznik lze děkovat malířům a rytcům, kteří chtěli aby štít byl skutečně nějak držen a aby také nějak vyplnili kruhový prostor po obou stranách štítu až k okraji pečetidla nebo mince.

Štítonoši se začínají objevovat v různých zemích Evropy v prů-běhu 13. století. Na nejstarších pečetích vytváří štítonoše postava samotného erbovníka, a to buď jako jezdce anebo jako stojícího rytíře, který drží levou rukou štít a v pravé má meč nebo prapor.

Počet štítonošů může být různý. Tak například město Plzeň má jednoho štítonoše (anděl, který drží štít před sebou). Nejčastěji jsou štítonoši dva (po jednom na každé straně štítu; obr. 625). Mohou být stejní, ale i rozdílní. Jsou to zpravidla lidé (rytíři, diví muži, vojáci, mouřeníni, alegorické postavy, světci a podobně), zvěř (lvi, orlice, koně, medvědi, psi, a podobně), ale i bájná zvířata (především giyf). Při blasonu se nesmí zapomenout na směr hlavy (pokud je jinak než vpřed) a také na zbroj (pokud se odchyluje od pravidel o tinkturách zbroje).

Ve střední Evropě nebylo užívání štítonošů nijak právně chrá-něno a bylo víceméně na libovůli každého erbovníka, aby si vybral štítonoše. Stalo se však nepsaným zákonem, že užívání štítonošů bylo vyhrazeno vyšší šlechtě a významným právním osobám (vybra-ná města a cechy). Na druhé straně ale nebylo užívání štítonošů žádnou povinností a řada nej přednějších rodin je nikdy neužíva-la (například Liechtensteinové, Lobkowiczové, Sternbergové a po-dobně).

Některé rodiny si své štítonoše natolik oblíbily, že se staly dě-dičnými. Doklady o tom existují až ze 16. století (například po-slední Rožmberkové, Bechinie z Lažan a další). Později byli štíto-noši přímo udíleni panovníkem jako součást znaku v majestátu.

U erbů s velkým počtem klenotů nosí někdy štítonoši na hla-vách přilby s klenoty - například u Schwarzenbergů nesou lvi 4. a 5. klenot a u knížat Kheverhůller-Metsch, lvi nesou 8. a 9. klenot.

Ojedinělou zvláštností světové heraldiky je erb hrabat Caretto di Millesimo (obr. 626). Orel s rodovým štítem na hrudi stojí svými spáry na ozdobné čtyřkolové zlaté káře tažené párem zlatých lvů. Jde o zcela unikátní druh štítonoše pod štítem, který je zároveň mluvícím znamení (lat. carrus, čtyřkolý vůz, it. caretto, odtud i čes-ká kára).

Jinou kuriozitou je erb hrabat von Lissau (Lisovští z Lisova). Jejich štít je polcen, vpravo pětkrát červeno-stříbrně-černo-červe-

Obr. 625: Alegoričtí štítonoši Spravedl-

nost a Milosrdenství ve znaku Mladé

Boleslavi

Obr. 626: Neobvyklý

štítonoš - mluvící

vozík (cara. káral -

v erbu Caretto di

Millesimo

Page 421: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

ně-stříbrno-černě děleno, vlevo ve zlatém poli dvě za sebou černá orlí křídla. Štít kryje hraběcí korunu, z níž vyrůstá poprsí oděnce, který levou paží přidržuje štít a v pravé pozdvižené paži třímá dře-vec s praporcem. Oděnec má korunovanou turnajskou přilbu s při-kryvadly vpravo černo stříbrnými a vlevo červeno-stříbrnými a s klenotem dvou stříbrných rohů, z nichž každý je prostrkaný tře-mi praporky, červeným, stříbrným a černým. Jde o výjimečný pří-pad spojení štítonoše spolu s přilbou, pokryvadly a klenotem.

Ve výjimečných případech mohou štítonoši narážet i na jméno nebo původ erbovníka. Zmiňovali jsme již hrabata Caretto di Millesimo a podobně poslední Rožmberkové užívali jako štítonoše dva medvědy (lat. ursus), čímž naráželi na svůj domnělý původ od italských knížat Orsiniů (Ursinů).

Štítonoši nikdy nesmějí stát ve vzduchu, a proto většinou stojí na pásce hesla, na půdě nebo na římse. V době úpadku heraldiky byli štítonoši kladeni na stylizované ornamenty tvořené většinou rostlinnými motivy.

V některých zemích jsou naopak štítonoši přísně chráněni. Tak například ve Velké Británii je smějí vedle členů královské rodiny užívat pouze světští peerové. členové rytířských řádů, hrabství, některá města a korporace.

V jiných zemích se užívání štítonošů různí podle zvyklostí dané národní heraldiky.

V církevní heraldice je užívání štítonošů velice vzácné. U nás jde prakticky jen o řád křížovníků s červenou hvězdou, který uží-vá jako štítonoše postavy sv. Heleny a sv. Konstantina.

ŠTORM Břetislav (* 21. 6. 1907 Revničov, f 11.2. 1960 Praha) -pracovník památkové péče (povoláním inženýr architekt) a heral-dik. který přišel u nás se zcela zvláštním a osobitým stylem goti-sované moderní kresby. Z jeho publikací nutno uvést Znaky sta-vu kněžského u zemích českých (1929), bibliofilii Báječná zvířata, obludy a nestvůry (1935), Kniha kreseb Břetislava Štorma (1939) a Úvod do heraldiky (1940). V letech 1935-1941 se podílel na vydávání Erbovních knížek, stal se autorem asi 300 návrhů far-ních znaků (na razítka) a pro své přátele vypracoval vedle množ-ství kreseb znaků i řadu ex-libris.

ŠVÉDSKÁ HERALDIKA - Švédsko má úředníka s titulem Rikshe-raldiker. který se zabývá znaky nových měst, znaky umísťovaný-mi na veřejné budovy, vlajkami a mincemi, ale také znaky jednot-livců. Dříve připravoval návrhy znaků pro nově nobilitované osoby, před jejich schválením v Ridderhusu (Šlechtické sněmovně), po-staveném ve druhé polovině 17. století ve Stockholmu, stěny je-hož velkého sálu pokrývají znaky asi 2 300 švédských šlechtic-kých rodů. Riksheraldiker nemá pravomoci anglických nebo

Page 422: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

skotských heroldů. Vždy to byla vláda, která ověřovala znaky a v 50. letech 20. století byl dokonce úřad Riksheraldikera na čas zrušen.

Po rozdělení Norska a Švédska v roce 1905 byl dne 15. 5. 1908 vydán zákon upravující státní znak. a to ve dvou variantách, tzv. malý a velký znak. Malý znak tvoří modrý štít se 3 (2, 1) zlatými korunami. Velký znak je čtvrcen s polceným středním štítkem, jehož pravou polovinu tvoří znak dynastie Vasa (vládnoucí zemi v letech 1523-1654) - stříbrné kosmé břevno dělí nahoře modré a dole červené pole, přes něž je zlatá amfora (váza) a levou polovinu znak dynastie Bernadotte (vládnoucí od roku 1818): v modrém štítu stříbrný most nad stříbrnými vodami, převýšený zlatou cí-sařskou orlicí pod souhvězdím Velkého vozu (most představuje knížectví Ponte Corvo v jižní Itálii, které bylo maršálu Bernadotto-vi dáno Napoleonem, orlice osobní přízeň císaře a hvězdy byly při-dány, když se stal jako adoptovaný syn krále Karla XIII. následní-kem švédského trůnu). 1. a 4. pole nese tři koruny. 2. a 3. poleje také modré se třemi stříbrnými vlnitými břevny pošikem a zlatým korunovaným lvem ve skoku (znak Folkungů, vládnoucích zemi 1250-1523, od konce 15. století již jen jako regenti). Čtvrcení je provedeno zlatým křížem, aby došlo k oddělení modrých polí. Štít je obtočen kolanou Serafinského řádu. štítonoši dva korunovaní zlatí dvouocasí a zpět hledící lvi. Vše na královském plášti pod královskou korunou.

Tato forma velkého znaku (tj. s dynastickým středním štítkem) je známa od roku 1448, kdy ji král Karel VIII. (Knutsson Bonde) užil poprvé. Znamení tří korun se objevuje asi od roku 1360 a do své pečetě ho vkomponoval kolem roku 1400 Erik Pomořanský, král dánský, norský a švédský. Zůstalo součástí švédského znaku dodnes, ačkoliv spojení tří království (Kalmarská unie 1397-1523) přestalo existovat na počátku 16. století. Tehdy byla zahájena roz-sáhlá diplomatická jednání nejenom ve Skandinávii, ale i ve zbytku Evropy, zda má Švédsko právo užívat toto znamení. Výsledek se dostavil až na počátku 17. století, kdy bylo dohodnuto, že znamení tří korun mohou užívat jak švédští, tak i dánsko-norští králové.

Erik XIV. (1560-1568) zavedl mezi "dosud tituly nerozlišenou šlechtu dva stupně - hrabata a barony - které byly později rozliše-ny i heraldicky. Štíty obou stupňů byly zpravidla čtvrcené, baroni však užívali 2 přilby, zatímco hrabata 3 přilby, i když toto pravidlo nebylo vždy plně dodržováno. Oba stupně mají i své hodnostní koruny. Zvláštní koruny mají i následník trůnu, vévodové (prin-cové a princezny), jejichž koruny jsou modře vyloženy a šlechtico-vé bez titulu. Šlechta bez titulu užívá jednu turnajskou přilbu, nešlechtící mají kolčí přilbu. Štítonoše si může zvolit kdokoliv.

Povyšování do šlechtického stavu a udílení znaků ustalo ve Švédsku roku 1902. Od té doby se přiznávají znaky jen těm, kteří

Obr. 627: Znak

Švédského království

Page 423: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

mají obdržet nejvyšší švédský řád (Serafínský). Je tomu tak proto, že po smrti rytíře je jeho štít zavěšen v Riddarholmské kapli ve Stockholmu (obdobně jako rytíři řádu Elefanta a velkokřížníci Dannebrogu v kapli frederiksborgského zámku v Dánsku). Je však nanejvýš sporné, zdaje takto nově vzniklý znak pro řádovou příle-žitost možné pokládat za rodový erb.

Zpočátku užívaly znaky jen velké šlechtické rody, později, pod německým vlivem, se tento zvyk rozšířil i mezi měšťanstvo. V 18. sto-letí bylo rozhodnuto, že erb je součástí privilegií šlechty a králov-ským dekretem z roku 1762 byly stanoveny tresty za užívání štítu a přilby na pečeti pro nešlechtíce.

Heraldickou zvláštností Švédska (a také Finska, které bylo sou-částí Švédska až do roku 1809) jsou znaky provincií, jejichž idea vznikla v souvislosti se smrtí krále Gustava Vasy roku 1560, kdy při jeho pohřbu byly poprvé užity. Později bylo rozhodnuto změnit některé provincie na vévodství a zbytek na hrabství, avšak znaky zůstaly a užívají se dodnes.

Švédskou městskou heraldiku charakterizuje nápaditost, byt řada měst má znaky v národních (modro-zlatých) tinkturách. Znaky jsou udělovány Národním heraldickým úřadem, jehož doporučení jsou schvalována vládou, přičemž konečné rozhodnutí nabývá plat-nosti až po podpisu krále. Velký rozvoj městské heraldiky zazname-nalo Švédsko v celém 19. století, přičemž motivy starých městských pečetí se nejčastěji dostaly i do jejich znaků (hrady, hradby, barbaká-ny, kostely a podobně). Obchodní města užívala ozdobné hradební koruny. Městské znaky jsou ve Švédsku chráněny před zneužitím.

Je zajímavé, že řada švédských městských znaků žije dál i v ji-ných zemích, které dříve tvořily součást Švédska - Helsinki (koru-na tinktury), Stralsund (koruna) a Szczeczin (Štětin) má švédské štítonoše. (Obr 627)

ŠVÝCARSKÁ HERALDIKA - švýcarská konfederace, ale i jednot-livé kantony a většina měst a obcí mají své znaky, z nichž celá řada je velice starých. Proto je pro ně charakteristická jednodu-chost, kdy výrazně převládají heroldské figury nebo jednoduché obecné figury. Švýcarsko nemá svou heroldii, rodové i osobní zna-ky lze registrovat v některých archivech.

Na území dnešního Švýcarska jsme svědky řady cizích heral-dických vlivů a různých udělení od zahraničních panovníků, jimiž byli císařové Svaté říše římské (jejíž součástí bylo Švýcarské spří-seženectví do vestfálského míru 1648), vévodové savojští, vévodo-vé milánští, vévodové lotrinští, králové francouzský, uherský, čes-ký i anglický, Napoleon I., a dokonce i král pruský (z titulu knížete neuchátelského).

Jako protiklad přilbám a korunám šlechty bylo v období tzv. Helvetské republiky (1789-1803, respektive 1815) pod francouz-

Page 424: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

ským vlivem běžné umisťovat na štít čepici svobody Viléma Telia (tzv. Tellenhut). Ve Švýcarsku může mít znak každý občan, což je v souladu se starou tradicí demokracie, avšak jen znaky šlechticů mohou mít korunovanou turnajskou přilbu, zatímco znaky ne-šlechticů nekorunovanou přilbu kolčí.

Švýcarský státní znak (stříbrný řecký kříž v červeném poli -obr. 564) se objevuje v Bernu jako vojenská korouhevjiž ve 13. stol. Vyvinul se snad ze stříbrného heroldského kříže savojského v do-bách. kdy Bern náležel Savojsku. (Obr. 628)

Page 425: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

t TABARD (něm. Tappert, Wappenmantel, Wappenrock) - znakový plášt, vrchní plášť herolda ve tvaru dalmatiky s vyšitými znaky heroldova pána vpředu, vzadu a někdy i na ramenou. Tabard s čes-kým lvem (přivtělené země Království českého neměly své heroldy) se mezi jinými dochoval ve světské sbírce Schatzkammer vídeň-ského Hofburgu.

TABERNÁKL viz VELŮM

TARČ (KOLČÍ ŠTÍT) - štít s kruhovitým výkrojem, původně jen na heraldicky pravé straně, který sloužil rytířům k založení dřev-ce. V renesanci se z důvodů symetrie začal kreslit na obou stra-nách štítu. U nás je nejstarší doklad tarče na pečeti Buňka ze Skály z roku 1378.

TAU-KŘÍŽ (KŘÍŽ SV. ANTONÍNA) viz KŘÍŽ

TESÁKY viz ZBROJ

TIARA (lat. triregnum, trojvládí) - papežská koruna, tvořená vyso-kou bílou čepicí homolovitého tvaru se třemi nad sebou umístě-nými zlatými otevřenými korunami, která je zakončena na vrcho-

Obr. 629: Tiára

Page 426: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

Tiáraje asi asyrského nebo nejpozději perského původu, kde zdobila hlavy panovníků. Z takovéto bílé, špičaté a vysoké čepice zvané camelaucum, se vyvinula jak tiára, tak i mitra jako symboly katolické církve. Původně byla bez ozdob a papežové ji nosili asi od 7. století. První korunu, zpočátku jen ve tvaru prosté obrouč-ky, na znamení autority papeže jako světského knížete dal tiáře snad Alexander III. (1159-1180), ale obvykle se její výskyt klade až do doby vlády Řehoře IX. (1227-1241). Papež Bonifác VIII. (1294-1303) přidal druhou korunu a papež Klement V. (1305 až 1314) třetí. Tyto tři koruny mají od konce pontifikátu Urbana V. (1362 -1370) vyjadřovat nejen to, že papežje nejvyšším knězem, soudcem a zákonodárcem, ale i skutečnost, že vládne nad zemí, nebem i peklem, popřípadě symbolizují celou církev bojující, tr-pící a vítěznou. Od 17. století nese tiára na svém vrcholu říšské jablko. Z tiáry vynikají dva pruhy (fimbrie), které volně spočívají na pontifikových zádech. Jsou zpravidla bílé se zlatým orna-mentováním nebo i zlaté s červeným nebo purpurovým ornamen-továním.

Papežové nosili tiáru při slavnostních příležitostech a také po cestě na bohoslužby a zpět. Po smrti papeže se tiára kladla na katafalk zemřelého pontifika. První papež, který užil tiáru ve spo-jení se svým rodovým znakem, byl Jan XXII. (1316-34).

Dříve bývali papežové tiárou korunováni, a to kardinálem-pro-todiakonem, při slavnostní mši, která znamenala nástup do úřa-du. Poslední papežská korunovace se konala dne 30. 6. 1963, snad poprvé nikoliv uvnitř chrámu sv. Petra, ale před televizními kamerami pod širým nebem na schodišti před basilikou, a netrva-la tradičních šest. ale jen tři hodiny. Později daroval Pavel VI. svou tiáru, již mu věnovala milánská diecéze, při návštěvě Indie tam-ním chudým. Snad i proto se Jan Pavel I. (1978) a Jan Pavel II. (1978) nedali korunovat, ale přijali jen pallium, jak bývalo zvykem před korunovacemi. Ve znacích obou papežů však tiára zůstala jako tradiční symbol papežské moci i nadále. Nepočítáme-li po-slední tiáru Pavla VI., dochovalo se celkem 8 tiár, z nichž nejslav-nější jsou tiáry papežů Julia II. a Pia IX. (obr. 629, 630).

Papežskou tiáru užívá ve znaku na základě zvláštního privilegia ze dne 7. 9. 1716 i lisabonský patriarcha, kteiý však na místo klíčů klade pod štít nebo vedle něho palmovou a vavřínovou ratolest.

Tiáru jiného tvaru užívali i císařové etiopští; ta má snad svůj původ v korunách egyptských faraónů.

TINKTURY - v heraldické terminologii obecné označení kovů, ba-rev a kožešin. V heraldice neexistují žádné pastelové odstíny, ale pouze základní tóny tinktur. Všechny tinktury jsou rovnocenné a není správné dávat některé z nich přednost před druhou, i když docházelo dříve i k takovým polepšením znaků, kdy panovník pouze

Page 427: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

Obr. 631: Točenice

Obr. 632: Točenice ve znaku cechu

lazebníků

„polepšil" stříbro na zlato (například změna stříbrně hradební zdi se třemi věžemi ve zlaté při polepšení znaku Starého Města praž-ského roku 1475); viz též tabulka tinktur v ÚVODU.

Výjimečně byly někdy užívány pří blasonování pro jednotlivé tinktury i znamení zvěrokruhu, měsíce v roce, dny v týdnu, květi-ny, arabské číslice a podobně: víz též ŠRAFY.

TITUL (lat. titulus, nápis, nadpis, název, jméno, pojmenování) -čestné označení, které osobě podle jejího stavu, hodností či úřadu náleží; viz též jednotíivá hesla.

TITULÁRNÍ ARCIBISKUP viz ARCIBISKUP

TITULÁRNÍ BISKUP viz BISKUP

TITULATURA- forma označení, pojmenování nebo oslovení titu-lem, který příslušné osobě náleží na základě jejího služebního nebo úředního postavení, nebo také na základě jejího postavení spole-čenského či jiného důstojenství.

TOČENICE (něm. Wulst, angl. wreath) - věnec spletený ze zatoče-ných konců pokiyvadel, který slouží (podobně jako helmovni ko-runka) k zakrytí upevnění klenotu na přilbu. Dříve bývala točeni-ce kladena na přilbu i proto, aby pomáhala zadržovat největší nárazy nepřátelských zbraní. Tinktury jednotiivých částí točenice se střídají. Výjimečně se však lze setkat i s točenicemi, které se skládají z většího počtu tinktur než obsahují přikryvadla. V tako-vémto případě musí být všechny tinktury uvedeny v blasonu, a to zprava doleva (obr. 631, 632).

Původ točenic je třeba hledat ve Francii a v Anglii. V zemích Svaté říše římské byly od počátku 14. století do třicetileté války určeny hlavně nižší šlechtě a erbovním měšťanům. Dnes náleží u nás točenice výhradně nešlechticům; viz též FEFLÍKY. ITALSKÁ HERALDIKA.

Obr 633: Triton

TRÁVNÍK viz PAŽIT, PUDA

TRITÓN - monstrum zobrazované v heraldice jako polonahá postava vousatého muže, jehož tělo je zakončeno rybím ocasem, s pohanskou korunou na hlavě a s trojzubcem v ruce (obr. 633). V řeckém bájesloví to byl syn boha moře Poseidona a jeho man-želky Amfitrité. V heraldice se objevuje například jako štítonoš anglického státníka Johna Montagu, 4. hraběte of Sandwich (1718-1792), který nebyl jen prvním lordem admirality, ale i ob-jevitelem obložených chlebíčků, jimž propůjčil své jméno (obr. 634).

Page 428: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

Obr. 634: Triton jako jeden ze štítonošů v erbu hraběte Sandwiche

TRNOVÁ KORUNA - v heraldice obecná umělá figura připomína-jící utrpení Krista. Křižáci ji objevili ve Svaté Zemi a svěřili ji do úschovy francouzskému králi (uložena v St. Chapelle). V heraldi-ce se objevuje výjimečně jako štítová figura ve znaku města Jaro-měř a také na místo helmovní korunky kryje střední štítek ve štítě a také první (tedy druhou v pořadí heraldicky zprava doleva) ze čtyř přileb v erbu hrabat von Thúrheim.

TROFEJE (z řec. tropaion. lat. tropaeum) - u starých Reků a Ří-manů původně pomník postavený na místě vítězství. V heraldice pak nešvar hromadit válečné předměty (děla, hmoždíře, hromady kulí, bubny, trubky, prapory a jiné zbraně) jako honosné kusy ve znacích úspěšných vojevůdců. Užívání trofejí se rozšířilo zejména v 17. a v 18. století, kdy byly kladeny nejen pod štít, ale někdy i po jeho stranách. Trofeje se vyskytují i na architekturách na zname-ní dobytého vítězství a ukořistění majetku. (Obr. 635)

Obr. 635: Trofeje

ve znaku

Radeckého z Radče

TROJNOŽKA (lat. triquetra, něm. Dreibein) - heraldická figura ve tvaru tří ohnutých nohou spojených dohromady v kyčlích tak, že vyvářejí hvězdici. Obrněnou trojnožku má ve štítu ostrov Man, s vysokými botami cech ševců.

TRUBKY viz TROFEJE

Page 429: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

TRŮN (lat. thronus) - 1. Insignie panovnické moci, prestol, kníže-cí, královský nebo císařský stolec, na který panovník po koruno-vaci či po intronizaci usedá a který užívá i při jiných slavnostních příležitostech. 2. V církvi stolec biskupa (kathedra), arcibiskupa a papeže, dále stolec opata, který je vždy umístěn na evangelní straně kněžiště. Přenosná katedra se nazývá faldistorium a papežský trůn na no-sítkách sedia gestatoria.

TURBAN - orientální mužská pokrývka hlavy. V heraldice se jako honosný kus (koruna) objevuje ve znaku tureckého sultána a zcela výjimečně je turbanem korunována i jedna z přileb hrabat z Opper-sdorffu. Ve štítech bývá na zpravidla useknutých hlavách Turků, které jsou figurami znaků mnoha rodů, zejména v Uhrách, ale například i u nás (hrabě Sporck).

TURNAJE - zpravidla soubor zápasů tupými zbraněmi dvojic (tzv. klání) rytířů v plné zbroji ve vyhrazeném prostoru a podle přede-psaných pravidel. Existovaly ale i jiné formy turnajů (tzv. kolba), které byly spíše malými imitacemi bitev, kdy mezi sebou soupeřila dvě družstva - například v Plzni roku 1555 stáli proti sobě na čele desetičlenných družstev arcivévoda Ferdinand a pan Jaroslav Smiřický ze Smiřic.

Turnaje k nám přišly z Německa a konaly se podle francouz-ských a španělských vzorů. Zvlášť významné a nejpočetněji za-stoupené turnaje se pořádaly při slavnostních příležitostech, ja-kými byly například korunovace, královské svatby, návštěvy cizích panovníků a podobně. Takovéto události byly pokládány zá svá-tek a prostý lid měl volno, aby se mohl oslav zúčastnit. Účastnili se jich nejen rytíři a vyšší šlechta, ale i panovníci: u nás přede-vším Jan Lucemburský, ale i (někdy inkognito) Karel IV. či Ferdi-nand I. (viz níže).

Obr. 636: Klání

Page 430: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

Turnaje byly jednak přípravou na válku, jednak sportem uro-zeného rytířstva. Bojovalo se pro přízeň dam, pro kořist i pro pres-tiž. Pravidla turnajů respektovala ideály rytířských ctností - sta-tečnost, odvahu i milosrdnost k slabšímu soku. Dvojice rytířů se snažila dřevcem vyhodit jeden druhého ze sedla. Pokud byl zápas nerozhodnut, sesedli rytíři s koní a bili se pěšmo meči či sekera-mi. Poražený se stával zajatcem vítěze a musel se vykoupit. Větši-nou ztrácel koně a brnění, což v tehdejší době představovalo malé jmění (obr. 636).

Turnaje byly oblíbenou zábavou téměř celé feudální Evropy, avšak vrchol po stránce nádhery, lesku, organizace, nákladnosti a výstavnosti zbudovaných kolbišf s bohatě zdobenými tribunami pro panovníky, dámy a jiné vysoké hodnostáře, představovala Fran-cie. Okázalý turnaj byl pořádán i v Praze na smíchovském vltav-ském břehu pod Petřínem dne 2. 6. 1297 při příležitosti velkolepé korunovace krále Václava II. (1278-1305). S nádherou byl chys-tán do královské obory v Ovenci (Bubenči) turnaj na 24. 6. 1319 králem Janem, ale obeslaná zahraniční knížata a hrabata se nedo-stavila. Čechové vůbec vynikali v tomto rytířském sportu, zejmé-na pak Jan z Michalovic. jenž šířil slávu své země na kolbištích od Porýní až po Paříž. Významné v tomto smyslu bylo i poselstvo krále Jiřího z Poděbrad v letech 1465-1467, které vedl bratr královy manželky pan Lev z Rožmitálu. Poselstvo projelo Německo. Anglii, Francii, Španělsko. Portugalsko a Itálii a vedle politických cílů se jeho členové, zvláště pak Jan Žehrovský z Kolowrat, Bořita z Marti-nic, Burian ze Švamberka, Václav Pětipeský z Chýš a Václav Ša-šek z Bířkova. proslavili i svými znamenitými výsledky na řadě turnajů, zejména v Kolíně nad Rýnem (1465) a pak také v Bruselu a ve Štýrském Hradci (1466).

V únoru 1527 se po korunovaci Ferdinanda I. a Anny Jagellon-ské konal ve Vladislavském sále na Hradě pražském velký turnaj na koních i pěšmo za účasti rytířů z Čech i Rakouska. Turnaje se zúčastnil sám král a klání přihlíželo - na zvláštních tribunách potažených koberci - vedle královny Anny i množství jiných dam, starších velmožů a pražský lid. V roce 1578 se při příležitosti svat-by dcery nejvyššího kancléře Vratislava z Pernštejna Isabely (Alž-běty) s Albrechtem hrabětem z Fúrstenbergu konaly na Staroměst-ském rynku v Praze souboje po čtyři dny, a jeden z nich uspořádal dokonce sám Rudolf II. O rok později následovala svatba někdejší-ho císařova pážete a člena jeho doprovodu do Španělska Kryštofa z Lobkowicz s Marií z Mollartu, dvorní dámou císařovny Marie Špa-nělské. I tentokrát uspořádal panovník na Staroměstském náměstí na počest svatebčanů velký turnaj a o několik týdnů později uspo-řádal na stejném místě okázalé turnajové hry pan Adam z Hradce.

Ačkoliv byly turnaje určeny pro zábavu a výcvik, docházelo při nich často k těžkým úrazům. Tak tomu bylo například i při vel-

Page 431: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

kém turnaji, který se odehrával dne 24. 2. 1321 na Staroměst-ském náměstí v Praze. Ozdobou turnaje byl pořadatel, český král Jan Lucemburský, který byl pokládán ve své době za nejpředněj-šího rytíře celého křesťanstva. Pro krále Jana, jenž nastoupil ve skvostném brnění, však pražský turnaj neskončil šťastně. Spadl totiž s koně a byl koňmi tak pošlapán a pokopán, že ho těžce zraněného odnesli z kolbiště.

Ještě hůře skončil dne 30. 6. 1559 turnaj pro francouzského krále Jindřicha II. (1547-1559), který dokonce zemřel na násled-ky poranění oka. způsobeného mu při klání hrabětem Montgome-rym. Snad také proto ve Francii, ale i jinde, ochablo nadšení pro podobné hry, proti nimž také ostře vystupovala církev. Konečně i rychlé rozšíření palných zbraní vedlo k postupnému zániku turna-jů v průběhu 16. století a na počátku 17. století.

Zánik turnajů byl ještě na nějakou dobu nahrazen tzv. honě-ním nebo běháním ke kroužku. Je zajímavé, že dnes znovu ožívají rytířské turnaje, zejména v Německu a v Anglii, ovšem jižjen jako atrakce pro turisty. Totéž platí i o různých skupinách „historické-ho" šermu u nás.

Přípravu, organizaci i vlastní řízení turnajů měli na starostí heroldi, kteří si jako pomůcku pro identifikaci rytířů pořizovali jakési atlasy erbů. dnes neocenitelné prameny heraldiky; viz též BĚHÁNÍ KE KROUŽKU. ERBOVNÍK.

TURNAJSKÝ LÍMEC (fr. lambel, něm. Turnierkragen, angl. label) - v heraldice brisura nejstaršího syna, kterou užívá po dobu otco-va života. Původně byly turnajské límce ve štítu od jedné hrany štítu ke druhé s dlouhými laloky, později byly zkráceny jako obec-ná figura a u laloků převládl tvar dole se rozšiřující.

V Anglii poprvé užil turnajského límce Jindřich III. (1216-1272) pro svého syna, potomního krále Edwarda I. (1272-1307). Dnešní britská královská rodina užívá pro rozlišení výhradně turnajské límce, a to stříbrný v případě nejstaršího panovníkova syna, za-tímco u dalších členů dynastie je doplněn dalšími rozlišovacími figurami. Tak například mladší sestra královny Elisabeth (Alžbě-ty) II., princezna Margareta, užívá stříbrný turnajský límec o 3 la-locích, střední nese bodlák přirozené barvy, postranní pak po tudo-rovské růži (tj. červenou zdobenou růží stříbrnou). Vévoda z Gloucesteru má střední lalok zdobený červeným anglickým lvem, oba postranní svatojiřským křížem. První vévoda z Kentu měl všechny 3 laloky zdobené modrou kotvou a 2. vévoda z Kentu užíval turnajský límec o 5 lalocích, z nichž 1., 3. a 5. byl zdoben modrou kotvou a 2. a 4. křížem sv. Jiří. Vévoda z Windsoru (exkrál Edward VIII.) užíval turnajský límec, který nesl na středním lalo-ku císařskou (indickou) korunu přirozených barev.

U primogenitury má turnajský límec o 3 lalocích vždy nejstarší

Page 432: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

syn a dědic, zatímco jeho syn, tedy vnuk nositele nerozlišeného znaku, užívá turnajský límec o 5 lalocích, který v případě před-časné otcovy smrti nahrazuje turnajským límcem o 3 lalocích (zna-mení přímého nástupnictví).

V původních fázích rozvoje heraldiky stačil turnajský límec jako znamení rozlišení pro nejstaršího syna úplně pokrýt praktické potřeby heraldiky, protože jen zřídkakdy se bitev zúčastňovaly celé rodiny. Teprve později, kdy vojenská funkce heraldiky ustoupila do pozadí a byla nahrazena funkcí administrativní, došlo k heral-dickému odlišení znaků i mladších členů rodiny.

Německá heraldika nezná turnajský límec jako rozlišovací zna-mení a jako samostatná figura se objevuje jen velice zřídka (napří-klad rod von Overstolzen). Na turnajích však turnajské límce byly přechodně v Porýní užívány.

Anglický ani francouzský výraz pro turnajský límec nic neříka-jí o původu znamení, zatímco německý výraz ukazuje na skuteč-nost, že turnajský límec byl původně jakousi šňůrkou nebo pás-kou s přivěšenými výložkami nebo poutky, za které byl původně límec přivázán kolem vrchní části štítu jako dočasné rozlišovací znamení. Později bylo turnajského límce využito k označení nej-staršího syna, protože byl po smrti otce snadno odstranitelný. Pro toto tvrzení hovoří i skutečnost, že v té době límce vůbec netvořily nedílnou součást oděvů, ale bývaly zvlášť a jejich tvar, popřípadě velikost, ukazovaly na společenské nebo profesionální postavení jedince; viz též BRISURA.

TURNIERKRAGEN viz TURNAJSKÝ LÍMEC

Page 433: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

u UHERSKÁ HERALDIKA - podobně jako v Polsku i v Uhrách má heraldika své počátky spíše v kmenové než ve feudální šlechtě. Sv. Štěpán (králem 1000 -1038) silou zlomil moc dřívějších kmeno-vých vůdců a zaváděl do země podle západních vzorů křesťanství i feudální pořádky. Avšak první znak podle západoevropských měřítek je datován až rokem 1190, první erb s přilbou a klenotem je z roku 1300, první erbovní list z roku 1326 a první majestát spojený s povýšením do šlechtického stavu až z roku 1430. O to více vyniká erbovní privilegium pro město Košice, udělené Ludví-kem Velikým už roku 1369.

Obecně byly znaky přijaty poměrně pozdě, a to až v průběhu 14. století, především však až v souvislosti s uherským doprovo-dem Zikmunda Lucemburského na koncil do Kostnice na počát-ku 15. století. Když prý uherští magnáti spatřili znaky cizích šlech-ticů umístěné na svých dočasných obydlích ve městě, žádali svého krále o svolení, aby také mohli přijmout znaky. I když jde o legen-du, má své historické jádro. Pro pozdní vznik a vývoj heraldiky v Uhrách nevznikl v zemi ani žádný centrální heroldský úřad.

Nejcharakterističtějším rysem uherské heraldikyje vysoká frek-vence znamení připomínajících války s Tureckem v období od 15. do 18. století. Tuto symboliku má více než 15 procent všech ma-ďarských znaků. Jde především o useknutou hlavu Turka, někdy s turbanem, jindy bez něho, ale vždy s černým knírem a kapkami krve odkapávajícími od krku. Hlava Turka se objevuje i nabodnu-tá na kopí, dřevec, šavli, ale bývá i v rukou oděnců, tlapách lvů nebo pařátech gryfů a podobně. Často se vyskytují i figury půlmě-síce, slunce a hvězd, které jsou jednak starými totemovými sym-boly z předheraldického období maďarských dějin a jednak pře-vzatými pod tureckým vlivem. Týpičd jsou i různí jezdci a obrněné paže se šavlí. Oproti tomu heroldské figury jsou poměrně vzácné a původní uherský znak (sedmkrát červeno-stribrně dělený štít) patří spíše mezi výjimky. Ojediněle se lze setkat se zelenou saní s červeným křížem na těle. která obtáčí štít rodin, jejichž předko-vé byli členy Dračího řádu Zikmunda Lucemburského.

Zákonem č. 4 z roku 1947 byly v Maďarsku zrušeny všechny šlechtické tituly a bylo zakázáno užívat i šlechdcké erby.

Maďarská městská heraldika vznikla pod německým vlivem, takže nejběžnějšími figurami byly hrady, hradby, věže. brány a podobně (Budapešť - původně dvě města Buda a Pest, Esztergom-

Page 434: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

Ostřihom, Székesfehérvár-Stoličný Bělehrad), avšak v průběhu tureckých válek nabyly městské znaky více národního charakteru užitím běžných šlechtických znamení (hlava Turka, šavle, oděnec, korouhev, obrněná paže, a podobně). Německý vliv se projevoval i v dalších částech Uherského království, především v Sedmihradsku, kde byla početná německá menšina, což platí i o spišských měs-tech Horních Uher - dnešním Slovensku.

UMBRELLA viz BASILIKÁLNÍ SLUNEČNÍK

UNIVERSITA (z lat. universitas, všeobecnost) - vysoká učení pů-vodně církevního založení, vzniklá z biskupských, katedrálních a kapitulních škol pro vzdělávání kněží. Roku 1221 se poprvé obje-vil termín universitas, i když spíše než školu šlo o společenství profesorů a žáků.

University zakládali později i panovníci, ale povolení a schvále-ní dával papež - proto téměř vždy byl arcibiskup nebo biskup, jako papežský zástupce, kancléřem university (v Praze naposled arcibiskup Bedřich Josef Schwarzenberg, za něhož byla roku 1853 tato praxe zrušena). University byly hlavně určeny pro bádání a vyučování v oblasti humanitních věd. Prvními universitami byly školy v Bologni (církevní právo), i když i Ravenna a Padova měly svá učení, a v Paříži (filosofie a theologie), k nimž později přibyly i školy v Neapoli, Římě, Perugii a jinde. U nás založil universitu (jedenadvacátou v pořadí a první ve střední Evropě z 32 universit, které mají papežskou zakládací listinu) až Karel IV. (1348), když snahu Václava II. o její založení zmařil odpor šlechty.

Středověké university, respektive jejich koleje, dostávaly často ve středověku znaky, z nichž většina je odvozena od erbů jejich zakladatelů - například slavná King's College v Cambridge (obr. 637), jejíž znak je jen modifikací znaku Jindřicha VI. V ně-kterých případech užívají universitní koleje dokonce nerozlišené znaky svých zakladatelů. Jde například o věhlasnou Balliol Colle-ge v Oxfordu (obr. 638), která byla založena roku 1263 Devor-guillou a jejím manželem Johnem Balliolem of Barnard Castle. Znak je polcen, přičemž v pravém modrém poli je stříbrný, zlatě korunovaný lev ve skoku (Devorguilla), zatímco v levém červeném polije stříbrný vnitřní lem (Balliol). Obdobně Sidney Sussex Col-lege v Cambridge, založená roku 1595 Frances Sidney hraběnkou ze Sussexu, užívá polcený štít, v jehož pravém polije znak Radc-liffa hraběte ze Sussexu a vlevo znak rodu Sidney. Mladší univer-sity na Britských ostrovech pak dostávaly zpravidla znaky, v nichž se opakují symboly měst a hrabství.

Tradice znaků škol šla ve Velké Británii tak daleko, že dnes mají své znaky nejen všechny university a jejich koleje, ale i téměř všechny významnější střední školy.

n ** i % ¥ ym

& 7: Ur

M Obr. 63

& 7: Ur liversita

v Cambridge

Obr. 638: Balliol

College u Oxfordu

Page 435: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

Ve střední Evropě školy o znaky nežádaly, takže ani naše Kar-lova universita znak nemá a jako symbol užívá obraz své pečeti se scénou založení učení, kde panovník klečí před zemským patro-nem sv. Václavem.

ÚSTAVY ŠLECHTIČEN - světské instituty (nadace nebo zaopat-řovací ústavy) s duchovní náplní pro šlechtické dívky a paní, kte-ré byly na našem území tři.

Nejstarším byl Ústav šlechtičen Panny Marie Školské (Maria Schul), založený Janou Františkou hraběnkou Magnisovou, roze-nou Bergerovou z Bergu, od roku 1627 druhou chotí Františka hraběte Magnise (t 1652), která ústav zřídila svou poslední vůlí, sepsanou dne 29. 1. 1654 (f 1655). Ústavu odkázala dům v Brně, ves Medlánky a 60 000 zlatých rýnských. Vykonavatelem její vůle se stal Maxmilián kníže z-Díetrichsteínu na Mikulově. Ústav byl zprvu pro 12, později pro 20 dívek, k jejichž přijetí byl nutný vý-vod do 8 předků. Od roku 1699 držel také ústav zámek a panství Nové Město na Moravě. Jeho znak: Čtvrceno se středním štítkem, v němž obraz sv. Anny s Pannou Marií. V 1. zlatém poli černá orlice, ve 2. stříbrném dvě červená kosmá břevna, 3. pole zlato-červeně kosmo dělené se dvěma odvrácenými vinařskými noži pod knížecí korunou a ve 4. zlatém poli černý orel. Na štítě hraběcí koruna.

Novoměstský ústav šlechtičen u sv. Andělů v Praze založila Helena Zuzana hraběnka z Bedarides, rozená Goltzová. Leopold I. schválil dne 1.9. 1701 jeho založení a dne 8. 11. 1703 jeho stano-vy. Josef I. jej pak dne 22. 9. 1706 pojmenoval císařským svět-ským ústavem a představené císařskými a svaté říše římské kní-žecími abatyšemi První byla Marie Josefa von Berlepsch, rozená Wolf von Guttenberg. a druhou byla Marie Gabriela hraběnka La-žanská, rozená Czerninová z Chudenic. Dne 11. 10. 1755 Marie Terezie zrušila tomuto ústavu hodnost okněžněné abatyše. K při-jetí do ústavu byl nutný vývoj do 16 předků. Poslední členkou tohoto ústavu byla dr. Marie Terezie hraběnka Kerssenbrocková (1911-1991), která dožila v Praze jako profesorka cizích jazyků; znak viz ROUTOVÝ ŠTÍT.

Tereziánský ústav šlechtičen na Hradě pražském založila dne 28. 8. 1755 sama Marie Terezie pro 30 chudých členek šlechtic-kých rodů a věnovala mu kostel Všech svatých a statky Ledeč nad Sázavou, Bohdaneč, Karlštejn, Milín, Cerhenice a Tróju. Režim ústavu byl poměrně liberární. Schovánky se mohly po libovolné době vdát, odejít z ústavu, nebo také žít až do smrti na Hradě pražském. Královna si vyhradila i jmenovací právo a dne 2. 2. 1766 jmenovala první abatyši, svou dceru arcivévodkyni Marii Annu. Dne 21. 7. 1791 byla jmenována 2. abatyše, arcivévodkyně Marie Anna, dcera Leopolda II., na níž její otec přenesl staré právo

Page 436: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

abatyší od sv. Jiří (klášter zrušen roku 1782 Josefem II.) koruno-vat spolu s pražským arcibiskupem a nejvyšším purkrabím české královny. Poprvé byla využita tato výsada při korunovaci Marie Louisy roku 1808, podruhé dne 12. 9. 1836, kdy byla korunována choť Ferdinanda V., Marie Anna Karolina, a to 3. abatyší (od 6. 6. 1836). arcivévodkyní Marií Terezií. V čele ústavu stála vždy arci-vévodkyně rakouská, princezna uherská a česká, a to až do roku 1918. Poslední abatyší byla Marie Annunziata (1876 -1964) a po-slední členkou Zdenka princezna z Lobkowicz (1885 -1964). V roce 1918 budovu ústavu na Hradě pražském zabral stát a šlechtičny žily v soukromí z výtěžků velkostatku Ledeč. Od 31. 5. 1766 byl k přijetí do ústavu nutný vývod do 16 předků. Jeho znak: Čtvrce-no se stříbrným středním štítkem, v němž Neposkvrněná Panna Maria. V 1. poli říšský orel, pod nímž letopočet MDCCLV, ve 2. poli Nové Uhiy, ve 3. poli Čechy (lev ale kurtoasně otočen dovnitř) a ve 4. poli Dolní Rakousy. Štít, podložený modrým křížem sv. Ondře-je, přidržují jako štítonoši dva rakoušd gryfové. Vše položeno na knížecí plášf pod knížecí korunou.

Mimoto existovaly v rámci monarchie ještě Tereziánský ústav šlechtičen v Innsbrucku (založen 1765), Savojský ústav šlechti-čen ve Vídni (1769), Ústav šlechtičen v Hallu v Tyrolsku (1784), Ústav šlechtičen ve Štýrském Hradci (Graz, 1784), Ústav šlechti-čen v Klagenfúrtu (1791), Ústav šlechtičen v Lublani (1791) a Ústav šlechtičen v Gorici v dnešní Itálii (1797). Obdobné ústavy šlechti-čen existovaly rovněž v Bavorsku.

Poněkud jinak vypadaly ústavy šlechtičen v Rusku. Tam byla roku 1764 předána část budov Smolného ženského kláštera v Pe-trohradě carevnou Kateřinou II. nově založenému Výchovnému ústavu urozených dívek a tyto budovy byly přestavěny na Smolný palác. Odtud byly šlechtičny vyhnány bolševiky, kteří si tam zřídi-li hlavní štáb své krvavé revoluce.

Page 437: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

v VÁLEČNÝ POKŘIK viz POKŘIK

7 VATIKÁN - římská oblast na stejnojmenném pahorku na pravém břehu Tibery (Vaticanus) v západní části Věčného města, zasta-věná církevními budovami, které tvoří Stát Vatikánské Město (lat. Status Civitatis Vaticanae. it. Stato della Citta Vaticanó). Stát oficiálně vznikl dne 11. 2. 1929 podepsáním tzv. Lateránské smlouvy mezi Svatým Stolcem (podepsal státní sekretář Pietro kardinál Gasparri) a Italským královstvím (podepsal minister-ský předseda Benito Mussolini). Zároveň byly podepsány i kon-kordát a finanční dohoda, tj. odškodnění za ztrátu území zabra-ného v roce 1870 ve výši 750 milionů lir v hotovosti a 1 miliardy lir v cenných papírech. Všechny smlouvy byly ratifikovány pape-žem Piem XI. a králem Viktorem Emanuelem III. a vešly v platnost dne 7. 6. 1929.

Stát Vatikánské Město má státní formu volební monarchie, kde je papež suverénem, jemuž náleží veškerá zákonodárná, výkonná i soudní moc, přičemž některé své pravomoci deleguje na jiné oso-by a orgány.

Území Vatikánu měří 44 ha (0.44 km2, největší šířka od západu k východu měří 1 045 m, největší délka od severu k jihu 850 m), přičemž město od severu, západu a jihu chrání hradby z 16. a ze 17. století. Počet obyvatel se pohybuje kolem 1 000 osob.

Na území Vatikánu stojí chrám sv. Petra (schopný pojmout na 10 000 věřících) a v jeho těsném sousedství Apoštolský palác se 3 000 komnatami, 8 slavnostními a 200 obyčejnými schodišti a s 20 nádvořími. K papežově osobní potřebě je vyhrazeno 19 míst-ností ve 4. poschodí paláce, jehož součástí je i Sixtinská kaple, postavená za pontifikátu Sixta IV. jako papežská domácí kaple a vyzdobená především velkolepými freskami Michelangela Buona-rrotiho; viz též KONKLÁVE.

Stát Vatikánské Město vlastní v Římě i v okolí další budovy a plochy, které však nejsou součástí jeho území.

Jako subjekt mezinárodního práva má Vatikán vlastní vlajku, hymnu, vládu (kurii), pasy, měnu, poštovní známky, řády a státní poznávací značku (SCV). Státním znakem Vatikánu je vždy znak panujícího pontifika (obr. 639).

Pod pojmem Vatikán se obecně někdy myslí i papež, Svatý Sto-lec, papežská moc či vláda; viz též PAPEŽSKÝ STÁT.

Page 438: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

VAVŘÍN - vavřínovými ratolestmi a věnci byli odměňováni vítězo-vé - a to nejen sportovní, ale i umělci, kteří se účastnili olympiád a dalších soutěží - již v antice. I v heraldice zůstal vavřín zname-ním výjimečnosti. Tak například vavřínovou ratolest k podložení štítu užívá na základě papežského privilegia z roku 1716 lisa-bonský patriarcha a neméně zajímavé je i korunovaná kolčí při-lba slavného básníka Friedricha von Schillera (1759 -1805), kde dolní část helmovní korunky a horní část přilby jsou překryty zeleným vavřínovým věncem, který symbolizuje básníkův titul poeta laureatus, který obdržel už dávno před ním například Petrarca. Vavřínovými věnci byly také obtečeny štíty některých francouzských měst v období napoleonské heraldiky. Viz též PA-LATINÁT.

VČELA (lat. apis, fr. abeille, něm. Biene, angl. bee) - obecná přiro-zená figura, která se v heraldice objevuje především ve znaku řím-ského aristokratického rodu Barberini, v modři 3 (2, 1) zlaté vče-ly, z něhož pocházel papež Urban VIII. (1623-1644). Ten dal dokonce vybudovat římský kostel S. Ivo della Sapienza architek-tem F. Borrominim na půdorysu připomínajícím včelu. Včela se také stala emblémem francouzského císaře Napoleona I. a Bona-partovců vůbec. U nás mají pět včel s úlem ve střední štítu svo-bodní pánové von Konigswarter.

Včely byly od nepaměti obdivovány za své dokonale organizo-vané společenství a za úžasnou píli. „Včelí král" býval přirovnáván ke Kristu a úl k církví. Včelí úl se stal atributem sv. Bernarda z Clairvaux a sv. Ambrože.

VELIČENSTVO (lat. Majestas, fr. Majesté, něm. Majestát, angl. Majesty - odtud majestát) - titul a oslovení, které přísluší výhrad-ně jen císařům, králům a jejich chotím.

VELKOKARTOUZA viz KARTOUZA

VELKOKNĚŽNA viz VELKOKNÍŽE

VELKOKNÍŽE - titul, který byl vymezen určitým evropským mo-narchiím, respektive byl spojen s vládou v určitých zemích: 1. Na staré Rusi titul (velikij kňaz) panovníků například kyjev-ských, novgorodských, moskevských a podobně. Od 18. století, poté co se Petr I. Veliký prohlásil imperátorem (1721), titul které-hokoliv člena ruského panovnického domu císařské krve, od roku 1886 však byl vyhrazen výlučně dětem a sourozencům imperáto-ra. Velkoknížatům a velkokněžnám přísluší oslovení „Císařská Výsost" (Imperatorskoje Vysočestvo). 2. Titul vladaře Litvy, který přešel po unií s Polskem roku 1385 na

Page 439: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

polské krále a později (po třetím dělení Polska 1795) i na ruské cary. 3. Po definitivním nabytí Sedmihradska a jeho vymanění z turec-kého vlivu užívala od roku 1765 Marie Terezie z titulu uherské královny a po ní všichni panovníci arcidomu rakouského titul vel-koknížat sedmihradských (Grossfurst von Siebenbiirgen).

VELKOKŘÍŽ - nejvyšší (I.) třída světských rytířských řádů. Řádo-vý odznak se nosí připevněný na konci řádové stuhy určené barvy (nebo barev) přes prsa od pravého ramene k levému boku (u ně-kterých řádů je to obráceně), doplněný řádovou hvězdou na levé straně prsou. Nositelé velkokříže mají zpravidla právo na oslovení Excelence a štíty svých znaků obtáčejí příslušnou řádovou stu-hou s přivěšenou dekorací.

VELKOPŘEVOR (lat. magnus prior, fr. Grand Prieur, něm. Gross-prior, angl. Grand Prior) - titul představeného stojícího v čele míst-ního sdružení (velkopřevorství) řádu Maltézských rytířů. Je volen kapitulou na dobu 6 let, přičemž může být zvolen maximálně tři-krát za sebou. Velkopřevorem se může stát jen profesní rytíř, kte-rý však nemůže být zároveň členem svrchované rady. V Čechách byl pro nejvyššího představitele řádu johanitů zaveden trvale titul velkopřevora roku 1626. Dne 2. 4. 1881 přiznal císař František Josef I. velkopřevorům (tehdy byly ovšem Čechy a Rakousko ještě spojeny a sídlem byla Praha) i pro budoucí věky rakouský knížecí stav.

VELKOPŘEVORSTVÍ (fr. grand prieure, něm. Grosspriorat, angl. grand priory) - nejvyšší forma místního sdružení řádu johanitů (Maltézských rytířů). K 1. 1. 1994jejen šest velkopřevorství: Řím, Lombardie a Benátky, Neapol a Sicílie, Čechy, Rakousko a Anglie, z nichž ze všech nejstarší je velkopřevorství české.

VELKOVÉVODA (lat. magnus dux, fr. Grand-duc, něm. Grossher-zog, angl. Grand Duke) - titul suverénních vladařů, vyšších než vévoda a nižších než král. Následník trůnu je dědičný velkovévoda (Erbgrossherzog), ostatní děti princové a princezny (Lucembur-sko). Ve velkovévodstvích Oldenburg, Mecklenburg-Schwerin, Mecklenburg-Strelitz (Oldenbursko, Meklenbursko-Zvěřínsko, Meklenbursko-Střelicko) se ostatní děti označovaly jako vévodové a vévodkyně.

Prvním velkovévodou (toskánským) se stal roku 1569 na zá-kladě udělení papeže Pia V. vévoda Cosimo I. z Medici (1536 -1574). Od roku 1699 je s tímto titulem spojeno právo na oslovení Králov-ská Výsost. Napoleon I. jmenoval roku 1806 Joachima Murata velkovévodou z Bergu a přiznal tento titul téhož roku i landkraběti

Page 440: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

Hessen-Darmstadt, kurfiřtovi bádenskému, kurfiřtovi-biskupovi wiirzburskému a poté poslednímu mohučskému kurfiřtovi a kní-žeti-primasovi a arcikancléři Rýnskému spolku Karlu Theodoru svobodnému pánu von Dalberg (1744-1817), a to roku 1810.

Vídeňský kongres (1815) povolil užívat titul velkovévody nejen panovníkům Bádenska a Hesensko-Darmstadtska, ale i domům Oldenburg, Mecklenburg-Schwerin, Mecklenburg-Strelitz, Sach-sen-Weimar-Eisenach, Luxembourg (tehdy nizozemskému králi) a velkovévody byli i císař rakouský (Toskána) a král pruský (jako velkovévoda dolnoiýnský a poznaňský).

Dnes jediným velkovévodstvím je Lucembursko, které získalo samostatnost až po smrtí nizozemského krále Viléma III. roku 1890, jenž zemřel bez potomků, takže lucemburský trůn připadl wal-ramské větvi domu Oranien-Nassau (oranžsko-nasavské).

Velkovévodové užívají po právu královský stan a také králov-skou korunu, složenou z 8 (jen 5 je viditelných) polooblouků po-sázených perlami a s říšským jablkem na vrcholu, která není (na rozdíl od králů) uvnitř vyložena žádnou čepicí (koruna je tedy prů-hledná). (Obr. 640. 641)

VELKOVÉVODKYNĚ viz VELKOVÉVODA

VELMISTR (lat. supremus magister, magnus magister, fr. granď maitre, něm. Grossmeister, angl. granďmaster) - I. Titul nejvyš-ších představených duchovních rytířských řádů: 1. Johanité. Titul zaveden roku 1267 a dva velmistři (Fra Pierre dAubusson a Fra Hugues Loubenx de Verdale) se stali dokonce kardinály. Dne 20. 3. 1607 Rudolf II. a dne 16. 7. 1620 Ferdinand II. udělili velmistrům johanitů titul knížat Svaté říše římské s právem na oslovení Výsost. Roku 1630 udělil velmistrům řádu Maltézských rytířů papež Urban VIII. čestný kardinalát s právem oslovení Emi-nence - od té doby jsou velmistři oslovováni Eminence a Výsost. Toto privilegium bylo řádu znovu potvrzeno dne 27. 10. 1880 a dne 29. 10. 1880 udělil císař František Josef I. velmistrům řádu i ra-kouský knížecí stav. Velmistr je suverén (řád má mezinárodní práv-ní subjektivitu) a je volen z řad profesních rytířů doživotně. 2. Templáři - titul nejvyšších představených až do zrušení řádu roku 1312. 3. Němečtí rytíři - titul užívaný v letech 1210 -1526 a znovu od roku 1929 (mezitím titul zněl Hoch- u. Deutschmeister). I velmistři řádu Německých rytířů byli knížaty Svaté říše římské a rakouské-ho císařství. Dnes má velmistr opatskou benedikci, ale oslovuje se Excelence. 4. Křížovníci s červenou hvězdou - titul užívaný od roku 1535 (velmistr a generál). Nejvyšší představený řádu má také opatskou benedikci, a je proto oslovován Milosti

Page 441: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

5. Lazariáni - titul nejvyššího představitele laického a ekumenic-kého rytířského řádu sv. Lazara Jeruzalémského, který se oslovu-je Excelence, pokud není rodem královské krve (pak má automa-ticky přednost titul Královská Výsost). II. Titul suveréna stojícího v čele světského rytířského řádu, a to buď řádu domácího (tj. nemusí panovat), nebo státního; viz též ŘÁD.

VELŮM - označení liturgické roušky, která se okrajově objevuje i v heraldice a má několik funkcí: 1. Na pokrytí kalicha na počátku a na konci mše, aby nebyl vysta-ven neuctivým pohledům. 2. Na pokrytí ciboria, tj. liturgické nádoby od 13. století kalichovi-tého tvaru s víkem, která slouží k uchovávání Nejsvětější Svátosti ve svatostánku (tabernáklu). 3. Liturgický pruh látky, který nosí kněží přes ramena, když mají brát do rukou monstranci, ostatkový kříž a podobně. 4. Látka sloužící k zahalování obrazů a křížů v postní době. 5. Liturgický šátek (zvaný také sudarium). připevněný k berle a umožňující vsakování potu, popřípadě chránící ruku před chla-dem kovového držadla berly; viz též BERLA.

VE SKOKU viz SKÁKAJÍCÍ

VÉVODA (lat. dux, fr. duc, něm. Herzog, angl. duke) - nejvyšší šlechtický titul ve Velké Británii, Francii, Španělsku, Portugalsku a v Itálii a v zemích bývalé Svaté říše římské titul bývalých panovní-ků menších států, vyšších než knížata a nižších než velkovévoda.

Obr. 642: Erb knížat Lobkowiczů

Page 442: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

Obr. 643: Erb knížat Auerspergů

První vévodové byli jmenováni již ve starém Římě císařem Had-rianem, aby veleli vojenským výpravám. V raném středověku byl vévodský titul dáván údělným knížatům pocházejícím z panovnic-ké rodiny, nebo jej získali vojenští náčelníci a vyšší provinční úřed-níci. Tehdy byli ještě postaveni níže než hrabata, ale později se tento poměr obrátil.

I česká knížata bývala někdy zvána vévody (vojvody), na rozdíl od údělných knížat moravských. Po zřízení moravského markrab-ství (1182) úděly zmizely a od konce 13. století získal titul vévody opavského levoboček Přemysla II. Otakara Mikuláš ajeho potom-ci, kteří zde vládli až do počátku 16. století.

Vévody lotrinskými, salcburskými, štýrskými, korutanskými, krajinskými a bukovinskými byli i Habsburkové, což dokládá je-jich velká dtulatura.

Některá říšská knížata byla později povyšována na vévody, z nichž někteří pak přijali tituly arcivévodů a velkovévodů. Od roku 1844 se vévodové dělí na: a) mediatisované - s právem na oslovení Výsost (Hoheit); b) titulární - s právem na oslovení Jasnost (Durchlauchť).

V Čechách měly některé knížecí rody navíc ještě vévodský titul, jenž se - podobně jako titul knížete - vztahoval jen na hlavu rodu (šéfa domu). Podmínkou však bylo, aby dotyčná osoba nebo rod byly skutečnými držiteli svého vévodstvi. Tak se stal roku 1613 Karel z Liechtensteinu vévodou opavským a Albrecht z Waldsteina

Page 443: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

Obr. 644: Koruna

anglických vévodů

vévodou frýdlantským (1627). Ale již předtím roku 1462 bylo sy-nům Jiřího z Poděbrad uděleno slezské vévodství Múnsterberg, které po jejich vymření získal Jan kníže z Auerspergu. Obdobně vévodství Krumlovské bylo zřízeno roku 1625, respektive 1628 pro Jana Oldřicha z Eggenbergu a po vymření jeho rodu bylo obno-veno roku 1723 pro Adama knížete ze Schwarzenbergu. Oproti tomu získal Václav Eusebius kníže z Lobkowícz roku 1646 slezské vévod-ství zaháňské, ale to bylo roku 1784 prodáno. Proto bylo roku 1786 zřízeno pro Josefa Františka knížete z Lobkowícz vévodství Roud-nické (Zaháň však zůstala trvale součástí rodového erbu).

Ve Francii byli vévodové původně panovníky samostatných států (například vévodové akvitánští, normandští a podobně). Postupně však byl tento titul přeměněn na nejvyšší šlechtický stupeň v zemi. I zde se dělaly rozdíly: a) vévoda, který byl pair a zasedal v parlamentu; b) vévoda, který nebyl pair a nezasedal v parlamentu; c) doživotní vévoda (uděleno ad personam).

Revoluce v roce 1789 sice všechny tituly zrušila, ale již Napole-on je obnovil a z řady svých generálů udělal vévody, když jim záro-veň přidělil územní statky, zejména v Itálii.

V Anglii udělil první vévodský titul (Duke of CornwalQ král Ed-ward III. roku 1337 svému synovi, slavnému tzv. Černému princi (the Black Prince). Od té doby je řada vévodských titulů vyhrazena členům panující dynastie (tzv. královští vévodové - Royal Dukes), angl. Dukes of the Royal Blood (vévodové královské krve). Jsou to vévodství Cornwall (Anglie) a Rothesay (Skotsko) určená násled-níkovi trůnu (někdy s titulem Prince of Wales) a dále York, Glou-cester, Kent, Edinburgh, Connaught, Albany, Clarence, Cambridge a Cumberland.

Jinak se na britských ostrovech pyšní vévodským titulem, jako nejvyšším stupněm aristokracie, pouze 27 rodů (19 v Anglii, 6 ve Skotsku a 2 v Irsku), z nichž nejstarší je vévoda z Norfolku (uděle-no 1483). Čtyři vévodské rody-Grafton (1675), Richmond (1675), Beaufort (1682) a St. Albans (1684) - jsou potomci z levého boku krále Karla II. a i dnešní královna je podle staletého dvorního pro-tokolu oslovuje (ač je zjiné dynastie) My Beloved Cousin (Můj mi-lovaný bratranče).

Britský vévoda (Duke ofX) není nikdy Lord, ale vždy Duke. Oslovuje se Your Grace (Vaše Milosti). Chof jeDuchess ofX, vdova The Dowager Duchess ofX nebo Mary, Duchess ofX. Nejstarší syn má některý z dalších rodinných titulů (tzv. courtesy titles), u nichž je značná variabilita, například: - markýz (Marquess of Tavistock u vévodů z Bedfordu); - hrabě (Earl of Euston u vévodů z Graftonu); - vikomt (Viscount of Mandeville u vévodů z Manchesteru); - lord, tj. baron (Lord of Seymour u vévodů ze Somersetu).

Page 444: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

Ti všichni mohou být členy Dolní sněmovny a jsou známi jako Lords, oslovováni My Lord a mluví Ti se o nich, pak jsou Lord John nebo Lord John X, ale nikdy Lord X. Ostatní synové jsou také Lord John X, dcery Lady Mary X (oslovení Lady Mary).

Hodnostní koruna britských vévoduje tvořena zdobenou zla-tou obroučkou s 8 (jen 5 viditelnými) jahodovými listy a zevnitř je vyložena červenou sametovou čepicí.

V německých zemích užívali původně vévodové (u nás napří-klad Albrecht z Waldsteina) purpurovou čepici s hermelínovým lemem ve tvaru obloučků, někdy s hranostajovým ocáskem na vrcholu, ale vždy bez oblouků. Později si vévodové přisvojili (dost neoprávněně) korunu princů královské krve a velkovévodů, která je někdy do poloviny vyložena červenou čepicí a někdy ne. (Obr. 642-645)

Obr. 645: Koruna

německých vévodů

VÉVODKYNĚ viz VÉVODA

VIDAM - ve Francii dtul zástupce na panství nebo hradu ducho-venstva. Titul vyjadřoval funkci ochránce a správce statků vysoké církevní hierarchie. Postavení vidamů odpovídalo postavení vikom-tů, avšak šlo v podstatě o zaměstnance biskupa nebo opata. Ve znacích vidamů se lze setkat i s jejich vlastní hodnostní korunou. (Obr. 646)

Obr. 646: Koruna vidamů

VIDLICOVÝ KŘÍŽ viz KŘÍŽ

VIKÁŘ (lat. uicarius) - zástupce vlastního představeného (bisku-pa, faráře). V Čechách i titul správce několika farností, jako nepo-vinného mezičlánku mezi diecézí a farností, který však nemá územ-ní moc (není ordinářem). Na Moravě jsou na stejné úrovni funkce děkanů. Vikář má právo na oslovení Vysoce důstojný.

Zástupcem papeže jako biskupa římského je kardinál-vikář in urbe; viz též APOŠTOLSKÝ VIKÁŘ, BISKUPSKÝ VIKÁŘ, GENERÁLNÍ VIKÁŘ, KAPITULNÍ VIKÁŘ, ŘÍŠSKÝ VIKÁŘ.

VIKOMT (fr. vicomte, něm. Vikomt, angl. viscount) - šlechtický stupeň užívaný ve Velké Británii, Francií, Španělsku, Portugalsku a v Itálii, co do hodnosti vyšší než baron a nižší než hrabě.

Původně titul (poprvé zaznamenán roku 819 ve francké říši) pro zástupce hraběte (vicecomes) nebo vévody. Do Anglie přišel titul vikomta po normandském záboru ve spojení se šerify hrab-ství a jako šlechtický titul byl poprvé udělen roku 1440 Jindři-chem VI. lordu Beaumontovi, hraběd de Boulogne. Dnešními nej-staršími tituly vikomtů se pyšní rody Gormanston (1478 - Irsko), Hereford (1549 - Anglie) a Falkland (1620 - Skotsko).

Britští vikomti jsou peery i lordy a zásadně nemají predikáty

Page 445: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

Obr. 647: Koruna

anglických vikomtů

s of, byf ve Skotsku tak byli kreováni, ale v praxi ho téměř nikdy neužívají. Oficiální titul vikomta zní The Right Honourable the Vis-count X (v pravdě ctihodný vikomt X) a je oslovován My Lord, Your Lordship nebo Lord X. Choť je Viscountess X, ale prakticky jen Lady X (oslovuje se My Lady, Your Ladyship nebo Lady X). Vdova je The Dowager Viscountess X nebo Mary, Viscountess X. Všichni synové jsou The Hon. X (tj. Ctihodní), dcery The Hon. X.

Koruna vikomtů je tvořena obroučkou se 16 (jen 9 je viditel-ných) perlami a zevnitř je vyložena červenou sametovou čepicí. (Obr. 647)

VIRGA PASTORALIS viz BERLA

VISITACE HEROLDŮ - návštěvy a kontroly heroldů v regionech země, kde zkoumali, zda se správně erby užívají a jejich výskyt dokumentovali a registrovali. Výsledkem této práce jsou erbovní-ky (Wappenrolle, Rolls of Arms), které představují nepřebernou pokladnici a studnici informací nejen v oblasti heraldiky, ale také genealogie a historie vůbec. První velká visitace heroldů v Anglii se uskutečnila roku 1530 za Jindřicha VIII., pak následovaly dal-ší v letech 1555 a 1558, načež bylo stanoveno, že se mají konat alespoň jedenkrát za 30 let. Poslední visitace heroldů byla v Anglii uskutečněna roku 1686. Dochovaných erbovníků, dnes uložených v archivu College of Arms, je ve Velké Británii více než na celém evropském kontinentě dohromady.

VISITATIO SACRORUM LIMINUM - povinnost biskupů (zvaná též ad limina Apostolorum, k apoštolským prahům) dostavit se každý 5. rok (mimoevropští biskupové každý 10. rok) do Říma, poklonit se hrobům sv. apoštolů, představit se Svatému Otci a podat mu zprávu o stavu své diecéze, která vznikla nařízením pa-peže Sixta V. ze dne 20. 12. 1585. Nejstarší relací českomoravské provenience do Říma je zpráva ad limina olomouckého biskupa Stanislava II. Pavlovského z roku 1590.

VLADYKA - starý český titul prostého šlechtice (rytíře), mezi ni-miž byl snad rozdíl jen v tom, že titul vladyky vznikl patrně na základě držby statku, zatímco titul rytíře z jeho vojenské služby.

VLADYCKÝ STAV viz STAVY

VLAJKA - obdélníkový pruh látky, který není pevně připevněn k žerdi, ale pomocí vlajkové šňůry se vytahuje nebo stahuje na stožáru. Původně byly vlajky pokryty znaky, a ne odznaky (do-dnes například na vlajce britské královny, kde její vztyčení hlásá přítomnost panovnice v Buckinghamském paláci).

Page 446: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

VLIV ŘÁDU NA POVÝŠENÍ DO ŠLECHTICKÉHO STAVU - jed-nou z možnosd, jak mohl být někdo povýšen do šlechtického sta-vu a obdržet erb, bylo udělení některého rytířského řádu. Velice nesprávně se někdy této šlechtě říká šlechta křížová. Výjimkami byly řád Zlatého rouna, u něhož byla příslušnost ke starému šlech-tickému rodu vždy podmínkou udělení (na rozdíl od španělského řádu téhož jména) a řád Františka Josefa. Nejvyšší rakouský vo-jenský řád - Řád Marie Terezie (a to všech tříd) - poskytoval vy-znamenanému právo požádat o povýšení rytířského stavu popř. do stavu svobodných pánů. Řád sv. Štěpána, nejvyšší řád uher-ský. udílený jen šlechticům, opravňoval k povýšení do stavu svo-bodných pánů nebo do hraběcího stavu. Řád Leopoldův a Řád Železné koruny mohl vyznamenanému vynést titul rytíře nebo dokonce i svobodného pána (jen 1. třída). U všech rakousko-uher-ských řádů. s výjimkou řádu Marie Terezie, kde tato praxe pře-sáhla díky ěinnosd řádové kapituly dokonce rok 1918, byly tyto výsady císařským rozhodnutím ze dne 18. 7. 1884 zrušeny.

Šlechtictví se však s obdržením řádu automaticky nespojovalo, ale ten, jemuž byl řád udělen, měl právo požádat o povýšení do šlechtického stavu a bylo mu pak vždy vyhověno (tak například získal dtul svobodného pána na základě udělení řádu Železné ko-runy II. třídy i přední český polidk minulého století dr. František Ladislav Rieger). Naopak ten, kdo nevyužil této možnosti a nepožá-dal, nebyl povýšen a nedostal žádný titul (například František Pa-lacký, který dostal roku 1866 řád Železné koruny II. třídy).

VLK (lat. lupus, fr. loup, něm Wolf. angl. wolf) - obecná přirozená figura, která se v heraldice objevuje např. ve znaku svobodných pánů Reiských z Dubnic či knížat Windisch-Graetzů (hlava vlka). U hrabat a knížat Kinských byla tato figura zredukována jen na tři vlčí zuby.

Vlkjako nebezpečná šelma se stal symbolem strachu, síly a nežá-doucí moci. Pozitivní roli hraje až vlčice v legendě o záchraně Romula a Rema a o založení Říma. Ve Starém i Novém zákoně má vlk nega-tivní symboliku. Sv. František z Assisi však svou přívětivostí v Gub-biu vlka ochočil. Rovněž na přímluvu sv. Simperta, biskupa v Augs-burgu, vrátil vlk unesené dítě rodičům. Vlk je atributem i dalších světců (např. východoanglického krále sv. Edmunda, sv. Filiberta z Jumiéges, sv. opata Viléma z Vercelli či ctihodné Radegundy).

VOJTÍŠEK Václav (* 9. 8. 1883 Praha, f 22. 8. 1974 Praha) -profesor pomocných věd historických na Universitě Karlově od roku 1928, později akademik ČSAV, český historik a dlouholetý archivář hlavního města Prahy, Zabýval se nejen dějinami čes-kých měst a jejich znaky, zvláště pak znaky měst pražských, ale věnoval se i problematice heraldiky státní. Jeho práce jsou rozse-

Page 447: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

ty po speciálních časopisech, v populárních i vědeckých publika-cích a také v denním tisku. Zásadní význam mají jeho studie O pe-četích a erbech měst pražských a jiných měst českých (1928) a Znak hlavního města Prahy (1928), které se řadí mezi základní práce o naší městské heraldice.

VOLNÁ ČTVRŤ (fr. cantone, něm. Freiviertel angl. canton) - he-roldské znamení tvořené čtvercem, který ohraničuje zpravidla pravý

obr. 648: Volná čtvrt (výjimečně i levý) horní roh štítu. Ve střední Evropě, na rozdíl od Velké Británie a Francie, se volná čtvrť jako samostatná figura téměř nevyskytuje. (Obr. 648, 649)

VON - německá předložka z uvozující šlechtický predikát. Někdy bývá rozšířena von und zu(z a na) a pak ukazuje nejen na původ, ale i na držbu statku (sezením na).

VŮL (VOLEK) - v heraldice obecná přirozená figura zobrazovaná jako býk, ovšem bez charakteristických známek pohlaví (napří-klad znak Dolní Lužice: ve stříbrném štítu červený vůl, později zpravidla na zeleném trávníku). (Obr. 650)

VYRÁŽEJÍCÍ - heraldický termín vztahující se k figuře (lidský trup či zvířecí tělo), která je viditelná z jedné třetiny, a to ve štítu i v klenotu; viz též VYRŮSTAJÍCÍ, VYSKAKUJÍCÍ. (Obr. 651)

Obr. 649: Volná čtvrt v systému

napoleonské městské heraldiky

Obr. 650: Vůl ve

znaku Lužice

VÝROBKY DOMÁCÍ, HOSPODÁŘSKÉ NEBO ŘEMESLNÉ - jedna ze skupin obecných umělých heraldických figur, mezi něž náleží například hřeben (pánové z Boskovic), kolo (svobodní pánové Kočo-vé z Dobrše), popřípadě jen část kola (hrabata Chotkové z Chotkova a Vojnína, hrabata Lažanští z Bukové), žebřík (pánové z Choustníka nebo hrabata Lůtzovové), škopek (Škopkové z Bílých Otradovic) a podobně, viz též heslo OBECNÉ FIGURY. (Obr. 652, 653)

VYRŮSTAJÍCÍ - heraldický termín vztahující se k figuře (lidský trup nebo zvířecí tělo), která je viditelná do poloviny, a to ve štítu i v klenotu; viz též VYRÁŽEJÍCÍ, VYSKAKUJÍCÍ. (Obr. 654)

VYSKAKUJÍCÍ - heraldický termín vztahující se k figuře (lidský trup nebo zvířecí tělo), která je viditelná ze dvou třetin, a to ve štítu i v klenotu; viz též VYRÁŽEJÍCÍ, VYRŮSTAJÍCÍ. (Obr. 655)

VÝSOST viz ALTESSE

VYVOĎ (něm. Ahnentafel je-li i erbovní, Wappenahnentafel) -obr. 651: Vyrážející příbuzenská posloupnost registrující přímé předky (ascendenty)

určitého jedince, který se nazývá probant (staročesky střen). Nej-

Page 448: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

běžnější jsou vývody do 2 předků (rodiče), 4 předků (prarodiče), 8 předků (praprarodiče), atd. Vývody byly nutné pro dodání dů-kazu (Adelsprobe. Ahnenprobe) čistoty krve při obsazování někte-rých církevních prebend (viz KAPITULY), přijímání do některých rytířských řádů a podobně. Tak například císař Maxmilián II. na-řídil dne 29. 10. 1567 velmistrovi řádu Německých rytířů provést šlechtickou průbu u členů řádu do 4 předků (později počet zvýšen do 8 a pak do 16 předků). Obdobně i u johanitů (Maltézských rytířů) platila od roku 1603 podle nařízení generální kapituly řádu průba do 4 předků, změněná již roku 1645 na průbu do 16 před-ků. Je zajímavé, že se dochoval lobkovický vývod do 16 předků pro tento řád již z roku 1586.

Od roku 1754 museli předkládat vývody i aspiranti na úřad císařských komoří, pážata nevyjímaje, a to do 8 předků. Obdobná praxe byla i u ústavů šlechtičen (viz ÚSTAVY ŠLECHTIČEN). Stej-né průby urozenosti byly vyžadovány i pro účely udělení někte-rých prestižních řádů. Vývod do 16 předků byl samozřejmostí například pro rakouský dámský řád Hvězdného kříže i pro řád Zlatého rouna.

Vývody se sestavovaly i pro soukromé representativní účely. Tak například na hradě Buchlově se zachoval vývod do 64 předků pro poslední ženu rodu Petřvaldských z Petřvaldu, Marii Eleono-ru, v podobě páva (erbovní figura rodu) s rozloženým vějířem ocas-ních per, na nichž je vývod znázorněn. Obdobně na Konopišti je chován vývod Františka Ferdinande ďEste do 1 024 předků (tj. celých 11 generací). Zcela ojedinělou památkou tohoto druhuje pompézní mramorový epitaf v kněžišti dómu mecklenburského města Gůstrow. Pochází z roku 1585 a dal jej zhotovit pro sebe a své manželky (1. Alžbětu Dánskou a 2. Annu Pomořanskou) ob-novitel chrámu po reformaci Ulrich II. von Mecklenburg. Epitaf představuje klečící sochy zemřelých, za nimiž se nacházejí pro každou postavu samostatně erbovní vývody do 16. předků.

Nejstarší český listinný vývod vydal roku 1417 pro Jana ze Smiřic nejvyšší maršálek království Jindřich z Lipé.

Vývody se však vyskytují i na náhrobních, z nichž nejstarší známý z roku 1358 je na náhrobku rytíře von Goldegg v Salzbur-gu, v Čechách pak na kamenné křtitelnici strunkovského kostela na Prácheňsku s vývodem Jana z Rožmberka (f 1389). Na ná-hrobcích jsou obvykle v horních koutech štíty dědů a v dolních bab (tzv. čtyřkoutý vývod), ale i zde je možná variabilita. Rovněž erbů ve vývodech na náhrobcích bývalo více - někdy 5, jinde 6, ale i 16, jako na dvou náhrobcích pánů ze Salhausenu v Benešově nad Ploučnicí nebo na náhrobku Václava Čabelického ze Soutic (t 1648) v Týnském chrámu v Praze.

Vytvářely se však i tzv. vývody na jednom štítě (pomocí čtvrce-ní), u nás jinak velmi vzácné, ale zachované například na náhrob-

Obr. 652: Hřeben v erbu pánů z

Boskovic

Obr. 653: Mluvící škopek v erbu

Škopků z Bílých Otradovic

Obr. 654: Vyrůstajicí

Irostoucí1

Obr. 655:

Vyskakující

Page 449: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

cích Tychona Braheho v chrámu Panny Marie před Týnem v Praze nebo Václava z Míchalovíc ve Strakonicích či erbovní vývod Za-chariáše z Hradce a Kateřiny z Waldsteina v sále zámku v Telči.

VZTAHY MEZI ERBEM, SÍDLEM, JMÉNEM A PREDIKÁTEM -u nejstarších českých rodů byl velmi úzký vztah mezi erbem, ná-zvem sídla (hradu) anebo příjmením: a) erb dal jméno hradu, podle něhož se pak rod psal (zhruba od poloviny 13. století). Když se v té době začalo stavět mnoho pev-ných hradů k lepší obraně země před nepřítelem, dávala se jim podle tehdejší módy jména převážně německá, která nějak vyjad-řovala stavebníkův erb užívaný již před založením hradu - napří-klad Rožmberk (Rosenberg, Růžová hora), Lemberk (Lówenberg, Lví hora), Šternberk (Sternberg, Hvězdná hora) nebo Hazmburk (Hasenburg, Zaječí hrad); * b) některé erby byly naopak přijaty podle již existujících názvů míst - například Korkové z Korkyně (ves nedaleko Vltavy u Nové-ho Knína) užívali ve štítu kocábku (korku) z kůry: c) některé rody převzaly názvy svých erbovních figur jako své pří-jmení - Pluhové z Rabštejna (znamení pluhu) nebo Škopkové z Bí-lých Otradovic (znamení škopku) a podobně.

Page 450: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

UI WAPPEN viz ERB

WAPPENAHNENTAFEL viz VÝVOD

WAPPENBUCH viz ERBOVNÍK

WAPPENMANTEL viz PLÁŠŤ, TABARD

WAPPENROCK viz TABARD

WAPPENROLLE viz ERBOVNÍK, VISITACE HEROLDŮ

WAPPENZELT viz STAN

WIENER GENEALOGISCHES TASCHENBUCH (Vídeňská genea-logícká příručka) - název řady příruček věnovaných genealogii drobnější rakouské, české a moravské šlechty. Byly sestavovány po vzoru Gothajských almanachů, a proto obsahovaly vedle rodo-kmenu i základní historická data, blasony erbů a ojediněle i ilu-strace znaků. Celkem vyšlo 8 dílů - první v roce 1926 a poslední v roce 1937.

WILDGRAF - původně titul hrabat von Kyrburg, který posléze různými sňatky přešel na knížecí rod Salmů (Ober-Salm) jako: a) Wild- u. Rheingraf (linie Salm, větev Salm-Salm); b) Wildgraf zu Dhaun und Kyrburg (linie Salm-Horstmar).

WUNSCHWITZ Gottfried Daniel svobodný pán (24. 3. 1678 - Pra-ha, 25. 6. 1741) - znamenitý sběratel heraldického a genealogic-kého materiálu, který odkázal po smrti českým stavům 44 svazků svých heraldických sbírek, dnes uložených ve Státním ústředním archivu v Praze.

Page 451: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

Obr. 656: Kohout

s lids/cou hlavou

a židovským klo-

boukem ve znaku

České Třebové

Obr. 657: Zajíc

v erbu Zajíců

z Hasenburku

Z - česká předložka (obdoba německého von), uvozující šlechtický predikát (ale také domicil-viz).

ZAHADNÉ ZNAKY - naštěstí nepočetná skupina znaků heraldiky rodové i městské, kde není jasný ani původ znaku, ani jeho symbolika, ačkoliv heraldické figury slouží především k odlišení a ne, aby byly nositeli nějakého významu.

Jde především o tzv. prosté štíty, tedy takové, které nenesou žádnou heroldskou ani obecnou figuru, ale jsou tvořeny jen tink-turou štítu. Tak francouzský Dijon užíval do roku 1391, kdy do-stal burgundskou hlavu štítu, pouze červený štít. Rovněž město Guérance v Bretani užívá prostý hermelínový štít. Zde je ovšem původ jasný, protože jde zároveň o erb vévodů bretaňských.

Česká Třebová užívá zase již od 16. století znak, v jehož červe-ném štítu je černý kohout s lidskou hlavou pokrytou špičatým židovským kloboukem (obr. 656).

ZAJÍC - obecná přirozená figura, která se v heraldice objevuje například ve znaku pánů Zajíců z Hazmburka (něm. von Hasen-burg), kde dokonce míuuínejen česky, ale i německy (Hase, zajíc). Protože zajíc spí s otevřenýma očima, stal se i křesťanským sym-bolem zmrtvýchvstání (velikonoc). Původně ve starém Řecku byl symbolem plodnosti, ale i smilstva. Jako atribut často doprovází Venuši. (Obr. 657)

ZÁSTAVA - prapor (korouhev) se zdobenými okraji (lemy), třásně-mi a někdy i se stuhami, který slouží jako propůjčený symbol, nejčastěji vojenským útvarům. Ztráta zástavy nebo její zničení je důvodem k rozpuštění útvaru.

ZBRANĚ A ZBROJ - 1. Jedna ze skupin obecných umělých heral-dických figur, mezi něž náleží například třmen (pánové z Rýzen-burka), šíp (Bavorové ze Strakonic), luk (hrabata Areo), luk a šíp (svobodní pánové Daczičtí z Hesslowa), granát (svobodní pánové Spens von Booden) a podobně. (Obr. 658, 659) 2. Seskupení válečných předmětů mimo štít - viz TROFEJE.

ZBROJ - v heraldice označení části zvířecích těl, které mohly být použity jako zbraně v boji či alespoň zastrašení soka: kopyta, rohy.

Page 452: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

parohy, kly, zuby, tesáky, zobák, spáry, pařáty, drápy, ale také jazyk, ploutve či hříva. Tato zbroj se kreslí odlišnou tinkturou, a to tak, že je-li figura zlatá, má zbroj stříbrnou (v červeném poli modrou), je-li figura stříbrná, pak zbroj je zlatá (v modrém nebo černém polije však červená), ve zlatém polije zbroj červená (jen červené figury ji mají modrou) a v poli stříbrném je zbroj červená (jen červené figury ji mají modrou).

ZDOBENÝ - heraldický termín vztahující se k nějaké figuře nebo i k honosnému kusu. jež jsou jinou figurou (nebo figurami) na povrchu okrášleny.

ZEMSKÁ A STÁTNÍ HERALDIKA - mezi účastníky prvních křížo-vých výprav do Palestiny byla i celá řada členů panujících evrop-ských rodů. Proto mezi prvními skutečně dědičnými erby patří ve většině evropských zemí právě erb vladařského domu. Ale asi teprve od 14. století se začaly erby panovníků postupně spojovat s před-stavami znaků zemí, jimž vládli, a pak se stávaly i symboly náro-dů, které jednotlivé země obývaly.

Znaky zemí jsou tedy svých původem erby osobními nebo ro-dovými a dříve se většinou shodovaly s erbem panovníkovým (do-dnes si tuto praxi podržel Vatikán). Vymřel-li původní panovnický rod, nová nastupující dynastie zpravidla přijala znak svých před-chůdců do svého rodového znaku na znamení kontinuity a legiti-mity, a tak vznikal znak státní jako neměnný symbol země. V ev-ropských monarchiích je dodnes erb panovnický totožný se znakem státním.

Postupným přejímáním erbů rodů (respektive jejich držav) se u některých dynastií hromadily znaky tou měrou, že se množství polí ve štítu stala nepřehlednými, a to zejména v německých ze-mích, například různé varianty znaků linií a větvi saského domu Wettinů. Oproti tomu zase některé panovnické domy si podržely pouze původní znak země, aniž jej kombinovaly se svým rodovým. Tato praxe, i když ne v plné míře, platí především pro Britské ostrovy.

Dříve měly tzv. velké monarchie (například Rakousko a Rusko) dokonce tří varianty státního znaku: velký, střední a malý. Velký znak zpravidla obsahoval ve štítu pole všech držav, měl štítonoše, heslo, popřípadě další honosné kusy a vše bylo obvykle položeno na císařský nebo královský stan. Střední znaky bývaly zpravidla na stanech a u malých znaků navíc chyběly i štítonoši, heslo a rovněž i štítová pole byla omezena jen na ta nejdůležitější.

Některé země si ponechaly své původní znaky i při změně stát-ního zřízení (například Bavorsko, kde téměř identický znak užíva-jí republikajako znak státní a bývalá dynastie Wittelsbachů jako erb rodový). Jiné země při takovéto změně opustily staré znaky a

Obr. 658: Mluvicí

dřevec Ispear: kopí

dřevec) ve znaku

Williama Shake-

speara

Obr. 659: lev

třímající meč a

svazek šípu ve

znaku Nizozemska

Obr. 660: Znak Francouzské

republiky

Page 453: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

Obr. 661: Znak Uher

Obr. 663: Znak

Uherska

Obr. 664: Znak

Slovenska

vytvořily znaky nové, které mají často s heraldikou jen velice málo společného (obr. 660). Takovým příkladem je třeba Francie, která od poloviny 19. století užívá znak, spíše však emblém nebo vý-sostné znamení, orámovaný řetězem řádu Čestné legie. Tato kom-pozice, svým pojetím zcela neheraldická, se však ke starým tradi-cím hlásí alespoň tinkturami někdejšího královského znaku -zlatou a modrou. Také bývalý SSSR si vytvořil emblém v souladu se svou proklamovanou ideologií a ten pak formou i obsahem ovliv-nil vznik jiných výsostných znamení v řadě zemí Evropy, Asie a Afriky.

Americké státy se osvobozovaly z moci svých evropských kolo-niálních vládců v době, kdy evropská heraldika byla v úpadku. Snad proto jsou, zejména latinskoamerické státní znaky, tak ne-heraldické. Mají totiž velmi často oválný tvar, řadu vlajek a realis-tické krajinné pohledy, ačkoliv v heraldice se mají užívat znamení obecná, nikolivjedinečná.

Asijské státy, dlouho od Evropy izolované, se rovněž pojetím svých znaků od evropské heraldiky liší a jsou často ovlivněny do-mácími tradicemi. Řada arabských států se zase snažila napodo-bit znak egyptský.

V Africe panuje značná pestrost, a to od znaků evropského typu až ke znakům, které jsou vlastně jen kulatou státní pečetí. Tuto neheraldickou praxi zavedly, zřejmě ovlivněny francouzským vzo-rem některé bývalé francouzské kolonie, například Mali, Maure-tánie a donedávna i Čad. Znaky evropského typu, ale se štíty re-spektujícími svými tvary domácí tradice, vykazují bývalé britské državy Keňa, Uganda, Tanzanie, Botswana a Lesotho.

Obr. 665: Znak

Horních Rakous

Obr. 662: Velký znak Republiky československé

Page 454: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

V zemích, jejichž znaky plně respektují heraldické zásady a tra-dice, nebývá předepsána jediná, oficiální verze kresby znaku, ale setkáváme se (v souladu s duchem heraldiky) s jeho různým pro-vedením, zachovávajícím zásadně pouze hlavní součástí znaku a jeho tinktury. Naproti tomu v zemích se vztahem k heraldice vol-nějším, nebo dokonce vůbec bez vztahu, je pravidlem jediná zá-vazná úřední podoba státního znaku. Někdy je to ovšem dáno i tím, že se tyto emblémy natolik vzdálily heraldice, že na nich zásady heraldické kresby nelze uplatnit. A pak je tedy možné pou-ze jejich přesné kopírování (při jakékoliv úpravě vzniká vlastně emblém odlišný). V běžné, neheraldické, terminologii však ozna-čení státní znak zůstává zachováno.

Objektivně budiž řečeno, že řadě amerických, afrických a asij-ských států nelze mít za zlé, že nerespektují heraldická pravidla a zásady, protože nikdy heraldiku ve svých dějinách neměly a ani ji nepotřebovaly.

Vedle znaků státních existují ještě znaky zemské, tj. znaky územ-ních celků, které v dějinách vytvářely samostatné státy či alespoň vymezená území s určitými pravomocemi a dnes jsou součástí větších státních útvarů. V době vrcholného administrativního chá-pání heraldiky bylo na území Svaté říše římské nadáno znakem nejenom každé království, markrabství, vévodství a knížectví, ale i tzv. okněžněná hrabství, hrabství a i některá feudální panství s vynikajícím postavením, o městech a církevních državách ani nemluvě.

Se zemskými znaky se setkáváme i na Britských ostrovech, v pří-padech švýcarských kantonú, ale také rakouských spolkových zemí. bývalých ruských gubernií, skandinávských provincií, ma-lých italských státečků v době feudální rozdrobenosti a podobně. Všechny tyto znaky jsou svým způsobem stále živé a vytvářejí ja-kési pojítko mezi minulostí a současností národů a v dějinách se měnících rozloh státních a zemských celků. O tom svědčí i sou-časný návrat ke starým státním symbolům zemí střední a částeč-ně i východní Evropy, které po pádu oficiální komunistické ideo-logie odložily i její emblematiku, jež vyjadřovala ideologii a nereprezentovala stát, jeho územní celky, popřípadě národní etni-kum. (Obr. 660-669)

ZEMSKÝ KOMTUR (něm. Landkomtur) - titul představeného, který stojí v čele řádové provincie (zvané bailliva) řádu Německých rytí-řů a kdysi také Templářů.

ZLATÁ RŮŽE (lat. rosa aurea) - ze zlata zhotovená růže, zpravidla ve tvaru celé kytice v dekorativní váze, slavnostně vysvěcená na čtvrtou neděli postní (dom. Laetare) Svatým Otcem, který ji pak daruje jako projev své přízně za zásluhy některému panovníkovi,

Obr. 666: Znak Dolních Rakous

Obr. 667: Znak Korutanska

Obr. 668: Znak

Česko-Slovenské

federace

(1990-1992)

Obr. 669: Současný znak České

republiky

Page 455: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

častěji však některé člence panující dynastie, ale také význačným svatyním, církevním institucím, výjimečně i obcím či korporacím. Původ tohoto zvyku je nejasný, aleje znám od 12. století.

Takováto Zlatá růže se nachází například ve svatovítském po-kladu, původně věnovaná císařovně Marii Anně, choti Ferdinanda V. Dobrotivého, nebo v Schatzkammer vídeňského Hofburgu - pa-pežský dar z roku 1819 císařovně Karolíně Augustě, čtvrté choti císaře Františka II. (I.). Obdobně po narození Evžena Ludvíka Jana Josefa Napoleona (1856 -1879) poslal papež Pius IX. (1846 -1878). který svolil být kmotrem, jeho matce, císařovně Evženii (1826-1920) Zlatou růži, jež testamentem odkázala opatství v anglickém Farn-borough, kde byla pohřbena mezi svým synem a chotěm Napoleo-nem III.

V poslední době udělil Zlatou růži jako vyznamenání dne 7. 7. 1985 papež Jan Pavel II. při příležitosti 1 100 výročí úmrtí apošto-la Slovanů sv. Metoděje velehradské basilice na Moravě, kde ji v rámci poutě věřících předal a papežské breve jako legát přečetl státní sekretář Agostino kardinál Casaroli.

ZLATÉ ROUNO (lat. Ordo velleris aureú fr. Lordre de Toisson d or, něm. Orden vom goldenen Vliess, angl. Order oj the Golden Flee-ce) - rytířský řád založený v Bruggách burgundským vévodou Fi-lipem Dobrým (1419 -1467) při příležitosti jeho svatby s Isabelou Portugalskou dne 10. 1. 1430. kdy oznámil jména prvních 24 ry-tířů. Jde o řád katolický, jehož statuta schválil papež Eugen (Ev-žen) IV. dne 7. 9. 1433 bullou Regnun universalis ecclesiae.

Odznak řádu je tvořen postavou beránka přepásanou prsten-cem, za nějž je zavěšen na kolaně. Řetěz se skládá z 28 černě smaltovaných křesacích kamenů, pokrytých bílými tečkami. Z ka-menů šlehají do stran krátké zlaté plameny a mezi křesací kame-ny jsou vloženy dvojice do sebe zakleslých zlatých ocílek. Později, když se řád začal nosit na červené stuze, byl vlastní odznak obo-hacen tak, že beránek je zavěšen na černém křesacím kamenu s bílými skvrnami, z něhož šlehají do stran velké červené a zlatě lemované plameny. Týto články jsou ještě převýšeny zlatou křesa-cí ocílkou, na níž je na líci znázorněn boj Iásona s drakem, na rubu pak výjev z plavby Argonautů. Zakulacená modrá držadla ocílky nesou vpředu řádovou devisu PRETIUM LABORUM NON VILE (Odměna za námahu je nepatrná) a vzadu nápis NON ALIUD (Ne jinak). (Obr. 670-673)

Řád je tzv. velký, tj. má jen jednu třídu. K první řádové kapitule došlo dne 22. 11. 1431 v Rysselu (dnešní Lilie). Řád měl i vlastní-ho herolda (zvaného Toison ďor), jehož úředním odznakem byl řádový řetěz, doplněný 52 smaltovanými znaky rytířů a suveréna (tj. velmistra řádu). Tento řetěz - zvaný potence-se dnes nachází v Schatzkammer vídeňského Hofburgu.

Page 456: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

Řádovým heslem je ANTE FERIT QUAM FLAMMA MICET (Nej-prve se udeří, pak vyšlehne plamen), narážející na původní poslá-ní řádu - boj proti islámu. Řádovým svátkem je 30. 11. (sv. Ondře-je), patrona burgundského vévodství a zároveň i řádu.

Roku 1477 zemřel vévoda Karel Smělý bez mužských potomků a velmistrovství přešlo roku 1478 sňatkem jeho dcery Marie na jejího manžela, pozdějšího císaře Maxmiliána 1. Habsburkové byli velmistry řádu až do smrti Karla VI. roku 1740. po němž přešlo velmistrovství na rod habsbursko-lotrinský.

Do Čech se řád Zlatého rouna dostal poprvé s králem Ludví-kem Jagellonským (1516 -1526), jemuž byl řád udělen roku 1516. Prvním rytířem českého původu byl Vratislav z Pernštejna (1530-1582), který řád získal v roce 1555.

Dne 1.11. 1700 zemřel bez potomků španělský král Karel II., poslední Habsburk na španělském trůně. Jak francouzští Bour-boni, tak vídeňští Habsburkové se jako příbuzní ucházeli o osiřelý trůn a došlo i k tzv. válce o španělské dědictví (1700 -1714). Oba kandidáti na trůn - Filip z Anjou (potomní španělský král Filip V.) i arcivévoda Karel (potomní císař Karel VI.) si přivlastnili tituly i práva rodu burgundského, včetně řádu Zlatého rouna. Tak do-šlo k jeho rozštěpení. Vzhledově jsou si velmi podobné, avšak za-tímco vídeňští Habsburkové se drželi původních řádových stanov (řád zůstal rytířským), ve Španělsku se časem stal řádem zásluž-ným a byl udělován i nekatolíkům (prvním byl slavný vévoda z We-llingtonu v roce 1812).

Řád Zlatého rouna, k jehož udělení je třeba doložit vývod do 16 předků, je řádem domácím, tj. není vázán na stát. Proto i dnešní hlava arcidomu rakouského Otto von Habsburg, jako velmistr řádu, jej právoplatně udílí. Z Čechů po roce 1918 jej dostali jen Karel kníže ze Schwarzenbergů (viz) a věhlasný pedagog a vědec Miku-láš princ z Lobkowicz.

Úředním jazykem řádu zůstává tradičně francouzština. Zajímavou památkou na řád Zlatého rouna je Španělský sál na

Pražském hradě, nazvaný podle toho, že Rudolf II. v něm těsně po dokončení převzal z rukou španělského poselstva řád Zlatého rou-na, jehož velmistrovství tehdy náleželo jeho španělským příbuz-ným. Sádrový odlitek řádového odznaku byl pak umístěn nad pro-středním oknem tohoto sálu.

cz •cco b3

fk-J « Obr. 671-673: Různé způsoby

zavěšování řádu Zlatého rouna

ZNAK - trvalé znamení ve štítu, vytvořené podle ustálených heral-dických pravidel, které určuje fyzickou i právnickou osobu na zá-kladě vžitého nebo uděleného práva. Zatímco pod pojmem erb spíše rozumíme znak děděný z generace na generaci, pojem znak se spíše váže ke znakům nedědičným (osobní znaky biskupů, opatů a podobně, jejichž smrtí znak zaniká) nebo ke znakům států, měst a cechů, tedy ke znakům, které mají obecnou platnost a nevzta-

Page 457: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

hují se na konkrétní osoby. V obecné češtině se však heraldicky nesprávně oba pojmy libovolně zaměňují.

Obr. 674: Znak

tepelské kanonie

Obr. 675: Znak

křížovníků

s červenou hvězdou

Obr. 676: Úplný znak Maltézského

řádu

ZNAKY DAM - dámské znaky, tedy těch osob, které se nezúčast-ňovaly bojů, mají svůj původ ve Francii. Nejstarším dokladem je znak Rohaire de Claire (t 1156), na jejíž pečeti je ve štítu sedm krokví nad sebou. Až ve 13. století se zvyk dámských znaků, nej-prve ve Francii a později i jinde, rychle rozšířil.

Ženy. které však aktivně bojovaly, dostávaly dokonce erby i s přilbou a s klenotem - například Jean d'Arc od Karla VII. dne 11.6. 1429; viz též ROUTOVÝ ŠTÍT.

ZNAKY DUCHOVNÍCH ŘÁDŮ A JEJICH KONVENTŮ - konventy žebravých řádů a mladších řeholí, tj. řeholních institucí s centra-listickou strukturou, nemají samostatné znaky pro jednotlivé řá-dové domy a užívají jen znaku společného pro celý řád. Naopak kláštery decentralizovaných řádů (například benediktinů, premon-strátů, cisterciáků a podobně), které navíc měly zastoupení na zemských sněmech, mají samostatně znaky. V nich se často se-tkáváme s erby zakladatelů kláštera - například kanonie premon-strátů v Teplé užívá ve znaku 3 (2, 1) jelení paroží po blahoslave-ném Hroznatovi. podobně ve 2. poli znaku kláštera ve Vyšším Brodě nalezneme rožmberskou růži a ve znaku kláštera v Oseku hrábě pánů z Oseká.

Měl-li některý opat pod svou správou více klášterů, například dva, užíval i dvou berel. V Čechách se takového případy staly u dvoj-násobných opatů cisterciáckých klášterů Sedlec a Skalice nebo u opatů benediktinských klášterů Sv. Kiliána na Ostrově (u Davle) a Sv. Jana pod Skalou. V Rakousku zase užívali v podobných případech opati nejčastěji dvou miter.

U duchovních řádů rytířských panovala zpočátku neomezená volnost v užívání znaků. Časem se ustálila jistá pravidla, zejména u řádu Maltézských rytířů. Tak velmistr řádu čtvrtí znak řádu (stříbrný heroldský kříž v červeném poli), který je v 1. a 4. poli, se znakem rodovým (2. a 3. pole). Štít má položen na řádový kříž s ovinutým řádovým řetězem a to vše spočívá na knížecím plášti pod korunou. Velkokřížové (s výjimkou magistrátních) kladou řa-dový znak do hlavy štítu. Od 17. a 18. století se ujal zvyk podklá-dat rodový štít řádovým křížem, obtočeným růžencem, který má bílé perly Zdrávasů a zlaté Otčenášů s přivěšeným řádovým od-znakem, a to u profesních rytířů podle práva a také u řádových kaplanů. Ostatní členové řádů obtáčejí své štíty příslušnou stu-hou a odznakem svého stupně, a to až po magistrální rytíře a magistrální kaplany včetně.

Rytířské řády mají většinou ve štítu kříž: stříbrný heroldský v červeném poli (Řád maltézský), červený berličkový ve stříbrném

Page 458: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

poli (Řád Božího hrobu), liliový (Němečtí rytíři) nebo v černém poli červený maltézský kříž dole provázený červenou hvězdou (Řád křížovníků s červenou hvězdou). Rytířské řády neužívají přilby s klenoty, ale mají pláště (často zdobené příslušným řádovým kří-žem nebo i poseté malými kříži) a koruny na znamení svrchova-nosti a také řádové dekorace i hesla. Jistou heraldickou zvlášt-nost představuje řád křížovníků s červenou hvězdou, jehož znak sice nespočívá na plášti, ale jako honosné kusy má od roku 1701 velmistr a generál infuli a berlu (právo pontifikálu), k nimž později přibyly ještě galerus. meč a šíp a v církevní české heraldice zcela ojedinělí štítonoši (sv. Helena a sv. Konstantin). (Obr. 674 - 677)

ZNAKY ZEMÍ KORUNY ČESKÉ - nejstarším přemyslovským, a tím také českým, znakem byla černá, tzv. plamenná (tj. s červenými plamínky na křídlech), orlice ve stříbrném štítu, někdy se zlatým perisoniem. Tato orlice byla v povědomí národa mylně spojována s osobou knížete sv. Václava, a proto je též někdy nazývána orlicí svatováclavskou. Nejstarší dochované vyobrazení této orlice na-cházíme na pečeti z roku 1192, kterou užíval kralevic Přemysl (potomní Přemysl I. Otakar). Není však vyloučeno, že téhož zna-mení užíval již kníže Vladislav II. (1140-1172), a to v době II. kří-žové výpravy evropských panovníků a šlechty do Svaté země, kte-ré se tento český kníže a pak král rovněž zúčastnil. Zatímco u nás plamenná orlice jako heraldický symbol téměř zanikla, žije dál ve znaku města Tridentu, kterému ji udělil Jan Lucemburský roku 1339.

Podle kroniky tak řečeného Dalimila dostal erb stříbrného lva v červeném poli Vladislav II. od císaře Friedricha I. Barbarossy odměnou za pomoc při válečném tažení proti lombardským měs-tům, která odepřela císaři poslušnost, a zvláště pak za pomoc při dobytí Milána dne 23. 7. 1158. Vladislav II. se za odměnu stal od roku 1158 i českým králem.

Historicky je však lev ve štítě doložen poprvé až na pečeti mar-kraběte moravského Vladislava Jindřicha, připojené k listině da-tované dnem 31. 12. 1213. Tato pečeť nese obraz jezdce vlevo obráceného, který v pravici drží praporec a v levici štít se lvem. Poněvadž je jezdec zobrazen z pravé strany, je viditelná jen polovi-na štítu, který drží před svou hrudí, a nelze tedy říci, má-li lev dva ocasy nebo jen jeden. Údajné rozhojnění ocasů českého lva z jed-noho na dva se dostalo, podle rukopisu oseckého kláštera, Pře-myslu I. Otakarovi v roce 1204 od císaře Otty IV. za pomoc při vojenském pokoření odbojných Sasů. Nesporné vyobrazení dvou-ocasého lva vidíme teprve roku 1247 na pečetích kralevice Pře-mysla, syna Václava I. a potomního Přemysla II. Otakara. Od po-loviny 13. století se erbovním znamením českého státu stal stříbrný, zlatě korunovaný, dvouocasý lev ve skoku s červeným jazykem

Obr. 677: Erb hraběte Kolowrata jako Maltézského

rytíře

Obr. 678: Cechy

Obr. 679: Morava

Obr. 680: Slezsko

Page 459: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

Obr. 681: Dolní

Lužice

Obr. 682: Horní

Lužice

Obr. 683:

Lucembursko

v červeném štítu (obr. 678), jehož nejstarší domácí barevné vyob-razení se dochovalo na titulním listu Pasionálu abatyše Kunhuty, dcery Přemysla II. Otakara a abatyše svatojiřského kláštera, z let 1313 -1321. V letech 1960 -1989 byl český lev zbaven korunky a nad jeho hlavu byla přidána červená pětihrotá hvězda, a navíc byl místo na štít umístěn na neheraldickou husitskou pavézu.

Znakem Moravy je stříbrno-červeně šachovaná orlice zlatě ko-runovaná a se zlatou zbrojí v modrém štítu (obr. 679). Její nej-starší zpodobení se objevuje na pečeti Přemysla II. Otakara z roku 1262, kde má sice orlice korunku, ale šachování není patrné. Nejstarší barevné vyobrazení se nachází v rukopise kroniky Mar-tina Opavského (před rokem 1297). Na žádost moravského zem-ského hejtmana Jindřicha z Lipé a některých dalších moravských pánů polepšil císař Friedrich III. roku 1462 šachování orlice na zlato-červené, ale tato změna nebyla moravským zemským sně-mem přijata a potvrzena.

Slezsko užívá ve zlatém štítu černou korunovanou orlici s čer-venou zbrojí a se stříbrným perisoniem na hrudi (obr. 680). Pro země Koruny české bylo získáno postupně od konce 13. století Václavem II.. poté Janem Lucemburským a poslední část sňat-kem Karla IV. s Annou Svídnickou. Většinu Slezska však ztratila po roce 1740 Marie Terezie ve válkách s Pruskem (zhruba 90 % rozlohy); zbytek tvořilo české (rakouské) Slezsko, z něhož část -Těšínsko - připadlo po roce 1918 Polsku.

Všechny tyto znaky pak byly součástí i úplného (tzv. velkého) znaku habsburské monarchie a Čechy pak i součástí tzv. střed-ního znaku císařství, zatímco malý znak tvořily jen pole Habs-burg-Babenberg-Lothringen ve štítu, který spočíval na hrudi říš-ského orla.

Podobně velký, střední a malý znak měla i Československá re-publika (velký a střední obsahoval i znak Podkarpatské Rusi), z nichž nejzajímavější byl tzv. malý znak, tvořený českým lvem, na jehož hrud byl položen malý štítek se znakem Slovenska. Z hle-diska heraldických zásad tu došlo k zásadnímu omylu, protože náprsní nebo střední štítky nesou vždy nejčestnější (nebo nejstar-ší) erbovní znamení. Heraldik neznalý poměrů by tedy rozuměl tomuto znaku asi tak, že slovenská dynasde vládne českému krá-lovství (podobně, ale tentokrát správně, nesl carský bulharský lev na své hrudi štítek panující dynasde saské). Z hlediska heraldic-kých pravidel je nesporná škoda, že tento omyl pokračoval dál (s výjimkou Protektorátu Čech a Moravy) až do roku 1989. V ob-dobí budování tzv. socialismu došlo k ideologickému znetvoření československého státního znaku. Lvu byla zcizena korunka, slo-venský znak, který byl modifikací znaku uherského, byl v roce 1960 nahrazen novotvarem siluety Kriváně s hořící vatrou, a to vše bylo převýšeno pětihrotou hvězdou a položeno na neheraldic-

Page 460: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

kou pavézu. Naštěstí došlo k nápravě po roce 1989, a to nejen v případě krátkodobé federace, ale zároveň i v obou později samo-statných republik - České i Slovenské.

Nespornou zajímavostí je skutečnost, že bývalé zemské znaky vévodství opavského a krnovského, které nejsou součástí našich státních symbolů (jde jen o Čechy, Moravu a Slezsko), tvoří nedíl-nou část znaku knížectví Liechtenstein, který je identický s erbem panující dynastie knížat von und zu Liechtenstein, kteří jsou i na-dále titulárními vévody opavskými a krnovskými.

V době rozkvětu českého státu za Lucemburků ovšem mezi země Koruny české patřily i Horní a Dolní Lužice (obr. 681, 682), a to až do roku 1635, kdy byly císařem za třicetileté války postoupeny Sasku. Dále Lucembursko (až do vymření Lucemburků po meči -1437) a na krátký čas i Braniborsko. Všechny tyto znaky jsou mimo jiné zobrazeny na triforiu chrámu sv. Víta. Zvláštní posta-vení si v rámci Českého království dlouho uchovávalo také Cheb-sko, poprvé připojené sice už Přemyslem II. Otakarem, ale defini-tivně až roku 1332 Janem Lucemburským. (Obr. 678-684)

ZNAMENÍ viz FIGURA

ZOBÁK viz ZBROJ

ZPĚT HLEDÍCÍ - heraldický termín vztahující se k figuře (nejčas-těji zvířeti, ale i k člověku), která má hlavu otočenou dozadu, za sebe, v protisměru polohy nebo pohybu. (Obr. 685)

ZTRÁTA ŠLECHTICTVÍ - ztráta šlechtictví byla často spojena i se ztrátou práva na užívání rodového erbu (dotyčný však mohl užívat v modifikované formě osobní znak). Ztratit šlechtictví je možné: 1. Vymřením rodu. 2. U žen provdáním se za nešlechtíce, pokud není panovníkem dotyčné osobě přiznáno osobní šlechtictví (například dcera brit-ské královny Alžběty II. princezna Anna je i nadále Princess Royal či Princess of the Realm: 3. Promlčením, což se stávalo rodům, které upadly do chudoby a musely se živit tzv. nešlechtickou činností, tj. živností, nebo do-konce i řemeslem. Mnohé z těchto rodů (ale také řada podvodní-ků) se na sklonku rakouské monarchie dožadovaly obnovení sta-rého šlechtictvi. 4. Soudním nálezem, což se stávalo jen v ojedinělých případech. Tak například anglický alchymista a šarlatán Edward Talbot zva-ný Kelly (Kelley) byl sice dne 23. 2. 1590 povýšen svým obdivova-telem císařem Rudolfem II. do rytířského stavu království českého (Rudolf mu vymohl i přijetí mezi stavy), ale po vraždě šlechtice Jiříka Hunklera roku 1591 ho stavové zbavili šlechtického titulu

Page 461: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

i erbu a všechny zápisy v korunním archivu týkající se jeho osoby a erbu byly učiněny nečitelnými.

Obdobně byly na stěně místnosti desk zemských na Hradě praž-ském zamalovány i znaky Bohuslava z Michalovic a na Novém Sedle, místopísaře Království českého, protože se nacházel mezi popravenými po stavovském odboji proti Ferdinandu II., a později i Jiřího Václava Schwabela von Schwalbenfeld, který, ač byl jen krátce předtím nobilitován, byl pro podvody ze země vypovězen a jeho znak zamalován.

Jako osoby nehodné a provinivší se proti dobrému jménu své-ho stavu byli z rytířského stavu Království českého vyloučeni 1 Jan Človíček z Popovic (přijat 1562, vyloučen 1573) či Filip, Ferdinand a Ondřej Langové z Langenfelsu (přijati 1607, vyloučeni 1609). Úředně zbaven šlechtictví byl dne 26. 7. 1787 1 císařský plukov-ník Josef svobodný pán Alexius von Stern und Legisfeld.

Šlechtic mohl být degradován za některé zločiny, zvláště za ve-lezradu, ale v takovýchto případech byl štít heroldy na veřejném prostranství převrácen, pošlapán a rozbit na kusy, aby se tak dalo na vědomí úplné zničení, potlačení a vymýcení cti a důstojnosti osoby, které štít náležel; viz též RYTlR.

Pokud šlo o ztrátu šlechtictví soudním nálezem, jednalo se zpra-vidla jen o osobu trestaného, nikoliv o manželku nebo jejich děti. V českých dějinách není v tomto směru mnoho dokladů. Při drob-nějších přestupcích byl štít provinilce přibit katem na šibenici nebo na pranýř, což sice byla potupa, ale nikoliv ztráta. 5. Zřeknutím se šlechtického důstojenství, což byla do 1. světové války věc téměř neslýchaná. Žádost o zrušení šlechtictví podali někteří členové rytířské rodiny Purkyňů (vnuci nobilitovaného slav-ného biologa Jana Ev. Purkyně), ale jejich žádost nebyla na minis-terstvu vnitra (kam šlechtické záležitosti spadaly) ani vzata v potaz.

Až v republikánském Československu rezignoval na své jméno (a tím potažmo i na titul) Edmund princ ze Schwarzenbergů (1897-1932), který roku 1928 přijal nové jméno Černov.

Jiným příkladem je Sir Alexander Frederick Douglas-Home, který byl až do 23. 10. 1963 14. hrabětem Homem (Earl of Home). Ten se však zřekl svého titulu jen proto, aby se mohl stát minis-terským předsedou Velké Británie, protože v této funkci musí za-stupovat vládu v Dolní sněmovně, a nikoliv ve Sněmovně lordů. Rodový erb mu zůstal, musel jen odložit hraběcí korunu, turnaj-skou přilbu a štítonoše.

Zcela jinak tomu bylo v případě vládnoucí dynastie. I u Habs-burků se vyskytlo několik případů ztráty arcivévodských práv a titulů. Nejprve to byl arcivévoda Jan Salvator (* 25. 11. 1852), nej mladší bratr Ferdinanda IV. Toskánského, který, aby se mohl oženit proti vůli císaře a rodiny s Milli Stublovou, se vzdal arcivé-vodských práv a přijal občanské jméno Jan Orth. O něco tvrději

Page 462: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

zasáhl František Josef I. proti nejstaršimu synovi Ferdinanda IV. Toskánského, arcivévodovi Leopoldu Ferdinandovi (* 2. 12. 1868), který pojal úmysl oženit se se slečnou Adamovičovou. Ten byl do-nucen vzdát se nejen své arcivévodské hodnosti a přijmout ob-čanské jméno Leopold Wólfling, ale byl mu i zakázán návrat do Rakouska. Konečně i arcivévoda Ferdinand Karel (* 27. 12. 1868), nejmladší bratr následníka trůnu Františka Ferdinanda ďEste, se rozhodl vzít si ženu občanského původu (šlo o dceru universit-ního profesora Czubra). S mesaliancí nesouhlasil nejen císař, ale ani jeho bratr (ač sám také uzavřel nerovnorodý sňatek), a tak se Ferdinand Karel musel vzdát příslušnosti k habsburské rodině a odejít do Německa se jménem Ferdinand von Burg. 6. Změnou vlády, respektive státního zřízení, což se poprvé stalo ve Francii po revoluci v roce 1789. Tento model byl pak opakován všude tam, kde byla zrušena monarchie, i když existují republi-kánská zřízení, která šlechtický stan nejen tolerují, ale mnohde i respektují (Itálie, Německo, Irsko).

Dnes v Německu a v Rakousku užívají mnohé rody spíše pros-té původní rodové znaky (Stammwappen) než složité znaky, které vznikly pozdějšími polepšeními s množstvím polí a přileb. Tato praxe je však z právního i heraldického hlediska sporná.

ZU - německá předložka na, označující skutečnou držbu statku uvedeného v predikátu. Tak například kníže z Lobkowícz (von Lob-kowícz) je vévodou roudnickým (Herzog zu Raudnitz) a okněžně-ným hrabětem sternsteinským (gefúrsteter Graf zu S.). Obdobně kníže ze Schwarzenbergu (Furst zu S.) je zároveň vévodou krum-lovským (Herzog zu Krummau), okněžněným landkrabětem kle-gavským (gefúrsteter Landgraf im Kleggau) a hrabětem ze Sulzu (Graf zu Sulz). Některé rody mají predikát uvozen dokonce von und. zu - například knížata von und zu Liechtenstein, která z Liech-tensteinu pocházejí i na něm panují (byf jde o rozdílné lokality).

ZUBR - obecná přirozená figura zobrazovaná v heraldice jako býk s protaženou houžví (kruhem) nozdrami. Původně se pánové z Pern-štejna (znamení hlavy zubra) dokonce psali ze Zubštejna. Knížata Auerspergové pak užívají ve znaku zubra celého. (Obr. 686)

Obr. 686: Tur (zubr)

ve znaku Bukoviny

ZUBY viz ZBROJ

Page 463: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

T

l

Obr. 687: Žernov ve znaku Krabice

z Veitmile

ŽEBRAVE RÁDY - mendikantské řády (mendikanti) začaly vzni-kat z iniciativ sv. Františka z Assisi a sv. Dominika na počátku 13. století s cílem přiblížit se co nejvíce evangelní dokonalosti. Proto neměly žádný majetek a žily z milodarů nebo z fundací do-nátorů. V zájmu obnovy církve kladly hlavně důraz na činnosti kazatelské, misijní a studijní. Žebravé řády sehrály prvořadou úlo-hu ve městech a na universitách (zejména ve 13. století). Na rozdíl od mnichů tradičních řádů-byli členové těchto řádů nazývání menší bratři Do Čech pronikly tyto řády ve 13. a ve 14. století a své konventy si zřizovaly výhradně ve městech.

Žebravými řádyjsou dominikáni, minoritě, františkáni, hyber-ni, kapucíni, obutí a bosí augustiniáni, obutí a bosí karmelitáni, trinitáři, servité, pavláni, pavlíni a milosrdní bratři.

ŽENSKÉ ŘEHOLNÍ ŘÁDY A KONGREGACE viz DUCHOVNÍ ŘÁDY

ŽERĎ viz RATIŠTÉ

ŽERNOV - obecná umělá figura, která se v heraldice kreslí jako kruhový mlýnský kámen s otvorem uprostřed a se zapuštěnou kyp-řící (mlýnským železem). U nás užívali žernov ve znaku například Krabicové z Veitmile (Weitmůhle), který byl tedy zároveň i částečně mluvícím znamením (něm. Můhle, mlýn, mlýnek). (Obr. 687)

ŽEZLO (lat. sceptrum, fr. sceptre, něm. Zepter. angl. sceptre) -insignie panovnické moci (od 11. století), která se vyvinula z ob-řadní hůlky, známé již ze starověkého Egypta u faraónů. Panov-nická žezla, na která monarchové přísahali, mohou být zakonče-na koulí, křížem, lilií, lidskou rukou, ale i jinak a bývají součástí korunovačních klenotů.

Jiná žezla, jako odznaky hodnosti nebo úřadu, nosili i velitelé vojsk (později maršálské hole), dvorští maršálkové, heroldové, universitní rektoři a děkani fakult, někdy i rychtáři měst.

Jako obecná umělá heraldická figura se objevuje žezlo ve štítu braniborských markrabat jako odznak úřadu arcikomoří nebo ve štítu ruského Petrohradu na znamení skutečnosti, že město bylo residenčním městem říše. Jako honosný kus drží žezlo ve spáru například císařští orli ve znacích rakouské a ruské monar-chie.

Page 464: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

ŽIDÉ - středověký antisemitismus způsobil, že Židé, žijící větši-nou v upevněných ghettech, se mezi erbovníky dlouho vůbec ne-vyskytují. Prvním nepokřtěným Židem, povýšeným u nás do říš-ského šlechtického stavu s predikátem von Treuenburg, byl významný finančník z přelomu 16. a 17. století Jakob Bassewi, zvaný Schmiles. Povýšen byl na přímluvu Karla knížete z Liech-tensteinadne 18. 1. 1622 a již od Rudolfa II. (1599) a od Matyáše (1611) měl titul dvorního Žida.

O tom, jak ojedinělá byla tato nobilitace, svědčí i skutečnost, že druhým nepokřtěnýrn Židem povýšeným u nás do šlechtického stavu byl až Joachim Edler von Popper. a to dne 1. 4. 1790: v té době už Josef II. postavil Židy na roveň ostatním občanům říše.

Bohatý a vlivný bankovní dům Rothschildů, který prostřednic-tvím svých filiálek ve Vídni, v Londýně, v Paříži, ve Frankfurtu a v Neapoli významně ovládal svými financemi nejen řadu evrop-ských panovnických dvorů, ale i mezinárodní politiku, byl pový-šen do šlechtického stavu až po řadě průtahů. V Rakousku jim byl vystaven šlechtický diplom až dne 25. 5. 1817 a na svobodné pány byli Rothschildové povýšeni dne 29. 9. 1822. Na Britských ostrovech však trvalo mnohem déle, než jim bylo přiznáno šlech-tictví a povolen vstup do sněmovny. Možná právě proto se dal vynikající politik a spisovatel Benjamin Disraeli již na počátku své kariéry pokřtít, takže se později mohl bez problémů stát minister-ským předsedou a královna Viktorie jej dne 12. 8. 1876 povýšila na hraběte z Beaconsfieldu.

Dalšími nobilitovanými Židy v rakouské monarchii byli napří-klad svobodný pán von Kúrschner, svobodný pán von Kónigswar-ter (1860 rytířský a 1870 stav svobodných pánů) nebo rytíři von Kubinzki (1884), kteří se ovšem rychle katolizovali. Roku 1912 vyšla dokonce poprvé tzv. Semigotha, plným názvem Semigothais-ches Genealogisches Taschenbuch aristokratisch-judischer Heira-ten mit EnkeíListen Deszendenz-Vorjolgen, příručka židovských nobilitovaných rodů.

Page 465: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

PhDr. MILAN BUBEN

ENCYKLOPEDIE HERALDIKY Druhé rozšířené vydání. Vydalo nakladatelství Libri, s. r. o., Hořejší nábřeží 17, Praha 5, v roce 1997 jako svoji 26. publikaci v nákladu 3 000 výtisků. První vydání 1994. Odpovědní redaktoři PhDr. Franti-šek Honzák a PhDr. Karel Žaloudek. Obálka a grafická úprava Pavel Rajský. Sazba Zdeněk Kárník. Vytiskla Šerifa, Jinonická 80, Praha 5.

ISBN 80-85983-31-1 Doporučená cena 295 Kč

Page 466: Milan Buben - Lexikon Heraldiky-ocr

Encyklopedie heraldiky zachycuje nejen heraldické názvosloví, tinktury, figury a součásti erbů, ale také jednotlivé oblasti heraldi-ky: šlechtickou, občanskou, městskou, církevní, zemskou a státní, cechovní a institucí. Seznámí čtenáře rovněž s proměnou slohů v heraldice, s prameny a také významnými českými heraldiky. Neméně podstatnou součástí knížky (a to i co do rozsahu) je ta-ké šlechtická i církevní titulatura, a především množství reálií. Čtenář například v hesle C ÍSAŘSTVÍ nalezne informace o všech monarchiích této formy státního zřízení od nejstarších dob do dnešních dnů. Slovník zachycuje i terminologii církevní hierar-chie, liturgických oděvů a odlišností v názvech řeholních domů jednotlivých duchovních řádů. Podrobně rovněž seznamuje se způsobem volby papeže atd. V podobné šíři nebyly dosud po-dobné informace českému čtenáři zpřístupněny.

Profil autora: Autor knížky PhDr. Milan BUBEN (* 1946 v Praze) vystudoval filosofickou fakultu University Karlovy, obor anglistika-bohemis-tika-historie a více než 25 let se soustavně zabývá především he-raldikou, ale i dalšími pomocnými vědami historickými a rovněž církevními dějinami. Je mimo jiné dlouholetým předsedou Heral-dické společnosti v Praze, předsedou české zemské organizace Panevropské unie Čech a Moravy a rytířem Suverénního řádu Maltézských rytířů. Působí na FF U K jednak jako lektor cizích ja-zyků, jednak přednáší dějiny církevních řádů a kongregací. Záro-veň je členem Rady ČTK. Vedle řady studií vydal knížku Heral-dika (1986) a její německou rozšířenou verzi Heraldik (1987), dále Dějiny a současnost řádu Maltézských rytířů (1993) a je spo-luautorem knížky Svatí spojují národy (1994).

ISBN 80-85983-31-1

9 i o o u o j 7 o j j i 7 Doporučená cena 295,-Kč