N A K L A D A T E L S T V Í B R Á N A

©2002 by Josef Guter Published in agreement with AVA international GmbH, Germany Translation © Jan Hlavička, 2005

ISBN 80-7243-263-X

P ř e l o ž i l J a n H l a v i č k a

Originální vydání Lexikon der Goiter und Symbole der alten Chinesen Handbuch der mystischen und tnagischen Welt Chinas

A - j u -wang Východně od města Ning-po v provincii Če-ťiang stojí na hoře Ju-wang-šan klášter A-ju-wang pojmenovaný podle indického krále Ašóky (asi 273-232 př. n. 1.). Tento velký příznivec buddhismu dal údaj­ně vystavět 84 000 stúp a do nich roz­dělil Buddhovy ostatky. Klášter byl založen v 5. století n. 1. u jedné tako­vé stupy. Za relikvií, úlomkem Bud­dhovy lebky, putovali i četní vý­znamní kaligrafové ajejich umění lze dodnes obdivovat na řadě stél.

A-ma V jižní Číně a mezi zahranič­ními Číňany v j ihovýchodní Asii ve­lice uctívaná bohyně moře známá též jako Ma-cu, Ma-ku nebo Tchien--chou (Nebeská císařovna).

A-mi-tchuo-fo viz Amitábha A-nan Čínské jméno Buddhova bra­

trance Ánandy. Abakus Čínské poči tadlo (suan-

-pchan) je symbolem bohatství. A d i b u d d h a V mahájánovém bud­

dhismu „Prabuddha", z nějž vznikli všichni ostatní buddhové, prapůvod-ce všeho živého i neživého. Je pova­žován za personifikované absolutno a zobrazován jako plamen stoupající z lotosového květu. Může se vysky­

tovat ve dvou podobách - jako Vadž-radhara („Ten, j enž drží žezlo") a jako Vadžrasattva („Diamantová jsoucnost") .

Akšóbhja „Neotřesný", jeden z pěti nadsmyslových buddhů, dhjánibud-dhů, jejichž kult v Číně vzkvétal za vlády dynastie Chan (206 př. n. 1. až 220 n. 1.). Vládne ráji Abhirati na vý­chodě všehomíra, má modré tělo, drží vadžru nebo lotosový květ a jeho jízdním zvířetem je slon. Je považo­ván za ochránce východu a za bud-dhu, který zvítězil nad ďáblem Mářou. Zobrazován bývá vsedě, v lo­tosové pozici.

Alchymie Neexistuje důkaz, že by alchymii do Evropy přinesli Arabo­vé z Číny. Oproti tomu lze prokázat, že už v 8. století př. n. 1. se v Číně věřilo v možnost fyzické nesmrtel­nosti a od 4. století př. n. 1. se hleda­la bylina nesmrtelnosti. Po marném hledání se Číňané snažili vyrábět růz­ná léčiva. Soudilo se, že nesmrtelní mají elixír, který se skládá z drobouč­kých částeček zlata a perel. „Zlato-dějství" a experimentování se zlatem bylo v Číně vždy spojeno s kultem nesmrtelnosti. Evropská a čínská al-

Amitáhha 6

chymie se možná podobají metoda­mi, nikoli však cílem.

Amitábha Jeden z pěti nadsmyslo­vých buddhů (dhjánibuddhů), „bud-dha Nekonečného jasu", neboť se od něj šíří světlo, jež se rozlévá po ce­lém vesmíru. Soudí se, že je odvozen od perského boha Slunce. Amitábhu uctívají v celé Číně a je znám pod tři­nácti jmény, například „Buddha ne­změrného lesku", „Buddha věčného života" nebo „Pán Západního ráje". Kult buddhy Amitábhy se v Číně roz­šířil zejména pro svou jednoduchost, neboť stačí pouze vyslovovat jeho jméno (A-mi-tchuo-fo) a toto soucit­né božstvo uvede duši do „Západní­ho ráje" neboli „Čisté země". Učení vychází z textu „Amitábhasútra", který do čínštiny přeložil indický mnich Kumáradžíva ( 3 4 4 - 413), kult však propracovala a rozšířila přede­vším škola Čisté země za dynastie Tchang (618-907) . V Japonsku je vzýván jako Amida. Z úst se mu prý line vůně květin a z pórů zas vůně santalu. Jeho barva je červená a vládne západu. Zobrazován bývá, jak sedí na květu lotosu a rukama vyjadřuje gesto (mudru) meditace. Někdy má ruce složeny v klíně nebo v nich drží nádobu s vodou věčného života. Jeho atributem je lotos, j ízd­ním zvířetem páv a patří k němu bódhisat tva Padmapáni . Také mívá na hlavě korunu posázenou drobný­mi tyrkysy a vyčesané vlasy mu vět­šinou spadají ve třech pramenech přes ramena. Od historického Bud­

dhy ho lze odlišit pod le královských klenotů nebo podle drdolu ozdobené­ho d rahocenným k leno tem. V chrá­mech mívá po b o k u d v a nadsmyslo­vé bódhisattvy (dhjánibódhisat tvy) , a to Vadžrapániho („s hromokl ínem v ruce") a Padmapán iho („s lotosem v ruce") . Podle mahá jánového bud-dhismu existuje s te jně j a k o ostatní dhjánibuddhové od jakž iva , a proto mu v chrámu patří h lavní místo. Jeho hypostazí j e Ami tá juš . Na místech, kde někdo nešťastně zahynul , se vztyčovaly (v Hongkongu a na Tchaj--wanu dodnes) stély s náp i sem A-mi--tchuo-fo. Kolemjdoucí si nápis pře­četl a tím se už bezděky pomodli l k Amitábhovi .

Amitájuš A m i t á b h o v a hypostaze , bódhisattva „Nezměrného žití", „Ne­konečný věkem". Uct íván byl přede­vším v severní Číně , dnes hlavně v autonomní oblasti Vnit řní Mongol­sko. Amitájuš p o m á h á překonávat všechny vášně, j e h o ikonograf ická tělesná barva je i n t enz ivně rudá a j e h o živlem je oheň . Zobrazován bývá vsedě s pohárem nápoje nesmr­telnosti . Dále ho lze p o z n a t podle šesti ozdob - koruny, náušnic , řetězů kolem krku, pásu , spon na rukou a nohou a d louhého p rovazce , jež symbolizuji j eho ctnosti, pohroužení, odevzdanost , t rpěl ivost , sílu, vhled a mravnost. V Tibetu se vzývá stoos-minásobnou formulí a m ů ž e se pak zjevit ve sto osmi hypostaz ích .

Amóghasiddhi „Úspěšně dokonalý", jeden z pěti nadsmys lových buddhů

(dhjánibuddhů), vládce severu. Jeho ikonografická barva je zelená a jeho znakem dvojitá vadžra. Rukama vy­jadřuje gesto nebojácnosti. Je znám jako buddha, který se těší neochvěj­né blaženosti.

Amóghavadžra Patriarcha čínské sekty Čen-jen a japonské školy Šin-gon. Po studiích v Indii se roku 746 navrátil do Číny a zasloužil se o ší­ření buddhismu.

Amule t Každý Číňan míval amulet nebo talisman a mnohdy ho ani neod­kladal. Mohlo se jednat o zvířecí fi­gurky z nejrůznějších materiálů, ko­touče pi . přívěsky s osmi trigramy, hlavně však o nefritové figurky taois-tických bohů nebo buddhist ických božstev.

An Malý buddhistický klášter, často též název ženského kláštera.

An Š'-kao Při zavádění buddhismu v Číně docházelo často k nedorozu­měním, nejasnostem a rozporům, protože indičtí „misionáři" šířili uče­ní Probuzeného jen ústně a chyběly kvalitní překlady nejdůležitějších sanskrtských textů. Tohoto úkolu se k úžasu všech podjal jeden parthský princ, který se stal buddhistou a vzdal se trůnu ve prospěch svého strýce. Ovládal několik jazyků, procestoval četné země a nakonec roku 148 n. 1. přišel do Číny, kde přijal jméno An Š'-kao. Během dvaceti let pak v Luo--jangu přeložil do čínštiny nejdůleži-tější sútry ve 34 knihách. Propagoval ještě hínajánový buddhismus, položil však základ pro pozdější vzestup

mahájány.V pokroči lém věku chtěl šířit buddhismus i na jihu a nedopat­řením byl v Kantónu zabit při bitce dvou znepřátelených stran.

An-jang Město v provincii Che-nan, známé od roku 1899 jako j e d n a z n e j -větších čínských archeologických lokalit. Ve vesnici Siao-tchun severo­západně od An-jangu bylo nalezeno množství věštebních destiček. Jedná se o nápisy na zvířecích kostech a želvích krunýřích, které poskytly důležité poznatky o raných formách čínského náboženství. Množství mi­lodarů nalezených ve velkých hro­bech šangských králů dokládá, jaký význam měl An-jang ve 2. tisícile­tí př. n. 1,

Analekta Mezinárodně používaný výraz pro sbírku Konfuciových výro­ků sestavenou j e h o žáky a známou jako Rozhovory a výroky či Hovory Konfuciovy (čínsky Lun-jii).

Ánanda Buddhův bratranec a poboč­ník, jeden z j eho deseti výborných učedníků. Když se Buddha dva roky po velkém procitnutí nakrátko vrátil do svého rodného města Kapilavas-tu, Ánanda se rovněž zřekl světa a stal se mnichem. Vyznačoval se vynikající pamětí. Když Kášjapa Ve­liký shromáždil roku 487 př. n. 1. na prvním koncilu v dějinách buddhis­mu 500 Buddhových žáků, požádal Ánandu, aby zpaměti zrekapituloval kompletní Buddhovo učení. Ánanda se úkolu zhostil tak příkladně, že celý druhý koš Tripitaky se zakládá na jeho vzpomínkách. V chrámech stá-

A n i r u d d h a 8

vá společně s Kášjapou na oltáři ved­le Buddhy. Lze ho poznat snadno: je to ten mladý mnich s vyholenou hla­vou a velice mírným, soustředěným výrazem.

A n i r u d d h a Buddhův bratranec a j e ­den z jeho deseti výborných učední­ků. Když Buddha dosáhl osvícení a vrátil se dva roky po velkém procit­nutí do rodného města, stal se jeho žákem i Aniruddha. Časem si vyvinul úžasnou schopnost předvídat budou­cí události a byl považován za vizio­náře.

Ao Obrovská a silná mořská želva A o je mytické zvíře, jež spojuje zemi s nebesy. Podle j iného podání nese zemi na hřbetě. Ráda požírá oheň, a proto ji lze často vidět na hřebenech chrámových střech.

A p o t r o p e j n í p ř e d m ě t y Už z velice raných dob se dochovaly nesčetné figurky z kamene, bronzu, keramiky nebo dřeva, j ež měly odvracet zlo. V klasickém případě jde o strážce hrobu a duchy země, které dávali ze­snulým do hrobu za dynastie Tchang (618-907) . Jedná se bud o voskové vojáky ve skvostných uniformách, nebo antropomorfní bájné tvory, kteří pocházeli z hlubin země a spojovali v sobě lidské, zvířecí a dokonce i rostlinné prvky. Existují však i ztvárnění, jež představují monstra často tak jedinečné ohavnosti a dě-sivosti, až divák před nimi bezděky couvne. O to právě šlo. Umělec nebo umělecký řemeslník se v tomto pří­padě nemusel podřizovat žádné nor­

mě. Ať už se jednalo o nestvůru s vyplazeným předlouhým jazykem, nebo o mytické zvíře s předimenzo­vaným parožím, chystající se k úto­ku, čím větší hrůzu tato díla naháně­la, tím lépe.

A p s a r y Nebeské tanečnice vládce bohů Indry lze považovat za víly i hetéry. Patřily k polobožstvům, jež se vznášela v povětří, ale mohla se­stupovat i na zem a přebývat v lo­tosových květech. Buddhismus je převzal, a proto tyto elegantní, často svůdné bytosti můžeme obdivovat na mnoha čínských nástěnných mal­bách, na nichž se ozdobené okrasný­mi stuhami vznášejí j ako průvodky­ně bódhisattvů.

Araš ídy Dva burské oříšky v těstové taštičce (ťiao-c) jsou symbolem dlou­hověkosti. Rovněž symbolizují úpl­nost rodiny. S jujubou, mandlemi, semínky lotosů a dýní patří mezi tzv. „šťastné plody".

Astrologie Cína byla odedávna zemí astrologie. Za vynálezce astrologic­kého kalendáře je považován bájný vévoda Cou. K sestavení horoskopu je třeba osmi znaků (vždy dva znaky zastupují rok, měsíc , den a hodinu narození), dvanácti pozemských vět­ví (ti-č 1) a deseti nebeských kmenů (tchien-kan). S jejich významem se pak pracuje podle teorie jinu ajangu, podle pěti základních prvků apod. Za nejdůležitější horoskop v životě Čí­ňana se považoval horoskop svateb­ní, který často nemilosrdně rozhodo­val o sňatku nebo rozchodu. Astrolog

Azalka 9

zjišťoval, zda se rodná znamení ženi­cha a nevěsty k sobě hodí. Srovnával nejen znamení zverokruhu, ale i mě­síc, den a hodinu jejich zrození.

Ava lók i t é šva ra Nejznámější a nej-oblíbenější bódhisattva buddhistické-ho panteonu, jeden z hlavních dhjá-nibódhisattvů a božský patron Tibe­tu. Jediný, který před věřící předstu­puje v mužské i ženské podobě (viz

Kuan-jin). V sanskrtu jeho jméno znamená „Pán shlížející na svět". Jako Mahásthámaprápta je považo­ván za pomocníka buddhy Amitábhy. Symbolizuje nekonečný soucit a mi­losrdenství a zachraňuje všechny, kteří ho prosí o pomoc.

Aza lka Symbol ženské krásy a oblí­bený motiv malířství.

Babička M e n g Jednou z nezapome­nutelných postav buddhismu je vznešená dáma, jež stojí po boku de­sátého pekelného krále a duším očis­teným strašlivými mukami podáva nápoj zapomnění , který slučuje všechny chuti - sladkou, kyselou, hořkou, ostrou i slanou. Když duše tento nápoj požije, nepamatuje si po znovuzrození předchozí pozemský život ani muka, jež musela v pekle vytrpět. Podle pověsti byla babička Meng velice zbožná buddhistka, kte­rá žila za dynastie Západní Chan (206 př. n. 1.-25 n. 1.) a nabádala k mírumilovnému a vegetariánskému životu. Když v osmdesáti letech sko­nala, nakázal Nefritový císař, aby v pekle nastoupila službu jako milo­srdná dáma, jež smí připravovat ná­poj zapomnění.

Ba ldachýn Jeden z osmi buddhistic-kých symbolů štěstí, představuje Buddhovy plíce. Zároveň starý čín­ský symbol nebes.

B a m b u s Symbol skromnosti , hou­ževnatosti, vytrvalosti. „Když vane vítr, bambus se sklání. Když bouře pomine, opět se narovná, : : praví sta­ré přísloví. Stal se tak symbolem pře­

žití v „nepříznivých dobách". Bam­busový dětský koník symbolizuje mládí. Bambus je stále zelený a po­těší oko i v zimě, a proto se borovi­ci, bambusu a švestce v Říši středu říká tři přátelé v „chladné zimě". V kresbě tuší bývají častým tématem „Čtyři ušlechtilí", a to bambus, švest­kový květ, chryzantéma a orchidej. Jestliže se však na obraze vyskytuje švestkový květ s několika bambuso­vými listy, představují muže a ženu. Buddhistická bohyně milosrdenství Kuan-jin často drží stéblo bambusu. Bambusové výhonky se všeobecně považují za lahůdku a bambusové lis­ty se j ako koření přidávají do vína a j iných nápojů. V jihozápadní Číně - v provinciích Jun-nan, S'-čchuan, Kuej-čou a Kuang-si - žijí ve vyslo­veně bambusových oblastech národ­nostní menšiny Miaové, Iové, Tajo-vé a Tungové, kteří bambus dodnes uctívají j ako božstvo, neboť svůj původ odvozují od bambusového praotce. Dříve v těchto provinciích existovaly četné chrámy zasvěcené bambusovému bohu. Bambus má rozmnožovací sílu, jež hraničí se zá­zrakem, a proto za tímto zázračným

růstem spatřovali božstvo, jež každo­ročně prosili, aby je požehnalo dětmi, a jemuž děkovali za to, co j im denně hojně dopřávalo (surovinu na výrobu předmětů denní potřeby a přípravu léků a částečně i potravu).

Bambusové výhonky Symbol štíh­lých ženských prstů, ale i zmrzače­ných ženských nohou.

Banka podsvětí Nápi s na papírových penězích, které se pálí při uctívání mrtvých. Tyto „peníze pro zesnulé" jsou v ČLR sice zakázány, přesto je malé tiskárny tisknou dodnes.

Ba rdo Posmrtný mezistav, který trvá 49 dní. Návod, kterak se v tomto me-zistavu správně chovat, podává Ti­betská kniha mrtvých (Bardo ťhodol).

Barvy Čína je zemí barevné symbo­liky. Nejdůležitější barvou je červená, bar­va zdí mnoha klášterů a především zdí Zakázaného města, barva ohně, léta, j ihu, štěstí a bohatství. „Červe­ná smlouva" byla řádně ověřený a orazítkovaný úřední dokument . „Červeným dítětem" se mínilo nahé, naprosto zdravé nemluvně. 14. dne 8. lunárního měsíce se dětem malovala na čelo červená tečka jako ochrana před nemocemi. Oproti tomu červe­ná tečka na ženské tváři se považova­la za znaménko krásy. Když někdo potřeboval, aby mu nějaký bůh rych­le přišel na pomoc, zašel do chrámu a jeho soše pověsil kolem krku „čer­venou šňůrku". Na císařském dvoře se nosila převážně červená roucha. A protože červenaje i barvou slušné­

ho chování, nosívaly se o svátcích červené šaty. Dary se balily do Červe­ného papíru a používaly se červené navštívenky. Na divadle symbolizu­je červená barva ctnost a upřímnost. Žlutaje barvou tašek na střechách cí­sařských paláců. Znamená slávu a se­trvalý vývoj; stala se čestnou barvou, j iž běžný občan nesměl nosit, neboť byla vyhrazena pouze císaři. Symbo­lizuje střed, zemi, období mezi jarem a létem, pořádek, řád, ale i věrnost a víru. Na divadle znamená bohy. Zelená symbolizuje východ, ja ro , dobro, život. Naznačuje nejvyšší vnitřní klid a je rovněž barvou, j iž si řada bohyň zvolila pro svá roucha. V divadle mají zelený obličej démo­ni a ďáblové.

Modrá je barvou oblohy a mořských vln, touhy po vzdělání a předzvěstí dosažení vysoké hodnosti. Na diva­dle symbolizuje démony a záporné postavy. Modrý obličej má i bůh literatury Kuej-sing. V nejstarších textech neexistoval pro modrou sa­mostatný termín, slovo čching zna­menalo škálu od tmavě šedé přes modrou po zelenou. Černá přináleží severu, zimě, vodě, tmě, ale i moudrosti a cti. Divadelní hrdina se začerněným obličejem je upřímný, čestný muž. Bílá je barvou smutku, podzimu, zá­padu slunce, stáří. Hrdina na divadle s nabíleným obličejem bývá falešník. Ve vlasech se nemá nosit nic bílého, protože to přináší neštěstí.

Bažant Symbol dobrého vkusu a lite­rárního nadaní, později pro svou krá­su byl velice oblíben mezi umělci a nakonec se stal jednou z dvanácti císařských insignií, v nichž symboli­zuje císařovnu. Zlatý bažant byl za poslední dynastie (1644-1911) zna­kem civilního úředníka druhého hod­nostního stupně, který měl na obřad­ním oděvu vyšito ještě devět draků o pěti drápech a na špičce klobouku nosil kuličku z korálu. Stříbrný ba­žant byl zase spolu s osmi draky 0 čtyřech drápech a křišťálovou ku­ličkou na Špičce klobouku symbolem civilního úředníka pátého hodnostní­ho stupně.

Bhaišadžjagurubuddha Buddha „Mistr léčitel". Existuje celkem osm buddhů léčitelství, mezi něž patří 1 Gautama Šákjamuni, neboť se čas­to označoval za lékaře trpících světa a o svém učení tvrdil, že je lékem. Bhaišadžjagurubuddha je v této řadě druhý nejdůležitější, neboť sám Šák-jamuni ho označoval za „velkého krále lékařství". Se dvěma pomocní­ky, bódhísattvy Súrjaprabhou a Čan-draprabhou, tvoří skupinu „tří vzne­šených učitelů lékařství", j imž se též říká „tři svatí Východu". V Číně je tento důležitý bůh znám jako Jao-š ' --fo a často ho lze vidět společně s Amitábhou a Buddhou.

Bhikšu Buddhist ický mnich, člen mnišské obce. Ženský rod je bhikšu-ní.

Bílá dagoba Tato pagoda na kopco­vitém ostrově v parku Pej-chaj u pe­

kingského Císařského paláce je vidět j iž z dálky. Postavit ji dal roku 1651 mandžuský císař Šun-č ' na počest návštěvy pátého dalajlámy Ngawan-ga Lozanga Gjamccha, která se usku­tečnila v roce 1652. Vysoká je 35,9 metru a korunuje ji bronzový deštník a štíhlá věžička. Třikrát byla zničena zemětřesením (1679, 1731 a 1976) a vždy obnovena. Čínsky se nazývá Paj-tcha a je obklopena řadou bud-dhistických staveb, mezi nimi i chrá­mem Věčného míru.

Bílá rosa (paj-lu) Menší svátek, kte­rý rolníci slavili 27. dne 7. lunárního měsíce (778. září).

Bílá záležitost Pohřeb, neboť bílá je barvou smutku.

Bílý měsíc Jedenáctý měsíc lunární­ho kalendáře zvaný též drsný. Jmenu­je se tak právem, neboť na severu Číny leží sníh a rybníky a jezera za­mrzají. Do tohoto měsíce spadá i zimní slunovrat, který se na císař­ském dvoře slavil díkůvzdáním.

Bily tygr Démonské a velice obáva­né taoistické hvězdné božstvo (Paj--chu), jež prý požírá plod v matčině lůně. Aby ho příznivě naladili, zob­razují jej často jako mladého generá­la, většinou v životní velikosti, ve skvostné zbroji a s magickým mečem v pravici. Jinak je symbolem západu, podzimu, ochráncem zemědělství a strážcem před zlými duchy. Jeho protějškem je Zelený drak, který vládne východu.

Boby blaženosti Na poutních místech dříve ženy obětovaly během chrá-

Bohové bohatství

mových slavností při každém vzývání Buddhy jeden bílý bob. Z těchto bobů, mrkve a vrbových výhonků se pak v chrámových kuchyních připra­voval chutný pokrm pro poutníky, kterému se říkalo „boby blaženosti".

Bódhidharma J ihoindický mnich z bráhmanské rodiny, který roku 520 připlul do jižní Číny, kde rozvíjel sil­nou pedagogickou činnost a založil školu meditat ivního buddhismu čchan. Pod Čínským jménem Ta-mo je uctíván jako první čínský patriar­cha. Jeho učení později získalo v Ja­ponsku velký význam jako zen. Údajně se vyznačoval velkou du­chovní silou a př ímo magickými schopnostmi. Léta meditoval v Sao-linském klášteře v pohoří Sung-šan a v něm propagoval nejen čchan, ale i bojová umění, jež klášter tolik pro­slavila. Údajně ve sto padesáti letech byl otráven.

Bódhisattva Doslovně bytost (sat-tva), která dosáhla duchovního pro­buzení (bódhi). Používá se v různých, ale příbuzných významech jako - historický Buddha před probuze­ním, - všichni po sobě jdoucí buddhové před probuzením, - bytost, která j iž dosáhla probuzení, ale oddaluje své poslední zrození, aby pomáhala ostatním živým bytos­tem na cestě k duchovnímu osvobo­zení.

Bódhisattva zraku Ve staré Číně, v níž byly značně rozšířeny oční cho­roby, se vzýval bódhisat tva Jen-

-kuang pchu-sa. Jeho socha v chrá­mech bývala ověšena papíry nebo šátky s vyobrazením očí, které přiná­šeli věřící j ako projev díků po uzdra­vení. Taoisté zase uctívali bohyni zraku Jen-kuang niang-niang a po­važovali ji za šestou dceru Nefritové-ho císaře. V provincii Ťiang-su se k ní uchylovaly těhotné ženy, aby si zajistily, že se j im nenarodí dítě s oční vadou.

Bódhivrkša „Strom probuzení"; fí-kovník posvátný (Ficus religiosa, pchu-tchi), pod nímž Buddha roku 528 př. n. 1. dosáhl probuzení (bódhi).

Bohové bohatství Touha po zajiště­ných příjmech, slušném živobytí a bezstarostném stáří vedla v Číně vzhledem k neustále hrozícím přírod­ním katastrofám a válkám k uctívání četných bohů bohatství, a to jak civil­ních, tak vojenských. Na jihu Číny, na Tchaj-wanu a mezi zahraničními Číňany se dodnes rozlišuje mezi bož­stvy, která se vzývají výhradně pro pravidelný příjem nebo výhru ve hře, obchodní zisky nebo dědictví. Uni­verzální bůh bohatství je Cchaj-šen, ale rozlišuje se celá řada bohů, jež mají zvláštní jména , dají se poznat podle určitých atributů a lze je vzý­vat při j a sně daných přáních. Dále existují speciální božstva, která udr­žují j iž existující štěstí, nebo božstva pro případ, že stav považovaný za stálý náhle skončí a člověk je odká­zán na „nové štěstí". Cchaj-šen má na sobě většinou oficiální oděv učence. V rukou drží audienční žezlo nebo

„zlatý střevíc", který se podobá dáv­ným zlatým prutům. Občas ho lze vidět jako dvojité božstvo, totiž boha bohatstva civilního a vojenského, kte­rý zřejmě poukazuje na obranu získa­ných pokladů. Oltář boha bohatství měla ve staré Číně snad každá rodi­na a v každé provincii byly četné chrámy. K tomuto eminentně důleži­tému božstvu patřil i „strom peněz", jakýsi „stromečku, otřes se", ověše­ný mincemi a zlatými pruty, a váza pokladů, jež přinášela štěstí. Lze j i vidět na četných novoročních blaho­přáních. Na nich často bývají i dvě děti, j edno nese vázu a druhé tlačí vozík naložený poklady. Za novoroč­ní noci každá čínská domácnost víta­la boha bohatství. Soused nebo zná­mý zaklepal na dveře a volal: „Přichází bůh bohatství!" Nato paní domu otevřela a pohostila vítaného posla chutnými taštičkami s masem a zeleninou (ťiao-ď). Posel potom předal „zlatý střevíc" z červené nebo pozlacené lepenky. V Pekingu byl dříve znám „pětinásobný bůh peněz", kterého zpodobňovalo pět bratrů po­výšených na bohy. Pětka zde není náhodná. Číňané, j ak známo, znají pět světových stran, přičemž tou pá­tou je střed. Toto božstvo uctívali především obchodníci, kteří cestovali za obchody do všech světových stran. Kantonci, j imž se přisuzuje značná obchodní smělost, uctívali navíc jed­no speciální božstvo, které zajišťova­lo velké zisky. Kdo si chtěl pouze udržet pravidelný příjem, uchyloval

se k „bohu dobrého příjmu", j enž často nese v náruči dítě. K legendár­ním, navýsost lidovým postavám při­nášejícím peníze patří i často ztvár­ňovaný Liou Chaj , který mává nad hlavou šňůrou mincí. Provází ho tří nohá ropucha, jež je symbolem dlou­hověkosti.

Bohové buvolů V zemi, kde je přede­vším v rýžových polích nezbytná pomoc buvola, není divu, že existují i dva bohové buvolů, kteří chrání tato užitečná zvířata před nemocemi . V některých chrámech bývaly sochy buvolů v životní velikosti, j imž rol­níci přinášeli obětiny v podobě čer­stvé vody a šťavnaté trávy. Vedle nich stávala socha pasáčka rovněž v život­ní velikosti. Tito bohové se jmenovali Čchun-niou a Niou Ťiang-ťun.

Bohové dveř í Důležitou úlohu při za­jišťování domu před nevítanými ve­třelci, zlými duchy a démony mají bohové dveří. Jejich pestré a nepře­hlédnutelné zobrazení v plné zbroji lze vidět na pravém a levém křídle vnější brány. Většinou mají plášť se širokými rukávy a na něm vyšity pi­voňky, v toulci na zádech pak tlustý svazek šípů. Oběma rukama drží tyč S lampionem nebo lampou. Mají sví­tit jednat hostům, jednak duším ze­snulých, jejichž návštěva se očekává při Svátku lampionů 15. dne 1. lunár­ního měsíce. Na lampionech bývají jejich jména, t ím se zvyšuje hrůza démonů. Mnohdy však stačí, když je jméno boha pouze na dveřích.

Bohové krupobití Těchto bohů bylo v Cíně několik, je to zřejmě dáno roz­manitostí podnebných pásem. Zobra­zováni bývají dokonce jako ďáblové, protože na polích dokážou způsobit značné škody.

Bohové literatury Čínský synkretis-mus vedl k tomu, že se v průběhu staletí uctívali hned dva bohové lite­ratury. Původně se jednalo o dvě sa­mostatná hvězdná božstva, která vzý­vali učenci i studenti a která měla napomáhat l i terárnímu úspěchu. Kdysi se zřejmě jednalo o učence, kolem nichž se ovinul věnec legend a kteří byli později zbožněni. První je Wen Čchang-ťun, učenec, který žil v provincii S ' -čchuan. Taoisté ho opředli množstvím pověstí, prohlásili jej za světce, který má za sebou sedmnáct znovuzrození a dokáže se převtělit v hada. Povýšili ho dokon­ce na patrona všech, kdo usilují o vědomosti a úřady, a přisoudili mu příbytek v souhvězdí Velké medvědi­ce. Zobrazován bývá většinou v modrém hedvábném rouchu a s žezlem v ruce. Jede na bělouši a provázejí ho dva sluhové. Podle uvážení přiděluje rozum a literární schopnosti. Druhý je Kuej-sing, j e ­den z nejpozoruhodnějších bohů čín­ského panteonu. I on býval nesmírně nadaným studentem a učencem, vy­značoval se však malou postavou a šeredným vzezřením. Při císař­ských zkouškách byl ze všech nejlep-ší a měl získat zlatou růži, císař ji však ohavnému skřetu upřel. Odmít­

nutý kandidát se chtěl utopit, ale za­chránila ho mořská obluda a dopra­vila na pobřeží. To svědčilo o tom, že se zařadil mezi nesmrtelné. Byl při­jat na nebesa a trůní v souhvězdí, kte­ré se jmenuje stejně j ako on. Znak pro kuej však znamená ducha i ďábla - a proto je jeho jméno dvojznačné. Bývá zobrazován j ako čertík s laš-kovně zvednutou nohou a s modrým obličejem.

Bohové lodí Nesčetné džunky, říční čluny, sampany a vory měly ve staré Číně své bohy, před nimiž se každý večer rozsvěcely svíce a pálily papí­rové oběti. Měli chránit před zlými duchy, nepříznivými větry, skrytými útesy, víry a podobně.

Bohové manželství Manželství chrá­ní celá řada bohů, patří mezi ně i bůh radosti Si Šen.

Bohové nakažlivých nemocí Číňané věřili v pět takových bohů, čtyři z nich byli přes nakažlivé nemoci, které přicházely v různých ročních obdobích, a jeden přes epidemie, jež mohly zemi postihnout kdykoli. Tato obávaná božstva (wang-jie) se muse­la usmiřovat oběťmi, které se konaly vždy 5. dne 5. lunárního měsíce. Vzý­vala se pouze v nutných případech a netázala se na radu. Uctívala se plaše a vždy jako skupina, nikdy jed­notlivě. Tito bohové jsou velice roz­dílně zobrazováni, jednou s odstrašu­j ícím výrazem, j indy jako přísní úředníci. Všichni však sedí v důstoj­né pozici na trůnech. Často mají značně neobvyklé zbarvení obličeje,

od zcela běžné barvy pleti až po žlu­té, zelené, černé a křiklavě rudé od­stíny.

Bohové nemocí Číňané věřili, že pů­vodci nemocí jsou démoni , a proto vzývali ochranná božstva, aby je před nimi chránila neboje zahnala. Boho­vé nemocí spadali na nebesích pod dvě ministerstva, pod ministerstvo všeobecného lékařství a ministerstvo božstev nápomocných při epidemiích a porodech. Množství nemocí si dále vyžadovalo i speciální božstva jako boha moru a boha cholery. Přednos­tové nebeských ministerstev měli k ruce asistenty, sluhy a posly. K dru­žině tohoto tak důleži tého božstva patřilo i deset slavných lékařů, kteří fungovali zároveň jako jeho asisten­ti. Za nejoblíbenějšího boha lékařství lze považovat Jao-wanga (Krále lé­čiv). Další bůh, „dokonalý Wej", se staral především o účinné pilulky a tinktury. Jak už tomu v Číně Často bývá, celá řada lékařských bohů j sou historické osobnosti , které byly po­zději zbožněny. Tak například Jao--wang býval poustevníkem Sung S 'maoem, jenž j iž v mládí proslul velikou učeností a snažil se přijít na kloub tajemstvím lékařství. Jednou uzdravil hada a dostal od něj knihu s tajnými návody na léčení nemocí. Když pak vyléčil několik císařů dy­nastií Suej a Tchang, byl kanonizo-ván. Na obrazech ho vidíme většinou sedět v lékárně u stolu, na němž sto­jí nádoby s léky. Podobně je tomu s „dokonalým Wejem". Taoista Wej

Šan-ťun žil v ústraní na přelomu 7. a 8. století a dosahoval velkých úspěchů v léčení. Zbožněn byl na přelomu tisíciletí, protože oběť jeho duchu napomohla vyléčení císaře Čen-cunga.

Bohové noční hlídky Nebeský císař vysílá každou noc šestnáct bohů, kte­ří neviditelní chodí světem a vidí vše, co ve dne vidět není: skrytý žal, hoře, bídu, starosti, ale i zlé skutky. Tito bohové ho pak svědomitě informují, a tak napomáhají ke změně údělu nebo k napravování křivd.

Bohové opery a činohry Mimořádné nadšení pro divadlo tchangského cí­saře Sůan-cunga (vládl 712-756) , který si u dvora držel dva tisíce hu­debníků, tři sta herců a stovky pěv-kyň, vedlo po jeho smrti ke zbožně­ní hudebníka Siang-kunga a herce Lao-langa. Jedná se zřejmě o ojedi­nělý případ v náboženských ději­nách.

Bohové pěti hor Pět posvátných hor taoismu je od pradávných dob pova­žováno za trůny bohů. Bůh Tchaj--šanu na východě má titul „král Tchien-ěchi", bůh Cheng-šanu na jihu „král S'-tchien", bůh Chua-šanu na západě „král Tin-tchien", bůh Cheng--šanu na severu „král An- tchien" a bůh střední hory Sung-šanu „král Tchien-čung". Přestože by králi Sung-šanu měla příslušet čest první­ho mezi rovnými, byla jeho hodnost vždy nižší než krále Tchaj-šanu, ne­boť tato hora se považuje za nejcti-hodnější ze všech.

Bohové roku V čínském šedesátile­tém cyklu představuje každý rok jed­no božstvo a je patronem člověka zro­zeného v tomto roce. Těchto šedesát bohů tvoří družinu boha astrologie.

Bohové rolnické domácnost i Rol­nická domácnost měla za patrony boha mlatu, boha sýpky a boha chlé­vů a stájí. U jejich nohou vídáme ná­doby na obilí a j iné plodiny.

Bohové Severního a Jižního korce Hvězdná božstva; bůh Severního korce rozhoduje o smrti lidí a bůh Jižního korce vlastní bylinu nesmr­telnosti.

Bohové zelených výhonků Bohové uctívaní rolníky a těšící se všeobec­né úctě. Bývali zobrazováni s travi­nami a klasy a jejich průvodci s rýči a j iným polním náčiním.

Bohyně blesku Hrom v Číně vyvolá­vá mužské božstvo a blesk ženské. Bohyni blesku se též říká Matka bles­ků nebo Ct ihodná matka zlatého světla. V chrámech ji lze spatřit jako mladou ženu ve velice krásných ša­tech a se dvěma zrcadly, j imiž vyvo­lává blesky. Matka blesků je božstvo počasí, jež pomáhá bohu hromu při střežení práva a pořádku na zemi. Svými paprsky prosvěcuje i ta nej-temnější zákoutí lidských srdcí a po­máhá tak vyhledávat zločince, které pak bůh hromu zabíjí.

Bohyně hedvábí O čest být patron­kou těch, kdo mají co do činění s cho­vem bourců a výrobou hedvábí , se dělí více bohyň. Tato božstva jsou známa jen v končinách, kde se cho-

vají bourci morušoví - v provinciích Ťiang-si , Ťiang-su a Če-ťiang a na dolním toku Jang-c'-ťiangu. Jmenuj­me především bohyni Lej-cu, zná­mou též jako Si Ling-š ' , o níž se říká, že naučila lidi chovat bource moru­šového. Stejná zásluha bývá přičítá­na i Čchen-š ' , zbožněné hlavní man­želce prvního císaře dynastie Chan (206 př. n. 1.-220 n. L), a za patron­ku hedvábníků je považována i kon­kubína Nefritového císaře Ma-tchou--niang.

Bohyně chovu bource morušového Cchan-mu niang-niang bývá zobra­zována v dvorském oděvu a se třemi sluhy, kteří drží vějíře, a se služebnou nesoucí ošatku, jaká se používá při krmení a chovu bourců. •

Bohyně krásného počasí Sao-ťing niang-niang zahání mraky a déšť.

Bohyně květin Existence bohyně kvě­tin v čínské lidové víře svědčí o dvou základních skutečnostech. Zaprvé 0 všeobecné lásce Číňanů ke květinám a zadruhé o prastaré víře, že vše má duši, tedy i stromy, keře a květiny. 15. dne 2. lunárního měsíce se oslavuje bohyně sta květin (Paj-chua-šen).

Bohyně Měsíce Bohyně Měsíce za­stupuje na nebesích ženský princip (jin) a je nestranná stejně jako slun­ce, protože v noci svítí dobrým lidem 1 zlodějům. Jestliže slunce přinese horko, přichází s Měsíční bohyní chlad. Zobrazována je jako laskavá paní, před níž hopká měsíční zajíc.

Bohyně mince Mincíři měli speciál­ní bohyni Čchin-lu Šeng-kchu, zva-

Bohyně nápomocné při porodu a nemoci 18

nou „Svatá paní zlaté pece". Zobra­zována bývá s četnými společníky, kteří drží pečeť, dózu, planoucí kle­not a minci. Na obrážeje často nápis „Kéž ve zlaté peci oheň po tisíc let nevyhasne, aby se peníze mohly Sířit po celé zemi".

Bohyně nápomocné při porodu a ne­moci Když žena toužila po dítěti nebo již byla těhotná, mohla se uchý­lit k devíti bohyním taoistického pan­teonu, které se vzývaly jednotl ivě nebo najednou. Na novoročních ob­razech bývaly zobrazeny společně a uprostřed nich trůnila víla Tchien--sien, jež přinášela děti. Ty další byly bohyně zraku, bohyně potomstva, božská chůva, patronka dětí, bohyně porodu, bohyně urychleného porodu, bohyně spály a božská matka opat­rovnice.

Bohyně neštovic Když děti dostaly neštovice, vzývala se bohyně nešto­vic, která pak vyslala „bratra nešto­vic" a „sestru neštovic", aby je vylé­čili. Bohyně neštovic sedí na trůnu a před sebou má pár svícnů, vykuřo-vadlo a obětní dary. „Bratr neštovic" drží v jedné ruce misku plnou nešto­viček - a v druhé jedinou neštovičku, což znamená, že zbavuje dítě jedné neštovičky po druhé. Existují i další bohové neštovic, od nichž však může vycházet nebezpečí. Praví se, že na konci dynastie Sang nakazili bohové neštovic nepřátelské vojsko.

Bohyně ovocných stromů Tato bo­hyně bývá zobrazována s větví ovoc­ného stromu a se dvěma ochrannými

duchy, ochráncem ovocných stromů a ochráncem borovic a vrb.

Bohyně porodnictví Za dynastie Sung (960-1279) prý žila velice úspěšná porodní bába Čchen, která byla později zbožněna.

Bohyně půdy Už za dynastie Chan (206 př. n. 1.-220 n. 1.) se vedle obětí bohu půdy přinášely i oběti bohyni půdy Chou-tchu, která mívala i své svatyně.

Bohyně řeky Luo Bohyně řeky Luo byla zobrazována jako rozmarná, svůdná mladá žena. Vždy odmítala lásku smrtelníků a t ím privolávala množství neštěstí. Je symbolem roz-marnosti řek, jež poklidně tekou, ale dovedou se rozběsnit.

Bohyně sucha Nu Pa dokáže přemo­ci boha války, neboť vysuší jeho zbraň - déšť.

Bohyně světla Cun Tchi pochází pů­vodně z hinduismu a je známa též jako Tun Tchi, Tchien Chou a Tchou Mu. Má velký význam v tantrickém buddhismu. V jedné ruce drží slunce a druhou zvedá měsíc. Lze ji však vidět i s více rukama, v nichž má vždy tyto atributy: luk, oštěp, váleč­nou sekeru, meč, vlajku, dračí hlavu, pagodu, lotos, kolo, válečný vůz, slunce a měsíc. Může mít i tři obliče­je .

Bohyně záchodu 15. dne 1. lunární­ho měsíce se slavily narozeniny bo­hyně záchodu Mao-ku. Uctívaly j i výlučně ženy, protože záchodové vědro vymývaly ony. Pálily na její počest vonné tyčinky a přinášely jí do

Božské návštevy 19

oné místnůstky obětní dary. Děti byly nabádány, aby se této, tak významné bohyni hluboce uklonily. Všeobecně se o ní mluvilo jako o „milostivé paní C ' -ku" (Purpurové paní) . Současně jsou v této souvislosti známy „tři paní záchodu". Záchodové vědro je často oblíbeným svatebním darem, neboť se používá i k věštění, a říká se mu „čistý džber". Mao-ku prý byla pů­vodně konkubína jednoho úředníka v provincii Šan-si v 7. století, a když ji jeho hlavní manželka na záchodě ze žárlivosti zavraždila, Nefritový cí­sař ji povýšil na bohyni.

Bón-po Stoupenec bonismu. Bonismus Původní předbuddhistické

náboženství Tibetu, které bylo až do 8. století jediným náboženstvím v Hi­malájí a potom bylo vytlačeno bud-dhismem pronikajícím z Indie. Jed­nalo se o tibetskou odrůdu asijského šamanismu, jaký známe ze Sibiře nebo z Mongolska. V mnohém ovliv­nilo lamaismus a v odlehlých oblas­tech Tibetu se udrželo dodnes.

Borovice Symbol dlouhověkosti a odolnosti. Obraz s borovicí vyja­dřuje přání dlouhého života, stejně tak jeřáb stojící pod starou sukovitou borovicí.

Boty Symbol harmonie a manželské svornosti. Ve střední Číně přátelé a příbuzní vyměňují ženichovi a ne­věstě boty a tím vyjadřují přání, aby spolu setrvali až do pokročilého věku. Bohům lze jako obětinu před­ložit i střevíc, protože se tvarem po­dobá tradičním stříbrným hřivnám,

j imž se říkalo stříbrné botky. Tímto způsobem se také vyjadřuje prosba o hmotné bohatství . Když žena v chrámu obětuje dětský střevíček, prosí o potomstvo. Jestliže se však na hrobech pálí papírové boty, chtějí pozůstalí obout duchy zesnulých. A když se o nějakém muži řekne, že roztrhal i železné boty, znamená to, že podnikl velice dalekou a obtížnou cestu.

Božská rodina Jang V nábožen­ských dějinách se jedná o ojedinělý případ zbožnění rovnou celé rodiny -otce, matky a sedmi synů. Za bouřli­vých dob, kdy Mongolové ze stepí nebezpečně ohrožovali dynastii Sung, žila prý na severu země v pro­vincii San-si rodina Jang, která se vetřelcům postavila na odpor. Otec Jang Jie nejdříve porazil Mongoly u Cheng-šanu a manželka a sedm synů se pod jeho vedením vycvičili ve válečném umění, padli v boji nebo v beznadějné situaci spáchali sebe­vraždu. Když Jang Jie padl, císař ho vyznamenal titulem „Sung-pao Jilan--šuaj" (Maršál, který chrání Sungy). Netrvalo dlouho a na bohy byla po­výšena celá rodina.

Božské návštěvy V mnoha provin­cích je při význačných chrámových slavnostech dodnes zvykem přenášet na nosí tkách sochu boha do j iného chrámu „na návštěvu". Věří se, Že božstvo si tak užívá života a ruchu při oslavě a divadelního představení v místě návštěvy a navrací se pak do svého chrámu plné nových dojmů.

Božské tabulky 20

Sochy mladí mužové přenášejí často na značné vzdálenosti.

Božské tabulky V mnoha menších taoistických chrámech stávaly namís­to soch bohů dřevěné tabulky s krás­ně vyřezávaným jménem božstva, jež bylo v chrámu uctíváno. Dělo se tak z nedostatku finančních prostředků, neboť kvalitní sochy byly drahé.

Božský rolník viz Šen-nung Božstvo velké sýpky Třebaže bývá

ochráncem velké sýpky drak, na ob­razech se v této funkci objevuje vždy v lidské podobě. Sedí v úřednickém oděvu za stolem, na němž je účetní kniha a nádobka na štětec, a v pravé ruce drží štětec. Naznačuje se tak, že přesně zaznamenává, kolik se do sýp­ky uložilo a kolik se z ní odebralo. Občas bývá ve společnosti čtyř niž­ších úředníků. Pečeť na obraze zna­mená, že bez jeho svolení nelze nic uložit ani odebrat.

Božští králové Božské krále (déva-rádži) převzaté původně z Indie lze ve skvostných dôstojníckych unifor­mách vidět ve všech velkých čín­ských chrámech jako sochy strážců v nadživotní velikosti. Jsou to Dhrta-ráštra (Mo-li-šou), vládce východu, jehož atributem je liščí hermelín, Vi-rúdhaka (Mo-li-čching), vládce jihu, který třímá meč posázený klenoty, Virúpákša (Mo-li-chung), vládce zá­padu, jenž drží hada s kamenem mu­drců, a Vaišravana (Mo-li-chaj), vládce severu, s vítěznou korouhví nauky stočenou jako deštník. Déva-rádžové se netváří vždy vlídně, pro­

tože mají odpuzovat zlé duchy. Jsou považováni za patrony buddhismu.

B r a h m a Hinduistický bůh, který vy­tváří vesmír a s bohem bouře Indrou je pánem všech nebeských bytostí. Buddhisté ho i s dalšími hinduistic­kými bohy převzali do svého pan­teonu, přenechali j im však jen pod­řadnější roli a podřídili je j iným buddhistickým bohům. Četné pověsti však Brahmovi později napomohly ke značné úctě i v buddhismu. Pomá­hal při Buddhové narození, řídil jeho první kroky, později mu pomohl při útěku z rodného paláce a nakonec byl při jeho prvních kázáních. Stal se tak patronem buddhismu. Podobně tomu bylo s Indrou, o němž se říká, že se svými třemi manželkami kráčel Bud-dhovou cestou.

Brána paláce Symbol císaře a císař­ské moci.

B r á n o v ý ba l íček Úplatek, neboť dary se odevzdávají u dveří.

Bronzové zrcadlo Číňané už v nejstar-ších dobách Často zdobili i ty nejoby-čejnější předměty denní potřeby sym­bolickými znaky, mytickými obrazy a náboženskými symboly. Tak tomu bylo i s oblíbenými bronzovými zrca­dly. Od dynastie Čou (1122 až 221 př. n. 1.) až do konce dynastie Chan (206 př. n. 1.-220 n. 1.) nachází­me na zadních stranách těchto zrcadel ztvárnění nebes a země, kosmických symbolů, posvátných hor i mytických zvířat a rostlin přinášejících štěstí.

Broskev Jeden z nejoblíbenějších čínských symbolů. Říká se jí též

„ovoce nesmrtelných". Symbolizuje především nesmrtelnost bohů a dlou­hověkost lidí. Ve staré Číně bylo zvy­kem, že se při každých narozeninách připravoval bohatě prostřený stůl s nejrůznějšími lahůdkami, v jejichž středu se skvěla obrovská broskev ze sladkého pečiva, která měla připomí­nat hostinu, již Královna matka Zápa­du pořádá pro nesmrtelné, když v její zahradě dozrávají kouzelné broskvo­vé plody. Děje se tak jednou za tři, pět nebo i více tisíc let. Broskvové kvě­ty jsou zase symbolem ženské cud­nosti, ale i ženské váhavosti v lásce. Rovněž se odedávna považují za symbol slunce a jara, protože brosk­voně kvetou za jarní rovnodennosti. Broskev zastupuje třetí lunární měsíc a také je symbolem manželství, pro­tože za nej vhodnější dobu pro sňatek se považuje doba, kdy jsou broskvo­ně v květu. Věřilo se, že dřevo brosk­voně a její červené květy odhánějí dé­mony. Výraz broskvové květy se používá pro krásnou barvu obličeje mladých dívek. „Dětská broskev" znamená třešeň.

Buben V průběhu věků se v Číně vy­vinulo dvacet druhů bubnů různých tvarů a velikostí a z různých materiá­lů. Doloženy jsou bubny už z velmi rané doby, používaly se jako válečné i obřadní a často byly pomalovány nebo jinak vyzdobeny. Bubny patřily k zařízení taoistických, konfucián-ských a buddhistických chrámů. Nesvolávali se jimi jen věřící, ale i bo­hové. Na mnoha oltářích buddhistic­

kých a taoistických chrámů lze vidět červený dřevěný buben, který tvarem připomíná tlustou rybu. Hudební ná­stroj „rybí buben" (ju-ku), bambuso­vá trubice, do níž se bije dvěma pru­ty, je atributem nesmrtelného Čang Kuo-laoa a symbolem dlouhého života.

Buddhismus Buddhismus pronikal do Číny jako cizí náboženství už v 1. století n. 1, prostřednictvím indic­kých a středoasijských mnichů, kteří ho přizpůsobovali čínským pomě­rům. Mnišský celibát, víra v řetězec znovuzrozování, odklon od všeho světského ve prospěch budoucího vy­svobození byly postoji a pojetími v Číně neznámými. Mahájánový bud­dhismus se svými četnými bohy se v Číně rozšířil i díky tomu, že se v mnohém podobal taoismu. Došlo tak k mírové koexistenci" a vzájem­nému oplodňování obou náboženství. Jeho rozmach však nastal až v době, kdy ho vládci, především dynastie Severní Wej (386 až 534), začali pod­porovat a financovali stavbu četných klášterů. Tato státní podpora bud-dhismu pokračovala z politických důvodů i v mnoha následujících dy­nastiích. Když kláštery nadměrně zbohatly a nabyly přílišného vlivu, docházelo však i k jeho pronásledo­vání. Četní císařové byli zřejmě vě­řící buddhisté, ale oficiálně vždy pro­váděli konfuciánský státní rituál. Mahájánový buddhismus se v Číně vyvinul v kulturní náboženství s tisíci kláštery, v nichž se studovalo, překlá-

Buddhistická pekla 22

dalo, psalo, zpívalo a malovalo a ve kterých vznikala umělecká díla nad­časové krásy. Za dynastie Čching (1644-911) přišel - opět z poli­tických důvodů - z Tibetu lamaismus a obohatil samostatnou komponentou duchovní a umělecký život přede­vším severní Číny. Po desetiletém potlačování a pronásledování za kul­turní revoluce (1966-1976) se bud­dhismus může v Číně opět svobodně rozvíjet.

Buddhistická pekla Oproti laoismu, který zná jen deset pekel, buddhis­mus j ich má značné množství , j sou studená a temná a nacházejí se pod zemí a v prostoru mezi světy. Nezná však věčná pekelná muka, j eho pek­la se stejně jako v taoismu podobají spíše očistci. Člověk v nich za své hříchy strašlivě pyká, ale nakonec se navrací do velkého koloběhu znovu-zrozování. Kde a jako co se opět na­rodí, o tom rozhoduje temný vládce podsvětí a pán pekel Jama.

Buddhistické chrámy Buddhistickč chrámy mají jedno základní schéma: Hlavní branou se vejde do síně Čtyř nebeských strážců, z ní do síně bohy­ně milosrdenství Kuan-jin a nakonec do hlavní síně, v níž se uličkou šest­nácti nebo osmnácti luo-chanů dojde k sochám buddhy minulost i , histo­rického buddhy (Šákjamuniho) a buddhy budoucnosti nebo k trojici Bhaišadžjagurubuddhy („Mistra léči­tele"), Šákjamuniho a Amitábhy. Chrámová knihovna schraňuje „tro­jí koš" neboli Tripitaku, tj. tři součás­

ti svatých spisů: sbírku pravidel mníšskeho života, soubor kázání a dialogů Buddhy a jeho žáků a vý­klady buddhistické doktríny.

Buddhist ické sekty Z mnoha bud-dhistických sekt, j ež byly do Číny importovány nebo v ní vznikly, jsou nejvýznamnější Tchien-tchaj, Čchan a Chua-jen.

Buddhova relikvie Jediná kostní re­likvie Probuzeného, která se v Číně dochovala, je prsní kost, j iž v 9. sto­letí jeden císař dynastie Tchang pře­dal do rituální úschovy slavnému klášteru Fa-men-s ' při tehdejším cí­sařském hlavním městě Čchang-anu. Tento klášter stojí u dnešního Si-anu a od Teng Siao-pchingovy politiky otevření se světu je opět centrem buddhistického kultu. Relikvie byla veřejnosti ukázána v roce 1986 a po osmi letech, v roce 1994, se směla vydat na „pouť" do Thajska a v roce 2002 dokonce na Tchaj-wan.

Buddhova šlépěj Až do prvních sto­letí našeho letopočtu neztvárňovali Probuzeného v jeho lidské podobě, nýbrž symbolicky jako kolo nebo lo­tosový květ, především však jako šlé­pěj. Na šlépějích, vytesaných do ka­mene nebo vyřezaných do dřeva, bývá ve čtverečkových polích až sto drobných reliéfů, například sloni, koně, nágové a podobná posvátná zvířata. Lze říci, že taková šlépěj je hotová sbírka symbolů.

Buddhové léčitelé Buddha se ve svých kázáních často prohlašoval za lékaře strastí světa a tvrdil, že nejlep-

ším lékem na ně je jeho učení. Neměl tím však na mysli bezprostřední vy­léčení chorob těla, rovněž není zná­mo, že by vyléčil nemocné jako tře­ba Kristus nebo křesťanští svatí. Mnoho let po jeho smrti však věřící tato slova chápali doslovně a věřili, že ho lze vzývat jako buddhu léčite­le, který lékaři vnukne správnou te­rapii. Zrodila se víra, že on a j eho sedm dalších podob vytvářejí krou­žek osmi buddhů léčitelů, kteří bývají často zobrazováni jako skupina osmi, v jejímž středu vždy trůní Sákjamu-ni. Z oněch zbývajících sedmi však v běžném životě získal na zvláštním významu pouze tzv. „Mistr léči tel" BhaiŠadžjaguru. Vzývají ho v nouzi a při nemoci a uctívají j ako „Buddhu životního dechu" a „Krále lazuritové-ho světla", který člověka vyvádí ze slepoty a z temnot beznaděje. Mívá klidný a usebraný výraz, v rukou drží almužní misku a léčivé ovoce, z nějž se získává pročišťující olej.

B u d d h o v é pět i světových stran Existují lidští buddhové, kteří kdysi pobývali na zemi jako Gautama Šák-jamuni nebo kteří jednou přijdou na zem jako buddha Maitréja, a vedle nich, lépe řečeno „nad nimi", mystič­tí, nadsmysloví buddhové, dhjáni-buddhové, jež lze postihnout jen du­chovně. Jsou to symboly různých podob procitnuvšího vědomí, nejsou vázáni na žádnou éru a říká se j im „buddhové pěti světových stran" nebo „pět tathágatů". Vairóčana před­stavuje střed, Amóghasiddhi sever,

Ratnasambhava jih, Amitábha západ a Akšóbhja východ.

Buddhové t ř í světů V mnoha chrá­mech lze vidět na tom nejskvostněj-ším oltáři trojici skoro identických soch. Jsou to buddhové tří světů: le­gendární první buddha Dípankara, který představuje minulost, Šákjamu-ni symbolizující přítomnost a Mait­réja, jenž přijde v budoucnosti.

Buddhovy narozeniny Jedním z nej-větších církevních svátků východní Asie jsou Buddhovy narozeniny, kte­ré podle čínského kalendáře připadají na 8. den 4. lunárního měsíce. Ve sta­ré Číně se v nesčetných chrámech pě­ly za zvuku zvonů a bubnů sútry ve­lebící Probuzeného. Tento den se rovněž koná „omývání Buddhy", při němž se všechny sochy v buddhistic-kých chrámech skrápějí posvátnou vodou.

Buddhovy symboly V tzv. anikonač-ní fázi buddhismu (zhruba do 3. sto­letí n. 1.) se Probuzený neztvárňoval v lidské podobě, nýbrž se pro něj vo­lily určité symboly jako kolo (kole­so držma, symbol , jenž se vztahuje k jeho prvnímu kázání v Benáresu), lotosový květ (symbol pro jeho naro­zení), fíkovník (jeho probuzení) , prázdný trůn (jeho vznešenost), stúpa (stánek pro jeho relikvie) a otisk cho­didel (jeho působení na zemi). Třeba­že buddhismus dospěl do Číny až v době, kdy v umění už převládala Buddhova lidská podoba, tyto sym­boly zná každý čínský buddhista a lze je vidět na mnoha místech.

Buddhův trůn

Buddhův trůn Buddhův trůn obklo­puje šest ornamentů, jež symbolizu­jí šest moudrostí nebo varují před ur­čitými prečiny či proviněními. Jsou to slon, okřídlený kůň, jednorožec, drak, had s lidskou hlavou a pták Garuda.

Bůh brusičů nefritu Nefrit byl pro Číňany vždy kamenem bohů a cenili si jej více než zlata a stříbra. Není proto divu, že vlastní chrám měl i bůh brusičů nefritu. Toto božstvo se odvozuje od taoist ického mnicha Čchiou Čchu-ťiho z provincie Šan--tung, který žil za dynastie Juan (1271 až 1368) a zvládal broušení nefritu tak dokonale, že v krátké době zhotovoval i ty nejvzácnější kousky. Na jeho narozeniny 10. dne 1. lunár­ního měsíce se v nej větším peking­ském taoistickém klášteře Bílých oblaků slaví „svátek Čchiou".

Bůh dlouhého života Jedním z nej-oblíbenějších a nejzobrazovanějších bohů staré Číny je bůh dlouhého ži­vota, Hvězda dlouhověkost i (Šou--sing) neboli Stařec dlouhého věku (Sou-lao). Jedná se o hvězdné bož­stvo, jehož palác stojí na jižním pólu nebe a je obklopen zahradou, v níž roste bylina nesmrtelnosti. Zobrazo­ván bývá jako vlídný a usměvavý sta­řík, poměrně vysoký a Štíhlý, s bílým vousem, dlouhým převislým obočím, nápadně vysokou, částečně nebo zce­la lysou lebkou a s třemi vráskami na čele. Většinou se opírá o dlouhou sukovitou poutničkou hůl, na níž se pohupuje lahvovitá tykev. V druhé

24

ruce držívá broskev, symbol dlouho­věkosti . Často jede na kropenatém jelenu nebo stojí vedle něj. Občas ho provází malý chlapec, který někdy drží broskev nebo houbu nesmrtel­nosti l ing-č ' . Též ho může provázet bůh bohatství Cchaj-šen. Na jiných ztvárněních zase létá na jeřábu. Zob­razují jej i j ako jednoho z pěti bohů štěstí, a přestože patří k čínské lido­vé víře, lze jej vidět i po boku bud-dhistické bohyně Kuan-jin.

Bůh hromu Lej Kung řídí minister­stvo hromu s více než osmdesáti úředníky, kteří jako většina taoistic­kých kneží na zemi mají i manželky a konkubíny. Je to šeredný démon s netopýřími křídly, ptačí hlavou a ptačíma nohama, v rukou drží kla­divo a buben nebo celý svazek bub­nů, někdy jen kladivo a dláto. Když udeří do bubnů a rozechvěje nebe, ohlašuje déšť. Tyto bubny - bývá jich většinou pět - má uvázány kolem pasu a největší mu stojí u nohou. Když na zemi dopadne meteorit, zna­mená to, že „udeřilo Lej Kungovo kladivo". Bůh hromu si své postave­ní v nebeské hierarchii vždy udržel, jeho vzhled a atributy se však v prů­běhu staletí měnily. Dobré a zbožné chrání před veškerým zlem, ale zlo-syny zasahuje kladivem. Obávat se jej musí především nevěrnici, cizo­ložníci a marnotratníci. Jako varová­ní se dávaly jeho sochy na střechy chrámů. Postupně se mu přisuzovala i schopnost pomáhat při všemožných chorobách, vzýval se zejména při

bolestech břicha a hlavy a při men­ších zraněních. Rovněž se věřilo, že pomáhá urychlit porod. Jeho manžel­kou je Matka blesků (Tien-mu).

Bůh chirurgů Chua Tchuo se ve sta­ré Číně těšil veliké úctě a mezi zahra­ničními Číňany v j ihovýchodní Asii se j í těší dodnes. Jedná se o chirurga, který žil v letech 141 až 208 a údaj­ně prováděl i složité břišní operace, při nichž používal prášku, který otu­poval bolest. Rovněž se zabýval aku­punkturou a požehováním. Konku­renti ho osočili z přípravy spiknutí a skončil na popravišti. Později byl povýšen mezi bohy. V chrámech bývá zobrazován se skalpelem nebo s pilulkou v ruce.

Bůh chovu Velice váženým bož­stvem mezi rolníky je Ču-šeng Lao--jie, bůh všech, kdo se zabývají chovem dobytka a drůbeže. Pozoru­hodné je jeho umělecké ztvárnění, protože bývá zobrazován, jak jede na Černém vepři. Lze ho však vidět i jako učence v úřednickém obleku, v takovém případě působí dojmem císařského inspektora.

Bůh kobylek Božstva chránící před kobylkami měla v Číně vždy veliký význam a uctívala se různě podle pro­vincií. Nej významnější z nich byl Chuang-nan Tchaj-waj, jehož průvod­ci nesou kouzelnou lahvovnou tykev, do níž vtahují celé roje kobylek.

Bůh kolovratu Boha kolovratu lze vidět většinou v úřednickém oděvu s kolovratem a se dvěma průvodci.

Bůh koní a dobytka Toto božstvo

mnohdy vídáme na obrazech, jak sedí na voze taženém koni nebo buvoly, které vede jeho sluha.

Bůh lékařství Vedle buddhů léčitel­ství má Čína i taoistického boha lé­kařství Kan-jing Jao-wanga. Nelze se tomu divit, vždyť mnozí taoističtí mnichové při hledání byliny nesmr­telnosti poznali účinky léčivých by­lin. Mezi bohy byl později povýšen i poustevník a zázračný léčitel Sung S'-miao (581-682) z provincie Šan--si, který podle pověsti vyléčil hada, z nějž se vyklubala dcera hadího krá­le a předala mu knihu s tajemstvími lékařského umění.

Bůh literatury Wen Čchang je sice ryze taoistické božstvo, ale uctívá se i v buddhistických chrámech, neboť časem byli do buddhistického pante­onu přijati skoro všichni domácí bo­hové. Jak už tomu v Číně často bývá, i zde se jedná o pověstmi opředenou, ale zcela historickou osobnost. Kolem roku 1000 žil v provincii Če-ťiang vynikající a oslavovaný písař Čang Ja. Časem na jeho počest dokonce posta­vili chrám. Potom ho císař Žen-cung (vládl 1311-1320) z dynastie Juan oficiálně prohlásil za boha literatury celé Číny. O něco později dostal čest­né jméno Wen Čchang. Na obrazech ho často vídáme se dvěma sluhy a dvěma úředníky. Sluhové nesou svi­tek a skříňku na knihy, úředníci mu pomáhají při jeho činnosti, jeden udě­luje literami hodnosti a druhý pomá­há slabším kandidátům u zkoušek a opravuje j im práce. Wen Čchang

Bůh lovu 26

bývá zobrazován vždy jako vznešený úředník středního věku, neboť písař byl ve staré Číně zcela samozřejmě (až na pár výjimek) i úředník. Těchto pět osob zcela jasně poukazuje na to, že Čína za své dlouhé dějiny byla vždy zemí, jež obzvláště podporova­la umění a kulturu a v níž se literatu­ře dostávalo vysokého ocenění. Sku­tečnost, že císař mongolské dynastie zcela oficiálně povýšil na boha litera­tury čínského písaře, navíc ukazuje, jak velice tuto kulturu oceňovali i do­byvatelé ze stepi. Další poukaz na re­spekt tohoto starého kulturního náro­da k literárním výkonům je titul knihy, již bůh literatury držívá v ruce: „Ne­besa touží po literárním úspěchu." Wen Čchang bývá také často ztvárňo­ván, jak jednou nohou stojí na velkém kapru, zatímco druhou cosi zvedá. Tato zvláštní pozice souvisí s pozo­rováním, že kapři se snaží přeskočit peřeje Dračí bránu (Lung-men) na Žluté řece. Obrat „kapři přeskakují Dračí bránu" se později vžil pro sna­hu o úspěšné zvládnutí zkoušek.

Bůh lovu Čínským bohem lovu je lu­kostrelec Chou-i , který sestřelil z nebe devět sluncí.

Bůh mořských vln Dlouhé východ­ní pobřeží a četná ústí řek do moře lidi již záhy seznámily s tříštícími se vlnami a náhlými přílivy. Připisova­li je zvláštnímu božstvu a stavěli mu chrámy. Později se kompetence toho­to boha moře přenesly často na celý tok řeky, takže bůh mořských vln se stal i bohem řeky Jang-c'-ťiang.

Bůh mostu Každý most byl ve staré Číně pod ochranou nějakého boha, který většinou neměl jméno a počítal se k velkému zástupu přírodních bož­stev. Dohlížel na to, aby most nemoh­li přejít démoni, kteří působí zlo nebo přinášejí nemoci.

Bůh nevěstinců Tento bůh má rudé oči a bílé obočí, jezdí na koni a třímá meč. Nevěstky mu přinášely oběť po prvním styku s klientem, mnohdy společně s ním.

Bůh ohně Obávané božstvo, jež se uctívalo zejména na jihu říše a jehož narozeniny připadaly na 22. den 6. lunárního měsíce. Původně se zřejmě jednalo o jednoho z hvězdných vlád­ců, později se mu připisovaly požá­ry a ohně, a proto byl uctíván v čet­ných chrámech. Lidé ho prosili, aby ušetřil jejích dům. Většinou sedí na trůnu v císařském hávu a vzbuzuje posvátnou úctu. Snadno ho poznáme podle červených vlasů a vousů a po­dle třetího oka uprostřed čela. Vedle něj stojí čtyři pomocníci , čaroděj Chuej Lu s ohnivou holubicí, pomoc­ník s hadem, který má ohnivý jazyk, pomocník s ohnivým kolem a po­mocník s vepřem na hlavě. Strach před tímto bohem zacházel tak dale­ko, že ti, kteří byli postiženi požárem, mu dokonce děkovali za potrestání, jen aby se nevrátil. Vzývali ho i při zvláštním svátku, který připadal na 15. den 4. lunárního měsíce. Jeho obraz nosili slavnostně ulicemi a na hlavních ulicích mu dokonce zřizo­vali oltáře. V čele kráčeli taoističtí

Bůh půdy 27

knězi, kteří zpívali modlitby. Slo o svátek značně radostný, protože chtěli boha dobře naladit. Ale nikdy si před ním nemohli být jisti , neboť v každém chrámu měl vedle sebe zá­vodního koně, na jehož hřbet se do­kázal rychle vyšvihnout a potrestat člověka požárem. Další bůh ohně byl Chou-te Sing-ťiin, jenž mohl požáry odvracet i j imi trestat. Člověku, kte­rému vyhořel dům, se sousedé tři dny vyhýbali, aby boha ohně na sebe ne­upozornili. Zobrazován je s ohnivě rudým obličejem, hustým černým vousem a s magickým mečem na pra­vém rameni.

Bůh ohně v kamnech Lu-chuo Čch' --šen je patronem kovářů, kovolijců a mincířů a bývá zobrazován j ako úředník s pomocníky, kteří nesou mísy s ohněm a stříbrnou hřivnou.

Bůh polí a půdy Nad obdělávanými poli bdí bůh polí a půdy, kterého rol­níci prosí o dobrou úrodu a o ochra­nu před škůdci.

Bůh požehnání a dobrých skutků Původně se jednalo o jednoho ze tří hvězdných bohů, k nimž ještě patří bůh štěstí a bůh dlouhověkosti a kte­ří často vystupují ve trojici. Tento bůh však také býval odvozován od zbož­něného prefekta z dob dynastie Tchang (618-907) Jang Čchena nebo od známého dobrodince z dynastie Sung (960-1279) Čen Wua. Podobně jako u celé řady jiných čínských bož­stev není jeho teogonie zcela jasná.

Bůh prasečího chlívku Vzhledem k tomu, že Číňané j iž v raných do­

bách chovali vepře domácího, těšil se bůh prasečího chlívku značné úctě. Zobrazován byl s vepřem u nohou.

Bůh přísahy V pohraničních oblas­tech provincie Jiin-nan, kde ve vesni­cích národnostních menšin ještě do­nedávna uzavírali smlouvy bez notářského ověření, se skládala přísa­ha před sochou boha přísahy, o němž se soudilo, že případného křivopří­sežníka po zásluze potrestá.

Bůh půdy Tchu-ti-kung vládne malé­mu, úzce ohraničenému území, jež se většinou shoduje s katastrem obce, a rolníci usilují o jeho přízeň. Podob­ně jako bůh rodinného krbu totiž i on informuje na Nový rok Nefritového císaře o všem, co se během roku na jeho území stalo. Rolníci ohlašovali všechny důležité události nejen úřa­dům, ale i před jeho oltáři, aby ho přesvědčili o své počestnosti. Další důležitou funkcí tohoto boha je do­hlížet na duchy a chránit před nimi lidi. Protože Tchu-ti-kung byl „malý­mi l idmi" pojímán j ako speciální pomocník, který zná jejich starosti, nebyl nikdy zobrazován v drahocen­ném oděvu, ale jako starší muž, jenž měl nanejvýš klobouk nižšího úřed­níka. A protože se věřilo, že dokáže přinést domu blahobyt, míval v rukou takzvaný zlatý střevíc (nebo zlatou loďku). Lidé za ním chodili s každo­denními strastmi, j imiž nechtěli ob­těžovat vyšší božstva. Dokonce se k němu obraceli, když děti nechtěly jíst polévku. Po obvodu obcí míval svatyně (podobně jako jsou v katolic-

kých částech Evropy boží muka) , u nichž rolníci i poutníci pobožně po­stáli. V chudých oblastech se za jeho příbytek dal považovat i kámen, bal­van nebo strom. Dříve měla každá vesnice tabulku s j eho jménem na jedné straně a se jmény hlav rodin na straně druhé, která kolovala po rodi­nách. Tím se uznávala autorita bož­stva a vymezovalo území jeho pravo­moci. Když tabulka přišla do domu, rodina obětovala v Tchu-ti-kungovu chrámu ovoce, čaj a kadidlo. Vesni­ce se tak vyhnula návalu v chrámu, bohu se dostávalo pravidelné denní porce a navíc se tak posiloval pocit sounáležitosti obce. Když se rodina přestěhovala do jiné vesnice, muse­la uznat autoritu tamního boha půdy. Narození Pána půdy se slaví 2. dne 2. lunárního měsíce, přinášejí se mu oběti a pořádá se hostina na jeho po­čest.

Bůh rodinného krbu Ze všech do­mácích bohů je bůh rodinného či do­mácího krbu (Cao-wang nebo Cao--ťiin) nej důležitější, protože po celý rok sleduje dění v domě, na novoroč­ní noc stoupá k nebesům a Nefrito-vého císaře zevrubně informuje o všech dobrých i špatných skutcích. Toto hlášení má pak bezprostřední vliv na osudy rodiny v následujícím roce. Proto je považován i za boha osudu. Vidí, když matka nespraved­livě vyplísní dítě, že nedopatřením převrhlo hrnec, ale i to, že dítě rodi­čům něco zatajuje, že odmítá dobré j íd lo , lže nebo je neposlušné. Jeho

socha, obraz nebo jen červená dřevě­ná tabulka se jménem jsou umístěny v kuchyni. Aby na nebesích mluvil o rodině jen v dobrém, obětují se mu 23 . dne 12. lunárního měsíce slad­kosti, a aby vyprávěl jen o „slad­kém", ženy mu navíc natírají ústa medem. Obraz během roku zčerná od sazí, a proto jej na novoroční noc snímají a spalují, neboť bůh je tou dobou na nebesích. Na novoroční ráno se před j eho návratem pověsí nad krb nový obraz, v němž opět za­ujme místo. Sochy boha rodinného krbu se kupodivu najdou také v klášterních kuchyních, neboť dohlí­ží na to, aby si mniši a jeptišky, kteří se mají přísně držet vegetariánské stravy, nepřipravovali maso. Zobra­zován je v nádherném obřadním odě­vu za obětním stolem, na němž stojí vykuřovadlo a pár svícnů. Vedle něj nebo pod stolem je vidět jeho koně, na němž na novoroční noc vyjíždí na nebesa. Často má vedle sebe svou choť, tichou Cao-wang naj-naj. Bůh domácího krbu údajně patřil ke sku­pině vojáků, kteří byli před mnoha staletími na císařův příkaz nespra­vedlivě popraveni. Císař je později povýšil na bohy a pověřil úkoly do­mácích bohů a nebeských poslů.

Bůh Slunce Zobrazován bývá j ako starší muž s kohoutem. Stejně j ako bohyně Měsíce i on je nestranný, ne­boť svítí stejně na dobré i zlé. Obě božstva se však stále snaží sežrat obrovský Nebeský pes. Lidé proto musí tropit náramný hluk a pořádat

ohňostroje, aby ho zahnali. Kohout symbolizuje každodenní východ slunce, jež zdraví kokrháním. Vlast­ním symbolem Slunce však není ko­hout, nýbrž třínohý sluneční havran. Slunce j inak symbolizuje mužský princip jang. Svátek Slunce se slaví 19. dne 3. lunárního měsíce, toho dne se mu před domy nebo ve vnitřních dvorech přinášejí oběti.

Bůh svatby Stařec z Měsíce se nazý­vá hvězdné božstvo, jež už krátce po narození určuje, kdo si koho jednou vezme. V noci se vkrádá do domů a chlapečkům a holčičkám, kteří se později stanou manželi, uvazuje na nožičky neviditelné červené vlákno. Jeho rozhodnutí je nezvratné a ne-ovlivnitelné. Novomanželé pak při­nášejí do chrámu Starce z Měsíce ru­dou nit jako poděkování za j eho moudré rozhodnutí.

Bůh štěstí Boha štěstí uctívali mladí i staří a patřil k bohům, kteří mohli očekávat nejvíce obětních darů. Zvláště o jeho narozeninách, 5. dne 1. lunárního měsíce, se mu obětova­ly ryby, hovězí, vepřové a skopové maso a ovoce a u jeho obrazu se pá­lily kadidelní tyčinky. O původu boha štěstí existuje řada pověstí, jež se vzájemně popírají. Byl velice ctěn už v mytických časech a věřilo se, Že putuje povětřím na tygru a vládne i bohu hromu a bohyni blesku. Jiné pověsti v něm vidí zbožněného mar­šála Čao Kung-minga z dynast ie Šang-Jin (asi 1523-1027 př. n. 1.).

Bůh Tchaj-šanu Ze všech bohů čín­

ských hor se absolutní přednosti těší bůh hory Tchaj-šanu v provincii Šan--tung, k níž vždy směřoval bezpočet poutníků. Od pradávna se totiž věři­lo, že duše zesnulých putují k bohu, jenž přebývá v této hoře, a skládají před ním účty ze svých skutků. Tak se stal dávno před příchodem bud­dhismu i vládcem pekel. Podle lido­vé víry určoval dny zrození a úmrtí a rozhodoval o přidělování poct a bo­hatství.

Bůh uhelných j a m Horníci uctívají Mej-jao Čch ' - šena , kterého lze na obrazech poznat podle velkého kusu uhlí v ruce.

Bůh větru Bůh větru, zvaný též „Hra­bě větru" (Feng-po), „Pán větru" nebo „Mistr větru", je hvězdné bož­stvo v souhvězdí Střelce. Zimní ob­dobí roku začíná totiž v době, kdy Měsíc toto souhvězdí opouští. Zobra­zován bývá jako divoch s kusem je­lení kůže kolem beder. Přes rameno nese pytel, do nějž nasbíral vítr, kte­rý vypouští podle uvážení na zemi. Je uctíván už od období Šang, z nějž se o něm zachovala představa, Že má rohy, tělo jelena a hadí ocas. Jinde si ho představují j ako obrovského ptá­ka, jenž mácháním křídel vyvolává vítr, nebo v něm vidí horské božstvo, protože silné větry přicházejí zejmé­na z hor. Rovněž existuje představa, že se jedná o obrovskou nestvůru, kterou sice nelze vidět, ale jejíž dech je stále cítit. Má vějíř, j ímž stačí jen lehce mávnout, aby zaduly větry.

Bůh zahrad, lesů a stromů Ačkoli

kých částech Evropy boží muka) , u nichž rolníci i poutníci pobožně po­stáli. V chudých oblastech se za jeho příbytek dal považovat i kámen, bal­van nebo strom. Dříve měla každá vesnice tabulku s j eho j m é n e m na jedné straně a se jmény hlav rodin na straně druhé, která kolovala po rodi­nách. Tím se uznávala autorita bož­stva a vymezovalo území jeho pravo­moci. Když tabulka přišla do domu, rodina obětovala v Tchu-ti-kungovu chrámu ovoce, čaj a kadidlo. Vesni­ce se tak vyhnula návalu v chrámu, bohu se dostávalo pravidelné denní porce a navíc se tak posiloval pocit sounáležitosti obce. Když se rodina přestěhovala do j iné vesnice, muse­la uznat autoritu tamního boha půdy. Narození Pána půdy se slaví 2. dne 2. lunárního měsíce, přinášejí se mu oběti a pořádá se hostina na jeho po­čest.

Bůh rodinného krbu Ze všech do­mácích bohů je bůh rodinného či do­mácího krbu (Cao-wang nebo Cao--ťun) nej důležitější, protože po celý rok sleduje dění v domě, na novoroč­ní noc stoupá k nebesům a Nefrito-vého císaře zevrubně informuje o všech dobrých i špatných skutcích. Toto hlášení má pak bezprostřední vliv na osudy rodiny v následujícím roce. Proto je považován i za boha osudu. Vidí, když matka nespraved­livě vyplísní dítě, že nedopatřením převrhlo hrnec, ale i to, že dítě rodi­čům něco zatajuje, že odmítá dobré j íd lo , lže nebo je neposlušné. Jeho

socha, obraz nebo jen červená dřevě­ná tabulka se jménem jsou umístěny v kuchyni . Aby na nebesích mluvil o rodině jen v dobrém, obětují se mu 23 . dne 12. lunárního měsíce slad­kosti, a aby vyprávěl jen o „slad­kém", ženy mu navíc natírají ústa medem. Obraz během roku zčerná od sazí, a proto jej na novoroční noc snímají a spalují, neboť bůh je tou dobou na nebesích. Na novoroční ráno se před j e h o návratem pověsí nad krb nový obraz, v němž opět za­ujme místo. Sochy boha rodinného krbu se kupodivu najdou také v klášterních kuchyních, neboť dohlí­ží na to, aby si mniši a jeptišky, kteří se mají přísně držet vegetariánské stravy, nepřipravovali maso. Zobra­zován je v nádherném obřadním odě­vu za obětním stolem, na němž stojí vykuřovadlo a pár svícnů. Vedle něj nebo pod stolem je vidět jeho koně, na němž na novoroční noc vyjíždí na nebesa. Čas to má vedle sebe svou choť, tichou Cao-wang naj-naj. Bůh domácího krbu údajně patřil ke sku­pině vojáků, kteří byli před mnoha staletími na císařův příkaz nespra­vedlivě popraveni . Císař je později povýšil na bohy a pověřil úkoly do­mácích bohů a nebeských poslů.

Bůh Slunce Zobrazován bývá j ako starší muž s kohoutem. Stejně j ako bohyně Měsíce i on je nestranný, ne­boť svítí stejně na dobré i zlé. Obě božstva se však stále snaží sežrat obrovský Nebeský pes. Lidé proto musí tropit náramný hluk a pořádat

ohňostroje, aby ho zahnali. Kohout symbolizuje každodenní východ slunce, jež zdraví kokrháním. Vlast­ním symbolem Slunce však není ko­hout, nýbrž třínohý sluneční havran. Slunce j inak symbolizuje mužský princip jang. Svátek Slunce se slaví 19. dne 3. lunárního měsíce, toho dne se mu před domy nebo ve vnitřních dvorech přinášejí oběti.

Bůh svatby Stařec z Měsíce se nazý­vá hvězdné božstvo, jež už krátce po narození určuje, kdo si koho jednou vezme. V noci se vkrádá do domů a chlapečkům a holčičkám, kteří se později stanou manželi , uvazuje na nožičky neviditelné červené vlákno. Jeho rozhodnutí je nezvratné a ne­ovlivni telné. Novomanželé pak při­nášejí do chrámu Starce z Měsíce ru­dou nit jako poděkování za jeho moudré rozhodnutí.

Bůh štěstí Boha štěstí uctívali mladí i staří a patřil k bohům, kteří mohli očekávat nejvíce obětních darů. Zvláště o jeho narozeninách, 5. dne 1. lunárního měsíce, se mu obětova­ly ryby, hovězí, vepřové a skopové maso a ovoce a u jeho obrazu se pá­lily kadidelní tyčinky. O původu boha štěstí existuje řada pověstí, jež se vzájemně popírají. Byl velice ctěn už v mytických časech a věřilo se, že putuje povětřím na tygru a vládne i bohu hromu a bohyni blesku. Jiné pověsti v něm vidí zbožněného mar­šála Čao Kung-minga z dynastie Šang-Jin (asi 1523-1027 př. n. 1.).

Bůh Tchaj-šanu Ze všech bohů čín­

ských hor se absolutní přednosti těší bůh hory Tchaj-šanu v provincii Šan--tung, k níž vždy směřoval bezpočet poutníků. Od pradávna se totiž věři­lo, že duše zesnulých putují k bohu, jenž přebývá v této hoře, a skládají před ním účty ze svých skutků. Tak se stal dávno před př íchodem bud-dhismu i vládcem pekel. Podle lido­vé víry určoval dny zrození a úmrtí a rozhodoval o přidělování poct a bo­hatství.

Bůh uhelných jam Horníci uctívají Mej-jao Čch ' - šena , kterého lze na obrazech poznat podle velkého kusu uhlí v ruce.

Bůh větru Bůh větru, zvaný též „Hra­bě větru" (Feng-po) , „Pán větru" nebo „Mistr větru", je hvězdné bož­stvo v souhvězdí Střelce. Zimní ob­dobí roku začíná totiž v době, kdy Měsíc toto souhvězdí opouští. Zobra­zován bývá jako divoch s kusem je­lení kůže kolem beder. Přes rameno nese pytel, do nějž nasbíral vítr, kte­rý vypouští podle uvážení na zemi. Je uctíván už od období Šang, z nějž se o něm zachovala představa, že má rohy, tělo jelena a hadí ocas. Jinde si ho představují j ako obrovského ptá­ka, jenž mácháním křídel vyvolává vítr, nebo v něm vidí horské božstvo, protože silné větry přicházejí zejmé­na z hor. Rovněž existuje představa, že se jedná o obrovskou nestvůru, kterou sice nelze vidět, ale jejíž dech je stále cítit. Má vějíř, j ímž stačí jen lehce mávnout, aby zaduly větry.

Bůh zahrad, lesů a stromů Ačkoli

Bůh zahrad, lesů a stromů 30

existuje zvláštní bůh stromů, často se vzývá i toto univerzální božstvo.

Bůh zlatníků a stříbrníků Patron zlatníků a stříbrníků se jmenuje Chua-kuang a vždy ho vídáme ujíž­dět na bělouši. Jeho původ je temný, zřejmě se jednalo o jednoho z mnoha bohů l idové víry, j enž byl později přijat do početného buddhistického panteonu. Chua-kuang je rovněž ochráncem slepců, chrámů a rodin a kupodivu i pánem všech božstev bource morušového.

Bůh zlodějů Staří Číňané znali i boha zlodějů, který však neměl chrám, a zloději se k němu proto mohli modli t pouze pod širým ne­bem. Uctívali ho nejen profesionální zloději, ale i příležitostní zlodějíčko­vé. Když se ptáme, jak je možné, že se zloděj mohl stát bohem, narážíme na něco hluboce čínského: šlo o syna, který kradl j ídlo pro svou matku. Sy­novská láska tak vynesla zloděje na nebesa.

Buvol Symbol jara. Buvolem se v čínštině míní hovězí dobytek obec­ně, kráva, vůl, buvol, býk i jak. A pro­tože buvol je považován za pomoc­níka člověka, nesmělo se jeho maso

jíst. Lidé se dříve domnívali, že ne­poslouchá ušima, ale nosem.

Buvol (v mnoha překladech též Vůl) je jinak druhé znamení čínského zvero­kruhu, spojené s prvkem země a s posvátnou žlutou barvou. Je klid­ný, pokojný, spolehlivý, pracovitý a domácky založený. Nechává věcí v klidu přicházet, přizpůsobuje se j im, a není-li vyhnutí, snese i velkou zátěž. Neukvapuje se, vše si důklad­ně rozváží a trpělivě pracuje. Je skromný a šetrný a d louhodobých cílů dosahuje většinou až v druhé polovině života. Navzdory své smy­slnosti bývá věrným životním partne­rem. V manželství vychází dobře s Ovcí, Opicí, Psem, Vepřem, Myší a Kohoutem. Pro Draky je většinou příliš pomalý.

Bylina nesmrtelnosti Tato bylina bývá někdy zobrazována jako ostři­ce, nejčastěji však jako houba nesmr­telnosti ( l ing-č') , lze ji vidět přede­vším na blahopřáních a novoročních obrazech a má vyjadřovat přání dlou­hého života.

Bzukot včel a čmeláků Symbol společenského zmatku, povstání nebo pozdvižení velkých mas.

C Luo Jeden z Konfuciových žáků; patron výrobců tuše a kamenů na její roztírání.

C Sun Taoistická ochranná bohyně uctívaná jako dárkyně synů, „ta, jež zajišťuje potomstvo" . Někdy bývá zobrazována s maskou na obličeji a s pytlem přes rameno, v němž nese děti těm, kdo ji požádali o pomoc. Šťastní rodiče jí pak přinášejí na ol­tář střevíce a červená vejce.

C'-ťin Na zalesněné výšině pohoří Tung-tching u jezera Tchaj-chu v provincii Ťiang-su se nachází kláš­ter C ' -ťin, který schraňuje jednu z velkých vzácností čínského umění z dob dynastie Jižní Sung (1127 až 1279): uchovaly se v něm barevné sochy šestnácti luo-chanů, jež vytvo­řil Lej Čchao s manželkou a které jsou j ed inečné svou expresivitou a realismem.

Caj Šeng Taoistická ochranná bohy­ně zvaná „Nebeská porodní bába".

Cao-ťiin viz Bůh rodinného krbu Cao-wang viz Bůh rodinného krbu Cedrát Tomuto citrusu se v Číně říká

„Buddhova ruka" (fo-šou), neboť jeho výhonky připomínají prsty. Jeho plod příjemně voní, ale nejí se. Vše­

obecně je považován za šťastné zna­mení, protože fo-šou zní podobně jako fu a šou, což znamená štěstí a dlouhověkost . Ve starém Pekingu bývala obl íbeným novoročním da­rem sazenička cedrátu nebo napodo­benina jeho plodu z nefritu nebo slo­noviny. Ve vznešených kruzích se těšily oblibě lahvičky z horského křišťálu ve tvaru cedrátu se šňupacím tabákem. Obraz, na němž děti přiná­šejí broskev, cedrát a granátové jabl­ko, znamená přání dlouhého života, štěstí a mnoha synů. Kombinace „Buddhovy ruky" a motýla zase vy­jadřuje přání, aby se obdarovaný do­žil až osmdesáti let. Mezi obchodní­ky se prosadil výklad, že cedrát jednoznačně znamená bohatství, ne­boť silně připomíná chmatající ruku.

Cesta bohů Procesní cesta v Pekin­gu, která vedla od Polední brány Cí­sařského paláce až k chrámu Nebes a jíž se s velkou pompou a s počet­ným doprovodem ubíral císař ve dnech, kdy měl vykonat velké obět­ní obřady. Syn nebes touto cestou, le­movanou dlouhými řadami klečících hodnostářů, kráčel za zvuku zvonů a gongů. Přes boční ulice byly nata-

Cesta modrých oblaku 32

ženy modré závěsy, aby jeho oči ne­pohoršila nějaká nedůstojná scéna.

Cesta modrých oblaku Symbol karié­ry muže, který prochází zkouškami.

Cesty duchů Cesty vedoucí k hro­bům panovníků, lemované velkými sochami, j e ž vytvářejí pohřebnímu průvodu jakousi čestnou uličku. Tyto cesty duchů (šen-tao) mohou tvořit obrovští sloni v životní velikosti, stejně tak koně, jednorožci, velblou­di, okřídlení lvi, monstra, chiméry, úředníci v nadživotní velikosti a sté­ly. Nejznámější cesty duchů vedou k hrobům dynastie Ming a Tchang, ale uchovaly se i z jiných dynastií. Kamenné figury vytvářejí před impo­zantními mauzolei jakousi čestnou gardu „věčných strážců hrobů". Ná­padné je, že po sedícím páru kamen­ných zvířat následuje jeden stojící. Je to dáno vírou, že zvířata se o půlno­ci střídají ve stráži. Lidské sochy však vždy stojí, neboť civilní a vojen­ští hodnostáři si nesměli v císařově přítomnosti sednout. Zvířata nejsou vybrána jen tak náhodně. Slony po­třeboval císařský dvůr k ceremoniál-ním účelům, koně a velbloudy na do­pravu - a lvi byli pro buddhisty zase strážci učení. Lze mezi nimi vidět i dvě mytická zvířata - čchi-lina, kte­rý hlásá zásluhy zesnulého a mou­drost jeho nástupců, a sie-chaje, na­půl lva a napůl koně, symbolizujícího spravedlnost.

Cchaj Lun Vynálezce papíru Cchaj Lun se údajně narodil v provincii Che-nan a dotáhl to na hlavního eu­

nucha na císařském dvoře dynastie Chan (206 př. n. 1.-220 n. I.). Jako první člověk prý z hadrů, kůry, kono­pí a starých rybářských sítí vyrobil papír (podle j iných pramenů byly základním materiálem listy morušov-níku) a byl za to povýšen na „markra­běte Dračího pavilonu". Po smrti ho brzy počítali mezi nesmrtelné a od té doby ho vzývá každý, kdo se zabývá výrobou nebo zpracováním papíru. Jeho atributy jsou svitek papíru, kni­ha a psací náčiní.

Cchaj-po Jing-ťun Civilní bůh bo­hatství oproti vojenskému bohu bo­hatství Wu Cchaj-šenovi. Jedná se o hvězdné božstvo, a proto se nemá vzývat jen kvůli obyčejné výhře. Spí­še se stará o každodenní štěstí, zajiš­těný příjem a solidní úspory.

Cchaj-šen Bůh bohatství patřil ve sta­ré Číně k „podstatným bohům", j imž se dostávalo obzvláštní úcty. V Pekin­gu stával jeho chrám nedaleko dosti­hové dráhy a lidé se mu chodívali kla­nět 3. dne 9. lunárního měsíce.

Cchaj-šen j ie Níže postavení bozi bohatství, kteří mohou jako démoni štěstí přinést náhlý zisk.

Cchang Ťie a Ťů Sen B ozi znaků a psaní. Protože čínské písmo se tra­duje už od raných čínských dějin, klade se doba života těchto dvou mužů do dávných časů myt ického císaře Fu-siho. Čchang Tie a Tu Sen vynalezli znaky, když se inspirovali otisky ptačích drápů a tlap zvěře v blátě, stíny stromů a souhvězdími. Oba byli později zbožněni. Čchang

Císařská jména 33

Ťie bývá v chrámech často zobrazo­ván se čtyřma nebo šesti očima nad sebou - jako symbol toho, že pomo­cí písma lze pochopit souvislosti mi­nulosti, zaznamenávat pří tomnost a působit do budoucnosti.

Cchao Kuo-ťiou Čtvrtý z Osmi ne­smrtelných, císařský strýc Cchao, bratr císařovny Cchao-chou, který býval za dynastie Sung generálem. Údajně žil v letech 930-999 . Vždy je zobrazován ve vznešeném dvorském šatu, v pravé ruce s párem kastanět (pchaj-pan), které symbolizují cere-moniální tabulky k dvorské audien­ci. 2 i l však tichým a prostým živo-tem, po bohatství a poctách netoužil. Majetek rozdal chudým a odebral se do hor, kde se věnoval taoismu. Uctí­ván je jako patron herců a všech za­městnanců divadla.

Cchuej Cung-jiian Patron vypravě­čů, stejně jako Liou Ťing-tching.

Cchurphu Klášter a hlavní sídlo ško­ly Karma-kagjti se nachází asi 50 km severozápadně od Lhasy a založil ho roku 1189 Důsum Khjenpa, první karmapa dodnes vládnoucí linie Žanag, je j ímž 17. karmapou je Or-gjän Thinlä Dordže. Stoupenci toho­to řádu sice v konkurenci se sektou Gelugpa (a tím s dalajlámou) ztratili své dřívější přednostní postavení, ale sekta jako taková se udržela a snaží se opět oživit tradiční svátky a kláš­terní slavnosti.

Cikáda Symbol znovuzrození a ne­smrtelnosti. Hrála významnou úlohu ve staročínském kultu mrtvých: mrt­

vému se na jazyk pokládala nefrito-vá cikáda, aby provázela duši na její cestě do věčnosti. Číňané si cikád váží hlavně v zimě j ako domácích hudebníků a chovají je v kulatých dřevěných klíckách. Obraz s cikádou na klobouku symbolizuje spravedli­vého a zásadového člověka.

Císař Čínský císař byl vždy považo­ván za „Syna nebes", který má oběť­mi, jež smí vykonávat jen on, udržo­vat a zajišťovat harmonii mezi nebem a zemí. Politická autorita čínského cí­saře se vždy opírala o „mandát ne­b e s " (tchien-ming), který získal od nebeského císaře Šang-tiho.

Císař Kan-šeng Taoismus má zbož­něné vládce, kteří bývali pozemský­mi císaři nebo králi , tedy historic­kými osobnostmi v nejrůznějších dynastiích. Existuje však i celá řada taoistických bohů, kteří na trůně ni­kdy neseděli, ale j imž byl při zbožně­ní udělen čestný titul císaře, j ak se stalo například taoistickému kouzel­níku Su Sůnovi, jenž žil v Sienu za dynastie Tin. Po smrti se mu dostalo titulu „císař Kan-šeng" a přídomku „Božstvo magické síly". Jeho nane­bevzetí je považováno za nejspekta-kulárnější v čínských dějinách - vy­jel totiž na nebesa z kurníku na dračím voze s celou svou rodinou, psy i kuřaty a provázel jej zástup ne­beských úředníků.

Císařská jména Každý císař měl tři jména, rodné, které určovalo rodinu, vládní a chrámové. Nejdůležitější bylo jméno vládní, které pak v letopi-

seen vystupuje jako „epocha vlády" nebo „éra". Chrámové jméno má cí­sař v hrobě, pod tímto jménem se mu obětuje. Císařská vládní deviza (nien--chao), která je rovněž totožná s obdo­bím vlády panovníka, byla běžná od období Ming. Tak například vládní deviza v letech 1736-1795 zněla Cchien-lung - „Nebeský blahobyt" -a císař po 60 letech vlády vstoupil pod tímto jménem do dějin. Jméno rodiny a vlastní jméno se při nástupu na trůn odkládaly a žádný poddaný je již ne­směl nahlas vyslovit.

Císařská matka země V čínské li do vé víře se rolníci často uchylují k Ti--mu, císařské matce země, která od­povídá za déšť, vítr, sluneční svit a mráz. Dává zrát sklizni, chrání ovo­ce před škůdci a zajišťuje dobrou úro­du, ovšem za předpokladu, že s e j í vzdává patřičná úcta.

Císařští draci Dozírají na pořádek na zemi, chrání říši a císaře a jeho pokla­dy v paláci.

Císařův titul Za poslední dynastie se císař oslovoval jako Syn nebes, Bud­dha přítomnosti a Pán deseti tisíc let.

Citera Sedmistrunná citera čehin je symbolem měsíce, čistoty, věrnosti a požehnání v manželství.

Congkhapa Filozof a reformátor ti­betského buddhismu Congkhapa (vlastním j m é n e m Lozang Dagpa, 1357-1419) pocházel z oblasti Ko-kenúru a udal rozhodující směr la-maismu v Tibetu, v severní Cíně a Mongolsku. Upevnil klášterní dis­ciplínu, zavedl celibát a kladl důraz

na hluboké filozofické vzdělání. Byl zakladatelem nové lamaistické sekty Gelugpa, která v Tibetu brzy převá­žila. Pohřben je v klášteře Gandän, který založil v roce 1409. Rudé gar­dy jej za kulturní revoluce zdevasto­valy, ale věřící ho v roce 1980 obno­vili. Jeho synovec Gendůndup je zakladatelem slavného kláštera Taši-lhůnpo poblíž Žikace.

Ctnosti šťastného středu Podle Konfucía jsou ctnosti šťastného středu vlídnost, pevnost , upř ímná mysl, sebeovládání a studium.

Cvrček Symbol léta a odvahy, proto­že v létě se cvrčci chytají a cvičí pro zimní zápasy. Cvrčci zápasy byly ve staré Číně velice oblíbené a pořádaly se na tržištích. Před zápasem se cvrč­ci zvážili, rozdělili na lehkou, střední a těžkou váhu, dali se do hrnce a po­vzbuzovali stébly. Majitele vítězného cvrčka čekala velká cena, ve výjimeč­ných případech to mohla být i kráva. Zesnulí se při pohřbu obkládali cvrč­ky, kteří se jim kladli i na tělesné otvo­ry. Podobně se dělo s cikádami, ty se však vkládaly mrtvému do úst a na rozdíl od cvrčků byly z nefritu.

Cypřiš Jeden z mnoha čínských sym­bolů dlouhého života. Protože cypřiš (po) zní stejně jako „vysoký hodnos­tář", vidíme v jeho zobrazení i přání povýšení - na Tchaj-wanu a v Singa­puru dodnes. Cypřiše se dožívají vy­sokého věku a často se vysazují u hrobů, neboť hroby byly v Číně míněny „navždy a navěky", tedy na velice dlouhou dobu.

V

C Čaj Symbol bdelosti a posilování

vůle. Č a n g Kuo-lao V řadě Osmi nesmr­

telných je Čang Kuo-lao druhý. Údajně žil v 7. nebo 8. století jako poustevník v horách Čung-tchiao a vládl nadpřirozenými silami, uměl se například udělat neviditelným. Jezdí na bílém mezku, který zvládne za den i tisíce mil, ale sedí na něm zády ke směru jízdy. Vozí s sebou bambusovou trubici, hudební nástroj ju-ku čili rybí bubínek, do kterého se bije dvěma pruty. Nehraje však na něj, nýbrž do něj skládá mezka, když si chce odpočinout . Mezek pak na zavolání zase vyskočí. Říká se o něm, že ho na svůj dvůr zvali četní císařové, ale vždy odmítl . Často ho žádají o pomoc rodiny, jež si přejí syna.

Čang Sien Jeden z mnoha nesmrtel­ných, který sice nepatří mezi proslu­lých Osm nesmrtelných, přesto však hraje v čínské lidové víře významnou roli. Jestliže nejsou rodině dopřány děti, může to znamenat, že její osu­dy určuje souhvězdí Nebeského psa. V takovém případě lze žádat o pomoc Čang Siena, který Nebeského psa za­

žene střelbou z luku. Luk je rovněž jeho atributem.

Čang Sun a Sii Juan Zbožnění voje­vůdci z dynastie Tchang (618-907) , kteří počátkem 8. století válčili se středoasijskými Turky ohrožujícími Čínu. Na oltářích je většinou vídáme svorně vedle sebe, bývají však ztvár­ňováni i samostatně a lze je poznat podle skvostných uniforem. Čang Sun ješ tě před vojenskou kariérou získal při císařských zkouškách dok­torskou hodnost ťin-š', a proto bývá také často zobrazován v oděvu učen­ce.

Čang ta-ti V tak obrovské říši, jako je ŘÍŠe středu, není divu, že se v ur­čitých oblastech uctívala božstva jin­de zcela neznámá. A tak se například v provinciích An-chuej , Tiang-su a Če-ťiang hovořilo o „velkém císaři Čangovi" , který jako bůh deště mohl ukončit sucho a důkladně zavlažit rýžová pole.

Čang Tao-ling K nejzářnějším posta­vám čínských náboženských dějin patří Čang Tao-ling (34—156), zakla­datel j edné z hlavních sekt religióz­ního taoismu, Cesty pěti měřic rýže. Narodil se v horách v provincii Če-

Gang Tchien-š' 3 ú

-ťiang, hodně cestoval, navštívil po­svátné hor)' Číny, několik let žil v od­loučení jako poustevník, zabýval se alchymií a tvrdil, že nalezl elixír ne­smrtelnosti . Ve věku 123 let prý za bílého dne vystoupil na nebesa. Lé­čil pomocí magických praktik a po­žadoval přemrštěné honoráře, za něž vybudoval malý stát ve státě tolero­vaný centrální mocí. Byl dokonce poctěn čestným titulem „nebeský mistr' ' ( tchien-š ') . Jeho potomci krá­čeli v jeho stopách, zvláště vnuk dě­dečkovu organizaci rozšířil, takže po­stupně vznikala taoistická církev s milionem věřících. Titul „nebeské­ho mistra" se stal dědičný, j eho postavení se stále více podobalo pa­pežovu, j eho dvůr knížecímu. „Ne­beský mistr" je dodnes považován za Čang Tao-lingovu inkarnaci. Třeba­že taoistická církev už dávno nemá někdejší politickou a hospodářskou moc, jistá volná organizace existuje dodnes. Ale oproti buddhist ickým klášterům jsou taoistické v menšině. Současný „nebeský mistr" žije na Tchaj-wanu.

Čang Tchien-š' Oficiální titul hlavy taoistů.

Čänräzig Tibetské jméno Avalókité-švary (tj. Kuan-jin), bódhisattvy sou­citu a milosrdenství.

Čao Čun Patron kuchařů a všech za­městnanců kuchyně.

Čao Kung-ming Bůh bohatství zná­mý též jako maršál Čao. Nosí přilbu, drží bič, jezdí na panteru a tváří se di­voce a odhodlaně.

Čen-jen Sekta Čen-jen (Pravé s lovo) spojuje esoterický buddhismus a tao-ismus a používá mantry a manda ly . Za její zakladatele jsou považován i indičtí mniši Vadžrabódhi a A m ó g h a -vadžra, kteří v 8. století př ines l i do Číny učení tantry. Z této sekty vznik­la i japonská škola Šingon.

Ceng Che Jednou z nejpůsobivějších postav čínských dějin je Ceng C h e (1371-1434), který jako admirál vedl sedm námořních expedic až k vý-chodoafrickému pobřeží a do Rudého moře a jejž taoisté prohlásili za boha . Pocházel z muslimské rodiny v J ú n -nanu, ale když Číňané tuto provincii dobyli, byl jako desetiletý odvezen do Pekingu, vykastrován a př idělen do císařova harému. Získal si c í sa řovu přízeň, vzdělával se v mořep l avbě a dotáhl to až na admirála. Po s v é m zbožnění se stal nejen oblíbeným pa­tronem námořníků, ale vzývali ho i při onemocnění, při výběru partnera a ve všech otázkách domácího štěstí.

Ceng Wu ta-ti Zbožněný p o u s t e v ­ník, zobrazovaný j ako bosý s t a ř ec s dlouhým bílým vousem, obklopený ochočenými tygry, draky, hady a že l ­vami. Je symbolem houževna tos t i , skromnosti a tvrdošíjnosti.

Čeng-kuo K Osmi velkým pohledům (Pa-ta-čchu) v Západních h o r á c h u Pekingu patří i chrám Č e n g - k u o . Váže se k němu legenda o m n i c h u Luovi, který zde v 7. století med i to ­val v jeskyni. Ke zbožnému muži př i ­šli dva synové dračího krále a nechali se j í m poučit o Buddhové učen í .

Čchi-lin 37

Když zemi postihlo strašlivé sucho, draci se postarali o déšť a zmizeli . Obyvatelé kraje potom jako dik mni­chu a drakům postavili tento chrám.

Červená sukně a zelené punčochy Mladá dívka

Červená záležitost Metafora pro svatbu; ve svatební den převládala červená barva, protože přináší štěstí.

Červená zpráva Menstruace. Červený havran Symbolické zvíře

dynastie Čou (1122-221 př. n . ! . ) , neboť Čouové se ztotožňovali se sluncem.

Čhôrten Tibetská podoba stupy; stá­vá většinou u klášterů, ale i ve volné krajině, má čtvercový půdorys a pře­chází v kupoli zakončenou emblémy slunce a měsíce.

Čch' Sung-c' Přírodní božstvo, kte­ré se objevilo za vlády mytického cí­saře Šen-nunga a bylo oděno j en v kůžích a slámě. Divokým extatic­kým tancem přivolalo déšť a ukončilo tak strašlivé sucho. Čch ' Sung-c ' bývá v chrámech zobrazován s vel­kým džbánem, z nějž stříká voda. Občas ho lze vidět s dráčkem, sym­bolem dešťových mraků.

Čchan Škola buddhistického patriar­chy Bódhidharmy (Ta-mo), který při­šel z Indie do Číny na počátku 6. sto­letí. Klade důraz na meditaci (dhjána, čchan) a koncentraci ducha (sa-mádhi, Man-mej) , cílem je sebeuvě­domění či probuzení (satori, wu). Od období Ming význam této školy upa­dal a dnes je nejznámější její japon­ská forma zen.

Č c h a n - š ' Mnich, který klade větší dfiraz na meditaci než na učení, stu­d i u m a askezi.

Č c h a n g Pan Bůh zedníků, jenž je při s t avbě domu vzýván společně s bo­h e m tesařů Lu Panem. Zobrazován b ý v á j a k o stařec s bílým vousem a s oháňkou na mouchy a provázejí ho dva pomocníci s typickými zed­n ickými nástroji.

Č c h e n g - c h u a n g Tohoto městského b o h a většinou provázejí dva soudci mrtvých - Mo-men a Niou-tchou. Na j e h o i jejich počest se pořádala 2 5 . dne 9. lunárního měsíce procesí. Měs t skému bohu byly ve staré Číně z b u d o v á n y nesčetné chrámy, první ve Wu-chanu už v roce 240. Čcheng--chuang vede knihu o všech skutcích obyvate l města a po jejich smrti refe­ruj e v podsvětí.

Čchi Energetický potenciál všech ži­v ý c h bytostí , vitální síla, energie, d e c h a ústřední pojem čínské medi­c íny .

Čchi - l in Symbol dlouhověkost i , vznešenos t i , štěstí, mírumilovnosti , spravedlnost i a hojného potomstva. J e d n o z nejpozoruhodnějších mytic­k ý c h zvířat, považované za čínskou verz i jednorožce, třebaže může mít až tři rohy. Má jelení tělo, volskou o h á ň k u , koňská kopyta anebo pět prs tů na nohou a rybí šupiny, někdy b í l o u srst. Občas mu z těla šlehají plameny. Čchi-lin se dožívá tisíce let. Tento dobromyslný tvor je býložravý a pije jen čirou vodu. Ukazuje se pou­ze za vlády dobrého císaře nebo když

se má narodit světec. Blahopřání s chlapcem jedouc ím na čchi-linu a držícím lotosový stonek a moldán-ky znamená „Kéž by ti byli dáni sy­nové, kteří bez přestání budou stou­pat stupeň po stupni".

Čchi-sia-šan Hora Čchi-sia-šan čili hora Oblaků setrvávajícího západu slunce se nachází 22 km severový­chodně od Nan-ťingu, má tři vrcholy a právem je proslulá jako bývalé bud­dhistické kultovní místo, hlavně však jako eldorádo znalců soch ve vý­chodní Číně. Z původního chrámu Čchi-sia-s ' se sice zachovaly jen dvě síně, ale v nedaleké skále Tisíce Bud­dhů lze vidět 299 výklenků a 515 buddhist ických soch. Poblíž stojí rovněž buddhist ická síň Wu-l iang--tien, která pochází z roku 484.

Čchien-šan Záliba buddhistických a taoist ických mnichů v odlehlých horách vedla i k tomu, že v dnešní provincii Liao-ning byla v kraji Tisí­ce hor (Čchien-šan) zbudována řada větších i menších klášterů, k nimž dnes opět směřují poutníci obou ná­boženství. Dodnes se asi 20 km vý­chodně od velkého ocelářského měs­ta An-šanu zachovaly čchienšanské kláštery, z nichž nejvýše položený je klášter Pchu-an-kuan, který za kul­turní revoluce zdevastovaly rudé gar­dy a zničily v něm Buddhovy sochy. Dobře se však zachovala síň Kuan--jin v klášteře Wu-liang-kuan, zalo­ženém v roce 1667. V chrámu Voňa­vé skály (Siang-jen-s') lze obdivovat cihlovou pagodu z období Ťin.

Čchin Čchiung a Jú-čch' Kung Nejznámější bohové dveří jsou bez­pochyby generálové Čchin Čchiung a Ju-čclť Kung. Lze je vidět vždy ve skvostných uniformách, se zlatými sekerami v rukou, mečem u pasu, místy i se šípem a lukem. Tváří se nebojácně a odhodlaně, takže démo­ni a duchové při pohledu na ně prcha­j í . Původně se jednalo o dva skuteč­né generály z dynastie Tchang (618 až 907) za vlády císaře Tchaj-cunga. Viz též Čchin Su-pao a Ju-čchi Ťing-te.

Čchin Šu-pao a Ju-čchi Ťing-te Dva tchangští generálové, kteří střežili klidný spánek císaře. A protože se kvůli službě nemohli kloudně vyspat, dal císař příkaz namalovat na dveře jejich podobizny v plné zbroji. Časem se tak stali jedněmi z bohů dveří.

Čchin-kao V mnoha chrámech na po­břeží bývaly obrazy a sochy nesmrtel­ného, kterak brázdí vlny na obrov­ském kapru. Byl to Čchin-kao, kterého taoisté uctívali jako nesmrtel­ného už za dynastie Tchang (618 až 907). Smrtelní, říkalo se, musí plout na člunu, nesmrtelní však jezdí na rybě. Tím se naráželo na Čchin Kaoa, který pro taoisty pobřežních provincií ztělesňoval ideál souznění s přírodou.

Čchin-ming-ťie viz Svátky čistoty a jasu

Čching-jiin-pchu Taoistický klášter na j ižním předměstí Nan-čchangu v provincii Ťiang-si je skvělým pří­kladem základní náboženské struktu­ry taoismu, neboť má tři síně zasvě­cené bohu války Kuan-ti a dvěma

Čínsky universal ismus 39

světcům. Kuan-ti byl původně známá historická osobnost, později zbožně­ná, a patří mu přední síň. Střední síň je zasvěcena Lu Čchun-jangovi ne­boli LU Tung-pinovi, jednomu z osmi světců taoismu, a poslední síň Su Sunovi, který podle tradice zabil zlé­ho draka a zabránil tak záplavám.

Čch ing- tung- l ing Východní hroby dynastie Čching (1644-1911) jsou posledním velkým svědectvím hrob-ního kultu v Číně. Komplex leží 125 km východně od Pekingu v nádher­né krajině, již vybral osobně zaklada­tel této dynastie Šun-č ' . Pohřbeno je zde pět císařů ( Š u n - č ' , Kchang-si , Čchien-lung, Sien-feng a Tchung-č'), patnáct císařoven, s t o třicet šest cí­sařských konkubín a řada princezen. Hroby byly na počá tku 20. století několikrát vyrabovány, takže ze hřbi­tovních darů se skoro nic nezachova­lo. Zrestaurovány j s o u hroby císaře Čchien-lunga a c ísařovny vdovy Cch'-si .

Čchu Jiian Zřejmě j e n v Číně bylo možné, aby byl os lavovaný básník a loajální ministr povýšen na vý­znamné vodní božs tvo , na něž se do­dnes po více než 2 2 0 0 letech myslí při Svátku dračích člunů. Čchů Juan žil ve 3. století př. n. 1. ve státě Čchu a sloužil u dvora jako moudrý a loa­jální ministr. Jeden sok ho intrikami svrhl, Čchu Juan byl poslán do vy­hnanstvu ale i z dálky se snažil vla­daře odradit od válek se sousedními státy. Když viděl, že veškeré jeho snahy jsou marné, utopil se na protest

v řece Mi-luo. P ř i zbožnění tohoto básn íka a v l a s t ence ze sklonku dy­nast ie Čou ( 1 1 2 2 - 2 2 1 př. n. 1.) hrály významnou roli d v a faktory - zaprvé úc ta a ocenění j e h o básnického umě­n í , zadruhé odsouzen í zrady, intrik a nespravedl ivého vyhnanství.

Čínský univerzal ismus Náboženství staré Číny nepředstavovalo uzavřený systém, ex is tova lo v něm mnoho pa­ralelních představ, které se v průbě­hu dějin měnily. Původní formou byl kul t předků, který sahá až do prehis­tor ických dob, d á l e uctívání duchů a vzývání b e z p o č t u božstev, jež se m o h l a lokálně z n a č n ě lišit. Vládci tento nebeský ku l t podle rad astrolo­gů úzkostlivě pěs toval i přesně dodr­žovanými obřady po celá staletí až do pádu císařství. Převze t í Konfuciova učení jako státní doktr íny pak vedlo ke kul tovnímu uc t íván í Konfucia a k vývoji konfucianismu. Z prvků li­dové víry se souběžně s konfucianis-m e m vyvíjel t ao i smus , který sice dostal díky L a o - c ' o v i filozofickou základnu, ale j a k o lidová směs ma­gických praktik, věš tění , zaklínání d é m o n ů , kultu p ř e d k ů a vymítání ďábla se ve skutečnost i stal až třetím nábožens tv ím za konfucianismem a buddhismem. Č í n s k ý sklon k syn-kretismu dobře charakterizuje příslo­ví , že „tri nábožens tv í vytvářejí jed­notu" , protože si vypůjčovala jedno od druhého, prohlašovala například ryze čínská b o ž s t v a nebo historické osobnost i za v tě len í buddhistických bohů . Stejně tak l z e v taoistických

Číselná symbolika 40

chrámech najít řadu buddhistických prvků.

Číselná symbolika Čísla přinášejí štěstí nebo neštěstí. Tato čínská víra vychází z bohaté číselné symboliky a mystiky, již lze prokázat už od nej-časnějších dynastií a která dodnes hraje relativně stále ještě velkou roli. Už jednička má 67 významů a vysky­tuje se ve 3417 složeninách. Zname­ná dokonalost, neboť na prvopočátku světa byl „Nejzazší předěl" (Tchaj-ťi). z nějž vznikla „Největší jednota" (Tchaj-i). Dvojka je ženské číslo a pří­sluší zemi, je také symbolem páru. V Číně lichá čísla vždy považovali za mužská, zatímco sudá za ženská, a proto je trojka opět mužská, má je­denáct základních významů a vysky­tuje se v 1915 složeninách. Nejzná-mější je kombinace „tří přání", tedy štěstí, dlouhověkost a bohatství, a „tří učení", jimiž se míní taoismus, kon-fucianismus a buddhismus. Čtyřka má řadu symbolických spojení, jež mo­hou být i pozitivní, jako např. „čtyři druhy umění učenců", ale pro mnohé je Číslem nešťastným, spojovaným se smrtí. Výraz „pětinásobné štěstí" (po­hoda, bohatství, ctnost, zdraví, dlou­hověkost) naznačuje, že toto mužské číslo se cení velmi pozitivně. Šestka má symbolických spojení nejméně, zatímco sedmička j ako liché a tím mužské číslo celou řadu. Například souhvězdí Velké medvědice se jmenu­je „Sedmihvězdí". Osmička je sice ženská a sudá, přesto však velice po­zitivní. Patrně kvůli osmi trigramům,

oněm mystickým symbolům, jež skrývají tajemství vesmíru. Mužská devítka jako druhá mocnina tří je čís­lo důstojnosti a pořádku - a taoisté považovali deváté nebe za nejvyšší. Na desítce se zakládá čínská číselná soustava; toto číslo znamená „nej­výše", „úplně navrchu" a „komplet­ní". „Deset tisíc" však znamená „ve­lice mnoho". Například Konfuciovi se říká „učitel deseti tisíc generací".

Čistá země Ráj, v němž sídlí buddha Amitábha, mnohdy znám jako „Zá­padní rá j " (Sukhávatí). Oproti nirvá­ně neznamená tento ráj konec, nýbrž znovuzrození v zemi blaženosti . Jmenuje se tak i buddhistická sekta, jež uctívá kult buddhy Amitábhy aj iž založil v klášteře Východního lesa v pohoří Lu-šan v provincii Ťiang-si mnich Chuej-juan (334-416). Chuej--juan byl zároveň jejím prvním pat­riarchou.

Čistý jas (čching-ming) Menší svá­tek, který se na venkově slavil vždy 18. dne 2. lunárního měsíce (475. du­ben).

Člun Kuan-jin Podle staré víry při­dělují děti rodičům bozi. Z podsvětí připlouvá květinami zdobený člun naložený dětskými dušemi, který řídí bohyně Kuan-jin. Chua-kung (vlád­ce květin) a Chua-po (paní květin) dohlížejí na to, aby každá duše byla přidělena na správném místě a ve správnou dobu správným rodičům. Onou dobou je chvíle početí - a věk člověka se počítal vskutku od této chvíle, nikoli od narození.

Čtyři nebeské bytosti 4]

Čluny zákona Až deset metrů dlou­hé papírové čluny, které se ve staré Číně pouštěly 15. dne 7. lunárního měsíce a na nichž byly papírové po­stavy božstev. Měly v měsíci hlado­vých duchů vysvobodit duše z pekla.

Čou-sin Tchung-c' Toto božstvo v podobě dítěte se vzývá, když děti nechtějí poslouchat nebo se ubírají špatnou cestou.

Čtyři diamantoví králové V kaž­dém větším čínském buddhistickém klášteře stojí čtyři obrovské sochy nebeských strážců, kterým se rovněž říká čtyři nebeští králové neboli „čty­ři nebeští mahárádžové", což svědčí o jejich indickém původu. Převzal je však jak buddhismus, tak taoismus a nově je interpretovaly. Původně ur­čitě představovali čtyři světové stra­ny a čtyři roční období. Protože atri­buty těchto čtyř světových strážců se mohou od provincie k provincii lišit, je třeba si při jejich popisu připome­nout jejich původní přiřazení. První je pán severu Vaišravana (Pi-ša-men) s přídomkem „Ten, který hodně sly­šel". Jeho atr ibutem je krysa nebo ještěr, jenž vládne čarovnými silami. Dhrtaráštra (Č' Kuo) je pánem vý­chodu, „Ochránce království", jeho atributem je velká loutna, jíž ovládá větry. Třetí strážce je Virúdhaka (Ceng Čang), pán jihu, s přídomkem „Zmnožená velikost". Třímá kouzel­ný meč „Modrý oblak", kterým vy­volává vítr. A poslední , Virúpákša (Kuang Mu), vládne západu, má pří­domek „Velké oči" a po boku dešt­

ník. Když tento deštník otevře, na celém světě se setmí. Všichni čtyři jsou považováni za ochranné bohy buddhismu. Nebude-li se dbát Bud-dhova učení, přestanou svět chránit. Vzhledem k tomu, že ovládají přírod­ní síly, mohou velice rychle a snad­no zasahovat i do lidských osudů.

Čtyři harmoničt í bratři V Tibetu a v oblastech severní a západní Číny obývaných Tibeťany lze občas nara­zit na symbolickou skupinu, která připomíná pohádku o brémskych muzikantech od bratří Grimmů, ne­jedná se však o osla, psa, kocoura a kohouta, ale o slona, opici, zajíce a koroptev. Praví se, že sám Buddha vyprávěl svým učedníkům o těchto „čtyřech harmonických bratrech" a na jejich souladu a svornosti vyklá­dal pokojnou spolupráci j ako pod­statný faktor lidské existence. Mlad­ší zvířata respektují starší a každé plní svou úlohu, j iž zvládá podle své velikosti, povahy a schopností.

Čtyři nebeské bytosti Číňané dělili hvězdnou oblohu na 28 souhvězdí. Toto dělení nacházíme i u Indů, Ba­byloňanů a Arabů, lze tedy usuzovat na společný původ. Ryze čínské je však jejich členění po sedmi. Sedni jich patří východu, straně, na níž vy­chází slunce, straně jara, plození. Symbolem východu je „Černý drak", který byl však později zobrazován modrozeleně. Ostatní tři světové stra­ny jsou j ih s „Rudým ptákem" (féni-xem), západ s „Bílým tygrem", kte­rý je vládcem nad smrtí, a sever

s „Temným válečníkem severu". Toto pozoruhodné, nesnadno vyložitelné jméno se dávalo želvě, j ež nesla na krunýři hada se vztyčenou hlavou.

Čtyři nebeští králové Ve vstupní části buddhist ických chrámů stojí proti sobě gigantičtí Čtyři nebeští králové. Většinou bývají ze dřeva, pestře pomalováni, s několika vrstva­mi laku a sahají často až ke stropu síně. Během času se pro ně ustálila četná jména: nebeští strážci, dévarád-žové, lókapálové, diamantoví králo­vé a také čtyři indičtí bratři. Tato čtveřice vládne obrovskému zástupu nebeských bytostí, střeží vchody clo ráje na hoře Méru a brání buddhistic­ké svatyně před démony, zlými du­chy a zloději. Jsou považováni za mocné ochránce víry a buddhist ic­kých zemí. Mají sice pevné atributy, ale mohou si je mezi sebou měnit, takže v provinciích ležících daleko od sebe můžeme vidět atribut krále východu v rukou krále západu. Čín­sky se všem čtyřem říká S'-ta tchien--wang, ale tento název se příliš nepo­užívá, spíše jejich indická jména . Král jihu s rudým obličejem je pova­žován za pána růstu, jmenuje se Cen--čang nebo Pchi-lu-ce-ťia (v sanskrtu Virúdhaka) a jeho atributem je meč. j imž roztíná i vítr. Mnohdy ho lze vidět s oštěpem a nefritovým prste­nem. Král severu, Pi-ša-men nebo Tuo-wen (v sanskrtu Vaišravana), zvaný též „Ten, který vše slyší", nosí „deštník chaosu", j ímž může vyvolat naprostou tmu nebo bouře a zemětře­

sení, podle toho, zda jej otevře nebo zavře. Často ho provází krysa nebo ještěr s magickými schopnostmi. Ob­ličej tohoto nebeského krále je černý. Král západu, Čch ' -kuo (v sanskrtu Virúpákša), má modrý obličej a jako poznávací znamení čtyřstrunnou loutnu pchi-pcha, jejíž tóny jsou sly­šet po celém světě a spalují nepřátel­ské stany a ležení. Král východu, Kuang-mu (v sanskrtu Dhrtaráštra), má v rukou perlu a hada. Jeho bílý obličej vyvolává strach, j eho vlasy připomínají měděné dráty a stejně jako j eho kolegové stává na poraže­ném démonu. Různá barva obličeje čtyř nebeských strážců se vysvětluje jejich indickými vzory, které perso­nifikovaly zemi, vodu, oheň a vítr. U těchto bohů je však značný počet variant. Tak například král severu může v ruce držet malý model pago­dy. Vzhledem k j eho marciálnímu vzhledu není divu, že ho uctívali jako boha vojáků a býval vzýván jako vá­lečné božstvo a jeho obraz byl na pra­porech a na zádech uniforem. Z ob­dobí Tchang se traduje, že za tažení císaře Suan-cunga (vládl 731 -756 ) proti barbarům náhle sestoupil z ob­laků a napomohl mu k vítězství. Vo­jevůdcem čtyř králů je Wej-tchuo (v sanskrtu Veda), který bývá v kaž­dém chrámu v jejich blízkosti, niko­li bezprostředně vedle nich.

Čtyři oltáře Pro císařské oběti byly už v počátcích dynastie Ming (1368 až 1644) zřízeny v Pekingu čtyři ol­táře: na jihu oltář Nebes, na východě

Ču Š'-sing 43

oltář Slunce, na severu oltář Země a na západě oltář Měsíce. Oltář Ne­bes je oválný a modrý, neboť nebesa jsou kruh, zatímco oltář Země z bílého mramoru má žluté zdobení, neboť žlutá je barvou země, a je čtvercový, protože staří Číňané si Zemi představovali j ako čtverec. Ol­tář Slunce je rudý a oltář Měsíce ze­lenkavě bílý. Jasně se zde projevuje čínská symbolika barev.

Čtyři pilíře Vedle znamení zverokru­hu jsou pro čínský horoskop důleži­té i „čtyři pilíře" (S ' -ču) , tj. den, ho­dina, měsíc a rok narození.

Čtyři poklady učencovy pracovny Tuš, kámen na roztírání tuše, štětec a papír patřily k pracovně nejen kaž­dého učence, ale i úředníka.

Čtyři ušlechtilé pravdy Jádro Bud-dhova učení stručně shrnují „čtyři ušlechtilé pravdy": 1. Na tomto světě je všechno samá strast. 2. Příčinou strastí je „žízeň", tedy chtivost, tužby, choutky, která vede k věčnému znovuzrozování. 3. Když se potlačí žízeň, strasti usta­nou. 4. K potlačení žízně a t ím k odstra­nění strastí vede osmidí lná stezka: správný názor, správný záměr, správ­ná řeč, správné chování, správné žití, správné úsilí, správná bedlivost a správné soustředění.

Čtyři ušlechtilí Bambus (skromnost), švestka (nedotčenost), chryzantéma (trvalost) a orchidej (krása); rovněž symbolizují čtyři roční období.

Čtyři V čínské číselné myst ice je čtyřka číslo j inové , představuje zá­pad a je známa četnými složeninami jako čtyřmi ročními obdobími, „čtyř­mi druhy umění" hodnými vzdělance (loutna, šachovnice, kniha a obraz), „čtyřmi lany morálky" (obřadní cho­vání, vědomí povinnosti, stud a ne-úplatnost) a nakonec „čtyřmi brana­mi" , j imiž j sou míněny čtyři cesty mladého Siddhárthy, jež ho přiměly k tomu, aby se zřekl dosavadního ži­vota. Hodně Číňanů se však čtyřce vyhýbá, protože je souzvučná se „smrtí" (s ' ) .

Čtyřiadvacet příkladů synovské od­danosti Každému dítěti se ve staré Číně vyprávěly příběhy o vzorných synech a dcerách, jež se doporučova­ly k nápodobě. Oblíbený byl napří­klad příběh o synu, jenž seděl celý rok u lože nemocné matky, aniž se převlékl, aby ji nemusel ani na chví­li opustit, nebo o synova, jehož mat­ce se v zimě zachtělo kapra, a syn ležel na ledu rybníka tak dlouho, do­kud j eho tě lesným teplem neroztál a on mohl kapra vylovit. A sedmde­sátiletý Lao-c ' prý bavil otce a matku tím, že se choval jako dítě.

Ču Š'-sing Až do konce dynastie Chan (206 př. n. 1.-220 n. 1.) pochá­zeli všichni buddhističtí mnichové v Číně výlučně z Indie a Střední Asie, protože Číňanům bylo do té doby za­kázáno vstupovat do mnišského sta­vu. První Číňan, který tento zákaz prolomil , byl Ču Š'-sing a brzy ho následovali další. Rovněž jako první

nastoupil obtížnou cestu za originál­ními buddhist ickými texty na „Zá­pad", kterým se tehdy mínila Indie a Střední Asie. Zemřel roku 281 v Jii--tchienu v dnešní autonomní oblasti Sin-ťiang.

Ču Wang Bůh radosti, pán nad man­želstvím, který sídlí na planetě Venu­ši. Jeden z nejpodi vnějších bohů Číny, původně všemi obávaný a později zbožněný poslední panovník dynastie Šang-Jin (asi 1523-1027 př. n. 1.).

Ču Žung Taoistické božstvo ohně uctívané zejména v provincii Chu--nan, kde se v Li-lingu a Liou-jangu už odedávna vyrábí pyrotechnika pro novoroční oslavy.

Ču-ke Liang Historická osobnost z období Tří říší (220-280) , jež schopnostmi, výkony a stylem živo­ta připomíná Leonarda da Vinci. Ču--ke Liang byl prvním rádcem vládce státu Šu Liou Peje, byl to geniální vy­nálezce, stratég, básník, umělec a státník, kterému se přisuzovaly do­konce nadpřirozené schopnosti. Na­rodil se roku 181 v provincii Šan-tung a žil jako poustevník v dnešní provin­cii Chu-pej. Liou Pej se o jeho pověsti doslechl a žádal ho, aby vstoupil do jeho služeb, což se mu podařilo až po třetí návštěvě, protože Ču-ke Liang se chtěl přesvědčit, zda to Liou Pej mys­lí opravdu vážně. Potom mu věrně sloužil až do své smrti v roce 234. Zanedlouho byl zbožněn a v chrá­mech uctíván jako Wu-chou (vévoda z Wu). V severní Číně je kupodivu patronem prodavačů koláčů.

Ču-lung Z doby lungšanské kultury (asi 2900-1900 př. n. 1.) se dochova­ly jemně broušené nefritové figurky stočeného draka s prasečí hlavou. Zřejmě se jednalo o amulet s hlubo­kým mystickým obsahem, který však nebyl zcela vysvětlen. Kombinace vepře a draka poukazuje na rané rol­nické kultury v severní Číně i na po­stupně se šířící uctívání draků.

Čunda Kovář a kovotepec, který Buddhu při j eho poslední pouti po­zval na hostinu, jejímž hlavním cho­dem byl pokrm súkaramaddava, po němž Buddha pocítil silné bolesti v útrobách.

Čung Kuej Bojovník s démony Čung Kuej je nejznámějším pomoc­níkem nebeského ministerstva exor-cismu. Jeho obraz se zavěšuje na dveře bud na Nový rok, nebo 5. dne 5. lunárního měsíce. Zobrazován bývá většinou v rudém rouchu s černým vousem, v černých botách a s mečem v ruce. Provází ho netopýr a obklopuje ho osm trigramů, symbo­ly jinu a jangu a pět jedovatých zví­řat.

Čung-i Wang Vojenský komisař Wang Šen-š ' je od 10. století j ako „loajální a ctnostný pr inc" (Čung-i Wang) považován za patrona a bož­ského praotce rodu Wang.

Čung-jiie-miao Klášter Středních hor na vrcholu Tchaj-š' v pohoří Sung-šan byl založen za dynastie Čchin (221 až 206 př. n. 1.). Jedná se o velký kom­plex na ploše 100 000 m 2 a patří k nejznámějším památkám staré Číny.

Čung-li Čchiian 45

Jeho chrám Čung-jue-miao ochraňu­je socha Železného muže, odlitá za dynastie Severní Sung (960-1126). Má sedm skvostných síni a celý kom­plex je obklopen cypřišovým lesem.

Čung-li Čchiian První v řadě Osmi nesmrtelných, zvaný také Chan Čung-li , žil prý j ako filozof za dy­nastie Čou (1122-221 př, n. 1.) a pá­tral po tajemstvích přírody. Nakonec objevil elixír života a prášek promě­ny. Vypráví se příběh, že jednou šel kolem hřbitova a spatřil ženu, jak mává vějířem nad hrobem. Podivil se a zeptal se j í , proč to dělá. „Muž mi řekl," odpověděla, „že se smím opět vdát, až uschne země na jeho hrobě. Ted mám ctitele a ráda bych se vda-la." Čung-li Čchiian se nad ní slito­val a nařídil svým duchům, aby jí se sušením pomohli. Žena mu za to vě­

novala vějíř. Když to vyprávěl své ženě, rozhořčila se a řekla, že ona by na něj tak brzy nezapomněla. Čung-li Čchiian o jejích slovech přemýšlel a rozhod] se, že ji vyzkouší. Předstí­ral nemoc, zemřel a pomocí prášku proměny se změnil ve sličného mla­díka. Ucházel se o svou ženu a dělal jí nabídky k sňatku. Už za několik dní souhlasila. Pak po ní požadoval mo­zek zesnulého muže jako neklamný důkaz její náklonnosti. Žena souhla­sila a otevřela rakev. Ta byla k jejímu úžasu prázdná a ctitel se v té chvíli rozplynul v oblak. Pochopila, co se stalo, a z hanby se oběsila. Čung-li Čchiian je zobrazován jako tlouštík s obnaženou hrudí a dlouhými vou­sy. Jeho atributy jsou broskev nesmr­telnosti a vějíř, j ímž dokáže zklidnit rozbouřené moře.

Dákiní Tantrické božstvo, v lamais-mu symbol ženského božstva v jeho krutém a smrtelném aspektu. Vystu­puje jako nahá dívka v tanečním po­stoji, v pravé ruce má kultovní obet­ní nůž a v levé lebeční klenbu naplněnou krví.

Dalajláma Nejvyšší duchovní a svět­ský vládce Tibetu a hlava lamaismu je považován za převtělení bódhisat-tvy Avalókitéšvary. Prvním dalajlá­mou byl Congkhapův žák Gendun-dup, ale titul dalajlámy byl oficiálně vyhlášen roku 1578 za třetího převtě-lence a vůdce sekty Gelugpa lamy SônamGjamccha (1543-1588) , jenž obrátil vládce tumedských Mongolů Altan-chana na buddhismus. Altan--chan mu udělil titul, který se skládal z mongolského slova dalaj (oceán) a tibetského lama a měl vyjadřovat, že lámova učenost je hluboká a bez­břehá jako oceán, a daroval mu pečeť s nápisem Dordžečhang neboli „Dr­žitel h romokl ínu" (Vadžradhara). Když se Sónam Gjamccho vrátil do Tibetu, prohlásil, že prvním dalajlá­mou byl Gendundub, druhým jeho převtělenec Gendun Gjamccho a on jako Gendunův převtělenec je třetím.

O století později vydal pátý dalajlá­ma (Ngawang Lozang Gjamccho) historicky významné stanovisko, když prohlásil, že všichni dalajlámo­vé j sou reinkarnacemi Čänräziga (bódhisattvy Avalókitéšvary) a tím takřka božské osobnosti. Z této sou­vislé řady převtělenců pochází i ny­nější 14. dalajláma Tandzin Gjam­ccho (nar. 1935).

Damaru Bubínek ze dvou lebečních kleneb potažených zelenou kůží; při předčítání posvátných knih a při ur­čitých rituálních úkonech se do něj tluče ukazováčkem nebo se j ím tře­pe a kuličky, jež visí na konci stuhy, narážejí o kůži. Potřásáním damaru se přivolávají bohové, které pak mi­lostivě naladí víno podávané v ritu­ální číši z lidské lebky zvané kapala.

Däpung Ze všech klášterů starého Ti­betu byl Däpung (doslova „hromada rýže") největší, neboť v něm až do roku 1955 přebývalo asi 7000 mni­chů. Tím byl vůbec nej větším klášte­rem na světě. Než byla dokončena Potála, sídlili v Däpungu i dalajlámo­vé. Leží asi 8 km západně od Lhasy a kulturní revoluci přestál naštěstí bez větších škod. Založil ho v roce

Dešťová voda 47

1416 Congkhapův žák Džamjang Chôdze. Úžasný komplex se studov­nami a kaplemi je považován za po­kladnici tibetského umění.

Datle Dvě datle skryté v těstové taš­tičce (ťiao-c') vyjadřují přání porodit nebo zplodit syna.

Démoni Široce rozvětvená víra v dé­mony ve staré Číně zaměstnávala značný počet zaklínačů, šamanů a exorcistů, neboť tito neblazí ducho­vé se museli usmiřovat nebo zahánět. Představovali si je v lidské, zvířecí nebo kombinované podobě. Rozlišo­valo se mezi přírodními duchy žijící­mi ve vodách, skalách nebo v zemi a mezi démony, kteří bloudí jako hla­doví duchové. Obáváni byli přede­vším démoni nemocí, protože mohli postihnout nejen jednotl ivce, ale i celé kraje.

Den jarního draka Svátek Čchung--lung-ťie se slaví 2. den 2. lunárního měsíce. Staří Číňané věřili, že draci se v 9. lunárním měsíci ukládají k zimnímu spánku a procitají teprve při prvním slunečním paprsku - tj. 2. dne 2. lunárního měsíce, kterému se také říkalo „Drak zvedá hlavu". V tuto dobu se v zemi probouzí i první hmyz, a proto se tento den nazývá též „probouzení vzrušeného hmyzu". Na Den jarního draka se tra­dičně jedí koláčky zvané „dračí šupi­ny" a nudle „dračí vousy".

Deset nebeských kmenů Kombinací deseti nebeských kmenů (tchien-kan) s dvanácti pozemskými větvemi (ti-č ') vzniká šedesátiletý cyklus.

Soudí se, že těchto deset kmenů po­chází z desí tkového cyklu, který se zřejmě používal v předdynast ické době. K označení deseti kmenů se používá pět prvků, které se vždy čle­ní na dva stupně.

Deset podsvětních králů Soudci , kteří předsedají peke lným soudům a udílejí duším zesnulých tresty po­dle závažnosti jejich hříchů.

Deset tisíc Deset tisíc je symbolem hojnosti a dlouhověkosti a znamená vždy věci, j ichž je nebo by mělo být dostatek. Císaři se přálo „deset tisíc let života", a dokonce ho tak oslovo­vali. V umění je 10 000 znázorňová­no štírem, svastikou nebo vinoucím se tokem.

Déšť Vzhledem k lomu, že déšť měl pro zemědělskou civilizaci staré Číny nesmírný význam, věřilo se v boha deště (Ju-š ') a v duchy deště (jii-šen) a zejména v 5. lunárním měsíci, když se po dlouhém období horka dlouho neobjevovala dešťová mračna, se pořádala prosebná procesí. Obřad se opakoval koncem šestého měsíce, tentokrát j ako poděkování za vláhu. Na toto procesí se zhotovovali dlou­zí papíroví draci ověšení množstvím lampionů. Lijavce se připisovaly deš­ťovým drakům, kteří se starají o vlá­hu a tak zajišťují existenci všech oby­vatel říše. K dešti dochází , když se ženský princip jin spojí s mužským principem jangem.

Dešťová voda (ju-šuej) Menší svá­tek, který se slaví 3. dne 1. lunární­ho měsíce (19-/20. únor). V severních

Deva 48

oblastech to bývá období hojných srážek.

Déva Ve velkém zástupu buddhistic­kých božstev patří dévové k nižším nebeským bytostem s omezeným vli­vem a vymezenou kompetencí. Po­cházejí z hinduismu a buddhismus jim přisoudil většinou ochranné funkce. Jejich ženským protějškem jsou děví.

Deváté nebe Nej vyšší taoistické nebe. Devět Ve starém čínském náboženství

představuje devítka (ťiou) posvátné číslo, neboť je mocninou tří. Je sym­bolem nejvyššího mužského principu, dokonalosti, nejvyšší moci. Rovněž symbolizuje dlouhý život a stálost, proto 9. den 9. lunárního měsíce bývá oblíbeným datem sňatku. Stará Čína měla devět provincií, jež vyměřil le­gendární císař Ju, Stejně tak se dělila nebesa na devět částí, bylo devět hor, devět průsmyků, devět ostrovů v ne­konečném moři, císař Jů zkrotil devět řek atd. Když někdo na své pouti spat­řil devět ovcí, považovalo se to za dobré znamení. Šťastná symbolika je i v násobcích devíti.

Devět dračích synů Říká se, že „bož­ský drak má devět synů a každý z nich je j iný". Pi-si má zálibu v lite­ratuře, vídáme ho proto na hlavicích stél, jež nesou na krunýři želvy. Pa--sia udrží i ty nejtěžší předměty a lze ho vidět ve spodních částech staveb. Pchu-lao miluje hluk a rámus, a pro­to bývá zobrazován na zvonech a gonzích. Čchao-feng je dobrodruh, nejraději leze na střechy chrámů a domů, takže ho vídáme na okapech.

Čch ' -wen má rád vodu, tudíž bývá na mostech nebo jako ochrana před po­žárem na střechách. Suan-ni vypadá jako lev a rád odpočívá, Buddha ho přijal do svých služeb, a proto je vy­rytý do jeho trůnu. Čchiou-níou na­lezl zalíbení v hudbě a nachází se na kolíčcích houslí. S posledními dvěma syny však není radno žertovat, proto­že Ja-c ' je chladnokrevný brach, kte­rý rád zabíjí a provází kata při popra­vách, lze ho proto vidět na j i lcích mečů, a Pi-chan je horkokrevný rváč a bývá zobrazován j ako strážce na vratech vězení.

Devět draků se šplíchá ve vodě Vy­datný a setrvalý déšť.

Devět starých trestů Pokuta, vý­prask, zbičování , vypálení cejchu, uříznutí nosu, useknutí chodidel, kas-trace, smrt a vyhnanství.

Dharmačakra „Koleso držma" nebo kolo zákona, symbol buddhist ické víry; bývá ztvárňováno s osmi louko­těmi, které symbolizují osmidílnou stezku. „Otáčet kolem" znamená roz­víjet a šířit učení . V lamaistických chrámech je dřevěná nebo kovová červeně lakovaná dharmačakra umís­těna na podstavci s lotosovým věn­cem a viditelná je už z dálky.

Dharmapála V sanskrtu „ochránce držma", ochranné božstvo buddhis­mu. Všech deset dharmapálů má šest rukou, tři hlavy a na čele „třetí" oko. V Číně a Tibetu jsou často zobrazo­váni a jejich velkolepé sochy z pozla­ceného bronzu se vytvářely přede­vším v 15. století.

Dračí král 49

Dhjánasana Meditační pozice se zkříženýma nohama, zvaná též vírása-na nebo vadžrásana (diamantová po­zice).

Dhjánibuddha Nadsmyslový, nad­časový buddha nepodléhající záko­nům přírody a viditelný v meditaci. Každý z pěti dhjánibuddhů je přiřa­zován jedné světové straně. Pátou světovou stranou se míní střed nebo zenit. Východ reprezentuje Akšóbhja (Neotřesný), západ Amitábha (Neko­nečný jas) , j ih Ratnasambhava (Z klenotu zrozený) a sever Amógha-siddhi (Úspěšně dokonalý) a upro­střed trůni Vairóčana (Zářný). Každé­ho z nich provází j eden pozemský buddha a jeden nadsmyslový bódhi­sattva, dhjánibódhisattva.

Dípankara Buddha minulosti, v san-skrtu „osvětlovač" nebo „zažehovač kahanu". Šákjamuni byl ve svých předchozích inkarnacích jeho žákem a Dípankara mu předpověděl , že v jednom ze svých budoucích znovu­zrození přijde na svět v Indii a dosáh­ne probuzení.

Dívka rajského jablka Jang Kuej--fej, oblíbená konkubína císaře Suan--cunga (vládl 712 -756 ) a proslulá kráska čínských dějin.

Divoká husa Symbol dobrých zpráv a za poslední dynastie (1644-1911) symbol civilního úředníka čtvrtého hodnostního stupně, který měl na obřadním oděvu ještě osm draků se čtyřmi drápy a na špičce klobouku purpurovou kuličku.

Domácí bohové K domácím bohům

patří bůh domácího krbu, bůh půdy, bůh studní a pramenů, bohyně zácho­du, bohové dveří, manželského lože, božstvo velké sýpky, bůh mlatu a bůh chlévů a stájí. Řada z nich vystupuje často s pomocníky a po boku mají služebnictvo. Boha domácího krbu leckdy provází i j eho choť.

Domácí oltář Každá rodina měla do­mácí oltář. V těchto často velice krás­ně zdobených výklencích stávaly so­chy bohů, j ež obzvláště uctívala, a před nimi bylo vykuřovadlo. Upro­střed byl umístěn patron rodiny, v do­mech obchodníků to byl například bůh peněz.

Dordže legpa Lamaist ický král dé­monů. Bónistické božstvo, jež si pod­manil indický mág Padmasambhava a obrátil je na buddhismus.

Draci strážci pokladů Tito draci (fu--cang-lung) střeží podzemní poklady, drahokamy a kovy.

Draci-duchové Draci (šen-lung). kteří přinášejí déšť a napomáhají úrodnosti polí.

Dračí drápy Počet dračích drápů na obřadním oděvu určoval postavení nositele. Draka s pěti drápy měl císař a nejvyšší císařští úředníci. Nižší hodnostáři se museli spokojit s dra­ky o čtyřech nebo třech drápech.

Dračí král Mezi „čtyřmi duchy", dra­kem, fénixem, tygrem a želvou, zau­j ímal odedávna význačné postavení drak. Připisovalo se mu, že přivádí mraky a déšť. Protože se soudilo, že na světě je draků celá řada, museli mít i svého krále. Tomuto králi (lung-

-wang) se budovaly chrámy stejně často jako městskému bohu nebo bohu půdy. Zobrazovali ho s lidským tělem a dračí hlavou a v královském rouchu. Dračí král sídlil v paláci na mořském dně s mnoha ministry, gene­rály a vojáky, posly a sluhy, ti všich­ni byli mořští živočichové. Podle ně­kterých pověstí mělo každé ze čtyř světových moří svého dračího krále.

Dračí kůň Dračí kůň (lung-ma) je mytická bytost Žluté řeky. Před mi­liony a miliony let prý svobodně a nespoutané brázdil vlny Chuang--che. Když ho bohové konečně zkro­tili, vyskočil vysoko nad vody a od­dělil nebe a zemí. Na jeho hřbetě se však lesklo deset zlatých sluncí. To byl počátek života a čínské civiliza­ce. Jeho hliněnou nebo dřevěnou so­chu lze dodnes vidět v mnoha polo­rozpadlých chrámech při Žluté řece.

Dračí matka Lung-mu; bohyně uctí­vaná především na j ihu provincie Kuang-tung. Rolníci ji vzývají před každoročními záplavami, tajfuny a sesuvy půdy. V chrámech si ji lze pro skvostné roucho císařské vdovy snadno splést s bohyní moře Ma-cu.

Dračí město Chuaj-jang v provincii Che-nan, v němž ukazují hrob mytic­kého císaře Fu-si, který byl údajně napůl člověk a napůl drak.

Dračí mistři Schopní a ušlechtilí úředníci.

Dračí princ Bohatá a elegantní oso­ba.

Dračí slina Drahý parfém, zejména ambra.

Drak Čína je vlastně země draka. Ne­jen proto, že se císařové Říše středu považovali za potomky draků, neboť svůj původ odvozovali od mytického císaře Fu-siho, ale cítili se tak i všich­ni Číňané. Syn nebes seděl v Zakáza­ném městě na dračím trůnu, oblékal dračí roucho, nosiči ho přenášeli na dračím voze, draci byli na vlajkách a korouhvích vojska a loďstva, na poštovních známkách. Na střechách chrámů seděli keramičtí draci a drak byl umělci miliónkrát malován, vyře­záván, tvarován a tesán. Zeny vyšíva­ly a tkaly dračí motiv do drahých hed­vábných látek a prosté rolnické ženy vystříhávaly „lunga", tedy draka, z barevného papíru. Ostatně i Fu-si a Nu-kua, první pár lidí čili prapřed­ci Číňanů, měli spodní část těla dračí a zakončenou dlouhým ocasem. Měs­to Chuaj-jang, v němž je Fu-si údaj­ně pohřben, se dodnes nazývá „Dra­čím městem". Takovíto prapředci mohou mít jedině pozitivní vlastnos­ti, a proto se drak - na rozdíl od ostat­ního světa - stal v Číně symbolem požehnání, blahobytu a zdaru, vždyť dračí duchové (šen-lung) přinášejí déšť, bez nějž by nevzešla setba. Drak má devět synů, z nichž každý se vy­značuje zvláštními vlastnostmi a kteří jsou v umění také různě ztvárňováni. Existuje „dračí král", jenž sídlí ve svém skvostném podmořském paláci, a draky je obydlena celá Čína. Po­zemští draci (ti-lung) vládnou prame­nům, řekám a jezerům, lze je nalézt v horách a kopcích a při stavbě domů,

Duha 51

mostů a ulic je na ně třeba brát zřetel. Na jaře se draci zvedají, stoupají do povětří, letí nad zemí a jsou toužeb­ně očekáváni, neboť přinášejí déšť. Když jejich sémě dopadne na zem, změní se ve vzácný nefrit. Říšským symbolem Číny je drak. Nástupu cí­saře na trůn se říkalo „dračí let". Cí­sař pil ze šálků zdobených draky, no­sil brokátová roucha s vyšitou dračí hlavou, nad jeho hlavou na kazeto­vých stropech paláce hleděly do všech světových stran dračí hlavy, kráčel po schodech, na nichž stávaly mistrovsky provedení mramoroví draci. Znakem císařovny a zároveň symbolem krásy a elegance byl fénix, král ptactva. Oproti evropskému dra­ku je čínský drak dobromyslný, ško­dí pouze za určitých podmínek, může například přivodit záplavy. Draci se obecně dělili do čtyř kategorií: nebeš­tí draci, draci-duchové, zemští draci a strážci pokladů. V mýtech, pohád­kách a pověstech však významnou roli hrají draci mořští . Drak v sobě spojuje charakteristické znaky devíti zvířat: tělo a šíji hada, hlavu velblou­da (koně, krokodýla), rohy jelena, oči králíka, břicho žáby, šupiny kapra, pařáty orla, tlapy tygra a uši buvola. Drak jinak představuje páté a nejdů-ležitější znamení čínského zverokru­hu, neboť pátou a nejdůležitější svě­tovou stranou je v Cíně střed. Je to také nejšťastnější symbol čínské my­tologie. Člověk narozený v roce Dra­ka je dítkem Štěstěny. Říká se, že ně­kdo je „bohatý j ako drak". Drak je

vysloveně vitální a nesmírně průraz­ná osobnost a své nadání plně rozvi­ne jen v samostatné práci. Draci jsou považováni za spravedlivé, čestné, ušlechtilé, velkorysé, odvážné a ry­tířské. Velice úspěšní bývají v pe­něžnictví. V rocích Draka se zahajují obchody, rozšiřují podniky a slučují firmy. A protože Drak má štěstí i v lásce, hodí se tyto roky i pro uza­vírání sňatků. Drak se však snadno vzruší, přílišné nadšení ho může unést k chybným odhadům, povzne­sená fantazie svést na scestí. A proto se i v rocích Draka střídají úspěchy s neúspěchy. Příznivé je spojení Dra­ka s Myší a Opicí, neboť všichni, kdo se v těchto dvou znameních narodi­li, užívají plnými doušky vzrušení, jež Draka provází. Nevhodnými part­nery jsou přízemnější a realističtější Buvolové, Ovce a Psi. U ostatních znamení záleží na tom, zda se chtějí a dokážou přizpůsobit. Drak je bytost jarní, podněcuje růst, za sklizeň však už odpovědný není.

Drsný měsíc Dvanáctý měsíc lunár­ního kalendáře, kterému se též říká hořký. Probíhal ve znamení příprav na oslavy Nového roku, což mimo jiné znamenalo i to, že byl poslední možností k vyrovnání dluhů. Pokud někdo nemohl dluh uhradit, musel se skrývat do novoročního jitra, proto­že pak se mu lhůta prodloužila do 5. dne 5. lunárního měsíce.

Druhý břeh Nirvána. Duha Symbol spojení jangu a j inu,

symbol manželství.

Duch Polárky Jedno z nejvýznam-nějších hvězdných božstev, stojí v centru čínského světa a nikdy ne­mení svou polohu.

Duch zelené žáby V j ižní Cíně, v údolí Jang-c'-ťiangu a ve Velké čín­ské nížině existují odedávna svatyně ducha zelené žáby, v nichž se žába uctívá jako vodní božstvo. Žábě se obětuje víno a rozličné pochoutky, dokonce ji uctívají divadlem. Tato tradice pochází zřejmě z toho, že ve vodnatých a tím na žáby bohatých oblastech bývají lidé většinou ušetře­ni sucha. Když žába v těchto konči­nách vnikla do domu. s lavnostněj i přenesli do žabí svatyně.

Duchové V čínské lidové víře mají duchové velký význam. Rozlišovalo se mezi dobrými, nápomocnými du­chy (šen), tedy dušemi předků, jež jejich potomci chovají v úctě, a zlými duchy, démony (kuej), dušemi před­ků, kteří se nějak provinili nebo na něž potomci zapomněli. Kuej mohou být též duše sirotků, sebevrahů i těch, kdo předčasně tragicky zahynuli , tedy dříve, než j im nebesa určila. Takové duše bloudily světem živých jako démonické stíny, a když o ně nebylo postaráno, mohly působit zlo. Proto se na větších hřbitovech zřizo­valy kamenné desky, na nichž se osi­řelým duchům obětovaly papírové peníze, jídlo a pití. Péče o tyto duchy se ve staré Cíně brala velice vážně. Ta-čung-jie („velký zástup uctíva­ných") jsou zase duchové těch, kdo padlí v boji, byli zavražděni, jejichž

smrt způsobil oheň nebo voda a ne­mají žádné příbuzné. V některých krajích se j im dokonce stavěly vlast­ní chrámy. „Ku-chun" neboli hlado­ví duchové buď neměli na zemi žád­né potomstvo, nebo se jednalo o mrtvé, jejichž těla se nikdy nenašla. Když moře nebo řeka vyplavily ne­známé tělo, říkalo se mu jou-j ing--kung („ten, který žádá odpověď") a lidé se mu postarali o důstojný po­hřeb.

Duchové hor Duchové hor (šan-siao) pocházejí ještě z prehistorických ani­mist ických dob a ve střední a j ižní Cíně jsou považováni za celkem ne­bezpečné tvory. Vypadají jako opice, jsou černí, chlupatí a velice mrštní. Když potkají člověka, vyzvídají na něm jeho jméno , protože jedině tak mu mohou uškodit.

Duchové odlivu a přílivu Na pobře­ží Východočínského moře se uctívají duchové odlivu a přílivu (čchao-šen). Původně se jednalo o dva generály, kteří spolu urputně válčili a po smrti byli zbožněni. Jeden z nich je Wu Ťůan, někdy zvaný též Říční hrabě (Che-po), druhý Wen Čung. V Chang--čou je Wu Ťůan uctíván jako bůh náhlého přílivu a přinášejí se mu oběti.

Dům Nebeského mistra Klášterní komplex na úpatí hory Draků a tygrů (Lung-chu-šan), 20 kilometrů jižně od Jing-tchanu v provincii Ťiang-si, je sídlem Cesty nebeských mistrů a nebeského mistra či učitele, čínské­ho „taoistického papeže". Založil ho

Džátaka í 3

v 1. století n. 1. Čang Tao-ling a kláš­ter se stal poutním střediskem taois-mu. Čang Tao-!ing v něm pak působil třicet šest let jako nejvyšší autorita sekty Cesty pěti měřic rýže, již rovněž založil, a jako „kouzelník z Tygří hory". Vedení taoistické komunity předal svému synovi. Nárok na vede­ní se v rodině dědil a „Dům Nebeské­ho mistra" se stal jakýmsi taoistickým Vatikánem. Jeho vůdce byl považo­ván za hlavu všech kouzelníků a kro-titelů démonů. Stoupenci nebeského mistra hájili v novověku své výsady velice militantne, takže po vyhlášení republiky v roce 1911 byl majetek kláštera zabaven. Dnes je komplex opět cílem poutníků i turistů.

Dvacet čtyři menší svátky Říše středu měla vedle velkých svátků ješ­tě čtyřiadvacet menších, které se ří­dily podle solárního kalendáře a měly především praktický význam pro ze­mědělství.

Jarní: Začátek jara, Dešťová voda, Pro­buzení hmyzu, Jarní rovnodennost , Čistý jas, Obilný déšť

Letní: Začátek léta, Nalévání zrna, Zrno v klasu, Letní slunovrat, Mírná hor­ka, Velká horka

Podzimní: Začátek podzimu, Konec veder, Bílá rosa, Podzimní rovnoden­nost, Chladná rosa, Příchod mrazů

Zimní: Začátek zimy, Malý sníh, Velký sníh, Zimní slunovrat, Slabý mráz, Silný mráz

Dvanáct emblémů Na císařských rouchách bylo vyšito dvanáct emblé­mů: slunce, měsíc, hvězdy, hory, dra­

ci, bažanti , fénix, obětní nádoba, řasy, plameny, rýžová zrnka a seke­rové meandry. Tyto emblémy ukazo­valy moc vladaře i j eho spojení s ne­beskými mocnostmi . Jejich počet koresponduje s cyklem dvanácti lu­nárních měsíců a s dvanácti pozem­skými větvemi astrologie.

Dvanáct pozemských větví Dvanáct pozemských větví se jmenuje podle dvanácti zvířat slunečního zverokru­hu, jimiž j sou Myš, Buvol, Tygr, Krá­lík, Drak, Had, Kůň, Ovce, Opice, Kohout, Pes a Vepř. Tato znamení zverokruhu odpovídají souhvězdím, s jej ichž pomocí se každý měsíc určuje postavení Slunce. Jestliže v šedesátiletém cyklu těchto dvanáct pozemských větví kombinujeme s deseti nebeskými kmeny (vždy dva­krát dřevo, oheň, země, kov, voda), dostaneme šedesát jmen roku (např. rok 2001 byl rokem Kovového hada, rok 2002 Vodního koně, rok 2003 Vodní ovce, 2004 rok Dřevěné opice, 2005 rok Dřevěného kohouta).

Dvarapála Ochranné božstvo střeží­cí vchod do chrámu nebo svatyně.

Dvě Dvojka má v čínské číselné mys­tice velký význam. Jako nejnižší j i -nové číslo představuje zemi a princi­py j in a jang . Předpovědi Knihy proměn jsou postaveny na binárním systému plných a přerušených čar.

Dvě ryby v koši s pomeranči Sym­bol přání, aby člověk měl v každém roce štěstí.

Džátaka „Zrození"; vyprávění o před­chozích Buddhových životech. Džáta-

ky obsahují 547 příběhů uspořáda­ných do dvaceti dvou oddílů. Velice pomáhaly při šíření buddhismu jak v Indii samé, tak v Číně a na celém Dálném východě. V Evropě jsou zná­my jako buddhistické pohádky.

Džókhang „Dům Páně" je nejposvát-nější tibetský klášter. S jeho stavbou započal v 7. století král Songcän Gampo. Dodnes je v něm socha Bud­dhy Šákjamuniho, kterou ze své vlas­ti přivezla čínská princezna Wen--čcheng. Její otec, druhý císař dy­nastie Tchang (618-907) Tchaj-cung,

toto umělecké dílo kdysi dostal od j ednoho bengálskeho krále. Džó­khang představuje impozantní celek ryze t ibetských staveb se síněmi, vnitřními dvory, portály a četnými kaplemi s bezpočtem soch Buddhy, bódhisattvů, ochranných bohů, lamů a tibetských panovníků. Nachází se ve Lhase na hlavním náměstí a ode­dávna je cílem nesčetných poutníků.

Džunka Symbol štěstí; na novoro­čence vyjadřuje přání, aby „nový rok probíhal stejně bezpečně jako plav­ba".

E-mej-šan Západní ze čtyř posvát­ných hor čínského buddhismu se nachází se v provincii S'-čchuan, [ 6 0 k m j ihozápadně od Čcheng-tu a 36 km od Le-Šanu, a je zasvěcena bódhisattvovi Pchu-sienovi (Saman-tabhadrovi), který v těchto končinách údajně žil a kázal. Obrovský horský masiv má plochu 200 čtverečních ki­lometrů a patří k pohoří Čchiung-laj na jihozápadním okraji S'-čchuanské pánve. První, tehdy ještě taoistické chrámy se zde stavěly už za dynastie Východní Chan (25-220). Za dynastie Tchang (618-907) přišli buddhisté, prohlásili „Horu huňatého obočí", jak se tehdy E-mej-šanu říkalo, za posvát­nou a do období Čching (1644-1911) na ní zbudovali asi dvě stě klášterů a chrámů, z nichž se dochovalo pou­hých dvacet. Název „Huňaté obočí" si lze vysvětlit množstvím cedrů a jina-nů, jimiž byla porostlá. (Na E-mej--šanu se ostatně napočítalo na 3000 druhů rostlin, z toho třicet druhů aza­lek a 14 druhů orchidejí.) Nejvyšší vrchol je Ťin-ting (3100 m). Až do této výšky se také táhnou vlhké, deš­tivé a mlžné lesy. Ve výši 3077 metrů stojí „Chrám zlatého vrcholu", který

si své jméno právem zaslouží, neboť poutníci se z něj kochají neskonale nádhernými západy slunce. V „Chrá­mu věčnosti" (Wan-nien-s') stojí bronzová socha Pchu-siena jedoucího na bílém slonu se šesti kly, vysoká je 6,8 metru a váží 62 tun. Věřícím na E-mej-šanu rovněž ukazují tři metry hlubokou kamennou nádrž zvanou Sloní koupel, v níž bódhísattva kou-pával svého slona.

Er - lang Nebeský pes, který navzdo­ry četným protivenstvím zvítězil nad Nebeskou opicí. Je symbolem vítěz­ství ctností nad lstí a záludností i ví­tězství ducha na hmotou. Er-langa vzývá každý, komu onemocní pes . V případě uzdravení mu slibuje jako votivní dar terakotového psíka. Er--lang je často zobrazován ve váleč-nickém úboru a s třetím okem na čele. Provázejí ho dva muži, jeden s halapartňou, druhý s pečetí.

Er -wang-miao Chrámem dvou králů se míní chrám předků na hoře Ju-lej-šan na východním břehu Min-ťiangu v okrese Kuan-sien v provincii S'-Čchuan. Byl zbudován na počest s ' -čchuanského prefekta a jeho syna a připomíná jejich mistrovský tech-

nicky výkon, neboť vytvořili obdivu­hodné zavlažovací zařízení, j ímž na­vždy zabránili katastrofálním zápla­vám a které funguje dodnes. Oba byli později jmenováni králi a z tohoto ni­

koli všedního povýšení se odvozuje jméno chrámu, jehož dnešní podoba pochází z dynastie Čching (1644 až 1911).

Fa-ču-kung Bůh, jehož kult pochází z Fu-ťienu, je patronem všech Číňa­nů, kteří z této provincie odešli na Tchaj-wan a do j ihovýchodní Asie. Vzývá se při nemocech, je považo­ván za boha deště a pomáhá odvracet pohromy. Lze ho často vidět ve ven­kovských chrámech. Má černý obli­čej a kolem paže se mu ovíjí rudý had. Při každoročních slavnostech se jeho socha často nosí poli, aby chrá­nil před škodami nejen je , ale i ves­nici. Fa-ču-kung je titui a znamená „Pán a mistr obřadů" nebo „Pán a mistr sil".

Fa-chaj-s' Tento chrám se nachází u Pekingu na jižní straně hory Cchuej-wej-šan v okrese Š'-ťing-šan a pochází z dynastie Ming (1368 až 1644). Jeho nástěnné malby lze nápa­ditostí, harmonií barev a úchvatným bohatstvím detailů srovnávat s těmi nejlepšími freskami evropské rene­sance. Většina budov a soch byla v posledních čtyřech stech letech zni­čena, zejména za kulturní revoluce (1964-1974) . Jako zázrakem se uchovala Hlavní síň (Ta-siung-pao--tien) se skvostnými freskami, které pokrývají ce lkem 236 čtverečních

metrů. Obrazy ukazují díla 15 z n á ­mých malířů dynastie Ming a p ř ed ­stavují prakticky celý panteon m a h á -jánového buddhismu. Vedle b u d d h ů a bódhisattvů lze vidět létající apsa-ry, ochranná božstva, nebeské k r á l e i postavy z hinduistické mytologie .

Fa-juan-s ' Chrámový klášter P r a m e ­ne nauky je od roku 1956 s í d l e m Buddhis t ické akademie, která d n e s opět přijímá studenty z celé z e m ě . Jako nejstarší buddhist ický c h r á m v Pekingu má za sebou pohnuté dě­jiny a lze jej považovat za klenotnici buddhismu. Založil ho na p a m á t k u padlých vojáků tchangský c í s a ř Tchaj-cung (vládl 626-649) a dokon­čen byl roku 696, po více než č tyř i ­ceti letech stavby. Jeho dnešní p o d o ­ba i název pocházejí z 18. s to le t í . Rozlehlý komplex sestává ze tří s íní , uspořádaných od severu k jihu, d lou­hých 180 metrů a širokých 50 met rů . Východní a západní křídla s louží za příbytky mnichů. Ve vstupním ná­dvoří uvítá návštěvníky zvonice a bu­bnová věž a síň Nebeských krá lů se smějícím se břichatým B u d d h o u (Mi-le-fo). V hlavní síni lze v idě t 18 pozlacených luo-chanů a buddhist ic-

Fa-men -s '

kou trojici. V síni Tisíce buddhů je 4,58 metru vysoká mistrovská mede­ná plastika z mingského období -buddhové čtyř světových stran, j imž vévodí Dharmabuddha - Buddha na­uky. Když džtirčenský stát Tin dobyl severní Čínu, jeho vítězný vůdce věz­nil v tomto klášteře posledního sung-ského císaře. Za Kublajchána (dy­nastie Juan) se zde konaly císařské úřednické zkoušky. Chrám má knihovnu s více než 100 000 vzácný­mi svazky.

Fa-men -s ' Asi 110 kilometrů západ­ně od Si-anu stojí v údolí řeky Wej--che klášter Fa-men-s ' (chrám Brány nauky). Největšího rozkvětu dosáhl za dynastie Pozdní Tchang, kdy měl čtyřiadvacet nádvoří propojených chodbami s chrámovými síněmi. Symbolem kláštera byla 45 metrů vysoká, třináctipatrová cihlová pago­da. Nejvíce však proslul Buddhovou prstní kůstkou, kterou získal už v roce 497. Tato relikvie se schraňo­vala v „podzemním paláci" pod pa­godou a „zapůjčovala se" do tehdej­šího hlavního města Čchang-anu na slavnostní procesí. Císařský dvůr ji pak vracel s četnými dary. Tak se sta­lo i za vlády císaře Si-cunga (873 až 889), který ji klášteru vrátil s mnoha poklady v osmi do sebe vsunutých skříňkách ze santalového dřeva. Po­stupem času upadly podzemní pokla­dy v zapomnění. V srpnu 1981 se po těžkých lijácích část pagody zřítila a při rekonstrukci byl objeven „pod­zemní palác" se všemi poklady a do­

konce s čelnými darovacími listina­mi některých císařů.

Fa-sien Mnich Fa-sien (331-422) je se slavným Sůan-cangem nejvýznam-nějším poutníkem, který se vydal z Číny do Indie pro originály nejdů-ležitějších súter. Byl to muž nezlom­né vůle a velké odolnosti. Po důklad­ných studiích vyrazil z Čchang-anu, prošel na třicet zemí Střední Asie a Indie, v dnešním Bangladéši se na­lodil, doplul na Srí Lanku a přes Su­matru se vrátil do Číny. Výsledkem této veliké „cesty za knihami", jež tr­vala čtrnáct let, byl cestopis známý j ako „Zápisky o buddhistických ze­mích" a šest velkých rukopisů súter, jejichž překladu do Čínštiny zasvětil zbytek života.

F a - š ' Učený mnich, který přikládá větší význam studiu a Buddhovu zá­konu než askezi a kontemplaci.

Fen - j ang W a n g Tchangský generál, jenž úspěšně sloužil čtyřem císařům, zemřel v roce 781 a později byl zbož­něn. Jméno poukazuje na provincii An-chuej , která se dříve jmenovala Fen-jang. Znám je též jako Šang-fu (Otec říše) nebo Lu-šen.

F e n g Tie a Wen Č c h a n g Patroni zhotovovatelů pečetí a vynálezci čín­ských znaků.

Feng-šuej Čínská geomancie, nauka o větru (feng) a vodě (šuej), přesněji řečeno o harmonii v přírodě s ohle­dem na výběr vhodných míst pro za­kládání staveb, ať už se jedná o domy, mosty, zdi, pagody, pevnosti, hroby, plantáže, silnice, cesty, železnice

Fu-si 59

nebo vodní cesty. Při stavbách bere v potaz směr větrů, vodní podmínky, terén, podnebí , vegetaci a stavby v sousedství, aby dobré vlivy měly přístup a špatné nikoli. Nejdůležitěj-ším nástrojem geomanta je speciální kompas luo-pchan, kovová kruhová stupnice, na níž jsou zaznamenány jednotl ivé kombinace nejrůznějších geomantických údajů.

Feng-tu Město na horním toku Jang--c'-ťiangu v provincii S '-čchuan, v němž se od pradávných časů těžila sůl. V jedné velice hluboké solné studni, o níž se věří, že je bezedná, by měl být vchod do podsvětí.

Fénix Symbol j ihu, slunce, léta, císa­řovny, nevěsty, dobré úrody. Tento kouzelný pták (feng-chuang) je zna­kem elegance a krásy. Tělo má zele­né jako dobrotivost , krk bílý jako spravedlnost, hřbet červený j ako slušnost, prsa černá jako moudrost a nohy žluté jako věrnost a hodnověr­nost. S evropským fénixem nemá nic společného, je to ryze čínský symbol a původně se zřejmě jednalo o boha větru, protože jeho znak je odvozen ze znaku pro vítr (feng). Podobně jako drak má devět mláďat. Zvláště dráždivé a svůdné oči ženy se nazý­valy „očima fénixe". Jestliže je fénix zobrazen s drakem, drak znamená císaře a fénix císařovnu, ale mohou znamenat i nebesa a zemi. Když ně­kdo marně hledal životního partnera, říkalo se, že neúspěšně hledá fénixe.

Flétna Symbol harmonie a výraz přá­ní šťastného a dlouhého života. Atri­

but nesmrtelných Lan Cchaj-chea a Chan Siang-c 'a.

Fo Čínský výraz pro historického Buddhu.

Fo-šan Ve městě Fo-šan, 20 km již­ně od Kuang-čou (Kanton), stojí dob­ře zachovaný chrám Předků (Cu--miao), který byl změněn v muzeum. Pochází z dob dynastie Severní Sung (960-1126) a za pozdějších dynastií byl několikrát rozšířen. Má přes 2000 skulptur a na hřebeni střechy Velké síně stojí 152 terakotových figur.

Fu, Lu, Sou Tři slabiky, jež zname­nají štěstí, bohatství, dlouhý život. Obraz se třemi šťastnými bohy býval dříve v každém domě a obchodě. Je­j ich jména jsou Fu-sing, bůh štěstí, Lu-sing, bůh kariéry, a Šou-sing, bůh dlouhého života.

Fu-ji ian „Příčina štěstí", záslužný akt, který člověk získá květ inami všeho druhu, zapálením vonné tyčin­ky, pokleknut ím, padnutím na zem před sochou nebo obrazem boha, dobrými skutky, poutěmi, dary něja­kému chrámu a podobně. Spektrum těchto skutků je tak široké, že každý, i ten nejchudší věřící jich za svůj ži­vot může učinit veliké množství.

Fu-si První ze tri čínských mytických císařů. Podle tradice žil v letech 2852 až 2737 př. n. 1. Naučil lidi chovu dobytka, rybaření, vaření, výrobě hudebních nástrojů, zpracování hed­vábí, výměnnému obchodu, aku­punktuře. Rovněž se mu připisuje vynález kalendáře a sestavení osmi trigramů, k nimž ho prý mimo j iné

Fu-š' 60

inspiroval želví krunýř a z nichž se vyvinula celá filozofie čínského uni-verzalismu. Většinou bývá zobrazo­ván jako divoch sedící na skále, oděn v šatu z listí, s nečesanými vlasy, ale oholenými tvářemi, v rukou drží bud znak s osmi diagramy, nebo symbol jinu a jangu. Má lidský trup, ale hadí tělo nebo rybí ocas stejně jako jeho sestra a manželka Nu-kua (též Nu--wa). Často bývají zobrazováni spo­lečně s propletenými ocasy, jež jsou považovány za dračí . Nu-kua je v mytologické chronologii j edno­značně starší, neboť ji často považu­

jí i za stvořitelku člověka, kterého vy­tvarovala z hlíny a potom vypáli la v peci. Později byli oba uctíváni jako prarodičové lidstva. Na stélách z dynastie Chan (206 př. n. 1. až 220 n. 1.) drží Fu-si úhelník a Nli-kua kružítko. Jsou to symboly jednak sta­vitelství, j ednak i magických sil a dokonce „dobrých mravů". Nefri-tové přívěsky s Fu-sim a NU-kuou se nosily jako talismany. Fu-si je rovněž považován za patrona rybářů.

Fu-š ' Bájný pták připomínající ko­houta s lidskou tváří. Jeho hlas ohla­šuje válku.

Gandän Trosky klášterního města Gandän („Ráj"), v němž až do roku 1959 žilo pět tisíc mnichů, se rozklá­dají na horském svahu asi 40 km vý­chodně od Lhasy. Za kulturní revolu­ce byl klášter takřka kompletně zničen a mniši vyhnáni. V Gandänu je pohřben velký reformátor tibetské­ho buddhismu Congkhapa, jehož po­zůstatky rudé gardy zneuctily. Kláš­ter byl obnoven.

Gandharvové Polobožské bytosti převzaté z hinduist ického folkloru, v němž jsou nebeskými hudebníky a zpěváky vznášejícími se ve vzdu­chu. Gandharva může být též bohy­ně vůně a hudby. Podléhají strážci světa Dhrtaráštrovi, nebeskému krá­li východu, a v buddhismu plní funk­ci nadsmyslové podstaty, jež přechází ze života do života, tedy jakési duše.

Garuda V sanskrtu „polykač"; my­tický pták, orel s lidskou hlavou zva­ný též „sluneční pták". Symbolizuje vítr a slunce a v hinduismu je jízdním zvířetem boha Višnua a v buddhismu dhjánibuddhy Amóghasiddhiho.

Gelugpa Tibetská buddhistická sek­ta (doslova „sekta ctnostné řehole"), již roku 1409 založil reformátor

Congkhapa. Nazývá se též žlutá nebo sekta žlutých čepic, protože její pří­slušníci nosili oproti starším sektám (červené nebo černé) žlutá řeholní roucha a žluté čepice. Za pátého da­lajlámy se asi kolem roku 1642 stala tibetským státním náboženstvím, Je­j ím prvním patriarchou a dalajlámou byl Gendundub (1391-1475) .

Generál zadního vchodu Přední vchod domu střeží ostražití bohové dveří. Démoni se však mohou poku­sit vniknout dovnitř zadním vcho­dem. I o tento případ je postaráno, protože zadní vchod střeží generál Chou-men, který býval ministrem v paláci tchangského císaře Tchaj--cunga (626-649) . Císař se tehdy zmítal v horečkách a démoni se k němu chtěli dostat zadem. Ministr j im v tom úspěšně zabránil, a proto byl brzy zbožněn a jmenován „gene­rálem zadního vchodu".

Géniové svornosti Dvojice symboli­zující svornost a mírumilovnost. Vět­šinou se j edná o smějící se chlapce s křepelkou (symbolem svornosti) a lotosem. Patroni obchodníků, hrn­čířů a vápeníků.

Geomancie viz Feng-šuej

Ginkgo biloba viz Jinan Granátové jablko Pro množství ja-

dérek symbol plodnosti . Totéž platí o melounech, a proto obraz s melou­ny a granátovými jablky znamená přání hojného potomstva. Granátov­ník rozkvétá v létě, a tak je považo­ván i za symbol léta a tepla. Ve spo­jení s broskví a cedrátem představuje

„tří plody štěstí". Granátové jab lko s úřednickým kloboukem a opaskem vyjadřuje přání, aby se úřednická hodnost dědila z generace na genera­ci. Když se novomanželům věnuje obraz rozkrojeného granátového ja­blka, znamená to „sto jader - sto synů". V buddhismu je zase symbo­lem dobrých vlivů.

H a d Symbol chytrosti a mužské smyslnosti , ale i zákeřnosti , neboť patří mezi pět jedovatých zvířat. Až do novověku se v Číně věřilo, že existují krvelační a krutí hadí démo­ni s hlavou půvabné dívky, kteří vy­strkují hlavu ze zdi a něžně volají jménem na kolemjdoucího muže. Jestliže se muž otočí a s kráskou si zadá, ještě večer téhož dne mu dé­mon vysaje mozek. „Střež se hada krásy" je varování před lákavými nabídkami neznámých lidí. Had je též šestým znamením čínské­ho zverokruhu. Člověk narozený v roce H á d a j e energický, cílevědo­mý, přizpůsobivý a obratný, chytře taktizuje a většinou dosahuje značné­ho finančního úspěchu. Bývá to upřímný a věrný přítel, v manželství přímo ideální partner. Nenadělá ko­lem sebe příliš povyku a žije skrom­ně. Jeho profesionální vzestup probí­há pozvolně, úspěch se dostaví zpravidla až v poslední třetině živo­ta. City nedává příliš najevo a jen zřídkakdy ztrácí sebeovládání. Velice dobré a dlouhé partnerství může pro­žít s Drakem. Ideální je však spojení s Hadem, protože vždy ví, co se

v partnerovi děje, a podle toho se cho­vá. Nedoporučuje se manželství s Myší nebo Vepřem, neboť pro pří­lišnou různost povah může vést k ne­snesitelným napětím.

H a j a g r í v a Lamaist ický ochránce Buddho vy nauky a vykonavatel pří­kazů ochranných božstev, tibetský Tamdin neboli „Koňská šíje". Lze jej poznat podle hněvivého vzezření , šesti rukou a tří očí. Na rudých vla­sech má korunu z lebek, kolem pasu kůži démona a řetěz z lidských hlav a na zádech sloní nebo lidskou kůži. Většinou bývá ztvárňován v pohlav­ním spojení se svou družkou.

H a v r a n V Číně je havran považován za zvíře Slunce. Sluneční havran má tři nohy a je poslem Královny matky Západu Si-wang-mu.

H é v a d ž r a Iniciační a ochranné bož­stvo (jidam) tantrického buddhismu, prapůvodce všeho živého i neživého, jež je v Tibetu a v severní Číně ztvár­něno velkolepými bronzy. Jedná se o nej symboličtější tantrické božstvo s nej větším počtem atributů. Má osm hlav, každou tvář s j iným výrazem, j e ž symbolizuj í osm duchovních vlastností Probuzeného. Nejvyšší

hlavu obepínají plameny moudrosti. Na každém čele je třetí oko jako sym­bol spojení soucitu a moudrosti. Dále má osm párů zdvižených rukou a v každé drží misku z lebeční klen­by. V miskách levé řady trůní osm božstev, v pravé řadě sedm zvířecích postav a jeden člověk. U této lidské bytosti se jedná o černého zemského boha, u zvířat o krysu, gryfa, slona, velblouda, býka, osla a koně. Radu bohů tvoří temný bůh smrti Jama, rudý bůh slunce, zelený bůh větru, rudý bůh ohně, bílý bůh vody, žlutý bůh bohatství a jedno blíže neurčené božstvo. Ruce se zvířaty vyjadřují Hévadžrovu aktivitu, ruce s božstvy jeho moudrost. Destruktivní aspekt j idamu se projevuje tím, že stojí na čtyřech nejvyšších hinduist ických božstvech. Hévadžra je vždy ztvár­ňován v milostném spojení se svou družkou Nairatmou, jež ve zdviže­ných rukou drží kultovní nůž a lebeční klenbu plnou krve - symbo­ly nejvyšší moudrost i . Velkolepá ztvárnění tohoto j idamu a jeho druž­ky pocházejí z doby císaře Čchien--lunga (18. století).

Hínajána V sanskrtu „Malý vůz"; je­den ze základních směrů buddhismu, podle nějž je každý - na rozdíl od mahájány (Velkého vozu) - odpověd­ný za své osvobození a musí o ně usilovat bez vnější pomoci.

Hlasatel věčné pravdy Lao-c ' , jemuž se také říká „staré dítě", protože údaj­ně přišel na svět s bílými vlasy.

Holubice Symbol manželské věrnos­

ti, rodičovské odpovědnosti a dlou­hověkosti.

Horská kočka Jiný název pro zajíce. Horští bohové Každá hora má svého

boha. Nejznámější jsou bohové pěti posvátných hor taoismu. Bůh Tchaj--šanu byl dokonce uctíván jako vlád­ce podsvětí . Při množství pohoří a jednotlivých hor v Číně existuje ob­rovský počet horských bohů, zná­mých většinou jen lokálně. Horám občas vládnou i bohyně nebo vystu­pují po boku horských bohů jako j e ­j ich manželky. Tato horská božstva nemají žádné specifické jméno , ale velice často se j im říkalo šan-šen. Každý lovec, dřevorubec, byl inkář a sběrač lesních plodů je při vstupu do hor prosí, aby mu byla nakloněna a nápomocna.

Hostina shledání Na Nový rok se všichni členové rodiny shromažďují k uctění předků na velké „hostině shledání", jež musí probíhat v napro­sté shodě a při níž se nesmějí dávat najevo sváry, jež členové rodiny měli mezi sebou v uplynulém roce.

Housenka bource morušového Symbol píle a úzkostlivé čistoty. O svátku housenky bource morušo­vého 3. dne 3. lunárního měsíce nosí chovatelky housenek a tkadleny hed­vábí amulety, aby podpořily jej ich zdárný vývoj.

Hrob prvního císaře Čchinů Tento dosud jen částečně odkrytý hrob „prvního císaře Čchinů" (Čchin Š ' --chuang-ti) se nachází asi 30 km vý­chodně od Si-anu poblíž města Lin-

Hrobky mingských císařů 65

-tchung (provincie $en-si) pod mo­hylou vysokou 47 metrů. Na tomto podzemním paláci pracovalo po 39 let 700 000 dělníků. Podle popisu chanského historika S ' -ma Čchiena je hrobka modelem vesmíru se sou­hvězdími na stropě a s pozemskými útvary včetně řek a jezer ze rtuti na podlahách a mají se v ní skrývat ne­smírné poklady, zvláště bronzová ra­kev. O „věčné světlo" se starala lam­pička naplněná salamandřím tukem. Dělníky a otroky, kteří stavbu dokon­čovali, v ní zaživa pohřbili jako obě­ti. Podzemní palác ze šedého vápen­ce měří od severu k jihu 460 metrů a od východu k západu 392 metry. Výzkumy ukázaly, že přes pokusy o vyloupení zůstal nedotčen. Archeo­logové zatím odkryli jen malou část mauzolea. K ní patří i takzvaná „tera-kotová armáda" , jež byla nalezena náhodou při hloubení studně. Jedná se o šest tisíc vojáků v životní veli­kosti, válečné koně i vozy na ploše bezmála 13 000 metrů čtverečních.

Hrobky mingských c í sa řů Ze všech vladařských hrobních komplexů na světě jsou nejzachovalejší, nejnáklad-nější a umělecky nejcennější hroby dynastie Ming (1368-1644). Od 15. až do poloviny 17. století v nich bylo uloženo třináct ze šestnácti ming­ských císařů. Hroby rozptýlené na ploše zhruba 40 kilometrů čtvereč­ních se nacházejí asi 50 kilometrů severozápadně od Pekingu v širokém Údolí císařů v okrese Cchang-pching v pohoří Tchien-šou. Byly do nich

ukládány i císařovny a první vedlejší ženy. Řadu hrobek zahajuje hrobka císaře Jung-leho (1360-1424) a za­končuje ji hrobka posledního císaře této dynastie, Čchung-čena (vládl 1628-1644). Navštěvují se však pře­devším dvě - architektonicky zajíma­vá impozantní hrobka Čchang-ling a odkrytá hrobka Ting-ling. Hrobky se sice liší provedením, ale drží se vždy stejného stavebního principu. Nad hrobkou, podzemním palácem, se klene mohyla, kolem níž jsou uspořádány stély, obětní síně a pavi­lony. Do nekropole se vchází Velkou palácovou branou (Ta-kung-men), asi o kilometr dál stojí Velká červená brána, za ní Stélový pavilon a za ním začíná Cesta duchů (Šen-tao), která vede sedm kilometrů k hrobce Čchang-ling. Na Cestě duchů je pozoruhodná alej dvanácti párů ka­menných zvířat a dvanácti párů vojenských a civilních hodnostářů. Cchang-l ing, hrobka císaře Jung-leho, je ze třinácti hrobek nej větší

a nejzachovalejší. Hlavní stavba, síň Obětí (Ling-en-tien) má stejnou plo­chu jako síň Nejvyšší harmonie (Tchaj-che-tien) v Císařském paláci (1956 m 2 ) , všechny opěrné sloupy jsou z jednoho kmene a čtyři z nich mají průměr 1,17 metru. Podzemní palác Ting-ling, hrobka císaře Wan--liho (vládl 1573-1620), byl odkryt v roce 1956, nachází se 27 metrů pod zemí a má celkovou plochu 1195 m 2 . Zadní síň, v níž jsou vystaveny sarko­fágy císaře a jeho dvou manželek, je

vysoká 9,5 m, dlouhá 30,1 m a širo­ká 9,1 m a našlo se v ní přes 3000 skvostných pohřebních darů. Kom­plex byl zbudován v letech 1584 až 1590 a pracovalo na něm 30 000 děl­níků. Pro pět podzemních místností dali zhotovit v j ihočínském Su-čou 50 000 leštěných kamenů, které se dopravovaly po Velkém kanálu do Pekingu a z něj na sever. Stavba to­hoto hrobu přišla na osm milionů stří­brných taelů, což odpovídalo pozem­kové dani celé země za dva roky.

Hrobní sochy Vybavení hrobů hlině­nými sochami, které měly sloužit mrtvému, dosáhlo svého vrcholu v období od počátku dynastie Chan (206 př. n. 1.-220 n. 1.) do konce dy­nastie Tchang (618-907) . Za znalost staročínske plastiky vděčíme přede­vším těmto často velkolepým nále­zům. Pýchou každého sběratele, hlavní atrakcí aukcí a skvostem pří­slušných muzeí jsou zvláště sochy koní a jezdců z dynastie Tchang, do hrobů se však dávaly i sochy váleč­níků, úředníků, sluhů, dvorních dam, koní, velbloudů, beranů, hrobních strážců, poslů, psů, dokonce zahra­ničních hudebníků.

Hruška Symbol dlouhověkosti. Hůl Sukovité potitnické hole s dračí

hlavou jsou v Cíně odedávna symbo­lem stáří a důstojnosti, houževnatosti a dlouhověkosti. S takovou holí vídá­me například boha dlouhého života. Buddhističtí mniši si zase na cesty brávají výstražnou hůl. Jedná se o dlouhou tyč zakončenou kovovým

prstencem, na němž visí další krouž­ky, které při pohybu cinkají a chřes­tí. Tak mnich varuje všechna zvířata, především hmyz, aby před ním včas uprchla. Současně mají tyto jasné , kovové zvuky chránit mnichovo ucho před všemi světskými zvuky. Buddha putoval s holí ze santalové­ho dřeva.

Husa Symbol manželského štěstí a života s jedním partnerem.

Hvězdní bohové Četní astrální boho­vé dávných časů byli později zařaze­ni mezi nebeské úředníky Nefritové-ho císaře.

Hvězdný bůh literatury Taoistické pojetí, že zbožněné osobnosti mohou mít příbytek na nebesích, vedlo k tomu, že v Číně lze vzývat boha li­teratury pod dvěma jmény. Tak se stalo taoistickému mnichu Wen-čan-govi za dynastie Tchang (618 - 907), který po svém zbožnění v roce 1314 byl jako bůh literatury přemístěn do souhvězdí Velké medvědice, kterému se říká Kuej. Postupně se zapomně­lo na jeho původní jméno a jako bůh literatury se uctíval už jen Kuej-sing, bůh Velké medvědice. Na obrazech ho vidíme, jak jednou nohou stojí na rybí nestvůře a druhou nohou podpí­rá Polárku. V jedné ruce má psací náčiní, v druhé kalamář. Souvislost s literaturou se ještě posiluje tím, že v oblacích je vidět knihu s nápisem: „Nebesa rozhodují o literárním úspě­chu".

Hvězdný bůh učenců Čína j a k o země učenců a úředníků si vytvořila

boha, který v nebi vede rejstřík s tituly a hodnostmi všech úředníků a také se všemi podklady ze zkoušek, jež je k těmto úřadům opravňují. Toto

božstvo se jmenuje Wen Čchang ti--ťiin nebo „císař Wen-čchang". Zob­razován bývá jako úředník, který jede na bělouši v doprovodu pomocníků.

Chan Siang-c' Šestý v řadě Osmi ne­smrtelných; údajně se jedná o synov­ce slavného učence Chan Jilho, který žil kolem roku 820. Byl to oblíbený žák nesmrtelného LU Tung-pina, kte­rý ho vzal do sadu, aby mu ukázal stromy broskvoně nesmrtelnosti. Chan Siang-c ' na jednu broskvoň vylezl, spadl z ní a stal se nesmrtel­ným. Nyní putuje světem jako hráč na kouzelnou nefritovou flétnu, která podporuje růst rostlin. Je patronem hudebníků a vykladačů osudu a ma­líři ho velice rádi zobrazují. Nezná hodnotu peněz. Když dostane hrst mincí, lhostejně je rozhodí, protože je nepotřebuje. Jeho atributem je flétna.

Che Spojení taoistů s přírodou vedlo k tomu, že už od dynastie Sung (960 až 1279) obzvláště uctívali jednoho ze svých mnichů, jenž nejlépe vyja­dřoval jejich životní ideál absolutní jednoty s přírodními jevy. Nesmrtel­ný Che, který v každém ročním ob­dobí nosil na holém těle slaměný plášť, putoval zemí bos a vedl život poutníka a poustevníka. Veškeré na­bídky života na císařském dvoře od­mítal a po celý život zachovával věr­nost svým ideálům.

Che Che a Er Sia Tito dva usměva­ví a vždy veselí nesmrtelní vypadají j ako dvojčata, třebaže se ve skuteč­nosti jedná o přátele. Oba jsou svým způsobem považováni za bohy bo­hatství i dlouhověkosti a štěstí. Pro­to je lze často vidět s broskvemi, lo­tosovými květy nebo koš íčkem s různými symboly štěstí.

Che Sien-ku Poslední z řady Osmi nesmrtelných je žena. Podle pověsti byla dcerou chudého majitele krámu v Ling-lingu v provincii Chu-nan. Neznámý pocestný j í daroval bros­kev nesmrtelnosti , po níž získala schopnost předpovídat budoucnost . Nyní samotinká putuje světem, živí se rozemletou perletí a měsíčními paprsky. Když j i mocná císařovna Wu-chou (625-705) povolala ke dvoru, zmizela a dlouho ji nikdo ne­viděl. Jejím atributem je lotosový stvol nebo květ, kuchyňská naběrač­ka, někdy též „žezlo všech p řán í" (žu-i). Je patronkou domácích prací a ženy se na ni obracejí, když j i m práce přerůstá přes hlavu.

Che-che Na četných obrazech lze vi­dět dva veselé chlapce s polodlouhý-mi vlasy, jeden z nich drží lotos (che)

a druhý misku (che), ze které stoupá pára. V páře poletuje pět netopýrů. Může však držet i dózu, z níž vyska­kuje kůň nebo se z ní sypou šperky. Tito bohové-d voj čata jsou považová­ni za nositele bohatství i za symbol manželské svornosti . Podle pověsti se jedná o básníka a mnicha Chan--šana, j enž žil v 7. století v horách Tchien-tchaj, a jeho přítele Š'-teho, správce kuchyně kláštera Kuo--čching v provincii Če-ťiang, kteří byli v 18. století zbožněni dekretem císaře Jung-čenga.

Cheng a Cha Čínský univerzatismus dal v průběhu dějin vyrůst řadě vět­ví, jež působí mnohdy podivně. Na­příklad lze občas i v buddhistických chrámech obdivovat dvě sochy stráž­ců, kterým se říká maršálové Cheng a Cha a jež pocházejí z doby, kdy byla svržena dynastie Šan, tedy ko­lem roku 1122 př. n. 1. Tito dva voje­vůdci vládli magickými silami. Cheng dokázal z nosních dírek vy­pustit dva světelné paprsky a vylou­dit burácivý zvuk zvonů, proto se mu říkalo „chrápal". Cha zase vypouštěl z úst oblak smrtícího žlutého plynu, proto se mu říkalo „Foukač". Voje­vůdci byli později prohlášeni za svaté a převzal je buddhismus. Toto navý­sost mírumilovné náboženství j im přisoudilo úkol, aby chrápáním a fou­káním chránili kláštery.

Cheng-šan (jižní) Jižní Cheng-šan je jednou z pěti posvátných hor taoismu. Nachází se v překrásné krajině 150 kilometrů j ižně od města Čchang-ša

v provincii Chu-nan. Najeho svazích je několik rozlehlých klášterních komplexů, mezi nimi proslulý chrám Nan-jue-miao, který znalci považují za nej krásnější v celé Číně. Tento „chrámový klášter Jižní hory" zaují­má plochu 9,8 hektaru a byl založen už v roce 725. Dvoupatrovou střechu hlavní síně nese 72 sloupů, které symbolizují 72 vrcholů osmdesátiki-lometrového Cheng-šanu. Nejvyšší vrchol má výšku 1290 m. V klášteře Ču-šeng, který stojí východně od vel­kého chrámu Nan-júe-miao, si roku 1714 udělal zastávku císař Kchang-si, když cestoval na jih.

Cheng-šan (severní) Severní Cheng--šan, další z pěti posvátných hor tao­ismu, se zvedá necelých 70 kilomet­rů j ihovýchodně od města Ta-tchung v provincii Šan-si a dosahuje výšky 2017 metrů. Na samém vrcholu stojí horský chrám, ale nej známější je Zavěšený klášter (Sůan-kchung-s ' ) , který se jako vlaštovčí hnízdo tiskne níže ke strmé stěně. Oněch asi 40 síní a pavilonů bylo už v 6. století umně vybudováno na hoře i v ni a propo­jeno chodbami. Oblast kolem Cheng--šanu vyznačuje hranici mezi čínský­mi rolníky a mongolskými stepními nomády. Až do dynastie Ming (1368 až 1644) byla několikrát odříznuta od Číny, takže mnichové se museli podrobit a přizpůsobit dobyvatelům.

Ching-Chung-Koon Tento taoistic-ký chrám Zelených borovic (Čching--sung-kuan) v pevninské části Hong­kongu (New Territories, Nová území)

Chladná rosa 70

byl založen až v roce 1949 a proslul skvostnou čestnou branou, zvonicí a bubnovou věží a četnými řezbami na střeše a v interiéru. Stal se vý­znamnou svatyní, v níž se kromě vy­brané knihovny a starobince nachází i vegetariánská restaurace. Tento chrám je konkrétním důkazem toho, že i taoismus jde s dobou.

Chladná rosa (chan-lu) Menší svá­tek, který se slavil v druhé polovině 8. lunárního měsíce (8./9. říjen).

Chlapec, ryba a lotosové semínko Tato kombinace na obraze znamená přání „Nechť máš všeho dostatek".

Chlapec štěstí Zobrazení smějícího se nebo radostně se tvářícího chlap­ce s broskví nebo s „houbou nesmr­telnosti" v ruce je symbolem štěstí a dlouhověkosti. Takoví radostní hoši se často vyskytují i ve skupinkách, jak si hrají nebo pouštějí draky, v ta­kovém případě symbolizují radost a hojné potomstvo.

Chou Ťi Bůh zemědělství zvaný „Pán prosa".

Chou-i a Čchang-e Svátek středu podzimu (Čung-čchiou-ťie) je spojo­ván s měsícem a váže se k němu po­věst o deseti sluncích. Za Časů mytic­kého císaře Jaoa porodila sluneční bohyně deset synů, kteří všichni na­jednou vystoupili na oblohu. Zemi zachvátilo strašlivé vedro a sucho a lidé prchali do jeskyní. Nefritové-mu císaři se jich zželelo a nařídil ne­beskému lukostrelci Chou-imu, aby slunce sestřelil. Když Chou-i sestřelil devět sluncí a chystal se sestřelit de­

sáté, pozemský císař Jaojej požádal, aby je ušetřil, neboť může být lidem k užitku. Neštěstí bylo odvráceno a lidé lukostrelci děkovali a prosili ho, aby s nimi zůstal. Chou-i se za­miloval do překrásné dívky Čchang-e a odmítl vrátit se na nebesa. Nefrito-vý císař ho proto potrestal smrtelnos­tí. Pozemské štěstí s krásnou ženou mu trest sice ulehčovalo, přesto však toužil po nesmrtelnosti. Vypravil se tedy do pohoří Kchun-lun za Králov­nou matkou Západu, která mu daro­vala elixír nesmrtelnosti. Po návratu jej svěřil do opatrování ženě. 15. dne 8. lunárního měsíce si vyrazil na lov. Toho využil jeho žák Feng-meng, který se o elixíru doslechl, vnikl do domu a ohrožoval Čchang-e nožem. Čchang-e vytáhla elixír z úkrytu, rychle ho vypila a vzlétla na měsíc, kde nyní žije a nemůže se vrátit na zemi. Když se Chou-i vrátil z lovu a zjistil, co se stalo, propadl veliké­mu žalu. Za svou ženou už nemohl a ona již nemohla za ním. Od té doby lidé přinášejí na paměť tohoto odlou­čení, ale zvláště na paměťjejich lásky oběti měsíci, a to 15. dne 8. lunární­ho měsíce. Svátek se slaví ohňostro­j i , lampiony, dračím tancem, údery do bubnů a gongů a kulatými měsíč­ními koláčky (jiie-ping). Podle j iné verze Čchang-e elixír ukradla, uprch­la s ním na měsíc a tam byla za trest přeměněna v třínohou ropuchu.

Chou-tchu Mateřské božstvo země, personifikace ženské plodnosti, krá­lovna země, družka nebeského vlád-

ce Šang-t iho. Šang-ti představuje jang a Chou-tchu jin a tím se udržu­je harmonie nebes a země.

C h r á m Při stavbě chrámu hraje hlav­ní roli příznivá poloha, která se urču­je podle pravidel feng-šuej. Při plá­nování svatyně se stavitelé od pradávna drží pěti základních princi­pů: Rozvržení místností musí vyho­vovat jak potřebám mnichů a věří­cích, tak estet ickým požadavkům. Celý chrám je uspořádán symetricky kolem dvorů a orientován severojiž­ně nebo podle odchylky stanovené geomantem. Střecha musí být boha­tě zdobena, v létě chránit před palči­vým sluncem a deštěm a v zimě, kdy je slunce nízko, propouštět světlo. Strukturální prvky chrámu musí být vidět, nic se nesmí skrývat. Trámoví je většinou bohatě zdobeno řezbami. Volbu barev určuje symbolika, pou­žívá se žlutá, zlatá, modrá, červená a zelená. Žluta je barva zralého obilí a dřeva. Barva ryzího zlata symboli­zuje zemi, bohatství a císaře. Modrá je barva nebes, východu a vlády. Čer­vená znamená oheň, krev, úspěch, štěstí, upřímnost , pravdu a radost a rovněž je barvou slunce a mužské­ho principu jang . Zelená je barva vody a hojně se používá u trámů, konzol a vlysů. Chrám může mít brá­ny a pagody, nejsou však striktně pře­depsané.

C h r á m Bílé dagoby Tento chrám se nachází západně od parku Pej-chaj ve čtvrti Si-čcheng a nesmíme ho zamě­ňovat s Bílou dagobou. Je znám jako

Paj-da-s' nebo Miao-jing-s' . Založen byl v roce 1096 za dynastie Liao a roku 1271 ho dal Kublajchán restau­rovat v tibetském slohu. Brzy nato vyhořel a roku 1457 byl za mingského císaře Tchien-šuna obnoven a dostal jméno Miao-jing-s '(Klášter božské spravedlnosti). Proslul padesátimetro-vou pagodou s měděnou střechou se zvonečky, které rozeznívá vítr a jež zahánějí zlé duchy.

C h r á m Bílého koně Jedná se o první buddhistický chrám v Cíně, byl zalo­žen už v roce 68 za dynastie Východ­ní Chan a nachází se asi 12 km vý­chodně od Luo-jangu v provincii Che-nan. Čínsky se jmenuje Paj--ma-s ' . Ming-ti, druhý císař dynastie Východní Chan, vyslal roku 67 dva mnichy do Indie pro buddhist ické spisy. Vzácné rukopisy získali už v Afghánistánu, naložili je na bělou-še a na zpáteční cestě si udělali u Luo-jangu zastávku. A přesně na tom místě založili klášter, který se časem vyvinul ve významné středis­ko učenosti. Dnešní podoba mnoho­krát restaurovaného a rozšiřovaného komplexu pochází převážně z období Ming. Zachovaly se tři síně a třinác-tipatrová pagoda z 12. století. V brá­ně lze vidět hroby dvou mnichů, kteří jsou považováni za významné misio­náře buddhismu v Cíně.

C h r á m Nebes Tento známý peking­ský chrám (Tchien-tchan), stojící v parku o rozloze 273 hektarů, po­chází ze stejné doby j ako Císařský palác. Zbudován byl v roce 1420,

C h r á m Nefr i tového B u d d h y 72

tedy dobrých padesát let po založení dynastie Ming. Tato ryze čínská dy­nastie usilovala o obnovení tradič­ních obětí předkům podle přísného konfuciánského rituálu a o uctívání nebes. O zimním slunovratu se císař ve slavnostním průvodu odebíral do chrámu, aby se zhostil povinností nejvyššího kněze. Nejdříve medito­val v síni Nebeské klenby, v níž se uchovávaly posvátné tabulky císař­ských předků, potom se převlékl a přešel do síně Půstu, jež se nachází v j ihozápadní části areálu. Zde se do východu slunce postil a s prvními slunečními paprsky se odebral ke tří­stupňovému kruhovému oltáři Nebes z bílého mramoru a s obětinami tři­krát vystoupil na j eho vrchol. Tři stupně oltáře symbolizují nebesa, zemi a člověka. Na oltáři Nebes se plně uplatňuje symbolická devítka. Kruhový kámen uprostřed poslední­ho stupně je obklopen devíti pravo­úhlými kameny. Další kruh se skládá z osmnácti kamenů a devátý vnější kruh (zvaný „střed země") tvoří 81 kamenů. Tento vzorec pokračuje na prostřední terase, kde je ve vnějším kruhu dvakrát 81 kamenů, a na spod­ní terase, na níž je v dvacátém sed­mém kruhu třikrát 81 kamenů. Mra­morová balustráda má na nejvyšším stupni 72 dílů. na prostředním 108 a na spodním 180, jejich součet je tedy stejný j a k o stupňů v kruhu -360. Císař při modlitbě skládal počet ze své vlády, prosil nebesa o odpuš­tění svých hříchů a o šťastný rok.

V obrovských obětních nádobách pod oltářem se pálili Černí býci. Tato ceremonie byla vždy přepychová, přímo pompézní, neboť se j í účastnil celý dvůr a na nohou bylo ostatně i celé hlavní město. Těžištěm chrámu je 38 metrů vysoká síň Modliteb za dobrou úrodu, v níž císař obětoval v polovině prvního lunárního měsíce a prosil o dobrou úrodu. Stavba má v základně průměr 30 metrů. Na tří­stupňovou mramorovou terasu vede osm schodů, symboly čtyř hlavních a čtyř vedlejších směrů. Chrám po úderu blesku vyhořel a do původní podoby byl obnoven v roce 1889. Konstrukce vznikla bez použití jedi­ného kovového hřebíku. 28 masiv­ních dřevěných sloupů podpírá troji­tou kruhovou střechu, která je pokryta 50 000 modrými glazovaný­mi taškami a zakončuje ji pozlacená koule. Sloupy mají hlubokou symbo­liku. Čtyři vnitřní sloupy odpovídají čtveru ročních období, dva vnější kruhy po dvanácti sloupech symbo­lizují dvanáct měsíců a dvanáct dvouhodin. Na vyřezávaném stropě vidíme motivy draka a fénixe, tedy symboly císaře a císařovny.

C h r á m Nefritového Buddhy Chrám Nefritového Buddhy (Jtt-fo-s') se nachází na západě obrovské metro­pole Šanghaje a je jednou z největ-ších turistických atrakcí města. Chrá­mu daly jméno dvě skvěle zachovalé sochy Buddhy Šákjamuniho z bílého nefritu a samy o sobě jsou úžasným důkazem soudržnosti buddhistů pře-

C h r á m P ř e d k ů Tin 73

sáhující hranice států. Roku 1880, tedy ještě za císařství, putoval jeden mnich z ostrova Pchu-tchuo-šanu ve Východočínském moři do Barmy, aby navštívil tamní kláštery. V Bar­mě, zemi nefritu, mu darovali hned pět nesmírně cenných soch Buddhy Šákjamuniho. Při návratu do domov­ského kláštera se zastavil v Šanghaji a dvě největší sochy věnoval chrámu Ťiang-wan. Brzy k tomuto chrámu začali přicházet buddhističtí poutní­ci a z jejich darů se pro tyto sochy zří­dil vletech 1918-1928 vlasmi chrám, který sestává ze tří síní a dvou dvo­rů. Sedící Buddha je vysoký 1,9 me­trů a stojí v síni Wen-cang, obklopen sbírkou cenných buddhistických spi­sů. Ležící Buddha, který vchází do nirvány, je dlouhý 96 cm a lze ho vi­dět v síni v západní části kláštera. Obě sochy i chrám jako zázrakem přestály bouři kulturní revoluce, kte­rá vzešla právě z tohoto města.

C h r á m Pěti pagod Pekingský chrám Pěti pagod (Wu-tcha-s ' ) se nachází severně od zoologické zahrady, nemá sice j iž síně, zato však pět úžasných pagod, které se dochovaly i s umělec­kými díly. Klášter se původně jmeno­val „chrám Skutečného probuzení", byl to dar mingského císaře Jung--leho (vládl 1403-1424) tamní mníš­ske obci a jednalo se o rozsáhlý kom­plex. V roce 1473 dal císař Čcheng--chua zbudovat podle indického vzo­ru stúpu s pěti věžemi na obrovském Čtvercovém podstavci (styl zvaný „pagoda diamantového trůnu") .

V letech 1860 a 1900 byl klášter zpustošen evropskými intervenčními vojsky a v roce 1920 zabaven místní­mi válčícími vládci a kámen po ka­meni rozprodán. Pět věží se však na­štěstí zachovalo a dalo mu dnešní jméno . Na rozlehlém pozemku je dnes muzeum sochařství, v němž vy­stavují 1200 stél a kamenických pra­cí. Z pěti pagod mají čtyři jedenáct pater, prostřední třináct a rovněž do­sahuje výšky 13 metrů. Od základny k vrcholu jsou zdobeny reliéfy, které zobrazují scény z B u d d h o v a života i množství lvů, slonů, koní a pávů.

C h r á m P ř e d k ů t i n Uctívání předků se v Cíně v průběhu staletí projevo­valo mnoha kaplemi, svatyněmi a chrámy, z nichž se řada dochovala. Jedním z nej významnějších j eŤ in -c ' , chrám Předků Tin, asi 25 km jihozá­padně od Tchaj-juanu v provincii Šan-si u pramene řeky Ťin-che na úpatí hory Sílan-wang-šan. Četné síně, pavilony, terasy, můstky a po­mníky vytvářejí impozantní komplex asi stovky staveb, j e ž vznikaly od 11. století. Nejvelkolepějsí stavbou je síň Svaté matky z roku 1102 s valbovou střechou a se 33 sochami dvorních dam v životní velkosti, které patří k význačným uměleckým dílům dy­nastie Sung (960-1279) . Protože v dávných dobách se uctívala bohy­ně řeky Tin, stojí vlevo od této síně „chrám Vodní bohyně". Chrám Ťin-c' byl původně zasvěcen zakladateli dy­nastie Čou, který žil v 11. stole­tí př. n. 1. Hlavní stavby však vznik-

Chrám Šesti fíkovníků 74

ly o dvě tisíciletí později, a to v 11. století n. 1. - a opět skoro o tisíc let později, v roce 1955, byly podle sta­rých nákresů důležité části obnoveny ve slohu 12. století. Hojně je navště­vována pověstmi opředená Svatyně pramene a tři prameny na svahu hory jsou odedávna proslulé čistotou a hoj­ností vody. Chrám je rovněž znám cy­přišem starým přes dva tisíce let.

Chrám Šesti f íkovníků Tento kan-tonský buddhistický chrám pochází ze 6. století a původně se jmenoval chrám Vzácného klidu. V 10. století dostal jméno chrám Očistné moud­rosti a dnešní jméno ve 12. století podle šesti fíkovníků bengálskych (banyánů), jež bývaly jeho chloubou.

V jedné síni se dochovala socha Kuan-jin a k chrámu patří 55 metrů vysoká Květinová pagoda, která je symbolem města.

Chrám Uctívání císařských předků V tomto pekingském chrámu se schraňovaly tabulky panovnických předků a zasloužilých mužů z před­chozích dynastií a císař je osobně ve 3. a 9. lunárním měsíci uctíval střed­ní obětí. Svým způsobem se jednalo 0 čínský panteon.

Chrám Velkého zvonu První zvony na světě byly odlity v Cíně za dynastie Západní Cou (1122-771 př. n. 1.). Po příchodu buddhismu se staly význam­nými součástmi klášterů, každý větší klášter měl kromě bubnové věže 1 zvonici. Za mingského císaře Jung--leho byl roku 1406 odlit z bronzu největší zvon východní Asie a umís­

těn v chrámu Wan-šou. Po zániku to­hoto chrámu byl roku 1577 převezen do „chrámu Zrání vědomí" (Ťue--šeng-s') , jemuž se dnes podle zvonu říká Ta-čung-s' - chrám Velkého zvo­nu. Tento snad nej starší zvon na svě­tě je vysoký 6,94 m, má průměr 4 metry a váží 46,5 tuny. Do jeho stěny je zvenčí i zevnitř vyryto 227 000 zna­ků, kompletní text Sútry Buddhova květinového věnce. Když na počátku 20. století nebylo v Pekingu ještě sly­šet hluk motorů, nesl se jeho zvuk za klidných dnů do okruhu 50 kilomet­rů. Zvon zabírá ve vlastní zvonici dvě patra. V klášteře zřídili v roce 1985 muzeum zvonů. Mezi 160 exponátů patří i zvon starý 2300 let.

Chrám Západní zahrady Za dy­nastie Ming (1368-1644) zřídil man­darín S u Š'-tchaj na severozápadě města Su-čou (provincie Ťiang-su) dvě krásné zahrady. Jednu z nich -Západní zahradu - j eho syn daroval buddhistickému klášteru a opat v ní dal postavit chrám. Za tchajpching-ského povstání (1850-1864) byl chrám vyrabován a vypálen, ale v ro­ce 1892 byl obnoven v dnešní podo­bě. Majestátní žlutou branou se vstu­puje na rozlehlé nádvoří , na jehož pravé straně stojí síň Čtyř nebeských strážců a na levé straně síň Pěti set luo-chanů. Za Buddhovou sochou v hlavní síni stojí obrovská socha Kuan-jin. V klášterním rybníčku žije velká želva, o níž se tvrdí, že pama­tuje dynastii Ming.

Chrámové divadlo Ve staré Číně

měla řada venkovských chrámů diva­dlo, v němž zejména v měsíci skliz­ně vystupovali kočovní herci a často větší kočovné společnosti, jež dáva­ly i několikahodinové kusy. Témata nebyla náboženského charakteru, většinou se jednalo o legendy, příbě­hy z dějin, epizody ze slavných ro­mánů nebo rozpustilé frašky. Přísluš­nost divadel k venkovským chrámům se zdůvodňovala tím, že i bohové se těší divadlem stejně jako lidé, a vě­řilo se, že hře budou věnoval stejnou pozornost jako žasnoucí rolníci.

C h r y z a n t é m a Symbol podzimu a dlouhověkosti . Chryzantémové ví­no údajně prodlužuje život.

C h u Ting Patron klenotníků. C h u a Tchou Bůh chirurgů uctívaný

především v Kantónu. Chua - f en Bohyně uctívaná v okolí

Kantónu ženami, j imž záleží na mla­distvém zjevu a atraktivním vzezře­ní. Této bohyni prý stačí jen chtít a dokáže i z toho nejošklivějšího děv­čete udělat v očích milence úplnou krásku. Jako obětní dary se jí přiná­šejí rtěnky, pudr a podobná kosmeti­ka. Rovněž ji vzývají ženy rybářů, aby j i m manželé zachovávali věr­nost.

C h u a - j e n - s ' Chrámový komplex v Ta-tchungu (provincie Šan-si) je velice dobrým příkladem toho, j ak buddhismus dokáže změnit válečnic -ký stepní národ, zformovat jej v kul­turní jednotu a dokonce svérázně při­spět i k vytvoření nových prvků v umění. Nečínský nomádský národ

Kitanů opustil počátkem 10. století svá původní území v dnešním Vnitř­ním Mongolsku, pronikal na j ih a v severní Cíně založil království Liao, které existovalo až do roku 1125. Kitanové několik generací předtím převzali buddhismus a roz­hodli se pro čínskou buddhistickou školu založenou na Sútře Buddhova květinového věnce, Chua-jen. V Ta--tchungu zřídili vládci nově založe­né dynastie Liao hlavní chrám. Měs­to si vybrali zřejmě proto, že leží j iž­ně od Velké zdi a j iž dříve bylo hlavním městem dynastie Severní Wej (386-534) . Komplex imponuje zejména velikostí , neboť se dělí na Dolní a Horní chrám, přičemž kaž­dou z těch částí lze považovat za sa­mostatnou. Několikrát vyhořel , ale vždy byl obnoven. Postaven byl v ne­falšovaném slohu dynastie Liao, cha­rakterist ickém především orientací hlavní síně na východ, zatímco jinak převažuje severojižní orientace. Styl dochovaných hliněných a dřevěných plastik se rovněž odlišuje od slohů předchozích staletí. Sloh Liao se vy­značuje slavnostní důstojností a har­monií a má symbolizovat dokonalost buddhist ického světa. Chrám dříve schraňoval vzácné sbírky buddhistic­kých spisů, neboť byl považován za středisko učenosti. Dodnes lze obdi­vovat 38 originálních knihoven ve dvou patrech a 31 terakotových soch z dynastie Liao.

C h u a - k u a n g Velice všestranné bož­stvo, j e ž ochraňuje chrámy, rodiny,

Chua-šan 76

zlatníky a stříbrníky, slepce a slabo­zraké a funguje i jako vládce všech ochranných božstev bource morušo­vého. Jeho atributem je bělouš.

Chua-šan Východní z pěti posvát­ných hor taoismu. Do této úchvatně krásné horské krajiny v provincii Sen-si se po staletí uchylovali taois-tičtí i buddhističtí poustevníci a mezi strmými štíty zakládali menší klášte­ry. Masiv se nachází asi 120 kilome­trů východně od Si-anu a jižně od ústí Wej-che do Žluté řeky, která zde míří na východ. Nejvyšším vrcholem v tomto světě plném srázů, skalních stěn a vodopádů je Lotosová hora (1997). Čtyři hlavní vrcholy zvládne pouze člověk netrpící závratěmi, ale k výletům se nabízí i řada nižších. V obci Chuaj-ne se nachází hlavní chrám Chua-šanu, zbudovaný už v roce 220, který zabírá skoro čtyři hektary a jehož osa směřuje k hlav­nímu vrcholu. Chua-šan je považo­ván za jedno z nejkrásnějších pohoří Číny, navíc pro turisty relativně snad­no dosažitelné, protože leží na želez­niční trati ze Si-anu do Luo-jangu.

Chuang Tcha Sien Kult tohoto taois-tického božstva pochází původně z Če-ťiangu, ale dnes je značně rozší­řen v Hongkongu a okolí. Vzývá se při nemocích a v jeho chrámech se vě­řícím rozdávají čajové směsi, o nichž se tvrdí, že jsou připraveny přímo podle božské receptury. Vyznačuje se velkorysostí a ochotou pomáhat po­třebným a oblíbeno je i mezi buddhis­ty, kteří ho prohlásili za buddhu.

Chuang-kuang ta-ti Velice oblíbené božstvo zejména v jižní Číně a mezi zahraničními Číňany, uctívané jako patron zlatníků a stříbrníků, výrobců lešení a hřbitovních okras, hlavně však prodavačů „záhrobních peněz", jež se spalují na hrobech. Prý vysílá posly do podsvětí, aby zjistili, co si duše zesnulého přeje.

Chuang-ti Žlutý císař, třetí ze tri čín­ských mytických císařů. Podle tradi­ce žil v letech 2697 až 2597 př. n. 1. Je uctíván jako zakladatel religiózní­ho taoismu, čínské medicíny apod. a považován za vládce vesmíru a nej-vyššího z bohů. Má čtyři tváře, aby viděl do čtyř světových stran.

Chuej-neng Šestý a poslední patriar­cha buddhistické školy čchan; naro­dil se roku 638 v jihočínské provin­cii Kuang-tung a zemřel roku 713 v téže provincii v klášteře Kuo-en. Protože dalšího patriarchu nejmeno­val, neexistuje od jeho doby v Číně žádná nominální hlava buddhismu. Chuej-neng byl však zbožněn a bud­dhisté jej vzývají jako patrona. Ještě v roce 1900 úspěšně zdolal dlouho­trvající sucho v provincii Kuang--tung. Jeho učení shrnuje Tribunová sútra šestého patriarchy.

Chuej-ti Náboženské dějiny Číny znají řadu císařů, knížat a regentů, le­gendárních i historických, kteří byli po smrti povýšeni na bohy buď de­kretem následníka, nebo lidovou ví­rou. Mezi nimi vyniká mingský císař Ťien-wen (vládl 1399-1402) , který velice podporoval kulturu. Jeho

Chung-ťiin Lao-cu 77

strýc, pozdější císař Jung-le, ho svr­hl a dal ho pronásledovat. Tien-wen unikl v převlečení za mnicha do od­lehlých Lvích hor v provincii Jun--nan, kde žil několik desítek let j ako prostý mnich. Inkognito se vrátil do Pekingu, v němž zemřel roku 1440. Ale protože v horském klášteře jeho pravou totožnost znali, zrodil se tam jeho kult, byl zbožněn jako Chuej-ti.

Chun-tun Bezhlavý bůh chaosu; má prasečí tělo se čtyřmi křídly a tlapa­mi šelmy.

Chung Sien ta-ti Kulturní jednotu Číňanů daleko za hranicemi čínské­ho státu lze nejlépe demonstrovat na příkladu tohoto nesmrtelného z vý­chodu provincie Kuang-tung. Na pevnině se na něj už skoro zapomně­lo, ale mezi Číňany v Malajsii a Sin­gapuru je dobře znám a četné sochy ho ukazují, kterak jede na tygru a jako generál v pozlacené zbroji di­voce mává mečem. Není známo, kdy tato legendární postava žila, ale zdá se, že Chung Sien ta-ti nikdy nebyl vojákem, nýbrž spíš vynikal ochotou pomáhat.

Chung-fu-s' V poněkud odlehlejší provincii Kuej-čou se od počátku re­

formní politiky scházeli buddhisté a zvolili si za své centrum „klášter Velikého štěstí" (Chung-fu-s ' ) . Byl založen v roce 1672 a tiskne se k hustě zalesněnému svahu hory Čchiang-ling severovýchodně od hlavního města provincie Kuej-jangu.

Chung-luo Chrám Červeného šneka leží v překrásné poloze v lesnatých horách Čching-lung, 57 kilometrů severně od Pekingu, a vždy byl vý­znamným střediskem buddhist ické sekty Čisté země. Pochází z poloviny 4. století, ale několikrát byl obnoven a rovněž měnil j m é n o . Po stranách hlavní síně stojí dva třicetimetrové j inany staré přes tisíc let.

Chung-ťiin Lao-cu Vedle tří nej vyš­ších božstev, „Tří Čistot", znají taois-té ještě „Velkého taoistického mis­tra", Chung-ťun Lao-cu, j enž je považován za velkého praotce a tran­scendentního učitele samotného Lao--c 'a, za mistra všech patriarchů toho­to náboženství a uctíván jako první ze všech nesmrtelných. Jeho obraz nebo sochu lze vidět v mnoha chrámech, vždy sedí se zkříženýma nohama ve zlatém nebo modrém šatu a rukou si drží Černý vous.

Ibišek Symbol bohatství a štěstí, slá­vy a přepychu.

Identifikace božstva Identifikovat nějaké božstvo mezi četnými socha­mi chrámu není při ohromném počtu bohů dál ně východního panteonu jed­noduché. Existuje pět způsobů, jak božstvo nebo ochranného ducha blí­že určit a správně pojmenovat: 1. Podle j měna nebo titulu na základ­ně oltáře. 2. Podle názvu chrámu, neboť název často ukazuje přímo či symbolicky na zcela konkrétní božstvo. 3. Podle charakteristických atributů božstva, jež drží buď v rukou, neboje má po boku. Někdy při identifikaci pomůže i „sedadlo" (trůn, židle, ob­lak, skála atd.). 4. Podle jména , jež chrám v průběhu věků dostal od věncích nebo kněží. 5. Podle skupiny, v níž se božstvo na­chází. To však platí jen podmíněně, protože v minulosti při restaurová­ních a přestavbách se postavy ve sku­pině mohly prohodit.

Indra Staroindický bůh bouře, které­ho později převzali buddhisté a pova­žovali za ztělesnění světské moci, za

boha, jenž drží ochrannou ruku nad všemi buddhistickými zařízeními.

Ins ignie Insignie přísluší v Číně jen císaři a jsou vyšity na jeho šatu. Mi­nistři a vysocí úředníci mají pouze hodnostní označení. Císařovými in­signiemi jsou: drak, sekera, hory, rý­žová zrnka, plamen, obětní pohár, bažant, měsíční zajíc, sluneční ha­vran, rdest, souhvězdí ve tvaru rov-noramenného trojúhelníku a orna­ment fu symbolizující spravedlnost a nespravedlnost.

Inspekční cesta bohů Pátého dne no­vého lunárního roku sestupují boho­vé na zemi na inspekci. Jsou přijati důstojně, tedy hlukem bubnů a gon­gů. Tento den se rovněž koná lví ta­nec, při němž si mladíci nasadí mas­ky lvů a dovádějí na ulicích.

Inspektor hor Význam hor pro čín­skou lidovou víru se neprojevuje jen četností lokálních horských bohů, ale i božstvy, jež nejsou vázána na kon­krétní horu. Procházejí celými poho­řími. Patří k nim především inspek­tor hor Stin-šan ta-wang.

I-š' Mistr deště je božstvo ztvárňova­né většinou jako muž středního věku

s lahvičkou a vrbovou větví. Větví vždy zajišťovala patřičnou úctu rozstřikuje vodu z lahvičky po zemi. a oběti. Závislost rolníků na hojném dešti mu

Jablko Symbol jara a míru, protože je souzvučné se slovem mír (pching). Jabloňové květy symbolizují žen­skou krásu a plané jablko s magnólií vyjadřuje přání „Nechť je tvůj dům ctěný a bohatý".

Jadeit viz Nefrit Jakšové Duchové, polobožské bytos­

ti, které buddhismus převzal z indic­ké lidové víry, jsou to strážci pod­zemních pokladů, zlata, stříbra a drahokamů. Nad nimi je Vaišrava-na, na jehož příkaz ochraňují v pří­padě potřeby Buddhovo učení.

Jama Původně indický bůh smrti, je­hož jméno znamená Omezovatel nebo Potlačovatel. Když ho převzal buddhismus, stal se „ochráncem drž-mou" (dharmapála) s býčí hlavou. Z Tibetu se dostal i do Číny a Mon­golska, kde na něj narazíme přede­vším v lamaistických klášterech. Po­dle legendy to byl mnich, který takřka padesát let v odloučení medi­toval a zanedlouho měl dospět k pro­buzení. V noci 29. dne 11. lunárního měsíce vnikli do jeho chýše zloději s ukradeným býkem, kterému pak uřízli hlavu. Když si poustevníka všimli, chtěli se ho zbavit j ako nepo­

hodlného svědka. Poustevník je pro­sil a poukazoval na své blízké probu­zení, leč marně. Ničemové neznali slitování a uřízli hlavu i j emu. A tu začaly bezhlavým poustevníkem lomcovat magické síly, on vyrostl v mocného démona a nasadil si býčí hlavu. Potom lupiče zabil a pil krev z jejich lebek. V rozběsnění hrozil, že vyhladí celé lidstvo. Lidé se v zou­falství obrátili na bódhisattvu Maň-džušrího, který ho jako jediný mohl přemoci . Maňdžušrí se proměnil v ještě mocnějšího démona Jamán-taku, člověka s býčí hlavou přemohl a jmenoval ho ochráncem učení a soudcem nad zesnulými. Od té doby Jama zvažuje skutky zesnulých a rozhoduje o jejich znovuzrození v jednom ze šesti světů. 5. dne 7. lu­nárního měsíce dává všem duším v pekle dovolenou, aby se na zemi mohly nasytit obětních darů.

Jan-teng-fo Zebračka ze Še-wej, kte­rá lampu v jednom chrámu zásobila z almužen olejem tak bohatě, že ni­kdy nevyhasla. Později se stala mniš­kou a ještě později se znovuzrodila jako buddha.

Jang Čcheng Bůh blaženosti a štěstí.

Jen-miao 81

vždy bývá zobrazován se symboly moci, bohatství a dlouhého života.

Jantar Symbol odvahy, což naznaču­je už jeho čínský název „tygří duše" (chu-po). Věři lo se totiž, že duše mrtvého tygra vchází do země, v níž se promění v jantar. Léky z jantaru se v Číně považují za afrodiziakum.

Jao-š'-fo Buddha léčitel, kterého buddhističtí lékaři a lékárníci uctívají jako zakladatele svého řemesla. Exi­stuje celkem osm buddhů léčitelů, z nichž nejvýznamnější je Bhai­šadžjagurubuddha (buddha „Mistr lé­čitel") , j ehož jméno jednoznačně svědčí o indickém původu.

Jao-wang Taoistické lékařské cen­trum v pohoří provincie Šen-si s vel­kým farmaceutickým archivem. Ten­to horský klášter existuje už skoro tisíc let a má i řadu soch slavných lékařů různých dynastií. Nejvýznam­nější z nich je Sung S'-mao (581 až 682), který je dodnes žádán o pomoc při mnoha chorobách. Dožil se více než sta let a odmítal i ty nejvyšší úřa­dy na císařském dvoře, aby se mohl nerušeně věnovat bádání.

Jarní rovnodennost (čchun-fen) Menší svátek, který se slavil 3. dne 2. lunárního měsíce (20./21. březen).

Javor Červený javor je emblém boha války.

Jedna V čínské číselné mystice hra­je jednička (i) význačnou roli. Je to číslo mužské , přiřazené nebesům, a tím i symbol dokonalosti, jednoty a nedílnosti . Na prvopočátku světa byl „NejzazŠí předěl" či „Nejvyšší

pól" (Tchaj-ťi) a z něj vznikla „Nej větší jednota" (Tchaj-i), která se přeměnila v principy j in a jang, z nichž postupně vzniklo všechno. V jedničce je tedy síla tvůrčího, a proto má toto číslo i desítky význa­mů a vyskytuje se v tisících složenin. Ve znakové řeči se znázorňuje vzty­čeným ukazovákem.

Jednorožec viz Čchi-lin Jehně Symbol dětské oddanosti, ne­

boť jehně saje matčino mléko vkleče. Jelen Symbol dlouhověkosti, protože

staří Číňané věřili, že jeleni žijí mimořádně dlouho a dokážou najít houbu nesmrtelnosti. Proto bůh dlou­hého života Šou-lao bývá často zob­razován spolu s jelenem. Vzhledem k tomu, že je len (lu) je souzvučný s dobrým příjmem, stal se i symbo­lem bohatství. Obraz úředníka s je ­lenem vyjadřuje přání „Kéž je ti do­přáno bohatství a sláva".

Jen Chuej Oblíbený Konfuciův žák, který má vlastní svatyni nedaleko Konfuciova hrobu v Čchu-fu.

Jen Kuang Ochrankyne slepých; vzývá se při očních chorobách a je známa jako „Naše milá paní dobrých očí".

Jen-miao Klášter v severní části Konfuciova rodiště Čchu-ťu zasvěce­ný Mistrovu obl íbenému žáku Jen Chuejovi . Jen Chuej pocházel ze skromných poměrů a Konfucius ho přijal za žáka v souladu se svým vý­rokem, že „vzdělání je mimo veške­ré stavovské rozdíly". Jen Chuejova vědychtivost a talent byly tak mimo-

J e ř á b S2

řádné, že Mistra jeho ztráta zasáhla jako „rána kyjem". Jen Chuej podle­hl nevyléčitelné chorobě ve 32 le­tech. Smutek filozofa nad žákem byl tehdy všeobecně znám. Když do města zavítal zakladatel dynastie Chan (206 /202-195 př.n.l.) císař Kao-cu, aby obětoval Konfuciovi a pobyl u j eho hrobu, dal na počest oblíbeného žáka založit chrám. Hlav­ní síň Fu-šeng-tien je 16 metrů vyso­ká a má střechu ze zelených keramic­kých prejzů.

J e ř á b Jeden z mnoha symbolů dlou­hého života, po fénixovi nejvýznam-nější pták čínské mytologie. Když se dožije šesti set let, nemusí už jíst, sta­čí mu jen voda. Jeřáb a broskev jsou hned dva symboly dlouhověkosti a jeřáb letící ke slunci vyjadřuje přá­ní, aby člověk obdarovaný tímto ob­razem vysoko vystoupil v úřadu nebo docílil velkých úspěchů v zaměstná­ní. Chce-li se přání dlouhověkosti zdůraznit, namaluje se jeřáb se žel­vou nebo s jelenem. Pět mezilidských vztahů vždy symbolizuje následující řada: jeřáb, fénix, volavka, kachnič­ka mandarínská a konipas. Jeřáb zde představuje vztah otce a syna. Jestli­že totiž jeřáb zpívá, mládě mu odpo­vídá. Když zemře taoistický mnich, říká se, že se proměnil v opeřence, v „nebeského je řába" nebo „jeřába blažených". Jedna legenda hovoří o třech taoistech, kteří svůj věk j iž nepočítají v letech, ale podle ér. Nová éra nastává, když se moře přemění v morušovou plantáž nebo naopak.

Při této změně vždy přiletí jeřáb s po­čítací hůlkou v zobáku. Hůlku pak položí u pavilonu u moře, který sym­bolizuje taoistický ráj. Často lze na obrazech vidět vílu letící na jeřábu do pohoří Kchun-lun na velkou hostinu Královny matky Západu. Při pohřeb­ním průvodu se dříve často dávala na rakev figura jeřába s roztaženými křídly a zdviženou nohou. Věřilo se, že duše zesnulého odlétá na jeřábu do ráje, do oné „Čisté země", v níž končí veškeré starosti. V Číně, už po dva ti­síce let úřednické zemi, se vysoký úředník symbolicky zobrazoval jako je řáb stojící na skále a hledící do slunce. Jeřáb totiž znamená i moud­rost a obezřetnost. Civilní úředníci prvního hodnostního stupně měli na obřadním oděvu bílého jeřába a de­vět draků s pěti drápy a na špičce klo­bouku rubínovou kuličku. Když se novomanželům věnoval obraz se dvěma jeřáby, znamenalo to přání manželského Štěstí. V pokročilejším včku dostávali manželé novoroční přání s jeřáby pod borovicí u výraz­ného kamene nebo skály, což byl hned trojnásobný symbol dlouhově­kosti.

J e s k y n n í u m ě n í Zbožný zvyk hlou­bit do skalních stěn prostory podob­né kaplím, dokonce celé jeskynní chrámy, přišel z Indie a ujal se všu­de, kde buddhismus zapustil kořeny. Vzniklo tak svébytné a úžasné jes ­kynní umění . Čínské jeskyně pro­vedením, zdobením stěn a stropů i vybavením sochami překonávají

všechny srovnatelné komplexy na světě. Existuje asi 30 jeskynních sys­témů, z nichž nejvýznamnější j sou Tun-chuang, Ťůn-kang, Lung-men, Ta-cu, Maj-ťi-šan, Ping-ling a Kyzil a vynikají buď velikostí, rozmanitos­tí, nebo zachovalostí. Zlatý věk čín-ského buddhist ického jeskynního umění spadá do období mezi 4. a 11. stoletím.

Jezevec a straka Obraz se strakou vznášející se nadjezevcem vyjadřu­je přání „Kéž zažiješ velkou radost".

Jin a jang Jin a jang jsou považová­ny za přírodní síly, jež udržují v sou­ladu celý vesmír. Tyto polární síly se vzájemně podminují a nemohou sa­mostatně existovat. Zobrazovány jsou jako kruh s tmavým (jin) a svět­lým polem (jang). Jako náboženský ornament se tento symbol nachází na četných uměleckých dílech. Jestliže j in je označován jako ženský princip (tma, slabost, vlhkost, chlad) a jang jako mužský (světlo, síla, sucho, tep­lo), nejde v žádném případě o něja­ké morální hodnocení. Jeden princip nemůže existovat bez druhého, neboť jen jejich harmonie zaručuje štěstí, blahobyt a stabilitu. Jestliže jeden nepř iměřeně převažuje, nastává chaos . Jang symbolizuje například nebe, slunce, světlo, sílu, pronikání, jasnost, výdech, j ih a východ, lichá čísla a nepřerušené linie v trigra-mech, jin zase zemi, měsíc, tmu, klid, přijímání, vdech, odliv, sever, západ, sudá čísla a přerušené linie v trigra-mech. Jang rovněž ztělesňuje draka,

azurovou barvu, hory, teplo, sucho a slunná místa, zatímco jin tygra, žlu­tou barvu, údolí , chlad a vlhkost a stinná místa. Jin a j ang vznikly z „Největší jednoty". Když se spoji­ly, vzniklo pět prvků a z nich zase „deset tisíc věcí", tj. mnohotvárnost materiálního světa. Podle konfucia-nismu jsou v ušlechtilém člověku oba principy v dokonalé harmonii. Kon-fucius pravil, že „člověk v sobě sjed­nocuje způsob nebe a země, vyrovná­vají se v něm principy světlého a stinného". Štěstí a neštěstí na zemi vždy závisejí na harmonii těchto dua-listických sil. Jestliže namísto dnů s blahodárným jarním deštěm přijdou náhlé průtrže mračen, dochází k zá­plavám, jest l iže slunce pálí příliš a dlouho, přichází sucho a s ním hla­domor. V šamanist ické době po­važovali nebesa za „vládce počasí" a začali je uctívat j ako nejvyšší bož­stvo. Všechna ostatní božstva spadala pod nebeského boha, neboť lidské osudy značně podmiňovalo počasí. Nebesa bylo proto třeba příznivě na­ladit, zaklínat je , přinášet j im oběti. Nejdůležitější obětní obřady brzy přešly ze šamanů na císaře, protože „byl Synem nebes na dračím trůnu". Císař se měl starat o to, aby jin a jang byly v Říši středu v souladu. Tato péče se neprojevovala jen pedantsky dodržovanými tradičními rity, ale i spravedlivou vládou, ba dokonce císařovou osobní integritou a mravo-počestným životem. Jestliže tyto po­žadavky vyšší moci porušil, přichá-

Jinan 84

zel o „mandát Nebes" a mohl být svr­žen. Jin a j ang pak musel uvést do souladu j iný panovník.

Jinan J inan dvoulaločný, který se jako „živá zkamenělina" může ohléd­nout za minulostí delší než dvě stě milionů let, byl v Cíně považován za „královský s t rom" a připisovala se mu magická moc. Buddhističtí mni­chové jej s oblibou vysazovali kolem klášterů a chrámů. Má četná jména. Protože pozdě plodí, říká se mu „dě­dečkův strom pro vnuka", pro tvar listů „kachní noha" nebo „sloní ucho" a pro semeno s dužnatým na­žloutlým osemením „stříbrná meruň­ka". Jeho jádra se praží podobně jako v Evropě kaštany a při svatebních hostinách se jedí pro štěstí. U kláštera Tchan-če-s ' nedaleko Pekingu rostl v 18. století j inan, který byl chráněn císařským výnosem a přicházelo se k němu čestnou branou. Věřilo se totiž, že z kmene vždy vyraší nová větev, když nastupuje na trůn nový císař. V klášteře samém rostou dva jinany, které údajně pamatují dynastii Liao (916-1125) . V provincii Šan--tung se do výšky dvaceti šesti met­rů tyčí třítisíciletý j inan, který dává až tunu plodů.

Jižní hora viz Cheng-šan Jména Čínská jména jsou obvykle

dvouznaková nebo tříznaková. Na prvním místě stojí příjmení a za ním osobní jméno , které dávají rodiče a jež se dříve několikrát za život mě­nilo. Květnatá a značně poetická osobní jména měla být dobrým zna­

mením pro jejich nositele nebo měla zdůrazňovat jeho přednosti. Rozkvet­lý narcis, Modrý klenot. Měsíční dív­ka, Velký kůň. Silný buvol a podobná jména byla za Mao Ce- tungových časů nahrazena vlasteneckými jako Silná vůle. Budování země. Velká odvaha a podobně. V Číně existuje zhruba 400 příjmení, z nichž se nej­častěji používá asi sto dvacet, napří­klad Li, Wang nebo Čcheng. Rod Kchung (z nějž pocházel Konfucius) čítá přes půl milionu osob.

Jung-che-kung Lamaistický chrám v severovýchodní části Pekingu zná­mý též jako Jung-che-kung čili palác Věčné harmonie (někdy též Klidu a harmonie nebo Harmonie a míru), představuje jeden z nejctihodnějších lamaistických klášterů v Cíně a záro­veň umeleckohistor ické muzeum prvního řádu. Chrám je uspořádán podle severojižní osy a měří 480 metrů a s četnými síněmi, pavilony, čestnými branami a věžemi patří mezi hlavní pamětihodností města. Roku 1694 dal císař Kchang-si pro svého čtvrtého syna a následníka trů­nu Jung-čenga postavit na tomto mís­tě skvostný palác, v němž následník žil až do roku 1722, kdy nastoupil na trůn. Bývalé sídlo korunního prince se tehdy smělo používat už jen jako chrám. A tak byl palác v roce princo­va nástupu na trůn předán jako kláš­ter lamaistické sektě žlutých čepic (Gelugpa). Celý komplex pak dostal nynější název a císař Jung-čeng jej ze všech sil podporoval. Předání paláce

lamaistickým mnichům mělo vedle ryze náboženských důvodů i jeden nanejvýš politický: vázat vládce Ti­betu na mandžuskou vládu v Pekin­gu. Jung-che-kung se stal centrem čínsko-tibetské spolupráce. Proto ne­ní divu, že sedmý dalajláma Kalzang Gjamccho (1708-1757) vybral pro tento chrám zcela zvláštní dar. Tibe­ťané koupili v Nepálu obrovský san-tal o průměru tři metry a dlouhý 26 metrů, který přes hory provincie S ' --čchuan a po Jang-c '-ťiangu a Vel­kém kanálu dopravili do Pekingu. Zde z něj vynikající umělci vyřezali osmnáctimetrovou sochu buddhy bu­doucnosti Maitréji a kolem ní byla postavena třípatrová síň Nekonečné­ho štěstí (Wan-fu-ke). Podstavec so­chy je zahlouben osm metrů do země. Za kulturní revoluce obsadily klášter rudé gardy, ale tehdejší předseda stát­ní rady ČLR Čou En-laj j im ho zaká­zal ničit a rabovat. A tak byly pokla­dy Jung-che-kung u uchráněny, mezi nimi i nejdůležitější sbírky lamaistic­kých spisů Kandžur a Tandžur. V síni Kolesa učení (Fa-lun-tien) stojí šes­timetrová socha reformátora Cong-khapy a za oltářem je hora s pěti sty luo-chany vyřezaná z jednoho kusu santalového dřeva. Obdivuhodné jsou i stély z roku 1791 s mongol­skými, tibetskými, čínskými a man­džuskými nápisy, z nichž lze vyčíst celé dějiny lamaismu a které se na­cházejí za zvonicí a bubnovou věží.

Jung-le-kung Monumentální taois­tický klášter Jung-le-kung v provincii

Šan-si proslul ze dvou důvodů. Zapr­vé nástěnnými malbami ze 14. stole­tí, jež jsou sice dílem neznámého au­tora, ale byly vytvořeny podle vzoru velkého malíře z dynastie Tchang (618-907), Wu Tao-ďa. Zadruhé zá­chrannou akcí v 50. letech 20. stole­tí. Když se tehdy vláda rozhodla pro stavbu přehrady v soutěsce San-men na Žluté řece, klášter stál v cestě a musel se přemístit. Tehdy, dobrých deset let před kulturní revolucí, bylo ještě možné vydat hodně peněz na uchování kulturní památky a získat schopné odborníky. Počátkem 60. let byl klášter přesunut z břehů Žluté řeky a ve staré kráse postaven sever­ně od Žuej-čchengu. Chrám má zají­mavé dějiny. Jeho vznik se odvozuje od bájemi opředeného nesmrtelného Lii Tung-pina, dobrodince a kouzel­níka, který se narodil roku 755 v obci Jung-le. Po jeho smrti jeho příbytek přeměnili v chrám, který pak byl ve 13. století rozšířen na klášter. Klášter však v roce 1231 vyhořel. Císař jej povýšil na palác (kung) a dal velko­ryse obnovit. Stavební práce skonči­ly v roce 1262, ale nástěnné malby byly dokončeny až ve 14. století. Ve čtyřech síních jsou zobrazeni četní taoističtí bozi, nebeští válečníci, ne­smrtelní, nebeští úředníci a také lo­kální božstva. Na stěnách největší síně se táhne obraz dlouhý 94,68 metru, znázorňující 286 nesmrtel­ných, kteří se shromáždili k uctění nejvýznamnějších taoistických bohů. Ve čtvrté síni je 49 obrazů zakladatele

taoistická sekty Dokonání pravé sku­tečnosti (Čchuan-čen) Wang Čchung-janga (1112-1170) s výjevy z j eho života.

Ji i -čch'Kung Ochranný bůh kovářů, zároveň jeden z nejvýznamnějších bohů dveří.

Jii-chuang Nefritový císař, zvaný též Perlový, je nejvyšším taoist ickým bohem. Obklopuje ho bezpočet ne­bešťanů, bohů, duchů a světců, z nichž vyniká osm set, které si zane­sl do zvláštního seznamu. 19. dne 1. lunárního měsíce ho nebešťané na­vštěvují a podávají mu hlášení.

Jiian-pao Zlatý prut ve tvaru loďky nebo střevíce, symbol bohatství.

Jii-š' Pro Čínu, tolik závislou na vlá­ze, by! nesmírně důležitý bůh zvaný „Mistr deště". Déšť však podle lido­vé víry přináší dešťový drak. Původ­ně šlo patrně o jedno a totéž božstvo, neboť Jii-š' bývá zobrazován s mod­rým kloboukem a žlutým šupinovým pancéřem.

Jii-šen Vzhledem k tomu, že Čínu post ihovala dlouhá období sucha, získal na zvláštním významu duch deště (Jii-šen), kterému se říkalo též „Hrabě deš tě" (ju~po) nebo „Mistr deště" (Jii-š').

Jiie-kung Palác měsíční víly. Jiin-kang Pouze vroucí víra velkého

počtu schopných lidí umožnila v le­tech 460-494 vytvořit z pískovcové­ho svahu dlouhého jeden kilometr téměř 100 000 soch v 53 jeskyních. Buddhistické jeskynní chrámy Jůn--kang se nacházejí v provincii San-si

na jižním úbočí horyWu-čou, 16 km západně od Ta-tchungu, který býval hlavním městem dynastie Severní Wej (386-534) . Zbožnost a radost z tvorby by však jistě nestačily do­vést tento kolosální podnik ke zdár­nému konci, kdyby jej značnými fi­nančními prostředky nepodporovala vláda. Turkotatarské kmeny Toba tehdy založily v Číně dynastii Sever­ní Wej a narazily na odpor taoistické-ho a konfuciánského obyvatelstva. A protože už byly buddhisty a toto učení bylo v Číně rovněž rozšířeno, viděly v podpoře buddhismu vítaný nástroj k upevnění své moci. Nej vetší sochy jsou vysoké 17 a 16,7 metru, nejmenší pouhé dva centimetry. Ucho největší Buddhovy sochy v jes­kyni č. 5 měří 3,1 metru. Množství děl v každé jeskyni vždy uchvátí , j sou to bódhisattvové, nebeští stráž­ci, všemožná zvířata, četné výjevy z Buddhova života, létající víly a hu­debníci a četné ornamenty. Zub času dal ledasčemu zmizet, uchovalo se „jen" 53 000 soch. V Jun-kangu lze vedle čínských stylových prvků do­kázat i čínské, perské, ba dokonce helenistické vlivy.

Jiin-ťii-s' Tento chrámový klášter má nesmírný kulturní význam, neboť schraňuje jeden z největších buddhis­tických pokladů na světě, a to 14 278 kamenných tabulí, do nichž je vyte­sáno asi 35 milionů znaků. Tyto růz­ně vysoké tabule vytesaly generace mnichů v letech 605-1644 a předsta­vují největší a nej těžší „knihu" této

planety, protože obsahují kompletní buddhist ický kánon s komentáři . Klášter Jun-ťů-s ' („Kde přebývají mraky") se nachází 75 km jižně od Pekingu v okrese Fang-š an na západ­ní straně hory Š'-ťing, známé též jako Paj-taj-šan. Pochází ze 7. století a ěasem se vyvinul ve významné buddhistické centrum, v němž až do druhé světové války žilo několik set mnichů. V roce 1940 byl v bojích s japonskou armádou těžce poško­zen. Jeho dřívější nádheru se dodnes nepodařilo obnovit. Proč však mnich t i ng -wan začal v roce 605 tesat bud­dhistické sútry do kamenných tabu­lí, není známo, ale možná to lze vy­světlit obavou, že v obnoveném pronásledování buddhistů se daly spisy na papíře zničit snáze než spi­sy v kameni. Ťing-wanův počin byl

vzorem následujícím generacím. Že tato obava byla odůvodněná, dokáza­lo další silné pronásledování bud­dhistů v 9. století. Velké tabule mni­ši přepravili do devíti skalních jeskyní na hoře S'-ťing a menší scho­vali pod klášterní pagodu. V roce 1961 byly menší tabule pod zničenou Jižní pagodou objeveny a pořídily se z nich otisky. „Kopie" pak byly po­řízeny i z velkých tabulí v jeskyních. Vzniklo tak velkolepé souborné dílo o 30 000 otiscích, které se schraňují v pekingském chrámu Nekonečného milosrdenství (Kuang-ťi-s ') . Tabule se dnes opět nacházejí v jeskyních a v bývalém podzemním úkrytu. Kdyby se tabule srovnaly za sebou, byly by dlouhé 25 kilometrů a čtenář by musel ujít 50 km, neboť jsou po­psány oboustranně.

Kachna Symbol lásky, věrnos t i a šťastného manželství, protože kach­ny zachovávají partneru věrnos t po celý život. Kachna v rákosí vyjadřu­je přání „Kéž bys obstál ve zkoušce" . Za nerozlučné se považují ze jména kachničky mandarínské, a proto j sou častým tématem umění . Kachn ičky mandarínské v rose znamenají s v o ­bodný milenecký pár. Za pos ledn í dynastie Čching (1644-1911) b y l a symbolem civilního úředníka s e d m é ­ho hodnostního stupně, kromě ní m ě l na obřadním oděvu pět draků se č tyř­mi drápy a na vrcholku úředního k l o ­bouku zlatou kuličku. V buddh i smu je symbolem potlačování zla.

Kailás Hora v západním Tibetu, p o ­važovaná za nejposvátnější horu svě ­ta čtyřmi náboženstvími, a to bôn i s -ty, hinduisty. buddhisty a džinis ty. Volně stojící, 6714 metrů v y s o k á hora je pokryta věčným s n ě h e m . Necelých 100 km od tohoto vel ikána pramení hned čtyři významné asijské toky: Indus, Brahmaputra , Karná l i , jeden z největších přítoků Gangy , a Satladž. Bônisté ji uctívají j a k o horu, na niž zakladatel bónismu S e n -rab poprvé dostoupl, když scháze l

z nebes na zemi . Hinduisté ji pova­žují za sídlo bohů Indry a Šivy a buddhisté v ní spatřují symbol hory Méru a boha Šivu změnili v buddhis­tické ochranné božs tvo Mahákálu . Džinisté zase věří, že na vrcholu Kai-lásu dosáhl nej vyššího osvícení jejich první světec, „tvůrce brodu" Rišháb-ha. V nedalekém jezeře Manasaróva-ru byla v roce 1948 uložena část Gán-dhího popelu. V roce 1984 Čína otevřela hranice poutníkům a turis­tům a na tuto obtížnou pouť opět vy­rážejí poutníci ze všech částí Indie a z celého světa. Řada okolních vr­cholů je rovněž uct ívána j ako sídla bohů, takže krajinu k o l e m této po­svátné hory lze považovat za obrov­skou přírodní svatyni.

Kalendář Tradiční čínský kalendář se zcela liší od evropského , neboť nemá vztažný bod j a k o třeba Kristo­vo narození nebo založení Říma, a navíc není solární, nýbrž lunárně solární. Jeho autorství se připisuje mytickému Žlutému císaři , který roku 2637 př. n. 1. rozhodl o zavedení šedesáti letého ka lendářn ího cyklu. Původní kalendář vycházel z lunár­ního roku o dvanácti měsících mají-

Kamenní lvi 89

cích střídavě 29 a 30 dní. Později byl sestaven lunárně solární kalendář , zvaný též rolnický (nung-li), který se používal až do poloviny 20. století a podle nějž se dodnes určují data tra­dičních svátků a počátek lunárního nového roku. Jednotl ivé roky se označovaly dvěma způsoby. Jednak se vycházelo z éry vlády panovníků, jednak ze šedesátiletého cyklu, který se používal od dob dynast ie Chan (206 př. n. 1.-220 n. 1.) a v němž se roky označují kombinací deseti „ne­beských kmenů" a dvanácti „pozem­ských větví" (současný cyklus je už sedmdesátý osmý, začal roku 1984 a skončí v roce 2043), jednak podle znamení zverokruhu v kombinac i s pěti prvky, kdy například rok 2005 je rokem Dřevěného kohouta. Šede-sátidenní cyklus byl rozdělen do šesti deset idenních týdnů. Ka lendáře a a lmanachy (žu-š ') se tiskly už od starověku a staří Číňané věři l i , že mají nadpřirozené vlastnosti . Když uplynul rok, starý kalendář spálil i a jeho popel se přidával zvířatům do krmení jako zaručený prostředek pro­ti nemocím.

Kalendářová rostlina Legendárn í císař Jao měl kouzelnou rostlinu, j í ž po patnáct dnů vyrůstal denně jeden list a následujících patnáct dnů zase list po listu opadával. Používal ji j ako kalendář.

Kalpa V sanskrtu „pořádek, naříze­ní"; v hinduist ické mytologii věk vesmíru (8460 milionů let); nekoneč­ně dlouhé období, které tvoří základ

buddhistické chronologie (v buddhis­mu trvá kalpa 4320 milionů let). Po­dle buddhismu existovalo před histo­r ickým Buddhou už šest buddhů, z nichž každý vládl jedné kalpě, prv­ní z nich přišel na tento svět před 91 kalpami. Jména těchto šesti buddhů jsou: VipaŠjin, Sikhin, Višvabhú, Krakučchanda, Kónakámuni a Kášja-pa. A sedmým v řadě je buddha pří­tomnosti Sákjamuni.

Kámen Symbol dlouhověkost i , tvr­dosti, spolehlivosti . Obraz s kame­nem, bambusem a narcisem zname­ná „Nesmrtelní přejí dlouhý život". V Cíně existoval kult kamene, lidé se na kameny obraceli se žádostí o déšť. Ženy, jež si přály syna, si sedaly na určité kameny. Rovněž existoval ká­men s pěti otvory a ženy, které si přá­ly dítě, do nich házely kamínky. U hrobů stojí kamenní strážci a před úředními budovami kamenní lvi. Na Tchaj-wanu se dodnes ve čtyřech chrámech uctívají kamenní bohové.

Kamenní klasici 189 kamenných de­sek, do nichž byly za císaře Čchien--lunga (vládl 1735-1796) vytesány v 630 000 znacích klasické knihy. Tuto práci zvládl učenec Ťiang Cheng za dvacet let. Dnes je lze vi­dět v jedné ze západních síní peking­ského Konťuciova chrámu.

Kamenní lvi Jako symbol spravedl­nosti a upřímnosti se před chrám sta­vějí většinou dva kamenní lvi. Jeden je samec a levá tlapa mu spočívá na míči, druhý samice a pod pravou tla­pou má lvíče.

Kan a ke 90

Kan a ke Štít (kan) a n o ž o v á sekera (ke) byly považovány za symbol války.

Kandžur a Tandžur Kanonické spi­sy lamaismu kodifikované ve 14. sto­letí. Kandžur („překlad s lov" ) obsa­huje ve 108 svazcích nej významnějš í texty a Tandžur („překlad komentá­řů") ve 225 svazcích spisy po lokano-nické.

Kao Ming a Kao Tiou D v a bratř i , ochranní démoni, vyznačující se nad­přirozenými schopnostmi. K a o Ming vidí na vzdálenost tisíc li a Kao Ťiou slyší i nejslabší a ne jvzdálenějš í zvuk. Kao Ming je zobrazován j a k o velký muž s modrým obličejem, pro­nikavýma očima, širokými ústy a vy­čnívajícími zuby, Kao Ť i o u zase se ze leným obličejem, d v ě m a rohy, rudým vousem a ústy, z n i c h ž trčí tesáky.

Kapala V čínských l amais t i ckých klášterech narazí nezasvěcený ná­vštěvník na kultovní předměty, které mu budou připadat poněkud morbid­ní. Jedná se zejména o r i tuá ln í číši z lidské lebky kapalu, k terá je sym­bolem vítězství nad démony . Tento rituální předmět spolu s b u b í n k e m damaru pochází b e z p o c h y b y ješ tě z předbuddhist ického o b d o b í , bud­dhismus je však převzal a povýši l na atributy ochranných božstev dhárma-palů. Hévadžra, Jamántaka a Lhamo bývají většinou zobrazováni s kapa-lou v nice nebo z ní pijí k r ev nepřá­tel. Na kapaly se používají j e n určité lebky, které jsou pak zdobeny tváře­

mi démonů, pozlaceným bronzem a drahokamy a na vrcholu mají vadžru.

Kapr Kapr pluje proti proudu, proto je symbolem vytrvalosti , bojového ducha, odolnosti, houževnatost i , tr­pělivosti, ale i psaní dopisů, dobrých zpráv, úspěšně složené zkoušky, do­konce znamením literárního mistrov­ství. Kapří vousy j sou zase symbo­lem nadpřirozené síly. Kapr (li) je souzvučný s výhodou, a proto je po­važován i za symbol výhod v ob­chodním životě. Obrat „kapři přeska­kují Dračí bránu" znamená snahu 0 úspěšné zvládnutí státních zkoušek.

Karmapovci Jedna ze škol tibetské­ho buddhismu, podsekta školy Ka-gjůpa. Jedná se o stoupence karmapy Dtisuma Khjenpy, který v roce 1155 založil klášter Cchurphu. Karmapov­ci se později dělili na „Černé mitry" (Žanag) a „Červené mitry" (Žamar). 1 tato zvláštní podoba tibetské nábož­nosti zná řetězec znovuzrozování , který čítá sedmnáct „živoucích bud-dhů". 16. ka rmapaRangdžungRigpä Dordže zemřel v roce 1981 v USA, 17. karmapa Orgjän Rigpä Dordže se narodil roku 1985 ve východním Ti­betu a od svého útěku (31 . 12. 1999) z kláštera Cchurphu u Lhasy žije v Indii.

Kášjapa viz Mahákášjapa Kaštany Dva kaštany skryté v taštič­

kách s masovou a zeleninovou nápl­ní (ťiao-c) znamenají přání štěstí

Kátjájana Jeden z deseti nejlepších učedníků Buddhových. Pocházel

Klášter Bílých oblaků 01

z bráhmanské rodiny z království Avantí v severní Indii, ale jako žák Probuzeného rozhodně vystupoval proti kastovnictví a zasazoval se za rovnost všech lidí.

Ke Chung a Pchao Ku Ke Chung , jenž je patronem barvířů, byl známý alchymista, lékárník a taoistický uče­nec a žil v letech 2 5 3 - 3 3 3 nebo 281 až 361. Jeho manželka Pchao Ku se stala patronkou akupunkturistů.

Kchaj Cang Cun-wang V Říši středu mohly určité kruhy obyvatel­stva, města nebo distrikty podávat císařskému druhu petice s prosbou, aby zasloužilé osobnosti byly dekre­tem povýšeny na boha. Byl to případ i jednoho generála dynastie Tchang (618-907), který zbavil pobřežní ob­lasti provincie Fu-fien loupežnických band. Císařský dvůr prosbám vyho­věl a povýšil generála na boha j m é ­nem Kchaj Cang Cu-wang, který byl později uctíván nejen na pevnině, ale i na Tchaj-wanu a mezi zahraničními Číňany.

Kchaj-ji ian-s ' Buddhistický klášter ve městě Čchiian-Čou v provincii Fu--ťien; plochou 7 hektarů se řadí k těm největším v Číně . Patřil mezi vý­znamná vzdělávací centra a má po­svátnou terasu, na níž se vysvecova­li mniši . Schraňuje se v něm asi 10 000 svazků náboženských spisů. Zdaleka je vidět jeho dvě pagody, jež jsou symbolem města. Východní pa­goda je vysoká 48 metrů a pochází z konce dynastie Tchang (618-907) .

Kchun-lun Horský systém v západní

Číně, v němž podle l idové víry sídlí bohyně Si-wang-mu, Krá lovna mat­ka Západu.

Kchung-miao Konruc iův chrám na severovýchodě Pekingu byl vybudo­ván za dynast ie Juan ( 1 2 0 6 - 1 3 6 8 ) . Do komplexu o rozloze p řes dva hek­tary se vchází p řek rásnými alejemi a čestnými branami a nakonec se do­jde k hlavní síni, která je j en o trochu menší než ve městě Čchu-ťu, v němž se Konfucius narodil a zemřel . Budo­vu obklopují mramorové balustrády, v jejichž středu je značně veliký re­liéf draka. Dvojitou střechu pokrýva­jí žluté prejzy, jež jsou j i nak vyhra­zeny jen císařům. Na nádvoř í nese 198 stél jména a místa původu 51 624 úředníků, kteří obstáli v nej vyšších státních zkouškách. A v jedné z po­stranních síní je zase 189 stél, do nichž byl za vlády císaře Čchien-lun-ga (1735-1796) vtesán kompletní text třinácti klasických spisů.

Klášter Bílých oblaků Ne j větší tao­istický klášter v Pek ingu (Paj-jun--kuan) se nachází se na j ihozápadě města, rozlohou 10 hektarů předsta­vuje jeden z nejrozlehlejších klášte­rů severní Číny a každého návštěvní­ka překvapí množstvím síní, dvorů, věží, teras, chodeb a bran. Pochází už z dynastie Tchang ( 6 1 8 - 9 0 7 ) a pů­vodně se jmenoval klášter Nebeské věčnosti. Žil v něm taoistický mudrc Čchiou Čchang-čchun (1148-1227) ze Šan-tungu, později známý j a k o „mudrc věčného jara", kterého Kub-lajchán určil „národním uči te lem"

Klášter Deseti tisíc Buddhů 92

všech taoistů. Klášter se tak stal cen­trem taoismu v severní Číně. Pozdě­ji byl na mudrcovu počest přejmeno­ván na chrám Věčného míru a za dynastie Ming na klášter Bílých ob­laků. Patriarcha Čchiou v n ě m má dodnes svou sin, v níž je pohřben pod svou sochou. V tomto klášteře se uchovává sbírka všech taoistických kánonů, které se říká „Tripitaka taois­mu". Za pozornost stojí i velký bron­zový obětní kotel z roku 1529 s relié­fem třiceti osmi proplétaj ících se draků.

Klášter Deseti tisíc Buddhů V pev­ninské části Hongkongu (Nová úze­mí) - př ímo na sever od Kowloonu -se tiskne k zalesněnému horskému svahu pozoruhodný klášter. Jeho ná­zev nepřehání, naopak, v hlavní síni má na stěnách 12 800 pozlacených plastik Buddhů, kteří sedí na malých mušlích a liší se detaily. Nad klášte­rem se tyčí devítipatrová pagoda ša­fránové barvy, v je j íchž obloucích sedí bílí Buddhové. Počet pater má připomínat, že Buddha je podle hin-duismu devátou inkarnací boha Vis­tula,

Klenot a perla Symbol počestných úmyslů, čistoty, ženské krásy, ale i Buddhova srdce.

Klobouk Přání kariéry se na novo­ročních blahopřáních často vyjadřu­je kloboukem, protože kuan zname­ná jak klobouk, tak úředníka.

Kniha hor a moří Nejstarší zachova­né čínské geografické dílo (Šan-chaj--ťing), o němž není známo, ani kdo je

jeho autorem, ani kdy bylo napsáno. Podrobný komentář k němu napsal až učenec Kuo p c r m (276-324) .

K n i h a p r o m ě n Nejstarší z klasic­kých č ínských děl (I-ťing) vzniklo údajně k o l e m roku 2800 př. n. 1. a připisuje se legendárnímu císaři Fu--si. Nejstarš í komentáře jsou však 0 1500 let mladší; některé prý přidal 1 Konfucius. Dílo sestává z komen­tářů k 64 hexagramům odvozeným z osmi t r igramů. Každý hexagram tvoří šest p lných nebo přerušených čar a dospěje se k němu vytříděním padesáti suchých stonků řebříčku. Toto vysoce ceněné, ale těžko inter-pretovatelné dílo se už odedávna po­užívá k výkladu budoucnosti.

Kniha Symbol učence a učenosti. Kníže polí J m é n o četných lokálních

polních božstev. K o b y l k a Symbo l odvahy. Kočka V Č í n ě je kočka považována

za užitečnou, ale i za démonickou by­tost. Věřilo s i e , že při nočních toul­kách po střechách krade měsíční pa­prsky a může s e díky tomu proměnit v ducha. Ale protože kočka (mao) je souzvučná s „osmdesát i le tým", zna­mená obraz s kočkou a motýlem to­lik co „Kéž by S e s dožil sedmdesáti nebo o s m d e s á t i let". Bohatství lze popřát ob razem, na němž kočka hle­dí na p i v o ň k u . Kočka se švestkou a bambusem znamená „Přejeme ti pro všechny č a s y vysoký věk". Koč­ky j sou povahovány za ochrankyne housenek b o u r c e morušového, proto­že hubí myši. Tím získaly pověst, že

Koleso bytí 93

mohou z domu vyhánět i zlé duchy. Vstoupí-li do domu cizí kočka, zna­mená to chudobu, a když se kočka omývá prackami, zvěstuje příchod cizince. Kult kočky byl doložen v provincii Kan-su a v tchajwanském městě I-lan mají dodnes chrám Koči­čího boha.

Kohout Symbol odvahy, rozhodnos­ti, agresivity, ale i pěti ctností: ctnosti občanské, ctnosti vojenské, odvahy, dobrotivosti a spolehlivosti. Je pova­žován za hlavní vtělení jangu. Jeho hřebínek je znamením li terárního ducha, ostruhy ukazují j eho schop­nost bojovat, na dvoře dohlíží na roz­dílení krmení a zároveň spolehlivě oznamuje blížící se rozbřesk. Rovněž se mu připisuje schopnost, že dokáže vytušit budoucí události. Kokrhající kohout je symbolem zásluh a slávy. Kohoutí hřebínek (kuan) vyjadřuje přání, aby se osoba obdarovaná ko­houtem s velkým hřebínkem brzy stala úředníkem (kuan) s dobrým pří­jmem. Zahání zlo, a proto se na Nový rok se přede dveře často zavěšuje dřevěný nebo zlatě zbarvený kohout. Obecně je kohout symbolem zdaru rodiny. Při pohřbech se dříve dával na rakev, aby duše zesnulého mohla před poutí podsvětím nejdříve vstou­pit do kohoulího těla. Kohout je jinak desátým znamením čínského zverokruhu. Člověk naroze­ný v roce Kohouta má organizační talent, je ctižádostivý a obchodně zdatný, pílí většinou dosáhne úspě­chu. Mezi jeho záporné vlastnosti

patří naivita, svéhlavost a nedostatek taktu, který by mu mohl uzavřít ces­tu, j íž by se rád ubíral. Ledacos však zvládne odvahou a nesmírnou vý­konností . Vyznačuje se inteligencí, jež z něj dělá duchaplného kritika, výřečného polit ika, ale také příliš puntičkárskeho pedagoga. Jako mile­nec je neodolatelný, ale to, co získá, brzy ztrácí, protože se přeceňuje. Manželský život mu vyhovuje, je pozorný a věrný, nelze ho však zaví­rat v kleci. Ve společenském životě je určitě tím nejmondénnějším stvoře­ním z celého zverokruhu, dokáže zazářit a jde o vynikajícího a zábav­ného společníka. Jeho nej lepšími partnery jsou Buvol a Ovce, méně už Myš, Tygr a Králík. Spojení Kohou­ta a Psa není vhodné, protože oba jsou příliš žárliví. O Kohoutu se říká, že dokáže žárlit i na vlastní stín. I když v čínské astrologii je spojení s partnerem stejného znamení přízni­vé, u Kohoutů toto pravidlo výjimeč­ně neplatí - vládnout by chtěli oba.

Koleso bytí Bhavačakra, grafické zobrazení koloběhu životů (sansáry), též kolo vznikání a zanikání. Drží je před sebou bůh smrti Jama, nad ko­lem je vidět j eho hlavu a pod ním nohy. Sestává ze čtyř soustředných kruhů. V prvním jsou symboly tří zá­kladních zel - žádosti , nenávisti a zaslepení - v podobě červeného kohouta, zeleného hada a černého vepře, kteří se jeden druhému zaku-sují do ocasu. V druhém vidíme ve světlých polích ctnostné lidi, kteří

Koleso držma 94

čekají na příznivé znovuzrození , a v temných ty, kdo jsou zatraceni k nežádoucím inkarnacím. Ve třetím, širším kruhu je šest oblastí bytí , tři vyšší a tři nižší, do nichž se uvádějí lidé podle dobrých nebo špatných skutků a znovuzrozují se jako bozi, polobozi , lidé, zvířata, hladoví du­chové nebo pekelné bytosti. Posled­ní kruh ukazuje dvanáct jevů a fází lidského života, jež vedou k iluzi ega, k závislosti a ke stálému lpění na pozemském světě; tyto obrázky sym­bolizují dvanáctičlennou poučku o „závislém vzniku".

Koleso držma Buddha poprvé kázal v Antilopím háji ve vesnici Sáranga-nátha (dnes Sárnáth) a tím roztočil koleso držma (dharmačakru). Sym­bol kolesa držma lze často vidět na Buddhových dlaních a chodidlech.

Kompletní perioda „Kompletní pe­rioda" sestává ze tří cyklů po 60 le­tech, trvá tedy 180 let. Od počátku za­vedení šedesátiletého kalendářního cyklu v legendárním roce 2637 př. n. I. za vlády mytického Žlutého císa­ře, vstoupili Číňané v roce 1864 do 26. „kompletní periody". 27. perioda začne v roce 2045.

Kompletní sbírka děl ětyř pokladnic S'-kchu čchuan-šu je kompendium, jež zahrnuje všech třicet šest tisíc dochovaných děl čínského písemnic­tví. Započalo se s ním roku 1773 za čhingského císaře Čchien-lunga a do­končeno bylo o deset let později.

Konec veder (čchu-Šu) Menší svá­tek, který se na venkově slaví 12. dne

7. lunárního měsíce (23724. srpen). Nejhorší vedra pominula a mnohde se už sklízí ovoce.

Konfucius Říkalo se mu „Učitel de­seti tisíc generací", „Mudrc všech věků", „První učitel" atd. a nelze po­chybovat o tom, že se jedná o mysli­tele, který Čínu i celou východní Asii ovlivnil nejvíce ze všech. Nechtěl zakládat náboženství, j eho učení se týkalo výhradně lidí na této zemi a jejich vzájemných vztahů, státu a jeho zdaru a především zdokonalo­vání jednotlivce. Kchung-fu-c', Mistr Kchung, pocházel z chudé aristokra­tické rodiny z Čchu-fu v provincii Šan-tung, kde se roku 551 nebo 552 př. n. 1. narodil sedmdesátileté­mu otci a patnáctileté matce a rovněž tam roku 479 zemřel. Konfuciovy hlavní požadavky na zdárné soužití lidí shrnuje pět ctností - správné cho­vání či poslušnost řádu (li), lidskost či dobro (žen), čestnost či spravedl­nost (i), vědění (č ' ) , upřímnost (sin) - a pět základních mezilidských vzta­hů (viz Pět vztahů). Po vladaři poža­duje vzorné chování a spravedlnost, po poddaném poslušnost. Po celý ži­vot se ucházel o úřad u různých pa­novnických dvorů. Ale protože jeho přísná morální pojetí se silně lišila od pojetí vladařů, vždy ho brzy propus­tili. A tak dlouho putoval, až nakonec založil v rodném městě jakousi aka­demii, která přitahovala množství žáků, především ze šlechtických kru­hů. Konfucius však vždy zdůrazňo­val, že „vzdělání je mimo veškeré sta-

vovské rozdíly". Konfuciovo učení zaznamenali jeho žáci v „Hovorech". Vlastní dílo po sobě tedy nezanechal, vydal však díla jiných autorů: „Leto­pisy jara a podzimu", „Knihu písní", „Knihu dokumentů", „Knihu p ro ­měn". Tyto čtyři knihy společně s „Hovory" tvořily jako klasická díla základ učebního penza pro všechny úřednické zkoušky - ovšem až když se konfucianismus stal za dynast ie Chan (206 př. n. 1.-220 n. 1.) státní doktrínou. Konfucius se nijak nevy­jadřoval o bozích, proto je s podivem, že se mu brzy budovaly chrámy a těšil se takřka božskému uctívání. Podobně uctíváni byli i čtyři j e h o žáci: Žan-c ' , C ' - s \ C e n g - ť a Meng--c ' (Mencius). Oltářů se však dostalo též některým jeho následníkům. Z dy­nastie Tchang (618-907) je to Chan Jti, zapřísáhlý nepřítel všech cizích náboženství včetně buddhismu a pro­pagátor racionalist ického výkladu Konfuciových pravidel, a z dynastie Sung (960-1279) Cu Si, který měl veliký vliv na aplikaci konfucián-ských pravidel v běžném životě. Rov­něž stojí za zmínku, že v konfucián-ských chrámech se uctívá i j eden ministr z hlubin minulosti, a to rádce prvního panovníka dynastie Cou, Cou Kunga, který zemřel roku 1105 př. n. 1. Tohoto přísného mora­listu uctívají jako předchůdce konfu-ciánského způsobu života. Je však třeba zdůraznit, že konfucianismus nemá kněžstvo a do chrámů že nemají přístup věštci. K Mistru Kchungovi

se rovněž nikdo nemodlí , nýbrž ho jen uctívají. Státní ideologie se z jeho učení vyvinula až za dynastie Chan, kdy se dvornímu učenci a filozofu Tung Cung-šuovi (179-104 př. n. 1.) podařilo vytvořit konfuciánskou stát­ní doktrínu, která se opírá o složku náboženskou, filozofickou a sociálně politickou. Náboženská složka uzná­vá nebesa jako vyšší moc, protože zasahují do chodu světa a osudu lidí. Císařovo právo vládnout zaručuje tzv. „mandát Nebes" . Tento mandát mu však dává nejen právo, ale i povin­nosti a císař jej může ztratit. Filozo­fická složka uznává čínskou kulturní tradici a vkládá do ní kosmologické a legistické prvky. Sociálně politická složka se opírá o loajální úřednictvo, jež zajišťuje stabilitu říše v civilní i vojenské oblasti. Systémem zkou­šek se potlačuje vliv dědičné aristo­kracie a úřednictvo se rekrutuje i z nižších vrstev. Tento systém se udržel až do pádu císařství v roce 1911. Bez konfucianismu si nelze představit bezpříkladnou kontinuitu Čínského státu a jeho kultury ani prů­myslový vzestup Japonska a výcho­doasijských „tygrů".

Koňská božstva Podle spolehlivých zpráv se za dynastie Tchang (618 až 907) páslo na císařských pastvinách přes 700 000 dobře živených koní, kteří tehdy byli pýchou a páteří císa­řova jezdectva. Není proto divu, že se některým božstvům koní stavěly, zvláště v severní Cíně, chrámy, v nichž stály jejich sochy v životní

Koňský handlíř 96

velikosti, mnohdy provázeny sluhou, jezdcem nebo ošetřovatelem. Mohlo se jednat buď o zbožněné koně (ma­sen), nebo o ochranná božstva koní (Ma-wang nebo Ma-kung) . Ma--wang, „král koní", byl vzýván pře­devším chovateli, majiteli závodních stájí a všemi j ízdními jednotkami ar­mády.

Koňský handlíř Symbol iniciátora a zvěstovatele nových myšlenek.

Korál Symbol dlouhého věku a kari­éry.

Kosatce Symboly dlouhého života. O kosatcích se věřilo, že odhánějí zlé duchy, a proto se 5. dne 5. lunárního měsíce věšely na dveře.

Kosočtverec Symbol štěstí a vítěz­ství. Dvojitý kosočtverec chrání před zlými duchy a démony.

Košík s květinami Symbol vysoké­ho věku a atribut nesmrtelného Lan Cchaj-chea. Jako dar vyjadřuje přá­ní dlouhého života.

Koště Symbol moudrosti a pochope­ní. Nesmí však být v pokoji umírají­cího, jinak by se nebožtík proměnil v dlouhovlasé strašidlo.

Kotouč pi Symbol slunce a nebe; nejčastější kultovní amulet staré Číny, který se hojně používal j ako milodar i jako šperk. Vyráběl se vý­lučně z nefritu a jedná se o malý nebo velký kotouč různé tloušťky s kula­tým otvorem uprostřed. Existují ko­touče na zadní straně zcela hladké a na přední straně zdobené reliéfním vzorem (například drakem), vyskytu­jí se však i exempláře s nádhernými

reliéfy nebo ornamenty na obou stra­nách.

Koupel Buddhových soch 8. dne 12. lunárního měsíce se v chrámech omývaly Buddhovy sochy. Tento po­zoruhodný zvyk zřejmě souvisí s tím, že toho dne se slavilo Buddhovo vel­ké probuzení (mahábódhi) .

Koupel Symbol životního zvratu. Čí­ňané se vždy před vstupem do nové­ho životního úseku koupali .

Kouř Symbol pomíjivosti a krátkosti života. „Kouřová květina" je označe­ní prostitutky, naznačuje se tak krát­kost radovánek.

Koxinga Největším národním hrdi­nou končící dynastie Ming (1368 až 1644) je bezpochyby později zbožně­ný Koxinga (1624-1662) . Jmenoval se vlastně Ceng Chceng-kung a Ko­xinga je zkomolenina z j eho titulu Kuo-sing-jie (pán nosící „státní" pří­jmení ) . Když Mandžuové v roce 1644 dobyli Peking, trvalo j im ještě dvacet let, než si podmanili celou již­ní Čínu - a dokonce 40 let, než ovlád­li i Tchaj-wan. Odboj j ihu proti no­vým pánům z Mandžuská vedl především Koxinga. Tento obchod­ník, pirát a bojovník za svobodu, syn čínského kupce Čeng Č ' - lunga a ja­ponské matky, hájil s velkými ztráta­mi nejen jižní části říše, ale usiloval i o znovunastolení dynast ie Ming. Proto zaútočil na velkou holandskou základnu Zeelandia na Tchaj-wanu a zbavil ostrov Holanďanů. Bylo to první vítězství Číňana nad evropský­mi kolonizátory a nastala první vel-

Král lékařství 97

ká př is těhovalecká vlna na Tchaj--wan, a proto je Koxinga oslavován jako největší hrdina tchajwanských Číňanů . Jeho náhlá smrt na nezná­mou chorobu znamenala konec čín­ského odboje na pevnině a jeho vnuk potom v roce 1683 kapituloval i na Tchaj-wanu. Tím dynastie Čching ovládla celou Čínu. Koxinga byl už za svého života zasypáván tituly, jež mu dávali potomci mingského císa­ře, kteří uprchli na jih, např. „Svatý princ, jenž otevřel Tchaj-wan" nebo „Princ, jenž zajišťuje mír". Veškeré úsilí však bylo marné, protože nako­nec řada generálů, admirálů a důstoj­níků přešla k Mandžuům. Koxinga byl však povýšen na božs tvo -a s n í m několik jeho věrných, kteří j sou j a k o lokální patroni uctíváni v četných tchajwanských chrámech. Mandžuové nedokázali Koxingovu kultu zabránit, ale jako božstvo pro­ti němu brzy postavili admirála, kte­rý poraz i l Koxingovo tchajwanské loďstvo. Pikantní na tom j e , že tento admirá l nejdříve sloužil Mingům a roku 1660 přeběhl. Byl to Š'-lang, čínský Badoglio 17. století. Podobně jako onen bývalý Mussoliniho pala-dýn změnil stranu, aby „zabránil dal­šímu krveprolévání" . Koxinga dal pak popravit j eho otce, syna, bratra a synovce. Po nějaké době převzali Koxingův kult i Mandžuové a pre­zentovali ho jako hrdinu, jenž vyhnal Holanďany. Ve 20. století se na něj odvolávali Číňané, kteří v roce 1949 uprchl i na Tchaj-wan, stejně j ako

sami Tcha jwanc i , kteří ho asi v 80 chrámech uctívají jako ochránce před ep idemiemi .

Koza v i z Ovce K r a b V severočínských pobřežních

provincích se na ochranu před démo­ny v ě š e l i na domovn í dveře sušení krabi n e b o jej ich obrazy.

K r á l k o b y l e k Jedním z nejpozoru-hodněj ších čínských božstev je Meng Ťiang, čínský vojevůdce ve službách mongolské dynastie, který za jedno­ho s t rašného náletu kobylek nasadil proti š k ů d c ů m své vojáky a postupo­val p r o t i n i m všemi prostředky. A sku tečně tak prý zachránil většinu úrody. Po svržení mongolské dy­nastie spáchal sebevraždu, protože byl p o v a ž o v á n za kolaboranta. Rol­níci v š a k na něj i nadále vděčně vzpomína l i a při dalších náletech k o b y l e k ho vzývali j ako božstvo. Od té d o b y j e znám jako „král kobylek". Ještě k o l e m roku 1887 se mu připiso­val n á h l ý odle t množství kobylek v provinci i Ťiang-su.

Král lékařství Jako „král lékařství" (Jao-wang) je uctíváno božstvo, kte­ré p o d l e taoistů řídí druhou kancelář „nebeského minis ters tva zdraví". Často se mu ř íká i „král vnitřního lé­kařství a bylinkářství". Podle pověs­ti se j e d n á o různé zbožněné lékaře s t a rověku . J edn ím z nich je Sung S ' m a o ( 5 8 1 - 6 8 2 ) , k terý žil za dy­nastie Tchang (618 -907) , byl znám jako znamen i tý znalec léčivých rost­lin a p ros lu l úč innými masážemi , akupunk tu rou , dietními předpisy,

především však přesnými diagnóza­mi. Nakonec se stal císařovým léka­řem. Po smrti se ho, jak už tomu tak bývá, zmocnila legenda a brzy ho bylo vidět v chrámech j ako boha s tygrem a drakem. V jedné ruce drží perlu, j iž mu daroval drak, a v druhé červenou pilulku. Občas mívá jedno­ho nebo dva pomocníky s deštníkem a lékařskou brašnou. V buddhist ic­kých chrámech vystupuje j ako po­mocník velkého buddhy léčitelství Jao-š '-foa - je to dobrý příklad čín­ského synkretismu.

Králík Symbol dlouhověkosti, štěstí a Buddhova učení. Králík (někdy též Zajíc) je čtvrté zna­mení čínského zverokruhu. Lidé na­rození v roce Králíka jsou veselí, cit­liví, něžní a věrní. Váží si opatrnosti, nesnášejí cokoli nepředvídaného a do riskantních dobrodružství se nepouš­tějí. Vyznačují se diskrétností a zdrženlivostí, chovají se diploma­ticky, dokážou se vcítit do druhého a mají mnohostranné tvůrčí nadání. Na nervy zatěžkávající závody ne­jsou, nejlépe se cítí ve svobodném zaměstnání . Králíci j sou přesní a totéž očekávají od ostatních. Přede­vším je pro ně důležitý rodinný život. V partnerském životě potřebují, aby se respektovala jejich potřeba samo­ty, nicméně jsou vždy diskrétními a dvornými druhy. Jedná se o roman­tické a často vášnivé milence, kteří však na veřejnosti nedávají lásku najevo. Patří ostatně k něm nejmír-nějším a nejcitlivějším tvorům čín­

ského zverokruhu. Důležité je pro ně, aby nalezli správného partnera. Veli­ce harmonický vztah mohou mít s Ovcí a Vepřem. Kohout, Kůň a Opi­ce se pro ně nehodí. Jedním z nej-šťastnějších svazků je spojení Králí­ka a Psa - a př ímo ideální spojení může být s Drakem. Jedno čínské přísloví ostatně říká, že „králík vzlé­tá po drakově boku k nebesům".

Králové démonů Lamaističtí ochrán­ci světa žijící na hoře Méru. V umění jsou zpodobňováni následovně: Vai-šravana, pán severu, drží v levici ví­těznou korouhev nauky a v pravici stříbrnou krysu chrlící šperky; Dhrta-ráštra, pán východu, hraje na loutnu; Virúdhaka, pán jihu, třímá v pravici meč a má přilbou z kůže sloní hlavy. Virúpákša, pán západu, drží v pravici hada a v levici stupu.

Králové tří hor Králové tří hor (San--šan luo-wang) jsou jako bohové lé­čitelé uctíváni především národem Hakka na j ihu Číny a v chrámech bývají zobrazováni též jako tři králo­vé na trůnu. Protože hodně Hakků se z Číny především v 19. století vystě­hovalo, lze tyto tři božské lékaře vi­dět ve všech zemích j ihovýchodní Asie, v nichž žijí zahraniční Číňané. Jejich jméno je odvozeno od tří hor na východě provincie Kuang-tung, kde byli původně uctíváni jako hor­ští duchové. Věřilo se, že jako nebeští generálové zasahují se svými armá­dami i do pozemských konfliktů. Ale protože v jejich domovských horách rostlo množství léčivých rostlin, při-

Kuan-jin 99

pisovala se j im především schopnost uzdravovat nemocné.

Královna Májá Buddhova matka, též zvaná „Májádéví". Podle legendy byla dcerou krále Suprabuddhy z Dé-vadahy a provdala se za krále Sud-dhódhanu z Kapilavastu v dnešním Nepálu. Jedné noci se jejího pravého boku dotkl bílý slon se šesti kly a v tu chvíli byl zázračně počat Buddha. Po osmi šťastných znameních jí pak při procházce zahradami Lumbiní vyšel z pravého boku syn (Buddha). Sedm dní po tomto zázračném porodu ze­mřela.

Krev Symbol života. Červená krev je s ídlem duše. Obrazům a sochám bohů se malují oči krví a tím se j im vdechne duše.

Krotitel démonů Za velkého krotite-le démonů a ochránce přede všemi zlými duchy, kteří vyvolávají nemo­ci, je považován zejména Tchaj-pao--kung, kterého lze v chrámech snad­no poznat, protože jednou nohou šla­pe na kočku. Ze které doby toto bož­stvo pochází, není známo, ale podle legendy byl posledním z třinácti bra­trů, které zabili démoni. Šel do uče­ní k jednomu taoistickému excorcis-tovi a potom se vrátil do rodné vesnice ve Fu-ťienu, aby ji zbavil démonů. Démoni se proměnil i v kočky, ale Tchaj-pao-kung jejich lest odhalil a všechny je usmrtil.

Kruh Symbol dokonalosti a celosti. Kruh s bodem uprostřed je sluneční symbol a symbol kosmického počát­ku. V taoismu symbolizuje nejvysší

absolutno, jež v sobě shrnuje vše. Z kruhu se vyvinuly základní složky jin a jang a z nich vše ostatní.

Krysa viz Myš Křepelka Symbol odvahy, neboť na

venkově se pořádaly křepelčí zápasy. Za poslední dynastie byla symbolem civilního úředníka osmého hodnost­ního stupně, který měl dále na obřad­ním oděvu vyšito pět draků se čtyř­mi drápy a na vrcholu klobouku zlatou kuličku.

Ku-chun Hladová, bloudící duše ze­snulého, jež nemá na zemi příbuzné, kteří by se o ni starali a přinášeli jí oběti. Hladoví duchové bývají často i duše sebevrahů, protože nebe nedo­voluje lidem ukončit život před uply­nutím dané lhůty. Když se na ně při svátcích mrtvých nepamatuje, mohou způsobit hodně zla.

Kuaj-šou Bájné zvíře, které mělo od­hánět zlé duchy.

Kuan Taoistický chrám Kuan Jtt Druhé jméno boha války

Kuan-tiho, který měl kolem roku 1750 v Pekingu 116 chrámů.

Kuan-jin Jedno z nej oblíbenějších buddhistických božstev. V Číně sej í někdy říká Kao-wang, v Japonsku je známa j ako Kannon, v Koreji j ako Kwanim, ve Vietnamu jako Quan Am a v Tibetu jako Čänräzig. Kuan-jin je ve skutečnosti indický bódhisattva Avalókitéšvara, jehož jméno v sans-krtu znamená „Pán, j enž shlíží na strasti světa". Tomuto božstvu se při­pisovalo, že tisícem očí vidí veškerou bídu lidí a tisícem rukou může pomá-

Kuan-ti 100

hat. Velký počet dřevěných nebo bronzových soch je skutečně zobra­zuje s množstvím rukou. Kuan-jin může mít podle buddhismu třicet dvě podoby, dvacet osm mužských a čtyři ženské. Od 3. do 7. století n. 1. byl tento bódhisattva v Indii pod svým původním jménem Avalókitéšvara vždy považován za mužské božstvo mahájánového buddhismu a v Číně až do dynastie Sung (960-1279) zpo-dobňován v mužské podobě, často s knírkem a lehce indického vzhledu. Za dynastie Juan (1271 -1368) se za­čalo považovat za citelný nedostatek, že při tak rodinně založené společ­nosti j ako čínské jsou v buddhistic-kém panteonu výlučně mužská bož­stva. Vynalézaví opati nyní tvrdili, že Kuan-jin je vlastně žena, a umělci ji od té doby ztvárňovali jako spanilou, soucitně hledící ženu, buď mladou, nebo středního věku, sedící na loto­sovém trůnu, ve skvostném rouchu, s lahví v jedné ruce a s vrbovou vě­tévkou v druhé. Tento vývoj podpo­rovala i skutečnost, že taoisté ve 12. století prezentovali svou bohyni Ma-cu jako patronku mořeplavců a šestinedělek. Proti této „konkurent-ce" postavili buddhisté Kuan-jin, o níž tvrdili, že dokáže vmžiku utišit bouře, když ze své kouzelné vázičky ukápne do vln třebas jen pár kapek. Brzy ji zobrazovali, jak stojí na moř­ských vlnách s nádobou v rukou pro­vázena velkou rybou. Někdy jsou je ­j ími průvodci chlapec Šan-cchaj s lahví a dívka Lun-kuej s vrbovou

větévkou. Kuan-jin lze také vidět s dvanácti hlavami, jež naznačují, že může měnit podobu. Jejím atributem je lotosový květ, mívá ho v rukou nebo jí leží po boku. Sedí na skvost­ném lotosovém trůnu. Občas ji lze spatřit i s lotosovým květem a dítě­tem po boku nebo na klíně, neboť je považována rovněž za božstvo, kte­ré léčí ženy z neplodnosti. Lzeji však vzývat při všech možných nebez­pečích a obtížích, především je pat­ronkou námořníků. V pozdní fázi dynastie Ming (1368-1644) bylo roz­šířeno vyobrazení Kuan-jin, jak sedí na ostrově a hledí na odraz měsíce ve vodě, na tzv. říční lunu, byl to sym­bol náboženského zduchovnění, po­hroužení se do sebe a meditace a nereálnosti všeho jevového. Počet jejích soch v tisících východoasi j ­ských chrámů je nepřehledný, stěží lze nalézt chrám, v níž by chyběla její socha nebo obraz. Hlavní středisko jejího kultu je na ostrově Pchu-tchuo--šan v provincii Če-ťiang, který leží východně od souostroví Čou-šan-tao ve Východočínském moři. Od 9. do 15. století byla na něm vystavěna řada skvostných chrámů a až do kul­turní revoluce (1964-1974) zde žilo několik tisíc mnichů. Z pevniny, Ko­reje a Japonska připlouvaly davy poutníků a klaněly se patronce tro­sečníků a dětí. Od roku 1985 se nej-důležitější kláštery renovují. Protože v čínské lidové tradici Kuan-jin pro­šla třemi inkarnacemi, slaví se její narozeniny v Říši středu a v někte-

Kuang-ťi-s' 101

rých částech východní As ie třikrát: 19. dne 2. lunárního měsíce, 19. dne 6. lunárního měsíce a 19. dne 9. lu­nárního měsíce.

Kuan-ti Jeden z nejoblíbenějších čín­ských bohů, nazývaný též Fu-mo ta-ti; je považován za boha války, li­teratury a peněz v jedné osobě a za božstvo spravedlnosti. Jedná se o his­torickou osobnost , narodil se roku 162 a sehrál významnou úlohu v dě­

j inách Tří říší ( 2 2 0 - 2 8 0 ) , kdy po­mohl Liou Pejovi k vládě nad západ­ní Čínou. Byl ryzího charakteru , projevil nezlomnou loajalitu a stateč­nost, nakonec ho nepřátelé zajali a popravil i . Jeho památku velebi ly celé generace, až ho pos léze j eden z tchangských císařů povýši l na boha. Vojsko ho prohlásilo za svého patrona, úředníci za př ímluvce a literáti za boha. A protože ho o pomoc žádali i řemeslníci, aby vy­lepšil jejich materiální situaci, časem ho považovali za boha přinášejícího peníze. Rovněž je patronem hotelié­rů a všech zaměstnanců pohostinství, účetních a zastavárniků. Má červené tváře, mohutný černý p lnovous a huňaté obočí. V umění je zobrazo­ván jednak jako generál ve skvostné zbroji s mečem po boku, j ednak v křesle jako učenec s knihou v ruce. Pouze tygří kůže na křesle připomí­ná, že se jedná i boha války. Kuan-ti každopádně znamená absolutní věr­nost a je považován za ztělesnění vlastence. Jeho svátek připadá na 13. den 5. lunárního měsíce.

Kuang-ce Cun-wang Tento taoistic­ký bůh bývá ztvárňován j ako mladý válečník ve skvostné zbroji. Je bez-vousý, snědé pleti, má lehce vystoup­lé oči a sedí na trůnu. Věří se, že velí velkému vojsku duchů, a proto může před neštěstím ochránit nejen jednot­livce, ale i celá města a kraje. Jeho kult je rozšířený nejen na j ihu Číny a na Tchaj-wanu, ale i mezi čínský­mi vystěhovalci v j ihovýchodní Asii. V Singapuru ho uctívají především j a k o pa t rona dětí. Jeho manželka Seng-wang-muje považována bohy­ni plodnosti .

Kuang-s iao-s ' Nejstarší buddhist ic-ký chrám v Kantónu, v němž pobý­vali první patr iarcha školy Čchan Bódh idha rma (Ta-mo), j ako novic její šestý patriarcha a poslední patri­archa Chuej-neng. Mniši se zde vy­svecovali už za dynastie Tchang (618 až 907). Dnešní název chrám obdržel až v roce 1151. Zachovaly se čtyři síně, pavi lony a železné pagody.

Kuang-ťi -s ' Ch rám Nekonečného milosrdenství se nachází západně od pek ingského parku Pej-chaj a dnes představuje nejvýznamnějš í čínské centrum buddhismu, neboť je sídlem Čínské buddhist ické jednoty. Chrám stál v těchto místech j iž za dzůrčen-ské dynas t ie Ťin (1115-1234) . ale dnešní podobu získal až za dynastií Ming a Čch ing . Po požáru v roce 1931 byl o čtyři roky později obno­ven. V h lavní síni zasvěcené soše Šák jamuniho stojí ve ve lkých vý­klencích 18 měděných luo-chanů

a v síni Nebeských králů velice vzác­ná m ě d ě n á socha Maitréji s krá­lovskou korunou. Dále jsou tu bron­zové sochy Kuan-jin z mongolského období a l akovaná Tára z dynastie Ming ( 1 3 6 8 - 1 6 4 4 ) . Hlavní poklad chrámu se však nachází v knihovně - j e d n á se o rukopisy súter z období Tchang a předevš ím sbírku 30 000 otisků ze s lavných 14 278 kamen­ných tabulí kláštera Jun-ťu-s' jižně od Pekingu.

Kubéra Lamais t ické ochranné bož­stvo (dhármapala) , král nágů a bo­hatství, v hinduismu i buddhismu bůh bohatství. Většinou drží v pravé ruce vítěznou korouhev nauky stočenou jako deštník a v levé stříbrnou krysu chrlící perly, někdy bývá zobrazován, j ak sedí v brnění na lvu. Je znám též jako Vaišravana.

Kublajchán Zakladatel dynastie Juan, vnuk Čingischánův, žil v letech 1215-1294, ovládl celou Čínu a mar­ně se snažil dobýt Indočínu a Japon­sko. K j e h o his tor ickým zásluhám patří reforma kalendáře v roce 1280, zavedení pap í rových peněz v roce 1285 a podporování buddhismu. V náboženských otázkách byl tole­rantní a otevíral se západním vlivům. V jeho službách byl v letech 1275 až 92 Benátčan Marco Polo.

Kudlanka nábožná Symbol chtivos ti a žravosti, protože požírá i oblíbe­nou c ikádu. Tento hmyz byl už za vlády dynastie šang-J in (asi 1523 až 1027 př. n. 1.) ztvárňován v nefritu,

opatřován magickými znaky a občas dáván mrtvým do hrobu.

Kuej viz Duchové Kuej Ku-c' Patron hadačů a věštců. Kuej-j i ian -s ' Obrovské měs to Wu-

-chan se skládá z měs t Wu-čchang, Chan-kchou a Chan-jang, která byla sloučena v roce 1953. Ve čtvrti Chan-j a n g stojí největší buddhis t ický chrám Wu-chanu, Kuej- juan-s ' , jenž pochází z posledních let 19. století, a je tedy jednou z posledních vý­znamných chrámových staveb man­džuské dynastie Čching. V četných síních a pavilonech se navzdory bou­řím času zachovala socha Šákjamuni­ho a 500 vynikajících soch luo--chanů. Chrám rovněž schraňuje dra­hocennou sbírku posvátných súter.

Kuej-sing Hvězdné božstvo uctívané studenty a učenci staré Číny, jehož dřevěné nebo kovové figurky se na­cházely v četných studovnách. Sym­bolizuje totiž dosažení těch nejlep-ších výsledků ve státní zkoušce . Původně se jednalo o první hvězdu v souhvězdí Malého vozu. Je zobra­zován s hlavou démona, vlají kolem něj stuhy a v rukou má většinou ště­tec a tyčinku tuše.

Kuchyně bohů Tak se ř íka lo míst­nosti v Císařském paláci, v níž se při­pravovaly obětiny pro císařské obětní obřady. V „kuchyni bohů" dohlíželi vysocí úředníci, neboť pro každoroč­ní velké a střední oběti se muselo připravovat množství obětin. K nim patřily předměty ze vzácného nefrit, skvostné hedvábné látky a četné

obětní pokrmy. Poráželi se volové, vepři, skopci, zabíjela zvěřina všeho druhu i velké ryby a z nich se použí­valy jen ty nejlepší kusy. Zastoupena byla rýže a všechny ostatní obilniny, krom toho kaštany, řepa, celer, bam­bus, různé koláče a sůl. Obětiny se členily do jednotlivých chodů, podá­valy se ve vybraných porcelánových mísách a v bambusových koších.

Kul t p ř e d k ů Čína se až do počátku 20. století vyznačovala uct íváním předků srovnatelným se s tarověkým Egyptem. Od pohřební slavnosti až po modlitby a oběti, které se přináše­ly ještě generace po předkově skonu, se celými jejími dějinami táhl hlubo­ký kult předků. Nej významnější kní­žecí a císařské hroby zůstaly dodnes neotevřeny. Už za mladší doby ka­menné představoval kult předků nej ­významněji! formu náboženské víry. To potvrzují četné nálezy hrobových milodarů, jež jasně svědčí o víře v posmrtný život. Rovněž lze doká­zat zvířecí i lidské oběti. Hlavní oběť patřila zbožněnému předku, praotci rodu, Šang-t imu čili Nejvyšš ímu vládci. Za dynast ie Čou (1122 až 221 př. n. 1.) přinášel panovník podle pevného obětního kalendáře v chrá­mu předků nejvyšší oběť a knížata prováděla příslušně skromnější obřa­dy. Takové oběti se však konaly i při zvláštních příležitostech, třeba na počátku nebo na konci války. Číňané byli pevně přesvědčeni, že duchové předků mohou zasahovat do jej ich života, a proto obětovali i předkům

p o d m a n ě n é h o kmene , aby se j i m nemstili.

K i i m á r a d ž í - v a Jeden z nej význam­nějších přek lada te lů buddhist ických textů do č ínštiny, čínsky Ťiou-ma--luo-š ' (34-4-413) . Jako syn vyššího čínského ú ředn íka ve východoturkes-tánském m ě s t ě Kuča se dostal do sty­ku s t a m n í m i jazyky, navštívil Kaš­mír, s t udova l sanskrt, v sedmi letech vstoupil d o buddhis t ického řádu a pos l edn ích dvanáct let života strá­vil v h l a v n í m městě Čchang-anu , kam ho p o z v a l čínský císař. V tomto období v y v í j e l nesmírnou činnost j ako učitel a především překladatel , zanechal po sobě překlad 74 súter v 384 s v a z c í c h , mezi nimi vzácné dílo „ V e l k ý traktát o dokona los t i " (Mahápradžňápárami tášás t ra) .

K u m b u m Klášter Kumbum (čínsky Tcha -e r - s ' ) se nachází v Gjance, 25 k i lomet rů jižně od Si-ningu v pro­vincii Č c h i n g - c h a j , a j edná se snad o nejvýznamnějš í klášter školy Ge-lugpa. P o d l e legendy byl vybudován na místě, k d e se roku 1357 narodil velký reformátor Congkhapa. (V tom­to kraji se ostatně narodil i současný 14. da la j láma. ) Klášter sehrál vý­znamnou r o l i při obracení Mongolů na lamaisrnus . Dokončen byl v roce 1560 po s e d m n á c t i letech stavby. V dobách s v é h o rozkvětu pojal přes 3000 m n i c h ů a měl 52 síní. K v e l k o l e p ý m stavbám patří Velká šutrová s í ň , jejíž klenbu nese 108 sloupů, a 46 m vysoký čhôrten z 15. s to le t í se 72 kaplemi, v nichž se

Kun l a m 104

nachází množství barevných fresek a skulptur. Centrální budovou klášte­ra je však velká síň se střechou po­krytou pozlacenými bronzovými taš­kami. V klášteře dnes žije asi 300 mnichů a uvádí se zde tradiční mys­téria a tance v maskách.

Kun l a m Nejzajímavější chrám Ma­caa stojina ulici Avenida do Coronel Mesquita a je zasvěcen bohyni milo­srdenství Kuan-j in. Původ stavby sahá až do dynast ie Juan (1271 až 1368), ale současný komplex pochází i roku 1627. Ve vstupní síni jsou so­chy buddhy př í tomnost í , minulosti a budoucnosti. Druhá síň je zasvěce­na Probuzenému a hlavní síň bohyni milosrdenství Kuan-jin (kantonsky Kun lam). Jí stojí po boku osmnáct luo-chanů, kterým mniši každý rok mění roucha. Chrám je velice pro­storný, má m n o h o bran a schodišť a velkolepou střechu, j iž zdobí řada soch.

Kůň Symbol nezkrotnosti a síly vůle. Je-li zobrazen bělouš, znamená čisto­tu a loajalitu. Když na novoročním přání nebo na vystřihovánce vidíme koně (většinou na podloženém zla­tém papíru) s nákladem na hřbetě, znamená to přání, aby kůň adresáto­vi přinesl vše, co nese: zlaté pruty, strom s mincemi, perlu a především štěstí. Na čabrace mívá vyšit znak štěstí. Obraz koně s opicí je zase symbolem kariéry. Kůň je sedmým znamením čínského zverokruhu. Člověk zrozený v roce Koně má rád dobrodružství, je usta­

vičně na cestách, nechá se však snad­no rozptýlit a rychle mění směr. Mi­luje riziko, je podnikavý, obratný v konverzaci, tudíž rozený obchod­ník, vyhýbá se však tiché práci váza­né na j edno místo. Nemívá úctu k autoritám, a proto se mu často lec­který podnik nezdaří. Mnohdy před­bíhá přání svého partnera, což může vést k napětím, neboť se domnívá, že sám ví nejlépe, co je pro toho druhé­ho nejlepší. Lze říct, že kůň je bez­děčný egoista. Na druhou stranu je to však upřímný a věrný přítel. Ve své nespoutanosti a elánu dokáže mnoh­dy zpřetrhat opratě. Za svými cíli jde velice tvrdošíjně. Dobrý vkus, opti­mismus a velká praktická a intuitivní inteligence mu zajišťují dobré výcho­zí pozice v zaměstnání a stálý postup. Nedoporučuje se spojení s Myší, Buvolem, Král íkem, Hadem, Ko­něm, Kohoutem a Psem. S Tygrem však vychází skvěle, neboť oba mají rádi mimořádnost i . S Drakem je to sice láska na první pohled a oba mají stejné ambice, ale protože každý usi­luje o nezávislost, lze očekávat stře­ty. Př ímo ideální je svazek s Ovcí, Kůň ji ochraňuje a Ovce ho na oplát­ku obdivuje.

Kung Název paláce, rezidence nebo důleži tého kulturního centra, ale i obydlí nebešťanů, např. Jue-kung, Palác měsíční víly.

Kuo-čching V pohoří Tchien-tchaj, asi 80 km jižně od přístavního města Ning-po v provincii Ce-ťiang, zaklá­dali buddhističtí mniši od 6. století

Kyzil 105

kláštery a chrámy. Nejvýznamněji! z nich je chrámový klášter Kuo--čching. rodiště sekty Tchien-tchaj, jež v Japonsku dosáhla velkého vý­znamu jako Tendai. Ze čtrnácti síní se uchovalo devět. O 8 kilometrů výše v horách stojí pak menší klášter Kao--ming, který byl v roce 1980 důklad­ně zrenovován.

Květ inová b i tva Jihočínský obřad plodnosti. 5. dne 5. lunárního měsí­ce mladíci a dívky po sobě házeli květinami.

Květiny a včely Symbol přitažlivosti pohlaví.

Kve touc í talent Palácová dáma, k te­rá se naučila číst,

Květy h rušn í s kapkami deště M i ­mořádně krásná žena.

Kyzil Jeskyně Tisíce Buddhů v K y -zilu u Kuči v Ujgurské autonomní oblasti Sin-ťiang patří nástěnnými a nástropními malbami k nejkrásněj-ším buddhistickým jeskyním. Je dů­kazem vysoce vyvinutého umění, j e ž od 3. do 5. století vzkvétalo v tehdej­ším království Kuča. Tématem j sou výjevy z Buddhova života a l íčení jeho předchozích inkarnací.

Ĺ La-pa-čou Menší svátek velice staré­

ho původu, který se slaví 8. dne 12. lunárního měsíce jako ochrana před zlými duchy a nachlazením. Ženy k němu připravují nákyp z pěti dru­hů obilovin (oves, pšenice, kukuřice, rýže a ječmen) s pěti různými příchu­těmi (sůl. ocet, zázvor, česnek a pepř) nebo pěti různými chutěmi (sladká, slaná, trpká, pálivá, kyselá). A proto­že svátek má vyjadřovat všeobecnou pospolitost rodin a sousedů, posílají se tento den porce nákypu příbuz­ným, přátelům a sousedům. Misky s horkým nákypem se kladou i před tabulky předků. Buddhisté tento svá­tek převzali a říkají mu „vzpomínko­vá hostina" bohyně Kuan-jin.

L a b r a n g Na j ihozápadě provincie Kan-su u města Sia-che, 260 km ji­hozápadně od Lan-čou, se nachází klášterní město Labrang, j e ž patří řádu Gelugpa. Klášter byl zbudován roku 1709 v chladných horách ve výšce 2920 metrů nad mořem a brzy se stal předním vzdělávacím středis­kem lamaismu v celé severozápadní Číně a pro Mongolsko. Žilo v něm 3600 mnichů. Navzdory škodám způsobeným kulturní revolucí a vel­

kým požárem v roce 1985 se v něm dochovaly četné poklady tibetského malířství a řezbářství. Dnes jej obý­vá přes tisíc mnichů, takže je po Lhase největším lamaistickým kláš­terním městem.

Láhev viz Váza Lama i s t i cký p a n t e o n Lamaismus

má bezpočet nebeských bytostí, kte­ré lze zhruba rozdělit do sedmi sku­pin na buddhy, bódhisattvy, ochranná božstva (jidam), ochránce Buddhovy nauky, božstva nižšího řádu, démo­nické bytosti a patrony nebo světce. Buddhů je veliké množství, ale nej-uctívanější jsou Amitábha, Šákjamu-ni a Maitréja, z bódhisattvů se největ­ší úctě těší Avalókitéšvara (Čänräzig), Maňdžušrí (Džampäjang) a Vadžra-páni (Čhakdor). Mezi ochranná bož­stva čili j idamy patří zástup démonic­kých bytostí s více očima, více rukama, několika hlavami, jež vzbu­zují hrůzu, např. Dordže Džikche (Hrůzostrašný hromoklín) nebo vlád­ce pekel Šindže. Příkazy jidamů plní ochránci Buddhovy nauky (čhôkjon-gové) jako Nakp čhenpo (Velký Čer­ný), Lhamo (Bohyně) nebo Tamdin (Koňská šíje). Božstva nižšího řádu

Lao-šan 107

jsou většinou převzata z hinduismu, jedná se o bohy a bohyně a draky a dračice. Mezi démonické bytosti patří lokální bůžkové, víly, strašidla, skřítkové apod. Poslední skupinu tvo­ří bozi předků z otcovy a matčiny strany a lamaističtí světci.

Lan Cchaj-che Ačkoli sedmý z Osmi nesmrtelných byl údajně muž, který se za dynastie Tchang (618-907) ži­vil zpěvem a žebráním, bývá zobra­zován jako hermafrodit nebo jako žena a jeho atributem je květinový košík. Kráčí ulicemi v pěkných mod­rých šatech, naříká nad prchavým ži­votem a pomíjivými lidskými radost­mi. Pozoruhodné je , že jednu nohu má vždy bosou a na druhé nosí stře­víc. Je patronem květinářek.

Lao Tiin Patron výrobců porcelánu. Lao-c' Napůl mytický zakladatel tao­

ismu, vlastním jménem Li Er, se na­rodil ve vesnici Čchu-žen v okresu Laj v obvodu Kchu v hrabství Čchu (ve východním Che-nanu) a byl hlav­ním archivářem v Luo-jangu, hlav­ním městě říše Čou, kde se mu zača­lo říkat titulem Lao-c ' (Starý mistr) nebo Lao Tan (Staré velké ucho). V královském archivu pracoval do devadesáti let, potom zklamán pomě­ry doby nasedl na zeleného buvola a hodlal opustit zemi. V pomezním průsmyku Chan-ku ho poznal stráž­ce hranic a požádal ho, aby sepsal své myšlenky. Tak vznikl Tao-te-ťing. Potom Lao-c ' království opustil a nikdo ho už nespatřil. Nelze dolo­žit, zda skutečně žil, datum jeho na­

rození se klade do roku 600 př. n. 1., ale délka jeho života kolísá mezi 120 a 200 lety. Legendami opředený ži­votopis hovoří o tom, že strávil v matčině lůně přes osmdesát let a potom sej í zrodil z podpaždí - vy­padal jako stařec, měl dlouhé uší a šedé vlasy. Existuje řada pověstí o jeho setkání s Konfuciem a všech­ny se shodují v tom, že Lao-c ' na něj silně zapůsobil . Taoisté ho uctívají jako „Největšího světce" (Tchaj--čching), „Nejvyššího čistého" (Šen--pchao), „Největšího a nejvyššího pána hodného úcty" (Tchaj-šang Lao-ťun) a jako „Ducha ctnostné ces­ty" (Tao-te tchien-cun). V chrámech ho lze vidět j ako ctihodného starce jedoucího na zeleném buvolu. S poz­dějším l idovým taoismem plným pověr a magie nemá jeho učení prak­ticky nic společného. Lao-c ' byl na boha povýšen už ve 2. století a císař Kao-cung mu v roce 667 udělil titul „Nejvyšší nebeský a prvotní císař" (Tchaj-šang tchien-cun chuang-ti) . Roku 737 bylo dokonce oficiálně nařízeno vyučování taoistické nauky a stala se součástí státních zkoušek.

Lao-šan Krajinná nádhera pohoří Lao-šan východně od přístavního města Čching-tao v provincii Šan--tung přilákala mnoho taoistických mnichů, kteří si zde kromě pousteven zbudovali i čtyři kláštery. Nej větší z nich je Tchaj-čching-kung z období Sung se třemi velkými síněmi. Zbý­vající chrámy jsou o něco menší, je­den pochází rovněž z dynastie Sung

a dva z období, kdy v Číně vládli Mongolové . Buddhisté nechtěli za těmito taoistickými krásami zůstat pozadu a v letech 1628-1644 zbudo­vali na Lao-šanu chrám Chua-jen-s ' s devítipatrovou pagodou. Při pádu dynastie Ming (1368-1644) a s ním spojenými boji vyhořel, byl však ob­noven.

Ledňáček Malachitově zbarveným peřím symbolizuje krásu, ale i štěstí milenců a manželů.

Legismus Filozofický směr zvaný též škola právníků (fa-ťia), j ehož hlavním představitelem byl Sůn-c'ův žák Chan Fej (asi 280-233 př. n. 1.). Vycházel z myšlenky, že člověk je od přírody špatný, a proto jej lze ke správnému chování přimět jen systé­mem trestů a odměn. Moc panovní­ka je třeba posílit a stát upevnit j ak hospodářsky, tak vojensky. Podobné myšlenky hlásal už v 7. století př. n. 1. státník Kuan-cung. Ve 4. sto­letí př. n. 1. žili další dva významní představitelé legismu, a to Šen Pu-chaj (400-337) a Šang Jang (asi 398 až 338), kteří především zastávali přísné metody při výběru vyšších hodnostářů. Legismus slavil triumf pouze za krátké dynastie Čchin, po­tom upadl v nemilost a j ako státní doktrína se již nikdy neobnovil, přes­tože mnohý císař se později uchylo­val k jeho prostředkům.

Lej Chaj-ťing Patron hudebníků. Lej-c' Patron tkalců hedvábí. Lejsek Za mandžuské dynastie sym­

bol civilního úředníka devátého stup­

ně, který měl na obřadním šatu ještě pět draků se čtyřmi drápy a na špič­ce klobouku zlatou kuličku.

Letní slunovrat (sia-č ') Menší svá­tek, který se na venkově slavil 8. dne 5. lunárního měsíce (21722. červen). V tomto období se sklízí poslední obilí.

Lev Symbol neohrozenost i , moud­rosti a přemýšlivosti; posvátné zvíře buddhismu, protože o Buddhovi se tvrdí, že se v minulosti desetkrát na­rodil jako lev. Tato pověst dala pod­nět k výrobě kamenných lvů. Ale protože lev se ve východní Asii ve volné přírodě nevyskytoval , čínští umělci zřejmě pracovali podle nejas­ných předloh, a proto jejich díla mnohdy připomínala spíš pekinézy.

Lhamo Patronka Lhasy a v lamaismu jediná bohyně mezi osmi Strašlivý­mi. Po vzoru ukrutné hinduist ické Kálí sedí na mezku s čabrakou z lid­ské kůže a jede tratolištěm krve, v němž plavou lidské údy. Je považo­vána za ničitelku nepřátel lamaismu.

Li Pán ohně, který na prapočátku po­máhal oddělit nebesa a zemi. Vládne j ihu, j eho j ízdním zvířetem je tygr a dohlíží na to, aby každý člověk se­trvával na místě, jež mu bylo v rámci kosmického řádu určeno.

Li Princip správného chování či po­slušnosti řádu, formulovaný původ­ně Konfuciem. Konfuciánští filozo­fové jej za dynastie Sung (960 až 1279) povýšili na nejvyšší zákon, po­dle nějž se měl řídit jednotlivec i stát.

Li Na-ča Bůh, který stojí v chrámech

Li Tchie-kuaj 109

na ohnivém kole jako k boji připra vený bojovník v lesklé zbroji, s bod­nou zbraní v ruce a s oštěpem zara­ženým do vlasů. Za hlavou mu vlají stuhy, jako by kráčel proti prudkému větru. Stává vždy zády k hlavnímu božstvu, obrácen proti vchodu, neboť ochraňuje chrám před démony.

Li P ing Historická osobnost, pozdě­ji byla zbožněna. Žil kolem roku 250 př. n. 1. a jako guvernér provin­cie S'-čchuanu se zasloužil o její za­vlažování. Jeho zavlažovací systém v Tu-ťiang-jenu se zachoval v pod­statě dodnes.

Li Po Pouze v Číně bylo možné po­výšit na boha básníka, k tomu ještě milovníka vína, který se v opilosti utopil, protože se z člunu pokoušel obejmout odraz měsíce. Jedná se však o nejgeniálnějšího ze všech poe­tů, slavného Li Poa, který dosáhl svě­tové slávy i pod jménem Li Tchaj-po (701-762) . Už za života byl znám pod mnoha přezdívkami a tituly (např. „Nesmrtelný vína") a patřil k „Sedmi moudrým bambusového háje". Císař Ming Chuang z dynastie Tchang ho pozval na svůj dvůr, kde se mu dostalo všeobecného obdivu, ale dvorní intriky ho opět vyštvaly. Li Po pak putoval císařstvím, poznal četné krajiny a lidské osudy, jež se odrážely v nenapodobitelném stylu jeho básní. Zbožněn byl brzy po smr­ti. Za patrona si ho zvolili šenkýři rýžového vína, jiní ho zase kvůli smrti v jezeře povýšili na vodní bož­stvo. Zpravidla je ztvárňován jako

poutník s bílými vlasy a vousy. Lze ho však vidět i s bílým jelenem, sym­bolem dlouhého života. A protože je počítán k taoistům, vídáme ho pře­vážně v taoistických chrámech.

Li Tchie-kuaj Pátý v řadě Osmi ne­smrtelných je Li Siian, přezdívaný Li Tchie-kuaj neboli Li Železná berle. Zobrazován bývá jako kulhající žeb­rák opírající se o železnou berli. Za svého života dosáhl značných magic­kých schopností, takže byl často zván na nebesa k Lao-c 'ovi . Na nebesa se však mohla vznést pouze duše, tělo zanechával na zemi v péči svého žáka. Jednoho dne se však na nebe­sích zdržel poněkud déle a jeho žáka odvolali , protože mu onemocněla matka. Když se žák vrátil, domníval se, že učitel zemřel, a spálil ho. Brzy nato však Li Tchie-kuaj sestoupil z nebes a marně hledal své tělo. Na­konec v nedalekém lese našel tělo chromého žebráka a vklouzl do něj. Od té doby chodí o železné berli. Vždy s sebou nosí lahvovitou tykev, z níž občas stoupá pára - symbol jeho duše, jež dokáže opustit tělo, a sou­časně symbol poutníka, který je věč­ně na cestách. Občas ho vidíme s je ­lenem a někdy má u nohou kraba. Rovněž jezdí na tygru nebo se vzná­ší na obláčku a vždy si jednu nohu opírá o berli. Saty na něm visí v cá­rech, vlasy a vousy má rozcuchané -vypadá prostě j ako žebrák. V noci vleze do tykvice, kterou zavěsí na hák. Ráno z ní vyjde opět svěží a posilněn. Je mrzuté a výstřední po-

vahy. Pomáhá slabým a chudým a je patronem lékárníků a drogistů.

Lidová víra Čínská lidová víra vy­cházela z prvků animismu, šamanis-mu, víry v duchy a bohy a z uctívání předků a existovala dávno před taois-mem a konfucianismem i před pří­chodem buddhismu z Indie. Z této víry, obohacené o filozofickou spe­kulaci, vzešel taoismus. Nemá orga­nizační strukturu, všeobecně závaz­né předpisy ani chrámy či kláštery.

Lidské oběti Podle archeologických nálezů byly lidské oběti v Číně běž­né po celé 2. tisíciletí př. n. 1. Tento rituál zjevně patřil k pohřebním ob­řadům významných osobností. V ně­kterých hrobech dynastie Šang-Jin (asi 1523-1027 př. n. 1.) se našlo asi dvacet koster obětovaných lidí, ved­le nich ležely obětní meče, popř. sekery, vždy se jednalo o zcela doko­nalá umělecká díla. Až do 6. stole­tí př. n. 1. se rituálně stínaly hlavy jako oběti duchům a předkům. Kon­fucius tuto praxi odmítal a od dy­nastie Chan (206 př. n. 1.-220 n. 1.) se už nevyskytovala. Lidské a zvířecí oběti se též pohřbívaly do základů významných staveb, sloupů a do­movních vchodů.

Lilek Svým tvarem symbolizuje pe­nis.

Lin-šuej Fu-Žen Velice uctívaná bo­hyně v provincii Fu-ťien, která dohlí­ží nejen na šťastný porod, ale i na zdraví kojenců. Když novorozenec šťastně přečká první měsíc života, přinášejí se jí zvláštní oběti. Vzývá­

na je i ženami, j imž se nedaří otěhot­nět. Zobrazována bývá s mečem a buvolím rohem, jimiž zahání démo­ny, kteří by mohli maličkým ublížit.

Ling Císařský hrob, ale i hroby císař­ské rodiny a nejdůležitějších konku­bín.

Ling Jiin Nesmrtelný, který na po­kyn legendárního Žlutého císaře vynalezl nejdůležitější hudební ná­stroje jako bambusovou flétnu, zvon­kohru, gong a další, uspořádal 12 tónů a aranžoval první orchestr. Od té doby je považován za boha hudby.

Ling-an Cun-wang Jedná se o histo­rickou osobnost z dynastie Tin (265 až 439), která byla zbožněna a uctívá se především v provincii Fu-ťien a na Tchaj-wanu. Tomuto patronu se za dynastie Sung (960 - 1279) připiso­valo leckteré vítězství nad Tatary a později povýšil na důležitého ochránce před epidemiemi, jejž uctí­vají zahraniční Číňané až na jihu vý­chodní Asie.

Ling-č' Posvátná houba, symbol dlouhého života, identifikována jako Polyporus lucidus.

Ling-jen-s' Jeden nejzajímavějších chrámových komplexů provincie Šan-tung - chrám živoucí skály - se nachází nedaleko Tchaj-šanu. 78 km od hlavního města Ťi-nanu. Postaven byl za dynastie Severní Wej (386 až 534) a za dynastií Tchang (618-907) a Sung (960-1126) rozšířen ve vele-chrám o 40 síních a více než 500 místnostech. Většina síní už neexis­tuje, ale dochované stavby jsou do-

Liou Chaj 111

dnes nesmírně působivé a jejich umě­lecká výzdoba je té nejvyšší kvality. Hlavní chrámová síň, síň Tisíce Bud­dhů z období Ming (1368-1644), má pestře vymalované stropy a uprostřed ní stojí terakotové sochy, jež předsta­vují Pchi-lu-če-na (Vairóčanu), Mait-réju a Jao-š '-foa. Na stěnách je zobrazeno čtyřicet luo-chanů, kteří ohromují přirozeností ztvárnění. Z dalších staveb lze jmenovat přede­vším „klenotnici Velkého hrdiny", zvonici a bubnovou věž a četné pavi­lony. Rovněž se dochovaly stély a sloupy z různých období. Z dálky je vidět osmibokou pagodu z 11. sto­letí, vysokou 56 m; reliéfy na jejích stěnách zobrazují pekelná muka, jež čekají hříšníka v buddhistickém pod­světí. V západní části komplexu se nachází kulturněhistorická zvláštnost prvního řádu: „les pagod". Na počest zesnulých opatů a učených mnichů se už od období Tchang budovaly růz­ně vysoké a různě pojaté pohřební pagody, j ichž se zde dochovalo sto šedesát sedm. Nejstarší z nich je vy­soká 5,3 metru a pochází z roku 760.

Ting-j in-s ' Chrám na úpatí hory Ling-jin-šan v Chang-čou v provincii Če-ťiang patří dodnes k nej slavněj­ším Čínským buddhistickým klášter­ním komplexům, ale před zničením za tchajpchingského povstání (1850 až 1864) to zřejmě byl o největší klášter Říše středu, neboť v něm žilo přes 3000 mnichů a měl 260 síní, 18 pavilonů a devět věží. Podle pověsti zavítal do těchto končin v roce 326

indický mnich Chuej-li . Bizarní vrchol hory na něj velice zapůsobil a domníval se, že na ní přebývají v odloučení duchové. Klášter, který zde založil, nazval proto Poustevnou duchů. Dochovala se z něj např. im­pozantní hlavní síň a klenotnice Vel­kého hrdiny, vysoká 33,6 metru. Pů­sobívaje obrovská pozlacená socha Buddhy Šákjamuniho z kafrového dřeva, vysoká 19,6 metru. Cestou ke klášteru míjejí návštěvníci bizarně tvarované skály, v jejichž výklencích a jeskyních je přes 300 buddhistic-kých skulptur, mezi nimi i smějící se „břichatý buddha" z období kolem roku 1100.

Ling-kuang-s' Na úpatí hory Cchuej--wej v Západních horách u Pekingu stojí v krásné lesnaté krajině chrám Posvátného světla, v jehož pagodě, která byla postavena až v roce 1955, se schraňuje jeden ze čtyř docho­vaných Buddhových zubů. Tato sku­tečnost je důkazem toho, že Mao Ce-tungův režim neměl zpočátku k náboženství tak záporný vztah jako za kulturní revoluce. Zub byl objeven v jedné zničené sousední pagodě a jeho pravost tehdy potvrdily nejvyš­ší buddhistické autority země.

Liou An Patron výrobců bobové pas­

ty-Liou Chaj Často zobrazované a uctí­

vané božstvo přinášející peníze. Jeho atributy jsou mytická třínohá ropucha a šňůra peněz, j íž mnohdy radostně mává nad hlavou. Kolem tohoto boha vznikla řada pověstí , z nichž jedna

Liou Pang 112

vypráví, kterak kolem roku 900 vstoupil do služby u dvora a stal se vysokým úředníkem. Při inspekčních cestách se setkal se dvěma světci, kteří si od něj vyžádali minci a deset vajec. Jedno vejce postavili na min­ci a na ně chtěli postavit zbývajících devět. Liou Chaj je upozornil, že je to riskantní, oni vsak opáčili, že o nic riskantnější než jeho služba u dvora. Po těchto slovech se úředník hlubo­ce zamyslil , opustil službu, stal se taoistou a po smrti bohem, na které­ho se lidé obracejí zejména ve finanč­ní tísni.

Liou Pang Zakladatel dynastie Chan (206 př. n. 1.-220 n. 1.), později zbož­něný jako ochránce polních plodin.

Liou Pej, Kuan Jii a Čang Fej Jména bohů upřímnosti, loajality a věrnosti. Jedná se o historické osobnosti ze sklonku dynastie Chan (206 př. n. 1, až 220 n. 1.),

Liou Ting-tching Spolu s Cchuej Cung-juanem patron vypravěčů.

Liou-čou-cch' Tento chrám ve měs­tě Liou-čou v provincii Kuang-si umožňuje zajímavé srovnání. Podob­ně jako nejvyšší církevní soudci od­soudili Janu z Arku k trestu smrti a teprve po staletích byla kanonizo­vaná, tak jednoho úředníka, který byl v 9. století nespravedlivě poslán do vyhnanství, po třech stech letech re­habilitovali, dali mu čestný titul a postavili chrám, který byl později v roce 1729 zcela přestavěn.

L i o u - Ž u n g - s ' viz C h r á m šesti fí-kovníků

Liška Nejpozději od dynastie Tchang (618-907) byla v Cíně rozšířena víra, že lišky se v padesáti letech mění v ženu, ve stu letech v mladou dívku a v tisíci letech v nebeskou lišku. Dív-ky-lišky bývají všeobecně líčeny jako dobrosrdečné a věrné družky, ale exi­stuje i řada příběhů, v nichž mužům odebírají životní sílu. Lískaje rovněž spojována s pohlavními nemocemi.

Lokální božstva Stará Čína uctívala nesčetná lokální božstva, jež měla v kompetenci jen určité ulice, části měst, vesnice a městečka. Byla však oblíbena, neboť místní je považovali za bezprostřední partnery, j imž se mohli bez okolků svěřovat se svými každodenními starostmi. V nebeské hierarchii však tato božstva zaujíma­la ten nejnižší stupeň. Na jejich po­čest se o určitých svátcích konala velká procesí . Když hrozila epide­mie, nosily se sochy těchto božstev kolem postižených oblastí, aby chrá­nily své teritorium.

Lókapála „Strážci světa", „Čtyři ne­beští králové", nebo „Čtyři velké di­amanty", nebo „Čtyři velekrálové", kteří sídlí na úpatí hory Méru a stře­ží čtyři světové strany; jsou to Dhrta-ráštra, Virúdhaka, Virúpákša a Vai-šravana. V buddhistických chrámech stojí ve vstupní síni j ako strážci. V taoismu vystupují též jednotl ivě jako mocní mágové nebo j sou po­važováni za záruku domácího štěstí. Taoisté jejich počet zmnožili a učili, že každý z nich má devadesát synů a třicet generálů s vojsky.

Lókéšvara „Pán světa"; jedná se o j iné pojmenovaní buddhů, zvláště bódhisattvy Avalókitéšvary. Toto je -denáctihlavé a tisíciruké božstvo ví­dáme většinou zobrazené na mistrov­ských tibetských plátěných obrazech thangkách. Uctíváno je v Tibetu, Číně, Mongolsku, Koreji a přede­vším v Japonsku.

Lokvát Žluté plody lokvátu, zvané též japonská mišpule, jsou symboly štěstí. Tvarem připomínají loutnu, a proto se j im říká pchi-pcha.

Lotosová sútra Saddharmapundarí-kasútra (Lotosová sútra dobrého drž-ma) je základní text mahájány. Po­chází asi z druhé poloviny 2. století a její první překlad do čínštiny byl pořízen v roce 406.

Loutna (pchi-pcha) je symbolem věrnosti a čistoty.

Lu Cu Patron holičů i ranhojičů. Lu Jů Patron obchodníků s čajem,

autor knihy o čaji a jeho pěstování, který žil za dynastie Tchang.

Lu Pan Bůh tesařů; původně býval poustevníkem a mágem, který žil v 6. století př. n. 1. Než se odebral do ústraní, získal ve své vlasti ve státě Lu (dnešní provincie San-tung) vel­ké odborné znalosti ve zpracování kamene, kovu a dřeva a byl znám jako Kung-šu-c ' neboli Mistr Kung--šu. Jeho pověst nepřekonatelného mistra ve zhotovování kouzelných soch, létajících draků a obléhacích strojů pronikla daleko za hranice stá­tu Lu a později byl zbožněn. Od té doby je jedním z nejznámějších pat­

ronů čínských řemeslníků. Zobrazo­ván bývá jako ctihodný stařec s vou­sem a žezlem v ruce a vždy ho pro­vázejí dva pomocníc i , kteří nesou pilu, sekeru, úhelník a tesařskou šňů­ru. Jeho dvě ženy jsou patronky na­těračů. A protože v hierarchii bohů je vše jasně uspořádáno, řídí nebeské ministerstvo veřejných prací, a pro­to ho dodnes uctívají j ako patrona všichni, kdo se nějak podílejí na stav­bě domu, stavebníci i stavitelé. Jeho narozeniny se slaví 13. dne 6. lunár­ního měsíce.

Lů sien-nii „Zelená bohyně", patron­ka výrobců hřebenů.

Lii Tung-pin Ve skupině Osmi ne­smrtelných je Lii Tung-pin třetí. Rov­něž se mu říká Lu Čchun-jang nebo Lu Jen. Poznáme ho podle dvou atri­butů, meče a oháňky na mouchy. Oháňku drží v ruce a dvousečný meč mívá většinou zavěšený šikmo přes záda. Údajně se narodil roku 755 v obci Jung-le v dnešní provincii Šan-si a kolem roku 800 se uchýlil do samoty, byl vystaven deseti závaž­ným pokušením, všem však odolal a v padesáti letech dosáhl nesmrtel­nosti. Ohnivý drak mu daroval kou­zelný meč, s nímž táhl světem a krotil démony. Oděn bývá do bohatě vyší­vaného modrého roucha, neboť mod­rá je nejdůležitější barvou taoistů. V mžiku se dokáže přeměnit v ducha a opět v člověka. Proto je považován i za patrona taoismu a různými sek­tami za patriarchu, za předka Lu. Stal se patronem kejklířů, komediantů.

kouzelníků, holičů, knihkupců a ma­jitelů malých krámků. Kandidáti zkoušek ho prosí, aby jim ve snu vnu­kl správné odpovědi. Jeho spis se stal základem učení taoistické sekty Do­konání pravé skutečnosti. Je spojo­ván s medicínou a zná kouzla, jak zkrotit divou zvěř.

Lu Wu Bohyně v podobě tygra s de­víti lidskými hlavami a devíti ocasy.

L u n - j u Rozhovory a výroky, kniha připisována Konfuciovi nebo j eho žákům. Česky vyšla j ako Hovory Konfuciovy.

L u n á r n í r ok a j e h o měsíce Dvanáct měsíců lunárního roku symbolizují výlučně rostliny a živočichové a poukazují na pozitivní aspekty ži­vota i na jednotl ivé měsíce. První měsíc má za symboly čápa a želvu. O čápu se říká, že žije tisíc let, želva prý dokonce deset tisíc. K nim se dru­ží borovice a sokol. Borovice je sym­bolem tohoto ročního období a 7. den nového roku se slaví jako den soko­la. Druhý měsíc symbolizují kohout a slepice a švestkové květy. Říká se, že „když kohout kokrhá, rudne vý­chodní obloha". S broskví je spojo­ván třetí měsíc. Broskve vždy zname­nají dlouhověkost. Ve čtvrtém měsíci se Číňané těší vistárií, která dorůstá až do dvacetimetrové výšky. Na ob­razech lze většinou vidět i vlaštovku, jež symbolizuje rodičovskou péči. Symboly pátého měsíce jsou kosatec, kapr a kukačka, zatímco bambus a vrána patří už k šestému měsíci . Sedmý měsíc představují lotos a led­

ňáček, který, jak známo, nemá s ledem příliš společného, a leje vše­obecně obdivován pro své pestré opeření. V osmém měsíci se Číňané kochají pohledem na měsíc, a tak je znamením tohoto měsíce i známý „zajíc na měsíci". Tento měsíc však symbolizují i vrabci v rýžovém poli. V devátém měsíci jsou oblíbenými symboly chryzantémy, vážky a vodní rostliny. Desátý měsíc charakterizu­jí divoké husy táhnoucí na jih, ráko­sí a veverky, jež si dělají zásoby na zimu. V jedenáctém měsíci nastává čas kachniček mandarínských, sym­bolu manželské věrnosti, neboť se jedná o měsíc četných svateb. K to­muto měsíci patří i chryzantéma. Dvanáctý měsíc nabízí pět symbolů, jsou to narcis, bílá chryzantéma, bo­rovice, sokol a střízlík. Je na malíři, jak je na obraze zkombinuje.

Lung-men Hojně navštěvované lung-menské jeskyně se nacházejí nedale­ko Luo-jangu v provincii Che-nan, v místě, kde řeka I-che protéká „Dra­čí branou" (Lung-men). Na svazích Západní a Východní hory je 1352 jes­kyní z šedého vápence, 785 výklen­ků, přes 40 pagod a 100 000 soch Buddhy. S tímto úžasným dílem se započalo, když bylo hlavní město přeloženo do Luo-jangu a panovníci dynastie Severní Wej (386-534) je v roce 494 silně podporovali. Nejvý-znamnější díla však pocházejí z dy­nastie Tchang (618-907). V jeskyních vzniklo za dvě stě let asi 3680 nápi­sů. Největší a nejreprezentativnější

jeskyně se jmenuje Feng-sien-s ' (chrám Uctívání předků), její domi­nantou je sedmnáctimetrová socha sedícího Buddhy. Vedle něj stojí jeho dva hlavní žáci, bódhisattvové, po­svátní generálové a nebeští strážci. Generál drží pagodu a nebeská stráž stojí na démonovi. Tato obrovská jes­kyně vznikla za pouhých pět let (672 až 676). V jeskyni Receptů je vytesá­no 142 receptů tradiční čínské medi­cíny a v jeskyni Buddhů lze zase vi­děl patnáct tisíc Buddhových plastik, z nichž nejmenší měří pouhé dva cen­timetry.

Lung-šan-s' Jeden z nejvýznamněj-ších tchajwanských chrámů je chrám Dračí hory v centru hlavního města Tchaj-peje, který pochází z roku 1738 a je zasvěcen patronkám ostrova, bo­hyním Kuan-jin a Ma-cu. Koexisten­ce buddhistické „Matky milosrden­ství" a taoistické patronky námořníků je dobrým příkladem čínského syn-kretismu a přitahuje množství věří­cích obou náboženství. Po americkém náletu v roce 1945 chrám zcela vyho­řel, požár přečkaly jako zázrakem pouze sochy bohyň. Byl obnoven v tradičním stylu těmi nejlepšími ře­meslníky a umělci.

Lung-šan-s ' Klášter Dračí hory v An-chaji v zálivu Wej-tchou, 40 km jižně od Čchuan-čou v provincii Fu--ťien, je pozoruhodný komplex z po­slední dynastie Čching (1644-1911) a lze v něm vidět velkou sochu tisí-ciruké a tisícioké Kuan-jin z kafro­vého dřeva.

Lung-wang Dračí král může v Číně znamenat jednak krále všech draků, jednak mocného císaře, který díky své dračí povaze zaručuje blaho říše. Lung-wang byl původně jasně vyme­zeným božstvem, jež se však časem rozdělilo na dračí krále Čtyř moří , potom na stovky dračích králů, kteří mají pod patronací určitá vodstva, jezera a řeky. Později se za všechny zástupně ztvárňoval jen Dračí král Východního moře, statný muž s ob­naženým trupem a dračí hlavou. Vždy působivá postava stojí na vl­nách nebo mracích a v jedné ruce drží Široký meč a v druhé žezlo.

Luo-cu Patron holičů. Luo-chan V hínajánovém buddhis­

mu světec nebo úctyhodný člověk a v manájánovém buddhismu Bud­dhův učedník, který meditací, aske­zí, poustevnickým životem a studiem pronikl do hlubin Mistrova učení, osvojil si čtyři vznešené pravdy a došel na konec vznešené osmidílné stezky, takže se po smrti už znovu nenarodí, ale vstoupí do nirvány stej­ně jako Probuzený. V sanskrtu se mu říká arhant (též arhat). Uctívání luo--chanů je dokázáno už v 5. století. Jejich počet kolísá od 5000 přes 1000 a 500 až po 18 a 16, a ti jsou pak zná­mi jmény. V některých čínských klášterech lze vidět 500 dřevěných soch luo-chanů v životní velikosti, ale většinou se jedná o známou sku­pinku šestnácti učedníků, z nichž má každý svou charakteristickou podo­bu. Stářím a askezí poznamenaní

muži se vyznačují zcela individuální­mi rysy. Oděv těchto zcela nenároč­ných mnichů je prostý, na nohou mají sandály nebo plstěné střevíce a jejich dalším majetkem je opasek, jehla , nůž nebo břitva na holení vousů, al­mužní miska, nádobka na vodu a ced­ník, kterým si cedí pitnou vodu, aby nešťastnou náhodou nespolkli něja­kého drobného živočicha.

Lii-ma V chrámech jižní Číny a jiho­východní Asie lze Často vidět zelené­ho koně s pěkným sedlem, připomí­najícího koníka z kolotoče. Tento kůň předává bohům lidské prosby a přá­ní. Rodiče ho prosí, aby ochraňoval vzdálené děti, a manželky ho žádají o ochranu mužů na širém moři i na

cestách obecně . Kolem předních no­hou a hlavy m í v á omotány červené provázky, j e ž mají zaručit věrnost vzdálených m u ž ů . Lidé ho rovněž prosí o pen í ze a výhry, v takovém případě mu říkají „kůň peněz".

Lu-š' Buddhist ický mnich, který při­kládá větší význam askezi než nauce, studiu a kontemplac i .

Lví tanec K h lavním atrakcím novo­ročních svátků na venkově patří lví tanec (šua š ' - č ' ) , který však probíhá i při Svátku lampionů 15. dne 1. lunár­ního měsíce. Mlad í muži se převlék­nou za lvy, tančí ulicemi, pantomimic­ky napodobují lví útok a přihlížející je zklidňují peněžními dary.

Ma Ťiin Patron výrobců prskavek. Ma-cu Velice uctívaná mořská bohy­

ně, známá též jako Tchien-chou ne­boli Nebeská císařovna. Její kult je rozšířen především v j ihovýchodní Číně a mezi zahraničními Číňany v j ihovýchodní Asii. Na Tchaj-wanu má 510 chrámů a v Hongkongu šede­sát. Kult pochází z dynastie Sung, kdy rybářská dívka jménem Lin Mo (960 - 987) proslula tím, že jako šest­náctiletá zachránila na moři otce a bratra. Tento čin ji v její rodné ves­nici u Pchu-tchienu na pobřeží pro­vincie Fu-ťien vynesl pověst, že vlád­ne nadpřirozenými schopnostmi. Brzy se jí připisovalo krocení moř­ských nestvůr a démonů. Když její sláva neustále narůstala, začaly ji opřádat pověsti, že dokáže tišií bou­ře, ukončovat sucho, přivolávat déšť a krotit povodně. Zemřela ve dvace­ti sedmi letech, údajně vystoupila na nebesa a ještě za dynastie Sung byla zbožněna. Námořníci v jejích chrá­mech prosí o šťastný návrat, obchod­níci o bezpečnou cestu a stavitelé mostů o stabilitu svých staveb. Brzy byla povýšena na Nebeskou císařov­nu a uctívána v buddhistických i tao-

istických chrámech. Buddhisté ji pro­hlásili za inkarnaci bohyně Kuan-jin a taoisté ji zasypávali tituly j ako „Mocná a hlubokomyslná Nebeská paní" , „Božská laskavá vladárka", „Nebeská laskavá císařská konkubí­na" apod. Roku 1278 jí Kublajchán zcela oficiálně povýšil na „Nebeskou konkubínu", čímž předznamenal její další vzestup v nebeské hierarchii. Císař Jung-le z dynastie Ming ji v roce 1409 jmenovat „Nebeskou konkubínou, která hájí lid a ochra­ňuje celý národ", a čchingský císař Kchang-si po dobytí Tchaj-wanu „Nebeskou císařovnou". Dodnes je vzývána spíše lidovějším titulem ..Nebeská svatá matka", který jí byl propůjčen císařským dvorem v roce 1839. Na Tchaj-wanu je Ma-cu na třetím místě v počtu chrámů zasvěce­ných jedinému božstvu. Před ní jsou bůh epidemií Wang-jie (670 chrámů) a Kuan-jin (578 chrámů). Na pevni­ně, zvláště na pobřeží provincie Fu-ťien, má na pět set chrámů. Od re­formní politiky putuje každoročně přes 100 000 Tchajwanců k jej ímu hlavnímu chrámu Ma-cu-miao na ostrově Mej-čou. Obdivovaná hlavní

a-ku

Socha z tohoto chrámu byla dokonce V roce 1997 na sto dní převezena na Tchaj-wan a tam vystavována v růz­ných chrámech. „Návšteva" bohyně hiěla symbolizovat soudržnost pevni­ny a ostrovů. Námořníci kdysi tvrdi­li, že jejího ducha viděli na moři a že mnohým prý zachránila život. Ma-cu Se vždy vyskytuje v obřadním rouchu S vyšitými znaky slunce a měsíce, S fénixovým čepcem a žezlem. Její­mi dvěma průvodci jsou Dalekosly-SÍGÍ ucho (Šung-feng-er) a Tisícimí-lové oko (Čchien-li- jen), kteří bedlivě hlídají změnu počasí , včas pozorují blížící se bouře a mohou hledět do dálav. V chrámech bývají Většinou v životní velikosti, tváří se hrozivě, první má rudou tvář a druhý telenou. l^-ku Taoistická bohyně proslulá mladistvým půvabem a vlídností, V chrámech zobrazována většinou S mísou broskví. Ve staré Číně se při předáváním darů k narozeninám říka­lo, že „bohyně Ma-ku má tu čest pře­dat dar". hi-mien a Niou-tchou Pekelní po­slové a pomocníci městského boha. Ma-mien má koňskou hlavu a Niou-rtchou buvolí. Jejich sochy lze vidět V chrámu městského boha. 'n-wang „Král koní" je božstvo, jež t>atří ke hvězdě Fang, čtvrté z dvaceti Qsmi měsíčních stanic. Nesmí se za­měňovat s historickým Mu-wangem. který vlastnil osm proslulých koní ^ byl pátým vladařem dynastie Čou U122-221 př. n. 1.). Ma-wang bývá

zobrazován jako netvor s třemi tváře­mi a se zbraněmi ve čtyřech rukou. Jedna z tváří patří „praotci koní", dru­há prvnímu chovateli a třetí prvnímu rytmistrovi. Na Ma-wangovu počest se pálily obrazy, na nichž byl zobra­zen jako král v doprovodu důstojníků. Uctívali ho zejména chovatelé, maji­telé závodních stájí a jezdectvo.

Magnólie Symbol ženské krásy. Květina počátku jara.

Mahábódhisattva Velká osvícená bytost, zvaná též Mahásattva, jež pa­tří ke skupině osmi nebo deseti nej-významnějších bódhisattvů.

Mahájána V sanskrtu „Velký vůz"; jeden za základních směrů buddhis­mu, který vznikl v 1. století. Jeho ide­álem je bódhisattva, který oddaluje svou nirvánu, aby v dalších zrozeních mohl napomáhat duchovnímu probu­zení j iných. Tato škola klade na roz­díl od hínajány menší důraz na život v klášterech a je spíše náboženstvím laiků.

Mahákála Lamaistická podoba boha Sivy. Různé školy ho pak považova­ly za boha blahobytu, krotitele démo­nů nebo za krutého boha, postrach nepřátel.

Mahákášjapa Kášjapa veliký či Vel­ký Kášjapovec; jeden z deseti nej vý­znamnějších Buddhových žáků. Byl to muž silné vůle, mravní přísnosti a vysoké inteligence a pocházel ze staré bráhmanské rodiny. Po Bud­dhové po smrti se stal prvním patri­archou a svolal první buddhist ický koncil. V chrámech ho vídáme větši-

Maj-ťi-šan 119

nou po boku Buddhy spolu s dalším oblíbeným žákem Ánandou. Kášjapu poznáme snadno podle výrazné tvá­re, z níž vyzařuje autorita, přísnost a síla vůle. Čínsky se jmenuje Tia-še.

Mahápradžápatí Když Buddhova matka Májá sedm dní po porodu ze­mřela, ovdovělý král Suddhódhana požádal o ruku její mladší sestry. Král Supprabuddha z Dévadahy sou­hlasil, a tak se mladičká Mahápradžá­patí stala královnou a Buddhovou macechou. Královského syna vycho­vávala s velkou láskou a péčí. O mnoho let později se stala první mniškou buddhistického řádu a s ní hned pět set žen z rodu Šákja.

M a h á s t h á m a p r á p t a Bódh i s a t t va mahájány, který sídlí stejně jako bud­dha Amitábha a bódhisattva Avalóki-téšvara v Západním ráji a lze ho poznat podle meče nebo šesti lotoso­vých květů. Jinak vystupuje j ako všichni bódhisat tvové v knížecím rouchu. V sanskrtu jeho jméno zna­mená „Ten, kdo získal nesmírnou sílu". Úkol, který si sám zadal, je při­nášet všech tvorům světlo poznání, aby neupadli do jednoho ze tří stavů zatracení - a to, když se člověk pře­vtělí do zvířete, do hladového běsa nebo do uvržence do pekla.

Mahávíra V sanskrtu „Velký vítěz"; často používáno pro Buddhu, když se chce vyjádřit, že získal moc nad dé­mony. Čínský ekvivalent je „Ta--siung", což znamená ..Velký hrdina".

Maitréja Tento Buddha budoucnosti v sanskrtu znamená „Milující", čín­

sky se mu říká Mi-lo. Zrodí se 5000 let po smrti Probuzeného. Svým způ­sobem se jedná o „Mesiáše" buddhis­mu, jehož příchod je sice toužebně očekáván, ale nelze jej nijak urychlit. Původně šlo o Buddhova žáka, který se stal bódhisattvou a po smrti přišel do buddhistického rájeTušity, kde za­tím žije v jedné bráhmanské rodině. Až se vrátí na zem, opět roztočí kolo učení. Proto bývá často zobrazován s kolem. Je oděn jako kníže, má krá­lovskou korunu, ale vlasy svázané do uzlu jako bráhmanský asketa. Bud­dha ho za svého nástupce určil až na onom světě. Časem se utvořila dvě pojetí jeho zpodobnění. Jedno ho ukazuje jako vznešeného krále na lo­tosovém trůnu, druhé zase jako tlus­tého smějícího se mnicha, tzv. „bři­chatého buddhu" , s růžencem nebo s houfem radostných dětí. A protože břicho a široký úsměv vždy naznačují spokojenost, štěstí a blahobyt, zrodi­la se představa, že tak by jednou mohl vypadat budoucí Buddha. Obě podo­by obohatily čínské umění i umění Dálného východu o nesčetné variace.

Maj-ťi-šan Asi 300 kilometrů západ­ně od Sienu a 50 km jihozápadně od Tchien-šuej najihu provincie Kan-su se nachází 194 jeskyní Maj-ťi-šan, které vznikly v období mezi dy­nastiemi Severní Wej (386-534) a Tchang (618-907) . Skála, do jejíž jedné stěny byly vyhloubeny hlavní jeskyně, se zvedá jako obrovský úl nebo kupa sena do výše 50 metrů. Jeskyně jsou dnes přístupné pouze po

Malé oběti císařovy 120

dřevěných lávkách a lze v nich vidět jedinečná ztvárnění buddhist ických námětů.

Malé oběti císařovy Vedle velkých a středních obětí císařových bylo ješ­tě třicet malých, j ež se na dvoře v průběhu roku přinášely různým božstvům. Avšak jen málokterých se císař účastnil osobně, většinou je pro­váděli k tomu určení dvorní hodnos­táři. Nejdůležitější byly oběti patro­novi lékařství, bohu ohně, bohu literatury, bohu války, vynikajícím služebníkům předchozích dynastií považovaným za patrony, dále růz­ným drakům, říčním a mořským bo­hům, duchům pramenů, duchovi Tchaj-šanu, městskému bohu a Polár­ce. Této jako bohu uctívané hvězdě obětoval císař osobně v den svých narozenin, podobně každý Číňan o svých narozeninách uctíval hvězdu, v jejímž znamení se narodil.

Malý sníh (siao-sue) Menší svátek, který se slavil 14. dne 10. lunárního měsíce (22723. listopad).

Mandala Lamaistický symbol uspo­řádání světa a meditační pomůcka k pohroužení se a k probuzení tvůrčí energie. Jedná se o kosmologický diagram sestávající ze čtverců a kru­hů, který se vytváří podle přísných pravidel. Uprostřed bývá zpodobněn Buddha bud sám, nebo obklopený bódhisattvy.

Mandát Nebes Od dynast ie Chan (206 př. n. 1.-220 n. I.) vládl v Cíně až do konce císařství názor, že pa­novníkovi je moc delegována nebe­

sy. Císař si tento mandát zaslouží nejen dobrou vládou a péčí o podda­né, ale i vzorným způsobem života. Jestliže však své povinnosti zanedbá­vá, lze ho svrhnout. Nebesa mu man­dát odeberou a předají ho vhodnější­mu. Každá změna dynastie se vykládala jako odebrání mandátu.

Mandol ína Symbol manželského souladu.

Maňdžušrí Bódhisattva zosobňující nej vyšší moudrost, považovaný v ma-hájánovém buddhismu za jednoho ze tří velkých ochránců Buddhova uče­ní, čínsky Wen-šu. Je božským patro­nem Nepálu, dále jej uctívají přede­vším v Tibetu, Mongolsku a severní Cíně, kde se jeho hlavní chrám nachá­zí na posvátné hoře Wu-tchaj-šan v provincii San-si. Čínští buddhisté považovali za jeho inkarnaci císaře, sekta Gelugpa zase velkého reformá­tora Congkhapu a v Nepálu v něm vidí průkopníka kultury vůbec. V Ja­ponsku ho uctívají všichni duševní pracovníci. Maňdžušrí je vlídný ke všem lidem, modré vlasy ho vyznaču­jí jako mírumilovné božstvo a spatřu­je se v něm symbol štěstí. Zobrazován bývá většinou na lotosovém trůnu, oděn v hedvábné roucho a s trojitou korunou na hlavě. Jeho atributy jsou lev se zlatou hřívou, lotosový květ vy­růstající z lotosového trůnu, meč Po­znání, který často třímá v pravé ruce, a kniha Moudrosti ležící na lotosovém květu nad jeho levým ramenem. Meč roztíná veškerá zaslepení a kniha ob­sahuje transcendentní sútry buddhis-

Marici 121

tického učení. Lev, který ho provází, má symbolizovat nezkrotnost vědění, a když je zobrazen s miskou z lotoso­vého květu, znamená to, že veškeré hoře pominulo. Čínští buddhisté ho považují za nejdůležitějšího boha hned po Kuan-jin. Maňdžušrí své uctívače může obdařit dobrou pamě­tí, výřečností a chytrostí. Proto je též patronem učenců a studentů, kterým umožňuje hlubší pochopení spisů a pomáhá j im při řešení ožehavých gramatických oříšků, a patronem ar­chitektů, j imž vnukává, kterak nejlé­pe postavit chrámy. Na obrazech se vyskytuje asi ve dvaceti ikonografic­kých variantách. V čínských chrá­mech ho lze vidět po boku Buddhy Šákjamuniho spolu s Pchu-sienem (Samantabhadrou).

Maňdžušrí a Vimalakírti Bódhisat­tva Maňdžušrí prý ještě za života his­torického Buddhy navštívil zámožné­ho a učeného kupce Vímalakírtiho a disputoval s ním. Při disputaci byla formulována nauka, že probuzení lze dosáhnout i bez zřeknutí se světského života. Tato zásada se později stala krédem mnoha buddhistických laiků, především úředníků a obchodníků.

Manicheismus Náboženské učení založené v Persii prorokem Maním (216-276), jehož základem je strikt­ní rozlišování mezi světlem a tmou a cílem osvobození duše ze zajetí hmoty, a to přísnou askezí. Manichej-ci byli pronásledováni a Máni byl po­dle legendy v Persii ukřižován. Jeho učení se rozšířilo i do Číny (zejména

do oblastí při Hedvábné stezce, j ak dokazují nálezy v Turfánu) a udrželo se až do 14. století.

Mania V lamaismu nejvyšší lékař v hodnosti buddhy, první z osmi ta-thágatů, kteří stvořili léčivé rostliny. Zobrazován bývá s léčivými rostlina­mi v ruce.

Mantra Zaklínací průpověď při obě­tech a obřadech, sestávající ze san-skrtských slov nebo slabik, jež svým zněním mají vyjadřovat sílu nějaké­ho božstva. Známy byly v Indii už kolem roku 1200, později se s bud-dhismem rozšířily do dalších asij­ských zemí. Správně vyslovené mantře se přisuzuje magická moc.

Mao-ku viz Bohyně záchodu Mára Velký pokušitel, pán překážek

na cestě k osvícení, bůh smrti a zma­ru, ztělesnění zla, pán šestého nebe světa chtíče. Vyslal proti Buddhovi zástup démonů a zlých duchů, Bud­dha se však nezalekl a vojsko odtáh­lo s nepořízenou. Poté se dovolával všech svých dobrých skutků a trůn velkého procitnutí požadoval pro sebe. Nakonec měly Buddhu svést Márovy dcery, ale Siddhártha opět obstál a dosáhl velkého procitnutí.

Máravíra Označení Buddhy jako ví­těze nad bohem smrti Mářou.

Marici Toto božstvo s třemi tvářemi a osmi pažemi je staroindická perso­nifikace světla, bohyně jitřních čer­vánků, její j m é n o ostatně znamená „Paprsek světla". Ve dvou nej vyšších rukou drží sluneční a měsíční kotouč. Ve zbývajících šesti rukou má zbra-

Markýz Jang 122

ně, zejména meč, šíp a luk. Dále se k jejím atributům počítají vadžra, hák. lano, jehla a nit. Jedna její hla­va se podobá prasečí, další hlavě malého děvčátka, což má symbolizo­vat jednak divokost, j ednak mládí. Vzhledem k tomu, že Marici hrála významnou úlohu u dávných bojov­ných Árjů, není divu, že byla považo­vána i za patronku války, neboť všechny strádající měla chránit před válečnými útrapami. Pro taoisty je hvězdnou bohyní bdící nad souhvěz­dím Velké medvědice. Taoisté ji rov­něž vzývají při chorobách, protože podle nich odpovídá za smrt na zemi.

Markýz Jang Hongkongský bůh Jang Chou nebo také Chou Wang (princ markýz), uctívaný od konce dynastie Sung (960-1279). byl hrdin­ný válečník, který se marně snažil za­stavit vpád Mongolů do jižní Číny.

Mars viz Ohňová hvězda Maršál Tchien Tu Jak tento patron

všech jarmarečníků, komediantů a divadelníků přišel k titulu maršál, není známo. Napovídá hercům, stojí při zápasnících a šermířích, radí hu­debníkům a pomáhá loutkohercům, Jeho kult je rozšířen v jižní a východ­ní Číně a mezi zahraničními Číňany. Maršálova socha bývá často obklope­na menšími soškami pomocníků s atributy nejrůznějších zábavních profesí. Též ho lze snadno poznat i podle kraba, kterého mívá namalo­vaného na čele nebo kolem úst. U nohou mu někdy stojí černý psík v divadelním kostýmu a s batůžkem

na zádech, v němž nosí maršálovu soukromou pečeť.

Maršál tmavého oltáře Významné božstvo čínské lidové víry, známé též jako „generál bílého tygra", jako vo­jenský bůh bohatství Wu Cchaj-šen nebo maršál Čao Kung-ming. Lze ho poznat snadno - jede na tygru, má strašidelně černý obličej a černý vous, je ozbrojen a v pravé ruce drží bič. Čao Kung-ming patří k těm bo­hům bohatství, kteří se starají o pra­videlný příjem. Je patronem směnár-níků, ale i těch, kdo již dlouho čekají na zvýšení platu.

Maršál Wen Nejznámější z deseti strážců posvátné hory Tchaj-šanu známý též j ako „Velké zlaté bož­stvo". Má sice příbytek na nebesích, často však sestupuje na Tchaj-šan a z něj dohlíží na svět.

Matka bourců morušových Země hedvábí musí mít i bohyni housenek bource morušového. Role patronky tohoto průmyslu se ujala Can-wu niang-niang, Matka bourců morušo­vých, jíž se 3. dne 3. lunárního mě­síce přinášejí zvláštní oběti. Ohledně dalšího zpracování hedvábí je tu však bůh kolovratu.

Matka země Bohyně, j íž se rolníci uctivě klaní před započetím polních prací.

Maudgaljájana Jeden z deseti zna­menitých Buddhových žáků. proslu­lý silou vůle a nadpřirozenými schopnostmi, zvláště jasnozřivostí.

Meč Symbol vítězství, magie a moud­rosti.

M e č duchů Až do pádu poslední cí­sařské dynastie se v Mandžusku, kte­ré patřilo k Číně, udržely zbytky ša-manismu. K šamanově výbavě patřil meč duchů ukovaný ze železného plechu, j ímž si mohl probojovat ces­tu mezi světem bohů a lidí.

Mečová tanečnice Symbol zručnos­ti v zacházení se zbraněmi. V mnoha klasických operách předvádějí legen­dární nebo historické lidové hrdinky mečový tanec. Tato ukázka ženského válečnického umění většinou bývá vrcholným výstupem opery.

Med a olej Symbol falešného přátel­ství.

M e d v ě d Symbol muže, chrabrosti a síly. Mít sen o medvědu znamená příslib syna a polštář v podobě med­věda napomáhá jeho zplození. Med­vědu se přinášely oběti za prvních tří dynastií. V raných dobách Číny jsou prokázány medvědí tance, připomí­nající exorcist ické praktiky sibiř­ských kmenů. Skvrnitý medvěd byl symbolem vojenského hodnostáře šestého hodnostního stupně.

Mej a Kchuo Patroni barvířů, kteří byli původně učitelé a později dosáh­li nesmrtelnosti . Stojí při nich dva průvodci s vějířem a kastanětami.

Meloun Symbol plodnosti. 7. dne 7. lunárního měsíce ženy obětují plody melounů, aby porodily zdravé syny. Dívky z téhož důvodu chodí na pod­zim vybírat do polí melouny. Obraz s motýlem a melounem znamená přá­ní „Kéž bys měl mnoho potomků".

M e n g Tchien Patron výrobců štětců.

generál z dynastie Čchin a vynález­ce štětce.

M e n g - c ' Čínský filozof, v Evropě známý j a k o Mencius (asi 371 až 289 př. n. 1.), následník Konfuciův, který se zaobíral otázkou, zdaje člo­věk od přírody dobrý či zlý. Člověk má podle něj od narození čtyři ctnos­ti, resp. možnosti vývoje, jež je tře­ba výchovou rozvíjet a podporovat: lidskost, spravedlnost, slušnost a vě­dění. Proto je od narození dobrý, tyto vrozené schopnosti se v něm musí pouze vhodně aktivovat a obezřetně usměrňovat, potom se jeho dobrá při­rozenost projeví a plně rozvine. Opačný postoj zastával Siln-c'. Men­cius je rovněž autorem pojetí, že ne­besa propůjčují vladaři mandát a že mu jej také mohou vzít, když se zpro­nevěřuje svému úřadu. Výraz „změ­na mandátu" (ke-ming) znamená re­voluci, pád dynastie a nástup vítěze, jemuž nyní připadl mandát.

Méru Střed a osa světa, sídlo bohů, posvátná hora obklopená čtyřmi svě­tadíly, zvaná též Maháméru nebo Su­meru a později ztotožňovaná s Kai-lásem. Pochází z indické mytologie a tato představa se rozšířila i v bud­dhismu, v němž je považována za centrum kosmické mandaly. Hinduis-té věří, že z ní stéká zázračná voda Gangy. Často bývá ztotožňována i s horou Ábú ve střední Indii, poklá­danou za místo východu slunce.

M e r u ň k a Symbol krásné ženy, jejíž oči se přirovnávají k meruňkovým peckám. Červená meruňka je zase

M ě s í c draka 124

vdaná žena, j e ž udržuje m i l o s t n ý po­měr.

M ě s í c d r a k a Pátý měs í c l u n á r n í h o ka lendáře , k d y j i ž p ř i š lo j a r o , po ln í p ráce j sou v p lném proudu a s l av í se Svá tek pátého měs íce neboli S v á t e k d r ač í ch č lunů . J i nak j e t en to m ě s í c z n á m i j a k o „nebezpečný pá tý" , p ro ­tože se věřilo, že touto dobou m o h o u působi t zlé vlivy. V tomto m ě s í c i se nes t av í d o m y a ne vyvěšu je se na s l unce ložní p rád lo . Je to z á r o v e ň měsíc , kdy se obzvláště často ukazuje „pět j edova tých zv í řa t" čili r o p u c h a , škorpión, ješ těrka , s tonožka a h a d .

Měsíc dř ímot Třetí měsíc l uná rn ího ka lendáře , kdy j e ve vzduchu o s p a ­lost j a r a a na č lověka padá j a r n í úna­va. Ukazují se však už koč ičky a na­vracejí se vlaštovky.

Měsíc h ladových duchů S e d m ý m ě ­síc l uná rn ího ka lendáře , v s e v e r n í Č í n ě nejkrásnější o b d o b í r o k u , k d y dozrávají j ab lka a šves tky a sk l íz í se kukuř ice . Tento měs í c je v š a k i ve z n a m e n í Svá tku h l a d o v ý c h d u c h ů , j enž patří duším těch zesnulých, kteří už nemají na zemi n ikoho , kdo by se o ně postaral , a proto strádají h l a d e m a ž ízní .

Měsíc chryzantém Devá tý m ě s í c lu­ná rn ího ka lendáře , kdy padá l is t í , kraj ina se p rosvě t lu je a je h o l á , zahrady však kráš l í c h r y z a n t é m y . Devátého dne tohoto měsíce se p o u š ­tějí draci , neboť vanou př íznivé p o d ­z imní větry.

Měsíc lotosů Šestý měs íc l uná rn ího kalendáře , kdy se kona la velká p r o ­

cesí za déšť. Když konečně zapršelo, rozkvetla v rybnících „spanilá dcera deš tě" čili lotos, který je rovněž kvě­tinou Buddhovou a má narozeniny 24. dne tohoto měsíce. Vroucí úcta, j iž celá Čína, ale především buddhis­té vzdávali lotosovému květu, vyvr­cholila v minulosti tím, že si poustev­níci zhotovoval i oděv z lotosových listů a císaři dynastií Tchang a Sung si jej ich květy zdobili trůny.

Měsíc pivoněk Čtvrtý měsíc lunární­ho kalendáře, kdy rozkvétají zahrady, j imž vévodí pivoňky, „ozdoby císa­řovy".

Měsíc pupenů Druhý měsíc lunární­ho kalendáře. V tomto měsíci rolníci obětovali všem bohům důležitým pro obdělání polí. Je to čas, kdy se pro­bouzí hmyz , ukazují se první pupeny, ale může být ještě dost chladno.

Měsíc štědrosti Desátý měsíc lunár­ního ka lendáře , kterému se rovněž říká dobrotivý, příznivý nebo nápo­mocný. Touto dobou už může lehce sněžit, ale mrazy se ještě neočekáva­j í . Pole j sou sklizena, rolníci děkují bohům za úrodu a odpočívají po ná­maze předchozích měsíců. Je to mě­síc klidu a zamyšlení.

Měsíc úrody Osmý měsíc lunárního kalendáře, žně jsou v plném proudu, mlátí se a mele a přinášejí se děkov­né oběti bohům půdy. V tento měsíc se také slaví oblíbený Svátek bohy­ně Měsíce neboli Svátek středu pod­zimu, kdy za starých časů taoističtí kněží při měsíčním svitu hypnotizo­vali nemocné a mávali j im nad hlava-

Mestský bůh 125

mi vonnými tyčinkami, zatímco zá­zračný lékař pronášel modlitby k měsíci . Když se člověk probral z hypnózy, věřil, že ho démoni nemo­ci opustili.

Měsíční ko láčky Na počest bohyně Měsíce se 15. dne 8. lunárního měsí­ce o Svátku středu podzimu (Čung--čchiou-ťie) jedí oblíbené měsíční ko­láčky (jue-ping) plněné mandlemi, pomerančovou kůrou, cukrem, koře­ním, melounovými jádry, kousíčky slaniny, masem a ořechy. Bývají též zdobeny měsíčním zajícem a měsíč­ní ropuchou. Těšily se takové oblibě, že jedno přísloví říkalo: „Již pouhý sen o měsíčním koláčku je bohat­ství." Na vesnicích se zakládaly spol­ky měsíčních koláčků, jejichž členo­vé finančně přispívali na to, aby se koláčky mohly napéct i chudým.

Měsíční p a l á c e Staří Číňané znali vedle dvanácti znamení zverokruhu pod jménem chuang-tao neboli „žlutá cesta" ještě 28 souhvězdí, j imiž pro­jde Měsíc za dvacet osm dnů své oběžné dráhy. Tak vzniklo dvacet osm „měsíčních paláců" či měsíčních stanic (siou), podle nichž se předpo­vídalo zejména počasí.

Měsíční zajíc Podobně jako v j iných kulturách i v Číně je znám měsíční zajíc - a hned ve dvou podobách. Buddhisté věří, že nezištného zajíce přemístil na měsíc sám Probuzený, zatímco taoisté hovoří o „nefritovém zajíci", který na měsíci připravuje v hmoždíři elixír nesmrtelnosti.

Městský bůh Ve staré Číně mělo kaž­

dé velké i malé město svého ochrán­ce (Čcheng-chuang-šen) a na Tchaj-wanu ho má dodnes. Tito bohové jsou patrony veškerého městského obyva­telstva, kontrolují potulující se zlé duchy, dohlížejí na bezpečí obyvatel, zabraňují záplavám a suchu a chrání před nemocemi a epidemiemi. Svým způsobem se jedná o prodloužené ruce světské vrchnosti, jež se ujímají úkolů, které by soudce nebo policista nikdy nevyřešil. Když úředník nastu­puje do úřadu, navštíví chrám měst­ského boha a přinese mu oběť. Měst­ští bohové staré Číny bývají sice většinou považováni za taoistická božstva, ale existovali už před taois-mem, jedná se tedy o plody lidové víry. Když někdo zemře a uniká tak z dosahu pravomoci starosty dosaze­ného císařem, začíná jedna z nejdůle-žitějších prací městského boha: musí sepsat podrobnou zprávu o nebožtíko­vých dobrých i zlých skutcích, na niž má čtyřicet devět dnů a jejíž kopii zašle i nebeskému Nefritovému císa­ři. A protože v takovém městě ustavič­ně někdo umírá, je městský bůh za­městnán od rána do večera. Nesmí se tedy obtěžovat maličkostmi, lze se na něj obracet pouze při křivém obvině­ní. Po prozkoumání nebožtíkova živo­ta městský bůh pošle své pomocníky pro jeho duši a potom ji předá do pod­světí, kde nad ní soudci vynesou or­tel. V čínském centralizovaném státě jmenoval městské bohy celé říše císař. Když zemřel nějaký oblíbený městský úředník, bylo možno podat císaři žá-

dost. aby byl jmenován městským bohem. Císař pak dosavadního měst­ského boha povýšil a pověřil j inou „odpovědnou" funkcí na zcela jiném místě.

Mešity Islám přicházel do Cíny růz­nými cestami a za různých dob. Svě­tu otevřená a tolerantní dynastie Tchang (618-907) umožnila usídle­ní islámských obchodníků v hlavním městě a později se v Kantónu. Za dy­nastie Juan (1271-1368) přicházeli v rámci mongolské světové říše dal­ší muslimové a za novověkého dobý­vání východního Turkestánu byly do Říše středu včleněny velké islámské oblasti. A tak dodnes existují v Pekin­gu dvě významné mešity, jej ichž dnešní podoba pochází z dynastie Ming (1368-1644) : mešita v ulici Niou-ťie z roku 966 ve slohu bud-dhistických chrámů a mešita Tung-s' z roku 1447. V Sin-ťiangu (Východ­ní Turkestán) přežilo kulturní revolu­ci pouze 90 mešit, mezi nimi mešita v Ka-š ' (Kašgar), která je považová­na za největší is lámskou sakrální stavbu v Cíně a byla v roce 1981 dů­kladně zrestaurována.

Miao Chrám předků, případně konfu-ciánský chrám.

Mince Čínská mince se čtverhran­ným výřezem je už sama o sobě sym­bolem blahobytu a bohatství. Šňůrka s mincemi sloužila jako ochrana před zlými duchy a dávala se dětem kolem krku. Počet mincí odpovídal počtu let. Mnohdy se také velký počet min­cí skládal v meč, který se pak věšel

na stěnu. Mince mají vedle s v é ma­teriální hodnoty i h lubš í v ý z n a m , jsou totiž symboly nebes a z e m ě . Nebesa představuje jejich o v á l n ý tvar a zemi čtvercový výřez. Mince na no­voročních obrazech vyjadřují přání blahobytu a bohats tv í . J e s t l i ž e se v oblíbených těs tových t a š t i č k á c h (ťiao-c') skrývá mince, z n a m e n á přá­ní bohatství.

Ming-chuang Patron herců a všech , kteří mají něco spo lečného s diva­dlem.

Mírná horka (siao-šu) Menší svátek, který rolníci slavili 24 . dne 5; lunár­ního měsíce (778. červenec) .

Mistr čisté vody Pod tímto j m é n e m se uctívá buddhist ické b o ž s t v o zná­mé jen v Číně, zejména v provinci ích na východním pobřež í a na T c h a j --wanu. Podle pověsti se j edná o mni­cha Čchen Jina, který se na rod i l za dynastie Sung (960-1279) v p rov in ­cii Fu-ťien a žil v horách j a k o pous­tevník. Proslul moudros t í , d o b r o t i ­vostí a zbožností a j i ž za ž i v o t a byl uctíván jako světec a později zbož­něn. A protože vedle j e h o pous t evny na hoře Pcheng-laj v p rov inc i i Fu--ťien tekla bystřina s velice č i r o u vo­dou, dostal jméno „Mistr čisté vody" .

Miu Fat Buddhis t ický k l á š t e r Miu Fat (Miao-fa-s ' ) na západě N o v ý c h území (New Terri tories, Sin-ťie) v Hongkongu patří k těm nej význam­nějším v celé východní Asii, t řebaže byl dokončen až v roce 1980. Velko­lepá dvoupatrová stavba v t r ad ičn ím slohu zakládá svou proslulost n a j e -

dinečfjg velkorysosti a harmonii ce­lého komplexu se sochami a 10 000 d l a ^ i c e m i na stěnách zdobených B u H o v ý m i reliéfy. Ve velké medi-t a c n ' síni stojí i hlavní svatyně se

v

J a m u n i m , Amitábhou a buddhou l é č l t

v

e l e m Jao-r-foem.

Mladš í hvězdy Vedlejší manželky n e b o konkubíny.

M l h a r^íňané milují mlhu. Na mnoha ^ r a Jiriách vidíme cáry mlhy mezi hPiärnj. Mlha znamená mraky, které z a s e znamenají štěstí a mír.

Mo'f Zakladatel mohismu (asi 468 až 37ft pf. n. 1.), vlastním jménem Mo ^ ' P°latinštěle Mocius, propagoval n a J"°žd í l od Konfucia všeobecnou a v

v

s %sahuj íc í lásku a vzájemný pro-s P e c h , jako zastánce spravedlnosti, ^ e a spořivosti vystupoval proti pře­pychu. a z a z m [ r r i ě n j bídy lidu všeo-b e c n í m altruismem. Odmítal útočné y a " ^ i nákladné pohřby a dlouhá dr-z e r u Smutku. Kritiku konfucianismu shrnu) v těchto hlavních bodech: Hie r a r c h j c k é

uspořádání společnosti ve-d e u nadřazených z nedostatku lásky k ^ u t o s t i a aroganci a u podřízených k n e návis t i a neštěstí. Silná pozice v a <^ře nevede k větší spravedlnosti, n a Z e tni j i musí spíše prosazovat lid. M o % é měli ve 4. a 3. století př. n. 1. z n a c 1 ý úspěch, vyvinuli se však v po-z o n j h o d n o u kazatelskou sektu, která zas t |y a j a morální konformismus.

Mo-ku Dobrá kouzelnice, která po-agendy žila ve 2. století a údajně

na moři větší část pobřeží p r o v i nc i e Ťiang-su.

Mocn í nebeš t í s t rážc i Když se něja ký čas po stvoření světa zřítil Pilíř ne­bes a okraje země byly přetrženy a ži­vot lidstva ohrožen, bohyně Nu-kua roztavila barevné kameny a opravila j imi modré nebe, usekla nohy velké mořské želvě a jimi podepřela čtyři konce světa. Nebeský císař však pro jistotu vyslal ještě čtyři mocné stráž­ce, kteří od té doby nesou nebeskou klenbu podobně jako Atlas v řecké mytologii.

Mod l í c í vá lečky Lamaisté věří, že i nevyslovená modlitba dospěje do nebes, stačí, když se její text otočí j ednou kolem své osy. Děje se tak pomocí modlících válečků či modli­tebních mlýnků (manikhorlo). V leh­ce rotujících válečcích jsou dlouhé pruhy papíru popsané mnoha stejný­mi modlitebními formulemi. Při kaž­dé otočce pronikne k bohu jedna modli tba. V mnoha chrámech mají obrovské válce, které se dají roztočit jen značnou silou, ale většinou lze u vchodu nalézt celou řadu ovladatel­nějších mlýnků. Dříve mě! každý věřící kovový ruční mlýnek (čhok-hor) z mosazného plechu s tepaným pozlaceným ornamentem, dřevěnou rukojetí a kovovou kostkou na řetíz­ku, která mu dávala větší odstředí-vost.

M o h i s m u s Protikonfuciánská filozo­fická škola, kterou založil M o - c ' (Mocius, asi 468-376 př. n. 1.) a která hlásá utilitaristické myšlenky a oproti konfuciánskému principu podříze­nosti zásadu rovnosti . Základem

Moldánky 128

vztahů ve společnosti má být vzájem­ná láska lidí bez ohledu na sociální postavení a postavení jednotlivce ve společnosti má zase záviset pouze na j eho užitečnosti pro stát. Obřady a oběti jsou škodlivé, neboť hýří ma­teriálními prostředky a upevňují hie­rarchii. Konfuciáni proti mohismu ostře vystupovali, a proto v Číně ne­dosáhl většího významu. Ke světu bohů a duchů se mohisté nevyjadřo­vali, pouze věřili v zasahování nebes do života lidí.

Moldánky Tento hudební nástroj (šeng) se často objevuje na novoroč­ních obrazech, neboť je symbolem „povýšení" (Šeng) - nebo vyjadřuje přání, aby se obdarovanému narodilo zdravé dítě. Rovněž symbol fénixe.

Mořský kůň Za poslední dynastie (1644-1911) symbol vojenského úředníka osmého hodnostního stupně.

Mořští bohové V j ihočínských pří­mořských oblastech, hlavně však na Tchaj-wanu, hrají značnou roli moř­ští bohové. Spolu s buddhist ickou bohyní Kuan-jin dohlížejí na bezpe­čí rybářů a mořeplavců převážně dvě taoistická božstva - bohyně Ma-cu a bůh Wang-jie.

Mořští draci Tito draci střeží pokla­dy v podmořských křišťálových palá­cích.

Most bez návratu Jeden z pěti mos­tů, který zesnulý musí přejít cestou do podsvětí, aby se dostal k pekel­ným soudcům. Dobří lidé se na tom­to mostě nemají čeho bát, neboť je ochraňuje „Nefritová dívka" a „Zla­

tý hoch", darebáky však pekelní dé­moni srazí do vody hemžící se hady.

Most ze zlata a stříbra Přes tento most přecházejí do Západního ráje ti zesnulí, kteří se mohou prokázat dob­rými skutky. Na jeho konci je „Nef­ritová dívka" a „Zlatý hoch" odvedou k bílému nefritovému pavilonu.

Motýl Motýl má více symbolických významů. Znamená manželské štěs­tí, všeobecně radost, léto, zamilova­ného muže a sedmdesátiletého starce. V čínském malířství hraje velkou roli a ve výšivkách jednu z těch nejdůle-žitějších. „Motýl a divoká včela" znamenají soulož, „motýl a švestka" dlouhý život, „motýl a kočka" přání, aby se člověk dožil nejméně sedmde­sáti, a „motýl a meloun" přání mno­ha potomků. Zesnulá žena se svému muži zjevuje v podobě motýla.

Mrační draci Vládci větrů a deště. Mravenec Symbol ctnosti, píle a vla­

stenectví, ale i ziskuchtivosti a poně­kud nekalých obchodů. Na venkově se zprostředkovatelům obchodu Čas­to říká „mravenci".

Myš Ve staré Číně byla myš považo­vána za symbol píle a blahobytu, hro­madění pokladů, obstarávání peněz, někdy i bázlivosti a opatrnosti. Kry­sa i myš se čínsky řeknou stejně - šu. „Krysa na peníze" je nadávka pro lakomce. 19. dne 1. lunárního měsí­ce se slavil „krysí svatební den". Ten­to den se chodilo brzy spát, protože v noci se nesměli hlodavci rušit, jinak by se mohli mstít a zanést do domu nemoci.

Myš je první znamení čínskeho zve­rokruhu. V celé Asii ji považují za živočicha přinášejícího štěstí a člo­věk zrozený v tomto znamení je vždy vítaný partner. Na Myši lze obdivo­vat výdrž a houževnatost , zručnost a inteligenci. Ctižádost spojená s při­způsobivostí jí zaručuje dlouhodobý úspěch. Je citlivá, ve správném oka­mžiku povolí, ale později se opět vrá­tí k věci. V drobnostech však není příliš trpělivá a v nesnázích se rych­le rozhněvá. Příznivé kombinace jsou Myší, Draci, Hadi, Koně, Opice, Psi a Vepři. Dobrým partnerem Myši by mohl být i Buvol , pokud si na ni zvykne. Méně příznivé je spojení s Tygrem, Králíkem a Ovcí.

My t i cká zv í ř a t a V Cíně se za všech dynastií vytvářel obrovský počet báj­ných zvířat z kamene, zvláště z nef­ritu, z hlíny, dřeva a bronzu. Velikost, tvar ani barva nebyly dány, takže umělci mohli ztvárňovat všemožná monstra, sedící, stojící, plazící se, krčící se - v mnoha případech s ro­zevřenou t lamou a velkýma, často vystupujícíma očima. Jednoznačným úkolem těchto chimér bylo odvracet nebezpečí, a proto často sloužily jako pohřební milodary.

Mýty o původu čínské ku l tu ry Z četných mýtů o původu čínské kul­tury je nejvýznamnější mýtus o třech bájeslovných panovnících - kultur­ních hrdinech. Líčí tři vývojové stup­ně, jimž udával ráz vždy jeden božský vládce. První z nich je Fu-si, který naučil lidi rybolovu, dal j im oheň, sta­

novil zákony manželství, rozdělil čas, zorganizoval rody, zavedl rodinná jména, vytvořil osm trigramů, položil základy kuchařského umění, vytvořil hudební nástroje a naučil člověka pra­covat s jehlou a nití. Později byl Fu-si skombinován s bohyní stvoření Nii--kua, považovanou za jeho sestru a manželku. Druhým mytickým císa­řem je Šen-nung, Božský rolník, je­hož atributem je vidlicovitý pluh. Je uctíván jako zakladatel zemědělství, obdělávání půdy, botaniky, farmako­logie, lékařství a vyznačuje přechod od sběračského a loveckého období k usedlému způsobu života. Naučil Člověka pěstovat pšenici, konopí, ječ­men, proso a luštěniny. Třetí, Chuang--ti neboli Žlutý císař, by už mohl být takřka historickou osobností, protože podle tradice žil v letech 2697 až 2597 př. n. 1., jinak je však považován za božstvo, protože jako přímý Šen--nungův následník se na konci života vznes! na draku na nebesa. Je uctíván jako zakladatel religiózního taoismu, čínské medicíny apod. Měl řadu po­tomků, z nichž vynikají tři moudří králové Jao, Su a Jú, kteří už jsou v letopisech uváděni s daty. Tak napří­klad Jao vypočítal někdy kolem roku 2356 př. n. 1, dráhy nebeských těies, Jú zreguloval kolem roku 2286 př. n. 1. tok vod a Sun stanovil zkouš­ky pro kandidáty úřadů. Dokonce i vznik prvních dvou historických dynastií, Sang a Cou, spojovala stará Cína s bohy. Když se krásná dívka Ťien Ti koupala, Nebeský bůh seslal

černého ptáka, který vedle ní upustil vejce. Ťien Ti vejce zvedla, pozřela je, otěhotněla a porodila chlapce, praot­ce Šangů. Od té doby je považována za božskou pramáti dynastie. V po­věsti o založení dynastie Čou (1122 až 221 př. n. 1.) se zase vypráví, jak dív­ka Ťiang Juan vstoupila do jasně vi­ditelných stop velkého boha, ušla v nich kus cesty, otěhotněla a porodila praotce Čou. Jinou linii počátků čín­ské kultury představuje „pět císařů" (wu-ti) : Chuang-ti (2674-2572) , Čuan-su (2490-2412), Ti-kchu (2412 až 2314), Jao (2333-2233) a Sun (2233-2183). Oltáři jsou z nich kupo­divu uctěni jen Chuang-ti a Šun.

Mýty o s tvoření světa Z velice své­rázných čínských mýtů o stvoření světa je nejznámější mýtus o Pchan--kuovi, který v posledních dvou dy­nastiích představoval všeobecně uznávané vysvětlení vzniku světa. Jiný mýtus vypráví, že lidstvo stvo­řila bohyně Nu-kua, když po stvoře­ní světa uhnětla ze žluté hlíny figur­

ky, které pak ožily. Tímto mýtem se současně vykládá i původ společen­ské hierarchie, podle nějž se lidé ze žluté hlíny stali šlechtici a vladaři , zatímco lidé z bahna poddanými. Protože předkové se v Číně začali j iž poměrně brzy zbožšťovat, není divu, že nejvyšším bohem Číňanů se stal Chuang-ti, „Žlutý císař". Taoisté mu říkali Nefritový císař (Jů-chuang) , Nejvyšší vládce (Šang-ti) nebo Vlád­ce nebes (Tchien-kung nebo Tchien-wang). Z ostatních mýtů o stvoření stojí za zmínku ještě kosmologie cao-istické sekty Sien-tchien Fa-pchaj , která vychází z nebeského božského páru Wu-ťi Tchien-jůana a jeho man­želky Wu-šeng Lao-mu, kteří stvoři­li svět z původního chaosu. Wu-ťi Tchien-juan je v chrámech zobrazo­ván jako zcela obyčejný muž, který sedí v jeskyni v oděvu z listí, s dlou­hými vlasy a dlouhým obočím. Pra­vou ruku má zdviženu a v levé drží ohnivé kolo, symbol vzniku světa z chaosu.

Näčhung Věštírna při klášteru Dä-pung, do jejíchž věštců vstupovali ochránci náboženství (čhokjongové). Kult čhokjongů zavedl v 8. století Padmasambhava. Tibetská vláda bez konzultace s näčhungským věštcem neučinila žádné závažnější rozhod­nutí. Poslední státní věštec, do nějž vstupoval čhokjong Damčän Dordže Dagdán, emigroval v roce 1959 do Indie a zemřel v roce 1985.

Nágarádža V Nepálu a Tibetu, mís­ty i v jižní Číně, se nacházejí umělec­ky překrásné figurky hadího nebo dračího krále, jenž vládne studán­kám, řekám a jezerům a bývá rovněž zpodobňován jako slavnostně oděný vládce. Toto jihoasijské božstvo brzy převzal buddhistický panteon a při­soudil mu roli strážce posvátných buddhistických spisů.

Nágárdžuna Severoindický filozof, který žil ve 2. století a je považován za faktického zakladatele mahájáno-vého buddhismu. Spisem „Základní výklad středu" podnítil vznik mahá-jánské školy madhjamaka.

Naj-mu niang-niang Taoistická ochrankyne chův.

Nalévání zrna (s iao-man) Byl to

menší svátek, který se na venkově slavil 6. dne 4. lunárního měsíce (21./22. květen).

Nan-čchan -s ' Chrám Jižní meditace na Wu-tchaj-šanu v provincii Šan-si odráží vztah státu ke kulturním stat­kům. Postaven byl už ve 4. nebo 5. století a renovován v roce 782. Za dynastie Tchang (618-907) vzniklo sedmnáct dřevěných soch a chrám byl vyzdoben kamenořezbami. Ještě pět let před kullurní revolucí v roce 1961 byl zanesen do seznamu státem chráněných památek. Během deseti let řádění rudých gard unikl na po­slední chvíli zkáze a v letech 1974/75 byl velkoryse zrestaurován.

Nan-chua -s ' Tento chrám se nachá­zí v provincii Kuang-tung, asi 20 km od města Šao-kuan. Založen byl už v roce 504 a působil v něm šestý pa­triarcha buddhist ické školy Čchan Chuej-neng. Má překrásnou hlavní síň, v níž na lotosových květech sedí pozlacené sochy buddhy minulosti , přítomnosti a budoucnosti . Pozoru­hodných je i pět set luo-chanů, kteří jsou umístěni na stěnách v pěti řa­dách nad sebou až ke střešnímu oknu. Dále v něm lze vidět „hrnec pro tisíc

mužů", což je obrovská vodní nádrž z roku 1338.

Nan-jue-miao Mohutný chrám na posvátné hoře Cheng-šanu v provin­cii Chu-nan je největší z chrámů na pěti posvátných horách taoismu. Za­ložen byl už roku 725 za dynastie Tchang, později byl několikrát zni­čen, ale vždy obnoven. Jeho dnešní podoba pochází z roku 1882. Hlavní síň má dvoupatrovou střechu, již nese 72 sloupů symbolizujících 72 vrcho­lů Cheng-šanu.

Nan-pchu-tchuo-s' Největší chrám Sia-menu v provincii Fu-ťien se na­chází na úpatí hory Wu-lao-šan v j i­hovýchodní části města. Je proslulý velkolepými Buddhovými sochami a pochází z dynastie Tchang (618 až 907), býval to ncjoblíbenější chrám na j ihovýchodním čínském pobřeží zejména mezi četnými čínskými ná­mořníky, kteří z ostrovního Sia-menu vyráželi na často nebezpečné plav­by do vod ohrožovaných tajfuny. V hlavní síni stojí dřevěná socha pa­tronky námořníků, tisíciruká Kuan--jin.

Nan-tou a Pej-tou Tito dva bohové mají zásadní význam pro osud člově­ka, neboť se jedná o hvězdná božstva Jižního a Severního pólu (též korce nebo naběračky). Pej-tou spravuje registr, v němž je zanesena délka ži­vota, takže ví, kdy musí člověk ze­mřít. Oproti tomu Nan-tou má se­znam, v němž jsou zaneseny dobré a špatné skutky, a podle něj určuje, zda by se stanovená délka života ur­

čitého člověka nedala prodloužit . Nan-tou bývá zobrazován jako bělo­vlasý a bělovousý bůh v modrém rouchu se svitkem, otevřenou knihou nebo štětcem a Pej-tou s černým ob­ličejem, černými vlasy i vousy a s př ímo démonickým vzezřením, v rukou má tabulku, meč nebo oháň-ku na mouchy. V Kantónu a okolí se namísto nich uctívá C - w e j ta-ti, kte­rého považují za strážce Knihy osu­du. Tomuto významnému hvězdné­mu božstvu se také říká „Veliký císař purpurových nebes" a je považováno za mocného krotitele démonů. Zob­razováno bývá, jak pouze v kalhotách jede na bájném zvířeti, v rukou má psací tabulku a za sebou korouhev, na níž je upevněn meč.

Narcis Symbol štěstí. Nás těnný tygr Gekon, neboť leze po

stěnách a stropech a hubí hmyz. Ne Ca Taoistické kosmické božstvo,

vůdce třiceti šesti nesmrtelných bo­jovníků, nebeský maršál, který stře­ží brány nebes. Jeho narozeniny se slaví 8. a 9. dne 4. lunárního měsíce.

Nebe Obratem „Modré nebe má očí" se chce říct, že nebe vidí všechny lid­ské skutky a že každý za ně bude jed­nou skládat účet.

Nebeská císařovna Velice uctívaná bohyně moře, známá též jako Tchien--chou a Ma-cu.

Nebeská hudba Holubáři dříve při­pevňovali do peří holubů tzv. „holu­bí píšťaly". Byly vyřezány z bambusu nebo tykve a připevňovaly se mezi dvě prostřední rejdovací pera, která

Nebeský pasáček a Nebeská tkadlena 133

se předtím na brku a praporech seäila. Proudění vzduchu při letu pak vylu-zovalo nezvyklou „nebeskou hudbu".

Nebeské jezero Pod tímto jménem jsou známa dvě od sebe značně vzdá­lená horská jezera, jež hrají velkou úlohu v čínských mýtech. 1. Asi 100 kilometrů východně od města Urumči leží v překrásné kraji­ně ve výšce 1980 metrů Nebeské je­zero Tchien-čch' . Podle pověsti zde v 10. století př. n. 1. bohyně Si-wang--mu hostila Čouského krále Mu, což se bralo za důkaz legitimity dynastie Cou. 2. V provincii Ťi-lin na dnešních čín­sko-korejských hranicích se na horské plošině Cchang-paj-šan v nadmořské výšce 2691 m (dnes uprostřed rozleh­lé přírodní rezervace) nachází man­džuské Nebeské jezero. Podle man­džuského mýtu zrodila nebeská nymfa, jež se v tomto jezeře koupala, prvního Mandžuu, který se odtud vy­dal do světa. Podle korejské pověsti zde před 4300 lety sestoupil na zemi syn Slunce a s medvědicí, která s proměnila v ženu, zplodil prvního Korejce. Nebeské jezero na Cchang--paj-šanu je tak posvátné třem náro­dům, Mandžuům, Korejcům i Číňa­nům.

Nebeské ministerstvo vody Pod toto ministerstvo spadají bohové moří, jezer, rybníků, řek a potoků.

Nebeské ministerstvo zdraví Toto ministerstvo má tři kanceláře se zdra­votními řediteli, vrchními lékaři a ti­síci božstev, jež se starají o zdraví

lidí. Všeobecné zdravotní otázky mají na starosti první dvě kanceláře, zatímco ve třetí kanceláři pracují spe­cialisté.

Nebeský cenzorát V taoist ických chrámech bývá „síň úředníka nebes­kého cenzorátu" , která odpovídá buddhistické „síni nebeských králů".

Nebeský certifikát Na „certifikáty pro přístup do Západn ího ráje" lze nahlížet jako na odpustky. Na listu ve tvaru listiny seděl na trůnu bódhisat­tva Kšitigarbha, vládce nad buddhis-tickými pekly, a po j e h o boku stálo deset soudců mrtvých. Na okraji lis­tiny bylo vytiš těno ve třech podél­ných řadách množství kroužků. Po každém vzývání Amitábhy se jeden kroužek vybarvil červeným inkous­tem. Když byly vybarveny všechny, certifikát nabyl platnosti a jeho vlast­ník mohl pevně počítat s tím, že bude přijat do nebe, tedy do Západního ráje.

Nebeský generál paláce Nefritového ohně Titul úředníka Wang Cchana, který byl za dynast ie Sung (960 až 1279) povýšen mezi bohy a jejž ta-oisté uctívají j a k o strážce chrámo­vých bran.

Nebeský mistr Cang Př ídomek za­kladatele taoismu Cang Tao-linga, o němž jeho stoupenci věří, že dosáhl nesmrtelnosti a vstoupil na nebesa.

Nebeský pasáček a Nebeská tkadlena 7. dne 7. lunárního měsíce se slavil svátek božských milenců, svátek Nebeského pasáčka a Nebeské tkad-leny (někdy též pradleny). To, co zní

Nebeský pes 134

evropským uším jako pohádka, bylo pro Číňany romancí mezi dcerou ne­bes a prostým pozemšťanem. Na ne­besích seděla u tkalcovského stavu nebeská dcera a tkala bohům šaty z nebeského hedvábí . Tato „tkající paní" měla šest sester. Společně na­vštěvovaly zemi a koupaly se v ryb­níku. Jednou je spatřil mladý pasá-ček. Připlížil se k břehu, jedny šaty sebral a schoval se. Když se sedm sester vykoupalo, jedna z nich šaty nenašla a nemohla se vrátit na nebe­sa. Pasáček vystoupil z úkrytu, ne­beská dcera se do něj zamilovala a zůstala s ním na zemi. Když však bohové zjistili, že se jeden stav zasta­vil, a dozvěděli se o tkadlenině po­zemské lásce, rozkázali j í , aby se okamžitě vrátila. Pasáček byl ze ztrá­ty ženy nešťastný. Za pomoci kouzel­né krávy vystoupil po žebříku na ne­besa a hledal j i . Ale nebeská tchyně udělala přes nebesa čáru a milence oddělila. Tato čára se stala „Nebes­kým stříbrným tokem" (Mléčnou drahou). Milenci byli proměněni ve hvězdy a nebeskou řekou navždy odděleni. Srdceryvný nářek tkadleny (Vega) a pasáčka (Altair) však dole­hl až k uším Nefritového císaře, ten se nad nimi slitoval a dovolil, že se smějí jednou ročně setkat. Od té doby straky a vrány na jeho příkaz překle­nou křídly nebeskou řeku, milenci po tomto mostě k sobě přeběhnou a na několik hodin se těší ze shledání. Jestliže však prší, nelze most vytvo­řit. Tomuto dešti se pak říká „déšť

slz". Podle j iné verze „tkadlena plá­če radostí ze shledání".

Nebeský pes Zlověstné taoistické božstvo, které se snaží uloupit duše malých děti. Podobně jako Bílý tygr i on je zlé hvězdné božstvo, jež lze při zatmění Měsíce zahnat jedině rá­musem. V šachu ho však většinou drží Čang Sien a Er-lang Sen, bozi, kteří se ujímají zejména novoro­zenců.

Nebeský pohřeb Starý tibetský po­hřební rituál, kdy se zesnulý přenese na opuštěné, ale každému obyvateli kraje známé místo. Mniši tělo rozře­žou a předhodí supům, „božím po­slům", kteří duši zesnulého vynesou na nebesa. Jedno takové místo je ne­daleko kláštera Sera.

Nebeští draci Tito draci (tchien--lung) j sou strážci příbytků bohů a symbolem regenerační síly nebes.

Nebožtík Ve staré Číně se věřilo, že zesnulého je nutné uložit na bezpeč­ném a klidném místě, j inak jeho duše nenalezne klid. Rodinní příslušníci proto zesnulé převáželi domů, i když skonali velice daleko. V případě, že taková přeprava byla vyloučena, po­žádali kouzelníka, aby tělo přemístil. Věřili, že při určitých zaklínáních se tělo zvedne, dostane se domů a uloží se do hrobu. Takového „ž ivého" mrtvého však kouzelník mohl přimět k vykonání dobrého skutku, nebo na­opak navést ke spáchání zločinu, i vraždy.

Nefrit Nefrit či jadeit, neboť čínština mezi nimi nerozlišuje a oba nerosty

Nefritový císař 135

nazývajú, byl považován za „kámen bohů" a ceněn více než zlato. Z nef­ritu byla zhotovena i císařská pečeť a časem se stal symbolem čínské ci­vilizace. Tento nerost symbolizuje dokonalost , urozenost , upřímnost, krásu, čistotu, ctnost, kontinuitu a ne­smrtelnost. Dříve se mrtvým kladla na jazyk nefritová cikáda a obkláda­li je nefritovými amulety, protože se věřilo, že nefrit zabraňuje hnilobě. Průzračnost „zázračného kamene" (v tomto případě se jedná spíše o ja­deit) je symbolem upřímnosti . Při nárazu zní čistě a pronikavě, a proto je i symbolem moudrosti . Nefrit se sice zlomí, ale nelze jej ohnout - to svědčí o odvaze. Soucit symbolizuje teplým leskem a slušnost tím, že sice mívá ostré hrany, které však nepora­ní. Na nebesích vládne jako nejvyšší božstvo Nefritový císař a sídlí v Ne-fritové síni. Na zemi přebývá bohy­ně Si-wang-mu v paláci v Západním ráji, kde je Nefritový rybník. Krásná dívka má „nefritové nohy", při chů­zi „nefritové držení těla" a prsa pev­ná j ako „teplý nefrit". „Nefritové vrcholy" jsou ňadra, „hrát si s nefri-tem" znamená soulož a „zasít nefrit na modrém pol i" přivést dívku do j iného stavu.

Nefr i tová d ívka Nefritovou dívku (Jú-nú) lze vždy vidět j ako průvod­kyni Nefritového císaře. Známa je též jako dračí dívka (Lung-nu) nebo cud­ná dívka (Liang-nú). Zobrazována bývá s dlouhými, hladkými vlasy, v dlouhých šatech, se skvostnými

šperky a s velice rozdílnými atribu­ty, např. se zrcadlem, vázou, tykví, mísou s ovocem nebo praporkem. Též může mít sepjaté ruce.

Nefritová dívka a Zlatý hoch Bód-hisattvu Avalókitéšvaru provází Zla­tý hoch Ťin-tchung (v sanskrtu Sud-hana) a Nefritová dívka Ju-nti (v sanskrtu Nágakánja), kteří dosáh­li procitnutí již v raném věku.

Nefritová víla z Tchaj-šanu Dcera vládce hory Tchaj-šan, která může rodinu požehnat dětmi. Uchylují se k ní nesčetné ženy a prosí ji pokud možno o syna. Zobrazována bývá s dítětem v náruči.

Nefritový císař Nejvyšší božstvo čínské lidové víry, Ju-chuang. V tao-istickém panteonu je božstvem „niž­ších nebes" a oslovuje se jako „Vel­ký a ctihodný vládce nefritu". Jednou ročně se k němu dostavují všichni bohové a podávají mu zprávu. Je nej­vyšší nebeskou instancí, na niž se lidé mohou obracet. Pozemský císař, „Syn nebes na dračím trůnu", oběto­val až do konce císařství (1911) své­mu nebeskému nadřízenému dvakrát ročně na oltáři Nebes a prosil ho 0 požehnání říši. V umění bývá Nef­ritový císař zobrazován v póze čín­ského císaře. Je oděn v dlouhé císař­ské roucho zdobené draky a sedí pod baldachýnem na trůnu, po jehož stra­nách jsou draci. V rukou drží nefrito­vé žezlo, na hlavě má typickou císař­skou korunu, z níž visí vpředu 1 vzadu po třinácti perlových šňůrách, jež mu sahají těsně nad oči. Počet tři-

Nejvyšší pán t e m n é h o nebe 136

náct poukazuje na j e h o n e j v y š š í hod­nost. Císařova s o c h a j e v ž d y umís tě ­na tak, aby se mu n o h y n e d o t ý k a l y země. Na mnoha ol tář ích má po boku Nefritovou d ívku ( Ju -nu) a Z la t ého hocha (Ťin-tchung). Ju-nii j e známa též j ako dračí d í v k a , k te rá p ř e d á v á poselství, z a t í m c o Ť i n - t c h u n g j e strážce vykuřovad la .

Nejvyšší pán t e m n é h o n e b e Siian-tchien šang-ti j e l i dové b o ž s t v o zná­mé i pod j inými j m é n y . N a j i h u Cíny j e znají j ako „ S e v e r n í h o v l á d c e " nebo „Skutečného v á l e č n í k a " , který je považován za j e d n o h o z r t e jmoc-nějších ministrů N e f r i t o v é h o císaře. Proto ho uctívají též j a k o „ T e m n é h o válečníka". V ě t š i n o u h o p r o v á z e j í želva a had, protože tato z v í ř a t a se od starodávna nazývají „ t e m n ý m i váleč­níky severu". V u m ě n í bývá z o b r a z o ­ván jako muž s t ř e d n í h o v ě k u s čer­ným vousem a u v o l n ě n ý m i vlasy. Sedí na trůnu v p ř e k r á s n ě v y š í v a n é m šatu j ako civilní ú ř edn ík n e b o v lesk­lé zbroji j ako ve l i t e l n e b e s k ý c h vojsk.

Nesmr te ln í Čínšt í sva t í ( s i e n ) , muži a ženy, kteří za s v é h o ž ivota dosáhl i nadpřirozených schopnos t í a po smrti byli zbožněni. Z m n o h a set n e s m r t e l ­ných vyniká p ros lu lých O s m nesmr­telných.

Nesmrtelnost N e s m r t e l n o s t v Číně neznamená pouze n e s m r t e l n o s t duše. ale i těla. Zvláš tě t ao i s t é h l e d a l i by­linu nesmrtelnost í n e b o e l i x í r , který by j im umožni l v ě č n ý p o z e m s k ý život.

Nestoriáni Stoupenci patriarchy Ne­stoná, kteří se roku 431 na koncilu v Efesu odštěpili od římské státní cír­kve a jejichž učení proniklo až do Číny. Pannu Marii neuznávali za bo-horodičku, neboť Ježíš Kristus byl podle nich člověkem, který se stal Mesiášem, když se oprostil od lid­ských slabostí.

Ne topýr Symbol štěstí, neboť je sou-zvučný se štěstím (fu). Červený neto­pýr symbolizuje naprosté štěstí. Dva netopýři znamenají dvojnásobné štěs­tí a pět netopýrů pět požehnání živo­ta, tedy dlouhověkost, bohatství, zdra­ví, lásku k ctnosti a přirozenou smrt. Často lze na obrazech přejících štěstí vidět i kouzelníka, jemuž ze džbánu vylétá pět netopýrů. Netopýru se v Číně říká nebeská krysa, létající krysa, vílí krysa nebo noční vlaštov­ka. Věřilo se, že v hlubokých jesky­ních žijí i tisíciletí netopýři, kteří se živí stalaktity a mají stříbřitě bílou srst. V čínské medicíně se netopýří krev, žluč a křídla používají jako pro­středek k prodloužení života. Někteří lékaři jeho maso doporučují pro zlep­šení zraku. Vidíme-li na obraze dva hochy chytající netopýry do vázy, při­čemž jeden už ve váze je , znamená to, že obdarovaného mají brzy potkat všechny druhy štěstí. Obraz, na němž krotitel démonů Čung Kchuej sráží mečem netopýry, znamená, že si „štěstí vynutíme'*. Netopýři bývali často vyobrazeni na oblíbených lah­vičkách se šňupacím tabákem. Člověk si tak nosil štěstí doslova v kapse. Ne-

topýr s mincí je symbolem přání „Kéž by se před tvýma očima jevilo jen po­žehnání" a netopýr se svastikou zna­mená „deset tisíc požehnání".

Nirvána V buddhistickém katechis­mu je nirvána („vyvanutí") popisová­na jako stav mysli a ducha, v němž veškerá vůle k životu, veškeré tužby po bytí a požitku uhasly, a proto po­hasla i každá vášeň, touha, žádost, nenávist, strach a bolest. Je to stav, který dokonalého arhanta zbaví všech strastí a vysvobodí ho z řetězce znovuzrozování.

Noc dvojité sedmičky 7. dne 7. lu­nárního měsíce se ve staré Číně sla­vila „noc dvojité sedmičky", jež se na Tchaj-wanu slaví dodnes jako svátek zamilovaných - podobně jako evrop­ský Valentýn. Milované osobě se da­rují sladkosti a zároveň se děkuje bo­hům za dosavadní přízeň a za budoucí štěstí a zdraví. Původ svát­ku souvisí s bájí o Nebeském pasáč-kovi a Nebeské pradleně, nešťastných milencích, které kdysi Nefritový cí­sař odloučil a vykázal je na opačné břehy nebeské řeky (Mléčné dráhy).

Norbulingka Dalajlámovo letní síd­lo západně od Lhasy, jehož základy položil 7. dalajláma Kalzang Gjam-ccho (1708-1757) . Schraňuje se v něm množství sakrálních předmě­tů a spisů, které šťastně přečkaly kul­turní revoluci.

Nosorožec V době poslední dynastie (1644-1911) symbol vojenského hodnostáře devátého hodnostního stupně. Roh nosorožce byl považo­

ván za magickou nádobu a šťastný symbol učenců. Věřiio se, že když se do něj nalije nápoj, lze poznat, zda není otrávený. V čínském lidovém lé­kařství se prášek z tohoto rohu po­užívá jako prostředek na zvýšení po­tence.

Notářka porodů Tato bohyně regis­truje každý porod a dokáže pomoci k dítěti i neplodné ženě. Zobrazová­na bývá většinou jako vznešená paní v krásně vyšívaných šatech. Třebaže jí není zasvěcen žádný chrám, lze se v chrámech často setkat s jejím obra­zem.

Nový rok Čínský Nový rok (kuo--nien) aneb Svátky jara (Čchun-ťie) začíná druhým novoluním po zim­n ím slunovratu, tedy mezi 2 1 . led­nem a 19. únorem. A protože Svátek začátku jara bývá podle lunárního ka­lendáře většinou kolem 5. února, mo­hou Číňané slavit oba svátky součas­ně. Nový rok je zároveň největší rodinný svátek roku, který se všich­ni snaží strávit v rodině. Slavíval se patnáct dní a lidé považovali za čest­nou povinnost splatit před ním veške­ré dluhy. Deset dní před zahájením svátku všechny úřady zavřely kance­láře a pečetě a razítka se v hedváb­ných obalech předávaly do úschovy vrchnímu úředníkovi. Všude se jen uklízelo, čistilo, nakupovalo, peklo a vařilo, protože během svátečních dnů se nesměly v domácnosti použí­vat ostré nástroje. V celé Číně byly všechny obchody nejméně po první tři dny zavřeny, protože tou dobou

slavili všichni, chudí i bohatí, a zásadně se nepracovalo. Čtvrtý den začínali pracovat ti nejchudší řeme­slníci a znovu se otvíraly nejmenší krámky. V následujících dnech se přidaly - podle finanční situace -střední podniky. Velké firmy a bohatí lidé však slavili celých patnáct dní. Během svátku vládl v zemi klid, mír a pohoda. Neposílaly se úřední dopi­sy, nevyhotovovaly dokumenty a ne­vykonávaly popravy. Poslední den starého roku se odpalovaly petardy na zahnání zlých duchů, Nový rok jako takový začínal podle lunárního kalendáře kolem jedenác té v noci. Tuto noc vybraných pamlsků, darů a obřadů nikdo nespal, ani děti. Bu­šilo se do bubnů a gongů, troubilo na trumpety, dokonce se střílelo z děl. Ke spánku se uléhalo až v časných

ranních hodinách a potom se navště­vovali příbuzní, přátelé a nadřízení, blahopřálo se j im a předávaly se dary. Hluk a ruch v následujících dnech o něco polevily, život se normalizo­val. V jednom z posledních tří dnů se konal dračí tanec provázaný znač­ným hlukem na odehnání zlých du­chů. A potom se život vrátil do sta­rých kolejí.

Nudle a špená t Dlouhé čínské nud­le se špenátem jsou symboly dlouho­věkostí a v j ižní Cíně se jako „nudle dlouhého života" podávají o naroze­ninách starších členů rodiny a na Nový rok.

Ni i -kua Sestra a manželka mytické­ho císaře Fu-siho zvaná též Nů-wa, která dala lidem instituci manželství, vynalezla moldánky a podle j iných legend stvořila z hlíny lidi.

Ň i n g m a p a Tibetská buddhistická sekta, doslova „stará škola", kterou v 8. století založil indický mystik Padmasambhava, zakladatel prvního

t ibetského buddhist ického kláštera Samjä východně od Lhasy. Souhrn­né označení lamaistických sekt před Congkhapovou reformou.

slavili všichni, chudí i bohatí, a zásadně se nepracovalo. Čtvrtý den začínali pracovat ti nej chudší řeme­slníci a znovu se otvíraly nejmenší krámky. V následujících dnech se přidaly - podle finanční situace -střední podniky. Velké firmy a bohatí lidé však slavili celých patnáct dní. Během svátku vládl v zemi klid, mír a pohoda. Neposílaly se úřední dopi­sy, nevyhotovovaly dokumenty a ne­vykonávaly popravy. Poslední den starého roku se odpalovaly petardy na zahnání zlých duchů. Nový rok jako takový začínal podle lunárního kalendáře kolem jedenácté v noci. Tuto noc vybraných pamlsků, darů a obřadů nikdo nespal, ani děti. Bu­šilo se do bubnů a gongů, troubilo na trumpety, dokonce se střílelo z děl. Ke spánku se uléhalo až v časných

ranních hodinách a potom se navště­vovali příbuzní, přátelé a nadřízení, blahopřálo se j im a předávaly se dary. Hluk a ruch v následujících dnech o něco polevily, život se normalizo­val. V jednom z posledních tří dnů se konal dračí tanec provázaný znač­ným hlukem na odehnání zlých du­chů. A potom se život vrátil do sta­rých kolejí.

Nudle a špená t Dlouhé čínské nud­le se špenátem jsou symboly dlouho­věkosti a v jižní Číně se jako „nudle dlouhého života" podávají o naroze­ninách starších členů rodiny a na Nový rok.

Ni i -kua Sestra a manželka mytické­ho císaře Fu-siho zvaná též Nu-wa, která dala lidem instituci manželství, vynalezla moldánky a podle j iných legend stvořila z hlíny lidi.

Ň i n g m a p a Tibetská buddhist ická sekta, doslova „stará škola", kterou v 8. století založil indický mystik Padmasambhava, zakladatel prvního

t ibetského buddhist ického kláštera Samjä východně od Lhasy. Souhrn­né označení lamaistických sekt před Congkhapovou reformou.

Oběť duchům nebes a země Císař sice při velké obětní ceremonii kaž­doročně uctíval boha rolnictví, ale kromě toho vzýval při střední oběti duchy nebes a země. Touto obětí bylí uctíváni „nebeští vládci", tedy boho­vé hromu, mraků, větru a deště, i „po­zemští vládci", j imiž se mínili ducho­vé posvátných hor, moří a řek.

Oběť Jupiterovi Jupiter, zvaný též „Velký rok" (Tchaj-suej), byl pova­žován za vládce roku, uctíván jako významná planeta a císař mu v první a dvanáctý měsíc přinášel takzvanou střední oběť.

Oběť Slunci a Měsíci Za císařství byly v Pekingu na východě a západě města dva velké oltáře, jeden vyvý­šený a zasvěcený Slunci, druhý za­hloubený a zasvěcený Měsíci . Obě nebeská tělesa byla považována za bohy, kterým císař přinášel střední oběť, Slunci ráno za jarní rovnoden­nosti a Měsíci večer za podzimní rov­nodennosti.

Obilný déšť (kou-jů) Menší svátek, který se na venkově slaví 5. dne 3. lu­nárního měsíce (20./21. duben), neboť v tomto čase přicházejí pozdní jarní deště, tolik důležité pro setbu obilí.

Oblaka a déšť Symbol sexuálního spojení.

Oblaka Symbol štěstí. Obřadní nádoby V hrobech králů

a knížat dynastie Šang-Jin (asi 1523 až 1027 př. n. I.) se už nacházejí kul­tovní bronzy, jež se používaly jako obřadní nádoby a dávaly se do hrobu zesnulým.

Obřadní žezlo Pouze císař ve své univerzální roli prostředníka mezi nebesy a lidskou společností mohl provádět nutné rituály pro zachová­ní blaha celého státu. Při těchto ob­řadech dávní králové používali ob­řadní nefritová žezla, na nichž se kotouč pi (nebe) spojoval se sekerou (panovnická moc).

Ocet „Jíst ocet" znamená žárlivost. Oháňka na mouchy Symbol autori­

ty buddhisfických mnichů s kněžský­mi funkcemi a učenců vyššího stup­ně. Vyrábí se ze žíní kravského, koňského nebo jačího ohonu.

Ohňová hvězda Planeta Mars (Chuo--sing), j íž se rovněž říká „Nebeský trest", protože oznamuje válku. Dále symbolizuje oheň a vládne létu a rov­něž je odpovědná za náhlé zmatky, nepořádek a tělesné tresty.

Ohňová jáma Nevěstinec. Oliva Pro zelenou barvu symbol

života. Oltář Měsíce Tento oltář v chrámu

Měsíce se nacházel za císařství v dne­šním pekingském parku Júe-tchan a byl až do roku 1911 důležitým obě-tištěm zejména o svátku Měsíce (15. dne 8. lunárního měsíce). Park leží západně od Císařského paláce zhruba na úrovni parku Ž'-tchán na východě, v němž zase býval chrám Slunce s oltářem Slunce. Severový­chodně od Císařského paláce stával v dnešním parku Ti-tchan chrám Země a na jihovýchodě chrám Nebes.

Oltář Rolnictví Oltář Rolnictví se nacházel západně od velkého areálu chrámu Nebes a byl postaven v době Mingů. Svým tvarem je jedinečný -dlouhý 15 m, široký 15 m, ale vyso­ký pouze 1,5 m. V hlavní síni s pěti místnostmi severně od oltáře se schraňovaly posvátné obřadní tabule.

Oltář Úrody Císař dvakrát ročně obětoval na oltáři Úrody, který se na­chází v Sunjatsenově parku před Cí­sařským palácem. Na jaře se zde modlil za bohatou úrodu a na podzim za ni děkoval. Pět vrstev půdy různé barvy, které byly uloženy v třístupňo­vém oltáři, symbolizovaly vládu cí­saře nad všemi zeměmi a kraji Říše středu.

Oltář všech svatých Název oltáře s mnoha sochami nejrůznějších bohů. Na oltáři původně stála jen jedna so­cha, později tři a někdy i pět. S ros­toucím blahobytem, především v již­

ní Cíně, Hongkongu a na Tchaj--wanu, ale i v čínských chrámech ji­hovýchodní Asie , přidávali věřící další sochy.

Oltář Země Na severu Pekingu stá­val oltář Země , u nějž císaři až do roku 1911 slavili slavnost slunovra­tu. Sever býval světovou stranou, která korespondovala se zemí a tmou, stranou, jež souvisela s principem jin a se sudými čísly. Dochovaný oltář pochází z roku 1530, je čtvercový, protože Země má podle staročínske­ho pojetí tvar čtverce. S jinovou sym­bolikou souvisejí i j eho dva stupně, čtyři schody a násobky sudých čísel. Celý areál bývalé svatyně byl přemě­něn v park Ti-tchan.

Omývání buddhů 8. dne 4. lunární­ho měsíce se ve všech buddhist ic­kých chrámech zbavují Buddhovy obrazy a sochy prachu a omývají se. Sochám se zavazují oči, aby nevidě­ly, jak se omývají ostatní. Obřad se koná za účasti četných věřících.

Opasek Symbol úředníka. Opice Ve staré Cíně byla považována

za ochránkyni před čarodějnictvím, zlými kouzly a zlomyslnými kousky trpasličího lidu, zároveň symbolizo­vala lstivost a úskočnost. Opice je praotcem všech Tibeťanů a v j ižní Číně ji uctívali jako boha. V lidové mluvě však symbolizuje cizoložníka. Když na obraze vidíme opici, jak leze po javoru a snaží se dosáhnout na ba­líček ve větvích, znamená to přání úřední hodnosti, neboť v onom balíč­ku se skrývá úřední pečeť.

Oběť duchům nebes a země Císař sice při velké obětní ceremonii kaž­doročně uctíval boha rolnictví, ale kromě toho vzýval při střední oběti duchy nebes a země. Touto obětí byli uctíváni „nebeští vládci", tedy boho­vé hromu, mraků, větru a deště, i „po­zemští vládci", j imiž se mínili ducho­vé posvátných hor, moří a řek.

Oběť Jupiterovi Jupiter, zvaný též „Velký rok" (Tchaj-suej), byl pova­žován za vládce roku, uctíván jako významná planeta a císař mu v první a dvanáctý měsíc přinášel takzvanou střední oběť.

Oběť Slunci a Měsíc i Za císařství byly v Pekingu na východě a západě města dva velké oltáře, jeden vyvý­šený a zasvěcený Slunci, druhý za­hloubený a zasvěcený Měsíci . Obě nebeská tělesa byla považována za bohy, kterým císař přinášel střední oběť, Slunci ráno za jarní rovnoden­nosti a Měsíci večer za podzimní rov­nodennosti.

Obilný déšť (kou-ju) Menší svátek, který se na venkově slaví 5. dne 3. lu­nárního měsíce (20./21. duben), neboť v tomto čase přicházejí pozdní jarní deště, tolik důležité pro setbu obilí.

Oblaka a déšť Symbol sexuálního spojení.

Oblaka Symbol štěstí. Obřadní nádoby V hrobech králů

a knížat dynastie Sang-Jin (asi 1523 až 1027 př. n. 1.) se už nacházejí kul­tovní bronzy, jež se používaly jako obřadní nádoby a dávaly se do hrobu zesnulým.

Obřadní žezlo Pouze císař ve své univerzální roli prostředníka mezi nebesy a lidskou společností mohl provádět nutné rituály pro zachová­ní blaha celého státu. Při těchto ob­řadech dávní králové používali ob­řadní nefritová žezla, na nichž se kotouč pi (nebe) spojoval se sekerou (panovnická moc).

Ocet „Jíst ocet" znamená žárlivost. Oháňka na mouchy Symbol autori­

ty buddhistických mnichů s kněžský­mi funkcemi a učenců vyššího stup­ně. Vyrábí se ze žíní kravského, koňského nebo jačího ohonu.

Ohňová hvězda Planeta M ars (Chuo--sing), jíž se rovněž říká „Nebeský trest", protože oznamuje válku. Dále symbolizuje oheň a vládne létu a rov­něž je odpovědná za náhlé zmatky, nepořádek a tělesné tresty.

Ohňová jáma Nevěstinec. Oliva Pro zelenou barvu symbol

života. Oltář Měsíce Tento oltář v chrámu

Měsíce se nacházel za císařství v dne­šním pekingském parku Jue-tchan a byl až do roku 1911 důležitým obě-tištěm zejména o svátku Měsíce (15. dne 8. lunárního měsíce). Park leží západně od Císařského paláce zhruba na úrovni parku 2'-tchan na východě, v němž zase býval chrám Slunce s oltářem Slunce. Severový­chodně od Císařského paláce stával v dnešním parku Ti-tchan chrám Země a na jihovýchodě chrám Nebes.

Oltář Rolnictví Oltář Rolnictví se nacházel západně od velkého areálu chrámu Nebes a byl postaven v době Mingů. Svým tvarem je jedinečný -dlouhý 15 m, široký 15 m, ale vyso­ký pouze 1,5 m. V hlavní síni s pěti místnostmi severně od oltáře se schraňovaly posvátné obřadní tabule.

Oltář Úrody Císař dvakrát ročně obětoval na oltáři Úrody, který se na­chází v Sunjatsenově parku před Cí­sařským palácem. Na jaře se zde modlil za bohatou úrodu a na podzim za ni děkoval. Pět vrstev půdy různé barvy, které byly uloženy v třístupňo­vém oltáři, symbolizovaly vládu cí­saře nad všemi zeměmi a kraji Říše středu.

Oltář všech svatých Název oltáře s mnoha sochami nejrůznějších bohů. Na oltáři původně stála jen jedna so­cha, později tři a někdy i pět. S ros­toucím blahobytem, především v již­

ní Cíně , Hongkongu a na Tchaj--wanu, ale i v čínských chrámech j i ­hovýchodní Asie , přidávali věřící další sochy.

Oltář Země Na severu Pekingu stá­val oltář Země, u nějž císaři až do roku 1911 slavili slavnost slunovra­tu. Sever býval světovou stranou, která korespondovala se zemí a tmou, stranou, jež souvisela s principem jin a se sudými čísly. Dochovaný oltář pochází z roku 1530, je čtvercový, protože Země má podle staročínske­ho pojetí tvar čtverce, S jinovou sym­bolikou souvisejí i jeho dva stupně, čtyři schody a násobky sudých čísel. Celý areál bývalé svatyně byl přemě­něn v park Ti-tchan.

Omývání buddhů 8. dne 4. lunární­ho měsíce se ve všech buddhist ic­kých chrámech zbavují Buddhovy obrazy a sochy prachu a omývají se. Sochám se zavazují oči, aby nevidě­ly, jak se omývají ostatní. Obřad se koná za účasti četných věřících.

Opasek Symbol úředníka. Opice Ve staré Číně byla považována

za ochránkyni před čarodějnictvím, zlými kouzly a zlomyslnými kousky trpasličího lidu, zároveň symbolizo­vala lstivost a úskočnost. Opice je praotcem všech Tibeťanů a v jižní Číně ji uctívali jako boha. V lidové mluvě však symbolizuje cizoložníka. Když na obraze vidíme opici, jak leze po javoru a snaží se dosáhnout na ba­líček ve větvích, znamená to přání úřední hodnosti, neboť v onom balíč­ku se skrývá úřední pečeť.

Opice je devátým znamení čínského zverokruhu a považuje se za velice složitou osobnost: duchaplnou, leč vrtošivou, plnou fantazie, leč lehko­vážnou, chytrou, avšak vášnivou. Život je pro ni hrou, velikým dobro­družstvím, nepřetržitým sledem vý­zev. Ctižádostivost a lstivost se v ní mohou přímo geniálně kombinovat. Osoba narozená v roce Opice mívá přirozený šarm (opice podle bájí vy­lákala z bohů i tajemství nesmrtel­nosti). Opice bývají rozenými herci, spisovateli, kritiky, obchodníky, do­konce badateli. V lásce jsou vášnivé, ale nestálé. K Opici se nejspíše hodí Myš nebo Drak. S Tygrem musí za­cházet obezřetně a Pes a Had jsou příliš přízemní a umírnění, než aby po celý život snášeli její bláznivé nápady.

Opič í bůh Opičího boha Sun Wu--kchunga uctívají jak taoisté. tak bud­dhisté a znají ho i malé děti, protože je jednou z hlavních postav Wu Ccheng-enova románu „Cesta na Zá­pad". Toto dílo ze 16. století patří mezi nejoblíbenější čínské knihy, bylo často dramatizováno a zpracováno i jako knížka pro děti (česky Opičí král). Navzdory tomu měl Sun Wu--kchung jen málo chrámů a z těch, jež se zachovaly, se dva nejvýznamnější nacházejí v Hongkongu, kde se 16. dne 8. lunárního měsíce koná vel­ká oslava jeho narozenin, úžasná po­dívaná se lvími tanci, akrobaty, diva­dlem a pestrým průvodem.

Orel Symbol síly, v Cíně však méně

rozšířený než v Evropě. Obraz s or­lem sedícím na borovici vyjadřuje přání staršímu muži , aby byl silný jako orel a žil dlouho jako houževna­tá borovice. Orel na skále vždy sym­bolizuje individuálního bojovníka.

Osel I v Číně symbol hlouposti a za-bedněnosti . Nesmrtelný Čang Kuo--lao nicméně jezdí na bílém oslu.

Osm Jako sudé číslo je osmička sice číslo ženské, ale má značný význam v životě muže a lze ji považovat vcel­ku za šťastnou. Její četné kombinace svědčí o příznivých poměrech, šťast­ných stavech a žádoucích věcech. Čís­la osm využívá symbolicky každé ze tří hlavních Čínských náboženství. Taoismus hovoří o osmi emblémech, konfucianismus o osmi klenotech ne­boli pokladech učence, buddhismus o osmi symbolech štěstí, lamaismus o osmi blahověstných znameních. Osm trigramů Knihy proměn obsahu­je tajemství vesmíru a vychází z osmi symbolů: nebe, země, řeky, ohně, je­zera, větru, hromu a hory. „Osm no­voročních plodů" je tykev, tomel, gra­nátové jablko, cedrát, vinná réva, broskev a meloun. Každý Číňan zná Osm nesmrtelných, kteří jsou vždy považováni za šťastné symboly. Když vanul silný vítr, zjišťovalo se, o který z „osmi větrů" se jedná: šumivý vítr totiž přichází vždy z východu, veselý vítr z jihovýchodu, plamenný vítr od severovýchodu, velká bouře z j ihu, chladivý vítr z jihozápadu, trvalý vítr ze západu, ostrý vítr ze severozápadu a ledový vítr ze severu.

Osm ctností 143

Osm blahověstných znamení V la­maismu, který je rozšířený v Tibetu, Mongolsku a v severní a západní Číně, existuje celá skupina symbolů přinášejících štěstí: zlaté kolo sergji khorlo (symbol Buddhy Šákjamuni­ho, jednota všech věcí a jevů), pravo­točivá bílá ulita dungkar jäkhjil (Buddhovo mluvené slovo), lotos pädma (duchovní čistota, nirvána), drahocenný slunečník rinčhen dug (znak královské vlády, symbol Bud­dhova učení), zlaté rybky sergji ňa (symbol volnosti), nádoba s velkým pokladem ter čhenpô bumpa (urna na ostatky, symbol skrytých pokladů), praporec vítězství gjalcchän (symbol vítězství nad nevědomostí a smrtí), vznešený diagram palgji beu (neko­nečný uzel, symbol jednoty všech věcí a klamné představy času)

Osm božských kmenů V dějinách umění hrají významnou, ale v nábo­ženství spíš podřadnou roli zástupci osmi tříd božských bytostí. Jedná se většinou o dračí bohy, kteří se zdržo­vali v Buddhové blízkosti, aby ho chránili . První kmen jsou dévové, dříve indická božstva, nyní božstva bezejmenná, vystupující kolektivně jako ochránci buddhismu. Druhý kmen představují nágové (draci, hadi), polobožské bytosti, jež často vystupují v lidské podobě, ale za hla­vou mají kobří hlavu a místo nohou hadí ocas. V Číně v nich spatřují pře­devším duchy jezer, řek a rybníků. Nágové navíc vlastní palác na moř­ském dně, v němž sídlí dračí král,

o kterém vyprávějí četné pohádky. Třetí kmen jsou jakšové, popisovaní často jako divocí, násilní, přímo zlí démoni , ve skutečnosti se však na­vzdory jejich strašlivému vzhledu j edná o dobré a spravedlivé duchy země a vody. Čtvrtí j sou duchové hudby, gandharvové, kteří původně patřili do družiny boha Indry a nyní slouží v Buddhové nebi. Skuteční démoni jsou však asurové, zobrazo­vaní j ako titánští válečníci, kteří chrání učení. Šestý kmen představu­jí ptačí duchové garudové se zlatými křídly, j ichž je na nebesích množství, na zemi však pouze jediný. Tohoto „pozemského" garudu hinduisté do­dnes uctívají jako jízdní zvíře boha Višnua a jako krále ptactva. V bud­dhismu je naopak považován za ochranného ducha učení, mnohdy zobrazován jako člověk s perutěmi a orlí hlavou. Do sedmého kmene pa­tří kinnarové, bytosti s lidskou hla­vou a koňským tělem (nebo naopak), duchové zpěvu, kteří s gandharvy za­jišťují nebeskou hudbu. Tento božský zástup uzavírají opět hadí duchové. Jak vidno, těchto osm božských kme­nů představuje to nej bezprostřednější spojení mezi hinduismem a buddhis-mem. I v umění je tento fakt natolik jednoznačný, že není divu, když mnozí hinduisté považují veškerý buddhismus pouze za odnož svého náboženství.

O s m ctností Zdvořilost, slušnost, spravedlivost, stud, láska k rodičům, bratrství, věrnost a přesnost.

Osm emblémů taoistů Vějíř, „rybí buben", meč, lahvovitá tykev, flétna, květinový košík, kastaněty a lotos.

Osm klasických hudebních nástrojů Kastaněty, zvonek, loutna, flétna, kamenné činely, buben, moldánky, okarína.

Osm klenotů Též „osm vzácností" nebo „osm pokladů učence": Klasic­ká řada těchto symbolů je mince (bo­hatství), perla (čistota), kosočtverec (vítězství), zrcadlo (manželská věr­nost), kastaněty (požehnání), kniha (studium), roh nosorožce (pevný cha­rakter) a list řebříčku obecného (léči­vá síla). Postupem času je podle dynastií a provincií nahrazovaly ná­sledující symboly: skála (trvalost), mraky (plodnost), vlny (příbytek dra­ků), obrazy (kultura), stříbrná botka (bohatství), ling-č' (houba nesmrtel­nosti), trojnožka (vláda), banán (sebe­výchova) a javor (úřednická hodnost).

Osm koní Čínské umění často ztvár­ňuje osm koní, kteří táhli vůz císaře Mu-wanga. Císař k nim natolik při­lnul, že je na sklonku života neprodal ani nedal utratit, ale vypustil na past­viny jako svobodná zvířata. Takové jednání bylo v té době tak neobvyk­lé, že vešlo do dějin. Koně se na ob­razech často válejí po zemi - z rado­sti, že se konečně zbavili postrojů.

Osm nectností Buddhista se musí vystříhat zejména těchto osmi ne­ctností: pýchy, nenávisti, závisti, ha-mižnosti, žádostivosti, žárlivosti, ne­vědomosti a pochyb.

Osm nesmrtelných V případě Osmi

nesmrtelných (pa-sien) se původně jednalo o historické nebo bájné posta­vy, které byly později prohlášeny za božstva. Žili v různých dobách, zkou­mali tajemství přírody a postupně si vyvinuli nadpřirozené schopnosti . Uměli se prý zneviditelnit, dovedli přeměňovat kameny ve zlato, dokon­ce oživovat mrtvé. Časem se jejich sestava ustálila na skupinu osmi. Každý z Osmi nesmrtelných má atri­but, ale nikomu z nich nebyl postaven chrám, neboť se říká, že jejich domo­vem jsou „Ostrovy nesmrtelných" ležící daleko ve Východočínském moři a běžným smrtelníkům nedo­stupné. Každých 1000, 3000 nebo 9000 let navštěvují Královnu matku Západu, Si-wang-mu, a dostávají od ní „broskve nesmrtelnosti". Jsou to Čung-li Čchiian, Čang Kuo-lao, Lu Tung-pin, Cchao Kuo-ťiou, Li Tchie--kuaj, Chan Siang-c ' , Lan Cchaj-che a Che Sien-ku. Umění je většinou zobrazuje po třech nebo všechny na­jednou, samostatně jen zřídka.

Osm nesmrtelných s číší vína U to­hoto častého námětu výtvarného umění se nejedná o „pravé" nesmrtel­né, nýbrž o osm básníků z doby dynastie Tchang (618-907) , k n imž patří i oslavovaný Li Po. Básník Tu Fu, nadšen jejich uměním, je nazval „osmi nesmrtelnými".

Osm novoročních plodů Tykev, to-mel, granátové jablko, meloun, bros­kev, cedrát, vinná réva, dýně.

Osm symbolů nesmrtelných Osm taoistických svatých, kteří dosáhli

Osm velkých chrámů Západních hor 145

nesmrtelnosti, symbolizuje osm atri­butů, jež lze v čínském umění vidět i samostatně j ako šťastné ornamenty a symboly. Jedná se o vějíř, meč, ty­kev, kastaněty, květinový ko.šík, bam­busovou tyč, flétnu a lotos.

Osm symbolů štěstí Na chrámových zdech, nad domovními dveřmi a na mnoha obrazech se často vyskytuje osm buddhistických symbolů štěstí, jež bývají uspořádány do dvou řad po čtyřech. Horní řadu zahajuje tzv. ne­konečný uzel, symbolizující věčnost, hojnost nebo dlouhý spokojený život. Následuje lotos jako symbol čistoty a věrnosti. Třetí je deštník nebo slu­nečník jako důstojnost a ochrana pře­de vším zlým a nakonec váza s nek­tarem vyjadřující harmonii a splnění přání a tužeb. Dolní řada začíná zkří­ženými jačími oháňkami, jež symbo­lizují vážnost, pokračuje baldachý­nem znamenajícím vysokou hodnost, ale i vítězství Buddhova učení. Ná­sleduje pár ryb, který představuje manželství , plodnost a bohatství, a nakonec pravotočivá ulita, jež má symbolizovat Buddhův hlas, ale také ochranu před zlem. Jednotlivé emblémy této „klasické" řady byly v různých dynastií nebo i v určitých provincích nahrazeny jinými symbo­ly, ale počet osmi se vždy zachoval. Například:

zvon (úcta), kolo učení (Buddhova moudrost), bouřkové mraky (politic­ký zvrat), perla nebo planoucí klenot (čistota, Buddhovo srdce), Buddho­vy šlépěje (symbol nauky), pagoda

(relikvie), diamantové žezlo (moc nauky) , nůž (oběť), loutna (čistota, věrnost), vadžra (moc), citera (man­želství), buben (symbol změny) , moldánky (fénix); drahocenný slunečník (symbol krá­lovské moci), dvojice zlatých rybek (symbol volnosti), truhlice s pokla­dem (symbol hojnosti), lotos (symbol neposkvrněnosti) , pravotočivá ulita (symbol mluveného slova), skvělý diagram (symbol jednoty všech věcí), korouhev vítězství (symbol triumfu nad nevědomostí a smrtí), zlaté kolo (symbol Buddhy a jeho učení).

Osm trigramů Staročínske věštecké symboly sestávající ze tří plných nebo přerušených čar. Princip jang symbolizuje plná čára, princip j in přerušená. Oněch osm trigramů jsou nebe (čchien), země (kchun), hrom (čen), řeka (kchan), hora (ken), vítr (sun), oheň (li) a jezero (tuej). Za je­j ich autora je považován bájný císař Fu-si, kterého inspiroval krunýř báj­né želvy. Kombinací trigramů vzni­ká 64 hexagramů I-ťingu.

Osm velkých chrámů Západních hor Pod tímto názvem se odedávna míní celý řetězec buddhistických chrámů a klášterů v nádherné lesnaté krajině Západních hor u Pekingu, j ež pro krásnou polohu navštěvovali i císaři. Této oblasti se říká Pa-ta-čchu, tj. „Osm krásných pohledů". Chrámy byly zbudovány od 7. do 17. století. Roku 1900 je za boxerského povstá­ní poničila vojska osmi spojených mocností a později byly, pokud to

šlo, obnoveny. Jmenují se Čchang--an, Ling-kuang, San-šan, Ta-pej, Lung-vvang, Siang-ťie, Pao-ču-tung a Čeng-kuo.

Osm vnějších chrámů Na severu a severovýchodě císařské letní rezi­dence v horách provincie Che-pej u města Čcheng-te se nachází tzv. osm vnějších chrámů, zbudovaných většinou v t ibetském slohu, jež vý­mluvně svědčí o tom, kterak císařo­vé dynastie Čching podporovali la-maismus. V mnohonárodnostn ím čínském státě se vládce musel starat o to, aby Tibeťany a Mongoly připou­tal k říši, a stavbou těchto chrámů de­monstroval svou péči, starostlivost a respekt i v náboženské oblasti. Po japonském bombardování za druhé světové války a po řádění rudých gard za kulturní revoluce se tyto chrámy nacházejí v různém stavu a dosud v nich probíhají restaurační práce. Relativně dobře se zachovaly Šu-siang-s ' (chrám Maňdžušr ího) a Pchu-žen-s ' (chrám Všeobecné be­nevolence). Pozoruhodné Buddhovy sochy jsou v Pchu-jou-s ' (chrámu Všeobecné pomoci ) , zatímco An--juan-miao (chrám Pacifikace pohra­ničí) nabízí bohatě zdobenou sochu Kšitigarbhy. K velkým chrámům pa­tří Pchu-tchuo-cung-čcheng-č'-miao (chrám Učení Potaraka) zvaný „malá Potála", dále Su-mi-fu-šou-č '-miao (chrám Štěstí a dlouhověkosti), imi­tující klášter Tašilhunpo v Žikace. a Pchu-ning-s' (chrám Všeobecného míru) s dvaadvacetimetrovou sochou

Avalókitéšvary. V čínském slohu je oproti tomu Pchu-le-s ' (chrám Vše­obecné radosti), jehož síň má skvost­nou nástropní výzdobu.

Osm vzácných Buddhových orgánů Srdce, žlučník, slezina, plíce, játra, žaludek, ledviny, střeva.

Ostrovy nesmrtelných Tři „ostrovy vi l" ležící ve Východočínském moři, Pcheng-laj. Jing-čou a Fang-čang, jež jsou domovem nesmrtelných a na nichž roste bylina nesmrtelnosti. Cí­sař Čchin Š ' -chuang k nim podle pověsti vyslal výpravu za elixírem života.

Ovce Mezi ovcí a kozou se v čínštině nerozlišuje, koza se považuje za „horskou ovci". Symbolický význam ovce je dětská oddanost. Ovce je j inak osmým znamením čín­ského zverokruhu. Člověk narozený v roce Ovce bývá považován za styd­livého a poněkud pesimist ického, potřebuje partnera, o nějž se může opřít a který snese jeho těkavost a lehkou nevypočitatclnost. Na dru­hou stranu je však věrný, nápomoc­ný a velkorysý a dokáže citlivě na­slouchat. Ovce často nacházíme mezi malíři, sochaři, novináři, rovněž bý­vají módními návrháři, květináři nebo designéry. Protože mají přiroze­ný smysl pro odpovědnost a projevují věrnou, starostlivou lásku, vycháze­jí nejlépe s Králíky a Vepři. Tygry se cítí chráněny a Koně je přímo magic­ky přitahují. Nesnesou se s Myšmi , které příliš prosazují svou vůli.

147

Pa-sien viz Osm nesmrtelných Padmapáni Přízvisko bódhisattvy

Aval ókitéS vary, doslovně „s lotosem v ruce". Jeho pozlacené bronzové sochy se v Číně vyskytovaly zejmé­na v 5. a 6. století.

Padmasambhava Slavný indický mág a buddhist ický věrozvěst Pad­masambhava („zrozený z lotosu") byl povolán do Tibetu, aby zaháněl a krotil démony. Jedná se o nejpro-slulejší osobnost buddhistického tantrismu a připisuje se mu autorství Tibetské knihy mrtvých. Na lamais­tických zobrazeních sedí v lotosové nebo diamantové pozici, má králov­ské roucho, mitru se sluncem, měsí­cem, vadžrou a orlími pery, v pravici vadžru, v levici lebeční klenbu a v ní láhev s nektarem nesmrtelnosti.

Padmásana Lotosový trůn vyhraze­ný Buddhovi a bódhisattvům.

Pagoda Věžovitá stavba s kulatým, Čtvercovým nebo mnohostranným půdorysem; v jižní a j ihovýchodní Asii bývá zvonovitá (dágoba). v Tibe­tu čtvercového půdorysu a přechází v kupoli (čhôrten) a v Číně a Japonsku mívá nahoru zužující se patra s pro­hnutými stříškami. Vzorem jí byla

původně stúpa, indický královský hrob, která se časem změnila v sym­bol probuzení. Buddhismus pagodu zprvu považoval za centrální stavbu klášterního komplexu; sloužila jako relikviář pro ostatky Buddhy, bud-dhistických světců nebo posvátné tex­ty, brzy se však stala nezbytnou sou­částí krajiny. Pagody se stavěly na mořském pobřeží a u řek jako orien­tační body pro plavce, jako rozhled­ny i jako okrasné věže v zahradách a parcích. V malířství a básnictví je odedávna oblíbeným motivem.

Pagoda Buddhova zubu Roku 1900 intervenční vojska zničila chrám Svatého světla na jihu Západních hor u Pekingu. Při odklízení trosek se v základech našla dřevěná truhla s nápisem „Posvátný zub Šákjamuni-ho" . Čínská buddhist ická jednota uznala zub za pravý. Dlouho se roz­hodovalo o definitivním místě ulože­ní této vzácné relikvie, až byla nako­nec zbudována pagoda na původním místě, a to v letech 1958-1964, tedy bezprostředně před kulturní revolucí. Je to vskutku výmluvný příklad ko­trmelců čínské náboženské politiky v moderní době. Pagoda je osmibo-

ká, 50 metrů vysoká a stojí na sever­ním nádvorí bývalého chrámu, který už obnoven nebyl.

Paj-i-šen „Božstvo v bílém šatu", pa­tron řezbářů nefritu.

Paj-ma Tiang-ťun Taoistické bož­stvo uctívané především v provincii Chaj-nan a zobrazované jako generál ve skvostném šatu a s mečem, proto se často plete s bohem války.

Paj-ma-s' viz Chrám Bílého koně Pak Tai Kantonské jméno božstva

známého na severu jako Cen Wu, je­muž se též říká Císař severu, Nejvyš­ší vládce temného nebe, Vládce světa mrtvých, Velitel dvanácti nebeských vojsk, Černý pán, Strážce společnos­ti. Všechna tato jména ukazují na syn­kretické božstvo par excellence a zdá se, že jeho původ sahá do 2. tisíciletí před naším letopočtem. Na ostrově Cheung Chau (Cchang-čou) u Hong­kongu je uctíván jako ochránce před morem a má vlastní chrám a na ostro­vě Hongkong lze vidět v chrámu Pak Tai jeho měděnou sedící sochu v nad­životní velikosti z roku 1604. Za dy­nastie Čching měl Cen Wu v Pekingu přes 40 chrámů a bylo po něm pojme­nováno patnáct ulic.

Palác naproti nebes Nejbohatší kláš­ter Tchaj-wanu se nachází na západě ostrova ve městě Pchej-kchang a je zasvěcen bohyni moře Ma-cu. při je­jíchž narozeninách 23 . dne 3. lunár­ního měsíce se koná veliký a barvitý svátek spojený se značným hlukem, který má zahnat zlé duchy.

Pálení knih V čínských dějinách do­

šlo ke třem pokusům o likvidaci tra­dic, jež se protivily mocenským am­bicím nebo názorům některého vlád­ce: roku 213 př. n. 1. za dynastie Čchin, roku 618 krátce před nástupem dynastie Tchang (618-907) a za kul­turní revoluce v letech 1964-1974.

Pan Cen Taoistická patronka, bohy­ně horečky při spále.

Pán deseti tisíc kamenů Př ídomek boha bohatství, zvaného též „bůh dobrého pří jmu". Toto všeobecně uctívané božstvo bylo údajně vyso­kým úředníkem císaře Ťing-tiho (157 až 140 př. n. 1.) z dynastie Západní Chan. Na císaře silně zapůsobilo, že úředník si legálně dokázal zajistit množství příjmů, jež mu umožnily pořídit si sbírku 10 000 drahokamů, a propůjčil mu titul „Pán deseti tisíc kamenů". Deset tisíc znamená v čín­štině tolik jako „velice moc". Zdá se, že úředníkovy příjmy byly značné, neboť zbohatli i všichni příslušníci j eho rodiny.

Pán lvího řevu Dhjánibuddha Sim-hanada, čínsky Š'-chou-fo, bývá čas­to zobrazován s buddhou Amitábhou a buddhou léčitelem Jao-š ' - foem a symbolizuje, že učení Šákjamuni­ho otřásá světem jako lví řev.

Pán ohně viz Li Paněhenlama Po dalajlámovi druhý

nejvyšší církevní představitel Tibetu; sídlí v klášteře Tašilhunpo a je pova­žován za vtělení buddhy Amitábhy. Prvním pančhenlamou byl Lozang Čhókji Gjalcchän (1570-1662) , uči­tel č tvrtého a pátého dalajlámy. Po

jeho smrti pátý dalajláma prohlásil, že nebyl nikým j iným než inkarnací buddhy Amitábhy a že se ustavičně znovuzrozuje stejně jako dalajláma. Po dalajlámově smrti se pančhenla-ma automaticky stává nejvyšší du­chovní autoritou tibetského buddhis­mu. Když pančhenlama zemře, může být za jeho novou inkarnaci uznáno jen to dítě, jež uzná dalajláma - a na­opak. Tím jsou tyto dvě inkarnační linie nerozlučně provázány. Dalajlá­ma se postupně měnil stále více v politického vůdce Tibetu, zatímco pančhenlama byl považován spíše za duchovní reprezentaci. Když v roce 1989 zemřel desátý pančhenlama, byl po několika letech hledání roku 1995 vybrán a čínskými úřady intro-nizován pětiletý Gjalcchan Norbu jako jedenácté vtělení pančhenlamy. 14. dalajláma však vybral šestiletého Gendiin Čhokji Ňimu, kterého však Číňané zadrželi a deportovali na ne­známé místo.

Panda Symbol míru. V dávných ča­sech vztyčovaly armády na znamení kapitulace namísto bílé vlajky obraz pandy.

Panter Symbol statečnosti, válečnic-kých ctností a vojenského úředníka 3. hodnostního stupně.

Páňčika V buddhist ické mytologii démonka usmrcující děti, neboť byla v předchozím životě jako těhotná do­nucena tančit při královské slavnosti a potratila. Je považována za manžel­ku boha bohatství Kubéry.

Pao-ku Taoistická nesmrtelná, která

žila ve 4. století v Kantónu a jako akupunkturistka dosahovala úžas­ných léčebných výsledků. Údajně byla dcerou lékaře a chotí učence, který vyznačil hlavní a vedlejší drá­hy v lidském těle, na nichž leží aktiv­ní body (fingy).

Pao-kuang-s' V chrámu Pao-kuang--s" (buddhistickém chrámu Svatého světla), 19 km od Čchen-tu v provin­cii S'-čchuan, je 500 úžasně zachova­lých soch luo-chanů. Chrám byl za­ložen za dynastie Východní Chan (25 až 220) a několikrát rozšířen. V roce 881 se v něm císař Si-cung skrýval před povstalci.

Pao-kuo-s ' Velká síň chrámu Pao--kuo-s ' , 15 km západně od města Ning-po, pochází z 11. století a jedná se o nejstarší dřevěnou stavbu v pro­vincii Če-ťiang. Střechu nese šestnáct mistrovských sloupů z dynastie Sung (960-1279) .

Pao-šeng ta-ti Bůh známý jako „Vel­ký císař, jenž ochraňuje ž ivot" je uctíván v j ižní Číně a zahraničními Číňany v celé j ihovýchodní Asii. Pů­vodně by! taoistickým lékařem a by-l ínkářem, který prý měl obživovat i mrtvé. Tento zázračný lékař se pů­vodně jmenoval Wu-tao a podle le­gendy žil v letech 979-1035 . Proto­že j eho věhlas se šířil i za hranice rodné provincie Fu-ťien, císař ho po­zději oficiálně povýšil na boha. V chrámech ho lze vidět j ako muže středního věku, důstojně sedícího v dvorském rouchu a s císařskou ko­runou na dračím trůnu.

Papír draka a fénixe Svatební smíouva, neboť drak a fénix symbo­lizují mužskou a ženskou přiroze­nost.

Papoušek Nefritové figurky papouš­ků (jing-wu) jsou známy již z dynastie Východní Čou (770-221 př. n. 1.) a svědčí o úctě, jíž se tento pták těšil. Už ve starých textech se hovoří o mlu­vících papoušcích. Mladým děvčatům se v Číně často říká papoušci jako u nás třeba žáby. Avšak obrat „papou­šek zve na čaj" znamená, že nevěstka vábí zákazníka. Na obrazech lze vidět jako průvodce bohyně Kuan-jin pa­pouška s perlou v zobáku.

Patriarcha čiré vody Božstvo uctí­vané především v provincii Fu-ťien, jež odpovídá za čistou vodu a bývá vzýváno při hluchotě, slepotě a poru­chách spánku. Jedná se o zbožněné­ho Čching-šueje (1044-1] 24), lékař­ského vojenského poradce z dob dynastie Sung.

Patron koní Ma-wang, patron koní a vozků, má narozeniny 23. dne 6. lu­nárního měsíce společně ochráncem dobytka Niou-wangem.

Patron vojáků I když za boha války je obecně považován Kuan Ju, vojá­ci j ako patrona uctívají především Jue Feje (1103-1142) , který za dy­nastie Jižní Sung odrazil vojska džur-čenského státu Ťin. Navzdory vítěz­stvím ho však kancléř Čchin Chuej obvinil z vlastizrady a dal popravit. V roce 1162 byl rehabilitován a brzy nato zbožněn a jeho kult se rozšířil po celé Číně. Časem ho za svého patro-

na začaly považovat i j iné profese, takže byl uctíván jako bůh bohatství a obchodníci a majitelé malých krámků v něj skládali veškeré své naděje. Každopádně je považován za zářný příklad loajality, chrabrost i a lásky k vlasti.

Patron zemědělství Císař uctíval pa­trona zemědělství každý rok samo­statnou obětí u oltáře Úrody, kde pro­váděl obřad „císařské orby". Oběť se konala ve třetím lunárním měsíci při zahájení zemědělských prací. Po ob­řadu císař osobně vyoral šest brázd pluhem taženým volem, obklopen nejvyššími hodnostáři a stovkou sta­rých rolníků vybraných z okolí . Po něm vyorali několik brázd i nejvyšší hodnostáři. Obilí z tohoto posvátné­ho pole sloužilo jako obětina při vel­kých obřadech v chrámu Nebes.

Patroni řemesel Ve staré Číně měla prakticky každá profese svého patro­na, jehož narozeniny náležitě slavila. Někteří z těchto patronů měli v refe­rátu více řemesel, například Lu Pan, kterého uctívali všichni příslušníci stavebních povolání a dřevorubci a jenž se dodnes těší úctě všech za­hraničních Číňanů v j ihovýchodní Asii.

Patronka bourců morušových Ve stejnou dobu, kdy císař přinášel oběť patronu zemědělství, odebírala se cí­sařovna s družinou k posvátnému morušovému háji, který se nacházel v severní části tzv. Mořských paláců, a obětovala na oltáři Bource morušo­vého (Sien-cchan-tchan). Při tomto

obřadu nastrihala s dvorními dáma­mi malými nůžkami několik morušo­vých listů a předala je pak ženám, jež o bource pečovaly. Z kokonů se zís­kávala hedvábná vlákna a zhotovova­la se z nich kultovní roucha.

Páv Symbol důstojnosti a krásy. Za poslední císařské dynastie (1644 až 1911) symbol civilního úředníka tře­tího hodnostního stupně, který měl na špičce úředního klobouku safírovou kuličku a na obřadním oděvu vyšité­ho páva a devět draků s pěti drápy.

Pavilon Obraz pavilonu na útesu nad mořem a s jeřábem v oblacích sym­bolizuje ostrovy nesmrtelných ve Východočínském moři a přání, aby člověk na nich mohl žít. Svým způ­sobem představuje čínskou Utopii.

Pavouk Nositel štěstí. Když sc pa­vouk spouští po vlákně, říká se, že „z nebe přichází radost".

Pečeť Symbol autority, rovněž, může hojit rány.

Peklo Buddhismus má osm hlavních pekel a ke každému z nich patří ještě dalších osm nebo šestnáct. Pekla se nacházejí pod zemí a v prostoru mezi světy. Buddhist ické peklo je kruté, ale na rozdíl od pekla křesťanského a muslimského netrvá věčně, jedná se o jakýsi očistec, o průchozí stadium k dalšímu znovuzrození. Doba poby­tu na tomto obávaném místě závisí na počtu a závažnosti zlých skutků, jež člověk za svého pozemského života napáchal. O způsobu potrestání roz­hodují pekelní králové nebo soudci, kterým předsedá vládce podsvětí

Jama. Pekelní králové mají k ruce velký počet pacholků, pomocníků a katů, j imž žádná duše neunikne. Duše hříšníků, které zde opět mohou vnímat bolest, jsou smaženy, pečeny, vařeny, páleny, probodávány, rozře­závány, drceny, zkrátka vystavovány všemožným mukám. Po odpykání trestu se navracejí do koloběhu zno-vuzrozování. Čína před příchodem buddhismu pek­lo neznala. Taoisté je převzali a zre­dukovali na deset pekel. Tento hrůz­ný podzemní svět, který se v Číně prosadil už v prvním století našeho letopočtu, je organizován jako soud v Říši středu. NejvyšŠím vládcem podsvětí je Tchaj-šan-jie (vládce Tchaj-šanu) zvaný též Tung-jue ta-ti (Veliký císař Východního vrcholu). Každému peklu předsedá jeden soud­ce a k ruce má celý aparát písařů, pomocníků, poslů a katů, které lze rozpoznat podle oděvů z tygří kůže. Z těchto soudců vynikají zejména tři, kteří jsou pověřeni zvláštními úkoly. Jedná se o seniora všech deseti, Jen--luo-wanga, jemuž se také říká „král podsvčtních soudů" a jehož úkolem je zasílat měsíční zprávu o případech projednávaných v podsvětí nejen Tchaj-šan-jiemu, ale i Nefritovému císaři. Druhý je Feng-tu ta-ti, „Veli­ký císař z Feng-tu", jmenuje se tak podle města Feng-tu v S'-čchuanu, u nějž má být vchod do podsvětí . A třetí je Čchin-kuang-wang. který předsedá prvnímu peklu, kde probíhá předběžné šetření a duše se třídí po-

Peníze 152

dle dobrých a špatných skutků. Dob­ré duše putují rovnou do posledního pekla, v němž se připravují pro zno­vuzrození na zemi nebo dokonce pro přechod do Západního ráje, zatímco hříšníci musí v zrcadle sledovat veš­keré své zlé skutky a potom podle závažnosti provinění přecházejí do příslušného, tedy druhého až deváté­ho pekla. Ve druhém pekle jsou zlo­ději a vrazi vláčeni po velikém za­mrzlém jezeře. Ve třetím pekle se trestají špatní synové, vzpurní vojáci, zrádní ministři a neposlušní sluhové. Ve čtvrtém pekle podvodníci, peně-zokazci a neplatiči zakoušejí ukrutná muka ve velkém krvavém jezeře. Trest v pátém pekle je psychologicky promyšlený, hříšník v něm sleduje dřívější život, srovnává ho se svým současným stavem a naříká nad vším, oč se sám připravil. Šesté peklo tres­tá rouhače a sedmé znesvěcovatele hrobů a svárlivce. Osmé peklo je sou­zeno všem, kdo zapomínají na své povinnosti, a deváté žhářům a popra­veným vrahům. Když hříšník dospě­je do desátého pekla, blíží se jeho znovuzrození. Bůh větru ho dovede k Věži zapomnění, v ní mu babička Meng podá nápoj, po němž zapome­ne na své předchozí existence i na pekelná muka.

Peníze Z bronzových miniatur růz­ných předmětů (nožů, srpů, zvonů, bot apod.), které sloužily jako plati­dlo, se postupem času vyvinuly mědě­né mince se čtvercovým výřezem; od 11. století existovaly i papírové pení­

ze. Napodobeniny papírových peněz se používaly a dodnes používají jako obětiny bohům a duchům předků. Zprvu se na obyčejný bílý papír tiskl obrázek mincí, později se tiskly napo­dobeniny pravých bankovek. Těmto penězům se říkalo „peníze bohů" nebo „peníze říše duchů". Napodobe­niny se spalují na hrobech, neboť kouř nese k nebesům přání, aby duše ze­snulého žila pohodlným životem. Vi-díme-li na obraze tři zlaté hřivny, zna­mená to přání „Kéž bys obstál ve všech třech státních zkouškách".

P e r l a Symbol čistoty a skvostu. Dra­ci na obrazech často mají v tlamě ma­gickou perlu. Někdy si s ní hrají dva draci. Tato perla, mnohdy s paprsky, obsahuje síly vesmíru a příležitostně znamená i Slunce. Podle některých pověstí z ní dokonce vznikli draci. Věřilo se, že kdo takovou perlu na­jde, je chráněn před ohněm, záplava­mi a j inými katastrofami.

Pes Ve staré Číně se věřilo, že psi za­hánějí zlé duchy. V severní Číně se 5. dne 5. lunárního měsíce házeli do vody papíroví psi, aby zlé duchy po­kousali a zahnali. Papíroví psi se též dávali do hrobu na ochranu před zlý­mi duchy v záhrobí. Jako stráž u hro­bu nebo v hrobní komoře se už za éry dynastie Chan (206 př. n. I. až 220 n. 1.) zhotovovali terakotoví psi, mnohdy vysocí až půl metru. Na Tchaj-wanu je dodnes ve městě Tung-si chrám Psího boha. Když se o nějakém muži řekne, že je černý pes, znamená to sukničkáře.

Pět klasických knih 153

Pes je jedenáctým znamením čínské­ho zverokruhu. Lidé zrození v roce Psa bývají čestní, loajální, diskrétní a věrní. Říká se o nich, že jsou až pří­liš zamilováni do stávajícího pořád­ku, než aby se pouštěli do nějakých eskapád. Opatrnost někdy až přehá­nějí, ale v kritických situacích jsou oporou. Nejradši mají pevné zaměst­nání a přehlednou náplň práce. Skvě­le se hodí pro odpovědné pozice, pro­tože se vyznačují vyhraněným smyslem pro spravedlnost. Jen veli­ce těžko říkají ne. a proto je lze snad­no zneužít. Přehnaná ctižádostivost a touha po moci je j im cizí a hektič-nost a neklid nenávidí. Penězi sice nepohrdnou, dokážou však vyjít i s málem. Protože jsou citliví a dobrosrdeční , je pro ně nesmírně důležitá správná volba partnera. Pes dává přednost hlavně duchovnímu poutu. Nejlépe vychází s Koněm, Tygrem, Myší a Opicí . Uvolněné odskoky Ovce, Kohoutův egocentris-mus nebo rozruch, jejž s sebou přiná­šejí Draci, pro něj nejsou. Ideální je spojení dvou Psů, neboť jejich domov bude oázou míru a štěstí.

P ě t V čínské číselné mystice hraje pětka (wu) velice význačnou roli. O tom svědčí už fakt, že čínské slov­níky uvádějí dvanáct základních vý­znamů a 1148 složenin. Na rozdíl od Evropanů znají Číňané pět světových stran: sever, j ih, východ, západ a střed. Existuje pět základních prv­ků, pět druhů počasí, pět planet, pět barev, pět chutí, pět kovů atd. Hovo­

řilo se o „pěti zvycích" (slavnostních, smutečních, pohost inských, váleč­ných a blahopřejných). Buddhistům zanechal jejich zakladatel „pět záka­zů": nezabíjet, nekrást, nepodvádět, nepodléhat rozkoším, nepít v íno a nejíst maso. Každý vzdělaný Číňan musel znát pět klasických knih. Rol­níci znali pět druhů zrnin: rýži. pše­nici, boby, latové proso a proso. V čínských zahradách rostlo pět dru­hů stromů: Švestky, meruňky, brosk­voně, kaštanovníky a cicimek datlo­vý (jujuba). Bohové na nebi žili v pěti palácích a zvony na zemi zvonily v pěti denních dobách.

Pět císařů Pět mytických císařů (wu--ti), kteří panovali v Číně po Fu-sim, Božském rolníku a Žlutém císaři: Tchaj-chao, Jen-ti , Chuang-ti , Šao--chao a Čuan-su.

Pět čistot Pěti čistotami (wu-čching) se míní měsíc, voda, borovice, bam­bus a švestka.

Pět jedovatých zvířat Had, škor­pión, ješ těrka, ropucha a stonožka byli ve staré Číně považováni za j e ­dovatá zvířata.

Pět klasických knih Roku 136 př. n. 1. vybudovala správa dynastie Chan (206 př. n. 1.-220 n. 1.) pět kateder, které se měly zabývat studiem, péčí a šířením pěti klasických děl, jež byla pro duchovní základy čínského státu z hlediska konfuciánských učenců nej-významnější. Byly to: Kniha písní (Š'-ťing), kterou sebral Konfucius; jedná se o 300 básní, jež vznikly mezi 11. a 6. stoletím př. n. 1.; Kniha doku-

mentu (Šu-ťlng); Kniha proměn (I-ťing) z 9. století př. n. ].; Kniha obřadů (Li-ťi) z let 481-221 př. n. 1. a Letopisy jara a podzimu (Čchun--čchiou), údajně Konfuciovo dílo. Už kolem roku 150 n. 1. vznikla Císař­ská akademie, v níž těchto pět knih bylo jako „klasický kánon" učební látkou.

Pět nesmrtelných Jako „pět nesmr­telných" (wu-sien) se v Kantónu už odedávna uct ívá pět božstev, j ež mohou vystupovat v různých podo­bách, neboť jejich původ osvětlují různé pověsti. Jednou se jedná o pět božských ovčáků, kteří jezdí na bera­nech, jindy o pět nesmrtelných odě­ných jako mandaríni a provázejících Nefritového císaře. Za dobu vzniku těchto legend se považuje období Tchang (618-907) nebo Pozdní Liang (907-923) .

Pět prvků V čínském světovém ná­zoru, v l idském životě, v medicíně i j inde hrálo eminentní roli pět prv­ků (wu-sing) - oheň, země, kov, dře­vo a voda. Každý prvek ovládá urči­té orgány a tělesné funkce, je však spojen i s určitým směrem, ročním obdobím, barvou, dokonce i s chutí. Tyto prvky či živly byly považovány za základ veškeré hmoty a pojímány jako neustále se vyvíjející energie.

Pět starců Když z počátečního cha­osu vznikala nebesa a země. podíle­lo se na tom rozhodnou měrou pět zá­kladních sil. Byli to duchové, j imž se říkalo „pět starců". První, žlutý sta­řec, byl vládcem země. Druhý, červe­

ný vládce, panoval ohni. Třetí, tem­ný vládce, ovládal vodu, čtvrtý byl dřevěný kníže, který poroučel dřevu, a pátý duch, kovová matka, vládl ko­vům. Pět starců spojilo své síly a od­dělilo nebesa od země, aby se na nebi mohly ukázat slunce, měsíc a hvěz­dy a aby vítr, mraky, déšť a rosa moh­ly osvěžovat zemi. To bylo předpo­kladem vzniku všech živých bytostí i člověka. Po vykonané práci se star­ci stáhli do ústraní. Rudý vládce žije jako bůh ohně na jihu, temný vládce obývá sever, zelený dřevěný kníže sedí na východě, kovová matka se usadila na západě a žlutý vládce síd­lí ve středu a na vše dohlíží.

Pět stráží Za císařství se noc dělila na pět dvouhodin, j imž se říkalo pět stráží (nebo hlídek) a byly v každém městě udávány ze zvonice a bubno­vé věže. První stráž byla v hodině Psa (19-21 hod.), druhá v hodině Vepře (21 -23 hod.) , třetí v hodině Myši (23-1 hod.), Čtvrtá v hodině Buvola ( 1 - 3 hod.) a pátá v hodině Tygra (3 -5 hod.). Příchodem hodiny Králí­ka noc končila a údery do bubnu strá­žím oznámily, že se mohou vrátit do kasáren.

Pět šlechtických titulů Za dynastie Cou (1122-221 př. n. 1.) dávali pa­novníci svým vazalům pět šlechtic­kých titulů: kung (vévoda), chou (markýz) , po (hrabě), c ' (vikomt) a nan (baron). Tito nositelé lén však usilovali o samostatnost, a proto byla léna zrušena a země rozdělena na kraje, okruhy, okresy a provincie a ze

Pchi-Iu-če-na 155

šlechtických titulů se postupně staly pouze čestné tituly spojené s držbou půdy a různými výsadami.

Pět velkých rodin Čínští rolníci se obávají zejména pěti škůdců: lišky, lasičky, hada, krysy a dikobraza. Mohou způsobit velké neštěstí a pře­nášet nemoci. Aby je nenavštěvova­li, přinášeli j im oběti a nazývali je čestným jménem „pět velkých ro­din".

Pět vrcholů Pět posvátných hory tao-ismu, na nichž jsou však i buddhistic­ké svatyně: Východní hora (Tung--jue, Tchaj-šan) v provincii Šan-tung, Západní hora (Si-jue, Chua-šan) v provincii Sen-si, Střední hora (Čung-jue, Sung-šan) v provincii Che-nan, Severní hora (Pej-jue, Cheng-šan) v provincii Šan-si a Jižní hora (Nan-jiie, Cheng-šan) v provin­cii Chu-nan.

Pět vztahů Normy sociálního života staré Číny vyjadřovalo pět základ­ních mezilidských vztahů: mezi pa­novníkem a poddaným, mezi otcem a synem, mezi manželem a manžel­kou, mezi starším a mladším bratrem a mezi dvěma přáteli.

Pět znaků boha ts tv í Trs korálu, žez­lo žu-i, drahokam, stříbrný prut, roh nosorožce.

Phurbu Trojhranná dýka, jež se v la­maismu používá při magických obřa­dech, hlavně při exorcismu. Též phurpa (v sanskrtu kila).

Pchan-ku Podle nej starších čínských mýtů o stvoření světa existovalo na samém počátku v oceánu chaosu kos­

mické vejce a v tom vejci kosmický trpaslík Pchan-ku s dračí hlavou a hadím tělem. Vejce s ním každý den vyrostlo o jednu stopu. Když uplynu­lo osmnáct tisíc let, vejce puklo a roz­dělilo se na dvě části, na horní, leh­kou a světlou, a na dolní, těžkou a tmavou, na jang a jin. Tak vzniklo nebe a země. Když Pchan-ku (nyní už obr) zemřel, vznikly z j e h o těla všechny věci na zemi i na nebi. Vla­sy se změnily v hvězdy, obočí v pla­nety, kosti v kameny, zuby v kovy, slzy v řeky, semeno v perly, mícha v nefrit atd. Lidé však vznikli z jeho blech nebo z červů j eho těla. Bývá zobrazován v šatu z listí, někdy má rohy a drží slunce a měsíc.

Pchej Jang Taoistická bohyně, která dohlíží nad porodem a nad výživou a výchovou dětí.

Pcheng-cu Oblíbená legendární po­stava taoistů, čínský Metuzalém. Pa­triarcha Pcheng-cu byl v roce 1324 př. n. 1. ve věku 760 let stále ještě svěžím vysokým státním úřed­níkem. V roce 1258 údajně utekl s jednou dvorní dámou a měl s ní dva syny. Potom se oženil ještě s 19 že­nami a přežil 54 synů. Nakonec ze­snul ve věku tisíce let. Patriarcha Pcheng je idolem taoistů po zásluze, protože jejich cílem bylo nejen žít dlouho, ale najít i rostlinu nesmrtel­nosti, z níž se dal vydestilovat „elixír života".

Pchi-lu-ěe-na Čínské jméno nej vyš­šího buddhy mahájánového buddhis­mu Vaíróčany. Je to buddha věčnos-

ti, který existoval vždy a nepodléhá žádné inkarnaci.

Pchu-sa Čínsky bódhisattva. Pchu-sien Čínské jméno bódhisattvy

Samantabhadry, ochránce Buddhova učení a meditujících. Ve výtvarném umění sedí ve skvostném rouchu na slonu. Hlavním místem jeho kultu je posvátná hora E-mej-šan v provincii S'-čchuan,

Pchu-tchuo-šan Nejvýchodnější ze čtyř posvátných hor č ínského bud­dhismu; protáhlý horský ostrov na j i­hovýchodě souostroví Čou-šan-tao ve Východočínském moři, o rozloze přes 12 k m 2 a vzdálený 70 kilomet­rů od přístavu Ning-po. Jeho čestné jméno zní „Buddhistický ráj v moři". Na tomto nádherném ostrově býva­lo na sto klášterů a pousteven, takže bychom jej mohli považovat za dál-něvýchodní Athos. Podobně jako se na řecké posvátné hoře uctívá Panna Maria, uctívá se na Pchu-tchuo-šanu bohyně Kuan-jin, matka milosrden­ství. Dříve zde žilo přes tisíc mnichů. Dnes ostrov opět navštěvují poutní­ci, zejména japonšt í buddhisté. Z mnoha menších a větších svatyní stojí za zmínku tri velké chrámy, kte­ré až do kulturní revoluce hrály vý­znamnou roli a jež se od roku 1980 restaurují: Jižní klášter, zvaný též chrám Všeobecného vysvobození . Klášter přinášející déšť a Klášter vy­svobození moudrostí .

Pchu-ťi-s' Hlavní klášter na Pchu--tchuo-šanu; byl založen v roce 1080 a žilo v něm přes tisíc mnichů. Dnes

je se stovkou mnichů opět nejdůleži-tějším střediskem mníšskeho života na ostrově.

Pi Kan Jeden z nejstarších čínských bohů bohatství, jehož kult sahá zřej­mě až do dynastie Chan (206 př. n. 1. až 220 n. 1.). V chrámech se však ob­jevuje až za dynastie Ming (1368 až 1644).

Pi Seng a Feng Tao Patroni tiskařů a sazečů.

Pi-jůn-s' Klášter Azurově modrých oblaků je snad nejkrásněji situovaný čínský chrám. Stojí na šesti plošinách jednoho z východních svahů Západ­ních hor a vévodí mu třicet pět met­rů vysoká pagoda Diamantového trů­nu, jež ční z cypřišového a borového lesa a byla postavena podle chrámu Velkého probuzení v indické Bódh-gaji, kde se Buddhovi dostalo osvíce­ní. Skvostná základna tohoto „dia­mantového trůnu" je terasovitá, rozčleněná na dvě patra zdobená buddhy, královnami nebes, draky, lvy a menšími pagodami. V síni 500 luo--chanů je takřka v životní velikosti 500 pozlacených soch Buddhových žáků, z nichž každá postojem a vý­razem tváře vyjadřuje osobitý cha­rakter. V klášteře lze dodnes navští­vit Sunjatsenovu pamětní síň, v níž býval vystaven sarkofág dr. Sunjatse-na, než byl převezen do mauzolea v Nankingu.

Pi-s ia-cch' Když poutník pracně zvládne devítikilometrový výstup na posvátnou horu Tchaj-šan a projde Jižní nebeskou branou (Nan-tchien-

Po-ku 157

-men), čeká ho kousek pod nejvyšším vrcholem chrámový klášter Azurové­ho oblaku (Pi-s ia-cch ') . Tato větry bičovaná svatyně pochází z let 1008 až 1016 a před bouřemi ji chrání bronzové a železné tašky. V chrámu lze vidět bronzovou sochu Princezny azurových oblaků. V rozích budovy visí zvonky, které cinkají ve větru.

Pindala Buddhův žák, který se vy­značoval značnou fyzickou silou, ale i silou vůle a dobrotivostí, takže ho Buddha se třemi dalšími žáky pově­řil, aby šířil ryzí, nezkreslené učení. V umění je zobrazován s dlouhými bílými vlasy a dlouhým sněhobílým obočím, proto se mu též říká „Dlou­hé obočí".

Ping-ling-s' Jeskynní chrám, asi 120 km severně od Lan-čou v provincii Kan-su, u přehradní nádrže Žluté řeky. Nejstarší sochy pocházejí z dy­nastie Liang (502-557) a ty nejskvě-lejší z dynastie Severní Čou (557 až 581). Obrovské Buddhovy sochy prozrazují guptovský styl.

Písmo duchů Vedle běžného čínské­ho písma existovalo od dynastie Chan (206 př. n. 1.-220 n. 1.) i dé­monické písmo, jež ovládali pouze taoističtí zasvěcenci. Písmo se sice podobá čínskému, jedná se však o tajný kód, j ímž se oslovují ducho­vé. Vyskytovalo se často na amule­tech a duchové se j ím zapřísahávali, aby nositeli amuletu neškodili.

P ivoňka Symbol lásky, náklonnosti, ženské krásy, urozenosti, vznešenos­ti, ctnosti, bohatství a vážnosti a jara.

Při tak bohaté symbolice není divu, že je považována za královnu květin. Jedno přísloví praví, že „když pivoň­ka kvete, voní na tisíc mil daleko a vábí včely a motýly". Když vidíme na obraze pivoňku s lotosovým kvě­tem, chryzantémou a švestkou, po­tom pivoňka symbolizuje jaro, lotos léto, chryzantéma podzim a švestka zimu. Pivoňka s květem ibišku, jab­loňovou větví, broskvi nebo borovi­cí vyjadřuje přání bohatství, vážnos­ti a dlouhého života.

Plivání Trojí odplivnutí na zem chrá­ní před zlými duchy. Démoni, na kte­ré se plivne, se j iž nemohou promě­ňovat.

Podsvětí viz Peklo Podzimní rovnodennost (čchiou-

-fen) Menší svátek, který se slavií v první polovině 8. lunárního měsí­ce (23724. září).

Pokrm duchů Při Svátku hladových duchů se dodnes na Tchaj-wanu a v Hongkongu připravují pro duchy, kteří dostanou volno z podsvětí, sto­ly plné ovoce, rýžových koláčků a misek s čajem a vínem. Živí tak dá­vají najevo svou sounáležitost se ze­snulými a také si zajišťují, aby j i m duchové neškodili.

Po-ku Za dynastie Sung (960-1279) se v j edné síni císařského paláce schraňovalo od vlády císaře Chuej--cunga 839 obzvláště krásných a vy­braných děl uměleckých řemesel , která byla zaregistrována, nakresle­na, vyřezána do desek a vytištěna. Dílo dostalo titul „Sůan-che po-ku-

tchu" (Obrazy starých uměleckých předmětů v síni Suau-che). Byly mezi nimi i mimořádné obrazy teh­dejších maleb tuší. Kniha dala nový podnět již beztak živému sběratelství mezi úředníky, takže obrazům ztvár­ňujícím krásné předměty, starožit­nosti a podobné poklady se dodnes řiká „obrazy Po-ku".

Po Lin Největší hongkongský bud-dhistický klášter Vzácného lotosu (Po Lin) stojí na ostrově Lantau ve stínu j eho nejvyššího vrcholu (934 m). Byl vysvěcen až v roce 1970. Stavbu monumentálního chrá­mu v tradičním slohu umožnily čet­né dary věřících. Jeho hlavní síň při­pomíná síň Nejvyšší harmonie v pekingském Císařském paláci. V chrámu, z nějž vede 200 schodů k největší venkovní soše Buddhy na světě, žije přes 100 mnichů a jept i­šek. Buddhova socha je vysoká 26,4 metru (s podstavcem 33,95 m) a váží 250 tun. Trůní od roku 1993 na štítu Muk Yue a stala se symbolem Hong­kongu.

P o m e r a n č Ovoce přinášející štěstí, j í se zejména druhý den slavnosti No­vého roku.

Pomocn íc i m ě s t s k é h o b o h a Měst­skému bohu stojí podobně jako man­darínu po boku řada pomocníků a lze je vedle něj vidět i v chrámech. Od strážců bran přes písaře a posly až po strážníky se jedná o zkrocené démo­ny, kteří nyní plní důležité úkoly. Z tohoto zástupu vynikají pro svůj vzhled zejména Ma-mien (Koňský

obličej) a Niou-tchou (Buvolí hlava). Jsou ozbrojeni vidlemi, j imiž před sebou ženou duše, které později pře­dají podsvětí. Dále jsou nepřehlédnu­telní další dva démoni, kteří bývají v chrámech často ztvárňováni v nad­životní velikosti a mají řadu jmen . Jedná se o „nevyslovitelné démony", a proto se j im říká „starší a mladší bratr", „velký a malý démon", „bílý a černý démon" nebo „generálové Sie a Fan". Městský bůh je vysílá, když někomu udeří poslední hodina. Velký démon člověku oznamuje, že musí zemřít, a malý démon spoutá duši unikající z těla a vleče ji před městského boha. V mnoha chrámech věřící natírali rty velkého démona medem nebo opiem, aby si ho usmí­řili a dlouho udrželi od těla.

Popel Symbol bohatství, neboť Šedo-černý popel připomíná slitinu zlata a mědi, tzv. „havraní zlato". Rovněž slouží k zahánění duchů zesnulých.

Poslové p r v n í h o p ř á n í Tenké vonné tyčinky podobající se tužkám. Jejich plamen a vůně přivolávají bohy, j imž pak lze svěřit první přání.

P o s v á t n é hory Cína má pět posvát­ných hor taoismu a čtyři posvátné hory buddhismu. Posvátné hory tao­ismu se j iž odedávna uctívaly j ako hory světových stran: horou středu je Sung-šan v provincii Che-nan, na východě se v provincii Šan-tung zve­dá Tchaj-šan, na jihu v provincii Chu--nan (jižní) Cheng-šan, na západě v provincii Sen-si Chua-šan a na se­veru v provincii Šan-si (severní)

Cheng-šan. Na všech těchto horách se za dávných časů obětovalo urči­tým bohům. Posvátné hory buddhis­mu jsou Wu-tchaj-šan v provincii Šan-si, na níž se uctívá bódhisattva Maňdžušrí (Wen-šu), hornatý ostrov Pchu-tchuo-šan v provincii Ce-ťiang s bódhisattvou Kuan-jin, Ťiou-chua--šan v provincii An-chuej , kam se přinášejí oběti milosrdnému bódhi-sattvovi Kšitigarbhovi (Ti-cang) a poslední, E-mej-šan na dalekém zá­padě, na němž se uctívá Samanta-bhadra (Pchu-sien).

Posvá tné kn ihy Od doby, co se kon-fucianismus za dob dynastie Chan (206 př. n. 1.-220 n. 1.) stal státním dogmatem, se za základ myšlení a konání všech poddaných císaře Říše středu považovalo devět děl, na která se pohlíželo jako na posvátné knihy a j ež byla učební látkou ke všem státním zkouškám. Jedná se o:

1. Pět kanonických knih či Pět klasi­ků (Wu-ťing), j imiž jsou Kniha doku­mentů (Šu-ťing), Kniha písní (Š--ťing). Kniha obřadů (Li-ťi), Kniha proměn (I-ťing) a Letopisy ja ra a podzimu (Cchun-čchiou). Poslední knihu, pojednávající o dějinách stá­tu Lu, sepsal v pokročilém věku Kon­fucius, ostatní čtyři uspořádal, zredi­goval a vydal. 2. Čtyři klasické knihy (S'-šu), j ež jsou postkonfuciánské a sepsali je Konfuciovi žáci nebo filozofové, kte­ří dále rozvíjely myšlenky svého vel­kého Mistra. Jsou to Rozhovory a výroky (Lun-ju), Velké učení (Ta-

-sue), Cestu středu (Cung-jung) a Mencia (Meng-c ' ) s Menciovými rozhovory a výroky. Tyto duchovní základy Cíny přečka­ly veškeré politické otřesy, byly zá­vaznou státní doktrínou až do pádu poslední dynastie a kriticky se k nim navracelo za přelomových období. Za Mao Ce-tunga se jejich platnost popírala a zesměšňovaly se; dnes jsou to opět vážená díla považovaná za základy čínské kultury.

P o t á l a Dalajlámův palác ve Lhase, vystavěný v letech 1645-1694 na Červené hoře, na místě, kde stával hrad tibetských králů. Obrovská bu­dova s mnoha kaplemi, vnitřními dvory, audienčními síněmi, schodiš­ti a výklenky byla v letech 1989 až 1994 zrenovovaná a dochovala se s veškerými svými poklady. Schraňu­je bezpočet uměleckých děl a má 50 000 čtverečních metrů nástěnných maleb. Pojmenována je podle hory Potála v jižní Indii, j iž buddhisté po­važují za příbytek bódhisattvy Ava-lókitéšvary. A protože vtěleními tohoto bódhisattvy jsou pouze dalaj­lámové, bylo toto jméno přeneseno na palác.

P o t o p a I v Číně existuje legenda o potopě, při níž utonuli všichni lidé až na dva sourozence, kteří se zachrá­nili v obrovské lahvovité tykvi a stali se zakladateli nového lidstva.

Pou tě Čtvrtý měsíc byl ve staré Číně dobou poutí. Putovalo se na posvát­ná místa v horách, ke klášterům a chrámům. Poutě často organizova-

Prabuddha 160

ly i kláštery, neboť početní poutníci j im zajišťovali živobytí. K těmto pou­tím se vydávaly tištěné průvodce s návodem ke správnému chování v chrámu. Pro ty nejchudší, kteří si pouť nemohli dovolit, kláštery vydá­valy poukázky, jimiž se platilo v hos­tincích. Pouť se vždy považovala za něco nesmírně záslužného. A proto­že byla nejen nákladná, ale i namáha­vá, vymysleli si důvtipní Číňané tzv. „stacionární cesty", zvané též „sedí­cí společnosti". Ti, kdo nechtěli nebo se nemohli na pouť vydat, navršili pa­pírovou horu, již prohlásili za posvát­nou a tím za příbytek nějakého bož­stva. U tohoto fiktivního poutního místa se pak modlili a obětovali . K takové „pouti" patřila i představení kejklířů a herců a velká hostina, a proto se j í brzy přezdívalo „dřepící a žeroucí společnost".

Prabuddha viz A d i b u d d h a Pradžňápáramita V sanskrtu „do­

konalost moudrosti"; též jméno jed­né bohyně mahájánového buddhis­mu.

Prapor duší Prapory duší jsou mal­by šťastných symbolů na textilu, dřevě nebo papíru, jež se dávají ze­snulému do hrobu. Občas se zhotovo­valy i reliéfy do kamene nebo ražby na cihly.

Prase viz Vepř Prat j é k a b u d d h a Buddha „samotář",

jenž dosáhl procitnutí sám o sobě a pro sebe. Nesmí se zaměňovat s his­torickým Buddhou, ačkoli mu byl vzorem. A protože se takové námaze

podrobují prakticky jen mnichové , bývá Pratjékabuddha vždy zobrazo­ván jako stojící mnich. Jedno rame­no má obnažené a dlaně má sepjaté.

Princezna Miao-šan Př ídomek bo­hyně Kuan-jin.

Probuzení hmyzu (ťing-če) Menší svátek, který se slaví 18. dne 1. lunár­ního měsíce (5./6. březen).

Prsten Symbol trvání, nerozbitnosti, šťastného návratu.

První rodina pod nebesy Čestné j m é n o propůjčené císařem rodině Kchung, z níž pocházel Konfucius. Sídlem tohoto nyní značně rozvětve­ného rodu je statek Kchung v Čchu--fu v provincii Šan-tung, kde se filo­zof narodil a kde je rovněž pohřben.

Praotec Sun Jedním z nejpozoruhod-nějších čínských bohů je patron obuvníků Sun Pin, známý též j ako Praotec Sun. Podle pověsti se naro­dil v království Čchi v době před Konfuciem a studoval s j is tým Pchangem. Sun byl pilný a úspěšný a brzy vzbudil Pchangovu žárlivost. Pchang se později stal prvním minis­trem v království Wej a na temže dvoře získal úřad i Sun. Pchang Suna u krále pomluvil jako zrádce a král ho dal odsoudit k smrti. Ortel byl nako­nec zmírněn na utětí nohou. Zmrza­čený Sun unikl do sousedního krá­lovství Čchi, kde postavil vojsko, s nímž porazil království Wej. Pahý­ly si překryl holeněmi z rybí kůže a do bitvy jel na černé krávě, proto ho také v chrámech na ní vídáme.

Příchod mrazů (šuang-ťiang) Menší

svátek, který se ve staré Číně slavil 13. dne 9. lunárního měsíce (23724. říjen).

P ř í s aha h o r á m a moř í Nejposvát-nější a nejsilnější čínská přísaha.

P ú r n a Jeden z deseti významných Buddhových učedníků; pocházel z urozené rodiny v Kapilavastu, kde jeho otec, bráhman, byl vychovate­lem královských dětí. Púrna už delší čas žil asketickým životem, potom se přidal k Buddhovi a stal se jeho žá­kem. Vyznačoval se bystrým rozu­

mem, vynikal v dialektických disku­sích a uměl srozumitelně vysvětlovat Buddhovo učení.

P u r p u r o v á p l a n e t a Polárka j e po­važována za Purpurovou planetu a zároveň je císařovým emblémem, protože se ztotožňuje s „Nejvyšším pólem" (Tchaj-ťi).

Půs t za rodiče Když se někdo ve sta­ré Číně o svých narozeninách postil, potom zcela jistě z úcty k zesnulým rodičům.

Ráhu la Jediný Buddhův syn; později se stal mnichem a patřil k deseti nej-lepsím Buddhovým učedníkům. Po­rodila ho Gautamova choť Jašódhara a po její smrti ho vychovávala její sestra. Když potom Gautama dosáhl osvícení a j ako Buddha se jednou nakrátko vrátil do rodného města Kapilavastu, patnáctiletý syn se k němu přidal a stal se mnichem. Buddha ho před svou smrtí urči! s třemi dalšími mnichy za „správce" svého učení, kteří se měli postarat o to, aby se nepozměněno šířilo dál.

Ráj Pozemský ráj znají Číňané dvo­j í : nejznámější je v horách Kchun--lun, druhý na ostrovech Pcheng-laj, Fang-čang a Jing-čou ve Východo-čínském moři . Pro lidi setrvávající ještě na zemí jsou tyto ráje prakticky nedosažitelné, ale duše, která žila řádným životem, má do nich po smrti přístup. Západní ráj v horách Kchun--lun je příbytkem bohyně Si-wang--mu zvané Královna matka Západu, na ostrovech Pcheng-laj zase žije Osm nesmrtelných. Buddhisté po­zději Západní ráj prohlásili za příby­tek bohyně Kuan-jin, buddhistické „Matky milosrdenství".

R a t n a s a m b h a v a „Zrozený z kleno­tu" je jedním z pěti nadsmyslových buddhů, vládne jihu a je zlaté barvy. Rukou dělá gesto plnění slibů a zob­razován bývá vsedě na lvu nebo na koni.

R i tuá ln í nádoby V kultu předků j sou už v 16. století př. n. 1. prokázány bronzové rituální nádoby. K obětním účelům sloužily trojnožky, nádoby na potraviny a nápoje a také veliké kot­le na obětní maso. Díky ozdobám, nápisům a bohatství tvarů mají velký význam pro studium kulturních dějin Číny.

R o p u c h a Symbol dlouhověkost i . Třínohá ropucha je zase symbolem měsíce. Ve staré Číně se dětem dáva­la kolem krku sušená ropuší kůže , která předstírala neštovice. Démoni a jiní zlí duchové se měli domnívat, že dítě postihlo už tak dost neštěstí a že není nutné škodit mu jesle víc.

R o s a Symbol císařské milosti , ale i letmého milostného vztahu.

R ů ž e Růže ve váze znamená přání „Zdar ve všech ročních obdobích", neboť v Číně kvete po celý rok.

Růženec Symbol modlitby. Buddhis­té používají k počítání modliteb růže-

Ryžová zrnka 163

nec o šestnácti, osmnácti nebo sto osmi korálcích.

Ryba Symbol bohatství, hojnosti, blahobytu, zmnožení , regenerace, harmonie a štěstí. Ryba je v čínštině souzvučná s výrazem pro nadbytek (jíl). Ryby j sou rovněž symbolem ostražitosti , neboť nikdy nezavírají oči. Jestliže se ryba, většinou kapr, skombinuje s lotosovými květy, zna­mená přání „Kéž žiješ stále v nad­bytku". Rybí talísmany chránily před neštěstím a nepříjemnostmi. Rovněž se věřilo v rybí démony. Lidé se do­mnívali, že utopenci se mění v ryby, navracejí se v lidské podobě na zem a mohou se oženit nebo vdát. Lze je poznat podle toho, že se musí denně koupat.

Rybář s udicí Oblíbený motiv čín­ského umění, zároveň symbol kiidu a trpělivosti.

Rybník Sedmi vzácností V zobraze­ních buddhist ického ráje lze často vidět krásný lotosový rybník, který je vytvořen ze sedmi vzácností - zlata, stříbra, perleti, emailů, achátu, perel a růží. Voda v něm je čirá a sladká a j eho dno pokrývá zlatý písek. Na hladině kvetou skvostnými barvami lotosy a nádherně voní. Uprostřed má fontánu, jež chrlí vodu z dračí tlamy. Kolem poletují překrásní ptáci, kteří přelibě zpívají, neboť zpívat umějí ještě před vylíhnutím. Vidíme bílého jeřába, fénixe, papouška a ještě čtvr­tý úžasný druh zvaný kalavinka. Na některých obrazech mají tyto kala-vinky trup dítěte a ruce, v nichž drží hudební nástroje, j im zdobí řetězy a náramky.

Rýžová zrnka Symbol bohatství , plodnosti a ochrany proti zlým du­chům.

Říční b o h o v é Ve staré Číně měla každá řeka svého boha, „Pánem řeky" se však mínil především bůh Žluté řeky, který postupem času do­stal vícero jmen (Feng I, Ping I, Wu I, Pcho Che) . Býval zobrazován i na bílém oři j ako majestátní postava s rudým knírem a černou korunou. Dlouho se mu přinášely lidské obě­ti: každý rok za něj „provdali" hezké děvče. Později se řece namísto ži­

vých obětí předávaly slamění panáci - anebo se do vody házely drahocen­né nefritové prsteny, které měly zajis­tit, aby se člověk bezpečně dostal na druhý břeh.

Říššt í bohové Božstva, jež měla ná­rok na velké oběti, při nichž se po­ráželi buvoli, ovce a prasata, a která podobně jako Konfucia a boha války Kuan-tiho uctíval přímo císař.

Sakja Klášter 143 km jihozápadně od Žikace v údolí řeky Grom, centrum jedné z hlavních škol tibetského bud­dhismu Sakjapa. Zbudován byl ro­ku 1073 mocným knížecím rodem Khon. Jeho severní část byla zcela zničena za kulturní revoluce v letech 1966-1976. Zachovala se jižní část s palácem, bývalým sídlem hlavního lamy školy sakja. Velká shromaždb-vací síň a kaple schraňují vzácné po­klady, zvláště bronzové Buddhovy figury, stupy a relikviáře.

Sakjapa Jedna z hlavních lamaistic­kých sekt, která jako první získala v Tibetu i světskou moc.

Sakrální nádoby na víno Už před 12. stoletím př. n. 1. se v Číně odléva­ly bronzové nádoby na víno, které pak za dynastie Šang-Jin (asi 1523 až 1027 př. n. 1.) hrály významnou úlo­hu při náboženských obřadech na knížecích dvorech. Tato mnohdy mi­strovská díla, zdobená četnými zvíře­cími symboly, byla také patrnými symboly spojení mezi předky a oso­bami žijícími a zároveň projevem po­litické moci a ekonomické síly.

Samantabhadra V sanskrtu „Dobrý na všechny strany" anebo „Ten, jehož

dobrota proniká vším", dhjánibódhi-sattva mahájány a ochránce všech šiřitelů nauky. Zobrazován bývá s Buddhou a Maňdžušrím anebo na slonu se šesti kly, jež symbolizují vítězství nad šesti smysly. Uctíván je pod čínským jménem Pchu-sien pře­devším na hoře E-mej-šan v provin­cii S'-čchuan, kde má hlavní svatyni. Jestliže Maňdžušrí (Wen-šu) je pova­žován za představitele moudrost i , Samantabhadra představuje milosr­denství.

San-kuan ta-ti „Tři velicí prapočá-teční vládci" jsou další taoistická božstva, která ve výtvarném zobraze­ní nelze od sebe rozlišit: všichni tři sedí v chrámech j ako císařové ve skvostném rouchu a s perlovou koru­nou. Tchien-kuan je pánem nebes a sedává na oblaku. Šuej-kuan vlád­ne vodě a létá na draku a Ti-kuan řídí vše, co se nějak týká země, a lze ho často vidět na koni.

Sansára Též samsára; putování ne­konečným koloběhem života, smrti a znovuzrození, z nějž se jedinec vy­maní jedině dosáhnutím nirvány.

Sao-čching Bohyně počasí , jež při přílišných deštích rozhání mračna.

Saturn „Hvězda země" (Tchu-sing), planeta důležitá pro zemi. Když se setká s Jupiterem ve stejném „palá­ci", přináší po celý rok štěstí. Avšak ve spojení s ostatními čtyřmi plane­tami ohlašuje v zelené barvě záplavy, v rudé nepokoje, v černé epidemie a smrt a v bílé smutek a sucho. Te­prve když je Jupiter žlutý, mohou si všichni vydechnout, neboť se blíží období blahobytu.

Sedm Sedmička sice v čínské číselné mystice nedosáhla takového význa­mu jako v západním kulturním okru­hu, ale byla důležitá pro kult mrt­vých, neboť se věřilo, že duše zesnulého potřebuje po smrti sedm­krát sedm dnů, než přejde do podsvě­tí, a proto se jí každý sedmý den přinášely oběti. Pro astrologii a astro­nomii bylo významné „Sedmihvěz-dí", j ak se ř íkalo souhvězdí Velké medvědice, a „sedm hvězd", j imiž se mínilo Slunce, Měsíc a pět planet. Říkalo se, že člověk má v hlavě sedm otvorů: oči, uši, nosní dírky a ústa.

Sedm klenotů Ve světě lamaistic­kých symbolů existuje sedm šťast­ných znaků, j ež byly převzaty z čínského umění a od té doby je lze vidět i v četných tibetských a mon­golských chrámech a klášterech. Jsou to jednorožec , pár sloních klů, pár králových náušnic, pár královniných náušnic, zkřížené klenoty, tříoký kle­not a trs korálu s osmi větvemi.

Sedm moudrých bambusového háje Už za dynastie Východní Ťin (317 až 420) bylo „Sedm moudrých bambu­

sového háje" pojmem a uměleckým motivem. Vášnivě oddáni literatuře, hudbě a dalším uměním se uchýlili na stinné místo k debatám a ke hře na hudební nástroje. A protože jejich způsob života byl pro mnohé Číňany nedosažitelným ideálem, objevovali se už v raných dobách na náhrobních malbách, aby se tak zesnulému umož­nil na onom světě podobný život.

Sedm nezbytností Oheň, rýže, olej, sůl, sója, ocet, čaj.

Sedm vzácností Při určitých obřa­dech se o buddhistických svátcích na oltáři vystavuje „sedm vzácností vládce světa" a nabízejí se božstvu. Tyto předměty se podle indické tradi­ce prezentují na lotosových podstav­cích a jsou většinou zhotoveny z bo­hatě zdobených vzácných kovů nebo z bronzu. Jsou to koleso držma, kle­not, který splní všechna přání, Ctnost­ná královna, jež stojí věrně po boku svého pána, bílý slon j ako symbol učení s univerzálním nárokem na vlá­du, kůň, jenž táhne Slunce po obloze a svého pána dokáže vmžiku odvézt kamkoli, dobrý ministr, který spravu­je říši, a generál, jenž vždy vítězí.

Sedmdesát dva Magické číslo, neboť sluneční rok se dříve počítal na 72 pětidenních týdnů. Konfucius žil 72 let a měl 72 žáků. Staří Číňané se obávali sedmdesáti dvou zlých vlivů, jež ustavičně číhají u nestřežených bran a dveří. Za novoroční noci v hodině Tygra (mezi třetí a pátou ranní) musela hlava rodiny tyto du­chy zahnat zaklínadly.

Sekera Symbol autority, atribut boha tesařů Lu Pana, jedna z dvanácti in­signií císařské moci.

Sera Jeden z největších klášterů sek­ty Gelugpa, 5 kilometrů severně od Lhasy, česky „Růžová zahrada". Založen byl roku 1419 a stal se vel­kou klášterní univerzitou, v níž přes 5000 mnichů studovalo posvátné spi­sy. Studium trvalo patnáct až dvacet let. Za kulturní revoluce byly četné budovy zničeny, hlavní budova se však částečně uchovala.

Shromáždění buddhů Na mnoha buddhistických obrazech vidíme řadu stejných figur buddhů, jež obklopují mnohem většího sedícího historické­ho Buddhu. Takový obraz má připo­mínat nekonečný řetězec znovuzrozo-vání, který v rytmických opakováních představuje koloběh světa. Podle to­hoto pojetí vše, co je dnes, už jednou bylo a vše se bude opakovat. Naroze­ní Buddhy v Indii tak není jedinečnou událostí, neboť před ním byli na svě­tě už četní buddhové a ještě nesčetní přijdou. Stejný význam mají kamen­ní buddhové ve světoznámých čín­ských jeskyních.

Shromáždění stovky bohů Podle tao­ismu vykonávají nebeští bohové 19. dne 1. lunárního měsíce hromad­nou návštěvu u nejvyššího nebeského vládce Nefritového císaře. Stovku je třeba chápat symbolicky, neboť zahr­nuje všechna božstva taoistického panteonu, jichž jsou tisíce. Tento den smějí čerstvě provdané dcery navští­vit své rodiče, a proto se mu výstižně

říká „den setkání". V taoistických ro­dinách se přinášejí oběti bohům a pálí se hromady napodobenin bankovek, aby bohové viděli na cestu ke svým nebeským příbytkům.

Si-l i-tchu-čao Lamaist ický klášter Si-li-tchu-čao v Hokhotu, hlavním městě autonomní oblasti Vnitřní Mongolsko, byl založen za dynastie Ming (1368-1644) a rozšířen za po­slední dynastie Čching. Sloužil jako překladatelské středisko čínštiny, mongolšt iny a tibetštiny. Komplex má pět dvorů a četné síně s patnácti-metrovou dagobou. Jedná se o nejlepší příklad lamaistické archi­tektury ve Vnitřním Mongolsku.

Si-wang-mu Královna matka Zápa­du, Matka Západního nebe nebo též Nebeská matka; s manželem Tung--wang-kungem - Králem otcem Vý­chodu - představuje nebeský pár, který stvořil jin a j ang a vládne Vý­chodnímu a Západnímu nebi. Tung--wang-kung, oděn do fialových mlh, obývá oblačný palác a je pánem Vý­chodního nebe. Si-wang-mu vládne Západnímu nebi a sídlí v pověstmi opředeném paláci v horách Kchun--lun v dálném Východním Turkestá-nu. Nepředstavitelně krásný palác obepínají v délce tří set mil hradby se zlatými cimbuřími, v jeho zahradách prýští kouzelné prameny a zrají broskve nesmrtelnosti. Tyto plody, po nichž touží jak bohové, tak pozemš­ťané, dozrávají jen jednou za tři tisí­ce (a více) let. Podle některých po­věstí dělají bohyni v tomto paláci

společnost nesmrtelní a slouží j i m nebeské víly. Narozeniny Si-wang--mu se slaví 3. dne 3. lunárního mě­síce, kdy do jejího paláce přilétá na bouřkovém mraku dračí král Lung--wang, v modrém hedvábném rouchu přichází bůh štěstí a bůh bohatství přináší množství pokladů. S dary však přichází i celá řada dalších bohů a potom jsou pozváni k hostině, na níž se podávají opičí játra, morek fé­nixe, medvědí tlapy a zejména brosk­ve nesmrtelnosti.

Siang-pchao Dětský amulet; umně vyšívaný váček s vonnými léčivými bylinami, jejž děti nosily kolem krku. 5. dne 5. lunárního měsíce, o Svátku dračích člunů, vždy dostávaly nový.

Siao Che Patron kaligrafů. Býval to první ministr nově založené dynastie Chan (206 př. n. 1.-220 n. L), k její-muž vzniku sám podstatně přispěl. Tato silná osobnost byla později zbožněna a vzývána před řešením závažných záležitostí.

Siao-jen Čína měla značný počet tzv. politických bohů. Jednalo se o vlada­ře, kteří byli po smrti zbožněni, a to buď pro své zásluhy, přičemž se od nich očekávala nebeská pomoc, ane­bo proto, aby se určitý čin ukázal j ako zcela neoprávněný a sloužil tak jako varování budoucímu vladaři. K nim patřil i zbožný buddhista Siao--jen, zakladatel dynastie Liang (502 až 557) , který byl svržen z trůnu a vsazen do vězení, v němž nakonec zemřel.

Siao-š' a Nung-ju Symboly manžel­

ského souladu. Podle legendy byl Siao-š' historikem na dvoře čouské-ho císaře Sůan-wanga (827 až 781 př. n. 1.). Hrál skvěle na bambu­sovou flétnu a hře naučil i svou ženu Nung-jů. Zejména se snažili napodo­bovat zpěv krále ptáků fénixe. Brzy se jej naučili tak dokonale, že se na stromy v jejich zahradě slétala celá hejna těchto ptáků. Nakonec jejich hra přivábila i draka. Jednoho dne lidé viděli, j ak Siao-š ' na draku a Nung-jů na fénixovi vzlétají na ne­besa, a nikdy je už nespatřili. Pozdě­j i je začali uctívat j ako nesmrtelné a považovali za symbol manželského souladu.

Siddha „Dokonalý Mistr" , který zvládl své tělo i mysl a dosáhl nad­přirozených schopností.

Sien-jiian Patron krejčích a výrobců kompasů a vědeckých nástrojů.

Silný mráz (ta-chan) Menš í z imní svátek, který se slavil 2. dne 12. lu­nárního měsíce (20./21. leden) a byl spojen s vydatným jídlem a teplými nápoji.

Sing Su Kuang a Tien Kuang Ming Tito bratři byli lékaři ve staré Indii a pro svou lásku k lidem a mimořád­né léčitelské úsilí povýšeni na bódhi­sattvy. Sing S u Kuang se ve své vlasti jmenoval Bhaisadžja a stal se zná­mým jako „Světlo hvězd" nejen doma, ale i v Číně. Jeho bratr za ním nezaostával a získal v Číně přídomek „Jasnost a trhavé světlo". Jejich po­vznesení na bódhisattvy svědčí o tom, jaký význam se medicíně při-

Slon 169

kládal i v buddhistických zemích. Vzhledem k tomu, že jsou považová­ni též za patrony lékařů a lékárníků, lze je srovnávat s bratry Kosmou a Damiánem.

Síň dévarádžů Síň nebeských králů (tchien-wang-tien) se ve všech vět­ších buddhist ických klášterech na­chází hned za vchodem.

Síň předků V domech zámožných Číňanů bývaly často síně předků, jed­nalo se o samostatnou budovu uvnitř většinou rozlehlých obytných dvorů, věnovanou výhradně kultu předků. V těchto velkých síních často býva­ly tabulky předků dvaceti , třiceti i čtyřiceti generací, tedy rodinný ro­dokmen značného rozsahu, j aký je možný jen v Číně. V méně zámož­ných rodinách, jež si takovou síň ne­mohly dovolit, se jména předků psa­la na hedvábné pruhy, které se daly stočit a uložit na bezpečném místě.

Síra Ve staré Číně byla síra považo­vána za čarovný prostředek. V určité dny roku se dětem sírou potíral nos a uši na ochranu proti strašidlům. Do rakví se dávala síra jako ochrana před démony.

Skála Symbol trvání a věčnosti. Skořice Obraz se skořicovou kůrou

a broskvovými květy symbolizuje dlouhý život v ctnosti. Obrat „ulomit větev skořicovníku" znamená obstát ve státních zkouškách. Zajíc na mě­síci drtí v hmoždíři skořicovou kůru a vyrábí z ní elixír života.

Slabý mráz (siao-chan) Menší svá­tek, který se na venkově slavil

17. dne 11. lunárního měsíce (5./6. leden).

Slepice s kuřaty Symbol úspěšné vý­chovy dětí.

Slon V dávných časech sloní stáda táhla Čínou až ke Žluté řece, později se sloni lovili ještě v jižních provin­cích, dnes už jich žije jen pár v pra­lesích jižního JUn-nanu. Impozantní tvor na člověka tehdy hluboce zapů­sobil, neboť už v nej starších znacích pro slona jsou jasně patrné jeho obry­sy, zejména vynikají kly a masivní tělo. Slon byl brzy považován za sym­bol síly a moudrosti, neochvejnosti, ale i štěstí, neboť velký slon se řekne tu siang, což zní podobně jako ťi-siang neboli „šťastný". Obraz chlapce je ­doucího na slonu vyjadřuje přání štěs­tí. Občas lze na obrazech vidět slona, který nese na hřbetě ve skvostné truh­lici vzácné dary. S buddhismem přišlo do Číny množství nových symbolů a tím i nové pověsti o slonech. Bud­dha byl počal lak, že bílý slon vysla­ný bohem Indrou se dotkl pravého boku královny Máji. Na to narážel i vládce thajského království Ajut-tchaja, když čínskému císaři Kchang--simu (1654-1722) daroval několik bílých slonů. V buddhismu je slon jedním z nejprominentnějších symbo­lů a patří mezi sedm vzácností. Uctí­vají v něm spirituální energii, sílu, rozum a moudrost. V buddhistickém Siamu se stal bílý slon státním sym­bolem a spatřují v něm inkarnaci bu­doucího buddhy, který na této zemi nastolí království štěstí. Buddha,

bódhisattva Samantabhadra i velký reformátor Congkhapa bývali zobra­zováni na slonu. Známé je též zobra­zení Buddhy, jak sedí v kruhu svých žáků a opice a slon mu v pokleku vzdávají poctu. V Cíně tato buddhis­tická představa zřejmě přispěla k tomu, že na tzv. cesty duchů, jež vedou k císařským hrobům, se rovněž stavěli kolosální kamenní sloni.

Slunce a kohout Symboly jitra. Sluneční půst Za císařství mnozí Čí­

ňané drželi 19. dne 11. lunárního mě­síce půst, aby j i m byly odpuštěny hříchy.

Slunečník Symbol důstojnosti , ne-úplatnosti, bezpečí a čistoty. Rozeví­ral se při porodu nad postelí rodičky, aby zaháněl zlé duchy.

Sníh Symbol vysokého věku i pomí­jivosti.

Sokol Symbol odvahy a smělosti. Ve staré Cíně se na válečné vozy náčel­níků často připevňovaly prapory se sokoly jako velitelské znaky.

Soudce l idského osudu Přídomek boha domácího krbu, jenž vidí a slyší vše, co se v domě děje, a o novoroč­ní noci podává hlášení Nefritovému císaři, který pak trestá zlo a odmě­ňuje dobro.

Sova Jako noční pták symbol tmy, noci, neštěstí a démonických vlivů.

Srdce a játra Tak oslovuje žena své­ho milého, neboť v srdci sídlí city a v játrech odvaha.

Starý muž na měsíci Jue lao-jie s dlouhým šedým vousem je považo­ván za neviditelného zprostředkova­

tele sňatků, protože neviditelnou ru­dou stuhou spojuje ty, j imž je před­určen společný život.

Stín pochodně Bůh Stín pochodně (Cu Ťin) vypadá jako had s lidským obličejem, je dlouhý pět set kilome­trů a nedýchá, nejí a nepije. Jestliže však jednou dýchne, přijde prudká bouře. Když otevře oči, rozední se, když fouká, přichází zima, a když zavolá, nastane léto.

Sto dětí Už za dynastie Tchang (618 až 907) bylo zvykem, že se při svat­bě v císařské rodině tkal „závěs sta dět í" . Mělo se tak vyjádřit přání po­četného potomstva. Na tento závěs se pestrými barvami vyšívala skutečně stovka hrajících si dětí. Později se děti malovaly i na porcelánové vázy.

Sto duchů Všichni zbožnění ducho­vé, tj . duše zesnulých; někdy se j im též říká „sto bohů".

Sto rodin Celý čínský národ. Straka Straky přinášejí štěstí, jejich

přílet se vždy vykládá j ako dobré znamení, jejich křik upozorňuje, že přijde host nebo že k tomu, kdo je slyší, brzy zavítá štěstí, zejména manželské. Obraz s dvanácti straka­mi symbolizuje dvanáct dobrých přání. Kombinace bambusu, švestko­vých větví a strak znamená „manžel­ské radosti", totéž platí pro dvě stra­ky hledící na sebe. Úředník na koni, kolem kterého létají straky, vyjadřu­je přání, aby se narodil syn, jenž jed­nou dosáhne úřednické hodnosti . Zadní strany zrcadel se dříve zdobi­ly strakami. Když se muž a žena lou-

Strom 171

čili, zrcadlo rozbili a každý si nechal polovinu. Věřilo se, že jestliže bude jeden z partnerů nevěrný, jeho část zrcadla se promění ve straku a rozletí se za podvedeným. Jedním z nejkrás-nějších čínských mýtů je příběh o Nebeském pasáčkovi a Nebeské pradleně. Pasák krav si získal lásku nebeské dívky, která tkala šaty bo­hům. Zůstala s ním na zemi, stala se jeho ženou, ale nakonec se musela vrátit na nebesa. Odloučení manželé tolik naříkali, že se nad nimi bozi sli­tovali a umožnili j im, aby se jednou ročně setkali. Přikázali strakám, aby v noci 7. dne 7. lunárního měsíce vzlétly na nebe a vytvořily most přes nebeskou řeku (Mléčnou dráhu).

Strážci hrobů Hrobní kult pěstovaný v Číně j iž od pradávných časů lze mnohotvárností a nákladností srov­návat jedině se starým Egyptem. O blaho zesnulého bylo postaráno obrovským množstvím pohřebních darů, jež hlídaly sochy strážců často značných rozměrů. Malované a gla­zované sochy se do hrobů ukládaly nejpozději od dynastie Tchang (618 až 907). Strážci (čen-mu-šen) mohli být až metr vysocí a většinou předsta­vovali mohutně vyhlížející válečníky v nádherných uniformách, sveřepě hledící duchy nebo hybridní bytosti. Stávali na beranech, oslech nebo sra­žených démonech a pěstmi hrozili každému vetřelci nebo lupiči. Ob­zvláště důležitá byla ochrana před démonem Fang-liangem, který se ži­vil útrobami nebožtíků. Strážci však

měli i další funkci. Podle čínského pojetí má totiž člověk dvě duše, jež se po smrti chovají rozdílně. Duše chun se vznese k nebi, ale duše pcho žije dále v hrobě a neměla by se již vrátit do říše živých, j inak natropí velké škody. Strážci tedy měli do­hlédnout i na to, aby pcho už tělo neopustila. Často se výrazem, posto­jem a zbraněmi podobají strážcům světa (lókapála). Někdy mají na při­lbách velkého ptáka, který zesiluje výhružný dojem.

Strom V mytologii symbol kosmu; zároveň je považován za spojnici mezi nebem a zemí a žebřík do ne­smrtelnosti. Umění ztvárňuje nejen známé druhy stromů, ale i umělé vý­tvory jako stromy přání nebo stromy peněz, na nichž po střásání znovu narostou mince. V dávných časech se věřilo, že v každém stromě přebývá nějaké božstvo nebo duch. V mnoha končinách jižní Číny si lidé netroufa­li kácet příliš vzrostlé stromy ze strachu, aby se duch stromu nemstil a nepřinesl neštěstí celému okolí. V jiných oblastech zase prosili duchy stromů o odpuštění, než vůbec sáhli po sekeře. Před určitými stromy se pálívalo kadidlo a obětovaly se j im pokrmy jako obrazům bohů. Do vět­ví stromů, v nichž přebýval dobrý duch se zavěšovaly cedulky s přání­mi nebo votivní dary. Zdobení stro­mů girlandami a lucernami se pova­žuje za dozvuky kultu stromů. Uctívání stromových božstev se ne­vyskytuje pouze v animismu a hin-

Střední oběti císařovy 172

duismu, ale i v taoismu. Na Tchaj--wanu se například v devíti chrámech uctívají „bohové velkých stromů".

Střední oběti císařovy Nižší bohy uctíval císař v přesně stanovených dnech středními oběťmi. Jednalo se 0 pět obřadů: oběť slunci a měsíci, císaři a císařovně, patronu zeměděl­ství, duchům nebes a země a Jupiteru. Ke středním obětem patřila i oběť pa­tronce bourců morušových, j iž vyko­návala císařovna.

S túpa Buddhistická kamenná stavba určená pro ostatky historického Bud­dhy a světců. V Číně se vyvinula v pagodu na kulatém, čtvercovém nebo mnohost ranném půdorysu, s patry zužujícími se vzhůru a s pro­hnutými stříškami.

Su Sa-c' Patron výrobců soli a ob­chodníků se solí.

Su Š ' Státník a oslavovaný básník, esejista, malíř a kaligraf Su Š' (vlast­ním jménem Su Tung-pcho) zastával za dynastie Sung (960-1279) vysoké úřady, dvakrát byl poslán do vyhnan-ství a opět rehabilitován a zemřel kolem roku 1100. Obyvatelé Chaj--nanu, nejjižnějšího a největšího os­trova Číny, ho po smrti počítali k bo­hům a později převzal jeho kult 1 císařský dvůr. Roku 1097 byl totiž za trest vyslán na tehdy skoro nepro­zkoumaný Chaj-nan j ako prefekt. Ostrov spravedlivě spravoval, nečinil rozdílu mezi ostrovany a přistěhova­lými Chány, a když přišlo sucho, dal kopat studně a učinil vše pro zaopat­ření obyvatel vodou.

S u b h ú t i Jeden z deseti výborných Buddhových žáků; narodil se v bráh-manské rodině ve Šrávastí v Kóšal-sku a proslul meditacemi o přátelské něze.

Suej-ťing-po „Hrabě přinášející mír" je na čínském jihu uctívané božstvo, j ež se vzývá při počátku epidemie a které chrání pocestné a zahání dé­mony.

Sun Pin viz Praotec Sun Sun Wu-kchung Opičí král Sun Wu-

-kchung je hlavní postavou románu „Cesta na Západ" (česky Opičí král), který v Číně zná v původní podobě většina dospělých a v adaptaci zase většina dětí. Sun Wu-kchung se umí proměňovat a létat a prožívá ta nej-divočejší dobrodružství; je symbo­lem chrabrého hrdiny ve složité situaci.

Sung- jue - s ' Pagoda Sung-jue-s ' je jednou z nej vzácnejšie h staveb Číny, stojí na úpatí Sung-šanu u Teng-fen-gu, 60 km od Luo-jangu v provincii Che-nan, a dodnes je dobře zachova­lá. Postavena byla v roce 520 podle čínského vzoru na příkaz císaře Siao--minga z dynastie Severní Wej. Jed­ná se o cihlovou stavbu s dvěma zá­kladovými podlažími, nad kterými je 15 nižších pater. Pagoda je dvanácti -boká podle dvanácti měsíců lunární­ho kalendáře. Byla vzorem mnoha dalším „věžím vzácnosti".

Sung-šan Pátá světová strana - střed - byla ve staré Číně považována za nejdůležitější, a proto se pátá posvát­ná hora Sung-šan nachází v centru

Siian Wu 173

starého čínského kulturního prostoru v dnešní provincii Che-nan. Tato mýty opředená oblast nabízí řadu j e ­dinečných pamětihodností. 4 km od okresního města Teng-fengu stojí největší ze starých čínských hor­ských klášterů Čung-jue-miao (kláš­ter Středních hor) . Úctu vzbuzující komplex zaujímá plochu 11 hektarů, má 400 místností a 100 kamenných tabulí. Stavby jsou uspořádány podél 650 m dlouhé střední osy a obklope­ny třiceti cypřiši starými přes tisíc let. Střechu velké síně, jedné z největších v Číně, pokrývají žluté prejzy, neboť císaři ve zdejším pavilonu Nebes vykonávali obřady. Druhou atrakcí Sung-šanu je Šaolinský klášter (Šao-lin-s 1 ) , který se nachází 13 km severozápadně od Teng-fengu. Zalo­žen byl už v roce 495 za dynastie Severní Wej (386 - 534). Kolem roku 527 do něj přišel proslulý indický mnich Bódhidharma (Ta-mo) a zalo­žil v tomto tehdy odlehlém pohoří buddhistickou školu čchan. Klášter je však známější bojovým uměním šao-lin-čchuan, jež původně sloužilo pouze jako cvičení mezi meditacemi. Úžasné zvěsti o tomto umění se do­nesly až na císařský dvůr a tchangský císař Kao-cu (vládl 618-626) vytvo­řil ze 13 šaolinských mnichů elitní jednotku, která mu brzy jako osobní stráž skutečně zachránila život. Kláš­ter byl v 80. letech 20. století důklad­ně zrenovován a některé jeho části j sou dnes komerčním školicím stře­diskem bojového umění. Všechny

původní stavby se samozřejmě neu-chovaly, ale v síni Tisíce buddhů stojí za vidění nástěnné malby zobrazují­cí pět set luo-chanů. Dále lze v komplexu vidět přes 300 stél s ná­pisy císařů, učenců a básníků. Neda­leko od kláštera se nachází Les stél, hřbitov opatů a význačných mnichů, na němž návštěvníky čeká 243 ná­hrobků ve tvaru malých pagod. Čtvr­té překvapení, které Sung-šan nabízí, je nejstarší čínská observatoř v Kao--čehengu 14 km j ihovýchodně od Teng-fengu, již dal roku 1279 posta­vit Kublajchán, aby stanovil přesnou dobu oběhu Země kolem Slunce. Pod vedením čínského astronoma Kuo Sou-ťinga vznikl v říši systém 27 observatoří a dobu oběhu se podaři­lo vypočítat s odchylkou pouhých 26 sekund. Cihlová observatoř je vyso­ká přes devět metrů. Dlouhá kamen­ná zed sloužila k měření slunečního stínu. A posledním překvapením Sung-šanu jsou dva cypřiše staré dva tisíce let, jež lze vidět v akademii Sung-jang severně od Teng-fengu. Akademie patřila mezi čtyři velká vzdělávací střediska dynastie Sung (960-1279) . Původně se jedna lo o klášter z dynastie Severní Wej (386 až 534), který byl v 11. století přemě­něn v elitní školu pro budoucí vyšší úředníky.

S i i a n W u Jedním z nej významnějším taoistických božstev je velký krotitel démonů Sůan Wu, známý též j ako Čen Wu. Původně zastupoval sever, neboť jeho emblémem je želva a had

Siian-cang 174

a tato zvířata už odedávna symboli­zují tuto světovou stranu. Některé taoistické sekty ho považují za inkar-naci Nefritového císaře nebo v něm spatřují božstvo, které na příkaz nej­vyššího vladaře nebes určuje délku lidského života. Není proto divu, že císař Šun-č ' (1644-1661) stanovil obřady jeho uctívání a při svých na­rozeninách mu obětoval.

Siian-cang Jednou z nejuctívančjších postav čínských dějin je bezpochyby Siian-cang (600/602-664), který pro­slul j ako učenec, cestovatel, učitel a překladatel a v 16. století se stal hlavní postavou Wu Čcheng-enova románu „Cesta na Západ" (česky Opi­čí král). Siian-cang získal přídomek „Dharmový mistr Trípitaka" (San--cang fa-š') „Dharmový mistr Velké­ho kláštera Laskavého dobrodiní" (Ta Cch ' -en-s ' fa-š') a obecně je zván „Tchangský mnich" (Tchang-seng). Narodil se za dynastie Suej v rodině konfuciánského učence, tíhl však k buddhismu a ve třinácti letech se stal novicem buddhistického kláštera. Vynikal sečtělostí a výřečnosti a při svých studiích brzy narazil na rozpo­ry v různých buddhistických textech. A tak se rozhodl, že se vydá do Indie a sežene texty v jazyce originálu. Nebezpečná cesta do Střední Asie, přes Hindúkuš do Indie a nazpátek ho vedla přes 138 království a trvala šest­náct let (629-645). Na svatých mís­tech buddhismu studoval indické ja­zyky a neúnavně sbíral texty. Jako zázrakem se mu podařilo přinést do

Číny 657 děl hínajány i mahájány. Císař ho v roce 645 přijal s nejvyššími poctami, potom se Súan-cang stáhl na tři roky do ústraní a svou cestu po­drobně popsal v knize „Ta Tchang si--jů-ťi" (česky Zápisky o západních krajinách za Velkých Tchangů), která je dodnes jedním z nejobsáhlejších a nejpodrobnějších čínských cestopi­sů. Súan-cang přeložil celkem 75 děl v 1335 knihách a tím je dodnes nej-plodnějším čínským překladatelem. Jeho tělesné ostatky nejdříve spočíva­ly v Cchang-anu, tehdejším hlavním městě, potom v Tchien-ťinu a od roku 1956 jsou uloženy v jednom chrámu v severoindické Nálandě, kde bývala buddhistická univerzita, na níž strávil asi dva roky.

Siie-fu Tiang-ťi in Váleční hrdinové byli ve staré Číně stejně jako v čet­ných j iných zemích povyšováni na bohy z politických důvodů, měla se tak zvýšit disciplína a posílit vlaste­nectví a vůle k obraně vlasti. Nejinak tomu bylo s generálem Sue-fu Ťiang--ťunem, který roku 658 porazil ve velké bitvě Korejce a svými vojen­skými úspěchy proti Kitanům a stře-doasijským Turkům napomohl stabi­lizovat dynastii Tchang.

Siin-c' Vlastním jménem Sun Čching; čínský filozof (298 až 238 př. n. 1.). jenž nově interpretoval Konfuciovo učení a na rozdíl od Mencia zastával názor, že lidská při­rozenost není dobrá, neboť člověk má už od narození sklony k závisti a ziskuchtivosti, což vyvolává kon-

ťlikty a sváry. Konfuciovy ideály sice sdílel, ale volal po pravidlech pro spravedlnost a slušnost, po pěstová­ní dobra a kontrole zla. Tvrdil, že vlá­da se nemá spoléhat na vzory, nýbrž opírat o zákony, a namísto morální­ho napomínání požadoval jasnou ká­zeň. Těmito názory se dostal do blízkosti iegismu.

Svastika Symbol převzatý z Indie; pro buddhisty „koleso držma", pro taoisty „deset tisíc" ve smyslu neko­nečně mnoho. Může být levotočivá nebo pravotočivá. Na Buddhové hru­di lze často vidět pravotočivou svas-tiku, neboť je „pečetí jeho srdce".

Sva tá m a t k a ze Šuej-wej Kult Sva té matky ze Šuej-wej (Šuej-wej šeng--mu), bohyně chajnanských rybářů, se v ] 9. a 20. století rozšířil až do Kambodže, Vietnamu, Thajska a In­donésie. Je nejen patronkou rybářů, ale pomáhá i při nemocech.

S v a t á m a t k a , o c h r a n k y n e s t á t u V čínských dějinách se několikrát vy­skytly srdnaté ženy, které dokonce vedly vojska do bitev. Jednou z nich byla manželka úředníka Feng Paoa z období Liang (502-557) . Domácí učitel j i ješ tě jako dívku vzdělával v dějinách, strategii a taktice, takže jí nakonec svěřili velení nad většími vojsky. Při potlačování povstání bo­jovala vždy v první linii a věrnost vladaři zachovala až do své smrti v osmdesáti devíti letech. Císař pro ni nařídil státní pohřeb a posmrtně jí propůjčil titul Chu-kuo šeng-mu (Svatá matka, ochrankyne státu). Její

hrob a hlavní chrám se nacházejí v Kao-língu na samém j ihozápadě provincie Kuang-tung. Když byla zbožněna, její kult se velice rychle rozšířil po celé jižní Cíně.

Sváteční měsíc První měsíc lunární­ho kalendáře, protože se v něm koná množství oslav kolem novoročního svátku a slaví se i začátek jara.

Svátek boha lékařství 11. dne 3. lu­nárního měsíce se zejména v j ižní Cíně slavil svátek boha lékařství Wu Pchena a na Tchaj-wanu je dodnes svátkem s nejdelším procesím. Wu Pchen byl původně zázračný lékař, který se narodil roku 980 v provincii Fu-ťien a již v mládí proslul léčitel-skými úspěchy. Podle pověsti získal od taoistické Královny matky Zápa­du vzácnou lékařskou knihu s recepty na každou nemoc. Brzy byl povýšen na boha a jeho kult se rychle šířil, ne­boť prý oživil i mrtvého. Na Tchaj--wanu je Wu Pchenovi zasvěceno 160 chrámů.

Svátek bohů hvězd 16. dne 1. lunár­ního měsíce se slavil „svátek bohů hvězd", kteří ze svých hvězdných příbytků řídí osudy pozemšťanů. V noci, kdy bylo na nebi dobře vidět hvězdy, se na nádvořích domů zřizo­valy oltáře, na nich se bohům zvero­kruhu zapalovaly lampy a tyčinky kadidla a obětovaly pokrmy. Obřad sloužil k tomu, aby souhvězdí a jejich božstva rodinu po celý rok ochraňo­vala.

Svátek dračích člunů Vedle svátku Nového roku a Svátku středu podzi-

mu patři Svátek dračích člunů (tuan--wu-ťie) ke třem nej významnějš ím čínským svátkům. Tomuto velice ži­vému, pestrému a dramatickému svátku se také říká Svátek dvojité pětky, protože připadá na 5. den 5. lunárního měsíce. Jak už název napo­vídá, koná se toho dne závod dračích člunů. Dlouho předem se vyrábějí podlouhlé čluny s překrásně zdobe­nými dračími hlavami na přídi a spouštějí se pak na moře , jezera a řeky. A protože tyto možnosti ne­jsou v celé Číně, sjíždějí se diváci často z velké dálky. Dračí čluny ne­sou jméno přinášející štěstí, konstru­ují se podle velice přesných pravidel a jsou dlouhé 12,97 m. Vzrušující den po regatě se pak slaví jako lido­vý svátek. A protože se jedná o svátek letní, připravují se chutná, ale lehká a zdravá jídla. Děti nosí kolem krku jako amulet barevné a skvostně vyší­vané pytlíčky (siang-pchao) naplně­né vonnými léčivými bylinami. Svá­tek se podle pověsti slaví na počest slavného učence a státníka z 3. stole­tí př. n. 1. Čchu Jiiana, který se intri­kami dostal do nemitosti, byl poslán do vyhnanstva a ze žalu nad svým osudem se utopil v řece Mi-luo. Oby­vatelé provincie byli přesvědčeni o jeho nevině a chtěli ho z řeky vy­táhnout, leč záchranná akce ztrosko­tala. Svátek dračích člunů je tedy vzpomínkou na onu událost a záro­veň skrytou obžalobou jakékoli ne­spravedlnosti a výzvou k boji proti intrikánství,

Svá tek dvou devítek 9. den 9. lunár­ního měsíce považovali Číňané za obzvláště příznivý den, takže se do­konce konal svátek, jemuž se říkalo „svátek dvou devítek" nebo „dvojité­ho jangu", neboť devítka odpovídá mužskému principu jangu a je pova­žována za příslib štěstí. Rovněž se věřilo, že tento den vstoupil na nebe­sa Žlutý císař (Chuang-ti), a proto se často pořádaly poutě do hor a na vr­cholech se obětovalo duchům předků.

Svá tek hladových d u c h ů Sedmý lu­nární měsíc, kdy duše zesnulých smějí opustit podsvětí, navštívit pří­buzné a neviditelně se podílet na ži­votě pozemšťanů. Duchové chtějí jíst a pit, chtějí se bavit j ako zaživa a vy­žadují si péči rodiny. Nabízených pokrmů a nápojů se sice nemohou dotknout, ale přijímají jejich esenci, k níž patří i vůně a chuť. Proto se pro ně připravovala velice chutná j ídla, dokonce se pro ně najímaly divadel­ní společnosti , které uváděly celé opery. Kdo se o duchy dobře staral, nemusel se j ich obávat, ale když je zanedbával, mohli mu přinést neštěs­tí. Jestliže některá duše nemá na zemi už nikoho, potom hladová bloudí světem a škodí. Takovým duším byly v tomto měsíci určeny tři dny, kdy se lidé za ně modlili a obětovali j im. Třem dnům před 15. dnem 7. lunár­ního měsíce se říkalo svátek Duchů země na počest narození boha země Čung Juana, v buddhistických i taois­tických chrámech se shromažďovali kněží k obětním obřadům a pořádala

Svátek středu podzimu 177

se vystoupení, jež obveselovala živé i mrtvé. Večer lucerny a lampiony ukazovaly duchům cestu k bývalým domovům. Vlastní Svátek hladových duchů neboli Svátek poloviny roku (Čung-juan-ťie) začínal 15. dne 7. lunárního měsíce a trval čtrnáct dní, což dávalo dostatek času k návštěvě hrobů a přinášení obětin. Duchům se obětovaly nejen pokrmy a nápoje, ale i papírové napodobeniny peněz a uži­tečných věcí. Dříve se v určitých chrámech sbíraly tabulky duchů ze­snulých, kteří po sobě nezanechali potomky, a pálilo se před nimi kadi­dlo. V buddhistických chrámech se sloužily speciální bohoslužby za osa­mělé duše, kterým se říkalo „pomoc potřebným duchům". V jižní Číně se na vodu pouštěly lodičky se svíčka­mi nebo olejové lampičky z papíru zdobené lotosovými květy, které měly duchům pomoci přeplavit se na onen svět.

Svátek lampionů Teng-ťie, závěr no­voročních svátků, zvaný též „večer prvního měsíce v roce" (juan-siao--ťje), se koná 15. dne 1. lunárního měsíce. Tuto noc se duše předků na­vracejí do záhrobí, a proto se j i m musí svítit na cestu. Rozsvěcí se množství luceren a lampionů, často zdobených básněmi. Za dynastie Tchang v 7. století býval tento svátek prvořadou společenskou událostí . Zvláště na císařském dvoře se slavil s velkou okázalostí a četnými povy­raženími jako karneval. Císaři dy­nastie Ming (1368-1644) tento svá­

tek později znovu obnovili a císař Čchien-lung (1710-1799) z poslední dynastie Čching nechával všechny pavilony ve svém letním sídle zdobit lucernami. Na každém kanálu pluly malé osvětlené člunky a na stromech visely lampiony.

Svátek Měsíce viz Svátek středu podzimu

Svátek poloviny roku viz Svátek hladových duchů

Svátek Slunce Svátek dávného půvo­du, který spadal na 2. den 2. lunární­ho měsíce a při němž se „pán světla", jak se v Číně říká slunci, uctíval sví­cemi, kadidlem a pálením papíro­vých peněz.

Svátek středu podzimu Též svátek Měsíce; oblíbený svátek ve staré Číně, který opět ožil za Teng Siao--pchingovy reformní politiky a slaví se v polovině podzimu 15. dne 8. lu­nárního měsíce. „Měsíc je uprostřed podzimu zcela kulatý," praví jedno staré přísloví. Letní horka již polevila a lze si vychutnávat podzimní chlad. Na měsíci žijí nesmrtelný Wu Kang, zajíc a třínohá ropucha. Ke každé z těchto postav se váže pověst. Tak například nesmrtelný Wu Kang si rozhněval Nebeského císaře a za trest musí porážet skořicovník, kterému však každá rána sekerou okamžitě zaroste. Je to čínský Sisyfos. Zajíc zase v hmoždíři připravuje elixír ne­smrtelnosti. Třínohá ropucha je pro­měněná Čchang-e, která svému bož­skému muži Chou-imu sebrala elixír nesmrtelnosti a utekla s ním na mě-

sic. V den Svátku Měsíce se večer navštěvují přátelé a oslavuje se. Pe­kaři na tento den pečou chutné měsíč­ní koláčky s náplní ze skořicových květů, cukru, melounových jader, mandlí , pomerančových slupek a občas i se šunkou. Dříve ženy mě­síci obětovaly na oltářích pod širým nebem. Bylo nepsaným zákonem, že tato oběť je vyhrazena pouze ženám, neboť měsíc je přiřazen ženskému principu j in . Měsíci se obětovalo ovoce a víno a měsíčnímu zajíci fa­zole nebo fazolové lusky, protože se říkalo, že je to jeho zamilované jíd­lo. Svátek trval většinou do půlnoci.

Svátek studeného jídla V předvečer Svátků čistoty a jasu, též „Jarní slav­nosti čistého jasu" (Čching-ming-ťie) ve 3. lunárním měsíci začínal ve sta­ré Číně celodenní cyklus studeného jídla (chan-š"). Nesmělo se j ís t nic teplého ani rozdělávat oheň. Rozdě­lal se až na sklonku dne obřadným třením vrbových větviček.

Svátek usmi řován í duchů Na rybář­ském ostrůvku Cheung Chau u Hong­kongu se v květnu (6. dne 4. lunární­ho měsíce) koná čtyřdenní Svátek usmiřování duchů, který je dnes už mezinárodně známý. Ostrované v těchto dnech obětují duším námoř­níků, které kdysi dávno zavraždili piráti, nesmírné množství kulatých žemlí, jež se napichují na dvacetime-trové bambusové tyče. Tyto duše to­tiž mohou přinést živým neštěstí, po­kud si na ně aspoň jednou do roka nevzpomenou. Když „hladoví ducho­

vé" do sebe přijmou vůni žemlí, žijí­cí se na žemle vrhnou, protože přiná­šejí štěstí.

Svátky čistoty a jasu „Čínské Dušič­ky", jež se slaví 3. den 3. lunárního měsíce (5. duben). V tento den Číňa­né čistí hroby a mohyly a přinášejí oběti předkům. Kdo je o tomto svát­ku vzdálen z domova, na předky vzpomíná a vyšle za sebe k hrobu zástupce. Ve staré Číně se někdy ke hrobům objednávali hudebníci, kteří duchům zesnulých zahráli na rákoso­vé píšťaly nebo flétny několik starých písní. Po obřadu se potomci oddáva­li ryze světským radovánkám. Pořá­daly se závody, psí dostihy a kohou­tí zápasy, soutěžilo se na chůdách, hrály se míčové hry a pouštěli se draci.

Svatý kapr Ve všech buddhistických klášterech je „svatý kapr" (mu-ju); jedná se o dřevěnou rybu zavěšenou na stropním trámu. Buddhisté kapra považují za symbol maximální svo­body ducha a oproštění se od pozem­ských statků.

Světluška Symbol píle, vytrvalosti, regenerace i duše zesnulého.

Symbol ika císařských hodnostářů Na obřadních rouších vojenských hodnostářů poslední dynastie Čching (1644-1911) byla j ako hodnostní stupně vyšita čtyřnohá zvířata. Nej­vyšší hodnost symbolizoval čchi-lin, dále to byli lev, panter, tygr, černý medvěd, skvrnitý medvěd, levhart, mořský kůň a nosorožec. Civilní hod­nostáři nosili na šatech ptáky: bílého

Syn nebes 179

jeřába, zlatého bažanta, páva, divo­kou husu. stříbrného bažanta, volav­ku, mandarínskou kachnu, křepelku a lejska.

Symboly dvouhodin Ve staré Číně se dvanáctimístný cyklus znamení zverokruhu používal i pro označení dvouhodin. Byly to hodina Myši (23 až 1 hod.), hodina Buvola (1 -3 hod.), hodina Tygra (3-5 hod.), hodina Krá­líka ( 5 - 7 hod.), hodina Draka ( 7 - 9

hod.), hodina Hada (9-11 hod.), ho­dina Koně (11-13 hod.), hodina Ovce (13-15 hod.), hodina Opice (15-17 hod.), hodina Kohouta (17-19 hod.), hodina Psa (19 -21 hod.) a hodina Vepře (21-23 hod.).

Syn nebes Čínský císař, neboť nebesa jsou jeho otcem, země matkou, slun­ce bratrem a měsíc sestrou. Syn ne­bes na dračím trůnu byl tak legitim­ním vládcem Říše středu.

Šachovnice Symbol inteligence a uče­nosti.

Šákjanuini Ve východní Asii se Bud­dhovi často říká Šákjamuni (čínsky Š'-ťia mu-ni), tj. „Světec lidu Šákja", neboť pocházel z kmenového šlech­tického rodu Šákjů, který tehdy síd­lil na území dnešního j ižního Nepá­lu. Jeho rodové jméno bylo Gautama a vlastní jméno z doby před probuze­ním Siddhártha.

Šákjamuni a Prabhútaratna V Lo­tosové sútře se píše, že historický Buddha se právě připravoval na vel­ké kázání, když se na oblaku ukáza­la stúpa a snesla se k zemi. Z ní vystoupil Prabhútaratna, buddha z dávno minulých časů, jedna z inkar-nací, které na zemi roztočily koleso držma před Šákjamunim. Oba bud­dhové začali disputoval o tajemstvích a krásách zákona. Tento zázrak se v umění - především za dynastie Se­verní Wej (386-534) - často zobrazo­val v kameni a pozlaceném bronzu.

S a k r a Přízvisko boha Indry, krále tři­ceti tří bohů, kteří sídlí na vrcholu hory Méru.

Šambhala Bájná země ve Střední Asii západně od Tibetu, utopická kra­

j ina štěstí, jíž vládla řada zbožných králů řídících se Buddhovým uče­ním. Tato země má velký význam v esoterickém systému Kálačakry neboli Traktátu o kolesu času, který sepsal mytický král Sučandra ze Šambhaly. V lamaist ických klášte­rech lze často vidět zobrazení legen­dárních vládců Šambhaly.

Šan-chua-s ' Druhý nejvýznamnější chrámový klášter v Ta-tchungu v pro­vincii Šan-si byl založen už za dy­nastie Tchang (618-907) a po požá­ru v plné kráse obnoven v letech 1128 až 1149 za dynastií Liao a Ťin. Zvláštní na tomto klášterním kom­plexu je jeho sloh, který kombinuje prvky obou dynastií , jež spolu sice válčily, ale obě vyznávaly buddhis­mus.

Šang-t i Už za dynastie Šang-Jin (asi 1523-1027 př. n. 1.) byl Šang-ti soud­cem lidského osudu a nejvyšším bo­hem, který vládl nebesům a přírod­ním silám a dohlížel na rolnictví. Měl k dispozici velký počet podřízených božstev, j ež se starala o všechny možné dílčí oblasti a reflektovala pozdější úřednický systém Číny. Byl ztotožněn s předkem Šangů. Zdá se.

Šest znaků 181

že ve velice vzdálené historické epo­še se jednalo o mocného a později zbožněného vládce. Na jeho počest se přinášely oběti před oltář Nebes, jeho kult byl až do roku 1911 nejstar-ší a nejslavnostnějši. V čínských pře­kladech bible je používán ve význa­mu Bůh.

Šáriputra Jeden z deseti výborných žáků Buddhových vynikající nesmír­nou moudrostí. Údajně se v jedné ze svých předchozích existencí už jed­nou setkal s Buddhou.

Šaríra Ostatky Buddho vy či některé­ho světce nebo posvátné spisy. Šarí­ra znamená „tělo".

Šatičky štěstí Po narození dítěte si rodina vyprosila od sta rodin kousí­ček látky a hedvábné vlákno. Z látek ušila šatičky, které měly novorozen­ce ochraňovat a přinést mu štěstí. Ze sta hedvábných vláken spletla šňůr­ku a se stříbrným zámečkem ji dala dítěti kolem krku, aby je „přimkla k životu". Dítě tento amulet nosilo až do puberty.

Se Ti Ochranní duchové obilí a půdy, jejichž kult se pevně etabloval už za dynastie Cou (1122-221 př. n. 1.). Uctíval je pouze vládce v přesně sta­novených rituálech, které se vyvinu­ly ve státní kult.

Sen viz Duchové Šen-nung Legendární císař, který' po­

dle tradice žil v letech 2757 až 2697 př. n. 1. a naučil Číňany obdělá­vat pole a dal j im pluh. Jako Božský rolník byl až do konce císařství uctí­ván velkými obětními obřady a vzý­

ván o p o m o c . Šen-nung je jedním z čínských kulturních hrdinů; vládl před Žlutým císařem, který vynalez! oblečení. Proto je vždy zobrazován v oděvu z listí. Legendární Šen-nun-gova vláda vyznačuje přechod od ko-čovnictví k zemědělství .

Šen-šu a Jii-lů Bohové dveří, kteří stojí před m n o h a čínskými domy u pravého a levého křídla vchodové brány. Podle pověsti se jednalo o bratry žijící pod broskvoní na hoře Tu-suo ve Východním moři, kde stře­žili bránu peke l , vyhlíželi démony, svazovali je rákosovým provazem a předhazovali tygrům. Jejich obrazy si dával před dveře věšet už mytický císař Chuang-t i .

Šest Šestka nemá v čínské číselné mystice větší význam. Hovoří se o šesti směrech, j imiž se míní čtyři světové s t rany a nahoře a dole (či zenit a nadir) , a o šesti částech těla (hlava, trup a končetiny).

Šest velkých svátků Stará Čína zna­la šest velkých svátků: tři svátky ži­vých (žen-fie) - Nový rok, Svátek dračích člunů a Střed podzimu - a tři svátky mr tvých (kuej-ťie) - Svátky čistoty a jasu, obřady v sedmém lu­nárním měsíc i a Posílání zimních oděvů mrtvým..

Šest znaků Na četných nástěnných malbách a chrámových praporech lamaist ických klášterů v Tibetu, Mongolsku i v samé Říši středu lze vidět j ako skupinu nebo i jednotlivě často znaky, j e ž symbolizují přání dlouhého života: skálu, vodní tok,

Šikhin 182

silný strom, starého muže, vícero ptá­ků (většinou jeřábů) a antilopu.

Šikhin „Buddha, který stojí zcela na­hoře" , druhý ze šesti buddhů před Buddhou (púrvabuddhů).

Šíp Šíp a luk symbolizují zrození syna.

Šou-sing (Šou-lao) viz Bůh dlouhé­ho života

Šťastná b a n d a Žertovný název Osmi nesmrtelných, neboť se svými dobro­družstvími a pijáctvím silně odlišují od vážných bohů.

Š tě tec Symbol učence. Obraz kola, j ímž je prostrčen štětec, znamená přání, aby student obstál ve státních zkouškách, a nádoba na štětec je symbolem učencova nadání.

Švestka Symbol zimy a nedotčenosti. Výrazem „švestkové květy" se ozna­čovaly služebné a komorné. Švestko­vé květy ve sněhu jsou symbolem šťastného stáří těšícího se z radost­ných vzpomínek.

Ta-cu Jeskynní chrám Ta-cu, naléza­jící se u Čchung-čchingu (provincie S'-čchuan), má asi 50 000 plastik vy­tvořených od počátku dynastie Tchang (618-907) až do konce dy­nastie Ming (1368-1644). Zvláštnos­tí Ta-cu je , že v mnohých jeskyních se kombinují buddhistická, taoistic­ká a konfuciánská témata.

Ta -čcheng Sbírka všech dobrých věcí. A protože konfucianismus měl podle staré státní doktríny představo­vat sbírku samých dobrých věcí, tj . všech kulturních pokladů Říše středu, nazývaly se tak četné chrámy nebo místa zasvěcená Konfuciovi.

Ta-fo-s' Ve Velkém Buddhové kláš­teře severozápadně od Sienu v pro­vincii Che-pej lze vidět 800 Buddho-vých soch, jež patří ke kolosálním sochám Číny. Tři největší měří mezi 25 a 30 metry. Všechny tyto skvěle vytesané a částečně pomalované so­chy pocházejí z dynastie Tchang (618 až 907), jež značně podporovala kláš­tery.

Ta -chue j Mezi chrámem Velkého zvonu a chrámem Pěti pagod stojí v severozápadní části Pekingu chrám Ta-chuej z roku 1513, který byl zni­

čen za japonské invaze v roce 1940 i s šestnáctimetrovou měděnou so­chou Buddhy. V naštěstí zachované síni Ta-pej se však nacházejí jedineč­né poklady: nástěnné malby s výjevy ze života čínských vladařů a 28 tera-kotových soch nebeských strážců zá­konů v nadživotní velikosti z dynas­tie Ming. Pozlacené lemy jejich důstojnických uniforem září dodnes.

T a - m i n g - s ' Klášter Jasného světla stojí na prostředním vrcholu hory Šu--kang, 4 kilometry severozápadně od města Jang-čou v provincii Tiang-su. Jeho dnešní podoba pochází z let 1860-1870, klášter sám je však pro­slulý j iž od 8. století. Jeho představe­ným byl totiž mnich Ťien-čen, známý jako šiřitel buddhismu v Japonsku. V roce 1973 byla východně od hlav ní síně zřízena ve spolupráci s Japon­ci Ťien-čenova pamětní síň, kopie Zlaté síně kláštera Tóšódaidži v ja­ponské Naře.

Ta-mo Čínské jméno indického mni­cha Bódhidharmy, prvního čínského patriarchy buddhismu, který přišel do Číny roku 520 a založil „meditatívni školu", j ež později proslula j ako čehan (zen).

Ta-siung Čestné označení Buddhy; hlavní síni kláštera se proto říká „Vzácná Buddhova síň" nebo „Ma-hávírova síň" (Ta-siung-pao-tien).

Ta-ťiie-s' Chrám Velkého osvícení stojí na úpatí hory Jang-tchaj v zá­padní předměstské oblasti Pekingu. V i l . století, kdy byl postaven, se jmenoval chrám Jasného pramene podle vody z horského pramene, kte­rý dodnes napájí krásně obezděný Dračí rybník. Tento rybník spolu s ti­síciletou stélou, tisíciletým j inanem, čtyřsetletou magnólií a s pinií, která obrůstá pagodu, patří k šesti „divům" kláštera.

Tabule duší Po pohřbu a po skonče­ní všech obřadů se v domě zesnulé­ho vystavovala tabule duší z moru-šovníku. Věřilo se, že duše si občas na tabuli odpočine nebo se v ní do­konce usídlí. Rok po pohřbu se pak konala oběť, při níž se tabule vymě­nila za novou z kaštanovníku a na její zadní stranu se napsalo posmrtné jméno zesnulého.

Tabulka předků Jména zesnulých členů rodiny byla uvedena na prkén­ku vystaveném na domácím oltáři či v rodinném nebo veřejném chrámu. Věřilo se, že duše zesnulého je při obětních obřadech v tabulce přítom­na. Pro genealogii jsou tyto tabulky nepostradatelné. Nejdále do minulos­ti sahají tabulky rodiny Kchung.

Tantrismus Tato škola mahájánové-ho buddhismu přišla ze severní Indie a potom se rozvíjela v Tibetu, Mon­golsku a různých částech západní

Číny. Zažehnáváním zlých duchů a vzýváním bohů se snaží dosáhnout pozemského blaha a vysvobození po smrti. Tantrismus uctívá i ženská božstva.

Tantry Magie ko-mystické texty tan-trismu.

Tao Božský princip, prapríčina veš­kerých změn nebo pohybů ve vesmí­ru, j e m u ž vládne. Tao prostupuje vším a je rozumem nepostiži telné, jedná se o život uchovávající energii a tvůrčí řád. A protože je filozof Lao-c ' kladl Tao do centra svého uče­ní, pojmenovali po něm třetí nejroz-šířenější čínské náboženství.

Tao-cang Taoistický kánon, vytiště­ný v letech 1444-1447 a obsahující asi 1500 děl, jež zahrnují veškerou tehdy zaznamenanou literaturu, a to j a k klasiky f i lozof ického taoismu s komentáři, tak četné dodatečné spi­sy exegetické povahy. Dnešní vulgár­ní taoismus má s filozofickým systé­mem zachyceným v Tao-cangu už máloco společného.

Tao-te-ťing Základní dílo taoismu, připisované filozofu Lao-c 'ov i , se­stávající z 81 kratičkých kapitol. Jeho ústřední myšlenkou je pochopit Tao a žít podle jeho zákonů. V češtině vyšlo jako „Kniha o Tao a ctnosti".

Taoismus Filozofické a náboženské učení nazvané podle titulu spisu Tao-te-ťing, jehož autorství se přisuzuje filozofu Lao-c 'ovi . Podle taoismu je svět v ustavičném pohybu a věčné ä neměnné je pouze Tao. Člověk koná dobře, když do j eho působení

nezasahuje, spíše se má snažit o ne­konání (wu-wej), o zařazení se do stávajícího pořádku Tao a v něm na­cházet své uplatnění. O něco později (kolem roku 350 př. n. 1.) tyto myš­lenky rozvedl filozof Čuang-c' . Od té doby jsou oba myslitelé považováni za faktické zakladatele taoismu. Ten­to filozofický systém, jehož protějš­kem se stal racionální konfucianis-mus, se už od dob dynastie Chan (206 př. n. 1.-220 n. 1.) pojil s okul-tistickými myšlenkami a směřoval k alchymistickým pokusům o dosa­žení fyzické nesmrtelnosti. Hledání byliny věčného života nebo elixíru nesmrtelnosti se stalo základním zna­kem taoistických mistrů. Učení se časem rozštěpilo do četných škol, přejímalo buddhistické prvky a vy­tvořilo přímo byrokraticky působící panteon nesčetných božstev. Vznik­la církvi podobná organizace s klášte­ry a mnichy, kteří však nemuseli do­držovat celibát. Tchangský císař Suan-cung vydal roku 726 výnos, že každá domácnost musí vlastnit jeden exemplář Tao-te-ťingu. O šest let po­zději bylo nařízeno, že každý kraj a každá prefektúra musí zřídit chrám pro Lao-c 'a . Císař byl zaníceným kritikem buddhismu a nařídil rovněž konfiskace buddhistických klášterů, které byly do té doby osvobozeny od daní a přišly si tak na značný maje­tek. Od dynastie Sung (960-1279) pronikalo do taoismu zaklínání du­chů a démonů spolu s geomancií a astrologií. Z četných sekt je nej vý­

znamnější Cesta pěti měřic rýže, je­j íž zakladatel Cang Ling je nazýván „nebeským mis t rem" a které císař Cen Cung věnoval roku 1016 vlast­ní území na hoře Lung-chu-šan. Ten­to takřka exteritoriální Vatikán taois­mu existoval až do roku 1930, kdy komunisté taoisty vyhnali. Hodnost a titul „nebeského mistra" - jako nej­vyšší autority této sekty - byly dědič­né. Současný nebeský mistr žije na Tchaj-wanu. Dnes je taoismus jako náboženství povolen i na pevnině a prochází mírnou renesancí.

Taoist ická troj ice ú ř e d n í k ů Nebes­ký úředník, zemský úředník a vodní úředník.

Taoist ické ho ry Dřevěná oltárni ná­stavba ztvárňující jemnou rezbárskou prací hory a jeskyně s pozlacenými figurkami bohů, světců a poustevní­ků. Většina těchto často pozonihod-ných uměleckých děl nepřestála bou­ři kulturní revoluce.

Taoist ické sekty Taoismus je rozště­pen do pěti větších sekt, j imž dali po­dobu jejich zakladatelé, ovlivnění buddhismem a konfucianismem. Sekty si však během staletí vytvoři­ly vlastní náboženské formy. Jsou to sekty Ceng-i-tao (Cesta dokonalé jednoty). Cchúan-čen-tao (Dokonání pravé skutečnosti), Tchaj-ti-čchuan, Lung-men Pchaj a Mao-šan-pchaj . Cesta dokonalé jednoty se vyvinula z učení Cang Linga (34-156) , který založil Cestu pěti měřic rýže, je po­važována za ortodoxní taoistickou sektu a po staletí se těšila i státní pod-

T á r a 186

poře. Její zakladatel, zvaný též nebes­ký mistr (tchien-š ') , byl dávno zbož­něn a j eho sochy stojí na četných oltářích v Číně i v chrámech zahra­ničních Číňanů. Podle jedné legendy je přímou inkarnací Lao-c 'a . Sochy v chrámech ukazují nebeského mis­tra s černým vousem, třetím okem, se znakem jinu a jangu na rouchu, v ru­kou pečeť a misku s očistnou vodou. Mnohdy též jede na tygru. Dnešní, již čtyřicátý šestý nebeský mistr žije na Tchaj-wanu. Zakladatelem druhé sekty, která si říká „Cesta dokonání pravdy" (též Dokonání pravé skuteč­nosti), je patriarcha Wang Čchung--jang. Podle ní se dokonalosti a ne­smrtelnosti dosáhne meditacemi a duchovními cvičeními. Jedná se o syntézu taoismu, konfucianismu a čchanu. I kolem Wang Čchung-jan-govy postavy vznikl brzy celý okruh legend, v nichž se říká, že ho matka nosila pod srdcem dvacet čtyři měsí­ce a osmnáct dnů. Na oltářích lze patriarchu vidět ve zlatém rouchu, s hustým černým vousem a plochou čepičkou. Třetí sektu založil mystik Čang San-feng, který podle různých pramenů žil v mingském, sungském či juanském období a vyvinul ucele­ný systém náboženských cvičení tchaj-ťi-čchuan, jehož cílem bylo uvolnění a očištění těla, aby mysl dosáhla klidu. Zakladatel čtvrté sek­ty žil j ako poustevník v horách Kchun-lun v době mongolských vpá­dů. Když se o něm Čingischán dosle­chl, povolal ho k sobě, diskutoval

s ním a nakonec upustil od brutální­ho vraždění. A poslední sekta, sekta Nejvyšší čistoty z Mao-šanu, je zná­ma kouzelnickými rituály, exorcis-mem a magickými praktikami a byla až do roku 1949 považována za nej-vlivnější, neboť nejvíce vycházela vstříc masám věřících.

T á r a Bílá Tára a Zelená Tára patří k nejlidovějších tibetským božstvům. Jedná se o historické osobnosti, bý­valy to manželky t ibetského krále Songcäna Gampa (asi 605-650) , sjednotitele tibetských kmenů. Bílá Tára symbolizuje čistotu, vzývá se jako „Bílá ochrankyne" a má funkci nadsmyslového bódhisattvy. Byla to čínská princezna Wen-čcheng, vnuč­ka císaře Tchaj-cunga, j ež značně přispěla k rozšíření buddhismu v Tibetu, podobně jako Zelená Tára, Bhrkutí, dcera nepálskeho krále Am-šuvarmana. Bílá Tára bývá zobrazo­vána v královském rouchu a j ako kvetoucí mladá žena, má odhalená ňadra a sedm očí (z nich jedno na čele a po j ednom na každé končetině) . Mísí se v ní tedy historicko-realistic-ké prvky s transcendentními symbo­ly. Zelená Tára se uctívá jako ochran­kyne před veškerým nebezpečím, neboť pomáhá kdykoli , ve dne i v noci. Zobrazována bývá na loto­sovém trůnu a obklopená lotosovými květy.

Taš i lama Západní název pančhenla-my odvozený od jeho sídla v klášteře Tašilhunpo.

Tašilhiinpo „Hromada štěstí", klášter

Tchaj-šan 187

sekty Gelugpa na úpatí hory nedale­ko Žikace, který roku 1447 založil první dalajláma, Congkhapův syno­vec Gendundup; tradiční sídlo pančhenlamú. Tato skvostná stavba s červenými zdmi a fasádami měla v době svého rozkvětu asi 4000 mni­chů; zbylo j ich pouze několik set. Tašilhunpo je považován za klenotni­ci tibetské kultury.

Tathágata Buddhů v titul, jenž v san­skrtu znamená „takto k pravdě do­spěvší", „takto přišlý" nebo „takto odešlý". S malým počátečním písme­nem označuje světce, jenž dospěl k procitnutí. V mahájáně titul pěti transcendentních buddhů - Vairóča-ny, Akšóbhji, Ratnasambhavy, Ami-tábhy a Amóghasiddhiho.

Théraváda Jeden ze základních smě­rů hínajánového buddhismu, který se rozšířil zejména na Srí Laňce a v j i­hovýchodní Asii.

Tchaj Feng Bůh štěstí s lidskou po­dobou, ale panteří srstí a ocasem.

Tchaj-cung Císař Tchaj-cung (598 až 649) je považován za největšího pří­znivce buddhismu v době dynastie Tchang.

Tchaj-chu Z jezera Tchaj-chu ve vý­chodní Číně se po staletí těžily vel­ké okrasné kameny pro parky a za­hrady mocných a bohatých. Tyto kameny se nepovažovaly pouze za symboly dlouhověkosti, nýbrž i tvr­dosti a spolehlivosti.

Tchaj-i Tchien-cun Taoistické bož­stvo „Ctihodný nebešťan Velké jed­noty" se vzývá se kvůli blahobytu

a nesmrtelnosti. Rovněž v něm spat­řují boha, jenž provází duši spraved­livého do Velikého nebe. Jeho socha v chrámu mívá tmavý obličej, černý vous a dlouhé roucho, sedí na lotoso­vém trůnu, někdy na ležícím lvu.

Tchaj-paj Tin -s ing Taoistický bůh, původně asi hvězdné božstvo, neboť představuje Venuši (Tchaj-paj-sin, Ťin-sing). Na Tchaj-wanu ho uctíva­jí jako patrona vinařů a říkají mu Ťiou-šen Čili „Vinný duch". Ve vel­kých taoistických chrámech je ztvár­něn jako vousatý stařec v úřednickém oděvu, často se žezlem a oháňkou na mouchy.

Tchaj-suej „Velký rok" neboli Jupi­ter, protože Slunce oběhne zhruba za dvanáct let. Též se mu říkalo „Planeta roku" (Suej-sing) nebo „Předseda nebeské rady času". Tchaj-suej je přednostou sto dvaceti nebeských úředníků. Jedná se o nevypočitatelně hvězdné božstvo, jež se snadno ura­zí a je mstivé. Tchaj-suej musí být vždy příznivě naladěn, neboť může šířit epidemie a tomu, kdo ho zane­dbává, přinést neštěstí. Rovněž dohlí­ží na jistá tabu, např. na dny, kdy není vhodné se stěhovat nebo vstupovat v manželství , a na pravidla, podle nichž se má kopat a stavět. Oltář měl v pekingském chrámu Rolnictví, kde mu císaři až do roku 1911 obětovali prvního jarního dne.

Tchaj-šan Význam posvátné hory Tchaj-šanu v provincii Šan-tung nej­lépe dokumentuje seznam císařů, kteří na ni za tisíciletí vystoupili:

Tchaj-fi 188

bohu Tchaj-šanu osobně obětovalo 62 legendárních a 17 historických císařů. Ještě v roce 1770 přijel k jeho úpatí císař Čchien-lung na bílém slo­nu s mohutným doprovodem jezdců s prapory a šlechtici.

Tchaj-ťi Nejzazší předěl, Nejvyšší pól, prazáklad života, spojnice mezi nebesy a zemí, sjednocený jin a jang.

Tchán Oltář, na němž se obětovalo bohům.

Tchan-če-s' Klášter Dračího rybníka a stromu če (nebo Divokých moruší u jezírka), jeden z nejstarších čín­ských klášterů a nejstarší v okolí Pe­kingu, byl zbudován v letech 265 až 316 za dynastie Tin. Stál zde v plné kráse, ještě než se Peking stal hlavním městem říše. Nachází se v krásné hor­naté krajině v okrese Men-tchou-kou na hoře Tchan-če-šan. Za dobu své existence několikrát změnil jméno (Lung-jůan-s ' , Ta-wan-šou-s ' , Jou--jen-s') . Celý komplex zaujímá plo­chu 6,8 hektaru a má velký počet ob­řadních a modlitebních síní a řadu pří­bytků císařské rodiny, vládních úředníků a mnichů. V síni Čtyř nebes­kých králů trůní čtyři strážci světa v pestrých generálskych uniformách -a v Hlavní síni (Ta-siung-pao-tien) se opět jako dříve uctívá Buddha. Díky krásnému lesnatému okolí je jedním z nejoblíbenějších poutních míst se­verní Číny. Na horských svazích sto­jí 75 stúp, postavených na počest vy­soce postavených mnichů, mezi nimi i pomník Kublajchánovy dcery Miao--šen. která v tomto klášteře žila

a zemřela jako mniška. V síni Dračí­ho krále visí metr dlouhá kamenná ryba, která podle pověsti privoláva déšť a zahání nemoci. Má tak vysoký obsah mědi, že když se do ní udeří, zní jako zvon. Za Hlavní síní rostou dva jinany, jež údajně pocházejí z dynastie Liao (916-1125), jednomu se říká „Císařův strom" a druhému „Strom císařova průvodce".

Tchao-tchie Tímto výrazem (žrout) se míní démonská zvířecí maska s te­sáky a rohy, kterou lze od dynastie Sang-Jin (asi 1523-1027 př. n. 1.) nalézt na mnoha rituálních nádobách.

Tchien Fej Taoistický božský protěj­šek Kuan-jin. Tato bohyně námořní­ků a ochrankyne matek je uctívána především na pobřeží provincie Fu--ťien.

Tchien Sien Taoistická ochranná bo­hyně matek, zvaná též „Nefritová paní" nebo „Princezna barevného ob­laku".

Tchien-kung Nebeský palác, v němž vedle nesčetných bohů sídlí nejvyšší taoistická božstva „Tri Čistoty" (San-čehing). Jsou to Juan-š ' tchien-cun (Nebeský vládce Prvopočátku), dále Ling-pao tchien-cun (Nebeský vlád­ce Kouzelného drahokamu) a Tao-te -tchien-cun (Nebeský vládce Taa a t e ) .

Tchien-ning-s' Chrám, který stával j ihozápadně od Pekingu, se dnes na­chází už v jedné z jeho čtvrtí. Zalo­žen byl roku 471 za dynastie Sever­ní Wej, několikrát změnil j m é n o a dnešní podobu získal až roku 1435.

Ti-cang pchu-sa 189

Zbyla z něj majestátní třináctipatro-vá pagoda (57,8 m) z 12. století (dy­nastie Liao), na jejímž podstavci jsou reliéfy Buddhy a draků.

Tchien-š'-tung Taoisté kromě pěti po­svátných hor uctívají i pohoří Čching--ěcheng v provincii S '-čchuan. V tomto masivu, který dosahuje výš­ky až 1600 metrů, bývala řada klášte­rů, z nichž se nejlépe uchoval klášter Tchien-š'-tung. Pojmenován je podle taoistického mistra Čang Tchien-š'a, který v něm údajně žil. Dnešní podo­ba pochází z období krátké dynastie Suej (581-618). V chrámu lze vidět tři kamenné skulptury mytických císařů Fu-siho, Šen-nunga a Velkého JUa a kaligrafické nápisy slavných malí­řů a literátů z různých dynastií.

Tchien-šen Nebeský bůh, který býval zobrazován jako dvouhlavý buvol s koňských ohonem a osmi nohama. Vyznačoval se hlubokým bručením, a když se ukázal, byl předzvěstí války.

Tchien-tchaj Jedna ze tří význam­ných škol čínského buddhismu, j iž založil Č'-i (538 - 597), který pochá­zel z vysoce postavené úřednické ro­diny a stal se mnichem. Napsal řadu děl o metafyzických otázkách a zí­skal přídomek „Moudrý mistr". Sek­ta se jmenuje podle pohoří Tchien--tchaj-šan v provincii Če-ťiang.

Tchien-wang Čínský název pro čty­ři strážce světa (v sanskrtu lókapála), j imž se též říká nebeští nebo diaman­toví králové. Jejich sochy, většinou v nadživotní velikosti, stojí v předsíni každého buddhistického kláštera.

Tchien-wang-tien Síň Nebeských králů zvaná též síň Dévarádžů.

Tchou Čen Taoistická bohyně nešto­vic.

Tchu-ti-kung viz Bůh půdy Tchuej-pej-tchu Vedle I-ťingu nej-

známější čínská věštebná kniha, při­pisuje se dvorním věštcům a mate­matikům z doby dynastie Tchang (618-907). Titul v překladu zname­ná Tabulky úderu do zad. V čínské kulturní oblasti má podobný význam jako v křesťanství Zjevení Janovo.

Tchung-ťiao Dříve největší buddhis-tický ženský klášter v Pekingu; stojí j ižně od paláce Klidu a harmonie, před kulturní revolucí v něm žilo 70 mnišek a dnes opět ožívá.

Ti-cang pchu-sa Vládce podsvětí a předseda pekelných soudců, jehož původní sanskrtské jméno zní Kšiti-garbha čili „Zrozenec Země" , což nasvědčuje tomu, že se původně jed­nalo o ochranné zemské božstvo. V Číně se pak vyvinul ve vládce pod­světí, jenž byl uctíván jako zachrán­ce ubohých duší před pekelnými útrapami. Hlavním centrem jeho kul­tu je posvátná hora Ťiou-chua-šan v provincii An-chuej, na níž 30. dne 7. lunárního měsíce četní poutníci slavili j eho narozeniny a prosili ho o přízeň duším svých zesnulých, jež dlí v podsvětí. Podle pověsti se jed­nalo o prince korejského království Silla, který utekl do Číny, stal se asketou na hoře Ťiou-chua-šan a po smrti ho sám Buddha jmenoval vlád­cem podsvětí. Vedle Kuan-jin. Wen-

-sua a Pchu-siena patří ke čtyřem nej-oblíbenějším bódbisattvům čínských buddhistů. Ti-cang s osmnácti ruka­ma je považován za „přemoži te le pekla", který svou holí otevírá pekel­né brány a vysvobozuje t rýzněné duše. Zobrazován je s vlídným výra­zem a sklopenýma očima, jak sedí bosý na lotosovém trůnu. Často drží­vá almužní misku. Po boku má žáky Tchao Minga a Ming Kunga.

Tien Ve starých časech obecný výraz pro velkou a dlouhou budovu. Pozdě­ji se tak říkalo každé síni, v níž se uctívali bohové nebo Buddha. U cí­sařského dvora síň, v níž císař dával audience a vyřizoval státní záleži­tosti.

T in H a u Kantonské j m é n o bohyně Ma-cu (Tchien Chou), která je jako bohyně moří, císařovna nebes a svatá matka uctívána v celé jižní Číně a jen v Hongkongu má 24 chrámy. Jeden z jejích chrámů, který stojí v Joss House Bay, byl založen v i l . století. Už ve 13. století měla i mezi Mongo­ly takovou pověst, že ji Kublajchán roku 1278 povýšil na „Nebeskou krá­lovnu" a tím na nejvyšší taoistické božstvo po Nefritovém císaři.

Troji tý r i tuá l Krátce před počátkem nového roku se v každé domácnosti v posledních hodinách končícího roku konaly tři základní obřady, a to na počest nebes a země, bůžků do­mácnosti a duchů zesnulých předků. Před tabule předků se kladly obětiny a hlava rodiny vzývala nebesa a ze­mi. Poprvé se prováděly těsně před

půlnocí jako zakončení obřadů kon­čícího roku a podruhé těsně po půl­noci jako zahájení obřadů nastupují­cího roku.

Tro jnožka Symbol štěstí. Devět troj-nožek symbolizovalo Říši středu, která měla za dynastie Čou (1122 až 221 př. n. 1.) devět provincií . Tři nohy zase symbolizují tři nejvyšší hodnostáře po císaři.

T ře šně Jíst třešně znamená souložit T ře t í svátek m r t v ý c h 1. dne 10. lu­

nárního měsíce se slavíval „třetí svá­tek mrtvých" neboli Svátek na počest předků (Ťi-cu-ťie), při němž se konal obřad „pálení šatů" neboli „zasílání zimních oděvů mrtvým". Jednalo se o imitace oděvů z papíru.

T ř i V čínské číselné mystice hraje trojka velice významnou roli. Toto jangové číslo má jedenáct základních významů a 1915 složenin. Číňané tři­krát poklekali před císařem a devět­krát se dotkli čelem země. Oslavenci se přeje „trojnásobná hojnost". Když vidíme obraz s dítětem, které nese broskev a kolem nějž poletuje neto­pýr, znamená to štěstí. Když je na něm ještě bůh dlouhověkosti jedoucí na jelenu, znamená to štěstí, dlouhý život a bohatství. „Trojicí učení" se míní taoismus, konfucianismus a buddhis­mus. Tři „Velká jsoucna" jsou bódhi-sattvové Maňdžušrí (Wen-šu), Sa-mantabhadra (Pchu-sien) a Avalóki-téšvara (Kuan-jin). Taoisté uctívají „Tři Čistoty" a buddhisté zase nazý­vají nejdůležitější části svého kánonu „Třemi koši" (Tripitaka). „Tři jangy"

Tri nebešt í c ísařové 191

jsou tři jarní měsíce a „tři stařešinové" představení obce.

Tři beztvaré duše Z taoistických ná­boženských představ pochází koncep­ce tří beztvarých duší, jež provázejí člověka od narození. První z nich má místo v hlavě, druhá v břiše a třetí v nohou. Každá z nich jednou za še­desát dnů hlásí nebesům všechny dob­ré i špatné skutky člověka, jež se za­znamenávají do Knihy života. Později tyto záznamy slouží jako důkazy pro rozhodování pekelného soudu.

Tři cesty k j e d i n é m u cíli Běžný vý­raz pro synkretismus, který dovolu­j e , že se věřící řídí taoismem, bud-dhísmem i konfucianismem a uctívají jejich bohy.

T ř i Čis toty Nejvyšší božstva taois-t ického panteonu, která tu vládnou z nejvyšších sfér. Jedná se o personi­fikaci tří životních principů: dechu, životní síly a ducha. Nebeský vládce prvopočátku (Jiian-Š' tchien-cun), pán nebes a země, sídlí v nejvyšší sféře Nelri tové čistoty (Ju-čching). Ve druhé sféře Svrchované čistoty (Šang-čching) panuje Nebeský vlád­ce kouzelného drahokamu (Ling-pao tchien-cun), který počítá čas. Třetí sféře Veliké čistoty (Tchaj-čching) vládne Nebeský vládce principů Tao a te (Tao-te tchien-cun), pokládaný za zvěstovatele taoistické nauky a zbožštělou podobu Lao-c 'a . Taois­tická trojice je ztvárňována na třech stejně velkých tabulích v podobě starců ve slavnostním oděvu. Před hrudí drží nefritové žezlo, vyznačují

se dlouhými vousy a ušními lalůčky, tváří se blahosklonně a skoro vždy mají na hlavě taoístickou korunku.

Tři klenoty Je to Buddha, jeho učení (dharma) a jeho stoupenci (sangha).

Tři koše Tři hlavní části buddhistic­kých kánonů, zvané též Trojí koš, pá-lijsky Tripitaka. První je Suttapitaka (Koš učení) - kázání, výroky Bud-dhovy, podobenství a přísloví k bliž­šímu ozřejmění učení, druhý Vinaja-piíaka (Koš řádové kázně) - sbírka pravidel mníšskeho života a třetí Abhidhammapitaka (Koš metafyzi­ky) - náboženská, filozofická a me­tafyzická pojednání z pozdější doby.

Tři mnišská pravidla Buddhističtí mniši v Číně se vždy museli řídit tře­mi základními pravidly, která stano­vil už sám Buddha. Znamenalo to zříci se veškerého majetku až na de­vět předmětů (tri kusů mníšskeho roucha, břitvy, jehly, cedníku, vějíře, opasku a žebrácké misky) , řídit se přikázáním nezabíjet a neubližovat a přísně dodržovat celibát.

Tři mocnosti Staročínsky pojem pro vesmír, který se skládá ze tří základů - nebes, země a člověka.

Tři národní neřesti Obžerství, hry a návštěva divadla byly ve staré Číně všeobecně známy jako národní neřes­ti. Potěšení z dobrého jídla se snad­no mohlo zvrhnout v obžerství, ra­dost ze hry v hráčskou vášeň a láska k divadlu v posedlost.

Tři nebeští císařové Taoismus, kte­rý si jako nejvyšších statků cenil pře­devším jasnosti nebes, plodnosti

Tři nebeští úředníci 192

země a čistoty vody, vytvořil za dy­nastií Tchang a Sung tři svátky. Na počátku, uprostřed a ke konci roku se slavily narozeniny nebeského ducha Šang Juana, boha země Čung Juana a boha vod Sia Jiiana. V tyto dny se obětovalo nebeskému císaři C'-wejo-vi, Čching-lingo vi a Jang-kuovi, kteří zastupují nebesa, zemi a vodu.

Tři nebeští úřednicí „Tři nebeští úředníci" zaujímají v hierarchii taois-tických bohů nejvyšší místo, neboť jsou považováni za přímé syny boha prapočátku veškeré existence, a proto se j im též říká „vládci tří světů" - ne­bes, země a vody. První z nich, těsně za Nefritovým císařem, je „nebeský úředník", považovaný za nejdůleži-tějšího z této trojice. Bez jeho požeh­nání není na zemi dobře a obětuje se mu 15. dne 1. lunárního měsíce. „Zemský úředník" je pánem nad osu­dy lidí a dohlíží na jejich chování , rozlišuje dobro a zlo a sleduje dění na zemi. Na jeho narozeniny, 15. dne 7. lunárního měsíce, se taoističtí mni­ši den a noc modlí a zpívají a prosí jej o shovívavost. Tento den je i svátkem duchů, kdy duše zesnulých smějí na­krátko opustit podsvětí. „Vodní úřed­ník" má narozeniny 15. dne 10. lunár­ního měsíce, chrání před nemocemi a stojí při člověku v nouzi.

Tři největší neštěstí V mládí přijít o otce, ve středním věku o ženu a ve stáří nemít syna.

Tři ovce Symbol míru. Tři pokrevní bratři Z pohnutého ob­

dobí Tří říší (220-280) zná každý

Číňan Kuan Jiia, Liou Peje a Čang Feje, hrdiny bojů mezi státy Wu, Š u a Wej po konci dynastie Chan (206 př. n. 1-220 n. 1.), kteří se jako čestní a poctiví mužové stali zářným vzorem plnění povinností a loajality. Hrají hlavní roli v romantické kroni­ce „Příběh Tří říší" (San-kuo-č ' ) ze 14. století, rovněž v mnoha operách a divadelních hrách. Nejznámější z nich je Kuan Ju (též Kuan-ti nebo Kuan-kung), jenž se stal bohem vál­ky a spravedlnosti a v jehož chrá­mech se rovněž rozhodují právní pře. Konfuciáni v něm dokonce vidí boha literatury, buddhisté ho převzali jako ochránce svých chrámů a taoisté jej považují za velkého krotitefe démo­nů. A protože se těší nesmírné váž­nosti i všech zahraničních Číňanů v celé j ihovýchodní Asii, stal se nej-uctívanějším božstvem hned po bo­hyni Kuan-jin. Zobrazován bývá čas­to se dvěma společníky. Po pravici mu stojí nosič zbraní Kuan Čchang, který má černý obličej a na hlavě lo­tosový klobouk, a po levici adoptiv­ní syn Kuan Pching s úřednickým kloboukem. Liou Pej, vládce králov­ství Šu a zakladatel dynastie Pozdní Chan, se stal patronem košíkářů a výrobců slaměných sandálů. Bývá zobrazován v královském slavnost­ním rouchu a jeho bratři ve skvostné zbroji nebo slavnostním hávu. Čang Fej, „generál tygr ze Šu", se oslavu­je jako vzor neohrozenosti a hrdin­ství.

T ř i s ta ř í c ísařové Na rozdíl od sice

Tři vznešení 193

božských, ale přesto už velice lidsky jednajících kulturních hrdinů Fu--siho, Sen-nunga a Chuang-tiho zná taoismus ještě „tři staré císaře", kte­ří položili základ veškerému vývoji na zemi. Jsou to nebeský císař Tchien-chuang, pozemský císař Ti--chuang a císař Žen-chuang, který má na starosti lidstvo. Tito tři bohové se starají o to, aby řeky tekly po prou­du, rostliny kořenily, kovy se skrýva­ly v zemi, bytosti sestávaly z masa a kostí - a aby lidé zůstávali lidmi.

Tři svatí Západu V různých chrá­mech sekty Čistá země lze často vidět trojici Tří svatých Západu. Uprostřed je A-mi-tchuo-fo, po jeho levici Ta-š '--č ' a po pravici Kuan-jin. Při jejich identifikace pomohou atributy. Kuan-jin drží vázu, A-mi- -tchuo-fo má na hrudi svastiku a Ta-š ' -č ' drží lotos s velice dlouhým stonkem. Ta-š ' -č ' je považován za „pána přísnosti", ale i za „pána úspěchu". Vyslal ho sám Buddha a svou mocnou silou má na­pomáhat velkému dílu vysvobození.

Tři šťastné plody Granátové jablko, broskev a cedrát. Granátové jablko znamená plodnost, broskev dlouho­věkost a cedrát štěstí.

Tři tisíce pravidel chování Široce rozvětvená pravidla čínského slušné­ho chování, ražená třemi náboženství­mi, určovaná místními specifikami a prorostlá rodinnými, vesnickými, regionálními a státními předpisy, vy­ústila v průběhu staletí v tzv. „tři tisí­ce pravidel chování", které zejména pro osoby vyšší hodnosti znamenaly

množství závazků. Už povinnosti no­voročních návštěv byly pro výše postaveného tak četné, že jej museli zastupovat sluhové. K nejbližším pří­buzným, k manželčiným rodičům a k bývalému učiteli se však musel dostavit osobně.

Tři učení Nejvýznamnější filozofic­ké směry a náboženství Číny: taois­mus, konfucianismus, buddhismus.

Tři věrní vévodové Od konce dy­nastie Sung (960-1279) se jako bož­stva (San-čung-kung) uctívají tri vo­jevůdci , vzory loajality, věrnosti a integrity. Jedná se o tři důstojníky, kteří chrabře, ale marně bojovali s Mongoly a snažili se zachránit dy­nastii Sung. Ke zbožnění a rozšíření jejich kultu podstatnou měrou přispě­ly jejich dramatické životní osudy a tragický konec. Na oltářích je lze spatřit většinou vedle sebe ve stej­ném nebo podobném odění.

Tři vozy Tři základní směry buddhis­mu: Malý vůz, tj. j ižní buddhismus zvaný hínajána (Srí Lanka, Barma, Thajsko, Kambodža, Laos, Vietnam); Velký vůz, tj . severní buddhismus zvaný mahájána (Čína, Japonsko, Korea) a Diamantový vůz zvaný vadžrajána (Tibet, Sikkim, Bhutan, Ladákh, Mongolsko).

Tři vznešení Třemi vznešenými se míní tři mytičtí vládci stojící na po­čátku čínských dějin. Jména těchto tří kulturních hrdinů nebyla jednotná. Jsou to Fu-si, Nu-kua, Šen-nung, nebo Fu-si, Šen-nung, Ču-žung, nebo Fu-si, Šen-nung a Chuang-ti.

Třicet šest generálů

Třicet šest generálů Země , v níž byla válka sice všeobecně nenávidě­na, která však kvůli vnějšímu ohrože­ní vždy vydržovala množství vojska, se samozřejmě nemohla obejít bez nebeských generálů. V Číně jsou známy dvě skupiny po třiceti šesti ge­nerálech, kteří velí celým armádám duchů a zkrocených démonů a mo­hou účinně zasáhnout do l idského dění. Na mnoha oltářích bývali zob­razeni, jak se zeleně nebo černě po­malovanými obličeji vyrážejí na ko­ních nebo na bájných zvířatech do bitvy a nahánějí hrůzu nepříteli.

Třínohá ropucha Mytické zvíře obý­vající měsíc a považované za nosite­le štěstí a peněz. Často se objevuje jako dřevěný nebo nefritový amulet. Podle pověsti se jedná o Čchang-e, která svému muži Chou-imu vzala elixír nesmrtelnosti, utekla s ním na měsíc a za trest byla proměněna v ropuchu.

Třínohý havran Posel bohyně Si--wang-mu, Královny matky Západu. Jedná se o zvíře sluneční, tedy protěj­šek měsíčního zajíce.

Tu Kchang Patron výrobců lihovin a majitelů jídelen, vináren a čajoven byl znalcem vína za dynastie Čou a svátek měl 13. dne 6. lunárního mě­síce.

Tu-kung a Tu-mu Bůh a bohyně pů­dy, kteří se v určité dny nemají obtě­žovat, například okopáváním nebo orbou.

Tu-le-s' „Chrám Jediné radosti" sto­jí v městečku Ťi-sien severovýchod-

194

ně od Pekingu a pochází z dob dy­nastie Liao (916-1125) . Obě j eho síně patří mezi nejstarší dřevěné stav­by v Číně. Síň Kuan-jin je vysoká 22,5 metru a má pozoruhodně složi­té trámoví. Navzdory zemětřesením častým v této oblasti se v ní zachoval i skvostný kazetový strop a Šestnácti-metrová terakotová socha bohyně milosrdenství. Klášter je působivým dokladem kultu Kuan-jin v severní Číně.

Tu lku Převtělenec, psáno též tuku; v lamaismu muži i ženy, j iž jsou po­zemským ztělesněním, znovuzroze­ním buddhů, bódhisattvů a světců. Tulku podle lamaistů dokáže vytvo­řit vědomou kontinuitu mezi svými postupnými existencemi, například může před smrtí udat místo a okol­nosti své další inkarnace.

T u n - c h u a n g Z hlediska malířství je Tun-chuang něco jako buddhistický Vatikán, neboť v těchto 492 jeskyních na okraji pouště Gobi se nachází 45 000 čtverečních metrů nástěnných maleb z období od roku 336 až po 12. století. Skalní chrám (Mo-kao--kchu) j ihovýchodně od města Tun--chuangu v provincii Kan-su předsta­vuje v jediném dlouhém skalním úte­su, v němž původně bylo přes tisíc jeskyní, největší obrázkovou knihu buddhistického umění. Malby vzni­kaly tak, že stěny se nejdříve potřely směsí zvířecích chlupů, hnoje, bláta a slámy, vyhladily kaolinem a teprve potom se na ně malovalo. Suchý pouštní vzduch uchoval barvy do-

dnes. V jeskyních je v nesčetných epizodách ztvárněn celý Buddhův život a vývoj buddhismu. Malby však odráží i život na Hedvábné stez­ce. Dále se v této obrovské klenotni­ci Číny, jež původně patřila více kláš­terům, nachází přes dva tisíce kolorovaných terakotových a dřevě­ných plastik. Tun-chuang ležel na nejdůležitější křižovatce Hedvábné stezky a četné jeskyně byly zřejmě votivními kaplemi, které fundovali obchodníci a vůdci karavan.

Tung Fang-čou Byl patronem zlatní­ků a stříbrníků, o němž se věřilo, že je reinkarnací ducha planety Venuše. U nohou mívá ingoty zlata, pruty ve tvaru loděk nebo botiček.

Tung-wang-kung Král otec Výcho­du; významné taoistické božstvo, vládce všech mužských nesmrtel­ných, manžel Královny matky Zápa­du, symbol síly a energie. Původně se jednalo o sluneční božstvo.

Tušita Buddhistický ráj nebo „spoko­j e n a " či „utěšení", božské bytosti, které sídlí v nebeských palácích a znovuzrodí se už jen jednou, napo­sledy, mezi nimi i příští buddha Mait-réja.

Tygr Symbol panovníkovy moci a síly, chrabrosti, západu, podzimu a mužského elementu. Věřilo se, že zahání démony, a proto se na hroby stavěli kamenní tygři a malým dětem se nasazovaly čepičky s vyšitými tygřími hlavami. Lidé si slovo tygr netroufali ze strachu vyslovit a říkali mu „Král hor".

Tygr je třetím znamením čínského zverokruhu. Člověk zrozený v roce Tygra bývá statečný, ale vznětlivý, umí však být velice milý a citlivý. Na druhou stranu mu lze vytknout znač­nou váhavost. Tygři milují nezávis­lost a svobodu. Jsou to rození indivi-dualisté a nejradši by dělali všechno sami. Samota j im není na obtíž, zce­la si vystačí sami. V profesionálním životě spolehlivě dostávají závaz­kům. Nebojí se riskovat, dobrodruž­ství jsou pro ně od toho, aby se zvlá­dala. Za penězi se sice nehoní, ale toho, co již jednou získali, se neradi vzdávají. Tygru v partnerství vyho­vuje Kůň, Pes, Myš a Drak. S Opicí může vytvořit životní svazek jedině tehdy, když se j eho síla a opičí lest účelově spojí k dosažení nějakého důležitého cíle. Jinak opičí nálado­vost a lehkovážnost nesnáší.

Tykev Symbol tajemství, jež v sobě skrývá, vědy, magie, lékařství, černé­ho umění ; atribut nesmrtelného Li Tchie-kuaje; prostředek na prodlou­žení života a odhánění nemocí. 5. dne 5. lunárního měsíce (o Svátku dra­čích člunů neboli Letních slavnos­tech) se zavěšují nad vchody lucerny ve tvaru tykví, aby zahnaly zlé duchy. Suchá lahvovitá tykev (chu-lu) se hodí jako nádoba na léky, a proto tyto tykve visely nad lékárnami. Pro tao-isty je lahvovitá tykev magickým předmětem, neboť věří, že v ní ne­smrtelní uchovávají elixír života.

•ŕ Ť i - k u n g Bůh uctívaný především

v jižní Číně a známý též jako Kung--chuo-fo, Živoucí Buddha, t i Kung býval mnichem za dynastie Sung (960-1279) a lstí nebo kouzlem se vždy dostal z těch nejožehavějších si­tuací. Jeho eskapády vtipně a živě líčí čtyřdílný román, který z něj udělal li­dového boha. Na obrazech, které dří­ve bývaly v každém chrámu, ho vídáme jako usměvavého a neohole­ného muže ve zcela všedních nebo děravých šatech, bosého nebo jen s jednou botou.

Ti- le-s' Největší chrám provincie Chej-lung-fiang se nachází v jejím hlavním městě, dvoumilionovém Charbinu. Impozantní komplex se čtyřmi velkými síněmi na ploše 2,6 hektaru byl založen až v roce 1924, patří tedy mezi nejmladší čínské chrá­my. Tento překvapivý fakt má jasnou politickou příčinu, neboť v prvních desetiletích 20. století docházelo v Mandžusku k převratným změnám. Tato země byla j iž kolem roku 1000 př. n. 1. řídce osídlena předchůd­ci dnešních Mandžuů a do světla dě­jin vstoupila teprve vítězným tažením carských vojsk na Sibiř. Mandžuy

založené město Charbin, původně jen tržiště, zažilo první rozmach až po ro­ce 1896, kdy bylo napojeno na ruskou železnici. Rusko tuto provincii v le­tech 1900-1905 dokonce vojensky okupovalo, protože čínské císařství bylo v úpadku a nemohlo se bránit. Po rusko-japonské válce se musela car­ská vojska stáhnout, ale z Charbinu se už stalo město se zcela ruským vzhle­dem, o čemž dodnes svědčí asi třicet pravoslavných kostelů. Po revoluci v roce 1917 do něho směřovaly tisíce uprchlíků z Ruska a Charbinu se ří­kalo „největší ruské město mimo Sovětský svaz". Číňané se snažili v Charbinu upevňovat své pozice a dát najevo svou převahu. Jedním z projevů těchto snah byla i stavba chrámu Ťi-le-s'. Charbin pak v letech 1932-1945 patřil do loutkového stá­tu Mandžukuo, potom ho do roku 1946 okupovali Sověti a definitivní součástí ČLR se stal až v roce 1949.

Ťia-še Čínské jméno jednoho z nej-význačnějších Buddhových žáků Kášjapy.

T i a n g Cu- j a Oblíbené taoistické božstvo, mocný patron domů a ob­chodů a generál všech nebeských

Ťien-čen 197

vojsk. Na obrazech ho vídáme jako starce s bílými vlasy, v rouchu s osmi trigramy a s korouhví, na níž je znak ling (na rozkaz). Někdy sedí na něja­kém bájném zvířeti.

Ťiao-šan Severovýchodně od Čen--ťiangu v provincii Ťiang-su ční z Jang-c'-ťiangu ostrovní hora Ťiao--šan s prastarými stromy a buddhis-tickým klášterem Ting-chuej-s ' , v němž se až do roku 1949 udržova­la nejčistší liturgie a pěstovala kláš­terní hudba a zpěv.

Ťien-c' K početným božstvům nižší­ho řádu, jež mají na starost děti, pat­ří i „dívka, jež napomíná děti". Zna­jí ji především v Macau, kde se jí bezradní rodiče svěřují s výchovnými problémy.

Ťien-čen Největší kulturní impulz, který Japonsko za své dějiny zažilo, přišel z Číny za dynastie Tchang (618 až 907). Nebezpečnou plavbu od zá­padních japonských břehů k asijské pevnině zvládla do 8. století již řada delegací, které ve své vlasti zpravo­valy o pokladech a vymoženostech Říše středu, takže buddhismus byl díky těmto kontaktům v Japonsku už znám a částečně i rozšířen, ale stále mu chyběl rozhodující podnět. Roku 733 se do Číny vypravila skupina ja­ponských mnichů, strávila deset let putováním a studiem v buddhistic­kých klášterech a přemluvila proslu­lého mnicha Ťien-čena, představené­ho kláštera Jasného světla (Ta--ming-s ' ) u města Jang-čou, aby v Japonsku šířil buddhismus. Tien-

-čen studoval dvanáct let v Luo-jan­gu a v Čchang-anu a jako učenec byl v Japonsku znám, protože měl řadu japonských žáků. Ťien-čenovi trvalo plných dvanáct let, než se po četných ztroskotáních dostal roku 753 na os­trov Kjúšú. S ním připluli nejen mni­ši, ale i zdatní stavitelé, umělci a ře­meslníci, kteří předávali vědomosti učenlivým Japoncům a jejich pro­střednictvím ovlivnili celou japon­skou kulturu. Ťien-čena přijal sám japonský císař a nechal se j ím vysvě­tit na buddhistického mnicha. Nej vý­znamnější japonský buddhistický chrám, dodnes hodně navštěvovaný Tóšódaidži ve městě Nara, byl posta­ven podle Ťien-čenových pokynů a udal směr japonské architektuře. V chrámu Tóšódaidži se uchovává Ťien-čenova socha, již jeho žáci sta­čili zhotovit ještě před jeho smrtí. Roku 1980 byla na 40 dní převezena do Číny a vystavena v klášteře Jasné­ho světla. Ťien-čena lze právem srov­návat s křesťanskými mnichy Bene­diktem, Patrikem, Bonifácem nebo Cyrilem a Metodějem, kteří při šíře­ní víry zásadně přispěli ke kulturnímu rozvoji mnoha zemí. V Japonsku je dodnes uctíván jako „Mistr, který při­šel přes moře" a jeho japonské jmé­no zní Gandžin. Jím započatá práce „kulturního přenosu" pokračovala i v následujících staletích. Například čínský mnich I-šan I-ning učil přes dvacet let v kjótském klášteře Nan-zendži a vychoval mnoho japonských mnichů.

Ťie- tchaj -s ' 198

í i e - t c h a j - s ' Pro mnoho generací buddhist ických noviců byl klášter Posvátné terasy, nacházející se 35 ki­lometrů západně od Pekingu na úpa­tí hory Ma-an-šan, nejžádoucnějším cílem, neboť v něm mohli být vysvě­cení. V chrámu je velká kamenná tří­stupňová terasa z dob dynastie Ming (1368-1644) , na níž při vysvěcová-ní seděli na trůnech tři nejvyšší hod­nostáři řádu a sedm svědků. Ve vý­klencích terasy stojí četné sochy nebeských strážců. Chrám byl zalo­žen roku 622 a nejdůležitější klášter­ní budovy přibyly za dynastie Liao (916-1125) . Rozlehlý areál leží na zalesněném svahu hory a je proslulý síněmi s četnými uměleckými díly i několika tisíciletými borovicemi, např. borovicí Ležícího draka nebo borovicí Devíti draků. Nápisy na stélách tohoto chrámu, většinou jde o sútry, jsou dodnes v takřka perfekt­ním stavu.

Ťin M e n g Taoistická ochrankyne malých dětí.

Ťin Ťiao Taoistický bůh astrologie uctívaný ve většině chrámů.

Tin-chua Fu-Žen Bohyně uctívaná v Kantónu těhotnými a mladými mat­kami. Prošiji především o bezbolest­ný porod a o zdravé dítě. Zobrazová­na bývá s houfem porodních bab a chův.

Ťin-kang Ozbrojený strážce bud-dhistické svatyně.

f ing-šen Bůh pramene. Každý pra­men potoka nebo řeky ochraňoval nějaký bůh. Tito bohové většinou neměli zvláštní j m é n o a patřili k velikému počtu zemských duchů a bezejmenných přírodních božstev.

Ť iou-chua-šan Jižní ze čtyř posvát­ných hor čínského buddhismu. Zve­dá se v provincii An-chuej mezi Jang--c'-ťiangem a proslulou horskou ob­lastí Chuang-šan. Toto okouzlující pohoří s četnými potoky, vodopády, jeskyněmi a nedotčenými lesy má devadesát devět vrcholů, z nichž nej­vyšší dosahuje 1413 metrů a je zasvě­cen bódhisattvovi Ti-cangovi (Kšiti-garbhovi) , králi podsvětí , který propouští duše zesnulých z podzem­ního vězení do vlídnějších končin. Dříve do Ťiou-chua-šanu proudily na podzim tisíce poutníků, navštěvova­ly zdejší kláštery a u jejich oltářů pro­sily o milost za zesnulé příbuzné. V době největšího rozkvětu zde bylo přes tři sta chrámů a klášterů s více než pěti tisíci mnichy. Největším klášterem z padesáti zbývajících je C'-ji ian-s ' , pocházející z dynastie Ming (1368-1644) .

Tiou-tchien S ú a n - n u Temná neboli Tajuplná dáma Devátého nebe je dávné mytické božstvo a patronka manželství a plodnosti. Později byla z totožňována s Fu-siho sestrou a manželkou Nii-kua.

Úhoř Podle jedné staré pověsti přivo­lal mytický úhoř na Čínu potopu.

Uli ta Symbol Buddhova hlasu. V Ti­betu a v lamaismem ovlivněných ob­lastech severní a východní Číny se zdobenou ulitou svolávají mniši.

Upál i Jeden z deseti výborných žáků Buddhových; byl lazebníkem v Ka-pilavastu, odkud pocházel i Buddha. Když se Buddha tři roky po procitnu­tí nakrátko vrátil do rodného města, dal se u něj ostříhat a Upáli se stal jeho žákem. Upáli byl odborníkem na záležitosti související s kázní, rituá­lem a organizací. Po Buddhové smr­ti tyto regule přesně zopakoval na prvním koncilu u Rádžagahy a v jeho podání byly převzaty do buddhistic­kého kánonu Tripitaky.

Úředn ík Cchue j Za dynastie Tchang (618-907) žil nesmírně svědomitý.

spravedlivý a velmi oblíbený úředník Cchuej , který byl po smrti zbožněn a uctíván j ako pomocník velkého boha Tchaj-šanu.

Útočišťová fo rmulka Jedná se o kra­tičkou modlitbu ke Třem klenotům „Utíkám se pod ochranu". Míní se t ím pod ochranu Buddhy, dharmy a sanghy. Příslušnost ke společenství buddhistů není dána narozením, ná­rodností , rasou, kř tem nebo j inými obřady, pouze vyslovením útočišťo-vé formulky.

Uzel š těst í Jeden z osmi buddhistic­kých symbolů; symbol dokonalého ducha a dlouhého a spokojeného ži­vota. Také se mu říká nekonečný uzel nebo „dlouhé zauzlení" (pchan--čang) a často se používá jako orna­ment.

V a d ž r a Hromoklín, diamant, žezlo, symbol lamaistické moci a sily, sym­bol nejvyšší pravdy, všeho a vesmír­né prázdnoty.

V a d ž r a j á n a Diamantový vůz; směr buddhismu, který se ve 3. století n. 1. vyvinul v Indii z mahájány, přijal prvky hinduismu, animismu, tantris-mu a obohatil je praktikami staroby­lého kultu plodnosti. V této podobě se stal základem tibetského buddhis­mu.

V a d ž r a k í l a „Vadžrová dýka" ; tří-hranný lamaistický rituální nástroj, který slouží k zahánění démonů. Če­pel bývá zdobena hadími reliéfy a na rukojeti je vadžra a ochranné božstvo Šrí Hajagríva hněvivého vzezření, jedná se o emanaci Avalókitéšvary, j idama z kategorie dharmapálů.

V a d ž r a p á n i D h j á n i b ó d h i s a t t v a , „s vadžrou v ruce". Původně to byl mladý muž skvěle vycvičený ve vá­lečném umění, který se však zřekl světa a stal se Buddhovým žákem. Probuzený ho postavil do čela pěti set žáků, kteří s ním stále putovali. Po­zději se stal významným patronem buddhistických chrámů, v nichž ho můžeme vidět hned dvakrát: před

chrámem s rozevřenými ústy a hrů­zu vzbuzujícím výrazem a v chrámu se zavřenými ústy.

Vadžrasa t tva Vedle pěti nadsmyslo­vých buddhů, dhjánibuddhů, bývá občas jmenován i šestý, Vadžrasat­tva. Chápán je jako část Ádibuddhy a odpovídá intuici, zatímco pět nad­smyslových buddhů odpovídá pěti smyslům. Na obrazech ho vídáme, jak s korunou na hlavě vystupuje z lotosu obklopeného plameny.

V a d ž r a v á r á h í „Diamantová bachy-ně", lamaistická bohyně velice uctí­vaná stoupenci vadžrajány. Většinou je zobrazována nahá s množstvím ře­tězů po celém těle, v rukou drží lebeční klenbu a nůž. Pro Evropana nezvyklý přídomek „diamantová ba-chyně" se vysvětluje tím, že na zá­dech má hlavu svině.

Vairóčana „Zářný", jeden z pěti nad­smyslových buddhů, dhjánibuddhů. vládce středu, zenitu. Je zářivě bílý a představuje Buddhu jako kazatele, který oznamuje budoucího buddhu Maitréju. Hledí ze středu do všech čtyř světových stran, takže mu není nic utajeno a je vševědoucí. Sedí na trůnu a drží koleso držma. Jeho atri-

Velká oběť nebesům 201

butem je zvon, jízdním zvířetem drak a symbolem sluneční kotouč.

Vaišravana Nejdůležitější ze čtyř „božských králů" a ochránců světa, kteří sídlí na hoře Méru, hlavní ochránce buddhismu. Je zelené barvy a vládcem severu, zobrazován bývá většinou ve skvostné zbroji, v levé ruce drží zlatou korouhev nauky a v pravé svatyni nebo stříbrnou kry­su chrlící šperky. Často ho obklopují nebeská vojska, letí na purpurovém oblaku nad mořskými vlnami nebo mu společnici dělá jeho sestra Šrí, jež nese mísu květin. Jedná se vlastně o hinduistického boha Kubéru.

Váza Čínština nerozlišuje mezi vázou a lahví. Znak pro vázu je souzvučný s mírem (pching), což v kombinaci s květinami nabízí bohatou symboli­ku. Např. váza s květinami čtyř roč­ních období znamená „mír po celý rok" a s borovými větévkami vyja­dřuje přání dlouhého života. „Váza pokladů" (pao-pching) s „pěti plody, které sytí" (proso, pšenice, sorgo a dva druhy bobů) sloužila při rituá­lu plodnosti a „černá láhev" se zase používala k chytání duchů.

Včela Symbol píle a šetrnosti. Vejce Symbol plodnosti. Vějíř Symbol dobra a něžných citů.

Atribut nesmrtelného Čung-li Čchua-na, rovněž odznak úřední hodnosti.

Velitel nebeských draků Všechny čínské kláštery toužily po autentické verzi Buddhova učení. Když se le­gendární Stian-cang (Tchang seng) vydal na dlouhou pouť a vrátil se

z Indie s originálními texty, byl vy­soce ctěn nejen on, ale i kůň, který ho nesl. Buddha koně jmenoval velite­lem nebeských draků a občas na něm jezdil.

Velká bílá hvězda Venuše, která je v Číně považována za vznešenou hvězdnou bohyni.

Velká horka (ta-šu) Menší svátek, který se na venkově slavil 24. dne 5. lunárního měsíce (23724. červe­nec). Touto dobou přicházejí nejtep-lejší dny roku.

Velká oběť bo hům půdy a obilí Tuto oběť vykonával císař dvakrát ročně, na jaře a na podzim, u oltáře Úrody na j ihozápadě Císařského pa­láce.

Velká oběť Konfuciovi Oběť na po­čest velkého filozofa a mudrce, kte­rá se konala ve druhém a osmém lu­nárním měsíci. Obřady začínaly ve tři ráno v pekingském Konfuciově chrá­mu (Kchung-miao) a účastnil se jich jen císař se svou družinou.

Velká oběť nebesům Ze všech císař­ských obřadů byla velká oběť nebe­sům v pekingském chrámu Nebes tou nejslavnostnější a nejnákladnější. Tato velká ceremonie, j íž se účastni­la celá císařská rodina s mnoha slu­žebníky a veškeré vyšší úřednictvo, byla jediná, k níž nikdy nebyli při­puštěni cizinci, a sestávala z „devíti úkonů", neboť devítka je číslo nebes. Byly to: setkání s dušemi císařů (tj. s dušemi císařských předků), oběť nefritu a hedvábí, první oběť býka, první úlitba, druhá oběť býka, druhá

Velká oběť předkům 202

úlitba, odstranění obětin, propuštění císaře a bohů a sledování velké zápal­né oběti. Obřad byl provázen tanci, poklekáním a zpěvem hymnů a vždy šlo o úžasnou podívanou.

Velká oběť předkům Koncem roku a na počátku každého ročního obdo­bí přinášel císař oběť v chrámu Uctí­vání císařských předků (Tchaj-miao) východně od hlavního vchodu do Zakázaného města. Při této oběti oznamoval předkům všechny vý­znamné události , k n imž došlo na dvoře a v celé říši, a prosil je , aby mu i nadále zachovali přízeň.

Velká oběť zemi Velká oběť zemi se konala ráno v den letního slunovratu v chrámové čtvrti na severu hlavní­ho města, byla určena choti nebeské­ho boha a přinášel ji císař osobně. Na rozdíl od chrámu Nebes, který měl zakřivené stěny a vykonávala se v něm zápalná oběť, byly stěny v chrámu Země kolmé a obětiny se v něm zahrabávaly do země. Obětní dary se nejdříve pokládaly na oltář, kolem kterého stály tabule symboli­zující „pozemské ministerstvo": pět posvátných hor Číny, čtyři směry vě­tru, čtyři posvátné řeky, moře, kopce kolem císařských hrobů atd. Obřad sestával z osmi úkonů a probíhal ve­lice slavnostně.

Velké Jiiovo mauzoleum Na úpatí hory Kuej-c ' v provincii Če-ťiang stojí mauzoleum na paměť legendár­ního císaře Jua, zakladatele dynastie Sia (asi 21 . -16 . stol. př. n. 1.), který před čtyřmi tisíci lety budováním

kanálů zabránil katastrofálním po­vodním. Vedle ní je dobře zachovalý chrám s četnými stélami pocházející z doby dynastie Liang (502-557) .

Velký císař Východní hory Bůh hory Tchaj-šanu v provincii San--tung, vládce nej posvátnější z pěti hor Číny. Tchaj-šan byl považován za palác nesmrtelných a bůh, kterého na jeho vrcholu uctívali, za vnuka sa­motného vládce nebes. V pradávných časech se věřilo, že duše zesnulých musí v nitru Tchaj-šanu předstoupit před vládce hory, který rozhoduje o délce jejich života a jejich osudu. S příchodem buddhismu se pozice vládce Tchaj-šanu poněkud relativi­zovala, nadále však měi značný vý­znam v taoismu. V končinách vzdá­lenějších od této hory se na jeho počest budovaly chrámy, j imž se ří­kalo „chrámy Východní hory".

Velký maršál Čche K poli t ickým božstvům v užším smyslu lze počítat sungského generála Čchea, který je znám i j ako „vévoda Čche". Narodil se v provincii Ťiang-si a proslul po­tlačením jednoho povstání, na boha však byl povýšen až v 17. století ke konci dynastie Ming a nepochybně měl přispět k vlastenectví vojska a varovat před rebeliemi. A jako už nejednou i toto božstvo se nakonec uctívalo zcela jinak, než se původně plánovalo. Například v Kantónu ho vzývají při epidemiích a v Macau se k němu obracejí ženy, jejichž mužo­vě popadli hráčské vášni.

Velký rok Je to Jupiter, neboť oběh-

Vévoda Ma 203

ne Slunce zhruba za dvanáct let. Po­dle Jupiterova cyklu dvanácti symbo­lů se kdysi počítal letopočet.

Velký sníh (ta-sile) Menš í svátek, který se slavil na venkově 29. dne 10. lunárního měsíce (7./8. prosinec).

Vepř Symbol mužské síly a štěstí při zkouškách. Mandžušt í Kitani, kteří v letech 916 -1122 ovládali velká území severní Číny, uctívali božské­ho předka s prasečí hlavou. Vepř je j inak dvanáctým znamením čínského zverokruhu. Patří mezi zna­mení, jež j sou hodnocena velice pozitivně, protože se vyznačuje opti­mismem, starostlivostí a pravdymi-lovností. Vepři milují domácí život a osobní pohodlí, jsou obezřetní a ne­dají se svést k lehkomyslným dobro­družstvím. Příslovečná není jen jejich důvěřivost a naivita, ale i roz­hodnost, tvrdošíjnost a duševní nezá­vislost. Trpělivostí, rozumem a vytr­valostí se Vepř dokáže zapracovat do četných povolání. Většinou nemá fi­nanční starosti, ale ani ctižádost vy­stoupit na samý vrchol, zpravidla se spokojí s tím, čeho dosáhl a co mu zajišťuje harmonický rodinný život. Lidé zrození v roce Vepře jsou ideál­ní manželé, vycházejí především s Králíky a Ovcemi, příznivý však je i svazek s Buvoly a Psy. Vepř je po­važován za jedno z nejsmyslnějších znamení zverokruhu. Setkají-li se dva Vepři, potom jsou něžnost, láska a sex v tom nejlepším souladu.

Věštební destičky Nápisy na lopat­kových kostech a želvích krunýřích

z období dynastie Šang (asi 1523 až 1027 př. n. 1.). Dodnes se jich našlo asi deset tisíc a obsahují množství in­formací o raných čínských dějinách. Do lopatek nebo krunýřů se vyvrta­ly menší otvory a vedle nich se za­psala otázka. Do otvoru se pak vklá­daly rozžhavené hroty a ze vzniklých puklin se věštilo. Výklad se nakonec zapsal na kost. Převažovaly dotazy ohledně předpovědi počasí, vhodnos­ti obětí předkům, lovu, neblahých událostí.

Věštební tyčinky V taoi stic kých chrámech jsou bambusové trubice až se stem tyčinek, j imiž se třese tak dlouho, dokud jedna nevypadne. Po­dle vyrytého čísla si tazatel vybere příslušný text s věštbou. Jestliže je věštba nesrozumitelná, vysvětlí mu ji strážce chrámu. Otázky bohům se vždy kladou šeptem.

Větrání klasiků Když je 6. dne 6. lu­nárního měsíce hezky, vynášejí taois-tičtí a buddhističtí mnichové na slun­ce svaté knihy a mezi tisty vkládají rostliny j ako ochranu proti hmyzu. Za císařství se tento den větraly ar­chivy a koupali psi, rozvěšovalo se šatstvo na slunci a ženy si myly vlasy.

Věty štěstí Ve staré Číně byl hojně rozšířený zvyk chránit svůj majetek „větami štěstí". Jednalo se o šťastné znaky, krátké věty nebo o zobrazení boha štěstí, netopýra, jeřába a jiných šťastných symbolů.

Vévoda Ma Ma Kung; zbožněný ge­nerál z dynastie Sung (960-1279) , kterého lze vidět v mnoha čínských

Vévoda Tchán 204

chrámů. Znám je též jako Ma Fu, Ma En nebo Ma Š ' -kung, a protože o něm v různých provinciích vznik­ly různé legendy, není j is té , zda se vždy jedná o tutéž osobu. K tomuto zmatku bezpochyby přispěly i bouřli­vé doby, jež vyznačovaly konec dy­nastie Sung (960-1279) a počátek mongolského období.

Vévoda Tchán Lokální vodní bož­stvo, jež jako svého patrona uctívají rybáři a všichni, kdo na žijí na člu­nech na Perlové řece. Též bývá vzý­ván při epidemiích.

Věž Žlutého jeřába Z této impozant­ní, padesát imetrové věže na Hadí hoře ve městě Wu-chanu prý jeden nesmrtelný odletěl na žlutém jeřábu do nebes. Věž připomínající pavilon pochází z dynastie Tin (265^439), je symbolem města a v letech 1981 až 1985 byla zrestaurována.

Vidjárádža Sanskrtské slovo vidjá-rádža znamená krále vědění či moud­rosti (čínsky Ming-wang), a míní se j ím většinou urputně hledící ochran­né a strážní božstvo. Podle mahájá-nového buddhismu má každý dhjáni-buddha mírnou a dobrotivou podobu v bódhisattvovi a hněvivou ve vidjá-rádžovi. Tato trojice tvoří podle eso­terického buddhismu rodinu.

Víly V čínské mytologii j sou víly vždy nebeské bytosti, které vystupují bud samy, nebo j a k o společnice a průvodkyně bohů. Víla tančící na bronzových zvonech je symbolem harmonie.

Vimalakírti Bohatý indický kupec,

který si osvojil rozsáhlé znalosti bud-dhisiické nauky a stal se bódhisat-tvou, ačkoli vedl světský život. Bud­dha Šákjamuni proto jednou poslal do j eho domu nadaného žáka Maňdžušrího, který pak s Vimalakír-tim disputoval o nejhlubších tajem­stvích učení. Na Maňdžušrího Vima-lakírtiho moudrost a výřečnost tak zapůsobily, že Vimalakírti byl pozdě­ji uctíván jako bódhisattva a přijat do panteonu mahájánového buddhismu.

Vipašjin První ze šesti „dřívějších buddhů" před Buddhou (púrvabud-dhů). Ale i před Vipašjinem už byli „předbuddhové", takže Siddhárlha je až pětadvacátý buddha, přesto však první a jediný Buddha.

Virúdhaka Jeden ze čtyř ochránců světa a božský král, jenž sídlí s ostat­ními třemi na hoře M é m . V umění bývá často ztvárňován samostatně. Je pánem j ihu a má modrou barvu, v pravici třímá kouzelný meč a stává na jednom nebo i dvou démonech.

Virúpákša Jeden ze čtyř božských králů a ochránců světa, kteří vládnou čtyřem světovým stranám. Je pánem západu a má červenou barvu. V Číně ho lze v mnoha chrámových předsí­ních vidět s třemi ostatními dévarád-ži, ale v Tibetu bývá často jako samo­statná socha z pozlaceného bronzu. V pravici drží hada (nágu) s kame­nem mudrců.

Vládce roku Jupiter, kterého císař dvakrát ročně uctíval slavnostní obětí.

Vládci pěti hor Bohové, j imž je za-

Vousy 205

svěceno pět posvátných hor taoismu. Jedná se o Tchaj-šan na východě, Cheng-šan na jihu, Chua-šan na zá­padě, Cheng-šan na severu a střední Sung-šan.

Vlast rýže a ryb Úrodné oblasti střední a východní Číny.

Vlašský ořech Symbol flirtu. Vlaštovka Posel jara. Dvě vlaštovky

na jedné vrbové větvi znamenají manželský soulad. Vlaštovky budu­jící hnízdo jsou znamením úspěchu a hojného potomstva.

Vlk Symbol lačnosti, žravosti a ukru­tnosti.

Vlny Symbol vody, přílivu, audience, ale i místa, kde přebývají draci.

Voda Jeden z pěti živlů, spojovaný se severem, černou barvou, zimou a ženským principem jin.

Vodní božstva Z nesčetných čín­ských vodních božstev je třeba jme­novat především draky. Jejich živlem je voda a vládnou v moři, jezerech a řekách. Tím nejvyšším božstvem v dračí říši je dračí král (lung-wang), který odpovídá za vše, co má něco společného s vodou, deštěm, povod­němi a záplavami. Zpočátku byl lung-wang jedním božstvem, ale po­tom svou existenci „zečtyřnásobil" , neboť časem se uctívali dračí králo­vé všech Čtyř moří a nakonec byly v celé zemi stovky dračích králů. Vedle nich však existují samostatní vodní bohové jako mytický císař Jii, dále Šuej-sien cun-wang, pětice vod­ních božstev, již lze vidět v chrámech pohromadě nebo jednotlivě. Když se

však mluví o bezejmenném duchovi urči tého jezera nebo rybníku, řeky nebo potoka, vzývá se prostě šuej--šen, což je hromadné jméno pro všechny nadpřirozené bytosti, jež od prvopočátku obývají a chrání vodu.

Vodní duchové Vodní duchové a du­chové pramenů se uctívali již v ra­ných dobách, o čemž jednoznačně svědčí četné mýty a pohádky. Na hoře Chuo-šan v provincii Šan-si u pramene Chuo-čchiianu dodnes stojí chrám Vodního boha (Šuej-Šen--miao), v jehož hlavní síni z roku 1319 je jedenáct soch vodních duchů a jejich sluhů.

Vodní víla Narcis, kterému se též říká „vodní nesmrtelný".

Vodopád Na čínských krajinomal­bách se velice často vyskytují vodo­pády, které spadávají mnohdy ze značné výšky. Symbolizují uplývající čas.

Volavka Symbol daleké cesty nebo setrvalého vzestupu. Za poslední dy­nastie (1644-1911) symbol civilního úředníka šestého hodnostního stupně. Na obřadním oděvu měl vyšito ještě osm draků se čtyřmi drápy a vrchol jeho klobouku zdobila mušle.

Vonná oblaka Symbol krásných roz­puštěných ženských vlasů.

Voskovice „Zapálit voskovici" zna­mená zbavit dívku panenství.

Vousy Symbol nadpřirozené síly a statečnosti, proto také mnozí taois-tičtí bohové v čínských chrámech a hrdinové v operách mají dlouhé, široké a husté vousy.

Vrba 206

Vrba Vrba a především její větévky symbolizují jaro, životní sílu a svět­lo.

Vůz duší Tímto výrazem se míní všechny úkony a obřady nutné k tomu, aby se nebožtíkovi umožnil

spořádaný a zajištěný odchod na onen svět.

Vydra Symbol pohlavní aktivity. Vykuřovadlo Symbol uctívání před­

ků.

Waj Ting-kung Generál z počátku dynastie Tchang a patron kovářů, jeho svátek se slávi) 10. dne 3. lunár­ního měsíce.

Wan-šan Cchaj-šen Bůh bohatství uctívaný zejména za dynastie Ming (1368-1644), neboť se mu připisova­la pomoc při zahnání Mongolů. Mingští císařové ho proto jmenovali „princem bohatství", čímž symbolic­ky vyjádřili, že žádnou dynastii nelze svrhnout bez materiální podpory.

Wang Jie Tento barvitý a nákladný svátek se pořádá na Tchaj-wanu kaž­dé tři roky. Wang Jie je pětice bohů moru, j ichž se všichni obávají, ale které lze obětí usmířit a s nimiž se lze slavnostně rozloučit, aby v následu­jících třech letech nenatropili na os­trově škodu. Proto se postaví několik metrů dlouhá džunka. naplní se obět­ními dary a zapálí. Když vyšlehnou plameny a kouř stoupá k nebi, všich­ni vědí, že bohové zvedli kotvu a po tři roky se na ostrov nevrátí, takže si Tchaj-wan může být jíst, že ho po tu dobu nepostihne epidemie. Vzhle­dem k tomu, že finanční náklady jsou obrovské, může se tento svátek konat jen na některých význačných mís­

tech, do nichž se z okolních měst a vesnic přivážejí hromady napodo­benin papírových peněz a kupí se ko­lem lodi ke spálení. Zvláště působi­vé bývají tyto oslavy v Tchaj-nanu. Začínají v chrámu Ťing-an. První den se ulicemi vozí dřevěná socha bohy­ně námořníků Ma-cu. Druhou noc se pak ve stanech přinášejí oběti pěti bo­hům. Třet í den se věří, že bohové epidemií se potulují 78 vesnicemi v okolí, ale nerozšiřují v nich nemo­ci. Čtvrtý den je vyhrazen modlit­bám, j imiž se Wang Jie prosí o zdraví a štěstí, a pátý den se koná obrovský průvod, j ímž se bohové zvou na plav­bu dobře zásobenou lodí. Šestý den probíhají přípravy na závěr svátku a lidé si zajišťují místa poblíž lodi, aby mohli obětní oheň sledovat z ma­ximální blízkosti. Tento den se pak v dlouhých procesích nosí k lodi dře­věné nebo papírové sochy bohů a lod je tažena míli k blízké řece. Nyní na­stává vrchol slavnosti. Za jásotu ně-kolikatisícového davu se loď zapálí, p lameny vyšlehnou, kouř stoupá k nebi a bohové zvedají kotvu.

Wang K u n g Jeden z bohů, kteří se vzývají při epidemiích. Jednalo se

o úspěšného lékaře, který žil v 1. sto­letí a se dvěma pokrevními bratry bojoval na jihu proti Miaům. Trojice byla později zbožněna j ako Kuan--ěang san-wang a stala se vzorem Chánů pronikajících na j ih. Podobně byl ve stejné době znám i generál Ma Juan, který v roce 47 dobyl území severního Vietnamu a později byl rovněž zbožněn. V Kuang-si je do­dnes uctíván jako bůh řeky.

Wang Ling-kuan Toto taoistické bož­stvo, známé též jako Wang Tchien-fún (maršál Wang), patří sice jen k druhé­mu, ne-li třetímu řádu, ale má obraz nebo sochu ve všech taoistických chrámech, neboť ochraňuje taoistické spisy. Lze ho skoro vždy vidět ve zlaté zbroji se zdviženým kouzelným me­čem a vlnícími se stuhami za hlavou. Má rudý obličej, rudý vous, vypoule­né oči a na čele třetí oko. Plní v tao­istických chrámech stejnou úlohu jako Wej-tchuo v buddhistických. Též ochraňuje poutníky na cestách vedou­cích k taoistickým svatyním.

Wang-šan-jie Ochranní duchové, j imž se obětuje na venkově a kteří bývali většinou historickými osob­nostmi, jako například onen srdnatý muž na tchajwanském pobřeží, jenž za tajfunu zachránil řadu lidí před utopením, a když šel na pomoc dítě­ti, spláchla ho vlna. Fakt, že k této události došlo až za vlády císaře Tao--kuanga (1821-1850) , svědčí o tom, že povyšování př íkladných lidí na ochranné duchy a bohy bylo ješ tě relativně nedávno zcela obvyklé.

Wej-tchuo Čtyři nebeští králové mají dvaatřicet generálů, jimž velí j im Wej--tchuo (v sanskrtu Veda), který je pří­mo podřízen králi Virúdhakovi. Lze ho vidět ve vstupní síni každého chrá­mu v bezprostřední blízkosti králů. Stojí tam ve zlaté zbroji a se zbraní připomínající žezlo a pozorně sledu­je každého, kdo vstoupí. Často též stá­vá poblíž Maitréji. Potírá démony, zlé duchy a všechny, kdo porušují záko­ny. V četných pověstech vystupuje jako ochránce buddhísmu a za císaře Kao-cunga (649-683) byl dokonce povýšen na ochranného boha. V le­gendárním Buddhové životopise se praví, že zlý duch ukradl Buddho vy ostatky, ale Wej-tchuo jej tak dlouho pronásledoval, až je opět získal. Jiné prameny hovoří o tom, že Wej-tchuo je buddhistická podoba hinduistické­ho boha Indry, datší v něm zase spat­řují bódhisattvu ve vojenském. Zcela pragmaticky uvažující čínští mnicho­vé ho považují spíše za „agenta" kláš­terů, kterého lze žádat o pomoc při opatřování potřeb všedního života. A proto když žebrají, berou si s sebou jeho obraz. Zobrazován však bývá i na poslední straně buddhistických knih, aby je čtenář v pořádku vrátil a aby také byly lépe chráněny před hmyzem, myšmi, vlhkem a ohněm.

Wen Čchang V zemi, v níž zkoušky rozhodovaly o postupu do vyšší spo­lečenské třídy, byl bůh, který mohl napomoci k jejich úspěšnému slože­ní, velice důležitý, tudíž i velmi uctí­vaný. Tímto bohem je Wen Čang,

který se dodnes těší úctě milionů za­hraničních Číňanů v j ihovýchodní Asii. Zobrazován je vousatý jako úředník s učeným výrazem. Většinou sedí v modrém rouchu na trůnu nebo jede na bílém oslu provázen pomoc­níky. A protože všechny zkoušky v císařské Číně byly literární, uctívá se především jako bůh literatury. Má pět podřízených bohů a jedním z nich je trpasličí a šeredný Kuej-sing, kte­rého kandidáti zkoušky vzývali už při vstupu do zkušební budovy. V jedné ruce drží pečeť a v druhé knihu nebo kámen na roztírání tuše. Jedná se o hvězdné božstvo a na praporu má sedm bílých hvězd Velké medvědice.

Wen-šu viz Maňdžušrí Wo-fo-s ' Chrám Odpočívajícího

Buddhy se nachází v Západních ho­rách, 20 km od Pekingu, poblíž par­ku Voňavé hory. Založen byl za dy­nastie Tchang (618-907) a ve 14. století jej po deset let rozšiřovalo sedm tisíc řemeslníků. Tenkrát se jmenoval chrám Věčného míru a roku 1734 byl přejmenován na chrám Vše­stranného duchovního procitnutí. Brzy však dostal opět nové jméno , a to podle kolosální měděné sochy spícího Buddhy. Je dlouhá 5,3 m a váží 54 tun. Odlita byla v roce 1321 a představuje umírajícího Buddhu (podle j iných interpretací Buddhu vstupujícího do nirvány). Do klášte­ra se vchází mohutnou, žlutě glazova­nou branou z 18. století, projde se kolem zvonice a bubnové věže, vstoupí do síně Nebeských králů

a pokračuje se k síni Buddhů tří časů, v níž je kromě buddhy přítomnosti, minulosti a budoucnosti také osmnáct terakotových luo-chanů. Budovy vle­vo a vpravo od středové osy sloužily za příbytky členům císařské rodiny při občasných návštěvách chrámu.

Wong Tai Sin Taoistický chrám na hongkongském poloostrově Kow-loonu, postavený v roce 1973 na pů­dorysu stavby z roku 1913. Jeho hlavní síň má zlatě se lesknoucí dvo­ji tou střechu a v interiéru lze vidět vynikající řezbářské práce. Je zasvě­cen božstvu, které se vzývá při koň­ských dostizích, v kasinech a při růz­ných chorobách, a každý rok jej navštíví tři miliony poutníků.

Wu Tao-c' Patron výrobců předmětů z papíru.

Wu-chou-cch' Cu-ke Liang je v Čí­ně dodnes symbolem moudrosti . V období Tří říší (220-280) byl kan­cléřem Liou Peje, vládce říše Šu, a proslul moudrou politikou a strate­gickými schopnostmi. Posmrtně pak byl poctěn titulem „Čung Wu-chou" (Věrný vévoda z Wu). Už koncem dynastie Západní Tin (265-316) byla na jeho počest postavena v Čcheng--tu, hlavním městě dnešní provincie S'-Čchuan, svatyně Vévody z Wu (Wu-chou-cch ' ) , která dodnes ohro­muje velkorysým pojetím síní, stéla­mi, branami a rybníky, především však zobrazeními četných úředníků státu Šu. Dnešní budovy pocházejí z roku 1672. V parku se nachází

_ j L i o u - p e j o v a hrobka.

Wu-liang-fo Čínsky název pro Ami-tájuše, hypostazi buddhy Amitábhy.

Wu-lu Cchaj-šen Tento bůh bohat­ství má pět tváří, neboť hledí nejen do všech čtyř světových stran, ale i do páté světové strany, j íž je v Číně střed. Pátou tvář má na temeni hlavy. Pohled do pěti stran znamená, že pe­níze mohou přijít ze všech směrů nebo aspoň z jednoho.

Wu-šeng Pět rolnických božstev, jež především chránila vepře a slepice před chorobami. Často je ztotožňova­li s ježky, lasičkami, jezevci a liška­mi, čímž se tato božstva dostávala do povážlivé blízkosti animist ických kultů. Za mandžuské dynastie se je­jich uctívání zakazovalo, protože se ženám a dívkám zjevovala ve snu a nabádala je k nemravnostem.

Wu-tang-čao Klášter Wu-tang-čao se nachází na hoře Chu-lun-tchu, 70 km severovýchodně od Pao-tchou v autonomní oblasti Vnitřní Mongol­sko. Jedná se o nejzachovalejší kom­plex lamaistického chrámu ve Vnitř­ním Mongolsku. Žilo v něm 1200 mnichů, z nichž většinu rudé gardy vyhnaly, deponovaly nebo internova-ly v pracovních táborech. Spisy, kte­ré klášter schraňoval, byly beze zbyt­ku zničeny. Klášter byl založen za vlády císaře Kchang-siho (1662 až 1722), v roce 1749 byl obnoven a až do Mao Ce-tungovy doby sloužil jako středisko lamaistických studií. V Tibetu byl znám jako „klášter Bí­lého lotosu" a v Mongolsku j ako „Vrbový chrám". Dodnes je velice

působivá velká síň, v níž se mniši shromažďovali ke společnému stu­diu.

Wu-tang-šan Toto pohoří v okrese Ťun-sien na severozápadě provincie Chu-pej bylo pro taoisty odedávna posvátné. Od období Tchang a Sung zde stály četné chrámy a kláštery, kte­ré však byly na konci dynastie Juan (1271-1368) zničeny. Když nastoupi­la k moci dynastie Ming (1368 až 1644), chtěl dát císař Jung-le najevo, že umí být i ochráncem víry, a proto v roce 1412 nařídil, aby se ve Wu--tang-šanu postavilo 46 klášterů a 12 pavilonů. Stavitelé dostali k dispozi­ci 300 000 dělníků a značné finanční prostředky a během deseti let zde vzniklo na 50 klášterů, 72 jeskyň, 39 mostů a 12 pavilonů. Další stavby přibyly ještě v letech 1552-1554. Zub času z té nádhery sice už hodně ukou­sl a hodně zničila i kulturní revoluce, ledacos se však naštěstí uchovalo, na­příklad klášterní palác C'-siao-kung s překrásnými síněmi nebo klášter Tchaj-che-kung z roku 1416, v jehož zvonici visí bronzový zvon z počátku 15. století.

Wu-tchaj-šan „Hora pěti teras" je jedna z nejkrásnějších horských a lesních krajin provincie Šan-si a zá­roveň jedna ze čtyř posvátných hor buddhismu v Číně. Hora je zasvěce­na Wen-šuovi. bódhisattvovi moud­rosti a literatury, j ehož sanskrtské jméno zní Maňdžušrí . Maňdžušrí je rovněž bohem lásky a čínští císaři byli považováni za jeho inkarnaci.

Wu-wej 211

Skoro po dva tisíce let přicházeli k Wu-tchaj-šanu poutníci, a to nejen z Číny, ale i z Japonska, Koreje, Ti­betu, Indie a zejména z Mongolska. Až do 20. století zámožní Mongolo­vé přinášeli na posvátnou horu těles­né pozůstatky svých rodičů, aby je zde pohřbili. Cesta často trvala i přes rok. Bódhisattva Maňdžušrí bývá rovněž nazýván „Věčně čistý". „Čis­tý" se čínsky řekne čching. Když Čínu dobyli lamaismu naklonění Mandžuové, nazvali z úcty k Maň-džušrímu po něm svou dynastii . Z historických pramenů víme, že už v 6. století bylo v tomto pohoří přes dvě stě klášterů, z nichž zbylo jen pár desítek. Za kulturní revoluce byla řada mnichů povražděna a ti, kteří přežili, museli klášter opustit. Pře­krásné budovy zpustly nebo byly pře­měněny ve skladiště. Po nové nábo­ženské politice v roce 1979 však došlo ke změně. Vláda vyhlásila svo­bodu náboženství a vyzvala mnichy k dobrovolnému návratu do klášterů. Dvě stovky se j ich vrátily a bylo obnoveno čtyřicet sedm klášterů. O stravu a ošacení mnichů, kterých je dnes asi pět set, se stará provinční

vláda. Mniši smějí přijímat dary, při­vydělávat si vlastním zemědělstvím a ubytováváním hostů. Kdo chce pu­tovat na Wu-tchaj-šan, musí se roz­hodnout, co navštívit, protože klášte­ry jsou v této oblasti o rozloze 500 kilometrů čtverečních od sebe znač­ně vzdálené. V centru Wu-tchaj-šanu stojí sedmdesátimetrová bílá pagoda, ale překvapením je dobře zachovalý klášter Sien-tchung-s ' s takřka čtyř­mi sty síněmi na ploše osmi hektarů. Větš ina klášterů je lamaistická a jejich mniši bývali často Mongolo­vé. A protože Mandžuové po dobytí Číny podporovali lamaismus, aby zajistili soudržnost mezi Čínou, Mongolském a Tibetem, vytvořilo se mezi č ínským císařským dvorem a kláštery Wu-tchaj-šanu stálé spoje­ní. Opati se slunili v přízni vladařů, kláštery bohatly a mohly se ozdobit četnými stavbami a ornamenty. Do­dnes zde lze vidět řadu nápisů nejen čínských, ale i mongolských a tibet­ských.

Wu-wej Lao-c 'ův princip nečinění, přizpůsobení se chodu přírody a do­sažení stavu vnitřního klidu, aby mohlo vstoupit Tao.

Začátek jara (li-čchun) Menší svá­tek, který se slavil 17. dne 12. lunár­ního měsíce. V mnoha částech Číny se v tento den porážel „jarní býk", aby byl zajištěn úrodný rok. Býka po­zději nahradila papírová podoba, kte­rá se spálila.

Začátek léta (li-sia) Menši svátek, který se slavil 20. dne 3. lunárního měsíce (5./6. květen).

Začátek podzimu (li-čchiou) Menší svátek, který připadá na 25. den 6. lu­nárního měsíce {1.1%. srpen).

Začátek zimy (li-tung) Menší svátek, který se slavil 27. dne 9. lunárního měsíce (778. listopad).

Zaječí kolo Měsíc, protože se věřilo, že na něm žije zajíc, který ve hmož­díři připravuje elixír nesmrtelnosti.

Zajíc víz Králík Zatmění Slunce a Měsíce Dříve se

věřilo, že v určitých nocích a v urči­tých dnech může nebeský pes pohl­tit měsíc nebo slunce, a proto se ne­tvora snažili zahnat údery na gong a bubnováním.

Zeď duchů Zed za vstupní bránou, která bránila v pohledu dovnitř a mu­sela se obcházet. Zabraňovala zlým duchům v přístupu do domu či used­

losti, neboť zlí duchové se mohou po­hybovat jen v přímém směru.

Země Žlutého pramene Vstup do taoistického pekla, který by se mě! nacházet v provincii S'-čchuan.

Zemští draci Tito draci (ti-lung) vládnou pramenům a řekám.

Zemští duchové Tak se říká nestvůr-ným sochám strážců hrobů, které se dávaly do hrobů hlavně za dynastie Tchang (618-907) . Většinou bývají terakotové, ale mohou být i bronzo­vé, kamenné nebo dřevěné. Měří půl metru až metr. leckdy i více, a představují velice expresivní stra­šidla, která měla nahánět hrůzu vy-kradačům hrobů a j iným vetřelcům. Mají lidský nebo zvířecí obličej, ko­lem nějž šlehají plameny, obrovské rohy a značně odstálé uši. Vždy jsou ve střehu a připraveni zaútočit.

Zimní s lunovrat ( tung-č ' ) Menší svátek, jenž připadal na 13. den 11. lunárního měsíce (21722. prosinec).

Zimostráz Symbol dlouhověkosti. Zlatá matka Zeleného nefritového

císaře Př ídomek Královny matky Západu, Si-wang-mu, která bývá čas­to zobrazovaná s broskví nesmrtel­nosti.

Zvon 213

Zlatá rybka Oblíbený svatební dar, neboť znamená hojnost. Dvě zlaté rybky symbolizují plodnost, obraz se zlatou rybkou a lotosem znamená „šťastné spojení". „Zlatou rybkou" však také může být vydržovaný mi­lenec.

Zlaté lilie Uměle zmenšovaná ženská chodidla. Ve věku pěti až šesti let se děvčátkům z „dobrých domů" ohý­baly prsty pod chodidlo, čímž nárt vysoce vystupoval a noha se nakonec podobala pahýlu, který se vešel do malého špičatého střevíce, dlouhého pouhých 6 až 10 centimetrů. Smys­lem této bolestné procedury bylo zřejmě vázat ženu na dům, neboť bez cizí pomoci mohla jen stěží chodit. Takto zmrzačené nohy prý muže vzrušovaly, a proto se j im říkalo zla­té lilie. Po pádu císařství tento zvyk zanikl. U žen z lidu se nikdy neujal, protože by nemohly pracovat.

Zrcadlo Symbol manželského štěstí. Rozbité zrcadlo však symbolizuje rozchod.

Zrcadlo hříchů Před stůl pekelného krále se při podsvětním soudu posta­ví zrcadlo, v němž se zobrazí všech­ny nekalé skutky zesnulého. Nic ne­lze zapřít, protože vše je navíc zapsáno v Knize života.

Zrno v klasu (mang-čung) Menší svátek, který se ve staré Číně slavil 2 1 . dne 4 . lunárního měsíce (576. červen). V tomto čase se rýžové sa-zenice vysazovaly do rýžoviště.

Zručný rybář Dobrý, obezřetný vla­dař. Špatný vládce je naopak „neob­ratný rybář".

Zuby Skř ípáním zubů se zaháněla strašidla a zuby se skřípalo i při vstu­pu do chrámů.

Zverokruh Od pradávných dob je sled znamení čínského zverokruhu (chuang-tao) následující: Myš, Bu­vol, Tygr, Králík, Drak, Had, Kůň, Ovce, Opice, Kohout, Pes a Vepř. Někdy bývá místo Ovce Koza, mís­to Vepře Prase a místo Myši Krysa.

Zvon Symbol respektu, úcty, ale i vá-lečnické rozhodnosti.

Železo Symbol spravedlnosti a sily. Želva Želva (kuej) je odedávna uctí­

vána jako posvátné, tajemné a velice symbolické zvíře a už od neolitu symbolizuje sever. Na nejstarších zobrazeních bývá s hadem na hřbetě, v této kombinaci se j í říká dosud ne­objasněným názvem „Temný váleč­ník severu". Želví krunýř byl považo­ván za nebeskou klenbu. Ryly se do něj první znaky a používal se k věš­tění - z prasklin vzniklých žárem ohně se věštila budoucnost . Podle dvaceti čtyř postranních částí kruný­ře se rozdělil rok na dvacet čtyři úse­ky. Legendární císař Fu-si prý ze žel­vího krunýře odvodil osm trigramů a z nich 64 hexagramů. Nejpozději od dynastie Chan (206 př. n. 1. až 220 n. í.) byla želva považována za symbol neměnné pevnosti a dlouho­věkosti a říká se o ní, že skrývá ta­jemství nebes a země. A protože je považována za zvíře nebeské, není divu, že ji lze vždy nalézt po boku kulturních hrdinů, kteří nastolují po­řádek a krotí řeky. Při novoročním svátku se v j ižních provincích vyrá­běly z lepkavé rýže (nuo-mi) želvy dlouhověkosti. Říční bůh Pchi-si se

ukazuje vždy v podobě obrovské žel­vy. A protože se tomuto bohu přisu­zují nesmírné síly, soudí se, že obrov­ské kamenné želvy se stélami na hřbetě jsou j eho zobrazením. Další teorie vycházejí z toho, že obrovské, často několik centů těžké kamenné želvy nesoucí stély a mající dračí hla­vu jsou vlastně Pa-sia, jednoho z de­víti dračích synů. Kombinace draka a želvy každopádně poukazuje na spojení nebeské moci a pozemské síly. Tato interpretace by vysvětlova­la i tvrzení, že mocné dřevěné slou­py pekingského chrámu Nebes byly při stavbě postaveny na živé želvy. Mytická želva Ao spojuje zemi s nebesy. V taoistických a buddhis­t ických chrámech se želvy chovají v rybnících s lotosem. Nefritové a te-rakotové želvy byly nalezeny i v četných hrobech.

Ženský klášter První buddhistický ženský klášter, Bambusový klášter v Luo-jangu, byl založen roku 357 za dynastie Tin a jako první mniška do něj vstoupila dcera jednoho vysoké­ho úředníka.

Ženšen Podle staré víry se kořeny ženšenu po třech stech letech mění

Žu-i 215

v lidskou bytost s bílou krví. Pár ka­pek této krve dokáže oživit mrtvého.

Zen-šen a tchien-šen Taoismus roz­lišuje mezi nesmrtelnými, kteří byli původně lidmi a potom dosáhli ne­smrtelnosti (žen-šen), a těmi, kteří vždy přebývali v nebi (tchien-šen).

Žezlo viz Žu-i Žluč Symbol udatnosti a sídlo soud­

nosti. Žluté čepice viz Gelugpa Žlutý císař viz Chuang-ti Žlutý chrám Žlutý chrám (Chuang-

-s ' ) se nachází tři kilometry severně od pekingského Císařského paláce a založil ho u příležitosti návštěvy pátého dalajlámy roku 1652 čching-ský císař Šun-č ' . Později sloužil jako rezidence vysokých lamaistických hodnostářů při jejich návštěvách Pe­kingu. Bydlel v něm i pančhenlama, když v roce 1780 navštívil císaře Čchien-lunga, který dal na jeho po­čest zbudovat Bílou pagodu. Chrám se jmenuje žlutý právem, neboť v něm žili převážně mniši sekty žlu­tých čepic (Gelugpa). Klášter byl cí­sařem a mongolskou šlechtou až do poloviny 20. století bohatě obdarová­ván a jako hlavní pozoruhodností se může pochlubit zcela zvláštní stav­

bou, osmibokou tibetskou stupou 0 výšce 20 metrů na terase, která je sama vysoká tři a půl metru a obe­hnaná skvostně vypracovanou balus­trádou. Stupu obklopují čtyři menší věže, jež rovněž zdobí reliéfy. Kláš­ter není veřejnosti přístupný, protože stále patří pančhenlamovi.

Žluva Symbol radosti , hudby, ale 1 přátelství.

Žu-i Žezlo, které jako dar vyjadřuje přání, aby obdarovaný prožil dlouhý a šťastný život. S insigniemi evrop­ských vladařů nemá nic společného. Též se mu říká „žezlo všech přání", neboť výraz žu-i znamená „po vašem přání". Je lehce zahnuté a podobá se trochu otazníku. Původně šlo zřejmě o pochvu. Vyrábí se většinou z nef­ritu nebo jiných vzácných materiálů. Tvar žu-i údajně napodobuje houbu dlouhověkosti, a proto se žezlo dáva­lo j a k o dar hlavně k narozeninám starších mužů. Oblíbeným darem bylo žu-i s úřednickým kloboukem, což znamenalo „kariéru podle přání". Na obraze ve spojení se štětcem a „stříbrnou botkou" znamená přání velké kariéry nebo obchodního úspě­chu. V buddhismu je žu-i symbolem Buddhova učení.

Blundenová, Caroline, Elvin, Mark: Svět Cíny. Kulturní atlas, přel. Dušan Andrš a David Sehnal, Knižní klub, Praha 1997

Bôttger, Walter: Kultura ve staré Číně, přel. Zlata Černá, Panorama, Praha 1984 Cipon Wangčhug Dedän Žagabpa (Tsepon W. D. Shakabpa): Dějiny Tibetu, přel. Josef

Kolmaš, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2000 Conze, Edward: Stručné dějiny buddhismu, přel. Jolana Navrátilová, Jota, Brno 1993 Cybikov, Gonbožab Cebekovič: Cesta k posvátným místům Tibetu, přel. Josef Kolmaš,

Vyšehrad, Praha 1987 Eberhard, Wolfram: Lexikon čínských symbolů, přel. Zlata Černá, Volvox Globator, Pra­

ha 2001 Fa-sien: Zápisky o buddhistických zemích, přel. Josef Kolmaš, Odeon, Praha 1972 Filipský, Jan: Encyklopedie indické mytologie, Nakladatelství Libri, Praha 1998 Hooblerovi, Thomas a Dorothy: Konfucianismus, přel. Petra Jeřábkova, Nakladatelství

Lidové noviny, Praha 1997 Hrdličková, Věra, Hrdlička, Zdeněk: Čína císaře Šen-nunga, Mladá fronta, Praha 1992 I-ťing. Kniha proměn, přel. Oldřich Král, Maxima, Praha 1995 Kajdoš, Václav: Kovem a ohněm, Panorama, Praha 1987 Kolektiv: Peking, RV Reise- und Verkehrsverlag, Berlin-Gutersloh-Munchen-Stuttgart

1989 Láma Yongden, David-Neelová, Alexandra: Mipam, láma s Paterou moudrostí, přel. Jo­

sef Heyduk, Odeon, Praha 1969 Lange-Gao, Angelika, Groth, Paul: Peking, přel. Jaroslav Hofmann, Jan Vašut, Praha 2001 Masojídková, Lenka: Čína, Nakladatelství Olympia, a. st, Praha 1999 Miltner, Vladimír: Malá encyklopedie buddhismu, Práce, Praha 1997 Miítner, Vladimír: Vznik a vývoj buddhismu, Vyšehrad, Praha 2001 Obuchová, Ľubica: Číňané 21. století, Academia, Praha 1999 Obuchová, Ľubica: Čínské symboly, Grada Publishing, Praha 2000 Overmyer, Daniel L.: Náboženství Číny. Svět jako živý organismus, přel. Lena Andová,

Prostor, Praha 1998 Palat, Augustin, Průsek, Jaroslav: Středověká Čína. Společnost a zvyky v době dynastií

Sung a Jiian, DharmaGaia, Praha 2001 Shaughnessy, Edward L. (ed.): Čína. Země nebeského draka, přel. Dušan Zbavitel, Kniž­

ní klub, Praha 2001

Sônam Gjalcchan: Zrcadlo králů. přel. Josef Kolmaš, Vyšehrad, Praha 1998 Storey, Robert: Beijing, Lonely Planet Publications, Vic (Australia) 1998 Storey, Robert: Hong Kong, Macau & Canton, Lonely Planet Publications, Vic (Austra­

lia) 1994 Storey, Robert: Taiwan, Lonely Planet Publications, Vic (Australia) 1996 Tibetská kniha mrtvých, přeložil Josef Kolmaš, Odeon, Praha 1991 Tourismus, Verlag fur fremdsprachige Literatur. Beijing 1988 Wanguová, Mahdu Bazaz: Buddhismus, přel. Vladimír Miltner, Nakladatelství Lidové

noviny, Praha 1996 Zotz, Volker: Buddha, přel. Eva Bosákova, Votobia. Olomouc 1995

Z německého originálu Lexikon der Getter und Symbole der alten Chinesen, Handbuch der mystischen und magischen Welt Chinas,

vydaného nakladatelstvím Marixverlag, Wiesbaden 2002, přeložil Jan Hlavička

Obálka a grafická úprava Michal Houba Vydalo Nakladatelství BRÁNA, s. r. o.,

Hradešínská 30,101 00 Praha 10, jako svou 374. publikaci

Odpovědná redaktorka Anna Staňková Technická redaktorka Vlasta Machová

Sazba Knižní sazba Hogen, s. r. o., Horní Jiřetín Tisk a vazba PBtisk, Příbram

Stran 224 První vydání Praha 2005

Cena doporučená nakladatelstvím včetně DPH 269 Kč

info @ brana-knihy.cz nakl.brana@volny.cz www.brana-knihy.cz

Autor, Joseř Guíer (1929), se dlouhá léta zabývá kulturními dějinami Dálného východu a tuto oblast mnohokrát procestoval. Ve své knize o bozích a symbolech starých Číňanů přináší for­mou encyklopedie poznatky o mystickém a magickém světě Číny. V jednotlivých heslech podává podrobné informace o historických osob­nostech, o hlavních společenských a nábožen­ských směrech ~ konfucianismu, taoismu, bud­dhismu i lamaismu o bozích a jejich hierarchii, o nejvýznamnějších chrámech a klášterech, oficiál­ních i lidových svátcích, ale i o předmětech každo­denního života a jejich symbolice. Slovník tak obo­hatí knihovnu každého, kdo chce poznat život v Číně, čínskou kulturu a dějiny. Spolu s knihami V. Zamarovského Bohové a hrdinové antických bájí a Bohové a králové starého Egypta vychází ojedinělá encyklopedie, jež seznámí čtenáře s celou starobylou a bohatou kulturou Říše draka či Říše středu, která stále láká svou tajemností.

B F 7 N Á OF NA 417 ,00 Sk

I 5 T O R E 7 3 , 9

251122-4/8 310704 97.32639 2205131093 2/2 49714 Bohové a symboly staré Cíny PND/Ducho™ literatura/Východní filoíoSie