Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academyof Sciences in Prague

O Piaście by Aleksander BrücknerListy filologické / Folia philologica, Roč. 25, Čís. 5 (1898), pp. 416-417Published by: Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy ofSciences in PragueStable URL: http://www.jstor.org/stable/23437531 .

Accessed: 14/06/2014 02:13

Your use of the JSTOR archive indicates your acceptance of the Terms & Conditions of Use, available at .http://www.jstor.org/page/info/about/policies/terms.jsp

.JSTOR is a not-for-profit service that helps scholars, researchers, and students discover, use, and build upon a wide range ofcontent in a trusted digital archive. We use information technology and tools to increase productivity and facilitate new formsof scholarship. For more information about JSTOR, please contact support@jstor.org.

.

Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy of Sciences in Prague iscollaborating with JSTOR to digitize, preserve and extend access to Listy filologické / Folia philologica.

http://www.jstor.org

This content downloaded from 185.44.79.40 on Sat, 14 Jun 2014 02:13:45 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

416 Úvahy a zprávy.

dlouhé, ale neúspěšné vyjednávání vyložil prof. A. A. Kočubinský v knize »HaiajibHbie ro^bi pyccKaro cjiaBaHOBt^tniH, O^ecca 1887—1888«. Dopisy nyní otištěné nebyly však Kočubinskému ještě přístupny. Od té doby objasněna tato záležitost částečně též

ve spise K. Jirečka, P. J. Šafařík mezi Jihoslovany, V Praze 1895, 118 a násl. Ale pravou příčinu nezdaru celého plánu admirala

Šišková a věrného jeho pomocníka Kôppena dovídáme se teprve

nyní. Prof. Kočubinský (1. 1. 305 a násl.) dával vinu našim učencům samým, kteří váhali prý přijmouti povolání ruské Aka

demie. Podobně již Hanka předstíral, že »kunktátorství« Šafaříkovo

celou věc zmařilo, což Šafařík ovšem odmítal (Jireček 121). Ale

vina byla přece jen opět na straně ruské, jak nyní z listu Kôppe

nova, psaného r. 1861 prof. J. J. Sreznevskému, vychází na jevo. Též osm dosud neznámých listů Šafaříkových, které v 1. 1835

až 1837 psal Kôppenovi, přináší tato kniha Jagiéova. Jsou to

vesměs listy obsažné, které opět ukazují povahu Šafaříkovu

v osvětlení nejkrásnějším

AleJcsander Briickner, O Piašcie. W Krakowie. 1897. 8°. 46. Zvi. ot. z XXXV sv. Rozprav třídy hist.-filos. Akad.

věd v Krakově.

Tato důvtipná rozprava prof. Briicknera má i pro nás přímou

důležitost, neboť je založena na podivuhodné shodě, která v státní

a společenské úpravě, v životě národním a rozvoji hospodářském

panovala v dávně době mezi Poláky a Čechy. Výsledky, ku

kterým prof. Briiekner dospívá, týkají se nejstarších, v mlhách

báječných zahalených dob, z nichž se nám jen kusá podání zachovala. Ale výklady své opírá spisovatel ponejvíce o filo

logický rozbor starých názvů osobních, místních a též

appellativ, které skoro vesměs nacházíme též v řeči naší. Chci

proto zde podati krátký přehled názvů, v této rozpravě vylo žených a objasněných.

Hned první vysvětlení je vysoce pozoruhodné. Týká se

slova vítěz, stslov. vitçzh. Výkladů toho zajímavého slova

podáno hojně. Netřeba jich zde opakovati. Naposledy ještě Mi klosich v Etym. slovníku držel se původu cizího, odváděje slovo

od názvu německého kmene Vithungů. Prof. Brůckner právem

zavrhuje tento výklad a praví: jak od roboty nazváni byli robotězi čili robotníci, tak od *viti obdrželi své jméno vítězi čili *vítníci. A co jest *vitb? To jest onen torques de subere tortus (»wié krçcona z íyka«), o kterém náš leto

pisec Kozmas k r. 1039 zachoval zprávu (Fontes rerum boh.

II, 70), objasňující zmínky polských pramenů z XIV a pozdějších století (>wici«). »Vítězi« pak byli původně vojsko, které do

výprav válečných, zvláště zahraničných, »vítí« čili provazem

lýkovým voláno bylo. V Cechách zvyk takový prý již v XI stol.

This content downloaded from 185.44.79.40 on Sat, 14 Jun 2014 02:13:45 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

Úvahy a zprávy. 417

úplně zanikl, kdežto v Polsce, v podobě pozměněné, až do po sledních století se zachoval.

Widukindovy »Slavi qui dicuntur Licicaviki· vykládá prof. Briickner za »Lestkovice«.

Výklad jména >Semovit« přivádí na původ osobních jmen vůbec. Prof. Brůckner připomíná, že jak u Řeků a jiných národů,

tak zajisté i u Slovanů dávána dětem jména původu »božského«

(omen nomine quaerunt, fausta nomina). Jména, složená s -vit,

vyskytují se ve jménech božstev slovanských: Svçtovit, Ru

jevit, Jarovit a j. Taková jména byla tedy »božská«, fausta

nomina. >Semovit«; jest prý *sěmo-vit — familiae prosperitas

(srovn. Siemirad, Siemiradzki).

Podání Gallovo o Piastě považuje prof. Briickner za báječné.

Názvy osob tlumočí zcela přirozeně: děd Chwoácisko čili

Chošeisko nazván byl podle řídkých, rozcuchaných vlasů, otec Piast (t. j. česky píst, pista = tlouček) podle postavy, matka Rzepka (t. j. česky řepka) též podle útvaru tělesného,

snad podle nosu, »král« Popiel (česky popel) podle barvy

obličeje anebo též vlasů.

Rozumí se, že prof. Brâckner ani české podání o Libuši

a Přemyslu nepokládá za historickou pravdu. Ale velmi pozoru

hodný jest důkaz, jak na výklad Kozmův patrný vliv měla děje

prava biblická, Slova Libušina ku př. (filios vestros et Alias in

obsequiis suis ponet etc.) shodují se skoro doslovně se slovy

Samuelovými I. Reg. 8, 11—18.

Z dalších etymologií uvádím: kmeti pochází od comités,

jako kmotr od compater; západoslov. pán, pá η i je zkráceninou

od župan, župani, srovn. ruské sudař z g osu dař, polské ks ze XVI stol. z ksigže

— upozorňuji, že tak vysvětloval

slovo pán již Dobrovský, v listu Kopitarovi r. 1824, viz Jagič, Briefw. 511 —; pol. smard vznikl skutečně od »smradu<; Mieszka (Michal) značí » medvěda « (od toho sloveso »meškati«),

jest tedy název zvířecí, tak jako Κ rak (nesprávně Krok), jež znamená » havrana·.

Těmito etymologiemi obsah rozpravy Brůcknerovy je po někud naznačen, ale daleko není vyčerpán. Je tu všude hojnost

bystrých poznámek a výkladů filologických a též kulturně-histo

rických. Upozorňuji jen ještě na dvě poznámky, které se dotý

kají přímo nás. Na str. 6 promlouvá prof. Brůckner o příčinách

zajímavého zjevu, že ani Čechové ani Poláci nemají stop ná

rodní epiky, ničeho, co by s »junáekými< písněmi srbskými, s bylinami a dumkami ruskými porovnati se mohlo. Ku konci roz

pravy, na str. 36—37, podává pak prof. Brůckner duchaplnou karakteristiku nejstarších letopisců: ruského, českého a polského, kteří jak známo skoro současně knihy spisovali.

Jjigty filologické 3 8 98. 27

This content downloaded from 185.44.79.40 on Sat, 14 Jun 2014 02:13:45 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions