PPOOUUTTNNÍÍ VVAADDEEMMEECCUUMM

VV..

PPAARROOEECCIIAA SSAANNCCTTII BBEENNEEDDIICCTTII PPUUSSTTIIMMEERR ((CCZZ))

PPEERREEGGRRIINNAATTIIOO AADD LLOOCCAA AAMMOORRIISS,,QQUUOO MMAAIIOORR NNUULLLLUUSS IITTAA SSPPLLEENNDDEETT

1199.. -- 2288.. ččeerrvvnnaa 22001155

220

ZACHARIÁŠOVO KANTIKUM

Lk 1, 68-79

Potom se říká následující kantikum z evangelia s příslušnou antifonou. Antifona k Zachariášovu kantiku je v liturgickém mezidobí pro každou neděli vlastní, pro všední dny je uvedena na příslušném místě v žaltáři. O slavnostech, svátcích a památkách svatých, pokud není vlastní, bere se ze společných textů; o památkách svatých se může vzít též z příslušného dne liturgické doby.

Mesiáš a jeho předchůdce

POCHVÁLEN BUĎ HOSPODIN, BŮH IZRAELE, * NEBOŤ NAVŠTÍVIL A VYKOUPIL SVŮJ LID.VZBUDIL NÁM MOCNÉHO SPASITELE * Z RODU SVÉHO SLUŽEBNÍKA DAVIDA,JAK SLÍBIL OD PRADÁVNA * ÚSTY SVÝCH SVATÝCH PROROKŮ;ZACHRÁNIL NÁS OD NEPŘÁTEL, * Z RUKOU VŠECH, KDO NÁS NENÁVIDÍ.SLITOVAL SE NAD NAŠIMI OTCI + ROZPOMENUL SE NA SVOU SVATOU SMLOUVU * NA PŘÍSAHU, KTEROU SE ZAVÁZAL NAŠEMU OTCI ABRAHÁMOVI:ŽE NÁM DOPŘEJE, + ABYCHOM MU BEZE STRACHU A VYSVOBOZENI Z RUKOU NEPŘÁTEL * ZBOŽNĚ A SPRAVEDLIVĚ SLOUŽILI PO VŠECHNY DNY SVÉHO ŽIVOTA.

A TY, DÍTĚ, BUDEŠ PROROKEM NEJVYŠŠÍHO, * NEBOŤ PŮJDEŠ PŘED PÁNEM PŘIPRAVIT MU CESTU,DÁT JEHO LIDU POZNÁNÍ SPÁSY * V ODPUŠTĚNÍ HŘÍCHŮ

Z MILOSRDNÉ LÁSKY NAŠEHO BOHA, * S KTEROU NÁS NAVŠTÍVIL TEN, KTERÝ VYCHÁZÍ Z VÝSOSTI,ABY ZAZÁŘIL TĚM, KDO ŽIJÍ V TEMNOTĚ A V STÍNU SMRTI, * A UVEDL NAŠE KROKY NA CESTU POKOJE.

SLÁVA OTCI I SYNU * I DUCHU SVATÉMU,JAKO BYLA NA POČÁTKU, I NYNÍ I VŽDYCKY * A NA VĚKY VĚKŮ. AMEN. Opakuje se antifona.

221

SSvvaattýý AAuugguussttiinn,,MUŽ CITU A VÍRY, VYSOKÉ INTELIGENCE A NEÚNAVNÉHO PASTÝŘSKÉHO NASAZENÍ

v katechezích Benedikta XVI.

Tento velký světec a učitel církve je svou pověstí často znám i těm, kteří křesťanství neznají anebo k němu nemají důvěrný vztah, protože zanechal hlubokou stopu v kulturním životě Západu i celého světa. Díky svému unikátnímu významu měl svatý Augustin obrovský vliv a lze tvrdit, že všechny cesty latinské křesťanské literatury z jedné strany vedou do města Hippo (dnes Annaba na pobřeží Alžírska) a z druhé strany pak z tohoto města římské Afriky, kde Augustin od roku 395 až do své smrti roku 430 působil jako biskup, vycházejí mnohé další cesty následného křesťanství i samotné západní kultury.

Zřídka se v nějaké civilizaci najde duch tak velký, který dovede shrnout její hodnoty a vyzvednout jejich vnitřní bohatství, a přitom vytvářet ideje a formy, které pak přebírají příští generace, jak to zdůraznil také Pavel VI.: „Lze říci, že veškeré myšlení antiky ústí do jeho díla a z něho pak vycházejí myšlenkové proudy, které pronikají celou věroučnou tradici následujících století“ (AAS, 62, 1970, str.426). Augustin je také církevní otcem, který po sobě zanechal největší počet spisů. Jeho životopisec Possidius říká: „zdá se nemožné, že by jeden člověk mohl za svůj život napsat tolik věcí“. O těchto různých dílech budeme mluvit na příštím setkání. Dnes svoji pozornost soustředíme na jeho život, který lze z jeho spisů dobře rekonstruovat, zvláště z jeho Vyznání, mimořádné duchovní autobiografie, kterou napsal ke chvále Boží a která je jeho nejproslulejším dílem. A právem, protože augustinovská Vyznání svým důrazem na niternost a psychologii představují v západní literatuře jedinečný vzor, a to nejenom v západní, ba nejen v náboženské až do moderní doby. Tento důraz na duchovní život, tajemství já, tajemství Boha, které se skrývá v já, je něčím mimořádným, co nemá obdoby a navždy zůstane určitým duchovním „vrcholem“.

Ale abychom se vrátili k jeho životu. Augustin se narodil 13.listopadu roku 354 v Tagaste, v Numidské provincii římské Afriky, Patriciovi, pohanovi, který se později stal katechumenem, a Monice, horlivé křesťance. Tato zapálená žena, ctěná jako světice, měla na syny obrovský vliv a vychovala je v křesťanské víře. Augustin přijal sůl na znamení svého začlenění do katechumenátu. Byl vždycky přitahován postavou Ježíše Krista, ba

222

dokonce sám píše, že Ježíše vždycky miloval. Postupně se však stále více vzdaloval církevní víře a církevní praxi, jako se to děje i dnes u mnoha mladých.

Augustin měl také bratra Navigia a sestru, jejíž jméno neznáme a která se po té, co ovdověla, stala představenou ženského kláštera. Chlapec pronikavé inteligence obdržel dobré vzdělání, i když ne vždy byl příkladným studentem. Dobře však studoval gramatiku. Nejprve ve svém rodném městě, pak v Madaura a od roku 370 rétoriku v Kartágu, hlavním městě římské Afriky. Dosáhl dokonalé znalosti latinského jazyka, nenaučil se však ve stejné míře jazyku řeckému a neovládal ani jazyk punský, kterým mluvili obyvatelé jeho rodiště. Právě v Kartágu Augustin poprvé četl Hortensia, Ciceronův spis, který se později ztratil, má místo na jeho cestě ke konverzi. Ciceronský text v něm odhalil lásku k moudrosti, jak napíše po té, co se stane biskupem, ve svým Vyznáních: „Tato kniha opravdu změnila můj způsob vnímání“, takže „najednou ztratila cenu jakákoli prázdná naděje a s neuvěřitelným zápalem srdce jsem zatoužil po moudrosti nesmrtelné“ (III, 4.7).

Protože byl však přesvědčen, že bez Ježíše skutečně není možné najít pravdu, a protože v této přitažlivé knize jeho jméno chybělo, začal hned po jejím přečtení číst Písmo, Bibli. Byl však zklamán. Nejenom proto, že latinský styl překladu Písma svatého byl nedostačující, ale také proto, že mu nepřipadal uspokojivý samotný jeho obsah. Ve vyprávěních Písma o válkách a dalším lidském dění nenacházel vznešenost filosofie, záři

hledání pravdy, která je jí vlastní. Přesto však nechtěl žít bez Boha a hledal tedy náboženství, které by odpovídalo jeho touze po pravdě a jeho touze přiblížit se Ježíšovi. Upadl pak do sítě manichejců, kteří se představovali jako křesťané a slibovali naprosto racionální náboženství. Tvrdili, že svět je rozdělen na dva principy: dobro a zlo, což mělo vysvětlovat celou složitost lidských dějin. Také dualistická morálka se svatému Augustinovi líbila, protože obsahovala velmi vysokou morálku pro vyvolené, a těm, kteří se tam hlásili, umožňovala život více přizpůsobený situaci doby, zejména pro mladého muže jako on. Stal se proto manichejcem a byl přesvědčen, že nalezl syntézu mezi racionalitou, hledáním pravdy a láskou k Ježíši Kristu. A mělo to také konkrétní výhodu pro jeho vlastní život. Vstupem k manichejcům se mu totiž otevřely snadné perspektivy kariéry. Osvojení si tohoto náboženství, k němuž hlásilo mnoho vlivných osobností, mu umožnilo pokračovat ve vztahu, který navázal s jednou ženou, a rozvíjet také svou kariéru. Tato žena mu dala syna, Adeodata, jemu velice drahého, velmi inteligentního, který je později přítomen přípravám na jeho křest u jezera Como a podílí se na „Dialozích“, které nám svatý Augustin předal. Chlapec však, bohužel, předčasně zemřel. Učitel gramatiky se ve svých přibližně dvaceti letech ze svého rodného města rozjel do Kartága, kde se stal brilantním a proslulým učitelem rétoriky. Postupem času se však Augustin začal vzdalovat víře manichejců, kteří jej zklamali právě v intelektuálním ohledu, poněvadž nedokázali vyřešit jeho pochybnosti. Přestěhoval se do Říma a potom do Milána, kde tehdy sídlil císařský dvůr a kde obdržel prestižní místo díky zájmu a doporučení Římského prefekta, pohana Symacha, nepřítele Milánského biskupa Ambrože.

223

V Milánu si Augustin, zpočátku za účelem rozšíření svých rétorických dovedností, navykl naslouchat krásným kázáním biskupa Ambrože, který byl reprezentantem císaře pro severní Itálii. Africký rétor byl slovy velkého milánského biskupa okouzlen. A to nejenom co do rétoriky, ale zejména obsah se stále více dotýkal jeho srdce. Velký problém Starého zákona, nedostatku rétorické krásy a filosofické

vznešenosti našel řešení v kázáních svatého Ambrože díky jeho typologické interpretaci Starého zákona. Augustin pochopil, že celý Starý zákon je cestou k Ježíši Kristu. Našel tak klíč k porozumění kráse, hloubce – i té filosofické – Starého zákona a pochopil jednotu tajemství Krista v dějinách a také syntézu mezi filosofií, racionalitou a vírou v Logos, v Krista, ve věčné Slovo, které se stalo tělem.

V krátké době si Augustin uvědomil, že alegorická četba Písma a novoplatonická filosofie, které praktikoval Milánský biskup, mu umožnily vyřešit intelektuální těžkosti, které se mu v mládí při jeho prvním kontaktu s biblickými texty zdály nepřekonatelné.

Po četbě filosofických spisů tak Augustin začal znovu číst Písmo a zejména pavlovské listy. Konverze ke křesťanství 15. srpna roku 386 je pak vrcholem dlouhé a úmorné vnitřní cesty, o které budeme ještě mluvit v jiné katechezi. Afričan se pak odstěhoval na venkov, na sever od Milána k jezeru Como, aby se tam spolu s matkou Monikou, synem Adeodatem a malou skupinou přátel připravil ke křtu. 24.dubna roku 387 během velikonoční vigilie v Milánské katedrále byl pak Augustin ve svých ve dvaatřiceti letech Ambrožem pokřtěn.

Po křtu se Augustin spolu s přáteli rozhodl vrátit do Afriky s myšlenkou začít společný život mnišského typu ve službě Boží. V Ostii však během čekání na loď nečekaně onemocněla matka, krátce na to zemřela a zanechala syna se zlomeným srdcem. Konvertita se nakonec vrátil domů a usadil se v Hippo, aby tam založil klášter. V tomto městě na africkém pobřeží byl i přes svůj odpor roku 391

224

vysvěcen na kněze a začal s několika druhy žít mnišským životem, na který předtím dlouho pomýšlel. Svůj čas dělil mezi modlitbu, studium a kázání. Chtěl pouze sloužit pravdě, necítil se povolán k pastorační službě, ale potom pochopil, že je to Boží povolání, aby byl pastýřem mezi druhými, a podával tak dar pravdy druhým. O čtyři roky později v Hippo roku 395 byl vysvěcen na biskupa. Augustin pokračoval v prohloubeném studiu Písma a textů křesťanské tradice a přitom se svým neúnavným pastoračním nasazením stal příkladným biskupem. Kázal několikrát týdně svým věřícím, podporoval chudé a sirotky, věnoval se formaci kněží a organizaci ženských i mužských klášterů. Bývalý rétor se v krátké době stal jedním z nejdůležitějších exponentů křesťanství té doby. Byl nesmírně aktivní ve správě své diecéze, což mělo i značný dopad v občanské sféře, a během více než 35 let svého episkopátu dosáhl biskup z Hippo širokého vlivu ve vedení katolické církve v římské Africe i všeobecně v křesťanství své doby. Přitom čelil úporným, rozkladným, náboženským a heretickým tendencím jako manicheismus, donatismus a pelagianismus, které vystavovaly nebezpečí křesťanskou víru v jediného Boha, plného milosrdenství.

Bohu se svatý Augustin svěřoval denně až do konce svého života. Když byl uprostřed Vandaly obléhaného města Hippo stižen horečkou, požádal biskup – jak vypráví jeho přítel Possidius ve Vita Augustini – „aby mu velkými písmeny přepsali kající Žalmy a listy si nechal upevnit na zeď tak, aby je mohl z postele během své nemoci vidět a číst; nepřetržitě plakal a ronil vroucí slzy“ (31,2). Tak uběhly poslední dny Augustinova života, který zemřel 28. srpna roku 430 ve svých nedovršených 76 letech.

Čtyři roky před svou smrtí nechal zvolit svého nástupce a za tím účelem 26. září 426

svolal lid do baziliky Pokoje v Hippo, aby představil věřícím toho, kterého k tomuto úřadu určil. Při té příležitosti řekl: „Všichni jsme v tomto životě smrtelní, ale kdy nastane poslední den tohoto života, je pro každého jedince vždycky nejisté. Nicméně v dětství se s nadějí čeká na dospívání, v dospívajícím věku na mládí; v mládí pak zase na dospělost. V dospělosti potom na zralost; ve zralém věku na stáří. Není jisté, že se tam dojde, ale doufá se v to. Avšak stáří před sebou nemá žádné období, v něž by mohlo doufat, a samotné jeho trvání je nejisté.. Já jsem z vůle Boží přišel do tohoto města v plné síle, ale nyní je moje mládí pryč a stal jsem se starcem“ (Ep. 213,1). V tomto bodě pak Augustin oznámil jméno svého nástupce, kněze Herakla. Ve shromáždění vypukly souhlasné ovace a třiadvacetkrát bylo zopakováno: „Díky Bohu! Chvála Kristu!“. Kromě toho pak dalšími aklamacemi věřící schvalovali i to, co Augustin řekl o svých úmyslech do budoucna. Chtěl se po zbytek let věnovat co nejintenzivnějšímu studiu Písma svatého (srov. Ep 213,6).

Čtyři roky, které pak následovaly, byly vskutku obdobím mimořádné intelektuální činnosti, kdy dokončil důležitá díla a začal další, neméně náročná, věnoval se veřejným diskusím s heretiky – neustále usiloval o dialog – vystoupil na podporu míru v afrických

225

provinciích, obsazených barbarskými kmeny z jihu. V této souvislosti napsal vévodovi Dariovi, který přišel do Afriky, aby odstranil neshody mezi vévodou Bonifácem a císařským dvorem, kterých využívaly ve svůj prospěch kmeny Maurů: „Největším odznakem slávy – píše v dopise – je zabití války slovem, namísto zabíjení lidí mečem, a nastolení či udržení míru mírem a nikoli válkou. Jistě, že i ti, kteří válčí, pokud jsou dobří, také usilují o mír, ale za cenu prolití krve. Ty jsi byl naopak poslán, abys učinil přítrž snahám o prolévání něčí krve“ (Ep. 229,2). Naděje na smíření na afrických územích byla, bohužel, zklamána. V květnu roku 429 Vandalové, které natruc pozval samotný Bonifác, přešli přes Gibraltarskou úžinu a obsadili Mauretánii. Invaze se rychle rozšířila do ostatních bohatých afrických provincií. V květnu nebo červnu roku 430 „ničitelé římského císařství“, jak tyto barbary označil Possidius (Vita, 30,1), dorazili k Hippo a obklíčili je.

Ve městě hledal útočiště také Bonifác, který se příliš pozdě smířil s císařským dvorem, a nyní se marně snažil zastavit postup agresorů. Životopisec Possidius popisuje Augustinovu bolest takto: „Slzy se hojněji než obvykle staly jeho chlebem ve dne i v noci, a nyní, na sklonku svého života, více než druzí upadal do hořkosti a zármutku svého stáří“ (Vita, 28,6). A vysvětluje: „Onen Boží muž totiž viděl krveprolévání a destrukci měst, zničené domy na venkově a obyvatelstvo zabíjené nepřáteli nebo rozprášené a na útěku; kostely bez kněží a služebníků, řádové sestry a řeholníky rozptýleny do všech stran, z nichž někteří unikli mučení, jiní byli zabiti, další uvězněni, ztracena byla integrita duše a těla a také víry a všichni upadli do bolestného a dlouhého otroctví nepřátel“ (ibid., 28,8).

Augustin, byť starý a unavený, byl však i nadále činný a utěšoval sebe i druhé modlitbou a rozjímáním nad tajemnými plány Prozřetelnosti. Mluvil v této souvislosti o „starobě světa“. Vskutku tento římský svět zestárnul. Mluvil o této starobě již několik let předtím, kdy utěšoval uprchlíky, kteří přišli z Itálie poté, co roku 410 Alarichovi Gótové obsadili Řím. Ve stáří se nemoci násobí: kašel, rýma, slabozrakost, úzkostlivost, malátnost. Avšak stárne-li svět, pak Kristus je trvale mladý. Augustin proto vybízí: „Neodmítejte mládnout v jednotě s Kristem i ve světě starém. Říká ti přece: Neboj se, tvoje mládí se obnoví jako orlice“ (srov. Serm. 81,8). Křesťan proto nemusí malomyslnět ani v těch nejtěžších situacích, ale nasazovat se v pomoci těm, kteří ji potřebují. Velký biskup to navrhuje v odpovědi biskupovi z Tiaby, Honorátovi, který se jej tázal, zda před vpádem barbarů smí biskup nebo kněz nebo jakýkoli člověk zachránit svůj život útěkem: „Je-li nebezpečí všem společné, tedy pro biskupy, kněze i laiky, pak ti, kteří mají zapotřebí pomoci by neměli být opuštěni těmi, kteří mají povinnost jim pomáhat svátostnou službou, takže buď se zachrání společně nebo společně budou snášet nouzi, pokud Otec rodiny dopustí, aby jí trpěli“ (Ep. 228,2). A uzavírá: „Je to nejvyšší zkouška lásky“ (ibid., 3). Jak nerozpoznat v těchto slovech hrdinské poselství, které během staletí mnozí kněží přijali a uskutečnili?

Město Hippo mezitím odolávalo. Augustinův klášterní dům otevřel své brány, aby přijal bratry v biskupské službě, kteří hledali pohostinství. Byl mezi nimi také Possidius, jenž byl už

226

dříve jeho učedníkem a který nám tak mohl zanechat přímé svědectví oněch posledních, dramatických dnů: „Třetí den onoho obležení Augustin ulehl s horečkou. Byla to jeho poslední nemoc“ (Vita, 29,3). Svatý Stařec konečně využil tento volný čas k tomu, aby se věnoval intenzivněji modlitbě. Tehdy se běžně mělo za to, že nikdo – biskup, řeholník či laik – jakkoli bezúhonným by se jeho život mohl zdát, nemůže čelit smrti bez odpovídajícího pokání. Proto bez ustání mezi slzami opakoval kající žalmy, které tolikrát spolu s lidem recitoval (srov. ibid., 31,2).

Čím více se nemoc zhoršovala, tím více umírající biskup cítil potřebu samoty a modlitby: „Aby nebyl nikým rušen ve svém usebrání – píše Possidius - prosil nás přítomné asi deset dní před odchodem z těla, abychom nikomu nedovolovali vstupovat do jeho komnaty mimo dobu, kdy jej přicházeli navštívit lékaři anebo kdy mu byl přinášen pokrm. Jeho vůle byla přesně splněna a celý tento čas trávil v modlitbě“ (ibid., 31,3). Skonal 28. srpna 430 a jeho velké srdce konečně nalezlo pokoj v Bohu.

„Při uložení jeho těla do hrobu –informuje Possidius – byla Bohu přinesena oběť, které jsme se všichni účastnili, a potom byl pohřben“ (Vita, 31,5). Jeho tělo bylo neznámo kdy převezeno do Sardinie a odtud kolem roku 725 do Pavie do baziliky sv. Petra in Ciel d´oro, kde spočívá dodnes. Jeho první životopisec o něm podává tento závěrečný úsudek: „Zanechal církvi velký počet kněží, jakož i ženské a mužské kláštery plné osob povolaných ke zdrženlivosti v

poslušnosti svým představeným, spolu s knihovnami obsahujícími knihy a promluvy jeho i ostatních svatých, o nichž se ví, jaké byly milostí Boží jejich zásluhy a jejich význam pro církev, a v nichž ho věřící stále nacházejí živého“ (Vita, 31,8). S tímto závěrem můžeme souhlasit. V jeho spisech jej i my nacházíme živého. Když čtu spisy svatého Augustina nemám dojem, že je člověkem, který zemřel přibližně před tisíci šesti sty lety, ale vnímám jej jako člověka dneška, přítele, současníka, který svou živou a aktuální vírou mluví ke mně, mluví k nám. U svatého Augustina, který mluví k nám a mluví ke mně ve svých spisech, vidíme trvalou aktuálnost jeho víry, víry, která přichází od Krista, vtěleného věčného Slova, Syna Božího a Syna člověka. A můžeme vidět, že tato víra není včerejší, přestože byla hlásána včera, ale je stále dnešní, protože Kristus je skutečný dnes i vždy. On je Cesta, Pravda a Život.

227

Svatý Augustin nás tak povzbuzuje, abychom se tomuto stále živému Kristu svěřili a nalezli tak cestu života.

Roku 1986 můj drahý předchůdce Jan Pavel II. věnoval sv. Augustinovi k 1600. výročí jeho konverze dlouhý a hutný dokument, apoštolský list Augustinum Hipponensem. Papež sám označil tento text za „díkůvzdání Bohu za dar, který touto zázračnou konverzí poskytl Církvi a skrze ni i celému světu“ (AAS, 74,1982,str.802).

Jako dítě si Augustin od svojí matky Moniky osvojil katolickou víru. Potom v

mladickém věku však tuto víru opustil, protože nebyl s to vidět její rozumnost a nechtěl náboženství, které by pro něho nebylo také výrazem rozumu, tedy pravdy. Jeho žízeň po pravdě byla radikální a zavedla jej pak daleko od katolické víry. Jeho radikalita však byla taková, že se nemohl spokojit s filosofiemi, které nedosahovaly samotné pravdy, které nedosahovaly k Bohu. A to k Bohu, který by byl nejenom poslední kosmologickou hypotézou, ale který by byl pravým Bohem, Bohem, který oživuje a vstupuje do našeho vlastního života. Celá intelektuální a duchovní cesta svatého Augustina je tedy i pro dnešní dobu platným příkladem vztahu mezi vírou a rozumem; je to téma nejen pro věřícího, ale pro každého člověka, který hledá pravdu; je to ústřední téma vyváženosti a údělu každé lidské bytosti. Tyto dvě dimenze, víra a rozum, není třeba oddělovat, ani klást proti sobě; spíše mají kráčet pospolu. Jak to napsal sám Augustin po své konverzi: víra a rozum „jsou dvě síly, které nás vedou k poznání“ (Contra Academicos, III, 20, 43). V této souvislosti prosluly právem dvě augustiniánské formulace (Sermones, 43,9): crede ut intelligas(věřím, abych chápal) – víra uvádí na cestu, aby byl překročen práh pravdy, ale neoddělitelně platí také intellige ut credas (chápu, abych věřil) - zkoumáním pravdy lze nalézt Boha a věřit.

Dvě Augustinova tvrzení vyjadřují s účinnou bezprostředností a zároveň hloubkou syntézu tohoto problému, v níž katolická Církev vidí výraz své vlastní cesty. Historicky se tato syntéza utváří ještě před příchodem Krista setkáním hebrejské víry a řeckého myšlení v helénském judaismu. Následně pak tato syntéza byla přejata a rozvinuta mnohými křesťanskými mysliteli. Harmonie mezi vírou a rozumem je zejména výrazem toho, že Bůh není daleko. Není daleko od našeho rozumu a od našeho života; je nablízku každé lidské bytosti, blízko našemu srdci a blízko našemu rozumu, vydáme-li se skutečně na cestu.

Augustin postřehl s mimořádnou intenzitou právě tuto blízkost Boha člověku. Přítomnost Boha v člověku je hluboká a zároveň tajemná, ale může být rozpoznána a objevena ve vlastním nitru. Nevycházej ven – praví konvertita Augustin – ale „vrať se do sebe, v nitru člověka přebývá pravda, zjistíš-li, že tvoje přirozenost se mění, překroč (transcenduj) sebe sama. Pamatuj však: když překračuješ sebe sama, překračuješ duši, která je rozumná. Směřuj tedy tam, kde se rozžíhá světlo rozumu“ (De vera religione, 39, 79). Zdůrazňuje to svým nejslavnějším výrokem v začátku svých Confessiones (Vyznání), duchovní autobiografie, sepsané na chválu Boží: „Stvořil jsi nás pro sebe a nepokojné je srdce naše, dokud nespočine v Tobě“ (I, 1,1).

Oddálení od Boha je tedy oddálení od sebe sama, jak to vyznává Augustin, když se obrací k přímo k Bohu těmito slovy: „Ty jsi uvnitř mne více než já sám a ty jsi výše než ta nejvyšší část mne samého“ interior intimo meo et superior summo meo, takže – dodává v

228

další pasáži, kde vzpomíná na dobu, jež předcházela jeho konverzi – „ty jsi byl přede mnou, já jsem se však vzdálil od sebe samého, nenalézal jsem sebe a tím méně pak tebe“ (Confessiones, V, 2,2). Augustin - právě proto, že tuto intelektuální a duchovní cestu prožil v první osobě – dovedl ji ve svých dílech podat s takovou bezprostředností, hloubkou a moudrostí. Ve dvou dalších slavných pasážích svých Vyznání (IV, 4,9 a 14,22) praví, že člověk je „velkou otázkou“ (magna quaestio) a „velkou hlubinou“ (grande profundum), záhadou a propastí, kterou jenom Kristus osvěcuje a zachraňuje. Toto je důležité: člověk, který je daleko od Boha, je také daleko od sebe sama, je odcizený sobě samému, a může nalézt sebe sama jedině, setká-li se s Bohem. Tak přijde také k sobě, svému pravému já, své pravé identitě.

Lidská bytost – zdůrazňuje Augustin v De civitate Dei (XII, 27) – je svou přirozeností společenská a v důsledku neřesti nespolečenská, a zachraňuje ji Kristus, jenž je jediným prostředníkem mezi Bohem a lidstvím a „univerzální cestou svobody a spásy“, jak to zopakoval můj předchůdce Jan Pavel II. (Augustinum Hipponensem, 21). Mimo tuto cestu, která lidskému rodu nikdy nechyběla – tvrdí dále Augustin v témže díle – „není nikdo svobodný, nikdo není osvobozen, nikdo nebude osvobozen“ (De civitate Dei, X, 32,2). Kristus jakožto jediný prostředník spásy je hlavou Církve a s ní je mysticky sjednocen do té míry, že Augustin může tvrdit: „Stali jsme se Kristem. Je-li totiž on hlavou a my jeho údy, pak celým člověkem je on a my“ (In Iohannis evangelium tractatus, 21, 8).

Lid Boží a dům Boží, Církev v augustiniánském pojetí je tedy těsně spjata s pojmem Kristova Těla, založeným na kristologickém výkladu Starého Zákona a na svátostném životě soustředěném v Eucharistii, ve které nám Pán dává svoje Tělo a proměňuje nás na svoje Tělo. Proto je zásadní věcí, aby Církev, Boží lid v kristologickém a nikoli sociologickém smyslu byl opravdu začleněn v Kristu, který se – jak v jednom krásném textu praví Augustin – „modlí za nás, modlí se v nás a my se modlíme k němu, modlí se za nás jako náš kněz, modlí se v nás jako naše hlava a my se modlíme k němu jako k našemu Bohu, rozpoznáváme v něm tedy náš hlas a jeho hlas zase v nás“ (Enarrationes in Psalmos, 85,1).

Na závěr apoštolského listu Augustinum Hipponensem Jan Pavel II. klade tomuto světci otázku, co by řekl dnešnímu člověku, a odpovídá slovy, která Augustin napsal krátce po své konverzi: „Zdá se mi, že je třeba vést lidi k naději, že naleznou pravdu“ (Epistulae, 1,1), onu pravdu, kterou je sám Kristus, pravý Bůh, k němuž se obrací jednou z nejslavnějších a nejkrásnějších modliteb svých Vyznání: „Pozdě jsem si Tě zamiloval, Kráso tak dávná a přece tak nová, pozdě jsem si Tě zamiloval! Hle, Tys byl uvnitř, když já jsem byl venku, a tam jsem Tě hledal, vrhal jsem se na to krásné, co jsi stvořil, já netvor. Tys byl se mnou, ale já jsem s Tebou nebyl. To, co by vůbec nebylo, kdyby to nebylo v Tobě, drželo mě daleko od Tebe. Tys volal, křičel a prorazil mou hluchotu; Tys zářil, svítil a zahnal mou slepotu; Tys vydával vůni a já jsem ji vdechl, a teď dychtím po Tobě; okusil jsem a nyní lačním a žízním; Ty ses mne dotkl, a já hořím touhou po Tvém pokoji“.

Ano, Augustin se setkal s Bohem a během celého svého života jej zakoušel do té míry, že tato skutečnost, která je především setkáním s Osobou, Ježíšem, změnila jeho život, jako mění život tolika žen a mužů, kterým se v průběhu věků dostalo milosti se s ním setkat. Modleme se tedy k Pánu, aby nám dal tuto milost a dal nám tak nalézt svůj pokoj.

229

Svatý Augustin je církevní otec, který po sobě zanechal velký počet spisů. Některá z augustiniánských děl mají zásadní důležitost a to nejen pro dějiny křesťanství, ale pro formaci celé západní kultury: zřetelným příkladem toho jsou jeho Vyznání, bezpochyby jedna z dodnes nejčtenějších knih křesťanského starověku. Jako ostatní církevní otcové prvních staletí, ale v nesrovnatelně větší míře, měl široký a trvalý vliv také biskup z Hippo, jak je to patrné z obrovské rukopisné tradice jeho děl, která jsou opravdu velice početná.

On sám pořídil jejich seznam rok před tím než zemřel v tzv. Retractationes a těsně po jeho smrti byly přesně zaznamenány v Indiculus („seznamu“), který připojil jeho věrný přítel Possidius k životopisu svatého Augustina Vita Augustini. Seznam Augustinových děl pořídil s výslovným záměrem zachovat jejich památku v době Vandalské invaze šířící se po celé římské Africe; čítá tisíc třicet spisů, které očísloval jejich autor, a k tomu další, které „spočítat nelze, protože je neočísloval“. Biskup ze sousedního města – Possidius –diktoval tato slova právě v Hippo, kam se utekl a kde byl svědkem smrti přítele a skoro jistě se přitom opíral o katalog Augustinovy osobní knihovny. Dnes je známo kolem 300 dopisů, které se po biskupovi z Hippo zachovaly a téměř 600 homilií, kterých však bylo původně mnohem více, možná dokonce mezi 3 až 4 tisíci, plody 40 let kázání antického rétora, který se rozhodl následovat Ježíše a mluvit nikoli pro velké císařské dvory, ale k prostému obyvatelstvu z Hippo.

Poměrně nedávno byla naše znalost tohoto velkého církevního otce obohacena objevem několika dalších dopisů a homilií. „Mnohé knihy – píše Possidius - byly sepsány a publikovány, mnohá kázání byla pronesena v kostele, přepsána a opravena jednak za účelem potírání různých heretiků, jednak jako interpretace Písma svatého a povzbuzení svatých dětí církve. Těchto děl – zdůrazňuje přítel biskup – je tolik, že jediný znalec bude mít stěží možnost je přečíst, osvojit si je a poznat.“ (Vita Augustini, 18,9).

Mezi Augustinovou literární produkcí, tedy více než tisícem publikací z oblasti filosofie, apologetiky, věrouky, mravouky, mnišských, exegetických, protiheretických spisů a dalších dopisů a kázání, vyčnívá několik význačných děl velkého teologického a filosofického dosahu. Především je třeba vzpomenout již zmíněná Vyznání, napsaná ke chvále Boží ve třinácti knihách mezi lety 397 až 400. Je to určitý druh autobiografie, psané formou dialogu s Bohem. Tento literární druh reflektuje právě život svatého Augustina, který nebyl životem uzavřeným do sebe, ale vyjadřoval se v mnoha věcech a zároveň byl podstatně žit jako dialog s Bohem a tím jako život s druhými. Samotný název Vyznání se vztahuje v první řadě k vyznáním vlastních slabostí, ubohosti hříchů, ale vyznání zároveň znamená chválu Boha, vděčnost Bohu. Vidět vlastní ubohost ve světle Božím se stává chválou Boha a díkůvzdáním, protože Bůh nás miluje, přijímá nás, proměňuje a pozvedá k sobě samému. O těchto Vyznáních, která měla velký úspěch ještě za života svatého Augustina, on sám napsal: „Hodně na mne zapůsobila, když jsem je psal a působí na mne dosud, když je čtu. Mnoha bratřím se tato díla líbí“ (Retractationes, II, 6). Musím říci, že také já jsem jedním z těchto „bratří“. Díky Vyznáním můžeme sledovat krok za krokem vnitřní cestu tohoto mimořádného a nadšeného Božího muže. Méně rozšířené, ale stejně originální a velmi důležité dílo jsou Retractationes, sepsaná ve dvou knihách kolem roku 427, v nichž už zestárlý svatý Augustin provádí jakousi „revizi“ (retractatio) celého svého psaného díla, čímž po sobě zanechal jedinečný a nesmírně cenný literární dokument, ale také výraz upřímnosti a intelektuální pokory.

230

De civitate Dei – impozantní a zásadní dílo pro rozvoj západního politického myšlení a pro křesťanskou teologii dějin bylo napsáno mezi lety 413 až 426 ve 22 knihách. Podnětem k jeho sepsání bylo vyplenění Říma Góty v roce 410. Mnozí dosud žijící pohané, ale také mnozí křesťané tehdy říkali: Řím padl, křesťanský Bůh a apoštolé už město neochraňují. Dokud byla přítomna pohanská božstva, byl Řím caput mundi, velkoměstem, a nikomu nemohlo přijít na mysl, že by padl do rukou nepřátel. S křesťanským Bohem však už toto město není bezpečné. Křesťanský Bůh už jej nechránil, nemůže být proto Bohem, jemuž se lze svěřit. Na tuto námitku, která se hluboce dotýkala také srdcí křesťanů, odpovídá svatý Augustin tímto velkým dílem De civitate Dei a vysvětluje, co máme od Boha očekávat a co nikoliv, jaký je vztah mezi politickou sférou a sférou víry, Církví. Také dnes je tato kniha zdrojem dobré definice pravé laicity a kompetencí církve, velké pravé naděje, která nám dává víru.

Tato významná kniha prezentuje dějiny lidstva, jimž vládne božská Prozřetelnost, ale které jsou rozděleny dvojí láskou. Toto je základní obraz jeho interpretace dějin, totiž zápas mezi dvěma láskami: láskou k sobě „až ke lhostejnosti vůči Bohu“ a láskou k Bohu „až ke lhostejnosti vůči sobě“ (De civitate Dei, XVI, 28), za plnou svobodu od sebe a pro druhé ve světle Božím. Tato kniha je proto zřejmě nejvýznamnější knihou svatého Augustina a má trvalou důležitost. Podobně důležitou je De Trinitate, dílo o patnácti knihách o hlavním jádru křesťanské víry, víře v trojičního Boha, které napsal nadvakrát: prvních 12 knih, napsaných mezi lety 399 až 412, bylo publikováno bez Augustinova vědomí, a ten je kolem roku 420 dokončil a celé dílo přepracoval. Zde reflektuje tvář Boha a snaží se porozumět tajemství Boha, který je jediný, jediným stvořitelem světa, nás všech, a přesto je právě tento jediný Bůh trojí, je kruhem lásky. Snaží se pochopit toto nevyzpytatelné tajemství. Právě trojiční bytí ve třech Osobách je tou nejreálnější a nejhlubší jednotou jediného Boha. De doctrina Christiana je zase ve vlastním a pravém smyslu kulturním úvodem do interpretace Bible a v posledku i do samotného křesťanství, které mělo rozhodující vliv na formaci západní kultury.

Přes všechnu svou pokoru si byl Augustin zajisté vědom své vlastní intelektuální velikosti. Přinášet křesťanské poselství obyčejným lidem však pro něho bylo důležitější než psaní velkých děl vysokého teologického rozletu. Tento jeho nejhlubší úmysl jej provázel po celý život a je patrný v dopise, který píše kolegovi Evodiovi a ve kterém sděluje své rozhodnutí přerušit na čas diktování knih De Trinitate, „protože jsou příliš únavné a srozumitelné jen málokomu, zatímco naléhavější jsou texty, které – jak doufám –budou užitečné mnohým“ (Epistulae, 169,1,1). Za užitečnější tedy považoval předávání víry způsobem srozumitelným všem než psaní velkých teologických děl. Bystře postřehnutá odpovědnost za šíření křesťanského poselství stojí u počátku spisů jako je De catechizandis rudibus, jakási katechetická teorie a zároveň praxe, nebo Psalmus contra partem Donati. Donatisté představovali v Africe v době svatého Augustina velký problém. Bylo to vlastně africké schizma. Tvrdili, že pravé křesťanství je to africké. Odporovali jednotě církve. Velký biskup bojoval proti tomuto schizmatu celý život a snažil se přesvědčit donatisty, že pouze v jednotě může existovat i africké křesťanství. A aby ho chápali i ti neprostší, kteří nerozuměli vznešené latině rétora, řekl: musím psát i s gramatickými chybami, velmi zjednodušenou latinou. A učinil tak zejména v tomto Psalmus, určitém druhu jednoduché básně proti donatistům, aby pomohl celému lidu pochopit, že pouze v jednotě církve se pro všechny uskutečňuje náš vztah s Bohem a ve světě roste pokoj.

231

V tomto díle určeném širokému publiku nabývá zvláštního významu množství homilií, často pronášených spatra, které byly přepisovány těsnopisci už během kázání a ihned pak dávány do oběhu. Mezi nimi vystupují do popředí překrásné Enarrationes in Psalmos, které byly velmi čteny ve středověku. Byla to právě tato praxe publikování tisíců Augustinových homilií, často bez kontroly autora, která vysvětluje jejich šíření a následnou ztrátu, ale také jejich vitalitu. Kázání biskupa z Hippo se totiž díky pověsti jejich autora okamžitě stávala velmi hledanými a sloužila i dalším biskupům a kněžím jako vzory, jež byly přizpůsobovány stále novým kontextům.

Ikonografická tradice na jedné z lateránských fresek, pocházejících až ze 6.století, představuje svatého Augustina s knihou v ruce. Zajisté proto, aby tak poukázala na jeho literární produkci, která tak významně ovlivnila mentalitu křesťanů, ale také proto, aby vyjádřila jeho lásku ke knihám, k četbě a k poznání obrovské kultury minulosti. Po své smrti nezanechal nic, vypráví Possidius, ale „vždycky doporučoval pečlivě uchovávat příštím generacím knihovnu své církve s jejími kodexy“, včetně svých vlastních děl. V nich, zdůrazňuje Possidius, je Augustin „stále živý“ a potěšuje toho, kdo jeho knihy čte, ačkoliv – uzavírá - „myslím, že mnohem větší užitek měli z kontaktu s ním ti, kteří ho mohli vidět a slyšet, když mluvil osobně v kostele, a ještě více ti, kteří znali jeho každodenní jednání mezi lidem“ (Vita Augustini, 31). Ano, také pro nás by bylo krásné mít možnost jej slyšet. Ale je skutečně živý ve svých spisech, je přítomný mezi námi a tak vidíme také trvalou vitalitu víry, které odevzdal celý svůj život.

Věnovali jsme se již jeho

životu, jeho dílu a některým aspektům jeho myšlení a dnes bych se chtěl vrátit k jeho niternému zážitku, který z něj učinil jednoho z největších konvertitů křesťanských dějin. Nad touto jeho zkušeností jsem za zamýšlel minulý rok během své pouti do Pavie, abych tam uctil ostatky tohoto církevního otce. Chtěl jsem mu tak vyjádřit úctu celé katolické církve, ale také zviditelnit svou osobní zbožnost a vděčnost této postavě, s níž se cítím svázán ve svém životě teologa, kněze i pastýře.

Zážitek sv. Augustina je dodnes přístupný především díky jeho Vyznáním, díla, které napsal ke chvále Boží a které stojí u počátků jedné ze specifických literárních forem Západu: autobiografie, tedy osobního výrazu vědomí o sobě samém. Kdokoli se seznámí s touto mimořádnou, okouzlující a dodnes velmi čtenou knihou, snadno postřehne, že Augustinova konverze nebyla ani nečekaná, ani od počátku plně uskutečněná, ale může být v plném a vlastním smyslu definována spíše jako cesta, která zůstává vzorem pro každého z nás. Toto putování zajisté vyvrcholilo konverzí a pak křtem, ale neskončilo onou Velikonoční vigilií roku 387, když tohoto afrického rétora v Milánu biskup Ambrož pokřtil. Cesta Augustinovy konverze totiž nenápadně pokračovala až do konce jeho života,

232

takže lze opravdu říci, že její tři různé etapy, které lze snadno rozlišit, představují jednu jedinou velkou konverzi.

Svatý Augustin byl vášnivým hledačem pravdy a to od začátku až do konce svého života. První etapa cesty jeho konverze se uskutečnila postupným přibližováním ke křesťanství. Od jeho matky Moniky, k níž byl neustále velmi připoután, se mu totiž dostalo křesťanské výchovy a ačkoli pak během svých mladých let vedl nespořádaný život, vždycky pociťoval hlubokou přitažlivost ke Kristu, protože lásku k Pánovu jménu pil spolu s mateřským mlékem, jak sám zdůrazňuje (srov. Vyznání, III,4,8 ). Avšak i filosofie, zejména platónského ražení přispěla k jeho dalšímu přiblížení se Kristu a ukázala mu existenci Logu, stvořitelského rozumu. Knihy filosofů mu ukazovaly, že existuje rozum, z něhož pochází celý svět, ale neřekli mu, jak dosáhnout tento Logos, který se zdál tak vzdáleným. Teprve četba listů svatého Pavla ve víře katolické církve mu plně zjevila pravdu. Tuto zkušenost syntetizuje Augustin v jedné z nejproslulejších pasáží svých Vyznání. Vypráví tam, že v mukách svých reflexí se jednoho dne odebral do zahrady a najednou zaslechl dětský hlas, který opakoval říkanku, kterou nikdy dříve neslyšel: tolle, lege, tolle, lege, „vezmi, čti, vezmi, čti“ (VIII, 12,29). Vzpomněl si tehdy na konverzi Antonína, otce mnišství, a spěšně se chopil pavlovského kodexu, který měl chvíli před tím v rukou, otevřel jej a pohled mu padl na úryvek z listu Římanům, kde apoštol vybízí odložit skutky těla a obléknout se v Krista (13, 13-14). Pochopil, že toto slovo bylo v té chvíli určeno jemu osobně, přicházelo od Boha prostřednictvím apoštola a ukazovalo mu, co má v oné chvíli dělat. Pocítil tak, že se rozpouštějí temnoty pochybností a on je svobodný k tomu, aby se dal cele Kristu: „Obrátil jsem k tobě celé svoje bytí“, komentoval to později (Vyznání, VIII,12,30). To byla jeho první a rozhodující konverze.

K této základní etapě svého dlouhého putování došel africký rétor, díky svému vášnivému zaujetí pro člověka a pro pravdu, vášni, která jej vedla hledat velkého a nedostupného Boha. Víra v Krista mu umožnila pochopit, že Bůh, zdánlivě tak vzdálený, ve skutečnosti tak vzdálený nebyl. Stal se nám totiž blízkým tím, že se stal jedním z nás. V tomto smyslu vedla víra v Krista k dovršení dlouhého Augustinova hledání na cestě pravdy. Pouze Bůh, který se stal „hmatatelným“, jedním z nás, byl skutečně Bohem, ke kterému bylo možné se modlit, pro něhož a s nímž bylo možné žít. To je cesta, kterou je třeba kráčet s odvahou a zároveň pokorou, v ustavičné otevřenosti a očišťování, které má každý z nás neustále zapotřebí. Avšak onou Velikonoční vigilií roku 387, jak jsme řekli, Augustinova cesta neskončila. Vrátil se do Afriky a založil malý klášter, kde se usadil s několika přáteli, aby se věnovali kontemplativnímu životu a studiu. To byl jeho životní sen. Nyní byl povolán žít plně pro pravdu, s pravdou a v přátelství s Kristem, který je pravda. Krásný sen trval tři roky, až do doby kdy byl, ke své nevoli, vysvěcen v Hippo na kněze a byl poslán sloužit věřícím. Přitom sice pokračoval v životě s Kristem a pro Krista, ale ve službě všem. Bylo to pro něho velmi obtížné, ale hned na počátku pochopil, že

233

pouze životem pro druhé a nikoli jenom pro svou soukromou kontemplaci, mohl skutečně žít s Kristem a pro Krista. Augustin se tedy zřekl života pouhé meditace a naučil se - nikoli bez obtíží – dávat k dispozici plody své inteligence k užitku druhých. Naučil se předávat svou víru prostým lidem a žít tak pro ně ve městě, které se stalo jeho městem, neúnavně vyvíjet velkodušnou a svízelnou činnost, kterou v jednom ze svých krásných kázání popisuje takto. „Kázat, diskutovat, znovu získávat, povzbuzovat, být k dispozici všem – to je obrovský úkol, velká tíže a nezměrná námaha“ (Serm. 339,4). Tuto tíži však na sebe vzal, neboť pochopil, že právě tak mohl být blíže Kristu. Pochopit, že k druhým se přichází v jednoduchosti a pokoře – to byla jeho pravá druhá konverze.

Ale je tu ještě poslední etapa augustiniánské cesty, třetí konverze. Ta, která jej každý den jeho života vedla k tomu, aby prosil Boha o odpuštění. Zpočátku si myslel, že když už je jednou pokřtěn, žije ve společenství s Kristem, ve svátostech a při slavení eucharistie dosahuje života, jak je podán v horském kázání: dokonalosti darované křtem a opětovně potvrzované v eucharistii. V poslední etapě svého život pochopil, že to, co řekl ve svých prvních promluvách o horském kázání, tedy že jako křesťané nyní žijeme trvale v tomto stavu, bylo pomýlené. Jen samotný Kristus opravdu a úplně realizoval horské kázání. My máme zapotřebí být obmyti Kristem, který nám umyje nohy, a být od něho obnovováni. Potřebujeme ustavičnou konverzi. Až do konce budeme potřebovat pokoru, která uznává, že jsme hříšníky na cestě, dokud nám Pán nepodá ruku definitivně, aby nás uvedl do života věčného. V tomto posledním postoji pokory, den po dni prožívaném, Augustin zemřel.

Tento postoj hluboké pokory před jediným Pánem, Ježíšem, jej přivedl také ke zkušenosti intelektuální pokory. Augustin, který je jednou z největších postav dějin myšlení, totiž během posledních let svého života podrobil všechna svá četná díla pronikavému kritickému zkoumání. Tak vznikl jeho spis Retractationes („revize“), kterým tak svoje, opravdu velkolepé, teologické myšlení zařazuje do pokorné a svaté víry té, kterou nazývá jednoduše jménem Catholica, tedy Církví. „Pochopil jsem – píše právě v této své nejoriginálnější knize (I,19,1-3), že jeden jediný je opravdu dokonalý a že slova horského kázání jsou uskutečněna pouze v jednom jediném: v samotném Ježíši Kristu. Avšak celá Církev – my všichni, včetně apoštolů – musíme každý den prosit: odpusť nám naše viny jako i my odpouštíme našim viníkům“.

Augustin se obrátil ke Kristu, který je pravda a láska, následoval jej po celý život a stal se vzorem každé lidské bytosti, nám všem, kteří hledáme Boha. Proto jsem chtěl skončit svou pouť do Pavie před hrobem tohoto velkého milovníka Boha a symbolicky předat církvi a světu svou první encykliku, nazvanou Deus caritas est. Ta totiž mnoho dluží, zejména ve své první části, právě myšlení svatého Augustina. I dnes, stejně jako v jeho době, potřebuje lidstvo poznat a především žít tuto základní skutečnost: Bůh je láska a setkání s ním je jedinou odpovědí na neklid lidského srdce. Srdce, obývaného nadějí, která je snad ještě v mnoha našich současnících potemnělá a neuvědomělá, ale která nám křesťanům už dnes otevírá budoucnost, takže svatý Pavel napsal, že „v naději jsme spaseni“ (Řím 8,24). Naději jsem věnoval svou druhou encykliku Spe salvi a také ona je široce poplatná Augustinovi a jeho setkání s Bohem.

V jednom krásném textu sv. Augustin definuje modlitbu jako výraz touhy a tvrdí, že Bůh odpovídá tím, že rozšiřuje naše srdce směrem k Němu. My musíme očišťovat naše touhy a naše naděje, abychom přijali Boží něhu (srov. In I Ioannis 4,6). Ta jediná nás totiž

234

otevírá také pro druhé a zachraňuje nás. Modleme se tedy, aby nám bylo v našem životě každý den dopřáno následovat příklad tohoto velkého konvertity, abychom jako on potkávali v každé chvíli našeho života Pána Ježíše, jediného, který nás spasí, očišťuje a dá nám pravou radost, pravý život.

Modlitbak sv. Augustinovi

Velký Augustine, náš otče a učiteli,

znalci zářných Božích cest,jakož i křivolakých cest lidských,

žasneme nad divy, které v tobě působila Boží milost, když tě učinila zaníceným svědkem

pravdy a dobra, ve službě bratřím.Nauč nás,- na počátku nového

milénia, poznamenaného Kristovým křížem - číst dějiny ve světle Boží prozřetelnosti, jež řídí události k definitivnímu setkání s Otcem.

Směruj nás k pokoji, živ v našich srdcích tvou touhu po hodnotách,na nichž v síle, která pochází od Boha, lze vybudovat „město“, hodné člověka.

Hluboká nauka, kterou jsi oddaným a trpělivým studiem čerpal z neustále živých pramenů

Písma, ať osvěcuje ty, kdo jsou dnes pokoušeni zavádějícími přeludy.Dej jim odvahu, aby se znovu vydali na cestu k „vnitřnímu člověku“,v němž čeká Ten, který jediný může dát mír našemu neklidnému srdci.

Tolik našich současníků jakoby ztratilo naději, že mezi protichůdnými ideologiemi, lze dojít pravdy, po níž jejich nitro uchovává trýznivou nostalgii. Nauč je nikdy se nevzdávat hledání, v jistotě, že na konci bude jejich námaha

odměněna uspokojivým setkáním s nejvyšší Pravdou, která je zdrojem každé pravdy stvořené.

A konečně, svatý Augustine, předej i nám jiskérku oné horoucí lásky k Církvi, katolické matce svatých, která podpírala a oživovala námahy tvé dlouhé služby.

Dej, ať kráčíme společně pod vedením řádných pastýřů,a tak dojdeme do nebeské vlasti, kde se všemi blaženými,

budeme moci připojit svůj hlas ke zpěvu nového aleluja, jež nekončí. Amen.

/Jan Pavel II. v Pavii v bazilice San Pietro in Ciel d´oro před ostatky sv. Augustina:1650. výročí narození, 3. listopadu 1984/

235

Svatyně Panny Marie na Monte Berico

ZjeveníSocha Madony na Monte Berico, vytesaná z jemného kamene zdejších hor Nicoló da Venezia, pochází z roku 1430, tedy pouhé dva roky po druhém zjevení Panny Marie. Idea "Matky Milosrdenství", kterou ztvárňuje je tomuto historickému období vlastní a dobře vyjadřuje neustálou dobrotu Matky, která pohnuta soucitem vůči svým dětem kraje Vicenzy, které

umíraly na mor, se zjevuje 7. března roku 1426 v zářivé kráse staré ženě Vincencii Pasini, která vystupovala na kopec, aby přinesla něco k jídlu manželovi, jenž pracoval na malé vinici, tam, kde nyní stojí svatyně, a řekla jí: "Neboj se, Vincencie, já jsem Maria, Matka Ježíše, který umřel na kříži za spásu lidského rodu. Jsi a řekni vicenzským, aby na tomto místě postavili kostel zasvěcený mému jménu, aby byli zbaveni metly, která je stihla". A ujistila, že ti, kdo se odeberou k budoucí svatyni o první neděli každého měsíce a ve dnech Jí zasvěcených, obdrží hojné milosti.

Dva roky nato, zatímco mor nadále přetrvával a stejně jako nedůvěra vicenzských k poselství visionářky, zjevila se Panna Maria 1. srpna 1428 znovu a naléhala na své požadavky slibujíc zvláštní požehnání. Tentokrát obyvatelé Vicenzy uvěřili a hned začali se stavbou svatyně: jak pozvolna rostla, mor ustával až zcela zmizel. Od té doby se svatyně postupně rozšiřovala až do stávajících rozměrů (1703) a je živým svědectvím přítomnosti Matky po boku svých dětí, zvláště svých vicenzských, kteří ji uctívají jako svou hlavní Patronku.

Téměř od počátku, přesněji od roku 1435, jsou kustódy svatyně řeholníci řádu servitů Panny Marie. Tito už od počátku usilovali o prezentaci Panny Marie jako Matky milosrdenství, která vzata na nebe, neskončila své poslání spásy, ale svou mnohotvárnou přímluvou nám nepřestává vyprošovat milosti pro věčnou spásu. Ve své mateřské lásce pečuje o bratry a sestry svého Syna, kteří ještě putují uprostřed nebezpečí a strádání, dokud nebudou uvedeni do blažené vlasti! Proto je nejblahoslavenější Panna Maria vzývána v Církvi jako Přímluvkyně, Pomocnice, Zachránkyně a Prostřednice (Lumen gentium, 62). Titulem "Matka milosrdenství", jsme vyzýváni, abychom vstoupili do srdce blahoslavenství, kde Ježíš pronáší: "Blahoslavení milosrdní, neboť oni dojdou milosrdenství". Nyní kráčí po boku nás poutníků vstříc naší

236

pravé Vlasti a nabízí nám svůj zářný příklad dokonalé služebnice Pána a ujišťuje nás svou mocnou mateřskou přímluvou u svého syna Ježíše.

"Všichni, kdo mne přijdou uctívat na tomto místě o mých svátcích a o první neděli v měsíci, obdrží mnoho milostí mého božského

Synáčka a požehnání z mé mateřské ruky"

Nejsvětější Panno, Matko Boží a Matko moje, Maria,děkuji Ti, že ses zjevila tady, na Monte Berico

a děkuji Ti za všechny milosti, které na tomto místě uděluješ těm, kdo se k Tobě utíkají.

Nikdo se k Tobě nikdy nemodlil nadarmo. Také já se k Tobě utíkám a vroucně Tě prosím pro Ježíšovo utrpení a smrt, i pro Tvé bolesti:

přijmi mne, milostná Matko, pod svůj plášť, který je mateřským pláštěm; uděl mi zvláště milost, o kterou Tě prosím ...............

a chraň mne všeho zla,zvláště hříchu, který je zlem největším.

Maria, Matko má, dej, ať stále požívám tvé láskyplné ochrany v životě a ještě více ve smrti, abych Tě pak spatřil v nebi

a navěky Ti děkoval a Tebe velebil.Amen.

Madono z Monte Berico, oroduj za nás.

237

Svatá Josefina Bakhita

DĚTSTVÍ

Bakhita se narodila v roce 1869 v Olgosse, maličké osadě poblíž hory Agilerei (500m.n.m.), asi 20 kilometrů východně od dnešního města Nyala v jižním Darfúru. Její rodiče patřili ke kmeni Daju.

Z Bakhitina deníkuNa přání ctihodné Matky

představené zde vyprávím o některých údobích mého otroctví. Kéž by mi tyto vzpomínky pomohly stále více si cenit velkého daru, který mi svěřil Bůh, když si mně vyvolil za svou snoubenku.

Moje rodina žila přesně ve středu Afriky, na předměstí Darfúru, zvaném Olgossa nedaleko hory Agilerei. Skládala se z otce, matky, tří bratrů, čtyř sester a dalších čtyř, které jsem nepoznala, protože zemřeli dřív, než jsem se narodila, Já jsem byla dvojče se sestrou, o které, stejně tak jako o rodičích nevím nic od chvíle, kdy jsem byla unesena.

Žila jsem naprosto šťastně, aniž bych věděla co je to bolest. Jednoho dne matka uvážila, že se vydá na pole, kde jsme měli hodně plantáží a dobytka, aby se podívala, zda všichni dělníci plní své povinnosti, a chtěla abychom my všechny děti šly s ní. Nejstarší, která se cítila indisponována, žádala a dostala schválení zůstat doma s mladší sestrou. Jenže zatímco jsme byly na polích, zaslechly jsme rozruch, křik a běhání. Každého hned napadlo, že do vesnice dorazili obchodníci s otroky, aby kradli. Hned jsme spěchali zpátky domů. Jaká byla naše bolest, když jsme se od maličké sestřičky, celé ustrašené a roztřesené, dověděly, jak otrokáři unesli starší sestru, a ona měla jen tak tak času, aby se schovala za stěnu polorozpadlého domu, jinak by unesli i ji. Ještě teď si vzpomínám, jak maminka naříkala a jak jsme plakaly i my. Večer se vrátil z práce tatínek. Jen co se dověděl k čemu došlo, propadl vzteku a hned se vypravil se svými dělníky všude hledat. Ale marně. Po chudince sestřičce ani slechu. To byla moje první bolest. Ale co jich na mě čekalo později.

MLÁDÍ

Z Bakhitina deníkuBylo mi asi devět let, když ráno po snídani jsem se s dvanácti či třináctiletou

kamarádkou vypravila na procházku po našich polích, ležících kousek cesty od domu. Jen co jsme si přestaly hrát, měly jsme v úmyslu natrhat byliny. Najednou jsme viděly , jak se z živého plotu vynořily dva oškliví ozbrojení cizinci. Přišli k nám a jeden z nich řekl mé

238

kamarádce: "Nechej, ať tato maličká jde tamhle k lesíku a přinese mi balíček, který jsem tam zapomněl. Brzy se vrátí. Ty klidně pokračuj v cestě, brzy za tebou přiběhne". Evidentně měli v úmyslu kamarádku odvést, aby nebyla přítomna zatčení, spustila by povyk. Já o ničem nepochybovala. Poslechla jsem, jak jsem to u maminky dělala vždy. Jen co jsem vešla do lesa, abych hledala balíček, který jsem nenašla, uviděla jsem ty dva za sebou ...

OTROCTVÍ - 1

Z Bakhitina deníkuJeden z nich mne prudce chytil za ruku, druhou vytáhl z

opasku vytáhl veliký nůž, položil mi ho k boku a důrazným hlasem mi říká: "Budeš-li křičet, jsi mrtvá. Kupředu, půjdeš s námi!", zatímco druhý mě tlačil a požduchoval do zad hlavní své pušky. Zkameněla jsem strachem. Oči vykulené a třesoucí se od hlavy až k patě, chtěla jsem křičet, ale sevřené hrdlo mi to nedovolilo: nedokážu ani mluvit, ani plakat. Násilím tlačenu do hustého lesa, po skrytých cestičkách, přes pole, neustále svižným krokem, mne nutili putovat až do večera. Byla jsem k smrti unavena. Chodila a nohy krvácely, rozedrané ostrými úlomky kamení a rozbodané trny keřů. Nemohla jsem než vzlykat, ale ta tvrdá srdce neměla slitování. Konečně jsme prošli polem melounů, kterých je na těch místech hodně. Udělali delší přestávku na oddech. Mezitím utrhli několik plodů a podali mi kousek, abych ho snědla. Ale nemohla jsem ho polknout, přestože jsem od rána nic nejedla. Nemyslela jsem na nic jiného, než na rodinu. Volala jsem maminku a tatínka s nevýslovnou úzkostí v duši. Ale nikdo mě tam neslyšel.

Navíc mi pod strašnými hrozbami nařizovali mlčet. Takto znavenou a hladovou mne přinutili pokračovat v cestě, která trvala celou noc. S prvním ranním úsvitem jsme dorazili do jejich osady. Byla jsem zcela vyčerpaná. Jeden z nich mne uchopil za ruku a táhl do svého obydlí, přivedl mě do neútulné komůrky, plné nářadí a harampádí, ale nebyly tam ani pytle ani postel, jen holá zem. Podal mi skývu černého chleba a řekl: "Zůstaň tady", a při odchodu zamčel dveře. Zůstala jsem tam víc než měsíc. Mým oknem byl maličký otvor nahoře. Dveře se otvíraly jen na krátký okamžik, když mi podávali skromné jídlo. Slovy se ani nedá vypovědět, co jsem na tom místě vytrpěla. Dosud mám v paměti ty hodiny úzkosti, kdy znavená pláčem, jsem vyčerpaná padla v lehké strnulosti na zem, zatímco mě fantazie nesla daleko, daleko k mým drahým ... Tak jsem patřila na své milované rodiče, bratry, sestry a všechny je vroucně a něžně objímala a vyprávěla jim, jak mne unesli a kolik jsem vytrpěla. Jindy se mi zdálo, že si hraji s kamarádkami na našich polích. Cítila jsem se tak šťastná. Ale jen co jsem se vrátila do drsné reality děsivé samoty, padal na mne pocit sklíčenosti a myslela jsem že mi rozerve srdce.

První a druhý prodejJednoho rána se otevřely dveře jako obvykle. Majitel mě představil obchodníku s

otroky, který mne koupil a přidal ke svým otrokům. Byli tam tři muži a tři ženy, mezi nimi

239

jedna dívenka o málo starší než já. Ihned jsme se vydali na cestu. Vidět pole, nebe, vodu, moci volně dýchat vzduch mi dodalo trochu života, i když jsem nevěděla kde skončím. Cesta trvala nepřetržitých osm dní, stále pěšky: přes lesy, hory, údolí a pouště.

Procházejíc osadami se karavana stále zvětšovala a byla uspořádaná takto: v řadách po dvou či po třech šli první muži, pak ženy. Všichni měli na krku velký řetěz uzamklý visacím zámkem.

Běda, pokud se někdo sehnul nebo zastavil, chudák jeho hrdlo a krk jeho společníka! Kolem krku každého bylo vidět velké a hluboké rány, které budily soucit. Těm nejsilnějším přivazovali na ramena velká břemena, která museli nést dlouhé míle. Jako by,

chudáci, byli tažnými zvířaty. My nejmenší jsme neměly řetězy. Kráčeli jsme v posledbní řadě mezi majiteli. Zastavovali jsme se jen na nějakou tu hodinu, abychom si odpočinuli nebo něco pojedli. Tehdy se sundával řetěz z krku a dával se na nohu na vzdálenost jednoho kroku jeden od druhého, aby se zabránilo útěku. Tak to dělali i s námi maličkými, ale jen na noc. Konečně jsme dorazili na trh s otroky. Všechny nás zavedli do velké haly, kde jsme čekali až na nás přijde řada. První prodávali nejslabší a nemocné, z obavy, že pokud by se jim přihoršilo, přišli by o zisk. Nebohé oběti! My dvě maličké, protože jsme si byly stále tak blízko, spoutané na nohou stejným řetězem, ve chvílích, kdy si nás nevšímali, jsme si jedna druhé vyprávěly, jak jsme byly uneseny. Mluvily jsme o našich drahých a stále víc v nás hořela touha vrátit se domů. Zatímco jsme plakaly nad svým nešťastným údělem, vymýšlely jsme plán útěku. Dobrý Bůh, který nad námi bděl, aniž bychom ho znaly, nám nabídl příležitost. Tady je.

ÚTĚK

Z Bakhitina deníkuMajitel nás umístil do odděleného pokoje a vždy nás uvnitř zamykal, zvláště když se

musel z domu vzdálit. Bylo to skoro v čas večeře. Pán se vrátil se z trhu a přivedl domů oslíka s nákladem kukuřice. Nato přišel, sundal nám řetěz a nařídil, abychom očistily kukuřici a nakrmily osla. V zamyšlení odešel, aniž by zamčel dveře. Byly jsme samy, bez řetězu.

Boží prozřetelnost: nadešla příhodná chvíle. Mrkly jsme na sebe, podali si ruce, podívali se kolem a když nebyli nikde nikoho, vystartovaly jsme do polí, aniž bychom věděly kam, běžely jsme tak rychle co jen naše nebohé nožky dokázaly. Celá noc byla neustálým a vyděšeným během uprostřed lesů a pak ven do pouště. Uřícené a lapající po dechu, jsme uslyšely ve tmě vytí dravých šelem. Když se přibližovaly, vylezly jsme na stromy, abychom se zachránily. Jednou, když jsme právě slezly z našeho útočiště, jsme zaslechly blížící se hluk typický pro karavany. Schovaly jsme se do trnitého křoví. Celé dvě hodiny kolem nás procházela jedna skupina za druhou, aniž by si nás kdo všiml. Byl to dobrý

240

Bůh, který nás chránil, nikdo jiný nedokáže dopřát takové okolnosti. Ve své dětinské naivitě jsem se domnívala, že všechna má utrpení mám už za sebou a brzy se budu moci obejmout se svými drahými. Vše jsem proto snášela ráda a dodávalo mi to odvahy. Ach, kdo naopak ví, zda se od nich nevzdaluji, a možná je už nikdy na zemi neuvidím.

Kolem rána jsme se zastavily, abychom si vydechly. Jak jsme byly unavené! Srdce nám tlouklo v hrudi, po celém těle nám všude stékaly velké krůpěje potu, žaludek drásla krutý hlad: nic jsme neměly. Živá touha znovu uvidět naše drahé a strach, že se ženou za námi, nám stále a stále dodávaly sílu, abychom pokračovaly v běhu, nikoli však jako předtím. Ale kde skončíme? Kolem soumraku jsme zahlédly chaloupku. Srdce se nám o to silněji rozbušila. Upřeně jsme se na něj zahleděly, abychom zjistily, zda to není náš dům: nebyl. jaká hořkost, jaké rozčarování!

Zatímco jsme tam zoufalé stáli a uvažovaly, objevil se před námi nějaký muž. Zděsily jsme se a daly na útěk. on nás však zastavil a vlídně se nás zeptal: "Kam jdete?" A my mlčely. "No tak, řekněte kam jdete?" "K rodičům". "A kde jsou vaši rodiče?" "Tam", odvětily jsme a zmateně ukázaly jedním směrem, aniž bychom věděly kde. Tehdy pochopil, že jsme uprchlice. "No tak" - řekl - "pojďte si trochu odpočinout a pak vás zavedu k rodičům".

My jsme jeho slovům uvěřily a šly za ním do chaloupky. Jen co jsme vešly lehly jsme si jako mrtvé na zem. Dal nám napít trochu vody, ale byly jsme tak vyčerpané, že jsme ji jen stěží dokázaly přijmout. Potom nás nechal asi hodinu v klidu, o samotě. Po krátkém spánku nás probudil. Zavedl nás k sobě domů, dal nám najíst a napít, a pak nás zavedl do velkého ovčince, plného oveček a beránků. Udělal tam místo pro angareb a pak nás na nohou svázal k sobě velkým řetězem a nařídil, abychom zůstaly v ovčinci, než nám řekne, co dál.

OTROCTVÍ - 2

Z Bakhitina deníkuA tak se z nás znovu staly otrokyně! Pěkně nás přivedl k rodičům. Co jsme se

naplakaly, natrpěly. Několik dní nás tam nechal mezi ovcemi a berany. Až jednoho dne, když kolem procházel obchodník s otroky, nás vyvedl z ovčince a prodal nás tomu člověku. Putovali jsme dlouho, než jsme dostihli první karavanu. Jaké bylo naše překvapení, když jsme mezi otroky spatřily některé z těch, kteří patřili majiteli, od něhož jsme utekly. Vylíčili nám jeho hněv, vztek, když nás nenašel: v rozrušení obviňoval a bil koho potkal a hrozil, že když nás najde, rozcupuje nás na kusy.

Nyní stále více poznávám dobrotu Pána, který mě i tehdy zázračně zachránil

Putovali jsme půldruhého týdne, stejným způsobem, jak jsem posala shora. Z té cesty si vzpomínám na chudáka otroka, kterému bylo tak špatně, že už ani nemohl ustát na nohou. prosil pána, aby mu dovolil sednout si a trochu odpočinout. Ten však mu nevěřil a zbil ho,

241

jako by to byl dobytek. viděla jsem, jak padá na zem a naříká: "Cítím, že umírám, už nemohu dál!" Ten nelida ho však znovu bil, aby vstal.

Když ale viděl, že se už nemůže hýbat, musel mu sundat řetěz, kterým byl připoután k sousedovi. Ten chudák plakal a žadonil, aby se nad ním slitoval. Rozezlený majitel nařídil, abychom pokračovali v cestě, zatímco on zůstal s tím nešťastníkem. Co s ním udělal? Nikdo ho už více nespatřil. Když jsme konečně dorazili do města, odvedli nás do domu vrchního Araba. Byl to nesmírně bohatý muž a měl už velký počet otroků, všechny v rozkvětu mládí. Já a moje společnice jsme byly určeny za služky jeho slečen dcer, které se nás hned dobře ujaly. Náš pán měl v úmyslu darovat nás svému synovi, jakmile se ožení. V tom domě se mnou jednali pěkně a nic mi nescházelo.

Jenže jednoho dne jsem něco popletla, zrovna před zrakem pánova syna. Ten vzal hned do ruky bič, aby mě zbil. Utekla jsem do druhého pokoje, abych se schovala za jeho sestry. A to jsem neměla dělat! Rozlítil se, násilím mne odtamtud vytáhl, praštil se mnou o zem a řemenem a kopanci jsem dostala tolik a tolik a nakonec mne kopl do levého boku a nechal mě skoro mrtvou. Ztratila jsem vědomí. Otrokyně mě musely odnést na lůžko, kde jsem zůstala měsíc. Poté, co jsem se zotavila z ran, byla jsem přiřazena na jinou práci. Můj osud však byl zpečetěn: při nejbližší příležitosti jsem musela dům opustit.

Znovu prodanáPříležitost se naskytla tři měsíce nato a já byla prodána

novému pánovi. Byl to generál turecké armády. Měl u sebe starou matku a manželku. Obě byly nelidské vůči nebohým otrokům, kteří vykonávali ty nejtěžší práce v kuchyni, prádelně a na polích. Já a ještě jedna dívka jsme sloužily dvěma paním. Nesměly jsme je opustit ani na okamžik. Oblékaly jsme je, voněly či ovívaly bez chvilky oddechu. A běda nám, pokud jsme se omylem anebo pro mikrospánek dotkly třeba jen jejich klobouku ... Nemilosrdně nás zbily, takže během tří let, co jsem jim sloužila si nepamatuji jediný den bez ran. Dříve, než se stačily zahojit obdržené rány, už na mne dopadaly další, aniž bych věděla proč.

jednou jsem své společnici vyprávěla, jak jsem utekla svému prvnímu pánu. Generálova dcera to všechno slyšela

a ze strachu, že bych se pokusila o útěk, mi nechala dát na nohy velký řetěz, který jsme musela nosit déle než měsíc. Sundali mi ho až u příležitosti velkého muslimského svátku, kdy byla povinnost uvolnit všem otrokům pouta.

Otroci museli vstávat každý den s rozbřeskem. Generálova manželka však byla tak horlivá, že někdy vstávala dříve než všichni ostatní, aby se podívala, zda někdo byť jen o minutu nepřetáhl spánek. Pak se nad něj postavila a třmenovým řemenem mu dala skákat bolestí, aniž by brala ohled na to, že ten nebožák dřel až do pozdní noci, jak k tomu často docházelo. Všichni otroci spali v jedné velké síni. Měli naprostý půst až do poledne, kdy každý dostal porci masa na šťávě, polentu, chléb a ovoce. Večer skrovnou večeři a pak odpočinek na holé zemi. Běda, pokud někdo nebyl zticha. Ubohé oběti lidské tyranie. Ti, kdo onemocněli nebyli hodni ani pohledu, ponecháni napospas. Nebylo, kdo by je léčil

242

anebo jim pomohl. Když umírali byli vyhozeni na pole nebo na hnůj. Kolik týrání a ran bičem dostávají otroci bez jakéhokoli důvodu. Například jednoho dne jsme byly náhodou přítomni, když se pán hádal s manželkou. Ten aby si vybil zlost, nařídil nám dvěma, abychom sešly na dvůr a nakázal dvěma vojákům, aby nás vrhli zády k zemi a bičovali. Tito dva se vší silou pustili do krutého mučení a nechali nás obě v tratolišti vlastní krve. Vzpomínám si jak mi hůl opakovaně dopadala na stehna, trhala kůži i maso a způsobila dlouhou tržnou ránu, která mně na několik měsíců upoutala na lůžko. Bylo třeba vše tiše snášet, protože nikdo nepřišel léčit naše rány ani aby nám řekl potěšující slovo. Kolik mých nešťastných společnic pod utrženými ranami zemřelo.

TetováníBylo zvykem, že otroci nosili k poctě svého pána na těle znamení nebo zvláštní rytiny,

kterých bylo dosaženo řezaným tetováním. Já jsem doposud žádné neměla, zatímco moje společnice jich měly tolik a to i na tváři a na rameni. A tak si naše paní umanula, že tímto darem obdaří ty, které ještě neměly tetování. Byly jsme tři. Přišla jedna žena, odbornice v tomto ukrutném umění. Zavedla nás do podloubí a za ní byla domácí s bičem v ruce. Žena si přinesla talíř s bílou moukou a ještě jeden se solí a břitvou. První z nás tří nařídila, aby si lehla na zem a dvěma nejsilnějším otrokyním, aby ji držely jedna za ruce a druhá za nohy. Nato se nad ni sklonila a začala na břichu té nešťastnice dělat asi šedesát znaků. Já tam stála a po oku to sledovala, vědoma si toho, že tento krutý úděl potom postihne i mne. jen co dokončila znaky, vzala břitvu a vyřezávala každý z vyznačených znaků. Ta chudina plakala a z každého řezu řinula krev. Ani to ještě nestačilo. Poté co skončila tuto operaci, vzala sůl a vší silou třela každou ránu, aby se tam dostala a zvětšila řez, aby měly tvar otevřených rtů. Jaké týrání, jaká to muka! nešťastnice se celá třásla a stejně jsem se chvěla i já u vědomí, že mě bohužel čeká totéž. A skutečně, jen co tu první odnesly na lůžko, přišla řada na mě. Neměla jsem sílu se pohnout, ale pronikavý pohled domácí a zvednutý bič mě okamžitě přinutily lehnout na zem. Žena měla příkaz ušetřit můj obličej a začala s šesti řezy na hrudi a pak na břichu do šedesáti, na pravé paži osmačtyřicet. Jak jsem se cítila se nedá vypovědět. Myslela jsem, že každou chvíli umřu, zvláště když mi vtírala sůl. Pohroužena v jezeru krve, byla jsem přenesena na lůžko, kde jsem o sobě několik hodin nevěděla. když jsem nabyla vědomí, viděla jsem kolem sebe společnice, které - stejně jako já - krutě trpěly. Déle než měsíc jsme tam všechny tři byly odsouzeny ležet na rohoži, aniž bychom se mohly pohnout, bez kapesníku, kterým bychom osušily vodu, která neustále vycházela z ran polootevřených solí. Ty jizvy mám dodnes.

Mohu skutečně říci že jsem nezemřela jen díky Pánovu zázraku, který mi vyhradil lepší úděl.

243

VSTŘÍC SVOBODĚ

Z Bakhitina deníkuPo několika měsících odloučení, se generál vrátil do Kordofanu s pevným rozhodnutím

odebrat se do svých osad v Turecku. Děla proto přípravy k odjezdu a protože měl mnoho otroků, vybral z nich deset, mezi nimi i mě. Zbývající prodal. Na velbloudech jsem vyjeli z Kordofanu a po několika dnech cesty byla zastávka v Chartúmu v jednom hotelu. Tam vyhlásil, zda někdo nechce koupit otroky. Představil se italský konzulární zmocněnec jménem Callisto a chtěl, abych mu přinesla kávu. Viděla jsem, jak si mě změřil od hlavy k

patě, ale nepomyslela jsem, že má v úmyslu mne koupit. To jsem pochopila až následujícího rána, když mi turecký generál nařídil, abych šla za konzulovou služebnou a pomohla jí s balíkem. Tentokrát jsem byla opravdu šťastná, protože nový pán byl velice hodný a tolik mi přál. Mou prací bylo pomáhat služebné při domácích pracích; nebyly tu nadávky, ani tresty, ani bití, takže se mi ani nezdálo pravdou, že mohu požívat takového pokoje a klidu. Dva a půl roku prošlo bez jakýchkoli změn. Když tu náhle byl konzul v

závažných záležitostech povolán do Itálie.

Nevím proč, ale když jsem slyšel zmiňovat Itálii, o jejíž kráse a kouzlech jsem neměla ponětí, zrodila se mi v srdci živoucí touha odejít s pánem. Měl mě rád, tak jsem se odvážila poprosit ho, zda by mne nevzal sebou do Itálie. Vysvětlil mi, že cesta je velice dlouhá a nákladná. Ale já tolik naléhala, že nakonec souhlasil.

Byl to Bůh, který si to tak chtěl. To jsem poznala později. Ještě teď zakouším radost, kterou jsem tehdy zažila.

VSTŘÍC ITÁLII

Z Bakhitina deníkuVyjelo se. Byli jsme: konzul a jeho

přítel, jeden černoch a já. Všichni v jedné karavaně, jsme po několika dnech cesty na velbloudech dorazili do Suakin. Asi po měsíci dostal konzul a jeho přítel smutnou zprávu, že na území Chartúmu vtrhla horda pirátů, všecko zničili a odvedli všechny otroky. Kdybych tam zůstala, jistě by ukradli i mě a co by se mnou bylo?

244

Jak vám děkuji, Pane, že jste mě znovu zachránil.Konzul, stejně jako onen druhý pán, byli o všechno okradeni a hluboce tím byli zarmouceni.

V Suakin jsme se zdrželi měsíc a pak se vydali na plavbu obchodní lodí přes Rudé a další moře až do Janova. Tam jsme se ubytovali v hotelu, jehož majitel byl konzulův dobrý známý, který ho prosil, aby mu koupil černocha, proto mu hned postoupil toho, který byl mým společníkem cesty. Manželka přítele (Marina Turina Michieli), která mu přišla naproti a uviděla nás černochy, zatoužila po nás a zeptala se manžela proč nepřivedl jednu pro ni a pro její dcerku. Konzul, aby udělal radost příteli a jeho ženě, daroval jim mne. Za krátký čas se pokračovalo v cestě. Konzul zamířil do Padovy. Od té chvíle jsem o něm neslyšela. Já a moji páni jsem se vydali do Mirano Veneto, kde jsem po tři léta byla chůvou jejich dcerušky. Tato si mne oblíbila a já ji přirozeně náklonnost opětovala.

NÁVRAT DO AFRIKY

Z Bakhitina deníkuPo třech letech jsem se s paní vrátila zpátky do Afriky, do Suakin, kde její manžel

vlastnil velký hotel. Zdrželi jsme se tam asi devět měsíců. Nato pán rozhodl, že se tam má celá rodina usadit. Paní se však musela vrátit do Itálie, aby prodala stavby a zabalila mobiliář, zatímco já jsem zůstala v hotelu s maličkou. Paní však nechtěla odjet sama a dosáhla toho, že jsme my obě jely s ní.

SVOBODNÁ ŽENA

Z Bakhitina deníku

Sbohem Afriko, vlasti má!

V srdci jsem tedy dala Africe navždy sbohem. Niterný hlas mi říkal, že ji už nikdy nespatřím. Když se paní vrátila do Mirana, setrvala tam s námi asi dva roky, ale protože musela odjet zpátky do Suakin, uvažovala, že by svou maličkou a mne svěřila na nějaké to vzdělání nějaké koleji. Padlo slovo o Kongregaci Dcer Lásky, zvaných Kanosiánky z Benátek, která se nabídla, že mne ubytuje v katechumenátu, který vedly Kanosiánky, a tam bych se mohla vzdělávat. Děvčátko však už bylo pokřtěné, proč a za jakým účelem ji proto ponechávat v katechumenátu? Paní nás v žádném případě nechtěla rozdělovat, a tak se více jak měsíc táhl boj, aniž by se dospělo k

245

nějakému řešení. Zasáhl tedy administrátor paní, pan Illuminato Checchini, muž zlatého srdce a správného svědomí, který - dokud žil, ke mně choval otcovskou lásku.

Když mi dával kříž, uctivě ho políbil a vysvětlil mi, že Ježíš Kristus, Syn Boží, pro nás zemřel. Nevěděla jsem, co to je, ale puzena jakousi tajemnou silou jsem ho schovala ze strachu, že by mi ho paní mohla vzít. Předtím jsem nikdy nic nescho-vávala, protože jsem k ničemu netíhnula. Vzpomínám si, že jsem se na něj v skrytu dívala a ve svém nitru pociťovala cosi, co jsem nedokázala vysvětlit.

ILLUMINATO CHECCHINI

Z Bakhitina deníkuPan Illuminát měl takovou starost o to, abych byla

přijata do Institutu

katechumenů, že se písemně zaručil a list opatřil pečetí, že pokud by paní Turina nedostála své povinnosti, bude ubytování platit on sám. Tak jsme byly obě přijaty do katechumenátu. Já jsem byla spolu s maličkou přidělena jedné řeholnici, jmenovala se Maria Frabretti, a byla pověřena vzděláváním katechumenů. Nedokážu bez slz v očích vzpomínat na péči, kterou o mne měla. Chtěla vědět, zda se chci stát křesťanskou, a když slyšela že po tom toužím, ba že právě s

tímto úmyslem

jsem přišla, zajásala radostí.

Tehdy mne ony svaté matky s hrdinskou trpělivostí vyučovaly a dávaly poznat toho Boha, jehož jsem už jaké děvčátko vnímala v srdci, aniž bych o něm co věděla. Vzpomínám si, že když jsem viděla slunce, měsíc, hvězdy, krásy přírody, říkala jsem si: "Kdo je pánem těchto krásných věcí?" A tolik jsem toužila ho spatřit, poznat, vzdát mu hold.

A nyní ho znám. Děkuji ti, děkuji, můj Bože! Když

246

mne paní doprovázela do koleje, na prahu u brány se otočila, aby mne pozdravila a říká mi: "Hle, tady je tvůj domov". Řekla to jen tak, aniž by pronikla do hlubokého významu těch slov.

Ach, kdyby si jen představila, k čemu pak dojde, nikdy by mne sem nepřivedla.

KŘESŤANKA

Z Bakhitina deníku

Rozhodnutí jejího života

Asi devět měsíců nato přišla paní Turina, aby reklamovala svá práva na mě. Odmítla jsem jít s ní do Afriky, protože jsem ještě nebyla dobře připravena ke křtu. Myslela jsem rovněž, že když budu pokřtěna, nemohla bych stejně vyznávat své nové náboženství, a proto bude pro mne lépe

zůstat u sester. Ona propadla vzteku, obviňovala mě z nevděčnosti, že ji nechám odjet samotnou, zatímco ona mi prokázala tolik dobrého. Já však byla neústupná. Řekla mi tolik a tolik důvodů, ale žádnému z nich jsem nepodlehla. Přesto jsem tolik trpěla, když jsem ji viděla tak znechucenou, vždyť jsem pro ni opravdu chtěla jen to nejlepší. Byl to Pán, který mi vléval takovou neoblomnost, protože chtěl, abych zcela patřila jemu. Ach, dobroto!

Následujícího dne se vrátila s nějakou paní a znovu se pokoušela s ještě ostřejšími vyhrůžkami. Ale marně! Odešly naštvané.

Ctihodný představený Institutu, don Jacopo de' Conti Avogadro di Soranzo, napsal jeho eminenci patriarchovi Domenicu Agostinimu jak si počínat. Tento se obrátil na královského prokurátora, který poslal vzkaz, že vzhledem k tomu, že jsem v Itálii, kde se neobchoduje s otroky, jsem naprosto svobodná. Také paní Turina se obrátila na královského prokurátora doufaje, že dosáhne toho, že ji musím následovat, ale dostala stejnou odpověď.

Třetího dne přišla do Institutu znovu tatáž paní a nějaký její příbuzný, poddůstojník. Byl tam i jeho eminence patriarcha Domenico Agostini, představený Kongregace Lásky, představený domu a několik řeholnic z katechumenátu. Nejprve mluvil patriarcha. potom následovala dlouhá diskuze, která vyzněla v můj prospěch.

Paní Turina plakal zlostí a nelibostí, vzala děvčátko, které se ode mne nechtělo odtrhnout a nutila mne, abych šla s ní. Byla jsem tak dojata, že jsem se nezmohla na slovo.

Se slzami v očích jsem je opustila a vrátila se šťastná, že jsem necouvla.

Bylo to 29. listopadu 1889.

Vstoupila jsem do katechumenátu a po čase přípravy, jsem s radostí, kterou by dokázali popsat snad jen andělé, přijala svatý křest, 9. ledna 1890.

247

Bylo mi dáno jméno Josefína, Markéta a Fortunáta, což v arabštině znamená Bakhita.

Téhož dne jsem přijala svátost biřmování a svaté přijímání. Ach, jak nezapomenutelné datum!

NOVICIÁT

Z Bakhitina deníkuV katechumenátu jsem strávila čtyři

roky, během nichž mi stále jasněji zněl v hloubi duše přívětivý hlas, který ve mně probouzel touhu, abych i já se stala řeholnicí. nakonec jsem o tom promluvila se svým zpovědníkem. Ten mi doporučil, abych to řekla představené domu, sestře Lugii Botteselle, která o tom napsala představené mateřského domu ve Veroně, matce Anně Previtali. Dobrá matka nejenže se žádostí souhlasila, ale dodala, že by byla velmi ráda, kdyby mne sam,a mohla obléknout svatý šat a ve svůj čas přijmout mé sliby.

7. prosince 1893 jsem vstoupila do noviciátu v domě katechumenů v Benátkách.

SLIBY

Z Bakhitina deníkuPo půldruhém roce jsem byla povolán a do Verony ke svaté obláčce. Krátce předtím,

než uplynuly tři roky, jsem se do Verony vrátila, abych 8. prosince 1896 složila svaté sliby. Bůh tak dopřál, aby se naplnilo přání matky Previtali, která měsíc nato, 1. ledna 1897, přešla do jiného života.

Dostala jsem medailku Panny Marie Bolestné a k plné spokojenosti matky představené jsem byla uvedena do komunity.

Bylo to v den Neposkvrněného Početí 1896.

Od onoho dne uplynulo čtrnáct let řeholního života, během nichž jsem stále více poznávala Boží dobrotu ke mně.

248

Naléhavě prosím všechny drahé sestry, které mne budou číst, aby nepřestávaly děkovat tomuto starostlivému Pánu a prosit ho, aby mi dal milost odpovídat mu stále lépe.

VE SCHIU

Bakhita zůstala v Benátkách šest let, vykonávajíc běžné domácí práce. potom v roce 1902 byla převedena do Schia, malého městečka v krásném horském prostředí v severní Itálii. Tady byla ustanovena jako kuchařka. Snažila se tento úkol plnit jak nejlépe uměla, přičemž zvláštní pozornost věnovala tomu, aby jídlo, které připravovala bylo co nejchutnější a dokonce v zimě přihřívala nádobí, aby zajistila teplá jídla pro dívčí internátní školu a pro sestry.

V roce 1935 sestry žádaly sestru Bakhitu, aby se vydala na výpravnou tour, kde by povyprávěla svůj příběh víry jako jistou formu misijní práce. Plachá a skromná sestra neochotně souhlasila, protože se jí nelíbilo být středem pozornosti. Celý nadcházející rok tak za všeobecného zaujetí obecenstva vydávala své svědectví. Vždy to však dělala "Pro Boží slávu". Následující dva roky pak sloužila jako vrátná v noviciátu misijních sester v Miláně.

V roce 1938 začala sestra Bakhita zdravotně chřadnout. Vrátila se proto do Schia konat domácí práce. Tady 8. prosince 1943 oslavila radostné zlaté výročí, 50 let řeholního života, jehož se účastnilo skoro celé město. Všichni jí blahopřáli a děkovali za všechnu její práci.

Jak se Bakhitin život chýlil ke konci, začala trávit více času s Pánem, upřeně na něj hleděla ve svatostánku nebo na kříži a modlila se. Trávila více času na modlitbách za své misijní spolusestry.

"Občas mívám bezesné noci: kdy na mne doléhá nuda a smutek. Ale nevěnuji tomu žádnou pozornost: obětuji své utrpení a cítím se šťastná. Děkuji Bohu za množství milostí, které mi udělil, a jsem šťastná, že mu něco mohu na oplátku nabídnout jako výraz mé

vděčnosti.

Když se blížil konec jejího života na zemi, některé z jejich sester vyjádřily obavy nad Božím soudem k ní, na což Bakhita odvětila: "Když někdo někoho miluje, přeje si být s ním, tak proč se bát? Smrt nás zavede k Bohu". A dodala: "Já už se pomalu ubírám k věčnosti ... Nesu si dvě zavazadla: jedno obsahuje mé hříchy, v tom druhém, mnohem těžším, jsou nekonečné

249

zásluhy Ježíše Krista. Jakmile se objevím před Božím soudem, zakryji mou ošklivou brašnu zásluhami Naší Paní. Pak otevřu druhé zavazadlo a představím věčnému Otci zásluhy Jeho Syna Ježíše a řeknu Mu: "Nyní suďte podle toho, co vidíte."

Sestra Josefína prodělala v zimě roku 1947 silný zápal plic a horečka způsobila, že procházela obdobími delíria a ztráty vědomí. Když opět vědomí nabyla, kdosi se jí zeptal: "Sestro Josefíno, jak sem máš? Dnes je sobota." Když umírala, opakovala: "Ano, jsem tak šťastná: Panno Maria, Panno Maria!"

To byla její poslední slova 8. února 1947.

Papež Jan Pavel II. beatifikoval sestru Josefínu Bakhitu 17. března 1993 a za svatou ji prohlásil 1. října 2000 v Římě.

"Buďte dobří,milujte Pána,

modlete se za ty,kdo Ho neznají.

Jak velkou milostíje Boha znát!"

~Sestra Josefína Bakhita~

SVĚDECTVÍ

Jan Pavel II. - beatifikace - 17.5.1992"V naší době, kdy příčinou tolikeré nedůvěry, násilí a samoty je bezuzdná honba za mocí, penězi a požitky, nám Pán znovu dává sestru Bakhitu, jako sestru všech, protože nám odhaluje tajemství pravého štěstí: blahoslavenství.!

Jan Pavel II. - Chartoum, Súdán - 10.2.1993"Uprostřed tolikerých těžkostí je blahoslavená Bakhita vaším

vzorem a vašim nebeským přímluvcem. V krutých zkouškách svého života, Bakhita vždy naslouchala Kristovu slovu. Pochopila tajemství jeho kříže a vzkříšení: spásnou pravdu Bohu, který nás tak miloval, že dal svého jednorozeného Syna; spásnou pravdu o Synu, jenž každého z nás miloval až do krajnosti. Blahoslavená Bakhita byla věrná, byla silná. Bezmezně důvěřovala Kristu. Ukázala se jako Boží služebnice, snášející trpělivě zkoušky, útrapy a těžkosti, s ryzostí, moudrostí, trpělivostí a dobrotou - jako první křesťané, kteří

250

uprostřed pronásledování římským impériem ukázali, že jsou Boží služebníci ... za pocty i potupy, při zlé i dobré pověsti"... Byla to Boží moc, která proměnila Bakhitu - po vzoru Kristově - v tu, která mnohé obohacuje. Ubohá zotročená dívka, která neměla nic ukázala, že je ve skutečnosti jedinou, která vlastní ten největší z pokladů. A i když, lidsky řečeno, se zdála být odsouzenou na smrt, žije! Žije, protože žije Kristus, přestože byl odsouzen k smrti a ukřižován. Žije jeho životem! Ve svém novém životě v Kristu se dnes tato naše sestra vrací do Afriky. Tato dcera křesťanské komunity Súdánu se dnes vrací k vám. I vy jste mnoha způsoby zkoušeni; vašim dědictvím však je život, ten život, který vám přinesl

Zmrtvýchvstalý. A jaká jsou znamení života v Kristu v dnešním Súdánu? Prý jsme smutni, a zatím se stále radujeme, jakoby chudáci, a přece mnohé obohacujeme, jako bychom nic neměli a zatím máme všechno".

Jan Pavel II. - kanonizace - 1.10.2000"Velké množství žen nepřestává být v dnešním světě oběťmi, a to i v nejvyspělejších moderních společnostech. Ve svaté Josefíně Bakhitě nacházíme zářnou přímluvkyni pravé emancipace. Dějiny jejího života neinspirují pasivní přijímání, nýbrž pevnou rozhodnost účinně jednat pro osvobození dívek a žen z útlaku a násilí a vrátit jim důstojnost v plném uplatňování jejich práv."

Benedikt XVI. - Spe salvi - 30.11.20073. Nyní se však vnucuje otázka: v čem spočívá tato naděje, která – jakožto naděje –je „vykoupením“? Dobře: jádro

odpovědi je dáno výše citovaným úryvkem Listu Efesanům: před setkáním s Kristem byli Efesané bez naděje, protože byli „na světě bez Boha“. Dojít k poznání Boha, - pravého Boha, znamená dostat naději. Pro nás, kteří odjakživa žijeme křesťanským chápáním Boha a jsme na ně zvyklí, už téměř nevnímáme, co znamená mít naději, která vychází ze skutečného setkání s tímto Bohem. Příklad jedné světice naší doby nám může do jisté míry pomoci pochopit, co znamená setkat se poprvé a skutečně s tímto Bohem. Mám na mysli Afričanku, Josefinu Bakhitu, kanonizovanou Janem Pavlem II. Narodila se kolem roku 1869 – ani ona neznala přesný den svého narození – v Darfúru, v Súdánu. V devíti letech byla unesena obchodníky s otroky, do krve zbita a pětkrát prodána na súdánských trzích. Naposled se jako otrokyně ocitla ve službách matky a manželky jednoho generála. Den co den byla do krve bičována; v důsledku toho jí na celý život zůstalo 144 jizev. Nakonec ji v roce 1882 koupil italský obchodník pro italského konzula Callista Legnaniho, který se před postupem mahdistů vrátil do Itálie. Tady po tak úděsných „pánech“, jímž až dosud patřila, Bakhita poznala „pána“ docela odlišného –v benátském nářečí, kterému se nyní naučila, nazývala „paron“ živého Boha, Boha Ježíše Krista. Až dosud znala pouze pány, kteří jí pohrdali a týrali ji, nebo v lepším případě ji považovali za užitečnou otrokyni. Teď však slyšela vyprávět o tom, že existuje „paron“

251

nade všemi pány, Pán všech pánů, a že stvořil i ji – ba dokonce, že si ji zamiloval. Také ona byla milována, a právě tím nejvyšším „Paron“ před nímž všichni ostatní páni jsou pouze ubohými služebníky. Znal ji, miloval a čekal na ni. Ba co víc, tento Pán jako první podstoupil úděl zbitého a nyní ji očekává „po pravici Boha Otce“. Teď měla „naději“ – už ne tu malou naději, že najde méně kruté pány, ale velkou naději: jsem milována definitivně, ať už se přihodí cokoli, tato Láska mě čeká. A tím je můj život dobrý. Poznáním této naděje byla „vykoupena“, už se necítila být otrokyní, nýbrž svobodnou dcerou Boží. Pochopila, co měl na mysli Pavel, když připomínal Efesanům, že předtím byli bez naděje a Bez Boha na světě – bez naděje, protože bez Boha. Proto když měla odjet zpátky do Súdánu, Bakhita odmítla; nechtěla se nechat znovu odloučit od svého „Paron“. 9. ledna 1890 byla pokřtěna a biřmována, a z rukou benátského patriarchy přijala první svaté přijímání. 8. prosince 1896 složila ve Veroně sliby v Kongregaci canosiánských sester a od té chvíle – vedle svých prací v sakristii a u brány kláštera – se během různých cest, zvláště po Itálii, snažila vybízet k misiím: cítila, že osvobození, kterého se jí dostalo prostřednictvím setkání s Bohem Ježíše Krista, je třeba šířit dál, musí být darováno i jiným, co největšímu počtu lidí. Naději, která se pro ni zrodila a „vykoupila“ ji, si nemohla nechat pro sebe; tato naděje se musí dostat k mnohým, dojít ke všem.

4. Dříve než si položíme otázku, zda setkání s Bohem, který nám v Kristu ukázal svou Tvář a otevřel své Srdce, může být i pro nás nejen „informativní“, ale také „performativní“, totiž zda může proměnit náš život natolik, že nám dá pocítit že jsme vykoupeni skrze naději, kterou vyjadřuje, vrátíme se ještě k prvotní Církvi. Není těžké si uvědomit, že zkušenost maličké africké otrokyně Bakhity byla i zkušeností mnoha bitých a odsouzených k otroctví v době rodícího se křesťanství.

František - Poselství k XLVIII Světovému dni míru 1.1. 2015 6. Když církev hlásá „zvěst pravdy o lásce Kristově ve společnosti“, neustále se přitom nasazuje v charitativních činnostech vycházejících z pravdy o člověku. Jejím úkolem je ukazovat všem cestu k obrácení, které vede ke změně pohledu na druhého člověka, k tomu, aby v druhém – ať je to kdokoli – poznávali bratra a sestru v naší lidské rodině a v pravdě a ve svobodě uznávali jeho niternou důstojnost. To nám ilustruje příběh Josefíny Bakhity, světice pocházející z oblasti Darfuru v Súdánu, kterou unesli obchodníci s otroky a prodali ve věku devíti let krutým pánům. Později –skrze bolestné životní okolnosti – se díky své víře stala „svobodnou Boží dcerou“ a žila jako řeholnice zasvěcená

službě všem, především malým a slabým. Tato světice, která žila na přelomu 19. a 20. století, je i dnes pro mnohé oběti otroctví příkladným svědkem naděje a může podporovat úsilí všech, kdo se věnují boji proti této „ráně na těle současného lidstva, ráně na těle Kristově“.

252

13. NEDĚLE BĚHEM ROKU

PRVNÍ VEČERNÍ CHVÁLY

V. Bože, shlédni a pomoz.R. Pane, pospěš mi pomáhat.

Sláva Otci i Synu i Duchu Svatému,jako byla na počátku i nyní i vždyckya na věky věků. Amen. Aleluja.

HYMNUS

Ty Tvůrce všeho, Bože náš,svět řídíš a náš každý denv nádheru světla oblékáša v noci dáváš blahý sen.

Aby klid údům znavenýmpro další práci sílu dal,vlil svěžest myslím zemdleným,utišil pláč i každý žal.

My s díky za den skončenýna prahu noci prosímea chválíme tě písněmi:Nám pomoz, i když hříšní jsme.

Kéž smí tě srdce opěvat,radostný hlas tě velebit,nejčistší láska milovat,střízlivá mysl tebe ctít.

Až převezme tma bezednápo skončeném dni všechnu moc,kéž víra temnot nepozná,ať vírou rozjasní se noc.

Vzývejme Krista, Otce s ním,i s jejich Duchem společným;V trojici Bože jediný,nás prosící tě, posilni. Amen.

PSALMODIE

Ant. 1 Pane, ať moje modlitba k tobě stoupá jako kadidlo.

Žalm 140 (141), 1-9Modlitba v nebezpečí

253

Z kadidelnice v andělově ruce vystoupil před Boha kadidlový kouř s modlitbami věřících. (Zjev 8, 4)

1 Pane, za tebou volám, na pomoc pospěš, * uslyš můj hlas, když tebe se dovolávám!2 Obětním dýmem buď před tebou modlitba moje, * obětí večerní moje vztažené ruce! –

3 Postav, Pane, k mým ústům ochranné stráže, * k bráně mých rtů svou spolehlivou hlídku!4 Nenech mé srdce, aby se klonilo ke zlu, * nedopusť, abych provedl nějakou špatnost ve spolku s lidmi, kteří jen bezpráví činí; * z jejich pamlsků ani okusit nechci!5 Poctivý ať si mě bije, zbožný ať káře, † olejem hříšných však hlavu si pomazat nedám. * Přes jejich zlobu má modlitba zůstane stálá. –

6 A kdyby jednou svým soudcům do rukou padli, * potom ať slyší, jak laskavá jsou moje slova.7 Tak jako pod pluhem kamínky vyorané * u jícnu podsvětí rozsety jsou jejich kosti. –

8 Já však, Pane, stále jen za tebou hledím, * k tobě se utíkám, nenech zajít můj život!9 Ochraň mě před léčkou, kterou mi nastražili, * před pastmi, které mi strojí, kdo pášou jen křivdy! – 10 [Do vlastních sítí ať bezbožní všichni padnou, * zatímco já svou cestou půjdu si dále.]

Sláva Otci i Synu * i Duchu Svatému,jako byla na počátku i nyní i vždycky * a na věky věků. Amen.

Ant. 1 Pane, ať moje modlitba k tobě stoupá jako kadidlo.

Ant. 2 Ty jsi, Pane, mé útočiště, ty jsi můj úděl v zemi živých.

Žalm 141 (142)Modlitba opuštěného

Toto všechno se splnilo na Pánu v době jeho utrpení. (Sv. Hilarius)

2 Velikým hlasem k Pánu volám, * o milost nahlas Pána prosím.3 Vylévám před ním svoje nářky, * svěřuji se mu se svou bídou. –

4 I když můj duch už ve mně chřadne, * ty přesto znáš mou každou stezku.

254

Na cestě, po které já kráčím, * tajně mi nastražili léčku.5 Pohlédnu vedle sebe vpravo: * není tu, kdo by chtěl mě chránit. Nikde už nemám útočiště, * nikdo už nedbá na můj život. –

6 Proto já, Pane, k tobě volám † a říkám: Tys mé útočiště, * ty jsi můj úděl v zemi živých!7 Slyš moji úpěnlivou prosbu, * neboť jsem velmi zbědovaný. Ochraň mě od mých stihatelů, * na jejich přesilu jsem slabý. –

8 Vyved' mě šťastně ze žaláře, * abych tvé jméno mohl chválit! Poctiví přidají se ke mně, * když ty mi osvědčíš svou přízeň.

Sláva Otci i Synu * i Duchu Svatému,jako byla na počátku i nyní i vždycky * a na věky věků. Amen.

Ant. 2 Ty jsi, Pane, mé útočiště, ty jsi můj úděl v zemi živých.

Ant. 3 Pán Ježíš se ponížil, a proto ho Bůh na věky povýšil.

KantikumKristus, Boží služebník

Flp 2, 6-11

6 Kristus Ježíš, ačkoli má božskou přirozenost, * nic nelpěl na své vznešenosti, že je rovný Bohu,7 ale sám sebe se zřekl, vzal na sebe přirozenost služebníka † a stal se jako jeden z lidí, * navenek byl jako každý jiný člověk.8 Ponížil se a byl poslušný až k smrti, * a to k smrti na kříži. –

9 Proto také ho Bůh povýšil † a dal mu jméno * nad každé jiné jméno,10 takže při Ježíšově jménu musí pokleknout každé koleno * na nebi, na zemi i v podsvětí,11 a každý jazyk musí k slávě Boha Otce vyznat: * Ježíš Kristus je Pán.

Sláva Otci i Synu * i Duchu Svatému,

255

jako byla na počátku i nyní i vždycky * a na věky věků. Amen.

Ant. 3 Pán Ježíš se ponížil, a proto ho Bůh na věky povýšil.

KRÁTKÉ ČTENÍŘím 11, 33-36

Ó, jak bezedná je Boží štědrost, moudrost i poznání! Jak neproniknutelná jsou jeho rozhodnutí a neprobadatelné způsoby jeho jednání! Neboť kdo pochopí myšlení Páně? Kdo mu byl rádcem? Dal mu někdo dříve něco, aby se mu to muselo oplácet? Vždyť od něho, skrze něho a pro něho je všechno. Jemu buď sláva navěky! Amen.

KRÁTKÉ RESPONSORIUMV. Kterak jsou skvělá, * Pane, tvá díla.R. Kterak jsou skvělá, * Pane, tvá díla.V. Všechno jsi stvořil a učinil moudře.R. Pane, tvá díla.V. Sláva Otci i Synu * i Duchu Svatému.R. Kterak jsou skvělá, * Pane, tvá díla.

KANTIKUM PANNY MARIEAnt. ke Kantiku Panny Marie Žena si řekla: Jestli se dotknu třeba jen jeho šatů, budu uzdravena.

PROSBYOslavujme jediného Boha, Otce i Syna i Ducha Svatého, a pokorně prosme: BOŽE, PŘISPĚJ NA POMOC SVÉMU LIDU.

Všemohoucí Bože, učiň, ať všude ve světě zavládne spravedlnost— a tvůj lid bude žít šťastně v míru.Uveď všechny národy do svého království,— aby tak všichni došli spásy.Dej, ať manželé žijí svorně podle tvé vůle— a stále ať je spojuje vzájemná láska.Odměň všechny naše dobrodince— a dej jim věčný život.Pohlédni milosrdně na ty, kdo se stali obětí nenávisti a válek— a přijmi je dobrotivě do nebeského domova.

Otče náš, ...

MODLITBABože, ty jsi světlo a nejsou v tobě žádné temnoty, tys nás přijal za vlastní a tím jsi nás učinil syny světla; dej, ať v nás nenajde místo temnota bludů, ale ať v nás září světlo tvé pravdy. Skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků.

Pán s vámi. R. I s tebou.Požehnej vás všemohoucí Bůh, Otec i Syn i Duch Svatý. R. Amen.Jděte ve jménu Páně. R. Bohu díky.

256

RANNÍ CHVÁLY

V. Bože, shlédni a pomoz.R. Pane, pospěš mi pomáhat.

Sláva Otci i Synu i Duchu Svatému,jako byla na počátku i nyní i vždyckya na věky věků. Amen. Aleluja.

HYMNUS

Odvěký Tvůrce věcí všech,jenž řídíš dnů i nocí běh,tys dobám dobu vyměřil,bys tíhu nudy omezil.

Již ozývá se hlásný dne,bdělý i ve tmě bezedné,On, světlo chodců v temnotách,shrnuje noci temný háv.

Jitřenka probuzena jímz oblohy smetá temnot stína všechna cháska ničemnáz míst činu prchá do temna.

Tu lodník sbírá síly své,utichá moře bouřlivé,i skála Církve zpěvem tímdojata zbaví se svých vin.

Ježíši, vždy, když klesáme,kéž nás tvůj pohled zasáhne.Jen shlédneš, pád se zastavía vinu slzy odplaví.

Svým světlem smysly proniknia z mysli vypuď plané sny,ať náš hlas ti zní nejdřívea každý slib ti plníme.

Laskavý Vládce, Ježíši,buď s Otcem ti čest nejvyšší,i Duchu, který těší nás,po všechny věky, v každý čas. Amen.

257

PSALMODIE

Ant. 1 Už od svítání tě hledám, Bože, abych mohl vidět tvou moc, aleluja.

Žalm 62 (63), 2-9Duše žízní po Bohu

Hledá Boha, kdo odkládá skutky temnoty.

2 Pane, můj Bože, tebe jen hledám, * po tobě žízní celá má duše, po tobě umdlévá touhou mé tělo, * tak jako vyprahlá žíznivá země.3 Tolik tě toužím ve svatyni spatřit, * abych moh' vidět tvou moc a tvou slávu!4 Vždyť tvá milost je lepší než život, * proto mé rty ti zpívají chválu. –

5 Tak tě chci velebit, co živ budu, * ve jménu tvém jenom ruce spínat.6 Duše má bude jak morkem se sytit, * jásavě budou tě chválit má ústa.7 Když v lůžku za noci na tebe myslím, * rozjímám o tobě za nočních bdění,8 neboť ty stal ses mi pomocníkem, * v stínu tvých křídel radostně plesám. –

9 Přilnul jsem k tobě celou svou duší, * ty mě svou pravicí podpíráš mocně.

10 [Kdo však mi bez příčin záhubu strojí,* ti se propadnou do hlubin země,11 ti budou vydáni napospas meči,* ti se kořistí šakalů stanou.12 Král pak se bude radovat v Bohu, + oslaven bude, kdo přísahal na něj,* protože lhářům se zacpou ústa.]

Sláva Otci i Synu * i Duchu Svatému,jako byla na počátku i nyní i vždycky * a na věky věků. Amen.

Ant. 1 Už od svítání tě hledám, Bože, abych mohl vidět tvou moc, aleluja.

Ant. 2 Tři v ohnivé peci jako jedněmi ústy zpívali: Požehnaný jsi, Bože, aleluja.

KantikumVšechno tvorstvo chválí Boha

Dan 3, 57-88. 56

258

Chvalte našeho Boha, všichni, kdo mu sloužíte. (Zj 19, 5)

57 Velebte Pána, vy díla Páně, * věčně ho chvalte a oslavujte!58 Velebte Pána, andělé Páně, *59 nebesa nebes, velebte Pána! –

60 Velebte Pána, nebeské vody, *61 mocnosti všechny, velebte Pána!62 Velebte Pána, měsíci, slunce, *63 vy hvězdy na nebi, velebte Pána! –

64 Velebte Pána, vy deště a rosy, *65 bouře a vichry, velebte Pána!66 Velebte Pána, ohni a žáre, *67 mrazy a vedra, velebte Pána! –

68 Velebte Pána, lijáky, sněhy, *69 ledy a zimy, velebte Pána!70 Velebte Pána, sněhy a jíní, *71 vy dny a noci, velebte Pána! –

72 Velebte Pána, světlo i temno, *73 blesky a mraky, velebte Pána!74 Okrsku zemský, zvelebuj Pána, * věčně jej chval a oslavuj jej! –

75 Velebte Pána, vy hory a vrchy, *76 všechno, co na zemi pučí, chval Pána!77 Velebte Pána, prameny vody, *78 moře a řeky, velebte Pána! –

79 Velebte Pána, zvířata moří, † jakož i vše, co se ve vodách hýbe, *80 nebeští ptáci, velebte Pána!81 Pána chval, zvěři divá i krotká, *82 rody všech lidí, velebte Pána! –

83 Izrael ať vždy jen velebí Pána: * věčně ho chvalte a oslavujte!84 Velebte Pána, vy kněží Páně, *85 sluhové Boží, velebte Pána! –

86 Chvalte jej, věrní, duší i duchem, *87 zbožní a pokorní srdcem, ho chvalte!88 Velebte Pána, Ananiáši, Azariáši a Misaeli, * věčně ho chvalte a oslavujte! –

Otce i Syna i svatého Ducha * velebme věčně a oslavujme.

259

56 Pane, tys veleben na klenbě nebes, * na věky chválen a oslavován.

(Na konci tohoto kantika se nepřipojuje zakončení Sláva Otci.)

Ant. 2 Tři v ohnivé peci jako jedněmi ústy zpívali: Požehnaný jsi, Bože, aleluja.

Ant. 3 Děti Siónu ať krále chválí, aleluja.

Žalm 149Jásot svatých

Synové Církve, synové nového lidu, ať jásají nad Kristem, svým králem. (Hesychios)

1 Zazpívejte Pánu novou píseň, * ať zní jeho chvála v obci zbožných!2 Izrael ať raduje se z Tvůrce, * děti Siónu ať Krále chválí!3 Slaví jeho jméno v chorovodech, * na bubny a citery mu hrají!4 Pán v svém lidu našel zalíbení, * vítězstvím on věnčí ponížené.5 Ať se věrní mocně zaradují, * ať i na svých ložích zaplesají! –

6 V hrdle svém ať Boží chválu mají, * v ruce jílec dvousečného meče,7 aby mohli pohanům se pomstít, * aby vyřkli tresty nad národy,8 uvázali v pouta jejich krále, * do okovů jejich přední muže,9 naplnili na nich psané právo. * To je oslavou všech jeho zbožných.

Sláva Otci i Synu * i Duchu Svatému,jako byla na počátku i nyní i vždycky * a na věky věků. Amen.

Ant. 3 Děti Siónu ať krále chválí, aleluja.

KRÁTKÉ ČTENÍ

Zj 7, 10. 12Za svou záchranu vděčíme našemu Bohu, který sedí na trůně, a Beránkovi! Chvála, sláva, moudrost, díky, čest, moc a síla přísluší našemu Bohu na věčné věky! Amen.

260

KRÁTKÉ RESPONSORIUMV. Kriste, Synu živého Boha, * smiluj se nad námi.R. Kriste, Synu živého Boha, * smiluj se nad námi.V. Ty sedíš po pravici Otce.R. Smiluj se nad námi.V. Sláva Otci i Synu * i Duchu Svatému.R. Kriste, Synu živého Boha, * smiluj se nad námi.

ZACHARIÁŠOVO KANTIKUM

Ant. k Zachariášovu kantiku Ježíš se obrátil a když ji viděl, řekl: Dcero, tvá víra tě zachránila, jdi v pokoji!

PROSBYChvalme Krista Pána, neboť on je naše světlo a naše slunce, které osvěcuje každého člověka a nezná západu, a volejme: PANE, ŽIVOTE NÁŠ A NAŠE SPÁSO

Stvořiteli vesmíru, vděčně přijímáme od tvé lásky počátek tohoto dne— a připomínáme si tvé vzkříšení.Kéž nás dnes tvůj Duch, Dárce všeho dobra, naučí konat, co je ti milé— a tvoje moudrost ať nás vždy vede.Dej nám, ať nás účast na dnešní bohoslužbě naplní velkou radostí,— ať s radostí slyšíme tvé slovo a přijímáme tvé tělo.Z celé duše ti děkujeme— za tvá nesmírná dobrodiní.

Otče náš, ...

MODLITBABože, ty jsi světlo a nejsou v tobě žádné temnoty, tys nás přijal za vlastní a tím jsi nás učinil syny světla; dej, ať v nás nenajde místo temnota bludů, ale ať v nás září světlo tvé pravdy. Skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků.

Pán s vámi.R. I s tebou.Požehnej vás všemohoucí Bůh,Otec i Syn i Duch Svatý.R. Amen.

Může použít i jinou formuli požehnání z misálu. Následuje-li propuštění lidu, říká se:

Jděte ve jménu Páně. R. Bohu díky.

261

Poutníci na břehu Galilejského moře - Peregrinatio ad Fontes Salutis, Izrael, 26. února 2013.

MMOODDLLIITTBBAA VVĚĚŘŘÍÍCCÍÍCCHHK: Bratři a sestry, s pokorou prosme Boha, který je shovívavý a plný lásky, váhavý k hněvu a bohatý na milosrdenství:

LL:: PPRROOSSÍÍMMEE TTĚĚ,, VVYYSSLLYYŠŠ NNÁÁSS.. Za Boží ochranu a požehnání pro nadcházející apoštolskou cestu Svatého otce Františka do Latinské Ameriky, při níž navštíví Ekvádor, Bolívii a Paraguay. Za pouť na místa té Lásky, nad níž není zářivější, aby posílila víru poutníků a přinesla požehnání jejich rodinám i farnostem. Za ty, kdo jsou odpovědni za občanskou společnost, aby se nezdráhali hledat v evangeliu pevný základ pro budování člověka důstojnějšího světa. Za děti a mládež, aby se jim prázdniny staly nejen časem odpočinku, cestou k poznávání a obdivu krás stvořeného světa, ale i prostorem pro modlitbu a vděčnost Bohu za každý dar. Za ty, kdo tě zde na zemi upřímně prosili za odpuštění a utíkali se k tvému milosrdenství, ať mají účast na novosti života, kterou jsi otevřel svým zmrtvýchvstáním.K: Všemohoucí věčný Bože, měj s námi slitování, odpusť nám hříchy a doveď nás do života věčného. Skrze Krista našeho Pána. LL:: Amen.

FFAARRNNÍÍ IINNFFOORRMMÁÁTTOORR1133.. NNEEDDĚĚLLEE VV MMEEZZIIDDOOBBÍÍ –– 2288.. ČČEERRVVNNAA 22001155

Chci tě oslavovat, Hospodine, neboť jsi mě vysvobodil.

262

LITURGICKÉ TEXTY 13. NEDĚLE V MEZIDOBÍ

1. ČTENÍ – MDR 1,13-15; 2,23-24Čtení z knihy Moudrosti.Bůh neudělal smrt a nelibuje si, když hynou živí. Ale všechno stvořil, aby to bylo; stvořené věci na světě přinášejí prospěch, jed zhouby v nich není; ani smrt na zemi nevládne. Spravedlnost smrti nepodléhá. Vždyť Bůh stvořil člověka k nesmrtelnosti, udělal ho jak obraz vlastní přirozenosti, ale ďáblovou závistí přišla smrt na svět, zakusí ji ti, kdo jsou v jeho moci.

ŽALM 30Chci tě oslavovat, Hospodine, neboť jsi mě vysvobodil, – nedopřál jsi, aby se nade mnou radovali moji nepřátelé. – Hospodine, z podsvětí jsi vyvedl mou duši, – zachovals mi život mezi těmi, kteří do hrobu klesli. Zpívejte Hospodinu, jeho zbožní, – a vzdávejte díky jeho svatému jménu! –Vždyť jeho hněv trvá chvíli, – ale jeho laskavost po celý život, – zvečera se uhostí pláč, – zjitra však jásot. Slyš, Hospodine, a smiluj se nade mnou, – pomoz mi, Hospodine! – Můj nářek jsi obrátil v tanec, – Hospodine, můj Bože, chci tě chválit navěky!

2. ČTENÍ – 2KOR 8,7.9.13-15Čtení z druhého listu svatého apoštola Pavla Korinťanům. Bratři! Jako vynikáte po každé stránce: ve víře i ve slově, v poznání, ve vší horlivosti a lásce, kterou jste od nás přijali, tak se vyznamenejte i v tomto díle lásky. Znáte přece milost našeho Pána Ježíše Krista: on, ačkoliv bohatý, stal se pro vás chudým, abyste vy zbohatli z jeho chudoby. Nebylo by totiž dobré, že byste jiným v tísni ulehčili, a sami do ní upadli. Spíše má nastat jakési vyrovnání: za nynějších okolností to, co vám přebývá, jim přispěje v nedostatku, aby zase jejich přebytek doplnil to, co potřebujte vy. Tak se to vyrovná, jak stojí v Písmu: „Kdo (nasbíral) mnoho, tomu nepřebývalo, a kdo málo, neměl nedostatek.“

EVANGELIUM – MK 5, 21-43Slova svatého evangelia podle Marka.Ježíš se vrátil lodí na druhý břeh a už se kolem něho shromáždil velký zástup. Když byl ještě na břehu moře, přišel k němu jeden z představených synagógy, jmenoval se Jairos. Jak ho uviděl, padl mu k nohám a snažně ho prosil: „Moje dceruška umírá. Pojď, vlož na ni ruce, aby byla zachráněna a žila.“ Ježíš s ním odešel. Velký zástup šel za ním a tlačili se na něj. Byla tam jedna žena, která dvanáct let trpěla krvácením, mnoho zkusila u mnoha lékařů a celý svůj majetek vynaložila na léčení, ale nic jí nepomohlo, spíše jí bylo čím dál hůř. Když slyšela o Ježíšovi, šla v zástupu lidí a zezadu se dotkla jeho šatu. Řekla si totiž: „Jestli se dotknu třeba jen jeho šatů, budu uzdravena.“ A hned jí přestalo krvácení a pocítila na těle, že je ze svého neduhu vyléčena. Ježíš ihned v sobě poznal, že z něho vyšla (zázračná) moc. Obrátil se proto v zástupu a zeptal se: „Kdo se to dotkl mých šatů?“ Jeho učedníci mu odpověděli: „Vidíš přece, jak se lidé na tebe tlačí, a ptáš se: Kdo se mě to dotkl!“ Ale Ježíš se rozhlížel, aby uviděl tu, která to udělala. Tu přišla ta žena, celá ustrašená a rozechvěná – věděla dobře, co se s ní stalo – padla před ním na zem a pověděla mu celou pravdu. On jí na to řekl: „Dcero, tvá víra tě zachránila. Jdi v pokoji a buď zdráva, (zbavena) svého neduhu!“ Zatímco ještě mluvil, přišli lidé z domu představeného synagógy se zprávou: „Tvá dcera umřela. Proč ještě Mistra obtěžuješ?“ Ježíš zaslechl, co se tu mluvilo, a řekl představenému synagógy: „Neboj se, jen věř!“ Nedovolil nikomu, aby šel s ním, jenom Petrovi, Jakubovi a jeho bratru Janovi. Přišli k domu představeného synagógy a viděli tam rozruch, lidi, jak pláčou a velmi naříkají. Vešel dovnitř a řekl jim: „Proč jste tak rozrušeni a pláčete? Dítě neumřelo, ale spí.“ Posmívali se mu. On však všechny vykázal ven, vzal s sebou otce dítěte i matku a své společníky a šel (do světnice), kde dítě leželo. Vzal ji za ruku a řekl: „Talitha kum!“, to znamená: „Děvče, říkám ti, vstaň!“ Děvče hned vstalo a chodilo, bylo jí totiž dvanáct let. (Lidé) byli úžasem jako bez sebe. Ježíš jim přísně přikázal, že se to nikdo nesmí dovědět, a řekl, aby jí dali jíst.

263

Prof. ThDr. Theodor KOHNprvní olomoucký arcibiskup – nešlechtic

(22. 3. 1845 Březnice - 4. 12. 1915 Ehrenhausen)

Po dlouhém intervalu se stal prvním arcibiskupem občanského původu. Narodil se v chudé české rodině v Březnici u Zlína 22. března 1845.

Gymnázium studoval v Uherském Hradišti, poté u piaristů ve Strážnici a Kroměříži. Po studiu bohosloví byl 5. července 1871 vysvěcen na kněze.

Působil tři roky jako kaplan ve Vsetíně a na gymnáziu v Příboře, načež byl povolán za arcibiskupského ceremoniáře a sekretáře do Olomouce, kde v tomto úřadě zůstal až do října 1882. Toho roku byl jmenován profesorem fundamentální teologie a církevního práva na bohoslovecké fakultě. Roku 1883 byl pověřen úřadem kancléře.

Roku 1887 se stal olomouckým kanovníkem a 8. listopadu 1892 se dostal do čela arcidiecéze, když ho zvolili občanští kanovníci, k nimž se přidali tři

šlechtici – pro neoblíbenost vládního kandidáta Adama hraběte Potulického a pro Kohnovo češství, mládí, učenost, nesmírnou pracovitost i zkušenost ve vedení diecéze za nemocného kardinála Fürstenberka.

S houževnatostí sobě vlastní se věnoval správě diecéze. Neznal oddechu, věnoval se jenom práci, což mnohdy nemírně vyžadoval i od druhých. Snažil se posílit rozvoj náboženského života vizitacemi – všímaje si potřeb kněžstva i lidu – podporou misií a exercicií, náboženskými sjezdy (v Kroměříži a Olomouci), podporou krajského tisku, pozvednutím hospodárnosti arcibiskupských statků a snahou o katolickou univerzitu. Značně opravil kroměřížský zámek. K podpoře chudého kněžstva založil spolek sv. Theodora a značně jej dotoval. Založil 226 farních spolků sv. Terezie a v každé farnosti obnovil chudinský fond. Zamýšlel vybudovat vzornou arcidiecézi na základě směrnic církevního práva jako jeho význačný odborník. Využil k tomu generálních vizitací.

25. října 1896 posvětil při generální vizitaci farní kostel Narození Panny Marie v Drysicích; 27. dubna 1902 pak farní kostel sv. Benedikta v Pustiměři. Kapli sv. Anny v Pustiměři věnoval oltář. Dne 13. března 1904 na žádost papeže Pia X. na arcibiskupský stolec rezignoval.

Žil pak na zámečku v Ehrenhausenu v jižním Štýrsku, kde zemřel 4. prosince 1915 a je zde pohřben. Ve své závěti věnoval bohatý odkaz (1,6 milionu korun) na znovuobnovení české univerzity na Moravě. Mnoho dobrého udělal pro uvědomění katolíků svoláním prvních manifestačních sjezdů do Kroměříže a Olomouce.

264

28. červen 2015Sv. Petr a Pavel, apoštolové, slavnost

Petr pocházel z Betsaidy a jako jeho bratr Ondřej byl rybářem. Jmenoval se Šimon, syn Janův, a jméno Kéfas, to je v překladu Petr (Skála) dostal od Krista. Byl ženatý a bydlel v Kafarnaum. Spolu s Jakubem a Janem byl svědkem vzkříšení dcery Jairovy, Ježíšova proměnění i úzkosti v Getsemanské zahradě. Přes svůj slib věrnosti Krista třikrát zapřel, ale Ježíš i po svém vzkříšení potvrdil, že mu svěřuje vedení své Církve. Po Ježíšově nanebevstoupení převzal vedení jeho učedníků a po seslání Ducha Svatého první veřejně promluvil k celému shromáždění. Navštívil první křesťanské obce a přijal první pohany do Církve. Nějaký čas působil v Antiochii a nakonec v Římě, kde také byl podle starého podání v době císaře Nerona ukřižován hlavou dolů. Pavel pocházel z židovské rodiny, která se usadila v Tarsu a získala tam římské občanství. Jeho židovské jméno bylo Šavel, druhé jméno, Pavel, se poprvé objevuje až při jeho druhé apoštolské cestě. Byl žákem slavného rabína Gamaliela a sám se projevoval jako horlivý farizeus. U bran Damašku se zpronásledovatele stal hlasatelem Kristova učení. Na svých apoštolských cestách založil mnoho křesťanských obcí ve východním Středomoří. Byl sťat mečem v Římě (64-67). Dnešní den se slaví jako jejich společný svátek už od poloviny III. století.

PRVNÍ VEČERNÍ CHVÁLY

V. Bože, shlédni a pomoz.R. Pane, pospěš mi pomáhat.

Sláva Otci i Synu i Duchu Svatému,jako byla na počátku i nyní i vždyckya na věky věků. Amen. Aleluja.

HYMNUS

Svým zlatým jasem, svěžím jako růží květ,jsi, Světlo světa, naplnilo celý svět;a nebe zdobíš mučednictvím vznešenýmdnes v posvátný den, který zbavuje nás vin.

Učitel lidstva a s ním klíčník nebes bran,soudcové věků, světla, která září nám,z nich jeden křížem, druhý mečem vítězí,a s věnci slávy v nebesích se věčně skví.

Ty šťastný Říme, oblečený v rudý plášťpřevzácné krve knížat dvou, nám drahých zvlášť;ne sláva tvoje, ale jejich zásluh jasvětší se krásou skví než celý vesmír náš.

Vy olivy dvě, s nedostižnou láskou svouvšem, co svou vírou a nadějí pevní jsoua které pramen dvojí lásky naplní,dejte, ať s vámi věčně po smrti žít smí.

265

Buď věčná sláva Nejsvětější Trojici.Její moc nad vším každý z nás ať chválí, ctív téže jednotě, s níž svou prozřetelnostídnes a vždy vládne nekonečnou věčností. Amen.

PSALMODIE

Ant. 1 Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha. A ty jsi blahoslavený, Šimone Petře.

Žalm 116 (117)Chvála Božího milosrdenství

Pohané oslavují Boha, že jim prokázal milosrdenství. (Řím 15, 8. 9)

1 Velebte Pána, všichni lidé, * slavte ho, všechny národy! –

2 Nad námi mocná jeho milost * a věrnost Páně na věky.

Sláva Otci i Synu * i Duchu Svatému,jako byla na počátku i nyní i vždycky * a na věky věků. Amen.

Ant. 1 Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha. A ty jsi blahoslavený, Šimone Petře.

Ant. 2 Ty jsi Petr – Skála – a na té skále zbuduji svou Církev.

Žalm 147 (147B), 12-20Obnova Jeruzaléma

Pojď, ukážu ti nevěstu, choť Beránkovu. (Zj 21, 9)

12 Oslavuj Pána, Jeruzaléme, * veleb, Sióne, svého Boha! –

13 On v tvých branách závory zpevnil, * žehná tvým dětem, žijícím v tobě.14 On tvé území v pokoji chrání, * jadrnou pšenicí štědře tě sytí.15 On své slovo sesílá na zem, * co on vyřkne, se rozbíhá kvapem.16 On dává sníh jak hebkou vlnu, * jíní rozsévá jako popel. –

17 Kroupy sype jak chlebové drobty, * chladem jeho zmrzají vody:18 sešle slovo, a roztají zase, * větru dá zavát, a zas vody tekou.19 Slova svá zjevil Jákobovi, * zákony, příkazy Izraeli.

266

20 S žádným národem nejednal takto, * žádnému jinému nedal svůj zákon.

Sláva Otci i Synu * i Duchu Svatému,jako byla na počátku i nyní i vždycky * a na věky věků. Amen.

Ant. 2 Ty jsi Petr – Skála – a na té skále zbuduji svou Církev.

Ant. 3 Svatý apoštole Pavle, tebe si Pán vyvolil, abys hlásal pravdu po celém světě.

KantikumBůh Spasitel

Ef 1, 3-10

3 Buď pochválen Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, * on nás z nebe zahrnul všemi možnými duchovními dary, –

4 vždyť v něm si nás vyvolil ještě před stvořením světa, † abychom byli svatí a neposkvrnění * před ním v lásce. –

5 Podle svého svobodného rozhodnutí nás předurčil, † abychom skrze Ježíše Krista * byli přijati za jeho syny, –

6 ke chvále jeho božsky vznešené dobrotivosti, * kterou nám projevil svou lásku ve svém milovaném Synovi: –

7 v něm máme vykoupení skrze jeho krev, * odpuštění hříchů. –

8 Podle bohatství své milosti, † kterou nám tak štědře projevil * s veškerou moudrostí a rozumností, –

9 podle svého úradku * seznámil nás s tajemstvím své vůle, –

že si totiž předsevzal, *10 až přijde plnost času, obnovit v Kristu všechno, * co je na nebi a na zemi.

Sláva Otci i Synu * i Duchu Svatému,jako byla na počátku i nyní i vždycky * a na věky věků. Amen.

267

Ant. 3 Svatý apoštole Pavle, tebe si Pán vyvolil, abys hlásal pravdu po celém světě.

KRÁTKÉ ČTENÍŘím 1, 1 -2.7

Pavel, služebník Ježíše Krista, povolaný za apoštola, určený k hlásání radostné zvěsti – Bůh ji už předem slíbil ústy svých proroků ve svatém Písmu – všem v Římě, které Bůh miluje a které povolal do stavu svatých: milost vám a pokoj od Boha, našeho Otce, a od Pána Ježíše Krista.

KRÁTKÉ RESPONSORIUMV. Apoštolové hlásali slovo Boží * s velikou odvahou.R. Apoštolové hlásali slovo Boží * s velikou odvahou.V. A vydávali svědectví o zmrtvýchvstání Ježíše Krista.R. S velikou odvahou.V. Sláva Otci i Synu * i Duchu Svatému.R. Apoštolové hlásali slovo Boží * s velikou odvahou.

KANTIKUM PANNY MARIEAnt. ke Kantiku Panny Marie Jako měli slavní Kristovi apoštolové lásku k sobě v životě, tak ani při smrti nebyli odděleni.

PROSBYKristus zbudoval svou Církev na základech apoštolů a proroků. S důvěrou ho prosme: PANE, PŘISPĚJ NA POMOC SVÉMU LIDU.Kriste, tys povolal rybáře Šimona, aby se stal rybářem lidí,— nepřestávej posílat světu hlasatele evangelia, aby se v tvé Církvi shromáždily všechny národy.Tys nedopustil, aby bouře zničila loď s učedníky,— ochraňuj svou Církev v rozbouřeném světě před zmatkem a bezradností.Po svém zmrtvýchvstání jsi shromáždil své učedníky kolem Petra,— sjednocuj všechen svůj lid v jediné společenství kolem Petrova nástupce.Tys poslal apoštola Pavla hlásat evangelium národům,— dej, ať je slovo o spáse hlásáno všemu tvorstvu.Své Církvi jsi svěřil klíče nebeského království,— otevři bránu nebes všem, kdo ve svém životě důvěřovali v tvé milosrdenství.

Otče náš, ...

MODLITBABože, tys dal své Církvi v jejích počátcích oporu v požehnaném působení svatých apoštolů Petra a Pavla; na jejich přímluvu dávej i nám všechno, co potřebujeme k věčné spáse. Prosíme o to skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků.

Pán s vámi. R. I s tebou.Požehnej vás všemohoucí Bůh, Otec i Syn i Duch Svatý. R. Amen.Jděte ve jménu Páně. R. Bohu díky.

268

KANTIKUM PANNY MARIE

Lk 1, 46-55

Potom se říká následující kantikum z evangelia s příslušnou antifonou. Antifona ke kantiku Panny Marie je obvykle mezi vlastními texty. Pro všední dny liturgického mezidobí je uvedena na příslušném místě v žaltáři. O slavnostech, svátcích a památkách svatých, pokud není vlastní, bere se ze společných textů; o památkách svatých se může vzít též z příslušného dne liturgické doby.

Můj duch jásá v Bohu

VELEBÍ MÁ DUŠE HOSPODINA * A MŮJ DUCH JÁSÁ V BOHU MÉM SPASITELI,NEBOŤ SHLÉDL NA SVOU NEPATRNOU SLUŽEBNICI.* OD TÉTO CHVÍLE MNE BUDOU BLAHOSLAVIT VŠECHNA POKOLENÍ,ŽE MI UČINIL VELIKÉ VĚCI TEN, KTERÝ JE MOCNÝ.* JEHO JMÉNO JE SVATÉ.A JEHO MILOSRDENSTVÍ TRVÁ OD POKOLENÍ DO POKOLENÍ * K TĚM, KDO SE HO BOJÍ.

MOCNĚ ZASÁHL SVÝM RAMENEM,* ROZPTÝLIL TY, KDO V SRDCI SMÝŠLEJÍ PYŠNĚ.MOCNÉ SESADIL Z TRŮNU * A PONÍŽENÉ POVÝŠIL,HLADOVÉ NASYTIL DOBRÝMI VĚCMI * A BOHATÉ PROPUSTIL S PRÁZDNOU.

UJAL SE SVÉHO SLUŽEBNÍKA IZRAELE,* PAMATOVAL NA SVÉ MILOSRDENSTVÍ,JAK SLÍBIL NAŠIM PŘEDKŮM,* ABRAHÁMOVI A JEHO POTOMKŮM NAVĚKY.

SLÁVA OTCI I SYNU * I DUCHU SVATÉMU,JAKO BYLA NA POČÁTKU, I NYNÍ I VŽDYCKY * A NA VĚKY VĚKŮ. AMEN. Opakuje se antifona.

269

S. Em. Giovanni cardinale COPPABENÍČEK Josef

ADAMCOVÁ DanušeADAMCOVÁ Václava

ADAMEC František ADAMEC Josef

BAROŠ Bohuslav BLAŽEK Jiří

BLAŽKOVÁ AnnaCROY Jana

ČECHOVÁ Drahomíra GAZDÍKOVÁ Jitka

GAZDÍK VáclavHOLADA Jaroslav

HOLADOVÁ AlenaHURTÍKOVÁ MiladaCHRÁSTECKÁ HanaKALÁČOVÁ Marie

KOUTNÁ MarieKUDRMANN Jiří

KUDRMANNOVÁ MarieMANDÍK Milan

MANDÍKOVÁ Františka

MARTINKOVÁ LibušeMENŠÍKOVÁ MarieMUŠÁLEK Bernard

MUŠÁLKOVÁ BohuslavaNOVÁKOVÁ Jarmila

PAPICA JaroslavPAPICA Marek

PAPICOVÁ PavlaPŘIDALOVÁ MariePULTEROVÁ Marie

REK JiříRÍDL Vojtěch

RUDLOVÁ VlastaSVOBODOVÁ Jana

ŠPENDLÍKOVÁ MiroslavaŠPENDLÍK Pavel

TRÁVNÍČKOVÁ MarieVAKRČKOVÁ MarieVALTROVÁ AlenaVANĚK Vlastimil

VOLDŘICHOVÁ AlenaZAHRADNÍČKOVÁ LudmilaZAHRADNÍČKOVÁ Tereza